4. Kult osobnosti a Stalin
Jidášův hřích 20. sjezdu · перевод (Čeština) · раздел 5 из 16
Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.
4. Kult osobnosti a Stalin
Referát N.S. Chruščova začíná z předmluvy:
Zdálo by se že vše je správně, s dobrými úmysly a aktuální, minimálně v době 20. sjezdu.
Otázka je jen v následujícím: A co když J.Stalin skutečně byl jedním z nemnohých manažerů v SSSR, který myslel za všechny a o všem, zatímco většina ostatních buďto myslet nechtěli nebo neuměli (stejně jako většina delegátů 20. sjezdu), nebo mysleli samostatně či mafiózně-korporativně z větší části o svých výhodách, a za všechny a o všem každý z nich přemýšlel jen v rámci svých služebních povinností a jen pod tlakem požadavků J.V.Stalina k podřízeným?
Prostí lidé, pracující mimo oblast státního-hospodářského řízení a lokálního řízení, neměli čas a sílu myslet na všechno a na všechny, navíc neměli dostatek informací, předvším v otázkách historie, ekonomiky, sociologie a psychologie.
Pokud to tak je, a tak tomu skutečně v době J.Stalina bylo (a je stále až do dneška), pak to ve společnosti vytvářelo objektivní osnovu pro to, aby si prostí lidé vážili Stalina především jako vedoucího (velitele, hospodáře, manažera...), který úspěšně řešil úkoly celospolečenské důležitosti, a teprve vládnoucí byrokratická mafie, předstíraje vážení si Stalina, vyráběla kult osobnosti Stalina a hřála se v auře toho kultu. Bez respektu mnoha prostých lidí ke Stalinovi by byl kult jeho osoby nemožný, podobně jako byl později objektivně nemožný kult osobnosti Chruščova, Brežněva, Gorbačova, které se také vládnoucí byrokracie a další leštiči klik snažili vyrobit přesně stejně, jak to dělali v době Stalina.
Přesto Chruščov ve své zprávě obešel mlčením objektivní předpoklady ke vzniku kultu osobnosti v SSSR a hned přešel k „objasnění“ subjektivního vztahu ke kultu osobnosti zakladatelů marxismu: K. Marxe a F.Engelse, - přiváděje odpovídající citáty z jejich prací, které těžko sám znal a věděl by kde je najít, ale referenti a loutkáři se zasnažili a odpovídající citáty dodali:
Po přečtení něčeho takového je možné dospět k názoru, že Stalin v otázce kultu osobnosti neměl vlastní názor, nebo se držel nějakých jiných pozic a na jejich základě cíleně budoval kult vlastní osoby.
Ve skutečnosti J.V.Stalin přímo a mnohokrát odsoudil pokusy mnohých hodnostářů a byrokratů oddělit se v roli nějaké nové sociální „elity“ a zjevně nechtěl být lídrem a zosobněním té „elity“. A pokud známe publikované texty samotného Stalina, pak poslední uvedený odstavec z referátu Chruščova si přímo říká o to, aby na něj navázal text samotného Stalina.
Uvedeme jeho dopis do „Dětizdatu“ (vydavatelství dětské literatury) při ÚV VLKSM z 16.2.1938:
«Jsem absolutně proti publikování „Povídek o dětství Stalina“. Knížka je plná faktologických nepřesností, překrucování, zveličování, nezaslouženého chválení. Autora zmátli pohádkáři, blábolisté (možná v dobré víře) a patolízalové. Je mi líto autora, ale fakt zůstává faktem.
Ale to není to hlavní. Hlavní je to, že knížka má tendenci zakořenit ve vědomí sovětských dětí (a lidí obecně) kult osobností, vůdců, neomylných hrdinů. To je nebezpečné, škodlivé. Teorie „hrdinů“ a „davu“ je antibolševická, eserovská teorie. Hrdinové dělají národ, pozvedávajího z masy(davu) na národ – říkají eserové. Národ dělá hrdiny – odpovídají eserům bolševici. Knížka lije vodu na mlýn eserům. Každá taková knížka bude lít vodu na mlýn eserům, bude škodit našemu společnému bolševickému dílu.
