3. Jak liberalizmus rodí to, co nazývá „fašizmem“
„O aktuální situaci“ č. 2 (113) Fašizující „antifašizmus“ liberálů · перевод (Čeština) · раздел 5 из 7
Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.
3. Jak liberalizmus rodí to, co nazývá „fašizmem“
Řecký filozof Diogénes ze Sinópé, žijící ve 4. století př.n.l., jednou vyšel do ulic města ve dne s rozsvícenou lampou. Na údiv spoluobčanů „k čemu je mu ve dne lampa“ Diogénes odpovídal neméně záhadně – „hledám člověka“.
Jen málokterý kurz historie filozofie neupomíná tuto historku o Diogénovi. Z ní je možné pochopit, že Diogénes nepřiznával svým spoluobčanům a vrstevníkům plnou důstojnost člověka, tj. neuznával, že se stačí narodit zástupcem biologického druhu „Člověk rozumný“ pro to, být člověkem. Rodit se jako Homo Sapiens je jen nutnou podmínkou, ale ne dostačující. Pro to, být člověkem, je třeba ještě něco dalšího. Ale co konkrétně a jak toho dosáhnout, Diogénes neřekl. On jednoduše jinotajem-metaforou ukázal na problém „Jak životu adekvátně odpovědět na otázku: co to znamená, stát se člověkem?“
To je klíčová otázka civilizace, protože ta či ona odpověď na ni předurčuje veškerý následný život společnosti: jeho rozvoj, krizi či degradaci a zánik.
Přesto, téměř za 1000 let existence univerzitní vědy v Evropě v Západní kultuře není odpověď na otázku, na kterou poukázal Diogénes, ani ve formě vědeckého poznání, ani ve formě projevů národní umělecké tvorby[15]. Pokud po oddělení vědy od církve v epochu reformace činitelé západní církve něco o té otázce psali, jejich názory se nestaly neoddělitelnou částí chápání světa širokých vrstev obyvatel proto, že ve společensko-politické praxi jak katolická, tak i protestantská církev odmítala učení Krista a potlačovala jeho stoupence.
Z ignorování otázky, na kterou ukázal Diogénes, ze strany myslitelů Západu, pramení ideologie liberalizmu, podle které rodit se představitelem biologického druhu „Člověk rozumný“ je plně dostačující pro to, být člověkem. Všechno ostatní jsou doprovodné detaily, charakterizující svébytnost jedince.
Avšak reálná společensko-politická praxe liberalizmu není v souladu s deklaracemi takového druhu, protože navzdory všem deklaracím, z úhlu pohledu liberálů je plnocenným člověkem jen liberál; pokud člověk není liberál, pak ho liberální společnost tím či oním zákonným nebo nezákonným způsobem má ohraničit v jeho právech, až do jeho fyzické likvidace.
Kromě toho, liberálové zcela ignorují osudy reálných „mauglí“, kteří v ranném dětství vypadli z lidské společnosti do fauny a v procesu růstu se stali ve mnohém psychologicky identičtí s představiteli těch biologických druhů, v jejichž populacích vyrůstali. Příklady takových „mauglí“ ukazují, že rodit se představitelem biologického druhu „Člověk rozumný“ je nedostatočné pro to, stát se člověkem: bezalternativně nutná je odpovídající výchova; a výchova předpokládá přítomnost určitého cíle – tj. jednoznačnost v odpovědích na otázky:
● co je to normální člověk?
● jaké variace osobnostního rozvoje vedou k tomu, že norma není během dospívání dosažena?
● jak se vyhnout v procesu početí, prenatálního období, během výchovy, formování variací osobnostního rozvoje, nedovolující dosáhnout normy?
● jak vykořenit z kultury společnosti faktory, bránící nebo znemožňující dosažení normy?
Avšak liberalizmus se tou problematikou nezabývá a odpovědi na ty otázky znát nechce. Z jeho úhlu pohledu je norma pro společnost – absence libovolné konkrétní normy v odpovědi na otázku „co je to normální člověk?“, tj. normou je různorodost odpovědí, neohraničená ničím, snad kromě zákonů, orientovaných na ochranu oné bezměrné různorodosti.
V životě se ta různorodost projevuje v určité množině statistik charakteristik, kterými se popisuje každý jedinec, tvořící společnost, a v dynamice změn té množiny statistik v čase. Nicméně pokud není odpověď na otázku „co je to člověk normální?“, potom:
● změny v životě společnosti mohou být nalezeny,
● ale odpověď na otázku: «projevuje se v těch změnách rozvoj společnosti nebo její degradace, roste úroveň její bezpečnosti, nebo směřuje ke katastrofě?» - není možná.
Liberály nezajímá odpověď na tuto otázku a vnímají sebe i liberální civilizaci, pokud ne etalonem dokonalosti, pak nejmenším zlem. V libovolné z dvou variant („etalon dokonalosti“ nebo „menší zlo“[16]) se vnímají jako nejlepší, a všichni ostatní se mají buďto stát liberály, nebo zahynout jako nesporné zlo: a tato pozice pramení ze satanizmu.
Rozvoj a degradace však přesto v životě společnosti mají místo:
● degradace se projevuje v tom, že objekt díky nějakým vnitřním příčinám předčasně přestává existovat, tj. přestává existovat, aniž dokončil svůj přirozený životní cyklus;
● rozvoj se projevuje dvěma způsoby:
objekt prochází celým svým přirozeným životním cyklem a teprve po jeho plném završení přestává existovat;
objekt přechází v nějakou jinou – dříve jemu nevlastní – kvalitu bytí buďto před přirozeným zakončením životního cyklu, nebo po jeho završení.
Ale nezávisle na určení smyslu termínů, „rozvoj“ a „degradace“ jako objektivně existující životní jevy jsou pozorovatelné ze strany, pociťované v životě společnosti a mohou být osmysleny právě v této kvalitě. A pokud si jedinec začíná uvědomovat podstatu jak rozvoje, tak degradace, začíná ty procesy rozlišovat a rozdělovat jejich projevy v životě, pak už není liberálem; a pokud byl liberálem dříve do takového procitnutí, pak přestává být liberálem, přičemž nevratně. Avšak v takovém případě se stává pro liberály „potenciálním fašistou“.
„Skutečným fašistou“ se pro liberály stává tehdy, pokud liberalizmus uvrhl celou společnost do degradace, a jedinec začíná bojovat s degradací a (v míře svého chápání, které může být i neadekvátní) vykořeňovat její příčiny, z níž jedna je liberalizmus s jeho bezmravností a rozvratem[17], projevujícím se v neurčitosti odpovědi na otázku „co je to normální člověk a jaký je způsob života společnosti normálních lidí?“