4.2. Teorie, praxe a perspektivy „konvergence“

“Sad“ roste sám?.. · перевод (Čeština) · раздел 11 из 12

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

4.2. Teorie, praxe a perspektivy „konvergence“

Dříve než začneme probírat problematiku uvedenou v názvu části 4.2, spojíme s ní některá fakta:

Kultury davo-„elitářství“ posuzované jako informačně-algoritmické systémy jsou účelné v tom ohledu, že brání dosahování lidského typu struktury psychiky alespoň trochu statisticky významnému podílu členů společnosti. Pokud někdo z lidí dosahuje lidského typu struktury psychiky, tak jde o jednotlivé případy a ti lidé samotní jsou společnosti, ve které se narodili a vyrostli - cizí. Pokud by k začátku dospívání nedosahovali lidského typu struktury psychiky pouze jednotlivci, ale alespoň několik procent dospívající mládeže, nebylo by davo-„elitářství“ možné.
V aspektu intelektuální činnosti osobnosti na základě davo-„elitářství“ leží cíleně kultivovaná omezenost rozhledu a kaleidoskopické vnímání světa, chápání světa a myšlení jedince ve všech oblastech života společnosti s výjimkou oblasti jeho profesionální činnosti[^354].

Vzhledem k tomu, že je osobnostní kultura myšlení (stejně jako osobnostní kultura psychické činnosti jako celku) produktem výchovy a sebevýchovy, že nejde o komponentu psychiky, která by byla vrozená a připravená v hotové podobě k použití, je zřejmé, že kaleidoskopické myšlení cíleně pěstované kulturou davo-„elitářství“, neumožní absolutní většině lidí rozšířit si svůj rozhled a získat mozaikové vnímání a chápání světa, které je pro život adekvátní.

Omezenost rozhledu a kaleidoskopický způsob myšlení slouží jako základ pro to, aby pohlaváři biblického projektu a jejich výkonná periférie s širším obzorem a nižším stupněm kaleidoskopického vnímání a chápání světa v porovnání s obyčejnými příslušníky jak „elity“ tak i prostého lidu vytvářeli z úzkých odborníků a psychologicky specifických sociálních skupin[^355] ty sociální struktury a procesy, které jsou nezbytné pro řešení různých úkolů v rámci globální politiky, kterou uplatňují.
Strategické změny politického kurzu davo-„elitářské“ společnosti jsou dosahovány na základě:

buď záměny jedné ve společnosti monopolisticky dominující ideje za jinou, která se také povznese na úroveň monopolisticky dominující ideje;
nebo kultivací „pluralismu názorů“ (množství politických názorů) ve společnosti s tím, že je potom podle potřeby průběžně přenášen akcent v politice a mediální propagandě (v naší době především televizní propagandou) z jedněch idejí na jiné v tempu předbíhajícím politický vývoj, čímž je pro jeho realizaci v životě vytvářen sociální základ.

Přitom je třeba chápat, že v prvním případě: 1) v intervalech mezi výměnou idejí je společnost řiditelná pouze v těch mezích, které připouští v ní dominující a vždy v něčem omezená ideologie, a 2) nahrazení jedné dominující ideologie jinou vyžaduje čas a může probíhat formou sociální katastrofy, což snižuje koeficient účinnosti využití zdrojů sociálního systému pro globálně-politické projekty po celou dobu, kdy výměna těchto idejí probíhá.

Pokud tedy není sociální katastrofa cílem globální politiky ve vztahu k dané společnosti, zajišťuje „pluralismus názorů“ v této společnosti její lepší řiditelnost v celém spektru řešených politických úkolů, přičemž v případě nutnosti může i „pluralismus názorů“ uvrhnout davo-„elitářskou“ společnost do katastrofy (jako to bylo realizováno v SSSR v době přestavby úsilím M. S. Gorbačova a dalších hlupáků a lumpů[^356]); pokud však katastrofa není cílem, tak mediálně kultivovaný přenos akcentů v „pluralismu názorů“ z jedněch idejí na druhé zajišťuje „měkkou manipulaci“[^357] společností bez toho, aby si dav uvědomoval, co a jak ho řídí a kam je veden.

Článek 13 současné ústavy RF[^358] je zaměřen na zajištění právě takovéhoto způsobu řízení davo-„elitářské“ Rossionie v blízké perspektivě.

————————

To všechno dohromady vytváří předpoklady k tomu, aby davo-„elitářské“ společnosti s omezeným samořízením byly řízeny nositeli konceptuální moci biblického projektu podle principu č. 1: „Kdo ví, ten pochopí, a kdo neví, nechápe a kvůli své domýšlivosti nechce vědět ani chápat, je to jeho problém…“.

To vědění v daném případě znamená:

buď výsledek zasvěcení jedince do určité věci jeho zasvěcenějšími, výše stojícími „soudruhy“;
nebo plod poznávací a tvůrčí kultury jedince[^359], který není závislý na zasvěcení, a který je v davo-„elitářské“ společnosti cíleně potlačován, takže jsou takoví lidé, kteří samostatně dokážou odhalit to, nad čím ty druhé nenapadne se ani zamyslet, svým okolím celkem často označovány za hlupáky[^360].

Adekvátní pochopení, ke kterému je jedinec schopen dojít, je opět výsledkem jeho osobnostní poznávací a tvůrčí kultury, a alespoň nějaké pochopení (v případě nerozvinuté osobnostní poznávací a tvůrčí kultury) výsledkem předání vědomostí výše stojícími zasvěcenějšími „soudruhy“.

Ve výsledku je realizován princip č. 2: „Každý v míře svého pochopení pracuje na sebe a v míře svého nepochopení na ty, kteří chápou více…“. Na rozdíl od principu č. 1 je tento princip univerzální, tj. neexistují pro něj omezení ani výjimky. Jenže nejvíce ze všech ví a chápe Bůh, což znamená, že jít proti Němu vždy znamená prohru, na což mnozí zapomínají nebo se nad tím nezamýšlejí…

Vzájemnou součinnost principů č. 1 a 2 v životě davo-„elitářské“ společnosti charakterizuje již dříve v části 3.3.1 uvedená metafora: „Sad roste sám: sadař se o něj pouze stará – pleje ho, sází nové stromy, roubuje je, zalévá, hnojí apod.“

V životě společnosti nemůže být ani jeden jev vytvořen z ničeho, a potom „vytažen za uši“ do potřebné podoby, ale možnosti, které se otevírají, mohou být přeměněny ve fungující tendence, tendence mohou být přetvořeny v jevy a jevy generované společností mohou být převzaty pod řízení — různorodé ve svých cílech a prostředcích — aby potom na tomto základě život společnosti získal určitou účelnost – řízené směřování.

Přitom „sadař“ a jeho „tovaryši“ pracující pro biblický projekt zotročení lidstva jménem Boha jednají v mezích Božího dopuštění.

*[В оригинальном издании здесь расположен рисунок/схема. Иллюстрация не включена в данный выпуск: ожидает визуальной и правовой проверки. Файл источника: image5.jpeg]*A samozřejmě, že se ten - sám sebe velebící - „sadař“ nepovažuje za organickou část „sadu“. Nejjasněji se tento vztah „sadaře“ – pohlavárů biblického projektu realizujících globální konceptuální moc – k lidstvu projevil v symbolice na dolarové bankovce:

Především na ní vidíme ujištění „In God we trust“ – „Věříme v Boha“, které je nezbytné k tomu, aby neděsili prostý dav vědomým démonismem moci.
Zleva od tohoto ujištění je kruh, pod kterým je nápis „The Great Seal“ – Velká [pozn. překl. – také mocná, důležitá, vznešená…] pečeť.
Uvnitř kruhu je zobrazena pyramida. Kromě ní jsou v něm dvě stuhy s nápisy. Pyramida symbolizuje lidstvo – bez vrcholu. Místo vrcholu je tam zářící trojúhelník, který představuje otvor do nějakého jiného světa, přes který někdo jedním okem pozoruje to, co se děje na Zemi, aby určitým způsobem „mysticky“ ovlivňoval běh událostí. Ale z takového způsobu vzájemného působení mezi tímto a nějakým jiným světem je také možné si odvodit, že ten kdosi s toho jiného světa nemá plný přístup do tohoto světa z příčin na něm nezávislých. Tj. kontura trojúhelníku je svým způsobem symbolickým zobrazením hranic Božího dopuštění.

Nápisy na stuhách uvnitř „Velké pečeti“ «je možné přeložit různě. Slovní spojení Annuit Coeptis je možné přeložit jako slova „čas počátku“ (potom bude mít nápis vztah k římským číslicím dole na pyramidě, kde je vyznačen rok přijetí Deklarace nezávislosti 1776), nebo jako větu „on schválil námi započaté“ (a potom se to bude očividně vztahovat ke vznášejícímu se oku). Vypadá to, že autoři měli na mysli „jedno i druhé“.

Neméně zajímavý je i druhý nápis. Novus Ordo Seclorum je možné přeložit jako „nový řád pro (budoucí) pokolení“, nebo poněkud volněji „nový řád věků“ (protože slovo „seculum“ v klasické latině znamenalo „pokolení“, ale někdy se používalo i ve významu „století, věk“, a označovalo určitou časovou periodu). Dnes je však rozšířenější jiný překlad - „Nový světový řád“ (pokud chápeme seculum ve významu na způsob řeckého „eon“). Přibližně takový výklad, který se asociuje s „novým kurzem“ prosazovaným Rooseveltem, také vedl k jeho rozhodnutí použít rub Velké pečeti v designu nové dolarové bankovky.“ (http://www.specnaz.ru/pozicii/77/).

Konceptuální moc pohlavárů biblického projektu, která se od společnosti vzdálila, ráda „napodobuje Boha“: snaží se tedy jako Bůh mluvit s podřízeným davem jazykem životních okolností.

Vzhledem k tomu, že ve vztahu k absolutní většině členů společnosti realizuje bezstrukturní způsob řízení, každý, kdo si přeje udělat kariéru v rámci algoritmu „Sad roste sám: sadař se o něj pouze stará …“ na základě principů „každý v míře svého pochopení pracuje na sebe a v míře svého nepochopení na ty, kteří chápou více“ a „kdo ví, ten pochopí a kdo neví a nechápe, je to jeho problém“ – vnímá z části vědomě a zčásti neuvědoměle některé události ve svém životě i v životě lidstva jako určité náznaky (vzkazy, „messages“), jako doporučení nebo příkaz konat (či nekonat) za okolností, které se okolo něho vytvořily. Ale vzhledem k tomu, že rozhodnutí konat přijímá on sám, tak i postup po kariérním žebříčku vnímá jako osobní úspěch, jako svůj vlastní zdar. Pokud udělá krok „špatným směrem“, tak dostane přes ruce a to zase vnímá jako náznak, že při úspěšném dělání kariéry je nutné se vyhýbat nepromyšleným krokům.

Přitom, ať už je to kdokoliv, kdo si přeje seberealizovat se ve společnosti, udělat kariéru a to i proto, že by chtěl realizovat své objektivně dobré úmysly, vždy dopadne tak, že je jeho psychika automaticky a nevyhnutelně napojena na egregoriální algoritmiku stoupání nahoru po stupních davo-„elitářství“.

A právě pod vlivem této egregoriální algoritmiky potom:

vyčleňuje náznaky („message“) z celého množství událostí;
a náznaky, které mu jsou opravdu posílány Shora jazykem životních okolností, není schopen vnímat jako náznaky do té doby, dokud se upíná na svou seberealizaci, kariéru a nezačne přemýšlet skrze své svědomí a bez ohledu na tradice o smyslu Božího Záměru.

Vyprávět někomu něco o těchto náznacích jako o něčích příkazech nemůže, protože přímé příkazy ani doporučení nedostal, ale on vnímal určité události jako rozkaz jednat. O tom, že je tok událostí řiditelný jak v mezích Božího dopuštění, tak i v plnosti Boží Všedržitelnosti, nepřemýšlí, a pokud i přemýšlí, tak špatně rozlišuje hranici rozdělující Záměr a dopuštění.

Aby se před davem neodhalila, konceptuální moc pohlavárů biblického projektu nikdy a nikomu z těch, kdo dělají kariéru, neuděluje přímé pokyny a nic nevysvětluje v souvislosti se situací, která vznikla, neboť žádné vysvětlení situace představitelům programově-adaptivního modulu nezaručuje, že budou jednat tak, jak si to přejí představitelé konceptuální moci; výkonné figurky by se díky osobitosti své psychiky orientované na sebeprosazení mohli po obdržení vysvětlení rozhodnout, že jsou sami chytřejší a mají v porovnání se svými kurátory na víc a začali by jednat v rozporu s jejich pokyny a doporučeními.

Ve vztahu k tomuto problému zaručuje bezstrukturní řízení na rozdíl od přímého a adresného řízení, že nedojde k selhání algoritmu. Pro jeho realizaci je pouze nutné postarat se v předstihu o potřeby aktuální politiky 1) vychovávat kandidáty moci s nezbytným přesvědčením a vnímáním světa a 2) třídit kandidáty do funkcí z množství kandidátů-kariéristů. Právě takto je formována kádrová základna, jakou potřebuje konceptuální moc, která je stabilní v návaznosti pokolení.

Jediný problém, který může vzniknout v průběhu realizace této algoritmiky je ten, kdy se ve společnosti objeví koncepce zaměřená na vykořenění davo-„elitářství“.

Taková koncepce může vzniknout ve společnosti v podstatě v jakékoliv sociální skupině díky platnosti principu „Leč Bůh ví nejlépe, kam umísťuje poselství Své!“ (Korán, 6:124): Buddha byl původem princ, Mojžíš byl odchovanec rodiny faraóna, Kristus a Mohamed pocházeli z prostého lidu.

Ale jak ukazuje historická praxe, u většiny „elitářů“ se idea vykořenění davo-„elitářství“ a nastolení království Božího na Zemi úsilím samotných lidí pod vedením Božím neshoduje s jejich mravy. Podle jejich názoru pokud nějaká pravda vůbec může vstoupit do tohoto světa, musí se to stát pouze prostřednictvím „elit“, a pokud tato pravda odmítá jejich „elitářské“ postavení, není to pravda ale lež.

Avšak navzdory takovéto mravně zkažené pozici „elity“, která si činí nárok minimálně na omezení Všedržitelnosti a předepisování Bohu, jak by měl jednat, idea vykořenění davo-„elitářství“ v historii nejednou ozářila duše lidí a přiměla je k boji se stávajícím davo-„elitářským“ zřízením společnosti.

Ve všech minulých případech vycházela reakce pohlavárů globální politiky z toho, že zakladatelé dalšího historického učení o vykořenění davo-„elitářství“ jsou obyčejnými smrtelníky. Proto jim, dokud byli naživu, globální démonická konceptuální moc zajišťovala souputníky životem a stoupence jejich učení. Tito „stoupenci“ pak plnili různé funkce: od věrných učňů a pokračovatelů díla až k vrahům a zrádcům.

A dokonce i v tom případě, kdy idea vybudování království Božího na Zemi úsilím samotných lidí pod Božím vedením, vyjádřená jasně (jako v Kristově věrouce) nebo z větší části v podtextu (jako v Koránu), uchvátila prakticky celou společnost, tak po odchodu zakladatelů a jejich skutečných stoupenců periférie démonické konceptuální moci, která je mocí ideologickou (pokud to porovnáme s realizací plné funkce řízení v davo-„elitářské“ společnosti) – upravovala, cenzurovala a komentovala původní věrouku takovým způsobem, že ve výsledku překroutila její podstatu (jako se tomu stalo v historicky reálném judaismu, který se stal rasistickým učením o předurčení židů vládnout nad světem a pracujícím dobytkem, který se lidem pouze podobá – zbytkem lidstva) nebo se stala špatně dostupnou (jako se tomu stalo v případě historicky reálného křesťanství a islámu, které se změnily ve věrouky pro otroky). Jak to probíhalo je popsáno v materiálech Koncepce společné bezpečnosti, viz práce vnitřního prediktoru SSSR – Sinajský „pochod“, Ke království Božímu na zemi… a „Mistr a Markétka“: oslava démonismu? nebo Evangelium vněkonfesní víry.

Práce takového druhu na přizpůsobování těch učení, která byla antisystémová ve vztahu k davo-„elitářství“, probíhaly na základě výše popsané algoritmiky založené na dvou principech:

č. 1: „Kdo ví, ten pochopí, a kdo neví, nechápe a kvůli své domýšlivosti nechce vědět ani chápat, je to jeho problém…“

č. 2: „Každý v míře svého pochopení pracuje na sebe a v míře svého nepochopení na ty, kteří chápou více…“

Proto mají stopy práce provedené v tomto směru skrytý charakter, ale je možné je objevit, pokud víte, co je to řízení na základě virtuálních struktur, bezstrukturní řízení; chápete „že malé příčiny mají velké následky“[^361] a že Všedržitelnost Boha se skládá ze Záměru (který vlastně představuje cíle a prostředky jejich realizace předurčené Bohem pro Všehomír a lidstvo, v rámci kterého mají lidé žít a jednat na základě svého dialogu s Bohem) a Božího dopuštění (které představuje ty hranice, ve kterých Bůh připouští chyby a odpor úmyslně kladený Jeho Záměru).

V současné době mají pohlaváři biblického projektu opět problém, že vznikla koncepce zaměřená na vykořenění davo-„elitářství“. Vznik Koncepce společné bezpečnosti (KSB) v průběhu „přestavby“ (perestrojky) je danost, která změnila množství možností dalšího průběhu globální politiky a jejího řízení.

Přitom v Ruské federaci došlo ke konceptuálnímu konfliktu ve věci charakteru programově-adaptivního modulu postsovětské státnosti RF. Zavedení Koncepce společné bezpečnosti do programově-adaptivního modulu (do zákonodárné moci) bylo provedeno v průběhu jeho formování a postavilo pohlaváry biblického projektu před nutnost jeho blokování. Byl to jeden z těch vzácných případů, kdy se algoritmika „sad roste sám…“ uplatňující dva výše vyjmenované principy ukázala být nefunkční.

Především je třeba chápat, že samořídící se systém nepředává zdaleka všechny své vnitřní informace svým kurátorům. Příčiny mohou být různé: od strachu podat zprávu o něčem nevítaném do fyzické neschopnosti kurátorů proniknout do veškeré množiny událostí a realizovat režim bezprostředního – „ručního“ – řízení všemi a vším.

Kromě toho, i kdyby se k nim informace dostaly včas, tak bylo nemožné seznámit „elitáře“ s nevhodností parlamentního slyšení[^362] na téma Koncepce společné bezpečnosti, které bylo uskutečněno ve Státní dumě 28. listopadu 1995, bylo nemožné, neboť by to vedlo k zahájení diskuse o smyslu života s nebezpečím, že by mohla vejít ve známost skutečnost existence globální nadnárodní moci, kterou nikdo nevolil a která řídí svět podle své zvůle.

Proto jen zbývalo spolehnout se na to, že po tom slyšení v parlamentu, které proběhlo nedopatřením a z důvodu selhání (z pohledu pohlavárů biblického projektu), „elitáři“ vládnoucí v Rossionii pochopí určitý „message“, který jim byl adresován, po kterém státní úředníci začnou Koncepci společné bezpečnosti ignorovat a redaktoři[^363] v médiích nepřipustí, aby se o ní veřejně diskutovalo.

