3.2. Plná funkce řízení v životě společnosti[^66]

“Sad“ roste sám?.. · перевод (Čeština) · раздел 9 из 12

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

3.2. Plná funkce řízení v životě společnosti[^66]

Plná funkce řízení je souhrnem kvalitativně se lišících činností a zahrnuje v sobě následující etapy:

Odhalení faktoru prostředí, který „tlačí na psychiku“ a vyvolává tak subjektivní potřebu řídit. Řízení na základě plné funkce začíná právě takto.
Formování návyku (stereotypu) rozpoznávání faktoru prostředí v budoucnosti a jeho rozšíření v kultuře společnosti.
Vytyčení cíle ve vztahu k odhalenému faktoru.

Svou podstatou vytyčení cíle představuje formování vektoru cíle řízení ve vztahu k danému faktoru a začlenění tohoto vektoru cíle do celkového vektoru cílů subjektu realizujícího řízení. Vytyčení cíle může zahrnovat řešení úkolu stability dílčích cílů a vektoru cíle jako celku ve smyslu předvídatelnosti, i když to může spadat i do 4. etapy plné funkce řízení.
Formování generální koncepce řízení a dílčích koncepcí řízení ve vztahu ke každému z cílů v sestavě vektoru cíle (tj. účelových funkcí řízení, jejichž souhrn tvoří generální koncepci) na základě řešení úkolu stability ve smyslu předvídatelnosti chování objektu (procesu) pod vlivem: vnějšího prostředí, změn vlastního objektu, řízení.
Uvedení generální koncepce řízení do života – organizace nových nebo reorganizace stávajících řídících struktur realizujících účelové funkce řízení.
Kontrola (dozor) činnosti struktur v průběhu jimi realizovaného řízení a koordinace vzájemné součinnosti různých struktur.
V případě nutnosti likvidace stávajících struktur, nebo jejich udržování v provozuschopném stavu do doby jejich dalšího použití.

Vzhledem k tomu, že každá společnost se nějak řídí sama nebo je řízena z vnějšku, je v jejím životě plná funkce řízení realizována určitým specifickým způsobem (tj. v různých společnostech může být realizována různě).

Pokud však plnou funkci řízení porovnáme s obecným západním systémem „rozdělení moci“, který se dělí na moc zákonodárnou (vytváří právní základ pro řízení ve všech oblastech života společnosti), moc výkonnou (v ideálním případě řídí záležitosti společnosti na základě její právní úpravy za dodržování principu „co není zákonem zakázáno, je povoleno“) a moc soudní (kontroluje dodržování práva ve všech oblastech života společnosti a trestá jeho porušování jednotlivci i právnickými osobami), přičemž ani jedna z těchto specializovaných mocí nezasahuje do záležitostí té druhé, přijdeme k následujícím závěrům:

na profesionálním základě je ve státnosti založené na systému rozdělení moci ve výše popsané podobě realizována pouze 5. (s výjimkou fáze uvedení koncepce řízení do života) až 7. etapa plné funkce řízení;
a jak je realizována 1. až 4. etapa plné funkce řízení, a také jak je uváděna koncepce řízení do života (spadající do 5. etapy plné funkce řízení) v procesu samořízení se společnosti při budování její státnosti na základě výše popsaného principu dělení moci, obecná západní „teorie státu a práva“, která byla po roce 1991 zavedena i v Rusku, nic říci nedokáže a to především i z toho důvodu, že o plné funkci řízení nic neví[^67].

Plná funkce řízení může být realizována pouze v intelektuálním schématu řízení, které samo o sobě představuje modifikaci schématu řízení prediktor-korektor. Schéma řízení prediktor-korektor může být hypoteticky vyjádřeno jako spojení prediktoru a programově-adaptivního modulu: práci prediktoru odpovídá 1. až 4. etapa plné funkce řízení a práci programově-adaptivního modulu zase 5. až 7. etapa plné funkce řízení, i když prediktor kontroluje při své práci i tyto etapy a částečně se účastní jejich realizace.

Tj. státnost na základě výše popsaného systému rozdělení moci sama o sobě představuje pouze programově-adaptivní modul v schématu řízení prediktor-korektor a – sama o sobě – je z hlediska řízení nesoběstačná a v mnohém ohledu funguje bez intelektu, a proto je neschopná zajistit samořízení se společnosti na základě plné funkce řízení.

Tj. vždy bude něčím nástrojem řízení a otázka spočívá pouze v tom: Čí? Samotné společnosti nebo někoho dalšího, kdo je subjektem politiky a pánem toho nástroje a díky jeho prostřednictví také pánem dané společnosti? To se týká všech států, jak těch úspěšně civilizovaných na základě obecných západních kulturologických principů, tak i těch, které se nacházejí v procesu zavádění těchto principů do svého života.

Pokud budeme mluvit o „elitě“, tak první 4 etapy plné funkce řízení a také fáze uvádění koncepce řízení do života v páté etapě, jsou věcí pro „elity“ nejen nezvládnutelnou, ale takovou, jež dokonce ani neexistuje v systému jejích subjektivních představ o životě společnosti: a to díky tomu, že „elita“ je svou psychologií stejným davem, jako i dav obyčejných lidí, je jenom více vykrmená a v některých aspektech informovanější. Přitom všem je „elita“ rafinovaný dav bez jakýchkoliv náznaků intelektuální činnosti a schopnosti uvědoměle projevit svou vůli v rozporu s korporativní disciplínou a stádními instinkty. „Elita“ proto přemýšlí v hotových názorech a bezmyšlenkovitě reprodukuje a šíří všelijaké hlouposti, aniž by se zamyslela nad jejich smyslem a způsobilostí pro život[^68].

Vzhledem k tomu, že v učebních programech vzdělávacího systému, který formuje chápání světa „elitářů“, nic nestojí o plné funkci řízení a její realizaci v životě společnosti, a vnímání světa a intelekt „elitářů“ jsou blokovány různými faktory (jak sociálně objektivními, tak i osobnostně subjektivními), tak se „elita“ sama nikdy nedovtípí, jak je plná funkce řízení v životě společnosti realizována.

Podíváme se do dějin, abychom předvedli umělost systému rozdělení moci v jeho výše popsané podobě.

——————

3.2.1. Historické příklady realizace\

plné funkce řízení ve společnostech

Ve starém Egyptě stál v čele státního aparátu, tedy programově-adaptivního modulu schématu řízení prediktor-korektor, který realizuje 5. až 7. etapu plné funkce řízení - faraon. 1. až 4. etapu plné funkce řízení realizovaly dva paralelně fungující prediktory, dvě jedenáctičlenné skupiny nejvyššího „žrečstva“ (kteří se nazývali hierofanté, což znamená „ti, kteří znají osud“, „ti, kteří umí číst budoucnost“) jedna na severu a druhá jihu země. Jestliže oba prediktory paralelně přišly ke vzájemně se vylučujícímu výsledku, tak bylo řídící rozhodnutí vypracováno na základě tandemového principu činnosti[^69], a následně bylo k uvedení do života postoupeno programově-adaptivnímu modulu (státnímu aparátu) řízenému faraonem, který byl ve většině případů sám jedním z členů nejvyššího „žrečstva“.

Věštírna v Delfách soudě podle orientace množství staveb z „doby kamenné“[^70] k Delfám svými předpověďmi a doporučeními pokrývala celou Evropu a kromě toho starověcí historici informují také o tom, že se k ní „za poradenskými službami“ obraceli i vládcové asijských států. Byl to tedy nadnárodní a transcivilizační (ve vztahu k regionálním civilizacím té epochy) prediktor starověku, kterému následně pohlaváři biblického projektu zotročení lidstva ve jménu Boha[^71] dokázali přebrat řízení v tomto regionu (nebo ho řízeně „uhasili“, neboť byl od samého počátku vytvořen stejnou znacharskou korporací jako zbraň a fungoval pod jejich kontrolou v dřívějších historických etapách) [^72].

V tibetské civilizaci-státu[^73] byla kultura odedávna postavena na lamaistické verzi buddhismu. Korporace lámů měla funkce prediktoru, pod její kontrolou byl státní aparát, jehož práce se lámové bezprostředně účastnili. Ve specifice fungování tohoto systému samořízení se společnosti se odrazilo budhistické učení o „karmě“, podle kterého je budoucnost téměř jednoznačně podmíněna minulostí, a proto jsou v současnosti možnosti ji změnit velmi omezeny: všichni si musí nevyhnutelně odpracovat svoji minulou „karmu“, a přitom se musí neustále snažit, aby si nezkazili ve stále plynoucí současnosti svou budoucí „karmu“.

V životě předkřesťanské Rusi volchvové (jedna z profesionálních korporací, pokud budeme používat terminologii současnosti) plnili funkci prediktoru ve schématu prediktor-korektor a knížecko-bojarská sociální skupina (další profesionální korporace) plnila funkci programově-adaptivního modulu, i když státnost v současném chápání tohoto pojmu (s povinným a pečlivým dokumentováním činnosti) a tím spíše systém rozdělení moci v předkřesťanské Rusi neexistovaly.

A pokud budeme analyzovat organizaci řízení v různých kulturách starověkého světa, tak pro většinu z nich je charakteristické rozdělení moci ve společnosti:

na „žrečskou“, plnící funkci prediktoru ve schématu prediktor-korektor,
a státní, která je přímo nebo zprostředkovaně podřízená „žrečské moci“ a plní funkci programově-adaptivního modulu[^74].

V našich dnech je termín „žrečská moc“ pro většinu lidí nesrozumitelný, neboť v jejich chápání světa má slovo „žrec“ stejný kořen slova jako slovo „žrát“, tj. cpát si břicho bez jakékoliv míry ve způsobu pojídání, v kvalitě a kvantitě jídla.

Ve skutečnosti je však slovo „žrec“ složené slovo a jednu z jeho částí, jeho smyslový základ tvoří slovo „řeč“. Pokud si připomeneme staré názvy písmen staroruské azbuky, tak písmeno „Ž“ charakterizovalo slovo „žijete“, „R“ mělo název „rci“. „Rci“ je tvar rozkazovacího způsobu analogický smyslu dnešního „řekni“. Z této analýzy smyslu strukturních komponent slova „žrec“ je možné vyvodit, že sociální funkcí žrečstva bylo životařečení, tj. mělo moc (ve smyslu, že slova nesmí zůstat bez následků odpovídajících jejich smyslu) „mluvit“ o tom, jak má žít společnost, jak má řešit problémy vznikající v jejím životě, a co bude následovat, pokud bude žít jinak a tyto problémy řešit nebude. To je podstatou toho sociálního jevu, který je možné nazvat slovy „žrečská moc“.

Pokud to vztáhneme na etapy plné funkce řízení, tak „žrečská moc“ je svou řídící podstatou konceptuální mocí. To znamená, že právě ona musí objevovat faktory, které vyvolávají společenskou potřebu řízení, formovat generální i dílčí koncepce řízení ve vztahu ke společnosti a uvádět tyto koncepce do života společnosti a činnosti státního aparátu (pokud takový aparát existuje), tj. musí realizovat první čtyři etapy plné funkce řízení a fázi uvedení koncepce do života, která je součástí 5. etapy. Jestliže to nedělá, přestane žrečstvo být žrečstvem automaticky, nezávisle na svých vědomostech, návycích, minulých úspěších a aktuálních nárocích na příslušné postavení ve společnosti a deklarování svého postavení.

Naše dny jsou charakteristické tím, že nároků na „žrečskou moc“ je mnoho a kromě toho samotná společnost ve svém chápání světa vyzdvihuje do hodnosti žrečstva ty či ony sociální skupiny nebo profesionální korporace: duchovenstvo tradičních konfesí, novináře a média jako celek (jež dokonce získala titul „čtvrtá moc“), umělce, vědu jako odvětví činnosti.

Přitom však nikdo, ani obyčejní lidé, ani novináři a ostatní zástupci médií, ani věda a především její společenské a humanitní vědy, nedokáží říci nic podstatného o tom, na čem je založena „žrečská moc“ nebo jinak, jaké osobnostní kvality jsou vyjádřeny v žrečské moci – v konceptuální moci.

V podstatě znamená tato nejasnost veřejného mínění v odpovědi na otázku: Co ve své podstatě znamená „žrečská moc“ a jaké osobnostní kvality jsou v ní vyjádřeny?, že současné společnosti nemají konceptuální moc: připomeneme, že „moc (власть)“, „volosť (волость)“*, „vůle (воля)“ mají v ruském jazyce jeden slovní kořen a že uplatňování vůle v psychice člověka vždy probíhá z úrovně vědomí a jedním z nástrojů vědomí je chápání světa. *[pozn. překl. volosť je jednotka administrativně-teritoriálního dělení v Rusku, Lotyšsku, Estonsku a některých dalších zemích viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Volos%C5%A5]

Ve skutečnosti se žrečská moc zakládá:

na zdokonalované, a proto efektivní osobnostní poznávací a tvůrčí kultuře[^75];
na vůli[^76];
na uvědomění si Božího Záměru (v něčem může být i mylné, ale to není neštěstí, pokud platí bod první a čtvrtý);
na upřímném přání vybudovat si život – svůj vlastní, celé společnosti i lidstva – v souladu se směřováním Božího Záměru;
to všechno musí být doprovázeno dostatečně širokým rozhledem, žádným povrchním vnímáním světa, abyste dokázali uvidět vnitřní podstatu věcí a procesů nejen jejich vnější projevy.

Pokud neplatí třetí a čtvrtý bod, stává se ze žrečstva znacharstvo, které jedná pouze ve svém nebo něčím kořistnickém zájmu, přičemž si uchovává svou konceptuální samovládu, i když omezovanou egoismem[^77]. Pokud ve struktuře společnosti zaujímá postavení žrečstva, může si znacharstvo ponechat název „žrečstvo“, ale ve své činnosti již není orientováno na realizaci Záměru, ale na své kořistnictví, čímž samo znehodnocuje slovo „žrečstvo“ ve vztahu k sobě samému až ke slovu se stejným slovním kořenem - „žrát“.

Pokud neplatí první bod, tak je možné stát se po přečtení kdečeho všeználkem-„teoretikem“; takové A. I. Solženicyn povýšeně nazýval „vzdělanovštinou“, jejímž představitelem byl i on sám, neboť prvním bodem se pochlubit nemohl, stejně jako třetím ani čtvrtým.

Pokud není vůle, tak se nevolník v institutech (orgánech) moci může stát pouze technickým vykonavatelem vůle cizí.

Stejně tak jsou nároky na žrečské postavení ze strany novinářů, umělců ve své většině objektivně neodůvodněné. Žrečstvem nemůže být ani duchovenstvo tradičních konfesí, neboť když se proměnilo v profesionální korporaci komerčně provozující příslušný náboženský kult, tak se odcizilo životu i Bohu svými svatými písmy a tradičním výkladem života na základě těchto písem[^78]. Stejně tak nemůže být žrečstvem ani současná věda, neboť většina jejích představitelů jsou úzcí specialisté ve svých oborech a představitelé jejích „společenských“ a „humanitních“ věd sami nedokázali odhalit podstatu žrečské moci v životě společnosti a její projevy v dějinách jak celosvětových, tak i regionálních. Maximálně to někteří vědci a někteří umělci dokážou dotáhnout do postavení znacharů.

Ani tajné služby se nedokázaly stát žrečstvem: skutečnost, že právě ony jsou nejvíce informované o mnohých otázkách života společnosti a vědí to, co nevědí obyčejní lidé, není pro realizaci žrečské moci dostatečná[^79].

Při takovém chápání charakteru žrečské moci jako moci podmíněné uvědoměním si Záměru a upřímným přáním budovat život v souladu se směřováním Božího Záměru, je biblický projekt zotročení lidstva projektem znacharským – nějaká kultura poznání a tvorby tam byla, vůle byla, ale Záměr se rozhodli nahradit vlastními výmysly a své vlastní výmysly v chápání lidí povznést do postavení Záměru.

Konceptuální moc tedy může být svým charakterem buď žrečskou nebo znacharskou, i když se přitom žrečstvo může dopouštět chyb a znacharstvo v důsledku svého omezeného chápání aniž si uvědomuje, co dělá, může pracovat pro Záměr.

Přitom v sobě termín „konceptuální moc“ zahrnuje dva smysly:

zaprvé je to vlastní moc lidí, kteří jsou schopni vypracovat koncepci organizace života společnosti a zavést ji do reálného procesu veřejného samořízení se;
zadruhé je to moc samotné koncepce nad společností nepodmíněná osobnostmi těch či oněch lidí.

A vždy je získání konceptuální nadvlády osobnostním aktem samovlády.

Znacharská činnost se na rozdíl od žrečské projevuje směřováním k otrokářství. Dějiny znají různé otrokářské systémy:

Nejprimitivnější mají zjevný, donucovací charakter a rozezlívají otroky, což vede k tomu, že fungují špatně a navíc se tak tyto otrokářské systémy potom stávají nebezpečnými i pro samotné otrokáře.
Ideálem otrokářství je uplatnění principu „hlupáka má práce ráda a hlupák je práci rád“ – systém, ve kterém by si otroci neuvědomovali skutečnost, že jsou vlastně otroky[^80], a pokud by si to i uvědomili, tak by tento stav věcí považovali za přirozený přírodní zákon a jejich chápání světa a zotročený a zkreslený tvůrčí potenciál by jim neumožňovaly smést systém obnovující otrokářství v návaznosti pokolení. Tento ideál realizuje biblická koncepce zotročení celého lidstva ve jménu Boha, a také její světská verze – marxismus.

Pokud bychom hovořili o tom sociálním procesu, který byl realizován v dohledné historii pod konceptuální mocí biblického projektu a jeho pohlavárů, tak jde o proces přechodu od „primitivizmu“ k „ideálu“ otrokářství v tom smyslu, jak jsou tyto pojmy definovány výše.

Potřeba řešit úkoly zavádění „ideálního otrokářství“ vede ke vzniku ještě jednoho specializovaného druhu moci – moci ideologické.

Funkcí ideologické moci je obalit svým charakterem zotročující koncepci do takových ideologických forem, ve kterých by podle názoru lidí přinášela dobrodiní, a proto by pro ně byla přijatelnou, ve kterých by koncepce nevyvolala odmítání nebo dokonce cílený aktivní odpor při jejím zavádění do řídící praxe vedoucí až ke vzniku a uvedení do života koncepce k ní alternativní.

Až poté, kdy jsou všechny úkoly konceptuální a ideologické moci vyřešeny, až potom začíná fungovat systém „rozdělení moci“. Tento systém rozdělení moci byl převzat ze starověkého Říma, kde vzniknul v předkřesťanských dobách. Byl tenkrát základem programově-adaptivního modulu Římské říše podřízené římské znacharské korporaci: Řím měl stejně jako Egypt svůj prediktor – augury, kteří se v průběhu své existence stali držiteli Sibylských knih[^81]. S přechodem k vyznávání historicky reálného křesťanství jako státního náboženství Římské říše odešla místní znacharská korporace do historického zapomnění a programově-adaptivní modul vytvořený v Římské říši na základě principu „rozdělení moci“ se začal obnovovat až v „novověku“ v procesu vytváření buržoazně-liberálního zřízení v evropských státech a v USA. Výsledkem je, že ve společnosti žijící pod nadvládou ideologie buržoazního liberalismu (která je tou ideologickou slupkou, definovanou koncepcí globalizace):

zákonodárná moc plodí zákony podle určité koncepce, přičemž je přesvědčená, že je ve své zákonodárné činnosti zcela svobodná a vyjadřuje tak ideály svobody a zájmy společenského rozvoje;
moc výkonná na základě zákonů realizuje demokracii ve svém státě a usiluje o zavedení demokracie v celém světě;
soudní moc stojí na stráži svobody a demokracie;
a celý systém rozdělení moci a ani obyvatelstvo, které je mu podřízeno, nic netuší o prvních pěti etapách plné funkce řízení a jejich realizaci v životě společnosti, jsou otroky koncepce zotročení lidstva ve jménu Boha na základě mafiánského monopolu na lichvu a řízení informačních toků (tj. rozvoje kultury) prostřednictvím právní úpravy „o autorských právech a právech s nimi souvisejících“, čehož je jedním z projevů i současná globální finančně-ekonomická krize.

——————

V části 3.2 je v krátkosti vyloženo vše, co nevědí a nechápou naši „elitáři“ snící o tom, jak v Rusku napodobí tu vysněnou „velkolepost“ USA. Bez toho však nelze pochopit, proč se Rusko nestane „Amerikou“.

3.3. Prediktor a programově-adaptivní modul:\

specifika Rusi a specifika USA

Přestože jsou v názvu této části 3.3 Rus a USA uvedeny v souladu s chronologickým pořadím jejich vzniku, začneme s osvětlením problematiky vzájemných vztahů mezi prediktorem a programově-adaptivním modulem v životě společností od USA.

3.3.1. Formování USA — restart\

biblického globálně-politického projektu

Pokud se na to podíváme z přísně právního hlediska, tak dějiny USA začínají vyhlášením Deklarace nezávislosti severoamerických kolonií na Velké Británii dne 4. července 1776.[^82] Potom se v průběhu jejich státního utváření k začátku 20. století hranice USA rozšířily o další země, které v minulosti kolonizovali Španělé, Holanďané, Francouzi a Rusové. Zdaleka ne ve všech případech však byly tyto územní přírůstky získány mírovou cestou. Ve výsledku se od začátku 20. století politická mapa kontinentu Severní Amerika nezměnila.

Jestliže budeme hovořit o předhistorii USA, tak ji můžeme počítat od objevení Ameriky Kolumbem v roce 1492, což však bude kulturologicky nesprávné, neboť, i když jsou USA „tavicím kotlem“ národů a prvků národních kultur, které si sebou přinesly, tak byly v konečném důsledku založeny na bázi dominance anglojazyčné větve kolonizace Ameriky Evropany. Proto je nutné z kulturologického hlediska předhistorii USA počítat od začátku uplatňování státní politiky kolonizace amerických zemí Británií.

„Wikipedie“ o předhistorii USA v tomto jejím pojetí informuje následovně (ilustrace jsou vynechány):

«V letech 1585 a 1587 se Sir Walter Raleigh na příkaz anglické královny Alžběty I. dvakrát pokusil zřídit trvalé osídlení v Severní Americe. Průzkumná expedice dosáhla amerických břehů v roce 1584 a nazvala otevřené pobřeží Virginia (angl. Virginia — “Panenská”) na počest „panenské královny“ Alžběty I., která se nikdy neprovdala. Oba pokusy byly neúspěšné. První kolonie založená na ostrově Roanoke nedaleko od pobřeží Virginie se kvůli útokům indiánů a nedostatku zásob ocitla na pokraji záhuby. V dubnu 1587 ji evakuoval Sir Francis Drake. V červenci stejného roku byla na ostrov vysazena druhá expedice kolonizátorů čítající 117 lidí. Plánovalo se, že na jaře roku 1588 do kolonie připlují lodě s vybavením a potravinami. Z různých důvodů se však tato zásobovací expedice zdržela téměř o rok a půl. Když potom na místo dorazila, tak všechny stavby kolonistů stály neporušené, ale s výjimkou ostatků jednoho člověka tam nebylo nalezeno ani stopy po nějakých lidech. Přesný osud kolonistů až do dneška nebyl odhalen [2].

Na začátku 17. století se do věci vložil soukromý kapitál. V roce 1605[^83] hned dvě akciové společnosti získaly od krále Jakuba I. Stuarta licence na založení kolonií ve Virginii. Je třeba mít na paměti, že v té době pojem „Virginie“ označoval celé území severoamerického kontinentu. První ze společností Virginia Company of London získala práva na jižní a druhá Plymouth Company na severní část kontinentu. Nehledě na to, že oficiálně obě společnosti vyhlašovaly za svůj hlavní cíl šíření křesťanství, tak je licence, které získaly, opravňovaly „hledat a těžit všemi způsoby zlato, stříbro a měď”.

20. prosince 1606 byli kolonisté vypraveni na palubách tří lodí a po těžké, téměř pětiměsíční plavbě, za které jich několik desítek zemřelo hladem a na nemoci, dorazili v květnu 1607 do Chesapeakské zátoky (angl. Chesapeake Bay). V průběhu následujícího měsíce vybudovali dřevěnou pevnost, kterou nazvali na počest krále Fort James (jméno Jakub anglicky). Později byla pevnost přejmenována na Jamestown a stala se první stálou britskou osadou v Americe[3]. Oficiální historiografie USA považuje Jamestown za kolébku státu. Historie této osady a jejího lídra, kapitána Johna Smitha[^84] je součástí mnohých seriózních výzkumných studií a uměleckých děl. Její umělecká zpracování zpravidla historii této osady a osudy jejích prvních průkopníků idealizují (například populární kreslený film Pocahontas). Ve skutečnosti byly první roky kolonie mimořádně těžké. Za hladové zimy na přelomu let 1609 — 1610 nezůstalo z pěti set kolonistů naživu více než 60 lidí a podle některých svědectví[4] se ti přeživší byli nuceni uchýlit kvůli své záchraně před hladem ke kanibalismu.

V následujících letech, kdy již otázka fyzického přežití nebyla tak ostrá, se dvěma nejzávažnějšími problémy staly napjaté vztahy s původním obyvatelstvem a ekonomická účelnost existence kolonie. K rozčarování akcionářů Virginia Company of London zlato ani stříbro kolonisté neobjevili a hlavním zbožím vyráběným na vývoz se stalo dřevo na stavbu lodí. Nehledě na to, že po tomto zboží byla v metropoli určitá poptávka, protože lesy v jejím okolí již byly vytěženy, zisk byl, stejně jako i z dalších pokusů o hospodářskou činnost, minimální[5].

Situace se změnila v roce 1612, kdy se farmáři a majiteli půdy Johnu Rolfovi povedlo zkřížit místní odrůdu tabáku pěstovanou indiány s odrůdami přivezenými z Bermudských ostrovů. Získané hybridní odrůdy byly dobře přizpůsobeny virginskému klimatu a současně si získaly oblibu u anglických spotřebitelů. Kolonie tak získala zdroj spolehlivého příjmu a na dlouhé roky se tabák stal základem ekonomiky a vývozu Virginie. Slovní spojení „virginský tabák“, „virginská směs“ charakterizující kvalitu jsou ve spojení s tabákovými výrobky používány dodnes[6] [7]. Za pět let vývoz tabáku dosáhl 20 000 liber, za další rok byl zdvojnásoben a k roku 1629 dosáhl 500 000 liber[6]. John Rolf kolonii prokázal ještě jednu službu: v roce 1614 se mu povedlo dohodnout s místním indiánským náčelníkem mír. Mírová smlouva byla stvrzena sňatkem mezi Rolfem a dcerou náčelníka Pocahontas.

V roce 1619 došlo ke dvěma událostem, které měly podstatný vliv na celou další historii USA. V tomto roce se guvernér George Yeardley rozhodnul předat část moci House of Burgesses, čímž založil v Novém světě první volené zákonodárné shromáždění. První zasedání tohoto shromáždění se konalo 30. července 1619[8]. Ve stejném roce kolonisté získali nevelkou skupinku Afričanů angolského původu. A i když formálně nebyli otroky, ale měli dlouhodobé smlouvy bez práva na výpověď, tak je přijato tuto událost považovat za počátek dějin otrokářství v Americe[9].

V roce 1622 byla téměř čtvrtina obyvatel pobita vzbouřenými indiány. V roce 1624 byla zrušena licence společnosti Virginia Company of London, která zkrachovala a Virginie byla od té doby královskou kolonií. Guvernéra jmenoval král, avšak shromáždění kolonie si uchovalo značné pravomoci»

(http://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9A%D0%BE%D0%BD%D0%BA%D0%B8%D1%81%D1%82%D0%B0).

Od té doby mířil vývoj severoamerických kolonií Velké Británie k Bostonskému čajovému dýchánku v roce 1773[^85] a jeho zákonitému důsledku, kterým byl právně stvrzený počátek historie USA dne 4. července 1776.

———————

Ale předhistorii a historii USA je možné analyzovat z různých úrovní a charakterizovat je z různých aspektů:

z úrovně velkého počtu jedinců, kteří nebyli spokojeni svým životem ve „starém světě“ a přicházeli za lepším osudem „do nového světa“ od samého počátku kolonizace Ameriky až do dnešních dnů;
z úrovně vládnoucích „elit“ států, které hodnotily kolonizaci zámořských zemí a konkrétně Ameriky především jako zvyšování moci svých impérií;
z úrovně pohlavárů biblického projektu zotročení lidstva ve jménu Boha.

Jestliže první dvě úrovně jsou zachyceny v historické vědě, politologii a umění států obou kontinentů, tak vzhledem k tomu, že pro oficiální vědu a obyvatele biblický projekt zotročení lidstva a jeho pohlaváři jakoby neexistují, není pohled na dějiny USA z této úrovně veřejně známý, i když korporace pohlavárů tohoto projektu musí na tu věc svůj náhled mít.

A pokud 1) chápete podstatu biblického projektu, 2) porovnáte s ním fakta z dějin lidstva, 3) vyhodnotíte stav biblického projektu ke konci epochy křížových výprav (první – 1096; poslední osmá – 1270), tak mohou být závěrečné etapy předhistorie USA charakterizovány jednou větou: Restart biblického projektu.

———————

3.3.1.1. Krize biblického projektu\

v epoše středověku

Biblický projekt se ve formách feudální organizace života společnosti pod ideologickou nadvládou katolicismu a „svaté inkvizice“[^86] dostal ke konci epochy křížových výprav do slepé uličky:

Region podřízený projektu nesahal za hranice Evropy a dokonce se začal zmenšovat:

vznikla muslimská civilizace, jejímž hlavním ekonomickým dogmatem byl zákaz lichvy, to znamená systémový princip biblického projektu, což učinilo problematickou expanzi projektu směrem na jihovýchod v pásu jižních okrajů Eurasijského kontinentu;
navíc se severní Afrika (včetně Egypta), a také Španělska ocitla pod nadvládou muslimů. V důsledku toho se ze Středozemního moře stalo mořem staletých nikdy nekončících válek a v mnohém tak přišlo o svoji roli dopravního systému. Ze Španělska se mohlo stát nástupiště dalších výbojů muslimů pro dobývání Evropy z jihozápadu;
pokusy zlikvidovat muslimskou civilizaci díky křížovým výpravám do Palestiny „za osvobození Hospodinova hrobu od nevěřících“ ke konci 13. století ztroskotaly a vedly nejen ke ztrátě snad obnovené kontroly nad Palestinou, ale později i ke ztrátám kontroly nad bývalou Byzancí, která se stala obětí jedné z křížových výprav a následně byla obsazena seldžuckými Turky vyznávajícími islám;
Rus byla se svým obrovským územím sice zatažena do biblického projektu, ale díky „samostatnosti“ (autokefalitě) pravoslavných církví[^87] si uchovala některé možnosti samostatného řízení podle plné funkce, a potom se na 200 let dostala z moci pohlavárů biblického projektu, neboť se ocitla pod nadvládou nenadále se objevivší Zlaté hordy[^88], což v konečném výsledku uchránilo základy svébytnosti Rusi a vytvořilo předpoklady pro její další šíření do oblastí, kam by se jinak do té doby mohla v podstatě bez překážek šířit moc pohlavárů biblického projektu.

Po vytvoření Svaté říše římské (v roce 962) a v průběhu realizace ideje s „křížovými výpravami“ se Římská kurie „vytrhla z rukou/přestala být poslušná“ a začala si dělat nárok na „žrečskou moc“, aniž měla kvality nezbytné pro uplatňování alespoň znacharské nadnárodní moci, což vedlo k tomu, že se stala špatně řiditelnou. Důsledkem bylo, že „svatá inkvizice“ začala být pro pohlaváry projektu a jejich periferie nebezpečná, neboť jejich představitelé se zjevně lišili od „standardního“ příslušníka davu – věrného to dítka římsko-katolické církve.
Jedním z důsledků neovladatelnosti kurie a „svaté inkvizice“ se stal krach podsystému „Řádu templářů“, když francouzský král Filip IV. Sličný a papež Klement V. („zajatý“ v Avignonu Filipem Sličným) zorganizovali v roce 1307 celoevropskou likvidaci veřejně-legálních[^89] struktur tohoto řádu, který realizoval nadnárodní řízení v rámci biblického projektu v Evropě, a který začal pronikat i do muslimské Asie.

Vzniklá krize řízení projektu byla cílevědomě řešena po dobu několika staletí. Během překonávání krize došlo k reformaci[^90], v důsledku které v mnohých evropských státech katolicismus nahradil protestantismus. Protestantismus se ve svých různých odnožích proměnil v pseudonáboženskou[^91] slupku ideologie buržoazního liberalizmu (ve své podstatě světskou), a ve výsledku vznikla a s uspokojením převládla nad životem společností, které provedly reformaci církve, „syntetická idea“, která může být vyjádřena následující formulací: „ctnostnost před Bohem je vyjádřena bohatstvím dosaženým ze zákonné činnosti“[^92]; ze které následně vyplynulo: „kdo je chudý, není ctnostný“. Vše výše popsané vytvořilo předpoklady a položilo kulturologické základy pro restart biblického projektu, který byl později realizován na kontinentu Severní Ameriky.

Pohlížet na expanzi Evropanů na počátku epochy velkých zeměpisných objevů na západní polokouli výlučně jako na důsledek dychtivosti velmocí po snadném zisku a bezcílné hry politických vášní, by bylo historicky nevěrohodné. Líčit tu věc tak, že by globální konceptuální moc se svými historickými kořeny sahajícími k „předpotopní civilizaci“ nevěděla o existenci amerického kontinentu, by bylo nesprávné: a konkrétně byly z doby středověku objeveny mapy, na kterých jsou vyobrazeny obě Ameriky i Antarktida bez svého ledového krunýře s přesností, kterou rozvoj matematiky, kartografie, astronomie a chronometrie naší civilizace mohl zajistit pouze na konci 18. století. To znamená, že Kolumbus se vydal na plavbu s určitým „návodným nasměrováním“, o čemž v podstatě otevřeně píšou někteří zednářští autoři.

Vzhledem k tomu, že možnosti expanze biblického projektu z evropského regionu směrem na jih a východ[^93] byly zablokovány sociálními faktory, jak bylo řečeno výše, a směr na sever byl uzavřen v důsledku geografických faktorů, tak pohlavárům projektu zbýval pouze jeden volný směr, a to na západ. Souhrn těchto okolností také určil zeměpisnou lokalizaci restartu biblického projektu.

Proto je velmi zajímavé podívat se na dějiny USA a historii, která jim předcházela z těchto pozic.

