7.2. Debyrokratizace

Jidášův hřích 20. sjezdu · перевод (Čeština) · раздел 14 из 16

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

7.2. Debyrokratizace

Byrokracie se může stát ve společnosti více než mafiózně organizovanou profesní korporací uchazečů o vnitrosociální moc nad společností. Lenin dal kdysi následující definici společenské třídy:

Pokud se podíváme na tuto definici, tak nám nezbývá než dojít k závěru, že se v SSSR k začátku osmdesátých let 20. století stranicko-státní a ekonomická byrokracie stala společenskou třídou, což ji kvalitativně odlišovalo od byrokracie kapitalistických států, jejíž představitelé, přestože se stali byrokraty, stále byli představiteli svých společenských tříd v té vládnoucí (především nad státním aparátem) korporaci:

• místo sovětské byrokracie v systému společenské výroby: sféra řízení;

• vztah k výrobním prostředkům: byrokracie SSSR začala reprodukovat sebe samu na klanovém principu, v důsledku čehož, při mlčení ze strany zbytku společnosti, získala na svou řídící činnost monopol a nekontrolovatelnost ze strany ostatní společnosti;

• co se týče získávání svého podílu ze společenského bohatství, tak to byla sama byrokracie, kdo určoval mzdovou stupnici, strukturu bezplatných výhod a státního zajištění především pro nejvyšší byrokratické hodnostáře, a potom již na základě zbytkového principu pro zbytek společnosti.

Charakter posledního bodu k začátku osmdesátých let nabyl takové podoby, že se byrokracie ve vztahu k ostatním sociálním skupinám sovětské společnosti změnila ve třídu vykořisťovatelskou. Protože však státní ideou SSSR bylo budování socialismu a komunismu – sociálních systémů, kde nemělo existovat vykořisťování lidí těmi či oněmi korporacemi, klany nebo jednotlivci, pociťovala byrokracie v SSSR určité nepohodlí:

• na jedné straně kvůli tomu, aby se udržela u moci, musela lhát o budování socialismu a komunismu v SSSR, což mělo ohlas u národa, který si v každé epoše ve své většině přeje žít bez parazitismu těch či oněch menšin na jeho práci a životě,

• a na druhé straně každý úspěch v díle socialistického budování podrýval pilíře byrokratického režimu a překážel byrokracii „hrabat podle schopností“ a kořistit tak z práce a života zbytku společnosti.

V této propasti mezi slovy a činy byl hlavní rozpor konce sovětské epochy k okamžiku, kdy se do čela byrokracie formálně postavil M.S.Gorbačov. Tento protiklad mohl být tehdy vyřešen:

• buď cestou spuštění procesu debyrokratizace SSSR a jeho rozvoje při zachování všech výdobytků socialismu a osvobození ho od byrokratických deformací a chyb ve vnímání světa a politice, podmíněných téměř naprostou nadvládou marxismu;

• nebo cestou likvidace SSSR s cílem zlepšení podmínek vykořisťování většiny obyvatel ze strany parazitických menšin.

M.Gorbačov, A.Jakovlev a spol. začali perestrojku pod slogany očištění socialismu od nahromaděných chyb a deformací, nicméně završili ji krachem SSSR a rozšířením možností vykořisťování většiny ze strany parazitických menšin jak vnitřních („noví Rusové“ - židé různého původu), tak i vnějších.

Jako generální tajemník ÚV KSSS, předseda Politbyra ÚV KSSS M. Gorbačov byl – z titulu své funkce – zavázán znát sociologii a historii marxismu. To se týká i A.Jakovleva. Následně, kdyby byli čestnými a moudrými lidmi, všechno to, co je napsáno v této práci o byrokracii a dalším, by byli dlužní prohlásit z tribuny sjezdu, který zvolil M.Gorbačova hlavním tajemníkem ÚV KSSS a vyjádřit to ve svých vystoupeních v médiích. To by mohlo způsobit debyrokratizaci SSSR a očištění socialismu od zvráceností a chyb při zachování a rozvoji všech výdobytků sovětské epochy v kulturním budování, protože takový apel by uvedl do života politickou aktivitu těch vrstev sovětské společnosti, jejíž tvůrčí potenciál byl spláchnut do stoky během reálné perestrojky (transformace) socialismu v kapitalismus, a kteří se nezvládli rychle a efektivně samoorganizovat pro to, aby skoncovali s režimem Gorbačova a dali politice jiný směr.

Avšak M.Gorbačov to neudělal a projevil se jako ignorantský hlupák nebo licoměr – zrádce, nepřítel národa, který se postavil do čela státu pro to, aby ho přivedl ke krachu.