Dále začala být uplatňována strategie rozmývání: v prosinci 1997 bylo zaregistrováno celonárodní hnutí „Ke království Božímu na zemi…“, a za tři roky potom byla v roce 2000 zaregistrována politická strana – Konceptuální strana „Jedinenie“ (KPE), které po třech letech ještě byla umožněna účast ve volbách do Dumy; a poté, kdy se do Dumy nedostala, došlo ke změně zákona o stranách a KPE jako strana de jure ukončila svoji činnost, de facto však své struktury nerozpustila. Přitom se ukázalo, že se jejími členy nechtěli stát zdaleka všichni přívrženci KSB; a s ohledem na samotnou stranu se div ne od samého počátku její existence začalo diskutovat zda „Tato strana pracuje pro KSB? Nebo realizuje imitační provokatérskou činnost?“

Tím pádem před konceptuální mocí pohlavárů biblického projektu vyvstala otázka: „Soudruzi“ v RF nechápou? nebo… chápou. A pokud chápou, tak jak to chápou: tak, aby to odpovídalo našim zájmům nebo jejich zájmům proti nám?

Co když si hrají na loajální a přitom nepozorovaně formují kádrovou základnu řídících pracovníků pro realizaci koncepce alternativní k té naší? A co s tím programově-adaptivním modulem provedeme? Zatočíme s ním už teď? Budeme mlčet a řídit stejně jako dřív, jakoby se nic nestalo, jakoby Koncepce společné bezpečnosti nikdy neexistovala?

Jenže mimo situace podobného druhu je výše popsaná algoritmika, kdy všichni jednají jakoby sami, ale přitom realizují zájmy naprogramované z vnějšku, opravdu velice spolehlivou a stabilní algoritmikou formování kádrové základny a kádrového sboru globální konceptuální moci biblického projektu v návaznosti pokolení.

————————

Teorie konvergence byla již v současné zprávě zmiňována nejednou. Teď je nutné se podívat na to, jak ji společnosti předkládá biblickým projektem legitimizovaná sociologická věda.

«KONVERGENCE je termín používaný v ekonomice, který označuje postupné sbližování rozdílných ekonomických systémů, ekonomické a sociální politiky různých států. Jako termín byla „konvergence“ v ekonomické vědě uznána v souvislosti se širokým rozšířením teorie konvergence v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století. Tuto teorii v různých variantách rozpracovali představitelé institucionalismu (P. Sorokin, W. Rostow, J. K. Galbraith (USA), R. Aron (Francie)), a ekonometrie (J. Tinbergen (Holandsko), H. Schelsky, O. Flechtheim (NSR)). V teorii konvergence bylo vzájemné ovlivňování se a součinnost dvou ekonomických systémů kapitalismu a socialismu v průběhu vědecko-technické revoluce posuzovány jako hlavní faktor posouvání se těchto systémů do podoby jakéhosi „hybridního, smíchaného systému“.

V souladu s hypotézou konvergence nebude „jednotná industriální společnost“ kapitalistická ani socialistická, ale spojí se v ní výhody obou těchto systému bez jejich nevýhod.

Vážným motivem teorie konvergence byla snaha překonat rozštěpení světa a odvrátit hrozbu termojaderného konfliktu. Jednu z variant teorie konvergence vypracoval akademik A. D. Sacharov. Na konci šedesátých let 20. století Andrej Dmitrijevič Sacharov považoval sblížení kapitalismu a socialismu doprovázené demokratizací, demilitarizací, sociálním a vědeckotechnickým pokrokem za jedinou možnou alternativu schopnou zachránit lidstvo před záhubou.

Ve vyspělých státech pak skutečně probíhala evoluční transformace kapitalismu směrem k postindustriální společnosti, moderní smíšené ekonomice a to jak pod vlivem pozitivní, tak v ještě vyšší míře negativní zkušenosti států, které se řadily k socialistickým (SSSR, státy východní Evropy). Avšak nemožnost úspěšného rozvoje těchto států v rámci zestátněného ekonomického systému, který v nich existoval, hluboká krize a následný krach tohoto systému vedly k tomu, že již v osmdesátých letech 20. století teorie konvergence přišla o svou bývalou popularitu a stala se jako ekonomická myšlenka historií.

V současnosti se termín „konvergence“ používá při popisu integračních procesů. V základech světového integračního rozvoje leží obecné tendence a imperativy vědeckotechnického a sociálněekonomického pokroku, které podmiňují sblížení, tj. konvergenci ekonomik stále většího počtu států při zachování jejich národní svébytností.» (http://abc.informbureau.com/html/eiiaadaaioess.html).

————————

V otázce krize pseudosocialismu na základě marxismu a krachu „světového socialistického systému“ je nutné vysvětlit některé nepříliš zjevné skutečnosti související s rolí a charakterem byrokracie v SSSR, které obsahuje výše uvedená publikace a také biblickým projektem legitimizovaná komplexní sociologická věda.

Jedno z nejvíce zevrubných vysvětlení toho, co to vlastně je „byrokracie“, nám poskytnul K. Marx:

«Byrokracie je kruh, ze kterého se nikdo nemůže vymanit. Její hierarchie je hierarchií znalostí. Vrchol se spoléhá na spodní kruhy, že se vyznají v jednotlivostech, kdežto spodní kruhy zas věří, že vrchol rozumí obecnému, a takto se navzájem klamou. (…)

Všeobecným duchem byrokracie je tajemství, mysterium, jehož dodržování zajišťuje v byrokratickém prostředí hierarchická organizace byrokracie a ve vztahu k vnějšímu světu (společnosti) její uzavřený korporativní charakter. Otevřený duch státu a také státní smýšlení se tudíž byrokracii jeví jako zrada páchaná na jejím mysteriu. Autorita je proto principem jejích znalostí a zbožštění autority její způsob myšlení. (…) Pokud jde o jednotlivého byrokrata, stává se státní cíl jeho soukromým cílem[^364] v honbě za povýšením, ve snaze udělat kariéru.» (K. Marx, Ke kritice Hegelovy filosofie práva, Spisy K. Marxe a F. Engelse, 2. vyd., 1. díl, str. 271 – 272).

Avšak Marxova definice sociálního jevu „byrokracie“ možná není úplná proto, že k ní přišel na základě pozorování činnosti v oblasti řízení více či méně způsobilé byrokracie devatenáctého století v Německu, Velké Británii a Francii, která navíc byla v procesu svého formování prostoupena zednářstvím a koexistovala s ním v určité „symbióze“[^365]. Z Marxovy definice vypadly svou podstatou hlavní charakteristické vlastnosti byrokracie:

Pro byrokracii je oběh dokumentů, pracovní korespondence a výměna názorů v ústní podobě (telefonicky, „v kuloárech“ veřejných akcí i „utajeně“) hlavní pracovní náplní, a sama práce je něčím, co se odvíjí od direktiv a oběhu dokumentů, a proto v porovnání s oběhem dokumentů nevýznamná, neboť ten je hlavním nositelem pravdy „v poslední instanci“[^366]; i když jsou ve skutečnosti celý ten oběh dokumentů i jejich pracovní rozhovory pouze odrazem reálné práce, jejímž řízením se má byrokracie jako jedna z profesionálních korporací v davo-„elitářské“ společnosti zabývat.

Odsud i pramení „nezničitelná láska“ byrokracie k jurisprudenci a principu „zákon je jako ojnice: kam ho natočíš, tam pojede“.[^367]

Takže z definice K. Marxe vypadla i další charakteristická kvalita byrokracie:

Byrokracie dělá kádrovou politiku (tj. provádí výběr a rozmístění kádrů) s tím, že upřednostňuje klanový původ kandidátů na funkce nebo „přijímá za vlastní“ bezprizorní kandidáty, kteří prokázali svou loajalitu tomu či onomu klanu v legitimní hierarchii. Přitom se předpokládá, že princip „v souvislosti se jmenováním „toho a toho“ do funkce mu bude poskytnuta taková a taková Boží jiskra k dočasnému využití“ — bude fungovat. Jenže protože ta jiskra je Boží, a není to tedy něco, s čím by mohli nakládat byrokratičtí hodnostáři, je v tomto principu kádrové politiky vyjádřen velice drsný ateismus všemožné byrokracie, který odsuzuje dílo jakékoliv byrokratické korporace ke krachu tím rychleji, čím více je důsledná při uplatňování tohoto principu.

Tento princip kádrové politiky se pojí ještě s jedním, který M. E. Saltykov-Ščedrin zformuloval následovně: „Ti, kteří se nebojí nadřízených, jimi odměněni nebudou. Ten, který se jich bojí, dostane vše: navrch i s mečem, přestože se nikdy bitvy s nepřítelem neúčastnil“.

Ale pokud je – v důsledku poklonkování autoritám – podmnožinou davu (ve smyslu tohoto termínu v definici B. G. Belinského: viz vysvětlivka v části 1.4), není byrokracie samostatným, přestože kolektivním subjektem v politice. Vždy bude „zombie“ — buď degradující v každodenním parazitizmu, nebo jako nástroj uvádějící do života politickou vůli, která na ni působí z vnějšku.

Vše výše řečené o byrokracii je nutné si dát dohromady s tím, co bylo řečeno dříve o charakteru činnosti programově-adaptivního modulu USA a na Rusi, a s pokusem vybudovat rodové „elitářské“ zřízení v postsovětské Rossionii.

Již dříve v části 3.3.3 jsme uváděli Leninovu definici společenské třídy:

«Třídy jsou velké skupiny lidí, které se navzájem liší svým místem v historicky určitém systému společenské výroby, svým vztahem (většinou zajištěným a vytyčeným v zákonech) k výrobním prostředkům, svou úlohou ve společenské organizaci práce, a tudíž způsoby nabývání a velikostí onoho dílu společenského bohatství, jímž disponují. Třídy, to jsou takové skupiny lidí, z nichž jedna si může přivlastňovat práci (přesnější by bylo říci: přivlastňuje si produkt cizí práce – naše poznámka k citaci) té druhé, neboť zaujímá rozdílné místo v daném systému společenského hospodářství.» (V. I. Lenin, Sebrané spisy, 5. vyd., 39. díl, str. 15). Poslední Leninovu frázi by bylo třeba prodloužit slovy: „a v politickém systému společnosti“.»

Pokud se podíváme na tuto definici, tak nám nezbývá než dojít k závěru, že se v SSSR k začátku osmdesátých let 20. století stranicko-státní a ekonomická byrokracie stala společenskou třídou, což ji kvalitativně odlišovalo od byrokracie kapitalistických států, jejíž představitelé, přestože se stali byrokraty, stále byli představiteli svých společenských tříd v té vládnoucí (především nad státním aparátem) korporaci:

místem sovětské byrokracie byla v systému společenské výroby – sféra řízení;
vztah k výrobním prostředkům – byrokracie SSSR začala obnovovat sama sebe na „elitářsky“-klanovém základě, což vedlo k tomu, že za shovívavého přihlížení zbytku společnosti získala monopol a její řídící činnost nebyla tímto zbytkem společnosti kontrolovatelná;
co se týče získávání svého podílu ze společenského bohatství, tak to byla sama byrokracie, kdo určoval mzdovou stupnici, strukturu bezplatných výhod a státního zajištění především pro nejvyšší byrokratické hodnostáře, a potom již na základě zbytkového principu pro zbytek společnosti.

Charakter posledního bodu k začátku osmdesátých let nabyl takové podoby, že se byrokracie ve vztahu k ostatním sociálním skupinám sovětské společnosti změnila ve třídu vykořisťovatelskou. Protože však státní ideou SSSR bylo budování socialismu a komunismu – sociálních systémů, kde nemělo existovat vykořisťování lidí těmi či oněmi korporacemi, klany nebo jednotlivci, pociťovala byrokracie v SSSR určité nepohodlí:

na jedné straně kvůli tomu, aby se udržela u moci, musela lhát o budování socialismu a komunismu v SSSR, což mělo ohlas u národa, který si v každé epoše ve své většině přeje žít bez parazitismu těch či oněch menšin na jeho práci a životě,
a na druhé straně každý úspěch v díle socialistického budování podrýval pilíře byrokratického režimu a překážel byrokracii „hrabat podle schopností“ a kořistit tak z práce a života zbytku společnosti.

V této „disharmonii“ mezi slovy a činy také spočíval hlavní rozpor v životě sovětské společnosti v době, kdy v čele byrokracie jmenovitě stanul M. S. Gorbačov – „drahoušek Gorby“. Ten rozpor mohl být tehdy vyřešen:

buď uvedením do chodu procesu debyrokratizace SSSR a rozvojem SSSR za uchování všech vymožeností socialismu, jeho osvobozením od všech byrokratických zvráceností a chyb v chápání světa a v politice, které byly podmíněny téměř totální nadvládou marxismu;
nebo destrukcí SSSR s cílem zlepšit podmínky pro vykořisťování většiny obyvatelstva ze strany parazitických menšin.

M. S. Gorbačov, A. N. Jakovlev and Co. zahájili přestavbu pod hesly očištění socialismu od nahromaděných chyb a zvráceností. Tato jejich přestavba skončila krachem SSSR a rozšířením možností jak vykořisťovat většinu obyvatelstva parazitickými menšinami a to jak vnitřními („novými Rusy“ – židy různého původu[^368]), tak i těmi zahraničními.

Jako generální tajemník ÚV KSSS a předseda politbyra ÚV KSSS byl Michail Sergejevič Gorbačov – ze své funkce – povinen znát a chápat sociologii marxismu[^369]. To samé platí pro A. N. Jakovleva, a pokud by byli čestnými a inteligentními lidmi, museli by vše, co bylo řečeno výše o byrokracii, o jejím zformování se v SSSR jako vykořisťovatelské třídy, vyhlásit z tribun sjezdu, který zvolil M. S. Gorbačova do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS a vyjádřit to i ve svých vystoupeních v médiích. To mohlo vést k zahájení procesu debyrokratizace SSSR a očištění socialismu od zvráceností a chyb za uchování a rozvoje všech vymožeností sovětské epochy v kulturním budování, neboť taková výzva by oživila politickou aktivitu těch vrstev sovětské společnosti, jejichž tvůrčí potenciál následně v průběhu reálně probíhající přestavby socialismu a kapitalismu skončil „ve stoce“, a které se nedokázaly rychle a efektivně samostatně zorganizovat, aby zastavily režim „drahouška Gorbyho“ a daly politice jiný směr.

M. S. Gorbačov to však neudělal a projevil se jako zaostalý omezenec (co čekáte od hlupáka?) nebo licoměrník – zrádce, který se postavil do čela státu jenom proto, aby se postaral o jeho krach. O čem a jak „bratři“ přesvědčili toho slabomyslného mluvku a podpantofláka Gorbačova; o čem a jak „bratři“ přesvědčili „architekta přestavby“ A. N. Jakovleva, když byl v roce 1959 na stáži na Kolumbijské univerzitě v USA, a na co ho ulovila a „naverbovala“ CIA[^370], jsou na pozadí všeho, co se stalo, pouze drobné historické podrobnosti, které navíc nejsou pro pochopení „epochy změn“ klíčové.

To hlavní byla skutečnost, že se byrokracie v závěrečném období existence SSSR zformovala ve vykořisťovatelskou třídu, přála si žít tak, jak si žijí buržousti na liberálním Západě a sama se drala mezi tamní buržoazii. S takovou mravně-etickou orientací bez adekvátních znalostí a chápání světa byla hotovým nástrojem připraveným k tomu, aby vyřešil problém ideologického rozdělení světa a vylepšil charakteristiky jeho řiditelnosti na základě „pluralismu názorů“. Byrokracie ten úkol řešila ze své vůle, ale v zájmu pohlavárů globální politiky na základě biblického projektu.

Někteří z našich domácích byrokratů a postsovětských „elitářů“ se chtěli a chtějí připojit ke světové „elitě“, a dosud nedokážou pochopit, proč je do toho „světového – „elitářského“ – společenství“ nepouštějí, a stále se k nim chovají jako ke slouhům a nafoukaným divochům, kteří pokud vůbec mají něco, co je sbližuje s civilizací, tak jsou to jen „skleněné korálky“, za které vyměnili svou svobodu, území a přírodní zdroje své Vlasti.

Nicméně krach SSSR a světového systému marxistického pseudosocialismu velmi potěšil stovky miliónů obyvatel takzvaného „svobodného světa“ – vyspělých států žijících pod nadvládou idejí buržoazního liberalismu. Ta radost byla dvojího charakteru:

Absolutní většina obyvatelstva Evropy a USA, která vyrostla a žila v systémově-kultovním strachu ze „sovětské vojenské hrozby“[^371], se zaradovala, že „totalitární komunistický režim“ padl, Rusové se nakonec přece jen osvobodili od toho nenáviděného „komunismu“ a po ukončení přechodného období se stanou součástí rodiny civilizovaných národů.

Mnozí z nich se upřímně vrhli na to, učit Rusy žít podle norem Západní civilizace, aby přechodné období proběhlo s co nejmenšími sociálními otřesy a pokud možno co nejrychleji.
Pro určitou menšinu se krach SSSR stal signálem pro začátek lovu na „ruské domorodce“ a otevřením možností pro vyčištění nových „indiánských území“ od původního obyvatelstva pro civilizované lidi.

V reálných politických procesech z devadesátých let 20. století v postsovětské Rossionii vzkvétal pod záštitou režimu B. N. Jelcina buržoazní liberalismus, přičemž ti první ideologicky a propagandisticky zastřešovali činnost těch druhých. Ti druzí se zabývali tím, co měli v plánu - rukama „elitářských“ slouhů pod dohledem amerických poradců, kteří se usadili v kremelských kancelářích a měli větší moc než rossionští byrokraté, realizovali politiku ekonomické genocidy ve vztahu k ruskému obyvatelstvu a vykupovali majetek buď přímo, nebo prostřednictvím osob, na které byl „ten kšeft napsán“[^372].

Vzhledem k tomu, že Rus představovala pro pohlaváry biblického projektu po dobu minimálně dvou posledních tisíciletí neřešitelný problém, tak nic nenamítali proti tomu, aby liberální buržousti USA řešili své problémy na úkor likvidace lidských zdrojů Rusi.

Takzvané „patriotické síly“ v Rossionii neprojevily proti této politice žádný alespoň trochu efektivní odpor ze dvou hlavních příčin:

Konceptuální bezvládí[^373] vyjádřené hromadnou touhou vrátit se do té či oné minulosti (sovětské, pravoslavně-monarchistické, předkřesťansko-pohanské) nebo na Rusi uplatnit výdobytky hitlerovského nacismu.

V prezidentských volbách v roce 1996 G. A. Zjuganov fakticky šel na ruku B. N. Jelcinovi and Co., takže se Komunistická strana RF proměnila v politicky bezperspektivní stranu důchodců a kariérních funkcionářů a v této své podobě existuje do současné doby. Příčina spočívá v tom, že její vedení neprojevilo zájem pochopit marxismus, biblický projekt, historii Rusi, Ruska, SSSR, činnost J. V. Stalina a jeho nástupců a stále se pokouší namíchat jakýsi tmářský „koktejl“ z marxismu a biblismu[^374].

A. I. Lebeď také neměl v roce 1996 po ruce žádné ideje, tedy nic kromě své domýšlivosti, na kterou ho nachytali a úspěšně „převezli“ nabídkou tajemnické funkce v Radě bezpečnosti RF, a potom ho z politiky federální úrovně „vypoklonkovali“ docela…[^375]

Značná část našich „patriotů“ je připravena „zachránit“ svou Vlast „za navíc vyplacenou odměnu“.