———————

3.3.1.2. Předhistorie USA\

a ideový základ politické technologie jejich založení

Kombinace protestantismu (plodu reformace) a buržoazního liberalismu z hlediska předpokladů pro překonání krize biblického projektu jako globálně-politického projektu přinesla největší plody ve Velké Británii:

Zaprvé pro to, aby pohlaváři projektu v podobě potencionálního generátoru restartu biblického projektu upřednostnili Velkou Británii, existoval objektivní faktor a tím byla její ostrovní lokalizace, která fakticky do poloviny 20. století celkem spolehlivě zaručovala bezpečí před vpádem jakéhokoliv nepřítele a tím spíše před její okupací, což zajišťovalo bezpečnost řízení[^94];
Vznikla tam „samostatná“ anglikánská církev v čele s místním králem[^95];
V průběhu anglické buržoazní revoluce 1640 – 1689 došlo ke změně dynastie, monarchie se stala konstituční a anglikánská církev získala bezvýhradné vládnoucí postavení a s konečnou platností zpřetrhala vztahy s Římem. V té době již byla anglikánská věrouka v podstatě zformována[^96].
Omezené možnosti zemědělské výroby na ostrovech a snaha o zbohatnutí podporovaná věroukou anglikánsko-kalvinistické církve se staly předpokladem k průmyslovému rozvoji státu s cílem získat zisk díky zahraničnímu obchodu, aby potom tento zisk mohl být investován k dalšímu postupu projektu;
Od roku 1656 díky ústním zárukám Cromwella a se schválením Státní rady získali židé v Anglii právo otevřeně vyznávat judaismus;
V roce 1717 bylo ve Velké Británii veřejně legalizováno zednářství, vždyť konec konců jeden z členů královské rodiny stanul v jeho čele, tedy alespoň veřejně-jmenovitě.

* * *

Poslední dva body je nutné vysvětlit.

Vlivem cíleného zavádění biblického projektu do života globální civilizace se vytvořil osobitý systém vnitřních sociálních vzájemných vztahů, který pronikal do všech států a národních společenství, kde byla bible uznávána za svatou nebo k ní měli alespoň lhostejně-tolerantní vztah:

Vyšší úroveň hierarchie — pohlaváři projektu upřednostňující vyhýbat se při své činnosti publicitě;
Druhá úroveň hierarchie — zákonů dbalí židé, kterým byla uložena mise bezprostředního řízení v regionech, kde se vyskytují židovské diaspory;
Nižší úroveň — lidé vyznávající tradiční křesťanství v jedné z jeho modifikací na základě kánonu Nového zákona a tradičního výkladu Bible pro nežidy[^97], a také ateisté a vyznavači dalších náboženství, kteří nemají žádné alternativní globálně-politické projekty[^98].
Plus k tomu — „vazivová a nervová tkáň“ systému spojující jeho komponenty v jedno a zajišťující jejich vzájemnou součinnost v procesu samořízení se systému a řízení systému - zednářství[^99], které funguje na základě principů:

každý v míře svého zasvěcení pracuje pro to, co chápe a v míře své nevědomosti pro ty, kteří jsou zasvěceni do vyšších stupňů než on a na ty, kteří chápou více nezávisle na tom, zda byli nebo nebyli zasvěceni;
bezpodmínečné podřízenosti a odpovědnosti nositelů nižších stupňů vůči vyšším.

Svými vnějšími projevy je zednářství ideologicky všežravé v doslovném smyslu slova: pohlcuje a zevnitř vyžírá všechna konceptuálně bezmocná veřejná hnutí a pod pláštíkem jejich ideologií realizuje stále stejný biblický projekt zacílený na zotročení všech. Tuto svého druhu ideologickou všežravost společnosti předkládají jak svým jménem, tak i anonymně jako náboženskou snášenlivost, shovívavost k cizím přesvědčením, „toleranci“.

Snaha lidí a společnosti získat konkrétní odpovědi na otázku „Co je pravda?“, a obzvláště v otázkách sociologie, vede k nevraživosti vůči klamům a lži, a protože to podrývá systémový princip ideologické různorodosti a „tolerance“ v jejich zednářské interpretaci, je aktivní nepovolená snaha dobrat se nepovolené pravdy zednáři a jejich pohlaváry odsuzována jako jeden z nejtěžších zločinů v oblasti duchovního života společnosti.

Přitom zednáři fungují na základě různorodého vícevrstevného ezoterismu: stupně od 1 do 33 mohou dosáhnout všichni nezávisle „na rodu-rase“, od 34 do 66 – pouze židé a od 67 výše pouze rabíni. Příslušenství k vyšším stupňům v každé kategorii vyžaduje ve většině případů (i když mohou existovat i výjimky) dědičnou příslušnost kandidáta k systému.

Taková rasově-klanová filtrace a požadavek dědičné příslušnosti k systému pro získání vyšších stupňů jsou dostatečně spolehlivou překážkou před vniknutím a postupem protizednářské agentury do vyšších řídících pozic po dobu života jednoho pokolení, o čemž konceptuálně bezmocní bojovníci s „židozednářským spiknutím“ (ve kterém jsou jak „židé“, tak i zednáři pouze „figurkami“ jenom o něco složitějšími než jsou ty šachové[^100]) nepřemýšlejí (a konceptuálně zdatní lidé, kteří nepřijali biblický projekt, tímto způsobem pronikat do jeho struktur, aby se postavili do jejich čela a změnili jeho směřování a charakter jeho činnosti, nemají zapotřebí.[^101]

Existence výše popsaného systému rasově-klanové filtrace při postupu po stupních mocenské hierarchie není dokazována odkazy na ty či ony bibliografické zdroje a spory o hodnověrnosti tvrzení v nich obsažených o principech organizace zednářství, ale samotnou skutečností uvádění biblického projektu do života po dobu mnohých staletí. To by nebylo možné bez zřízení rasově-klanové filtrace při prosazování kandidátů do vyšších mocenských úrovní v projektu: chrání systém řízení biblického projektu, aby nemohl být ohrožen principem „abys zničil nevítané dílo, musíš stanout v jeho čele“. Přitom tento systém rasově-klanové filtrace umožňuje uplatnit tento princip ve většině případů proti protivníkům a obětem biblického projektu.

Všechno to dohromady vytváří systém „her s nenulovým součtem“ na úrovní první – třetí priority zobecněných prostředků řízení.

———————

Výše popsaná předhistorie USA probíhala paralelně s procesem přetváření Velké Británie na generátor budoucího restartu biblického projektu – projektu globální proměny světového řádu.

Bylo by však nesprávné se domnívat, že pohlaváři biblického projektu cíleně podstrčili Jindřichovi VIII. „exkluzivní sexuální exotiku“ a podněcovali ho k ženitbě s ní navzdory kánonům katolicizmu proto, aby založil anglikánskou církev apod., což by vedlo k tomu, že právě Velká Británie se stala generátorem restartu biblického projektu. Řízení takového druhu procesů může být charakterizováno metaforicky: „Sad roste sám: sadař se o něj pouze stará – pleje ho, sází nové stromy, roubuje je, zalévá, hnojí apod.“ Jinak řečeno:

V životě společnosti nemůže být ani jeden jev vytvořen z ničeho, a potom „vytažen za uši“ do potřebné podoby, ale možnosti, které se otevírají, mohou být přeměněny ve fungující tendence, tendence mohou být přetvořeny v jevy a jevy generované společností mohou být převzaty pod řízení — různorodé ve svých cílech a prostředcích[^102] — aby potom na tomto základě život společnosti získal určitou účelnost – řízené směřování.

Ta skutečnost, že „otcové zakladatelé“ USA, jestliže ne úplně všichni, tak většina, byli zednáři, o čemž se naše učebnice dějepisu nezmiňují, neboť téma zednářství, jeho role v dějinách a funkce v politice je zamlčována, přesto v naší společnosti po roce 1991 vešla do všeobecné známosti. Avšak konstatování této skutečnosti, stejně jako její nadsazování a propírání v literární tvorbě „borců“ píšících o „židozednářském spiknutí“ samo o sobě nic nevysvětluje, pokud tento fakt není vztažen k tomu spektru jevů veřejného života, ve kterém se odráží řízení společnosti v rámci směřování biblického projektu zotročení lidstva ve jménu Boha.

Jeden ze zednářů, který však žil v jiné části světa, po sobě zanechal názor, který vysvětluje mnohé z dějin USA, jejich způsobu života i vnitřní a zahraniční politiky jejich federální vlády:

«„…nejopravdovějšími Vychovateli Národů podstata Státních Zákonů: oni vytvářejí a takříkajíc vychovávají národy, a podle nich mravy, zvyky, Pojmy, podobu svou a Činnost získávají, vychází z nich Směřování Myslí a Vůlí; a proto s jistotou tvrdit možné že Politické a Občanské Zákony udělávají Národy takovými, jakými oni podstata.

Z toho vyplývá že stejné Občanské Zákony na celém území Státu nejvíce napomáhat budou k darování všem částem oneho stejného odstínu Mravnosti a vytvoří tak to dokonale pevné a opravdu svazující politické spojení ve Státě, jehože existence je tak blahodárná.

Z toho vyplývati že všichni Diskutéři proti stejnorodosti Zákonů a způsobu Řízení svou pozornost upírali na dílčí předměty a neviděli celkové spojení Státní Existence ani Počátky a základy ze kterých dílčí tyto různorodosti mohly vyjít» (P. I. Pesteľ[^103], RUSKÁ PRAVDA[^104], pravopis a stylizace podle citované publikace http://lib.babr.ru/index.php?book=4533; http://constitution.garant.ru/DOC_32000.htm).

A dále v části 16 nadepsané „Všechna plemena se musí slít do jednoho Národa“ (povšimněte si této fráze) P. I. Pesteľ píše:

«Zatřetí: aby jedny a ty samé Zákony, jeden a ten samý způsob Řízení existoval ve všech částech Ruska, a díky tomu v Politických a Občanských vztazích celé Rusko na veškerém svém území jevilo druh Stejnorodosti, Jednotnosti a Jednomyslnosti. Pokusy všech staletí a všech Států dokázaly že Národy všude bývají takovými, jakými je udělá řízení a Zákony, na základě kterých žijí (část citace jsme zvýraznili)» (P. I. Pesteľ, RUSKÁ PRAVDA, pravopis a stylizace podle citované publikace

http://lib.babr.ru/index.php?book=4533; http://constitution.garant.ru/DOC_32000.htm).

14. prosince 1825 však vzpoura skupiny klanu Rurikovců proti klanu Romanovců podněcovaná pohlaváry světového zednářství utrpěla porážku díky tomu, že následník trůnu, který se stal carem Mikulášem I., přece jenom dokázal překonat vlastní bezradnost a sabotáž blízkého okolí a vůdci vzpoury se navzájem „nechali ve štychu“, když projevili bezradnost a neschopnost samoorganizace.

Důsledkem bylo, že se P. I. Pesteľ neměl v praxi možnost přesvědčit o tom, že:

jeho postulát, který vyzdvihnul na úroveň strategické politické axiómy vyjádřené frází, kterou jsme v posledním citátu tučně zvýraznili, nemá všeobecnou platnost, tj. neplatí bez výjimek. Přestože zákonodárství a jeho téměř důsledné uvádění do života v procesu vládnutí vykazuje určitý výchovný vliv na obyvatelstvo, není tento vliv absolutní a není jediný možný;
v životě společnosti postulát P. I. Pestelja doplňují i jiné jevy, v jejichž důsledku zákony, které neodpovídají mravům společnosti a ideálům jejího rozvoje v rámci Záměru, nejsou naplňovány, což potvrdil významný sociolog 19. století M. E. Saltykov-Ščedrin, kterého se snaží ve veřejném povědomí deklasovat na úroveň satirického spisovatele a ještě lépe nechat ho upadnout do zapomnění: „Strohost ruských zákonů je změkčována nezávazností jejich plnění“.

Podle života je možné soudit, že postjelcinovský režim v RF je pokračovatelem díla P. I. Pestelja and Co. a jejich „právní zvůle“ se všemi objektivně předurčenými následky z této skutečnosti vyplývajícími: my máme imunitu proti „právnímu moru“, ze kterého se Západ ani USA vyléčit nemohou.

A poté, co mimochodem podotkneme, že Ruská pravda P. I. Pestelja je analogem, i když o 50 let opožděným, Deklarace nezávislosti USA[^105], který se nerealizoval, vrátíme se k předhistorii a historii Spojených států.

V průběhu předhistorie USA se v britských koloniích Severní Ameriky zčásti řízeně ve společnosti vytvořily unikátní podmínky, které zabezpečovaly objektivní možnosti realizace idejí přestavby a unifikace života mnohonárodnostní společnosti, které P. I. Pesteľ vyjádřil v programovém zednářském dokumentu, jež nazval „Ruská pravda“ [^106]:

1. Všechna plemena se musí slít do jednoho národa.

2. Národy všude bývají takovými, jakými je udělá řízení a zákony, na základě kterých žijí.

Dějiny USA se od dějin všech ostatních států a společností liší svou nepřirozeností[^107]:

USA jsou jedinou společností a státním útvarem uměle vypěstovaným pod tlakem určitého zákonodárství vyjadřujícího určitou koncepci řízení společnosti a touto koncepcí je biblické davo-„elitářství“;
Ve všech ostatních společnostech má zákonodárství ve svém základu třeba již i v nové době zapomenutou starobylou svébytnost a je produktem jejího historického rozvoje s více (v Evropě, Americe (mimo USA), Austrálii, Africe, Rusku) či méně (v regionu muslimské civilizace a ve zbylé Asii) výrazným vlivem politiky pohlavárů biblického projektu na kulturu a její právní složku.

Na této odlišnosti USA je i založena podstata restartu biblického projektu, jehož počátek inicioval „Bostonský čajový dýchánek“ (1773) a „Deklarace nezávislosti“ (4. července 1776).

Dějiny USA do konce 20. století shrnuje princip, který P. I. Pesteľ nedokázal nebo nechtěl vyjádřit přesně: Zákonodárství a vládnutí na jeho základě musí zformovat společnost takovou, jakou ji my chceme mít.

Ale vzhledem k tomu, že byl P. I. Pesteľ konceptuálně bezmocný, tak si díky své samolibosti a ambicióznosti v tomto principu pod slovem „my“ představoval sebe samotného a své budoucí přisluhovače a ne někoho jiného, jemu osobně neznámého, kdo však opravdu dělal globální politiku, kterou však nerealizoval sám osobně, ale zprostředkovaně: na území Ruska rukama P. I. Pestelja a ostatních děkabristů; na území USA rukama tamějších bratrů-zednářů; a tak v každém regionu planety.

Jak bylo zmíněno dříve v přehledu předhistorie USA, bylo hlavním vyhlášeným cílem činnosti společností Virginia Company of London a Plymouth Company organizovaných vládou „Velikobratránie“[^108] šíření křesťanství, což předpokládalo integraci původního obyvatelstva (tedy minimálně té jeho části, která by přijala křesťanství) do nové společnosti. Reálně se však proces historického rozvoje USA vydal jinudy.

Některé kmeny severoamerických indiánů opravdu přijaly křesťanství a na tomto základě začal proces jejich integrace do společnosti „amerického národa“. Výsledkem byli takzvaní „civilizovaní indiáni“, kteří dále žili v zemi svých předků. Tento proces však neskončil integrací původního obyvatelstva do kultury společné všem občanům USA, ale prakticky totální genocidou původního obyvatelstva.

«Držby „civilizovaných kmenů“ se změnily v malé indiánské republiky vymodelované podle vzoru USA se svými ústavami a větvemi moci (prezidenty podle své tradice nazývali „nejvyššími náčelníky“). Občané těchto republik v mnohém přejali způsob života svých bílých sousedů z jižních států. Často k tomu docházelo díky smíšeným manželstvím s osobami evropského nebo afrického původu (v předvečer Občanské války zbyla v „Pěti civilizovaných kmenech“ pouze jedna čtvrtina čistokrevných členů). Bohatí indiáni vlastnili plantáže a žili jako aristokraté; někteří z nich vlastnili stovky černých otroků. Otrokářství se stalo pro indiány svého druhu „vedlejším produktem“ programu federalizace, neboť v okamžiku jejího počátku bylo součástí života samotných jejich amerických učitelů.

Samostatný rozvoj „Pěti civilizovaných kmenů“ byl hrubě přerván ve čtyřicátých letech osmnáctého století. Vlády jižních států se za podpory (a v mnohém i na podnět) federální vlády rozhodly likvidovat indiánské enklávy a samotné indiány vysídlit na neobsazená území západně od řeky Mississippi, takže byli indiáni nuceni svou civilizaci vytvářet nanovo. V posledním desetiletí před válkou se Indiánské teritorium proměnilo v jeden z nejrozvinutějších regionů USA západně od Mississippi. Vlády „Pěti civilizovaných kmenů“ otevřely první síť bezplatných škol ve státě. Indiáni měli nejvyšší úroveň gramotnosti na Západě. Většina vzdělaných indiánů uměla číst a psát ve dvou jazycích – anglicky a ve svém rodném jazyce, pro který vymysleli vlastní abecedu a založili tak jeho písemnictví. Ve dvou jazycích tiskli noviny. Mnozí přijali křesťanství.

V největší indiánské republice – Území Čerokíů – bylo na konci šedesátých let okolo 22 tisíc obyvatel, ze kterých bylo pouze 4 tisíce mužů Čerokíů považováno za občany, kteří měli právo hlasovat. Zbytek obyvatelstva tvořili ženy a děti Čerokíů, černoši (okolo 4 tisíc především otroků), bílí (okolo jednoho tisíce) a indiáni z jiných kmenů. Okolo 1500 indiánů chodilo do veřejných škol, kde byli všichni učitelé (až na dva) také Čerokíové.

Když jižní státy vystoupily ze Svazu, tak se indiánské republiky ocitly před nelehkou volbou své další cesty. Měly navázány pevné ekonomické a kulturní styky s jižany – Indiánské teritorium někdy v literatuře dokonce bývá nazýváno „malou Konfederací“. Avšak jednomyslnou podporu KSA[^109] neměly. Ne všichni indiáni se ztotožnili s „jižním způsobem života“. Jestliže u Čoktů, Čikasavů jich byla většina, tak Čerokíové, Kríkové a Seminolové zůstali přívrženci tradičního způsobu života. Stranili se měst, provozovali své obvyklé hospodářství a nehodlali se míchat do konfliktu bílých lidí. Mezi čistokrevnými indiány aktivně pracovali misionáři abolicionisté[^110]. Nejvíce byli proti otrokářství naladěni Seminolové, kteří dávno žili s černochy bok po boku a schovávali u sebe zběhlé otroky. Posledními byli ti, kteří nepovažovali za možné zpronevěřit se starým smlouvám s federální vládou a narušit způsob života, na který si v posledních letech zvykli. Někteří také nezapomněli, že je z jejich původní země seveřané a jižané vyháněli rukou společnou; obzvláště svěží vzpomínky měli právě Seminolové, neboť v pořadí třetí válka s nimi skončila pouze před několika lety, proto nedělali žádný rozdíl mezi jedněmi ani druhými.

U Kríků a zvláště Čerokíů byl „konflikt dvou světů“ prohlouben ještě i tím, že v letech Velké deportace část indiánů přistoupila na kompromis s federální vládou a přesídlila na Západ dobrovolně za více či méně snesitelných podmínek. Ostatní byli deportováni silou. Již na Indiánském teritoriu se mezi přívrženci a protivníky kompromisu rozhořela opravdová občanská válka, která byla ukončena až zásahem federální vlády. V roce 1861 se z členů „smluvní strany“ stali nejzapálenější přívrženci Konfederace. Šlo o nejvíce amerikanizovanou část společnosti. Naopak jejich političtí protivníci, přestože měli sami zájmy na Jihu, se často odmítali míchat do konfliktu jednoduše proto, že si nepřáli sloužit s nimi bok po boku.

(…)

Indiánské teritorium zaplatilo za účast ve válce Severu proti Jihu neúměrně vysokou cenu. V podstatě byli indiáni jedinými, kdo tuto válku prohrál doopravdy. Ani Konfederace, ani Svaz nesplnily jejich očekávání. Roky války ekonomiku indiánských republik zcela zničily, značná část zkultivované půdy se proměnila ve spálenou pustinu. Tisíce lidí zahynuly, tisíce se jich proměnily v běžence. Podle přibližných odhadů ke konci války 33% žen na Indiánském teritoriu ovdovělo, 16% dětí zůstalo bez otců, a 14% se stalo úplnými sirotky. Po válce muselo „Pět civilizovaných kmenů“ obnovovat své vztahy s USA a uzavírat nové smlouvy a v očích federální vlády nebyli jenom poraženými povstalci, ale navíc ještě indiánskými povstalci (14.[^111] a 15.[^112] dodatek americké ústavy se indiánů netýkal). Proto s nimi bylo naloženo příslušným způsobem, aniž kdo dělal rozdíl mezi těmi, kteří bojovali za konfederáty a těmi, kteří bojovali proti nim. V poválečných letech byly zbytky autonomie, které ještě indiánským republikám zůstaly, metodicky likvidovány a ze samotného Indiánského teritoria byl kousek za kouskem vyvlastňován ve prospěch bílých přistěhovalců. V roce 1907 bylo Indiánské teritorium s konečnou platností zcela zlikvidováno a stalo se součástí USA jako stát Oklahoma. „Pět civilizovaných kmenů“ bylo už pokolikáté za posledních sto let nuceno začínat od začátku» (http://america-xix.org.ru/civilwar/sumter-appomattox/indeans.php).

«Mohykány je patrně možné nazvat jedním z nejznámějších kmenů Severní Ameriky díky početným literárním dílům, ve kterých je celkem pravdivě popsán způsob života a mravy tohoto kmene. Podobná popularita mezi literáty se nejspíše pojí se skutečností, že Mohykáni přijali křesťanství rychleji než ostatní kmeny, takže se také začali dříve než ostatní účastnit života přistěhovalců ze Starého světa. Je velmi pravděpodobné, že právě tato adaptace také vedla k postupnému vymizení tohoto plemene. V současné době je součástí společenství původních obyvatel Severní Ameriky pouze jeden ze vzdáleně příbuzných kmenů Mohykánů – Mahikani, jejichž zvyky a jazyk se však značně liší.

Mohykáni stejně jako Irokézové pocházejí z doliny řeky Hudson (právě tam se poprvé setkali s „bílými bohy“, tj. s evropskými přistěhovalci v roce 1609). Později se v důsledku neustálých bojů s kmenem Mohawků a poté i s přistěhovalci usadili na území současných států Wisconsin, Massachusetts a Connecticut. Sám název kmene – Mahikaniaw – doslovně znamenal „lidé od veliké řeky“ na památku téměř usedlého způsobu života, který vedli na březích řeky Hudson. Proti příchodu protestantských misionářů Mohykáni neprotestovali a k 18. století již téměř celý kmen přijal křesťanství, které se nicméně dobře snášelo s jejich původní vírou. Byl to vzájemně výhodný svazek: křesťanská církev zajišťovala kmenu ochranu před vykořisťováním Evropany a zcizováním zemí odedávna patřících těmto původním obyvatelům a Mohykáni se ze své strany snažili učinit všechno pro to, aby se protestantská komunita v Novém světě neustále rozšiřovala. Takovýto svazek však nevyhovoval kolonizační vládě, která se snažila získat co nejvíce půdy za co nejnižší cenu. Církev čelit požadavkům vlády dlouho nedokázala a misionářská činnost brzy začala opadat a společně s tím začal také početně slábnout kmen. Nehledě na značnou pomoc, kterou Mohykánům poskytli kolonisté v průběhu francouzské i indiánské vojenské kampaně, a také v době americké revoluce, byl ke konci 18. století kmen s konečnou platností zbaven práv na svou půdu a vykázán do rezervace. A již v polovině 19. století se vytratil dokonce i jazyk Mohykánů»(http://indeec.net/mogikane.html).

*[В оригинальном издании здесь расположен рисунок/схема. Иллюстрация не включена в данный выпуск: ожидает визуальной и правовой проверки. Файл источника: image3.jpeg]*Jak je zřejmé z informací citovaných zdrojů, tak přinejmenším na Jihu – na Indiánském teritoriu – probíhal proces integrace kultur původního obyvatelstva a přistěhovalců v podstatě úspěšně, pokud pomineme otázku otrokářství jako normy života lidské společnosti.

Obrázek Johna Gasta „Americký pokrok” (1872) vyobrazující Columbii (symbol USA, předchůdkyně „strýčka Sama“), která vyhání indiány z jejich půdy ve jménu pronikání civilizace na Západ.

(Ilustrace byla převzata z webu: http://www.usinfo.ru/indejcy.htm).

Důvod takového vztahu k původnímu obyvatelstvu tkví v tom, že se iniciátoři restartu biblického projektu na území Severoamerického kontinentu snažili, aby společnost „nové Atlantidy“[^113], kterou vytvářeli, neměla žádnou paměť o své předhistorii, ani o indiánské, ani o té evropské, ani o žádné jiné – africké, japonské, čínské apod.; aby obyvatelstvo nemělo žádnou historickou paměť o etapě předhistorie ani v podobě kulturních památníků, ani uchovanou v rodových egregorech obyvatelstva – v takzvané „genetické paměti“, ke které měl být přístup (podle názoru pohlavárů projektu) neprodyšně zablokován.

V mnohém se jim toho podařilo dosáhnout, i když ne absolutně[^114], ve výsledku jsou obyčejní Američané ve své většině naivní, sebejistí a ambiciózní jako malé děti: mohou být dětsky hodní a přitom se dopouštět zla, jak je to naučili „starší bratři-zednáři“, aniž by si uvědomovali jeho podstatu a vnímat jej jako něco potřebného; stejně jako malé děti i oni se upřímně urážejí, když se setkávají s kritikou svého jednání ne-američany.

- Co naděláte: Duch Ameriky («Spirit of America») je starý pouze 200 let, ze kterých se ani jeden rok nerozvíjel svobodně – celé dětství prožil v péči chůvy-robota – bratrů-zednářů.

Genocidu původního obyvatelstva Ameriky však nestačili dokončit před začátkem historie USA. Přestože přání by tu bylo, tak organizovat ji hned nebylo možné: britské kolonie na to neměly dost zdrojů. Jakmile však byly vojensko-ekonomické a lidské zdroje podřízené federální vládě natolik dostatečné, aby to zvládly, byla genocida původního obyvatelstva provedena velmi rychle. A samozřejmě že podle názoru mnohých Američanů, kteří se stali oběťmi promývání mozků, si za to mohli indiáni sami, když nepřijali s otevřenou náručí a otrockou pokorou první vetřelce, kteří vpadli do jejich země. Ty zámořské hledače zlata a stříbra s otrokářskými sklony, které tam „šířit křesťanství“ poslala vláda „Velikobratránie“.

„Vynulování předhistorie“ bylo jedním z cílů vedení politiky při zakládání „nové Atlantidy“, protože z předhistorie vycházejí tendence, které mohou být aktivní po dobu mnoha věků a tisíciletí, a aktivita takového druhu tendencí ve vztahu k principům zformulovaným P. I. Pesteljem znamená „vlastní rušení“ systému, které snižuje kvalitu jeho řízení podle zvolené koncepce, nebo ho činí nemožným. Právě vlivem takového druhu „vlastního rušení“ se biblický projekt v Evropě na konci epochy křižáckých výprav dostal do slepé uličky, jak bylo zmiňováno dříve.

* * *

Některé aspekty genocidy původního obyvatelstva se odrazily i v umění USA. Jako příklad uvádíme obrázek Johna Gasta „Americký pokrok“. Povšimněme si dvou okolností:

První – v ruském malířství je pokoření Střední Asie, ke kterému docházelo přibližně ve stejné době, jako dobývání „divokého Západu“ Spojenými státy (za počátek aktivních bojů ze strany Ruska je možné považovat pochod na Chivu v roce 1839 a za jejich ukončení rok 1881, kdy byl region podřízen imperátorské administrativě), zachyceno na obrazech V. V. Vereščagina (1842 – 1904) a je znázorněno jako tragédie obou stran. Za pokořením Střední Asie však následovala integrace jejích národů do života impéria, a následně jejich život v SSSR. Ve výsledku zůstaly všechny národy zachovány a jejich kultury se dále rozvinuly. V podstatě se v důsledku „pokoření Střední Asie“ Ruským impériem dostaly ze slepé uličky bezútěšného feudalismu, který byl následkem odklonění se jejich historicky složených kultur od ideálů vyhlášených Koránem[^115].

A uvedený obraz Johna Gasta je idealizací a romantizací genocidy ve vztahu k původním obyvatelům Severoamerického kontinentu, kterou pohlaváři biblického projektu realizovali rukama „svobodymilných“ Anglosasů a dalších přesídlenců z „civilizované“ biblické Evropy – odštěpenců od evropských národů. Takže celkem dobře znázorňuje reálné a ne ty deklarativní mravy a kolektivní psychiku „národa“ „USA-ků“ [^116].

Druhá – Columbia vypadá jako jednonohý mrzák[^117], což je pro vyobrazení národního symbolu „symptomatické“: osud USA od počátku minimálně „pokulhává“, pokud není přímo jednonohý, i když anatomicky normální orel mořský na jejich státním znaku je lepší, než dvouhlavá stvůra na rossionském státním znaku.

* *\

3.3.1.3. USA: jejich založení, utváření, sebereklama a realita

Do procesu formování společnosti „nové Atlantidy“ nezapadlo pouze původní obyvatelstvo Severní Ameriky právě z toho důvodu, že bylo nositelem určité předhistorie, a proto bylo z větší části zlikvidováno.

Ale dříve než budeme mluvit o procesu utváření společnosti USA, je nutné říci několik slov o válce severoamerických kolonií za nezávislost proti metropoli - „Velikobratránii“.

———————

«V roce 1765 anglická vláda parlamentem nechala schválit Kolkový zákon, podle kterého musely být všechny obchodní a jiné občanské dokumenty vybaveny kolkem. Současně bylo rozhodnuto umístit v Americe anglickou armádu čítající 10 tisíc vojáků s povinností pro Američany zajistit jim ubytování, stravování a nábytek pro pohodlné bydlení. Kolkový zákon byl pro Američany otevřeně nespravedlivý. Tak například, abyste získali právo stát se notářem, bylo v Anglii nutné zaplatit 2 libry šterlinků a v Americe 10. Navíc šlo o první zákon o daních, které byly určeny bezprostředně pro Anglii. Předtím byly daně využívány pro rozvoj infrastruktury obchodu a průmyslu a jejich funkce byla obyvatelstvu celkem pochopitelná.

(…)

V roce 1767 Anglie vypsala clo na sklo, olovo, papír, barvy a čaj dovážené do amerických kolonií; potom, když newyorské zákonodárné shromáždění odmítlo subvenci pro anglickou vojenskou posádku, anglický parlament odpověděl odmítnutím schválit jakákoliv ustanovení newyorského zákonodárného shromáždění, dokud v této věci nerezignuje; současně ministerstvo přikázalo guvernérům rozpouštět zákonodárná shromáždění, která budou protestovat proti anglické moci. Američané odpověděli agitací nepoužívat zboží, na které byla vypsána cla a opravdu potom zisk z tohoto zboží nepřinášel anglické státní pokladně více než 16 000 liber šterlinků (přičemž 15 000 liber šterlinků tvořily náklady na vybírání cla), tedy 2,5krát méně, než se očekávalo. Díky tomu byla nová cla v roce 1770 zrušena, ale clo na čaj zůstalo jako potvrzení uplatňovat metropolí toto právo»[^118].

Tj. vládnoucí „elita“ „Velikobratránie“, které byly vlastní parazitické sklony stejně, jako jsou vlastní každé „elitě“ jakéhokoliv státu, došla v roce 1765 k názoru, že „slepička“, která byla po dobu dvou staletí pěstována za oceánem, by měla přece jen konec konců pohlavárům metropole také začít snášet „zlatá vajíčka“. A jsou tu důvody se domnívat, že rozhodnutí metropole nechat na účet kolonií v Americe rozmístit deseti tisícový armádní kontingent, bylo zednářskou provokací nasměrovanou právě na to, aby vyvolala v koloniích separatismus, protože nikde není zaznamenáno, že by kolonie prosily metropoli o vojenskou podporu a zaslání armádního kontingentu. Tato provokace byla navíc časově sladěna se zavedením Kolkového zákona. Ve vztahu ke „kolkovým daním“ bylo rozmístění kontingentu v Americe „zcela rozumnou policejní akcí“, jejímž cílem bylo zajistit připravenost potlačit možné aktivní projevy nespokojenosti s nově zavedenými daněmi.

Ve výsledku se „Velikobratránie“ pokusila potlačit vzpouru v koloniích, což vedlo k válce za nezávislost USA trvající od roku 1775 do roku 1783, v jejímž průběhu byla v roce 1776 vyhlášena „Deklarace nezávislosti“ severoamerických kolonií, které se tak transformovaly do samostatného státu.

Tak došlo k restartu biblického projektu realizovanému na území Severoamerického kontinentu, při kterém Velká Británie splnila svou misi a stala se generátorem tohoto restartu.

Pokud se podíváte na tyto události z úrovně řízení biblického projektu jako celku, tak soudě podle všeho vládnoucí „elita Velikobratránie“ nepochopila narážky na téma, že severoamerické kolonie vůbec nejsou vlastnictvím britské koruny, ale že jsou vlastnictvím jiných politických sil, ve vztahu ke kterým je „Velikobratránie“ pouze nástrojem v určité etapě realizace jejich projektu. Když byla tato etapa ukončena, tak dali „Velikobratránii“ prostřednictvím následků války za nezávislost USA na vědomí, aby se nepletla pod nohama „důležitým lidem“, kteří dělají globální politiku.[^119]

———————

Teď je možné se vrátit k rozboru vlastního procesu formování společnosti USA a její kultury, včetně subkultury organizace řízení záležitostí společnosti, státnosti i vedení podniků.

Počáteční podmínky tohoto procesu byly v závěrečné etapě předhistorie USA následující:

V severoamerických koloniích byl vytvořen davo-„elitářský“ sociální systém. Kolonisté z větší části náleželi do anglojazyčné kultury. Ve společnosti se již vytvořila určitá specializace obyvatelstva podle druhů jejich činnosti: byli tam ti, kteří pracovali ve výrobě a zajišťovali výrobu; byli tam i ti, kdo život kolonií řídili.
Mezi těmi, kdo řídili, byly infiltrovány struktury zednářství, které je jedinou organizovanou politickou silou sloužící k prosazování určité koncepce řízení globálního významu.
Pokud bychom měli charakterizovat individua, ze kterých se skládala tato proto-USA-cká společnost, tak:

byli ve své většině původem z Velké Británie, a potomky přistěhovalců z Velké Británie z minulých pokolení. Byli tam však i ti nepočetní, kteří pocházeli z jiných států (někteří nejznámější, kteří nebyli Angličany a přinesli svůj vklad do utváření USA: La Fayette – Francouz, Kościuszko – Polák, ale existovali i jiní, méně známí) a jejich potomci;
pokud je budeme charakterizovat v aspektu psychologie, byli to lidé, kteří nenašli své přijatelné místo ve struktuře společnosti své vlasti, nebo kteří své místo ve své vlasti našli, ale kterým se z nějakých důvodů nelíbily historicky tam panující pořádky, přičemž si jedni i druzí přáli budovat nový život a novou společnost „s čistého listu“;
byli přitom ve své většině iniciativními individualisty[^120] schopnými se však přizpůsobit korporativnosti[^121];
i když je protestantismus orientoval na realizaci tvůrčího potenciálu v jejich práci, tak připouštěl také parazitismus na práci a životě ostatních, což vytvářelo mravně-etické možnosti a předpoklady k vybudování hierarchie otrokářství, jak pro společnost uvědomělého (ve vztahu k černochům přiváženým z Afriky), tak i neuvědomělého (ve vztahu k sobě samým „milovaným“), realizovaného prostřednictvím různého druhu „her s nenulovým součtem“ [^122];
takže protestantismus s kalvínskou věroukou o předurčení spasení duše dával těm „předurčeným být spaseni“ iluzi, že mají morální právo na využívání Božího dopuštění ve vztahu k těm, kterým bylo podle jejich mínění Bohem odepřeno spasit své duše, a to až k jejich genocidě.

