4. „Vrstvený koktejl“ globální politiky

“Sad“ roste sám?.. · перевод (Čeština) · раздел 10 из 12

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

4. „Vrstvený koktejl“ globální politiky

Obvykle se říká „vrstvený piroh“ (z listového těsta), ale piroh je něco zapečeného, kde se forma a obsah již před začátkem jeho konzumace nemění, jenže politika je proměnlivá, tekutá, a proto je „vrstvený koktejl“ v porovnání s „vrstveným pirohem“ přesnější metaforou ve vztahu k tomu, o čem bude řeč.

————————

Vzhledem k tomu, že řeč půjde o politice v různých jejích projevech, je nutné především zajistit terminologickou přesnost:

Globální politika je činnost vyvíjená k dosahování cílů ve vztahu k veškerému lidstvu na planetě Zemi. Svou podstatou se z větší části jedná o řízení spektra dlouhodobých tendencí, což v mnohých případech vylučuje shodu stávající politiky s dříve vytvořenými tendencemi, které se staly nepřijatelnými pro koncepci řízení.

Při formování globální politiky je samozřejmě možné Zemi přirovnat k „Velké šachovnici“, jako to udělal Z. Brzezinski v dříve zmíněné stejnojmenné knize, ale na tuto „šachovnici“ bude nutné umístit všechny státy včetně toho vlastního. Vzhledem k okolnosti, která je v minulé větě vyznačena kurzívou, je možné se do globální politiky jako k druhu činnosti zapojit na základě:

buď všelidskosti,
nebo absolutní protilidskosti, což jsou i pozice zastávané pohlaváry biblického projektu zotročení lidstva ve jménu Boha.

Vnější politika je činnost vyvíjená k dosahování cílů vládnoucí třídy státu za hranicemi jeho území a jurisdikce.
Vnitřní politika je činnosti vyvíjená k dosahování cílů vládnoucí třídy státu na jeho území, v hranicích jeho jurisdikce.

Vládnoucí třídy absolutní většiny státních útvarů v dějinách nebyly stejnorodé, takže různé jejich podskupiny mohly mít různé zájmy a různým způsobem rozdělovat svá úsilí mezi globální, vnější a vnitřní politiku, když do každé z nich vkládaly své chápání smyslu života. Z tohoto důvodu se nemusí globální, vnější a vnitřní politika jednoho a toho samého státu ve větší či v menší míře vzájemně shodovat, ale naopak se může vzájemně potlačovat[^306].

Kromě toho vnímání procesů a problematiky, která se vztahuje na oblast globální politiky, vyžaduje od jednotlivce, aby měl dostatečně široký rozhled, měřítko i kulturu myšlení.

Pokud je nemá, tak:

se mu zdá, že globální politika neexistuje, že se jedná o výmysl. Pro určitou část čtenářů je tedy vše o čem pojednává tato zpráva i tato její konkrétní část vyprávěním o tom, co v podstatě není. Ale podřízenost tomuto předsudku, který byl zformován davo-„elitářskou“ kulturou cíleně, je především jejich osobním problémem a neštěstím…
nebo je přesvědčen, že existuje nějaké světové spiknutí, ale jeho představy o cílech a způsobech jeho realizace jsou nepřirozené.

Také je třeba chápat, že každá efektivní politika (včetně té globální) je založena na schématu řízení prediktor-korektor v jeho intelektuální modifikaci[^307]. Pokud je politika tvořena nějak jinak, prohraje s politikou uváděnou do života podle schématu prediktor-korektor v jeho intelektuální modifikaci.

————————

V souladu s výše uvedeným přístupem je nutné si před rozebíráním politiky z komplexního hlediska jako souhrnu globální, vnější a vnitřní politiky a dříve než začneme hovořit o stávající globální politice, připomenout něco z předhistorie, abychom mohli pochopit historicky utvářenou problematiku, na jejíž vyřešení může (nebo musí) být globální politika v současné době a v dohledné budoucnosti zaměřena.

4.1. Všeobecná krize kapitalismu\

a pokus o její překonání na základě marxismu

Jak bylo uvedeno v části 3.3.1, USA vznikly v důsledku restartu biblického projektu, který se ve své předchozí verzi (feudalismu na základě rodového zřízení) dostal do slepé uličky. Tento restart vedl k rozvoji Západní (biblické) regionální civilizace na základě idejí buržoazního liberalismu. Přitom si, pokud použijeme současný počítačový slang, musíme uvědomit, že:

buržoazní liberalismus USA je verzí „Professional edition“ („profesionální“);
buržoazní liberalismus v evropských státech (s výjimkou Francie) je verzí „Home, light edition“, tj. „domácí, odlehčenou“, která není plně funkční díky tomu, že předhistorie společností evropských států nebyla „vynulována“ (jako to bylo cíleně uděláno při vytváření USA) a i nadále ovlivňuje aktuální politiku[^308];
a buržoazní liberalismus ve Francii je přechodnou verzí mezi „profesionální“ a „odlehčenou“ verzí, která je částečně „experimentální“.

Vzhledem k tomu, že v chápání světa biblickou kulturou „je nejlepší nepřítelem dobrého“[^309], je liberálně buržoazní Evropa díky systémovým principům, na kterých byla vybudována její kultura a subkultury řízení ve všech sférách života společnosti, odsouzena s USA prohrát [^310]. Aby Evropa mohla vyhrát, tedy uchovat si a rozvinout svou svébytnost a kulturní osobitost svých národů, — musel by se „v ní vyměnit celý systém“[^311]: tj. musela by se dostat zpod nadvlády pohlavárů biblického projektu a dostat zpod jejich nadvlády kulturu…

Restart biblického projektu, rozvoj biblické regionální civilizace a její agresivní expanze do ostatních regionů planety na základě idejí buržoazního liberalismu opravdu vyřešily ty problémy, které byly neřešitelné v jeho předchozí verzi (ve feudalismu na základě rodového zřízení). Avšak rozvoj a rozšíření kultury na základě idejí buržoazního liberalismu biblické civilizace za její hranice způsobily nové problémy, které se ve stavovsko-kastovní organizaci života národních a mnohonárodnostních společností států minulých epoch nevyskytovaly.

Jednou z osobitostí stavovsko-kastovní organizace společnosti je existence norem předepisujících způsob života představitelů různých společenských stavů, a to včetně oblasti spotřeby: monarcha má s ohledem na spotřebu vyšší práva než všichni ostatní, urozená aristokracie je má zase vyšší než kupci, řemeslníci, zemědělci apod.

