3.4. Kompaktně-občinný charakter života a jednota kultury různých občin
Psychologický aspekt historie a perspektiv civilizace · перевод (Čeština) · раздел 7 из 11
Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.
3.4. Kompaktně-občinný charakter života a jednota kultury různých občin
Ale přestože v libovolných přírodně-geografických podmínkách je člověk tvor společenský, a bezprostřední vliv na formování charakteru lidí v nových generacích v procesu jejich stárnutí vykazují ostatní členové společnosti, kteří dětem a výrostkům ukazují příklady toho, jak se člověk v principu může chovat v životě a jaké to bude mít důsledky pro něho samého a pro okolí.
V dohistorické[24] době jsou známy dva základní způsoby prožívání kmenů-rodů a národností dávnověkého lidstva:
• Rodinně-klanová separace na základě vedení svého hospodářství každou rodinou (nebo několika rodinami) v izolaci od ostatních příbuzných rodin a klanů při epizodickém setkávání s nimi. Takový životní úklad je charakteristický hlavně pro kočovné národy, kde je hlavním druhem hospodářské činnosti chov skotu.
• Kompaktně-občinný, při němž se na jednom místě soustřeďovali představitelé více než několika rodin nebo klanů, kteří žili vedením společného hospodářství, ze kterého každý získával jemu náležící podíl vyprodukovaných hodnot při epizodickém nebo periodickém setkávání s druhými občinami, žijícími podle stejných principů v oblasti rozšíření kultury společné všem občinám.
Ten či onen úklad života v dávnověku byl podmíněn především možnostmi vedení hospodářské činnosti v oblasti prožívání a efektivitou hospodaření, tj. průměrnou produktivitou pracovní činnosti v přepočtu na jednoho člověka v následnosti generací při dostupné úrovni odpovídajících technologií a organizace prací[25].
Aby při rodinném-klanovém úkladu rodina přežila v následnosti generací, musí na jednoho člena připadat určité množství hlav skotu, který lidi živil a umožňoval každodenní život. Aby se stádo obnovovalo a bylo nevysychajícím zdrojem obživy během mnoha let, byla nutná určitá plocha pastvin (různá v různých regionech, což bylo podmíněno charakterem a produktivností biocenóz). Ty okolnosti určovaly minimální vzdálenost od sebe, ve které mohly rodiny žít na základě tohoto hospodářského úkladu, a ohraničovaly mezní hustotu obyvatel v oblasti, při jejímž překročení bylo nevyhnutelným zchudnutí a ztížení života všech, nebo vnitřní konflikty zaměřené na vyhlazení protivníka v procesu konkurence rodin a klanů za hospodářské výhody. Sněmy nikoliv všech rodin, ale jen některých představitelů všech rodin, v takových kulturách mají periodický charakter (doba námluv a svateb, obvykle spadající na období minimální pracovní vytíženosti; nějaké všem společné religiozní nebo kultové akce; trhy, - které často spadaly na stejná období) nebo mimořádný charakter (organizace nájezdu na sousedy nebo organizace obrany před nájezdem sousedů, vypracování strategie reakce na živelnou pohromu atp). Při takovém úkladu může být určitý počet otroků užitečný v hospodářství, a zabrání stád sousedů a jejich částečné vyhlazení a částečná proměna v otroky je jeden ze způsobů rychlého podstatného zlepšení vlastního materiálního postavení[26].
Pokud přírodně-geografické podmínky v regionu díky soustředění pracovních zdrojů v jednom místě a organizaci kolektivní pracovní činnosti dovolili získávat větší produkci v přepočtu na jednoho člověka, než při separaci jednotlivých rodin a vedení každou rodinou vlastního hospodářství, pak kompaktně-občinný způsob života byl nevyhnutelný.
Ale ani jeden způsob života se nejeví ukazatelem společenského pokroku v aspektech rozvoje kultury a osobnostního rozvoje lidí, ani ukazatelem zaostalosti ve vztahu k jinému způsobu, existujícímu ve stejné době v jiných regionech nebo u jiných civilizací v jiných částech planety, protože to bylo v mnohém období boje za přežití v procesu osvojení regionů planety předky současného lidstva. Hlupáci tehdy nepřežívali ani samostatně, ani kolektivně, ani v přírodním ani v sociálním prostředí, a protože pro všechny lidi je přirozené usilovat o to, získávat více zdrojů (produkce) při menší námaze, pak v závislosti na přírodně-geografických podmínkách regionu se v něm zcela racionálně formoval ten či onen způsob života, zabezpečující nejvyšší zisk produkce z hospodářské činnosti.