Nositelkou politické vůle se v této společnosti stala zednářská korporace, která zpočátku byla regionální pobočkou světového zednářství jako nástroje realizace biblického projektu. To právě ona:

založila do základů státnosti USA systém rozdělení moci v jeho současně známé a široce propagované podobě, který je však jen programově-adaptivním modulem schématu řízení prediktor-korektor, tj. prediktor (konceptuální moc) se nachází mimo státní instituce USA a mimo struktury jejich „provincionálního“[^123] zednářství;
organizovala práce při tvorbě a prosazování v praktické politice počáteční verze „softwaru“ (zákonodárství) nezbytného k tomu, aby programově-adaptivní modul mohl realizovat funkce ve společnosti;
řídí udržování „softwaru“ v aktuálním stavu v chodu historického rozvoje USA, což také zajišťuje shodu zákonodárství s potřebami stávající i perspektivní politiky jejích pohlavárů.

Zednářství je však samo o sobě konceptuálně bezmocné, tj. není prediktorem systému řízení USA, což bylo zmíněno výše, neboť biblický projekt, pokud ho vůbec ti či oni z „bratrstva“ osobně vnímají jako projekt globálně-politický, tak ho hodnotí jako bezalternativní. Každá regionální pobočka zednářství je pouze 1) kolektivní zombi-retranslátor politické vůle pohlavárů globálního biblického projektu ve vztahu k tomu regionu, ve kterém je tato síť „provincionální“ zednářské lóže rozvinuta a také 2) „interface“ (rozhraní), na který pohlaváři biblického projektu napojili zpětné vazby procesu řízení regionálního sociálního systému podle plné funkce.

Přitom ti, kteří jsou systémem zotročeni, jednají na základě v podstatě jednoduché algoritmiky:

Věrnost Bibli si ztotožňují s vlastní pravověrností [pravou cestou, objektivní etikou], které dosáhli nebo se jí dosáhnout snaží, a to je základem všeho dalšího.
Biblická sociologie se jim jeví jako bezalternativní, orientovaná na uvedení Záměru do života.
Hodnotí Boží dopuštění ve vztahu k okolním lidem žijícím na základě jiných představ o životě, které neodpovídají Bibli a systému norem a tradic přijatých jako výklad života na jejím základě.
Boží dopuštění využívají pro vlastní sobecké zištné zájmy v souladu se syntetickým postulátem protestantismu a buržoazního liberalismu: „pravověrnost je vyjádřena bohatstvím a jinými způsoby prokazujícími úspěšnost“.
Pokud někdo začíná aplikovat Boží dopuštění ve vztahu k přívržencům tohoto systému, tak to upřímně hodnotí jako satanismus oponentů, který musí být potlačen.

Objektivně:

Body 4 a 5 jsou vyjádřením dvojakosti mravních standardů lidí zotročených tímto systémem.
V podstatě se jedná o anti-křesťanství, neboť Kristus nikdy nevyužíval Božího dopuštění ve vztahu k jiným (jinak by si to konkrétně Sanhedrin musel odskákat) a podstata křesťanské etiky je právě v tom uvědomělém odmítnutí – dokonce i ke své škodě – využívat Božího dopuštění ve vztahu k jiným, neboť takové odmítnutí vytváří předpoklady pro jejich osvícení a jejich přivedení k pravověrnosti [objektivní etice][^124].
Na rozdíl od otroků biblického projektu není pro jeho pohlaváry orientace na body 3 a 4 upřímným omylem, ale jejich uvědomělou mravně-etickou a náboženskou pozicí, protože si nemohou neuvědomovat své jednání v rozporu s Božím Záměrem, neboť se vůbec nejedná o idioty, kteří by nepochopili celkovou podstatu Jediného Zákona vyjádřenou ve všech Zjeveních Shora, které položily základy všem takzvaným „Abrahámovským náboženstvím“[^125].
Obětí této jejich pozice se stalo původní obyvatelstvo Severoamerického kontinentu, které se provinilo pouze tím, že se odklonilo v oblasti Božího dopuštění více než pohlaváři biblického projektu a jejich chráněnci, a proto nedokázalo ukázat kolonistům, kde je jejich místo a naučit je spravedlivému životu.

* * *

V souladu s výše popsanou algoritmikou a mravně-náboženskými principy pohlavárů biblického projektu jsou taková historická fakta jako:

zničení Drážďan americkým a britským letectvem v noci ze 13. na 14. února 1945,
shození jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki,
kobercové bombardování Vietnamu,
kobercové bombardování srbských měst pro rozpadu Jugoslávie,

— objektivně nevyhnutelným následkem této algoritmiky a mravně-náboženských principů pohlavárů biblického projektu.

Také je nutné zmínit jeden z nerealizovaných projektů Washingtonu – plán „Dropshot“ - útok na SSSR s masovým použitím jaderných zbraní, který nebyl realizován jenom proto, že k okamžiku plánovaného útoku USA přišly o svůj monopol na jaderné zbraně a jejich nosiče, takže vlastní očekávanou škodu z této války vyhodnotily jako nepřijatelnou[^126].

S pozic této algoritmiky jsou všichni, kteří žijí mimo normy liberálně buržoazního projektu a vědomě nebo nevědomě se brání přechodu svých společností k tomuto způsobu života realizovanému v USA, divochy, kteří musí být nemilosrdně a nelítostně zlikvidováni.

Proto, pokud ještě někdo z vás na sobě nepocítil podobný způsob vývozu svobody a demokracie z USA, tak to není proto, že by to nebylo pro USA příznačné, nebo že by výše popsané bylo pouze dílčími epizodami jejich historie, ale proto, že jste ještě nepřišli na řadu…

Ale ani ti občané USA, kteří jsou zcela loajální liberálně buržoaznímu systému, nemají zaručeno, že neokusí plody této algoritmiky a mravně-náboženských principů pohlavárů biblického projektu:

výbuch amerického pancéřového křižníku USS Maine a jeho potopení v havanském přístavu, aby mohlo být z tohoto zločinu obviněno Španělsko a vytvořena tak záminka k válce, aby Španělsko přišlo o status koloniálního impéria, a mohla být převzata kontrola nad jeho bývalými koloniemi;
provokování Japonska k preventivní válce proti USA a úmyslné vytvoření podmínek zajišťujících nečekanost a úspěšnost útoku Japonců na Pearl Harbor[^127], aby se zničení lodí a smrt lidí na této základně mohly stát národní tragédií, pod jejímž morálně-psychologickým nátlakem by Američané souhlasili s ukončením politiky izolacionalismu a se vstoupením USA do druhé světové války 20. století;
vyhození do vzduchu mrakodrapů Světového obchodního centra v New Yorku i s lidmi dne 11. září 2001. Provokace, která posloužila jako důvod ke vpádu do Afghánistánu a Iráku, kde se potom oběťmi války stalo velké množství obyčejných lidí.

To byly pouze ty nejznámější příklady tohoto druhu, kdy se oběťmi výše popsané algoritmiky a mravně-náboženských principů pohlavárů biblického projektu stali za svobodné lidi se považující otroci liberálně buržoazní verze projektu, jehož jádrem jsou USA.

* *\

Takové byly výchozí údaje a počáteční podmínky pro řešení globálně-politického úkolu založení „nové Atlantidy“. Pro její vytvoření bylo nutné navýšit počet obyvatelstva integrovaného do kultury cíleně formované na základě výše, v pěti bodech popsané algoritmiky a principů vyjádřených P. I. Pesteljem. Zvyšování počtu obyvatelstva probíhalo všeobecně známými způsoby: přírodní biologickou „rozšířenou“ reprodukcí na místě a přítokem nových přistěhovalců z ostatních regionů planety.

Co se týče lidí narozených ve Státech, tak ti vyrůstali v podmínkách uplatňování principu zformulovaného Pesteljem, a pod jeho vlivem se ve své většině stávali takovými, jakými je vytvářela vláda a zákony, pod jejichž mocenským vlivem vyrůstali. Zednářství zajišťovalo shodu zákonů s projektem a podřízenost vlády těmto zákonům, přičemž nemilosrdně bránilo všemožným odchylkám od pravidel, které samo ustanovilo. Předhistorie společnosti tomuto procesu díky svému „vynulování“ nebránila.

Můžete namítnout něco v tom smyslu, že přistěhovalci z Evropy a jiných států nemohli jako představitelé svých národů nepřispět v duchu svých rodových egregorů a určité své předhistorie vlastní každému z nich.

Ve skutečnosti je to spíše „úplně ne tak“, než „ne tak úplně“.

První přistěhovalci, kteří mířili do Ameriky, již byli odvrhnuti egregory společností, ve kterých vyrůstali; ti, kteří nebyli odvrhnuti egregory svých společností, sami tyto egregory zavrhovali. V každém případě byly kontury informační výměny s původním egregory nesoucími předhistorii etnického původu nových Američanů zpřetrhávány a přístup k těmto informacím blokován.
Ti přistěhovalci, kteří přijížděli do Ameriky v době, kdy již byly výše popsané počáteční podmínky formování společnosti „nové Atlantidy“ vytvořeny, byli vlastně osamocenými jednotlivci odtrženými od egregorů svých původních společností. Buď se tedy připojovali na egregor nové americké společnosti, jehož informačně-algoritmické naplnění bylo utvářeno a odfiltrováno zednářstvím, nebo pokud se na něj připojit nedokázali, protože jejich individuální psychika s ním nebyla kompatibilní, v cizině umírali, nebo se vraceli do Starého světa.
Kromě toho, v životě každého individua ještě větší roli než egregory hraje bezprostřední kontakt s ostatními lidmi: vězeň sedící na samotce nepřijde o většinu svých egregoriálních vazeb, ale deficit přímého a bezprostředního kontaktu s lidmi ve většině případů způsobuje degradaci takto osamocených lidí. Proto po příjezdu lidí do „Nového světa“ došlo k situaci interakce „sociálního prostředí zformovaného v USA, které žilo svým životem a svými problémy na straně jedné a na straně druhé - nově příchozího jedince“, který se nacházel ve stavu určité zmatenosti, a aby se psychicky nezlomil a přežil (pro začátek), musel se přizpůsobit normám života nové společnosti. Ti, kteří jako on sám právě přijeli, mu v této věci byli špatnými pomocníky, protože se sami nacházeli ve stavu stejné zmatenosti, a také nebyli připraveni k životu podle norem v pro ně nové společnosti[^128]. Nezvyklé sociální prostředí je svým tlakem utvářelo a formovalo jednotlivě tak, aby odpovídali jeho normám. Ten, kdo se mu nedokázal přizpůsobit, buď zahynul, nebo odjel.

To, co je uvedeno v předešlých dvou odstavcích, platí pro všechny nově příchozí z jiných kultur včetně Afričanů, kteří byli do USA přiváženi jako otroci.[^129]

Před začátkem masové a v mnohém federální vládou nekontrolovatelné imigrace, která začala ve druhé polovině 20. století, byla národní osobitost kultur v USA vymezena pouze hranicemi obydlí, kde žily rodiny imigrantů a jejich potomků, kteří nezapomněli některé prvky kultury[^130] svých předků. To znamená, že „Anglie“, „Irsko“, „Německo“, „Itálie“, „Čína“, „Japonsko“ apod. mohly existovat pouze v hranicích běžného života rodiny přesídlené do USA. Za hranicemi svého obydlí se všichni kromě židů stávali „USA-ky“: židé zůstávají židy všude díky vlivu principů budování a uvádění do života biblického projektu, přičemž:

Místa, kde kompaktně žijí etnicky osobité diaspory jako součást společnosti USA (typu Chinatown/čínských čtvrtí), se nestala místy politického zastoupení těchto etnických domovin, pouze vnášela určitou etnickou různorodost do kultury státu, jinak však v nových pokoleních produkovala zcela standardní „USA-ky“.

Maximum, co mohla taková „čínská“ nebo jakákoliv jiná etnicky osobitá „čtvrť“ zrodit, byla subkultura přistěhovalců z (…libovolně si dosaďte odkud) jako součást kultury USA.[^131]

——————

V podstatě byl tedy restart biblického projektu na území Severoamerického kontinentu úspěšně proveden v období od 16. do začátku 19. století.

Od prvotní realizace biblického projektu za Sinajské „anabáze“, v průběhu které byl uměle a cíleně vypěstován nový druh lidí – historicky reálné židovstvo (stejnými metodami, jakými později chovatelé šlechtili nové druhy domácího zvířectva), se restart biblického projektu na Severoamerickém kontinentu lišil tím, že v jeho průběhu došlo k „vynulování“ egregoriální paměti předhistorie u nově vytvářeného lidského společenství – „USA-ků“, protože egregoriální paměť těch, kteří absolvovali Sinajskou „anabázi“, v podstatě zůstala uchována a čas od času o sobě dává znát.

Jenomže i tato verze biblického projektu, která zrodila buržoazně-liberální způsob života (v USA v jeho nejmarkantnější „etalonové“ podobě), stejně jako jeho katolická verze o šest století dříve, upadla do krize, která v marxismu dostala název „všeobecná krize kapitalismu“ a projevuje se množstvím vnitřních sociálních konfliktů po celém světě a globálně biosféricko-ekologickou krizí.

Avšak téma „všeobecné krize kapitalismu“, která vůbec není výmyslem marxistické propagandy, neboť se jedná se o surovou životní realitu v minulosti vedoucí a do budoucnosti slibující množství problémů a pohrom[^132], není předmětem této analytické zprávy.

3.3.2. Reprodukce profesionalismu\

v oblasti řízení USA

Jak už nejednou bylo zmiňováno v materiálech KSB, tak v civilizaci založené na technice a kolektivní specializované profesionální práci neurčují kvalitu života každého člověka ani tak jeho vlastní schopnosti, pracovitost, všestrannost profesionalismu a jeho úroveň, jako spíš:

zaprvé – platná koncepce řízení záležitostí společnosti jako celku včetně ekonomiky, a
zadruhé – kvalita řízení aplikované koncepce jak na makroúrovni (celostátní a globální), tak i na mikroúrovni (v podniku, kde člověk pracuje a v obci, kde žije).

——————

Činnost každého jednotlivce i sociálních skupin (a z hlediska globálního měřítka - států i společností vytvořených v rámci jejich hranic) může být plně podchycena tímto minimálně dvouúrovňovým procesem řízení; a může být podchycena pouze částečně, a některými svými komponentami z něj vypadávat, což může vyvolat i potlačení činnosti a těch, kteří tu činnost vykonávají v průběhu realizace řízení ve všech případech bez výjimky – konceptuálně podmíněně.

Pokud porovnáme s plnou funkcí řízení historii USA, jejich současnou situaci[^133] a perspektivy, tak:

„Všeobecná krize kapitalismu“ je projevem a následkem chyb prediktoru, který formoval a realizoval scénář restartu biblického projektu zotročení lidstva na území Severoamerického kontinentu a USA v jejich historické vzniklé podobě jsou plodem, nástrojem, rukojmím a obětí prediktoru a jeho chyb.
Programově-adaptivní modul systému řízení USA podle plné funkce funguje v mezích hranic biblického projektu v jeho liberálně buržoazní verzi a vynuceně produkuje množství systémových chyb podmíněných koncepcí řízení[^134], neboť americká společnost je po celou dobu historie USA díky svému nepochopení svým charakterem objektivního jevu nazvaného „plná funkce řízení“ konceptuálně bezmocná.

Nicméně pokud budeme na základě posuzovaného uvažovat o životní nezpůsobilosti biblického projektu (což je dané jeho satanistickou podstatou), tak musíme přiznat, že programově-adaptivní modul USA zajišťuje ve světě nejvyšší kvalitu řízení (s výhradou k omezením této koncepce) s podmínkou, že je řízení hodnoceno v historicky dlouhých časových intervalech – mnohých desetiletí[^135].

Ačkoliv v historii USA docházelo k těžkým selháním řízení jak ve vnitřní[^136], tak i ve vnější[^137] politice, tak s plynutím času USA v podstatě dokázaly úspěšně taková selhání překonávat a dokázaly odhalit a vyřešit mnohé problémy, které byly příčinami selhání řízení v minulosti.

Jedním z ukazatelů kvality řízení je úspěšné uvádění kultovních ideálů společnosti a různorodých deklarací o záměrech do života, samozřejmě s tou podmínkou, že kultovní ideály a prohlášení nejsou krycím pláštíkem reálné politiky zaměřené na uvádění do života něčích, kvalitativně jiných ideálů, jak se to systematicky často děje v Rusku po celou dobu jeho dějin včetně přestavby a celého postsovětského období[^138]. Pokud v souladu s tímto přístupem porovnáme život USA s ideály vyjádřenými v jejich „Deklaraci nezávislosti“ a v „Listině práv“ [^139], tak je nepopiratelné, že USA dělají ve věci uvádění svých kultovních ideálů do života pokroky: otroctví de iure zrušily; rasovou nerovnost de iure také zrušily a pracují na tom, aby ji překonaly de facto; vyřešily množství dalších sociálních problémů (i když mnohé si vytvořily samy a řešily je pouze pod tlakem okolností a ne předem z dobré vůle). Současně se v průběhu jednoho století (od poloviny 19. století do poloviny 20. století) USA staly lídry v rozvoji mnohých oblastí základních věd[^140] a v masovém zavádění výdobytků vědy do praxe ve všech oblastech života společnosti a udržují si toto vedoucí postavení do současné doby.

V souvislosti s posledním faktem mohou být vzneseny námitky v tom smyslu, že svých, „doma vychovaných“ vědců měly v USA po dobu celé historie relativně málo, že vědu v USA dělali političtí a ekonomičtí běženci z ostatních států, a také „mozky“, které USA celou tu dobu[^141] skupovaly po celém světě. Ale námitky tohoto druhu svou podstatou pouze potvrzují výše uvedené: mezi předními vědeckými a technickými pracovníky byl velký podíl „fanatiků oddaných své věci“, kteří jsou apolitičtí a kosmopolitní. Tito „fanatici oddaní své věci“ jsou připraveni pracovat v jakémkoliv státě s jakýmkoliv státním zřízením, kde jim poskytnou podmínky, ve kterých jejich tvůrčí potenciál může být nejlépe uplatněn, a kde nejefektivněji mohou realizovat své vědecké zájmy, a to tím spíše, pokud jim nebudou pod nosem mávat jejich postavením koupeného nevolníka, jehož úkolem je otročit pro pány daného systému.

Jestliže mnozí z politických a ekonomických běženců dokázali realizovat svůj tvůrčí potenciál v USA, tak je to ukazatelem toho, že v jejich vlasti byla kvalita řízení na makroúrovni po dobu dlouhého časového úseku tak nízká, že svůj tvůrčí potenciál u sebe doma realizovat nemohli a v USA natolik vysoká, aby to tam bylo možné.

A pokud se vrátíme ke skutečnosti „vykupování mozků“, tak ta vypovídá o kvalitě řízení kádrové politiky, neboť „mozky“, které mají tvůrčí potenciál, je před tím, než je koupíte, nutné napřed najít a jejich nerealizovaný tvůrčí potenciál[^142] uvidět*.* Pokud to neuděláte, tak místo „vykupování mozků“ budete praktikovat financování „vědy“, které bude mít stejný charakter i výsledky jako mělo financování „vědy“ v SSSR za chruščovovsko-brežněvovských časů, a stejný jako mají pokusy o financování „vědy“ v postsovětské Rossionii, za kterých proudí peníze účetnictvím většinou zcela bezchybně (tj. rozpočtu se úspěšně „pouští žilou“), ale „mozky“, které by měly tvůrčí potenciál, nejsou odhalovány, nenakupují se, takže užitek z financování „vědy“ žádný není a ani být nemůže[^143].

Věda samozřejmě vyžaduje financování a někdy nemalé, ale to pořadí musí být následující: napřed nalezení „mozků“, a potom jejich nákup a finančně-ekonomické zajištění jejich tvůrčí činnosti.

V tomto historickém období až do začátku 21. století:

Evropské státy přišly o své vedoucí postavení, které měly k začátku 20. století v oblasti rozvoje základních věd a aplikace jejich výsledků do praxe ve všech oblastech života.
K prudkému vzestupu SSSR došlo, ale z hlediska historie měl krátkodobé trvání, neboť byl v mnohém zajištěn osobnostním faktorem – činností J. V. Stalina, který řídil vládnoucí stranu[^144] a stát. Poststalinský SSSR v průběhu několika desetiletí začal přicházet o to, čeho bylo dosaženo ve stalinských dobách a postsovětská Rossionie dále promrhává to, co nestačil zničit poststalinský SSSR: příčiny jsou společné – byrokratizace a mafiánská „elitářská“ klanovost státní moci, vědy i techniky jako nejvíce „prestižních“ oblastí činnosti.[^145]
Ekonomický zázrak Japonska v letech 1950 a 1980 nevyplýval z rozvoje základních věd v Japonsku, ale byl výsledkem využití výsledků, kterých v této oblasti dosáhly jiné kultury. Proto není korektní porovnávat ho s USA, kde byl realizován plný „cyklus věda-praxe“ (od vznesení nebo „privatizace“ hypotéz do masového využití vědeckých výsledků v běžném životě). I když v posledních desetiletích Japonsko navyšuje objem financování základního výzkumu, je zatím předčasné[^146] mluvit o tom, že by se Japonsko stalo světovou metropolí základní vědy a realizovalo plný „cyklus věda-praxe“.

To všechno je objektivním základem 1) pro vnitřní a vnější „sebereklamu“ USA jako bezalternativního lídra a lokomotivy rozvoje lidstva a 2) pro sklánění se cizinců před USA a vyvolávání jejich závisti.

Pokud si však vzpomeneme na „všeobecnou krizi kapitalismu“ a na jednu z jejích tváří, kterou je globální biosféricko-ekologická krize způsobená vědecko-technickým pokrokem posledních dvou století a způsobem organizace života společností v takzvaných „vyspělých zemích“, kde je všeobecný hon za bezuzdnou spotřebou hlavním ekonomickým faktorem, tak je „vedoucí postavení“ USA iluzorní, neboť je mu objektivně vlastní směřování ke globální biosféricko-sociální katastrofě[^147].

S ohledem na uvedené výše v části 3.3.2 můžeme oprávněně tvrdit, že vzhledem k tomu, že žádné organizační struktury a systematizace nevznikají samy o sobě, že je vypracovávají lidé, tak:

Skutečné úspěchy USA v různých sférách činnosti jsou výsledkem a vyjádřením vysokého řídícího profesionalismu v jejich programově-adaptivním modulu a především - na makroúrovni. Důsledkem je masový a dostatečně stabilní vysoký profesionalismus a odpovědnost ve všech odvětvích činnosti, přičemž, ostatně stejně jako všude, dochází při řízení k chybám, ale tyto chyby a jejich následky jsou ve většině případů překonávány ve lhůtách, které nejsou z hlediska historického měřítka kritické[^148], čímž je zajištěna stabilita rozvoje USA.
Absolutní většina systémových chyb v řízení USA, ke kterým došlo a kterých se v USA dopouštěli po celou dobu jejich předhistorie a historie, jsou podmíněny chybnou davově-„elitářskou“ koncepcí řízení, pod jejíž nadvládou USA vznikly a žijí: jsou to chyby konceptuální moci pohlavárů biblického projektu jako celku a jeho liberálně buržoazní verze jmenovitě.

——————

Pokud budeme hovořit o životě společnosti v dlouhých časových intervalech zahrnujících život několika pokolení, není kvalita života určována těmi či oněmi „význačnými“ politickými činiteli osobně, ale dvěma jinými faktory, které se svou podstatou liší, i když se vzájemně ovlivňují:

reprodukce obyvatelstva posuzovaná výlučně jako biologický proces, na jehož osobitosti záleží, zda budoucí pokolení přicházejí o genetický potenciál umožňující navázat na kulturu předků a rozvíjet ji, nebo si jej uchovávají a dále ho násobí;
fungování společenských institucí, v jehož výsledku na biologickém základě vzniká ta či ona kulturní nadstavba, která zase následně ovlivňuje biologii početí a narození budoucích pokolení a jejich výchovu.

Právě tyto dva – svým charakterem množstevní – faktory produkují statistiku osobností v každém pokolení a jako její prvky se v této statistice mohou či nemusí objevit takzvaní „významní politici“, jejichž činnost na desetiletí a někdy i na tisíciletí určuje osud národů, států a celého lidstva; to samé platí pro „významné osobnosti“ v každé z oblastí života společnosti.

Pokud se na to podíváme z těchto pozic, tak v aspektu biologie USA nejsou ničím výjimečné: stejně jako všude se tam děti ve většině případů rodí mimo Lásku rodičů, nebo dokonce jako vedlejší produkt pohlavního styku realizovaného vlivem instinktivních vášní nebo z nudy, či jako produkt „plánovaného těhotenství“ na základě svatební smlouvy nebo i bez ní.

USA se vyznačují pouze statistickým výskytem jednoho specifického faktoru. Problém je v tom, že početí dítěte mimo Lásku[^149] rodiči, kteří náležejí k různým sociálním, geneticky osobitým skupinám, celkem často vede k biologické degeneraci potomstva. Zaprvé díky vzájemné nekompatibilitě genetických informací, které se do genomů dětí dostanou z chromozomů předků pocházejících z různých plemen, a zadruhé díky nekompatibilitě informačně-algoritmické výbavy jejich rodových egregorů, která může potlačovat rozvoj dítěte jak v aspektu rozvoje těla, tak i v aspektu formování funkční psychiky. Následkem vlivu daných faktorů dojde v průběhu několika pokolení ke snížení vzdělávacího a tvůrčího potenciálu potomstva a u potomků se více či méně zjevně projeví problémy s učením a tvůrčí činností.[^150]

V USA, kde jsou americkými prapředky současného obyvatelstva (s výjimkou relativně nepočetných potomků indiánů) historicky nedávní imigranti z celého světa, jejichž genetické linie se později při pokračování rodu propletly tím nejpodivnějším způsobem, tato zvláštnost fungování genetického mechanismu druhu „Člověk rozumný“ bez Lásky se musí projevit více, než v ostatních státech s etnicky více stejnorodým nebo méně intenzivně namíchaným pokrevně-genetickým obyvatelstvem[^151]. Je možné, že právě vliv tohoto faktoru je základem anekdoty: „Americká univerzita je místo, kde ruští židé učí Číňany a Indy matematice a fyzice.“ (http://ford.flybb.ru/topic210.html).

Zda se tito „Číňané“, „Indové“ a jejich děti (viz ilustrace) stanou „USA-ky“, je v mnohém otevřená otázka, neboť charakter informačních procesů v 21. století není stejný, jako byl v 19. století: změnil se poměr etalonových frekvencí biologického a sociálního času, rychlost obnovení informací kulturologického charakteru (sociální proces) je vyšší než rychlost obnovení informace zaznamenané v genetickém mechanismu druhu „Člověk rozumný“ při střídání pokolení ve společnosti (biologický proces); kromě toho se objevily prostředky globální komunikace přístupné prakticky všem nejen „elitě“, „diplomatickému sboru“ a „mezinárodním novinářům“, jako tomu bylo v minulosti.

Současný prezident USA B. H. Obama ve své knize „Troufalost naděje. Úvahy o vzkříšení amerického snu“ přiznává, že vyrůstající generace má problém s učením:

«Dnes mají Američané ze všech vyspělých států nejvyšší procento těch, kteří neukončili státní školu. Žáci vyšších tříd mají horší znalosti z matematiky a přírodních věd než jejich zahraniční vrstevníci. Polovina žáků vyšších ročníků nezná jednoduché zlomky a polovina devítiletých dětí neumí dělit ani násobit, a i když se počet studentů přijatých na vysoké školy zvýšil, pouze 22% maturantů je dostatečně připraveno, aby absolvovali na vysoké škole kurz anglického jazyka, matematiky a přírodních věd» (Troufalost naděje, str. 181).

A ještě jedna zpráva:

«Výzkumy nedávno realizované z vládních prostředků USA prokázaly, že více než polovina Američanů trpí psychickými chorobami» (Izvestija ze dne 29.06.2005, s odkazem na The New York Times News Service and Syndicate CО http://www.izvestia.ru/nyizvestia/article2057560).

Kromě faktorů formujících biologickou základnu kultury, je druhým faktorem určujícím kvalitu života společnosti v historicky dlouhodobých časových intervalech činnost společenských institucí, mezi které patří i věda a vzdělávací systém na ní založený.

Ještě jednou zdůrazníme:

[В оригинальном издании здесь расположен рисунок/схема. Иллюстрация не включена в данный выпуск: ожидает визуальной и правовой проверки. Файл источника: image4.jpeg]Funkcí vědy v životě společnosti je zajištění řízení ve všech oblastech společenského života v souladu s určitou koncepcí udávanou ve společnosti nositeli konceptuální moci[^152].

To znamená, že věda obsluhuje konceptuální moc, i když ona sama také může přispět k tomu, aby si společnost vytvořila vlastní konceptuální moc: to je důvod, proč přívrženci davo-„elitářství“ dávají přednost tomu, aby ve společnosti kultivovali nevzdělanost, a proč se vlastníci davo-„elitářských“ koncepcí ve vztahu k rozvoji a fungování vědy a vzdělávacího systému na jejím základě přidržují hodně specifických principů. Principy realizované ve vztahu k vědě v davo-„elitářských“ společnostech, včetně civilizace na základě Bible a USA jako její součásti, jsou jednoduché:

Otroci nesmí disponovat poznávací a tvůrčí kulturou adekvátní Životu (1. priorita zobecněných prostředků řízení: její ovládání je klíčem k získání konceptuální moci a ke zrodu vlastní konceptuální moci ve společnosti se všemi různorodými následky z této skutečnosti vyplývajícími);
nesmí mezi nimi být žádní vědci, jejichž vědecké zájmy a činnost by vybočovaly z koncepce řízení (kádry řeší vše: buď úspěšně, nebo cíleně vybrané a do funkcí dosazené „kádry“ nedokážou vyřešit ani jednoduché úkoly, což je vlastně ve skutečnosti jejich úkolem);
nesmí provozovat vědu (2. a 3. priorita zobecněných prostředků řízení), která by byla efektivnější než ta, kterou jim na základě svých zájmů povolí provozovat v jejich společnosti jejich otrokáři nebo kterou jim jejich otrokáři nuceně podstrčí.

To se týká všech věd bez výjimky, ale především veškeré sociologie a jejích odvětví.

A to je trojitý zdroj závislosti společnosti otroků na korporaci otrokářů a podřízenosti otroků v otrokářském systému.

V této souvislosti uvedeme přiznání ještě jednoho Američana:

«Vše, čemu nás učí, je řízení obchodu a jurisprudence. Amerika je první a já doufám, že i poslední globální impérium. Nazývám jí „Spojené státy amnézie“, protože v amerických školách se již nevyučují naše dějiny» Vidal Gore, americký spisovatel, historik a novinář, jehož hlavní díla byla vydávána i v naší zemi (například romány – 1876, Julian, Kalki). (Putin by mohl lehce řídit Pentagon – rozhovor pro noviny Izvestije 04.03.2002: http://www.izvestia.ru/world/article15250/).

To znamená, že pro kurátory USA přes globální politiku je stejně jako dříve aktuální otázka vymazávání nejen předhistorie, ale i historie státu z vědomí jeho obyvatelstva.

Uvádění těchto principů do života zajišťují akademie věd a systém vědeckých stupňů a titulů, které uchazečům přiznávají vědecké rady, přičemž jedny výsledky uznávají za vědecké úspěchy a jiné odmítají a vyhánějí jejich přívržence z profese i bez pomoci „svaté inkvizice“. Je toho dosahováno díky pronikání zednářských periférií do vědeckého i pseudovědeckého společenství.

Udržovat vědu a soubor znalostí uznávaných za vědecké a pseudovědecké v rámci směřování koncepce řízení ovládající společnost je hlavním účelem systému atestací a certifikací kvalifikačních úrovní ve vědě.[^153]

Vzdělávací systém představující jednu z oblastí profesionální činnosti v davo-„elitářských“ společnostech také slouží k uvádění tří výše nazvaných vzájemně propojených principů do života.

————————

Je třeba přiznat, že historické specifikum rozvoje vzdělávacího systému v USA je takové, že v sobě nejen zahrnuje výše uvedené principy, ale zohledňuje i dříve popsané potíže absolvování učebních programů „původními USA-ky“, které jsou podmíněny jejich biologickou degenerací v průběhu několika generací:

Odborní pedagogové poukazují na to, že od začátku epochy všeobecného povinného vzdělávání má obsah učebních programů všeobecných škol v USA v porovnání se soudobými vzdělávacími programy řady jiných států daleko nižší úroveň; a konkrétně vzdělávací středoškolské programy SSSR byly po celou dobu své existence tematicky daleko obšírnější a obsahově hlubší, než ty americké ze stejné doby.
V americkém vzdělávacím systému jsou testy rozšířeny daleko více, než ve vzdělávacích systémech jiných států, do kterých v mnohém začaly pronikat díky nátlaku pedagogů ovlivněných politiky kořícími se USA, kteří se tak sami stali opičící se výkonnou periférií i bez nutnosti jejich zverbování tajnými službami USA, nebo nutnosti vstoupit do zednářských lóží s příslušnou politickou orientací.

* * *

Odbočení od tématu:\

O reformě vzdělávacího systému\

a způsobu zavedení Jednotné státní zkoušky v RF

V souvislosti s otázkou testování (které se pod nátlakem prozápadních politiků - zrádců a idiotů, kteří se vetřeli do politiky, stalo základem Jednotné státní zkoušky v Rossionii) uvedeme jednu historickou anekdotu.

Thomas Edison (jeden z nejznámějších vynálezců z konce 19. století a jeden ze zakladatelů General Electric Company) a Henry Ford I (významný inženýr a organizátor výroby, a v neposlední řadě také sociolog světové úrovně, i když ho jako takového oficiální sociologická „věda“ neuznává, a také jedna z klíčových postav při zakládání sovětského automobilového průmyslu) se spolu od mládí přátelili po dobu několika desetiletí[^154].

Edison se jednou rozhodl provést kvíz pro americké školáky s cílem objevit „Edisony“ budoucnosti, aby mohl pomoci takto objeveným „mladým talentům“ rozvinout jejich schopnosti. Ford, který byl u Edisona na návštěvě, si prohlédl otázky toho kvízu a přiznal, že na většinu z nich nedokáže odpovědět. Na otázky v kvízu odpovídal ve stylu, že pokud tuto znalost bude potřebovat, tak se podívá do příslušné informační příručky nebo se zeptá odborníka, který u něho pracuje a je s touto tématikou dokonale obeznámen.