Tj. pokud by je Sorosův Fond, CIA nebo někdo jiný začal financovat, tak by si vzájemně zakroutili krkem v boji o právo získávat od nich granty „na záchranu Vlasti“ před „jelcinovskou klikou“ v minulosti a před režimem Putin-Medvěděv v současnosti. Ale vzhledem k tomu, že za 1) mezi boháči se sponzoři patriotismu nevyskytují[^376] a za 2) financováni jsou pouze vůdci nezbytné systémové opozice a její profesionální funkcionáři, tak holt tu „záchranu Vlasti“ odkládají do doby, než se objeví vydatnější a spolehlivější zdroje financování. Takoví „patrioté“ jsou nepoučitelní a schopní pouze při svých pitkách bez konce žvanit o tragédii Ruska a reálně pro blaho národa nedělají vůbec nic, co by nezapadalo do biblického projektu zotročení nebo zlikvidování jejich národa[^377]. Zkrátka a dobře úplně zežidovatěli[^378].
Ještě je určitý počet „patriotů – elitářů“ upřímně připraven „zachraňovat“ Vlast, jenže pod vedením zednářů, což je důvod, proč vstupují do jejich lóží.

Tak v roce 1996 společným úsilím B. N. Jelcin and Co. na straně jedné[^379] a na straně druhé G. A. Zjuganov a jeho „parteigenosse” (zdálo by se nesmiřitelní nepřátelé-soupeři) upevnili úspěch pohlavárů biblického projektu ve věci vyřešení problému likvidace ideologické konfrontace kapitalismu a marxistického pseudosocialismu, kterého dosáhli v roce 1991 díky společnému úsilí politických mafií zosobněných B. N. Jelcinem a jeho soupeřem – M. S. Gorbačovem.

Pohlaváři globální politiky tedy mají samozřejmě proč ctít památku B. N. Jelcina a mytologizovat jeho život a politické „sebeobětování se“. Současně s tím však je nenávist mezi lidmi k B. N. Jelcinovi natolik veliká, že dokonce téměř celé desetiletí poté, kdy předal žezlo V. V. Putinovi, dává postjelcinovský režim přednost tomu se o něm veřejně příliš nezmiňovat, nemluvě o tom, že by ho snad dokonce vychvaloval[^380]. I jeho hrob museli přikrýt státní vlajkou postsovětské Rossionie, neboť nebylo zaručeno, že jakýkoliv jiný památník nebude znesvěcen. Takto přece jen zbývá naděje, že „běsik“[^381] na jeho náhrobku nebude pošpiněn[^382]…

Samozřejmě, že na Rossionii jelcinovské doby je možné pohlížet (stejně jako na USA a jejich předhistorii) z různých úhlů pohledů: z hlediska obyčejných obětí politiky ekonomické genocidy, která byla uplatňována vůči obyvatelstvu RF pohlaváry globální politiky rukama domácích liberálů-idiotů; nebo je možné se na to dívat z hlediska řešení úkolů globální politiky.

A pokud se pozdvihneme na tuto úroveň, tak výsledky vyzdvižení B. N. Jelcina a jeho režimu celkově nebyly valné nejen při jejich hodnocení z pozic obětí jelcinovské politiky ekonomické genocidy, ale ani z pozic pohlavárů globální politiky.

Především je nutné si připomenout, že ekonomika RF přišla o svou výkonnost na dobu téměř celého desetiletí, takže užitek z ní se v globálních politických scénářích blíží nule. Hlavní příčiny takového stavu věcí jsou dvě:

rossionští liberální politici, kteří získali státní moc díky svému vítězství nad GKČP (Státním výborem pro mimořádné situace)[^383], byli absolutními idioty, kteří upřímně věřili tomu blafu o schopnosti tržního mechanismu regulovat alespoň trochu účelně makroekonomické procesy a to hlavní: oni nebyli schopní se něčemu naučit, respektive byli nepoučitelní;
ve státě nebyly zprovozněny společenské instituce funkčně analogické těm, které reálně zajišťují alespoň nějakou samoregulaci makroekonomických systémů v buržoazně-liberální ekonomice, čímž přispívají k větší přesvědčivosti kultovního blafu o schopnosti trhu k samoregulaci, na který se nechali nachytat disidenti-antisovětčíci proburžoazně-liberálního ražení v letech brežněvovské stagnace a gorbačovské přestavby.

To nás přivádí k otázce o následcích: Co by bylo, pokud by po odchodu B. N. Jelcina z postu hlavy státu byla dále realizována politika v duchu liberálně buržoazních idejí v očekávání, kdy „trh sám všechno vyladí a dojde k rozkvětu“?

— Odpověď na ni je jednoduchá: Nepoučitelnost liberálně buržoazní „elity“ postsovětské Rossionie, boj legálních a nelegálních uskupení o kontrolu nad objekty vlastnictví a strukturami státní moci vedly zemi k takové katastrofě, v porovnání se kterou by se „zlá devadesátá léta“ zdála být epochou prosperity a rozkvětu.

Zda by se v takovém případě dostala k moci Komunistická strana RF, je otázkou diskusní a to tím spíše, že přestavba v SSSR nebyla realizována pro to, aby se další pokolení „mraksistů“ parazitujících jak na marxismu, tak i na ideálech komunismu[^384], dostalo v Rusku k moci.

Tj. pokud se na to podíváme i z úrovně pohlavárů globální politiky, tak bylo nutné režim vládnoucí v postsovětské Rossionii vyměnit, což samozřejmě nebylo vyvoláno tím, že by pohlaváři globální politiky najednou pocítili lásku ke strádajícímu ruskému národu (pokud by celý zahynul, tak by si celkem oddechli), ale v tom, že vyhlídky byly takové, že by se sovětské jaderné zbraně ocitly mimo kontrolu a mohly by být použity jak ve vnitřní občanské válce, tak i za hranicemi Ruska[^385], a takové variantě pokračování politiky a vývoje událostí bylo třeba v zájmu řešení globálních problémů předejít.

Bylo kvůli tomu třeba v Rossionii vyměnit vládnoucí skupinu a tato výměna skupin byla připravena a realizována. Poslední den roku 1999 B. N. Jelcin předal funkci hlavy státu Vladimirovi Vladimiroviči Putinovi na základě zákonem stvrzených záruk osobní bezpečnosti prvního prezidenta Rossionie, členů jeho rodiny a tichých záruk pro členy jeho skupiny. Prezidentské volby, které se následně konaly v roce 2000, zahájily novou etapu v historii překonávání všeobecné krize kapitalismu v globálním měřítku.

Z hlediska liberálních buržoustů, „mraksistů“ a mnohých dalších „opozičníků“, byl režim, který od svého prvního prezidentského volebního období budoval V. V. Putin, režimem „velikého inkvizitora“, pokud použijeme metaforu vztahující se k F. M. Dostojevskému[^386] a za dvě Putinova prezidentská volební období své hodnocení nezměnili. Nezměnili ho ani poté, co byl prezidentem zvolen Putinův kandidát D. A. Medvěděv a po odchodu V. V. Putina do funkce premiéra.

Také je třeba podotknout, že mnozí z personálu KGB-FSB se po úpadku marxistické ideologie a krachu státu v roce 1991 na jejím základě, přesunuli do lůna Ruské pravoslavné církve, v jejímž čele stála stejná státně-bezpečnostní kreatura[^387]. Přitom je třeba uznat, že řádná část těch, kteří se přesunuli do církevního lůna, začala upřímně věřit (i když jsou mezi nimi i cynici schopní přijmout z kariérních důvodů jakoukoliv ideologii) v její věrouku, i když by udělali lépe, pokud by si prostudovali bibli sami a projevili své analytické schopnosti při odpovědi na otázku:

Odkud se v historii vzalo toto: Deuteronomium, 23:19, 20; Deuteronomium, 15:6; Deuteronomium, 28:12 — 14; Izajáš, 60:10 — 12. A potvrzení toho všeho “do skonání věků” v Novém zákoně: Matouš, 5:17, 18? Jakým věcem to slouží? Vyjadřuje to zájmy národů SSSR – Ruska a ideály práv a svobod osobnosti? Čemu to slouží? Zkrátka – je to od Boha?

Tj. podle stávajících výsledků se pastýřská rozpracovanost Ruské pravoslavné církve (RPC) ve vztahu ke státní bezpečnosti (SB) ukázala být úspěšnější, než agenturní rozpracovanost SB ve vztahu k RPC… V důsledku toho SB od začátku devadesátých let 20. století vědomě rozvíjí projekt pravoslavně-monarchistické renesance Ruska vedoucí do slepé uličky. V průběhu jeho realizace se zástupci SB-RPC-ovské „strany moci“ i jejich periferie zkoncentrovali v organizačních strukturách politické strany Jedinaja Rossija.

A problém opozice tohoto režimu spočívá v tom, že:

pouze pro ni je režim „velikého inkvizitora“ – „očividným zlem“, které musí být vykořeněno bez jakékoliv diskuse a pochyb;
absolutní většina obyvatelstva v podmínkách davo-„elitářství“ dává režimu „velikého inkvizitora“ přednost před režimem „velikého kombinátora“, který státu vládnul v devadesátých letech, neboť:

dodržování určitých v podstatě nepříliš zatěžujících pravidel chování v podmínkách režimu „velikého inkvizitora“ zaručuje život a určitý blahobyt s podmínkou, že si „veliký inkvizitor“ dokáže poradit s řídící misí, které se zhostil, v té podobě, jak ji definoval F. M. Dostojevskij;
a režim „velikého kombinátora“ nikomu nic nezaručuje, ani obyčejným lidem (kteří dnes v Rusku strádají kvůli krizi vytvořené režimem „velikého kombinátora“, který měl ambice stát se celosvětovým), ani samotným „velikým kombinátorům“ (ti, kteří budou mít zájem, mohou na internetu vyhledat zprávy o bankrotu kdysi úspěšných milionářů, jejich sebevraždách, o tom, jak končí ve vězeních), ani jejich politickým agentům (třeba těm zavražděným za své přívrženectví „velikému kombinátorovi“ jako byl V. Listěv, G. Starovojtovova a A. Politkovská, jejichž smrt ani nevyvolává u lidí soucit, neboť by s radostí pod drnem viděli i mnohé další, jim podobné, jejichž jména jsou dobře známa, a proto je vyjmenovávat nebudeme).

Ale z hlediska té části „elity“ USA, která tuší nebo je zasvěcena do úkolu nutného řešení problému všeobecné krize kapitalismu v globálním měřítku, ať už to naše domácí liberály zarmoutí, jak chce (v takovou „zradu“ ze strany své modly nemohou uvěřit a přiznat ji jako fakt), má režim „velikého inkvizitora“ v Rusku přednost před režimem „velikého kombinátora“, o kterém liberálové tak sní[^388]:

«Z toho, co se mohu dozvědět z našich médií kontrolovaných korporativní Amerikou, vyvozuji, že byla ve vašem státě beztvará typizace Jelcina s konečnou platností vymazána Putinem. Putin je klidný, obezřetný, moderní lídr, který by se dokonce mohl postavit i do čela našeho Pentagonu a řídit ho s velikou lehkostí. Vzpomínám si na rozhovor s Grahamem Greenem na gorbačovském protijaderném kongresu v roce 1987. Nehledě na to, že si Green velice Gorbačova vážil, řekl: „Vždyť konec konců ruským lídrem se může stát pouze někdo pocházející z hloubi KGB“. Jako Američan jsem byl v šoku. Krvavé dýky? Ampule s jedem? Opilý Philby na Arbatu? A Green mi odpověděl: „Oni jsou jediní, kteří vědí, jak funguje zbytek světa. Cestují, ovládají cizí jazyky. Jsou neúnavní…“» Vidal Gore, americký spisovatel, historik a publicista (Putin by mohl lehce řídit Pentagon – jeho rozhovor pro Izvestije ze dne 04. 03. 2002 již citovaný v části 3.3.2: http://www.izvestia.ru/world/article15250/).

Jak je uvedeno v preambuli k tomuto rozhovoru, pochází Vidal Gore[^389] “z kruhů americké aristokracie: je vnukem senátora Thomase Gora, příbuzný bývalého viceprezidenta Alberta Gora[^390], nevlastní bratr Jacqueline Kennedyové. Osobně znal všechny, kteří se objevovali na americké scéně za posledních 50 let: od Johna Kennedyho a Billa Clintona po Tennessee Williamse a Eleanoru Rooseveltovou“ [^391].

Můžete se ptát, proč by si najednou zástupci určité části „elity“ USA měli přát, aby v čele RF stáli lidé z KGB? Vždyť v Rusku nejsou jenom KGBáci, kteří „cestují a ovládají cizí jazyky“. A jaký vztah to má k řízení záležitostí uvnitř Ruska, kde je, jak se říká v jedné z anekdot[^392], hlavním správně-administrativním jazykem – jazyk nadávek, a „kanceláteří“ se tam v ruštině a ne v nějakém cizím jazyce, jako tomu bývalo za určitých historických dob ruského impéria, kdy veškerá „elita“ mluvila francouzsky lépe, než rusky?

Grahama Greena a Vidala Gora je však v jejich upřednostňování lidí z KGB možné pochopit, pokud víte o určité specifice postavení KGB v sovětské společnosti, a také jak jsou reálně řízeny USA (viz části 3.3.2 a 3.3.3).

—————————

Především je nutné zmínit, že převážná většina pracovníků SB, kterým byla kdysi v minulosti nabídnuta práce ve státní bezpečnosti těmi, kteří tam již pracovali, a práce ve státní bezpečnosti byla nabízena lidem ze všech profesionálních oblastí. Jak a proč SB oslovovala každého z nich, záleželo na specifice každého konkrétního případu. Nabídku bylo možné odmítnout, a pokud oslovený nebyl unikátním odborníkem, který byl z nějakých důvodů pro SB „tou jedinou možnou volbou“, tak mu takové odmítnutí v podstatě nebránilo žít a dělat kariéru v jím zvoleném oboru činnosti[^393]; SB v absolutní většině případů na své nabídce netrvala, a pokud někdo odmítnul stát se „utajeným spolupracovníkem“, tajným informátorem, umožňovala mu žít a dělat kariéru stejně jako dřív.

Pokud někdo tvrdí opak, tak jsou to buď výmysly a pomluvy psychopatů, kteří jsou chudí duchem a v každém protijdoucím vidí agenta tajných služeb, nebo absolutně zřídkavé projevy neprofesionality těch či oněch pracovníků SB, neboť jedním z hlavních faktorů, jak zajistit nenápadnost činnosti SB ve společnosti, bylo pravidlo nevyčnívat z hlavní statistické masy, což je mimo jiné vedlo k tomu, aby „neangažovali“ takové, bez jejichž služeb bylo možné se obejít.[^394] Pokud někoho přesto cílevědomě „angažovali“, tak prostě „neměl štěstí“, tj. z nějakých důvodů se stal součástí nějaké tematické akce.

Takových lidí, jako V. V. Putin, kteří se sami přihlásili do služby v SB a jejichž přání bylo vyhověno, byla menšina. Dokonce, i když vezmeme do úvahy ty, kteří po střední škole, nebo po skončení vojenské služby v řadách ozbrojených sil SSSR šli studovat na některou z vysokých škol státní bezpečnosti a stali se po jejím ukončení pracovníky SB. Na tyto vysoké školy se totiž dostávali za podmínek, které se principiálně lišily od podmínek pro přijetí na jiné vysoké školy: rozhodující slovo měla „mandátní komise“ a zdárně složené přijímací zkoušky byly pouze základem pro to, aby následně předstoupili před „mandátní komisi“, jejíž doporučení bylo rozhodující a motivované nejen počtem nabraných bodů u přijímacího řízení; v řadě případů pro ni dokonce ani výborné výsledky z přijímaček nic neznamenaly, pokud se rozhodla, že kandidát „není hoden“.

Tj. SB v SSSR a v postsovětské Rossionii bylo svým principem doplňování personálního stavu absolutním analogem uzavřených klubů amerických univerzit a jejich návaznosti na velkou politiku a velký byznys pouze s tím rozdílem, že kanceláře tohoto všesvazového „uzavřeného klubu“ nebyly umístěny ve studentských městečkách a v klubech na kolejích, ale za jejich hranicemi; a stát se členem „klubu“ nebylo nabízeno studentům v prváku, ale těm, kteří vysokou již pomalu končili nebo odborníkům, kteří již nastoupili svou pracovní stáž.

Dále. Ve všech oblastech profesionální činnosti existuje takový jev jako „korporativní společenství“, „korporativní solidarita“. V SB také existuje, ale na rozdíl od převážné většiny jiných oblastí činnosti mají v práci SB místo dva takové prvky jako je udržování důvěrnosti a disciplíny (přísnější než ve vojenskoprůmyslovém komplexu), jejichž porušení pokud nevede přímo k propuštění ze systému a trestní odpovědnosti, neumožňuje dále dělat kariéru. Stejně jako všude jinde i v SB existují vnitřní, svou podstatou mafiánsky-klanová uskupení, která mají svůj režim udržování důvěrnosti a disciplíny doplňující ten obecně systémový.

Kromě toho státní bezpečnost úplně stejně jako zednářská společenství v USA a Velké Británii neměla možnost společnost v SSSR kontrolovat a také nikdy před společností za nic nenesla odpovědnost.

Důvěrnost, disciplína, mafiánský charakter v mezích systému plus hierarchie funkcí a podřízenost útvarů, vymezení kompetencí v mezích systému plus různorodá periférie (sami pracovníci SB „v utajení“, občané zaangažovaní ke spolupráci a podřízení principu „bývalí čekisté neexistují“) pronikající prakticky do všech oblastí života společnosti. To vše dělá ze SB v SSSR a postsovětské RF strukturní analog zednářského společenství ve společnosti USA: to je objektivní danost nezávislá na tom, zda si to sami pracovníci SB uvědomují či ne, zda to tak chtějí nebo zda vidí v „židozednářství“ systémové světové zlo.

Tato strukturně-funkční identita tajných služeb vůbec (nejen SB) a všemožných „tajných společností“ mění tyto tajné služby ve svého druhu „rukavice“ navléknuté na „ruce tajných společností“, které v historii existují déle než samotné tajné služby. Někdy se v jedné takové „rukavici“ může ocitnout i více „rukou“, ale to už jsou podrobnosti historicky konkrétních situací.

A je třeba poukázat i na to, že se tedy KGB SSSR nijak neprojevila při odhalování a zneškodňování zednářských struktur:

Buď proto, že v SSSR neexistovaly, neboť se všichni bývalí zednáři podřídili rozhodnutí IV. kongresu Kominterny, další nové zednářské lóže v SSSR již zakládány nebyly a zednáře-kontrarevolucionáře, kteří neměli proč Kominternu poslouchat, vykořenilo ještě OGPU-NKVD (Sjednocená státní politická správa – Národní komisariát vnitřních záležitostí).
Nebo proto, že samotná KGB byla od začátku na území SSSR legalizovanou periférií celosvětového zednářství, a proto bylo její funkcí odhalovat a zneškodňovat všechny, na koho „politické vedení“ ukáže (tj. nejen Politbyro), ale nikdy své „bratry“ [^395].

Přitom je nutné vysvětlit, že v otázce napojení na zednářství se jedná o některé vyšší šéfy SB a jejich obzvláště důvěrné spolupracovníky v podřízených útvarech systému, vůbec ne o veškerý personál této služby. Ti, kteří nebyli zasvěceni do globálních zednářských tajemství a střetávali se s projevy „nepochopitelného“[^396] chování svého vedení nebo svých kolegů, byli již v prvních dnech své práce poučeni, že zajímat se o věci, které jim vedení neuložilo, nepovede k ničemu dobrému, což tedy neumožňovalo tomuto jejich údivu dostat se za hranice „korporativních večírků“ a vnitřních mafiánských šarvátek, ve kterých zednářští soudruzi vždy vítězili díky lepší informovanosti a strategickému měřítku své činnosti v okamžiku, kdy jejich oponenti jednali pouze v taktickém měřítku.

