1. Liberálové v pozici „kočkodana s brýlemi“
„O aktuální situaci“ č. 2 (113) Fašizující „antifašizmus“ liberálů · перевод (Čeština) · раздел 3 из 7
Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.
1. Liberálové v pozici „kočkodana s brýlemi“
Pro domácí liberály během veškeré historie existence liberalizmu v Rusku je charakteristická zejména absence vlastního umu, v důsledku čehož už bezmála dvě století čerpají ideje pouze z textů myslitelů Západu, tj. opičí se a nic více. Defakto jsou intelektuálně ještě níže, než slovutý kočkodan z básně I.A.Krylova „Kočkodan a brýle“.
To je charakteristické i pro liberál-“antifašisty“, kteří se aktivizovali po znovuzvolení V.V.Putina hlavou státu v roce 2012. Některé ukázky liberálních „zamyšlení“ podobného druhu, nalezené na internetu, na téma „Vítězství fašizmu v Rusku“
„Výborný článek Umberta Eca[1].
Vzpomínaje své vlastní dětství ve fašistické Itálii, Eco určil 14 příznaků fašizmu[2].
Kult tradic.
Nepřijetí modernizmu. Současnost – to je rozvrat.
Kult činnosti[3]. Podezření ve vztahu k intelektuálům.
Nesouhlas je zrada.
Strach z cizího[4].
Opora na frustrované střední vrstvy.
Nacionalizmus ("jsi dobrý už proto, že jsi se zde narodil") a myšlenka spiknutí. „národ v kruhu nepřátel“.
Ponížení kvůli demonstraci síly protivníka.
Kult boje ("klid se nám jen zdá"). Pacifizmus je rovný bratříčkování s nepřítelem.
Elitarizmus. Naši občané jsou nejlepší na světě. Pevná hierarchie.
Kult heroizmu.
Kult mužnosti a opovrhování netradičními sexuálními zvyklostmi.
Priorita práv národa nad právy jedince[5]. Vůdce jako vyjádření vůle Národa.
Newspeak. Primitivní totalitní jazyk, namířený na zničení kritického myšlení.
Pokusil jsem se najít analogie u nás.
Ochrana „tradičních hodnot“.
Morálně padlý Západ proti duchovnímu Rusku. Pravoslaví.
"lidé práce" proti "křečkům z Bolotné" a dalším „povalečům“.
"Pátá kolona". "Národní zrádci".
Protizápadní rétorika.
Znovu "lidé práce" a další „prostí Rusové“.
"nepřátelé všude okolo" jsou, státní nacionalizmus zatím nepozoruju. Privátní prosperuje a rychle roste.
Znechucení americkým „imperializmem“ a „všeho-si-dovolováním“.
Nálada na boj zatím není očividná.
Zatím nepozoruji.
Zatím nepozoruji.
Zjevné.
Nabíledni.
Zatím nepozoruji.
11 příznaků ze 14. Je to mnoho nebo málo? Nebo zbytečně panikuju a ten U.Eco je šišohlavý sionista-panikář, který v životě ani jeden traktor nepostavil, a navíc je ....ál?“[6]
Další odkaz na téma porovnání situace v Rusku se 14 příznaky Umberta Eca: — http://vegall.livejournal.com/66662.html. V něm jsou představeny v jiném pořadí, ale ve formulacích, lépe vyjadřujících smysl, navrhovaný U. Ecem. A téma porovnání těch 14 příznaků s ruskou realitou aktivně propagují jak liberální internet-grafomané, tak i liberální média typu rádia „Echo Moskvy“. Ale Umberto Eco není jediným, kdo je znepokojen problémem fašistického nebezpečí národním a mnohonárodním společnostem ve státech a lidstvu jako celku.
„V roce 2003 politolog dr. Lawrence Britt, který se zabýval studiem režimů Hitlera, Mussolini, Franco, Suharto a Pinocheta, zformuloval 14 obecných příznaků, které tvoří charakteristiku fašizmu.
Je užitečné je znát a samostatně dělat závěry.
Mocný a dlouho trvající nacionalizmus — fašistické režimy stále využívají nacionalistická hesla, devizi, symboly, písně a tak dále. Známky je možné vidět všude, stejně jako symboly na oděvu a na veřejných místech.
