Jidášův hřích 20. sjezdu

5. Referát N.S. Chruščova – krycí operace ve fašistické globální politice

Jidášův hřích 20. sjezdu · перевод (Čeština) · раздел 6 из 16

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

5. Referát N.S. Chruščova – krycí operace ve fašistické globální politice

Avšak pokračování dříve uvedeného začátku odpovědi Stalina na přivítání pracujících je mnohem zajímavější a obsažnější, pokud zkoumáme jeho text, poprvé publikovaný v novinách „Záře východu“ (“Заря Востока” (Тифлис), № 1197, 10 июня 1926 г) nikoli v historickém kontextu roku 1926, ale v kontextu okolností roku 1948, kdy byl publikován 8. svazek Sebraných spisů J.V.Stalina, a v kontextu následujícího dění.

Klíčovou otázku ve vztahu k tomuto historickému kontextu je možné zformulovat takto: Proč Stalin na tuto odpověď nezapomněl a při zdánlivé nedůležitosti tématu byla zahrnuta do jeho sebraných spisů? Nepronesl snad za roky své politické činnosti při podobných příležitostech stovky řečí? Neslyšel za roky své činnosti na postu „generálního sekretáře“ plno podobných zveličování své osoby? Jaký smysl obsahuje právě tato odpověď na sladké řeči, počínaje okamžikem publikace v roce 1948?

S touto otázkou budeme pokračovat ve čtení odpovědi J.V.Stalina pracujícím zelezničních dílen Tiflisu (Tbilisi):

Artikulovaná lidská řeč disponuje tou zvláštností, že je ji možné chápat výlučně v přímém smyslu. Ale některé ústní řeči a texty mají vedle přímého smyslu, občas prázdného, ještě nějaký další smysl, který může doplňovat přímý; ale může to být i tak, že smysl, předávaný jinotajem, může být podstatně důležitější, než smysl předávaný přímo. Odpověď Stalina chápaná v přímém smyslu může být skutečně chápána jako obvyklá rituálně-etiketní řeč a nic více.

Avšak objektivní realitou je fakt, že Stalinem použité termíny „učeň“, „tovaryš“, „mistr“ odpovídají posloupnosti zasvěcení v zednářských lóžích, které se v řadě případů nejmenují lóžemi ale „cechy“.

V překladu ze zednářského žargonu do ruštiny celý výše uvedený fragment odpovědi J.V.Stalina na pozdravy dělníků, kteří skutečně neměli ponětí, jak se dělá politika, zvláště globální, znamená:

Vy, soudruzi, jste z nejlepších pohnutek nahovořili spoustu různých nesmyslů, ale nic nechápete v tom, co se děje ve skutečnosti. A já jsem proto nucen rekonstruovat pravdivý obraz toho, co probíhá. Avšak nemám možnost o tom hovořit přímo, ale můžu se vyjádřit v jinotaji: Jako vůdce VKS(b) a Sovětského národa jsem byl vytvořen zednářstvem. Prošel jsem cestu zasvěcení od učně do mistra revoluce. Také obracím vaši pozornost na to, že křest se obvykle přijímá jednou, a trojný křest je znamení toho, že vše to je v rozporu s pravým Křesťanstvím jako ideologií a praxí budování Království Božího na Zemi. Takový je soudruzi skutečný obraz našeho života, pokud budeme mluvit bez zveličování, podle svědomí. Dokonce jestli vy ten jinotaj nepochopíte, pak ho pochopí potomci a budou pokračovat v našem bolševickém díle vítězství spravedlnosti na Zemi.

Zahrnutí „Odpovědi pracujícím...“ v roce 1948 do Sebraných spisů J.V.Stalinem – při dlouhodobém neveřejném konfliktu bolševismu a zednářství ve všech jeho větvích – bylo odhalením skrývané historické pravdy o epoše marxistických revolucí počátku 20. století.

A to nejsou výmysly o epoše nebo variace fantazií politikařících maniaků v rámci protizednářského strašení posledních dvou desetiletí. Fakta, známá J.V.Stalinovi a historikům komunistického hnutí druhé poloviny 19. století až první poloviny 20. století, spočívají v tom, že v roce 1920 a 1922 II. a IV. Kongresy Komunistické internacionály zkoumaly otázku o proniknutí zednářstva do komunistického hnutí, které se oddělilo od II. - sociálně demokratické – Internacionály.