FSB RF v této tradici pokračuje.

Ve struktuře SB nemůže chybět ani periférie domácích znacharských klanů, které solidarizují s celosvětovým biblickým zednářstvím na principu „elitářství“ a „zasvěcení“, i když se z hlediska politiky názorově rozchází v mnohých otázkách.

Je také třeba říci, že se KGB, tváříce se jako věrný služebník, aktivně spolupodílela na přípravě a svržení režimu „těch idiotů“ z Politbyra. Například ideologa a pilíř disidentů-antisovětčíků A. I. Solženicyna by nebylo možné vytvořit v takové kvalitě bez aktivní spoluúčasti SB na jeho osudu[^397]. To samé platí pro A. D. Sacharova: pokud by opravdu překážel, tak by ho odepsali dříve, než by získal tu nechvalnou slávu, se kterou se zapsal do historie, takže by ho znali pouze odborníci z oboru fyziky.

A není třeba se domnívat, že vnitřní mafie SB při své spolupráci se stejnými mafiemi v tajných službách ostatních států světa včetně USA kácela diktaturu Politbyra kvůli tomu, aby předala stát do rukou svých vlastních odchovanců – disidentů-antisovětčíků opilých buržoazně-liberální iluzí.

Jak známo, byla v SSSR ještě jedna tajná služba – Hlavní výzvědná služba (GRU) Ministerstva obrany. Proto je přirozenou otázkou, proč byla v otázce řízení „sovětského dědictví“ upřednostněna SB před GRU? Odpověď na ní spočívá v tom, že:

GRU byla čistě funkčně orientována na činnost za hranicemi SSSR, a proto neměla na území SSSR rozvinutou svou periférii.
Okruh zájmů GRU byl užší než okruh zájmů SB, neboť GRU byla více soustředěna na vojensko-ekonomickou tématiku a méně na tu všeobecně kulturní a specificky politickou.
SB byla kosmopolitnější a GRU více vázána k území a národu, a proto v určitém smyslu více vlastenecká, což ji činilo méně náchylnou ke spolupráci s periférií pohlavárů globální politiky v rámci biblického projektu.

V tomto smyslu jsou oba „uzavřené kluby“ naší společnosti analogem vnitřních uzavřených klubů dvou vedoucích politických stran USA: SB je analogem demokratů a GRU zase analogem republikánů, i když absolutní ta analogie samozřejmě není, neboť specifické funkce tajných služeb v USA plní jiné instituce a SB a GRU u nás nejsou uzavřenými kluby politických stran.

Ale při všech antagonismech SB a GRU je spojuje skutečnost, že jsou oba tyto „speciální úřady“ konceptuálně bezmocné, a proto nejsou politickými subjekty a mohou být pouze nástroji něčí jiné – konceptuálně vyhraněné – politické vůle, která může pocházet jak z vnějšku, tak i zevnitř Ruska. Proto není třeba se ve vztahu k všemocnosti tajných služeb utěšovat iluzemi a vkládat do nich vědomě neuskutečnitelné naděje: toto je adresováno jak společnosti, tak i samotným pracovníkům těchto služeb[^398].

Takže s vědomím specifického postavení SB ve společnosti SSSR a postsovětské Rossionii nastolení režimu zasvěceného „velikého inkvizitora“ ukončilo etapu překonávání ideologického rozštěpení světa, ke kterému došlo v důsledku krachu marxistického projektu a položilo začátek další etapě řešení problému všeobecné krize kapitalismu v globálním měřítku.

————————

Pokud je ideologické rozštěpení světa překonáno, tak samozřejmě vzniká otázka: Na základě jaké koncepce a jí příslušné ideologie se „sjednotitelé“ chystají sjednotit svět?

Soudě podle toho, jak to probíhá na Rusi – na základě biblické koncepce a jí příslušné ideologie Rossionnie – pravoslavné větve historicky vzniklého křesťanství, ke které se již režim „velikého inkvizitora“ přiklonil, přestože bude „pluralismus názorů“ ve formě ideologie „světského státu“ přinejmenším v nejbližší době stále podporován.

Slovo „sjednotitelé“ je výše uvedeno v uvozovkách, protože kontrolu nad samotným procesem sjednocování si „sjednotitelé“ mohou uchovat pouze do té doby, dokud bude existovat rozumná nejednotnost například v podobě katolické a pravoslavné větvě historicky vzniklého křesťanství. O skutečné sjednocení světa na základě učení Krista o království Božím na zemi nemají „sjednotitelé“ zájem, protože chápou, že v případě takové varianty rozvoje událostí nebudou jejich služby potřebné a „kšeft“, který hromadili celá tisíciletí – zmizí.

————————

Přitom na sebe SB-RPC-ovská politická mafie v Rossionii vzala ty funkce, které má zednářské společenství ve společnostech USA a Evropy.

A protože v této řídící kvalitě ji domácí liberálové nahradit nemohou, těší se planými nadějemi, že jim „ze zahraničí pomohou“ se svržením režimu „velikého inkvizitora“ v Rossionii a s obnovením režimu „velikého kombinátora“, i když v jejich působení v politickém spektru rossionské společnosti jim také nikdo bránit nebude – a to i proto, že žádnou podporu u obyčejných lidí liberální buržousti nemají; stejně jako ji nemá Komunistická strana RF.

Prakticky ihned po příchodu k moci režim „velikého inkvizitora“ projevil svou odpovědnost a důvtip v politice globálního měřítka. Poté, kdy v průběhu cvičení Severní flotily RF dne 12. srpna 2000 jaderná ponorka USA potopila výstřelem svého torpéda (omylem) ruskou ponorku „Kursk“, režim „velikého inkvizitora“ tu věc ututlal a neuveřejnil pravdu, čímž dodržel určité zákulisní dohody, a když tyto dohody začaly být porušovány ostatními účastníky, jasně jim dal najevo, že je musí plnit.[^399]

Prakticky ihned po katastrofě „Kursku“ a dosažení určitých zákulisních dohod o způsobu informování okounějícího publika o této věci, byl režim „velikého inkvizitora“ povzbuzen za „pochopení“ tím, že bez jakýchkoliv sociálně-ekonomických příčin, asi týden po katastrofě ponorky a smrti její posádky prudce vzrostly ceny ropy, které dále rostly a držely se na neobyčejně vysoké úrovni až do začátku světové finančně-ekonomické krize v roce 2008.

Tyto příjmy, které vyrostly díky prodeji exportní ropy, umožnily režimu „velikého inkvizitora“ v podmínkách rozvratu reálného sektoru vlastní ekonomiky (především ve zpracovatelských odvětvích) obnovit fungování státního aparátu, uvolnit v zemi sociální napětí, začít řešit úkoly integrace Ruska a jejího různorodého potenciálu do světového hospodářství. Určité úspěchy v plnění těchto úkolů jsou základem pro to, aby Rossionie bez řinčení zbraněmi dokázala stavět před liberálně buržoazní svět otázky, na které v liberálně buržoazním modelu neexistují odpovědi, ale které je v globálním měřítku nutné řešit.

Tj. reálně politicky pracuje postjelcinovský režim „velikého inkvizitora“ na uvedení do života teorie „konvergence“, přestože to slovo nevyslovuje: kdo ví, ten pochopí a kdo neví a nechápe, je to jeho problém.

Ve výsledku vznikla paradoxní situace:

Navzdory celkové degradaci vědy, vzdělávacího systému, ekonomiky a ozbrojených sil, která do dneška stále pokračuje[^400], získává Rusko ve světě určité postavení, které není zcela jasné, ale se kterým v ostatních státech mnozí pojí své naděje na vyřešení globálních problémů způsobených expanzí buržoazního liberalismu do všech regionů.

Současně s tím probíhá proces „zcivilizování“, pokud ne těch dospělých „elitářů“ působících v politice a byznysu, kteří si pamatují sovětskou minulost a nahoru se vyšvihli v letech reforem „velikého kombinátora“ (ti jsou nepoučitelní), tak dětiček „elitářů“ prvního pokolení: získávat vzdělání na vysokých školách v Evropě a USA je prestižní záležitostí, která je však dostupná pouze dětem „elitářů“ a zazobaných zbohatlíků[^401], obzvláště pokud jde o vzdělání v oblasti „menagerství“ (managementu), ekonomiky a financí. Dětičky „elitářů“, kteří jím prošli, jsou ve své většině přesvědčeni o tom, že to právě oni překonávají staletou zaostalost Vlasti v oblasti státního řízení a organizace ekonomiky na základě pokrokových idejí, aniž však chápou Život a účel těchto jimi osvojených „pokrokových idejí“ a návyků získávaných na jejich základě[^402].

————————

Výsledky dvou prezidentských období V. V. Putina určitá část společnosti charakterizovala celkem obsažným slovem – „stabilizec“: na jedné straně jestliže ve druhé polovině osmdesátých a devadesátých let zrychlující se směřování ke katastrofě nebylo zastaveno, tak bylo značně zpomaleno, což poskytlo určitou časovou rezervu k provedení modernizace státu; na druhé straně, pokud by nedošlo k modernizaci státu[^403], byly perspektivy mnohoslibné…

————————

Odbočení od tématu:\

Modernizace státu

My rozumíme pod modernizací státu vyvedení společnosti prožívající vleklou hlubokou krizi obecně kulturního charakteru na úroveň vyspělých států v historicky co nejkratších lhůtách, po dobu aktivního života jednoho pokolení. Výsledkem úspěšné modernizace se musí normou života společnosti v průběhu jednoho, dvou desetiletí stát takové vymoženosti kultury, na jejichž vytvoření by jiné národy v průběhu svého svébytného evolučního rozvoje potřebovaly několik desetiletí, či dokonce staletí.

To znamená, že modernizace státu a jeho bezkrizový vývoj v režimu světového lídra jsou dva různé jevy, i když mají i mnoho společného.

Pro provedení modernizace státu je sice samozřejmě nutná stabilita jeho hospodářské činnosti a neexistence významnějších projevů politického extrémismu, jenže modernizace státu není ve své komplexnosti charakterizována těmito, ale jinými ukazateli života společnosti. S ohledem na současný stav Ruska a jeho perspektivy to jsou:

SKUPINA KLÍČOVÝCH UKAZATELŮ:

všeobecný růst kultury obyvatelstva na základě zdokonalování vzdělávacího systému;
zdokonalování kvality vzdělávání díky:

odstraňování ze systému vzdělávacích standardů koncepcí těch či oněch historicky vzniklých škol, které nejsou adekvátní životu;
přechodu vzdělávacího systému od šíření knižní „moudrosti“ k šíření návyků samostatného poznávání Života a různorodé tvorbě;

přechod organizace společnosti k samořízení se na základě různých druhů „dynamických“ – „virtuálních“ struktur podporujících kolektivní činnost lidí, protože ve zkostnatělých strukturách a tím spíše v takových, které se obnovují v návaznosti pokolení na úzce klanovém základě, nemůže být realizován tvůrčí potenciál miliónů lidí.

UKAZATELE ODVOZENÉ OD TĚCH KLÍČOVÝCH:

technologická obnova výrobní sféry díky masovému zavádění dokonalejších technologií a organizace výroby (na základě ukazatelů: výrobní úrazovost a nemocnost, škodlivý vliv na životní prostředí, výnos na účetní jednotku vkládaných zdrojů apod.);
masová výroba principiálně nových druhů produkce a zdokonalování dříve vyráběných druhů produkce s ohledem na ergonomické a ekologické ukazatele;
rozvoj infrastruktur jako integračních systémů společnosti;
stabilita, rozvoj a obnova biocenóz v regionech hospodářské činnosti a života obyvatel;
zvýšení počtu a rozšíření ploch přírodních rezervací, na jejichž území neprobíhá hospodářská činnost (hlavní funkční význam rezervací – ozdravení biocenóz na území k nim přiléhajícím).

———————

A rodové „elitářské“ zřízení, které buduje současná vládnoucí „elita“ Rossionie, je špatným základem pro modernizaci státu. A to studium dětiček našich domácích „elitářů“ a zazobaných zbohatlíků na vysokých školách v Evropě a USA včetně těch „nejprestižnějších“, kde si vybírají různé ty „menagerské“ obory, jejich následné protlačování do byznysu a státního aparátu, to je pokus využít time-out zajištěný režimem „velikého inkvizitora“ a zvýšit kvalitu řízení ve státním aparátu a byznysu (především v tom velkém a také v tom se zahraničními partnery) díky západnímu vzdělání, které se mnohým (a především „elitářům“) zdá být tím nejpokrokovějším a nejdokonalejším[^404].

Někdo se utěšuje iluzí, že když dětičky současných domácích „elitářů“ a zazobaných zbohatlíků získají „to nepokrokovější“ vzdělání na Západě a vrátí se do své Vlasti, kde začnou pracovat v oblasti řízení, vytvoří se tak v Rusku nová akceschopná politická i byznys „elita“, pod jejímž vedením se stát přece jen dostane ze staleté mlhy[^405] a promění se ve stejně civilizovaný a komfortní stát jako je Evropa a Amerika.

Této politice je podřízena i reforma vzdělávání v RF a to jak všeobecného, tak i vyššího (vstup do neblaze proslulého „boloňského procesu“), která by měla zajistit dostatečný počet technických výkonných pracovníků, o které by se mohli při své činnosti opírat budoucí vládnoucí „elitáři“, kteří získají to „nejpokrokovější“ vzdělání v Evropě a USA, jejichž posláním je stát se „tuzemskou administrativou“ řídící „kryptokolonii“[^406] Rossionii v souladu s potřebami pohlavárů globální politiky v rámci biblického projektu.

O následcích této politiky pro Rusko a lidstvo její přívrženci veřejně nemluví:

jedni proto, že o nich nepřemýšlejí, neboť se jim zdá, že vyhlídky na „zcivilizování“ Ruska podle obecné západní manýry jsou báječné a jiná varianta ani není možná;
druzí proto, že přesně vědí, k dosažení jakých cílů tato politika směřuje: „světové společenství“ od Ruska požaduje: suroviny, energetické nosiče, transkontinentální tranzit a přibližně dvacet miliónů kusů pracovního dobytka, který bude obsluhovat těžařská odvětví a dopravní infrastrukturu, všichni ostatní musí tak či onak „zmizet z důvodu své neužitečnosti“ a kultura společnosti musí být svedena k jakémusi budoucímu celosvětovému standardizovanému idiotismu[^407].

V tomto smyslu se západní političtí činitelé vyjádřili nejednou (mezi nimi například: bývalá státní tajemnice USA Madeleine Albrightová – nositelka idejí starozákonně-talmudistického fašismu; bývalá premiérka Velké Británie a „kmotra“ M. S. Gorbačova ve světové politice - Margaret Thatcherová).

A v základu toho všeho leží ideje buržoazního liberalismu a rossionská „elita“, která je na ně naprogramovaná, a která není subjektem politiky, ale pouze nástrojem jejího uvádění do života.

————————

Ale takové vyhlídky nemá jenom Rusko ale většina států:

Především je nutné si uvědomit, že více než 6 miliard příslušníků davu složeného z „elit“ i obyčejných lidí, kteří nedosáhli své lidské kvality a jsou neudržitelní ve své spotřebitelské chamtivosti a bezstarostnosti, je pro stabilitu biosféry planety příliš velký počet.

A při uchování davo-„elitářství“ ten problém může být vyřešen pouze radikálním snížením počtu obyvatel planety, což prakticky znamená: že na každý stát připadá určitá kvóta genocidy jeho vlastního obyvatelstva a zbývá pouze politicky konkretizovat, jak bude tato kvóta mezi nimi globální politikou přerozdělena, a jak a v jakých lhůtách bude v jednotlivých státech realizována.

Pro pohlaváry globální politiky je nejjednodušším způsobem, jak vyřešit problém přelidnění planety tím lidským davem zajistit globální, vleklou a řízenou ekonomickou krizi, díky které se v „civilizovaných“ státech na dlouhou dobu sníží porodnost a v „necivilizovaných“ (kde programy „plánování rodiny“ nefungují a porodnost je tam vysoká) stejně prudce a na dlouho vzroste dětská úmrtnost.

To je v případě uchování davo-„elitářství“ objektivně nezbytná složka politiky pro překonání globální biosféricko-ekologické krize.

Proto si nesmíte myslet, že ta finančně-ekonomická krize, která započala v USA a v roce 2008 přerostla do globálního měřítka, vznikla jen tak samo sebou díky okolnostem nezávislým na lidech nebo díky chybě takových lidí, o jakých mluvil dříve zmiňovaný Martin Wolf z deníku Financial Times, kteří pracovali ve vládách a v orgánech světového kreditně-finančního systému a v minulosti si mysleli, že ekonomiku chápou, a když v důsledku jejich jednání pro ně nečekaně vznikla krize, která přerostla do globální, tak najednou nevědí, co si o tom mají myslet. Všichni ti, jejichž řídící schopnosti a reakce chování byly naprogramovány tím ve světě „nejpokrokovějším“ finančně-ekonomickým a „menagerským“ vzděláním na Západě, jsou pouze nástroji těch, kteří cíleně kupili potenciál k vyvolání krize a začali jej realizovat tehdy, kdy podle jejich mínění globální politicko-ekonomický systém dozrál k okamžiku, kdy bude krize nástrojem k řešení problémů jiného druhu, které se v něm nahromadily.

V „bezkrizových“ dobách na vyřešení problému přelidnění planety pracují i další faktory, které se staly normou kultury „civilizovaných států“:

propaganda homosexuality pod rouškou boje s „homofobií“ („homouši“ se nerozmnožují a paměť o homosexuálních vztazích přetrvává v rodových egregorech takzvaných „bisexuálů“ a mrzačí psychiku jejich potomků) i móda „sexuálních menšin“ v politice[^408];
narkotické subkultury (včetně kouření tabáku a „kulturního pití“, od kterého velký podíl sklouzne k alkoholismu);
pivní obraz života, který zaujímá zvláštní místo, neboť pivo je nejenom alkoholický nápoj, ale V DŮSLEDKU OSOBITOSTI SVÉHO CHEMICKÉHO SLOŽENÍ je také prostředkem masové biochemické NEVRATNÉ kastrace dospívajících a mládeže (obou pohlaví) dokonce i v případě jeho umírněného pravidelného pití, které nevyvolává takzvanou „opilost“ (tj. které nezvýší koncentraci alkoholu v krvi nad přípustné policejní dopravní limity) a „pivní alkoholismus“.

Alternativou tohoto již započatého období globálních všudypřítomných sociálních katastrof se může stát pouze odmítnutí koncepce davo-„elitářství“ a přechod ke koncepci nastolení království Božího na Zemi úsilím samotných lidí pod vedením Božím, které povede k vybudování biosféricko-harmonické kultury, v jehož průběhu bude problém přelidnění a biosféricko-ekologické krize vyřešen jinými prostředky, které nejsou v podmínkách davo-„elitářství“ možné.

————————

Vzhledem k tomu, že vklad USA do vytvoření biosféricko-ekologické krize je největší[^409], můžou očekávat také největší nepříjemnosti, jejichž tíže bude proporcionální jejich příspěvku k vytvoření globálních problémů. Kromě toho, jak bylo již nejednou zmiňováno dříve, problém všeobecné krize kapitalismu na základě idejí buržoazního liberalismu je nutné řešit a USA jsou jejich hlavním generátorem.

