Jidášův hřích 20. sjezdu

3. Ledacos o umění lhát a dovednosti odhalovat lež

Jidášův hřích 20. sjezdu · перевод (Čeština) · раздел 4 из 16

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

3. Ledacos o umění lhát a dovednosti odhalovat lež

Nicméně před tím, než budeme věnovat pozornost samotnému referátu N.S. Chruščova „O kultu osobnosti a jeho následcích“, je nezbytné objasnit řadu okolností. Především pak upozornit na tu, že přijetí referátu v r. 1956 a 2006 nemůže být stejné bez ohledu na to, zda lidé uznají Chruščovův referát za adekvátní hodnocení událostí období stalinismu nebo budou trvat na jeho neadekvátnosti. To se týká jak přívrženců ideálů komunismu, tak jeho odpůrců.

Jde o to, že události, probíhající v Rusku – SSSR od počátku 20. století do února 1956, kdy byl na 20 sjezdu tento referát přednesen, byly TEHDY v mnohém nejasné jak zahraničním pozorovatelům a jejich účastníkům, tak i občanům SSSR. Podstatou není to, že se mnohá fakta zatajovala[43].

Podstatou je to, že v proudu mnoha různých faktů nebyla pochopena vzájemná provázanost příčin a následků, jež byly různým lidem známy, a to nejen z tiskových prohlášení a oficiálních prohlášení státní moci, ale i z jejich vlastních životů a životů jejich přátel a blízkých.

Proto velká většina lidí v SSSR čekala, že ÚV KSSS osvětlí nejen ta či ona dříve utajovaná fakta, ale hlavně dá najevo, jak chápe vztah příčin a následků v událostech prošedší epochy – epochy Stalinovy; že to přinese celkový obraz vztahů mezi úspěchy a nezdary při budování socialismu a komunismu; že to umožní vyhnout se v budoucnosti minulým chybám a zneužívání moci v budování lepší budoucnosti, bez ohledu na to, jak ji budeme nazývat: vždyť otázka není ve slovech, byť jsou důležitá, ale v kvalitě života převážné většiny lidí, a v kvalitě moci (vlády, řízení), která ze dne na den organizuje společnost během společenského života každého člověka.

Za hranicemi také čekali:

• stoupenci komunismu – nové Slovo, jenž definuje budoucnost komunismu v globálních měřítkách;

• protivníci komunismu – vyřešení nejistot ve vztahu politických perspektiv SSSR a světového komunismu různých tváří, což bylo nezbytné z toho důvodu, aby bylo možné budovat a uvádět do života jejich vlastní globální politiku[44].

Poslední znamená:

Průzkum problematiky 20. sjezdu vně historie a perspektiv globální politiky[45] je zjevně „kontra produktivní“, tj. destruktivní ve vztahu k možnostem rozvoje ruské společnosti a lidstva jako celku.

NYNÍ se zakončila ta historická etapa, jejíž události byly naprogramovány, zaprvé, samotným Chruščovovým referátem a, zadruhé, reakcí na něj a na zvěsti o něm sovětské společnosti. Nyní mají lidé (bez ohledu na to, zda jsou přívrženci ideálů komunismu nebo přívrženci jiných ideálů či trpí nedostatkem ideálů celkového společenského významu[46]) jiné konkrétní zájmy, a ne ty, které měli v r. 1956.

Proto pokud Grajevskij dodnes vzpomíná na chvění a šok, které zažíval při čtení referátu N.S. Chruščova v r. 1956, v naší době je pro většinu lidí čtení tohoto referátu nudnou zábavou. A i ti, kdo měli příležitost se účastnit stranických shromáždění, kde se předčítal referát N.S. Chruščova na 20. sjezdu, a na něž tehdy měl silný, především emocionální, vliv, je dnes nudnou událostí, a nemá na ně nijaký emocionální vliv, možná způsobuje zívání.

Mimo jiné, sám text referátu a smyslová náplň je taková, že si nezasluhuje hlubší analýzu a komentování každého tvrzení, které v něm prezentoval N.S. Chruščov. Je to možné udělat, ale bylo by to zbytečné, protože to samo o sobě neumožňuje dostat se za hranice lživého schématu Stalinovy epochy, jenž je v referátu prezentována.