Přezírání obecně přiznaných práv člověka — ze strachu před nepřítelem a pod záminkou zajištění bezpečnosti fašistická vláda tvrdí, že práva člověka se mohou ignorovat v konkrétních „nutných“ případech. Nutí lidi „myslet jinak“ nebo dokonce vítat lynče, vraždy, dlouhé věznění zadržených atd.
Identifikace nepřítele / obětní beránci jako základ pro sjednocení — národy se při fašistických režimech sjednocují v patriotických hnutích v boji proti obecnému nebezpečí nebo nepříteli: proti rasovým, religiozním nebo národním menšinám, liberálům, komunistům, socialistům, teroristům atd.
Prestižní stav ozbrojených sil — dokonce pokud je v zemi mnoho ostrých vnitřních problémů, ozbrojené složky získávají neproporcionální díl rozpočtových prostředků, a vnitřní problémy zůstávají neřešenými. Propaganda vnucuje přitažlivý obraz vojáků a armádní služby.
Silná diskriminace podle pohlaví — ve fašistických režimech dominují muži. Tradiční genderové role jsou jasně dané. Negativní vztah k potratům, homofobie.
Kontrola nad sdělovacími prostředky — kontrolují se bezprostředně režimem nebo nepřímo přes loajální žurnalisty nebo vedoucí médií. Je rozšířena cenzura.
Maniakální posedlost národní bezpečností — strach se využívá jako motivační nástroj vlády pro tlak na masy.
Provázanost náboženství a vlády — vlády fašistických zemí využívají náboženství jako nástroj řízení veřejným míněním. Religiozní rétorika a terminologie se využívá lídry, dokonce i když hlavní principy relígie jsou diametrálně odlišné od politiky vlády.
Ochrana korporací — průmyslová aristokracie se ve fašistických státech často jeví jedinou silou, stavící vůdce k moci, vytvářeje vzájemně výhodné pracovní vztahy s mocenskou elitou.
Potlačení odborů — protože odborové svazy představují jediné skutečné nebezpečí pro fašistické vlády, buď nejsou přítomny vůbec, nebo jsou ohraničeny v možnostech.
Přehlížení inteligence a umění — fašistické státy podporují nebo nepotlačují projevy otevřeného nepřátelství k vyššímu vzdělání a vědcům. Ti jsou často cílem pronásledování a perzekuci. Svoboda projevu v umění se je cílem otevřených výpadů a vláda často odmítá financovat umění.
Idea zločinu a trestu — ve fašistických státech má policie téměř neomezené pravomoce. Lidé ve jménu patriotizmu v mnohých případech dávají přednost nevšímat si zneužití moci ze strany policie, vzdávajíc se při tom svých občanských svobod. Často se vytváří národní policie s neohraničenou mocí.
Kmotrovství a korupce — fašistické režimy téměř vždy řídí klany přátel a partnerů, kteří se jmenují navzájem na mocenské pozice a využívají moc pro záštitu členů svého klanu před zodpovědností. Vůdci často skrytě či otevřeně rozkrádají státní zdroje a přisvojují si majetky a peníze.
Manipulované volby — volby ve fašistických státech se často mění ve frašku. Nezřídka se provozuje pomlouvačná kampaň (nebo dokonce vraždy) kandidátů od opozice, zákonodárství se využívá pro manipulaci s volebními spisky a statistikami, mění se hranice volebních oblastí, pro manipulaci médií. Fašistické režimy často využívají soudní systém pro manipulaci volbami.
Kvůli spravedlnosti je třeba podotknout, že základním příznakem právě fašizmu, a ne fašistického společenského systému, popsaného Brittem, je myšlenka rasové nadřazenosti a praktika masové genocidy. To je sláva bohu pozorováno poměrně zřídka, na rozdíl od všech 14 výše uvedených příznaků fašistického, autoritářského režimu“[7].
