Jidášův hřích 20. sjezdu

7.1. Pavouci ve sklenici

Jidášův hřích 20. sjezdu · перевод (Čeština) · раздел 13 из 16

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

7.1. Pavouci ve sklenici

Tuto kapitolu bude také třeba začít z objasnění terminologie. Slova „byrokrat“, „byrokracie“ a odvozená slova se dávno stala pejorativami a nadávkami. Určitým způsobem jsou intuitivně pochopitelné a v obecném smyslu mají ten význam, že pro byrokraty není důležitá podstata, ale jejich právo být při díle a krmit se od něj, ale nepřijímat bezprostřední účast.

Kromě toho je byrokracie zvláštní formou parazitismu, jejíž konkrétní osobitosti je třeba znát pro chápání epochy Stalina.

Jedno z nejrozvětvenějších vysvětlení toho, co znamená „byrokracie“, dal K.Marx:

Tato definice „byrokracie“, jako sociální profesionální skupiny a korporace izolované od společnosti, daná K.Marxem, se překrývá s definicí „davu“ jako sociálního jevu dané V.G.Belinským: „Dav(stádo) je skupina lidí žijící podle tradic a soudící podle autorit.“

Tj. pro dav/stádo je charakteristické nemyšlení a absence vůle účastníků, a tomu odpovídaje kompletní slepota a neodpovědnost za důsledky svých činů. Jak je vidět ze srovnání obou definic, definice sociologického termínu dav/stádo V.G.Belinského je zajímavé tím, že shrnuje nejen ve své podstatě v mnohém správnou definici Marxe, ale je i charakteristikou všech vnitrospolečenských hierarchií osobních vztahů, založených na tajemství a tajném vědění. Všechny hierarchie, duchovní i světské, veřejné (exoterické) i mafiózní (esoterické) jsou druhy stáda, jehož účastníci se vzdali Bohem dané svobody volby a smysluplné vůle nebo o ně přišli vlivem svého podvědomí. V souladu s tím všichni účastníci hierarchií, včetně velmistrů řádů, hlav tajných bratrstv a mafií, církví, „šedých eminencí“, kteří podporují hierarchii osobnostních vztahů, jsou – členy davu, kteří neopodstatněně ztotožňují hierarchii subordinace a rozdělení odpovědnosti ve strukturách společnosti s hierarchií lidské důstojnosti.

Ale marxova definice sociálního jevu „byrokracie“ není kompletní, možná proto, že jí dal na základě pozorování činnosti víceméně akceschopné byrokracie Německa, Anglie, Francie 19. století, která navíc v procesu svého formování byla prošpikována zednářstvím a existovala s ním v nějaké „symbióze“. Z marxovy definice vypadly hlavní charakteristické vlastnosti byrokracie:

Pro byrokracii je koloběh dokumentů, korespondence a výměna názorů v ústní formě (po telefonu, v kuloárech veřejných akcí) reálnou podstatou, a samotná věc se jí jeví něčím odvozeným od direktiv a koloběhu dokumentů a proto poněkud méně důležitým, než oběh dokumentů, který je nositelem pravdy „poslední instance“; zatímco ve skutečnosti je veškerý koloběh dokumentů a rozhovory jen odrazem reálného díla, na jehož řízení byrokracie pretenduje jako jedna z profesionálních korporací v davově-“elitární“ společnosti.

Také z ní vypadla další charakteristická vlastnost byrokracie:

Byrokracie provádí kádrovou politiku (tj. realizuje výběr a rozestavení kádrů) na základě dávání přednosti klanovému původu uchazečů o pozici nebo „adopce“ jiných uchazečů, kteří dokázali svou loajálnost legitimní hierarchii.

Přitom se podrozumívá, že funguje princip „dostal funkci, jiskra Boží bude dočasně automaticky propůjčena“. Ale protože Boží jiskra není v moci hierarchů byrokracie, v tomto principu kádrové politiky se projevuje velmi tvrdý ateismus veškeré byrokracie, který odsuzuje oblast činnosti každé byrokratické korporace na krach tím rychleji, čím důsledněji ten princip aplikuje.

Tento princip kádrové politiky se sčítá ještě s jedním, který Saltykov-Ščedrin zformuloval takto: „Ti kdo se nebojí pozic, je nedostanou. Bojícím se se dostane vše: a dokonce i s meči, ačkoliv ani jednou nestáli na poli boje proti nepříteli.“

Kromě toho Saltykov-Ščedrin poznamenal: „Všechny otčiny jsou si rovné pro člověka, který se chce ukázat před vedením“ - čímž ukázal na lhostejnost byrokracie k osudu její Otčiny. Ačkoliv je třeba poznamenat, že tento princip má výjimky. Byrokracie bývá specificky „patriotická“ ve dvou případech:

• když ji agrese zvenku přivede k chápání, že v případě porážky bude zbavena nejen svého sociálního statusu, ale možná i života;

• když ona sama úspěšně vede agresivní politiku ohledně rozšíření zóny svého parazitismu.