Kvíz, na jehož otázky nedokázala odpovědět taková opravdu významná technická osobnost, jakou byl H. Ford, byl uskutečněn, avšak nikdo z jeho vítězů se potom nestal nikým významným v oblasti vědy a techniky USA…

To znamená, že ve vztahu k zavedení Jednotné státní zkoušky formou testů bylo od začátku známo, že:

kontrola vzdělávacího procesu na základě testování nedokáže vyhodnotit tvůrčí potenciál ani dosaženou úroveň poznávací a tvůrčí kultury člověka;
systém vzdělání orientovaný na takovýto druh kontroly nestimuluje získávání a rozvoj tvůrčího potenciálu, ale řeší úplně jiné, nedeklarované úkoly.

Ale to ještě není všechno. Při testování může výborných výsledků dosáhnout ten, kdo by jinak v podstatě nedokázal překonat kvalifikační hranici při jiném způsobu kontroly znalostí. V jednom z programů ruské televize při probírání otázky testování jako základu pro Jednotnou státní zkoušku (JSZ) jeden z oponentů zavedení testování jako základu pro JSZ vystoupil s následující námitkou.

Když se jeho manželka, lékařka připravovala ke složení kvalifikační zkoušky pro zvýšení kategorie, tak si přinesla příslušné testy domů. On si je vzal, odpověděl na jejich otázky a získal dostatečné množství bodů nezbytné pro získání kategorie doktora vyšší kvalifikace bez absolvování jakéhokoliv předchozího zdravotnického vzdělání. Základem takového výsledku mohl být jeho vlastní široký rozhled a rozhovory se ženou o jejím studiu a práci po dobu několika let společného života.

Proti tomu v Rossionii přívrženci a lobbisté JSZ formou komplexu testů namítnout nic nedokážou.

A tato specifická osobitost systému testování a vzdělávacího systému orientovaného na kontrolu podle testů nemůže být odstraněna ani v případě, že testy nebudou obsahovat vědomě idiotské nebo zaručeně metrologicky neprůkazné otázky, a také otázky, na které jsou odpovědi od začátku variabilní a mnohé správné odpovědi mohou být mimo rámec souboru odpovědí navrhovaných testem, neboť jsou podmíněny nejednoznačností širších průvodních nezmíněných okolností, které neodpovídají formě testu[^155].

Tj. pro vzdělávací systém je příznačná určitá vzájemná souvislost mezi: 1) cíli studia, 2) způsoby kontroly výsledků studia, 3) nastavením studijního procesu, tedy vlastním studiem. Pořadí, v jakém jsou uvedeny tyto tři zmíněné faktory, odpovídá pořadí jejich vzájemné podřízenosti, tedy jinak řečeno: nastavení studijního procesu, tedy charakter studia je bezprostředně podřízen způsobům kontroly jeho výsledků, které jsou zase zároveň podřízeny cílům studia.

Neshoda způsobu kontroly s vyhlášenými cíli díky podřízení vzdělávacího procesu způsobům kontroly automaticky znamená bezprostřední podřízení vzdělávacího procesu nějakým jiným cílům, které jsou v rozporu s těmi vyhlášenými.

Přesto web NEWSRU.com informuje:

«Podotýkáme, že zavedení Jednotné státní zkoušky (JSZ) podporuje ruský prezident Dmitrij Medvěděv. V druhé půlce května na setkání se studenty Tichooceánské státní univerzity v Chabarovsku prohlásil: „Já, možná na rozdíl od určitého počtu pesimistů, nesdílím negativní vztah k JSZ“. Podle mínění Medvěděva je JSZ civilizovaný a modernější způsob jak vyhodnotit úroveň znalostí. V současné době, poznamenal prezident, se projevují náklady z přechodného období.

JSZ podpořil také ministr školství a vědy RF Andrej Fursenko…»

(http://www.newsru.com/russia/10jun2009/dbl.html).

«Mluvčí Rady federace Sergej Mironov prohlásil, že zavedení Jednotné státní zkoušky (JSZ) bude mít negativní následky pro ruské vzdělávání: „JSZ je cestou k debilizaci, pokud to mohu vyjádřit takto hrubě, našeho vzdělávání“, poznamenal ve středu při svém vystoupení před poslanci Petrohradského zákonodárného shromáždění. Jeho slova cituje Interfax» (http://www.newsru.com/russia/10jun2009/dbl.html).

* *\

Nicméně musí být zcela jasné, že vybrat jednu nebo i několik připravených nabízených odpovědí na otázky z testu, je pro intelekt úkolem podstatně jednodušším než zformulovat odpověď na otázku samostatně na základě skutečně nastudovaných znalostí.

Jedním z důvodů rozšíření systému testování v USA je tiché přiznání skutečnosti, že notný podíl obyvatelstva není způsobilý poradit si s plnohodnotnými studijními programy, přičemž příčinou tohoto jevu může být jak určitá biologická neplnohodnotnost statisticky významného podílu obyvatelstva[^156], tak i zvláštnosti kultury, která masově potlačuje možnost získání návyků poznávací a tvůrčí činnosti, což může být i vlastností samotného vzdělávacího systému, pro jehož páníčky je masová poznávací a tvůrčí způsobilost obyvatelstva (jehož akceschopnost je na první prioritě zobecněných prostředků řízení / zbraní základem reálné a ne falešné demokracie[^157]) překážkou pro jejich politické projekty, jak bylo zmíněno při hodnocení principů řízení vědy a vzdělání v davo-„elitářských“ společnostech.

V USA se vyskytují oba jmenované faktory: statistika biologické degenerace je vyšší než ve společnostech, které vznikly historicky přirozenou cestou; prostřednictvím různorodých kulturologických faktorů je cíleně potlačováno masové osvojování osobního poznávacího a tvůrčího potenciálu jako jevu, který podrývá pilíře davo-„elitářství“[^158].

Jedním z úkolů, které řeší testování jako hlavní způsob kontroly zvládnutí učebních programů, je vyloučit formování komplexu méněcennosti u školáků, který by se u mnohých z nich nevyhnutelně zformoval[^159], pokud by systém kontroly byl orientován na zjišťování úrovně zvládnutí poznávacího a tvůrčího potenciálu osobnosti, a to tím spíše v podmínkách působení učebního programu, který by byl obsažný a nebyl by „odlehčen“.

Pokud si v procesu studia děti uvědomují svou nepomíjející neschopnost řešit úkoly, které jsou jim předkládány, a tím spíše pokud tyto úkoly úspěšně řeší určitá menšina ve třídě, tak přicházejí o chuť do učení. Kromě toho na bázi komplexu méněcennosti, který se formuje v takovýchto podmínkách, není možné zformovat komplex nadřazenosti nad představiteli jiných kultur, což je jedním z prostředků prosazování biblického projektu v jeho liberálně buržoazní verzi samotnými „USA-ky“. Cíl formování komplexu sebejisté nadřazenosti nad ostatními podporuje v kultuře USA i hojnost všemožných konkurzů od těch typu „kdo si silněji uleví“[^160] až po zcela seriózní olympiády z různých školních předmětů pořádané rozličnými organizátory: je přece třeba dát možnost seberealizovat se co možná největšímu počtu lidí.

Takový přístup k nastavení systému všeobecného vzdělávání zajišťuje USA relativně nevysokou úroveň všeobecné vzdělanosti a funkční gramotnosti, na které však v USA po dobu mnohých desetiletí v podstatě úspěšně budují všechna svá odvětví masové činnosti.

Můžeme to vidět na příkladu programových produktů, kde je minimální úroveň jejich užívání zajištěna díky manipulaci s myší a volbou menu, které je ve své většině intuitivně pochopitelné bez jakýchkoliv „pokynů pro uživatele“, i když pokud si stejné programové produkty nastudujete na základě tlustých knih pro „profesionály“, umožní vám to jejich efektivnější využití (ve smyslu vynaložení času k získání určitého výsledku) a získání vyšší účinnosti (ve smyslu úrovně dokonalosti samotného výsledku). Ale to je pouze jeden z celé množiny projevů amerického přístupu k vytváření objektů technosféry.

V minulosti, před začátkem epochy automatizace výrob, byla masová výroba v USA postavena na tom, že jakýkoli technologicky složitý proces byl rozčleněn do řetězce jednoduchých operací, které „člověk z ulice“ bez speciálního profesionálního vzdělání dokázal zvládnout za několik hodin, pokud v takovém podniku začal pracovat. V epoše masové automatizace výrob probíhá to samé jenom na jiné technické úrovni: nezbytné profesionální návyky znamenají především umění mačkat tlačítka na ovládacím pultu v určitém pořadí nebo spouštět aplikační software na počítači. Jak a co funguje, nemusí kromě vývojářů daného zařízení a technologií v podstatě nikdo vědět a v řadě případů jsou pracovníci za podobné znalosti dokonce káráni, protože neznalost v kombinaci s pracovní disciplínou jsou určitou zárukou před neodbornou iniciativou, která může skončit i takovými katastrofami jako Černobyl.

A to platí nejen pro výrobu jako takovou: programy automatizovaného projektování umožňují lidem, kteří nemají inženýrské vzdělání díky funkcím jejich menu „vyprojektovat“ (tj. získat od počítače úplný soubor příslušné projekčně-konstrukční dokumentace) rodinný dům, člun, jachtu apod., které sice nebudou právě perlami inženýrské mysli, nicméně mohou být zcela přijatelně funkční (samozřejmě v případě, že uživatel není úplný idiot a nezadal do algoritmu vyloženě nesmyslné vstupní údaje, nebo nevyžaduje od programu nějaké „exkluzivní řešení“ vycházející za rámec jeho možností a vyžadující tvořivost intelektu, který není umělý).

A úkoly vývoje technologií a zařízení se po celou dobu historie průmyslu v USA zabýval relativně nepočetný podíl obyvatelstva, jejichž schopnosti se ukázaly být dostatečnými k tomu, aby získali nezbytné vysokoškolské vzdělání a dokázali na jeho základě tvořivě pracovat a vytvářet techniku, technologii i organizovat výrobu.

Je však třeba přiznat, že ve vzdělávacím systému USA existují celkem dobré učebnice i vzdělávací literatura, které svou kvalitou převyšují většinu našich domácích učebnic v příslušných vědeckých a aplikovaných technických a technologických disciplínách.

Dokonalost této kategorie vzdělávací literatury vidí mnozí naši domácí „hodnotitelé“ jako vyjádření jejich primitivizmu, neboť jsou zpracované tak, že je v nich podstata a problematika příslušných předmětných oblastí vysvětlena minimálně na názorných příkladech a s velkým množstvím ilustrací; bez záplavy faktů a nepodstatných drobností, formalismu a abstrakcionismu, které je opravdu nutné znát a nastudovat si je, abyste se mohli stát profesionály v příslušné oblasti.

Jejich obsah bezesporu není dostatečný, abyste se mohli stát profesionálem v dané oblasti, nicméně dokonce i člověk s minimální úrovní vzdělání, pokud umí přemýšlet, může na jejich základě získat obecnou adekvátní představu o předmětné oblasti toho odvětví, kterému je učebnice zasvěcena, aniž by musel mít nějaké minimum znalostí nezbytných pro profesionální činnosti v této oblasti.

Učebnice a vědecko-populární literatura tohoto druhu, která zahrnuje všechny úrovně vzdělávacího systému od předškolní úrovně po vojenské akademie[^161], umožňuje získat sebevzdělání ve stylu “od všeho trochu a v souvislostech všeho se vším“, samozřejmě s výhradou, že obsah a přístupy osvětlující tématiku musí být podmíněny koncepcí řízení a výše zformulovanými požadavky k vědě a vzdělávacímu systému v davo-„elitářské“ společnosti.

Studijní a vědecko-populární literatura takového druhu obsahuje množství ilustrací, které formují u jejích čtenářů obrazové představy o oblasti, o které pojednává. Je v ní tedy realizován dobře známý princip „je lepší jednou to uvidět, než stokrát uslyšet“ (nebo si to přečíst) [^162].

Od poloviny 20. století se k takovému druhu literatury přidaly televizní vědecko-populární filmy a programy, přičemž některé televizní kanály jsou prakticky zaměřeny pouze na tyto filmy a programy, které jsou zasvěceny různým oblastem života lidí a přírody ze současnosti, minulosti a ve zfilmovaných variantách i z budoucnosti. Od začátku devadesátých let 20. století začaly v této oblasti působit i některé internetové portály.[^163]

Tato komponenta vzdělávacího procesu, která se opírá o literaturu, filmy a internetové portály tohoto druhu, vůbec není zaměřena na to, aby „omezenci získávali diplomy“, a nedostávali přitom „komplexy“ ze své intelektuální méněcennosti, jak to vidí mnozí naši domácí „hodnotitelé“ vzdělávacího systému USA.
Účelem této komponenty vzdělávacího procesu v USA je formování sociální skupiny, která by měla široký rozhled ve stylu „znám tak trochu všechno a mám představu o vzájemných souvislostech všeho se vším“.

————————

3.3.2.1. Hlavní nedostatek vzdělání v Rusku

V našem domácím systému vzdělávání existuje podstatná mezera: prakticky vůbec u nás neexistuje masové vzdělání ve stylu „BEZ PRÁZDNÝCH ŘEČÍ [^164] tak trochu o všem a v souvislosti všeho se vším“.

I když je vzdělání ve stylu „bez prázdných řečí tak trochu o všem“ samo o sobě opravdu k ničemu, neboť vám neumožňuje stát se odborníkem-profesionálem ani v jedné z oblastí, tak právě ono je NEZBYTNÝM ZÁKLADEM řídícího profesionalismu, který umožňuje úspěšně koordinovat činnost množství různorodých úzkoprofilových odborníků-profesionálů v rámci projektů jak dílčích, tak i komplexních; jak vědecko-technických, tak i politicko-ekonomických.

Pokud v základu nezískají široký rozhled, tak se příprava manažerů-řídících pracovníků promění v masovou produkci díky své nezpůsobilosti nepoužitelných avšak diplomovaných „menagerů“[^165] nezávisle na tom, zda probíhá:

na základě nějakých západních teorií „menagerstva“ (protože srozumitelné teorie řízení na Západě, minimálně „v otevřeně přístupných“ a vzdělávacích normách, neexistují),
nebo na základě dostatečně všeobecné (ve smyslu univerzálního použití) teorie řízení v té podobě, jak je uvedena v Koncepci společné bezpečnosti, nebo – možná – někde v ještě lepší podobě.[^166]

V naší minulosti bylo jediným obdobím, kdy se literatura určená pro formování širokého rozhledu a profesionální orientaci dětí a mládeže začala masově vydávat, první poválečné desetiletí. V tomto období byly vydány knihy pro děti a mládež, ze kterých se bylo možné dozvědět o tom, jak je organizovaná armáda a námořnictvo, jak funguje jejich bojová technika, k čemu je ten či onen druh bojové techniky určen, jak musí být organizováno její bojové použití; jak je organizována železniční doprava, jak funguje příslušná železniční technika, jaké práce probíhají při zajišťování její bezpečnosti apod.

Od poloviny padesátých let 20. století se v SSSR takové knihy přestaly vydávat a v oblasti formování širokého rozhledu dorůstajících generací fungovala bohužel pouze redakce časopisu „Technika mládeže“ v čele s Vasilem Dmitrijevičem Zacharčenkem (1915 – 1999, který byl hlavním redaktorem tohoto časopisu od začátku padesátých let do roku 1984[^167]; vycházelo sice ještě několik dalších vědecko-populárních časopisů, ale podle našeho názoru redakce v čele s V. D. Zacharčenkem fungovala lépe než ostatní). Jeden časopis však nemohl nahradit plynulé vydávání spektra knih zahrnující všechny sféry života společnosti.

Výsledkem bylo, že domácí studijní programy byly v každém předmětu jak ve všeobecných školách, tak i na vysokých školách opravdu tematicky plnější a hlubší než ty americké a na jejich základě se připravovali opravdu dobří specialisté, vysocí profesionálové ve všech oblastech.

Ale protože v SSSR nebyla rozvinuta komponenta vzdělávání ve stylu „tak trochu ode všeho a v souvislosti všeho se vším“, která by zahrnovala všechny sociální skupiny (počínaje od školek až po nejvyšší řídící pracovníky)[^168], tak v podstatě neměl činnost těchto odborníků v rámci komplexních projektů kdo koordinovat a v řadě případů ani nebyl nikdo, kdo by takové komplexní projekty inicioval, neboť úzcí odborníci neviděli perspektivy, které by se jim otevřely, pokud by spolu začali spolupracovat a dát dohromady je neměl kdo[^169].

Ve stalinských dobách se iniciováním a koordinací projektů zabývali lidé, kterým se říkalo „samorost“ (všichni hlavní konstruktéři, všichni „zakladatelé“ té epochy, byli vlastně samozvanci, které v jejich pozicích jako takové uznal stát[^170]).
Po smrti J. V. Stalina začalo období ničím nerušené „elitarizace“ oblasti státního řízení, vědy a techniky a „samorosty“ ze stalinské epochy začali být nahrazováni „elitáři“, jejichž vzdělání bylo úzce profesionálně specializované, takže pokud se samostatně nedopracovali k širokému rozhledu, nebyli kvalifikovaně schopni řídit projekty, nemluvě již o dosahování nějakých ukazatelů virtuózního řízení.

Ale i kdybychom pominuli statistiku „elitarizace“, tak ve výsledku výše popsaného specifika našeho domácího vzdělávacího systému, který zde fungoval po dobu mnohých let, byla většina vedoucích pracovníků poststalinské epochy, kteří se dostali do vyšších funkcí, úzkými odborníky s nedostatečným rozhledem, kteří byli mimo předmětnou oblast své původní profese ztraceni, neměli systematické znalosti mimo její hranice, a proto nebyli schopni rozlišit „mouchy od hrozinek“, tedy dobrého profesionála od šarlatána a kariéristy; řešení vedoucí ke katastrofě od řešení, které by nás posunulo k novým hranicím rozvoje.

Tento stav trvá doposud i vzdělávací systém je stále stejný, což ho programuje i do budoucna[^171]. Přitom je třeba chápat, že omezenost rozhledu jako neodstranitelná[^172] vlastnost osobnosti takového typu řídících pracovníků je jedním z faktorů vedoucích k byrokratizaci, nezodpovědnosti a neadekvátnosti jednání moci na všech jejích „individuálních podstatách (hypostasis)“. Kromě toho je omezenost rozhledu základem pro to, aby byli takoví řídící pracovníci z vnějšku manipulovatelní neméně efektivně než lunochod. Stejně jako je to znázorněno na obr. 1 ve druhém díle Mrtvé vody[^173].

Na rozdíl od SSSR a carského Ruska je v USA rozvinuta komponenta vzdělání ve stylu „BEZ PRÁZDNÝCH ŘEČÍ tak trochu o všem a v souvislosti všeho se vším“ i se zajištěním možnosti sebevzdělávání se v tomto duchu a vytváří dostatečně početnou vrstvu lidí s dostatečně širokým rozhledem, kteří jsou schopni vidět problém komplexně ve vzájemných souvislostech a na tomto svém světonázorovém základu jsou schopni organizovat úzce specializované profesionály tak, aby byl ten problém vyřešen natolik efektivně, nakolik jim to umožňuje koncepce řízení a věda, kterou tato koncepce toleruje.

————————

Vlastně právě výše popsaná specifická dvojvrstevnost vzdělání v USA umožňuje jedné části obyvatelstva zformovat dostatečně široký a ucelený pohled na celkovou problematiku z různých oblastí činnosti a života společnosti a na tomto základě se z těchto lidí stávají dostatečně efektivní řídící pracovníci jak s ohledem na jednotlivé projekty, tak i soubory dílčích projektů až do úrovně globálně-politické scenáristiky[^174].

Přitom se však druhá část obyvatelstva, jejíž vzdělání nepokročilo dále než k povinnému minimu, ocitá v postavení množství lehce nahraditelných funkčních prvků různého typu výrobních a sociálních systémů, které ta schopnější část obyvatelstva zkonstruovala na základě způsobu řešení problémů, které se jí zdají být funkční. Tato druhá, absolutní většina obyvatelstva si na základě svého minimálního vzdělání osvojuje profesionální vzdělání, které nemá řídící charakter buď přímo na místě v pracovním procesu, nebo na různých přípravných a rekvalifikačních kurzech odborníků.

Na tomto základu je budována hierarchie sociálních systémů, paralelně fungujících a konkurujících si mezi sebou při řešení jedněch a těch samých úkolů a to i na základě různých přístupů k jejich řešení. Na každé následující hierarchické úrovni, která je nadřazená množině těch, které si mezi sebou vzájemně konkurují (nebo která je pro ně souhrnná), je možné díky množství nabízených řešení vybrat pro masové řešení úkolů této úrovně nebo pro unifikované řešení na nižších úrovních ty návrhy, které nejvíce odpovídají potřebám dané úrovně[^175].

A takovýto přístup se úspěšně realizuje jak v těch oblastech, kde platí režim ochrany vojenského a státního tajemství USA, tak i v těch oblastech, kde je „utajení“ ochranou informací obchodního a technicky technologického charakteru před konkurenty, kteří jim „dýchají na záda“.

V Rusku je již od dob impéria až do současné doby velký nedostatek lidí, kteří by měli široký rozhled umožňující jim vidět v kterékoliv oblasti problém komplexně ve všech jeho vzájemných souvislostech s vnějším prostředím, rozpoznat jeho vnitřní strukturu a na tomto základě: 1) uvidět cesty a způsoby jeho možného řešení a; 2) organizovat kolektivní činnost k vyřešení tohoto problému.[^176]

Naši vedoucí pracovníci před sebou ve své většině vidí pouze roztříštěné dílčí jednotlivosti a nevidí jejich souborný celek pospojovaný množstvím vzájemných vazeb. Jenže na základě takového kaleidoskopického idiotismu není možné cokoliv řídit, což se projevuje v politice reforem a v překonávání ruského podílu na světové finančně-ekonomické krizi, která byla vytvořena uměle a cíleně.

————————

A stejně jako všude jinde i v USA všeobecná škola vytváří základ pro získání vysokoškolského vzdělání. Jejich systém vysokoškolského vzdělání má také své specifikum, které ho odlišuje od vysokoškolského vzdělání „ve starém světě“, ať už v „civilizované“ Evropě nebo na území SSSR.

Napřed poukážeme na navenek viditelný aspekt odlišností:

Univerzita v „civilizované“ Evropě (tj. mimo Rusko[^177]) je až do dneška svým organizačním základem analogem středověkého evropského feudalismu: rektor je „monarchou“, děkanové fakult jsou „vazaly“ první úrovně, učitelé jsou ostatní „aristokracií“, studenti jsou „prostým lidem“ a vědecká rada je „svatou inkvizicí“. Za uplynulá staletí se na tento základ mnohé nabalilo, takže to není tak křiklavé. Navenek do popředí vystupuje z té feudální epochy pouze hymna „Gaudeamus igitur“, o které je první historická zmínka z roku 1267 (podle Wikipedie: http://ru.wikipedia.org/wiki/Gaudeamus).
Univerzita USA svým organizačním základem opakuje organizaci USA: rektor je „prezidentem“, děkanové fakult jsou „guvernéři“, učitelé jsou analogem „střední třídy“, správní rada jsou „vyšší zednáři“, studenti jsou „prostým lidem“, studentské spolky včetně těch tajných jsou „zednáři nižších úrovní zasvěcení“.

Přičemž vše, co bylo v minulé větě řečeno o zednářství, není pouze metaforou poukazující na roli příslušných organizací v životě amerických univerzit, ale i skutečností, neboť celá americká společnost a její sféra řízení je od začátku prostoupena strukturami zednářů různých hierarchických úrovní.

Kromě toho je značný podíl vědy v USA provozován na vysokých školách a tato okolnost vytváří základ pro to, že lekce studentům přednášejí vědci buď aktivní, nebo takoví, kteří začali přednášet po ukončení své vědeckovýzkumné kariéry. Z tohoto důvodu je podíl pedagogů knihomolů, kteří v příslušných odvětvích vědy a techniky sami nemají žádné praktické zkušenosti na vysokých školách v USA podstatně nižší, než v SSSR a postsovětské Rossionii[^178].

Přitom i studenti mají v takových podmínkách lepší možnosti, aby při svém studiu mohli začít s vlastní, ne „hračičkovskou“ (jako u nás), ale opravdovou vědeckovýzkumnou činností[^179].

Avšak ještě jednou zopakujeme, že si vědu a systém vysokoškolského vzdělání v USA a samo studium na vysokých školách v USA nesmíme idealizovat a sklánět se před ním, je třeba pamatovat na to a uvědomovat si, že věda a vzdělání v USA dobře slouží liberálně buržoazní verzi biblického projektu zotročení lidstva ve jménu Boha a k likvidaci lidí, kteří se nepodřídí procesu „zcivilizování“ podle jeho norem, což je svou podstatou satanismus.

Teď je možné přejít k otázce, jak jsou v tomto systému obnovovány řídící a profesionální kádry pro makroúroveň všech větví programově-adaptivního modulu.

——————

Především je nutné zmínit, že na makroúrovni ve státní i obchodní sféře Spojených Států statisticky převažují absolventi pouze několika „nejprestižnějších“ vysokých škol v USA, ze kterých větší část tvoří univerzity[^180]. Samozřejmě, že každá univerzita má svou osobitost, která zanechává svou firemní pečeť na jejích absolventech. Vedle těchto osobitostí však mají i něco společného. A toto společné, v aspektu rozboru otázky obnovování řídícího sboru makroúrovně programově-adaptivního modulu vyznačujícího se dostatečně vysokou profesionalitou, zahrnuje následující faktory:

Americká vysoká škola (univerzita) je ve většině případů malým městečkem odděleným od ostatní společnosti, ve kterém se absolutní většina obyvatel obnovuje jednou za 5 - 6 let podle doby trvání plného učebního kurzu. V tomto městečku je možné žít celé roky, aniž byste opouštěli jeho hranice, neboť je tam k dispozici všechno: ubytování, potřebné služby, kavárny a obchody, místa pro trávení volného času apod.
Učební proces jako takový (tj. navštěvování lekcí, seminářů, praktických cvičení, příprava kursových a diplomových prací) je jev

bezesporu nezbytný pro obnovu profesionalismu v oblasti řízení,
ale nedostatečný a necharakterizující sám o sobě „nejprestižnější“ vysoké školy.

Hlavní misí „nejprestižnějších“ vysokých škol je prvotní selekce kandidátů, kteří budou v budoucnosti řídícími pracovníky na makroúrovni ve státní i obchodní sféře USA.

Přičemž algoritmika selekce je rozložena v psychice velkého počtu lidí a vložena do tradic vysoké školy, takže probíhá v automatickém režimu a většina účastníků, kteří jí projdou, nevidí ten proces komplexně, nezajímají se o problematiku, kterou tu probíráme, a proto si neuvědomují, co a jak se s nimi děje, a co sami provádějí ve vztahu k ostatním.

Všechno to nejdůležitější v činnosti „nejprestižnějších“ vysokých škol probíhá mimo učební proces a izolovanost univerzitních městeček vytváří pro realizaci selekce určité předpoklady podmíněné čistě psychologickým faktorem: mládež je mimo systematickou kontrolu rodiny a co tedy bude podnikat ve volném čase?

— Hlavní odpovědi na poslední otázku jsou následující, bude se zabývat:

dodatečným sebevzděláváním nad rámec učebního programu,
sportem,
nějakou pracovní činností,
veřejnou činností,
komunikací s ostatními a zábavou, což je pro lidi zcela přirozené,
vychutnáváním si požitků degradačně-parazitického charakteru (alkohol, narkotika, sex).

Více či méně jasně vyjádřené sklony k vyjmenovanému jsou vlastní prakticky všem, výjimky jsou zřídkavé, ale u každého jedna nebo dvě věci z toho dominují. Otázkou je, kdo a jak ty dominanty ventiluje, nebo zda se projevují sociálně živelně?

Na vysokých školách v USA je vyvinut systém, jak to všechno ventilovat, který třídí proud mládeže kam je třeba podle principu „svůj k svému“ a právě na jeho základě je prováděn výběr kandidátů určených stát se v budoucnosti vládnoucí „elitou“ země.

——————

Většina našich spoluobčanů, kteří získali nebo právě získávají vysokoškolské vzdělání, si pamatuje, že studentský život začínal „zasvěcením nových studentů (frekventantů)“. U nás je to slavnostní večer v prvních dnech podzimního semestru s účastí vedení vysoké školy a fakult, který přechází v koncert vlastní umělecké tvořivosti studentů druhého a vyšších ročníků, na jehož konci se všichni rozcházejí domů, nebo „tvoří skupinky“, aby pokračovali v oslavě a seznamování se na základě vlastní iniciativy podle schopností a zájmů účastníků. Následky to pro další vysokoškolský život ani ten následující v podstatě nemá žádné, pokud samozřejmě někdo v opilosti nepodnikne „dobrodružství s následky“.

V USA také existuje „zasvěcení nových studentů (frekventantů)“, i když tam mají své vlastní tradice jeho provádění. Tam však to zasvěcení probíhá „s následky“, neboť se v podstatě jedná o generálku reálného zasvěcení do organizace zednářů nebo do organizací pod kontrolou zednářů.

Kromě toho izolovanost vysokoškolského městečka od společnosti a „profesionální“ stejnorodost jeho obyvatelstva vede k tomu, že v této mikrospolečnosti vzniká hierarchie podle mazáckého příznaku starších ročníků, ve které probíhá veškerý studentský život mimo posluchárny: řadový prvák nemá v drobnostech běžného života právo na to, na co má právo řadový druhák a tak dále výš po hierarchii až k aspirantům. V minimální podobě je to vyjádřeno specifickým názvem studentů každého z kurzů a v maximální podobě to může být doplněno jevem, který známe pod názvem „šikana“, kdy je každé „ucho“ vystaveno cílenému ponižování společenstvím „mazáků“ a nuceno posluhovat někomu ze starších, kdo se považuje za jeho „poručníka“ a „rádce“ pro život; přičemž samotní „poručníci“ a „rádci“ si předtím prošli tím samým.

I když to všechno probíhá víceméně jako sranda a v absolutní většině případů ne tak krutě jako v rossionské armádě, tak ve skutečnosti je to významná součást života, která je vážně podporována i správou vysokých škol a těmi, kdo přišli na vysokou školu z různých „internátních škol“, kde již taková hierarchie zavedena byla. Hierarchie musí existovat, protože každý musí znát své místo, ale formálně nesmí být právní princip rovnoprávnosti všech porušen, tj. hierarchie se podle trestního zákoníku nedopouští trestného činu (alespoň ne v masovém měřítku).

Ale společně s touto veřejně otevřenou hierarchií vytvářenou na každé vysoké škole podle jejích tradic, na vysokých školách v USA existuje i skrytá hierarchie. Příslušenství v této hierarchii vám zajišťuje ve skutečnosti vyšší sociální postavení, než je postavení ve veřejné hierarchii.

Na vysokých školách v USA existují „zájmové kluby“. Na jedné vysoké škole může být několik různých „zájmových klubů“. Mezi nimi jsou jak otevřené, jejichž členem se může stát kdokoliv, kdo má zájem, tak i „uzavřené“, které lze rozčlenit do dvou kategorií: do první náleží ty „kluby“, kde se kandidátem na jejich člena můžete stát z vlastní iniciativy (po „čekací době“ vás buď do „klubu“ přijmou, nebo také nepřijmou); a do druhé kategorie náleží ty „kluby“, jejichž členem se můžete stát pouze v případě, kdy vás pozve sám „klub“ [^181].

A nejde tam o žádnou sociální živelnost: na pozadí „chi chi - cha cha“ a veselých her „na klubová tajemství“ tam po dobu studia na vysoké a obzvláště na těch „nejprestižnějších“ probíhá odhalování a selekce kandidátů, kteří se na konci svého kariérního postupu po škole stanou v budoucnosti, tak za 20 let, vládnoucí „elitou“ USA a budou z nich aktivní řídící pracovníci jejich programově-adaptivního modulu ve státní sféře a ve velkém a velmi velkém byznysu.

To znamená, že studium studentů je v „nejprestižnějších vysokých školách“ podřízeno formování jakési neveřejné korporace – kádrových rezerv „strany REÁLNÉ vlády“, jejíž větve působí ve všech strukturách programově-adaptivního modulu systému řízení USA podle plné funkce.

Obrazně řečeno je to takový liberálně buržoazní mnohovrstevný „komsomol“, kdy ti kteří se stanou členy „strany REÁLNÉ moci“ postupně s věkem a růstem kariéry pronikají dále do jeho hlubin, i když se tam samozřejmě nedostanou všichni, kteří kdysi vstoupili do „pionýra“.

V podstatě je možné vystudovat vysokou školu v USA bez projevení iniciativy ke vstoupení do uzavřeného „zájmového klubu“, je možné odmítnout pozvánku ke vstupu do takového typu klubu a nedržet se moc tradic veřejného života univerzitního městečka. Na získání diplomu to nebude mít vliv, ale po několika desetiletích bude mít takové „dětinské“ projevení individualismu a odmítnutí korporativnosti následky v omezených možnostech kariérního růstu: dostat se na úroveň „střední třídy“, a tím spíše dobrému odborníkovi nikdo bránit nebude, ale do vyšších pater „strany reálné moci“ se většina takových individualistů dostane stěží, přístup tam vede pouze přes „zájmové kluby“, které fungují na vysokých školách USA, a přes vstup k zednářům; výjimky se najít mohou, ale jsou vzácné a stejně jsou založené na tom, že „bratrstvo dává zelenou“ poté, co vyhodnotí psychologii a schopnosti „samostatného“ kandidáta, se někdo za takového „laika“, kterého systém potřebuje, musí zaručit, stává se jeho poručníkem apod. To však jsou pro systém ojedinělé výjimky, protože mají k dispozici svoji rozsáhlou kádrovou rezervu pro všechny životní situace.

Příčina omezování „individualistů“ v jejich kariérním růstu spočívá v tom, že účelem tohoto systému je formování korporativnosti, která se v míře postupu výše po hierarchii stále více izoluje od ostatní společnosti až do úrovně absolutního pohrdání „dobytkem“ a jeho životem: bez toho by nebylo možné nechat vybuchnout americký pancéřový křižník USS Maine v Havaně v roce 1898 ani by nebyl možný Pearl Harbor v prosinci 1941, ani 11. září 2001 v New Yorku, neboť do organizování těchto zločinů vyšší „elita“ USA vnesla svůj vklad. Představitelé vyšší „elity“ USA, kteří za sebou v minulosti zanechali velké množství „kostlivců ve skříni“[^182] podobného druhu, jsou však vyškoleni systémem natolik, že si nikdy nedovolí nic podobného tomu, co si dovolují naši „elitáři“ toho mravně-psychologického typu, ke kterému náleží S. Bodrunov a D. Jevsjukov: ti by byli systémem odvrženi ještě v prvních etapách, neboť představují hrozbu pro jeho stabilitu, nebo by byli dlouho před svým vstupem do vyšších pater moci přivyknuti dodržovat korporativní disciplínu a normy korporativní etiky.

