6. Zednářství, marxismus, bolševismus – tři „rozdíly“

Jidášův hřích 20. sjezdu · перевод (Čeština) · раздел 7 из 16

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

6. Zednářství, marxismus, bolševismus – tři „rozdíly“

6.1. Globální politika a zednářství

Globální politika jako historický jev se neobjevila ve 20. století spolu se zavedením takových institucí jako „Liga národů“ a OSN. Jedná se o dávný jev, jehož stáří je minimálně 3000 let. Minimálně takové je stáří toho proudu globální politiky, který vytváří všem národům většinu problémů během posledních několika století a dvou posledních tisíciletí. Podstata tohoto proudu globální politiky je vyložena v Bibli následovně:

Hierarchie všech údajně Křesťanských Církví, včetně hierarchie „ruského“ „pravoslaví“, trvají na svatosti té amorálnosti, a kánon Nového zákona, který prošel cenzurou a úpravami ještě před Nicejským koncilem (325 n.l.), to hlásá ve jménu Krista, bez jakýchkoliv opodstatnění, na věky věkův jako blahou Boží Vůli:

Při přiznání svatosti Bible a přesvědčení o nezdeformovanosti Zjevení v ní, rasově-“elitární“ fašistická doktrína zotročení všech - „Deuteronomium-Izajáš“ - se stává hlavní politickou doktrínou v kultuře biblické civilizace, a Nový zákon programuje psychiku pastvy církví jména Kristova na podřízení se kurátorům biblického projektu zotročení všech:

To je konkrétní smysl Bible, v jehož důsledku vznikla a kterým se řídí veškerá biblická civilizace – takzvaný „Západ“ a zčásti Rusko. Všechno ostatní v Bibli jsou detaily a doprovodné okolnosti, namířené na uvolnění vědomí a zotročení vůle lidí.

Ve výsledku se v biblické regionální civilizaci formuje svébytný systém vnitrosociálních vzájemných vazeb, pronikající do všech států a národních společností, přiznávajících Bibli status svatého písma nebo alespoň stavících se k ní smířlivě z nevědomosti nebo z mravní letargie, nerozlišujíce Dobro a Zlo:

Nejvyšší úroveň hierarchie – kurátoři (majitelé, organizátoři) projektu, dávající přednost tomu vyhýbat se publicitě ve své činnosti.
Druhá úroveň hierarchie – zákonu oddaní židé, na které je vložena mise bezprostředního řízení v regionech, kde jsou židovské diaspory.
Nejnižší úroveň – přívrženci tradičního křesťanství v jedné z jeho modifikací na základě kánonu Nového zákona a tradic výkladu Bible pro nežidy, a také ateisté a představitelé jiných věrouk, nemající v sobě alternativní globální projekty.
Plus k tomu - „pojící tkanivo a nervová tkáň“ systému, spojující jeho komponenty dohromady a zabezpečující jejich interakci, - zednářstvo, fungující a činné na základě principů:

• každý v míře svého chápání pracuje na to, co chápe, a v míře nechápání – na ty, kdo jsou zasvěceni do vyšších stupňů, a na ty, kdo chápou více nezávisle na dosaženém stupni zasvěcení nebo jeho absenci;

• absolutní podřízenost a odpovědnost nositelů nižších stupňů před vyššími.

Přitom stupně 1-33 mohou získat všichni, kdo si přejí účastnit se projektu a komu v tom není odmítnuto; stupně 34-66 mohou získat jen židé, a od 67 výše jen rabíni.

Přináležitost k vyšším stupňům v každé sekci vyžaduje ve většině případů (ačkoliv mohou být i výjimky) dědičnou příslušnost uchazeče k systému. Taková rasově-klanová filtrace a požadavek dědičné příslušnosti jsou dostatečně spolehlivou ochranou od vzestupu antizednářské agentury, instalované do zednářstva, na vedoucí pozice v systému během života jednoho pokolení, o čemž se konceptuálně negramotní bojovníci s „židozednářským spiknutím“ (ve kterém jsou „židé“ i zednáři všeho všudy figurky, rozestavěné trochu komplexněji než v šachu) nezamýšlejí (a konceptuálně zdatní lidé, nepatřící k biblickému projektu, nepotřebují vnikat do těchto struktur s cílem zaujímat v nich vedoucí pozice a měnit charakter činnosti).

A pro to, aby se ve společnosti neformovaly představy o systémové celostnosti a konkrétních cílech biblické kultury, učebnice historie nehovoří nic souvislého o biblické globální sociologické doktríně a o zednářstvu, jako nástroji její realizace, čímž deformují představy většiny o průběhu historie a politiky.

Tj. zednářstvo se zabývá budováním globálního státu, jak o tom nezakrytě informuje Sovětský encyklopedický slovník (viz dodatek 3 této práce), ale dělá to nikoliv abstraktně - „obecně“, ale konkrétně – v korytě výše uvedeného programu globální politiky (o čemž téměř všechny zdroje, jejichž autoři píší o globální politice a zednářstvu, mlčí).

Nicméně ve svých vnějších projevech zednářstvo je ideologicky všežravé v doslovném smyslu slova: ono hltá, vyžírá zevnitř, všechna konceptuálně bezgramotná společenská hnutí, a, konajíc pod přikrytím jejich ideologií, realizuje opět tentýž biblický projekt zotročení všech. Ideologická všežravost takového druhu se prezentuje společnosti jménem zednářstva i anynomně jako tolerantnce k cizím názorům, přesvěčením a vyznáním.

Usilování lidí a společností k získání konkrétních odpovědí na otázku „Co je pravda?“, zvláště v otázkách sociologie, za sebou vleče nesnášenlivost k chybám, nedostatkům a lžím, a protože to podrývá systémotvorný princip ideologické různorodosti a tolerance v jejich zednářském výkladu, pak se to kritizuje jako jeden z nejtěžších zločinů v oblasti duchovního života společnosti.

To vede k otázkám:

Marxistický socialismus-komunismus, je to skutečně alternativa k biblickému projektu zotročení všech, nebo nová ideologická forma biblického projektu zotročení všech, ale přizpůsobená ne k podmínkám starověku, ale k podmínkám života technicky rozvinuté civilizace?

Proč komunistické hnutí pod znamením marxismu-leninismu, které vystoupilo na 2. a 4. kongresu Kominterny proti zednářstvu, v průběhu času nějak zapomnělo na toto téma: zapomnělo proto, protože ten problém byl vyřešen ve prospěch komunismu? Nebo proto, že zednářstvo vyžralo zevnitř světové komunistické hnutí, které ve 20. století fungovalo pod znamením marxismu-leninismu?