V případě patriotického vybuzení se byrokracie snaží svůj korporativní spotřební egoizmus povýšit do statusu celonárodních zájmů a požaduje, aby jim celá společnost sloužila s připraveností k samoobětování, avšak sama si nepřeje obětovat cokoliv z toho, co už stihla nahrabat z materiálních blah nebo v čem uspěla okleštit společnost v aspektu práv jedince nebo sociálních skupin.

Ale jsa podmnožinou stáda (v smyslu toho termínu v definici Belinského), byrokracie není samostatným byť třeba kolektivním subjektem v politice. Ona je vždy „zombie“ - buďto degradující v každodenním parazitismu, nebo nástrojem zavedení do života politické vůle, působící na ni zvenku.

Pro chápání problematiky která nás zajímá je nutné ukázat i na rozdíl zednářské hierarchie a hierarchie byrokracie. Ačkoliv byrokracie, to je oficiální exoterická hierarchie osob, ztotožňujících sebe samé s pozicemi, a zednářstvo je ve mnohém neveřejná hierarchie osob, čí „důstojnost“ je podmíněna stupni zasvěcení, ale hlavní rozdíl je v něčem jiném.

Hlavní je to, že:

• za zednářstvem stojí nějaká civilizační idea, tj. idea celospolečenského významu. A kandidáti na stupně zasvěcení se vybírají samotným zednářstvem, vycházeje z jejich mravně-etického rozvoje, a nejen z profesních úspěchů nebo ohodnocení potenciálů profesionálního růstu v té či oné oblasti, protože bez konkrétní morálky a etiky lidé nejsou schopní sloužit ideji celospolečenského významu, byť třeba falešné nebo špatně pochopené ideji.

• byrokracie je v principu bez-ideová v aspektu nesení nějaké ideje celospolečenského významu, které jsou pro ni jen demagogickým krytím (adresovaným publiku) spotřebitelského egoismu a chtíče pomíjivé slávy ze strany každého jednotlivého byrokrata. A není to byrokracie, kdo se zabývá hledáním a proséváním kandidátů, ale jsou to sami kandidáti, kteří, sledujíce princip „cokoliv dělat, jen nepracovat“ sami nacházejí cesty ke vchodu do hierarchie byrokracie a dále hledají cesty a způsoby ke kariernímu postupu.

Taková je byrokracie v její podstatě, která je v reálném životě potlačována vnějšími společenskými faktory, nad kterými nemá moc ani byrokracie celkově, ani jednotliví byrokraté, a které vyvolávají v byrokratech osobní strach odpovědnosti každého z nich za projev různých egoistických úsilí ve své činnosti. Faktory takového druhu je vliv zednářstva a jiných mafií na byrokracii, realizujících ve společnosti konkrétní politické projekty; tlak veřejného mínění, místy získávající mystický charakter; nevnímavý automatismus aplikace zákonů jinými větvemi byrokracie, kterým je třeba ospravedlnit svou existenci, ve vztahu k té větvi, ke které patří bojící se byrokrat; bolševismus, jako antibyrokratický jev ze své podstaty.

V případě konfliktu „zednářstvo – byrokracie“ díky uvedeným okolnostem:

• zednářstvo disponuje převahou v aspektu strategie, protože pomíjivý egoismus nedovoluje byrokracii přemýšlet o daleké budoucnosti, a absence své politické vůle nedovoluje uskutečňovat jí známé strategické politické projekty;

• byrokracie disponuje převahou v aspektu taktiky, protože díky své bezprincipiálnosti je vždy schopná překročit skrz ta omezení, která ukládá úkol sloužení nějaké ideji.

Pokud ve společnosti pracují faktory, reprodukující byrokracii, jsou možné dvě strategie vítězství nad byrokracií:

• pokud je přítomna síla, masové vyhnání „neovladatelných“ byrokratů podle seznamů z aparátu řízení, které je možné realizovat i ve formě nemilosrdné likvidace za podpory jiných větví byrokracie;

• pokud síly na organizace represí vůči byrokratům nejsou, pak je možné dovolit byrokracii degradovat, načež smést její režim celkově.

Ve vztahu ke stranické, státní a hospodářské byrokracii SSSR na konci 30. let první strategii realizoval J.V.Stalin, načež ji nedovolil znovu „zvlčit“, realizují opakované „pročesávání“.