Nejznámější příklady takového druhu: jeseterovité ryby (v minulosti nebyly pouze v ruských řekách) byly v Anglii vlastnictvím krále, a každý kdo chytil jesetera, ho byl povinen bez náhrady odevzdat králi, neboť sníst ho v rodině nebo s přáteli bylo — zločinem; Robin Hood pytlačil v Sherwoodském lese a lovil tam „královské“ jeleny, které prostý člověk neměl právo lovit ani v případě, že mu rodina umírala hladem; v Ruském impériu kupec třetí gildy neměl právo na tak honosný kočár se spřežením a dům, na jaké měl právo kupec první gildy; kupec třetí gildy neměl právo zabývat se těmi druhy podnikání, na které měli vyhrazeno právo kupci z vyšších gild; nevolnický rolník mohl sice začít s nějakým průmyslovým podnikáním, ale v případě úspěchu musel takový nevolník-kapitalista platit svému milostpánovi miliónové poddanské dávky, a i když měl příjmy větší než valná většina šlechty, byl vůči jakémukoliv šlechtici v postavení téměř bezprávného nevolníka a jeho šance na vykoupení se i s rodinou byla dokonce menší, než u většiny „středních rolníků“, neboť pro parazita-milostpána byly jeho každoroční velké poddanské dávky výhodnější než jednorázové výkupné; přístup ke vzdělání a především k vysokoškolskému odbornému (a samozřejmě následně i k provozování oborné činnosti) byl také podmíněn stavovským původem apod. Pro židovskou diasporu, aby se židé nemohli asimilovat a dále plnili své funkce v biblickém projektu, také platila ve většině stavovsky-kastovních společností předkapitalistické epochy určitá právní omezení[^312].

Příkladů tohoto druhu bylo ve všech historicky známých stavovsko-kastovních systémech plno, i když ta omezení byla pro každý z nich specifická. Nicméně pokud se z pozic teorie řízení podíváme na stavovsky-kastovní omezení takových práv jako je provozování té či oné činnosti či užívání přírodních a sociálních statků, můžeme přijít k následujícím závěrům:

přímé zákazy spotřeby nejen bezprostředně omezovaly spotřebu, ale vylučovaly i možnost odbytu produkce mimo stavovsko-kastovní omezení, čímž zprostředkovaně brzdily rozvoj systému společenské výroby[^313], mezinárodní obchod i kulturní výměnu;
v důsledku toho stavovsko-kastovní systém zajišťoval:

jestliže ne přímo neměnnost struktury statistiky profesionalismu a zaměstnanosti členů společnosti, tak její pomalou změnu (ve vztahu k rychlosti střídání lidských pokolení), což bylo jedním z faktorů udržování politické a finančně-ekonomické stability a řiditelnosti[^314] sociálních systémů;
omezenou úroveň sociálního tlaku na životní prostředí, což ve většině případů zajišťovalo stabilitu biocenóz a jejich regenerační schopnost v průběhu života společnosti v návaznosti jejích lidských pokolení[^315].

Rozvoj kultury na základě idejí buržoazního liberalismu odstranil prakticky všechna výše vyjmenovaná omezení, což způsobilo pohlavárům globální politiky na základě biblického projektu velké množství problémů.

Odstranění těchto omezení umožnilo, aby se ve všech sférách života společnosti začala projevovat různorodá individuální iniciativa. Tento jev, který se stal masovým — sociálně-živelným, vedl k „první průmyslové revoluci“ a k následnému — v nedávné historické minulosti neustále se zrychlujícímu[^316] — technicko-technologickému a organizačnímu pokroku.

Hlavním sociálním následkem tohoto procesu se stala nepředvídatelná změna spektra nabídky produkce a struktury profesionalismu žádaného společenskou výrobou, takže díky tomu najednou přestala historicky vytvořená struktura profesionalismu získaná společností v minulosti odpovídat struktuře profesionalismu žádaného systémem výroby na základě společenské dělby profesionální práce[^317].

Jenže zároveň vztah davo-„elitářství“ ke vzdělání lidí v aspektu osvojení individuálního poznávacího a tvůrčího potenciálu vylučoval možnost rychlého osvojení jiných profesí a možnost získání zaměstnání v jiných sférách činnosti, což se stalo faktorem brzdícím rozvoj výrobních sil.

Kromě toho v podmínkách, kdy nejsou cenotvorba ani trhy produktů a profesionalismu státem regulovány, dochází k rozvrstvení společnosti na bohaté a chudé s tak obrovským rozmezím bohatství a chudoby, jaké nebylo v podmínkách stavovsky-kastovního zřízení možné.[^318] Důvodem je skutečnost, že je společnosti vnucován princip „každý sám za sebe“, což vede k tomu, že otázka rozvoje „sociálky“ a jejího legislativního zajištění není vůbec na pořadu dne, neboť by to znamenalo další zátěž pro byznys a zhoršení ukazatelů konkurenceschopnosti podniků v porovnání s těmi, které by žádnými sociálními ani ekologickými závazky v přímé či zprostředkované podobě vázány nebyly.

V důsledku pak koncentrovanost bídy v průmyslových čtvrtích a továrních ubytovnách pro dělníky vedla k prudkému růstu nemocnosti obyvatelstva, vyšší dětské úmrtnosti a k celkovému snížení zdravotní úrovně obyvatelstva.

To vše dohromady vedlo k růstu vnitřního napětí ve společnosti (k vyostření třídních rozporů – pokud použijeme marxistickou terminologii).
Kromě toho rozvoj výroby na základě idejí buržoazního liberalismu prakticky ihned vedl k prvním biosféricko-ekologickým potížím.

Málokterá výroba se obejde bez vody, ale etický přístup buržoazního liberalismu od začátku vylučoval takové organizování výroby a využívání technologií, aby voda byla používána na základě uzavřených cyklů, takže se kdysi čisté řeky (napřed malé a po několika staletích i velké[^319]) proměnily v páchnoucí „stoky“, a ke konci 20. století začaly být i některé mořské a oceánské vodní plochy pokryty plovoucím technogenním odpadem a jejich voda přestala být vhodná pro život původních biocenóz.

Následně se k problémům s vodou v průmyslových oblastech přidaly problémy se znečištěním vzduchu[^320] a půd, jak se postupně do výroby začaly masově zavádět chemické procesy a díky přechodu k technogenním druhům energie a zvýšení celkového objemu průmyslových i domácích odpadů[^321].

Co se týče sociálních problémů, které vznikly díky buržoaznímu liberalismu, tak pohlavárům biblického projektu vadily nikoliv proto, že se velkému množství lidí vedlo bezútěšně zle[^322], ale proto, že růst vnitřního napětí ve společnosti zhoršil parametry řiditelnosti sociálních systémů, a že se v případě vzniku masových nepokojů (národních nepokojů a tím spíše déle trvajících) snižovala efektivita systému, což mohlo vést ke ztrátě zdrojů na politické projekty realizované za hranicemi společnosti, kterou nepokoje postihly. Jinými slovy: i když mohou být sociální chaos, povstání a revoluce prvky politických scénářů, nesmí společnosti do takovýchto stavů upadat samovolně, neřízeně, bez povolení ze strany pohlavárů biblického projektu.