Radím knížku spálit.“ (J.V.Stalin, Sebrané spisy, svazek 14, březen 1934–1940, Moskva, nakladatelství „Pisatěl“ 1997, str. 249, zvýraznění textu J.Stalin)
Pro normálního člověka musí být z toho dopisu Stalina jednoznačně jasné, že kult osobnosti dělají ne idoly toho kultu, ale patolízalové, kteří si vybírají idoly nebo trpí licoměrností kvůli nějakým subjektivním okolnostem před výše stojícícmi osobami. A toto tvrzení není vědecký objev Stalina v oblasti psychologie a sociologie. To bylo známo odedávna ve všech kulturách.
Avšak delegátům 20. sjezdu v roce 1956 to jasné nebylo; nebylo to jasné ani celé antistalinistické „veřejnosti“ v následujících letech. To je idiotizmus a mravní rozklad nejvyššího stupně.
A pokud by Chruščov nebyl podlým, mohl by zahrnout do textu referátů i tento názor J.V.Stalina o škodlivosti kultu osobnosti „vůdců“ pro dílo budování socialismu a komunismu.
Ale v tom případě by se Chruščov musel v referátu věnovat i další problematice: Jak mohl vzniknout a rozkvétat kult osobnosti, navzdory jasně vyjádřenému přání samotné osobnosti – idolu kultu? - ale právě toto téma ničemové, kteří vypustili Chruščova s jeho referátem na sjezd, chtěli obejít mlčením.
Mohou existovat námitky, že uvedený dopis Stalina do „Dětizdatu“ přišel pozdě, protože se objevil až poté, co se kult zformoval; že o něm Chruščov nevěděl; že upomínání eserovské teorie „hrdinů“ a „mas“ v referátu Chruščova a i v dopise Stalina je souhra náhod, a ne svědectví toho, že autor referátu o tom dopise věděl a využil to při přípravě svého referátu.
Skutečně, za života Stalina vyšlo knižně 13 svazků jeho sebraných spisů, které obsahují práce do ledna 1934 včetně, a proto dopis do „Dětizdatu“ veřejnost neznala. Poslední svazek vyšel v roce 1951 a tím bylo vydávání přerušeno. A neexistují žádná svědectví, že to bylo z vůle Stalina, protože pro něj byly svazky Sebraných spisů téměř jedinou možností, jak své chápání historického procesu, perspektiv a dění obecně předložit v nezkreslené podobě veřejnosti. Stalin věděl, že se jeho život chýlí ke konci. Proto:
Zastavení vydávání sebraných spisů J.V.Stalina ještě za jeho života je dalším argumentem proti chruščovovské verzi o tom, že Stalin byl narcisistickým totálním diktátorem, který cíleně budoval kult své osoby.
Vydávání sebraných spisů J.V.Stalina bylo zastaveno za jeho života fakticky sabotáží vnitrostranické „antistalinistické“, a ve své podstatě antibolševistické mafie, během přípravy svazků, které měly následovat za 13. svazkem.
„V předmluvě k 1. svazku vydavatelé slibovali zahrnout do 14. svazku text let 1934-1940, zasvěcené boji za dokončení vybudování socialismu v SSSR, vytvoření nové Ústavy Sovětského svazu, boji za mír v situaci začátku 2. světové války“; 15. svazek měla tvořit „Historie Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Krátký kurs“; v 16. svazku měly být umístěny materiály z období Velké vlastenecké války.» (z předmluvy Richarda Kosolapova k výše citovanému 14. svazku sebraných spisů J.V.Stalina).
A po vraždě Stalina jeho „spolubojovníky“ nebylo vydávání sebraných spisů obnoveno, navzdory odpovídajícímu rozhodnutí ÚV KSSS o zvěčnění paměti J.V.Stalina, přijatému v březnu 1953. Dále, po 20. sjezdu bylo studium prací Stalina vyňato ze systému historicko-sociologického vzdělávání a stranické výuky, a samotné texty byly odstraněny z obecné dostupnosti knihoven, byly přemístěny do speciálních skladů, a nikdy už v SSSR vydány nebyly. Ale protože nenásledoval příkaz, aby občané odevzdali práce „tyrana“, které měli v osobním vlastnictví, v některých rodinách se zachovaly nedokončené sebrané spisy J.V.Stalina a jednotlivá vydání jeho prací a publikací v novinách. Díky tomu dnes máme možnost analyzovat podstatu 20. sjezdu.
