“Sad“ roste sám?..

4.3. Hlavní a neřešitelný problém kapitalismu, pseudosocialismu a tím pádem i jejich praktické konvergence

“Sad“ roste sám?.. · перевод (Čeština) · раздел 12 из 12

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

4.3. Hlavní a neřešitelný problém kapitalismu, pseudosocialismu a tím pádem i jejich praktické konvergence

Nebudeme se však zabývat zkoumáním různých existujících verzí teorie konvergence, neboť všechny je spojuje jedna – všem společná - vlastnost: všechny mlčením obešly hlavní a neřešitelný problém davo-„elitářství“, který je známý jak ze zkušeností kapitalismu Západu, tak i ze zkušeností různých socialistických států¹. Díky této okolnosti všechny známé teorie konvergence kapitalismu a socialismu tak či onak poškozují proces řešení obecně systémové krize globální civilizace, která je budována na základě biblického projektu, neboť pokud neosvětlují hlavní problém, neposkytují ani klíč k jeho vyřešení.

Podstatu tohoto problému v krátkosti vyjádřil V. O. Ključevskij:

«Existují lidé, ze kterých se stává dobytek, jakmile se k nim začnou chovat jako k lidem.» ²

A takoví „lidé“ nejsou jednotlivými výjimkami z hlavní statistické masy, ale statisticky a z hlediska řízení významnou sociální skupinou ve skladbě obyvatelstva všech států, kde je davo-„elitářství“ normou života, i když v každém z těchto států má tato skupina určitou subkulturní osobitost, která ji odlišuje od analogických skupin v ostatních státech, a která zastiňuje její mravně-psychologickou podstatu. V souladu s tímto faktem:

• Existence sociální skupiny lidem se pouze podobajícího dobytka je objektivním základem neprůkaznosti koncepce dodržování lidských práv kultivované na Západě:

<!-- -->

• zaprvé samotný dobytek, který v důsledku organizace své psychiky není lidský, nemůže dodržovat lidská práva,

• zadruhé je dobytek ve své dobytčí zvířeckosti nebezpečný a škodlivý svému okolí, tedy v určitém smyslu více či méně normálních lidí, a svým chováním neustále porušuje práva jiných jedinců v mezích Božího dopuštění³.

<!-- -->

• Pro pochopení hlavního a neřešitelného problému davo-„elitářství“ a projektu konvergence se musíme opět vrátit k členění do sociálních skupin na základě organizačně-psychologického přístupu (jako to bylo provedeno dříve v části 3.3.4. při posuzování problematiky Rusi) a proniknout do problematiky mravů, vnímání světa, organizace psychiky (individuální a kolektivní) vyjádřené etikou lidí, jejich chováním.

Podíváme se na všeobecně dostupná fakta.

Vzpomeňte si na pogrom na Tverské v Moskvě v roce 2002.

Tenkrát v průběhu mistrovství světa ve fotbale, které se konalo v Japonsku, národní mužstvo „Rossionie“ s někým prohrálo (kdo by si dnes vůbec dokázal bez nápovědy vzpomenout na důvod toho „bordelu“?)⁴. A moskevské úřady v předtuše očekáváného vítězství národního mužstva Rossionie (pro které v podstatě ani nebyly žádné předpoklady) instalovaly na této hlavní moskevské ulici monitory a vybídly lidi, aby se tam dívali na přímý přenos zápasu. Prohra rossionského mužstva vyvolala ve shromážděném davu jakoby civilizovaných „lidí“ zblbnutých horkem, pivem a sledováním „futbolismu“ zlobu na celý svět, kterou vychrstli do svého okolí. Velmi málo početné policejní hlídky nepovolaly včas posily a byly z ulice vyhnány. Ve výsledku, než zvláštní policejní jednotky dokázaly obnovit pořádek, byl zabit jeden školák, velký počet lidí byl zmlácen, shořelo několik aut, byly povyráženy vitríny a rozbito ještě pár dalších věcí…

A každý „vysoce civilizovaný“ stát si může připomenout nejeden případ, kdy fotbalové vášně, nezávisle na vítězství či prohře něčího oblíbeného mužstva, skončily hromadnými rvačkami fanoušků a pogromy, při kterých dav ničil vše, co se mu dostalo do cesty a jehož představitelé se svým chováním v málo čem podobali lidem. Příčina však není ve fotbale.

Aby se spustil pogrom, jsou potřebné pouze dva faktory:

• dav lidem se pouze podobajícího dobytka, který nemá co na práci (tj. který nevidí jiný smysl života než uspokojovat své fyziologické, nebo psychoemocionální potřeby podle mravů každého z účastníků davu), ale zato má nadbytek energie;

• a nějaký podnět, který může ten dav „nabudit“.

Ale jednorázový pogrom není žádnou mezní hranicí pro řádění davu lidem se pouze podobajícího dobytka. Jedním z nedávných historických příkladů dlouhotrvajícího řádění takovéhoto dobytka jsou masové nepokoje z konce října roku 2005, které začaly na pařížských předměstích a přenesly se i do ostatních francouzských měst, a potom i do dalších evropských států.⁵

27. října 2005 začaly v pařížských předměstích nepokoje, při kterých byla na ulicích zapalována auta i autobusy městské dopravy, podpalovány byly obchody, kavárny, restaurace, školy, docházelo k útokům na policejní hlídky a místní policejní oddělení. V průběhu několik dnů tyto nepokoje nabyly masového charakteru.

V těchto oblastech imigranti a děti imigrantů ve druhém a třetím pokolení tvoří značný podíl obyvatelstva. Mnozí z nich pocházejí z bývalých francouzských kolonií, některých s tradiční muslimskou kulturou.

Důvodem pro vyjádření nespokojenosti tímto způsobem se podle prohlášení vzbouřené strany stala smrt dvou mladíků arabského původu, kteří při pokusu schovat se před policií, která je pronásledovala, vnikli do transformační stanice a zahynuli v ní v důsledku zásahu elektrickým proudem⁶. Když oficiální francouzské úřady informovaly o začátku nepokojů, popřely skutečnost, že by policie mladíky, kteří zahynuli, pronásledovala. Nicméně to nevedlo k žádnému uklidnění situace a po několika dnech se nepokoje přenesly do dalších čtvrtí ostatních francouzských měst, kde imigranti a jejich potomci stejně jako na pařížských předměstích tvoří značnou část obyvatelstva a patří k chudině (podle francouzských měřítek: podle měřítek etnické vlasti většiny z nich jsou boháči).

Po dobu téměř dvou týdnů francouzské úřady prakticky nic nepodnikaly (což nemohlo nevyvolat údiv mnoha zdravě myslících lidí, i když mediální analytici na tuto skutečnost vůbec neupozorňovali⁷), nepřistoupily k žádným silovým opatřením pro zamezení tohoto běsnění násilí v ulicích a zločinům proti majetku francouzských občanů zdaleka nepatřících mezi bohaté, kteří žili ve čtvrtích zachvácených nepokoji. S pocitem beztrestnosti začalo jakoby živelné⁸ vyjádření nespokojenosti projevující se v pouličním násilí a pogromech na majetek nabírat na masovosti. Ve výsledku v okamžiku vyhlášení mimořádného stavu jedenáctý den nepokojů (9. listopadu) spalovali buřiči každý den až 1500 aut po celé Francii. Kromě toho začala ta pouliční verbež ostřelovat policejní hlídky i ze střelných zbraní, takže se mezi policisty objevila zranění; o obětech mezi buřiči informace nebyly. V důsledku zavedení mimořádného stavu na základě zákona z roku 1955 policie získala právo zasahovat důrazněji a místní úřady získaly právo podle svého uvážení vyhlašovat zákaz vycházení. Díky těmto podezřele pozdě zavedeným opatřením začala intenzita zločinnosti postupně klesat a 11. listopadu již počet spálených aut klesl na přibližně 400 aut za noc a policie začala zatýkat od 150 do 200 pouličních buřičů denně. Poslední týden tyto ukazatele přetrvaly. 13. listopadu Francie přistoupila k deportaci buřičů zatčených v průběhu nepokojů, což vyvolalo nespokojenost „ochránců lidských práv“.⁹ Ve stejný den francouzská vláda přijala rozhodnutí o prodloužení režimu mimořádného stavu na tři měsíce, které po několika dnech potvrdil parlament i senát, což vyvolalo další protesty „ochránců lidských práv“, stejně jako deportace cizinců zadržených v průběhu potlačování pogromů¹⁰.

Špatný příklad je nakažlivý (televize se o to postarala) a ze začátku k ojedinělým případům podpalování aut a vandalismu na jiném majetku, kterých se dopouštěli imigranti napodobující rozrůstající se výtržnosti ve Francii, došlo v prvním listopadovém týdnu i v Belgii, Německu a Řecku.

Přičemž v samotném francouzském tisku byly ty události – zcela správně – vyhodnoceny jako konceptuální krach politiky francouzského státu uplatňované po dobu několika desetiletí a jakoby zaměřené na vytvoření „otevřené společnosti“, ve které má být dobře všem občanům nezávisle na jejich původu. Jedno z podobných hodnocení událostí francouzského tisku bylo uvedeno v článku Alaina Duhamela - Francouzská integrace v plamenech (Liberation, 9. listopadu 2005), jehož překlad je umístěn na webu InoSMI.Ru (poznámky v textu jsou naše).

«Francie není na pokraji občanské války, jak tvrdí americké informační kanály a Národní fronta. Spíše prožívá období zmatku, krizi originálního a úcty zasluhujícího, typicky francouzského modelu integrace.

Tisíce spálených aut, stovky nočních potyček, desítky rozbitých zastávek během pouze deseti dnů vypovídají o agonii francouzské staleté historie, té idealistické a ambiciózní, hrdé a štědré avantýry, jejímž cílem bylo udělat z imigrantů, kteří přijeli z těch nejrozmanitějších zemí a jsou představiteli nejrozličnějších národností, kultur a náboženství, opravdové Francouze.

Francouzská republika chtěla celému světu ukázat, že oddělení církve od státu, vzdělání, jazyk, historická minulost, univerzální hodnoty a silný stát jí umožní proměnit jakéhokoliv cizince bez ohledu na to, z jakého kontinentu přijel, jakou má barvu kůže a víru, ve fousatého Gala, patriota a bručouna jakými jsou sami Francouzi. Právě tato metodická asimilace byla jednou z hlavních částí oné, pochyby nepřipouštějící, francouzské výjimečnosti.

Jiné státy – USA, Velká Británie, Německo, Holandsko, Kanada, si vybraly jinou cestu: tam byla podporována různorodost kultur a existence různých, někdy i uzavřených společenství. Souhlasily s tím a povzbuzovaly imigranty, aby si uchovali svou kulturu, jazyk, historickou paměť, mravy a zvyky. Poskytovaly jim prostor pro samostatnost, vlastní organizaci. Schvalovaly, uznávaly a ulehčovaly existenci rozdílů. Ve Francii republikánský tavicí kotel, ta tajemná a svého druhu jediná nádoba, směřovala k absolutně opačným cílům. U nás dlouhou dobu s posměšnou nadřazeností pozorovali nepokoje na rasovém základě a mezietnické střety v těch zemích, které nebránily vzniku uzavřených společenství¹¹. Dnes jsme na řadě my, abychom oplakávali náš model integrace, který shořel v plamenech.

Strašné dny, které prožívá Francie, nepokoje, které se rozhořely v pařížských předměstích, a následně přenesly i do dalších částí Francie, nám odhalily krutou pravdu: tyto bezděčné plamenné jazyky spálily francouzskou integraci na žhnoucí hranici. Tento starý stát věčné imigrace, neboť na rozdíl od všech svých sousedů Francie nepřestala být magnetem přitahujícím imigranty, zatímco ostatní národy jsou často složeny z nově příchozích, zdá se, dospěl ke konečné mezi svého modelu. Mládeži, která zapaluje auta a hází kameny po policistech, je od 10 do 25 let. Převážná většina z nich se narodila již ve Francii a má francouzské občanství. Jejich útoky jsou zřetelně zaměřeny proti projevům veřejného života: policii, školám, školkám, kolejím, střediskům kolektivní tvůrčí činnosti, autům jejich sousedů, obchodům v nejbližších ulicích. Oni zuřivě útočí na společnost, ve které žijí, neboť ji považují za nespravedlivou a diskriminační. Cítí se být odvrženými, a proto sami odvrhují společnost. Pokud by se tu jednalo o racionální spor, mohli bychom jim něco namítnout, přiznat své chyby (vznik ghett, dlouhé odlidšťující vícepatrové paneláky, zkrácení úvěrů na integraci, odmítání zprostředkovatelských institucí, skomírající asociace, prořídlé řady obecní policie), a připomenout jim i to, co se dělá: zkvalitňování čtvrtí, pomoc při hledání práce, snaha dostat co nejvíce mladých do škol (nedostatečná), vylepšování zastávek a veřejných prostranství (část citace jsme tučně zvýraznili¹²). Je nutné hodit za hlavu čísla a zkratky, nejsou nám v tomto případě k ničemu.

My jsme se již dostali daleko za hranice této diskuse: na jedné straně tu máme utlačovanou, nic kromě bídy neznající, čas od času školu navštěvující mládež, která nemá žádnou profesionální kvalifikaci, a kterou v perspektivě očekává pouze nezaměstnanost. Tato mládež nachází své sebevyjádření v té nejnebezpečnější a nejprovokativnější, ale současně také nic nepřinášející krutosti, které nejsou schopni čelit starostové, učitelé, náboženští činitelé ani asociace. A na druhé straně tu máme mnohotvářný a zmatený stát, který v poslední době neustále mění svůj kurz s ohledem na úvěry, smlouvy, plány a zákony. Jakoby znovu a znovu budoval hrad z písku, který stejně další vlna smete.

Tento hněv, který nemá politické ani sociální řešení (vyčlenili jsme z citace¹³), tato velice se nám nevyplácející a ochablá nemohoucnost vede k vyčerpání integračního modelu. Poprvé se lidé celé jedné  generace, kteří se narodili ve Francii, považují za daleko hůře integrované do jejího života než jejich rodiče, kteří přijeli z jiných zemí. A chovají se tak proto, že jsou považováni ve francouzském národě za cizorodý prvek. V naší společnosti začíná proces rozpadu, který je v rozporu s jejími principy a s tím, čeho bylo dosaženo v minulých staletích. Diskriminace (bytová, školní, pracovní) se sociální krizí, která začala už před 30ti lety, jenom sílí. Krutá a agresivní reakce výrostků a mládeže, kteří neuznávají žádná společenská pravidla a žijí ve stavu absolutní nezákonnosti, ještě více dramatizuje tento rozkol. Až vyhasnou požáry a dojdou jim zásoby lahví se zápalnou směsí, tak ta vyostřená nedůvěra obyvatel chudinských čtvrtí ke všem ostatním nikam nezmizí.

Strach, provokace a vztek rozdělily francouzskou společnost na uzavřené skupiny. Výzvy obnovit sociální různorodost v chudinských čtvrtích mohou zdá se nadchnout tak abbého Pierra (stojícího v čele známého dobročinného spolku) či Oliviera Besancenota (jednoho z lídrů francouzských radikálních komunistů). Bojím se, že bez projevení rozhodnosti ze strany státu, proporcionální dané katastrofě, se ukáže být obnovení francouzského modelu integrace sisyfovskou prací.» (http://www.inosmi.ru/print/223564.html).

Ale to, co by marxisté nazvali „vyostřením třídního boje“, „reakcí utlačovaných na utlačování“, „předzvěstí revoluční situace“ je ve skutečnosti pouze formou vyjádření procesů, které nemají s třídním bojem vůbec nic společného, které vycházejí z oblasti narušení mravnosti a organizace psychiky jedinců, kteří se v podmínkách davo-„elitářství“ nedokázali stát opravdovými lidmi.