Pro odpovědi na tyto otázky je třeba chápat roli „ezoterických“ a „exoterických“ učení v životě davově-“elitárních“ společností.

6.2. Esoterismus a exoterismus v životě davově-„elitární“ společnosti

„Esoterismus“, „esoterický“ a slova se stejným kořenem pochází z řeckého slova, znamenajícího „vnitřní“. V současném lexikonu „esoterický“ znamená „tajný“, „skrytý“, „určený výhradně pro zasvěcené“ (o religiozních obřadech, mystických učeních, politických doktrínách atp.)

Opak „esoterismu“ - „exoterismus“, „exoterický“ a slova od stejného kořene, pochází od řeckého slova znamenající „vnější“. V současném lexikonu se „exoterický“ používá mnohem méně a znamená „netvořící tajemství“, „určený pro nezasvěcené“ (o religiozních obřadech, mystických učeních, politických doktrínách atp.), určený pro všechny.

Jinými slovy pár „esoterismus-exoterismus“ předpokládá, že:

• má být učení (doktrína), určené pro širokou propagaci ve společnosti (to je exoterismus), a učení (doktrína) pro „lepší“, „vyvolené“ (to je esoterismus).

• A obě učení (doktríny) mají být v souladu navzájem tak, aby ten pár celkově zabezpečoval samořízení společnosti v korytě jedné a téže koncepce, jejíž podstatu však neznají „esoteristé“ nebo „exoteristé“, ale kurátoři jednoho i druhého učení a jejich nositelů; a také ti, kdo jsou světonázorově nad „esoterismem“, „exoterismem“ a jeho kurátory.

V praxi esoterismus představuje ne nějaké tajné nebo zašifrované texty, ale určitou množinu návyků, ve vztahu k nimž jsou esoterické texty jen systém ukazatelů k osvojení těch návyků, organizovaný takovým způsobem, aby byla vysoká pravděpodobnost toho, že člověk, jemuž ta informace není určena, v daném systému ukazatelů samostatně nic nepochopí a odpovídající návyky nezíská. Aby mohl člověk ovládnout návyky, vlastní představitelům esoterického systému, kromě esoterických textů je nutná ještě pomoc ze strany nositelů odpovídající tradice.

Tato dvojice „esoterismus-exoterismus“ může existovat a kultivovat se ve společnosti buď zjevně (jako to bylo v antickém Řecku, kde všichni věděli, že jsou esoterická učení, ale jen zasvěcení znali jejich podstatu). Ale může existovat a kultivovat se skrytě mlčky (jak se to děje nyní, kdy společenské vědy pro masy zpochybňují řízený charakter globálního historického procesu a historie států, navzdory tomu, že jsou to procesy řízené zákulisními mafiemi zasvěcených „esoteriků“ a kurátorů odpovídajícího „esoterismu“). Při skrytém rozdělení na „exoterismus“ a „esoterismus“ se jedno i druhé (a stejně i verze jednoho a téhož učení), určené „pro všechny“ a „pro profesionály“, nazývají nějak jinak. Přitom společnost si nemusí uvědomovat fakt řízení jejího života prostřednictvím dvou učení: jednoho pro všechny a druhého „pro vyvolené“. V tom případě může ve společnosti vznikat iluze absence esoterismu, vedoucí k tomu, že převaha jedněch lidí nad druhými při získávání sociálního statusu se zdá podmíněná výlučně jejich talenty, a ne tím, že jedni jsou nositeli esoterických znalostí a jsou organizováni na mafiózně-klanovém principu, a druzí jsou nositeli v něčem neadekvátních exoterických vědomostí a jsou rozrůzněni.

Proto i v takovém případě, stejně jako při zjevné přítomnosti dvojice „esoterismus-exoterismus“, „profesionálové“ kompletně vládnou nad životy a činností „amatérů“, kteří jsou – kvůli vlastnostem učení „pro všechny“ - připraveni o možnost přesvědčit se o tom, že činnost „profesionálů“ odpovídá koncepci, která se jim zalíbila, a ohlášené v učení „pro všechny“, do té doby, než „amatéři“ nesklidí plody své důvěry „profesionálům“-řídícím kádrům.

Plody důvěry mohou být různé:

• Stalin sliboval kulturní a ekonomický růst SSSR, sliboval porážku nacistického Německa, sliboval systematické snižování cen na zboží základních potřeb jako jeden z prostředků zvyšování životní úrovně všech, a SSSR pod jeho vedením slibů dosahoval.

• Chruščov, Brežněv, Gorbačov, Jelcin také mnoho slibovali. Každému z nich věřili mnozí – zpočátku; potom proběhlo zklamání a začínali čekat na příchod nástupce, kterému také začínali věřit, a za nějakou dobu se znova rozčarovávali, setkavše se s nesouladem slibů a výsledků, ke kterým přiváděli národ ti, komu byla prokázána důvěra.

Ale pro většinu členů společnosti celkově a členů VKS(b) – KPSS, konkrétně, bylo v obou případech charakteristické to, že dopředu nebyli schopní říct nic konkrétního: zda se sliby „vůdců“ zhmotní v životě nebo ne.

V podmínkách skutečné demokracie jsou výsledky prokázání důvěry předvídatelné dopředu, a právě na základě předvídatelnosti následků takového druhu se dělá volba vedoucích kvalifikovanou většinou v souladu s procedurami realizace demokracie. Pokud procedury jsou, ale předvídatelnost následků není, pak to není demokracie, ale nějaká mafiózně-oligarchická moc tvářící se jako demokracie.

Přitom marxismus v SSSR byl učením pro všechny a prezentoval se jako vrchol lidské mysli, což podrozumívalo absenci nutnosti nějakého tajného učení pro „vybrané“. Avšak při panování v kultuře toho „vrcholu lidské mysli“ sovětská společnost nenabyla moc nad sebou samou a utrpěla krach, což dává opodstatnění podezřívat, že marxismus byl svého druhu antiintelektuální virus, před kterým chválená předrevoluční inteligence nechtěla nebo neuměla Rusko ochránit.

Odpověď na otázku o tom, zda je marxismus alternativou fašistickému biblickému projektu zotročení všech, dal ne N.S.Chruščov a další humanisté-abstrakcionisté, označující J.V.Stalina za zplozence pekel, ale dal ji sám Stalin. Avšak on neměl možnost vyjádřit se o tom přímo.