Kontrastem k situaci s odkazem Stalina v SSSR je okolnost, že v polovině 60. let Hooverův institut válek, revolucí a míru (USA, Stanford, Kalifornie) publikoval svazky 14, 15, 16 sebraných spisů Stalina v originále. To znamená, že proběhl masivní únik informací z Institutu marxismu-leninismu při ÚV KSSS, který v sovětské době odpovídal za vydávání a dotisky prací vůdců světového komunistického hnutí. Únik mohl být neoficiálně povolen.
Vydání sebraných spisů Stalina v ruštině Hooverovým institutem znamená, že kurátoři USA akceptovali v osobě Stalina skutečného - vynikajícího – politika-komunistu. Potřebovali jeho práce pro to, aby mohli gramotně budovat svou globální antikomunistickou politiku; potřebovali je právě v ruském jazyce a ne v překladu do angličtiny proto, že během překladu překladatel nevědomky deformuje (uřezává) ten smysl, který přesahuje jeho vlastní chápání a nezapadá do jeho okruhu pojmů.
V souvislosti s tím bylo pro zjednodušení realizace globální antikomunistické politiky nutné, aby v SSSR stalinský ideový odkaz nebyl přístupný nikomu kromě těch, kde měl přístup do speciálních archivů.
To je opět na téma toho, že mluvit o 20. sjezdu a jeho vlivu na kvalitu budoucnosti všeho lidstva mimo kontext globální politiky – je intelektuální nedorozvinutost nebo idiotizmus, nebo záměrné klamání.
S tímto exkurzem do historie domácího a zahraničního knihtisku se vrátíme k referátu N.S.Chruščova na 20. sjezdu.
Pokud se podíváme z hlediska chronologie, pak:
• referát Chruščova uděluje hlavní pozornost událostem, které se odehrály od konce r.1934 – vražda Kirova, masové represe období „ježovštiny“, politické procesy let 1937-38, kdy Ježova na pozici lidového komisaře vnitřních záležitostí (analog dnešního ministra vnitra) nahradil Berija, Velká vlastenecká válka, „leningradský proces“ (Vozněsenský, Kuzněcov, Rodionov, Popkov a další dostali co zasloužili), „proces s lékaři“;
• a prakticky kompletně mlčí o tom, co se dělo do roku 1934 – čím se zabýval Jagoda na pozici lidového komisaře vnitřních záležitostí, čím se zabýval Trocký, Bucharin, Kameněv, Zinovjev a někteří další aktivisté revoluce, kteří zemřeli po r.1934. Mlčí také o boji s kosmopolitismem na konci 40. let.
Proto se podíváme na dobu, kdy „kult osobnosti Stalina“ ještě neexistoval.
Bylo 8.6.1926. Stalin byl Generálním sekretářem ÚV VKS(b)[53] teprve tři roky. Ještě neuběhlo ani 2,5 roku od okamžiku, kdy umřel Lenin. Ve zemi běžel NEP[54]. Ještě nezačalo projektování prvního pětiletého plánu, nezačala industrializace ani kolektivizace. Běží boj s všeobecnou negramotností. SSSR jako stát-superkoncern ještě neexistuje.
A kult už je.
Kult už je. Avšak v té době to nebyl kult nějaké konkrétní osoby, ale množství kultů mnohých osob - „vůdců revoluce a hrdinů občanské války“: Lenina, Krupské, Trockého, Buděnného, Vorošilova, Frunze, Tuchačevského – to jsou kulty všesvazového rozsahu. Kulty lokálního rozsahu: Zinovjeva (lokální leningradský s ambicemi na všesvazovost); a kromě uvedených ještě množství lokálních kultů „hrdinů revoluce“ menšího významu. Některé kulty kulminovaly a vytrácely se (Trocký, Zinovjev); některé přežili své idoly (Lenin, Frunze); další „měly právo na existenci“ (Buděnný, Vorošilov, Tuchačevský).