Přesto, pokud provedeme srovnání s prioritami zobecněných prostředků řízení, ekonomická opatření debyrokratizace, vzpomenutá Leninem v knize „Stát a revoluce“, jsou samy o sobě nedostatečné. Jinými slovy, ačkoliv jsou důležitá, začínat je třeba jinde. Hlavní faktor, rodící byrokracii ve společnosti, není mravně-etická pokleslost samotných byrokratů, ale nedostatek lidí, zdatných v otázkách řízení, ve společnosti, kteří, jsa gramotnými v otázkách řízení, by vedle toho znali i tu oblast, kterou by mohli řídit, pokud je vytáhnou „shora“ nebo vyzdvihnou „zespodu“ pro práci ve sféře řízení.

Ve své podstatě to znamená, že základem debyrokratizace musí být změna kvality vzdělání takovým způsobem, aby se životu adekvátní teorie poznání, teorie řízení, filosofie a psychologie staly obecně dostupnými. V takovém případě můžou mnozí lidé ve společnosti nejen říct byrokratovi: „neumíš pracovat hlavou, kradeš – mazej se živit rukama“. A on bude muset jít, proto, že lidé budou schopni řídit okolnosti jeho života tak, že nebude moci odmítnout nabídku... a to bude smrt pro byrokracii, ačkoli její představitelé budou ve své většině živí, ale v jiné společenské pozici.

Stejná změna kvality vzdělání povede ke změně kvality kultury, čímž vyloučí pokusy instalace fašismu v jeho libovolných formách.

Fašismus je jeden z typů kultury společenského samořízení, možný výlučně v davově-“elitární“ společnosti.

Podstata fašismu jako takového nezávisle na tom, jak se nazývá, jakými myšlenkami se kryje a jakými způsoby realizuje moc ve společnosti, spočívá v aktivní podpoře davem „malých lidí“ - z jejich ideového přesvědčení – systému zneužití moci „elitární“ oligarchií, která:

• představuje nepravost (nespravedlivost) jako údajnou „spravedlivost“, a na tom základě deformuje světonázor lidí, veškerou svou mocí kultivuje nespravedlivost ve společnosti, bráníce lidem realizovat se v kvalitě člověka;

• pod různými záminkami vší svou mocí potlačuje všechny a každého, kdo pochybuje o spravedlivosti jí samé a jí realizované politiky, a také potlačuje ty, koho v tom jen podezřívá.

Dav v definici V.G.Belinského je „množina lidí, žijící podle tradic a soudících podle autorit“, tj. dav = množina jedinců, žijících ne podle svědomí a ve své podstatě bez přemýšlení – automaticky, nebo pod vnějším řízením svého chování. A není důležité, zda vládnoucí oligarchie vystupuje veřejně a ceremoniálně, vyvyšujíc se nad společností (tak je tomu ve fašistických diktaturách); nebo se vyvyšuje mlčky nebo v neuvědomělé pýše, veřejně předstírajíce pokoru a sloužení davu, který nazývá národem (pseudokomunistické režimy); nebo koná skrytě, přesvědčujíc společnost o své údajně neexistenci, a v souladu s „neexistencí“ - o své nečinnosti, v jejímž důsledku se vše v životě společnosti odehrává údajně „samo sebou“ (buržoazně-liberální demokracie), a ne cílevědomě podle scénářů konceptuálně zdatných kurátorů dané oligarchie[58].

Tento popis-definice fašismu v sobě nezahrnuje do očí bijící a strach nahánějící příznaky jeho projevů v činnosti: symboliku; ideologii, vyzývající k násilí a likvidaci těch, koho majitelé fašismu určili pro roli nenapravitelného společenského zla; výzvy k vytváření politických stran s pevnou disciplínou a systémem teroru, oddíly militantů atd. O protilidské podstatě fašismu bylo na základě lekce, udělené německým fašismem všem, řečeno po roce 1945 mnoho.V důsledku hrůz fašismu období 1933-1945 se může někomu zdát, že námi daná definice je lehkovážná, odtržená od reálného života, abstraktní, a proto neodpovídající úloze ochrany budoucnosti před fašismem.

Ve skutečnosti právě tato definice je definicí fašismu podle jeho podstaty, a nikoli podle místa vzniku a zvláštností jeho projevů v životě společnosti, což ji kvalitativně odlišuje od dříve uvedené „definice“ „fašismu“, dané Velkým encyklopedickým slovníkem a podobných „definic“.

Chápání podstaty fašismu jako systému člověkonenávisti není možné bez chápání podstaty člověka, tj. bez chápání těch vlastností, které odlišují realizovaného člověka od jedince v kvalitě člověka nerealizovaného; a také bez odhalení těch zvláštností, které odlišují druh „Člověk rozumný“ ve všech jeho rasách od všech ostatních živočišných druhů na Zemi.