Tj. všeobecná krize kapitalismu není propagandistickým výmyslem marxistů, ale skutečně surovou životní realitou.

My o ní píšeme teď, když „rozkvetla v plné své kráse“ a tak či onak „postihla“ prakticky každého obyvatele, jestliže ne celé planety, tak těch států, které jsou více či méně civilizované z hlediska technosféry, kterou zrodila biblická civilizace pod nadvládou idejí buržoazního liberalismu a politické praxe na jejich základě. Píšeme o ní ohlížejíce se okolo sebe a připomínajíce si historická fakta minulosti.

Vzhledem k tomu, že mnozí mají ke světu vztah ve stylu „dokud hrom nezahřmí, mužik se nepokřižuje“, a jsou přesvědčeni o tom, že jsou všichni ostatní lidé stejní jako oni, tak jim na mysl ani nepřijde, že by někdo v daleké minulosti:

mohl vidět první negativní plody buržoazního liberalismu;
a když je uviděl, mohl začít vyhodnocovat perspektivy a přemýšlet o tom, jak odstranit ty problémy vytvářené kapitalismem jako způsobem hospodaření na základě soukromého vlastnictví, osvobozeného od jakékoliv sociální odpovědnosti za osudy jiných lidí a stav životního prostředí;
a navíc byl schopen monitorovat „veřejné mínění“ a přemýšlet, do jakých politických projektů je možné zapojit jaké iniciativní myslitele, nebo jak vychovat pro takovýto druh projektů své autoritativnější myslitele; nebo jaké politické projekty je na základě jejich idejí možné rozvinout.

Nicméně navzdory názorům lidí, kteří o budoucnosti nepřemýšlejí:

Veškerá skutečná politika se dělá podle řídícího schématu prediktor-korektor; jakákoliv politika, která není postavena na tomto schématu, nezávisle na záměrech jejích přívrženců, je odedávna začleňována jinými politiky do plné funkce řízení podle tohoto schématu, která obsluhuje její fungování a vede ji k výsledkům naprogramovaným nositeli konceptuální moci.

A v souladu s tímto obecně metodologickým přístupem k politice se ještě v první polovině 19. století pohlaváři biblického projektu pokusili zareagovat na všeobecnou krizi kapitalismu a zbavit se problémů, které vytváří buržoazní liberalismus. Právě v rámci pokusu vyřešit problémy všeobecné krize kapitalismu podle plné funkce řízení musí být posuzovány spisy socialistů-utopistů z konce 18. a začátku 19. století i jejich sociální experimenty: byla to reakce „iniciativních jedinců“, kterou pohlaváři biblického projektu nepřehlédli.

A konkrétně Robert Owen (1771 - 1858) v prvním desetiletí 19. století vypracoval plán na vylepšení života průmyslových dělníků a pokusil se jej realizovat v továrně na spřádání bavlny v New Lanarku (ve Skotsku), kterou vedl od roku 1800. Dále v roce 1817 vypracoval program radikální přeměny společnosti cestou vytvoření „osad pospolitosti a spolupráce“, kde by nebyl soukromý majetek, třídy lidí vykořisťující jiné lidi, rozpory mezi „intelektuální“ a „fyzickou“ prací a další jiné antagonismy. Komunistické osady v USA a Velké Británii založené R. Owenem však nebyly úspěšné. Nicméně «učení Owena, nehledě na jeho utopistický charakter sehrálo značnou roli v osvětě anglických dělníků a odrazilo se i na formování socialistických myšlenek za hranicemi Velké Británie.»[^323] (Sovětský encyklopedický slovník, Moskva, Sovětská encyklopedie, 1987, str. 952).

Pokud ve svém rozboru celkově pomineme mravní a psychologické aspekty, tak je budování socialismu v podmínkách kapitalistického obklíčení omezováno účinkem makroekonomických faktorů. Při technologiích fungujících ve společnosti může být komunita v ekonomické výměně s jinými ekonomickými subjekty rentabilní a zajišťovat tak svým účastníkům určitou ekonomickou úroveň jejich života, která ale nebude o moc lepší, než jakou dokáže zajistit najatému personálu mimo komunitu kapitalismus na základě soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Příčina tkví v tom, že vyšší řídící pracovníci, kteří v podmínkách kapitalismu mají příjmy několikanásobně převyšující příjmy nositelů sériových profesí, tvoří celkem nepatrný podíl obyvatelstva, takže pokud v komunitě její vyšší řídící pracovníci žijí jako všichni ostatní obyčejní členové komunity, tak přerozdělení jejich nerealizovaných monopolně vysokých příjmů top-manažerů mezi členy komunity sice bezesporu zvýší jejich příjmy v porovnání se stejnými pracovníky v soukromých kapitalistických podnicích, ale tato úroveň příjmů nemusí být dostatečná k tomu, aby všem členům komunity zajistila lidsky důstojné životní a pracovní podmínky, jestliže v okolní kapitalistické společnosti kapitál vyplácí personálu životní minimum, zajišťující mu pouze fyziologické přežití a sotva vystačující na reprodukci obyvatelstva[^324].

To znamená, že aby taková komunita byla úspěšná v konkurenčním boji se soukromými kapitalistickými podniky, musí je od začátku řádově převyšovat svou souhrnnou produktivitou práce, nebo v co nejkratších termínech této kvality dosáhnout. V absolutní většině případů toho není možné dosáhnout pouze dokonalejší organizací výroby, ale vyžaduje to již „dnes“ pracovat na základě technologií „zítřka“ a „pozítřka“, nemluvě o tom, že přechod konkurentů na stejné technologie a organizaci práce je prakticky okamžitě o podobné konkurenční výhody připraví, pokud by se nějakým zázrakem v určitém časovém období vůbec něco takového uskutečnilo. Kromě toho je třeba pamatovat i na omezenou kapacitu trhů, kde komunita realizuje své vyrobené produkty.

To znamená, že:

Komunita musí od začátku tvořit makroekonomický systém, který je prakticky plně soběstačný v aspektu výroby a spotřeby produkce. To znamená, že výměna zboží s hospodářskými systémy, které jsou ve vztahu k ní vnější, nebo neexistence takové výměny pro ni nesmí být určujícím faktorem.

Ale jak bylo zmíněno výše: „Sad roste sám: sadař se o něj pouze stará – pleje ho, sází nové stromy, roubuje je, zalévá, hnojí apod.“

V životě společnosti nemůže být ani jeden jev vytvořen z ničeho, a potom „vytažen za uši“ do potřebné podoby, ale možnosti, které se otevírají, mohou být přeměněny ve fungující tendence, tendence mohou být přetvořeny v jevy a jevy generované společností mohou být převzaty pod řízení — různorodé ve svých cílech a prostředcích — aby potom na tomto základě život společnosti získal určitou účelnost – řízené směřování.