Avšak kulty osobností ve velkém nevznikly v roce 1926, začaly vznikat během úspěchů revoluce let 1905-1907 a 1917 a občanské války. Samotné idoly se stavěly ke svým kultům různě: Lenin a Džerzinský podle dobových svědectví byli proti kultu svých osob a celkově se oddávali dílu, kterému sloužili. Trocký, Zinovjev, ačkoliv občas i něco dělali (naše otázka: co?), se podle dobových svědectví rádi chvástali, kult osobnosti jim byl příjemný.
Zde je třeba obrátit pozornost ještě na jednu okolnost. V důsledku vítězsví revoluce r. 1917 v Rusku skončilo období nadvlády ideologie idealistického ateismu a začalo nastolování nadvlády ideologie marxismu – materialistického ateismu. Ale přitom lidé ve své většině zůstali stejní, hlubiny jejich psychiky (což je hlubší úroveň než ideologie vyjádřená slovy) zůstaly beze změny.
Proto všechny naděje, které se dříve upínaly k Bohu, se v důsledku přechodu od idealistického ateismu k materialistickému ateismu staly „bezprizornými“. To vytvářelo automaticky realizované předpoklady k tomu, pozvednout hlavu státu do statusu „nadčlověka, disponujícího napřirozenými kvalitami, podobně bohu“ (slova z referátu Chruščova), pokud se v jím prováděné politice budou realizovat sny dostatečně širokých sociálních vrstech.
V politice, prováděné pod vedením Stalina, se naděje dostatečně širokých vrstev společnosti (mnohem širších, než věčně nespokojené skupinky inteligence) s železnou pravidelností realizovaly v životě, ačkoliv docházelo i k chybám, i ke zneužívání moci ze strany mnoha stranických, státních a hospodářských hodnostářů.
Kult osobnosti vůdce strany by v těch podmínkách byl nemožný jen v tom případě, pokud by společnost byla výrazně psychicky-mravně jiná nebo, pokud by politika klamala hlavní naděje a sny dostatečně širokých vrstev lidí (což se dělo později, v době Chruščova, Brežněva, Gorbačova a Jelcina), v důsledku čehož oni ze zrazení svých nadějí obviňovali vůdce. Kvůli realizaci hlavních snů a nadějí v životě jsou lidé schopni přetrpět a odpustit mnohé, ale když to nejdůležitější není, pak neodpouštějí ani drobnosti.
Tím, že se Stalin po smrti Lenina stal de-iure prvním člověkem ve straně, dostal se do procesu tvoření kultů s velkým zpožděním, okolo 5-7 let. Ale přeci jen se dostal. V důsledku úspěchů politiky, prováděné pod jeho vedením a jím zosobňované v podmínkách masové tvorby kultů, která začala už během revoluce a během občanské války, kult jeho osobnosti následně zastínil všechny ostatní osobnostní kulty.
Jak reagoval na první pokusy „kultizace“ ve vztahu k němu dává pochopit jeho vystoupení „Odpověď na pozdravy pracujících železničních dílen v Tiflisu (Tbilisi)“ z 8.6.1926:
Je jasně řečeno: Všechno je to absolutně nepotřebné přehánění, - proč se tedy lidé neřídili jasně vyjádřeným míněním „vůdce“? - Proto, že sociální psychologie byla taková, že ať už to Stalin chtěl nebo ne, společnost – miliony lidí – sami tvořili kult jeho osobnosti a jen málokdo byl schopen držet se stranou od toho kolektivního šílenství.
Kromě toho:
Tvořit kult osobnosti nebo určitých pozic, to je systémový princip budování moci, kterému jsou staletí věrné mnohé zákulisní politické síly, a konkrétně zednáři.
Avšak v rámci chruščovského mýtu je možné i tento fragment odpovědi sám o sobě ohodnotit jako obvyklé rituálně-etiketní řeči, jejichž cílem je skrýt za slovy o skromnosti pýchu, domýšlivost a samolibost.