Poté, co se „říšsky orientovaná“ byrokracie v čele s L.I.Brežněvem zbavila neotrockistů chruščovského typu, byla ve vztahu k ní světovým zednářstvem realizována druhá strategie.

L.D.“Trocký“, G.J.“Zinovjev“, L.B.“Kameněv“, N.I.Bucharin, když ze své vůdcovské pýchy vpadávali do byrokratismu, nechtíc vnikat do podstaty věci (nebo k tomu nebyli způsobilí), vkládali plnou odpovědnost za dílo na jim podřízené specialisty-profesionály. Ale vedle toho byli „ideovými“ marxisty, navíc zasvěcení do různých stupňů zednářstva nebo jako minimum měli zednáře ve svém okolí. A zednářstvo je jeden z faktorů, disciplinující byrokracii v procesu její práce pro ten či onen politický projekt, jehož podstata je velmi vzdálená od egoistických zájmů každého byrokrata.

Jak je vidět dokonce z výše uvedených útržků vzpomínek A.S.Jakovleva a V.G.Grabina, J.V.Stalin byrokratem, jako nositelem výše uvedených vlastností, nebyl:

• byl přesvědčeným bolševikem, a proto usiloval dobrat se podstaty věci, pracuje bezprostředně s profesionály-specialisty, znaje podle jména možná tisíce profesionálů různých oblastí v různých odvětvích a používaje jejich pomoc k chápání konkrétních otázek, se kterými se setkával v celostátní řídící činnosti.

• nezávisle na tom, zda J.V.Stalin znal a pamatoval si definici byrokracie K.Marxem, věděl, že důvěřovat výstupům byrokracie o poručeném díle znamená dílo zahubit, protože byrokratům je vlastní skrývat své chyby a zneužití moci, představovat svá selhání jako své úspěchy a pomlouvat konkurenty s cílem jejich odstranění. Proto:

→ práci s dopisy, prohlášeními a stížnostmi nenechával na byrokratickém aparátu, ale pracoval ohledně otázek v nich obsažených sám, a pracoval ohledně podstaty těch otázek. Aparát (sekretariát) J.V.Stalina se na tom procesu také podílel, ale nesl funkci filtrace společensky a státně významné informace z proudu postupujících informací.

→ jedním z úkolů zvláštních služeb bylo dodávat „nahoru“ hodnověrné informace o situaci na místech, o práci a chování představitelů orgánů státní moci a stranické moci.

→ kromě toho někteří historici říkají, že mimo oficiálních zvláštních služeb v SSSR vznikla, existovala a vycházela za jejich rámec nějaká síť informátorů a vykonavatelů, založená na osobních vazbách, jejíž prací vedl sám Stalin, a její „dokumentace“ šla spolu s proudem dokumentace ministerstev, v kterých pracovali účastníci sítě, a také v soukromé korespondenci.

V důsledku systematické činnosti třech uvedených faktorů právě stalinské represe byly ve své většině opodstatněné. Ale problém společnosti v SSSR byl v tom, že kromě stalinských byly ještě i represe, organizované zednářsko-marxistickými kruhy, a represe, organizované bezideovou byrokracií jako takovou jednoduše z hlouposti a přání dokázat svou užitečnost před „pánem“.

Jeden z prvních problémů, se kterým se setkal marxisticko-zednářský režim v Rusku a v SSSR byla lavina takové byrokracie, jaká by v epoše carismu byla nemyslitelná. Z jedné strany vůdcové typu L.D.“Trockého“ jí vytvářeli sami tím, že si nepřáli vnikat do podstaty věcí které začali řídit, buď z nedostatku soudnosti nebo vzdělání, nebo z pocitu nadřazenosti a projevení otrokářských sklonů, pramenících z jejich rodného judaismu.

Pozice generálního tajemníka ÚV, v té době, když ji obsadil J.V.Stalin, byla v mnohém technickou pozicí, jejíž účel byl připravovat zasedání Politbyra ÚV, tj. porady „vůdců“, dokumentovat jejich průběh a přijímaná rozhodnutí. Z pamětí B.Bažanova je možné pochopit, že ve 20. letech, zatímco se na Politbyro „vůdcové“ radili o problémech velké politiky, se J.V.Stalin zabýval důležitější činností: seznamoval se s lidmi a na základě osobního kontaktu, využívaje pozici generálního tajemníka, formoval aparát státní a stranické moci, tj. vybíral konkrétní lidi a podporoval jejich posun na ty či ony konkrétní pozice. Podle všeho to dělal dobře, protože profesionalismus aparátu v otázkách řízení stoupal. Proto J.V.Stalin na pozici generálního tajemníka „vůdcům“ vyhovoval, kromě toho i tím, že je zbavoval nutnosti vnikat v podstatu věci množství „malých“ záležitostí (z jejich pohledu).