Níže jsou uvedeny dojmy Darji Aslamové¹⁴ z návštěvy „neklidných“ předměstí, které byly zveřejněny v novinách Komsomolskaja pravda z 11. 11. 2005 a o den později na webu Internet versus televizní obrazovka. I když z nich vyzařuje jistá faleš a okázalost, je z této publikace přece jen možné vyčíst i názory a psychologii zdivočelých obyvatel Francie (poznámky v textu jsou naše):

«Je zde (na jednom z předměstí Štrasburgu, po jedenácté hodině večer: naše vysvětlivka k citaci) takové hluché ticho a tma jak v tanku. Na ulicích není živá duše. Nakonec jsme došli k zaparkovanému autu, kde sedí tři černí mladíci. „Čekají na zákazníky“, šeptá mi Alja, „drogy, vždyť víš.“ „Pánové“, obrací se vrkajícím hláskem k mladíkům, „my jsme novinářky z Ruska. Nechtěli byste si s námi promluvit?“ „Ó, lala! Novinářky! To je krása! Chvíli, počkejte holky, hned jsme u vás.“

Ani nevím, jak se to stalo, ale už za 5 minut nás obklopila úplná tlupa asi dvaceti lidí. Ze všech škvír a děr se vynořili mladíci všech barev kůže s lahvemi piva v rukou. „Á, Rusové! Ale vy o nás také ve svých novinách lžete.“ Na věčnou otázku: „A kdo za to za všechno může?“ se roznesl takový křik, že jsme na začátku nedokázali rozpoznat nic kromě výkřiků: „Sarkozy!“ (Nicolas Sarkozy – francouzský ministr vnitra).

Šťavnatě nám vylíčili, co a jak je nutné udělat se samotným ministrem, jeho mámou, tátou a všemi příbuznými. „Desetkrát denně nás zastavují, staví ke zdi, nutí sundávat boty a prohledávají!“ křičí svalnatý černoch. „A co moje lidská práva? My jsme Francouzi! Zapamatuj si to! Francouzi! Mám i občanku. Narodili jsme se tady, je to naše země!“ Černoch ke mně bojovně přitancoval a začal mi strkat pod nos své doklady. Dav okolo nás začal být čím dál bojovnější. Mladíci se vybudili, vztekle řvali na plné pecky, neustále do nás strkali. Ze strany to muselo vypadat jako velice drsný raperský klip. Já jsem se polekaně schovávala za Anjou, která byla klidná jako hroznýš. „Vůbec se neboj“, řekla mi, „oni ti nic neudělají, jsou prostě jenom tak temperamentní“.»

„Molotovovy koktejly“ jim jejich příznivci vozí z Bosny.

«„Ty jsi rasistka! Jsi rasistka!“, křičí ohromný Arab na Alinu, „jestli nejsi, tak to dokaž a dej mi pusu. Určitě je ti to odporné!“ Alja si stoupla na špičky a úplně klidně mu dala pusu na jeho špinavou, neoholenou tvář. Všichni byli spokojeni. „Chcete, já vám ukážu Molotovův koktejl?“ zeptal se kluk z Bosny: „Koukněte!“ A začal si rozepínat poklopec. Všichni se rozchechtali. „Já osobně jsem spálil dvě auta!“ vytahuje se a doopravdy vytahuje z podpaží lahev s něčím kalným. „Ty si ale blbec!“, křičeli ostatní: „Drž hubu! Vždyť jsou to provokatérky!“

„My těm Francouzům zlikvidujeme celý ten jejich turistický byznys“, řekl velký černoch Zayed: „Tak to dopadlo i před dvěma lety, kdy náš kámoš utíkal v zimě před policí a skočil do kanálu. Za několik dnů potom v nemocnici zemřel na podchlazení. Tenkrát jsme vyšli do ulic a zablokovali celé štrasburské centrum. Oni nám také všechny naše obchody kazí. Cena na hašiš v poslední době vyletěla do nebes, protože všude šmejdí policajti. Celý kšeft nám stojí. A vy byste, mimochodem, holky nechtěli? Dám vám slevu.“ Vyndal sáčky s bílým práškem. V té chvíli k nám přistoupil nějaký zákazník, nevysoký mladíček s hluboko přetaženou kapucí. Jeden z našich nových známých s ním, aniž by si s námi dělal nějaké starosti, poodešel stranou.

„Nemyslete si, že jsme špatní“, pateticky vykřiknul Arab jménem Stadir, „musíme obchodovat s drogami, protože nám platí mizerné sociální dávky a práce není.“ „A kolik dělají ty vaše dávky?“ Stadirovi to okamžitě zkazilo náladu: „Co vás všechny novináře pořád zajímají naše sociální problémy? Udělejte si raději pořádek u sebe v Rusku, vždyť tam třete bídu s nouzí. A mimochodem, tobě se Putin líbí?“ Zamumlala jsem něco neurčitého: řekneš – ano, rozbijou ti držku, řekneš – ne, rozbijou ti jí pro každý případ taky. „My sledujeme situaci ve vašem Čečensku!“, výhružně dodal, „a Izrael se nám také bude za Palestinu zodpovídat!“ „Ale přesto, kolik dělají ty dávky?“ „Ty se s tím naotravuješ! Ti hajzlové mi platí 325 euro měsíčně a myslí si, že se mě tak jednoduše zbaví¹⁵.“

A opět začali všichni svorně vykřikovat, jak je Francouzi nemají rádi. Podivní lidé: obchodují s drogami, chlastají, poflakují se po ulicích, nepracují, neučí se a z nějakého důvodu chtějí, aby je měli rádi (vyčlenili jsme v citaci).

„Pochop“, řekl černoch Zayed, „že potřebujeme, aby si nás vážili jako osobností. Nemůžeme ani chodit s holkama, protože jim nemáme co nabídnout. I když se říká, že u vás v Rusku je fůra pěkných holek? A? Vzkaž jim, že se na ně přijedeme podívat.“

Stadir z ničeho nic rozhodně přerušil naši besedu. „No tak jsme si holky promluvili, to stačí. Bráníte nám v práci, přitahujete zbytečnou pozornost. Co tady stojíte, jeli okolo třikrát policajti. Nic jsme vám neudělali, nemlátili vás, tak vysmahněte po dobrém.“ Stiskli jsme množství černých a hnědých rukou a vysmahli po dobrém. Sotva po sto metrech jsme potkali milou, šedivou stařenku, která venčila svého pejska na trávníku. „Vy jste z Ruska?“, zaradovala se: „Můj táta se narodil v Petrohradě!“ „Madam, copak se tu vůbec nebojíte?“ „Já? A bát se?“ hrdě vypjala hruď: „To je ponižující a nepěkné. Já jsem také tak trochu Ruska a jsem tady u sebe doma!“»

(http://kp.ru/daily/23609.4/46613/; http://www.contr-tv.ru/print/1424/).

Poněkud širší výběr dojmů o životě ve Francii se ukázal být dostupným na internetu v podobě kapitol z knihy spisovatele A. Gladilina (v roce 2004 žil ve Francii již 28 let) „Pánové zločinci, vítáme Vás ve Francii“, které byly postupně zveřejňovány v Rossijskoj gazete v říjnu 2004, tj. rok před událostmi ve Francii. Jeden z těchto článků z 22. 10. 2004 měl hlavní titulek Kriminální Paříž a podtitulek Kapitola čtvrtá: „Neklidná“ předměstí (na webu Internet versus televizní obrazovka byl stejný materiál zveřejněn 07. 11. 2005 pod názvem Stát, kde zvítězil idiotismus; „Neklidná“ pařížská předměstí). Uvedeme zde pár úryvků:

«V novinách neustávají diskuse o tom, jak naladit způsob života v „neklidných“ předměstích. Zasedají ministerské komise. Organizují se speciální konference s účastí politiků, vědeckých výzkumníků, obecních úředníků. O těch nebohých chlapcích z „neklidných“ předměstí se píšou knihy, točí filmy, módní pěvci jim věnují své písně… Já se kaji, tak trochu nevhodně jsem se vyjádřil, když jsem napsal: „Tak se Francii odvděčují za její pohostinství“. Promiňte mi to, o jaké vděčnosti může být řeč? Obecný tón diskuse je následující: jsou to nešťastné děti, oběti rasizmu, nezaměstnanosti, třídní nerovnosti, nedostatků ve školním vzdělání, nemožnosti se někde pobavit, a slabé integrace francouzských¹⁶ rodin do francouzského života, atakdále, atakdále.

Jen tak mimochodem, každá rodina tu má samostatný byt s barevnou televizí, lednicí, pračkou, koupelnou. /…/ Ve Francii je povinné osmileté základní vzdělání, a dokud se dítě učí (do 20 let), dostává na něj rodina dětské dávky. Mládež z „neklidných“ předměstí je všechna v podstatě uniformovaná, poflakuje se ve značkových kožených bundičkách. Co se týká zábavy, tak do Paříže to má dvacet minut jízdy veřejnou dopravou. Namítnete: „Ale to přece stojí peníze!“ Jenže platit za veřejnou dopravu současní „ponižovaní a ukřivdění“ považují za buržoazní přežitek, a pokud o tom řidič autobusu jenom pípne, dostane do držky, i průvodčího ve vlaku zmlátí. Na protest řidiči autobusů a železničáři uspořádali stávku. V odpověď mládež z „neklidných“ předměstí zasypala autobusy a vlaky kamením. Pozatýkala snad policie ty výtržníky? Ani omylem! Policie dostala neveřejný pokyn: bez zvláštního důvodu do „neklidných“ předměstí nevstupovat, neprovokovat ty nešťastné a utlačované děti.

Až když z vlády vyhnali socialisty, tak se nový ministr vnitra Sarkozy pokusil změnit situaci. Jak to dopadlo, jsem už vyprávěl. Nadšení svým vítězstvím ve volbách nechali pravičáci v parlamentu schválit zákon zakazující u vchodů do domů „srocování mládeže bránící volnému průchodu“. Tato kouzelnická právnická klička se překládá následovně: pokud u vašeho vchodu řádí výrostci, kouří hašiš, pijí alkohol, popichují obyvatele vracející se domů z práce, nebo lidi, kteří se prostě jenom odváží vstoupit na schodiště, tak máte od tohoto okamžiku právo povolat policii. Od doby přijetí tohoto zákona uplynuly dva roky. Za tuto dobu na základě tohoto paragrafu ve Francii odsoudili jednoho člověka na jeden měsíc vězení, přičemž jeho advokát, kterého ukazovali všechny televizní stanice, slíbil podat odvolání. A jaká byla reakce tisku? Ještě jste se nedovtípili? Jednohlasný nářek: policejní zvůle!

Vynecháme banální frázi, že přece v těch „neklidných“ předměstích všichni takoví nejsou: že odtamtud pocházejí proslulí fotbalisté, herci, muzikanti a dokonce Bernard Tapie, bývalý ministr a milionář a pokusíme se blíže pochopit psychologii takového výrostka.

„Takže, jmenuji se Muhammad Ali. Třikrát jsem propadl. Číst umím špatně a nemám to rád, a vůbec celé to učení mi může být ukradené. V bytě je nám těsno – to asi matku s pistolí u hlavy donutili porodit dvanáct dětí (nebo ubytovat její příbuzné z Afriky, kteří do Francie přijeli nelegálně, a proto bydlí u nás). Otec mě mlátí a říká, že jestli nebudu chodit do té pitomé školy, tak nám sníží peněžní dávky… Ze vzteku tedy mlátím své neduživé francouzské spolužáky, kteří si o sobě příliš myslí. Sice se dobře učí, ale rvát se tedy vůbec neumějí. I bílé děvky nám dávají, protože každá z nich ví, že dokud je s pořádným černým nebo arabským tvrďákem, tak ji všichni nechají na pokoji. A ať si Francouzi nestěžují, sami si za to můžou, že mi nedokázali zajistit normální život. A co je to normální život? Viděl jsem ho ve filmu. Vlastně, abych pravdu řekl, to nebylo ve filmu, na ty mě nebaví se dívat. Bylo to v televizní reklamě: vila na břehu moře, opálená blondýnka, sportovní mercedes, hodinky Rolex, cestování v kajutě první třídy na zaoceánském parníku. Já samozřejmě můžu jít do práce. Všude hledají závozníky a stavební dělníky, ale kolik mi budou platit? SMIG? (SMIG – oficiální minimální mzda – A. G.). Za SMIG ať Francouzi sami ohýbají svůj hřbet. Ze SMIG na ten život, o jakém sním, peníze nenašetřím. Já už teď ve škole na prodeji drog vydělávám dvakrát tolik (vyčlenili jsme v citaci). Takové frajery, jako jsem já, čeká jiná cesta, a dobře to zpívají kluci z HTM: „Skutečný chlap musí zabít policajta!“¹⁷ (Pro informaci: HTM je název nejpopulárnější hudební skupiny. Je to zkratka. Plný název se překládá „J… tvoji matku“). Já ale nejsem pitomý a je mi jasné, že vězení se musím vyhnout, prostě na to musím jít vždy chytře. Čtvrť, kde bydlíme, se mi nelíbí, ale já se z ní dostanu. Budu mít vilu, jachtu, mercedes a opálenou blondýnku! Když jednou udělám pořádnou banku, tak mi to vystačí na dlouho. A ještě mi nabízejí, abych odjel na Blízký Východ, abych šel do bojové islamistické školy. Nabízejí velké peníze. Ale to je třeba promyslet, ještě jsem se nerozhodnul…“

Plně připouštím, že ve vyprávění o problematických výrostcích z „neklidných“ předměstí poněkud zveličuji, schematizuji a zjednodušuji. Na svou obhajobu uvedu takový fakt: před třemi nebo čtyřmi roky úřad starosty v jednom z předměstí nařídil: „Všichni rodiče těch výrostků, kteří se na ulicích dopouštějí výtržností, přijdou o peněžní dávky.“ (Speciálně vysvětluji: nehodlali jim sebrat mzdu, ale peníze, které rodiče dostávají na výchovu dětí). Výsledkem bylo, že na tomto předměstí zavládlo ticho, klid a pořádek jako v Monte Carlu. Bohužel však ne na dlouho. Po celé zemi proběhla vlna rozhořčení: „To není humánní, to není demokratické, to je rasismus!“ A nařízení bylo zrušeno.

Plně připouštím, že nejsem k francouzskému tisku zcela objektivní. Ano, samozřejmě, je to televize, kdo jako kolektivní agitátor a organizátor¹⁸ diktuje pravidla politické korektnosti. Přečetl jsem si však v Libération závažný článek, kde tvrdili, že ke všem výtržnostem mládeže v „neklidných“ čtvrtích dochází na příkaz drogových dealerů. To oni, drogoví dealeři, kontrolují ta předměstí, a ti samozřejmě nemají zájem, aby jim tam nos strkala policie. A prý dříve, ještě před Sarkozym, v některých oblastech existovala tichá dohoda mezi policií a drogovými dealery: vy nás necháte na pokoji a my se vám tu sami postaráme o pořádek. Nevím, zda by se pravicové Figaro odvážilo zapomenout na sociální nespravedlnost a svalovat všechno na drogové dealery, ale Libération má dobrou pověst jako levicové a odbojné noviny. Libération si můžou dovolit vypadnout z jednotného chóru.»

(http://www.rg.ru/2004/10/22/rigorody.html; Sedm kapitol z knihy Pánové zločinci, vítáme Vás ve Francii: http://www.situation.ru/app/j_art_976.htm).