————————

To znamená, že si někdo z experimentu R. Owena a jemu podobných vyvodil důležité závěry obsahově v mnohém analogické těm následujícím, i když byly vyjádřeny jinými slovy nebo náznaky:

Všichni dělníci a prostý lid si přejí sociální zajištění a sociální ochranu, a pokud je jim to dopřáno, tak:

se sociální napětí sníží,
systém bude zaručeně řiditelnější,
a jeho účinnost ve vztahu k řešení úkolů globální politiky se zvýší hlavně díky růstu kvality obyvatelstva, neboť liberální buržousti jednoduše promrhávají lidský potenciál místo toho, aby ho nechali se realizovat (což ilustruje výše uvedená vysvětlivka o postavení dělníků v USA v osmdesátých letech 19. století: lidé musí umírat, aby průmysl mohl prosperovat).

Liberální buržousti jsou nepoučitelní. Každý z nich jednotlivě ve vleku své chamtivosti, a pod tlakem konkurentů a konjunktury trhu (což je také svého druhu neexistence sociální ochrany a zajištění, ale ve vztahu k podnikatelům) není schopen sám zajistit ve svém podniku pracujícím takové pracovní a životní podmínky, které by nevyvolávaly jejich naštvanost.
Buržoazní stát slouží chamtivosti každého z množiny takových liberálních idiotů[^325] a není schopen:

omezit jejich chamtivost a konkurenční tlak tak, aby vytvořil systém sociálního zajištění jak pro prosté lidi, tak i pro podnikatele;
zkrotit závod ve spotřebě, ve kterém jsou zbytečně ničeny přírodní a sociální zdroje i životní prostředí;
a proto bude buržoazní stát i v budoucnosti pouze prohlubovat problém všeobecné krize kapitalismu.

Proto:

musí být buržousti zničeny jako třída;
systém musí být postaven tak, aby v něm nebyl možný vznik nových pokolení buržoustů;
komunita musí být od začátku makroekonomickým systémem, který bude co možná nejvíce soběstačným v aspektu výroby a spotřeby.

Nadvláda nad systémem musí zůstat i nadále v našich rukou a „členové komunity“, kteří jsou stejní idioti jako buržousti, se musí těšit iluzi, že jsou v komunitě i sami sobě svými vlastními pány.

Na uplatnění těchto závěrů a požadavků v politice byl od samého začátku zaměřen marxismus.

————————

Marxismus je 39 dílů sebraných spisů Karla Marxe a Fridricha (Bedřicha) Engelse (2. vydání), doplňkové díly (40. až 49.), které byly vydány několik let po vydání těch prvních, a díla pokračovatelů díla K. Marxe počínaje „renegátem Kautským“ a konče „židáčkem Trockým“, pokud budeme zastávat pozice „jediného věrného pokračovatele“ V. I. Lenina, jehož samotné dílo tvoří 55 dílů (5. vydání). Pokud budeme zastávat pozice jiných „jediných věrných pokračovatelů“, tak bude objem dávky knih stejně takový, že ho reálně nikdo kromě historiků specializujících se na marxismus nepřečte[^326]. Proto nezbývá než krátce popsat marxismus vlastními slovy.

Vyhlašovanými cíli marxistického projektu bylo vybudování beztřídní společnosti, a v první etapě společnosti, ve které nebudou vykořisťovatelské třídy. Přechod k takové společnosti byl — díky nepoučitelnosti buržoustů — od začátku naplánován prostřednictvím revoluce, která zlikviduje právo na soukromé vlastnictví výrobních prostředků, takže majetek přejde do společenského vlastnictví a představitelem společnosti jako vlastníka ve věci nakládání výrobními prostředky se stane stát realizující princip „diktatury proletariátu“, který následně „zanikne“ a bude nahrazen jakousi společenskou samosprávou, které se budou účastnit prakticky všichni, což mělo zaručit všem svobodný rozvoj a svobodný život na základě toho, že se práce pro blaho společnosti stane první životní potřebou lidí. A potom na základě růstu výrobních sil společnosti měl být realizován princip „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Co se týče ekonomiky, tak v první etapě měly zůstat zbožně-peněžní vztahy zachovány s ohledem na stát, zastupující společnost jako vlastník výrobních prostředků a produkce na straně jedné a občanů jako spotřebitelů této produkce na straně druhé; peněžní vztahy mezi občany neměly hrát nějakou podstatnější roli, neboť peníze se v podmínkách socialistické organizace života nemohly stát soukromým kapitálem. A až výrobní vztahy dosáhnou svého plného rozvoje, tak se s počátkem realizace principu „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ odstraní i zbožně-peněžní vztahy.

Prvním pokusem realizovat tento projekt byla revoluce v roce 1848[^327], která se tak či onak projevila ve většině evropských států, ale nejvíce zasáhla Francii, kde po ní dynastie Bourbonů, která se opět dostala na trůn po porážce Napoleona v bitvě u Waterloo v roce 1815, s konečnou platností definitivně skončila. Tehdy se však dovést revoluci do stádia počátku realizace marxistické projektu nepovedlo: revoluce skončila ustavením buržoazní republiky, která se rychle změnila v říši v čele s Napoleonovým synovcem, který byl původně zvolen prezidentem.

Druhým pokusem realizovat tento projekt byla revoluce ve Francii v době Prusko-francouzské války, která ve známost vešla takovými událostmi jako Pařížská a Lyonská komuna.[^328]

Tyto dva pokusy se ukázaly být dostatečnými, aby se určitá část buržoustů zamyslela nad perspektivami revoluce pod prapory marxismu a jejích následcích „pro ně samé, milované“ a začala se zabývat problematikou vybudování systému sociálního zajištění pro prostý lid.

Je třeba přiznat, že:

nejučenlivějším se ukázal být zakladatel a první kancléř Německé říše vévoda Otto von Bismarck-Schönhausen (čímž na sebe přivolal nenávist revolucionářů, kteří přicházeli o sociální základnu), díky kterému byly v roce 1914 v Německu třídní rozpory v mnohém zmírněny, a stát získal velký potenciál rozvoje, který političtí nástupci Bismarcka neschopně promrhali v první světové válce 20. století, jejíž následky Německo nepřekonalo až do dnešní doby;
nejnepoučitelnější se ukázala být „elita“ Ruského impéria, která vyostřovala sociální napětí po celou dobu vládnutí třech posledních carů[^329], což také vytvořilo předpoklady k revolucím na začátku 20. století.

Skutečnost, že se pod vlivem Pařížské komuny objevily u určité části buržoustů a proburžoazní inteligence sklony přece jen se nechat poučit, vedl v marxismu ke vzniku proudu, který dostal název „revizionismus“, a jehož podstatou bylo odmítnutí revolučního přechodu ke komunismu, ke kterému se mělo dojít cestou reforem. Z tohoto marxistického proudu vyrostla dnešní moderní sociál-demokracie – Socialistická internacionála, svým světovým vlivem jedna z nemálo důležitých transnacionálních politických organizací.