Pokud si připomeneme znalosti, které všichni známe ze školního kursu biologie a nahlédneme do vlastní psychiky, můžeme tvrdit, že informačně-algoritmické zabezpečení chování člověka v sobě zahrnuje: 1) vrozenou složku – instinkty a nepodmíněné reflexy (jak na úrovni vnitrobuněčné a buněčné, tak i na úrovni typů tkání, orgánů, systémů a organismu jako celku), a také jejich vnější projevy rozvinuté v kultuře; 2) kulturní tradice stojící nad instinkty; 3) vlastní rozum omezený smysly a pamětí; 4) „intuici obecně“ - to, co se mimoděk „vynořuje“ na úroveň vědomí z nevědomých úrovní psychiky jedince, co k němu přichází z kolektivní psychiky, je sváděním (přeludem) přicházejícím zvnějšku a posedlostí v inkvizitorském slova smyslu, pro co v okamžiku jeho vzniku nemá jedinec vysvětlení na základě jím vnímaných příčinných souvislostí; 5) Boží vedení v rámci Záměru prováděné na základě všeho předchozího s výjimkou přeludů a posedlosti jako přímé vnější invaze do cizí psychiky navzdory přání a vědomé vůli jejího nositele.

V psychice každého jedince se toto vše může odehrávat nebo odehrává. Ale existuje i něco, co vyčleňuje lidstvo z biosféry planety, co však v současnosti panující biologie, psychologie a sociologie pomíjí, a proto se o tom nic nepíše ve školních ani vysokoškolských učebnicích. Podstata této tiše opomíjené skutečnosti spočívá v tom, že výše vyjmenované komponenty mohou být různě hierarchicky uspořádány a tvořit tak různé typy struktury osobnostní psychiky, v důsledku čehož každá dospělá osoba biologického druhu „Člověk rozumný“ může být nositelem jednoho ze čtyř, v životě více či méně stabilních, typů struktury psychiky:

• Zvířecí typ struktury psychiky — kdy je veškeré jednání osoby podřízeno instinktům a uspokojování instinktivních potřeb, bez ohledu na okolnosti.

• Struktura psychiky biorobota, „zombie“ – když v základu chování leží kulturně podmíněné mechanismy a vnitřní psychologický konflikt „instinkty – kulturně podmíněné automatismy“ je v životních situacích ve většině případů vyřešen ve prospěch kulturně podmíněných automatismů. Pokud však měnící se společensko-historické okolnosti vyžadují vzdát se v té či oné kultuře tradičních norem chování a vypracovat nové, tak „biorobot“ upřednostňuje stávající tradice a odmítá možnost účastnit se tvůrčího procesu.

• Démonická struktura psychiky je charakteristická tím, že její nositelé jsou schopni vůlí překonat diktát instinktů i historicky dané kulturní normy a vypracovat si nové způsoby chování a řešení problémů jak ve svém osobním životě, tak i v životě společnosti. Zda budou tyto jevy z hlediska jejich okolí vnímány jako dobro nebo zlo závisí na jejich reálné mravnosti. Pokud démonismus ve společnosti získá tu či onu moc, vyžaduje bezvýhradnou poslušnost a vymýšlí ty nejbezohlednější a nejvytříbenější formy potlačování svého okolí. Přitom může být démonismus přívržencem dobročinnosti, která je však buď pouze deklarativně demonstrativního charakteru, nebo kryje nějaké utajené zlo.

• Lidská struktura psychiky je charakteristická tím, že každý její nositel si uvědomuje misi člověka být zástupcem Božím na Zemi a v souladu s touto okolností buduje své osobní vzájemné vztahy s Bohem skrze Život a své chápání, svým jednáním na základě své vůle upřímně napomáhá k realizaci Božího Záměru tak, jak ho cítí a chápe. Zpětné vazby (ve smyslu poukazování na jeho chyby), které jsou na něj napojeny Shora, fungují tak, že se člověk ocitá v těch či oněch okolnostech, které odpovídají smyslu jeho modliteb a záměrů, čímž potvrzují správnost jeho jednání, nebo poukazují na jeho chyby. Jinými slovy Bůh hovoří s lidmi jazykem životních okolností.

Ještě jeden typ struktury psychiky lidé vytvořili sami.