Ovšem po celém světě existuje dost lidí, pro které je způsob života USA předmětem závisti, a kteří jsou přesvědčeni o tom, že v USA „je všechno absolutně perfektní“; že pokud v USA vůbec existují nějaké problémy, tak nejsou ve vztahu k vyhlídkám USA jako politicko-ekonomického systému kritické [^410].

Navzdory jejich mínění se B. H. Obama stal prezidentem USA právě proto, že veřejně přiznal existenci systémové krize v USA, když její problematiku popsal ve své knize - Troufalost naděje. Úvahy o vzkříšení amerického snu, vydané v roce 2006, která se do roku 2008 podle tvrzení New York Times, Los Angeles Times, Washington Post a San Francisco Chronicle stihla stát v USA bestselerem[^411]. Samozřejmě, že všichni Američané s názorem B. H. Obamy nesouhlasili, tj. existenci systémové krize nepřiznali všichni; a z těch, kteří její existenci přiznali, zase určitá část nesouhlasí s recepty, pomocí kterých má tým B. H. Obamy v úmyslu léčit americký systém, a proto buď hlasovali pro republikánského kandidáta Johna McCaina, nebo vůbec volit nešli.

Pokud má tým B. H. Obamy pravdu a systémová krize je v USA objektivní skutečností, tak otázka spočívá v tom, zda dokáže vypracovat a realizovat politiku, která by USA umožnila tuto krizi překonat, a tedy:

jestliže bude jejich politika zapadat do rámce potřeb společenského rozvoje lidstva a její realizace bude efektivní, tak USA svoji systémovou krizi překonají;
jestliže však bude jejich politika v rozporu s potřebami rozvoje lidstva, nebo se její realizace střetne se sabotáží a cíleným odporem ze strany nepoučitelných liberálů, prohloubí se systémová krize v USA natolik, že to povede k rozpadu státu, sociálnímu chaosu a ke katastrofě kultury, v porovnání se kterou bude krach Ruského impéria v roce 1917 a jeho následný rozvrat v období občanské války a při formování SSSR vypadat jako období rozkvětu[^412].

Pokud však systémová krize v USA objektivně neexistuje a B. H. Obamovi, jeho týmu a prostým Američanům, kteří pro něho hlasovali, se pouze něco zdálo, znamená to, že pokud zaměří svou politiku na překonání objektivně neexistující krize, vytvoří tak Obama v USA se svým týmem systémovou krizi z ničeho se všem následky z tohoto střetu reality a jejich bludů vyplývajícími.

Co se týče nás, tak v našem chápání:

je systémová krize v USA objektivní skutečností, která představuje reálné nebezpečí jak pro USA samotné, tak i pro celý zbytek světa;
USA, ani Západ jako celek (včetně Austrálie a Afriky – bývalých kolonií evropských států), ani Japonsko a další státy jihovýchodní Asie, které jsou pod nadvládou idejí buržoazního liberalismu, nedisponují sociologickou vědou (včetně její ekonomické složky), která by byla způsobilá v oblasti řízení, a na jejímž základě by mohly zaručeně překonat tuto krizi a nepřipustit vznik podobných krizí v budoucnosti.
Rusko je jako vždy ve zvláštním postavení.

Jak tedy bude USA a zbytek světa překonávat tuto krizi, a jakých výsledků přitom reálně dosáhnou, zůstává zatím v mnohém otevřenou otázkou.

————————

V souvislosti s globální finančně-ekonomickou krizí je nutné poukázat na určitou sladěnost (synchronizaci) průběhu různých procesů v rámci globální politiky.

I když potenciál světové finančně-ekonomické krize nazrál již k polovině devadesátých let 20. století[^413], začal být realizován až poté, kdy režim „velikého inkvizitora“ v Rossionii 1) pohřbil režim „velikého kombinátora“, 2) obnovil řiditelnost státu (jako systémovou vlastnost), 3) nashromáždil určitý potenciál, čímž vytvořil 4) předpoklady k podpoře scénářů překonávání všeobecné krize kapitalismu v globálním měřítku z ruských zdrojů.

Také je třeba zmínit, že na rozdíl od defaultu v srpnu 1998, ke kterému stát dovedl režim „velikého kombinátora“, režim „velikého inkvizitora“ byl na krizi v roce 2008 v určitém smyslu připravený.

Zda to bylo prozíravostí analytiků režimu nebo výsledkem toho, že se pohlaváři globální politiky rozhodli, že bude dobré včas ho informovat a poskytnout mu určitá doporučení a záruky, není rozhodující, neboť kterákoliv z těchto variant jednání režimu „velikého inkvizitora“ leží v mezích norem biblické koncepce zotročení lidstva ve jménu Boha.

I když charakter této přípravy neodpovídá Koncepci společné bezpečnosti, popírání samotné skutečnosti by bylo chybné: neboť k tomu opravdu došlo, ale v souladu s tím chápáním, které může být vypracováno na základě finančně-účetního přístupu k makroekonomickým systémům[^414]:

Proslulý stabilizační fond byl v době vysokých cen na ropu a plyn formován cíleně pro překonání budoucí krize, i když jeho účel režim „velikého inkvizitora“ veřejně nevysvětlil a jeho představitelé (G. Gref, A. Kudrin a někteří další) plácali v souvislosti se stabilizačním fondem různé hovadiny o tom, proč nemůže být investován do reálného sektoru a modernizace země. V podstatě je to názorná ilustrace toho, jak je v politice uplatňován jeden z hlavních principů „šejdířství“: „kdo ví, ten pochopí a kdo neví, ten to ani vědět nepotřebuje: je to jeho problém“
Přitom se režim pozvedl dokonce ještě před uplatněním řízení podle schématu prediktor-korektor[^415].

A úspěchy podobného druhu mohou vést režim k opojení…

————————

Problémy, se kterými se střetávají takzvané „vyspělé“[^416] státy (především evropské státy, USA, Kanada a Austrálie), jsou ty samé jako v postsovětské Rossionii, i když míra vlivu na společnost a „měrná váha“ každého z nich se v jejich celkovém spektru liší, což znamená, že došlo nejen k ideologické, ale i kulturologické unifikaci „vyspělých“ států včetně Ruska. Pokud budeme rozebírat jejich problémy, tak je nejlepší to udělat na příkladu „lídra svobodného světa“ – USA. Z knihy B. H. Obamy - „Troufalost naděje. Úvahy o vzkříšení amerického snu“ je možné se dozvědět, jaké problémy trápí USA:

degradace průmyslu vedoucí ke snížení příjmů a kvality života najímaných amerických zaměstnanců v důsledku toho, že transnacionální korporace převádějí průmyslové výroby do států, kde jsou v porovnání s USA mzdová úroveň zaměstnanců, daňové zatížení, přímé sociální platby a náklady na zajištění bezpečnosti a ekologie výroby podstatně nižší[^417];
snižování úrovně zaměstnanosti domácího obyvatelstva (především v běžných profesích), které je vytěsňováno imigranty ochotnými pracovat za podstatně nižší mzdu a bez nároku na poskytnutí „sociálního balíčku“ a bez vynucování si jakýchkoliv vkladů do zlepšování pracovních podmínek;
snižování podílu domácího obyvatelstva a růst podílu a celkového počtu imigrantů v první generaci, kdy dochází ke konfliktu těchto dvou složek obyvatelstva vedoucímu k rozkladu historicky vzniklé kultury společnosti a ke ztrátě její integrity (soudržnosti);
degradace a masová lumpenproletarizace té části obyvatelstva, která není pro historicky vzniklý systém potřebná, nebo která není z různých důvodů[^418] v podstatě schopná účastnit se hospodářské činnosti a obecně kulturního života společnosti, což je generátorem vzniku primitivně-silových a ve vztahu k jedinci těch nejkrutějších druhů zločinnosti, parazitně-příživnických nálad a šíření úpadkového způsobu života ve společnosti;
neschopnost sociálního systému poskytnout plnohodnotné vzdělání všem dětem, což blokuje realizaci jejich tvůrčího potenciálu a postrkuje je na cestu lumpenproletarizace a zločinnosti[^419];
zkracování objemu základního vědeckého výzkumu[^420] a útlum vědeckotechnického pokroku;
neschopnost sociálního systému zajistit plnohodnotnou zdravotní péči veškerému obyvatelstvu;[^421]
neadekvátní představy o životě především u nejbohatší části obyvatelstva, která je přesvědčena o tom, že její ekonomický blahobyt je výlučně zásluhou každého z nich a není výsledkem přerozdělení souhrnného příjmu společnosti v jejich prospěch vlivem konjunktury neregulovaného nebo korporativně-egoisticky regulovaného trhu zboží (včetně fiktivních objektů spekulace) a trhu profesionalismu;
degradace „elit“ – „zlatá mládež“, která vyvolává naštvanost obyčejných lidí a snižuje úroveň způsobilosti vládnoucích „elit“ v procesu výměny pokolení.

Pokud budeme hovořit o zdroji všech těchto problémů, tak ve svém ekonomickém základu jsou v mnohém přímým důsledkem jednoho z principů buržoazního liberalismu – „volného pohybu zboží, kapitálu a pracovních sil přes hranice států“.[^422] A člověk by musel být „kovaným idiotem“, aby tuto skutečnost nepochopil.

A musel by být „ještě větším idiotem“, aby nepochopil, že jestliže odmítnutí principu „volného pohybu zboží, kapitálu a pracovních sil přes hranice států“ nepovede k úplnému vykořenění všech vyjmenovaných nemocí společnosti, tak přinejmenším do značné míry otupí jejich ostrost.

Nicméně veřejní politici všech „vyspělých“ států přísahají na správnost tohoto principu, neboť to přece nejsou žádní idioti, což je vyjádřením určité jejich disciplinovanosti – nutnosti skládat účty určité nadnárodní neveřejné politické mafii, která je v „marginálních“ (podle názoru „fajnovkářů“[^423]) kruzích identifikována jako zednářství.

Takže veřejní politici podřizují politiku států principu „volného pohybu zboží, kapitálu a pracovních sil přes hranice států“ a drze lžou svým národům, když jim nalhávají, že realizace tohoto principu v jejich společnosti sice povede k určitému diskomfortu a problémům, které však budou mít pouze dočasný charakter, a jakmile se to všechno doladí, tak teprve pocítí společenský užitek té politiky, kterou takto uplatňují. Hovadiny a lži tohoto druhu poslouchají i obyvatelé RF po celou postsovětskou dobu: všemožné potíže v každodenním životě a sociální potíže trvající po dobu několika desetiletí znamenají v životě člověka – pořád a ne „dočasně“; dočasně by znamenalo, že to bude trvat pouze pár let.

Zatím z uplatňování tohoto principu žádný prospěch neviděl nikdo kromě vlastníků a pohlavárů nadnárodních korporací a s výše vyjmenovanými problémy, které tím způsobili, se potýkají všichni.

Můžete zde namítnout, že v podmínkách globalizace „vyspělé“ státy nemají morální právo podřizovat svou ekonomickou politiku svému „národnímu egoismu“, že se musí se svými vymoženostmi „vyspělé civilizace“ podělit s národy, které za nimi z různých důvodů ve svém vědeckém a průmyslovém rozvoji zaostávají.

Když to však začneme posuzovat z globálního měřítka, tak se ukáže následující:

degradace průmyslu, kultury, systému vnitřních společenských vzájemných vtahů ve „vyspělých“ státech, ke kterým dochází vlivem jejich podřízení se politice principu „volného pohybu zboží, kapitálu a pracovních sil přes hranice států“, je odvetou za politiku kolonialismu a neokolonialismu, kterou většina z nich realizovala v minulosti[^424];
ale ani těm státům, které jsou z hlediska rozvoje vědy a průmyslu zaostalé, tento princip nic dobrého nepřináší.

————————

To poslední je třeba vysvětlit.

Levnost výroby v zaostalých státech není založena pouze na jejich levné pracovní síle, ale i na nedodržování ekologických norem a norem bezpečnosti práce přijatých ve vyspělých státech, takže to v důsledku vede k ničení přírody a podlamování zdraví obyvatelstva daných států, což se však nedotýká pouze těch obyvatel, kteří bezprostředně pracují v průmyslu, ale i těch, kteří s nimi žijí v zóně zhoršených ekologických podmínek, které tam vznikly v důsledku činnosti zahraničního kapitálu.
Ale ani jejich přechod ke standardům bezpečnosti práce a ekologické výroby by v těchto státech nevyřešil problém dosažení kvality života vyspělých států, protože biosféra planety nevydrží tu zátěž, ke které by vedl americký způsob života ve svém současném technologickém a organizačním zajištění, pokud by se rozšířil v globálním měřítku[^425].
Vzniká v nich to nejkontrastnější sociální rozvrstvení. Na nejvyšších stupních sociální pyramidy stojí představitelé „domácí elity“, kteří získali své vzdělání na více či méně prestižních vysokých školách v USA nebo v „metropolích“ z jejich koloniální minulosti. Pod nimi se nacházejí ti, kteří si dokázali zařídit práci v kancelářích společností nadnárodních korporací a v zahraničních firmách, které svou činnost rozvinuly v jejich státě. Na nejnižších stupních pyramidy se ocitají ti, pro které se místo v daných společnostech již nenašlo a oni dále žijí svým tradičním hospodářským způsobem života, který se tam uchoval ještě z koloniálních a někdy i předkoloniálních dob. Nu a kromě těch vyjmenovaných jsou ve státech s mírným klimatem ještě ti, kteří jsou vytlačeni ze sociální hierarchie do života bez střechy nad hlavou, kteří žijí z krádeží a milodarů nebo „z odpadků“.[^426]

Přičemž ve většině zaostalých států taková situace trvá již mnohá desetiletí, někdy i více než sto let - od okamžiku, kdy získaly svou samostatnost.

Někdo může něco namítnout v tom smyslu, že to není úplně zákonité, neboť existují výjimky – Malajsie, východoasijští tygři apod. Ale pokud se blíže podíváme na to, jak se rozvíjely tyto státy tvořící výjimku z výše popsaného pravidla, tak zjistíme, že tvrdě porušovaly princip „volného pohybu zboží, kapitálu a pracovních sil přes hranice států“ a praktikovaly politiku sociální ochrany a podpory určitých skupin obyvatelstva, tj. zabývaly se tím, čemu se jazykem liberálních buržoustů říká „protekcionismus“ a „socialismus“, a co je z jejich hlediska zločinem proti ideálům buržoazního liberalismu.

————————

Ale zpronevěření se principu „volného pohybu zboží, kapitálu a pracovních sil přes hranice států“ nemůže vyřešit všechny problémy. Je tak možné zabránit migraci za prací, ale aby se dala zastavit degradace průmyslu, vědy, vzdělávacího systému, lumpenproletarizace, masová kriminalizace obyvatelstva, které je pro daný hospodářský systém přebytečné, degradace a kriminalizace „zlaté mládeže“, šíření úpadkového způsobu života, je nutné v mezích jurisdikce státu potlačovat veškerý buržoazní liberalismus a budovat sociálně-orientovaný stát-superkoncern disponující kvalitou soběstačnosti v aspektech výroby a spotřeby produkce, jehož vnější obchodní bilance bude podřízena úkolům jeho politiky (vnitřní, vnější, globální) a ne snaze nahrabat si na exportu; může se jednat i o federativní superkoncern, kterého se s právy autonomie mohou účastnit mnohé státy, které přiznají normou své vnitřní politiky principy jeho nastavení a fungování.

To se v podstatě nazývá vybudováním socialismu v samostatném státu nebo ve svazu států.

V principu to možné je[^427], ale nedá se to provést na základě „mraksismu“, ani na základě ekonomických teorií, teorií „menagerstva“ a „sociální kybernetiky“, které existují v kultuře „vyspělých“ států Západu a Východu.

————————

Reálně se veřejní politici „vyspělých“ států jako ohně bojí obvinění z přívrženectví věci budování socialismu a komunismu a svá politická rozhodnutí zaměřená na překonávání problémů vytvářených buržoazním liberalismem prezentují jako svou snahu vybudovat „kapitalismus s lidskou tváří“ apod.

A nikdo z nich se zatím nehodlá vzdát principu „volného pohybu zboží, kapitálu a pracovních sil přes hranice států“(a pokud by to i někdo udělat chtěl, tak mu to nedovolí zákulisní „politické vedení“ a ve společnosti neexistují politicky aktivní síly, které by ho mohli podpořit natolik, aby mohl zákulisní „politické vedení“ ignorovat).

To nás vede k otázce perspektiv v případě uchování davo-„elitářství“ a důsledného prosazování principů buržoazního liberalismu a především - „volného pohybu zboží, kapitálu a pracovních sil přes hranice států“.

————————

Odpověď na ní dal v roce 1969 I. A. Jefremov ve svém románu Hodina býka:

Globální davo-„elitářská“ společnost.

Biosféra planety je primitivní, neboť její různorodost byla zlikvidována technologicky rozvinutou civilizací, která se početně příliš rozrostla a převálcovala ekologické možnosti prostředí, které jí příroda vyčlenila. V důsledku toho došlo ke globální katastrofě kultury, při které většina obyvatelstva vymřela jak hladem, tak i následkem vzájemných střetů v boji o přežití a zdroje. Potom jakási politická mafie obnovila státní řízení a teď udržuje „stabilizec“ v mezích těch ubohých možností, které připouštějí zdroje v minulosti vyžrané planety. Konceptuální moc neexistuje, neboť není potřebná: „elitářsky“ orientovaný „stabilizec“ nepředpokládá žádný další rozvoj.

Státní moc je v rukou „elitářských“ klanů obývajících hlavní město planety, které je zařízeno tak komfortně, jak to jen tamní kritéria umožňují a jmenuje se „Soustředění moudrosti“[^428]. Tyto klany mají rozvětvenou periférii, která zajišťuje řízení v ostatních regionech planety; ostatní jsou v postavení otroků, kteří nevědí nic o možné alternativě. Otroci tvoří dvě kategorie: DŽI – dlouho žijící, to jsou ti, kteří si dokázali osvojit složité profese vyžadující delší dobu studia, aby se mohli stát profesionály, a tím pádem také velké náklady na jejich výchovu; KŽI – krátce žijící, to jsou ti, kteří si nedokázali osvojit složité profese, nebo na koho již nezbyla žádná volná místa.

KŽI nežijí dlouho, vykonávají jednoduché práce a jsou jim povoleny intelektuálně prostoduché zábavy a jakákoliv potěšení emocionálně-fyziologického charakteru s podmínkou dodržování „zákonnosti“. Pokud onemocní nebo utrpí úraz vyžadující poněkud závažnější zdravotnický zásah a ekonomicky neopodstatněné náklady na obnovu jejich zdraví a udržení je při životě, je provedena eutanazie, kdy pod vlivem jakési psychotropní látky jejich vědomí upadne do stavu jakési „blaženosti“, ve kterém potom pomalu zemřou. Kromě toho je také eutanazie plánovaně aplikována všem KŽI po dosažení určitého věku. Výjimky mohou být uplatněny u dětí DŽI, pokud jejich staříci-rodiče vykonávají nějakou z hlediska státu významnou činnost (významní vědci apod.) a potřebují, aby jim někdo pomáhal v domácnosti. Za zločiny je trest smrti, ale již ne ve stavu blaženosti v „paláci lehké smrti“, ale tak „aby přitom trpěli“, proto je bezpodmínečným atributem „podsvětí“ zbraň pro rychlou a nezvratnou sebevraždu. Současně je přísně kontrolována porodnost, aby se nerodili přebyteční lidé.

