2. Žijící cizím umem je odsouzen být obětí cizích chyb…
„O aktuální situaci“ č. 2 (113) Fašizující „antifašizmus“ liberálů · перевод (Čeština) · раздел 4 из 7
Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.
2. Žijící cizím umem je odsouzen být obětí cizích chyb…
Začneme u toho, že ačkoliv u Umberta Eca a L. Britta počet příznaků fašizmu souhlasí, samotné příznaky jsou ve většině případů obsahově různé. Tj. systém příznaků fašizmu U.Eca nemůže být transformován v systém příznaků fašizmu L.Britta (a naopak) cestou synonymické transformace textu, jinak řečeno ani jeden z nich nemůže být vyjádřen jinými slovy tak, aby obsah obou synonymicky transformovaných textů byl shodný. To znamená, že každý z autorů množiny příznaků předkládá své subjektivní představy o fašizmu, ale nepopisuje fašizmus jako sociální jev, objektivně existující v reálném životě[11]. Objasníme to na příkladu:
Pokud vycházet z jediných vědecko-metodologických pozic, pak:
● Voda (H2O) je přírodní jev, a všichni chemici bez výjimky napíší, že molekula vody jsou dva atomy vodíku a jeden atom kyslíku. Ačkoliv definice nebude vždy textuálně zcela shodná, významnový obsah bude shodný: molekula vody = H2O.
● Analogicky máme právo požadovat, pokud různí historikové a sociologové zkoumají fašizmus, aby výsledná množina příznaků, charakterizujících fašizmus, za podmínky, že fašizmus skutečně existuje jako jev v životě společnosti, byla jedna a tatáž; a popis každého příznaku každým z nich bude obsahovat jeden a tentýž smysl, s odlišností v použitých slovech a stylu, ale zajistí jednoznačné chápání jevu různými čtenáři, schopnými adekvátně vnímat psaný text.
Námitka, že chemie studuje „prosté jevy“ a sociální myslitelé údajně studují „nepopsatelně složité“ sociální jevy, a proto srovnání otázek o stavbě molekuly vody a podstaty fašizmu je vědecko-metodologicky nekorektní, - být přijata nemůže. Příčina je v tom, že ti, kdo je přesvědčen o „prostotě“ chemie a „nepopsatelné složitosti“ sociologie – neznají ani chemii, ani sociologii a nedisponují životu adekvátní metodologií poznání.
V daném konkrétním případě nesoulad příznaků fašizmu U.Eca a L.Brita je důsledkem toho, že ani jeden z nich nemá jasnou představu o potřebě metrologické konzistence vědecko-výzkumné činnosti obecně. Možná, že oba dva, jsa „humanitáři“, se považují za osvobozené od nutnosti zabývat se problematikou zajištění metrologické konzistence sociologie a sociální filozofie dokonce, pokud termín „metrologická konzistence“ slyšeli, protože ho vztáhli výlučně ke sféře přírodních věd a techniky. Tím více se řečené o nutnosti metrologické konzistence týká těch, kdo citují a interpretují obě „autority“ výzkumu fašizmu. Je také užitečné zapřemýšlet o tom, kdo a s jakými cíly kultivuje jejich autoritu v globálních měřítcích.
Přesto, při nesouhlasu plných náborů příznaků fašizmu u nazvaných autorit, a také u drtivé většiny jiných výzkumníků té otázky, při jejich souhlasu, že fašizmus má mnoho tváří a omezovat ho na atributiku třetí říše nebo Itálie doby Mussoliniho atd. je chybné, prakticky všichni se shodují v tom, že „fašizmus ignoruje práva jedince (člověka) a potlačuje je kvůli dosažení cílů vůdců společnosti, která je podčiněná fašizmu.“
Nicméně toto jediné tvrzení[12], které je společné pro všechny výzkumníky fašizmu v davově-“elitárních“ kulturách, dává představy ne o podstatě fašizmu, ale o jeho „stínu“.
Tomu udpovídaje, pokud zdrojem světla „zabít“ jeden stín, pak sám objekt bude pokračovat v existenci, ale díky tomu zdroji světla se u toho objektu objeví nový, formou jiný a jinam nasměrovaný „stín“
Přibližně tak i bojují s „fašizmem“ všechny davově-“elitární“ společnosti během celé historie nynější globální civilizace. A proto Umberto Eco má pravdu v tom, že nazval svůj článek „Věčný fašizmus“, vidě, že fašizmus je souputník historie lidstva, neustále měnící své formy v různých společnostech i v odpovídajících epochách, ve kterých se objevuje před lidmi, a vykořenit ho, z příčin, neznámých Umbertu Ecu, se nepodaří[13].
Příčina nekonečného boje se „stínem“ takového druhu spočívá v tom, že:
Otázka podstaty člověka je otázkou, u níž různorodost odpovědí rodí i různorodost odpovědí na otázku o normálním způsobu života lidské společnosti, o právech člověka, i o fašizmu, potlačujícím práva člověka.
Dokonce jestli odpověď na tu otázku není ohlášená, pak každý, kdo mluví o ignorování a potlačování práv člověka fašizmem, někde v hlubinách své psychiky má své obrazné představy o tom, co je to „člověk normální“ a co je odklonění od normy, a jak by měla žít společnost „normálních lidí“.
● Liberalizmus předpokládá, že normou je absence libovolné konkrétní normy, tj. normou je různorodost, obecně nijak neohraničená, kromě snad zákonodárnou mocí, orientovanou na záštitu různorodosti jako normy.
● To, co liberalizmus nazývá termínem „fašizmus“ (tj. ne nutně se jedná o skutečný fašizmus v nějaké jeho formě), prohlašuje o svém nesouhlasu s liberalizmem a prohlašuje tu či onu konkrétní normu, kterou se pokouší realizovat v životě jak ve vztahu k jedinci, tak i ve vztahu k sociální organizaci.
V tom je podstata rozdílů a nesouhlasu mezi liberalizmem a známým fašizmem (tj. fašizmem obnaženě oligarchicko-diktátorského typu).
Společné mají to, že životu adekvátní odpověď na otázku o podstatě normálního člověka není známa ani liberálům, bojujícím s fašisty, ani fašistům, bojujícím s liberalizmem a jím rozeným rozvratem. Pokud odpověď na tuto otázku dát (viz dále část.4), pak boj liberalizmus s fašizmem a fašizmu s liberalizmem se ukáže „bojem nanajských chlapečků“[14]. Kapuce, jakoby skrývající hlavy „bojovníků“, jsou prázdné, a pod nimi je ta část těla člověka, hrajícího zápas, ve které se nohy připojují k trupu, a která není určena k přemýšlení. Poslední okolnost objasňuje životní neadekvátnost idejí jak liberalizmu, tak i zjevného fašizmu oligarchicko-diktátorského typu.