„Poprve se dostala na pořad dne otázka zednářství už v roce 1920 na 2. kongresu, ve spojení s vedením francouzské sekce Kominterny (Komunistické internacionály). Tajní členové hned několika zednářských lóží Zinovjev, Radek, Trocký a další, hrající v té době velkou roli v Kominterně, vynakládali obrovské úsilí, aby z jedné strany zaplnili nově vzniklé mezinárodní komunistické hnutí zednářskými kádry, a z druhé strany aby utnuli v samém zárodku jakékoliv antizednářské vystoupení v Kominterně. Už před 2. kongresem předseda Kominterny Zinovjev (Radomyslický), člen BnaiBrith, Ligy proti pomluvám a Velkého orientu Francie, udělal všechno pro to, aby představil záležitost tak, že pro Sovětské Rusko nemá údajně otázka zednářstva jakýkoliv význam, a proto údajně nezajímá ruské komunisty. A podobná deformace skutečnosti se odehrála všeho všudy 3 roky po svržení bolševiky kompletně zednářské Dočasné vlády vedené zednářem 33.stupně A.Kerenským! Avšak nehledě na to úsilí členů BnaiBrith a Velkého orientu, kteří se dostali do vedení Kominterny, během zasedání 2. kongresu mnozí západní komunisté poukazovali na zednářské nebezpečí. V jednom z vystoupení bylo řečeno:

Protože členové francouzské strany patřili většinově ke stejnému Velkému orientu jako Zinovjev a další, pak oni na tom kongresu Kominterny (1920), nehledě na živou diskusi o otázce zednářů, sami o něm neutrousili ani slovo. Přesto jednohlasně při jednom hlasu, který se zdržel (Zinovjev), plenární zasedání 2. kongresu Kominterny přijalo návrh italské strany o tom, že člen strany nemůže být zároveň členem zednářské lóže.

Hned po skončení 2. kongresu Zinovjev spustil skrze agenturu Ligy proti pomluvám, která byla přítomna v mnohých stranách, které tvořily Kominternu, bouřlivou činnost s cílem diskreditace všech italských a některých francouzských členů, kteří vystupovali na 2. kongresu s odsouzením zednářstva. Během téměř roku byl na ty členy vyvíjen bezprecedentní tlak ze strany veškeré smečky zednářů, tajně zavedených do Kominterny. Ve výsledku na 3. kongresu Kominterny v roce 1921 bylo přečteno prohlášení Italské socialistické strany, ve kterém se s odkazem na prohlášení Livornského sjezdu ISS, konkrétně, hovořilo: „ISS potvrzuje své prvotní, dobrovolné rozhodnutí připojit se ke Komunistické internacionále a tím se zavazuje podřizovat se výnosům posledního Moskevského kongresu (tj.2. kongresu, na kterém byl přijat italský návrh o zednářích). Sjezd prohlašuje, že ISS zahrnuje do svého programu všech 21 podmínek; a zříká se podmínky, týkající se svobodných zednářů.“

Zinovjevovi se podařilo přinutit italské soudruhy zříct se vlastní principiálně správné pozice, a také obejít jednohlasné rozhodnutí 2. kongresu a nezahrnout bod o neslučitelnosti komunismu a zednářství do 21 podmínek přijetí do Kominterny. Kvůli této pozici Zinovjeva se na 3. kongresu Kominterny už nikdo o zednářích nezmínil ani slůvkem.

A za další rok, v roce 1922 na 4. kongresu Kominterny v souvislosti s pokračující činnosti frakcí uvnitř francouzské strany, se musela Kominterna znovu vracet k francouzské otázce, kvůli čemuž byla organizována velká komise, kam patřili: V.I.Lenin, Klapa Cetkin, Kolarov (Bulharsko), Grepp (Norsko), Valecký a Kostševa (Polsko), Katajama (Japonsko), B. Kun (Maďarsko) a další, kteří, nehledě na přítomnost Zinovjeva a Trockého v komisi, kteří se starali všemožně hasit otázku zednářství, připravili text rezoluce o francouzské otázce, který byl jednohlasně přijat na 32. plenárním zasedání 4. sjezdu Kominterny 5. prosince 1922. V této rezoluci je celá kapitola zasvěcena zednářství, kterou uvádíme v plném znění:

V.N.Jemeljanov je vzděláním arabista, určitou dobu byl poradcem N.S.Chruščova ohledně Blízkého Východu, když byl prvním sekretářem ÚV KSSS. Tj. výše uvedený fragment je vzat z knihy, napsané člověkem, který, jsa pomocníkem první osoby strany a státu, měl minimálně neoficiální přístup k mnohým veřejně nepřístupným materiálům.