Takto tedy vypadá specifická, nepěkná tvář dobytčí zvířeckosti ve Francii.

Ale přibližně stejné problémy mají i všechny ostatní vyspělé státy včetně USA a NSR nezávisle na tom, zda jsou plné imigrantů nebo počet imigrantů tvrdě kontrolují; zda provádějí politiku asimilace imigrantů nebo připouštějí a podporují kulturní rozmanitost a vyčleněnost příchozích diaspor. V Rusku problém dobytčí zvířeckosti také existuje, přičemž sami domácí Rusové se někdy chovají jako dobytek daleko více než imigranti, kteří dělají za pár šupů ty práce, kterým se domácí Rusové pohrdavě vyhýbají.

Učiníme takový předpoklad, že by kupní schopnost toho slavného francouzského SMIGu byla dostatečně vysoká, aby člověk díky jedné práci a bez přesčasů, pokud by mu byl vyplácen SMIG, dokázal založit rodinu, vychovávat děti, dát jim vzdělání apod.; a mohl by se navíc, pokud by byl imigrantem, přičlenit k bohatství kultury své nové vlasti, nejen si osvojit jazykové a právní minimum nezbytné pro chození do práce, běžný život a vzájemnou součinnost se společností. Budeme předpokládat, že politika státu je zaměřena na zajištění vysoké kvality života všech, nejen „elitářů“, a proto je ve společnosti dostatek práce a internet tedy přetéká inzeráty a spamem typu „hledáme nové zaměstnance, odborné zaškolení zaručeno“.

Nabízí se otázka: Zda v takovém případě „tvrďáci“ a „frajerky“ z předměstských brlohů zanechají svého kriminálního a polokriminálního života a půjdou na kurzy, aby se zaškolili do nových profesí? A pokud se zaškolí, budou svědomitě pracovat? – Ve své převážné většině nebudou…

Příčina tkví v tom, že osvojení veřejně uznaného vzdělávacího minima, nějaké profese a následná práce vyžadují alespoň minimální disciplínu: a čím vyšší jsou technologie a složitější organizace činnosti s ohledem na její kvalitu a bezpečnost její realizace, tím přísnější musí být také disciplína (jak disciplína zvenčí viditelných projevů, tak i disciplína psychické činnosti, která není z vnějšku viditelná).

Přitom disciplína:

• může být sebekázní, kdy člověk díky své vnitřní motivaci a osobnostní kultuře psychické činnosti dělá práci, kterou na sebe vzal tak, že ji není nutné za ním prověřovat; a pokud něco neumí udělat, jak je potřeba, bude sám hledat způsoby, jak by se tento druh činnosti naučil;

• ale může být i vynucená, kdy člověk dělá v podstatě to samé, co druhý na základě sebekázně, ale pouze pod vlivem vnějších stimulů:

<!-- -->

• „bič“ — strach před zaručeným trestem za vyrobené zmetky nebo strach, že přijde o „slušnou práci“ a sociální postavení, které je na ní závislé, nebo pracuje ze strachu, že přijde o to životní minimum, které mu ještě zaměstnavatel vůbec dává, když tolik lidí nemá práci žádnou a jsou s radostí připraveni ho v jeho práci nahradit.

• „cukr“ — úroveň výplaty přijatelná pro zajištění života a rozvoje rodiny, prémie, uspokojivé pracovní podmínky, „sociální balíček“, zaručený každodenní a každoroční volný čas nezbytný pro odpočinek, komunikaci s ostatními lidmi v rodině¹⁹ i mimo ni, možnost osobnostního rozvoje apod.

Zajišťování disciplíny opatřeními vnější stimulace je ve variantě dominování „biče“ pracovníky vnímáno jako utlačování nezávisle na tom, zda je utlačovatelem konkrétní soukromý podnikatel, jeho dozorčí (manažeři) a na stráži jeho zájmů stojící buržoazní stát (jako to funguje v liberálně buržoazní ekonomice), nebo je utlačovatelem byrokratický státní aparát a administrativa podniků (jako to fungovalo v byrokratickém „socialismu“ SSSR).

A „cukr“ je vnímán každým spravedlivým pracovníkem jako norma chování zaměstnavatele k personálu, jako uplatňování partnersko-soudružských vzájemných vztahů v jejich společném díle, což předpokládá mravně-etickou stejnorodost společnosti, a ne davo-„elitářství“, ve kterém se „cukr“ pokoušejí podávat jako jakési dobrodiní ze strany vládnoucí „elity“ (to právě z tohoto „elitářského“ vztahu k pracovníkům a práci pochází to přísloví o „cukru a biči“).

Tj. třídní konflikt „utlačovaní – utlačovatelé“ může vzniknout nejen z důvodu „nadužití biče“ ze strany utlačovatelů, ale také při pokusu „elity“ předkládat normu pracovní etiky jako „cukr“, který milostivě poskytuje tomu „dobytku“, který si to vůbec nezaslouží. To je také utlačování, jenom v jiné podobě.

Reálně ve společnosti, nezávisle na vývěsce v podobě nějakého toho „-ismu“, za stabilních režimů její existence fungují oba druhy disciplíny (jak ta vnitřně motivovaná smyslem života osobnosti, tak i ta stimulovaná zvenčí zaměstnavateli a společenskými institucemi), které se vzájemně doplňují.

Ideální by bylo žít a pracovat ve společnosti, kde dominuje první varianta disciplíny – sebekázeň převážné většiny lidí vyjadřující smysl života a sjednocující společnost. Bohužel však žijeme v takovém historickém období, kdy v každé kulturně svébytné národní nebo mnohonárodnostní společnosti díky davo-„elitářskému“ charakteru organizace jejího života existuje statisticky a z hlediska řízení významná sociální skupina lidem se pouze podobajícího dobytka. Přitom tato zvířata:

• stejně jako všichni mravně normální lidé zcela spravedlivě vyjadřují svoji nespokojenost se „strojem na utlačování lidí“ a s životními podmínkami většiny jaké vytváří, a jaké opravdu nejde uznat za pro lidi důstojné;

• ale přitom stranou pozornosti zůstává to, co právě charakterizuje dobytek jako mravně-psychologický typ a odlišuje ho od ostatních v určitém smyslu více či méně normálních lidí ve společnosti:

<!-- -->

• dobytek není schopen sebekázně v žádné pracovní činnosti ani v životě společnosti (návyky sebeovládání u nich nejsou od dětství vypěstovány, a proto dokonce i v případě, že mají sen více či méně adekvátní smyslu života společnosti v rámci Božího Záměru, nejsou schopni pracovat na jeho uvedení do života na základě vlastní iniciativy a sebekázně);

• do pracovní činnosti mohou být zapojeni pouze donucovacím způsobem, pokud budou zaručeny represe za sabotáž, což je to jediné, co může částečně zajistit jejich disciplínu (ale ani to ne vždy) při jejich neschopnosti sebekázně;

• dodržování zákonnosti ve společenském životě je pro dobytek povinné pouze v případě očividné silové převahy těch, kteří vyžadují dodržování norem lidského soužití, ať už jsou to představitelé policejních orgánů nebo iniciativní občané (pokud není taková převaha očividná, tak viz aforismus V. O. Ključevského uvedený na začátku části 4.3).

<!-- -->

• Spotřebitelské požadavky může mít dobytek umírněné, ale většinou vždy převyšují jejich možnosti s ohledem na jejich pracovní návyky. Nemálo je však mezi nimi těch, jejichž požadavky prostě neznají meze²⁰, pokud samozřejmě jejich potřeby nejsou minimalizovány v důsledku osobní degradace (kdy v závěrečných stádiích degradace kromě drog včetně tabáku a alkoholu jedinec v životě nic víc nevyžaduje, a „přichází“ o všechno, co se v minulosti povedlo získat jemu samotnému i jeho předkům).

  „Dobytek se svými požadavky“ nemůže být uspokojen v žádné pracovní činnosti, v žádných pracovních podmínkách ani žádnými příjmy z pracovní činnosti, a proto je ho velký podíl zastoupen v kriminálním společenství. Ovšem stát se vůdci zločineckých band a „mafiánskými bosy“ nemají šanci, k tomu je potřebná sebekázeň; stávají se buď zločinci jednajícími na vlastní pěst, nebo jsou nejnižšími členy zločineckých band, které organizátoři zločineckých akcí nemilosrdně využívají a obětují v té nejšpinavější „práci“.

Právě organizace psychiky všech těchto zvířat, která se lidem jenom podobají, její stabilita a setrvačnost neumožňuje těmto jedincům změnit svůj způsob života ani v případě, že jim někdo poskytne podporu, aniž by se přitom dotknul jejich mravů a organizace psychiky²¹.

Z literatury jsou široce známy postavy náležející k tomuto typu zvířat, která se lidem pouze podobají, takže jim žádná poskytnutá pomoc nijak nepomůže: Caderousse²² z hraběte Monte Christa, Šura Balaganov²³ ze Zlatého telete, Ilja Iljič Oblomov²⁴ z románu I. A. Gončarova nazvaného podle hlavní postavy. Vypadá to, že různé typy jako Nozdrjov a Manilov z Mrtvých duší N. V. Gogola patří také mezi dobytek. Tento jev se netýká jenom mužů, ale i žen: psychologie dobytčí zvířeckosti leží ve většině případů v základu prostituce, neboť je jednodušší stát se „matrací“ než si osvojit profesi a pracovat; a obzvláště pokud se za pár hodin této činnosti platí více, než za týden či dokonce měsíce těžké práce. To samé se týká i homosexuální prostituce.

Výše zmiňovaná skutečnost, že mezi dobytek patří i příslušníci „elity“, je zákonitým jevem, neboť dobytčí zvířeckost proniká do všech sociálních skupin a není vůbec jednoznačně a bezprostředně podmíněna získaným vzděláním. I když společnost jako příznaky dobytčí zvířeckosti vnímá z větší části chování „spodiny“, jde však o její mezní projevy: ve skutečnosti proniká do všech třídních a profesionálních sociálních skupin včetně „elity“, příkladem tomu je „zlatá mládež“ a „elitářští“ rodiče, kteří ji vychovali²⁵. Dobytčí zvířeckost „elity“ se „politicky korektně“ v ruském jazyce nazývá „velkopanské manýry“²⁶.

Z hlediska toho, že dobytčí zvířeckost je jev bezprostředně podmíněný osobnostní psychikou, není odstranitelná čistě ekonomickými opatřeními. V podmínkách davo-„elitářství“:

• Zkracování objemu financování různorodých programů sociální podpory zanechává množství lidí bez zdrojů potřebných k životu, u mnohých z nich v důsledku toho dochází k osobnostní degradaci, a když vypotřebují své síly v individuálním boji se svými problémy, tak pokud neukončí svůj život sebevraždou, stává se z nich dobytek.

  To vede k nespokojenosti chudiny, k růstu třídního napětí až do vzniku a realizace revoluční situace.

• Rozšíření objemu financování různorodých programů sociální podpory a zvyšování objemů „dobročinnosti“ v naturáliích ve vztahu k lidem, jejichž tvůrčí potenciál je potlačen nebo není společností v té struktuře zaměstnanosti a politice odměňování práce, jaká se v ní vytvořila, vyžadován, znamená investice do tvorby dalšího dobytka:

<!-- -->

• dobytek má zaručeno minimum prostředků ke své existenci a k možnosti trávit svůj volný čas místo osobnostního rozvoje dobytčí zábavou;

• pokud produkuje děti, tak v mnohých státech jsou pro ně pouze možností, jak se dostat k peněžním dávkám a necítí se být povinen vychovávat z dětí lidi (i z toho důvodu, že pojem „člověk“ je pro ně pojmenováním biologického druhu, a ne společensko-kulturologickým pojmem), takže se takové děti, jak vyrůstají, stávají stejným dobytkem jako jejich rodiče.

  To všechno vyvolává nespokojenost všech těch, jejichž příjmy jsou zkracovány, aby mohla být poskytnuta podpora masově se rozrůstajícímu dobytku, což stimuluje nálady, které jsou kvalifikovány jako profašistické: sehnat všechen dobytek a zlikvidovat ho, nebo ho zaměstnat v koncentračních táborech, je zbytečné množit a krmit parazity.

Jenže v davo-„elitářství“ neexistuje žádný „zlatý střed“, při kterém by poskytovaná sociální podpora potřebným nepředstavovala investici do tvorby dalšího dobytka jako způsobu života, neboť bezprostřední příčinou dobytčí zvířeckosti je osobitost mravnosti a psychiky lidí. Ekonomická politika - řízení výroby a přerozdělování celkového společenského produktu, je pouze jedním z mnohých sociálních faktorů, které ve svém souhrnu ovlivňují mravnost a psychiku dospělých, ale které především formují mravnost a psychiku dorůstajících pokolení.

A právě velký počet vlivových faktorů vylučuje samotnou možnost existence takového „zlatého středu“.

Z toho plyne, že hledání tohoto objektivně neexistujícího „zlatého středu“ nemůže vést k ničemu jinému než ke špatným koncům.

A v tom spočívá hlavní a neřešitelný problém davo-„elitářství vůbec a jmenovitě kapitalismu a „socialismu“, stejně jako „konvergence“ chápané jako sbližování obou jmenovaných společensko-ekonomických formací známých z historické minulosti, jejímž výsledkem má být vznik nějaké formace, která by měla mít přednosti obou a být oproštěna od jejich chyb a nedostatků.

Tj. dnešní dobytčí zvířeckost je následkem minulých chyb a zneužívání moci v politice celkově, nejen v oblasti ekonomické politiky. A dnešní politika v tom nejširším slova smyslu programuje statistiku dobytčí zvířeckosti a její dynamiku v budoucnosti. Ekonomické zajištění života lidí včetně sociální podpory nepodmíněné platbou za práci, je jednou z nezbytných složek, která ale není ve věci vykořeňování dobytčí zvířeckosti jako společenského jevu dostačující.

A proto, aby „konvergence“ neprohloubila, ale vyřešila krizi současné globální civilizace a zrodila globální společensko-ekonomickou formaci, která by měla přednosti jak kapitalismu tak i „socialismu“, a přitom byla oproštěna od jejich chyb a nedostatků, je nutné pěstovat ve společnosti (tj. v lidech) kvality, které nebyly vlastní kapitalismu ani socialismu v jejich historicky známé podobě.

Je také třeba podotknout, že se dobytčí zvířeckost v podmínkách kapitalismu a „socialismu“ projevuje různě:

• Dobytek, který není schopen pracovat v podmínkách makroekonomického systému založeného na soukromém podnikání, se automaticky stává nezaměstnaným: soukromý podnikatel nemá v podmínkách konkurence žádný důvod připočítávat náklady na jeho vydržování k výrobní ceně vyráběné produkce. Vzhledem k této okolnosti je dobytčí zvířeckost v podmínkách kapitalismu obnažována a díky tomu, že má dobytek dostatek volného času, je i síla jeho projevů v životě společnosti maximální a omezuje ji pouze intenzita a moc represí ze strany „orgánů činných v trestním řízení“.

• V podmínkách „socialismu“ je všechno jinak. Základní princip zajištění plné zaměstnanosti, pokud není na makroúrovni efektivně řízena zaměstnanost té pracovní síly, bez které se podniky, státní orgány a další společenské instituce – v případě efektivnější organizace práce na mikroúrovni – mohou obejít, vede k tomu, co dostalo název „skrytá nezaměstnanost“. V podmínkách „skryté nezaměstnanosti“ všichni, jichž se to týká, chodí do nějaké práce a realizují princip „kde není práce ani pro jednoho se početný kolektiv uživí“. Dobytek je také zapojen do společenské dělby práce a vnáší do ní svůj vklad jak v oblasti řízení, tak i v oblasti jakékoliv někým řízené profesionální činnosti.