A je důležité pochopit, že pokud libovolný z dvou uvedených způsobů (úkladů) života existuje v následnosti generací, pak pro život v každém z nich jsou nutné jemu odpovídající:
• organizace psychiky jedinců, kteří se ho účastní (vnímání světa jako systém subjektivně-obrazných představ o vnitřním a vnějším světě);
• chápání světa (jako vyjádření obrazných představ v konkrétní lexice);
• etika, vyjadřující dané chápání světa,
— reprodukované a zdokonalované v následnosti generací, protože bez toho všeho se způsob života rozpadá.
Historická věda, hovořící o životě lidí v předhistorické době, ve vztahu k mnohým kulturám používá termín „prvobytně pospolná společnost“. Ten termín je ve vztahu k psychologickému aspektu historie, jehož se týká tato práce, jemně řečeno nešťastný: zdůrazňuje „prvobytnost“, která zůstala v historické minulosti, a tím samým zůstává ve stínu občinnost, což dohromady rodí mínění o neaktuálnosti zkoumání občinnosti v historické současnosti, a přesněji – kompaktního charakteru občinnostiv předhistorické dávnosti a jeho historické důsledky, aktuální jak pro současnost, tak pro budoucnost.
Kultura, ve které se rodil původně ruský charakter, byla kulturou kompaktně-občinného prožívání obyvatel na rozlehlém území pokud ne celé, pak velké části východoevropské roviny.
A proto bez zkoumání osobnostních kvalit členů občin, dovolujícím jim žít v občině v následnosti generací, není možné pochopit zvláštnosti původně ruského charakteru a jeho specifické odlišnosti od charakteru lidí v jiných „prvobytně“-občinných kulturách. A úměrně tomu je nemožné i pochopit, co se v současnosti jeví vyjádřením pravé ruskosti, a co k ní nemá nejen nejmenší vztah, ale i překáží jejímu projevení v životě.
Začneme z toho, že maximální početnost občiny byla ohraničena přirozeně-biologickými parametry představitele rodu Člověk rozumný, analogicky tomu, jak je ohraničena početnost hejn a stád v přírodě: počet jedinců, s nimiž je schopná drtivá většina lidí udržovat styky, ve větší či menší míře se účastnících pracovních a životních vztahů každého z nich, - je ohraničeno jak biologií člověka, tak i organizací jeho psychiky, která je ve mnohém podmíněna kulturou[27]. Proto se v každé historické době ten subjektivní psychologický faktor projevuje jako nějaká mezní hodnota početnosti, po jejímž překročení se porušují určité vnitrosociální vazby nebo se stávají nedostatečně intenzivními.
Proto, jakmile v rostoucí občině podíl „čapkových známostí“[28] překročí určitý práh, občina ztrácí celostnost, protože v ní direktivní personálně-adresné řízení záležitostmi, koordinace společné činnosti ztrácí kvalitu a nastupuje více či méně viditelně projevený chaos. Poslední ve skutečném životě dávných občin znamená, že z občiny, která překročila nějakou mezní hodnotu početnosti, se nevyhnutelně vyčleňuje nová občina, která se s určitou zásobou potravin původní občiny, určených pro zajištění přežití první zimy, a nějakým movitým majetkem, přesunuje na nové více či méně vzdálené místo a tam reprodukuje jí známý předchozí kompaktně-občinný úklad života.
Pokud je pro někoho z nějakých důvodů těžké žít v občině, pak má na výběr tři varianty:
• buď se přizpůsobit a podřídit se zformovaným normám;
• nebo přesvědčit ostatní členy občiny o své pravdě, v důsledku čehož se přizpůsobit budou muset ostatní;
• odejít z občiny sám nebo být vyhnán - odsouzení k samostatnému probíjení se životem.