6.3. Marxismus jako nástroj zotročování

Ke konci svého života J.V.Stalin vynesl smrtelný rozsudek marxistické doktríně. V jeho poslední ve své době masově vydané práci „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“ - rukověti pro bolševiky budoucích pokolení – jsou tato slova:

To skutečně bylo tak, protože daňově-dotační mechanismus byl namířen na snižování cen v míře růstu produktivity. Stalin pokračuje:

Pokud se z politekonomie marxismu odstraní Stalinem zmíněné pojmy, pak z ní nic nezůstane, se všemi důsledky pramenícími pro marxismus.

Spolu s „dodatečným produktem“ a dalším zmizí i kouřová clona „dodatečné ceny“, která údajně existuje a kterou si vykořisťovatel přisvojuje, ale kterou Stalin neuvedl jmenovitě.

Uvedeným fragmentem své práce Stalin ukázal přímo na metrologickou nekonzistenci marxistické politické ekonomie: všechny jím vyjmenované prvotní kategorie jsou nerozlišitelné v procesu praktické hospodářské činnosti. V důsledku toho se objektivně nedají měřit v procesu hospodářské činnosti. Proto nemohou být součástí praktického účetnictví ani na úrovni podniku, ani na úrovni státního plánování a regulace. V důsledku toho není na jejich základě možná ani analýza minulé činnosti, ani prognóza a plánování.

To znamená, že marxistická politická ekonomie je společensky škodlivá, protože její propaganda deformuje představy lidí o průběhu procesů výroby ve společnosti a jejich řízení.

Ale jak tvrdí marxisté (a o čem jsou mnozí z nich upřímně přesvědčeni), marxistická politekonomie je výsledek aplikace dialekticko-materialistické filosofie k poznání výrobně-spotřebních vztahů ve společnosti.

Avšak pokud je výsledek špatný, pak poté, co si to společnost uvědomí:

Nevyhnutelně vyvstane otázka o revizi dialekticko-materialistické filosofie „mraksismu“, její teorie poznávání a praxe její aplikace ke zkoumání nejrůznějších jevů v životě přírody a společnosti.

V důsledku revize takového druhu se nevyhnutelně objeví nějaká jiná filosofie, obsahující kvalitativně jinou teorii poznání, která při upřímném přístupu k záležitosti revize a poznání nevyhnutelně bude efektivnějším prostředkem poznání života a ochrany psychiky jedince i společnosti před všemožnými nesmysly a zlými úmysly.

Pokud to chápeme a charakterizujeme marxismus jako celek, pak dostaneme následující:

• Hlavní otázka jeho filosofie „Co je prvotní: hmota nebo vědomí?“ odvádí stoupence té filosofie od podstaty hlavní otázky o způsobech realizace mnohovariantní prognostiky budoucnosti a volby nejlepší varianty pro realizaci v praxi. Proto pod nadvládou marxistické filosofie není možný rozvoj teorie řízení, a jako důsledek – v otázkách řízení gramotná samoorganizace společnosti při identifikaci a vyřešení svých problémů.

• Jeho politekonomie je metrologicky neadekvátní, což do ní vylučuje integraci účetních metod (především analytického účetnictví) a metod ekonomické prognostiky a plánování na mikro- i makro-úrovních výrobně-spotřebního systému společnosti. Proto pod nadvládou marxistické politické ekonomie není možný rozvoj ekonomických aplikačních odvětví teorie řízení.

• V důsledku toho „internacionalismus“ marxismu neznamená mír a družbu národů a vzájemnou pomoc a respekt lidí bez rozdílu ras a národností, ale antinárodní – internacistický – fašismus při vedoucí roli židovské diaspory v kultuře a vládě společností, zotročených marxismem.

Při takovém faktickém stavu věcí ve fundamentálních vědeckých discipínách sociologie (filosofie a politické ekonomie), marxismem hlásaná orientace na vybudování komunismu představuje nikoliv osvobození pracující většiny od vykořisťování ze strany menšiny, zneužívající moc a znalosti, ale past na důvěřivce s dobrými úmysly.

Protože na základě filosofie marxismu není možné poznávání, adekvátní životu, a na základě jeho politické ekonomie není možné řízení hospodářské činnosti, pak společnost, přiznávající marxismus v roli adekvátního učení, je odsouzena být rukojmím těch, kdo mu nabízí chápání problémů a cest jejich řešení v terminologických formách marxismu, ale získaných na základě jiné – společnosti skryté – esoterické subkultury poznávání, chápání světa a řízení.

Ti, kdo připravovali vystoupení N.S.Chruščova, byli profesionálními pracovníky sféry ideologie. Nemohli neznat text této – poslední – práce J.V.Stalina. A to vede k otázkám:

• byli to beznadějní idioti, kteří nepochopili význam toho, co Stalin napsal?

• nebo nebyli idioty a vše pochopili? Ale pak se jedná o šmejdy, kteří za tím účelem, aby zachovali systém zednářsko-fašistického otrokářství, odvedli pozornost lidí od zkoumání problematiky role marxismu v tragédii Ruska a SSSR k jimi vymyšlené problematice kultu osobnosti, kterou navíc představili v neadekvátním chápání.

Ale nezávisle na tom, zda byli autoři Chruščovovy zprávy beznadějnými idioty nebo lumpy, jeho zpráva na 20. sjezdu celkově sehrála v historii právě tuto roli: zbrzdila o 30 let přehodnocení politické role marxismu a identifikace algoritmiky zotročení společnosti na jeho základě.

Ačkoliv po publikaci Chruščovovy zprávy na Západě, spolu s autoritou SSSR spadla i popularita idejí komunismu mezi inteligencí, v důsledku čehož komunistické strany kapitalistických států, především nejrozvinutějších, začaly ztrácet členy. Ale ten proces se nedotkl mládeže, jejíž určitá část v důsledku psychologických osobitostí myslí velmi kriticky a radikálně-nihilisticky ve vztahu k jimi zděděnému„odkazu předků“.

V kapitalistických a rozvojových zemích se ten radikalismus projevoval rozhodným odmítáním historicky zformovaného kapitalismu mládeží.

V SSSR 20. sjezd uspokojil velkou část nihilistických potřeb mládeže tohoto druhu, a proto první roky po 20. sjezdu byly charakterizovány nadějemi mladých pokolení na návrat života země k takzvaným „leninským normám“. Ve své podstatě to bylo obnovení marxisticko-trockistických romantických iluzí na základě nesmyslného emocionálního vybuzení.