Zde je třeba poukázat i na principiální rozdíl mezi tím, jak je chápán pojem příslušnosti k „elitě“ samotnými „elitáři“ v USA a v Rusku-SSSR-Rossionii:

Pro „elitáře“ v USA znamená dosažení určité úrovně ve skryté sociální hierarchii zednářství možnost jak zaujmout určité funkce ve veřejné hierarchii aparátu státní moci a v byznysu s principiální výhradou: v případě, že je „strana REÁLNÉ moci“ (tuto roli v USA plní skrytá hierarchie zednářství) k této činnosti přizve nebo jim navrhne s ní začít. Dokud se to nestane, je každý z „elitářů“ ve vztahu k potenciálně otevřeným veřejnými možnostem, kterých může dosáhnout na základě svého neveřejného postavení pouze „náhradním hráčem“, který se může zabývat čímkoliv a mít přitom podporu stejné „strany moci“, tj. příslušnou úroveň sociální ochrany a ekonomické zajištěnosti zaručenými systémem pod podmínkou, že dodržuje korporativní disciplínu a etiku neveřejné hierarchie, do které byl zapojen ještě na vysoké škole.
Pro našeho domácího „elitáře“ existuje pouze veřejné hierarchické postavení: pokud se dostane na určitou úroveň veřejné hierarchie, tak se z něho stane „zpanštělá chamraď“ – zajistěte mu maximální možnou úroveň pro uplatňování jeho svévole: zahrňte ho všemi možnými reálnými i pomyslnými blahy, které dané úrovni odpovídají, a umožněte mu, aby si mohl „otírat boty“ o všechny, kteří jsou ve veřejné hierarchii pod ním. Vzorovými příklady (i když každý podle svého) jsou jak S. Bodrunov se svých chováním v Petrohradské televizní stanici, tak i D. Jevsjukov se svým jednáním v moskevském obchodním centru Ostrov a dříve nejednou při výkonu jeho služby.

Ta skutečnost, že se ve veřejné hierarchii mohou o mnoho úrovní pod ním nacházet jednotlivci, kteří mají daleko vyšší postavení ve skrytých hierarchiích… To je myšlenka, kterou si ve své bujné hlavě náš domácí „elitář“ vůbec nedokáže srovnat. Zosobněním tohoto mravně-psychologického typu se stala stařena z pohádky O zlaté rybce A. S. Puškina: během několika dnů udělala kariéru a ve veřejné hierarchii se stala z prosté ženy carevnou, a potom si přála, aby jí zlatá rybka, která jí to všechno zajistila, začala sloužit jako nevolnice a byla jí neustále pod rukou připravena plnit každé její přání…

Chovat se tak, jako by „drželi Boha za vousy“, je pro naše domácí „elitáře“ normou, kterou je možné narušit pouze jejím „absolutním zlomem“: individuálním nebo kolektivním, to je otázkou okolností[^183].

Tento rozdíl „elitářů u nich“ a „u nás“ má světonázorově-psychologický charakter a z větší části si ho sami účastníci vnitropolitických vztahů neuvědomují. V životě se to projevuje tím, že:

Jestliže je člen „elitářské“ rodiny v USA příliš hloupý, aby získal nezbytnou profesionalitu, nebo mu chybí nějaké jiné osobnostní kvality nutné pro vykonávání určitých funkcí, tak mu buď najdou místo na „lavici náhradníků“; nebo pokud ho pustí do reálné funkce, tak k němu zároveň postaví „poručníka“, který má v neveřejné hierarchii vyšší postavení než on, takže se mu bude muset podřizovat. „Poručník“ si pro sebe vybere nějakou pohodlnou funkci v jeho aparátu a jejich vzájemné vztahy budou z vnějšku vypadat politicky zcela korektně: jak z hlediska jednoho tak i druhého včetně lidí z jejich okolí – všichni budou z pohledu veřejnosti pouze „členy jednoho týmu, kteří společně pracují pro blaho amerického lidu.“

A v jakékoliv z variant v množství případů jejich realizace bude celý systém programově-adaptivního modulu fungovat, neboť je založen na korporativní disciplíně a etice neveřejné hierarchie, do které se „poručník“ i veřejný činitel začlenili ještě na vysoké škole a bez pomoci které by se ve veřejné hierarchii nedokázali dobrat tak vysoko.

Jestliže „elitář“ v USA poruší disciplínu a „etiku“ neveřejné korporace, tak s ním tak „vyběhnou“, že to bude pro ostatní dostatečnou lekcí, aby si něco takového příště dobře rozmysleli.
Jestliže se na příkaz neveřejné korporace dopustí trestného činu, tak se mu nic nestane. V krajním případě, a to dokonce i tehdy kdy dojde na trest „podle zákona všem stejně“, mu neveřejná korporace zařídí amnestii, milost, zaplatí za „morální újmu“, pomůže jeho rodině apod.
Jestliže se trestného činu dopustí z vlastní vůle a poruší tak normy disciplíny a etiky neveřejné korporace, tak se bude muset takový „elitář“ z něho zodpovídat v celé přísnosti zákona a jeho trest bude využit při propagandě teze, že „před zákonem jsou si všichni rovni“, což je nezbytné pro udržení stability celého systému.
Jestliže bude systém něčí „jednání z vlastní vůle“ považovat za nevhodné, tak ho může také zbavit své ochrany a v tom případě nebude osud bratrů Kennedyových Johna a Roberta s celým jejich klanem ještě tím nejhorším příkladem možného vývoje situace.

V Rusku však „elitář“, který je omezencem nebo hulvátem „podle práva elitáře“ zaujme jakoukoliv funkci, kterou není objektivně schopen zvládnout a bude v ní uplatňovat svůj hloupý despotismus bez ohledu na své podřízené profesionály[^184] ve snaze ukázat, že šéfem je tam on, a proto jsou všichni v hierarchii pod ním hlupáci. Přitom bude navíc upřímně přesvědčen, že i jeho výše stojící nadřízení jsou hlupáky, kterým je však nucen podlézat buď proto, aby mohl dále dělat kariéru, nebo aby se (jak si sám myslí) mohl hrdinsky „sebeobětovat“ a dělat pro veřejnost nebo stát tu veledůležitou práci, kterou kromě něho není schopen zvládnout nikdo jiný.

Pokud není dost volných funkcí, tak pro něho vytvoří novou a dostane mzdu, která mu jeho „elitářské“ postavení[^185] zajistí. Za trestný čin nemusí být vůbec potrestán díky svému „elitářskému“ postavení[^186] a „elitářsky“-korporativní solidárnosti stejných „elitářů“ jako je on sám, kteří jsou svými mravy zločinci – jak reální, tak i potenciální.

Žádné ideály, které by nespadaly pod téma „jak si něco urvat“, „jak předvést, že mám na víc“, jak upevnit své postavení a předat ho svým dětem, nemají a dokonce ani tyto své ideály si nezřídka neuvědomují, neboť jejich psychologie není o moc složitější než psychologie láčkovců.

Vzhledem k tomu že to co je tu popsáno, je v naší vlasti systémovým faktorem, vede takové chování „elitářů“ k tomu, že to oni sami boří systém, který jim všechno zajišťoval. Rozklad systému jejich rukama je nevyhnutelný a může nabývat buď podoby sociální katastrofy (revoluce na začátku 20. století, doba smuty na rozhraní 16. a 17. století, vpád Bátú-chána a ustavení mongolsko-tatarského jařma ve 13. století) nebo formy změn provedených „tyranem“ doprovázených likvidací předchozí „elity“ (opričnina Ivana Hrozného, modernizace státu Petrem Velikým, likvidace „leninské gardy“). V kterékoliv z těchto variant se „elita“ opět obnovuje na základě personálního složení dědičně-„elitářských“ klanů, načež se proces „elitarizace“ prestižních oblastí činnosti a degradace „elity“ opakuje v nových historických dekoracích a původní historie je přepisována na základě objednávky nové elity.

Ještě jeden principiální rozdíl je v tom, že:

Přístup zástupců prostého lidu mezi vysokou veřejnou „elitu“ USA je v podstatě otevřen všem, kdo je schopen získat a opravdu získá potřebnou profesionalitu, i když s výhradou ohledně specifiky vzdělávacího systému, který debilizuje velký podíl obyvatelstva a životního stylu společnosti převládajícímu v tu či onu epochu: jinak by se černošská dívka nemohla stát známou Condoleezzou Rice a černošský chlapec Colinem Powellem, tak jak je známe, přičemž ani jeden z nich nepochází z nějakých významnějších „elitářských“ rodin. Ale i v minulosti, kdy taková kariéra nebyla pro „Afroameričany“ možná, zástupci jiných sociálních skupin z prostého lidu vystoupali ve veřejné hierarchii USA do vysokých pater a jejich úspěch byl reálným životním příkladem pro ostatní a napomáhal obnově v návaznosti pokolení a rozvoji sociálního systému pod konceptuální mocí liberálně buržoazní verze biblického projektu, čímž potvrzoval její kultovní mýtus o tom, že v jejich společnosti je svoboda, díky které se člověk může vyšvihnout, pokud se o to bude cílevědomě snažit, pracovat na tom[^187] a nebude zahálet, degradovat v neřestech a vyžadovat sociální zajištění podle vyšších spotřebitelských standardů.

Přitom je třeba konstatovat, že na „nejprestižnější“ vysoké školy se v USA může dostat i prostý člověk, nejen zástupce dědičné „elity“ nebo střední třídy. Pokud se na jednu z těchto vysokých škol dostane a jeho mravně-psychický typ, okruh zájmů a intelekt odpovídá požadavkům pohlavárů liberálně buržoazní verze biblického projektu realizovaného na základě USA, bude pozván do příslušného uzavřeného „zájmového klubu“, což mu otevře možnosti v jeho kariérním růstu jak veřejném, tak i neveřejném, a samozřejmě mu to umožní zaplatit úvěry, pokud si je musel pro zajištění svého vzdělání vzít. To znamená, že se opravdu „vyšvihne sám“, ale… s podporou neveřejné korporace.

Vzhledem k tomu, že vysoké veřejné postavení je ve většině případů doprovázeno i nějakým neveřejným dostatečně vysokým postavením v hierarchii zednářství, mají potomci veřejných „elitářů“ prvního pokolení reálnou šanci zařadit se mezi dědičnou neveřejnou „elitu“ USA, samozřejmě s výhradou fungujícího filtru (po 33. stupeň všichni, po 67. stupeň pouze židé, po 99. stupeň pouze rabínové a vyšší stupně v každé kategorii pouze při účasti v záležitostech systému po dobu několika pokolení).
V Rusku-SSSR-Rossionii je vše daleko méně civilizované: „elitáři“ neustále veřejně obnovují rodové zřízení, ve kterém je pro prosté lidi možnost dostat se mezi vyšší „elitu“ stále těžší v míře „elitarizace“ prestižních oblastí činnosti a oblasti moci až ke stavu, kdy je prakticky zcela nemožné zařadit se mezi „elitu“ jinak, než přes nerovný sňatek prostého člověka s „elitářem“ (příkladem může být dočasný zeť N. S. Chruščova – A. I. Adžubej).

To je přímý opak toho, co funguje v USA. Důsledkem je, že v Rossionii:

1) narůstá neprofesionalita a neadekvátnost v oblasti řízení vládnoucí „elity“, a upadá kvalita řízení;
2) vládne sociálně živelný charakter boje o moc a získání „elitářského“ postavení ze strany různorodé opozice vládnoucí „elity“.

A kombinaci prvního a druhého bodu je v životě možné charakterizovat slovy již dříve zmiňovaného Pitirima Sorokina:

«Když se politický režim začíná sypat, tak se „virus dezintegrace“ rychle všude šíří a infikuje všechny instituce moci, pronikajíce do všech škvír[^188]. Pád režimu není obvykle ani tak výsledkem úsilí revolucionářů, jako spíše výsledkem chátrání, bezmoci a neschopnosti tvořivé práce samotného režimu… Pokud není možné spustit revoluci uměle a exportovat ji, ještě nemožnější je uměle ji zastavit. Revoluce ke své plné realizaci vůbec nepotřebuje žádné velké lidi. Při svém přirozeném vývoji revoluce takové lidi jednoduše vytváří z těch nejobyčejnějších lidí. Dobré by bylo, aby to věděli všichni politici a obzvláště ochránci zastaralých režimů. Nemohou takový odumírající režim oživit stejně, jako mimochodem ti druzí nemohou začít revoluci bez dostatečného množství výbušného materiálu ve společnosti» (Sorokin P. A., Daleká cesta, vlastní životopis, M. 1992, str. 37-38: http://hronos.km.ru/biograf/sorokin.html).

Proto je z hlediska představitelů vyšší „elity“ USA: Rusko státem divochů, které se nedaří „zcivilizovat“, a proto jsou „tito divoši“ ještě horší a neperspektivnější než původní obyvatelstvo samotných USA.

I když někteří představitelé „elity“ USA si myslí, že (pokud si vzpomeneme na Medvídka Pú v epizodě se včelami): „Jsou to jacísi „nesprávní divoši“, kteří „vyřídili“ sice ne úplně dokonalé, ale přesto vysoce civilizované Německo, do vesmíru letěli dříve než civilizované USA a vůbec jsou takoví podivní a nepochopitelní… je tedy lepší nedělat prudké pohyby, v každém případě „zatím“, a nepředvádět se jim jako bouřkový „mrak“, ale jako laskavé „sluníčko“, abychom nezopakovali chybu medvídka Pú.“

Samozřejmě, že existují chytráci, kteří vědí, že „odkazy na činnost zednářů jsou sice schopné vysvětlit v dějinách všechno, ale oni přesto vědí, že žádní zednáři neexistují a pokud ano, tak jenom sbírají známky a motýly“. Ty odkazy jsou opravdu schopny osvětlit mnohé, pokud:

budete mít adekvátní představu o tom, co to vůbec je řídící proces,
jak může být řízení ve společnosti organizováno,
a dáte si tyto znalosti dohromady s větší částí všeobecně známé faktologie.

Ale zopakujeme ještě jednou: známky, motýly, krabičky od sirek, pivní etikety a víčka sbírají jiní. „Bratrstvo“ je od začátku určeno k dělání politiky (vnitřní a vnější politiky každého státu, kde působí v rámci globální politiky, o které samotné „bratrstvo“ ví pouze tolik, kolik mají jednotliví zednáři vědět v souladu se svým stupněm zasvěcení), a pokud je někdo z nich opravdu dobrý sběratel známek nebo motýlů, tak je to jeho koníček a určitě ne věc, kvůli které bylo zednářství založeno.

Bylo by však nesprávné se domnívat, že zednářství je v USA nějakou ilegální organizací, kterou bylo valnou část doby svého působení na území Rusi[^189].

V USA je zednářství od začátku legální organizací a vztah k ní a jejím členům je u amerických obyvatel přibližně stejný, jaký byl v SSSR ke Komunistické straně Sovětského svazu (KSSS) a jejím členům v letech brežněvovské stagnace nebo dnes k politické straně Jednotné Rusko a jejím členům:

všichni vědí o jeho existenci,
ti, kteří si přejí udělat kariéru, se snaží jako maximum tam vstoupit a jako minimum spolupracovat,
ne všechny, kteří by si přáli vstoupit, tam přijímají, ale mnozí se tam dostanou,
avšak absolutní většina se nestará o vnitropolitický život, o stranická reálná a domnělá tajemství.

Rozdíl je pouze v tom, že v KSSS byly vnitřní mafie, v Jednotném Rusku jsou také, ale mají ve svém základu pouze klanovost jako prostředek k uspokojení svého „spotřebitelského“[^190] egoismu,
a zednářství je mnohovrstevné, a v každé jeho vrstvě existuje určité ideologické a světonázorové specifikum, které vytváří určité společenství nadklanového charakteru.

Je to důsledek toho, že zednářství pracuje na politickou ideu vyšší úrovně civilizovanosti, než je idea utvrzení a obnovy rodového zřízení.

Idea rodového „elitářství“ je objektivně nekompatibilní s technickou civilizací založenou na kolektivní práci a různorodém profesionalismu. Avšak právě pro tuto objektivně nerealizovanou ideu, aniž si to uvědomují, pracují vnitřní mafie v naší domácí „elitě“.

Je také třeba chápat, že „elita“ USA je umělý produkt cíleně pěstovaný pro liberálně buržoazní verzi biblického projektu, je to tedy svého druhu „kulturní (užitková) rostlina“.
A naše domácí „elita“ je produktem „živelného historického vývoje“, svého druhu „divoce rostoucí rostlina/býlí“, které pohlaváři biblického projektu po dobu tisíciletí nedokážou ani „zkulturnit“, ani zlikvidovat.

Kromě toho tu existuje rozdílný pohled na sociální systém z informačně-algoritmických pozic prvků, které tento systém tvoří a z úrovně pánů a pohlavárů tohoto systému:

Pro pohlaváry biblického projektu, který je dost komplikovaný, je zednářství nástrojem k jeho realizaci, a proto není problém, zda někomu umožnit či ne začlenit se k dědičně-klanové zednářské „elitě“ otázkou z oblasti smyslu jejich života, a ve většině případů ani technickou otázkou, při jejímž řešení by byla nutná jejich účast, neboť systém dává odpovědi na množství takových dotazů fakticky v automatickém režimu, aniž by se přitom potřeboval obracet na vyšší úrovně své hierarchie, ani na úroveň svých pánů, kteří se s tím systémem vůbec neidentifikují, podobně jako se i vyšší úrovně neveřejné zednářské hierarchie neidentifikují s veškerým níže stojícím „dobytkem“ včetně svých „zednářských bratrů“ na nižších stupních. Pro pány a pohlaváry je tím nejdůležitějším, aby byl biblický projekt uváděn do života, a kdo ten proces obsluhuje jako prostý člověk, představitel davu a kdo jako „elitářský“ pracující „dobytek“ s tím či oním postavením ve veřejné hierarchii nebo v hierarchii před veřejností utajené… To jsou pro ně nepodstatné detaily.

Člověk z davu a tím spíše z „elitářského davu“, si ani nedokáže přestavit ten stupeň povýšenosti téměř satanistické, která je vlastní pánům a pohlavárům sociálního systému, ve kterém se on sám popelí a lopotí.
Pro mnohé obyčejné obyvatele jak v USA tak i u nás je smyslem života dostat se jakýmikoliv cestami a prostředky mezi „elitu“ a sociální organizace USA na rozdíl od sociální organizace našeho domácího „elitářsky“-rodového zřízení, celkově lépe toto přání obyvatel-individualistů uspokojuje.
Pro naše domácí „elitáře“ je smyslem života zvýšit, nebo alespoň uchovat si dosažený „spotřebitelský“ status a předat ho svým potomkům, což probíhá v boji bez pravidel s ostatními „elitáři“; zakládání korporativních frakcí na principu „proti komu se přátelíme?“ má taktický charakter a doba trvání jejich existence je omezena dobou života jejích účastníků, která je občas jejich konkurenty v boji o postavení o dost zkrácena.
Pro „elitáře“ v USA je smyslem jejich života pracovat pro systém, pro který předtím pracovali jejich otcové a dědové, a pro který podle jejich představ budou pracovat jejich děti a vnuci, což jim všem v návaznosti pokolení zajistí zcela přijatelné sociální postavení jak ve veřejné, tak i v neveřejné hierarchii davo-„elitářství“. Většina jich je upřímně přesvědčena o tom, že přestože systém, kterému slouží, má nedostatky, je tím nejlepším z možných systémů, jaké kdy lidstvo vytvořilo, a proto jako to nejlepší z nejlepšího nemá jinou alternativu[^191]. Jenže služba systému vyžaduje profesionalismus a především profesionalismus v oblasti řízení na makroúrovni, pro jehož obnovu není jejich systém nastaven právě nejlépe. Kromě toho je toto jejich přesvědčení a disciplinované trvání na něm produktem jejich výchovy z dětských let, takže v systému selekce kandidátů je z čeho vybírat; v Rusku díky svéráznosti jeho „elit“ a „elitářské“ výchovy není v podstatě z čeho vybírat.

Ve společenském životě USA v souladu s popsanými principy vybudování a obnovy systému všechny veřejné organizace představují buď systémové rozhraní, přes které nezednářské obyvatelstvo spolupracuje s neveřejnou hierarchií zednářství (jsou to všechny politické strany v USA[^192]); nebo do organizací, které na začátku vznikly na základě spontánní iniciativy, pronikají periférie „strany REÁLNÉ moci“ – zednářství – takže jsou z vnějšku nakonec také integrovány do systému řízení USA.

Obyvatelé jsou buď loajální a podporují systém s tím, že žijí pod nadvládou svých zvyků, tradic (zformovaných politickou vůlí realizující princip P. I. Pestelja uvedený v části 3.3.1) a zákonů bez toho, aby se zamýšleli nad smyslem života USA jako sociálního systému; nebo jsou nespokojení, ale chápou, že jako jednotlivci nejsou schopni systému čelit ani ho změnit, a proto buď degradují, nebo se mu přizpůsobují a prostě existují živoříce z hlediska morálně-psychologických aspektů, ale zato možná zcela uspokojeni z hlediska spotřebitelských aspektů díky panující „nemoci z nadspotřeby (affluenza)“.

A přece jen se biblický projekt ve své liberálně buržoazní verzi i přes celkem vysokou kvalitu řízení systémově zajišťovanou programově-adaptačním modulem dostal do slepé uličky. Jednou z příčin vítězství B. H. Obamy v prezidentských volbách v roce 2008 byla skutečnost, že veřejně přiznal fakt existence krize, kterou již prostí lidé v USA dávno pociťovali, když nazval svou knihu vydanou v roce 2006, která se stala bestsellerem - Troufalost naděje. Úvahy o vzkříšení amerického snu. Z toho názvu je možné vyvodit:

Americký sen je třeba vzkřísit, protože vymizel a bez snu společnost nemá kulturně svébytnou budoucnost a je odsouzena buď k biologickému vyhynutí, nebo k tomu, aby se stala „etnografickou surovinou“ pro realizaci snu někoho jiného.
Nikdo neví, jaké jsou příčiny krize a tedy ani jak je překonat a zabránit opakování krize v budoucnosti a tato neznalost a nepochopení toho, co se děje a budoucích perspektiv ponechává pouze naději na to, že se to všechno nějak postupně samo vstřebá díky „kreativitě“, která je črtou „národního charakteru“ obyvatel „Nové Atlantidy“. Báchorka o této kreativitě se stala jedním z kultovních mýtů jak v samotných USA, tak i v jejich vnější sebereklamě. Doufat v lepší, pokud nemáte žádné znalosti ani víru Bohu, od kterého jste se izolovali svou Ústavou a Biblí, tak to je opravdu troufalost.

Problém je v tom, že bez odstranění chyb konceptuálního charakteru, tj. chyb prediktoru se krize v USA jen tak nevstřebá.

Bázové[^193] varianty odstranění chyb konceptuálního charakteru jsou tři:

americká společnost si vytvoří vlastní konceptuální moc;
přepnutí řízení podle plné funkce stále stejně konceptuálně bezmocné společnosti ze stávajícího prediktoru na nějaký jiný prediktor;
ten prediktor, na který je navázán programově-adaptivní modul, sám modifikuje koncepci a začne realizaci modifikované koncepce.

Ve všech případech tu figuruje otázka zavádění nové koncepce do politické praxe a její vyřešení předpokládá buď rekonstrukci stávajícího programově-adaptivního modulu, nebo jeho odstranění (až do fyzické likvidace jeho biomasy) a nahrazení novým programově-adaptivním modulem. Výběr varianty je otázkou 1) mravnosti nositelů konceptuální moci, kteří na sebe převezmou řízení společnosti podle koncepce, která bude alternativní k té, pod jejímž vlivem se společnost dostala do slepé uličky a 2) historicky-politických reálií definujících pole možností, ve kterých to bude nutné provádět.

V podstatě je k dnešnímu dni možné tvrdit, že naděje na to, že si společnost v USA sama vytvoří svou vlastní osvobozující konceptuální moc, je iluzorní. Pokud se to stane, bude to možné vyhodnotit pouze jako zázrak, selhání systému, neboť vzdělávací systém v USA celkem úspěšně debilizuje většinu obyvatelstva (a konceptuální moc je přeci jen založena na efektivní osobnostní kultuře psychické činnosti a dostatečně širokém rozhledu). Výše popsaný systém selekce kandidátů pro práci v oblasti řízení makroúrovně zajišťuje celkem vysokou úroveň řídícího profesionalismu a kvalitu řízení podle koncepce řízení, která byla zavedena do praktického života. Samotná tato koncepce nepředpokládá, že by společnost měla získat konceptuální moc, a proto ochraňuje anonymní monopol jejích nositelů před snahami získat svobodu, které v této společnosti vznikají[^194].

Jako důsledek a potvrzení této skutečnosti B. H. Obama ve své knize Troufalost naděje přiznává, že USA v podstatě nemají moc nad svou budoucností:

«Ti, kteří se narodili v Americe, mají podezření, že to oni a ne imigranti jsou nuceni se adaptovat. V tomto smyslu se již spory o imigraci netýkají ztráty pracovních míst a ztráty nezávislosti; je to ještě jeden příklad, stejný jako 11. září, ptačí chřipka, počítačové viry, přenos výroby do Číny, že Amerika asi není sama schopná nakládat s vlastním osudem (část citace jsme tučně zvýraznili)» (Troufalost naděje, str. 297).

B. H. Obama se však již nepokouší zjistit a posoudit systémové příčiny takového stavu věcí. Pokud by to udělal, tak bychom ho asi sotva uviděli ve funkci prezidenta USA, kultovní osobnosti v americké společnosti, kde díky vlivu kultu prezident získává status živého idolu se všemi následky z této role vyplývajícími jak pro něho samotného tak i pro stát modlářů[^195].

Příčiny neschopnosti společnosti USA vytvořit konceptuální moc, která by byla osvobozena od péče pohlavárů biblického projektu, spočívá v tom, že pro kulturu Západu je po dobu mnohých staletí charakteristické:

formování vnitřních hloubkově-psychologických zákazů zkoumat a chápat obecnou problematiku řízení jako obecného přírodního – univerzálního jevu,

i když je současně s tím problematika řízení zkoumána ve vztahu ke konkrétním objektům a procesům, které jsou pro společnost potřebné z hlediska organizace jejího řízení.

Všechny výzkumy v oblasti řízení jsou „zastřešovány“ na úrovni filosofických zobecnění souhrnem tří vědeckých směrů: kybernetiky, teorie „řád z chaosu“ I. Prigožina a teorie her, přičemž ani jeden z těchto směrů ani jejich souhrn neposkytuje adekvátní představu o řízení jako o objektivním jevu v přírodě a ve společnosti.

Možnost přepnutí řízení USA na jiný prediktor může být také realizována pouze jako zázrak. Jejich programově-adaptivní modul je od začátku nastaven na vzájemnou součinnost se svým pánem, a proto chrání a bude chránit stabilitu řízení v koncepci, kterou zavedl. Vypovídají o tom následující fakta: Mrtvou vodu v redakci z roku 1991 studovala CIA; materiály Koncepce společné bezpečnosti v objemu jejich zpracování do roku 1997 byly předány Harvardově univerzitě a konkrétně její Škole státní správy D. F. Kennedyho (John F. Kennedy School of Government)[^196]. Bylo by udivující, pokud by programově-adaptivní modul USA (jehož součástí je jak CIA, tak i Harvard) najednou přijal koncepci, která je alternativní k té biblické a začal sám formovat alternativu konceptuální moci, které byl od samého počátku podřízen, a proto s houževnatostí hodnou lepšího využití USA dále pokračují podle biblické doktríny zotročení lidstva v její buržoazně-liberální verzi.

V současné době proto pozorujeme pokusy zavést do praktické politiky USA koncepci modifikovanou biblickým prediktorem, který svého času stál u zrodu USA. Tento pokus má poněkud opožděný charakter, neboť jeho realizaci přibrzdila dvě volební období George Bushe mladšího.

Tu poslední věc je nutné objasnit.

————————

Prediktor velice zřídkakdy přistupuje k realizaci režimu „ručního řízení“ sociálních systémů. Ve většině případů sociální systémy příslušný programově-adaptivní modul řídí v režimu autopilota bez bezprostřední spoluúčasti prediktoru v aktuálním řízení sociálního systému.

V tomto smyslu jsou ve vztahu k úkolu řízení na základě modifikované koncepce dvě volební období prezidenta Bushe svého druhu selháním režimu samořízení realizovaného programově-adaptivním modulem. Věc se má tak, že:

republikáni jsou v porovnání s demokraty díky různým ekonomickým[^197] a psychotypologickým příčinám konzervativnější a nehodnotí to, co se děje, z pozic globalismu, ale z pozic více lokalizovaných na území USA;
demokraté jsou ze stejných důvodů ekonomického a psychotypologického charakteru kosmopolitnější a jsou zastánci jakéhosi „pokroku“, který je v každé epoše osobitý.

To znamená, že odlišnost dvou stran ovládajících politický život v USA není ideologická (ideologicky jsou identické, buržoazní liberalismus pod nadvládou zednářství), ale z hlediska řízení funkční:

jestliže prediktor potřebuje politika pro větší či menší modernizaci USA, tak stát musí řídit demokraté;
jestliže prediktor potřebuje politika pro rozvoj státu na základě již zavedených výsledků minulých větších nebo menších modernizací, tak musí v USA být u vlády republikáni.

Ale i proces předávání moci od jedněch druhým probíhá na základě samořízení programově-adaptivního modulu ovládaného prediktorem a ne v režimu „ručního řízení“ – jakéhosi diktátu ze strany prediktoru.

A dvě volební období George Bushe mladšího znamenala dvakrát za sebou chybu ve fungování systému řízení. Nešlo však o natolik závažnou situaci, aby muselo být přijato rozhodnutí obětovat jak George Bushe, tak i jeho viceprezidenta na oltáři „historické nutnosti“ a pochovat je, i když 11. záři 2001 v USA mělo být pro George Bushe náznakem možnosti státního převratu, pokud jeho administrativa nebude dělat to, co požaduje prediktor biblického projektu, pod jehož nadvládou se USA nacházejí, pro diskreditaci buržoazního liberalismu s cílem nahradit ho nějakým „pokrokovějším“ společenským zřízením…

————————

Teď se k moci v USA dostali demokraté, které zosobňuje B. H. Obama, na obalu jehož knihy Troufalost naděje. Úvahy o vzkříšení amerického snu, byl otisknut mnohoslibný reklamní slogan: „Kniha člověka, který může změnit Ameriku i celý svět“. Znamenalo to příslib velké modernizace nejen USA, ale ostatních států včetně postsovětské Rossionie, jejíž „nejpokrokovější“ zástupci „elity“ se tak trochu s křížkem po funuse zasnili, jak ve svém státě napodobí „velkolepost“ buržoazního liberalismu USA.

3.3.3. Vzájemná součinnost\

programově-adaptivního modulu USA\

a konceptuální moci

Základním požadavkem prediktoru na programově-adaptivní modul je „učenlivost“ v širokém smyslu toho slova, neboť pouze v tomto případě mohou být koncepce a její modifikace přímo nebo nepřímo začleněny do procesu řízení. V podstatě existují dvě bázové varianty zajištění učenlivosti:

PRVNÍ. Samotná společnost je konceptuálně zdatná. V takovém případě není prediktor lokalizován v nějaké specifické sociální skupině, která je v životě informačně-algoritmicky izolovaná od ostatní společnosti (ať už je taková izolace založena na klanovosti nebo na přibírání z každé generace těch, kteří jsou „toho hodni“ pro konceptuálně zdatnou mafiánskou korporaci), a v této variantě samořízení společnosti podle plné funkce:

nositelé konceptuální moci tvoří dostatečně velký podíl ve skladbě společnosti, aby mohli působit ve všech profesionálních skupinách a bezprostředně působit na všechny sféry jejího života,
státní aparát nezkresluje informace při jejich dokladování výše stojícím úrovním a při jejich předkládání společnosti a z ohlasů přímo od občanů i zveřejněných v médiích (včetně internetu) vyčleňuje informace důležité z hlediska řízení a pracuje s nimi i se zdroji příslušných informací v souladu se společenskými potřebami.

Tj. na jedné straně pokud jsou v takové společnosti vůbec možné situace, kdy státní aparát není schopen vyčlenit signál z proudu informací kvůli šumům vlastním samotnému systému[^198], tak jsou ve všech článcích státnosti natolik statisticky nevýznamné, že to nemá žádný podstatný vliv na proces řízení a jeho kvalitu.

A na druhé straně ani občané se neobracejí s každou drobnou hloupostí běžného života na aparát hlavy státu, neboť si uvědomují, že pouze idioti si mohou myslet, že hlava státu musí osobně hlídat zájmy každého z nich za zády každého úředníka, opraváře, souseda, příbuzného apod. a být připravena přísně potrestat každého, kdo zneužívá své služební postavení nebo jiné své možnosti, nebo jednoduše neumí pracovat a nehodlá se to ani naučit.

V tomto případě se plná funkce řízení společnosti realizuje ve schématu prediktor-korektor se strukturně nelokalizovaným prediktorem vyšší úrovně, i když ve strukturách státního aparátu mohou být strukturně a funkčně izolované orgány konceptuální moci nižších úrovní. Příkladem může posloužit Státní plán SSSR a Státní plány svazových republik, které měly právo angažovat Politbyro ÚV KSSS, prezidium Akademie věd SSSR a Akademie věd svazových republik.

DRUHÁ. Hierarchie autorit na základě disciplíny neveřejné korporace, která zajišťuje vzájemnou součinnost prediktoru, který je informačně-algoritmicky izolovaný od davo-„elitářské“ konceptuálně bezmocné společnosti, s programově-adaptivním modulem, který je částí této společnosti, pomocí „rozhraní“ různých typů.

Vnitřní prediktor SSSR pracuje na tom, aby se první varianta stala normou jak v životě Ruska, tak i všeho lidstva.

V USA je realizována a nadále uplatňována druhá varianta.[^199]

V souvislosti s posledním tvrzením se ještě jednou[^200] vrátíme k fragmentům knihy B. H. Obamy – Troufalost naděje, ve kterých se zamýšlí nad charakterem Ústavy USA a její roli v životě americké společnosti.

«Pročpak se … naše vlastní republika nejen ukázala být životaschopnou, ale stala se i takříkajíc typovým modelem pro mnohé, nyní vzkvétající státy?

Odpověď, ke které jsem došel, a která vůbec není originální, vyžaduje použití určitých metafor, demokracie nesmí vypadat jako dům, který je potřeba postavit, ale jako diskuse, kterou je nezbytné provést. Z tohoto úhlu pohledu není genialita Madisona[^201] v tom, že nás vybavil určitým rozpisem postupů, které se podobají činnosti architekta, který postupně vytváří projekt domu. On nám načrtnul pouze obecné kontury, dal obecná pravidla a dodržování těchto pravidel vůbec nezaručuje vybudování spravedlivé společnosti a získání jednomyslného názoru na to, co správné je a co není[^202] (…).

Rámce stanovené naší Ústavou pouze utřiďují ty METODY (velkými písmeny jsme zvýraznili my), které používáme v našich sporech o budoucnosti[^203]. Celým tím důmyslným mechanismem je rozdělení moci, zdrženlivost a vyváženost, federativní principy a Listina práv, které nás chtě nechtě nutí k diskusi, k realizaci „poradní demokracie“, při kterých jsou všichni občané zapojeni do procesu prověření svých idejí životem, musí přesvědčovat ostatní o svém pohledu na věc, vytvářet aliance. Vzhledem k tomu, že je moc v naší společnosti silně rozbředlá, nutí nás proces tvorby zákonů v Americe přijímat jako danost, že ne vždy máme pravdu a někdy je nutné změnit rozhodnutí; nutí nás neustále přehodnocovat naše motivy a naše zájmy a předpokládá, že jak jednotlivý, tak i společný názor je současně jak správný, tak i krajně chybný.» (str. 106).