Následující den poté, co 5. prosince 1922 4. Kongres Kominterny přijal z iniciativy Lenina antizednářskou rezoluci, V.I.Lenin se ocitl v Gorkách, kde o rok a něco později jeho život skončil. Bylo-li to přímým důsledkem úspěchu lékařů v jejich záležitosti v roce 1922, nebo zednáři-kurátoři neměli ke smrti vztah, a Lenin sám, jsa v moci materialisticko-ateistického přesvědčení, se ukázal neschopný vydržet úder zednářského egregoru, je otázka otevřená.

Tj. ve srovnání s tou historickou minulostí publikace J.V.Stalina „Odpověď pracujícím zelezničních dílen v Tiflisu“ je skutečně třeba zkoumat v kontextu vzájemných vztahů zednářstva různých tváří a bolševismu.

Přičemž skeptikové, zvyklí žít v kultuře, kde učebnice dějepisu, sdělovací prostředky dávají přednost tomu mlčet o zednářtvu a nespojují politiku a zednářstvo, a kde mluvení o tom se považuje za „nevhodné“, by měli obrátit pozornost na to, že na 2. a 4. sjezdu Kominterny otázku o proniknutí zednářských struktur do komunistického hnutí posuzovali ne konspirologové a lovci senzací, ale praktičtí politici, z nichž se mnozí stihli stát zednáři dříve, než se stali stoupenci ideálů komunismu a pochopili, že jejich cesty jsou s cestami zednářstva neslučitelné.

A to přivádí k otázkám, na které nemají stoupenci idejí 20. sjezdu odpověď: Proč „car“ Nikita ve svém vystoupení neřekl nic o roli zednářstva v politice? Proč takoví účastníci 20. sjezdu jako Molotov, Mikojan, kteří znali historii strany a Kominterny ne z knih, ale z osobní zkušenosti, mlčeli a Chruščovovi nic nenamítali?

Otázky to jsou skutečně zajímavé, protože pokud se stranické špičky chtěly distancovat od „zločinů stalinské epochy“, zdálo by se, že není nic jednoduššího, než přečíst rezoluci 4. kongresu Kominterny, prohlásit Stalina, Beriju a jejich stoupence za agenty zednářstva, před jehož nebezpečím varoval veliký vůdce a učitel světového proletariátu s. Lenin už v roce 1922, následující den to vše publikovat v Pravdě spolu se „Schvalujeme!“ a hotovo – KPSS je znova čistá jako lilie a zda se chtějí zednáři distancovat od „stalinských“ zločinů nebo ne – to už je jejich problém, nikoli problém světového komunistického hnutí.

Přitom by nebylo třeba ohlašovat idiotismy typu, že Stalin velel armádě podle glóbusu, čímž Chruščov diskreditoval sám sebe.

Ale ne: o zednářstvu není ve vystoupení N.S.Chruščova ani slova. Zato v něm čteme následující:

Ale existuje řada faktů spojených s „říjnovou epizodou“ Kameněva a Zinovjeva, o kterých Chruščov mlčel. Ukazují, že se jedná o poněkud významnější událost, než jak ji představuje Chruščov, a vyvracejí Chruščovem ohlášené schéma chápání epochy Stalina. Jak informuje L.D. „Trocký“, „Kameněv“ po souhlasu se „Zinovjevem“ poslal do oněch novin dopis, namířený proti právě přijatému (10.10.1917) rozhodnutí o ozbrojeném povstání. „Trocký“ uvádí následující řádky z dopisu „Kameněva“:

To bylo publikováno v novinách, jejichž vydavatelem byl „proletářský spisovatel“ A.M.Gorký. L.Zamojský informuje, že Gorký, jeho první žena J.K.Peškova a kmotr spisovatele – Zinovij Peškov, se ve své době zajímali o zednářství, a v roce 1916 se „mořský plán“ palácového převratu posuzoval v bytě Gorkého. Nejsou žádné důvody předpokládat, že „bratrská kuratela“ spisovatele byla někdy přerušena, dokonce i pokud on sám nebyl zednářem.

Pokud máme toto na paměti, pak je nám jasné, že „říjnová epizoda“ „Kameněva“ a „Zinovjeva“ skutečně nebyla náhodou, stejně jako nebolševismus „Trockého“, ale ve vystoupení na 20. sjezdu to Chruščov prezentuje jako náhodu, a ne systémový omyl Rozenfelda a Apfelbauma.

Nyní se podíváme na otázku, proč a za jakým účelem byl J.V.Stalin postaven do čela strany a později státu. V tom je také mnoho faktorů, které, pokud je umístíme do schématu, představeném N.S.Chruščovem na 20. sjezdu, ho demaskují.