  V oblasti řízení jak na mikro, tak i na makroúrovních dobytek zajišťuje snižování kvality řízení až do úplného krachu procesu řízení spadajícího do jejich kompetence.

  V těch oblastech činnosti, které řídí někdo jiný, se dobytek angažuje jako původce sabotáží a výrobce zmetků.

Masový výskyt dobytka, před kterým společnost a politika přestala být po vraždě J. V. Stalina chráněna, také byl tím vnitřním faktorem, který vedl ke krachu²⁷ SSSR, a který postsovětská Rossionie zdědila po SSSR jako objektivní předpoklad svého krachu.

Ale „skrytá nezaměstnanost“ – nutnost chodit do „práce“ – připravuje dobytek v podmínkách „socialismu“ o tu dobu, po kterou v podmínkách kapitalismu může projevovat své dobytčí sklony „na plné pecky“ v hranicích těch omezení, která uplatňují „orgány činné v trestním řízení“. Proto má dobytek v podmínkách „socialismu“ minimum času a sil se projevovat. Díky tomu byla úroveň zločinnosti v SSSR podstatně nižší než ve vyspělých kapitalistických zemích, a dobytčí zvířeckost se projevovala přívalem „drobností“ typu sprosté mluvy; oplzlých nápisů a obrázků na stěnách podchodů a výtahů; poškozování vnitřních prostor veřejných dopravních prostředků a interiérů veřejných budov; kupení smetí v místech, kde dobytek odpočíval, nebo se jednoduše nacházel; vandalismu vůči uměleckým předmětům, památníkům, přírodním pozoruhodnostem; ohavných „vtipů“ a „výstřelků“²⁸; demonstrováním „tvrďáctví“; narušováním podmínek spokojeného života svého okolí (nejrozšířenější – muzika z oken aut a paneláků otravující všechny okolo, chuligánství) apod.

Po zhroucení SSSR dostal dobytek neomezenou možnost projevovat svou podstatu jak uvnitř svého státu, tak i za jeho hranicemi.

————————

Vše vyložené výše v části 4.3 je „politicky nekorektní“. Pokud to bude vytrženo z kontextu této práce a Koncepce společné bezpečnosti jako celku, může to posloužit jako základ pro obviňování z rasizmu, nebo nějakého jiného projevování nenávisti k lidem, z „extremismu“, z podněcování k násilí apod.

Takové hodnocení vyjadřuje buď pokrytectví, nebo upřímnou nechuť přiznat tu skutečnost, že objektivně existuje určitá hranice, která v jedné a té samé společnosti odděluje zvířata, která se lidem pouze podobají, a v určitém smyslu více či méně normální lidi. Základem takové nechuti je strach, že v případě nesprávného rozhraničení dobytka a lidí je možné dojít k takovým závěrům, na jejichž základě bude vybudována taková politika, v porovnání s jejímiž výsledky může být praxe starozákonně-talmudistického judaismu a hitlerismu, lovu Anglosasů na domorodé obyvatelstvo Austrálie a genocida původního obyvatelstva v mnohých amerických regionech dětskou hrou na pískovišti. A takové obavy jsou oprávněné: opravdu, politika, která nebyla ve shodě s podstatou člověka a Záměrem, proměnila v historické minulosti nejednou život lidí v peklo.

Nicméně pokud budeme ignorovat v duchu „politické korektnosti“ jev zvířectva, který objektivně v současných společnostech existuje, nebude to o nic lepší, neboť to automaticky vede k pro většinu nevědomé realizaci té budoucnosti, kterou vyobrazil I. A. Jefremov v románu Hodina býka na své vymyšlené planetě Tormans.

Proto vyvstává otázka, jak správně rozhraničit dobytek a ostatní, v určitém smyslu více či méně normální lidi v životě společnosti, a také otázka rozluštění smyslu té neurčité formulace „větší či menší normálnost“ lidí, kteří nejsou dobytek.

4.4. Řešení „neřešitelného“ problému\

konvergence

Nakolik je možné soudit z informací ze zoologie, zkušeností chovatelů a cvičitelů zvířat, je tím hlavním, co charakterizuje organizaci psychické činnosti zvířat skutečnost, že každý z druhů biosféry Země s výjimkou člověka se vyznačuje geneticky jednoznačně a bezalternativně naprogramovaným charakterem organizace své psychické činnosti jako procesu získávání a zpracovávání informací, které ze všem společného „vnějšího světa“ postupují do psychiky jedince toho či onoho druhu.

Proto také, ať už někdo naučí opici, nebo cirkusové zvíře cokoliv, na co by medvěd v lese nebo domácí kočka, pes či papoušek (i když jde o ptáka a ne zvíře) samostatně nepřišli, stejně zůstanou organizací své psychické činnosti neměnnými představiteli svých biologických druhů.

Biologický druh „člověk rozumný“ na rozdíl od zvířat a ptáků takto jednoznačně vrozenou bezalternativně naprogramovanou organizaci psychické činnosti – nemá.

To je také to, co odlišuje každého zástupce biologického druhu „člověk rozumný“ od zástupců všech ostatních druhů a důvod, proč se druh „člověk rozumný“ jako unikátní jev celkově vyčleňuje z veškeré biosféry Země.

Člověk se od všech ostatních biologických druhů v biosféře Země odlišuje tím, že informačně-algoritmická struktura jeho psychiky geneticky není naprogramovaná jednoznačně a je produktem jeho osobnostního rozvoje probíhajícího jak pod vlivem vnějších okolností, tak i na základě jeho vlastního rozumu.

Pokud si připomeneme znalosti, které všichni máme ze školní biologie a nahlédneme do vlastní psychiky, tak můžeme tvrdit, že informačně-algoritmické zabezpečení chování zástupců biologického druhu „člověk rozumný“ zahrnuje: 1) vrozenou složku – instinkty a nepodmíněné reflexy (jak na úrovni vnitrobuněčné a buněčné, tak i na úrovni typů tkání, orgánů, systémů a organismu jako celku), a také jejich vnější projevy rozvinuté v kultuře; 2) kulturní tradice stojící nad instinkty; 3) vlastní rozum omezený smysly a pamětí; 4) „intuici celkově“ - to, co se mimoděk „vynořuje“ na úroveň vědomí z nevědomých úrovní psychiky jedince, co k němu přichází z kolektivní psychiky²⁹, je sváděním (přeludem) přicházejícím zvnějšku a posedlostí v inkvizitorském slova smyslu, pro co v okamžiku vzniku nemá jedinec vysvětlení na základě jím vnímaných příčinných souvislostí; 5) Boží vedení v rámci Záměru prováděné na základě všeho předchozího s výjimkou přeludů a posedlosti jako přímé vnější invaze do cizí psychiky navzdory přání a vědomé vůli jejího nositele.

V psychice každého jedince se toto vše může odehrávat nebo odehrává. My však vše, co se týká přeludů přicházejících z vnějšku včetně otázky existence Boha, v této práci ponecháme na úrovni hypotézy, tj. předpokladů, které musí být potvrzeny praxí. Ale vzhledem k tomu, že tato tématika existuje ve všech kulturách po dobu několika historických tisíciletí, by nebylo správné ji při zkoumání otázek organizace osobnostností psychiky ignorovat.³⁰

To, co vyčleňuje lidstvo z biosféry planety, co však v současnosti vládnoucí biologie, psychologie a sociologie pomíjí, a proto se o tom nic nepíše ve školních ani vysokoškolských učebnicích, objektivně v životě existuje. Podstata této tiše opomíjené skutečnosti spočívá v tom, že výše vyjmenované komponenty mohou být různě hierarchicky uspořádány a tvořit tak různé typy struktury osobnostní psychiky, v důsledku čehož každá dospělá osoba biologického druhu „člověk rozumný“ může být nositelem jednoho ze čtyř, v životě více či méně stabilních, typů struktury (organizace) psychiky:

• Zvířecí typ struktury psychiky — kdy je veškeré jednání osoby podřízeno instinktům a uspokojování instinktivních potřeb, bez ohledu na okolnosti.

Ve zvířecím typu struktury psychiky je možné vyčlenit jednu sociálně významnou modifikaci: dobytčí typ struktury psychiky. Jeho specifičnost je možné pochopit z přísloví „vlka krmí nohy“ (bez práce nejsou koláče) a u lidí vypozorovaného – „…a dobytek [krmí] hospodář“.

Bez hospodáře, který by ho zaopatřil, dobytek ponechaný svému osudu a okolnostem většinou zahyne; z menší části zdivočí a vrátí se k organizaci psychiky, která je přizpůsobena samostatnému životu v biocenózách, kdy ho také začínají „krmit nohy“. No, a pokud má hospodáře, tak vzhledem k tomu, že je v dobytčím typu struktury psychiky všechno podřízeno instinktům, je jedinec s tímto typem struktury psychiky orientován na získávání maxima fyziologických a psychoemocionálních požitků s minimem vynaložené práce.

Proto, když je dobytčímu typu struktury psychiky umožněno projevovat své přehnané nároky na lidská práva, tak ve výsledku vznikne dosti agresivně-parazitický antisociální typ, kterému jsou všichni všechno dlužni, ale on sám není nikomu ničím povinován a nic nikomu nedluží. Důsledkem je, že za sebou zanechává rozvrat a jednou z těch věcí, co ho dokáží uspokojit, je provádět špinavosti svému okolí, které ho – podle jeho mínění – nedokáže ocenit a neváží si ho „jako osobnosti“. Když ho však delší dobu ponecháte okolnostem, aby se musel postarat sám o sebe, tak se plně projeví jeho absolutní nezpůsobilost a buď zahyne, nebo (alespoň na nějakou dobu – do nové změny okolností) přestane být dobytkem.

Právě tato organizace psychiky jedince také stojí za vším tím, co bylo dříve řečeno o dobytčí zvířeckosti, jako o jevu v životě společnosti v části 4.3. Dobytčí typ struktury psychiky tvoří základ sociálních jevů nevolnictví/lokajství a smerďakovštiny, o kterých se mluvilo v částech 2 a 3.3.4.

Kromě toho je lidem vlastní i instinktivní algoritmika stádního chování³¹. Pokud budeme mluvit o projevech stádního chování u lidí, tak je to jev, při němž většina následuje „provokujícího“ jedince nebo menšinu. Toto tvrzení však vyžaduje upřesnění: pouze v tom případě, kdy si představitelé této většiny neuvědomují cíle svého jednání a prostředky realizace těchto cílů, nebo jsou jednoduše bez vlastní vůle. Neboť ta věc se má tak, že:

Pokud nechápou smysl svého jednání, tak může být vůle působící v psychice jedince z úrovně vědomí aktivována pouze na hledání smyslu jednání; v opačném případě je řízení předáváno nevědomým úrovním psychiky a přitom může být aktivována instinktivní algoritmika stádního chování, která je vlastní představitelům druhu „člověk rozumný“ biologicky (může být aktivizována vlivem živelných okolností a může být i cílevědomě aktivizována jinými subjekty).

Kromě toho může být instinktivní algoritmika stádního chování aktivizována i v těch případech, kdy je vůle potlačena (například psychotropními látkami, alkoholem, jinými oblbovadly, včetně morálně-psychologického nátlaku na psychiku jedince hromadnými sdělovacími prostředky, show-byznysem, vzdělávacím systémem, nebo těch či oněch autorit osobně³²), nebo kdy nebyla vůle jedince v procesu jeho výchovy dostatečně rozvinuta.

V těchto variantách dokonce i v případě, že jedinec pochopí smysl svého jednání, ho buď úplná nepřítomnost vůle, nebo ve stejné míře její potlačení odsuzuje (pokud ho k tomu vedou okolnosti) k účasti ve stádním chování – taková je algoritmika větší části pubertální kolektivní zločinnosti: lidskou mravnost a životně-strategické zájmy u nich rodiče, škola a televize nezformovali; vlastní vůli nevypěstovali; a když se potom takové „dětičky“ začnou nudit, přičemž energie mají přesmíru, tak něco vypijí – vykouří, „přecvakne jim“, stádní algoritmika se aktivuje a ve výsledku tu máme těžký zločin, kterého se absolutní většina z nich dopouštět neměla v úmyslu… Jenže k zločinu přesto došlo, neboť jeho mravně podmíněná algoritmika byla různými svými fragmenty ve svém souhrnu rozdělena v osobnostních psychikách všech jeho účastníků a instinkty stádních chování tyto fragmenty spojily do jednoho celku. Stejná algoritmika se projevuje, když řádí dav složený z dobytka.

Jedinci se zvířecím typem struktury psychiky včetně jeho dobytčí modifikace se velmi lehce poddávají algoritmice stádního chování se všemi následky z této skutečnosti vyplývajícími jak pro ně samotné, tak i pro jejich okolí.

Jakékoliv ideové přesvědčení a zvířecí typ struktury psychiky nejsou slučitelné.

• Struktura psychiky biorobota, „zombie“ – když v základu chování leží kulturně podmíněné mechanismy a vnitřní psychologický konflikt „instinkty – kulturně podmíněné automatismy“ je v životních situacích ve většině případů řešen ve prospěch kulturně podmíněných automatismů. Pokud však měnící se společensko-historické okolnosti vyžadují vzdát se v té či oné kultuře tradičních norem chování a vypracovat nové, tak „zombie“ upřednostňuje stávající tradice a odmítá možnost účastnit se tvůrčího procesu.

<!-- -->

• Démonická struktura psychiky je charakteristická tím, že její nositelé jsou schopni vůlí překonat diktát instinktů i historicky dané kulturní normy a vypracovat si nové způsoby chování a řešení problémů jak ve svém osobním životě, tak i v životě společnosti. Zda budou tyto jevy z hlediska jejich okolí vnímány jako dobro nebo zlo závisí na jejich reálné mravnosti. Pokud démonismus ve společnosti získá tu či onu moc, vyžaduje bezvýhradnou poslušnost a vymýšlí ty nejbezohlednější a nejvytříbenější formy potlačování svého okolí. Přitom může být démonismus přívržencem dobročinnosti, která je však buď pouze deklarativně demonstrativního charakteru, nebo kryje nějaké utajené zlo.³³

  Démonický typ struktury psychiky se dělí na dva dílčí typy:

<!-- -->

• na démony samotáře, kteří upřednostňují izolované a samostatné jednání,

• a na démony korporátníky, kteří dávají přednost tomu, podílet se na činnosti nějaké korporace na základě té či oné hierarchicky organizované korporativní etiky.

<!-- -->

• Lidská struktura psychiky je charakteristická tím, že každý její nositel si uvědomuje misi člověka být zástupcem Božím na Zemi a v souladu s touto okolností buduje své osobní vzájemné vztahy s Bohem skrze Život a své chápání, svým jednáním na základě své vůle upřímně napomáhá k realizaci Božího Záměru tak, jak ho cítí a chápe. Zpětné vazby (ve smyslu poukazování na jeho chyby), které jsou na něj napojeny Shora, fungují tak, že se člověk ocitá v těch či oněch okolnostech, které odpovídají smyslu jeho modliteb a záměrů, čímž potvrzují správnost jeho jednání, nebo poukazují na jeho chyby. Jinými slovy Bůh hovoří s lidmi jazykem životních okolností.

  Pro lidskou strukturu psychiky je normální, když v hierarchii její algoritmiky intuice zaujímá vyšší místo než rozum, rozum zase stojí nad instinkty a všechno to dohromady zajišťuje soulad člověka s biosférou Země, Vesmírem a Bohem. Pro lidskou strukturu psychiky je v životě normální: neformální, nedogmatická a od rituálů oproštěná víra (důvěra) Bohu a jednání v rámci Božího Záměru na základě své dobré vůle, tj. pro člověka je normální jazyčnictví (čtení jazyka životních okolností) v Monoteismu (Jedinoboží).