DŽI jsou svého druhu „střední třídou“, která má v porovnání s KŽI vyšší civilizační životní standard a částečně tvoří sociální základnu, ze které jsou obnovovány „elitářské“ klany mocenské oligarchie.

„Stabilizec“ je udržován tajnými službami, které preventivně předcházejí tendencím vedoucím ke vzpourám a tím spíše pak k revolučním situacím: funguje tam systém pravidelného odhalování psychologicky nestabilních a potenciálně nespokojených jedinců, který je založen na technogenním hypnotickém ovlivňování davu (epizoda „setkání s drakem“) s následující izolací a likvidací odhalených jednotlivců, kteří se odchýlili od „psychologického standardu“ v kontextu dějového námětu založeného především na neexistenci vůle (člověk znamená vůli: pokud nemá vůli, není to člověk).

Kromě „elitářských“ klanů vládnoucí oligarchie (pánů systému a jeho top manažerů), DŽI a KŽI ještě v oblastech, odkud se civilizace po katastrofě stáhla a zanechala tam opuštěná města a infrastrukturu, žijí zdivočelí lidé, kteří přežívají „podle svých schopností“ v tlupách podle opičího modelu. Pokud začínají pronikat za hranice svých vymezených areálů a dostanou se na civilizovaná území, jsou nemilosrdně pobíjení těmi, kteří si svou civilizovanost zachovali. [^429]

V souvislosti s tím je nutné jako zločin vyhodnotit štvanici pořádanou osobně Ju. V. Andropovem a KGB na I. A. Jefremova.

Také je třeba si připomenout, že projekt zfilmování Hodiny býka Stanley Kubrickem byl zmařen společným úsilím vedení SSSR a „zákulisní veřejnosti“ USA. Bylo to nezbytné, aby nebyl ve společnosti vyvoláván zbytečný zájem k jeho realizovatelným politickým perspektivám.

————————

Principiální rozdíl mezi Zemí a planetou Tormans vymyšlenou I. A. Jefremovem spočívá v tom, že na Zemi globální konceptuální moc realizující biblický projekt provádí politiku zaměřenou na prevenci globální biosféricko-ekologické a společensko-ekonomické katastrofy a proto potřebuje:

snížit počet obyvatel planety, což znamená rozdělit kvóty genocidy pro jednotlivé regiony a státy a provádět ji různými prostředky od občanských válek, vleklého hospodářského úpadku, alkoholismu a jiných narkotik až do vymírání ve veškerém pohodlí vlivem různých psychologických a kulturologických příčin, jako to probíhá v mnohých státech Evropy a v Rusku[^430];
realizovat degradaci masového vzdělávání, což je způsob jak zastavit živelně se rozvíjející vědeckotechnický pokrok a uchovat si nadvládu nad nevzdělaným (rovná se zvráceně vzdělaným) davem[^431] (neznamená to tedy degradaci vzdělání vůbec a návrat civilizace do „doby kamenné“, ale předpokládá to řiditelný charakter vědeckotechnického pokroku a dávkovaně bezpečný přístup davu k jeho výsledkům);
strukturně přestavit a optimalizovat světové hospodářství, což předpokládá:

výrobní specializaci regionů planety s cílem 1) zvýšit výtěžek každého z nich pro daný druh produkce v přepočtu na jednotku investovaných prostředků a 2) zlikvidovat soběstačnost každého z nich v aspektu výroby a spotřeby, což bude ekonomickým základem jejich závislosti na pohlavárech globální politiky;
vzájemnou komunikaci regionů jak v aspektu výrobní spolupráce, tak i v aspektu přerozdělení konečného produktu určeného ke spotřebě obyvatelstvem.

snižovat kontrasty v kvalitě života a unifikovat kulturu s cílem snižování vnitřního společenského napětí v globálním měřítku jak díky „snižování úrovně“ vyspělých států, tak i díky určitému „zvyšování úrovně“ těch zaostalých;
potlačit závody ve spotřebě a zavést nějaký systém „rozumných omezení“ spotřeby[^432].

To je nepropagovaná, odvrácená tvář konvergence prováděné v globálním měřítku, která reálně zahrnuje nejen překonání konfliktu dvou ideologií (buržoazního liberalismu a marxismu), ale i úkoly překonat mnoho dalších problémů vytvořených všeobecnou krizí kapitalismu.

A je třeba si uvědomovat, že výše uvedené úkoly nejsou řešeny výlučně na základě principů buržoazního liberalismu - individualismu[^433]: k jejich vyřešení je potřebné příslušné státní a nadnárodní řízení – jak strukturní (zednářství plní právě tuto funkci: svými strukturami proniká do nezednářských struktur a podřizuje jejich činnost svým pánům), tak i bezstrukturní (na kterém pracuje Hollywood a činitelé masové kultury, přičemž zednářští „bratři“ strukturně ty potřebné podporují a ty ostatní potlačují), které má za cíl svést projevy individualismu do rámce určené koncepce.

A v souladu s nutností řešit tuto problematiku je po dobu posledních deseti let londýnskému „Ústřednímu výboru“ liberálně buržoazní větve zednářství pravidelně různými způsoby naznačováno, že musí krotit svůj fanatismus při prosazování idejí buržoazního liberalismu v politice a především – v globální politice.

Chronologicky poslední narážkou podobného druhu byl skandál vyvolaný kvůli tomu, že francouzský prezident Nicolas Sarkozy neposlal britské královské rodině pozvánku na oslavu 65. výročí dne „D“[^434], a to dokonce ani poté, kdy mu to bylo ze strany vlády „Velikobratránie“ připomenuto. [^435]

Nesmíte si však myslet, že N. Sarkozy na své britské spojence při přípravách k oslavám 65letého výročí vylodění vojsk antihitlerovské koalice v Normandii zapomněl. Ke „kiksům“ v politice stejně jako všude jinde samozřejmě dochází, ale zpravidla se to děje v režimu „on-line“, když spolu politici jednají nebo vystupují v médiích[^436]. Ale v daném případě to měl na starost celý aparát, včetně protokolárních služeb, diplomatickými kanály probíhala výměna názorů apod., takže skutečnost, že bylo v tomto procesu přípravy mezinárodní akce „prozamítáno“ přání britské strany se zúčastnit, znamená jediné – určitou zákulisní sankci, pokud se nejednalo dokonce o přímé doporučení.

Jinými slovy urážka uštědřená královskému domu „Velikobratránie“ (připomeneme, že jeden ze členů královské rodiny stojí přinejmenším jmenovitě v čele zednářů „Velikobratránie“) je pokračováním té politiky náznaků, do jejíhož rámce zapadají i předchozí výroky N. Sarkozyho o nutnosti modernizace kapitalismu, se kterými vystoupil na počátku rozvíjející se globální finančně ekonomické krize z roku 2008:

«Prezident Nicolas Sarkozy na valném shromáždění OSN prohlásil, že světové společenství musí obnovit systém regulovatelného kapitalismu, informuje AFP.

Co přesně má Sarkozy na mysli tím systémem regulovatelného kapitalismu, není zcela jasné. Francouzský prezident pouze upřesnil, že se v takovém systému mají banky zabývat tím, co je jejich úkolem, tedy financováním ekonomického rozvoje a ne spekulacemi.

Sarkozy také prohlásil, že by se světoví lídři měli sejít na mimořádném summitu a jednat tam o globální finanční krizi. Tento summit by se měl konat do konce roku, je přesvědčen francouzský prezident.[^437]

Část svého proslovu Sarkozy věnoval i Rusku. Podle jeho slov musí Evropská unie přemýšlet o těsnější ekonomické integraci s Ruskem» (Média o projevu N. Sarkozyho na valném shromáždění OSN v září roku 2008: http://www.euroline.by/france/30-sarkozi-prizval-vosstanovit-reguliruemyjj.html).

Na berlínském setkání lídrů států Evropské unie dne 28. února 2009 N. Sarkozy prohlásil, že: «Vážnost krize a její hloubka vyžaduje fundamentální změny. Musíme začít budovat kapitalismus od nuly a učinit ho morálnějším (část citace jsme tučně zvýraznili)»

(http://ip.kommynist.ru/index.php?topic=1337.0).

Několik dní předtím na italsko-francouzském setkání na vyšší úrovni 24. února 2009:

«Co se týče situace v mezinárodní politice, tak si Sarkozy myslí, že „jsme vstoupili do éry „relativních států“, kdy ani jeden ze států není schopen vnutit těm druhým svůj vlastní pohled na věc, a kdy nikdo nemůže doufat, že by sám byl schopen vyřešit světové problémy. Abychom dokázali čelit velkým výzvám naší doby, musíme spolupracovat.»

(http://www.novopol.ru/article22885.html/%20/www.mk.ru/text62422.html).

O tom samém B. H. Obama v knize Troufalost naděje:

«… „společenství samostatných lidí“ ani nechce přerozdělovat plusy a mínusy nové ekonomiky mezi všechny občany. Místo toho pouze zveličuje jejich význam v dnešních podmínkách, kdy vítěz získává všechno. Pokud jste zdraví, bohatí nebo alespoň úspěšní, tak máte štěstí, pokud jste nemocní, chudí nebo nešťastní, nikdo vám nepomůže. Není to recept pro stabilní ekonomický růst a silnou střední třídu. Není to recept sjednocující společnost, neboť bere do úvahy pouze ty hodnoty, které definují váš úspěch.

To není recept pro nás, pokud se považujeme za lidi[^438]» (str. 203).

Tato pozice B. H. Obamy může být porovnána s pozicí již zmiňované Ayn Rand opilé idejemi buržoazního liberalismu a jejich praktickou realizací v USA, díky čemuž se stala jednou z nejpopulárnějších ideoložek buržoazního liberalismu ve 20. století:

«Ptáte se, čím se Američané vyznačují. Za jejich hlavní odlišnost považuji skutečnost, že právě lidé tohoto státu vyslovili: „Dělat peníze“[^439] . V žádném jiném jazyce nebo národem nebyla tato slova pronesena. Lidé vždy považovali bohatství za statické: je možné se ho zmocnit, vyžebrat jej jako milodar, zdědit, získat podvodem[^440], díky něčí blahosklonnosti, nebo je nakonec možné jej i rozdělit. Američané byli prvními, kteří pochopili, že bohatství musí být vytvářeno tvůrčí prací[^441]. Výraz „dělat peníze“ je základem lidské morálky.

Právě tato slova Američanů odsuzují pokrytečtí zástupci degenerujících kultur ostatních kontinentů. Pokoušejí se Američanům vnutit pocit studu za velké úspěchy jejich kultury, pocit viny za jejich prosperitu; nutí chovat se k americkým průmyslníkům jako k banditům a padouchům; vyzývají považovat mohutná výrobní zařízení za vlastnictví proletářů, za produkt obyčejné práce svalů bičem poháněných otroků podobajících se stavitelům egyptských pyramid. Ničema, který samolibě se ušklíbajíce tvrdí, že nevidí rozdíl mezi silou biče a mocí dolaru, musí na své vlastní kůži tento rozdíl pocítit a já doufám, že se to nakonec i stane.

Dokud nepochopíte, že peníze jsou kořenem dobra, půjdete k samozničení. Pokud peníze přestávají být prostředníkem mezi lidmi, mění se lidé v objekt zvůle.

Krev, bič, hlaveň samopalu – nebo dolar.

Vyberte si! Nic jiného není! Čas běží!» (Ayn Rand, Koncepce egoismu, SPb, Maket, 1995, str. 122, 123).

Z podstaty napsaného vyplývá, že Ayn Rand byla záštiplná husa, neboť výše uvedený fragment jejího traktátu o úspěchu a moci buržoazního liberalismu je deklarací přechodu od primitivního otrokářství provozovaného brutálně silovými prostředky k vypracovanějšímu, více civilizovanému otrokářství realizovanému zobecněnými prostředky řízení na čtvrté a vyšších prioritách. Jenže projekt skončil ve slepé uličce z příčin, jichž je sám původcem…

Výsledky jeho realizace v globálním měřítku jsou následující:

Pokud si promítneme veškeré lidstvo do vesnice se sto obyvateli v proporcionálním poměru, tak obyvatelstvo této „vesnice“ bude vypadat následovně[^442]:

| | |

|------------------------------------------------|:-----------------:|

| Asiaté | 57 |

| Evropané | 21 |

| Američané (severní a jižní) | 14 |

| Afričané | 8 |

| Ženy | 52 |

| Muži | 48 |

| Barevní | 70 |

| Bílí | 30 |

| Heterosexuálové | 89 |

| Homosexuálové | 11 |

| 59 % bohatství “vesnice” náleží | 6 (všichni z USA) |

| Ti, kteří nebudou mít normální bytové podmínky | 80 |

| Negramotní vesničané | 70 |

| Budou trpět podvýživou | 50 |

| Ročně bude umírat | 1 |

| Ročně se bude rodit | 2 |

| Počítač bude mít | 1 |

| Vysokoškolské vzdělání bude mít | 12 |

A při pokračování politiky na základě idejí buržoazního liberalismu nemá více než 95% obyvatel „vesnice“ žádné vyhlídky na zlepšení kvality svého života…

Pokud se od elaborátu Ayn Rand více než půl století starého přesuneme do dnešních dnů, tak vše, co řekl N. Sarkozy ve svých veřejných vystoupeních a sdělil B. H. Obama ve své knize Troufalost naděje, zapadá do rámce idejí globální konvergence jako politiky pro překonávání všeobecné krize kapitalismu a světová finančně-ekonomická krize se stala pouze podnětem, aby antiburžoazně-liberální větev zednářství, jejíž „Ústřední výbor“ sídlí ve Francii, připomenula nepoučitelným „bratrům“ – liberálním buržoustům, že je nutné světové problémy řešit a není přípustné je vytvářet, neboť by to mohlo civilizaci přivést ke katastrofě.

Kromě toho je možné vymýšlet jakékoliv sociologické teorie a scénáře jejich uvádění do života, ale ze všeho zbydou pouze neuskutečnitelné utopie, pokud ve společnosti nepanují očekávání a nálady těmto teoriím a scénářům odpovídající. Proto je praktická politika budována na tom, co je na společnosti předem otestováno, a pouze na základě analýzy její reakce se následně teorie a příslušné politické scénáře začínají uvádět do života s určitými úpravami podle reality, nebo se z „pluralismu názorů“ vybírají teorie a scénáře nejvíce odpovídající výsledkům testu[^443].

Bezprostředně po zvolení B. H. Obamy prezidentem USA v listopadu 2008 bylo provedeno testování společnosti USA na předmět její náklonnosti idejím individualismu a buržoazního liberalismu.

«12. listopadu byly USA ohromeny nevídaným úspěchem veřejné organizace The Yes Men, která vytiskla a v New Yorku, Los Angeles a řadě druhých amerických velkoměst rozdala podvržené číslo solidních novin The New York Times s nákladem 1,2 mil. výtisků. V „čísle“ datovaném 4. července 2009 se v podstatě psalo o realizaci programu pokojné socialistické revoluce v USA, přičemž krajně benevolentním způsobem. Noviny šly, jak se říká „na dračku“. Lidé si je dokonce mezi sebou přeprodávali, aby si je mohli přečíst[^444].

Teď je již možné směle prohlásit, že široké masy Američanů jsou připraveny podpořit antikapitalistický kurs, a že epocha ultraliberalismu započatá Reaganem v roce 1981 skončila.

(…)

… „lidové“ číslo The New York Times udělalo mocnou reklamu programu socialistických přeměn v Americe.

Podle něho by měla být maximální mzda v USA omezena patnáctinásobkem minimální mzdy – tj. ne více než 182 tisíc dolarů ročně (větší odměny by podléhaly 100% daňovému zatížení).

Jak uvádějí tvůrci „novinového programu“, tak poprvé mzdové maximum zavedl prezident F. D. Roosevelt v roce 1942, když prohlásil, že občan USA po zaplacení všech daní nesmí mít ročně více než 25 tisíc dolarů (což se rovná 315 tisíci dolarů v roce 2008). Do roku 1964 osobní příjem nad 400 tisíc současných dolarů spadal pod 91% federální daň. Většina vysokých mezd v USA do vlády Reagana (1980 – 1988) nikdy nebyla daněna méně než 70%, to až Reagan snížil tuto úroveň na 28%. Podle názoru autorů programového čísla novin však právě stimulace osobních nadprůměrných příjmů a fantastických mezd top manažerů korporací vedla k současné finanční krizi.

A protože minimální mzda je dnes v USA 12 168 dolarů ročně, tak ta nejvyšší by neměla být vyšší než 182,5 tisíc. A pokud si bohatí přejí dostávat více, tak ať zvednou minimální mzdu pracujícím, aby víckrát nedocházelo k situacím, kdy vyšší úředníci firem (CEO) budou v podobě bonusů dostávat milióny dolarů, zatímco řadoví zaměstnanci nezřídka nemají ani zdravotní pojištění.

Státní regulace osobních příjmů elit je nezbytná, protože v podmínkách postindustriální společnosti vede neomezená volnost při uzavírání smluv (kontraktů) k mimořádně vysoké úrovni nerovnosti mezi bohatými a chudými, k moci uplatňované pomocí úplatků a podplácení, k prudkým výkyvům mezi ekonomickou konjunkturou a depresí. (The modern period has been one in which a new impulse towards regulation has gathered strength as a result of our experience of the evils to which unlimited freedom of contract gives rise in a postindustrial society characterized by extreme inequalities of wealth and bargaining power and by sudden oscillations between booms and depressions.)

V obnovené Americe by bylo zavedeno bezplatné vysokoškolské vzdělání.

Pracovní týden by byl zkrácen o 5 hodin (na 35 hodin), takže by se o 12%, zvýšila potřeba najmout další zaměstnance, obzvláště v sektoru nové „stabilní“ (ekologicky čisté) energetiky. Najímaní zaměstnanci by získali právo na roční šestinedělní placenou dovolenou a současně plné právo na zakládání profesních svazů (odborů) na ochranu svých práv před zaměstnavateli. To je apelace na práva a sociální záruky zaměstnanců západoevropských států.

Radikálně by se změnila politika v oblasti financování základních a středních škol v USA (primary and secondary education). Odstranila by se praxe, kdy jsou školy a koleje financovány pouze místními obcemi z daní z majetku „okresně“-municipálního měřítka a ze soukromých příspěvků. Teď se kvůli tomu školy ve vnitřních městských částech proměnily v chudá „odkaliště“ a školy na bohatých předměstích vzkvétají. Mnohé děti ve Spojených státech jsou tak fakticky připraveny o své právo na efektivní vzdělání.

Místo toho by se zavedla nová praxe: střední školy by byly financovány na úrovni státu (subjektu federace) s rovnoměrným rozdělováním prostředků.

Byl by přijat Zákon o národním zdravotním pojištění USA (the United States National Health Insurance Act). Množství soukromých zdravotních pojišťoven by bylo nahrazeno státním systémem fungujícím pro všechny občany USA a také pro všechny, kteří zde trvale žijí (imigranty). Minulostí by se stala současná situace, při které 46 miliónů Američanů nemá zdravotní pojištění, a dalších 50 miliónů je pojištěno pouze částečně, kdy není milión Američanů ročně, přestože zdravotní pojištění má, schopen zaplatit účty za zdravotní péči kvůli tomu, že doktoři „šroubují“ cenu léčby. Proto také USA, které ve zdravotním pojištění vynakládají v přepočtu na jednoho obyvatele nejvíce peněz z celého světa, zaostávají za mnohými evropskými zeměmi v průměrné době dožití, v ukazatelích dětské úmrtnosti, nebo předčasné úmrtnosti (poslední dva ukazatele jsou na vyspělý stát příliš vysoké).