«Naši otcové zakladatelé nevystupovali jenom proti absolutní moci. V samotné struktuře, v samotné ideji uspořádaní svobody je odmítnutí absolutní pravdy[^204], neomylnosti jakékoliv ideje, ideologie, teologie nebo – ismu, tyranské společnosti, které by vedly budoucí pokolení jedinou neměnnou cestou, dohnaly by většinu i menšinu k inkvizici, pogromům, zavírání do vězení, džihádu. Zakladatelé samozřejmě věřili v Boha[^205], ale v souladu s duchem Osvícenství věřili v rozum a smysly, kterými je Bůh obdaroval[^206]. S podezřením přistupovali k jakékoliv abstrakci a rádi pokládali otázky[^207], proto se v našich raných dějinách teorie vždy prověřovala fakty a účelností»[^208] (str. 107, části citací jsme tučně zvýraznili[^209]).

Uvedený fragment ukazuje, že B. Obama adekvátně osvětluje problematiku spadající do úrovně první priority zobecněných prostředků řízení, problematiku metodologie poznání a tvořivosti.

Současně dal v uvedeném fragmentu odpověď na otázku, jaké jsou příčiny historicky nejstabilnější akceschopnosti státnosti USA (v porovnání s jinými současnými státy) jak při zjišťování a řešení problémů, tak i při uvádění politických rozhodnutí do života: v ústavě USA jsou naprogramované postupy vyjadřující svou podstatou dialektickou kulturu poznání a tvořivosti (právě k tomuto tématu patří část tučně zvýrazněného textu ve výše uvedených fragmentech).

V souladu s naprogramováním postupů vyjadřujících dialektickou kulturu poznání a tvořivosti, mají USA náskok na první prioritě a jako důsledek i na nižších prioritách zobecněných prostředků řízení / zbraní v porovnání s kulturami společenského samořízení, kde je dialektičnost vnímání a chápaní života a tvořivost potlačována jak při práci státního aparátu, tak i v životě zbylé společnosti.

Ale všechno výše uvedené, co se týká problematiky první priority zobecněných prostředků řízení / zbraní, B. Obama vyložil tak, že to může být vnímáno pouze následujícím způsobem: kdo ví, co to je dialektika a ovládá ji, ten pochopí o čem je řeč, a že to nepochopí ten, kdo to neví a neovládá – to je jeho problém…

A soudě podle všeho bude mít vládnoucí „elita“ Rossionie a v důsledku i národy Ruska v nastávajícím období ještě mnoho problémů vyplývajících z toho, že náležitě neovládají první prioritu zobecněných prostředků řízení; a v důsledku toho také patřičně neovládají méně významné priority[^210].

Paradox však spočívá v tom, že i při výše uvedené výhodě USA nad ostatními kulturami se ukrývá kořen všech jejich problémů v tom, že: v USA vědomě prostředky řízení první priority zástupci veřejné politické „elity“, ani „elita“ jako celek, ani prostí lidé neovládají: to, co probíhá na první prioritě zobecněných prostředků řízení / zbraní má charakter nevědomých automatismů, jejichž možnosti aplikace jsou omezeny informačně-algoritmickým biblickým projektem zotročení lidstva v jeho buržoazně-liberální verzi[^211], a tuto podstatu Američané včetně jejich „elity“ a B. H. Obamy osobně nechápou.

Jak je vidět z uvedeného fragmentu úvah B. H. Obamy o metodologickém, poznávacím a tvůrčím charakteru procesů zaprogramovaných ústavou USA, tak si sotva sám uvědomuje, jakého druhu problematiky se to dotknul, a proto ji chápe dosti povrchně[^212]: spíše ve vnějších projevech společenského prospěchu výsledků poskytovaných dialektikou, než aby si uvědomil podstatu samotných poznávacích a tvůrčích procesů, jejich faktickou roli v životě USA a tím spíše v aspektu nerealizovaných možností.

B. H. Obama píše:

«Nemáme takové autority, jako byl Walter Cronkit[^213] nebo Edward Roscoe Murrow[^214], kterým bychom mohli naslouchat a svěřit jim rozbor našich rozporuplných názorů. Místo toho se obrázek vykreslovaný hromadnými sdělovacími prostředky rozpadá na tisíc kousků; kdy každý sám o sobě představuje vlastní verzi toho, co se děje a zaklíná se svou pravdivostí před národem, který je ve svých názorech rozštěpený. V závislosti na vašich názorech se globální oteplování zrychluje nebezpečně nebo velmi nebezpečně, rozpočtový deficit roste, nebo se naopak snižuje» (str. 144, 145 část textu jsme tučně zvýraznili).

Tučně jsme vyčlenili faktory, které jsou klíčové pro pochopení podstaty věci: Pokud v základech kultury společnosti leží dialektická metodologie poznání a tvořivosti, kterou plně chápe absolutní většina jedinců, kteří tuto společnost tvoří, tak:

společnost nepotřebuje autority (takového typu jako byl Walter Cronkit nebo Edward Roscoe Murrow apod.), kteří, jak se předpokládá a je naznačováno, jsou neomylní ve všech svých soudech a doporučeních;
přestože jsou svět a tendence jeho rozvoje mnohostranné, jsou jednoznačně identifikovatelné, a proto nemůže být takový národ rozštěpen „pluralismem názorů“, který může existovat pouze jako meziprodukt-polotovar v procesu nalézání společného a pro všechny adekvátního a z tohoto důvodu také funkčního názoru na jakoukoliv otázku, ať už by šlo o globální oteplování a biosféricko-ekologickou globální krizi, nebo otázku státního či korporátního rozpočtu.

Ve vztahu ke zkoumané problematice vzájemné součinnosti prediktoru a programově-adaptivního modulu je významná především ta okolnost, že ústava USA podle charakteristiky B. H. Obamy předepisuje demokracii jako dialog o smyslu života, který musí být základem praktické politiky. Tato osobitost americké ústavy je jedním ze základů zajištění systémové součinnosti programově-adaptivního modulu a prediktoru.

Dialog svou podstatou předpokládá, že jeho účastníci budou mít rozvinuté schopnosti navzájem se chápat a je třeba si uvědomit, že procedurální debaty v kongresu USA nebo v senátu jsou pouze tou malou viditelnou protokolární částí celého množství dialogů vedených v procesu zajišťování praktické politiky.

Jinak řečeno, kvůli tomu, aby ústava USA nebyla prázdnou deklarací, musí systém selekce kandidátů pro práci v oblasti řízení na makroúrovni vylučovat ty, kteří nejsou schopni vést dialog ať už v důsledku intelektuální tuposti, nebo v důsledku neschopnosti poslouchat kohokoliv kvůli tomu, že neumí soustředit svou pozornost na spolubesedníka[^215], nebo kvůli tomu, že sami všechno „vědí lépe“, což se týká čehokoliv, co by se jim jejich spolubesedník mohl pokoušet sdělit[^216].

Neschopnost adekvátně přijímat informace od spolubesedníka je jedním z důvodů neschopnosti se učit, která v programově-adaptivním modulu existovat nesmí, neboť by se v tom případě zpřetrhaly vazby s prediktorem. Prediktor nesmí něco takového ve svém podřízeném sociálním systému připouštět (jinak by nad ním ztratil svou moc), a proto je jedním z parametrů systému selekce (o kterém se pojednávalo v části 3.3.2), na základě kterého jsou vylučováni kandidáti na postup do „strany reálné moci“ v USA, neschopnost poslouchat svého spolubesedníka a vyvodit si z jeho slov takový smysl, jaký do svých slov vložil[^217].

A ta okolnost, že systém vybírá pro práci ve vyšších patrech veřejné a neveřejné hierarchie lidi schopné vést diskusi, je základem, na kterém je postaven jeden z kanálů vzájemné součinnosti prediktoru s programově-adaptivním modulem.

V polovině sedmdesátých let jedny z novin jako o kuriozitě informovaly, že podle výzkumu amerických sociologů se dokážou dva náhodně vybraní Američané zkontaktovat prostřednictvím řetězce svých známých, kterých je v průměru ne více než deset[^218]. To je charakteristická vlastnost jakékoliv více či méně civilizované společnosti, ve které existuje silniční a železniční dopravní síť, pošta, telefon, a další komunikační prostředky. Umožňuje to v podstatě jakémukoliv člověkovi navázat kontakt s kýmkoliv – s určitou zběhlostí v tom, jak se pohybovat po síti známých. Struktura zednářství byla od začátku vytvářena i kvůli tomu, aby se z jejích dostatečně vysokých úrovní bylo možné zkontaktovat s jakýmkoliv člověkem, pokud o to bude z nějakého důvodu zájem.

Samotné strategické informace mají takový charakter, že je možné je vyložit v několika větách, ze kterých mohou být rozvinuty a detailizovány v jakémkoliv požadovaném stupni, pokud je adresát kompetentní v příslušné předmětné oblasti.

V souladu s tímto přístupem k organizaci řízení podle plné funkce:

předat informace představitelům programově-adaptivního modulu je úkolem představitelů prediktoru, kteří mají přístup do neveřejné hierarchie na jakékoli její úrovni (analogický právům systémového administrátora v počítačové síti);
rozvinout a realizovat informace v praktické politice je úkolem programově-adaptivního modulu.

To druhé je zajištěno na dvou úrovních: prací úředníků a technického personálu (v tom smyslu, že jejich slovo a podpis nemají mocenskou sílu) státního aparátu a „mozkovými trusty“, kterým státní aparát ukládá provedení těch či oněch výzkumů pro zajištění praktické politiky nebo zpracování scénáristicky-politických produktů a politických projektů. To jsou univerzity, různé fondy a organizace typu „RAND Corporation“.

V tomto procesu je realizován strukturní způsob řízení založený na personálně adresném rozdělení informací. Ale strukturní způsob řízení (založený na činnosti státních a nestátních nepřetržitě fungujících nebo dočasných strukturách na jedno použití) je také základem pro organizaci bezstrukturního řízení. Nástrojem bezstrukturního řízení, jehož základním úkolem je formování určitého společenského názoru na všechny otázky, jsou již dávno nakladatelství.

Ještě v roce 1961 velitel ústředí speciálních operací CIA řekl:

«Knihy se od všech ostatních prostředků masové propagandy liší především tím, že dokonce i jen jedna kniha může značně změnit vztah a chování čtenáře do takové míry, jako to nedokážou noviny, rádio ani filmy… Samozřejmě, že to neplatí pro všechny knihy a ne vždy a ne ve vztahu ke všem čtenářům, ale děje se to dost často. Proto jsou knihy tou nejdůležitější zbraní strategické propagandy[^219]».

V roce 1976 byly zveřejněny údaje:

“… do roku 1967 bylo o hodně více než 1000 knih připraveno, subvencováno nebo schváleno CIA“, a v posledních několika letech bylo „takovým způsobem vydáno ještě 250 knih“ (tyto informace uvádí N. N. Jakovlev v knize CIA proti SSSR, Moskva, Politizdat, 1985).

V „právním demokratickém“ státu USA senátní komise nedokázala vymoci od CIA seznam knih, které byly vydány s její podporou. Tj. Senát USA nesmí vědět, jak se rodí „jeho“ myšlenky o politické strategii a jak je ve skutečnosti vypracováván politický kurz.

V SSSR byli takovýmto typem zbraně strategické propagandy A. I. Solženicyn[^220] a bratři A. a B. Strugačtí.

S rozvojem televize a internetu se do procesu bezstrukturního řízení formování veřejného mínění zapojil i filmový průmysl. Postup je následující: zástupce prediktoru přímo nebo zprostředkovaně předá scénáristovi nějaké ideje významné z hlediska řízení; scénárista vyjádří tyto ideje ve scénáři k filmu; film je natočen, proběhne jeho reklama a dostane se na plátna kin a televizní obrazovky; podívají se na něj minimálně statisíce lidí a maximálně miliardy lidí; začne se o něm mluvit v tisku a internetu; do těchto debat o filmu je také možné se vložit a napovědět to, co diváci sami nepochopili. Ve všech stádiích je proces kontrolovatelný přes zednářskou síť. Nedávné příklady takového druhu filmů jsou Matrix a Šifra mistra Leonarda.

To co bylo řečeno v předešlém odstavci, neznamená, že všechna produkce Hollywoodu je bez výjimky vytvářena podobným způsobem. Mluvíme pouze o filmové propagandě strategického charakteru, která není sociálně-živelným procesem a jejíž vedení neznamená masovou výrobu všemožné „nenáročné zábavy“, která však tuto výrobu děl strategického filmového průmyslu na základě jednotlivých objednávek v sobě ukrývá. V USA to vše probíhá daleko decentněji a elegantněji bez takového hrubého nátlaku na „umělecko-tvůrčí“ a „vědecko-tvůrčí“ inteligenci, jaký uplatňovalo oddělení ÚV KSSS po celou dobu své existence kvůli svému lokajství a tuposti: „dusit“ stávajícího umělce je nevděčný úkol, ale zařídit to tak, aby se nositel s nevhodnými názory tím umělcem vůbec nestal a naopak vyhledat nositele s vhodnými názory, podpořit ho a dát mu šanci udělat jméno jak sobě tak konceptuální moci, to je věc daleko vytříbenějšího umění, než „někoho dusit“.

Kromě toho:

Schéma řízení prediktor-korektor předpokládá zavádění idejí s předstihem ve vztahu ke lhůtám jejich plánované realizace v praktické politice.

Pouze v takovém případě bude programově-adaptivní modul pracovat v režimu autopilota a uvádět do života ideje, které si jeho personál kdysi osvojil jako své vlastní. Pokud dojde ke zpoždění při zavádění idejí, stane se takový režim samořízení programově-adaptivního modulu nemožným; v takovém případě však nemusí být možný ani režim „ručního řízení“, neboť lidé mohou plnit pokyny dokonce i pro ně nesporných autorit pouze na základě těch znalostí a návyků, které si již osvojili. To znamená:

Prosazování sociálně významných idejí do politické praxe nemůže probíhat rychleji, než je společnost schopná je vstřebat[^221]. To je základní princip nastavení politiky, o který se konceptuální moc opírá, a kterého se drží kvůli jeho objektivitě.

A tento princip způsobuje, že pro mnohé je konceptuální moc neviditelná, neboť posun fázového zpoždění mezi prosazováním idejí do společnosti a jejich realizací v praktické politice může trvat několik desetiletí, a třeba i více než celé století. V souladu s touto okolností se lidé, kteří žijí výlučně na základě svých smyslů a neznají faktologii historie a to navíc v její reálné podobě nezahalené propagandou, nezamýšlejí nad tím, jak a odkud se objevily ty ideje, ten „software“ na jehož základě je budována politika za jejich života, nebo které se činorodě účastní.

A když se podíváme na téma prosazování idejí v životě společnosti, tak se zase vrátíme k rozboru fungování systému vysokých škol zajišťujících přípravu odborníků s vysokoškolským vzděláním a konkrétně odborníků z humanitních oborů.

Nabízí se otázka, co učili a učí na jedné straně na vysokých školách v USA a na druhé straně v SSSR a postsovětské Rossionii? Ukazuje se, že to není jedno a to samé a kromě toho to probíhá i různým způsobem:

Vysoké školy v USA dávají v podstatě představu o celém spektru sociálně-ekonomických teorií a dalších humanitních oborů, které kdy ve světě existovaly. Je však třeba si uvědomovat, že podávání a výklad toho všeho je podřízen možným perspektivám a vědomým úkolů uvádění do života stávající koncepce řízení, a proto všechno co opravdu podrývá davo-„elitářství“, pokud není přímo zamlčováno, je podáváno jako nesplnitelná utopie nebo v překroucené podobě. Zkreslit představu o sociálním jevu je možné dokonce i jen na základě citátů, které jsou vytrženy z původního kontextu a sestaveny tak, aby zapadaly do kontextu objednaného. Příkladem toho je veškerá antiislámská západní propaganda: absolutní většina se spokojí s názory vyloženými v knihách, které jim podstrčili uznávaní znalci v té věci. K původu nejznámějších a nejvíce propagovaných knih tohoto druhu se vyjádřil velitel ústředí speciálních operací CIA již v roce 1961.
Na vysokých školách v SSSR:

se vyučoval marxismus ve výkladu, který právě odpovídal stávajícím požadavkům činného vedení KSSS na každé z etap jeho politického života,
a také se tam učilo tomu, že znát cokoliv jiného není nutné, neboť pouze marxismus je tou pravdou (všechno ostatní počínaje díly činitelů KSSS z minulých let a konče Mein Kampf je mystika a čertovina určená pouze těm nejdůvěryhodnějším odborníkům ve speciálních orgánech knihoven a archivů, tedy až poté, kdy se osvědčili v agitační propagandě a vypracovali příslušné dizertace, díky kterým si skokově navýšili výplatu, o kterou by neradi přišli).

v postsovětské Rossionii se na vysokých školách učí:

buržoazní liberalismus (a někdy „napůl ilegálně“ marxismus), i když to probíhá špatným způsobem stejně jako dřív,
a také stejně jako dřív se tam tvrdí, že všechno ostatní není povinné znát, neboť buržoazní liberalismus v „USA-ácké“ verzi je domněle ten největší úspěch lidstva ve věci organizace života společnosti, a proto se ho pouze stačí naučit a zavést jej v Rusku.

————————

V souvislosti s tím vznikají otázky:

Jestliže byl někdy budoucí prezident USA J. F. Kennedy studentem Pitirima Alexandroviče Sorokina, zdalipak někdy Sorokin vyprávěl svým studentům alespoň něco z teorie konvergence[^222], mezi jejíž zakladatele ho řadí?
Nebo psal teorii konvergence pro své kolegy profesory pouze s cílem „udržovat v chodu vědeckou diskusi a porcovat granty“ a před studenty o tom všem mlčel a vykládal jen o hrůzách „socíku“ a Třetí říše, na jejichž pozadí vychvaloval „velkolepost“ USA[^223], když jeho studenti (obzvláště ve třicátých, čtyřicátých a padesátých letech 20. století) ještě z vlastních zážitků a z vyprávění rodičů dobře věděli, co to znamená „velká deprese“, rasismus, mafie apod., tedy dobře znali negativní stránky života v USA?
A proč a hlavně – kvůli čemu – ve společnosti, kde v podstatě buržoazní liberalismus neměl mít alternativu, byl jeden ze zakladatelů teorie konvergence vynesen na úroveň autority ve veřejné sociologické vědě a div ne i na úroveň zakladatele sociologie?

— bylo to provedeno kvůli podpoře „pluralismu názorů“, která štěpí společnost a odsuzuje ji přinejmenším ke katastrofě kultury[^224], a aby si „eruďáci“ měli o čem povídat, aniž by za něco nesli odpovědnost?

— nebo pro zajištění potřeb konceptuální moci v praktické politice pro budoucnost?

3.3.4. Rus – bojové pole

V. O. Ključevskij (ruský historik z druhé poloviny 19. století a začátku 20. století) jednu ze svých úvah o osobitostech naší státnosti končí slovy:

«My jsme nižší organizmy mezinárodní zoologie a dále se hýbeme i poté, kdy jsme přišli o svou hlavu» (V. O. Ključevskij, Devítidílné spisy, Moskva, Mysl, 1990, 9. díl, Sešit aforismů [1891], str. 364).

Pokud vezmeme do úvahy, že Ključevskij neznal Dostatečně všeobecnou (ve smyslu univerzálnosti jejího použití) teorii řízení a neovládal její terminologii, tak jeho fráze v podstatě přesně popisuje proces samořízení se programově-adaptivního modulu zcela odděleného od prediktoru, nebo takového, který na něj nemá dostatečně stabilní a hluboké vazby, a také případ, kdy je prediktor nečinný nebo je programově-adaptivní modul napojen na více než jeden aktivní prediktor současně.

Uvedená fráze V. O. Ključevského je přesnější charakteristikou než přísloví „bez cara v hlavě“, protože problém není v tom, že v čele společnost a státu není car, ale v tom, že:

hlava je nejen schránkou intelektu, ale i nositelem orgánů smyslů přinášejících nejvíce informací: zraku, sluchu a toho proslulého „třetího oka“;
a určitá nepřítomnost smyslů, nejen hloupost a primitivismus psychiky na úrovni ne o mnoho vyšší než je úroveň láčkovců, je charakteristickou vlastností programově-adaptivního modulu našich domácích verzí davo-„elitářství“ po dobu celé naší památné historie nezávisle na tom, zda byl v čele sněm knížat, velký kníže, car, imperátor, státní tajemník nebo p-rezident.

Výše uvedené hodnocení doplňuje druhý jeho aforismus:

«V Rusku je centrum na periférii» (V. O. Ključevskij, Devítidílné spisy, Moskva, Mysl, 1990, 9. díl, Zápisník [devadesátá léta 19. století], str. 385).

V daném případě tu jde o „centrum moci“. Pokud se pod „centrem moci“ rozumí zdroj, odkud vychází řízení podle plné funkce, tak tato definice Ključevského odpovídá schématu řízení prediktor-korektor v případě, kdy prediktor vyšší vnitřně společenské úrovně není lokalizován v nějaké specifické sociální skupině nebo ve struktuře státního aparátu nebo jiné veřejné instituce jako je například Akademie věd.

Tyto dva aforismy adekvátně charakterizují staletou krizi konceptuálně neurčitého řízení na Rusi. Tato problematika je osvětlena v práci vnitřního prediktoru SSSR – Smuta na Rusi: její zrod, průběh, překonání…“[^225]. Proto se v části 3.3.4 dotkneme tohoto tématu pouze v některých jeho aspektech.

————————

3.3.4.1. Předhistorie Rusi

Pokud budeme hovořit o předhistorii, tak v krátkosti je možné ji vyložit následujícím způsobem.

Rus je jednou ze starobylých regionálních civilizací na planetě. Žádnou regionální civilizaci necharakterizuje způsob jejího života v té či oné historické epoše, ale ty ideály, které si nese ve svém duchu (egregoru) napříč staletími a tisíciletími, a od kterých se její reálný život na její historické cestě může vzdalovat jakkoliv daleko v mezích Božího dopuštění. Smyslem života regionální civilizace jako objektivního jevu je uvedení jejích ideálů do života. Toto uvádění ideálů do života může probíhat jako mise v Božím Záměru, nebo také jako vlastní iniciativa v mezích Božího dopuštění v závislosti na podstatě těch ideálů a zvolených cest a prostředků jejich uvádění do života.

Smyslem života Rusi je stát se Svatou Rusí, jak je to odpradávna deklarováno v názvu, který si sama udělila[^226], tj. uvést do života objektivní etiku (*spravedlivost) a ne to či ono pojetí „svatosti“, které vyprodukovala ta či ona náboženská tradice obsluhující parazitickou vládu „elity“ nad prostým lidem.

Pokud bychom charakterizovali život Rusi v době její předhistorie (tj. v té době její existence, ze které se neuchovaly písemné kroniky a tím spíše ne žádné originální)[^227], tak na základě útržkovitých svědectví ze zahraničních kronik, vlastních ruských pohádek a bylin, které se z těch dob uchovaly a z archeologických údajů, je možné hovořit o tom, že:

Rus byla od začátku formována jako civilizace etnicky různorodá, kterou sjednocoval společný ruský jazyk[^228] a pospolitost chápání světa na jeho základě. Tj. smyslem jejího života byly ideály, které jsou jak v otevřené, tak i ve skryté podobě zpodobněny v Ruském jazyce[^229] a v základu ideálů a chápání světa leží přírodní ohraničenost Ruského jazyka[^230].
V době předhistorie na Rusi panoval kompaktně-komunitní způsob života a hospodářské činnosti. Přičemž:

Žrečská moc — moc konceptuální — nebyla údělem nějakých sociálních skupin odtržených od ostatní společnosti: kast jako jsou v Indii bráhmani; klanů jako jsou v židovství Levité; profesionálních korporací, do jejichž řad jsou nováčkové přijímáni regulovaně podle „vnitřních předpisů“ každé z nich, stejně jako do různých „ezoterických společenství“ Východu a zednářství Západu.

Žrečské postavení bylo na Rusi přístupné každému, kdo byl schopný získat a získával příslušné znalosti a návyky a na základě skutečnosti, že ho celá společnost podle jeho faktické činnosti buď za člověka v tomto postavení uznala, nebo neuznala.

Tj. prediktor na Rusi byl od začátku všelidový, zčásti byl tvořen profesionály a zčásti lidmi kumulujícími žrečské funkce s nějakými jinými druhy činnosti.
Programově-adaptivní modul měl formu knížecko-bojarské profesionální korporace, která stejně jako žrečstvo nebyla klanově izolovaná od ostatní společnosti, ale byla naopak přístupná všem, kdo by mohl plnit příslušné řídící funkce — uvádět do života řešení vypracovaná žrečstvem[^231].
Pokud bychom to vše objasnili současnou terminologií, tak jak žrečstvo, tak i knížata a bojaři byli funkčně specializovanými profesionálními korporacemi „federální úrovně“[^232] v tom smyslu, že vejít do každé z nich mohl člověk původem z jakéhokoliv regionu Rusi, pokud projevil příslušné osobnostní a pracovní kvality a mohl misi, která mu byla uložena, plnit daleko od místa svého narození podle potřeb Rusi jako celku, podle svých návyků, tvůrčího potenciálu a na základě důvěry, která mu byla prokázána.

V našem pojetí Celosvětové Historie začala probíhat krize tohoto způsobu života v prvním století nové éry. Byla důsledkem toho, že žrečstvo Rusi neadekvátně zareagovalo na události probíhající v Palestině známé jako kázání Krista při jeho prvním příchodu Učení o nastolení království Božího na Zemi úsilím samotných lidí pod vedením Božím [^233].

Neadekvátnost jeho reakce na události v Palestině spočívala v tom, že na sebe žrečstvo Rusi nevzalo odpovědnost za osud lidstva, čímž vneslo svůj vklad k vytvoření ničím neomezeného staletého monopolu pohlavárů biblického projektu zotročení lidstva ve jménu Boha na realizaci globální politiky[^234]. Důsledkem tohoto – jeho vlastního – aktu vyjádření bezstarostnosti globálního měřítka se Rus stala objektem dopuštění pohlavárů biblického projektu zotročení lidstva ve jménu Boha jednat ve vztahu k Rusi podle svých možností.

V průběhu počáteční krize, která se rozvíjela po dobu devíti století prvního tisíciletí:

Žrečstvo degradovalo, „zvrhlo se“ a proměnilo ve znacharstvo, když se začalo utápět v egoismu a malicherné osobní ziskuchtivosti[^235].
Knížecko-bojarská korporace si usmyslela, když se střetla se skutečností, že znacharstvo není způsobilé vypracovat politický kurs, že je sama schopná uplatňovat plnou moc – řízení podle plné funkce.
Obě korporace sklouzly do procesu „elitarizace“[^236], a došlo mezi nimi ke konfliktu a na téma “kdo je na Rusi tím hlavním”.
V tomto konfliktu je však také spojovala závist k té „velkolepé nádheře“, v jaké žila „elita“ sousední Byzance[^237]. Důsledkem bylo, že ta část strany “pokroku” v korporaci tvořená znacharstvem, která již byla unavená vleklou krizí, dala svůj souhlas k pokřtění Rusi té části straně „pokroku“ představující knížecko-bojarskou složku korporace, která toto povolení realizovala v průběhu „přestavby“ těch let. Tato „přestavba“ dostala v oficiální „elitářské“ historii název „svěcení Rusi svatým aequalis apostolis knížetem Vladimirem Červené/Krásné sluníčko[^238], a po dvou stoletích zákonitě vedla ke katastrofě státnosti, která se ukázala jako neschopná zastavit vpád Bátú-chána.
Ve výsledku se znacharstvo, když předalo Rus pod vnější řízení, dostalo ve své Vlasti do postavení nanicovatých nevolníků, kterých se museli noví „páni nad životem“ zbavit, aby mohli neomezeně vládnout na Rusi[^239].

Křest a přeměna historicky reálného křesťanství na oficiální náboženství společnosti se stalo tím přelomem, který odděluje předhistorii od historie Rusi.

Křest přerušil svébytný rozvoj Rusi, který byl podstatou její předhistorie, neboť po svěcení Rusi se celá její historie proměnila:

v boj jejích národů za realizaci ideálů charakterizujících Rus jako regionální civilizaci,
a v boj její „elity“ za to, aby na Rusi mohla realizovat další ze zahraničních „velkolepostí“ ničících Rus jako objektivně svébytnou podstatu od pradávna nazývanou „Rusí“.

Přitom je nutné zdůraznit ještě jednu okolnost: idea, ideál charakterizující Rus jako svébytnou regionální civilizaci – „Rus – svatou“ – je ve své podstatě takový, že nemůže být něčím osobním „duševním vlastnictvím“, díky tomu on sám a otázka jeho uvedení do života náležejí k takzvané „neautorské kultuře“, která nepředpokládá osobní „autorská práva a práva s nimi související“ a v souladu s tím se má za to, že rozvoj společnosti a každé osobnosti bude probíhat na principu všeobecné dostupnosti jakýchkoliv informací.

To není popírání role osobnosti v historii, a není to pohrdání k tvůrčímu potenciálu a vkladu do rozvoje společnosti těch či oněch konkrétních lidí v minulosti, současnosti a budoucnosti, ale jiné chápání osobnosti (jako sociálního jevu) a role osobnosti v historii.[^240]

Po svěcení Rusi byl tento systémový princip „neautorské kultury“ zaměněn jiným systémovým principem – principem osobních autorských práv jak na malé idejky a dílka, tak i na velké Ideje a Díla – celospolečenského (až celosvětového) významu. A Vladimir-křtitel je vývěsní štít-loutka strany „pokroku“ té epochy – první[^241] z takových „autorů“ velkých Idejí a Činů, na základě kterých se následně „dělaly kšefty“ [^242] a odepisovaly zločiny „elity“ vládnoucí na Rusi. [^243]

A konkrétně z ideje osobních autorských práv na ideje a díla i vyplývají takové pomýlené jevy, jako je kult osobnosti (bez ohledu na mravy kultovních osobností: počínaje Kristem a konče těmi nejpodlejšími a nejmizernějšími zločinnými „kmotry“) a ještě odpornější kult funkcí a hodností, které vedou k vynášení hloupostí a banalit takovými kultovními osobnostmi a „osobami, zaujímajícími“ kultovní funkce na úroveň div ne božího zvěstování pravd, které jsou „prostí smrtelníci“ povinni zbožně přijímat, jako by sami byli slaboduší.

Přičemž fungujícímu kultu funkce dávají pohlaváři davo-„elitářského“ systému přednost před kultem osobnosti, protože nevyžaduje opravdu vynikající osobnost, kterou by jako takovou přijala společnost: funkce může „nahrazovat“ i ubohost a cokoliv jiného, je to pouze věc reklamy a ohlupování mas.

Z tohoto důvodu je jediným řádem, který by byl v dnešním Rusku případným - řád Za neochvějnost a rozhodnost tváří v tvář pomatenému vedení. Otázkou zůstává pouze to, kdo z vedení ruského státu se ukáže být schopným takový řád zřídit, kdo by si podobný řád dokázal zasloužit a kdo bude schvalovat příkazy k jeho udělení – když tím současně dá najevo, že tu je vedení, jehož pomatenost si vyžádala činů podobného i jiného druhu?..

————————

To znamená, že na území Rusi a v její mnohonárodnostní společnosti existuje staletý konflikt dvou směrů:

Jeden je zaměřen na zotročení lidstva ve jménu Boha v rámci biblického globálně-politického projektu.
Druhý je zaměřen na nastolení království Božího na Zemi úsilím samotných lidí pod Božím vedením.

A samozřejmě, že za každou ze vzájemně se popírajících koncepcí řízení stojí zaprvé konceptuální moc a za druhé je pro každou z nich příznačný svůj vlastní vektor cílů (přesněji pořadí vektorů cílů, které musí být dosaženy při postupném řešení úkolů pro dosažení konečných cílů každé z koncepcí).

V souladu s teorií řízení spojuje vektor cílů a vektor chyby řízení vztah:

Vektor cílů řízení – vektor stavu objektu řízení = vektor chyby řízení.

Pokud však existuje konflikt řízení, tak stav objektu řízení, který je v jedné koncepci vyhodnocen jako chyba řízení, je v alternativní koncepci vyhodnocen jako úspěšné dosažení cílů. Toto tvrzení je pravdivé ve vztahu ke všem vzájemně nekompatibilním cílům (jak co se týče podstaty každého z nich, tak i pořadí jejich priority v hierarchii vektoru cílů), které jsou součástí vektoru cílů sledovaného každou z konfliktních koncepcí. To však neplatí pro jejich totožné cíle, které mohou být díky různým objektivním i subjektivním příčinám společné oběma jinak mezi sebou vzájemně konfliktním koncepcím.

————————

V souladu s konfliktem řízení dvou vzájemně se vylučujících koncepcí je vše v životě Rusi jak komplexně, tak i v dílčích podrobnostech programováno tím, nakolik jsou různé sociální skupiny včetně jedinců[^244] vyčnívajících z hlavní statistické masy, ze kterých se společnost skládá, příslušní ke každé z koncepcí řízení svým „vnitřním světem (v myšlenkách) i v tom všem společném “vnějším“ světě.

Pokud se ponoříme do této problematiky, tak přijdeme k nevyhnutelnému, principiálně významnému závěru. Asi 1000 let po svém pokřesťanštění Rus překonala ve svém historickém rozvoji hranici, po které se kvalita její společnosti a kultury svou podstatou změnily, i když z vnějšího pohledu to vypadá, jako by se nic nestalo.

Do roku 1988 v naší společnosti ani jedna z uvedených koncepcí řízení nezaujala místo přímo jako koncepce řízení, a proto také nemohly být nastoleny otázky:

o vymezení koncepcí v historii a v aktuální politice,
o původu každé z nich,
o vstupu jedinců i sociálních skupin pod nadvládu každé z nich,
a také o mnohých dalších otázkách vyplývajících z uvědomění si jevu konceptuální moci a odlišnosti koncepcí řízení zrozených svými nositeli na základě jejich mravně podmíněné libovůle a v mezích možností stanovených Božím předurčením existence lidstva.

Díky tomu do roku 1988 konflikt řízení podle obou uvedených koncepcí na Rusi probíhal formou konceptuálně neurčitého řízení, ve kterém jedni a ti samí lidé, státní aparát jako celek i veřejné iniciativy jedněmi svými činy podporovali jednu koncepci čelíce té druhé a dalšími svými činy zase bránili realizaci první koncepce a podporovali tak tu druhou.

V roce 1988 byla v počátečním období činnosti vnitřního prediktoru SSSR rusky pronesena a napsána slova „konceptuální moc“, díky čemuž jsme vstoupili do epochy vyřešení konceptuálních neurčitostí řízení a vykořenění konceptuálně neurčitého řízení jako jevu společenského života v globálním měřítku.

Je třeba chápat, že tento proces po pronesení slov „konceptuální moc“ nemůže probíhat sám o sobě na základě nevědomých automatismů chování lidí, ale může být realizován pouze uvědoměle projevenou vůlí v jednání množství lidí, kteří musí v perspektivě mezi sebe vtáhnout veškeré lidstvo (tj. rozumí se takové množství lidí, které sahá až ke hranicím lidstva).