Ale dříve než se do toho pustíme, je třeba vyjasnit, že kromě veřejné politiky, je také zákulisní politika, včetně globální zákulisní politiky. Takzvané „Světové zákulisí“ existuje odedávna, od dob exodu židů z Egypta, a realizuje svou moc způsoby, odlišnými od těch, které používají vlády států, a které jsou vnímány masami jako prostředky realizace moci v životě společnosti. Pokud vlády vydávají zákony, týkajícící se všech občanů (poddaných), a direktivy, adresované vedoucím určitých státních struktur osobně, pak „světové zákulisí“ se účastní skrze svou periferii ve společnosti na činnosti státního aparátu a veřejných institucí, podporujíce jejich samostatnou činnost nebo ji sabotujíce, ale podporujíce zároveň jiné kroky, činnost jiných struktur jak v samotné společnosti, tak i v jiných zemích. Periferií „světového zákulisí“ je řadové zednářstvo a jedinci, jejichž mravy, vnímání a chápání světa, určující jejich cíle a činnosti, se shodují s utajenými a ve vztahu k celé společnosti poměrně málo početnými zednářskými strukturami.

Taková moc se realizuje na základě formování s předstihem světonázoru těch či oněch sociálních skupin davově-“elitární“ společnosti. Na základě světonázoru takovým způsobem zformovaného, celé sociální skupiny, společenské třídy konají jakoby ze své iniciativy, ale způsobem nutným pro „světové zákulisí“. A to dovoluje omezit se na minimální počet z větší části nedokumentovaných direktivních pokynů (to je odedávna panující svého druhu „předtelefonní“ právo), vydávaných v každé zemi velmi úzkému kruhu zasvěcených koordinátorů činnosti periferie „světového zákulisí“.

V souladu s touto obvyklou praxí po vítězství marxistické revoluce v Rusku bylo buržoazním režimům Evropy a Ameriky, při účasti Japonska, „světovým zákulisím“ dovoleno začít intervenci do Sovětského Ruska s cílem jeho rozčlenění a kolonizace za podpory místní kontrarevoluce.

Ale jak ukazují výzkumy globální historie občanské války a intervence, kontrarevoluce trpěla vojenské porážky v důsledku toho, že ji házeli přes palubu zahraniční spojenci: pod tlakem své vnitřní situace a hnutí pod hesly „Ruce pryč od Sovětského Ruska!“ se zastavovaly dodávky vojenské a finanční pomoci na sklonku rozhodujících bitev. Admirála Kolčaka (potenciálního vůdce mnohonárodnostního „elitárního“ imperiálního nacismu, v případě vítězství kontrarevoluce) interventi na přímý rozkaz vyššího zednářského vedení jednoduše zradili a předali do rukou revoluční moci, která ho rychle zlikvidovala a nepodnikla žádné pokusy ke změně jeho přesvědčení, ačkoli to byl vynikající vědec a vynikající profesionál námořního boje.

Posledním frontem občanské války v Rusku byl ve své podstatě krymský front proti baronu P.N.Wrangelovi. Po Wrangelově útěku za hranice krymská skupina, na M.V.Frunzeho slovo, který zaručil bezpečnost tomu, kdo se vzdá, ukončila odpor a organizovaně složila zbraně. Hned poté byl Frunze vyšším velením odvelen na nové místo služby. A v jeho nepřítomnosti internacisté (organizátory toho válečného zločinu byly konkrétně internacisté: Skljanskij, Zalkind (Zemljačka), Béla Kun) zavraždili na Krymu kolem 50.000 bílých důstojníků, čímž porušili slib záruky bezpečnosti, tím připravili bolševiky o národně orientované řídící kádry a zároveň diskreditovali M.V.Frunzeho osobně a komunistické hnutí celkově.

Tento případ nebyl ničím mimořádným. Byl jedním z posledních v řadě událostí občanské války podobného druhu. V jejím průběhu byla masová, a na řadě míst kompletní likvidace představitelů předchozí vládnoucí „elity“ s rodinami (včetně dětí) obvyklým jevem, nemotivovaná jakoukoli reálnou antisovětskou činností obětí. Přitom v personálním složení velitelů aparátu VČK v centru a v regionech, zvláště na Ukrajině, bylo židů tolik, že VČK těch let je možné hodnotit jako prototyp hitlerovského gestapa, jen v židovském provedení.

Krymská jatka byla organizována tehdy, kdy byla občanská válka už vyhrána rudými: z vojenské stránky to bylo zcela nesmyslné. Mnozí bělogvardějci byli demoralizováni porážkou a tím, že je národ nepodpořil. To bylo dobrým psychologickým předpokladem k tomu, aby mnozí z nich, přehodnotíce svou účast v občanské válce, se stali časem budovateli nového Ruska, protože ve své většině to byli patrioté.