  Důkaz Své existence Bůh poskytuje všem a každému v dialogu s ním osobně tak, že odpovídá na modlitbu změnou životních okolností v souladu s jejím smyslem, nebo tak či onak dává najevo, proč žádost nemůže být splněna. Takže, jak již bylo řečeno:

Existence Boha není otázkou víry v to, že Bůh existuje, nebo v to, že Bůh neexistuje: je to otázka mravně podmíněného osmyslení své osobní náboženské praktiky; poznání, prakticky potvrzované v každodenním životě v dialogu s Bohem.

Nicméně ateistické přesvědčení je vlastní mnoha lidem, proto je lidský typ struktury psychiky v tom smyslu, v jakém je definován výše, pro mnohé výmyslem a fikcí, což znamená, že je v jejich chápání světa démonický a lidský typ struktury psychiky strukturně vzájemně nerozlišitelný, tj. splývají do stejného typu struktury psychiky, v jehož hranicích je přece jen rozeznatelná odlišnost podle příznaku „dobré“ nebo „zlé“. „Zlé“ jsou ve své většině ochotni nazývat „démony“ a „dobré“ zase „lidmi“. Takový přístup je však musí postavit před otázku objektivity odlišnosti „Dobra“ a „Zla“ a zdroje rozlišení „Dobra“ a „Zla“ v reálném životě v jejich konkrétních projevech.

Pokud je existence Boha přiznána, tak jsou démonický a lidský typ struktury psychiky strukturně rozlišitelné, i když je nutné přiznat i tu skutečnost, že mezi démony jsou také zcela dobromyslní démoni.

Ještě jeden typ struktury psychiky lidé zrodili sami:

• Typ psychiky zvrácený do nepřirozenosti – kdy se subjekt náležející k biologickému druhu „člověk rozumný“ omamuje různými psychotropními látkami: alkoholem, tabákem a těžšími moderními drogami, což vede k nepřirozené deformaci charakteru fyziologie organismu jak v aspektu látkové výměny, tak i v aspektu fyziologie biopole, což vede k množství různorodých narušení psychické činnosti ve všech jejích aspektech (počínaje od fungování smyslových orgánů a konče intelektem a schopností uplatňovat svou vůli)³⁴ charakteristických pro typ struktury psychiky zvířecí, zombie, démonické (nositelé lidského typu struktury se neomamují). Takto se člověku pouze podobný subjekt stává nositelem organizace psychiky, která nemá své místo v přirozené biosféře, a kvalitou svého chování, <u>které neodpovídá vznikajícím okolnostem,</u> se mění v nejhorší ze zvířat³⁵ (a to tím spíše, pokud je nositelem dobytčího typu struktury psychiky a je přeplněn domýšlivostí, že on je člověk a navíc nejspíš výjimečný). A za toto své narušení <u>pro něj Shora předurčeného postavení v biosféře Země</u> nevratně dostává odplatu od Života.

  Navíc, pokud začne být subjekt na omamných látkách závislý, dochází u něj k trvalé deformaci jeho biopole, takže podle parametrů svého ducha přestává náležet k biologickému druhu „člověk rozumný“. Kromě toho je většina omamných látek genetickými jedy, které narušují fungování chromozómového aparátu a chromozómovou strukturu těch, kteří je do svého organismu přijímají. Defektní chromozómové struktury jsou předávány potomstvu, což tak či onak podrývá jejich zdraví, potenciál osobnostního rozvoje a tvůrčích schopností. Projevuje se to o to více, pokud k početí dochází předtím, než systémy obnovující chromozómové struktury fungující v organismu stačí napravit škody. Ale pokud se genetické jedy dostávají do organismu příliš často a v takových množstvích, že systémy obnovující chromozómové struktury organismu nestíhají opravit všechna poškození, je potomstvo odsouzeno k degeneraci. Právě tyto okolnosti umožňují nazvat tento typ struktury psychiky – vytvořený samotnými lidmi a obnovovaný kulturou společnosti – zvráceným do nepřirozenosti.

  Dobytčí typ struktury psychiky celkem často přechází ve zvrácený do nepřirozenosti.

  Typ struktury psychiky se v průběhu života může v procesu osobnostního rozvoje měnit (a stejně tak degradovat) a být v určitém déle trvajícím časovém úseku stabilním. Typ struktury psychiky však může být také nestabilním, tj. může se měnit vlivem okolností dokonce i několikrát denně.

Přitom jsou všechny znalosti a návyky jedince svého druhu „nadstavbou“ k typu struktury psychiky v každém časovém okamžiku: tj. znalosti a návyky samy o sobě typ struktury psychiky necharakterizují, a jedny a ty samé znalosti a návyky mohou mít nositelé různých typů struktur psychiky.³⁶

Každý z typů struktury psychiky dospělých lidí (s výjimkou psychiky zvrácené do nepřirozenosti) je možné odhalit na tom základě, že v algoritmice psychiky jedince dominuje ten či onen zdroj informačně-algoritmického zabezpečení chování.

Pokud se podíváme na psychiku jedince v jejím vývoji ze stádia novorozeného dítěte k dospělému, který dosáhnul nevratně lidského typu struktury psychiky, tak je možné si povšimnout: to, co je normou pro určitá věková období, tvoří základ nelidských typů struktury psychiky dospělých (s výjimkou psychiky zvrácené do nepřirozenosti). Jinými slovy, mezi určitými věkovými obdobími a typy struktury psychiky je možné vést určité paralely.

Tak například prakticky celé informačně-algoritmické zabezpečení chování novorozeného dítě jsou vrozené instinkty a reflexy a celé jeho chování je jim podřízeno, což odpovídá tomu, co je v dospělosti charakteristické pro zvířecí typ struktury psychiky.

O něco starší dítě potom začíná napodobovat chování dospělých, aniž by o tom přemýšlelo a nějak mravně vyhodnocovalo to, co od nich přejímá; začíná budovat své chování v životě na základě toho, co dokázalo odpozorovat, což odpovídá tomu, co je v dospělosti charakteristické pro typ struktury psychiky zombie-biorobota.

Dále dítě (pokud není do té doby zlomeno psychologickými okolnostmi a autoritou starších) vstupuje do období, kdy v jeho chování dominuje osvojování jeho osobnostního tvůrčího potenciálu, což se projevuje v odmítání kultury dospělých a v hledání sebevyjádření. Často toto jeho chování nabývá dosti bezohledného charakteru, který odpovídá démonickému principu „dělám si co chci“.

A až poté, kdy si dítě povšimne, že jeho osobnostně-autonomní možnosti jsou omezené, a že by měly být v souladu s nekonečnem, tak, pokud se zamýšlí nad náboženskou a filosofickou problematikou v životě a Božím Záměrem, se teprve začíná posouvat od více či méně intenzivních projevů pubertálního démonismu k nevratně lidskému typu struktury psychiky.

Tj. tato analýza ukazuje, že typ zvířecí, zombie a démonické struktury psychiky, projevující se v chování dospělých lidí, je výsledkem stagnace jejich osobnostního vývoje v jedné z předcházejících etap, že je vyjádřením jejich nezakončeného osobnostního vývoje. Jinými slovy:

Typ struktury psychiky dospělého člověka je od začátku podmíněn výchovou, což znamená, že jestliže jedinec k počátku své mladosti nedosáhne nezvratně lidského typu struktury psychiky, je to výsledek špatné kultury společnosti a nepravé výchovy ze strany rodičů, kteří jsou sami částečně oběťmi stejné špatné kultury, pouze v její starší verzi.

Proto v dospělosti, pokud si tuto skutečnost uvědomí, je jedinec schopný přejít z jakéhokoliv typu struktury psychiky k lidskému díky svému dalšímu osobnostnímu a společenskému vývoji; jedinec je schopen si uvědomit v jakém typu struktury psychiky se v daný okamžik nachází; a je schopen cíleně začít jednat, aby přešel k nevratně lidskému typu struktury psychiky, a Bůh mu v tomto jeho úsilí bude nápomocen.

Statistika rozdělení dospělého obyvatelstva podle typů struktury psychiky, ve kterých se nacházejí větší část doby, tvoří s ohledem na ty, kteří nedosáhli nezvratně lidského typu struktury psychiky, statistiku ustrnutí osobnostního vývoje na cestě od novorozence k dospělému jedinci. V závislosti na statistice rozdělení lidí podle typů struktury psychiky společnost vytváří i svou sociální organizaci a rozvíjí svoji kulturu, která buď napomáhá zakonzervování dosaženého stavu a recidivám pokusů o otrokářství, nebo napomáhá tomu, aby lidská struktura psychiky byla uznána normou a byla kulturou při směně pokolení garantovaně obnovována jako základ pro další osobnostní a společenský rozvoj národů i celého lidstva.

————————

To, co bylo vyloženo výše v části 4.4, představuje klíč k vyřešení „neřešitelného“ problému davo-„elitářství“ a konvergence všech davo-„elitářských“ systémů v procesu jejich vývoje do jakési společnosti budoucnosti, oproštěné od vad a nedostatků každého z nich, která by měla kvality, které ani jeden z nich nikdy neměl a nemá.

Tj. objektivně je konvergence různých sociálních systémů schopná vyřešit všechny problémy současné globální civilizace pouze v tom případě, pokud se v jejím průběhu kulturně svébytné národní a mnohonárodnostní společnosti začnou posunovat ve svém kulturně historickém vývoji k takovým kvalitám, kdy všichni lidé, kteří se v nich narodí, budou dosahovat nevratně lidského typu struktury psychiky k začátku své mladosti.

Toto tvrzení není další utopií v dějinách lidstva, ale objektivní a dávno otevřenou možností vývoje lidstva, proto je možné probrat vnitřní sociální faktory a ve vztahu ke společnosti vnější faktory, které tak či onak souvisí s tímto procesem a napomáhají realizaci konvergence v uvedeném smyslu nebo jí naopak brání. Takovými faktory jsou:

• osobnostní subjektivismus lidí;

• činnost veřejných institucí;

• vliv prostředí na jedince – jak sociálního, tak i přírodního prostředí;

• Všedržitelnost.

Osobnostní subjektivismus. Jak již bylo zmíněno dříve, jedinec je schopen si uvědomit s jakým typem struktury psychiky žije a jedná trvale, nebo žil a jednal v těch, či oněch situacích v různou dobu. A samozřejmě, že za typ struktury své psychiky před lidmi a Bohem odpovídá jen on sám, a nikdo kromě jeho samotného nemůže jeho typ struktury psychiky změnit. To se týká jak vývoje směrem k získávání nevratného lidského typu struktury psychiky alespoň ke stáří, tak i degradace – přechodu k dobytčímu a do nepřirozenosti zvráceného typu struktury psychiky.

Proto také nemohou existovat žádné veřejné instituce, které by prováděly jednorázovou (typu jednotné státní zkoušky), nebo pravidelnou atestaci obyvatelstva na předmět zjišťování statistiky jeho rozčlenění podle typů struktury psychiky. Nemluvě už o tom, že by pokus o zřízení podobného druhu institucí vedl ke gribojedovské otázce: „A posuzovat to bude kdo?“³⁷ Tj. kdo a jak by atestoval samotné pracovníky takovéhoto druhu instituce, pokud by je snad chtěla nějaká korporace idiotů a špinavců zakládat a s jejich pomocí budovat politiku asi takovou, jako když byly na základě idejí rasizmu zakládány veřejné instituce ve „Třetí říši“, s jejichž pomocí byla uplatňována politika státu. Pokud společnost něco takového připustí, tak si za to bude moci sama: čtěte Hvězdné deníky Ijona Tichého. Putování 24 od Stanislawa Lema³⁸.

Také nemůžou existovat ani žádné Akademie lidskosti, kde by byli vyučováni různorodí nelidé, a ti, kteří by po ukončení studia složili jakési kvalifikační zkoušky, by dostali potvrzení-diplom, že se stali lidmi, na základě kterého by potom mohli uplatňovat ve společnosti nelidí svá „lidská práva“.

Příčina tkví v tom, že pokud je lidský typ struktury psychiky vybudován na základě dialogu jedince s Bohem skrze jeho život, tak první, co musí udělat jedinec, který si uvědomí, že není úplným člověkem, vědomě, ze svého rozhodnutí obnovit svůj kontakt s Bohem skrze svůj vnitřní svět, své vnitřní tajemno, a potom následovat Boží vedení podle svého svědomí. Okolní lidé nemohou udělat nic jiného, než mu pomoci osvětlit situaci a vysvětlit mu smysl života jedince a společnosti. A s ohledem na osobitost problémů, které čekají každého jedince na jeho cestě dosahování nevratného lidského typu struktury psychiky, si musí každý sám vypracovat svou vlastní „jógu“, která by ho neizolovala od Života a pomáhala mu žít v rámci Záměru a stát se člověkem, pokud „jógou“ chápeme psychofyziologické praktiky zaměřené na dosahování určitých cílů a vypracování určitých osobnostních kvalit.

Fakticky to znamená, že každý jedinec může sám vyvíjet úsilí, aby se stal člověkem, vychoval ze svých dětí opravdové lidi, vnesl svůj vklad do výchovy jejich přátel, a také pomohl v uvědomění si a překonání této problematiky dalším lidem, se kterými ho svede Život.

Veřejné instituce. Historicky vzniklá kultura je bohužel taková, že veřejné instituce, které v ní byly vytvořeny (státnost, věda, vzdělávací systém, hromadné sdělovací prostředky, politické strany, organizace tradičních náboženství a netradičních sekt apod.) nemohou společnosti v ničem pomoci při vyřešení problematiky dobytčí zvířeckosti a přechodu ke kultuře, ve které je lidský typ struktury psychiky obecně přiznanou normou, a kde, pokud se od ní někdo odchýlí, je to pro něj natolik strašné, že by se hanbou nejraději propadl. Navíc je jejich činnost zaměřena na prohlubování systémové krize globální civilizace. Toto tvrzení je oprávněné jak při posuzování jejich činnosti na úrovni států, tak i v globálním měřítku; jak v Rossionii tak i v jiných státech světa a nezávisle na tom, zda se jedná o státy „vyspělé“ nebo „rozvojové“.

Příčina spočívá v tom, že:

Veřejné instituce jsou výsledkem kultury společnosti, která vznikla v minulosti; a kultura je výsledkem koncepce řízení, pod jejíž vládou žije společnost. Takže veřejné instituce mají svoji vnitřní korporativní disciplínu, na základě které se obnovují v návaznosti pokolení v rámci určité koncepce řízení. Většina lidí, kteří jsou vládnoucí koncepci řízení cizí, se do nich nedostane, a ti, kteří se tam z nějakých důvodů přece jenom jako „výjimka potvrzující pravidlo“ dostanou, neurčují charakter jejich činnosti nebo jsou z jejich korporativního prostředí vytlačováni.

Fakticky to znamená, že předtím, než se změní kvalita veřejných institucí, se musí společnost změnit sama.

Potom se lidé s jinou mravností, jiným chápáním světa a organizací své psychiky dostanou do stávajících veřejných institucí, některé z nich zruší a vytvoří nové veřejné instituce, které v minulosti neexistovaly.

Zatím žijeme v podmínkách nazrávajícího konfliktu chápání světa historicky vzniklých veřejných institucí a té části společnosti, která si uvědomuje, že takto se žít nedá, a že je třeba vypracovávat a do života zavádět alternativu k historicky vzniklému způsobu života jak na úrovni národních společností, tak i globální civilizace.