Avšak protože marxisté-trockisté druhého a třetího pokolení v SSSR, na rozdíl od svých vrstevníků v kapitalistických a rozvojových zemích, měli větší sklony k „handlu“ a bardovsko-pěvecké tvorbě, a ne k fanaticky-posedlému tlačení svých přesvědčení do politické praxe, globální neotrockistické obrození marxismu na konci 50. let a začátku 60. let se nekonalo, ačkoliv globální revoluční situace se v tomto období pěstovala záměrně.

Kuba, revoluční partyzánské války Che Guevary, „karibská krize“ (jedna nejvýraznějších událostí v tomto scénáři globální politiky), financování „bratrských stran“ po celém světě z rozpočtu SSSR, které se prudce zvýšilo za Chruščova a trvalo do krachu státnosti SSSR, - leží v tomto scénáři nové světové marxistické revoluce. Hnutí Hippies, studentské bouře ve Francii v roce 1967, „rudé brigády“ v Itálii, prezident Allende v Chile, to všechno jsou opožděné projevy tohoto scénáře, které proběhly bez globálních následků v mnohém díky sklonům představitelů neotrockistů v SSSR a odstranění N.S.Chruščova ze všech pozic lokálně-státně (a ne globálně) „myslícími“ byrokraty v roce 1964.

V důsledku této politické neakceschopnosti neotrockistů v SSSR - „romantiků“ - 60-tníků, 20. sjezd prodloužil epochu zednářsko-fašistického biblického otrokářství v globálních měřítkách ve formě kapitalismu. To vyvolalo opojení iluzemi a uspokojenost a sebevědomí představitelů liberálně-buržoazní části politického spektra nepodloženou reálnými životními okolnostmi.

Při všech těch okolnostech se marxismus během 20. století desítky let kultivoval ve společnostech mnohých zemí jako Pravda, zjevená lidstvu génii: Marxem, Engelsem a rozvíjená a prodloužená Leninem, Stalinem. Tj. marxismus byl oficiálním exoterickým učením, jehož účelem bylo skrýt před vědomím lidí moc, realizovanou ve vztahu k nim na základě nějakého jiného, esoterického učení. V socialistických státech to bylo bezalternativně kultovní učení, a v kapitalistických státech se kultivuje dodnes jako jedna z alternativ tam panující historicky zformované liberálně-buržoazní ideologie.

Pokud by Stalin o tom všem pověděl přímo, pak předtím, než by se uvědomění těch faktů stalo normou ve společnosti a vyvolalo by politické následky, by na příkaz kurátorů biblického projektu globalizace, zahrnujícího nějaký souhrn marxistického exoterismu a nějakého esoterismu, zabili Stalina okamžitě, načež by předali zapomnění sám fakt jeho vystoupení proti marxismu podobně tomu, jak předali zapomnění fakt, že na plénu ÚV po skončení 19. sjezdu prosil osvobodit ho od vedení KSSS. Pokud by o tom napsal přímo, pak ho mohli zavraždit nebo odstranit do blázince dříve, než by byl text publikován, načež by text publikován nebyl a v lepším případě by byl přiřazen k historii nemoci „vynikajícího hybatele komunistického hnutí, jehož zdraví údajně nalomila přílišná práce pro všeobecné blaho.“ V obou variantách by kurátoři projektu neměli důvod zabývat se kultem Stalinovy osobnosti.

V zakamuflované podobě se Stalinovi podařilo jak vyřknout smrtelný rozsudek marxismu, tak ho publikovat, a brožury „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“ se ještě za života Stalina rozšířily po zemi a zabydlely se v domácích knihovnách, kde nabyly status nevyhubitelné miny pod marxismem a biblickým projektem zotročení všech a všeho, která nevyhnutelně vykoná svou práci. Protivníci bolševismu dlouze a tupě přemýšleli, takže se jim publikování odkazu budoucím pokolením bolševiků od J.V.Stalina nepovedlo zabránit.

Se zveřejněním „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“ kurátoři zednářstva pochopili, že J.V.Stalin není zednářský agent v bolševické straně, ale skutečný bolševik, který zasadil nenapravitelný úder marxistickému projektu likvidace kapitalismu a jeho zaměnění internacistickým fašismem v ekonomických formách socialismu v globálním měřítku. Ale bylo už pozdě podnikat jakékoli kroky na záchranu marxismu.

Bolševismus a odpadlictví od „společného“ díla zednářství, podkopání systému moci na základě kultu osobnosti a vzájemného souladu páru „esoterismus-exoterismus“ Stalinovi odpustit nemohli, a proto museli podniknout nějaké kroky pro záchranu nebo modifikaci biblického projektu zotročení všech.

Tak se 20. sjezd stal nejen opožděnou mstou kurátorů biblického projektu zotročení všech vůči J.V.Stalinovi, který odešel na onen svět, v důvěře jemuž se spletli v roce 1923, ale i pokusem pokud ne vykořenit bolševismus navždy, pak zastavit svébytný rozvoj jeho chápání světa na nějakou pokud možno co nejdelší dobu, dostatečnou na to, aby nahradili marxistický projekt, zlikvidovaný Stalinem, nějakým novým projektem: problémy, které kapitalismus vytvořil biblické civilizaci, je přeci jen třeba řešit...

Zednářstvo je svým účelem, nezávisle na veřejných deklaracích typu „všichni lidé jsou bratři“, systémem kanalizace aktivity nositelů ducha mocichtivosti a kariérismu, dovolující určité části mocichtivých a kariéristů (z řad lidí, přítomných ve společnosti a uznaných užitečnými pro biblický projekt globalizace) uspokojit jejich ambice při podpoře systému na úkor zbytku společnosti, a často i k jeho přímé škodě.

Ti, kdož nejsou podporovaní systémem, a tím spíše potlačováni jím, jsou odsouzeni být „smolaři“, pokud jejich mravy a cíle nejsou takové, aby získali přímou podporu a ochranu Shora.

Díky těmto okolnostem/vlastnostem biblického projektu zotročení všech a zednářstva, jako nástroje jeho realizace, zednářstvo je nejen jednoduše „elitární“, ale extremisticky „elitární“, ačkoli jeho „elitární“ extremismus během klidných historických období z větší části nenese odstrašující-teroristický charakter ve vztahu k masám obyvatel, jejichž životy zednářstvo a jeho kurátoři vládnou a na nichž parazitují.