Proto, abychom se dostali z těchto hranic a pochopili, jak je v Chruščovově referátu ukázáno umění lhát, na základě převážně věrohodných faktů, je třeba objasnit něco z oblasti metodologie historické vědy a politologie.

Začněme s tím, že:

Milosrdné lži v životě nebývají, protože veškerá „milosrdná lež“, zůstávajíc v paměti lidí a kultuře společnosti, se může stát základem pro vytvoření a přijetí ve své podstatě škodlivého, chybného rozhodnutí. Odkaz na „milosrdnou lež“, to je pokus o sebeospravedlnění těch, kdo není schopen za všech okolností říkat odpovídající pravdu; ale kromě toho může být „milosrdná lež“ i jednou z tváří obyčejného pokrytectví a cynismu.

Chruščovův referát obsahuje vědomou lež. A s vědomou lží se v něm potkáváme mnohokrát. Nejskromnější: „… je třeba říci, že plánoval operace na glóbu. (Ruch v sále). Ano, soudruzi, vezme glóbus a ukazuje na něm frontovou linii.“

Vyprávěje během čtení referátu tento blábol, vložil N.S. Chruščov tuto lež do kontextu svých vzpomínek na rozhovor s maršálem A.M. Vasilevským, jenž proběhl během války. A.M. Vasilevský byl přítomen v sále, kde probíhalo zasedání 20. sjezdu[47], na což N.S. Chruščov delegáty upozornil. Ale co se týče „globusu“ A.M. Vasilevskij během Chruščovovy řeči nereagoval, ačkoli jako profesionální obránce Vlasti byl povinen vstát a říct přímo: Lžeš, Nikito a sám víš, že lžeš!, díky čemuž mohla nabrat historie SSSR jiný směr. Ale v důsledku mlčení vojenských náčelníků, kteří znali pravdu a byli delegáty sjezdu, a nejen maršála A.M. Vasilevského, lež o tom, že Stalin „velel na globu“, byla na nějakou dobu v SSSR přemístěna do přihrádky hodnověrného historického faktu a mnozí obyvatelé věřili, že tomu tak ve skutečnosti bylo[48].

Ve skutečnosti Stalin ve svých kancelářích žádné globusy neměl: ani v Kremlu, ani na blízké dače, kde probíhala pod jeho vedením většina pracovních jednání a besed na různá témata. A pokud se už někdy nějaký globus ve Stalinově kabinetu objevil, a on na něm někomu něco ukazoval, řízení vojsk a flotil SSSR „na globusu“ neprobíhalo. Ve skutečnosti tento Chruščovův výrok, prezentující J.V. Stalina jako idiota, nepotvrzují vojenští náčelníci, nepřetržitě pracující se Stalinem během válečných let. Jak uvádějí, řešení operačních plánů a stav na frontách se uskutečňovaly na základě dostatečně podrobných vojensko-topografických map odpovídajícího rozsahu. Samotný N.S. Chruščov během válečných let byl tu a tam J.V. Stalinem zván do Moskvy z důvodu referátů, a proto o práci Vrchního velitele věděl málo.

Avšak 20. sjezd „spolkl“ nejen tuto lež bez výhrad a otázek na její původ a na cíle její prezentace…

Kromě toho, absurdita tohoto žvástu o „globusu“ z čistě psychologického hlediska sehrála roli faktoru demoralizujícího sál, jenž mnohé ochromil, vyvolav neshodu v práci pravé (odpovídající za obrazové myšlení) a levé (odpovídající za logiku a lexiku) poloviny mozku, po čemž jim do psychiky oklikou vědomého pochopení bylo možné nahrát i něco dalšího[49].

V podstatě to všechno znamená, že delegáti 20. sjezdu v plné sestavě úspěšně prošli test k nevolnictví před vládnoucí aparátní mafií KSSS.

Ale společně s vědomou lží jakoby tajný referát N.S. Chruščova obsahuje i hodnověrná svědectví o zneužívání moci, se zvláštním důrazem na případy, které měly místo v orgánech NKVD. Jak se vypořádat s těmito fakty?

Abychom odpověděli na tuto otázku, je nezbytné zorientovat se v chápání toho, v čem spočívá objektivnost historické vědy.