Ale jak je možné pochopit z vystoupení N.S.Chruščova, krymská jatka on ospravedlňuje, ačkoli právě v jejich důsledku přišla Sovětská moc o mnoho specialistů a potenciálně užitečných řídících kádrů a jednoduše vzdělaných lidí, z nichž mnohé mohlo reálné zvýšení životní úrovně prostých lidí proměnit ve stoupence a obránce sovětské moci.

Avšak nejednalo se o politickou chybu Skljanského, Zalkind a Bély Kuna. Cílevědomá likvidace představitelů předchozí vládnoucí „elity“ a nejvzdělanějších vrstev ruské společnosti pod rouškou „třídních nepřátel“ během revoluce a občanské války revolucionáři-internacisty, vedla po jejím zakončení k převaze židů v orgánech stranického aparátu a státní moci, ve sdělovacích prostředcích. To bylo jak důsledkem kádrové politiky internacismu (likvidovat cizí fyzicky a morálně pod libovolnými záminkami a protlačovat své na klíčové posty), tak i pro sovětskou moc nuceným důsledkem toho, že v Ruské říši na konci 19. století byli právě židé nejvzdělanější částí obyvatel, předháněje všechny ostatní etnické skupiny ve statistických ukazatelích vzdělanosti, a práce ve státních orgánech vyžadovala určitou minimální úroveň vzdělání, kterou ostatní obyvatelstvo, nepatřící ke „třídním nepřátelům“ - třídám, „nepřátelským“ proletariátu a rolníkům, - nedisponovalo.

Jinými slovy, pokud necháme stranou „politickou korektnost“, pak:

Velká říjnová socialistická revoluce byla celonárodní-socialistickou jen svými slogany, ve své podstatě byla židovsko-zednářsko-fašistickou a její určení bylo: změnit kapitalistickou formu vykořisťování většiny menšinou, založenou na moci peněz, na „pokrokovější“ formu, založenou na moci pravdě-podobajícího se, ale vědomě lživého sociologického vědění, a zaměnit při tom „elitární“ národní vládnoucí menšinu, za ještě „elitárnější“ kosmopolitní, mezinárodní menšinu v čele s představiteli židovstva a jeho dávnými okultními kurátory.

Ale v prvních letech mírového života se „světové zákulisí“ a jeho periferie v RSFSR-SSSR setkali s tím, že pracující a rolníci ve své většině byli loajální Sovětské moci a mnozí, zvláště mládež, ji aktivně podporovali ze své iniciativy. Avšak vedle toho v širokých vrstvách společnosti začalo růst to, co fašisté-internacisté nazvali „antisemitismem“. Ve vzniklých společenských podmínkách, takové osoby jako L.D.Bronštejn (Trocký), L.B.Rozenfeld (Kameněv), G.J.Apfelbaum (Zinovjev) a další jejich soukmenovci – tehdy kultovní vůdci revoluce a „pracujícího národa“, který zvítězil v občanské válce, nemohli být zosobněním státní moci v období tehdy teprve přicházejícího dlouhého období budování nového společenského uspořádání.

Také je třeba chápat, že pokud se revoluce odehrává během imperialistické války (ze které byli unaveni všichni kromě těch, kdo na ní vydělávali), jako to bylo v Rusku v roce 1917, ve společnosti se formuje jeden vztah k revoluci i vládě, vznikající v jejím důsledku – ať je jakákoliv, přesto je záchranou před chaosem. Ale ke stejné (podle politických cílů) revoluci je ve společnosti zcela jiný vztah, pokud nová vláda vzniká v důsledku vítězství agresora, který začal „revoluční válku za osvobození od kapitálu bratří pracujících v jiné zemi“, zatímco daní pracující sami ještě nedošli k tomu, že nevyhnutelně potřebují revoluci a novou vládu; nebo, pokud nová vláda vzniká ve výsledku organizace státního převratu v zemi, žijící mírovým životem. Tyto velmi významné politické okolnosti psychotrockisté-marxisté v SSSR nevnímali jako politickou realitu.

Kromě toho, dokud běžela občanská válka v Rusku, revoluční situace v zemích Evropy vyprchala, což dělalo světovou marxistickou revoluci v blízké budoucnosti nemožnou.

Tyto okolnosti vedly k tomu, že „světové zákulisí“ bylo nuceno souhlasit s úhlem pohledu V.I.Lenina, který ho vyjádřil už v roce 1915: nejdříve socialismus v jedné samostatně vzaté zemi, a potom přechod k socialismu ve všech ostatních zemích. Ve vedení VKS(b) se k tomuto pohledu přikláněl i J.V.Stalin.