Pokud se vyjádříme v co nejkratší formě, pak:

Ideál kurátorů biblického projektu a jim podřízené „věrchušky“ zednářstva je parazitismus menšiny na práci a životě většiny, organizovaný v sociálně bezkonfliktních a biosférně bezpečných formách.

Existence kapitalismu euro-amerického typu během několika století na základě realizace v životě idejí individualismu a liberalismu tomu ideálu neodpovídala ani v 19. století, ani později; a neodpovídá ani nyní ze třech důvodů:

• PRVNÍ; Sociálních blah (z nichž hlavní je správná výchova a životu adekvátní vzdělání) zbavená většina obyvatel, k polovině 19. století pracující ve sféře materiální výroby, byla velmi nespokojená s kvalitou svého života a proto v sobě nesla potenciál vzpoury – beZsmyslné a beZmilosrdné, jako je každá vzpoura, nejen ruská.

• DRUHÁ. Rozvoj systému sociálního zabezpečení v podmínkách kapitalismu a panování liberálně-buržoazní kultury, jak ukazuje zkušenost rozvinutých zemí, včetně USA, vede k narůstání potenciálně kriminogenních mas různorodého lumpenu ve struktuře společnosti , což je potenciálně nebezpečné pro systém;

• TŘETÍ. Likvidace stavově-kastového uspořádání, překážejícího biblické globalizaci v důsledku nároků národní aristokracie na samovládu, se zavedením kapitalismu otevřela cestu závodům ve spotřebě individualistů podle schopností, což nevyhnutelně vedlo a vede k tomu, že masy individualistů-liberálů ve slepotě a nezodpovědnosti „sežerou planetu“ a zlikvidují současnou biosféru, čímž ukončí současnou globální civilizaci.

Ty příčiny jsou neodstranitelné při zachování liberálně-buržoazního kapitalismu, v důsledku čehož je ten systém v jeho historicky zformované podobě defektní.

V tom je podstata tohoto objektivního jevu, který v marxismu získal pojmenování „obecná krize kapitalismu“, a který představuje fakticky ne obecnou krizi kapitalismu, ale jeden z hlavních problémů v životě současné globální civilizace.

V 19. století předpokládali, že budou ten problém řešit s pomocí marxismu.

Prostřednictvím propagandy marxismu skrze zednářskou periferii kurátoři biblického projektu ve druhé polovině 19. století zavedli do kultury kapitalistických a polofeudálních zemí (mezi něž patřila i Ruská říše) myšlenku socialismu jako společenského uspořádání, garantujícího sociální rovnováhu všech pracujících, tj. většiny, činné mimo oblasti řízení; a s přechodem k vyššímu stádiu socialismu – komunismu – svobodu a rovnoprávnost všech členů společnosti bez výjimky.

Přirozeně že mezi utlačovanou a chudou většinou, vláčící svou existenci v útrobách měst, a mezi vesnickou chudinou ty myšlenky nacházely rezonanci a odezvu.

Ale vedle toho obsahové zvláštnosti marxismu, o nichž bylo řečeno výše (neadekvátnost jeho filozofie v otázkách řízení, metrologická neadekvátnost jeho politické ekonomie a totální antinárodnost pod rouškou internacionalismu), zachovávaly reálnou moc nad většinou v rukou kurátorů biblického projektu globalizace a jejich periferie.

Takovými byly předpoklady k marxistickým revolucím v Rusku a dalších zemích.

Ale cestu revoluci a jejímu úspěchu přesto odkrývala vládnoucí „elita“ každé země svou neschopností k včasné identifikaci a řešení problémů jak v životě své společnosti, tak v aspektu globální politiky. Při pohledu na postup marxistického projektu do života je třeba přiznat, že v organizaci problémů a neschopnosti „elity“ je řešit, přijímaly aktivní účast jiné – nemarxistické větve toho samého zednářstva.

Po završení občanské války se marxistická větev zednářstva legalizovala v SSSR nejen jednoduše v řadách vládnoucí strany – VKS(b), ale i v sestavě stranického aktiva; instituty státní moci v SSSR byly také vybudovány v souladu s kánony architektury zednářských lóží. Také nelze zapomínat, že stanovení sovětské moci v r. 1917 a během občanské války mělo dvojaký charakter:

• Z jedné strany – Sověty (lidové rady) jako orgány místní moci byly zakládány samotnými lidmi, patřícími k různým politickým stranám a nestraníky. Tj. „zdola“ probíhalo stanovování a formování státnosti Sovětské moci jako celonárodní přímé a operativní demokracie – samoděržaví národa.

• Z druhé strany, od začátku zazednářené vedení marxistické strany RSDSP(b) – RKS(b) - VKS(b) formovalo Sověty vyšších úrovní státní moci a plnilo je, maje za cíl podřízení nižších Sovětů marxistickému projektu i sobě osobně, po dobrém nebo po zlém, pravdami i nepravdami. Tj. shora běželo formování státnosti Sovětské moci jako zednářské diktatury, realizované ve formách demokracie a prováděné nepřímo skrz jedinou vládnoucí stranu, prezentovanou v roli předvoje všeho lidu.

Konflikt těch dvou procesů byl nevyhnutelný.

Jedním z jeho nejhlasitějších ranných projevů bylo Kronštadské povstání (organizované a vyprovokované ne bez účasti G.“Zinovjeva“). Heslo Kronštadského povstání bylo „Za Sověty bez komunistů!“ - v našem chápání, s ohledem na všechny nyní známé faktory ve své podstatě znamenalo: „Za Sovětskou celonárodní moc, svobodnou od zednářstva!“ Ale v té době to nemohlo být realizováno v politické praxi kvůli nepřipravenosti národních mas k dělání globální politiky v důsledku jejich krajně nízké úrovně vzdělání a neadekvátního chápání světa.

Takové byly okolnosti, které nechápali mnozí v okamžiku, kdy J.V.Stalin odpověděl na pozdravy pracujících železničních dílen z Tiflisu. Většina je nezná a nechápe ani dnes.

6.4. Bolševismus a marxismus

Především je nutné vyjasnit si terminologii.

Bolševismus, jak učí historie KSSS, vznikl v r. 1903 na II. sjezdu RSDSP. Jak tvrdili jeho protivníci, bolševici do r. 1917 nikdy nereprezentovali sami skutečnou většinu členů strany, a proto oponenti bolševiků v té době vždy namítali proti jejich vlastnímu pojmenování. Ale takový názor pramenil z nechápání podstaty bolševismu menševiky různých druhů.