První dvě varianty jsou přirozenou součástí života občiny jako soubornosti jedinců. Třetí varianta, pokud v dávnosti nebyla rovná rozsudku smrti, stavila před vyhnancem nebo samotářem množství problémů: samostatně nelze prodloužit rod; individuální hospodaření dávalo menší produkci vzhledem k vložené práci, než občinné; právní status samotáře na území kde panoval kompaktně-občinný způsob života byl nijaký: byl vně společnosti.
V důsledku objektivnosti těch problémů byli vyhnanci málo početní – díky převážně úspěšné výchově nových pokolení v rámci tradic kompaktně-občinného úkladu, zformovaných během mnoha generací. A přítomnost málo početných vyhnanců nemohla podrýt zevnitř kompaktně-občinný styl života obyvatel regionu v celku: vyhnanci se buďto doprošovali do jiných občin nebo do svých předchozích; nebo žili samostatně, v důsledku čehož jejich rod končil jimi; nebo pokud se jim podařilo založit rodinu a začít žít rodinným způsobem, pak jejich potomci už mohli vejít do jiných občin nebo založit novou občinu, protože hospodářská efektivnost kolektivní práce byla vyšší; a pokud nějaký vyhnanec pil svou činností krev členům občin, nebyl problém uspořádat hon a problém vyřešit jednou provždy – pokud to nebyla rutinní záležitost, pak to ve vztahu k životu občiny bylo smysluplné a bez problémů realizovatelné (lov byl součástí života občiny a lov na člověka je v některých aspektech i jednodušší, než na divoké zvíře).
Proto otázka je:
Jaká musí být psychika lidí, aby občina žila v následnosti generací jako obnovující se ohledně personálního složení celostný sociální organismus?
Zde je nutné vyjasnit, že:
Reč není o tom, „vycucat si z prstu“ nebo napsat „spatra“ všechno o životě našich předků v dávnosti a přesvědčit všechny čitatele o správnosti napsaného.
Reč je o tom, přijmout zjištěný archeologický fakt kompaktně-občinného prožívání našich předků během mnohých staletí jako objektivně dohistorickou danost, pochopit, jaká musela být struktura psychiky, chápání světa a etika těch lidí, aby takové prožívání bylo z hlediska řízení možné a udržitelné v následnosti generací.
Znovu zdůrazňujeme, že řeč je o kompaktně žijící občině, spotřebovávající převážně produkci společného hospodaření, v níž všichni znají všechny a stále jsou v kontaktu (snad s výjimkou krátkodobých odluk některých členů z těch či oněch příčin hospodářského či jiného charakteru), a řízení občiny má direktivní personálně-adresný charakter.
Především je nutné pochopit a přiznat, že:
Kvalita života občiny a každého člena v kompaktně žijící občině je podmíněna kvalitou řízení záležitostí občinného významu.
Z toho důvodu byli jak členové občiny, kteří jsou řízeni, tak ti, kdo řídili, zainteresováni v tom, aby k vedení přicházeli nejschopnější jedinci k tomu druhu činnosti: nejen znající specifika všech občinných záležitostí, ale i moudří, prozíraví[29], starající se o občinu celkově a každého člena zvlášť. Pokud se ten princip narušoval, pak pád kvality řízení, především hospodářské činnosti[30], trestal stejnou měrou všechny: i vedoucí, i vedené. Tíha toho objektivně nevratného trestu byla podmíněna tíhou chyby v řízení – až do kompletního vymření.
Vyhnout se trestu za dopuštěnou chybu vedení nemohlo: individuální vlastnictví a instituty jeho ochrany v občině nebyly (snad s výjimkou oblečení a zbraní, přizpůsobených pro konkrétního člověka); oddělit se od občiny a přisvojit si vyprodukované hodnoty vedení také nemohlo – jednoduše fyzicky: kompaktní prožívání a číselná převaha členů občiny v konfliktu takového druhu předurčovalo jeho výsledek; utéct se všemi nebo větší částí zásob občiny bylo nemožné a i nesmyslné v dlouhodobé perspektivě, protože peníze, které by bylo možné ukrást z rozpočtu a převést do zahraniční banky, ještě nebyly. Psychice členů občiny bylo takové zneužití pravomocí cizí: taková byla kultura té doby, vypracovaná a podporovaná každodenní praxí mnoha generací.