Jak si všímali někteří badatelé životopisu J.V.Stalina, v dorevoluční době a v první porevoluční roky se on jako jeden z posledních přidal k zformované většině a tím začal dělat stranickou kariéru. Jeho práce byly napsány jednoduchým jazykem (viz jeho Sebrané spisy), což z jedné strany zajišťovalo snadné chápání ze strany prostého málogramotného a špatně vzdělaného pracujícího člověka, a z druhé strany, přesvědčovalo inteligenci, vládnoucí ve stranické špičce, o omezenosti J.V.Stalina, který údajně není schopen osvojit si „vysoce vědecký“ žargon, kterým mluvila a psala stranická inteligence, ale který nechápal prostý lid (imanentní, permanentní, fideismus, gnozeologie a podobná slova z literatury marxistické inteligence, se kterými se téměř nesetkáváme v pracích Stalina). Proto z úhlu pohledu stranických vůdců, podobných Trockému, Stalin nebyl ani vynikajícím stranickým filosofem, ekonomem, spisovatelem-publicistou, ani vynikajícím řečníkem, schopným mluveným slovem vybudit masy k revolučním činům. Vůdci-inteligenti a jejich stoupenci a pochlebovači ho považovali za špatně vychovaného (bez vybraných způsobů), hrubého, špatně vzdělaného (nedoučený seminarista), líného (v poslední deportaci nic nenapsal) a v souladu s tím, neschopného samostatně myslet.

To zrodilo iluzi, že Stalin může být řízen ze strany umnějších a vzdělanějších „vůdců“, dokonce pokud se stane nominálně první osobou ve stranické hierarchii. Proto pohyb Stalina k vrcholům vnitrostranické moci nevyvolal námitky ze strany „světového zákulisí“ a jeho periferie. Navíc J.V.Stalin nebyl Rus, stejně jako většina vůdců revoluce, byl národností Gruzín, což představovalo automatickou garanci potlačení růstu nebezpečí velkoruského nacionalismu a nacismu.

To vše přispělo k tomu, že „světové zákulisí“ mělo za přijatelné svěřit J.V.Stalinovi záležitost zosobnění úspěchů socialistického budování v jedné samostatně vzaté zemi.

Bolševici se ze své strany, v míře toho, jak se zdraví Lenina zhoršovalo, také zamýšleli nad otázkou, kdo povede jejich záležitost v budoucnu.

V tomto kontextu je nutné obrátit se k dokumentu, známému pod názvem „Dopis sjezdu“, který, jak hlásá historická tradice KSSS, byl napsán v několika sezeních různými sekretářkami ze slov V.I.Lenina poté, co utrpěl infart, někdy na přelomu let 1922-23. Chruščov ho ve svém vystoupení neuváděl v plném znění, ale uvedl jen několik frází, což mu umožnilo zdeformovat význam tohoto dokumentu jako celku v historii strany a politiky 20. let.

V dopise je řeč o tom, jak se v budoucnu vyhnout dalšímu rozkolu strany a zabezpečit stabilitu ÚV formálními prostředky, a ne dosažením jednoty názorů na všechny otázky na základě osvojení metodologické kultury poznávání a chápání světa všemi jeho členy:

Jak informuje N.S.Chruščov ve svém vystoupení, text tohoto dopisu byl rozdán delegátům 20. sjezdu.

Charakteristice Stalina je také zasvěcen dodatek k zápisu z 25. prosince 1922, jak informuje v zápisu ze 4. ledna 1923 už další sekretářka Lenina, L.A.Fotijevová (1881-1975):

Kromě toho, Chruščov ohlásil ještě dva dříve nepublikované dokumenty:

• Dopis N.K.Krupské Rozenfeldovi, který v té době předsedal Politbyru, se stížností na Stalina, který k ní byl hrubý v telefonním rozhovoru, když jí vyčetl, že Lenina informovala o nějakých politických záležitostech navzdory zákazu lékařů Lenina zatěžovat politikou do té doby, dokud se nezotaví po infarktu, který utrpěl v prosinci 1922.

• A osobní dopis Lenina Stalinovi s požadavkem omluvit se jeho ženě – N.K.Krupské za hrubost, projevenou v tomto telefonním rozhovoru.