V důsledku několika let takové práce se stal aparát – po státní i stranické linii – na celém území SSSR v mnohém podřízen J.V.Stalinovi osobně, minimálně neformálně na základě osobních vztahů. Potom vyšlo najevo, že aparát, jsa faktorem stále přítomným, začal vykazovat rozhodující vliv na život stranických organizací na místech a konkrétně i na to, jaké delegáty místní stranické organizace posílají na sjezdy strany. Tak se vnitrostranická demokracie na konci 20. let ocitla říditelnou ze strany aparátu, a ne vycházející zespodu ze stranické základny. Ve skutečnosti o to „vůdci“ „ideových“ marxistů, zasvěcení do nějakého esoterismu, od začátku i usilovali, ale vznikl jim problém. Problém spočíval v tom, že J.V.Stalin, který ve svých rukou soustředil otěže řízení aparátem, se ukázal nemanipulovatelným ze strany „vůdců“ - L.D.“Trockého“, G.E.“Zinovjeva“, L.B.“Kameněva“ a k nim přimykajícího N.I.Bucharina, jak to oni plánovali při jmenování té „průměrnosti“ do pozice generálního tajemníka ÚV.

Ve výsledku toho, že „vůdci“ z řad „ideových“ marxistů si toho včas nevšimli, časem začali systematicky trpět porážky na sjezdech a plénech ÚV, ačkoliv ve spodních stranických organizacích měli stále dost stoupenců z řad podobných „ideových“ marxistů jako oni sami – nastudovaných a vzdělaných inteligentů a polointeligentů, za nimiž by za jiných podmínek mohli jít méně vzdělaní a nastudovaní členové. Takto začala z rukou „vůdců“ vyklouzávat veřejná moc. To samo o sobě už bylo zločinem marxistů-zednářů před výše postavenými kurátory zednářsko-marxistického projektu. Kromě toho, výherní oblast politiky, - vybudování socialismu v jedné samostatně vzaté zemi, - zabezpečující v té době podporu zahraničního zednářstva v jeho marxistické větvi, se také ocitla pevně obsazena J.V.Stalinem a stalinisty.

Při tom J.V.Stalin v tom časovém úseku marxismus nekritizoval, program budování marxistického jakoby socialismu, zveřejněný „Trockým“ už v roce 1907, se realizoval, a rozvoj kultury a ekonomiky SSSR pod celkovým vedením J.V.Stalina, ačkoliv i bez výzev k revolučnímu boji, přesto mlčky podrozumíval, že je to nezbytné pro zabezpečení rozhodného vítězství světové marxistické jakoby socialistické revoluce v revoluční situaci, která teprve čekala na vytvoření. Zatím bylo třeba vedle rozvoje kultury a ekonomiky SSSR ještě vytvářet jeho přitažlivý „imidž“.

Osobní ambice nedovolili L.D.“Trockému“, G.E.“Zinovjevovi“, L.B.“Kameněvovi“ šlápnou na hrdlo svým vlastním stranám a stát se věrnými spojenci „toho neotesaného hrubiána-rychlokvašky“ z Kavkazu. To se týká i jejich stoupenců jak ve straně, tak i bezpartijních.

Tj. „ideoví“ marxisté bez dělení na „esoteristy“ a „exoteristy“ udělali mnoho politických chyb: včas nevycítili změnu globálního politického scénáře a nepřeorientovali se na nový, zůstali otroky předchozího scénáře světové marxistické revoluce; nevšimli si jak veřejná moc přetekla z jejich rukou do jiných rukou; neodešli dobrovolně z veřejné politiky. Pokud by odešli z politiky, možná by se dožili váženého stáří jako „vůdci revoluce a spolubojovníci velikého Lenina, kteří, když udělali své dílo, ustoupili cestu mladému pokolení budovatelů komunismu“. Avšak jejich mocenské ambice jim nedovolili klidně odejít od záležitostí a stát se váženými veterány, jak to v mnohých případech dovoluje zednářský systém; místo toho lezli na rožeň, tím že spustili takzvaný „ilegální boj“ - ve své podstatě neformální zednářskou činnost – proti J.V.Stalinovi a stalincům za obnovení své moci ve straně a státu, obviňujíc Stalina z deformace marxismu, narušení norem vnitrostranické demokracie a byrokratizace strany a Sovětské moci. Jejich antistalinistická činnost přivedla je samé a mnoho jejich stoupenců ke smrti.

Říct, že J.V.Stalin vytvořil byrokracii a cíleně ji podporoval, jsa sám kontrarevolucionářem a byrokratem, jak to dělají marxisté-trockisté a abstraktní humanisté, by bylo také nesprávné.