To také není jediný odkaz na Lawrence Britta, s jehož množinou příznaků fašizmu se navrhuje porovnat situaci v Rusku poté, co buržoazně-liberální ideologie v naší zemi prakticky kompletně ztratila podporu „elektorátu“ a její nejhlasitější nositelé byli vytěsněni z orgánů státní moci[8]. Ještě jeden odkaz na 14 příznaků fašizmu L.Britta končí závěrem:
„ZÁVĚREM: současný režim v Rusku má všechny příznaky fašistického. Všech 14, bez výjimky. Vývody dělejte sami...“[9]
Za internet-aktivisty nezaostávají ani „svobodní“ žurnalisté liberálně-civilizovaného Západu. Například článek Jana Fleischhauera „Ideologie nadnároda“, publikovaný v novinách Der Spiegel, jehož obsah je vyložen na stránkách inopressa.ru:
„Žurnalista německého vydání Der Spiegel Jan Fleischhauera má za to, že v ideové rovině je ruský prezident Vladimír Putin pokračovatelem sovětských vůdců a fašistů. Za účelem pochopení tohoto německý žurnalista nabízí proanalyzovat „strachy a antipatie“ ruského lídra.
Tak, hlavním tématem vystoupení V.Putina je „nebezpečí ze strany sil, které cítí vnitřní sílu ruského národa a nedají mu pozvednout se.“ Ty síly, po mínění prezidenta, „nejen rozšiřují sféru svého vlivu na Východ, ale útočí i na ruskou duši“.
Dosud mnozí vnímali vnější politiku Kremlu z úhlu pohledu geopolitiky: prý, Rusko se snaží vrátit si území, ztracená po rozpadu SSSR. „Nicméně to je nesprávné, - pokračuje novinář, - Když Putin mluví o nepřátelích ruského národa, myslí něco hlubšího – a právě pokušení na ruskou duši". Právě toto, píše Fleischhauer, má Putin na mysli, když mluví o nutnosti bránit se Západu.
Člověk ruského světa, podle tvrzení Putina, „především myslí na to, že je nějaké vyšší morální předurčení samotného člověka, nějaké vyšší morální principy.“ Na Západě naproti tomu lidé více přemýšlí o úspěchu a majetku, to znamená o sobě. Takovým způsobem Vladimír Putin vede „ideologickou válku proti povrchního materializmu, proti úpadku hodnot, proti feminizaci společnosti, doprovázenou zmizením všech tradičních vazeb: krátce řečeno, proti všeho neruského.“
Rozmýšleje o podstatě člověka, který „se chystá přehodnotit evropské pořádky“, Fleischhauer píše: „Možná, že se bojíme provést správné paralely, protože nám připomínají dobu, která, jak jsme předpokládali, zůstala navždy za námi.“ Strana „levých“ a někteří sociál-demokraté v Německu považují Putina za člověka v duchu sovětských vůdců, kteří vždy zastávali myšlenky socializmu. Ale v osnově leží jedna chyba: „Putin není postkomunista, ale postfašista“.
K takovému závěru žurnalista dochází, prováděje paralely se zformováním fašizmu v Itálii: „Tam také byl přítomen kult těla, patetická rétorika hájení svých práv, hodnocení nepřítele jako morálně padlého a degradovaného, pohrdání demokracií a západním parlamentarizmem, rozvinutý nacionalizmus.“ Jako potvrzení svého úhlu pohledu Fleischhauer obrací vnímání na to, že „nepřátelé svobody z pravého tábora již dávno pocítili, že v Putinovi hovoří ten, který sdílí jejich ideje“, a sám Putin přiznává ve Viktorovi Orbánovi a Marii Le Pen „bratry po duchu“.
V loňském roce přijatý „zákon proti gayům“, uzavírá Fleischhauer, ve skutečnosti od začátku nebyl pochopen v jeho pravém významu. „Nyní je vidět, že tehdy poprvé pošla řeč o novém Rusku“. Ten zákon, dodává Der Spiegel, byl jen začátkem, „pokračování myšlenky o tom, že určité skupiny obyvatel jsou obyvatelé druhé kategorie – to je víra v nadřazenost vlastního národa.“[10]
Takovéto závěry v podobě připravené ke konzumaci nabízí domácí i zahraniční liberál-“antifašisté“. Ale předtím, než dělat závěry a opírat se na ně, je třeba prověřit na adekvátnost, za prvé, jimi nabízené výchozí údaje, a za druhé, metodologii zpracování vstupních údajů v závěrečné vývody. Přičemž prověrka metodologie na adekvátnost (první priorita zobecněných prostředků řízení) je důležitější, než prověrka počátečních údajů, protože samotné vstupní údaje pro řešení všech úkolů vždy představují výsledek aplikace metodologie poznání Života.