Bolševismus není ruská varianta marxismu a není to stranická příslušnost. A už naprosto nesmyslný je obrat „židovský bolševismus“, použitý Hitlerem v Mein Kampf, protože bolševismus je projev ducha Ruské civilizace, a židovstvo celkově v biblické kultuře je zvláštní kastou otroků, jejichž určení je zotročovat jiné, kvůli čemuž se jedná o parazitickou menšinu. A málokdo z židů během celé historie se ukazoval schopným kompletně se osvobodit z tohoto egyptského zajetí, které ve své psychice roznášejí po celém světě a do kterého zavlékají všechny národy, do jejichž života pronikají židovské diaspory.

Bolševismus existoval před marxismem, existoval v ruském marxismu, nějak existuje i nyní a bude existovat i v budoucnosti.

Jak prohlašovali sami bolševici-členové marxistické strany RSDSP(b), právě oni vyjadřovali v politice strategické zájmy pracující většiny obyvatel mnohonárodnostního Ruska, v důsledku čehož jen oni měli právo nazývat se bolševiky. Nezávisle na tom, nakolik bezchybně bolševici vyjadřovali strategické zájmy pracující většiny v teorii a praktické politice, a nakolik si sama pracující většina uvědomovala své strategické zájmy, podstata bolševismu nespočívá v početní převaze stoupenců nějakých myšlenek nad stoupenci jiných myšlenek a nemyslícím davem, ale v následujícím:

V upřímném usilování vyjádřit a uvést do života dlouhodobé strategické zájmy pracující většiny, přející si, aby nikdo neparazitoval na její práci a životě. Jinými sloby, historicky reálně v každé epoše spočívá podstata bolševismu v aktivní podpoře přechodného procesu k mnohonárodnostní lidskosti Země budoucí éry od historicky zformovaného toho či onoho davo-“elitarismu“ jako způsobu realizace parazitického panování menšiny nad pracující většinou.

Dav podle definice Belinského je: „množina lidí, žijící podle tradic a myslících podle autorit“ (v definici Puškina: „národ nemyslící“), tj. dav je množina jedinců, žijících bez svědomí a ve své podstatě bez myšlení-automaticky nebo pod řízením jeho chování vnějším subjektem. V takovém chápání je „elita“ také dav, jen informovanější a nakrmenější.

Menševismus představuje opak bolševismu, protože objektivně vyjadřuje usilování k parazitismu na práci a životě prostých lidí (tj. většiny) těch menšin, které disponují „elitárním“ statusem nebo o něj usilují.

Bolševismus, na rozdíl od zednářstva, strukturujícího a realizujícího mocensko-parazitické cíle „elitární“ menšiny, není „elitární“, nýbrž celonárodní. Marxismus, kvůli neadekvátnosti jeho filozofie a politické ekonomie, je při jeho totální antinárodnosti exoterická ideologie menševismu.

Proto skutečnými marxisty ve straně během celé její historie byli právě menševici různého druhu. Ale zároveň byl marxismus i lexikální obálkou vyjádření bolševismu od okamžiku vzniku RSDSP do roku 1987, kdy si nové pokolení bolševiků položilo otázku: „Je marxismus naše zbraň, nebo ideová zbraň proti nám, svého druhu trojský kůň, kterého jsme zdědili?“

Chápání rozdílu zednářského „elitárního“ menševismu a celonárodního bolševismu při společném terminologickém aparátu jich obou, při společných organizačních formách v rámci jedné a téže strany, to je další faktor, který je nutné si uvědomovat pro adekvátní chápání epochy Stalina.

Přitom je také třeba chápat, že v té době drtivá většina členů strany, nemluvě už o milionech nestraníků, neměla nejmenší podezření o tom, že zednářstvo, marxismus, bolševismus – to jsou tři „rozdíly“, tj. tři různé podstaty: zednářství ve vědomí většiny buď vůbec neexistovalo, nebo bylo prázdným slovem, a bolševismus byl ztotožňován se skutečným marxismem.

Ale to určovalo i vnímání vůdců strany a státu (L.D.“Trockého“, V.I.Lenina, J.V.Stalina a dalších) prostými straníky i nestraníky, v důsledku čehož byly jejich různé postoje a roztržky vnímány ne jako systémové, podmíněné principy různých mravně-etických systémů, ale jako osobní.

Přitom L.D.Bronštejn byl jak skutečným marxistou, tak i nositelem nějakého esoterismu. V.I.Lenin byl marxistou, soudě podle některých jeho výroků v jeho pracích, nezasvěceným do toho esoterismu, do kterého byl zasvěcen Bronštejn. Přitom Lenin během všech let své stranické činnosti měl sklony k bolševismu, což bylo doprovázeno deformací marxismu z jeho strany ve formě osvětlování některých otázek v jeho pracích, o kterých skuteční marxisté raději mlčeli. A toto regulérní odpadlictví V.I.Lenina od marxismu vyvolávalo námitky a dokonce hněv skutečných marxistů. J.V.Stalin byl bolševikem, kterému se v životě povedlo vejít v marxistické hnutí a použít marxismus ke svému bolševickému vnímání světa; povedlo se mu stát se učněm živého klasika ruského marxismu V.I.Lenina a dále tvůrčím způsobem „rozvíjet“ marxismus, což i udělal – až do plného odmítání jeho vědecké adekvátnosti v práci „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“.

V čem spočívaly politické cíle bolševismu řekl J.V.Stalin přímo a jasně už na počátku století. Uvedeme úryvek z jeho relativně pozdní práce na to téma (1907) proto, že právě v jejím názvu vyjádřil podstatu věci: „Samoděržaví kadetů nebo samoděržaví lidu?“. Píše v ní:

Pokud hodnotíme tento text z pozic esoteristů, konajících pod rouškou marxismu, pak je to kvalitní politikaření, řešící úkol shromáždit stádo, které bude věřit vůdcům, jehož úkolem bude podporovat politickou činnost marxistické strany ve společnosti. Takovým ve své podstatě má být hlavní účel všech řečí vůdců: vybojovat si pozornost a přesvědčit o pravosti své věci co nejvíce představitelů prostého lidu a „elity“, což je základem pro podřízení milionů lidí, nic nechápajících ani v globální politice ani v řízení státu, straně.

Pokud hodnotíme ten text z pozic jedince, který uvěřil v adekvátnost marxismu a nepodezřívá ho z přítomnosti nějakého esoterismu pod rouškou marxismu, pak žádné otázky nevznikají, v důsledku čehož se řadový marxista dostává do moci autority toho či onoho vůdce, provádějícího ten či onen politický kurs a vysvětlující ho na základě marxistické terminologie.