Soukromé zdravotní pojišťovny demonstrují obrovskou neefektivitu: do 30% pojistných vkladů je v nich vynakládáno na financování administrativního aparátu, na reklamu, na zisk pro jejich vlastníky. Žádná konkurence nevede k tomu, aby bylo zdravotnictví díky soukromému pojištění levnější. Státní systém utrácí na administrativu přesně desetkrát méně – 3%. A přestože autoři „kroniky budoucnosti“ apelují na úspěšnou zkušenost „jediného plátce“ v Kanadě, my dobře víme, že předobrazem takové zdravotní péče je zdravotnictví SSSR.

Jedním slovem, autoři originální veřejné akce v USA se domáhají těch práv a záruk, jaké měli sovětští pracující a zaměstnanci již v roce 1985, toho, co měli západoevropští zaměstnanci v „zlatých sedmdesátých letech“ (20. století).

O čem to vypovídá? Američané vždy byli pyšní na svůj individualismus a imunitu vůči socialistickým a komunistickým ideálům. Teď je jimi značná část americké společnosti nasáklá, i když se za komunisty ani socialisty nepovažuje.

Vidíme, že mnohé nemoci a neřesti současných USA jsou prakticky analogické sociálním problémům v RF, na postsovětském prostoru a ve státech „třetího světa“.

Odteď víme, že povýšenost americké byznys elity, její nadutý přepych a pohrdání řadovými spoluobčany natolik rozčílily americkou společnost, že 75% voličů hlasovalo pro černého kandidáta se socialisticky neoroseveltovským programem.

Teď můžeme oprávněně tvrdit, že ve světě nazrává obrat vlevo. Ještě nedávno se mnozí smáli proroctví ruského futurologa Sergeje Pěreslegina, že ke stoletému výročí Velké říjnové socialistické revoluce do ulic měst Západu vyjdou statisíce lidí s červenými prapory. Teď už to nevypadá tak neuskutečnitelně.» (Maxim Kalašnikov, Socialistické státy americké?, podle publikace v analytickém internetovém časopise “RPmonitor”:

http://www.rpmonitor.ru/ru/detail_m.php?ID=11760).

Avšak realizace takového druhu sociálních záruk vyžaduje přeměnu USA ve stát-superkoncern. Píše se to dokonce i v tom podvrženém čísle New York Timesů:

Je nutné «budovat v USA závody a fabriky, aby lidé měli kvalifikovanou a vysoce placenou práci, aby opět pracovali u složitých obráběcích strojů a ne jako obraceči hamburgerů v „MacDonaldech“. Nová industrializace bude vyžadovat ohromné státní a soukromé investice v rámci státních programů, které budou muset být součástí mnohaletých plánů rozvoje. Bude nutné vzkřísit ekonomickou praxi uplatňovanou za Roosevelta a v SSSR s úpravami vzhledem k současným reáliím a technologiím.

Bohužel: veškerý tento průmysl je již dávno vybudován a pracuje v Číně, Indonésii, Malajsii, Tchaj-wanu, Indii apod. a obrozený americký průmysl nebude mít sílu jim konkurovat: příliš velké mzdy a sociální pojištění zaměstnanců v USA, které každý podnik vyjdou pět-šestkrát dráž, než jaké jsou výdaje na čínské zaměstnance. To znamená, že aby mohlo být grandiózní sociální pojištění Američanů realizováno, bude nutné:

— vystoupit z WTO, zrušit současný globalizační systém s jeho volným pohybem zboží, lidí a kapitálů, izolovat se od Asie protekcionistickými bariérami, přejít k něčemu podobajícímu se sovětské soběstačné ekonomice (jako varianta: přistoupit k soběstačnému sjednocení ekonomik USA a EU izolovaných od veškerého ostatního světa);

— prudce snížit zisky velkého byznysu (již více nebude možné vyrábět sportovní boty za pět dolarů a prodávat je za padesát);

— vyprovokovat co nejostřejší ekonomický pokles a velké otřesy v Asii, která se za poslední čtvrtstoletí tak industrializovala.

V podstatě je z textu „futuronovin“ zjevné, že přibližně něco takového je navrhováno novému prezidentovi USA. Musí být přijat Zákon o ekonomické nezávislosti USA. Je možné pouze se dohadovat, že to předpokládá surový protekcionismus. Mimochodem o tom, že většina řadových Američanů odvrhuje svobodu světového obchodu, globalizaci a principy WTO psal ještě Samuel Huntington ve své knize Kdo jsme? z roku 2004.

Ropné a plynárenské monopoly musí být znárodněny a zisk z nich státem přerozdělován na financování ekologických opatření a „bezuhelnou energetiku“.

Navrhováno je také přijmout Listinu o ochraně nové ekonomiky (Safeguards for a New Economy (S.A.N.E.) bill), která by nejenom zaváděla maximální mzdovou úroveň, ale také zakazovala finanční deriváty a složité finanční nástroje jako bezesporu spekulativní „pyramidy“. Je tam i způsob spravedlivého výpočtu cen (True Cost Accounting), a zákaz korporativního lobbingu v Kongresu.

Hlavou státní pokladny USA bude ekonomický disident Paul Krugman, který prohlašuje, že odteď nebudou lidé sloužit trhu, ale trh lidem. Přijímá se zákon, na základě kterého se státní pokladna musí začít starat o prosperitu občanů USA a nepodporovat velké korporace a třídu boháčů.

Pro boj s růstem cen potravin je zaváděn zákon, který zakazuje výrobu biopaliva z potravinářských zemědělských kultur. Vyrábět se bude smět pouze z odpadu.

Iniciátoři projektu vyhlašují válku americkým velkým maloobchodním sítím, takovým gigantům jako: Wal-Mart, Costco, Sam’s Club, K-Mart, Target. V souladu se Zákonem o ekonomické nezávislosti (Economic Independence Act) budou velkoobchodní sítě během prvních dvou let povinny svá obchodní střediska, která se nacházejí v chudých oblastech (kde je průměrný příjem na rodinu maximálně 30 tisíc dolarů ročně) proměnit ve střediska prodeje ve velkém, kde budou moci jejich zboží nakupovat s velkými slevami místní drobní obchodníci. Takto budou v chudých oblastech vytvořena doplňková pracovní místa. Sami místní drobní prodejci získávají právo nakupovat zboží u jakéhokoliv dodavatele ve velkém. Ve druhé etapě budou do osmi let ohromná obchodní střediska prostě zavřena.» (Maxim Kalašnikov, Socialistické státy americké?, podle publikace v analytickém internetovém časopise “RPmonitor”:

http://www.rpmonitor.ru/ru/detail_m.php?ID=11760).

A dále následují závěry:

«To, co se stalo, je samozřejmě možné brát jako vtip amerických „levičáků“, pokud by tu nebylo několik okolností.

Akce, která obsáhla desítky miliónů Američanů (v každém případě byla návštěvnost webu projektu rekordní), vůbec nebyla levnou záležitostí. To znamená, že za tím vším stojí důležité kruhy, které se zcela konkrétně opírají o společenské nálady širokých mas.

Přitom v současných USA počet nezaměstnaných dosáhl počtu 10,1 mil. lidí a úrovně depresivního roku 1983. Snižuje se maloobchodní obrat zboží, milióny lidí reálně přišli o své celoživotní úspory a hrozí jim ztráta střechy nad hlavou. Současně politika „válečného keynesiánství“ uplatňovaná Reaganem a Bushem mladším zcela přišla o svou efektivitu. To znamená snižování daní bohatým, omezování sociálních nákladů, za současného nafukování nákladů na nové vyzbrojování za cenu zvyšování státního dluhu. Taková politika rozhýbala americkou ekonomiku v osmdesátých letech 20. století, ale již za Bushe mladšího se zcela provalila, nehledě na neudržitelný růst vojenských nákladů (515 miliard dolarů v účetním roce 2008 – 2009). USA se reálně ocitly na prahu defaultu: jelikož růst kurzu dolaru objektivně zatěžuje kolosální státní dluh Ameriky, který se přibližuje k 11 triliónům. To vše reálně hrozí krachem systému, při kterém se výroba nachází v Číně a spotřeba a emise peněz v USA.

Takže Američané musí hledat alternativní model a to v době, kdy se základna moci a vysokého postavení finančního kapitálu – spekulativní ekonomika – „prohnula“ na velice, velice dlouho. Nejsme snad tedy svědky pokusu staré elity USA získat novou sílu a postavit se do čela socialismu v Americe? Možná se rozhodla začít vkládat peníze do nových technologií (když spekulativní sektor zmizel) a stát se vyšší byrokracií (a politickou aristokracií) již Socialistických států amerických? Proto také možná populistický a v mnohém protikapitalistický program Obamy podpořili především … velcí finanční matadoři?! Podle principu: „Když nemůžeš odvrátit obrat do leva, tak se postav do jeho čela“?[^445]

Přinejmenším je jasné, že ty ultratržní ideje, které v USA zosobňoval Reagan a jeho následovníci neokonzervativci, americká společnost začala nenávidět. V každém případě většina té společnosti.» (Maxim Kalašnikov, Socialistické státy americké?, podle publikace v analytickém internetovém časopise “RPmonitor”:

http://www.rpmonitor.ru/ru/detail_m.php?ID=11760).

Samozřejmě, že to, co bylo zveřejněno v podvrženém čísle New York Times, nebyl program týmu B. H. Obamy v jeho čisté podobě, ale byl to test, náznak.

Pro obyvatelstvo USA je takovýto druh scénáře nejvýhodnější, neboť mu umožňuje vyhnout se katastrofě kultury, sociálnímu chaosu, občanské válce a rozpadu státu, k čemuž spěje jakýkoliv stát důsledně uplatňující principy buržoazního liberalismu v podmínkách globalizace hospodářské činnosti. Nejvýhodnější je i pro tu část „elity“, která si uvědomuje, že v důsledku degradace USA a jejich možného krachu se pro ně v nějaké té budoucí globální „elitě“ nemusí najít volné místo.

Ale jak musí být jasné z dříve vyloženého, vyžaduje realizace takovéhoto druhu programů průlom na novou kvalitativní úroveň, jenže ne v nanotechnologiích (což v RF dostal za úkol A. B. Čubajs), ale v psychologii osobnostního rozvoje[^446] a v energetice (což v RF nedostal za úkol nikdo, a vlastní iniciativa „národních všeumělů“ v této oblasti, pokud můžeme soudit z publikací na internetu, měkce řečeno nenachází státní podporu). I když nanotechnologie budou možná v něčem užitečné, v energetice budoucnosti založené na jiném vnímání světa, jiných fyzikálních teoriích a energetických cyklech, určitě nebudou hrát rozhodující roli:

Pro budoucnost vědy bude klíčová psychologie osobnostního rozvoje[^447] a technologie biosféricko-přípustné energetiky.

Kvalita života zajišťovaná současnou technosférou může být ve vyspělých zemích uchována a rozšířena do zbytku světa (za současného řešení problémů sociálně-organizačního a kulturologického charakteru v zaostalých zemích) pouze za současného snižování technogenní a sociální zátěže biosféry planety. Může to být realizováno díky přechodu na uzavřené cykly využívání přírodních zdrojů ve výrobě a běžném životě[^448], a to zase vyžaduje jak zvyšování energetické efektivity výrob (růst koeficientu účinnosti technologií a organizace výroby v odvětvích), tak i doplňkové energetické zdroje pro zajištění funkce odvětví utilizace a druhotného zpracovávání surovin.

A soudě podle toho, co je o otázkách energetického zajištění civilizace napsáno v knize B. H. Obamy – Troufalost naděje, jeho tým tuto problematiku chápe, což ho odlišuje od naší domácí byrokracie a veškeré „elity“ Rossionie se všemi následky z této skutečnosti vyplývajícími:

«Stát, který nedokáže kontrolovat svou energetiku, nemá vládu nad svou budoucností[^449]. (…)

Vzdělání. Věda a technologie. Energie. Abychom učinili Ameriku skutečně konkurenceschopnou, musíme do těchto třech odvětví vkládat a vkládat» (str. 193).

A pokud se vrátíme v textu o trochu zpět:

«Ve Spojených státech jsou pouze tři procenta světových zásob ropy a spotřebováváme 25% světové ropy[^450]. Takže jenom vrtáním tento problém nevyřešíme (vyčlenili jsme v citaci).

V 21. století můžeme vytvořit obnovitelné, čistší zdroje energie. Místo financování těžby ropy, musíme skončit se systémem daňových úlev, kterým se teď toto odvětví těší a trvat na tom, aby jedno procento z příjmů těchto společností a více než jedna miliarda čtvrtletních příjmů byly přesměrovány do oblasti alternativních zdrojů energie a příslušné infrastruktury. Takový projekt by mohl nejen silně ovlivnit rozvoj ekonomické a vnější politiky, ale také zlepšit stav životního prostředí, a stát se prostředkem výchovy nového pokolení inženýrů a vědců (vyčlenili jsme v citaci: úkoly rozvoje energetiky souvisí s výchovou nových pokolení, třebas i v omezeném smyslu slova „výchova“), a napomoci rozvoji nových exportních odvětví a vysoce placených pracovních míst» (str. 190, 191).

A skutečně: není možné si myslet, že ekologická kultura uzavřených technologií a uzavřených cyklů výrobků je realizovatelná bez vyřešení problémů ekologicky čisté, tj. biosféricko-přípustné energetiky a příslušné výchovy lidí.

Přitom má ekologie energetiky každé technické civilizace tři aspekty:

Znečištění životního prostředí produkty rozpadu energetických nosičů a energii vyrábějícími zařízeními, které mění jeho chemické složení stejně jako ostatní technogenní znečišťující látky, na které je soustředěna pozornost převážné části ekologů;
Biosféricky nepřípustné záření energii vyrábějících zařízení a energetických spotřebičů;
„Rozkolísání“ přirozeně přírodních energetických toků technogenními energetickými toky, které samo o sobě může vést ke změně klimatu, tektoniky a k narušování současné biosféry. [^451]

Reálně se jedná o globální problémy. Pro vyřešení těchto problémů budou muset odborníci v energetice a lidstvo jako celek přehodnotit svůj vztah ke „svatosti“ dogmat Nicolase Carnota, tedy ke druhému a prvnímu termodynamickému zákonu[^452] a „teorii“ relativity. Ideje vědy 18. – 19. století nejsou tím základem, který by umožnil vyřešit problémy 21. století vytvořené idejemi dob minulých.

Ale jak je možné pozorovat, rozvoj naší domácí energetiky probíhá v rámci ideologie „zakládat nové vrty a budovat transkontinentální produktovody“, a také na koncepci rozvoje jaderné energetiky (jakoby opakování Černobylu bylo stoprocentně vyloučeno a jakoby byl vyřešen problém hromadění jaderných odpadů nebezpečných celá tisíciletí). Tj. již dnes je programována situace:

Zatímco se rossionská věda a státní byrokracie věnuje své sebereklamě v podobě nanotechnologií a jaderné energetiky, alternativně ekologicky přístupné technologie makro a mikroenergetiky budou vyvinuty a masově zaváděny mimo Rusko. Potom OSN (nebo její budoucí analog) nadhodí otázku o zákazu ekologicky nepřípustných energetických technologií a ruská „kryptokolonie“ bude nucena vynaložit přemrštěné prostředky na obnovu své energetické základny[^453], takže současné investice do těžby ropy a plynu budou znehodnoceny, neboť uhlovodíky nebudou již využívány ani tolik jako energetické nosiče, jako spíše suroviny pro chemický průmysl, takže potřebný objem jejich těžby se podstatně sníží.

A B. H. Obama – je opravdu potenciálně – globálním politickým projektem řešení problému všeobecné krize kapitalismu, která vznikla na základě idejí buržoazního liberalismu, a profylaxe vzniku globální situace popsané v románu I. E. Jefremova „Hodina býka“, metodami dost vzdálenými ideologii buržoazního liberalismu. Jinou věcí je, že naděje vyjádřené v knize B. H. Obamy jsou troufalé z důvodu nezajištěnosti jejich uplatnění v životě sociologickou vědou Západu a v jádru ateistickou biblickou kulturou ležící v jejím základu, jak bylo řečeno výše v části 3.3.2.

Tj. teorie konvergence je v současné době světonázorovým základem mnohých procesů globální politiky a stejně tak vnitřní a vnější politiky vyspělých států.

Jak bylo zmíněno již dříve, tak marxistický „revizionismus“ je nejrannější verzí teorie konvergence, která vlastně vznikla dříve, než byly vůbec na základě idejí marxismu v nějakém státě zformovány státnost a socialismus. Epochu poptávky po teorii konvergence dvou společensko-ekonomických formací položila Velká říjnová socialistická revoluce. A pokud budeme spravedlivými, tak dříve zmínění tvůrci teorie konvergence nebyli v této oblasti žádnými průkopníky.

——————————

Herbert Wells končí svoji knihu Rusko v mlze krátkým výkladem ideje globální konvergence kapitalismu a komunismu, jehož budování tenkrát v RSFSR sotva začalo:

«Pád civilizace v Rusku a její nahrazení rolnickým barbarstvím na dlouhé roky odřízne Evropu od ruského bohatství, od jeho nerostných surovin, zrna, lnu apod. a západní státy se sotva mohou obejít bez těchto produktů, bez kterých nevyhnutelně Západní Evropa celkově zchudne.[^454]

Jediná vláda, která může teď odvrátit tento konečný krach Ruska, je současná bolševická vláda s podmínkou, že jí Amerika a západní státy pomohou. V současné době tam žádná jiná vláda není myslitelná. Má samozřejmě hodně nepřátel, různí dobrodruzi a jim podobní jsou připraveni za pomoci evropských států bolševickou vládu svrhnout, ale neexistuje ani náznak nějakého jejich společného cíle a morální jednoty, která by jim umožnila místo bolševiků zaujmout. Kromě toho teď již na novou revoluci v Rusku nezbývá čas. Ještě jeden rok občanské války a konečný odchod Ruska z rodiny civilizovaných národů bude nevyhnutelný, proto jsme nuceni se přizpůsobit bolševické vládě, ať už se nám to líbí, či ne.

Bolševická vláda je mimořádně nezkušená a neobratná; chvílemi se chová krutě a dopouští se násilí, ale celkově je to čestná vláda. Je v ní několik lidí, kteří skutečně disponují tvůrčím umem a silou, a kteří, pokud dostanou možnost a bude jim poskytnuta pomoc, dokážou provést veliké změny. Soudě podle všeho se bolševická vláda snaží jednat v souladu se svým přesvědčením, kterého se většina jejích stoupenců dosud drží div ne s náboženským zápalem. Pokud bude bolševikům poskytnuta štědrá pomoc, tak možná dokážou vytvořit v Rusku nové civilizované společenské zřízení, se kterým zbytek světa bude moci udržovat kontakty. Je pravděpodobné, že půjde o umírněný komunismus s centralizovaným řízením dopravy, průmyslu a později i zemědělství.