Skutečně, byrokracie epochy socialistického budování, která ve stranickém a státním aparátu zaměnila byrokracii epochy revoluce a občanské války, se v procesu „rotace kádrů“, vedeném J.V.Stalinem z pozice generálního tajemníka ÚV, ukázala pro „ideové“ marxisty („esoteriky“ i „exoteriky“) protivníkem, se kterým si nebyli schopni poradit: nejprve je vytlačovala a potlačovala, a poté nemilosrdně likvidovala jako aspiranty na moc.

Příčiny té porážky a smrti množství „ideových“ marxistů jsou:

• z jedné strany, v kompletní bezprincipnosti a bezideovosti byrokratů, jako systémotvorného principu vzniku a reprodukce byrokracie;

• a z druhé strany, v „elitarismu“ samotných „vůdců“ „ideových“ marxistů, kteří si nepřáli vnikat v podstatu množství „malých“ záležitostí, a v nepoužitelnosti marxismu jako takového v otázkách řízení, díky čemuž na jeho základě není možné vytvořit sociální základnu řídícího korpusu, který nebude byrokratický.

Druhý bod je třeba trochu vysvětlit. Když děti rostou, sní a fantazírují o své budoucnosti, málokdo z nich si přeje stát se úředníkem. Nejvýraznější dětské sny většiny dětí jsou ve své podstatě o tom, jak se realizovat v profesi tvůrce nebo obránce tvoření. V normálně žijící společnosti děti v jejich většině chtějí být malíři, umělci, vědci, budovateli, piloty, řidiči, vojáky, mašinfíry a jen menšina prohlašuje, že chtějí být bandity nebo vládci, aby mohli přepychově žít a nic nedělat. V době dospívání (minimálně ve 20. století a v naší době) se objevuje poměrně široká skupina dětí, u kterých dospělí už byli schopni uhasit dětské sny a oni si už nic nepřejí a nevědí, co si přát; buď už se naladili na život podle principu „cokoliv by nedělat, jen nepracovat“, tj. život mimo bezprostřední tvorby. Jeden ze stimulů, podporujících je k tomu ve společnosti, je nemožnost normální prací získat slušnou existenci, tj. své rodině zajistit kvalitu života, jak ve smyslu volného času, nutného pro plnocenný odpočinek a uspokojení tzv. „duchovních potřeb“, tak i ve smyslu tzv. „materiálních potřeb“.

Pro ty, kdo už se naladil na princip „cokoliv dělat, jen nepracovat“, se v závislosti na dalších okolnostech jejich psychiky a situace otvírají tři životní cesty:

• do lumpenu, - odpadu společnosti, produkovaného všemi společenskými vrstvami, všemi třídami;

• do kriminální sféry;

• do vedoucích pozic, kde se při takovém vztahu k dílu, v podmínkách civilizovanosti a rozvinutých institutů státnosti a byznysu, nevyhnutelně stávají byrokraty.

Společenské zřízení Ruské říše bylo takové, že lumpenu ona produkovala v nadbytku, včetně lumpen-inteligence nejrůznějšího původu – od nižších vrstev až do vyšší aristokracie.

Internacistický zednářsko-marxistický režim tím, že zlikvidoval nebo vyhnal za hranice předchozí vzdělané skupiny obyvatel, vytvořil mnoho prostoru v oblasti státního řízení politiky, a díky znárodnění drtivé většiny výrobních prostředků, i ve sféře hospodářského řízení. Zaplnit ten prostor lidmi, znajícími příslušné oblasti, bylo nemožné jednoduše z důvodu fyzického nedostatku potřebného množství lidí. A bylo nemožné je připravit rychle, včetně díky neadekvátnosti filosofie marxismu v otázkách řízení.

V podmínkách, kde 85% obyvatel neumělo číst a psát, člověk, který uměl číst a psát víceméně gramotně a čitelně, mohl, pokud si přál a dovoloval mu to třídní původ nebo osobní vztahy s představiteli moci, zaujmout pokud ne libovolnou, pak mnohé pozice.

Ale i to ještě nestačí k chápání té epochy. Kultura Ruska během mnohých století kultivovala a podporovala psychologii servilnosti, jakkoliv by proti tomu namítali ti patrioté, kteří idealizují carskou minulost. To psychologické, v mnohém neuvědomované dědictví minulosti, určovalo algoritmiku nevědomých úrovní psychiky pokud ne milionů, pak stovek tisíc lidí. Ono nezmizelo hned pod vlivem sloganů socialismu typu „člověk je člověku přítel, bratr a druh“, protože změna organizace psychiky jedince vyžaduje od samého jedince vědomou práci nad sebou, a to není zdaleka jednoduché a vyžaduje čas a síly.