Pokud hodnotíme ten text z pozic bolševismu, pak jsou v něm ohlášeny skutečné cíle politiky bolševismu, včetně integrálního cíle – samoděržaví (suverenity) lidu.

Ale za ohlášením cíle – zavést a podporovat stabilní samoděržaví a svobodu národa – následuje množství otázek, jejichž podstaty je možné rozdělit na tři:

• je objektivně možné to udělat, nebo je to neuskutečnitelná utopie?

• na základě jaké sociologické teorie to společnost jako celek může udělat?

• a jak to udělat?

Ve vědomí bolševika tyto otázky vyžadují konkrétní odpovědi, které mohou být srovnány s životní praxí. Pokud ve vědomí člověka neprobíhá srovnání podobného druhu slov s realitou, pak není bolševikem. Pokud si ne-bolševik přisvojil slova, pak se jedná o bludaře. A mnozí skuteční marxisté z řad nezasvěcených do esoterismu byli právě takovými bludaři. Tento rozdíl bolševiků-marxistů od marxistů-bludařů je také třeba chápat pro chápání epochy Stalina.

Odpověď na první otázku může být získána jedním ze dvou způsobů: buď praktickým vybudováním odpovídající společnosti a demonstrací jejího reálného života skeptikům, což především vyžaduje překonání skepticismu v samotné společnosti a úspěšné završení procesu; nebo intuitivně.

Ale intuitivní odpověď je podmíněna mravností jedince a strukturou jeho psychiky, v důsledku čehož není jednoznačná a může být jak pozitivní (ano je to možné) nebo negativní (ne, je to utopie). Poslední okolnost přesunuje odpověď na tuto otázku do oblasti osobní víry, osobního předsvědčení a měřítek společnosti – do oblasti věrouky, včetně historicky zformovaných věroučení, jejichž tradice nejsou vždy a ve všem adekvátní Odhalením – prvozdrojům, ačkoli něco z prvozdroje obsahují.

Odhalení říkají, že bolševismus je ve svých cílech pravý:

„Ale Ježíš si je zavolal a řekl: „Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svou duši jako výkupné za mnohé.“ Matouš 20:25-28

Ale historicky zformované křesťanství, včetně „pravoslaví“ v Rusku, nahrazuje Boží přikázání (Matouš, 20:25-28[56]) tradicemi „církevních otců“, ospravedlňuje moc císařů, knížat a velmožů a není vnímavé k varováním Evangelia o nahrazení slova Božího tradicemi otců: Matouš 15:1-11[57]. V důsledku toho jsou církve jména Kristova od Boha dále, než ÚV KSSS od komunismu.

O tomtéž je v Koránu, ale jinými slovy:

A v podobě světské literatury jedno z nejlepších vyjádření přesvědčení o uskutečnitelnosti bolševického ideálu života lidí bez parazitismu, tím více bez organizovaného systémového parazitismu menšiny na většině, nacházíme u M.J.Lermontova:

Přesto nezávisle na námitkách, podobným námitkám bulgagovského Piláta, jsou lidé, kterými v průběhu celé historie hýbala víra a přesvědčení o uskutečnitelnosti na Zemi, a ne někde v posmrtném ráji, ideálu života společnosti bez parasitismu – ideálu stejně tak skutečně křesťanského, skutečně muslimského a bolševického.

Realizace toho ideálu vyžaduje určitou kvalitu osobního rozvoje každého člověka a určitou kvalitu rozvoje kultury společnosti.

V.I.Lenin – ne jako marxista, fanaticko-posedle pracující na uzurpování státní moci v jemu neznámých zájmech majitelů marxistického projektu, – ale jako bolševik, usilující o realizaci toho ideálu v životě, chápal, že Rusko v dosažené kvalitě rozvoje kultury a lidí není připraveno k přechodu k socialismu a komunismu. V roce 1905 o tom psal následovně:

Tj. Lenin předpokládal, že nadcházející revoluce bude buržoazně-demokratická a za ní bude následovat celkem dlouhé období rozvoje kapitalismu, kultury společnosti, lidí na základě buržoazní demokracie. A teprve potom, až si společnost a její ekonomika osvojí možnosti rozvoje, nabízené buržoazní demokracií, přejde k socialismu s cílem zajištění dalšího rozvoje globální civilizace.

Žádné „extremistické“ názory (kromě svržení carismu cestou síly a likvidace stavově-kastového zřízení) V.I.Leninovi a bolševikům do r. 1917 nebyly vlastní. Byly jim připsány zpětně po roce 1985 záměrnými pomluvami i neznalostí grafomanů, kteří nepovažovali za nutné seznámit se s historickými fakty.

Ale toto pro mnohé neočekávané odhalení vede k otázce: Odkud se vzal extremismus, jehož autorství bylo následně připsáno bolševikům?

Odpověd je prostá: extremismus pramení od Parvuse a L.D.“Trockého“ - kurátorů marxismu v Rusku od biblického politického esoterismu. Přibližně v té době, kdy Lenin vydal „Dvě taktiky...“, se L.D.“Trocký“ držel zcela jiných pohledů. V práci „Výsledky a perspektivy. Hybné síly revoluce“ vydané v r.1906 a znovu v r.1919 psal:

Ale pokud V.I.Lenin v „Dvou taktikách...“ vyjadřuje svůj názor, vycházeje z marxistické teorie přirozeně-historické změny společensko-ekonomických formací v míře rozvoje kultury a ekonomiky společnosti, pak L.D.Trocký píše o nadcházejícím osudu Ruska jako „prorok“ budoucí historie, pro kterého je marxismus jen forma veřejného vyjádření nějakého smyslu, nemajícího žádný vztah k exoterickému marxismu pro všechny.

O něco dále L.D.“Trocký“ pokračuje v osvětlení tehdy ještě politických perspektiv (komentáře v závorkách jsou naše):

To je extremismus, ale ne bolševický, nýbrž marxisticko-internacistický.

Výše uvedené útržky z práce L.D.“Trockého“ z r.1906 ukazují, že toho kdo stál za ním, nezajímal přechod k socialismu v zájmu osvobození pracujících mas od parazitismu na jejich práci a životě ze strany „elitarizované“ buržoazní menšiny Ruska, ale rychlá likvidace kapitalismu a historicky zformované státnosti Ruska v nějakých svých – otevřeně neohlášených – zájmech. Vítězství revoluce v Rusku se mělo stát prologem k likvidaci historicky zformovaného kapitalismu v globálních měřítkách a zavedení v globálních měřítkách tvrdé židovsko-zednářské fašistické diktatury pod rouškou celonárodního socialismu, jak to i předpokládala teorie „permanentní revoluce“.