Ve skutečnosti Stalin nebyl takovým, jakým ho představoval referát Chruščova a veškerá literatura, která následovala a která pramenila z toho referátu. On vnímal své současníky takové, jakými byli. Přitom jedněch si vážil a druhých nikoliv. S těmi, koho si vážil, se snažil budovat normální lidské vztahy, staral se o ně jako přítel. K těm, koho si nevážil, byl formálně korektní. Ve vztahu k těm, kdo vyvolal z jeho strany nejen absenci úcty, ale i opovržení, se ne vždy byl schopen držet v hranicích formální korektnosti a ukazoval jim jejich místo, občas i veřejně, což uráželo jejich samolibost. Ale odstranit takové lidi z aparátu Stalin ne vždy považoval za vhodné: deficit sociálně odpovědných řídících kádrů a vysokých profesionálů mimo sféru řízení, v kombinaci s přebytkem ambiciozních hlupáků, kteří se rvali ke korytu na úkor méně průbojných, to byla a je chronická nemoc ruské společnosti. Tím spíše Stalin neusiloval o likvidaci těch, ve vztahu ke komu u něj vznikla osobní nepřízeň.
Mezi těmi, komu se povedlo vyvolat k sobě opovržení Stalina, byl podle všeho i Chruščov. A jak už je jasné z analýzy jím přečteného referátu na 20. sjezdu, Chruščov v sobě měl nějakou lživost a kluzkost, což vyvolávalo nechuť u mnohých lidí, kteří byli nuceni s ním pracovat. Proto v daném případě není na místě vytýkat Stalinovi, že ho neměl v lásce.
Ale v roce 1956 většina lidí neznala, jakým byl Stalin v soukromém životě: systematicky se s ním setkávali jen pracovníci vyšších úrovní stranického a státního aparátu, a také vedoucí profesionálové různých oblastí činnosti; vzpomínky těch, kdo se z titulu své pozice systematicky setkával se Stalinem v různých dobách jeho života, ještě nebyly v roce 1956 napsány a publikovány.
Straničtí a státní funkcionáři úrovně Chruščova, kteří byli v systematickém kontaktu se Stalinem během mnohých let a někdy i desetiletí, v podmínkách stálé „kultizace“ ze strany většiny populace, která kultovní osobu znala jen ze sdělovacích prostředků a nepřímo – podle zlepšování kvality života od pětiletky k pětiletce, byli přijímáni jako blízcí stoupenci Stalina a jeho učedníci, kteří měli jeho plnou důvěru. Proto když Chruščov uvedl příklady zneužití moci, které existovaly ve stalinské epoše, mnozí mu uvěřili v důsledku absence vlastní zkušenosti kontaktu se Stalinem a vnímání členů ÚV a Prezídia ÚV jako skutečných komunistů, kteří se v takové kvalitě osvědčili činy během stalinské epochy.
V dnešní době, pokud provedeme tématickou rešerši textů publikovaných vzpomínek osobního kontaktu se Stalinem těmi, kdo s ním systematicky pracoval roky a nevyvolal u něj opovržení ke své osobě, vznikne jiný obraz, vyvracející chruščovskou verzi původu kultu osobnosti Stalina a vyvracející ten mravně-psychologický profil monstra, který se zformoval ve vědomí mnoha lidí pod vlivem subkulturní tradice liberální inteligence a dalšího lumpenu, pramenící z chruščovského referátu na 20. sjezdu.
Konkrétně, letecký konstruktér Jakovlev ve svých pamětech „Cíl života“ píše následující:
Z toho je možné pochopit, že Stalin skutečně bral lidi takové jací jsou, a kult své osoby vnímal jako objektivní danost epochy, ve které žil. Ale lidí si vážil, a nevynechával možnost zdůraznit svůj ironický postoj ke kultu své osoby, dávaje tím najevo, že ve společnosti normálních lidí nejsou kulty na místě; podporoval a stimuloval projevy iniciativy a odpovědnosti ze strany lidí, usiloval o rovnoprávné přátelské vztahy:
A Stalin se těch principů skutečně držel v praxi. V pracovním kontaktu s ním někteří specialisté občas sklouzávali k sprostým slovům a vyvolávali jeho hněv vůči sobě. O tom je možné se dozvědět z jejich pamětí: nepadli jako oběti represí.