Díky uvedeným okolnostem byrokracie v SSSR po porevoluční době nevzniknout jednoduše nemohla. A ona vznikla, ale dokud byla podřízena „ideovým“ marxistům a „vůdcům“-zednářům, nebyla nepřítelem „vůdců“, a kritika byrokracie z jejich strany měla z větší části deklarativní charakter a sloužila jako systémový prostředek zastrašování byrokratů, aby si ti pamatovali, komu slouží.

Ale když moc nad byrokracií začala přecházet k bolševikům (jich – zvláště gramotných a vzdělaných bylo málo) „ideoví“ marxisté a jejich „vůdci“-zednáři se stali bojovníky s byrokracií, a v její osobě – se sílícím bolševismem.

Co se týká byrokracie, ona není svou podstatou subjekt politiky, jen sluha nositelů politické vůle. Proto epocha, která začala odstraněním „vůdců“ „ideových“ marxistů z veřejné politiky, se stala pro byrokracii noční můrou, která skončila ve své podstatě až hysterickým dokladem N.S.Chruščova na 20. sjezdu.

Příčina té hysterie byla v tom, že bolševici a „ideoví“ marxisté tlačili na byrokracii ze dvou stran. Přičemž každá strana vykazovala tlak ve svých, navzájem se vylučujících cílech a při tom používali jeden a tentýž marxistický lexikon, a byrokracie nemohla pochopit, kdo je kdo, komu je třeba se podřizovat a čí rozhodnutí je třeba sabotovat; a za neposlušnost ji nemilosrdně bili i bolševici, i „ideoví“ marxisté.

A při chápání tohoto charakteru moci v SSSR se historie 30. let rýsuje ve zcela jiném světle, než ji zobrazil ve svém dokladu N.S.Chruščov: údajně tyran J.V.Stalin likviduje údajně zapálené bojovníky za národní štěstí a množství jiných lidí, kvůli udržení údajně své osobní diktatury.

Proces globalizace ve druhé polovině 20. století vedl k tomu, že v historické vědě vznikl nový směr, takzvaní „noví historici“, jejichž podstata činnosti spočívala v tom, že se pokoušeli vyjasnit, co stojí za spory různých historických škol, vyjadřujících ty či ony čistě nacionalistické nebo úzce zájmové úhly pohledu. Jeden z nich, D.A.Getty, se zabýval revizí panujících představ o historii SSSR a USA a jejich konfrontace během 20. století. Byla mu umožněna práce v ruských archivech. V roce 2002 „komsomolská pravda“ publikovala během 1,5 měsíce sérii jeho článků, zasvěcenou tomu, co D.A.Getty „vyhrabal“ v ruských archivech na téma temných míst v historii SSSR. Uvedeme některé úryvky z té série článků (poznámky jsou naše):

Vsuvka: tytéž události podle dokladu N.S.Chruščova 20. sjezdu.

Dochoval se druhý dopis Ejche, který poslal Stalinovi 27.10.1939, ve kterém přesvědčivě, opíraje se o fakta, vyvrací jemu připisovaná provinění, ukazuje, že ta provokační obvinění jsou z jedné strany dílem skutečných trockistů, k jejichž zatčení on jako první tajemník Západosibiřské oblasti dával souhlas, a kteří se spikli, aby se mu pomstili, a z druhé strany, výsledkem zjevné falsifikace ze strany vyšetřovatelů.

Ejche psal ve svém prohlášení:

Stručně řečeno, výborná ilustrace na téma „Kdo jinému jámu kope, ...“

V podmínkách, kdy protizednářské rezoluce 2. a 4. Kominterny byly zapomenuty jak ve VKS(b), tak i v Kominterně, nebyla možnost právně klasifikovat cíle represí jako zednáře a „plamenné“ marxisty, pomahače mezinárodního zednářského internacismu = nepřátele bolševismu, proto se v oficiálních dokumentech vyšetřování a rozsudků v řadě případů objevily nesmysly. Ale tyto stalinské represe byly personálně adresné, podložené a bylo známo kdo za co pykal.

Ale o činnosti R.J.Ejche, která předcházela jeho zatčení, N.S.Chruščov sjezdu nic neřekl, z čehož je možné pochopit, že podle mínění autorů dokladu „O kultu osobnosti a jeho následcích“ se internacista-fašista Ejche žádných zločinů před kurátory zednářsko-marxistického projektu zotročení Ruska nedopustil.

Dále pokračujeme publikací materiálů „Komsomolské pravdy“.

To ale ještě stále není celá pravda o této epoše. Celá pravda se nemůže vejít do objemu této práce.