Objektivita výstupů historické vědy spočívá v tom, že vysvětlení libovolné konkrétní problematiky je nutné nahlížet nikoliv přes soubor faktů, ale popisem historického procesu, který je bez zapojení posuzovaných faktů nemožný. A tento popis musí být stabilní ve vztahu k ostatním jiným historicky důvěryhodným faktům, jež jsou do něj dodány jako ilustrace, a musí demaskovat alespoň nějakou část historicky nedůvěryhodných „faktů“, tj. výmyslů o minulosti.

Stabilita předkládané koncepce historické minulosti při doplnění věrohodných faktů z venku je kritérium objektivity jakéhokoli materiálu na téma „průběh historického procesu“.

Toto kritérium objektivnosti historického vyprávění v podstatě znamená, že historická věda je věda exaktní, stejně jako matematika, ale přesnost historické vědy se zakládá na jiných pojmových (popisných) kategoriích. Pokud mohou v matematice výpočty vést s přesností na jednu číslici nebo více, pak celý historický proces může být popsán:

• S přesností do anonymního davu-národa a „osobnosti“ – osobnosti vůdce, génia, velkého a moudrého nebo nízkého a podlého, v závislosti na tom, z pozice jaké koncepce organizace společenského života (společensko-politické formace) se na to díváme.

V komplikovanější variantě popisu dav-národ zůstane anonymní, ale k osobnosti vůdce se přidávají jiné osobnosti, vůdcovi pomocníci, jeho nepřátelé a pomocníci nepřátel. To jsou takzvané „historické osobnosti“. Tj. je to popis s přesností do davu-národa a „historických osobností“.

Ale jelikož s „historickými osobnostmi“ jsou v životě i díle spojeni další lidé, patřící anonymnímu davu-národu v historickém vyprávění dvou výše uvedených typů, pak především v anonymním davu-národu je možné objevit strany (skupiny) různého druhu. Některé z těchto stran existují během krátkodobých časových období v průběhu aktivního života jednoho pokolení. Ale jiné strany se reprodukují během pokolení, nasávajíce do sebe nové lidi výměnou za ty, co opustili tento svět.

Kromě toho se ve společnosti mohou objevit i různé sociální skupiny: společenské třídy; profesionální korporace; v mnohonárodnostní společnosti v rámci jednoho státu a ve struktuře lidstva jako celku – národy a národnosti, národnostní menšiny apod. V souladu s tím může být historický proces popsán:

• S přesností do určitých sociálních skupin.

Z množiny různých sociálních skupin se obzvláště vydělují ty sociální skupiny, jejichž všichni představitelé se tak či onak z velké části zajímají o politiku. A dle toho může být historický proces popsán:

• S přesností do církevních řádů nebo politických stran.

Avšak ne všechny sociální skupiny tohoto druhu existují otevřeně ve veřejné politice, některé z nich se skrývají před společností, dělajíce zákulisní politiku, nebo, soustředíce se na ni, snaží se navodit vnější dojem, že se nezabývají politikou ale něčím jiným (například sbíráním motýlů nebo nějakým „osobním zdokonalováním“ svých členů). Vzhledem k identifikaci tohoto faktoru v historickém procesu[50], může být tento popsán:

• S přesností do globálního spiknutí (například mnoha generací římských papežů, ruských imperátorů, komunismu, fašismu, anarchismu, homosexualismu, židozednářství apod.)

Ale protože spiknutí strategického zaměření bývají mnohavrstevná (to je užitečné v případě prozrazení, a krom toho organizačně nezbytné pro kanalizaci nadbytečné politické aktivity těch, co plně nechápou a nejsou cele zasvěceni, a též aktivity části odpůrců celého spiknutí, nicméně také zapojovaných, aby mohli býti řízeni, a stejně tak zneškodňování jejich činnosti směrem k cílům hlavního spiknutí), může být historický proces popsán:

• S přesnostído vnitřních „spiknutí uvnitř spiknutí“, vládnoucích nad spiknutími nižších úrovní tajemství (například zednářství v Euroamerické regionální civilizaci).

Nicméně ani se spiknutími to není tak jednoduché, protože každé skutečné spiknutí má svůj „mozkový trust“, který udává cíle spiknutí, určuje cesty a prostředky jejich realizace, kontroluje plnění plánů a koriguje je dle potřeby; a existuje výkonná periferie. S ohledem na tyto okolnosti může být historický proces popsán:

• S přesností do „mozkových trustů“ nejhlubších mnohavrstevných spiknutí.