Protože o mnohaletém románku V.L.Lenina s Innesou Armand delegáti 20 sjezdu na rozdíl od souputníků Lenina nic nevěděli, pak to na ně udělalo odpovídající dojem: že Stalin se ocitl v čele strany div ne navzdory vůli Lenina, který se údajně pokoušel odradit stranu od zvolení Stalina jejím vůdcem. A od té doby publicisté – stoupenci schématu chápání historie, zveřejněného N.S.Chruščovem na 20. sjezdu, mnohokrát komentovali „Dopis sjezdu“ V.I.Lenina, zvláště akcentujíce dodatek k dopisu ze 4. ledna 1923: prý už Lenin varoval, ale nevzali si to k srdci... jejich chápání se ale zcela míjí s faktem, před čím ve skutečnosti V.I.Lenin varoval bolševiky, a také s tím, že V.I.Lenin tím dopisem fakticky doporučil straně J.V.Stalina jako svého nástupce.

Pro pochopení před čím ve skutečnosti varoval Lenin stranu v „Dopisu sjezdu“, podívejme se klidně a bez emocí na charakteristiky, dané Leninem členům ÚV VKS(b). Všichni uchazeči o pozici vůdce strany, jakkoliv by se nenazývala, kromě J.V.Stalina, byli charakterizováni Leninem přímo jako nebolševici (Trocký) nebo jako subjekty, na které se nelze spolehnout (Kameněv, Zinovjev, Trocký, kterého v jedné ze svých prací Lenin nazval „jidáškem“), jako byrokraty, schopné distancovat se od živých záležitostí, zabývající se administrativním formalismem (Trocký, Bucharin, Pjatakov).

Zůstává jen J.V.Stalin, který už soustředil ve svých rukou ohromnou moc na pozici generálního sekretáře, což vypovídá o jeho organizačních schopnostech, o umění podporovat konkrétní odpovídající formy (administrativní stránku) a obsah, a o vůdčích schopnostech; avšak vedle toho bývá hrubý, netrpělivý, těkavý.

Při takových charakteristikách „vůdců“ je dodatek k „Dopisu“ ze 4. ledna 1923 čistá rétorika pro posluchače: „Bylo by třeba vybrat ne Stalina, ale někoho jiného: někoho přesně jako on, ale který by nebyl hrubý a byl by více trpělivý. Neznáte někoho takového? Já také ne.“

A zároveň je to signál Stalinovi: „Učte se zdrženlivosti, drahý druhu, jinak vám při všech vašich kvalitách srazí hlavu: zopakujete můj osud, odstraní vás dříve, než stihnete zakončit své dílo. Sám vidíte, že bolševických kádrů, schopných vůdčích pozic, mezi „vůdci“ strany není... a věc bolševismu je prodloužit třeba, jinak zednáři a jimi manipulovaní inteligenti-mluvkové zcela osedlají národ.“

Právě ve vztahu k zednářstvu je třeba ještě jednou okomentovat slova Lenina o tom, že „říjnová epizoda Zinovjeva a Kameněva samozřejmě nebyla náhodná, ale to jim jen málo může být dáváno osobně za vinu, podobně jako nebolševismus Trockému.“

Tato Leninova charakteristika L.B.Rozenfelda (Kameněva) a G.E.Apfelbauma (Zinovjeva), L.D.Bronštejna (Trockého) zavazuje srovnat ji s právním statusem nevolníků v otrokářské společnosti:

Otrok před společností svobodných lidí za nic neodpovídá. Za veškerou škodu, způsobenou otrokem, nese před společností odpovědnost jeho majitel. A jen majitel má právo potrestat otroka tak, jak uzná za vhodné, v čemž mu nemá právo jakkoli bránit nikdo z řad společnosti svobodných lidí.

Ale to charakterizuje i zednáře, spojené disciplínou vzájemného pronikání různých lóží do sebe navzájem.

V souladu s tím, charakteristika daná Leninem Rozenfeldovi, Bronštejnovi, Apfelbaumovi, je definicí právního statutu otroka v otrokářské společnosti, avšak vyřčená ne přímo, jako v našem textu, ale oklikou. V kontextu toho, co dnes víme o té epoše, včetně tématiky 2. a 4. kongresu Kominterny, Leninem danou charakteristiku té „trojky“ je možné chápat jediným způsobem a to jako poukázání na to, že jím nazvaní „vůdci“ strany jsou ve skutečnosti loutky, nevolníci majitelů zednářstva, výkonná periferie „světového zákulisí“.

A není třeba myslet si, že tento závěr je Leninovi připsán dodatečně, a Lenin měl ve skutečnosti na mysli něco jiného: Lenin byl vzděláním právník, historii práva od dávných dob znal, a vystupujíc na 4. kongresu Kominterny v prosinci 1922, požadoval, aby členové komunistických stran vystoupili ze zednářských lóží.

Pokud se dá Leninův „Dopis sjezdu“ k hodnocení různým lidem, neznajícím zákulisní okolnosti, pak pro jedny je v charakteristikách členů ÚV důležité jedno, a pro druhé něco zcela jiného.