Stejně tak v kompaktní občině, kde všichni znají všechny, neměla místo tyranie té či oné osobnosti[31], protože vedení mělo samo zájem na tom studovat, jak se dnes říká „veřejné mínění“ a zvláště popřemýšlet nad nestandardními názory, protože pokud standardní názory jsou chybné nebo bezvýchodné, a proto nedovolují řešit problém, pak nestandardní mohou být efektivní.
Z druhé strany, i vedení členové občiny měli objektivně zájem na bezchybnosti kroků vedení a proto v míře svých možností pojišťovali vedení, vykazujíce vedení podporu různého druhu, především v aspektu osvětlení situace. Při relativně nízké produktivitě práce je čas drahý jak pro práci, tak pro oddych, proto v životě společnosti nemohlo mít místo „handlování“ jako způsob „samořízení“, mlácení prázdné slámy o vymyšleném a neaktuálním, přijímání životu neadekvátních „řídících“ rozhodnutí, a úměrně tomu se musela vypracovávat, jak se nyní říká, etika pracovní a osobní komunikace vedoucích a vedených, která šetřila čas i těch i druhých.
Rodiny byly, ale ony byly částí občin. Bylo i mnohoženství jako odpověď společnosti na vyšší úrazovost a úmrtnost mužů na pracích za hranicemi osídlení (lov na divočáka nebo medvěda, rybolov z vratkého člunu nejsou nejbezpečnějším druhem činnosti) a bojových srážek (o čem bude dále): v zájmu stabilního rozvoje občiny ženy nezůstávaly samotné a bezdětné.
Charakter plného spektra pracovní činnosti, zabezpečující život občiny, a její dělba představitelům různého pohlaví byly takové, že přemoudrá je v ruských skazkách Vasilisa, a ne nějaký „Vasja“, a máma Vasilisy je Baba Jaga. Jde o to, že ta část spektra prací, která připadala na ženy, probíhala z větší části v hranicích osídlení a byla podle svého charakteru stejnorodá, v důsledku čehož bylo možné mnohé kvalitně dělat na základě návyků a automatismů. Při vedení takových prací byl tvůrčí myšlenkový potenciál žen svobodný a mohl podporovat dva společensky významné procesy:
• systematické shromažďování, osmyslení a přehodnocení informací, přinášenou do občiny různými lidmi, a vypracovávání chápání smyslu života;
• matričně-egregoriální podpora činnosti mužů za hranicemi občiny[32].
Poslednímu v ženské části spektra činností členů občiny nahrávalo také to, že osobnostní rozvoj chlapců a dívek na cestě k lidskosti (lidský typ struktury psychiky) probíhá různě – jdou si navzájem naproti:
• dívky začínají z osvojení intuice a končí nabytím rozumu;
• chlapci začínají z nabytí rozumu a končí osvojením intuice;
• vůle se získává i těmi i druhými někde uprostřed této cesty (pokud se samozřejmě získává).
Právě proto ve společnosti, kde se lidského typu struktury psychiky v osobnostním rozvoji nedosahuje k začátku pohlavního dospívání, ženy statisticky častěji dávají správné odpovědi na otázky typu „je-není třeba“ něco udělat nyní a v budoucnosti, aniž by uměly argumentačně podložit své závěry, a muži statisticky častěji jsou schopni objasnit, co a jak bylo třeba dělat v minulosti pro to, aby to dopadlo lépe, než to dopadlo ve skutečnosti.
Nicméně charakter té části spektra činností (včetně vojenské), která připadala v dávnosti na muže, byl takový, že jejich vnímání a tvůrčí potenciál byl zavlečen do těch druhů činnosti, kterými se zabývali bezprostředně: zasnít se na lovu divočáka o světlé budoucnosti znamenalo v lepším případě nic neulovit, a v horším stát se mrzákem a zátěží pro ostatní; to se týká i boje. Proto se mužům možnost popřemýšlet o smyslu života obecně otevírala jen tehdy, pokud dosáhli váženého věku nebo se v důsledku utrpěných traumat nebo jiných narušení zdraví nemohli zabývat pracovní činností za hranicemi osídlení. Žena mohla, sedíc za stavem nebo přeslicí, snít o budoucnosti a protože myšlenky jsou materiální, pak pokud snila v rozpoložení otevřeném životu, pak tok života reagoval na její sny.