Když jsme se teď seznámili s tímto principiálním závěrem, vrátíme se ke zkoumání procesů řízení na Rusi v době před pokřesťanštěním a v době po něm, tedy od roku 989 do roku 1988.

Svěcení Rusi je možné považovat za ten přelom, od kterého se v naší společnosti začala odvíjet historie davo-„elitářství“ jako sociálního jevu:

Tj. před začátkem krize v prvním století našeho letopočtu společnost na Rusi napřed nebyla davově-„elitární“ (je možné ji ve skutečnosti charakterizovat jako prvobytně-komunitní) a v průběhu prvního tisíciletí před svěcením byla pomalu vtahována do davo-„elitářství“ díky tomu, že kultura ani na začátku krize ani při jejím ukončení svěcením (které položilo začátek nové krizi) nedosáhla takové kvality rozvoje, při které:

je lidský typ struktury psychiky všemi vnímán jako ten jediný, který je hoden jedince počínaje věkem jeho dospívání;
všichni dosahují lidského typu struktury psychiky k začátku mládí;
je ztráta lidského typu struktury psychiky vlivem jakýchkoliv příčin natolik ostudná, že, jak by se zdálo, je lepší zemřít, do země se propadnout nebo utéci někam až na kraj světa a schovat se tam před zraky lidí.

Vyčítat něco předkům kvůli té původní nedokonalosti kultury na Rusi je hloupé; stejně jako je hloupé vyčítat dítěti, že nedosahuje kvalit dospělého DOKONALÉHO člověka, který si již plně osvojil svůj geneticky podmíněný potenciál v rámci Božího předurčení a žije podle toho.

Stejně tak byla společnost na Rusi původně společností, která si neosvojila potenciál rozvoje kultury a genetický potenciál lidí, ale nebyla špatná, pouze se dostala do slepé uličky bezvýchodnosti.

3.3.4.2. Historie davo-„elitářství“ na Rusi

Davo-„elitářství“ je sociální jev charakteristický pro kultury všech regionálních civilizací v historické minulosti a v současnosti. V každé společnosti však má své specifikum podmíněné jak předhistorií společnosti, tak i aktuální politikou pracující na realizaci nějaké budoucnosti. Davo-„elitářství“ na Rusi je také specifické a liší se od davo-„elitářství“ Evropy, Asie, USA a méně úspěšných bývalých kolonií „velmocenských“ evropských států.

Budeme ho zkoumat postupně v historickém období od svěcení Rusi Vladimirem v roce 989 do roku 1988 a v následujících letech, neboť po roce 1988 z výše vyjmenovaných důvodů šlo již z hlediska struktury procesů v něm probíhajících o jiné davo-„elitářství“.

Třídní dělení společnosti[^245] podle specifických funkcí sociálních skupin ve společenské dělbě práce a v politice, na kterém je založena marxistická teorie „společensko-ekonomických formací“ a střídání těchto formací vlivem objektivity procesu rozvoje společenských výrobních sil a třídnímu boji, má v historii své místo; a rozvoj výrobních sil a třídní boj opravdu hrají svoji roli a podmiňují přechod od jedněch formací k jiným.

Avšak reálně se nejedná o živelný historický proces, jak to předkládá „mrak-sizmus“, ale o objektivní proces odpradávna řízený subjektivní vůlí a na základě schopností nositelů konceptuální moci žrečského nebo zištného znacharského charakteru. To „mraksizmus“ zamlčuje, neboť jde o ideovou zbraň pohlavárů biblického projektu zotročení lidstva a chrání to jejich monopol na neomezenou moc nad společnostmi, kterou mají mimo Boha.

Pro naše zkoumání problematiky charakteru řízení na Rusi od roku 989 do roku 1988 má učení o společensko-ekonomických formacích a přechodu od jedné formace ke druhé vlivem rozvoje společensko-výrobních sil význam pouze v jednom aspektu: rodové davo-„elitářství“ není objektivně kompatibilní s technicko-technologickou civilizací založenou na kolektivní různorodé práci a profesionalismu, která vyžaduje maximálně vysokou kvalitu řízení ve všech oblastech života společnosti jak na mikro-, tak i na makro- úrovních. O tom se pojednávalo dříve v části 3.3.2 a je nezbytné si to pamatovat, abychom si mohli uvědomit specifikum davo-„elitářství“ na Rusi a adekvátně vyhodnotili jeho perspektivy.

Pro pochopení specifiky davo-„elitářství“ na Rusi je nutné proniknout do problematiky mravů, vnímání světa a organizace psychiky – osobnostní a kolektivních, které se projevují v etice lidí, v jejich chování. Sociální skupiny mohou být vymezeny na základě právě takovéhoto přístupu k jejich typologizaci, která se díky provázanosti statistik „funkcí vykonávaných ve společenské dělbě práce – a organizaci psychiky, vnímání světa a mravům, které jsou nezbytné pro plnění těchto funkcí, bude v mnohém, ale ne ve všem shodovat s třídním přístupem „mraksizmu“. Takovýto typ propojenosti statistik byl v marxismu označován slovy „třídní vědomí“, „třídní morálka“ apod.[^246] Nicméně struktura společnosti projevující se na základě politicko-ekonomického (třídního) přístupu nebude se strukturou projevující se na základě organizačně-psychologického přístupu ve všem úplně shodná:

určité podmnožiny (a nejen jednotlivci) těchto tříd nebudou mít pro danou třídu charakteristické psychické vlastnosti, i když na základě všech politicko-ekonomických příznaků to budou typičtí představitelé svých tříd (jinak řečeno, budou psychologicky osobitou podmnožinou uvnitř třídy, která je ve společnosti vyčleněna podle politicko-ekonomických příznaků);
zároveň s tím budou některé psychologické typizace statisticky významně zastoupeny v několika politicko-ekonomických třídách současně.

Pokud porovnáme v jeho historickém rozvoji davo-„elitářství“ na Rusi s davo-„elitářstvím“ USA, tak jeho principiální odlišnost od amerického je ta, že předhistorie Rusi nebyla se začátkem epochy davo-„elitářství“ vynulována, a proto ovlivňovala a dále ovlivňuje život a perspektivy naší společnosti. Tato okolnost se projevila ve specifice všech sociálních skupin, které se ve společnosti vytvořily v procesu přechodu k davo-„elitářskému“ zřízení a vyčleňují se na základě organizačně-psychologického přístupu.

„Elita“ byla na Rusi vytvořena na základě knížecko-bojarské profesionální korporace. Její součástí se stali i nejbohatší představitelé kupeckého stavu a duchovní z Ruské pravoslavné církve z úrovní vyšších farních kněží a kněží z nejbohatších a „nejprestižnějších“ farností. Kromě nich se částí „elity“ stala ta část následovníků předkřesťanského znacharství, kterým bylo jedno na základě jakého konkrétního náboženství a egregoriálního systému[^247] se budou zabývat ždímáním ovládaného davu. „Elita“ v tomto složení si uzurpovala sféru řízení na profesionálním základu. Její zástupce pohánělo přesvědčení „my jsme lepší než oni, a proto máme právo na to, o čem si oni nesmí dovolit ani snít…“.[^248]
Dělný lid – prostí lidé se pohybovali mimo sféru řízení. Byli to rolníci, řemeslníci, drobní kupci, ti, kterým jejich práce nezajišťovala bohatství, kteří platili daně (poplatky), a nežili z financování, jehož zdrojem byly daně (poplatky) vybírané od ostatních. K této skupině je možné přiřadit i řadové družiníky, profesionální bojovníky, i když je nutné podotknout, že pokud se vyznamenali v bojích a byli úspěšnými intrikány, měli šanci se mezi „elitu“ dostat.
Stejně jako ve všech davo-„elitářských“ sociálních systémech se tu objevila i statisticky významná vrstva „spodiny společnosti“ – různorodí chudáci („holota bídná“), deklasované elementy, profesionální lupiči a zloději.
Část znacharstva přešla do ilegality a nepřijala biblický kult a náboženství, uchovala si oddanost různým větvím předkřesťanských náboženských kultů i „magické“ praktiky na jejich základě.
Jednotliví jedinci, kteří se v různých dobách po celou historii dostávali na vyšší úroveň svého mravně-psychologického osobnostního rozvoje, na které mohli alespoň jednou v životě realizovat žrečskou funkci celocivilizačního (ve vztahu k Rusi) měřítka.

To na ně se vztahuje výše uvedený aforismus V. O. Ključevského „v Rusku je centrum na periferii“, doplněný sdělením z Koránu „Leč Bůh ví nejlépe, kam umísťuje poselství Své!“ (súra 6:124), odmítající principy kastovnictví a davo-„elitářství“ na jakémkoliv základu.

Mezi tyto lidi je možné zařadit: Jefrosinii Suzdaľskou[^249], Sergeje Radoněžského[^250], v pozdějších dobách Ivana Hrozného[^251], A. S. Puškina[^252], A. S. Chomjakova[^253], F. I. Tutčeva, A. K. Tolstého, skupinu „K. Prutkov“ (ke které patřil i Alexandr Konstantinovič Tolstoj), V. I. Beľského i N. A. Rimského-Korsakova (autory libreta a hudby z opery Legenda o neviditelném městě Kitěži a panně Fevronii[^254]), M. A. Bulgakova (Mistr a Markétka[^255]), J. V. Stalina[^256]. Nicméně jména většiny takových lidí, jak se říká „zná jen Bůh…“. Kromě toho se někteří kulturní činitelé dostali těsně ke hranici životařečení a uvědomělého rozhraničení koncepcí. Patří mezi ně: M. Ju. Lermontov, N. V. Gogol[^257], svatý Ignatij (Brjančaninov) [^258], Lev Nikolajevič Tolstoj[^259].

Tyto psychologicky specifické skupiny existují ve struktuře společnosti na Rusi po celou dobu její davo-„elitářské“ historie až do dneška a procházejí všemi jejími měnícími se společensko-ekonomickými formacemi, přičemž v každé z nich nabývají svou novou třídní (organizační) podobu odkládajíce při změně formací tu zastaralou[^260].

————————

S otázkou, jak vznikají psychologicky specifické sociální skupiny a jaké místo zaujímají ve struktuře společnosti, se pojí otázka fungování společenských institucí[^261].

Tuto otázku je nezbytné probrat, neboť vnitřní nestejnorodost výše uvedených sociálních skupin, která se může projevovat díky osobitosti psychiky zástupců podskupin tvořících každou skupinu v aspektech, které nás zajímají, souvisí s reakcí jedinců na fungování celého souboru společenských institucí včetně prediktoru a programově-adaptivního modulu v jakýchkoliv jejich organizačních podobách, které přijaly v té či oné historické epoše.

Především je nutné poznamenat, že krize společnosti znamená, že společenské instituce ve větší či menší míře přišly o svou funkčnost. Nezávisle na příčinách, které krizi způsobily a na podobě jaké nabývá[^262], lidé, kteří individuálním způsobem reagují na ztrátu funkčnosti společenských institucí, tvoří statistiku rozdělení společnosti podle jedněch a těch samých – nezávislých na historických okolnostech – variant chování:

„Poddávají se“ krizi, nevzdorují jí a přežívají v ní, aniž by se pokusili vyvinout protikrizové úsilí proti faktorům, kterými se krize projevuje a které vedou ke krizovým jevům. Jejich pozicí je: „my jsme malí lidé, na nás nic nezávisí“, „netýká se mě to/není to moje věc“, „a co s tím mám udělat právě já?“ apod. (pokud je tou krizí agrese nepřátel, tak se co nejrychleji vzdávají agresorovi a jsou ochotni mu začít sloužit, nikdy se z nich nestávají partyzáni; pokud upadne agresor také do krize, opět rychle přejdou na stranu někoho dalšího; pokud je krize vnitřní, tak se stávají objektem politiky, „etnografickou surovinou“ pro ty, kteří dělají politiku, tj. jsou nevolníky, otroky a rukojmími politických pohlavárů).
Utíkají ze společnosti, která je v krizi do neobydlených oblastí, nebo do jiné společnosti, kde podle jejich představ krize není, aby tam žili „normálně“, „lidsky“, tak, jak se to „rozumí samo sebou“, což je podmíněno kulturou, ve které daný jedinec vyrostl a nevědomými poryvy jeho duše dosáhnout něčeho lepšího, než v čem dosud žil (takoví jsou všichni emigranti, kteří přišli ze „starého světa“ do „nového“ v době utváření a formování společností v současných USA a Kanadě; takové bylo i první pokolení kozáků[^263]).
Zůstávají ve společnosti zmítající se v krizi a aktivně zneužívají svou zběhlost v toku krizových jevů a snaží se minimálně přežít „podle svých schopností“ a maximálně si vydobýt ve společnosti takové postavení, ve kterém se jich krizové jevy nebudou příliš dotýkat (ti, kteří to nedokázali udělat v letech přestavby a reforem, ti se stávali a dále stávají bezdomovci, a v tomto svém postavení ve své většině také umírají; ti kdo uspěli, se stali „novými Rusy“ a z velké části se z nich zrodila „elita“ postsovětské Rossionie, když v ní díky své bezohlednosti zaujali mnohé důležité pozice; no a ostatní přežívají „podle svých schopností“ v mezích svých možností daných jim škoditelsko-idiotskou politikou „elity“) [^264].

Skutečnost, že se ocitnou v jednom z „chvostů normálního rozdělení“ a nejsou schopni podle svého mínění čelit krizi s pro sebe dostatečně přijatelnými výsledky, vede jedince k tomu, že:

si jako způsob řešení všech problémů vyberou sebevraždu realizovanou v té či oné podobě: od té rychlé (s oprátkou okolo krku, skokem ze střechy apod.) až k té zdlouhavé cestou vlastní degradace („pijí kvůli bezútěšnosti svého života“);
nebo se začínají mstít celému světu a často své jednání „ospravedlňují“ nějakou ideovostí, která se jim zdá „povznášející“ (taková je absolutní většina teroristů a dalších zločineckých grázlů).

Cílevědomě pracují na udržení a obnovení funkčnosti dříve vytvořených společenských institucí (důvody mohou mít různé: vlastní egoismus, protože jim historicky vzniklé instituce zajišťují přijatelné sociální postavení a kvalitu života; nepochopení potřeb rozvoje vlastní společnosti a zájmů vnějších politických a globálních politických sil ve vztahu k sobě; a také snaha obnovit v přítomnosti idealizovanou a mytologizovanou vzdálenou minulost[^265]).
Cílevědomě pracují na vytvoření životaschopných společenských institucí, které by byly alternativní ve vztahu k těm historicky vzniklým (v čemž může být realizováno buď chápání potřeb společenského rozvoje adekvátní Božímu záměru[^266]; nebo závist ke způsobu života společností za hranicemi a hloupé přání napodobit ho ve svém státu nezávisle na tom, zda byl objekt závisti utvářen v rámci Záměru nebo v oblasti Božího dopuštění).

První tři typy chování nevyžadují nic víc než egoismus, který dokáže překonat dokonce i pud sebezáchovy. Čtvrtý a pátý, přestože se na nich také může odrážet egoismus, stejně vyžadují:

nějaké povědomí o sociálnosti, tj. v psychice jedince musí být ideje vyjadřující:

společenský charakter života člověka jako biologického druhu a nositele kultury
a potřebu organizovat život společnosti jako sociálního organismu;

morální připravenost nepracovat pouze pro sebe (někdy i obětavě[^267]), ale i pro druhé (dokonce i v případě tupé závisti k tomu, jak se žije v zahraničí).

Budou-li ideje a morální připravenost nepracovat na sebe uváděny do života na základě vůle individua nebo na základě posedlosti a podřízenosti jeho stádním instinktům, to je otázka jiného druhu.

————————

O „elitě“ na Rusi.

Jedním ze základů davo-„elitářství“ je zakrnělost vědomí sociálnosti u většiny obyvatelstva, které odpovídá předurčení člověka[^268]: stát se zástupcem Božím na Zemi, což vyžaduje, aby celé lidstvo dosáhlo ve svém osobnostním rozvoji lidského typu struktury psychiky, což by v důsledku vyloučilo existenci davo-„elitářství“. V této zakrnělosti vědomí sociálnosti i spočívá důvod, proč se ve všech procesech překonávání krizí davo-„elitářství“ nová „elita“, která nastoupí po krizi, formuje z větší části na základě třetího typu chování v kombinaci s pátým.

V takovýchto procesech formování pokrizové „elity“ hraje určující roli pokrizové kvality života pátý typ chování. Charakter této určující role je podmíněn tím, že se v pátém typu chování může projevovat:

napodobování zahraničního ideálu v autonomním režimu bez jakéhokoliv významného kurátorství z vnějšku a bez vlastního adekvátního pochopení vnitřní podstaty obdivovaného objektu a podstaty problémů vlastní společnosti;
více či méně efektivní uplatňování vlastní konceptuální moci;
kurátorství z vnějšku realizované pomocí výkonné periférie konceptuální moci, která je ve vztahu k této společnosti vnější.

Dvě poslední varianty - v případě jejich úspěchu – předpokládají, že bude „elita“ zformovaná po krizi podřízena určité koncepci pokrizového řízení, díky které dojde v „elitě“ v podstatě k vytvoření mafiánských skupin a kandidáti na zařazení se mezi „elitu“ budou vystaveni selekci, která bude realizována jak prostřednictvím protlačování těch, kteří jsou díky mafiánské podpoře uznáni za „vhodné“, tak i prostřednictvím potlačování těch „kandidátů“, kteří byli vyhodnoceni jako „nevhodní“, a to až k jejich fyzické likvidaci[^269].

Tj. obě tyto varianty předpokládají, že pokrizová „elita“ bude sloužit nějaké ideji civilizovaného budování společnosti a „elitářského“ postavení bude dosahováno právě za tuto službu ideji civilizovaného budování společnosti.

V případě neúspěchu kterékoliv ze dvou posledních variant pátého typu chování se tyto zvrhávají v první variantu pátého typu a výsledkem je, že se pokrizová „elita“ formuje v procesu boje všech proti všem (tj. na základě třetího typu chování: zůstat ve společnosti zmítající se v krizi a aktivně zneužívat svou zběhlost v toku krizových jevů a snažit se minimálně přežít „podle svých schopností“ a maximálně si vydobýt ve společnosti takové postavení, ve kterém se jich krizové jevy nebudou příliš dotýkat). „Elitářsko“ mafiánské skupiny, které v tomto boji vznikají, nepřinášejí do politiky žádné ideje civilizovaného budování společnosti, i když se za ně mohou schovávat a parazitovat na nich. Příčina tkví v tom, že jsou ze základu formovány na principu „elitářství“ - „my jsme lepší než oni, a proto máme právo na to, o čem si oni nesmí dovolit ani snít, a oni musí být vděčni za to, že jim vládneme…“. Výsledkem je, že pokrizová „elita“, pokud tedy krize končí jejím zformováním a ne úplnou a nevratnou katastrofou společnosti, získává ve společnosti moc, ale je schopná s ní nakládat pouze v režimu „dostali jsme se k moci, tak si to teď užijeme!“, a není schopná na základě získané moci řídit rozvoj společnosti v rámci žádné ideje civilizovaného budování společnosti a již vůbec ne z globálního hlediska.

Historie davo-„elitářství“ na Rusi je taková, že výše popsaný typ formování pokrizové „elity“ byl tím jediným, který je možné v ní vysledovat[^270].

K této zdánlivé hádance historie se vrátíme později. Zatím, aniž bychom uváděli v podstatě všeobecně dostupné[^271] historické skutečnosti, jednoduše konstatujeme (i když pro mnohé, kteří jsou s ruskými dějinami dokonale obeznámeni, to „očividné“ není):

Pokusy vštěpit naší domácí „elitě“ ideje civilizovaného budování společnosti končí tím, že jakékoliv takové ideje odvrhuje a navrací se do režimu vládnutí „dostali jsme se k moci, tak si to teď užijeme!“: po vládě Ivana Hrozného, kterého začala „elita“ pronásledovat ještě za jeho života, následovalo období smuty/zmatků, o které se sama přičinila; „ptáčata z hnízda Petrova“ s defraudacemi státního majetku začala ještě za života Petra I. a po jeho odchodu teprve nastalo „to pravé hýření“; Pavla I. „elitáři“ zabili hned, jak jenom vycítili, že má na srdci jakési ideje civilizovaného budování společnosti, ještě dřív, než je stihl vůbec začít uskutečňovat; před ním úplně stejně skončil car Petr III., jakmile začal carskými výnosy omezovat zvůli panstva[^272]; oba potom posmrtně pomluvili; marxisticko-trockistická „elita“ také zapomněla na ideovost a upadla do režimu „dostali jsme se k moci, tak si to teď užijeme!“, čímž vytvořila předpoklady ke své ideové porážce a fyzické likvidaci „v letech stalinských represí“; „elita“ poststalinských časů se vyznamenala a dále se vyznamenává na stejném poli „dostali jsme se k moci, tak si to teď užijeme!“.

Ale principy „dostali jsme se k moci, tak si to teď užijeme!“, „jsme lepší než oni, a proto máme právo…“, které brání realizaci jakýchkoliv idejí civilizovaného budování společnosti, vedou k tomu, že od počátku stabilizace jakéhokoliv pokrizového „elitářského“ režimu si tento režim vždy sám pěstuje potenciál pro další krizi, která bude v budoucnosti nevyhnutelně následovat. V minulosti tento proces pěstování potenciálu pro další krizi trval několik století, ale v dnešní době v důsledku změny poměru referenční, etalonové frekvence biologického a sociálního času[^273] může potenciál nové krize úspěšně vypěstovat „elita“, která není nositelkou nebo prostředníkem šíření žádné politické ideje civilizovaného budování společnosti, již v průběhu života jednoho pokolení.

Tj. „elita“ na Rusi nikdy nemá moc ani nad tou budoucností, která ji čeká v dohledné době.

Výše popsaná algoritmika formování pokrizových „elit“ a specifikum její realizace na Rusi obnažuje ty procesy a jejich následky, o kterých psal F. I. Tjutčev (text ve verších podtrhnul sám F. I. Tjutčev):

</colgroup>

<tbody>

<tr>

<td>Напрасный труд! Нет, их не вразумишь:

Чем либеральней, тем они пошлее;

Цивилизация для них фетиш,

Но недоступна им ея<a href="#fn1" class="footnote-ref" id="fnref1" role="doc-noteref">1</a> идея.

Как перед ней ни гнитесь, господа,

Вам не снискать признанья от Европы:

В её глазах вы будете всегда

Не слуги просвещенья, а холопы.</td>

<td>K rozumu je nepřivedeš, zbytečná to práce, snaha.

Čím větší je liberál, tím se nechutnější stává.

Z civilizace má fetiš.

Ideu její nechápe, sbohem on jí dává.

Jen pánové podlézejte, dělejte, co chcete,

uznání však od Evropy těžko dosáhnete.

Vzdělanec? To nikdy! Slouhové,

jen ten titul dostanete.</td>

</tr>

</tbody>

</table>

<hr />

<ol>

<li id="fn1">Pravopisné normy té doby předepisovaly nepsat «её», аle «ея».<a href="#fnref1" class="footnote-back" role="doc-backlink">↩︎</a></li>

</ol>

</section>

Fetiš je objekt uctívání a napodobování bez pochopení podstaty obdivovaného objektu, cílů a následků jeho uctívání a napodobování. Žádnou ideu civilizačního budování společnosti naše domácí elita po celou dobu historie davo-„elitářství“ na Rusi skutečně nikdy nepochopila:

Idea biblického projektu je jim prostě nepochopitelná, i když stabilita davo-„elitářství“ na Západě pod jeho nadvládou vyvolává u našich domácích „elitářů“ závist a přání napodobit tamější „velkolepost“ u sebe doma.
A idea království Božího na Zemi kromě toho, že je nepochopitelná, se jí navíc zdá být nesplnitelným snem a kacířstvím, které se prý neshoduje s „lidskou povahou“ [^274].
Jediná idea, které rozumí, je „žij dneškem“, „nenech se okrádat, raději okrádej ostatní“, „ať pracují ti ostatní“, „chop se každé příležitosti, jak něco urvat“. Jenže to není ta správná idea, na základě které by bylo možné budovat civilizaci.

Přivést k rozumu naši domácí „elitu“ se nedaří, a proto je tato práce zbytečná, neboť aby mohl začít proces jejího přivádění k rozumu, museli by se takoví „elitáři“ zaprvé vzdát sebehodnocení „my jsme lepší, než oni, v podstatě děláme všechno dobře, a pokud něco není, jak by mělo být, tak jsou to drobnosti, které nemají v životě větší význam: vždyť systém přece funguje…“; a zadruhé by museli vystřízlivět z omámení jakoukoliv zahraniční „velkolepostí“. A rozmýšlení o této problematice není v podmínkách „elitářského“ blahobytu ničím stimulováno.

————————

Na rozdíl od naší domácí „elity“ slouží „elity“ evropských států a Západu jako celku ideji civilizovaného budování společnosti v rámci biblického projektu; jejich „postavení je skutečně zavazuje“, neboť je výsledkem jejich služby této ideji, kterou západní „elitáři“ ve své většině také nechápou v celé její úplnosti, ale které slouží, a kterou chápou v míře svého zasvěcení pohlaváry tohoto projektu. Přitom se jim zdá, že způsob života na Západě je tím nejvyšším úspěchem lidstva a jeho udržení do budoucnosti objektivním Dobrem. Díky tomu se ani nemůže stát, že by u nich vznikla potřeba hledat alternativu k Západní cestě rozvoje globální civilizace, nemluvě už o tom, aby na ní pracovali a začali ji prosazovat v praktické politice.

Také dokážou vycítit, že „elita“ Rossionie neslouží a není schopna sloužit ničemu kromě své „spotřebitelské“ zaměřenosti[^275], což se jí díky jejímu ignorantství a neprofesionalitě v oblasti řízení zdaleka ne vždy daří; a pokud se jí i něco zrealizovat povede, tak není své úspěchy schopna ubránit. Na srdci nemá kromě své „spotřebitelské“ zaměřenosti nic než nevykořenitelnou závist k úspěšnějšímu Západu, kde je realizována alespoň nějaká idea civilizovaného budování společnosti.

Proto je vztah západních „elit“:

k prozápadní části rossionské „elity“ jako ke svým posluhům, kteří jsou navíc hloupí, nešikovní a mají sklony lhát a chovat se i jinak podle,
a k „prostátní“ části rossionské „elity jako k divochům, které díky tomu, že nejsou schopni uvidět „očividné“ přednosti Západu, není možné něco naučit a vycvičit je, takže je nutné je nelítostně a nemilosrdně zlikvidovat.

Dokonce ani zapojení našich domácích „elitářů“ do zednářských struktur nevede k tomu, aby se stali „normálními“ (podle západních kritérií) „bratry“, na ujednání se kterými a disciplínu by se dalo spolehnout: vždy si opět začínají vést svou ve stylu „dostali jsme se k moci, tak si to teď užijeme!“, jeden „švindl“ v minulosti a očekávání dalších „švindlů“ v budoucnosti.

Tento odpor západních „elitářů“ k sobě nedokážou rossionští „elitáři“ překonat ani díky studiu svých dětiček v západních „Oxbridgeích“ (Oxford+Cambridge), „Camp Fordech“ a „Harvardech“. Důvod je jednoduchý: biblický projekt je projektem rasistickým…

Taková byla a je naše domácí „elita“ po dobu celé historie davo-„elitářství“ na Rusi.

————————

Teď se podíváme na znacharstvo.

Ta část znacharstva, která přijala biblickou věrouku a rituálnost byzantské církve brzy degradovala do takového stupně, že o několik století později se jedním z důvodů schizmatu v 17. století stala neschopnost popů číst, takže prostě nebyli schopni sloužit podle knih, které byly vytištěny v Benátkách[^276] na objednávku Nikona (tehdejšího patriarchy).

Ta část znacharstva, která přešla do ilegality, nepřijala biblický kult a věrouku, uchovala si svou oddanost různým větvím předkřesťanských věrouk a psychofyziologickým a magickým praktikám na jejich základě, se dělí na dvě podskupiny:

Jedna zcela odešla z politiky a obchodně se zabývá „léčitelstvím“ a „domácí magií“.
Druhá nadále zasahuje do politiky, která na Rusi v pokřesťanské době představuje koktejl činností zaměřených na realizaci biblického projektu na Rusi a činností ve stylu „dostali jsme se k moci, tak si to teď užijeme!“.

Vzhledem k tomu, že zakonspirovaná část znacharstva přišla o své chápání ideje civilizačního budování společnosti na Rusi jako království Božího na Zemi ustanovovaného samotnými lidmi pod vedením Božím (v tom tkví hlavní příčina předkřesťanské krize), nedokáže tato část znacharstva nijak čelit biblickému projektu především proto, že:

Biblické davo-„elitářství“ je tím nejdokonalejším davo-„ elitářstvím“, které si v podstatě celkem jednoduše dokáže pro sebe urvat užitečné výsledky dosažené jinými davo-„elitářskými“ kulturami, které 1) nejsou orientované na dělání globální politiky a 2) mají méně rozvinutý systém „her s nenulovým součtem“ na všech šesti prioritách zobecněných prostředků řízení / zbraní.

A jak bylo zmíněno dříve, „asymetrická řešení“ v této oblasti neprocházejí, takže se dá tato situace popsat příslovím „proti sukovici není jiné obrany než jiná sukovice… a to navíc v šikovných rukách.“ To znamená, že je potřebná alternativní koncepce globální politiky, kterou tato část znacharstva není schopná stvořit. Příčina spočívá v tom, že jsou oddaní stejnému principu: „my jsme lepší než oni, a proto si přejeme nejen urvat si svůj „tučný kus“ při „oslavách života“, ale navíc rozdělovat zbylé kousky těm ostatním“.

V regionálním měřítku je součet těchto dvou faktorů připravuje o schopnost potlačit moc biblistů na Rusi a obnovit svoji kontrolu nad programově-adaptivním modulem.

Nicméně do činnosti programově-adaptivního modulu zasahují, neboť mají svou periférii, která proniká do všech klíčových oblastí života společnosti (i do Ruské pravoslavné církve), a nepřišli o své návyky matričně-egregoriálního řízení. Jejich míra vlivu na práci programově-adaptivního modulu, které dokážou dosáhnout, je však hodně vzdálená jejich toužebným představám. Odtud také pramení ta zloba a hněv, které se ve znacharstvu nahromadily za mnohá staletí.

jak na „elitu“, která jim nenaslouchá (s tím se nic udělat nedá: nepoučitelnost „elity“ na Rusi a její schopnost žít pouze podle principu „dostali jsme se k moci, tak si to teď užijeme!“, je její systémovou a nevykořenitelnou vlastností a jedním ze způsobů obrany Rusi před nastolením v její společnosti davo-„elitářství“, které by bylo stabilní v návaznosti pokolení),
a na prostý lid, který je v roce 989 a v prvních letech po svěcení Rusi nepodpořil v jejich protestech proti křtitelům, a který v pokřesťanské době žije pod nadvládou nesporně hloupé „elity“, aniž by se jí v podstatě protivil.

————————

O prostém lidu.

Začneme obšírným citátem z klasiky:

«Hlas umlkl. Tenor to byl lokajský, a také rytmus písně byl lokajský. Jiný, tentokráte už ženský hlas, pojednou pronesl mazlavě, a jakoby bojácně, ale nesmírně upejpavě:

— Proč k nám už tak dlouho nechodíte, Pavle Fjodoroviči, proč námi všemi opovrhujete?

— Ale ba ne, — odpověděl mužský hlas, zdvořile sice, ale především s důrazem a tvrdou důstojností. Bylo zřejmé, že muž byl pánem a žena si ho nadcházela. „Ten muž — to je bezpochyby Smerďakov“, pomyslel si Aljoša, „alespoň podle hlasu, a ta dáma to je jistě dcera paní tohoto domu, která přijela z Moskvy, nosí šaty s vlečkou a chodí k Marfě Ignatěvně na polévku…“

— Mám strašně ráda všelijaké verše, když jsou pěkné, — pokračoval ženský hlas. — Proč nepokračujete? Hlas začal znovu zpívat:

Dám korunu cara,

ať je milka zdráva,

pánbůh se smiluj

nade mnou i jí,

nade mnou i jí!

— Minule to dopadlo lépe, — podotkl ženský hlas. — Zpíval jste o koruně. „Ať milenka jest ti zdráva“, bylo to tak něžnější, bezpochyby jste to dnes zapomněl.

— Básně jsou hloupost — odsekl Smerďakov.

— Ale ne, mám ráda básničky.

— Ano, kdyby to byla báseň, ale vždyť je to úplná hloupost. Uvažte: kdo na světě mluví rýmy, a kdyby všichni začali mluvit rýmy, třeba na rozkaz představených, tak co bychom vlastně řekli? Básně se nám nehodí, Marie Kondratěvno.

— Jak jste rozumný, jak jste na to přišel? — lichotil se stále více a více ženský hlas.

— Mohl bych ještě více, znal bych ještě více, kdyby byl jiný můj úděl od dětství. Zabil bych každého v souboji na pistole, kdo by mi řekl, že jsem ničema, protože jsem se zrodil bez otce ze Smrduté, ale popichovali mne tím do očí i v Moskvě, kam se to dostalo pomocí Grigorije Vasiljeviče. Grigorij Vasiljevič mi vyčítá, že se bouřím proti svému zrození: „Ty jsi přece její útrobu rozevřel.“ Třeba i útrobu, ale já bych se raději dal zabít ještě v mateřském životě, abych se vůbec nezrodil. Vypravovali mi na trhu, a vaše maminka mi to také vypravovala, protože je tak nedelikátní, že má matka chodila s pejzy na hlavě a že byla vysoká jen dva lokte s okolkem; proč s okolkem, když je možno prostě říci něco přes dva lokte, jak to říkají všichni lidé? Chtěla mluvit plačtivě, ale vždyť je to mužná, abych tak řekl, slza, to jsou přece mužské city. Může míti ruský mužik k vzdělanému člověku nějaké city? Pro svou nevzdělanost nemůže mít žádné city. Již od dětství, když uslyším „s okolkem“, tak jako bych se praštil hlavou do zdi. Nenávidím celé Rusko, Marie Kondratěvno.

— Kdybyste byl vojenským kadetíčkem nebo mladým husaříčkem, tak byste mluvil jinak, vytáhl byste šavli a hájil byste celé Rusko.

— Nejen, že nechci býti vojenským husaříčkem, Marfe Kondratěvno, ale dokonce si přeji zničení všech vojáků.

— A když přijde nepřítel, kdo nás bude hájit?

— Ale to není vůbec třeba. V dvanáctém roce, když bylo veliké tažení na Rusko císaře Napoleona I., otce nynějšího[^277] císaře, tak by bylo bývalo lépe, kdyby nás byli porazili Francouzi: Moudrý národ by byl porazil hloupý a byl by nás připojil k sobě. A to by byl potom jiný pořádek. [^278]

— Jako by se oni tam měli lépe než my? Já bych nedala našeho frajírka ani za tři nejmladší Angličany, — řekla něžně Marie Kondratěvna, bezpochyby doprovázejíc v onom okamžiku tato svá slova toužebným pohledem.