To, že Stalin bývá hrubý, dovoluje si nedržet se „vybraných způsobů“, bylo významné (a je i nyní) pro představitele bezstarostné inteligence v řadách strany a pro „vůdce“, kteří také vzešli z řad inteligence nebo se k ní přičuchli během profesionální revoluční činnosti. Pro ně jsou jako vůdci přijatelní inteligenti-mluvkové, stejní jako oni sami.

Ale mezi prostými lidmi, kteří se zabývají reálnými věcmi, na jejichž úspěchu závisí život (tj. stranické masy), se v té době hrubost nepovažovala za prohřešek, jako tomu bylo v kruzích rafinované inteligence. Prostí lidé na hrubost člověka neobraceli a dosud neobrací pozornost, pokud člověk disponuje kvalitami užitečnými pro společnost, nebo pokud se za vnější hrubostí skrývá dobrota. Mezi prostými lidmi je obvykle nepřijatelná ne hrubost, ale povyšování se nad druhé, zneužívání sociálního nebo mocenského postavení, což může probíhat i v rafinovaně zdvořilých formách.

Pokud by Lenin napsal, že Stalin je posměvačný a povyšuje se nad ostatní, pak by se k takovému varování postavili jinak. Ale Lenin to nenapsal, protože k takové charakteristice Stalina neměl důvod.

Pro straníky-bolševiky z prostých lidí bylo důležité to, že Stalin soustředil ve svých rukou moc, tj. nebál se vzít na sebe starost o společné dílo, že disponuje vůdcovskými kvalitami a kvalitami organizátora skutečných záležitostí. A nadávky, hrubost zdaleka ne vždy jsou vyjádřením zloby, a dokonce jestli na hrubost dojde, zase rychle odejde... kromě toho, aby člověk, zabývající se reálnými záležitostmi, sklouzl k hrubosti, je třeba ho k tomu ještě nějak vyprovokovat, a to už jsou „zásluhy“ jiných.

A nelze zapomínat na to, že pokud o stycích se Stalinem víme jen ze svědectví jeho současníků, z nichž mnozí popisovali jen to, co slyšeli z doslechu a co bylo ještě přefiltrováno budoucími antistalinisty, pak v té době reálnou zkušenost kontaktu se Stalinem měl nejen Lenin, Krupská a další „vůdci“ strany. Proto o Stalinových „způsobech“ mohly panovat i jiné názory, nesouhlasné s míněním vyjádřeným V.I.Leninem v „Dopisu sjezdu“, a které se proto nestaly kultovými v epoše po 20. sjezdu.

Během perestrojky, kdy se znova aktivizoval „boj se stalinismem“, dávali v televizi dokumentární film, natočený v místě poslední deportace Stalina v Turuchanském kraji. Pod betonovou konstrukcí „akvária“, pod níž kdysi stál před počasím chráněný dům-muzeum, bylo prázdno. Na stěnách byly nápisy – jak prokletí na adresu Stalina, tak i prosby o odpuštění za to, že po jeho odchodu na onen svět neuchránili SSSR – první bolševický stát.

Potom ukázali stařenku – obyvatelku vesnice, která pamatovala Stalina za jeho života v deportaci. Byla jí dána otázka: „A co si pamatujete?“ Když otázka zazněla, oči se jí rozjasnily a odpověděla: „Byl to dobrý člověk, léčil bylinami lidi...“

Takže k různým lidem se J.V.Stalin podle všeho choval různě – v závislosti na tom, jací to byli lidé, co měli v sobě, co dávali společnosti a co v nich viděl sám J.V.Stalin...

Ve výsledku na základě takových charakteristik, daných „vůdcům“ V.I.Leninem, a na základě osobní zkušenosti a práce se všemi vůdci, bolševici ve VKS(b) podpořili právě J.V.Stalina jako vůdce strany.

Tak se i „světové zákulisí“, i bolševici v samotném Rusku shodli na tom, že Stalinovi, Josefu Vissarionoviči Džugašvili, je možné svěřit záležitost vedení budování socialismu v jedné samostatně vzaté zemi, ačkoli pod socialismem „světové zákulisí“ a bolševici chápali zcela jiné, vzájemně se vylučující typy společenského uspořádání a vzájemných lidských vztahů. Ve výsledku vzájemné vloženosti společensko-politických procesů tohoto druhu se tak J.V.Stalin stal zosobněním státnosti bolševismu ve 20. století.

A to vše vede k otázce o podstatě zednářství, marxismu, bolševismu a jejich vzájemného pronikání a peripetií v historii SSSR a strany - RSDSP – VKS(b) – KSSS.