I když se v té historické době marxistická ideologie ještě nedokázala uplatnit jako státní ideologie v žádném státě světa, takže mluvit o konvergenci dvou systémů (kapitalismu a socialismu) bylo předčasné, byl svou podstatou „revizionismus“ v marxismu nejrannější verzí teorie konvergence.

A prakticky se pseudokomunismus marxismu od dob Pařížské komuny stal nástrojem při uplatňování globální politiky napřed v rukou „Velikobratránie“, a potom i USA: oba státy a velké bankovní domy působící na jejich území podporovaly marxistické a další revoluční strany v konkurenčních státech, i když vláda v nich samotných byla realizována na základě idejí buržoazního liberalismu. Židovské bankovní domy hrály ve věci financování revolucí v konkurenčních státech (Rusko, Německo, Rakousko-Uhersko) vedoucí úlohu.[^330]

Ale celá ta věc nespočívala jenom ve financování revolučních stran a poskytování politického útočiště revolucionářům počínaje K. Marxem a konče L. D. Trockým, neboť jak odpověděl král Afghánistánu, když navazovali diplomatické vztahy se SSSR, jednomu ze svých dvořanů, kteří se obávali exportu revoluce ze SSSR: „Revoluce není jurta: nemůžeš ji postavit, kde se ti zamane.“ Tj. v samotném státu musí být k revoluci vytvořeny předpoklady[^331]. A proto je třeba v něm rozdmýchávat revoluční situaci: na jedné straně stimulovat nezpůsobilost režimu řešit sociální problémy a na druhé straně pěstovat nespokojenost mas s vládou. Kromě toho je potřebná idea, která by zosobňovala „světlou porevoluční budoucnost“, strana profesionálních funkcionářů té ideje a naočkovaný dav ochotný podpořit funkcionáře v chodu revoluční situace. Řešení těchto úkolů je uloženo zednářské periférii mezi politiky, novináři a univerzitními pedagogy s využitím jimi poblázněných nezasvěcených svobodymilovných laiků té země, která se má stát obětí revoluce.

V Ruském impériu to probíhalo právě takto. Programově-adaptivní modul Ruského impéria byl od počátku vlády Mikuláše II. podřízen pohlavárům „Velikobratránie“ jak ve vnější politice, tak i v té vnitřní[^332], v důsledku čehož se sociální problémy vyostřovaly politikou samotného režimu (jeden z příkladů byl uveden výše ve vysvětlivce popisující pozici S. Ju. Witte v „dělnické otázce“ v letech 1996 – 1897). V takových podmínkách se marxismus šířil:

«Zaujetí marxismem bylo v té době mezi ruskou inteligencí epidemií, která se rozvinula ještě v devadesátých letech. Univerzitní pedagogové, tisk, mládež, všichni se klaněli jednomu bohu – Marxovi. Marxismus byl s jeho sociál-demokracií považován za něco, co zbaví nejen Rusko ale celý svět veškerého zla a nespravedlnosti a přinese království pravdy, míru, štěstí a spokojenosti. Marxem se oháněli všichni, i když ne všichni ho chápali. Studentské pokojíčky a stěny byly ověšeny portréty velikého učitele a také Engelse, Bebela a Liebknechta.

Samotná vláda ještě nedávno marxismus protěžovala a finančně prostřednictvím svého pracovníka podporovala vydávání marxistického časopisu, protože v něm viděla protiváhu ke strašnému teroru národovolství (revoluční národovecká organizace Národní vůle). Když vzdělaní lidé četli o Marxově diktatuře proletariátu, tak v ní neviděli teror a neuvědomovali si, že diktatura není možná bez teroru, a že je teror celé třídy nesrovnatelně strašnější než teror skupiny bojující prostřednictvím bombových atentátů. Čtenáři nechápali, nebo nechtěli chápat to, co tam stálo černé na bílém.

A tak legální marxismus ideově sytil ilegální práci „Bundu“[^333] a „Ruské“ strany, čímž jim velice ulehčoval vedení jejich propagandy a tedy napomáhal k úspěchu.

To, že centrální vláda nepochopila rodícího se nepřítele v celém jeho významu, se nemohlo neodrazit i na místní úrovni.» (A. Spiridovič, Zápisky četníka, Moskva, Proletář, 1930, dotisk 1991, str. 67,68).

Jak je možné pochopit ze svědectví A. Spiridoviče:

marxismus našel odezvu v emocionálním nepřijetí ruské reality jak u nejvíce vzdělané části společnosti, tak i u velkého podílu prostých lidí (kteří něco slyšeli o marxismu),
jenže ho málokdo znal dostatečně dobře,
a jeho algoritmiku klamání společnosti a uvádění lidí v omyl, pokud budeme soudit z literatury těch let, nechápal vůbec nikdo[^334];
přičemž, jak bude ukázáno dále, ta výčitka ohledně nepochopení marxismu není směřována pouze k emocionálně zanícené členské základně marxistických stran, ale také k jejich vůdcům – profesionálním marxistům, „pokračovatelům díla“ zakladatelů „vědeckého komunismu“[^335];
následkem nepochopení (života a předurčení marxismu) bylo, že nikdo ani nepomyslel na to, aby vypracoval koncepci rozvoje státu a lidstva, která by byla jeho alternativou, takže žádné stopy existence nějaké alternativy v literatuře ani ve vzpomínkách z těch let najít není možné[^336].

Ve výsledku v roce 1917 marxistický projekt v důsledku nezpůsobilosti carského režimu a liberálně buržoazního režimu Prozatímní vlády[^337] přešel díky vítězství státního převratu ze 7. listopadu (který se následně stal skutečně Velikou říjnovou socialistickou revolucí) do stádia své praktické realizace v politice.

Otázka „světové socialistické revoluce“ přestala být aktuální téměř ihned, jakmile V. I. Lenin, který nedůvěřoval zednářské periférii ve svém okolí[^338], souhlasil s uzavřením Brestlitevského míru s Německem, takže revoluční situace v Evropě nedosáhla nezbytného stupně napětí nutného pro vítězství, a tak revoluce v Německu a Maďarsku (na území Rakouska-Uherska) zašly na úbytě[^339].

Ale vzdát se realizace svého socialistického experimentu v měřítku Ruska jako etapy řešení problému všeobecné krize kapitalismu pohlaváři globální politiky nehodlali a vedením té věci byl pověřen soudruh Stalin.