V článku „Naše rozpory“, publikovaného během prvních let „Stolypinské reakce“ po potlačení revoluce 1905-1907, L.D.Bronštejn píše:

Pro L.D.“Trockého“ krach carismu v únorové revoluci 1917, která byla provedena zednářsko-židovským fašismem k židovskému svátku purim, byl signálem k začátku uskutečňování právě tohoto programu.

V.I.Lenin, jsa pod mocí exoterického marxismu, v té době stejně jako dříve nechápal, co se děje a co se bude dít. V „Dopise na rozloučenou švýcarským dělníkům“ V.I.Lenina napsaném před 19. březnem (1. dubnem) 1917 před odjezdem ze Švýcarska do Ruska zachváceného revolucí, a poprvé publikovaném v Rusku 21. srpna 1917 v novinách „Jednota“ (č.145), se přímo říká: „V Rusku nemůže bezprostředně a ihned zvítězit socialismus“ (V.I.Lenin, Sebrané spisy, 5. vydání, 31. svazek, str. 87-94).

O šest let později, rok před smrtí, psal o tom, jak bolševici, ačkoliv i byli předsvědčeni o tom, že Rusko není připraveno k uvedení ideálů socialismu do života, v r. 1917 byli nuceni jednat v rámci politického scénáře, ohlášeného L.D.“Trockým“ o 11 let dříve. V článku „O naší revoluci“, napsaném 16-17. ledna 1923 a publikovaném v „Pravdě“ č.117 30.05.1923, V.I.Lenin jako bolševik, a ne jako marxista, píše, odpovídaje na výtky ohledně uchopení moci v zemi nepřipravené k socialismu:

Ve své podstatě ne „Dopis sjezdu“, ale tento článek je „závětí“ - odkazem V.I.Lenina, protože je obrácen ke všem lidem do té doby, než bolševický socialismus zvítězí v globálním měřítku; a „dopis sjezdu“ byl adresován výlučně stranické „elitě“ a ztratil jakýkoliv politický význam v okamžiku volby J.V.Stalina „vůdcem“ strany a od té doby představuje jen historický dokument.

Taková jsou fakta historie, která ve své podstatě znamenají následující:

Světové zednářství, konajíc extremisticko-teroristickými metodami, zlikvidovalo v Rusku pro kurátory marxistického projektu nepřijatelný mnohonárodnostní říšský státně-monopolistický kapitalismus a pomohlo zvítězit zednářsko-marxistickému režimu v občanské válce, rešíce cíle svých pánů. Bolševismus se v tom procesu stal všeho všudy zosobněním zednářsko-marxistického režimu.

Přesto, k okamžiku, kdy V.I.Lenin napsat svou odpověď „Suchanovovi“ (Gimmerovi), se bolševici ukázali být jedinou vnitřní politickou silou v SSSR, schopnou postavit se židovsko-zednářskému zotročení země. K tomu okamžiku díky tomu, že se Leninovi podařilo uzavřít chabý Brestský mír navzdory odporu většiny jeho stoupenců, kteří byli stoupenci pokračování „revoluční války“ proti germánskému imperialismu, a L.D.“Trockému“ se ho nepovedlo zničit ani během mírových jednání v Brest-Litevsku, ani 6.7.1918 během vzpoury levých eserů, se revoluční situace v Evropě uvolnila a proto otázka o okamžité realizaci světové zednářsko-marxistické revoluce byla odložena na pozdější neurčenou dobu. Proto po skončení občanské války čekalo socialismus budování v jedné samostatně vzaté zemi – v SSSR.

V aspektu praktické politiky to znamenalo, že přicházelo nové období nemilosrdného politického boje o to, jaký socialismus v SSSR vznikne:

• skutečný bolševický – reálná samovláda národa, majícího moc nad svým hospodářstvím a svou budoucností;

• zednářsko-fašistický – ve kterém jsou všichni otroci a rukojmím globální internacistické židovsko-zednářské mafie a jejích pánů – nositelů řídícího esoterismu.

Postavení bolševismu v tomto konfliktu bylo charakterizováno následujícími okolnostmi:

• velmi nízká úroveň vzdělání drtivé většiny bolševiků a jejich stoupenců – ve své hlavní mase dělníků „od soustruhu“ a malého počtu rolníků „od pluhu“.;

• víra většiny z nich v použitelnost a pravdivost marxismu;

• absence marxismu alternativní, životu adekvátní filozofie a sociologické teorie, včetně politické ekonomie a ekonomické vědy – dokonce v začátečním stádiu;

• absence regulérních specificky bolševických organizačních struktur, funkčně analogických zednářským lóžím – možná to mnohé udiví, ale právě toto bylo a je hlavní převahou bolševismu, o kterou se „lámaly“ všechny „kontrakonspirologické“ triky protivníků lidskosti;

• lokalizace hlavních sil bolševiků v hranicích SSSR.

Situace zednářkých esoteriků-marxistů v tom konfliktu byla charakterizována následujícími okolnostmi:

• nejvyšší úroveň vzdělání a nejširší rozhled;

• všestranná podpora „bratanů“-zednářů ze zahraničí a takzvané „levé“ inteligence obecně;

• uvnitř země podpora té části inteligence, která byla okouzlena marxismem a zůstala v SSSR, včetně těch představitelů inteligence, kteří pokud i nepochopili, pak vycítili, že marxismus zachovává davově-“elitární“ charakter společnosti, v důsledku čehož mohou najít pod křídly marxismu pro sebe místo v nové „elitě“;

• přezíravý vztah k nevzdělaným bolševikům, věřícím v marxismus – hlavní příčina budoucí porážky;

• strukturní organizovanost do lóží, integrovaných do struktur stranických organizací, dovolující neformálně pokud ne přímo řídit všechny společenské procesy bez výjimky, pak mít dostatečně efektivní vliv na jejich průběh.

Situace upřímných marxistů, nepřipuštěných k esoterismu, a dalších – sympatizantů díla socialismu, kolébajících se a apolitických, včetně apolitických patriotů, se v tomto konfliktu dá charakterizovat jednou surovou frází:

„inteligentní rákos“ = „tráva“ na poli budoucího boje...