Výsledek konfrontace různých složek moci ke konci 30. let byl následující:

• „ideoví“ marxisté byli ve své většině eliminováni;

• zednáři ztratili veřejnou moc a ukončili veřejnou činnost;

• zednáři uvnitř země byli nuceni se skrýt a začali se připravovat ke konspirační činnosti;

• zednářstvo uspělo v likvidaci značného množství nejkvalifikovanějších profesionálů ve všech oblastech činnosti a ve všech odvětvích hospodářství, čímž zasadilo těžký úder bolševismu v SSSR a podervalo potenciál jeho dalšího rozvoje;

• bezideová byrokracie uznala v J.V.Stalinovi svého „pána“ a to slovo („хозяин“) se na dlouhé roky stalo nepřímým označením „vůdce“ v kruzích byrokracie, která s ještě větší vervou začala tvořit kult jeho osobnosti za tím účelem, aby Stalina proměnila ve své rukojmí a izolovala ho od lidí;

• světové zednářstvo vzalo kurs na organizaci války hitlerovského Německa a SSSR, jejímž základním účelem bylo:

→ diskreditovat pro budoucnost jakýkoli nacionalismus (na příkladu zvěrstev hitlerismu),

→ přivést bolševismus ke katastrofě státnosti a obnovit v SSSR zednářský režim;

→ vnitřní zednářstvo začalo připravovat porážku SSSR ve válce s Německo-Japonským blokem.

J.V.Stalin, chápaje co probíhá, začal připravovat zemi na válku, ale vedle toho byla podniknuta opatření k tomu, aby se spolu s hitlerovským Německem (jiné tehdy nebylo) SSSR odpoutal od toho scénáře světové politiky, namířeného především proti národům obou států. Bohužel, Hitler narušil dohodu a napadl SSSR, a to nebylo provokací generality Německa, která projevila nadbytečnou iniciativu bez vůle Hitlera.

Jednou z hlavních příčín vojenské katastrofy roku 1941 bylo to, že velitel Západního zvláštního vojenského okruhu generál D.G.Pavlov nevyplnil direktivu Generálního štábu z 18. června 1941 o přípravě vojsk v souladu s plánem obrany státní hranice. Navíc, jak ukazuje detailní analýza chodu vojenských událostí na sovětsko-německém frontu, D.G.Pavlov nebyl jediným pomahačem wehrmachtu mezi vyšším velením Rudé armády. „Zvláštnosti“ v chování velení, vedoucí k porážkám, skončily teprve v roce 1943, poté, co výsledky stalingradské bitvy ukázaly, že Německo není schopno rozdrtit SSSR. A ačkoliv v počátečním období války měl wehrmacht a jeho velení obrovskou reálnou zkušenost vedení moderní války, a Ozbrojené síly SSSR a jejich vedení takovou zkušenost neměly, ale proud skutečné negramotnosti řízení vojsk na začátku války byl v řadě případů jen maskováním konkrétních aktů cílené sabotáže ze strany nejvyššího velení. Generál D.G.Pavlov byl v roce 1941 zatčen a obviněn, ale podařilo se mu svést svou zradu na nedbalost, což dovolilo vyhnout se zodpovědnosti jiným účastníkům toho vojenského spiknutí, které nebylo odhaleno a zlikvidováno v letech 37-38. Ale výzkum tohoto tématu je nad rámec této publikace.

Chruščovská klika později rehabilitovala D.G.Pavlova tím, že přesunula veškerou odpovědnost za katastrofu léta 1941 na J.V.Stalina osobně, navzdory historické pravdě. Vedle rehabilitace D.G.Pavlova byl v chruščovské době vyhnán z armády a šikanován bývalý komisař (ministr) vojenského námořnictva N.G.Kuzněcov. To bylo pomstou za to, že jednotky pod jeho velením uvítaly napadení v plné bojové pohotovosti, a tento fakt dělal neudržitelným mýtus o nečekaném útoku Německa.

Ani „leningradský proces“ nebyl falsifikací – jeho figuranti organizovali v Leningradu všesvazový zemědělský jarmark, během kterého shnily potraviny za několik miliard rublů. A Vozněsenský, který stál v čele Gosplánu (státní plánovací úřad, pozn.), falšoval statistiky, vedl plánování tak, aby vznikaly podstatné disproporce mezi odvětvími a produkčními kapacitami. V Gosplánu byly odhaleny případy zmizení bezestop tajných dokumentů, a při tom bylo zjištěno, že osobně Vozněsenský měl v takových případech podíl. Tj. dokonce pokud necháme bokem politickou rovinu, samotná hospodářská kriminalita a spousta případů mizení tajných dokumentů (včetně exemplářů Státního plánu rozvoje národního hospodářství SSSR) stačila na to, abychom „leningradský proces“ přiznali opodstatněným.