Nezávisle na tom, zda jsou prováděny jakési reformy „shora“, nebo proběhne revoluce a změny jsou zaváděny „zdola“, předchází v historii oběma těmto případům a této politice změny kvality života společnosti změna vnímání světa a celkové psychiky představitelů politicky aktivní části společnosti.

Doufat proto v to, že společenské instituce (tj. jejich nynější kádrové složení) najednou nasáknou idejí nastolení království Božího na Zemi úsilím samotných lidí pod Božím vedením a začnou ji bez pokrytectví uvádět do života, není možné³⁹. Jejich kádrové složení, určující jejich „tvář“ a charakter jejich činnosti, tvoří „elitáři“ a slouhové; výjimky jsou ojedinělého charakteru. Aby se změnila kvalita činnosti veřejných institucí a jejich charakter, je proto nutné, aby narazily na skutečnost, že nemohou „ovládat“ společnost postaru⁴⁰. To se však musí změnit lidé tvořící společnost. Psychologie davu nositelů nelidských typů struktury psychiky je jednotvárná a neměnná po dobu tisíciletí, a proto není stimulem k tomu, aby veřejné instituce davo-„elitářské“ společnosti měnily svůj charakter.

Pouze v důsledku změny statistiky rozdělení společnosti podle typů struktury psychiky⁴¹ směrem k převládajícímu lidskému typu struktury psychiky přestanou být veřejné instituce ve vleku dobytčího typu struktury psychiky a samy začnou pracovat na vykořenění davo-„elitářství“ a prosazování lidskosti jako globální společnosti, ve které je lidský typ struktury psychiky obecně přiznanou normou dosahovanou všemi k začátku mládí. Dokud se to nestane, budou veřejné instituce:

• buď neutrálně neúčastné k projevům veřejné iniciativy působící tímto směrem, přičemž v některých případech ji mohou podporovat kvůli své nedovtipnosti, nebo na základě shody nějakých soukromých zájmů se zájmy společenského rozvoje;

• nebo jí budou cíleně čelit, a to dokonce aniž by si to uvědomovaly, neboť byly ve své historicky vzniklé podobě vytvořeny na základě určité koncepce řízení života společnosti, která se alternativním koncepcím řízení cíleně brání⁴².

  Na jejich odpor tedy musíme být připraveni. To neznamená, že je nutné ho provokovat a „nepromyšleně riskovat“, že je třeba ve vztahu k nim jednat extrémisticko-teroristickými metodami. Je však také nutné si uvědomovat, že „ti, kdo jsou připraveni vzdát se své svobody, aby získali krátkodobou ochranu před nebezpečím, si nezasluhují ani svobodu ani bezpečí“⁴³, a proto je nutné v zájmu společenského rozvoje a překonávání problémů jednat účelově v mezích stávajících možností a zvyšovat a zdokonalovat přitom vlastní schopnosti a návyky.

Vliv vnitřních sociálních faktorů v prostředí na jedince. Skutečnost je taková, že v současné době absolutní většina lidí v Rusku nemá ponětí o typech struktury psychiky, nemluvě už o tom, že to neví více než 6 miliard obyvatel této planety, kteří neznají ruský jazyk. Ale i většina těch, kteří se s těmito informacemi seznamují již více než 10 let⁴⁴, se ve své většině organizačně-psychologicky málo změnila: hromadit znalosti, rozšiřovat si svůj rozhled a osvojovat si různé návyky je daleko jednodušší, než zjišťovat a překonávat problematiku v organizaci své vlastní psychiky a jejích vazeb na egregoriální prostředí společnosti. Jenže právě v tom spočívá práce, na základě které se člověk stává nositelem lidského typu struktury psychiky v jejím výše definovaném smyslu.

A jsou i tací, kteří z různých důvodů (mravního, světonázorového, intelektuálního charakteru, kvůli svému ponoření do všeobecné honby za něčím apod.), poté co narazili na materiály Koncepce společné bezpečnosti (KSB), nezačali tyto materiály studovat a porovnávat je s životem lidstva, naší i ostatních společností, se svým vlastním životem a osudy jiných lidí.

Kromě toho existují i lidé, kteří slyší na názory typu „ideje se stávají materiální silou, když ovládnou masy“. Z hlediska mnohých z nich, jestliže KSB „neovládla masy“ přibližně za 20 let činnosti vnitřního prediktoru SSSR, tak to znamená, že se jedná o hloupost, a proto je třeba ji ignorovat a nezabývat se jejím posuzováním: což je typicky dobytčí postoj⁴⁵.

Nicméně nezávisle na rozšířenosti KSB ve společnosti a vztahu k ní, na počtu jejích nositelů a počtu těch, kteří svou oddanost KSB pouze imitují, probíhají v lidstvu určité procesy, které ovlivňují život jedinců. A tyto procesy jsou svým charakterem takové, že společnosti člověku pouze podobných nositelů nelidského typu struktury psychiky, které jsou v podstatě nositeli fašistických⁴⁶ kultur stabilně obnovujících davo-„elitářství“ v návaznosti pokolení, výhledově nic dobrého nečeká.

Tato věc se má tak, že restart biblického projektu, v jehož výsledku kapitalismus na základě idejí buržoazního liberalismu potlačil nebo nahradil v globálním měřítku feudalismus a někde i stále přetrvávající otevřeně otrokářské společensko-ekonomické formace, zrodil sociální jev, který v minulosti neexistoval. Tímto jevem je urychlení vědecko-technického pokroku pod vlivem lichvářství a kooperace individuální různorodé práce. Toto například k této otázce říká, pro naše média zcela legitimní, ekonom M. Chazin:

«V 16. století byl zákaz odvolán (má na mysli zákaz lichvářství, který platil ve většině katolických států v době feudalismu: naše vysvětlivka k citaci) a ke konci 18. století byl vytvořen současný kapitalistický model, který teď nazýváme modelem vědecko-technického pokroku, a jehož podstata spočívá v tom, že na úvěr jsou realizovány nové vědecké výzkumy, jak se jim dnes říká NIOKRy – vědeckovýzkumné vývojově-konstrukční práce. Na úvěr je organizována masová výroba, a potom jsou z prodejů tyto úvěry spláceny. Ve všech ekonomických učebnicích je napsáno, že pokud se ze dvou absolutně stejných firem jedna rozvíjí ze svých vlastních prostředků a druhá díky úvěrům, tak se ta zadlužená rozvíjí rychleji. Jinými slovy to znamená, že byl vytvořen mechanismus prudce urychlující technologický rozvoj. Takový model fungoval do nedávné doby. Přitom specifikum tohoto modelu vytvořeného ke konci 18. století spočívalo v tom, že jako nástroj zvyšování produktivity práce byl využíván mechanismus dělby práce⁴⁷ a prohlubování dělby práce automaticky vede k rozšiřování trhu. Takže počínajíce z konce 18. století historie lidstva z hlediska ekonomiky představovala boj stále více se snižujícího počtu a stále více se objemově rozšiřujících několika nezávislých technologických center, které si mezi sebou konkurovaly.

Ke konci 19. století a začátku 20. století zbyla 4 taková centra – centrum číslo jedna Velká Británie a tři projekty dohánějícího rozvoje, které byly v té době úspěšně realizovány – Německo, USA a Japonsko. Dále začaly problémy, protože bylo nutné neustále se rozšiřovat, aby bylo možné se rozvíjet, a rozšiřovat se nebylo kam.» (M. Chazin, Echo Moskvy, 31. 03. 2009; uvedeno podle publikace v novinách K barjeru!⁴⁸ č. 2 ze dne 2. června 2009: http://www.duel.ru/200922/?02_4_2).

A urychlení vědecko-technického pokroku je hlavním vnitřním sociálním vlivovým faktorem na množství jedinců, který podrývá stabilitu davo-„elitářství“. To je nutné blíže vysvětlit.

————————

*Odbočení od tématu:*

Změna vzájemného poměru etalonových frekvencí\

biologického a sociálního času

Adaptace vysoce rozvinutých biologických druhů k prostředí, ve kterém žijí, má dvouúrovňový (nebo dvoukanálový) charakter:

• K pomalým změnám životního prostředí se ve vztahu ke střídání pokolení každý druh (populace) přizpůsobuje změnou vrozených vlastností jedinců v nových pokoleních v mezích statistického rozptylu připouštěného genetikou. To je jeden kanál průběhu informačních procesů.

• K rychlým změnám se ve vztahu ke střídání pokolení druh (populace) nemůže přizpůsobit změnou vrozených vlastností jedinců, takže v důsledku se novým vlivovým faktorům prostředí musí přizpůsobit všichni jedinci, kteří se s nimi ve svém životě setkají. Ti jedinci, kteří se nedokážou přizpůsobit nějakému faktoru, s jehož tlakem se ve svém životním prostředí střetnou, hynou statisticky častěji jak v důsledku přímého vlivu tohoto faktoru, tak i v důsledku různých druhotných příčin, které jsou ve vztahu k nim vnitřně lokalizované a jsou vyvolané „stresem“ a „neurózami“ způsobenými neschopností na tento faktor reagovat (například téměř 70% lidských nemocí známých moderní medicíně je psychosomatického charakteru). Ti, kteří se přizpůsobí, se vyhnou přímé smrti a nepocítí vliv „stresů“ a „neuróz“. V životě biologického druhu jako systémového celku v sestavě biosféry se tak jedná o druhý kanál průběhu informačních procesů.

Popsaná obecně biologická zákonitost platná bez výjimky pro všechny vysoce rozvinuté biologické druhy na Zemi má ve vztahu k druhu „člověk rozumný“ své osobitosti. Ukazuje se, že jedním z vlivových faktorů působících v životním prostředí na člověka, ke kterému se člověk jako biologický druh musí tak či onak přizpůsobit, je vědecko-technický – technicko-technologický pokrok se všemi jeho následky, což je faktor, jehož původcem jsou sami lidé.

Tento faktor může být krátce popsán následujícími slovy:

• V dávnověku, před několika tisíci lety, u samotného počátku zrození současné globální civilizace, kdy byl biblický projekt zotročení lidstva ve své první verzi teprve zaváděn do globální politiky, se rychlost vývoje technicko-technologického pokroku blížila nule. Projevovalo se to tak, že prakticky neměnným světem procházely desítky, pokud ne stovky pokolení lidí.

• V současné době se po dobu života jednoho pokolení stačí vyměnit několik generací techniky a technologií⁴⁹.

Pokud se blíže podíváme na mnohokanálové systémy určené ke zpracovávání informací, tak každý jednotlivý kanál pro zpracovávání informací se v těchto systémech vyznačuje svými charakteristikami: rychlostí a objemem zpracovávané informace; a celý systém je charakterizován vzájemným poměrem parametrů všech kanálů pro zpracovávání informací a parametry přelévání informací mezi kanály.

Jak bylo zmíněno výše, tak každý dostatečně vysoce organizovaný biologický druh může být v procesu adaptace k měnícím se podmínkám ve svém životním prostředí charakterizován jako dvoukanálový informační systém. A to platí i pro lidstvo:

• První kanál – dále ho budeme nazývat genetický – zajišťuje adaptaci v procesu střídání pokolení na základě fungování genetického mechanismu, z něhož jednu komponentu tvoří chromozómový aparát.

• Druhý kanál je možné nazvat individuálně-reakčním, neboť zajišťuje adaptaci díky individuálním reakcím jedinců, kteří se bezprostředně střetávají s vlivovými faktory prostředí. Nicméně přestože se jedná o individuální reakce, je přesnější druhý kanál nazvat sociálním, neboť geneticky nezděděné návyky chování (včetně tvůrčích návyků) a znalosti může každý jedinec z větší části získat pouze z kultury společnosti v procesu své výchovy a sebevýchovy⁵⁰.

Posuzování lidstva jako dvoukanálového informačního systému umožňuje při analýze vlivu technicko-technologického pokroku na život lidí v životě globální civilizace vyjevit změny kvalitativního charakteru, ke kterým došlo během 20. století.

Rychlost obnovy informačního stavu lidstva z hlediska genetického kanálu je možné určit z frekvence obnovy lidských pokolení. Tato hodnota je podmíněna biologií druhu „člověk rozumný“ a je prakticky neměnná po celou dobu lidské historie: průměrně statisticky vstupuje nové pokolení do života ve všech rodových liniích každých 17 – 25 let, po dosažení pohlavní zralosti předcházejícího pokolení.

Rychlost obnovy informačního stavu z hlediska sociálního (individuálně-reakčního) kanálu v aspektu vlivu technicko-technologického pokroku, který nás zajímá, je možné určit z frekvence obnovování aplikovaných znalostí a návyků, na základě kterých lidé mohou používat ty či ony objekty technosféry, technologie a organizační postupy nezbytné pro udržení si své profesionální způsobilosti a sociálního postavení v té či oné posuzované epoše. Tj. při takovém postupu je možné pro každou historickou epochu vyhotovit seznam technologií, technických zařízení a předmětů běžného života, které v ní lidé využívali, a potom je možné seznamy sestavené pro různé epochy mezi sebou porovnat.

Tímto způsobem zjistíme, že určitá technická zařízení a technologie zastaraly, a místo nich se objevily nějaké nové; také zjistíme, že určité znalosti a návyky, které byly nezbytné pro používání těchto již zastaralých technických zařízení a technologií, přišly o svůj sociální význam, a nějaké nové znalosti a návyky se naopak staly aktuálními.

Pokud se podíváme na průběh globálního historického procesu, tak rychlost obnovy sociálně významných znalostí a návyků technicko-technologického charakteru nebyla v různých regionech a celkově v globální civilizaci v průběhu historie konstantní; čím více se dostáváme dále do minulosti, tím je nižší a čím více se blížíme k současnosti, tím je vyšší. Je možné si povšimnout, že k polovině 20. století se frekvence obnovy sociálně významných znalostí a návyků technicko-technologického a procedurálního charakteru vyrovnala frekvenci obnovy pokolení v rodových liniích a ve druhé polovině 20. století se nadále zvyšovala, až tuto frekvenci překročila.

Ve starověku a středověku aplikované znalosti a návyky nezastarávaly celá staletí. Ještě na konci 19. století studentovi stačilo, aby se všechno nabifloval jednou a mohl s těmito zásobami znalostí prožít celý svůj pracovní život.

V současné době se jednou osvojené aplikované znalosti a návyky v mnohých odvětvích znehodnocují během 5 – 7 let, což může v osudech mnohých lidí vést ke ztrátě jejich profesionálního a sociálního postavení, k rozpadu rodiny a mnohým dalším nepříjemnostem. Jedná se o to, že tyto procesy se dotýkají velkého množství lidí, neboť v důsledku objevování se nových znalostí dochází ke strukturální přestavbě víceodvětvových výrobně-spotřebitelských systémů, takže jedny profesionální návyky se masově absolutně znehodnocují, a nové se stejně masově stávají potřebnými. Otázkou zůstává, zda si lidé, jejichž profese již nejsou aktuální, dokážou rychle osvojit profese nové a zda ve společnosti existuje systém podpory hromadné profesionální rekvalifikace.

Kromě toho:

V současné době rychlost vědecko-technického pokroku dosáhla svého předělu podmíněného psychologicky – předělu schopnosti psychiky lidí zpracovávat informační toky a osvojovat si nové znalosti a návyky při tom způsobu života, který je příslušný každé sociální skupině.

A tato okolnost, pod jejímž vlivem se ocitlo veškeré obyvatelstvo vyspělých států a konkrétně jeho - z hlediska intelektuální vzdělanosti - „pokrokové“ skupiny, je nyní hlavním generátorem stresů.