Podmíněnost života každého jedince prosperitou občiny celkově se projevovala i v odhodlanosti při obraně občiny a jiných členů občiny, až do obětování sebe sama, a také v přiznání vedení nejen práva, ale i povinnosti obětovat lidi v reálné akci (tj. poslat je na jistou smrt) v těžkých situacích v zájmech zachování života občiny.
Ta oblast života společnosti, která se nyní nazývá „krizové řízení / krizový management“, v důsledku toho, že se přiznává odlišnost principů, na jejichž základě se organizuje každodenní normální řízení, a principů, na základě kterých konají „krizoví manažeři“, je ještě další ipostáz projevení se Ruského ducha. Má mnoho společného jak v aspektu obrany před agresí, tak i v aspektu překonávání následků živelných pohrom. V obou variantách kroky spadají do pojmu „bránit Vlast“.
„Bránit Vlast“ v sobě zahrnuje i přijímat první boj z vlastní iniciativy na svou zodpovědnost, pokud všichni (včetně vyššího vedení) „spí“ nebo jsou dezorganizováni, a agresor má drtivou převahu; a pokud nepřijmou a nevydrží první boj, pak Vlast jako inkarnace Pravdy Boží nebude moci být vytažena v budoucnu ze strašných katastrof, do kterých se dostane výlučně proto, že lidé v ní žijící se odklání od Pravdy Boží. To se týká i živelných pohrom.
Řešení katastrof začíná z mobilizace zdrojů a vytvoření strategické obrany. V Ruském duchu – duchu (egregoru) mnohonárodnostní Ruské civilizace ten úkol během vší zapamatované historie řeší specifické jádro egregoru překonávání překážek (včetně vojenských katastrof), které přijímá řízení záležitostmi na sebe v důsledku krachu všeho ostatního řízení a samořízení ve společnosti.
Algoritmika toho úzce specializovaného jádra egregoru překonávání katastrof má charakter analýzy vztahů a řízení vnějšími (ve vztahu k jádru) procesy. A to jádro kromě úkolu „neústupně bránit Pravdu Boží a Vlast“ téměř nemá jakýkoliv jiný obsah.
V důsledku toho, že to jádro, které objektivně přebývá v egregoru Rusi, téměř nemá obsah, disponuje dvěma specifickými vlastnostmi:
• je téměř neviditelné, protože odhalení vztahů (tím spíše neaktivovaných) je záležitost delikátnější než odhalení a analýza obsahu;
• jeho algoritmika lehce pasuje s algoritmikou jiných egregorů, řídíce jejich obsah v souladu se svým velmi prostým systémem základních řídících kategorií, které je možné charakterizovat jako:
nebezpečí, hrozící Vlasti: v minulosti to z větší části byl nepřítel-dobyvatel, a také tupé (v smyslu bezmyšlenkovité) nástroje nepřítele nebo interference (rušení, překážky);
faktory, jejichž ovládnutí odstraňuje jak samo nebezpečí, tak i vliv jeho destrukčních faktorů: v případě vojenských akcí jsou to objekty a subjekty nepřítele, jejichž ztráta dělá válku pro něj nepřijatelnou.
To, co není možné ochránit v procesu překonání katastrofy: v případě vojenských akcí - „tráva na poli boje“;
jádro stability egregoru překonávání katastrof – koordinátoři a specialisté: ve vztahu k válečným katastrofám jsou to vojíni pole boje, producenti zbraní a další týl, velení frontu, velení týlu, koordinátoři frontu i týlu[33];
zdroje (včetně lidských), podléhající mobilizaci a využití v procesu odstranění nebezpečí a vlivu na jeho napadající faktory: v případě války jsou to všechny prostředky vlivu na nepřítele a jeho potlačení a likvidace;
zdroje, podléhající bezpodmínečné žáštitě a ochraně před vlivem na ně nebezpečí a jeho napadajících (destrukčních) faktorů: v případě války – podléhající ochraně před vlivem nepřítele.