Pokud chtějí národy západních států ruskému národu opravdu pomoci, musí se naučit chápat a ctít přesvědčení a principy bolševiků. Prozatím vlády západních států tím nejhrubším způsobem tato přesvědčení a principy ignorovaly. Sovětská vláda je, jak sama prohlašuje, komunistickou vládou a je plná pevného odhodlání svou činnost budovat na komunistických principech. Nezrušila soukromé vlastnictví a soukromý obchod v Rusku z konjunkturních důvodů, ale proto, že to považuje za spravedlivé; a v celém Rusku teď nezbyly osoby ani organizace, které by se zabývaly obchodem, a se kterými by se dal vést obchod podle zvyklostí a norem západoevropské obchodní praxe. Musíme pochopit, že bolševická vláda je již ze samotné své podstaty silně zaujatá proti soukromým podnikatelům a obchodníkům a vždy s nimi bude nakládat nespravedlivě a bez respektu; nikdy jim nebude důvěřovat a všude, kde to jen bude možné, je bude stavět do toho nejnevýhodnějšího postavení. Považuje je za piráty nebo v lepším případě za korzáry.[^455] Proto soukromé osoby a firmy ani nemohou pomyslet na obchod s Ruskem. V tomto státě je pouze jedna právnická osoba, která může nabídnout západnímu světu nezbytné záruky, a se kterou je možné efektivně vést jednání – samotná bolševická vláda, a k tomu existuje pouze jedna cesta: vytvořit nějaký národní, nebo ještě lépe mezinárodní trust. Takový trust, který by zastupoval jeden nebo několik států a dokonce by mohl být hypoteticky napojen na Ligu národů, by mohl vést obchodní jednání s bolševickou vládou jako rovný s rovným. Musel by uznat tuto vládu a společně s ní začít řešit neodkladné problémy, jak vytvořit materiální základnu pro obnovu civilizovaných životních podmínek v evropské a asijské části Ruska. Svou celkovou strukturou by se měl podobat jednomu z těch velkých obchodně-distributorských trustů, které sehrály takovo u vážnou roli v životě evropských států v době světové války. Tento trust by jednal s jednotlivými průmyslníky a bolševická vláda ze své strany s ruským obyvatelstvem; a za krátkou dobu by se mohl pro bolševickou vládu stát absolutně nenahraditelným. Pouze touto cestou se může rozvíjet obchod kapitalistického státu s komunistickým. Všechny pokusy, které byly podniknuty v minulém roce a ještě předtím při hledání nějakého způsobu soukromého obchodování s Ruskem bez uznání bolševické vlády, byly od samého počátku stejně beznadějné, jako najít severozápadní cestu z Anglie do Indie[^456]. Led je nepřekonatelný.

Kterýkoliv stát nebo skupina států, které mají dostatečné průmyslové zdroje, uznají bolševické Rusko a poskytnou mu pomoc, se nevyhnutelně stanou oporou, pravou rukou a poradcem bolševického státu. Budou mít na tuto vládu vliv a ta zase zpětně bude ovlivňovat je. Státy, které budou součástí takového trustu, budou více přístupné metodám kolektivizace a z druhé strany bude přísnost, uplatňovaná krajním komunismem v Rusku pravděpodobně jejich vlivem značně zmírněna.

Spojené státy americké jsou jediným státem, který na sebe může vzít roli takovéhoto zachránce zjevivšího se v poslední minutě. Proto se mi jako velice důležitá jeví ta věc, se kterou přišel podnikavý pan Vanderlip[^457], kterému nechybí představivost. Pochybuji o kladných výsledcích jeho jednání; možná mají posloužit pouze jako odrazový můstek pro jednání o ruském problému na novém základu, což může nakonec vést k tomu, že tento problém bude řešen všestranně ve světovém měřítku, neboť světové zdroje jsou vyčerpány, a pokud nepočítáme USA, budou muset ostatní státy spojit svá úsilí, aby dokázaly s Ruskem efektivně spolupracovat. Komunisté neodmítají vést obchodní jednání ve velkém měřítku; naopak, čím větší měřítko, tím více se bude přibližovat kolektivismu. To je ta nejvyšší cesta vedoucí ke kolektivismu pro nemnohé na rozdíl od spodní cesty, kterou jdou ostatní masy.

Jsem pevně přesvědčen, že bez takové pomoci zvnějšku dojde v bolševickém Rusku k definitivnímu krachu všeho, co ještě ze současné civilizace na území bývalého Ruského impéria zbylo[^458]. Toto zhroucení však sotva bude omezeno jeho hranicemi. Ostatní státy na východ a západ od Ruska budou jeden za druhým zataženy do propasti, která se tak vytvoří. Je dokonce možné, že tento osud postihne celou současnou civilizaci.

Tyto úvahy se ani tak netýkají nějaké hypotetické budoucnosti; jejich výkladem se pokouším vytvořit celkový obrázek událostí, které se v Rusku a celém světě rozvíjejí s ohromující rychlostí a nastínit možné perspektivy, jak je sám vidím. Jedná se o obecnou charakteristiku situace, která tu panuje, a chtěl bych, aby s ní byl čtenář seznámen, až bude číst mé postřehy o Rusku. Jedná se o moji interpretaci písma na východní evropské zdi.» (Překl. – I. Vikker, V. Pastojev, Sebrané spisy v patnácti dílech, 15. díl, Pravda, 1964, knihovna časopisu Ogoňok; uvedeno podle internetové publikace:

http://www.bookluck.ru/booktritu.html).

Ale idea konvergence marxistického socialismu a liberálně buržoazního kapitalismu, se kterou přišel H. Wells již v roce 1920, se mezi veřejnými politiky Západu neujala, neboť většina z politiků té doby nechápala, že marxismus není společensko-živelný jev, že to není historický omyl ve státě „těch nenormálních Rusů“, ale globálně-politický projekt „světového zákulisí“. Mezi ty, kteří to nechápali, patřil i sám H. Wells, i když on sám pochopil, že marxismus je jedno[^459], a komunismus jako „ohromná tvůrčí síla“[^460] něco jiného. Ale proč, nač a jak se v historické realitě té epochy smíchaly? – tuto otázku si H. Wells nepoložil a většina lidí byla přesvědčena, že marxismus a komunismus jsou jeden a ten samý jev s různým pojmenováním, a to nezávisle na jejich vlastním vztahu k ideálům komunismu a k marxismu jako „vědecké teorii“ přechodu veškerého lidstva ke komunismu.

————————

Zájem politiků Západu o konvergenci dvou systémů se začal objevovat o několik desetiletí později, již po ukončení 2. světové války 20. století. Stimulovaly ho dva faktory:

První – viditelný: paměť na tu hrůzu, jakou znamenala občanská válka v Rusku, za které se zformovala stranická diktatura pod rouškou „diktatury proletariátu“ a skutečnost, že po ukončení 2. světové války si mnohé státy samostatně nebo inspirované SSSR zvolily cestu socialistického rozvoje[^461], a také vzestup národně osvobozeneckého hnutí v koloniích vyspělých států – se staly celkem jasným náznakem vládnoucím „elitám“ vyspělých kapitalistických států, že potřeby ekonomického a duševního charakteru obyčejných lidí musí být uspokojeny, neboť v opačném případě světové komunistické hnutí provede marxistickou revoluci v jejich státech, po které to budou „oni sami, kdo uvidí zač je toho loket“.
Druhý, který není vůbec očividný z pohledu lokálního měřítka, ale který je objektivně přítomný při zkoumání společensko-ekonomické problematiky z globálního měřítka a působí ze „zákulisí“: marxistický projekt v SSSR, přestože prokázal principiální možnost vybudování společensko-ekonomické formace na mravně-etických principech lišících se od buržoazního liberalismu, se ukázal být méně efektivním, než se předpokládalo. Proto se ke všeobecné krizi kapitalismu, kterou bylo třeba překonat úplně stejně jako na začátku 20. století přidala i všeobecná krize marxistického pseudosocialismu.

Všeobecná krize marxistického pseudosocialismu se nejviditelněji projevila v tom, že se centralizovaný direktivně-adresně řízený hospodářský systém SSSR začal stávat v míře své stále větší byrokratizace řídící oblasti čím dál méně efektivním ve využívání přírodních a společenských zdrojů, a bylo proto nutné jej zdokonalit: především cestou integrace tržního mechanismu jako prostředku pro zapojování iniciativ jdoucích „zdola“ a jejich podřízených zdrojů do hospodářské činnosti, které systém centralizovaného plánování nebral v úvahu, do makroekonomického systému socialismu. Centralizované direktivně-adresné řízení („administrativně příkazový systém“, pokud použijeme slovník z dob přestavby) zajišťovalo pouze strukturní způsob řízení a maximální kvality řízení je v supersystému dosahováno pouze díky kombinaci strukturního a bezstrukturního způsobu řízení.

A navzdory názorům, že „plánovaná ekonomika není efektivní“, a proto nemá úřad Státního plánování právo na existenci, které se staly vládnoucím přesvědčením v kruzích profesionálních ekonomů a politiků a tím spíše pak v prostředí obyčejných obyvatel, jeden z autorů japonského „ekonomického zázraku“ S. Okito nedlouho před svou smrtí v rozhovoru s profesorem A. Dinkevičem vyjádřil tento svůj názor:

«Často slyšíme, že skutečnost, že v nich byl vyhlášen (v bývalém SSSR a státech východní Evropy – A. E.) přechod k tržním mechanismům, je přesvědčivým důkazem o nadřazenosti tržně orientované ekonomiky nad centrálně plánovanou. Já si myslím, že to je omyl… Problém je v tom, že aby byly SPOJENY, ZKOORDINOVÁNY A SLOUČENY ZÁKLADY TĚCHTO DVOU SYSTÉMŮ (vyčlenil jsem v citaci – A. E.), je nutné najít efektivní cestu kombinování tržních mechanismů a státního plánování a regulace.[^462]» (A. S. Epštein – Nebezpečnější nepřítele[^463], Ekonomičeskaja gazeta, č. 41 (210), říjen 1998).

V podstatě právě na to byla zaměřena takzvaná „kosyginská reforma“[^464], jenže vzhledem k tomu, že na rozdíl od komunismu byrokratismus není žádnou „ohromnou tvůrčí silou“, měla bezsystémový charakter „látání Triškinova kaftanu“[^465] a nebyla zajištěna adekvátní vědecko-teoretickou přípravou, neboť metrologická neprůkaznost politické ekonomie „mraksismu“ zastavila v SSSR rozvoj ekonomické vědy a ekonomické teorie rozvíjené na Západě byly orientovány na řešení různých úkolů „tamtoho systému“ z pozic finančně-účetního přístupu.[^466]

Řešení úkolů, které v SSSR nedokázala vyřešit reforma Libermana-Kosygina (a také těch, které stojí před Obamovou administrativou), vyžaduje od „architektů reforem“ a reformátorů, kteří je potom realizují v praxi, technologicky-organizační přístup k makroekonomickým systémům a dostatečné znalosti z oblasti řízení.[^467]

Přibližně ve stejné době, v polovině šedesátých let 20. století, se svou verzí teorie konvergence přišel akademik, fyzik A. D. Sacharov. Jeho ideologická iniciativa se setkala s námitkami ze strany ideologů ÚV KSSS, zároveň však A. D. Sacharov získal podporu „mezinárodního společenství“ ani ne tak jako antisovětčík, jak to podávali v SSSR, ale právě jako ideolog konvergence. A protože se sovětská byrokracie díky své nepoučitelnosti ukázala být nepřístupnou k idejím konvergence, a existují důvody se domnívat, že právě to se také stalo příčinou rychlého zhoršení zdravotního stavu a smrti Ju. V. Andropova, který, když stanul v čele KSSS a státnosti SSSR po smrti L. I. Brežněva[^468], a začal „něco podnikat“[^469], současně vyhlásil věrnost nového vedení SSSR idejím marxismu-leninismu a vypadá to, že to od něj nebyla žádná přetvářka[^470]. A po krátkém přechodném období zosobněném K. U. Černěnkem, byla moc nad SSSR předána režimu M. S. Gorbačova a A. N. Jakovleva, kterým byla uložena mise přiškrtit marxistický projekt[^471], který přišel o svůj „náboženský zápal“ a zdegeneroval do tupého parazitického byrokratismu.

V této souvislosti uvedeme výrok Stephena Cohena[^472]: «Jedinou vinou Gorbačova bylo, že stvořil Jelcina», který posloužil jako název publicistického příspěvku s jeho rozhovorem, který byl zveřejněn v časopisu Političeskij žurnal, č. 14 (65) ze dne 18. dubna 2005

(http://www.politjournal.ru/index.php?action=Articles&dirid=67&tek=3288&issue=98).

Ve kterém Cohen říká:

«Američané napsali o Rusku mnoho hloupých knih. Mezi odborníky převládá mínění, že Gorbačov nebyl dost rozhodný a že byl příliš pomalý. Já si naopak myslím, že postupoval příliš rychle a rozhodně. Za dobu tří let vytvořil zákonodárství uzpůsobené tržní ekonomice a demokracii a okamžitě přistoupil k jeho uplatňování. Možná si měl kontrolu nad ekonomikou udržet poněkud déle a ponechat velké majetkové celky v rukou státu. Spontánní nomenklaturní privatizace byla spuštěna již v roce 1988, kdy ředitelé začali ovládat své podniky. Systém se začal hroutit.

Dokonce i v politické oblasti bylo třeba postupovat pomaleji. Možná by bylo dobré odložit v republikách volby do parlamentů (v Rusku, na Ukrajině apod.) při celonárodních volbách do Sjezdu lidových poslanců. Pokud by bylo více demokracie v Moskvě a méně v provinciích, bylo by to daleko účelnější.

Gorbačov současně realizoval tři transformace: z diktatury na demokracii, ze státního monopolu na tržní ekonomiku, a ještě se pokoušel ukončit studenou válku a vydobýt Rusku mezinárodně uznávanou pozici. Pro něco takového neexistovaly v historii žádné precedenty.»[^473]

Tento názor je možné vyložit v tom smyslu, že projekt konvergence v SSSR, který odkrýval globální perspektivy, a který započal M. S. Gorbačov, se zvrhnul v buržoazní liberalismus režimu zosobněného B. N. Jelcinem, takže byl v globální politice ztracen čas a nová akce řešení problému všeobecné krize kapitalismu byla zahájena, až když se v Rusku dostal k moci režim „velikého inkvizitora“ a v USA administrativa B. H. Obamy.

Určitý podíl viny za selhání procesu konvergence a jeho přeměnu v buržoazní liberalismus nese i „architekt přestavby“ A. N. Jakovlev, který byl podle publikací v médiích jediným činitelem KSSS, který po smrti J. V. Stalina začal řešit otázku nezpůsobilosti marxismu pro život a její roli v historii státu a světa. Podle svědectví bývalého stranického aparátčíka A. Cipko:

«… pravda je taková, že Gorbačov minimálně do roku 1991 věřil, že sovětský systém je možné spojit s demokracií a se svobodnými volbami, že zrušení cenzury pouze upevní pozice marxisticko-leninské myšlenky.

A Jakovlev mi ještě při našem prvním setkání v březnu roku 1986 ve své kanceláři tajemníka ÚV KSSS pro ideologii dal, mně, pracovníkovi IEMSS[^474] Akademie věd SSSR, úkol napsat „otevřenou“ zprávu o reálných příčinách „nízké ekonomické a sociální efektivity společenské organizace výroby“, o vadách metodologie „jednotvárnosti“ a „rovnostářství“.

Ovšem je pravda, že tehdy v roce 1986 nebylo slovo „marxistická“ metodologie proneseno. Ale už za dva roky, na konci září 1988, jsem já, jako konzultant mezinárodního oddělení ÚV KSSS, dostal od svého vedoucího, tajemníka ÚV KSSS za úkol: vypracovat přehled veškeré antimarxistické literatury druhé poloviny 19. století a začátku 20. století vydané v ruském jazyce a systemizovat všechny základní „metodologické omyly, vady a chyby marxistické doktríny“. Touto frází tenkrát ukončil naše setkání.

V besedách se mnou Jakovlev obzvláště vyzdvihoval mravní vady marxismu, jeho obhajobu revolučního teroru, jeho negativní vztah ke křesťanské morálce.» (A. Cipko, Křesťanská vzpoura, Litěraturnaja gazeta, č. 44 ze dne 30.10.2005) [^475].

Nicméně nehledě na různé druhy nedodělků v oblasti řízení, ke kterým došlo jak ve světě „socialismu“, tak i ve světě kapitalismu:

Je projekt konvergence historicky známého kapitalismu a socialismu a budování unifikované globální společnosti, který vstoupil do stádia své praktické realizace, tou mnohotvárnou realitou globální politiky našich dnů.

Základem jeho realizace se stala liberálně-buržoazní společensko-ekonomická formace a její „pluralismus názorů“, neboť její „elita“ se ukázala být poučitelnější a formace jako celek se ukázala být v porovnání s marxisticko-byrokratickou formací davo-„elitářství“ v SSSR a „světovým socialistickým systémem“ řiditelnější. Přitom mají být ty vymoženosti SSSR, které byly zaměřeny na překonání všeobecné krize kapitalismu, v sociálním prostředí kapitalismu obnoveny v průběhu jeho „konvergence“.

Právě do tohoto globálně-politického scénáře zapadá článek M. S. Gorbačova zveřejněný dne 7. června 2009 ve Washington Postu, kde píše následující:

«Amerika potřebuje svou přestavbu, tvrdí Michail Gorbačov ve svém článku na stránkách The Washington Post. Podle svých slov tuto myšlenku v posledních letech vyslovoval při svých veřejných vystoupeních často. „Jedni reagují s pochopením, druzí něco namítají, někdy i sarkasticky a říkají, že to tedy přeji Americe pěkné otřesy“, píše autor.

Podle Gorbačovova názoru on a jeho přívrženci nemohli dovést přestavbu v SSSR do konce kvůli dvěma hlavním překážkám: pokusu o puč v srpnu 1991 a dohodě lídrů Ruska, Ukrajiny a Běloruska o likvidaci SSSR. „Potom ruské vedení odmítlo evoluční cestu reforem a uvrhlo zemi do chaosu“, píše Gorbačov. A přesto, jak tvrdí, byla přestavba úspěšná, neboť přivedla stát do bodu, odkud již není návrat do minulosti možný.

„Na západě byl rozpad SSSR vnímán jako absolutní vítězství, které prokázalo, že Západ žádné přeměny nepotřebuje“, píše autor. Avšak podle jeho názoru ekonomická krize 2008 – 2009 odhalila, že nový západní model je iluzí výhodnou pouze pro extrémně bohaté. „Stávající krize má nejen finančně-ekonomický, ale i politický charakter a příčina tkví v tom, že lídři velkých států a především USA ignorovali symptomy, které vyžadovaly přestavbu“, píše Gorbačov. “Jsem přesvědčen, že vznikne nový model — s důrazem na potřeby společnosti a společenský prospěch, jako je například čistší životní prostředí, dobře fungující infrastruktura a veřejná doprava, efektivní vzdělávací systém a systém zdravotní péče, dostupné bydlení“, poznamenal.

„Nastoupila doba „tvůrčího budování“, kdy je zapotřebí nalézt správný poměr mezi státem a trhem, pro integraci sociálních a ekologických faktorů, pro demilitarizaci ekonomiky“, tvrdí Gorbačov a zdůrazňuje, že zvláštní roli v této nové přestavbě musí sehrát Washington. „S novými globálními výzvami si dokážeme poradit, pouze pokud si všichni ujasní nutnost reálných, kardinálních přeměn – globální přestavby“, uzavírá Gorbačov.»

(http://www.inopressa.ru/article/08Jun2009/wp/gorbi.html).