Výsledky občanské války a intervence stran Trojdohody na území Ruského impéria (tj. na začátku dvacátých let 20. století) předvedly upřímným liberál-buržoustům ve Velké Británii a USA[^340], že marxismus je vážná věc, že je zaměřen proti nim. Uvědomili si, že jim v minulosti bylo pouze dočasně umožněno chvíli marxismus používat jako nástroj při svrhávání svých geopolitických konkurentů – Ruského a Německého impéria, a že přitom zároveň byly v globální politice řešeny úkoly vyšší důležitosti, do kterých statisty a „elitu“ liberál-buržoustů nezasvětili. Když pochopili, že je marxismus zaměřený proti nim, tak na ochranu liberalismu před ním vypěstovali liberál-buržousti hitlerismus. Umožněno jim to bylo udělat ze dvou důvodů:

židovstvo se v Evropě od konce 19. století začalo aktivně asimilovat v národních společnostech a přestávalo tak být systémovou komponentou biblického projektu, bylo potřeba sjednotit židy v boji proti „antisemitismu“ a navrátit je k plnění jejich funkce v rámci biblického projektu;
také bylo zapotřebí provést „profylaxi“ zájmu ke skutečné roli židovské diaspory v historii, který také začal být od začátku 20. století v národních společnostech projevován.
Kromě toho měl krach hitlerismu[^341] naprogramovaný jeho principy předvést 1) nezpůsobilost buržoazního liberalismu a nacismu (jako jeho nástroje) a 2) plnou způsobilost komunismu jako alternativy ke kapitalismu.

Do ukončení 2. světové války neměli v podstatě pohlaváři globální politiky ke stalinskému SSSR žádné výhrady, proto také SSSR a jeho zkušenosti s budováním socialismu nejen po celém světě reklamovali, ale také mu poskytovali reálnou ekonomickou a vědeckotechnickou pomoc při industrializaci země a tím pádem i při budování socialismu a komunismu[^342]. Ve výsledku této reklamy, které se účastnili mnozí tehdejší významní kulturní činitelé z různých států, jsou SSSR a samozřejmě i ideály komunismu nedělitelně spjaté s marxismem a do roku 1956, dokud N. S. Chruščov nevystoupil na 20. sjezdu KSSS s „odhalením kultu osobnosti“ Stalina, byly populární po celém světě:

«V umění ospravedlňovat své činy a dosahovat jejich schvalování Stalin uspěl úplně stejně i za hranicemi své země. Po dlouhou dobu byli mnozí západní komentátoři více náchylní – a lišili se mezi sebou pouze částečně v použité terminologii – spíše ho chválit za industrializaci Ruska[^343], než odsuzovat za teror. Proto byla stalinská epocha do značné míry interpretována jako epocha velikých sociálních přeměn, překotné dynamiky, přechodu od zemědělské ekonomiky k průmyslové a v určitém smyslu to byla pravda. (Z. Brzezinski - Velké fiasko. Zrození a smrt komunismu ve 20. století)

Svým přiznáním historických faktů však Z. Brzezinski demonstruje nepochopení podstaty samotných faktů a globální politiky:

to přece nebylo věcí pouze Stalina, který se vůbec neproducíroval po celém světě a nesnažil se tam prodat se jako největší génius všech dob a národů,
byla to věc cílevědomě zaměřené reklamy, která byla realizovaná nezávisle na vůli J. V. Stalina po celém světě v rámci uplatňování určité globální politiky pro překonání všeobecné krize kapitalismu.[^344]

A v souladu s úspěchem sociálního experimentu v SSSR dosaženého ve stalinských dobách až do začátku sedmdesátých let 20. století sovětské tajné služby v podstatě úspěšně nacházely ve všech vrstvách buržoazně-liberálních společností dostatečný počet vysoce intelektuálních lidí, kteří s nimi byli ochotni spolupracovat z ideových důvodů, neboť viděli v SSSR předobraz světlé budoucnosti celého lidstva, takže nespolupracovali za peníze ani pod nátlakem z vydírání.

Ale to jsou vnější lehce rozeznatelné aspekty otázky role marxismu v globální politice. Vnitřní spočívají v tom, že:

závody ve „spotřebě“ (aneb „nemoc z nadspotřeby“) charakterizující buržoazní liberalismus jako způsob života byly zkroceny, což také umožnilo změnit kvalitu života společnosti;
v důsledku toho se úroveň sociálního napětí a rozporů mezi sociálními skupinami v SSSR skutečně snížila daleko více, než v buržoazně-liberálních společnostech díky zavedení systému sociální podpory jedinců nezávisle na jejich původu ve všech věkových obdobích;
účinnost využití zdrojů pro globálně-politické projekty vzrostla;
vládu nad sociálním systémem SSSR si pohlaváři globální politiky uchovali díky rozšíření marxistických idejí ve společnosti a využívání nedeklarovaných funkcí marxismu (nesrozumitelnost ve výkladu problematiky vlastnického práva a řízení).
byly vytvořeny předpoklady k dosahování vyšší úrovně produktivity společenské práce než v kapitalistickém systému buržoazního liberalismu a tím spíše než v systému buržoazních diktatur;
což zase otevíralo možnosti pro šíření vymožeností socialistického budování v SSSR do celého zbylého světa.

Jenže Rus není tím nejlepším místem pro realizaci experimentů na téma, jak udělat davo-„elitářství“ stabilnějším v pro něj bezpečnější podobě a jak realizovat princip ideálního otrokářství „hlupáka má práce ráda a hlupák je práci rád“.

Po ukončení 2. světové války J. V. Stalin v podstatě vynesl rozsudek smrti nad marxistickým projektem ve své práci Ekonomické problémy socialismu v SSSR:

«Zatřetí je nezbytné dosáhnout takového kulturního vzestupu společnosti, který by zajistil všem členům společnosti všestranný rozvoj jejich fyzických a duševních schopností, aby členové společnosti měli možnost získat vzdělání dostačující k tomu, aby se stali aktivními činiteli veřejného vývoje…» (Ekonomické problémy socialismu v SSSR, str. 68, samostatné vydání 1952, text jsme zvýraznili my).

To, co jsme zvýraznili kurzívou v poslední větě, předpokládá konceptuální moc společnosti udržitelně a garantovaně obnovovanou v návaznosti pokolení a samozřejmě ukončení epochy davo-„elitářství“ a žádnou nadvládu jakýchkoliv zákulisních mafií nad společností.

A dále J. V. Stalin pokračuje o budoucnosti, kterou tak matričně-egregoriálně programuje:

«Bylo by nesprávné se domnívat, že je možné dosáhnout takového významného kulturního růstu členů společnosti bez závažných změn v současném postavení práce. K tomu je především nutné zkrátit pracovní dobu nejméně na 6, a potom i na 5 hodin. Je to potřebné k tomu, aby členové společnosti získali dostatek volného času nezbytného pro nabytí všestranného vzdělání. K tomu je dále nutné zavést všeobecně povinnou polytechnickou výchovu nezbytnou k tomu, aby si členové společnosti měli možnost svobodně vybrat svou profesi a nebyli celý život připoutáni pouze k jednomu povolání. K tomu je dále nutné od základu zlepšit bytové podmínky a zvýšit reálnou mzdu dělníků a úředníků nejméně dvojnásobně, ne-li více, jak cestou přímého zvyšování peněžní mzdy, tak zvláště cestou dalšího systematického snižování cen zboží hromadné spotřeby.