Přitom je kvalita života společnosti v určitém smyslu charakterizována poměrem rychlostí změn informačního stavu v obou uvedených kanálech a v souladu s výše uvedeným, došlo v obou kanálech ke změně charakteristik frekvencí obnovy informačního stavu lidstva.

Vzhledem k tomu, že každý proces, ve kterém je možné vyčlenit určitou periodicitu, může být zvolen etalonem času, budeme v krátkosti tuto změnu nazývat změnou poměru etalonových frekvencí biologického (založeného na frekvenci obnovy pokolení v rodových liniích) a sociálního (založeného na frekvenci obnovy sociálně významných znalostí a návyků) času.

Ve vztahu k vícekanálovým systémům zpracovávání informací znamenají změny poměrů charakteristik kanálů takovéhoto druhu, že systém objektivně přešel do jiného režimu svého fungování, existence.

A v tomto novém režimu může informačně-algoritmické vybavení, na základě kterého systém fungoval v minulosti, ve větší či menší míře přijít o svou funkční způsobilost; takže se cíle, na jejichž realizaci byla činnost systému zaměřena, stanou ve větší či menší míře neuskutečnitelnými nebo se bude množina cílů určitým způsobem měnit.

Zajištění stabilního fungování systému při změně poměru charakteristik kanálů vyžaduje jiné informačně-algoritmické zabezpečení, aby se udržela funkčnost systému jako celku i prvků, ze kterých se skládá.

Poslední konstatování ve vztahu k lidstvu jako celku, národním společnostem, diasporám a jiným sociálním skupinám, které ho tvoří, znamená, že při změně charakteru vnitřních sociálních procesů vyžaduje další existence lidstva změnu kvality kultury, a to především v aspektech výchovy (ve smyslu formování psychiky osobnosti), vzdělání (ve smyslu předávání těch či oněch znalostí a návyků) a jejich cílů. Tato změna kvality kultury vyžaduje od lidí osobně, aby si osvojovali a rozvíjeli svůj genetický potenciál, který nebyl v davově-„elitářských“ kulturách žádoucí.

————————

Davo-„elitářství“ a tím spíše davo-„elitářství“ na základě rodového zřízení (klanové, stavovsko-kastovní členění společnosti) bylo vnitřně algoritmicky stabilní v bývalém poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, kdy technicko-technologicky pozměněným světem procházelo několik pokolení lidí. Tehdy jeden otec učil syna být panovníkem a ten druhý oráčem. Znalosti a návyky, které takto jejich synové jednou získali, určovaly jejich sociální postavení pro celý zbytek života. Znalosti a návyky odpovídaly sociálnímu postavení a společnost je ztotožňovala s osobní hodnotou a sociálním postavením příslušným pro danou osobní hodnotu, neboť to byla právě osobnost, kdo byl nositelem nezcizitelných znalostí a návyků, organizace psychiky, které byly kvůli sociální organizaci a zaměstnanosti ostatním lidem nepřístupné. Kromě toho prostý člověk dokonce, i když se dostal k nějakým „carským“ informacím, nedisponoval v převážné většině těchto případů takovým vnímáním světa a rozhledem, které by mu umožnily tyto informace vyhodnotit v dostatečné kvalitě, aby s nimi dokázal naložit ve svůj osobní prospěch, nebo ve prospěch společnosti jako celku. Tj. ustálené slovní spojení „spodina se stala knížetem“ mělo právo na existenci ve smyslu odsuzování někoho, kdo se dostal z nízkého do příliš vysokého postavení (zbohatlík, rychlokvaska) v dřívějším poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, v podmínkách davově-„elitářského“ způsobu života společnosti.

Biblický projekt zotročení lidstva, který se zrodil v těchto podmínkách, pokud pomineme jeho mravně-etickou zkaženost, těmto sociálním podmínkám odpovídal jak celkově, tak i ve svých dílčích jednotlivostech. A v poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, který platil do začátku 20. století, se společnost mohla z větší části skládat z nositelů nelidských typů struktury psychiky, neboť stresová zátěž byla v porovnání se současnou frekvencí biologického a sociálního času nepatrná a způsobilost nelidských typů struktury psychiky⁵¹ byla ve většině případů pro zajištění součinnosti jedince s během událostí dostatečná. Proto byl také biblický projekt v podstatě úspěšně v životě uplatňován až do vzniku jeho první krize v epoše feudalismu (o které se hovořilo v části 3.3.1), kdy se národní aristokracie stala jeho vnitřní brzdou, neboť nepřiznávala „elitářsky“-mocensky kosmopolitní postavení vnitřních mafií židovské diaspory, a lichvářství – hlavní prostředek rozšiřování zóny podřízené projektu – odsuzovala katolická církev.

Restart biblického projektu, který zrodil kapitalismus na základě idejí buržoazního liberalismu legitimizujícího lichvářství a princip všeobecné prodejnosti, tento problém odstranil a vnitřním mafiím židovské diaspory zajistil „elitářsky“-mocenské kosmopolitní postavení.

Přitom došlo v Evropě (za hranicemi Ruska) a v USA k mravně-etické konvergenci historicky reálného křesťanství a židovství. Karel Marx, přestože nepoužíval termín „konvergence“, který se v politologii objevil až v polovině 20. století, o tomto jevu psal následovně (poznámky označené „- red.“ jsou z citované publikace, ostatní vysvětlivky a poznámky jsou naše):

«Žid se emancipoval židovským způsobem, emancipoval se nejenom tím, že si přivlastnil moc nad penězi, ale také tím, že se skrze něj i nezávisle na něm⁵² peníze staly světovou mocností a praktický duch židovstva se stal praktickým duchem křesťanských národů. Židé se emancipovali do té míry, do jaké se křesťané stali židy.

„Zbožný a politicky svobodný obyvatel Nové Anglie“, píše například plukovník Hamilton, „je jakýmsi Láokoónem⁵³, který se ani v nejmenším nesnaží osvobodit od hadů, kteří ho ovinuli a svírají. Jejich modlou je Mamon⁵⁴, ke kterému se modlí nejen svými ústy, nýbrž i všemi silami svého těla a duše. Země není v jejich očích nic jiného než burza, a oni jsou přesvědčeni, že jejich jediným posláním zde na zemi je zbohatnout víc, než jejich sousedé. Kšeftaření opanovalo všechny jejich myšlenky a čachrovat hned s tím, hned s oním je pro ně jediným osvěžením. Na cestách si nosí, abychom tak řekli, na zádech svůj krám, nebo svou kancelář a nemluví o ničem jiném než o úrocích a o zisku. Zanechají-li na okamžik vlastních obchodů, pak jen proto, aby vyčenichali, jaké obchody dělají druzí.“

A nejen to, praktická nadvláda židovství nad křesťanským světem nabyla v Severní Americe svého nedvojsmyslného a konečného vyjádření v tom, že se obchodním artiklem stalo samo kázání evangelia, hodnost křesťanského věrozvěsta se mění ve zboží, takže zkrachovalý kupec obchoduje s evangeliem stejně, jako se zbohatlý kazatel evangelia vrhá do všelijakých obchodních machinací.

„Ten, kterého vidíte v čele ctihodné kongregace, začínal jako obchodník, který když zkrachoval, dal se na kazatelství; jiný zase začal jako kněz, ale jakmile sehnal určitou sumičku, nechal kazatelnu kazatelnou a dal se do obchodování. Mnoho lidí pokládá kazatelství za opravdu výnosnou živnost.“ (Beaumont, uváděné dílo str. 185, 186).⁵⁵

Podle Bauera „je to prolhanost, jsou-li v teorii židovi odpírána politická práva, zatímco v praxi má obrovskou moc, a vykonává svůj vliv en gros ⁵⁶, je-li omezován en détail⁵⁷“. (Židovská otázka, str. 114.)

Rozpor mezi praktickou politickou mocí žida a jeho politickými právy je rozporem mezi politikou a mocí peněz vůbec. Zatímco pomyslně je politická moc nadřazena peněžní moci, ve skutečnosti se stala její nevolnicí⁵⁸.

Židovství se udrželo vedle křesťanství nejen jako náboženská kritika křesťanství, nejen jako ztělesněná pochybnost o náboženském původu křesťanství, nýbrž rovněž proto, že se prakticky - židovský duch - židovství – udrželo v samotné křesťanské společnosti, ba dokonce zde dosáhlo svého nejvyššího stupně vývoje. Žid, který je zvláštním článkem občanské společnosti, je jen zvláštním projevem židovství občanské společnosti.⁵⁹» (uvedeno podle publikace:

http://www.avtonom.org/lib/theory/marx-engels/juden.html; viz také typograficky vydaný text: Karel Marx, Bedřich Engels, Spisy, 2. vyd., 1. díl, str. 382 – 413).

Což bylo určitým úspěchem pohlavárů biblického projektu, ale urychlení vědecko-technického pokroku a tempo technicko-technologického obnovování života společnosti, i když zajistilo vítězství kapitalismu na základě idejí buržoazního liberalismu nad ostatními společensko-ekonomickými formacemi, tak také vyvolalo novou krizi biblického projektu. Charakter té krize je podmíněn tím, že:

• Integrace lidstva pod nadvládu biblického projektu a likvidace těch, kteří se mu protiví, nestihla být dokončena před změnou poměru frekvencí biologického a sociálního času;

• V novém poměru frekvencí biologického a sociálního času přišel projekt o vnitřní algoritmickou stabilitu, což činí jeho historicky známé verze nefunkčními.

Po změně poměru etalonových frekvencí sociálního a biologického času (tj. při nynějším poměru, kdy se po dobu života jednoho pokolení stačí vyměnit několik pokolení sociálně významných znalostí a návyků) davo-„elitářství“ přišlo o vnitřní stabilitu právě proto, že znalosti a návyky se mohou nepředvídatelně znehodnotit v průběhu celkem krátké doby, což vede k tomu, že nároky na původní sociální postavení osobností a sociálních skupin přestávají být opodstatněné.

Kromě toho rozšíření systémů všeobecného vzdělávání, činnost všeobecně dostupných hromadných sdělovacích prostředků, internet téměř v každé domácnosti ve „vyspělých“ státech – to všechno jsou faktory, které rozšiřují rozhled množství lidí náležejících k různým sociálním vrstvám. Tj. monopol vládnoucí „elity“ na informace, který ležel v základu davo-„elitářství“ ⁶⁰, a především monopol na „carské“ informace je vlivem těchto faktorů zničen. A to je objektivní základ pro to, aby „elitáři“ přišli o postavení bezalternativních autorit v jakékoliv oblasti činnosti, neboť jakýkoliv jedinec, jehož kultura smyslů a intelektuální činnosti je dostatečně rozvinutá, je za takových podmínek v příslušné profesionální oblasti schopen překonat úroveň kompetence a způsobilosti kteréhokoliv z „elitářů“, který sice získal příslušné profesionální vzdělání, ale nenaučil se myslet – tj. získávat nové znalosti a vytvářet si návyky v tempu, v jakém vzniká jejich potřeba.⁶¹

To posledně uvedené je tím, co potřebují všichni a každý pro život a společenský rozvoj v podmínkách, které tu vznikly po změně poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času. Ale to je také přesně to, co neučí škola⁶², která vznikla pod vládou davo-„elitářských“ kultur obecně a biblického projektu zotročení lidstva konkrétně, neboť je to škola, která potlačuje poznávací a tvůrčí potenciál lidí, zato však zatěžuje jejich psychiku množstvím znalostí a návyků připravených k použití, které nejsou zdaleka všechny adekvátní životu, a z nichž velký podíl přichází o svou aktuálnost dříve, než je proces studia vůbec ukončen.

To už samo o sobě vypovídá o té nejhlubší krizi celého současného vzdělávacího systému, kterou nevyřeší zavedení testů v systému jednotné státní zkoušky, ani vstup do „boloňského procesu“, ani zavedení systému „nepřetržitého studia“ dospělých po celou dobu jejich života.

Současně s tím se ukazuje, že nositelé nelidských typů struktury psychiky nejsou ve vzniklých podmínkách schopni zpracovávat informační toky a osvojovat si znalosti a návyky nezbytné k tomu, aby si udrželi svou profesionální způsobilost a sociálního postavení po celou dobu svého aktivního života, což je jednou z hlavních příčin jejich biologicky předčasných úmrtí vlivem psychosomatických nemocí a sebevražd vlivem depresí a nervových kolapsů.

Takto tedy skutečnost, že algoritmika obnovy davo-„elitářství“ vlivem změny poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času přišla o svou vnitřní stabilitu, staví pohlaváry biblického projektu před volbu:

• zastavit vědecko-technický pokrok a „zafixovat“ určitou technosféru, aby se stala neměnným faktorem životního prostředí a přestala vyvolávat v davu stresy vedoucí k masovému antisociálnímu chování, které je destruktivní pro jakýkoliv sociální systém⁶³;

• vypracovat a do života společnosti zavést nějakou novou algoritmiku sociálního chování, která by realizovala princip ideálního otrokářství, kde „by se nesvobodní otroci považovali za svobodné“, a přitom byl ten systém v návaznosti pokolení vnitřně stabilní.

Avšak možnost takové volby je v důsledku vlivu mimosociálních přírodních faktorů na společnost iluzorní.

Vliv mimosociálních přírodních faktorů na jedince. Iluzornost možnosti takové volby spočívá v tom, že kapitalismus na základě idejí buržoazního liberalismu a „socialismus“ na základě idejí „mraksizmu“ (a stejně tak – hitlerismu nebo severokorejského „ču-čche“) neustále vyvolávají a prohlubují globální biosféricko-ekologickou krizi.

V představách většiny lidí, kteří na toto téma píšou, spočívá vliv technicko-technologického progresu na životní prostředí a člověka hlavně v následujících faktorech:

• Znečištění životního prostředí technogenními a biogenními průmyslovými a domácími odpady, což vede k tomu, že se celé regiony mění ve smetiště, která vytlačují dříve tam existující biocenózy, a v přírodní látkové výměně a v potravních řetězcích biosféry se ocitají chemické látky, které jim dříve nebyly vlastní a narušují přirozenou fyziologii a genetiku živých organizmů včetně těch lidských.

• Lokální nahřívání životního prostředí technogenní energií, vlivem které dochází ke změnám struktury a dynamiky atmosférických a hydrosférických procesů, což vede k celkové změně klimatu na planetě i v jejích regionech. O tomto nás jedni výzkumníci úporně přesvědčují a druzí to stejně úporně vyvracejí. Jak však tvrdí meteorologové, tak každý start „Shuttle“ z mysu Canaveral na Floridě mate prognózy počasí na dva týdny dopředu. Kromě toho statistická analýza poukazuje na korelaci⁶⁴ dlouhotrvajících such v Africe, prudkých dešťů v USA, blátivých zim v Evropě a silných zemětřesení v Mexiku, Kalifornii a na Aljašce s aktivitou kosmodromu na Floridě (viz konkrétně S. Rybnikov, Palicí po křišťálové klenbě, časopis Znalost je síla, č. 5, 1991). Tj. klimatický systém planety je na technogenní vliv daleko citlivější než si to dokáže většina z nás představit.

• Změna přirozeně přírodní úrovně a melodické⁶⁵ modulace pozadí pronikající radiace (toků různorodých „elementárních“ částic a gama záření) a pozadí fyzických polí (elektromagnetického, elektrostatického, akustického apod.) vlivem technicko-technologické činnosti.

V nejhorším případě může vše vyjmenované dohromady způsobit zánik biocenóz, které vznikly v různých regionech planety, a nahradit je novými. Tento jev by potom byl schopen, pokud by nabyl masového a všeobecného charakteru, vést ke zničení současné biosféry planety jako systémového celku se všemi následky z toho vyplývajícími, a to i pro druh „člověk rozumný“, neboť v nové biosféře by nemusel najít své místo – vhodné ekologické prostředí, nemluvě už o tom, že globální katastrofa biosféry by vedla ve většině regionů planety ke katastrofě kultury a sociální organizace.