Tento egregor, jako i všechny další egregory v davově-“elitární“ společnosti, pracuje jako naprogramovaný automat mimo vůle lidí, plnících v jeho algoritmice ty či ony role (funkce), ačkoliv lidé jsou schopni změnit jeho algoritmiku, stejně jako mohou změnit algoritmiku jakéhokoliv egregoru, zrozeného společností. A on pokrývá všech šest kategorií (priorit) zobecněných prostředků řízení / zbraňových prostředků, které jsou rozvity v kultuře k okamžiku jeho aktivizace během té či oné přírodní či sociální katastrofy.
Vše, co je podloženě nebo kvůli chybě vztaženo jeho algoritmikou v kategorii č.1 podléhá neutralizaci nebo zničení v souladu se strategií, jejíž charakter se určuje z jedné strany charakterem a silou nebezpečí (v konkrétním případě – silou nepřítele), a z druhé strany – zdroji, jimiž daný egregor disponuje.
Vše, co se vztahuje ke kategorii č.3 se může ztratit během překonání katastrofy (konkrétně, během válečných akcí to je „tráva na poli boje“), pokud se to z těch či oněch důvodů nepodaří zachovat.
Vše, co se vztahuje v algoritmice egregoru ke kategorii č.4 – jádro stability – nemá žádná práva, kromě Práva, rovnocenného posvátné povinnosti bránit Pravdu Boží a Vlast v řečišti činné algoritmiky toho egregoru v konkrétních historických okolnostech – tomuto tvrdému kritériu „kádrové politiky“ egregoru odpovídají zdaleka ne všichni, přiznaní davově-“elitární“ společností profesionály-politiky a profesionály tajných služeb a vojenského díla, ale odpovídají mu některé osoby, které nemají žádné zjevně viditelné příznaky příslušnosti k sféře řízení, sféře tajných služeb a válečnému dílu. V této kategorii je každý dlužný být připraven na to, projevit se, buďto samostatně nebo v organizačních pořádcích v libovolných Životem zformovaných podmínkách, maximálně efektivně v algoritmice toho egregoru až do sebeobětování[34]. Neschopnost osvobodit svou algoritmiku psychiky od nadvlády mínění „co já jeden můžu změnit“?[35] (ve vojenských aspektech - „jeden v poli není vojín“...) - je spolehlivá ochrana od proniknutí do toho jádra subjektů cizích i jemu, i Spravedlivé povinnosti člověka být zástupcem Božím na Zemi.
Vše, co se vztahuje k zdrojům, podléhajícím mobilizaci a využití v překonání aktivního nebezpečí a jeho zasahujících faktorů, se zapojuje jádrem stability do různorodých procesů na základě principu «podřizuj se sám[36]a podřizuj druhé», což zabezpečuje stabilní automatismus vypracování a realizace strategie překonání katastrofy, včetně strategie porážky nepřítele. Ti, koho algoritmika egregoru řadí k této kategorii, mají právo sabotovat princip „podřizuje se a podřizuj druhé“, ale důsledkem takové sabotáže přecházejí do kategorie č.1 (nebezpečí, jeho faktory vlivu; nepřátelé, bezduché nástroje nepřátel a rušící vlivy) nebo do kategorie č.3 – to, co je nemožné ochránit ve zformovaných podmínkách (v případě války - „tráva na poli boje“).
Vše, co je zařazeno ke zdrojům, podléhající bezpodmínečné ochraně před vlivem na ně nebezpečí a jeho vlivových faktorů, disponuje nejvyšším významem, protože po organizaci strategické obrany a následného překonání přírodní nebo sociální katastrofy (porážka nepřítele) právě na nich leží zabezpečení rozvoje vší plnoty a různorodosti života v nové kvalitě zachráněné Vlasti. V nějakých situacích se mohou kategorie 2 a 6 částečně nebo plně překrývat.[37]
V obvyklé – ne mimořádné situaci – je pro občinný život charakteristická podpora občinou a členy osobně jiných lidí – podle své štědrosti nebo podle možností. Vedle toho je pro občinnou etiku také charakteristické odmítání parazitismu a odmítnutí podpory těm, kdo je identifikován v takové kvalitě. V souladu s tím:
Mluvíme-li o „kádrové politice“ občiny, pak v ní je hlavní ne to, že občina má právo přijmout člověka, ale v tom, že má právo ze sebe vyhnat každého, kdo nepodporuje v ní přijaté normy pracovní a životní etiky.[38]
Řízení záležitostmi v takové kompatně žijící občině, a ve své podstatě její samořízení, bylo založeno jak na personálně-adresném, tak i na cirkulačním (pro všechny) šíření informace a mohlo být efektivní jen za podmínky důvěry vedoucích a vedených, a stejně tak při absenci:
• za prvé, lživosti jako způsobu zahladit a skrýt své chyby nebo ovládat lidi jako nástroje pro dosažení jakýchkoli svých nebo skupinových cílů,
• a za druhé, osobního uspokojení, na jehož oltář společnost dopouští obětovat vše, až do života jiných lidí, biocenóz a planety Země.