Avšak i celé lidstvo, nezávisle na jeho reálné nebo smyšlené vnitřní struktuře, je jen částí Světa. A vzhledem k této okolnosti, není nutné od začátku odmítat tu možnost, že historický proces může být popsán:

• S přesností do vzájemných vztahů pozemského lidstva s jinými civilizacemi, hierarchií satana a Královstvím Božím – Tvůrcem a Všedržitelem (Boží prozřetelností).[51]

Nicméně výše jmenované (a také další, jenž zůstaly nezmíněny) popisné kategorie, které mohou být dávány do souvislosti s historickým procesem jako takovým, když jsme ho popisovali, nejsou historickými fakty. Ale historická fakta s nimi souvisí přes přináležitost lidí k těm či oněm sociálním skupinám nebo také přes činy „historických osobností“ nebo sociálních skupin. Popisné kategorie, jsou-li prováděny přes analogii historie s matematikou jako přesnou vědou, vytvářejí prostor formálních parametrů nějaké dimenze, v souvislosti s níž může být historický proces představen jako proces mnohovrstevný. Jinými slovy, historické vypravování s přesností jen do „historických osobností“ a beztvarého davu-národa, to je primitivní plochý model reálné historie; vznik nějakých stran v beztvarém davu-národu dá minimálně trojrozměrný (s ohledem na množství identifikovaných stran) historický model atd.

Budeme-li se opírat o výše uvedené představy o objektivnosti historické vědy[52] při posuzování schématu historické epochy Stalina, prezentované N.S. Chruščovem na 20. sjezdu, pak ona představuje nejprimitivnější (s přesností do osobnosti, v daném případě J.V. Stalina, a beztvarého davu) verzi průběhu politiky v tomto období. Už jen díky své primitivnosti schéma prezentované N.S. Chruščovem nemůže odpovídat reálné historii. Proto propadat úctě, osobně vzpomínajíce na 20. sjezd a N.S. Chruščova, není u chytrých a čestných lidí důvod.

To ale není upřímný omyl N.S. Chruščova a dalších spoluautorů jeho referátu, ale projev umění lhát, uvádět lidi v omyl, přinášet náležitá fakta k ospravedlnění lži. To je mimořádná lež, když lžou, sdělujíce pravdu, ale nikoliv celou pravdu.

Jelikož delegáti 20. sjezdu „spolkli“ takový galimatyáš, smíchaný ze lživých výmyslů a lži na základě neúplné pravdy, to vypovídá:

• o idiotismu těch z nich, kdo upřímně souhlasili s verzí historického období, již předložil N.S. Chruščov;

• o zlém úmyslu, cynismu nebo zbabělosti a slabošství těch, kteří rozuměli tomu, že N.S. Chruščov drze lže sjezdu do očí.

Ale tato hodnocení jsou spravedlivá i ve vztahu k těm, kdo nyní trvají na pozitivním vlivu referátu N.S.Chruščova a 20. sjezdu jako takového na další historii SSSR a průběh globální politiky ve 20. století.

A fakt, že takoví naši krajané mají možnosti přečíst si text referátu N.S.Chruščova a porovnat ho s fakty, které se staly veřejně známé za 50 let, jež uplynuly od 20. sjezdu, jen ozřejmuje právoplatnost těch hodnocení ve vztahu k nim: NEZASLUHUJÍ SI UVÁŽENÍ.

Tímto by bylo možné tuto práci zakončit, pokud by bylo přípustné omezit se na prozkoumání osobních kvalit „cara“ Nikity, protože všechno ostatní, co je v jeho referátu 20. sjezdu, jsou detaily v porovnání s výše uvedeným integrálním hodnocením, i když takových detailů je v něm mnoho. A ačkoli to podstatně zvětší objem této práce a možná bude hůře vstřebatelná, protože budeme muset uvádět zdroje a citovat texty, které na první pohled nemají vztah ke 20. sjezdu, je nutné prodloužit zkoumání tématu.

Protože ten referát začal novou epochu, je třeba určit její podstatu, - jinak není možné budovat další politiku v zájmech národů Ruska.

Proto nyní, poté, co je konkrétně zodpovězena otázka přesnosti historické vědy, je možné přejít k prozkoumání textu samotného referátu, obraceje přitom pozornost především na to, co Chruščov zamlčuje.