• Typ psychiky zvrácený do nepřirozenosti – kdy se subjekt náležející k biologickému druhu „Člověk rozumný“ omamuje různými psychotropními látkami: alkoholem, tabákem nebo moderními drogami, což vede k nepřirozené deformaci charakteru fyziologie organismu jak v aspektu látkové výměny, tak i v aspektu fyziologie biopole, což vede k množství různorodých narušení psychické činnosti ve všech jejích aspektech (počínaje od fungování smyslových orgánů a konče intelektem a schopností uplatňovat svou vůli) charakteristických pro typ struktury psychiky zvířecí, zombie, démonické (nositelé lidského typu struktury se neomamují). Takto se člověku pouze podobný subjekt stává nositelem organizace psychiky, která nemá své místo v přirozené biosféře, a kvalitou svého chování, které neodpovídá vznikajícím okolnostem, se mění v nejhorší ze zvířat (a to tím spíše, pokud je nositelem dobytčího typu struktury psychiky a je přeplněn domýšlivostí, že on je člověk a navíc nejspíš výjimečný). A za toto své narušení pro něj Shora předurčeného postavení v biosféře Země nevratně dostává odplatu skrze Život.

Navíc, pokud začne být subjekt na omamných látkách závislý, dochází u něj k trvalé deformaci jeho biopole, takže podle parametrů svého ducha přestává náležet k biologickému druhu „Člověk rozumný“. Kromě toho je většina omamných látek genetickými jedy, které narušují fungování chromozómového aparátu a chromozómovou strukturu těch, kteří je do svého organismu přijímají. Defektní chromozómové struktury jsou předávány potomstvu, což tak či onak podrývá jejich zdraví, potenciál osobnostního rozvoje a tvůrčích schopností. Projevuje se to o to více, pokud k početí dochází předtím, než systémy obnovující chromozómové struktury fungující v organismu stačí napravit škody. Ale pokud se genetické jedy dostávají do organismu příliš často a v takových množstvích, že systémy obnovující chromozómové struktury organismu nestíhají opravit všechna poškození, je potomstvo odsouzeno k degeneraci. Právě tyto okolnosti umožňují nazvat tento typ struktury psychiky - vytvořený samotnými lidmi a obnovovaný kulturou společnosti – zvráceným do nepřirozenosti.

Pro lidský typ struktury psychiky je normou neformální, vnědogmatická a vněrituální víra (důvěra) Bohu v životě a konání v řečišti Božího Záměru ze své vlastní dobré vůle, tj. pro člověka je normální jazyčnictví (vnímání jazyka životních okolností) v jedinoboží (monoteismu).

Typ struktury psychiky dospělého člověka je od začátku podmíněn výchovou, což znamená, že jestliže jedinec k počátku své mladosti nedosáhne nevratného lidského typu struktury psychiky, je to výsledek špatné kultury společnosti a nesprávné výchovy ze strany rodičů, kteří jsou sami částečně oběťmi stejné špatné kultury, pouze v její starší verzi. Proto v dospělosti, pokud si tuto skutečnost uvědomí, je jedinec schopný přejít z jakéhokoliv typu struktury psychiky k lidskému, díky svému dalšímu osobnostnímu a společenskému vývoji; jedinec je schopen si uvědomit v jakém typu struktury psychiky se v daný okamžik nachází; a je schopen cíleně začít jednat, aby přešel k nevratně lidskému typu struktury psychiky, a Bůh mu v tomto jeho úsilí bude nápomocen.

V závislosti na statistice rozdělení lidí podle typů struktury psychiky společnost vytváří i svou sociální organizaci a rozvíjí svoji kulturu, která buď napomáhá zakonzervování dosaženého stavu a recidivám pokusů o otrokářství, nebo napomáhá tomu, aby lidská struktura psychiky byla uznána normou a byla kulturou při výměně pokolení garantovaně obnovována jako základ pro další osobnostní a společenský vývoj národů i celého lidstva.

Prvořadým cílem bolševismu a Koncepce společné bezpečnosti, jež ho vyjadřuje, je transformace života lidstva do takové kvality, kdy:

• nevratně lidský typ struktury psychiky bude všemi vnímán jako norma pro každého člověka, počínaje dospíváním;

• nevratně lidský typ struktury psychiky bude v procesu výchovy a vzdělání dosahován drtivou většinou nově narozených k okamžiku začátku dospívání (k okamžiku probuzení sexuálních programů chování);

• kultura společnosti bude taková, že nevratně lidský typ struktury psychiky bude stabilně reprodukován při směně pokolení jako panující společenská norma osobnostní kultury psychické činnosti, která je základem pro další osobnostní a společenský rozvoj.

V souladu s takovým chápáním podstaty fašismu J.V.Stalin nebyl fašistou, ale antifašistou – nejprozíravějším a nejdůslednějším ze všech antifašistů 20. století. A proto jeho podpora a podpora díla, kterému zasvětil život, ze strany národa také nebyla fašismem. Ale fašisty byli a jsou ti, kdo se pokouší upřímně nebo licoměrně přiřadit J.V.Stalina a bolševiky k fašistům.