Takové jsou hlavní podmínky přípravy pro přechod ke komunismu.» (Ekonomické problémy socialismu v SSSR, str. 69).

A nejde o žádná prázdná prohlášení o dobrých úmyslech, neboť J. V. Stalin odhalil zotročující podstatu marxismu, čímž postavil společnost před otázku vypracovat osvobozující alternativu k zotročujícímu marxistickému projektu:

«… naše zbožní výroba se zásadním způsobem liší od zbožní výroby v kapitalismu» (Ekonomické problémy…, str. 18).

Bylo to opravdu tak, neboť daňově-dotační mechanismus byl orientován na snižování cen v závislosti na růstu výroby. A po uvedené frázi Stalin pokračuje:

«Nejen to, domnívám se, že je nutné zavrhnout i některé jiné pojmy převzaté z Marxova Kapitálu, … uměle přilepované na naše socialistické vztahy. Mám na mysli mimo jiné takové pojmy jako „nutná práce“ a „nadpráce“, „nutný produkt“ a „nadprodukt“, „nutná pracovní doba“ a „doba nadpráce.“ ( … )

Myslím si, že naši ekonomové musí skoncovat s tímto nesouladem mezi starými pojmy a novým stavem věcí v naší socialistické zemi a nahradit staré pojmy novými, odpovídajícími nové situaci.

Mohli jsme trpět tento nesoulad do jisté doby, nyní však nastala doba, kdy konečně musíme tento nesoulad odstranit.» (Ekonomické problémy socialismu v SSSR, str. 18, 19).

Pokud z politické ekonomie marxismu odstraníme pojmy zmíněné Stalinem, nezbyde z ní nic se všemi následky, které z toho pro marxismus vyplývají.

Společně s „nadproduktem“ a tím dalším zmizí přelud „nadhodnoty“, která jakoby existuje a kterou si vykořisťovatelé přisvojují, ale kterou Stalin výslovně nezmínil.

V uvedeném fragmentu J. V. Stalin přímo poukázal na metrologickou nezpůsobilost marxistické politické ekonomie:

Všechny její původní kategorie, které vyjmenoval, nejsou v procesu praktické ekonomické činnosti rozlišitelné, takže nejsou objektivně měřitelné. Proto také nemohou být zavedeny do praktického účetnictví na úrovni výrobního podniku ani na úrovni Státního plánu a Státního statistického úřadu.

To znamená, že je marxistická politická ekonomie společensky škodlivá, neboť na jejím základě není možné vést z řídícího hlediska důležitou účetní evidenci a navíc její propaganda překrucuje představy lidí o průběhu procesů výroby, přerozdělování a jejich řízení ve společnosti.

Jenže politická ekonomie marxismu vyplývá z marxistické filosofie, takže tím, že poukázal na metrologickou nezpůsobilost politické ekonomie marxismu[^345], J. V. Stalin naznačil, že je nutné provést revizi marxistické filosofie, což nevyhnutelně vede k vypracování efektivnější filosofie (metodologie poznání) a otevírá cestu k všeobecné dostupnosti konceptuální moci a ke skutečnému ukončení epochy davo-„elitářství“[^346]. Bohužel však za celou tu dobu, která uplynula od vraždy J. V. Stalina, což je více než půl století, absolutní většina přívrženců komunistických ideálů i tak nepochopila lekce udělené jim marxismem, ani J. V. Stalina…

Skutková podstata trestného činu J. V. Stalina, kterého se dopustil vůči pohlavárům globální politiky na základě biblického projektu, spočívala v tom, že se rozhodl vybudovat komunismus, kde by se komunisté sami stali pány svého osudu a budoucnosti lidstva.

Kvůli utajení této skutečnosti před potomky bylo potřebné odhalit „kult osobnosti“ J. V. Stalina, který po celém světě vytvářeli sami pohlaváři globální politiky, dokud si nepovšimli, že s využitím marxistického slovníku Stalin pracuje pro antimarxistickou ideu civilizačního budování.

Kromě toho v poválečných letech J. V. Stalin ještě obnažil některé nástroje využívané k řízení SSSR z vnějšku:

poklonkování domácích „elitářů“ před Západem;
protilidský kosmopolitismus židovské diaspory;
mafiánský charakter Akademie věd SSSR[^347], který vede k tomu, že věda nehledá pravdu a řešení společensky významných problémů, ale mění ji ve strategický nástroj anonymního zákulisního řízení společnosti;
v sebraných spisech J. V. Stalina, které začaly vycházet po válce, a které byly opublikovány nejpozději v roce 1934 (13. díl), je mnoho podtextu pranýřujícího zednářství a globální politiku jeho pohlavárů, proto bylo vydávání dalších dílů nezávisle na vůli J. V. Stalina zastaveno ještě za jeho života[^348], a po jeho odstranění bylo další vydávání přerušeno navzdory rozhodnutí ÚV o zvěčnění paměti J. V. Stalina;
když vystupoval na říjnovém plénu ÚV KSSS v roce 1952 (po ukončení 19. sjezdu), obvinil své „nejbližší spolupracovníky“ (V. M. Molotova a A. I. Mikojana) ze zrady ve věci budování socialismu a komunismu a navrhl řadu opatření zaměřených na to, aby vedení strany bylo podřízeno lidu, která po jeho vraždě na konci února jeho nástupci na začátku března 1953 zrušili.

Donutilo to však pohlaváry biblického projektu vzít si „timeout“, aby setrvačnost stalinismu doběhla a on sám a vzpomínky na něj odešli do historického zapomnění.

Trvalo to celá padesátá léta 20. století. Nové pokolení ideových marxistů-trockistů, které zastřešoval N. S. Chruščov, se ukázalo být v duchu skutečného marxismu nezpůsobilé řešit jak vnitřní problémy SSSR, tak i úkoly vnější politiky (vždyť jenom stačí připomenout „Karibskou krizi“ z roku 1962[^349]): charakteristickou vlastností „elity“ na Rusi je skutečnost, že vždy v průběhu 1 – 2 generací přijde o způsobilost sloužit jakékoliv ideji civilizačního budování. Její nezpůsobilost pokud přímo nevedla k uzavření marxistického projektu s konečnou platností[^350], tak minimálně přenesla další pokus o jeho realizaci v globálním měřítku do vzdálené politické budoucnosti. Nezpůsobilost marxistů-trockistů z poststalinské doby řešit reálné politické úkoly vedla k tomu, že se pohlaváři projektu rozhodli je „odepsat“.