Ale i při takovém přístupu k němu „bez politiky“ je ukazatelem toho, že byrokracie jsou parazité. A nehledě na to, že v „leningradském procesu“ se projevil i boj různých vnitřních mafií byrokracie o moc, je to také akt sociální hygieny.

A pokud už mluvíme o kultu osobnosti ve spojení s dokladem Chruščova na toto téma na 20. sjezdu, pak právě Kuzněcov (leningradský, nikoliv komisař vojenského námořnictva) a Vozněsenský využili administrativní zdroje na to, aby tvořili kulty svých osobností.

Ale přesto N.S.Chruščov označil ve své zprávě „leningradský proces“ za vykonstruovaný.

Tj. celá Chruščovova zpráva je ukazatelem toho, že kryl zednářstvo, působící různými způsoby v různých oblastech života sovětské společnosti během celé epochy J.V.Stalina; N.S.Chruščov ho ve své zprávě kryl jako faktor globální politiky. Přitom měl 20. sjezd řešit tři cíle:

• demoralizovat bolševismus, představit J.V.Stalina jako monstrum, aby se lidé styděli za své údajné spoluviny ve zločinech vůdce;

• obrodit zednářsko-marxistický projekt;

• uspokojit byrokracii a bezvýhradně ji podřídit zednářstvu.

Z těch třech úkolů se povedlo řešit jen první a jen na krátkou dobu. Nyní se bolševismus osvobodil od nadvlády marxismu a hovoří svým vlastním jazykem a pojmovým aparátem, čehož ilustrací je Koncepce společné bezpečnosti (KSB).

Oživení mrtvoly zednářsko-marxistického projektu, zlikvidované Stalinem, se nekonalo v důsledku toho, že marxisté-neotrockisté porevolučních generací projevili více sklonů ke svátečně naloženým stolům, nežli k revoluční činnosti.

Stranická, sovětská a hospodářská byrokracie byla k 20. sjezdu unavená jak z revolučních činů pod vedením „ideových“ marxistů, tak ze strachu, ve kterém žila, pracujíce pro bolševismus pod vedením J.V.Stalina. Proto se, s cílem klidného života pro sebe, rychle (z historického hlediska) zbavila N.S.Chruščova tím, že ho obvinila z těch samých prohřešků kultu osobnosti a nekompetence, ze kterých Chruščov na 20. sjezdu obvinil Stalina.

Světové zednářstvo bylo nuceno přijmout tuto pozici sovětské byrokracie, protože od začátku 40. let začalo rozpracovávat nový globální revoluční projekt, ale tentokrát ne na základě materialistického ateismu, ale idealistického ateismu. Jako ideologickou platformu pro tyto cíle zvolili historicky zformovaný islám. Ke konci 20. století začal tento projekt přinášet první ovoce.

Historie posledních desetiletí ukazuje, že USA na ten projekt pracují stejně tupě, jako během první poloviny 20. století pracovali na marxistický projekt: ze začátku přijali účast ve financování revoluce r.1917, potom ve 30. letech poskytli SSSR podstatnou pomoc v industrializaci, a potom v jeho jaderném projektu (ačkoliv to poslední proběhlo z větší části bez přání a účasti americké byrokracie).

Pokud shrneme činnost J.V.Stalina, lze použít výrok Churchilla: převzal Rusko s pluhem, odevzdal ho s atomovou bombou. Vyplnil odkaz Lenina – v polovině 20. století byla úroveň vzdělání v SSSR nejvyšší na světě, ačkoliv kvalita zůstala nezměněná (v tom smyslu, že v jeho základě ležela stejně jako předtím biblická kultura a vnímání světa na základě 4 kategorií: hmota-energie-prostor-čas).

A ačkoli J.V.Stalin nebyl schopen přivést společnost k vítězství bolševického socialismu (za tím účelem bylo nutné především zbavit se marxismu), před odchodem na onen svět napsal odkaz bolševikům budoucích pokolení („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“) a ukázal na řadu problémů, které je nutné řešit:

• desionizace (boj s kosmopolitismem a „proces s lékaři“) společnosti a především její kultury, kterou je nutné realizovat bez upadnutí do protižidovského rasismu a xenofobie;

• likvidace mafiózního charakteru vědy („Marxismus a otázky jazykovědy“), a ve vztahu k „Odpovědi na pozdravy pracujících železničních dílen Tiflisu“ - likvidace zednářsko-mafiózního charakteru vědy jako jednoho z odvětví lidské činnosti.

• debyrokratizace sféry řízení.

Poslední bod vyžaduje hlubší vysvětlení.