Ve své podstatě to znamená, že uvnitř občiny může být více či méně zřetelně projevená profesionální specializace, ale hierarchie osobnostních vztahů existovat nemůže; každý člověk je pro občinu, která nepřekročila limit velikosti, drahý.
Zde je třeba zvláště obrátit pozornost na neodělitelnost*nerozlučnost v životě občiny vzájemně příčinno-důsledkové podmíněnosti – tj. algoritmické zacyklenosti reprodukce v životě:
vzájemné důvěry vedoucích a vedených
absence v systému společenských vztahů vědomé lži (chyby být můžou) a „idolu“ personálního zisku, který ve společnosti nemůže existovat bez úmyslných nebo vynucených, včetně masových, lidských obětí a výsměchu lidem, Přírodě regionů i Planetě.
Ale semínkem, ze kterého vše vyrůstá, je zde pravdivost lidí při vzájemné komunikaci, neznající výjimky. Pokud toto není, pak:
• lež se nevyhnutelně dostává do základů řídících rozhodnutí, což vede k chybám řízení a ke škodě, kterou trpí občina celkově nebo ti či oni členové osobně;
• lež se ocitá pod ochranou kultu „idolu“ něčího osobního nebo skupinového zisku a samolibosti, což dělá chyby v řízení nejen neodstranitelnými, ale povznáší je to do statusu systémového faktoru;
• v důsledku chyb v řízení a záměrné škody, nanášené společnému dílu v důsledku samolibosti a jí doprovázející vědomé lži, chyby řízení a škoda se v procesu řízení hromadí, což za sebou vleče nedůvěru k vedení ze strany vedených, sabotáž jejich rozhodnutí (také ne vždy ospravedlnitelná okolnostmi), spontánní erupce a organizaci řízení, alternativního ve vztahu k historicky zformovanému ve stejném sociálním systému, a to vede k:
→ buď k rozpadu dosavadní občiny, vzniku nové a vzniku nějakého množství vyhnanců z řad lhářů a samolibých, pro něž v nové občině není místo[39];
→ nebo k přechodu skupiny lidí, tvořících občinu, k řízení na jiných principech, jejihž realizace likviduje občinný charakter jejich života..
To je celkově i vše principiálně významné, co je možné říct o životě kompaktní občiny, žijící z plodů své práce, nezávisle na tom, k jaké kultuře občina patří a v jaké oblasti a s jakými přírodními podmínkami občinný způsob života vznikl. Ale to všechno v každé kultuře, kde vznikl stabilní občinný styl života, doprovází určitá specifika, odlišující jednu kulturu od druhé. To se týká i kultury kompaktně-občiného života, ve které vznikl původně ruský charakter.
Nás však bude zajímat ne to, že slovanské ženy si v dávnosti vplétaly do vlasů specifické ozdoby a každá kmenová skupina Slovanů se odlišovala od jiné mimo jiné stylem těchto ozdob, o čemž ví málokdo; a Maoři na Novém Zélandu dělali tetování, což vědí téměř všichni z románu Julese Verna „Děti kapitána Granta“; někdo měl sekery specifické podoby nebo unikální vzor na nádobách, o čemž vědí jen historikové – úzcí specialisté ohledně dohistorických kultur.
Nás bude zajímat specifika meziobčinných vztahů a civilizační specifika kultury, ve které vznikl a projevil se původně ruský charakter.