V podstatě se marxistický projekt na Rusi (a jako důsledek i v celém světě) nerealizoval díky vlivu dvou faktorů:

bolševizmu[^351], v jehož čele stál J. V. Stalin
ztráty způsobilosti marxistické „elity“ SSSR z příčin popsaných dříve v části 3.3.4.

Ve výsledku se pohlaváři globální politiky na základě biblického projektu ocitli před novým problémem, který vzniknul proto, že nebylo možné pokračovat s marxistickým projektem: ideologické rozštěpení světa a v mnohém autonomní řízení kapitalistického a socialistického systému neumožňovaly řídit svět jednotně, což znamenalo, že se stal špatně ovladatelným.

Ale to není jediný problém, který by si přáli vyřešit, aby mohli vybudovat globální systém davo-„elitářství“ na principu „hlupáka má práce ráda a hlupák je práci rád“.

V důsledku krachu marxistického projektu je všeobecná krize kapitalismu stejně jako dříve objektivní daností epochy. V článku Rusko ničí sociální darwinismus zveřejněném v novinách Sankt-Petěrburgské zprávy č. 48 (1717) ze dne 14.03.1998, je uvedena charakteristika stavu kapitalismu, který tu historicky vzniknul na základě idejí buržoazního liberalismu, kterou podal G. Soros, jehož není možné ze sympatií k marxismu podezřívat (sám utekl před marxistickým experimentem v Maďarsku):

«Na začátku roku 1997 (Soros: naše vysvětlivka k citaci) zveřejnil článek Nebezpečí plynoucí z kapitalismu. Člověk, který podle svého vlastního vyjádření nadělal jmění hrou na finančních burzách, uviděl nebezpečí pro demokracii založené v kapitalistickém systému. Svobodný trh a ideje sociálního darwinismu, na kterých je založen, píše Soros, představují pro demokracii nebezpečí, a pro ilustraci své pozice se dotýká třech aspektů: ekonomické stability, sociální spravedlnosti a mezinárodních vztahů.

Současný kapitalismus vytvořil systém, myslí si Soros, jehož charakterizuje nestabilita. Čas od času dochází k finančním krizím a pádu burz vedoucím k ekonomické depresi. Přívrženci svobodného trhu vzdorují jakémukoliv vládnímu zásahu do této oblasti, neboť jsou přesvědčeni, že tyto negativní jevy v ekonomickém boji není možné vysvětlit vnitřní nestabilitou systému, ale jejím neschopným řízením.[^352] Tržní mechanismy a nestabilita, kterou způsobují, pokračuje Soros, pronikají do všech oblastí života společnosti. Reklama, technika marketingu a dokonce i balení zboží jsou využívány k tomu, aby ovlivňovaly lidské chování a usměrňovaly volbu lidí, kteří se popleteni všemi těmi manipulacemi začínají orientovat pouze na peníze jako na ukazatel úspěchu a hodnotící kritérium: pokud je něco nejdražší, je to i nejlepší. V takových podmínkách kult úspěchu vytěsnil víru v principy a společnost přišla o své orientační body.

V oblasti sociální spravedlnosti se přívrženci volného trhu vzpouzejí přerozdělení bohatství, neboť vyznávají princip sociálního darwinismu: přežívá ten nejschopnější. Ale tento princip, píše Soros, je lehké vyvrátit s odkazem na skutečnost, že bohatství se dědí, což také vyvrací tvrzení vyznavačů trhu o jakoby rovných příležitostech vytvářených trhem.

Vztahy mezi státy musí být podle názoru ideologů volného trhu založeny na konkurenci, neboť státy ve své politice nejednají podle nějakých principů, ale pouze sledují své zájmy. Jenže to vede k tomu, že se státy starají pouze o svou kupní sílu a ne o obecné blaho. Ideje sociálního darwinismu a absence realismu převládající na Západě podle Sorosova názoru přispěly k tomu, že byl v Rusku místo demokratické společnosti ustanoven kriminální kapitalismus.»

I když převyprávění názoru G. Sorose končí slovy o Rusku, je v daném úryvku uvedena charakteristika toho systému, který se pro naše domácí „elitáře“ stal objektem závisti a napodobování. Ale G. Soros nejednou mluvil a psal o tom, jak by podle něho měla vypadat alternativa. V týdeníku „Sověršeno sekretno“ č. 2, 1998 jsou pod názvem Zlodějský kapitalismus s podtitulkem „Senzační řeč George Sorose, kterou všichni, kteří ji odsuzovali, komentovali, ale nečetli“, uvedeny obsáhlé úryvky z vystoupení G. Sorose na Americko-Ruském sympóziu investorů na Harvardově univerzitě, které se konalo na začátku ledna roku 1998. I když se tam pojednává pouze o ruském kapitalismu té doby, který je charakterizován jako zlodějský, tak ve své podstatě G. Soros odsuzuje celý globální systém kapitalismu na základě idejí buržoazního liberalismu a vyjadřuje své mínění o alternativě:

«Zhroucení jednoho systému si vyžádalo rychlé vytvoření nového. Existují dva pohledy[^353] na to, jakým by ten nový režim měl být. Z mého hlediska by optimálním bylo vytvoření otevřené společnosti, která by nebyla závislá na žádné ideologii.»

V kontextu dříve uvedeného Sorosova odsouzení kapitalismu vytvořeného na základě idejí buržoazního liberalismu, předpokládá poslední fráze osvobození společnosti i od jeho ideologie. A dále G. Soros píše o tom, jak by to podle jeho názoru mělo vypadat:

«A protože neustále narážíme na nedokonalost vnímání, nedokonalost vzájemného pochopení, nemůžeme vytvořit dokonalou společnost. Jediné, co nám tedy zbývá, je vytvořit nedokonalou společnost, ve které mají lidé svobodu volby a svobodu seberealizace, čímž vlastně zdokonalují společnost. Podobný systém nemůže bezesporu existovat bez nezbytných demokratických institucí, bez tržních mechanismů schopných korigovat chyby a samozřejmě bez vedoucí role zákona řídícího život celé společnosti… Tak v podstatě existují všechny civilizované státy.»

Odpovídá to dříve uvedené větě B. H. Obamy, že je nutné chápat demokracii USA jako diskusi, „kterou je nutné provést“, a předpokládající „pluralismus názorů“ (o jeho poslání v řízení davo-„elitářskou“ společností se bude hovořit v části 4.2) jako normální stav společnosti pouze s výhradou, že je nutné dodržovat zákony. A G. Soros a B. H. Obama nejsou jedinými představiteli „elit“ buržoazně-liberální společnosti, kteří se obávají toho, že „takhle se dále žít nedá“, a proto „je nutné něco udělat“, aby se ten systém změnil. Otázka spočívá pouze v tom, co a jak dělat a co a kdo reálně dělá…