Za takových okolností by zastavení vědecko-technického pokroku a „zafixování“ určité úrovně technosféry založené na principech známých současné vědě a tomu odpovídajících technologiích a technických řešeních, fakticky znamenalo přesunutí konečné etapy biosféricko-ekologické katastrofy do nepříliš vzdálené budoucnosti, v rozvoji civilizace by se nejednalo o řešení globální biosféricko-ekologické krize.

Znamená to, že aby byly splněny požadavky na vyřešení globální biosféricko-ekologické krize, muselo by se jednat o takové zastavení vědecko-technického pokroku a „zafixování“ technosféry, které by globální civilizaci v historicky krátké době vrátilo na takovou úroveň technogenního vlivu na přírodní prostředí, která tu byla v průmyslově vyspělých regionech planety v době od poloviny do konce 19. století.

Tento požadavek by nejen znamenal nutnost odepřít „zaostalým“ státům možnost rozvíjet se cestou, kterou si prošly z  vědecko-technického hlediska „vyspělé“ státy, ale také spotřebitelský regres ve „vyspělých státech. Jenže vzhledem k tomu, že v podmínkách davo-„elitářství“ nejsou obyvatelé ani politici takové oběti ochotni dobrovolně postoupit⁶⁶, je takový návrat globální civilizace na úroveň technogenního tlaku na biosféru planety, který tu existoval nejpozději na konci 19. století, možné realizovat pouze v průběhu katastrofy kultury vzniklé ve vyspělých státech⁶⁷.

Panuje i názor, že mravy pohlavárů biblického projektu jsou takové, že jsou schopni zajít až tak daleko, že by civilizaci klidně vrátili do ještě hlubší minulosti – a přesunuli dav až do doby kamenné. Existuje však řada okolností, které do takového scénáře vnášejí nepředvídatelnost, což ho pro pohlaváry globální politiky činní nepřijatelným, neboť by nebyla zaručena řiditelnost. Scénáře tohoto druhu vyžadují, aby katastrofa kultury byla řiditelná a měla globální charakter, tj. nesmí z ní existovat výjimky a musí do ní být zataženi všichni, počínaje USA a Evropou a konče ostrůvky ztracenými v oceánu, kam jednou za několik měsíců parník přiveze nějaké zásoby a odveze místní produkci (pokud existuje). Avšak:

• Čína, Japonsko, Indie a některé jiné státy nejsou zvnějšku natolik řiditelné, ať už přímo nebo zprostředkovaně, aby se nechaly do takového scénáře zatáhnout, což znamená, že pokud Západ půjde podle takového scénáře, tak prohraje natolik, že se může dokonce změnit v kolonii a být těmi „zaostalými Asiaty“ začištěn. Jestliže by to potom neznamenalo úplný konec biblického projektu, tak by ho to přinejmenším na dlouhou dobu pozastavilo.

• Kromě toho tu také existuje ten problém, jak v globálním měřítku zajistit jadernou a chemickou bezpečnost návratu do minulosti: hrozba terorismu v tomto případě svým významem ustupuje hrozbě bezprizornosti a zneužití odhozených fragmentů technosféry minulé civilizace různými „lidovými kutily“⁶⁸.

To znamená, že překonávání globální biosféricko-ekologické krize musí probíhat v rámci jiných scénářů:

• buď přímého přechodu k biogenní civilizaci, ve které by společnost nebyla závislá na technosféře jako na prostředku ochrany před prostředím, ve kterém žije;

• nebo pokračování technicko-technologického vývoje, ale na základě uzavřených technologických a životních cyklů vyráběné produkce, což vyžaduje, jak bylo zmíněno dříve, principiálně novou energetiku založenou na jiných fyzikálních principech.

Nicméně jak první, tak i druhý scénář vyžaduje pro své uvedení do života průlom ve vědeckém pokroku na kvalitativně nové předěly a příslušný vývoj kultury všech národních společností tvořících lidstvo; žádnou degradaci vzdělávacího systému, ale jeho přechod na novou kvalitu – k orientaci všech a každého již od předškolního věku na osvojování si svého osobnostního potenciálu rozvoje, včetně poznávacího a tvůrčího potenciálu, jako prostředku pro odhalování a řešení všech problémů lidstva.

Jenže tyto varianty právě davo-„elitářství“ zadržuje, neboť jakýkoliv dobytek nebo démon je, pokud bude chtít někomu dokázat, že „má na víc“, schopen v současných technologických podmínkách zničit život skutečně velice mnoha lidem. A co kdyby se v jeho rukou ocitly výdobytky vědy zítřka, budoucnosti? To by potom současná „opice s atomovou bombou nebo černobylským reaktorem“ byla v porovnání s ním „ztělesněním anděla“.

A i když to mnohé naše současníky udiví, tak cesta k této volbě: sebevražednost davo-„elitářství“ v biosféricko-ekologické krizi nebo nastolení království Božího na Zemi, byla předurčena Shora a Ježíš na ni před dvěma tisíci lety v jinotaji upozornil.

Všedržitelnost. Lukáš předává Ježíšova slova:

«„Toto pokolení je pokolení zlé, žádá si znamení, ale znamení mu nebude dáno, leč znamení Jonášovo. Jako byl Jonáš znamením pro Ninivské, tak bude i Syn člověka tomuto pokolení. Královna jihu povstane na soudu s muži tohoto pokolení a usvědčí je, protože ona přišla z nejzazších končin země, aby slyšela moudrost Šalomounovu; a hle, zde je více než Šalomoun. Mužové ninivští povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se káli po Jonášovu kázání – a hle, zde je více než Jonáš.» (Lukáš, 11:29 – 32).

V kontextu Kristových slov jsou v Lukášově podání konkrétně spojeny:

• příhoda ze života proroka Jonáše;

• Bohem daná moudrost Šalamounova;

• záchrana obyvatel Ninive před katastrofou jejich vlastním pokáním z minulých hříchů a následným usilováním o dosažení pravověrnosti.

Celé to jako informační celek, který souhrnně vyjádřil Kristus - nemá pro církve ani ten nejmenší osobnostně-náboženský, ani společensko-historický význam. Pro ně je důležité výlučně jen jedno – jednotlivost: «Jonáš byl uvězněn v útrobách ryby, ale to ho nezastavilo, byl Tvého utrpení a Tvého pohřbení předobrazem. Jonáš vyšel z příšery, jako ženich.» To jsou slova, kterými pravoslavná církevní služba promlouvá k Ježíši (citováno podle jednoho z katechizmů nazvaného pravoslavným). Ale takováto zpodobnění Jonášova a Kristova příběhu nejsou průkazná díky jejich očividnému časovému a dějovému nesouladu.

První a hlavní z nich: Jonáš se ocitl „v útrobách ryby“ díky svému osobnímu svéhlavému pokusu neuposlechnout Boží pokyn, který mu byl předán. A poté, kdy pod tlakem okolností splnil to, k čemu byl dříve vybídnut, a město bylo z milosti Boží zachráněno, se Jonáš kvůli tomu silně rozladil a rozhořčil (Jonáš, 4:1, a také 4:4). Ježíš naopak misi, která mu byla uložena, plnil s Láskou a nesmlouvavě.

Druhý: «… Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci.» (Jonáš, 2:1), tj. přibližně tři plné dny nebo necelé čtyři; Nicejské vyznání ve svém převyprávění svědectví evangelistů předepisuje věřit ve vzkříšení Ježíše „třetí den podle Písem“, tj. v průběhu necelých dvou dnů: od pátku odpoledne do pozdní noci v sobotu nebo brzkého rána v neděli. Uváděná Matoušova předpověď: «Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země.» (Matouš, 12:40), což je podrobnější než u Lukáše (11:29 — 32) – se tedy nevyplnila. Díky této časové nesrovnalosti – kdy se tři plné dny nebo čtyři necelé nerovnají dvěma necelým, je to třeba považovat za něčí vlastní výmysl, který tam byl vložen při kanonizaci textu s cílem přidat určitý smysl tomu, jak dogmaticky důsledně bude znamení proroka Jonáše vykládáno.

**Třetí: *«***I rozkázal Hospodin⁶⁹ rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.» (Jonáš, 2:11). Skeptici, kteří vědí, že trávicí ústrojí velryb, které se živí planktonem a drobnými rybkami, není dostatečně široké, aby pohltilo člověka, nevědí, že před vstupem do jícnu mají velryby dostatečně velkou dutinu, která obvykle není zaplněna vodou, kam by se člověk vešel. Jonáš se mohl nacházet ve vzduchovém polštáři v podobné dutině, neboť by ji sotva byl schopen ve stavu psychického šoku poté odlišit od „útrob ryby“. Po třech dnech pobytu v zažívacím traktu velryby a po dávivé reakci živočicha by Jonáš musel vypadat dost uboze a vůbec ne „jako ženich“.

Čtvrtý: církevní výklady Kristových slov o Jonášově znamení pokolení zlému a zpronevěřilému (Matouš, 12:39 – 42; Lukáš, 11:29 – 32) byly vytrženy z kontextu, ve kterém je Jonášovo znamení samotným Kristem bezesporu spojeno s Bohem danou moudrostí Šalamounovou a záchranou Ninive před katastrofou díky pokání jejích obyvatel podle jejich svědomí.

Všechno to dohromady ukazuje na to, že když církve ignorují a nezjevným způsobem i popírají to, co je přímo řečeno v jejich vlastním Písmu, tak stejně překrouceně vykládají i jinotaje jenom proto, aby odůvodnily doktrínu svých pánů, aniž by se staraly o její pravdivost a životnost.

K příběhu proroka Jonáše nelze přistupovat, aniž bychom zapomněli na Šalamounovo proroctví: «tak smýšlejí, ale klamou se: protože je oslepila jejich zloba a nepoznali tajemství Božích» (Kniha moudrosti, 2:21 – 22), otevřeně odmítající ukřižování Krista a následně tedy odmítající i jeho vzkříšení „třetí den podle Písem“⁷⁰. Pokud souhlasíme s uvedeným, jsou naplněním Božího slibu předaného lidskému rodu znamením proroka Jonáše zcela jiné události, a nejsou to události „Svatého týdne“:

• Stejně jako se Jonáš ze své zlovolnosti odklonil od pravé cesty, tak se i rod lidský, když odvrhl první příchod Krista, který lidem zvěstoval příchod království Božího na Zemi – díky své zlovolnosti a nevíře – odklonil od skutečného náboženství⁷¹.

• Stejně jako když Jonášovi Bůh poukázal na jeho odklon prostřednictvím jeho konfliktu s biosférickým objektem a stísněním tohoto odpadlíka od Boha v jednom z organizmů biosféry, tak se i lidstvo bezesporu ocitlo v konfliktu s celkovou biosférou a zakouší stísnění v podobě globální biosféricko-ekologické krize.

• Stejně jako mohl Jonáš, pokud by vytrval ve svém odpadlictví od Boha, „v útrobách ryby“ zahynout, a velryba mohla vyvrhnout jeho ostatky, aniž by ji to jakkoliv poškodilo, tak i lidstvo, které tvrdohlavě vytrvává ve své zlovolnosti a nevíře (nedůvěře) Bohu, může zahynout v globální biosféricko-ekologické krizi, aby se poté biosféra Země jednoduše zbavila jeho ostatků, jako tomu bývalo i v minulosti.

Korán před touto globální biosféricko-ekologickou krizí lidi varuje přímo: «Bůh je Pravda» súra 31:29); «Kdyby Pravda následovala jejich (podle kontextu: nevěřících) utrpení/učení scestná, věru by byla nebesa a země a vše, co mezi nimi je, zkaženo» (súra 23:73). A Bůh, všedržitelně sledující utrpení a rozmarné chování lidí, nás nechává, abychom se přesvědčili o tom, že „nebesa a země a vše, co mezi nimi je“ se začíná v důsledku lidské chamtivé panovačnosti kazit.

A Bůh přikázal velrybě vyvrhnout Jonáše na bezpečné místo až poté, kdy Jonáš při svém pobytu v biosférickém stísnění na cestě ke své nevyhnutelné smrti, přišel k rozumu:

«Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k Tobě ve Tvůj svatý chrám. Ti, kdo se šalebných bohů drží (varianta: ctící pomíjivé a falešné), Milosrdného svého opustili (biblický Jonáš, stejně jako Korán, nazývá Boha Milosrdným). Já Ti však s díkůvzdáním přinesu oběť; co jsem slíbil, splním; U Hospodina je spása!“ I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.» (Jonáš, 2:8 – 11, tučně jsme vyznačili my).

To znamená, že Jonáš získal svobodu, a před nevyhnutelnou smrtí byl zachráněn svou pokorou před Bohem a dobrovolným návratem k obousměrně fungující relígii, předurčené Skutečným Bohem všem lidem. Stejně tak se obyvatelé Ninive vyhnuli katastrofě až poté, kdy přijali a následovali kázání Jonášovo navrátivšího se k poslušnosti Bohu.

Tato možnost – přijít k rozumu, změnit se a vstoupit do obousměrně fungujícího spojení s Milosrdným – je otevřena i celému lidstvu po celou dobu od chvíle, kdy bylo v Judsku odmítnuto a překrouceno Kristovo Blahozvěstování o nastolení království Božího na zemi samotnými lidmi pod Božím vedením.

To znamená, že Bůh opravdu není neúčastný k tomu, co se děje na Zemi: a On zjevně nepodporuje davo-„elitářství“, jehož projekty unifikace si v globálním měřítku samy staví překážky a všem, kteří opravdově pracují na nastolení království Božího na Zemi, je poskytována Shora různorodá podpora.

————————

Vše popsané výše v části 4.4 je objektivně historicky-politickou daností nezávisle na tom, zda Koncepce společné bezpečnosti existuje nebo ne. Koncepce společné bezpečnosti ve výkladu vnitřního prediktoru SSSR je pouze jednou z faktologických jednotlivostí v celém toku událostí. Čím může reálně napomoci jednotlivcům a společnostem? Odpověď na tuto otázku je vícevrstvá a spočívá v tom, že:

• Koncepce společné bezpečnosti (KSB) umožňuje adekvátněji si uvědomovat, co se děje i jaké jsou perspektivy těchto dějů v porovnání s tím, jak nám je předkládají hromadné sdělovací prostředky a v davo-„elitářské“ kultuře legitimní studijní kurzy především historicko-sociologického charakteru.

• KSB lidem umožňuje učinit obsahově určitou (a ne deklarativně bezobsažnou) vědomou volbu mezi životem v rámci Božího Záměru a existencí v hranicích Božího dopuštění.

• KSB umožňuje každému vstoupit do procesů řídících vývoj globální situace v rámci Záměru a s Boží pomocí realizovat svůj osobní poznávací a tvůrčí potenciál.

Život prokazuje, že ti, kteří se rozhodli osvojit si a rozvíjet Koncepci společné bezpečnosti, uvádět její ideály do života a osobně se rozvíjet směrem k získávání svých lidských kvalit, pozorují ve své životní realitě, že jejich ochrana před stresy, odolnost proti nim a způsobilost jednat v různých situacích – vzrostly, a počet a závažnost nepříjemností a především těch náhlých – se snížila.

To znamená, že Koncepce společné bezpečnosti svým rozvojem lidstvu odkrývá možnost, jak se dostat ze slepé uličky sebevražednosti davo-„elitářství“, ve kterém se nyní globální civilizace nachází.

Vnitřní prediktor SSSR\

9. dubna — 13. června 2009\

Korekce a upřesnění:\

22. července 2009