Jako příklad uvedeme vzpomínky dělostřeleckého konstruktéra V.G.Grabina „Zbraň vítězství“ (Moskva 1989). Grabin informuje o diskusi na zasedání Státní obranné komise (GKO) o možnostech zvyšování produkce dělostřeleckých zbraní:
Grabin není jediný, kdo uvádí fakta podobného druhu, kdy při posuzování věcí vyjadřovali krajně razantně svůj nesouhlas s názorem Stalina. Stávalo se i, že některým to v zápalu diskuse ujíždělo a začali div ne na Stalina sprostě řvát, a on je potom uklidňoval a přiznával jejich správnost v těch či oněch konkrétních otázkách – prázdné řeči nespojené s konkrétními záležitostmi však Stalin netrpěl.
A zvláště obracíme pozornost čtenáře na to, že Stalin se omluvil Grabinovi ne při dalším zasedání v Kremlu ohledně otázek dělostřelectva za nějakou dobu; Stalin pochopil, že se mýlil a sám ho vyhledal, aby se mu omluvil a uklidnil ho, pamatuje si na to, v jakém stavu opustil Kreml a kolik je obecně kolem něj šplhounů a patolízalů.
A nyní co tvrdí ve svém referátu Chruščov:
Se Stalinem bylo možné posuzovat i téma represí a jejich neodůvodněnosti, ale posuzovat ne z pozic abstraktního humanismu, ale konkrétně a ohledně podstaty. A.S.Jakovlev uvádí svůj rozhovor se Stalinem v červenci 1941:
Chruščov ve své referátu neuvedl ani jeden fakt podobný tomu, o čem informují Grabin a Jakovlev, ačkoliv nemohl nevědět, že takové události byly a že nebyly vyjímkou. Ale to bylo v rozporu s jím ohlašovaným oficiálním schématem „pravdivého“ chápání epochy: „Stalin byl mocichtivý maniak, a my všichni ostatní jsme nevinné oběti jeho maniakální podezřívavosti, nedůvěry a nekompetence.“
Ve výše uvedeném úryvku Grabina je fráze, kterou jsme označili aspekt, důležitý pro chápání osoby Stalina a vztahů okolí s ním: „můj spor se Stalinem měl – pokud člověk nevnikne do podstaty věci – charakter výzvy, a lehce ho bylo možné označit za sabotáž nebo záškodnictví.“ Na stejný aspekt, tentokrát v podání Stalina, ukazuje Jakovlev: „Schopný člověk, dobře pracuje, ostatní mu závidí a kují pikle. Pokud je to navíc smělý člověk, říká, co si myslí, to vyvolává nespokojenost a přitahuje pozornost podezřívavých čekistů, kteří sami obor neznají, aochotně se opírají se o různé řeči a pomluvy...“
Proto vzniká otázka: „Mohl Stalin – sám osobně – prověřit všechny vyšetřovací spisy a oddělit z nich ty, v jejichž osnově ležely pomluvy nebo vyřizování účtů, nebo přílišná horlivost samotných „čekistů“, a ty, kde bylo skutečně odhaleno záškodnictví nebo jiná protistátní činnost?“ Odpověď je zřejmá: nemohl... A nikdo – ani Stalin, ani Kristus, ani kdokoli jiný nemůže zaměnit svou osobou, jakkoli talentovanou, celý státní aparát a veškerý hospodářský aparát jakékoli země.
A nedostatek profesionálně gramotných kádrů a jednoduše čestných lidí byl tehdy stejně jako dnes. Ale o tom Chruščov ve svém referátu na 20. sjezdu neřekl nic. A proto, nevnikneme-li v podstatu věci, vypadá to, že Chruščov měl pravdu: Stalin byl maniakálně podezřívavý tyran a všichni ostatní – nevinné oběti.