— To jak se komu líbí.

— A vy jste sám jako cizinec, jako urozený cizinec, říkám vám to, ačkoli se stydím.

— Chcete-li vědět, tu v prostopášnosti se našim vyrovnají. Všichni jsou šejdíři, rozdíl je jen v tom, že tamější člověk chodí v lakových botách a náš ničema ve své bídě zapáchá, a nevidí v tom nic špatného. Ruský lid je třeba řezat, jak říkal správně včera Fjodor Pavlovič, ačkoli je to bláznivý člověk a všechny jeho děti také.

— Říkal jste sám, že si Ivana Fjodoroviče vážíte.

— A on o mně prohlásil, že jsem smradlavý lokaj. Myslí si, že bych se mohl bouřit; to se mýlí. Kdybych měl v kapse nějaké peníze, tak bych již zde dávno nebyl. Dmitrij Fjodorovič je horší, než jakýkoliv lokaj, i chováním i rozumem i svou bídou, neumí nic dělat, ale přece mu každý prokazuje úctu. Dejme tomu, že jsem polívkář, ale kdybych měl štěstí, tak bych mohl otevříti v Moskvě kavárenskou restauraci na Petrovce. Protože umím zvláštně vařit a v Moskvě ani jeden z kuchařů, kromě cizinců, neumí vařit zvláštně. Dmitrij Fjodorovič je otrhanec, ale kdyby i vyzval na souboj nejurozenějšího hraběcího syna, tak se s ním bude bít, ale čím je lepší než já. Například on je daleko hloupější než já. Kolik peněz již probil bez jakéhokoli užitku.» (Dialog v románu F. M. Dostojevského – Bratři Karamazovi, kniha pátá, Pro i contra, 1. Úmluva [pozn. překlad. – v překladu Vladimíra Ryby, vydáno v Praze roku 1928]).

Zdálo by se, že postoj Smerďakova a jeho celkem hojná rozšířenost ve společnosti by mohly opodstatňovat takovéto hodnocení: «Mizerný národ, mizerný národ! – Národ otroků, odzdola až nahoru jsou to všechno jenom otroci…», jehož autorem je A. I. Volgin, postava z románu N. G. Černyševského – Prolog (N. G. Černyševskij, Sebrané spisy v pěti dílech, Moskva, Pravda, 1974, díl. 2, str. 252).

Toto téma o „národě otroků“ na základě takovéhoto druhu citátů z ruské klasiky s oblibou vychutnávají „milovníci svobody“ a stoupenci „pokroku“ jak v Rusku, tak i za jeho hranicemi. Ale jak I. L. Soloněvič poznamenal v knize „Národní monarchie“[^279] (část II. Duch národa, podle publikace v časopisu Náš současník, č. 5, 1990):

«Ruskou „duši“ nikdo nestudoval na základě jejích konkrétních činů, jednání a skutků. Studovali ji „podle obrazů z ruské literatury“. Pokud z této literatury vypustíme takové ty opravdu do nebe volající nesmysly, jako například Gorkého „potulné šváby“, tak nám zbyde opravdu veliká ruská literatura – literatura Puškina, Tolstého, Dostojevského, Turgeněva, Čechova a, pokud na to přijde, tak dokonce i Zoščenka. Něco přece „dokázal zobrazit“ i Zoščenko. Otázkou tedy je, co přesně zobrazovali ti všichni? Od Puškina až po Zoščenka?» (str. 161).

Ale Západ a převážná většina našich domácích „elitářů“ včetně těch sečtělých, tuto věc nevidí, a nechápou její podstatu, když na ni někdo poukáže.

Podle ruské literatury, aniž si uvědomili její původ, ruskou duši studovali před druhou světovou válkou německé tajné služby. V souvislosti s tím, I. L. Soloněvič píše:

«Tímto způsobem si cizinci udělali o Rusku celkem spořádaný obrázek, který byl dokonce doložen i dokumentačně pomocí odkazů na příslušné ruské „autority“. Obrázek byl také logicky podložen, neboť na základě těchto odkazů byly učiněny jasně logické závěry. V německých představách tak bylo Rusko „kolosem na hliněných nohou“, který svého času jakžtakž podporovali Němci, jako státnicky nadaná rasa. Kromě toho obraz takového kolosu zcela odpovídal německým toužebným přáním. Takto se „podstata věci“ a „přání“ zcela harmonicky slily do hořké zkušenosti druhé světové války. Potom tedy přišlo určité rozčarování a německý poválečný tisk s určitým údivem poukázal na tu podivnou skutečnost, že literatura, alespoň tedy ta umělecká, vůbec nemusí být odrazem národní psychologie. Stejně jako ji úplně neodráží historická literatura, která podle Vippera není ani tak o historické realitě minulosti, jako spíše o politických potřebách současnosti. Jednoduše se tak tvoří mýtus, který se zahalí do papírového hávu z citátů. Mýtus je vábivý, ale potom se střetne s realitou a zbydou z něho pouze útržky papíru hustě nasáklé krví.

Současná realita tajemné ruské duše – její dominanta – spočívá ve státním instinktu ruského národa, nebo, což je téměř jedno a to samé, v jeho instinktu soužití.» (str. 164, 165).

«Ruská inteligence se se světem seznamovala pouze na základě citátů, jenom díky citátům. Hltala německé citáty, nějakým způsobem je přežvýkala, a v podobě hotového ruského fabrikátu exportovala zpět – do Německa. Německá filosofie hltala tyto citáty a v podobě hotového vědeckého výzkumu předkládala německé politice. Odkud měl ten chudáček Hitler vědět, že to všechno jsou spojité, stoprocentně chemicky čisté nesmysly? Jednoduše se nemohl nenechat zlákat těmi prázdnými východními prostory, sem tam osídlenými nemocnými mongolskými dušemi[^280]? (str. 177).

I. L. Soloněvič má pravdu v tom, že velká ruská literatura zdaleka ne ve všech případech vyjadřuje psychologii mnohonárodnostního Ruského národa, neboť se v ní téměř nevyskytují žádní „kladní hrdinové“: předkládá čtenáři z větší části vědomě nemravné typy nebo varianty rozvoje osobnosti vedoucí do slepé uličky a velice zřídka lidi, kteří pracují pro velké Ideje, i když se v ní někdy setkáme s postavami „blízkými idejím“ [^281]. „Kvazikladným“ hrdinům ruské literatury při hledání velké Ideje[^282] — ideje globálního civilizačního budování společnosti, brání „elitářství“ a zotročení psychiky jejích autorů věroukou historicky zformovaného pravoslaví nebo bezostyšným ateismem.

Hlavní důvod proč velká ruská literatura nevyjadřuje psychologii mnohonárodnostního Ruského národa je následující:

literaturu na Rusi po dobu několika staletí psali představitelé „elity“ nebo raznočinci [pozn. překl. V 19. st. v Rusku inteligence z řad liberální a demokratické buržoazie nešlechtického původu, z řad duchovenstva, úřednictva, měšťanstva nebo zemědělců, viz Výkladový slovník Ušakova], kteří se přičlenili k „elitě“;
jenže psychologie mnohonárodnostního Ruského národa nenáleží pouze „elitě“

tvořící ve společnosti menšinu pohybující se svým počtem na hraně statistické důležitosti,
lišící se svou mravností a „etikou“ od prostých lidí tvořících hlavní statistickou masu a tím spíše od genetického jádra národů Ruské mnohonárodnostní civilizace.

Poukazujíce na tuto okolnost, charakterizoval V. O. Ključevskij inteligenci, která se v Rusku zabývala převážně literární tvorbou a společenskými vědeckými disciplínami slovy:

«Ruská inteligence je jako listy, které se odtrhly od svého stromu: mohou svůj strom litovat, ale strom jich litovat nebude, protože na něm vyrostou listy jiné» (V. O. Ključevskij, Devítidílné spisy, Moskva, Mysl, 1990, 9. díl, Aforismy a úvahy o historii, str. 379).

Jinak řečeno, pokud je Rus opravdu „národem rozených otroků“, jak by se to někomu mohlo jevit na základě děl ruské literatury, která opravdu obnažuje nectnosti lidí i společnosti kvůli tomu, aby byly vykořeněny, tak proč:

do historického zapomnění odešla Zlatá horda a potomci jejího obyvatelstva jsou teď svébytnou součástí mnohonárodnostního Ruského národa?
se v době smuty na rozhraní 16. – 17. století na Rusi nedokázala prosadit polská dynastie „Vasa“ (Vladislav IV. Vasa – Vladislav Žigimontovič) a my i nadále žijeme na Rusi a ne v Republice obou národů (Rzeczpospolita Obojga Narodów), která by se rozprostírala nejen od Baltského moře k Černému, ale i od Atlantického do Tichého oceánu?
vpád sjednocené Evropy pod Napoleonovým vedením skončil porážkou agresorů, ke které nemalou měrou přispěla partyzánská – lidová válka, na kterou si M. I. Kutuzovovi 5. října 1812 stěžoval Napoleonův vyslanec Lauriston, když přišel žádat o mír[^283]?
nemluvíme o Velké vlastenecké válce a sebeobětování se v ní převážné většiny národa, i když zbabělci a přisluhovači okupantů také nebyli ojedinělými jevy?

To znamená, že se teze o „národu otroků“, která je povrchním vyjádřením dojmu z davo-„elitářství“ na Rusi v době jeho existence mezi krizemi, ukazuje jako neprůkazná v krizových dobách.

Příčinou může být pouze skutečnost, že mezi prostými lidmi nejsou zdaleka všichni svou psychologií nevolníky vládnoucí „elity“, a že tím spíše nejsou všichni jako Smerďakov, aby tajně snili o tom, nechat si vládnout více osvíceneckým a schopnějším otrokářem, než jsou jejich vlastní domácí „elitáři“.

Přičemž „smerďakovština“ je pro absolutní většinu našich domácích „elitářů“ diagnózou.

Nicméně davo-„elitářství“, které je stabilní napříč pokoleními, je doopravdy hierarchií nevolnictví/lokajství zezdola nahoru: kdy se skláníte před nevolníky/lokaji stojícími v hierarchii nad vámi a před ve své podstatě autoritářskými zotročujícími ideami civilizačního budování společnosti.

«Schéma historie nevolnictví v Rusku. Vojenské nebo ekonomické násilí nahradil právní institut, který se díky dlouhodobě uplatňované praxi proměnil ve zvyk, který po zrušení právního institutu dále přetrvával v mravech jako mravní nemoc.» (V. O. Ključevskij, Devítidílné spisy, Moskva, Mysl, 1990, 9. díl, Zápisník [devadesátá léta 19. století], str. 375).

V. O. Ključevskij osvětluje i požadavky uplatňované pro nevolníky spodních úrovní davo-„elitářstvím“, jejichž realizace zajišťuje stabilitu davo-„elitářství“ v návaznosti pokolení a naduté panování „elity“:

«Chudí lidé mohou mít mravní pravidla (tj. smířeně žít v souladu se svým sociálním postavením — náš komentář k citaci), ale nesmí mít vůli (aby nevstupovali do konfliktu se systémem; a v podstatě si nesmí dovolit ani snít o tom, stát se člověkem, neboť člověk to znamená vůli a pro lidi, kteří se stali opravdovými lidmi, biblický projekt ve společnosti místo nevyčlenil[^284] — náš komentář k citaci). To první je chrání před pácháním zločinů a to druhé před neštěstím» (V. O. Ključevskij, Devítidílné spisy, Moskva, Mysl, 1990, 9. díl, Aforismy a úvahy o historii, str. 369).

Vtělení tohoto ideálu do života plně vyjadřuje ponaučení apoštola Pavla: «Otroci, podrobte se svým pánům…». A i když se nevolnický způsob života na Rusi celkem rozšířil, protože společenské instituce pracují na jeho obnovování, tak se tento ideál nedaří „vštípit“ národu již po dobu více než 1 000 let. Jako důsledek této skutečnosti V. O. Ključevskij konstatuje neefektivitu nevolnické individuální práce. Své hodnocení vztahuje k epoše nevolnického práva:

«Nevolnická práce je jednou nepřetržitou sabotáží, je to práce snížená do minima připouštěného zákonem» (V. O. Ključevskij, Devítidílné spisy, Moskva, Mysl, 1990, 9. díl, Deníky a poznámky z deníků, str. 360).

Navíc ji doplňuje charakteristikou systému společenské dělby práce, která se vytvořila v davo-„elitářském“ Rusku:

«V Rusku nejsou žádní průměrně talentovaní lidé ani obyčejní mistři svého oboru. Máme tu ojedinělé génie a milióny nepoužitelných lidí. Géniové nemohou ničeho dosáhnout, protože nemají k ruce žádné vhodné pomocníky a s těmi milióny se nic dělat nedá, protože nemají žádné mistry. Ti první jsou k ničemu, protože je jich příliš málo a ti druzí jsou bezradní, protože je jich příliš mnoho.» (V. O. Ključevskij, Devítidílné spisy, Moskva, Mysl, 1990, 9. díl, Aforismy a úvahy o historii, str. 373).

Díky tomu je sen minulých, současných i budoucích smerďakovců neuskutečnitelný: Rus se nemůže stát součástí biblické civilizace, protože k tomu je nutný „střední článek“ – řídící mezistupeň – vládnoucí „elita“, která „sice sama v ničem příliš nevyniká“, ale přesto je zaprvé – dostatečně vzdělaná a profesionálně způsobilá (především v oblasti řízení a to i na makroúrovni) a zadruhé – není izolovaná od těch mnoha miliónů prostých lidí svou „elitářskou“ subkulturou[^285], což právě umožňuje „elitě“ ve většině ostatních států řídit život společnosti[^286].

Příčina tkví v tom, že prostí lidé, nejen nevolníci (od těch obyčejných až po vlasovce a banderovce), jejichž mravnost a psychika jsou zmrzačeny kulturou davo-„elitářství“, ale i velký počet dalších lidí zastává pozici „Ať nás kromě jiných neštěstí mine jak panský hněv, tak i láska panská.“[^287]

Oni nepřijímají „elitáře“ jako „elitu“, avšak jejich existenci i politiku jimi uplatňovanou snášejí trpělivě. Uvědomují si meze, za kterými již přicházejí o svou akceschopnost, tj. kdy se následky jejich jednání stávají nepředvídatelnými a proto nebezpečnými.

Tj. i když si někdy mohou připomenout ruské „nějak bylo…“, tak nepovažují „nějak bylo, nějak bude“ za běžnou životní normu, a je nutné je opravdu velice skřípnout okolnostmi, aby s oporou na „nějak bylo“, začali jednat mimo osvojenou oblast svého alespoň nějakého profesionalismu. Od ostatních a to včetně „elity“ očekávají ke společenskému životu stejný přístup, neboť v tom pro ně spočívá zdravý smysl i etická norma.

A proto se v obdobích mezi krizemi davo-„elitářství“ zabývají svými věcmi a nederou se do oblasti řízení, nebouří se a nesnaží se rozpoutat občanskou válku, protože by to poškodilo život jejich rodin ještě více než „elita“ a její vládnutí, o kterém si ve větší či menší míře dobře uvědomují, jak je nemravné[^288].

Tato jejich nechuť se bouřit je právě zdrojem toho mylného dojmu, že jsou stejnými nevolníky jako smerďakovci, kteří se také nebouří, ale z důvodu vlastního slabošství.

Žijí svůj takzvaně „obyčejný život“, jehož mnohé složky jsou pro život společnosti v návaznosti pokolení pod vládou jakékoliv koncepce řízení objektivně nezbytné a nevyhnutelné: je třeba zakládat rodiny, vychovávat děti a účastnit se kvůli tomu hospodářské činnosti společnosti podle možností (které otevírá řízení na makroúrovni) a také samozřejmě v souladu s vlastními schopnostmi těch či oněch možností využít.

Při takovém přístupu k životu vyvolávají dojem, že jsou typickými představiteli své politicko-ekonomické třídy. Jenže davo-„elitářství“ je organizováno tak, že převážná většina zástupců tohoto mravně-psychologického typu, která má svou vůli dávající životu smysl, je soustředěna mezi prostými lidmi, neboť jejich mravy jsou takové, že raději za sebou vidí kus práce, než aby se zabývali „intrikařením“ na téma „jak se co nejrychleji dostat co nejvýše v nevolnické hierarchii“.

Ale pokud se vlastní práce nevyplácí těm, kteří ji vykonávají, ani jejich rodinám, tak má v takovém systému smysl:

buď pracovat minimálně a podle možností si přilepšovat okrádáním vládnoucí „elity“, což je z hlediska „elity“ sabotáž, lenost, hloupost a podlost lidu, za které je třeba lidi „nemilosrdně pronásledovat“ [^289].
nebo cílevědomě pracovat na nahrazení tohoto systému jiným, který by byl opravdu založený na svobodě (tj. na Diktatuře Svědomí), ve kterém nebude moci nikdo parazitovat na práci a životě absolutní většiny obyvatelstva; a tím spíše v něm nebude moci být cílevědomě, systémově organizován parazitizmus.

Zdaleka ne všichni ze zástupců této skupiny lidí se v období mezi krizemi davo-„elitářství“ snaží o druhé. Vždy jsou však připraveni se do toho pustit a v případě, že „elita“ dovede zemi do krize, vrhnou se do budování pokrizového sociálního systému. Právě tak se obyčejný nižněgorodský obchodníček, původem pokřtěný Tatar, stal Kuzmou Mininem, takovým, jakým ho známe. Nikdo by o něm nevěděl, pokud by Romanovci ve své snaze dostat se na trůn neuvrhli zemi do období smuty.

A takových lidí celonárodního významu, kteří neměli možnost se projevit, je vždy na Rusi ve všech epochách dost a dost: v krizích to jsou právě oni, kdo ve všech oblastech činnosti projevují svou podstatu, která vůbec není nevolnická a to tak, že jakoukoliv krizi vyvolanou „elitou“ v konečném důsledku obrátí ve svůj prospěch.

Pokud se podíváme na vyřešení krizí v jejich posloupnosti, tak celkový objem tohoto prospěchu neustále narůstá, neboť následky minulých vítězství jsou nezničitelné dokonce i v časech porážky. V tomto procesu Rus davo-„elitářství překonává.

Tj. krize na Rusi vyvolávají nevolníci z nevolnické hierarchie a překonávají je a Rusko jako regionální civilizaci rozvíjejí „obyčejní lidé“, které staletá vláda „elit“ nedokázala přeměnit v nevolníky. [^290]

————————

3.3.4.3. Idea civilizovaného budování Rusi

Taková je tedy vnitřní struktura davo-„elitářství“ na Rusi z organizačně-psychologického pohledu, která je unikátní a liší se od vnitřní struktury davo-„elitářství“ Evropy, USA a „pokrokového“ Západu jako celku, všech regionů planety, které se dostaly pod nadvládu jeho kultury a také od Východu (s výjimkou Japonska[^291]).

Tato struktura a její stabilita v návaznosti pokolení, když beze změny prochází všemi společensko-ekonomickými formacemi v historii davo-„elitářství“, které se postupně mění vlivem rozvoje výrobních sil, je ukazatelem, že Rus nepřišla o smysl svého života, o ideály, které ji charakterizují jako regionální civilizaci.

I když způsob života na Rusi v podmínkách davo-„elitářství“ vypadá jako idiotský a hloupý, je takový názor nepochopením toho, co se děje, což se nejjasněji odráží na „elitářské“ subkultuře ve velice známých verších F. I. Tjutčeva:

</colgroup>

<tbody>

<tr>

<td>Умом Россию не понять,

Аршином общим не измерить,

У ней особенная стать —

В Россию можно только верить.</td>

<td>Rozumem Rusko nepochopíš,

Loktem obvyklým nezměříš,

Ono má zvláštní poslání —

V Rusko je možné jenom věřit. <a href="#fn1" class="footnote-ref" id="fnref1" role="doc-noteref">1</a></td>

</tr>

</tbody>

</table>

<hr />

<ol>

<li id="fn1">28. listopadu 1866<a href="#fnref1" class="footnote-back" role="doc-backlink">↩︎</a></li>

</ol>

</section>

Jenže rozumem pochopit Rusko není nic pro „elitářský“ rozum díky protiruskému postoji „elitářství. Nicméně chápat Rusko rozumem je nutné, pokud chceme být Rusové.

Jestliže tohle chápeme, tak není reakce Ruského ducha – egregoru naší regionální civilizace, při pokusu o jeho davo-„elitarizaci“, zotročení nebo likvidaci v chodu realizace biblického globálně-politického projektu vůbec hloupá ani idiotská, i když ne všem pochopitelná. Abychom to předvedli, použijeme ještě jeden výrok V. O. Ključevského, který je svou podstatou jedním z postulátů Historie:

«Stávající řád dokud existuje, není ten nejlepší z mnohých možných, ale jediný možný z mnohých lepších[^292]. Možným jej neudělalo to, že by byl nejlepším z myslitelných, ale nejlepším z myslitelných jej dělá to, že se ukázal být možným.»[^293] (V. O. Ključevskij, Devítidílné spisy, Moskva, Mysl, 1990, 9. díl, Aforismy a úvahy o historii, str. 369.)

Pokud však přijmeme tento historický postulát, nesmíme zapomínat na procesy rozvoje a degradace, které probíhají, dokud tento nebo jiný „řád“ existuje a podporuje jejich průběh.

Jestliže se vezmeme za úkol, jak uchovat svébytnost Rusi a oživit smysl její existence, tak můžeme v celkem nedávné historické minulosti objevit dva paralelně probíhající procesy, které se při řešení tohoto úkolu vzájemně doplňují:

PRVNÍ. Nevolnická hierarchie, která se vytvořila na Rusi, kdy se každý z nevolníků sklání před výše stojícími nevolníky a před zotročujícími ho ideami civilizačního budování, je taková, že se všichni tyto nevolníci a Rus jako celek řízená „elitou“, která se nevolnicky sklání před Západem, nemohou stát organickou částí biblické civilizace, což působí po dobu posledních 2000 let pohlavárům biblického projektu velké problémy:

místní „elitu“ není možné vydrezírovat, ta umí jenom hrabat;
nevolníci jsou pod její vládou neschopní a podlí ve všech směrech až do projevování absolutní zvůle;
ani „elitě“, ani jejím nevolníkům se nedá nic svěřit, na nikoho se nedá v ničem spolehnout, nedodržují se zákony, dohody ani „to se rozumí samo sebou“;
místní opoziční znacharstvo zasahuje do procesu řízení a neumožňuje realizovat bezvýhradnou kontrolu programově-adaptivního modulu prostřednictvím zednářské periférie;
nedaří se je zlikvidovat jako indiány na území současných USA a Kanady nebo jako australské domorodce, protože v období systémových krizí a katastrof se ti „nevolníci“ najednou přestanou chovat jako nevolníci a dokážou, zdálo by se, nemožné věci, takže Rus se v důsledku toho z krizí a katastrof posouvá do stále vyšších etap osvojení potenciálu svého vlastního rozvoje, ve kterých se upevňuje, aniž by přišla o svou civilizační podstatu – zůstává sama sebou.

DRUHÝ. Probíhá proces rozvoje kultury, tj. rozšiřuje se rozhled lidí, dostávají se k nim dříve neznámé nebo nedostupné informace, mění se jejich vnímání a chápání světa, způsoby myšlení; vlivem toho se mění organizace psychiky jedinců a charakter jejich účasti v kolektivní psychice společnosti.

V důsledku vzájemné součinnosti těchto dvou procesů Rus v roce 1988 překonala hranici, za kterou se kvalita její společnosti a kultury v podstatě změnily, i když z vnějšího pohledu to vypadalo, jakoby se nic nestalo, jak se o tom hovořilo dříve v části 3.3.4. Od roku 1988 se činnost vlastního prediktoru Rusi stala trvalým faktorem globální politiky a konceptuální moc – si na základě své mravní vůle – přivlastňují lidé, kteří si vědomě pro sebe zvolili ideu civilizačního budování království Božího na Zemi úsilím samotných lidí pod Božím vedením; tato kvalita odlišuje situaci z epochy 989 – 1988, kdy zpod nadvlády biblického projektu epizodicky unikali pouze jednotlivci v určitých aspektech své činnosti a z větší části na krátké časové úseky.

Naše domácí „elita“ tomuto procesu přeměny kultury není schopná čelit, neboť je v podstatě nepoučitelná a nezajímá ji nic jiného, než jednání podle principu „dostali jsme se k moci, tak si to teď užijeme!“; její kurátoři z řad zednářů a vnitřního znacharstva neumí pracovat s informacemi, které jsou konceptuálně cizí biblickému projektu a konkrétně i davo-„elitářství“ jako takovému; neumí pracovat ani se sociálními procesy, ve kterých jsou realizovány informace takového druhu.

Příkladem je reakce části nevolnické hierarchie na Koncepci společné bezpečnosti. Problémem smerďakovců je najít toho nejprestižnějšího pána, který by byl zároveň shovívavý k jejich nevolnictví. Proto, pokud bývalý pán přichází o autoritu, tak určitá část nevolníků ještě před samotným pádem svého pána začíná stavět mosty, aby mohla uznat svým pánem toho, kdo toho předešlého svrhnul. Ideálním stavem by pro ně bylo, aby se jejich „pánem“ stal Bůh, ale přitom aby nemuseli sloužit Jeho Záměru, aby vlastně On sloužil jim, je samotné k ničemu moc nezavazoval, jenom uspokojoval jejich „choutky“ - taková je to schizofrenie (historicky reálně je vyjádřena ve věrouce Ruské pravoslavné církve a v její politické praxi při zavádění davo-„elitářství“ na Rusi).

Takže v souladu s algoritmikou hledání toho nejprestižnějšího pána a možnosti postavit ty správné mosty, aby byl jako takový uznán, uviděla určitá část nevolníků v Koncepci společné bezpečnosti velké perspektivy, a proto se vrhla do jejího studia a prohlásila se za její přívržence. Ocitli se mezi nimi nevolníci dvou typů:

První si díky své nevolnické nátuře nedokážou ani představit, že v prostředí prostých lidí se vždy najdou konceptuálně mocí lidé, kteří podle toho, jak je k tomu přinutily okolnosti, dokážou sami odhalit koncepci zotročení lidstva a vypracovat vůči ní efektivní alternativu. Neustále hledají a vymýšlejí si náznaky toho, že jakési starodávné žrečstvo, které se ukrývalo v záloze po dobu mnohých staletí, najednou začalo aktivně jednat a prohlašují, že jsou mu ochotni sloužit.
Druzí, kteří si uvědomují, že jakékoliv znalosti a návyky mohou být v podstatě obnoveny od nuly, jsou v hlubinách svého nevědomí stejně jako dřív přesvědčeni, že „ten venkovský křupan to nemůže umět“[^294] a ani si nezaslouží to umět, zato oni sami jsou ta „pravá elita“, která až si osvojí znalosti Koncepce společné bezpečnosti, zachrání svou Vlast před vládou prozápadních, pročínských, pro…(potřebné doplňte sami) zrádců a odštěpenců. Jedná se však o „projev nevolnictví před svou vlastní vznešeností, která je navíc absolutně iluzorním, chorobným produktem jejich vlastní nemocné obrazotvornosti“[^295], a nevolnická podstata – algoritmika psychiky – se nedá skrýt: je nutné ji cílevědomě objevovat v sobě samém a vykořeňovat[^296]. Pokud to neudělají, tak proces „osvojování“ Koncepce takovými opravdově-elitními-nevolníky probíhá ve dvou etapách:

V první etapě jakoby upřímně demonstrují svou oddanost ideálům KSB a nějakou dobu ji velice emocionálně brání před útoky jejích protivníků a kritiků.
Ve druhé etapě jejich vnitřní nevolnictví a tíhnutí k principům davo-„elitářství“ zvítězí, neboť přichází rozčarování novým pánem, protože je nepřijímá mezi tu „novou buržoazii“, jak si ji vysnili, takže začínají sobě a všem ve svém okolí dokazovat, že ta alternativa není dokonalá, že je třeba ji rozvíjet a zdokonalovat.

Kdo by něco namítal? Opravdu je práce na rozvoji a uvedení KSB do života strašně moc[^297]: osvojujte si KSB, nastavte svůj typ struktury psychiky na ten lidský, stávejte se konceptuálně samostatnými, rozvíjejte svůj potenciál – Bůh vám pomáhej.

V souvislosti s tím posledním uvedeme dvě sdělení z Koránu:
súra 2:107: Což nevíš, že Bohu náleží království nebes i země a že nemáte kromě Boha ochránce ani pomocníka žádného?
súra 3:150: Ano! Bůh je vaším ochráncem a On nejlepší je z pomocníků!

Tvrzení podobného druhu se v Koránu vyskytují nejednou. Bůh v roli pomocníka napovídá, že iniciativa musí vycházet od člověka, jinak není nikdo, komu by mohla být adresována pomoc. Tato okolnost vylučuje nevolnictví lidí před Bohem[^298], tj.:

Království Boží není nevolnickou hierarchií, na jejímž vrcholu by byl Bůh.

Jenže na otázku: Kdo vám brání zdokonalovat KSB? Proč byste sami nemohli udělat to, co doporučujete jiným? Slyšíme odpovědi: My se do toho nepouštěli; my jsme se k tomu neupsali; máme svých starostí po krk; to vy jste ve vnitřním prediktoru SSSR, vy tedy dělejte všechno tak, aby se nám to líbilo, a je vaší povinností pracovat s našimi kritickými poznámkami a řídícími pokyny. – To je typický příklad nemožnosti něco naučit nevolnickou elitu na Rusi, tentokrát však již ne v rámci koncepcí realizovaných davo-„elitářstvím“, ale v rámci zavádění Koncepce nastolování království Božího na Zemi.

Naše domácí „elita“ — je vládnoucí špičkou místní nevolnické hierarchie — a stojí mimo práci na přeměně Rusi nezávisle na tom, zda jsou „elitáři“ přesvědčeni o tom, že mají „všechno pod palcem, zaplacené a pod kontrolou“, nebo zda někdo z nich cítí, že „něco není, jak by mělo“, a že Rus je řízena v mnohém nezávisle na jejich přáních a činech a dokonce v rozporu s nimi[^299].

Tj. na Rusi po celou epochu davo-„elitářství“:

mravně závadné typy Ruský duch odvrhoval do hierarchie nevolnictví před západní „velkolepostí“, jejíž vládnoucí špičkou se stala naše domácí „elita“,
a Rus se mezi tím vyvíjela svébytně, ale bez vnějších hlasitých projevů – tiše a nepozorovaně.

To první bylo svého druhu krycí operací toho druhého a to druhé tvořilo podstatu civilizačního rozvoje Rusi.

————————

V historicky nedávné minulosti existovalo pouze jedno jediné období, kdy byla „elita“ nucena pracovat pro lid a svébytný rozvoj Rusi, na které dosud vzpomíná jako na svou noční můru a jehož zopakování se bojí jako ohně. Je to období, kdy v čele „strany moci“ a státu stál J. V. Stalin, jehož chápání světa a vůle v mnohém určovaly směřování a charakter rozvoje státu.

Nebyla to jednoduchá doba, která přinesla mnoho tragédií jedincům, rodinám i národům, kteří se účastnili pokusu lidstva (nejenom Ruska) přejít z řízení podle koncepce davo-„elitářství“ k řízení podle koncepce nastolování království Božího na zemi, které se v tom historickém období říkalo „budování socialismu a komunismu“ – budování společnosti, ve které nebude možné, aby menšina parazitovala z práce a života většiny a kde nebude většina nevolníků vzhlížet se závistí k menšině, jejíž parazitismus byl úspěšný; a kde tím spíše nebude moci existovat systémově organizovaný parazitismus, na kterém jsou založeny všechny davo-„elitářské“ kultury. Tato analytická zpráva však o tomto období nepojednává.[^300]

Zde pouze poznamenáme:

Úspěchy v rozvoji kultury a národního hospodářství z té doby vyplynuly z masového nadšení lidí, kteří poprvé za mnoho staletí pocítili, že jejich práce pro systém jim přináší užitek: jim samotným, jejich dětem i vnukům[^301].

Aby tato slova pro vás nebyla pouze „abstrakcí“, zkuste se podívat na to, co se dělo od roku 1917 do roku 1953 z hlediska člověka, který do roku 1917 po ukončení církevní farní školy začal pracovat jako zámečník v nějakém železničním depu ve vnitrozemí, a který najednou viděl, jak jeho děti a vnuci získávají střední vzdělání, jak se dostávají na vysoké školy a zaujímají pozice, které byly do roku 1917 určené pouze šlechtickým dětem a těm nejbohatším z vrstvy obchodníků[^302]. Je zcela jisté, že se jeho hodnocení toho období bude zcela lišit od hodnocení N. S. Michalkova, jehož klan pocházející od carského dvořana vyznamenaného možností starat se o carskou postel (nebo od jiného podobného dvorního nevolníka) v roce 1917 opravdu přišel o možnost dál parazitovat, což se mu povedlo obnovit (a to jenom částečně) v průběhu reforem z devadesátých let 20. století.

To nadšení pramenilo z toho, že ideje „komunismu“ byly vyhlášeny hlavní politikou Sovětského státu a začaly být do života uváděny ve všech sférách činnosti společnosti.

A úspěchy v rozvoji státu byly v té době uznány i nepřáteli komunismu a J. V. Stalina osobně, přesvědčenými přívrženci davo-„elitářství“ v jeho liberálně buržoazní verzi[^303].

Zbigniew Brzezinski

«Za Stalina se Sovětský Svaz opravdu stal velmocenským průmyslovým státem. Opravdu došlo k odtoku obyvatelstva z vesnic. V plném rozsahu byl vybudován centralizovaný socialistický systém, a přitom měla sovětská ekonomika relativně vysoké tempo růstu. Podle oficiální sovětské statistiky se národní důchod v letech prvních pětiletek zvýšil čtyřikrát s ročním přírůstkem téměř 15%. To vyžadovalo přesun velkého počtu lidí - za třináct let se počet městského obyvatelstva zdvojnásobil. Od roku 1928 do roku 1940 roční výroba elektrické energie vystoupala z 5 miliard kilowat na 48,3 miliardy kilowat, výroba oceli ze 4,3 miliónů tun na 18,3 miliónů tun; roční výroba obráběcích strojů vzrostla ze dvou tisíc na 58 400; automobilů se místo 8 tisíc ročně začalo vyrábět 145 tisíc. V předvečer války průmysl tvořil 84,7% veškeré sovětské ekonomiky. I v případě, že jsou tato čísla oficiální statistiky zveličena, nemůže být popřena skutečnost, že sovětská ekonomika dosáhla velkých úspěchů.» (Z. Brzezinski - Velké fiasko. Zrození a smrt komunismu ve 20. století)

A proto Historie nedovolí pohřbít jeho dílo a nechat ho upadnout do zapomnění[^304]… Jestliže se mnoho, tak velmi mnoho lidí nechce z Historie poučit, budou nemilosrdně a nelítostně potrestáni za svou neznalost a pošetilý vztah k jejím lekcím jako ke smyšlenkám[^305].

Tj. období „stalinismu“ je praktickým potvrzením toho, že je království Boží na Zemi jako idea civilizačního budování jedinou fungující koncepcí řízení na Rusi.

Všechno ostatní je úskočné svádění z cesty.