Ale to, že sám Chruščov a následující „vůdci“ KSSS a SSSR nechtěli vnikat v podstatu věcí, nechtěli systematicky a ohledně podstaty otázek pracovat s dopisy, které proudily na jejich adresu od prostých lidí i od specialistů, kteří byli zapálení pro věc, a důvěřovali ve všem oficiálním dokumentům a názorům byrokratické hierarchie, - to je fakt; a to, že často nestrpěli námitky, to je také fakt.
A pokud někdy námitky tolerovali, pak vyřešení konfliktu názorů předávali podřízenému aparátu byrokracie, který transformoval konflikt názorů na konflikt osob ohledně nepřijetí ze strany podřízených nebo prostých lidí údajně moudrých rozhodnutí vyššího vedení, zaujímaje v tom konfliktu stranu „vedení“, jehož názory sami i formovali.
Během vlády nástupců Stalina zatýkali málokoho z řad profesionálů za záškodnictví nebo „politiku“ (článek 58 TZ), ale profesionály, kteří vyjadřovali svůj nesouhlas s nadřízenými, přesto za vlády Chruščova a jeho následníků vytěsňovali ze státního aparátu a ze sféry profesionální činnosti. To odlišuje danou epochu, jejíž začátek položil 20. sjezd, od epochy J.V.Stalina: při Stalinovi se profesionalita oceňovala a hromadila v aparátu a všech profesionálních sférách.
Rozdíl v tempu vědeckotechnického rozvoje, ekonomického a celospolečenského rozvoje SSSR ve srovnání s tehdejšími vedoucími kapitalistickými velmocemi za epochy J.V.Stalina a v pozdější době, je integrální potvrzení lživosti 20. sjezdu a vší politiky z něj pramenící: otrocká práce je neefektivní, a režim J.V.Stalina nemohl být výjimkou z tohoto obecného pravidla historie, stejně jako nebyly výjimkami z toho pravidla postalinské režimy v SSSR a Rusku.
Jinými slovy:
Pokud ve stalinské epoše bylo tempo ekonomického a celospolečenského rozvoje SSSR vysoké, pak to znamená, že ona, na rozdíl od pozdějších dob, nebyla epochou tyranie, založené na strachu a otrocké práci, ačkoli mnozí v SSSR byli naplněni strachy, včetně těch, které byly vyvolány reálnými případy zneužití moci a záměrného záškodnictví antibolševických politických sil.
Tj. podstata zneužití moci a chyb v politice ve stalinské epoše leží z větší části ne v osobě J.V.Stalina, ale v osobách pokud ne milionů, pak stovek tisíc jedinců takových typů pochlebovačné mravnosti, jako N.S.Chruščov a jeho kurátoři. Klíč k chápání epochy, jejíž začátek položila revoluce roku 1917 v Rusku, dal už na konci 19. století ruský historik V. Klučevskij. Perpektivy úspěchu „projektů“ transformace společenských vztahů v duchu socialismu, kterým propadli ultraleví intelektuálové v druhé polovině 19. století, charakterizoval jednou větou: „Společnost spravedlivého soužití, složená z lumpů.“ V souladu s tímto klíčem, který nechtěli N.S.Chruščov a další kritici Stalina použít:
Obvinění na adresu Stalina jsou ve své podstatě obviněními z toho, že on, jsa v čele strany i státu, neudržel na uzdě veškerou cizí mravní spustlost všech obyvatel SSSR, a konkrétně pracovníků stranického a státního aparátu. Ale to nebylo v silách nikoho: Státní výnosy o všeobecné mravnosti a čestnosti jsou dodržovány právě natolik, nakolik je společnost sama mravná a čestná a nakolik jsou státem zastrašeni zlo-činci (zlo-konající) různého druhu, v důsledku čehož jsou zlo-konající nuceni licoměřit a předstírat blahorodné a dobré lidi. Tak to bylo a tak je to stále.
Ale to skončí – lidé jsou dlužní vyjasnit si, co si přejí:
• být společností spravedlivého soužití, pro což je třeba především pracovat na sobě, stát se pořádným svědomitým člověkem;
• nebo být společností lumpů, která je v perspektivě odsouzená k samolikvidaci.