3.5. Meziobčinné vztahy a Ruský duch
Psychologický aspekt historie a perspektiv civilizace · перевод (Čeština) · раздел 8 из 11
Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.
3.5. Meziobčinné vztahy a Ruský duch
Avšak po zjištění té etiky, na jejíž základě občina (včetně i nekompaktních) může žít v následnosti generací, není třeba si život lidí a společnosti celkově příliš idealizovat.
Takové „mládenecké zábavy“ jako pěstní boj „stěnka na stěnku“, ulice proti ulici, vesnice proti vesnici, a ve městě – čtvrť proti čtvrti, povýšené do statusu svátečních rituálů[40] nebo způsobu trávení volného času, a které se v takové roli dochovaly do poloviny 30. let 20. století dokonce ve velkých městech[41], to je také z té dávné epochy. Zloba se do těch „zábav“ nevkládala, za projevení v nich zloby nebo krutosti mohli viníka sami zabít nebo zmrzačit, ale ne hned během boje stěna na stěnu, ale později, po objasnění, za co je viník trestán. Krev se v těch „zábavách“ prolévala skutečná, zuby létaly, nosy, čelisti, a žebra se lámaly doopravdy, ale bojovníku trpícímu porážku stačilo nezvednout se ze země poté, co ho někdo srazil nebo opadl, čímž dal nejevo své přání neúčastnit se boje dále. A pokud někdo sedícího nebo válejícího se na zemi člověka udeřil, pak u něj nadlouho mizela chuť udělat něco podobného; a možná že se už nikdy nemohl účastnit podobné „zábavy“: vlastní nebo cizí by ho zpracovali tak, že by měl dost[42]. To učilo lidi sebeovládání, zdrženlivosti a určité starosti o své.
Ze stejné epochy je i další tradice, která také přežila do dnešních dnů (včetně v mnohých městech): v určité datum, obecně známé nositelům tradice, zpravidla v noci oddíl mladíků proniká na území „nepřítele“ a tam „vtipkuje“: rozhází naskládané dříví, zapře dveře z jizby, něco ukradne nebo odežene (skot, ...). Dnes ta tradiční „zábava“ již ztratila svou společenskou prospěšnost, zdegenerovala do destrukčního vandalismu a chuligánství. A v těch místech (hlavně města) kde se praktikuje dodnes, představuje zvláštní „bolehlav“ na jednu letní noc pro místní milici
Jedna z reálných příhod ze 70. let. Městská ulice, která se rovnoměrně svažovala k řece, v délce přes 2 km, výškový rozdíl 60 metrů. Během noci takových rituálních her, mládež pustila podél cesty „střelu“ - bečku s kvasem váhou okolu 500kg, která byla zanechána na prodejním místě, protože kvas ještě zbyl. Obešlo se to bez obětí a zranění a kromě bečky nebylo nic zničeno, měli štěstí.
Je pochopitelné, že z takových tradic, tím spíše z jejich zdegenerovaných variant jsou nyní jen problémy, ale vyvstává otázka, odkud se vzaly a proč vznikly? Při vší zdánlivé divokosti, kdysi v daleké minulosti byly svérázným vyjádřením starání se o lidi, byly společensky užitečné. A právě proto vznikly, existovaly a byly udržovány stovky let.
Ale nejde o to, že mnozí lidé prožívají určitý věk, kdy síla už je, a rozum a odpovědnost ještě ne[43], v důsledku čehož vznikají společenské instituty, ve kterých se „mladická síla“ může naplno vydovádět, aniž by to hrozilo vážnými nepříjemnostmi všem ostatním.
Ačkoliv způsob života v lesích Východoevropské roviny byl takový, že vojenské nájezdy jejích obyvatelů s cílem získat majetek byly z ekonomické stránky nevýhodné, epizodické konflikty mezi občinami nemohly nevznikat, kvůli různým příčinám. V souladu s tím existovala i vnitřní potřeba disponovat návyky vedení boje i z toho důvodu, zamezit u sousedů pocitům beztrestnosti a všemohoucnosti.
Kromě toho, obchod za hranicemi svého „etnického území“ se vedl i tehdy, a v té době bylo možné obchodovat jen pod krytím vlastní vojenské síly, protože v opačném případě by se kupci spolu se zbožím stali za hranicemi vlastní kultury garantovaně něčí kořistí.
Také není třeba zapomínat, že v sousedství žili i nositelé kultur založených na jiných principech. Dále na jih žijící kočovníci-pastevci potřebovali nejen koně, krávy a ovce, ale i otroky: v menším množství pro potřeby vlastního hospodářství; ve větším na prodej svým sousedům (příjem z prodeje otroka byl během celé historie vyšší než příjem z prodeje berana)[44].
A nakonec i dívky-krásky a ženy z jiných kmenů a z jiných občin byly vždy pro určitou část mužů přitažlivější, než vlastní soukmenovkyně, se kterými si hráli v ranním dětství. A tu potřebu – geneticky-biologicky podmíněnou – se ne vždy dařilo uspokojit mírovými prostředky.
V souladu s těmito historicko-kulturními a přírodně-geografickými okolnostmi stepní nomádi podnikali vojenské nájezdy s cílem pochytání otroků, pronikajíce desítky až stovky kilometrů do lesů[45]. Ale ačkoliv les představoval přirozený fortifikační systém, tak jako každý „opevněný rajón“ negarantuje pro nepřítele absolutní neproniknutelnost, tím spíše že v lesostepních oblastech, kde masivy lesa a stepi se navzájem prolínaly, v důsledku čehož jasně projevená hranice les-step neexistuje; a nakonec ačkoliv v lesích i cesty nebyly, zvířecí stezky byly, protože kanci a losi žijí v lesích východoevropské roviny i nyní, a kde projde los, tam projde i skupina jezdců; a v minulosti žili v lesích i větší kopytníci – buvoli, zubři a tuři. Takže s uměním orientace se mohla skupina nájezdníků dostat velmi hluboko do lesů, v důsledku čehož ani stovky kilometrů od začátků lesních masivů nebylo usedlé obyvatelstvo garantovaně chráněno od vzetí do zajetí a vypálení obydlí během nájezdů stepních kmenů. Nájezdy ze stepí bylo třeba zachycovat jak v počáteční fázi, tak v samotných lesích, a často bylo třeba osvobozovat zajatce z kolon odváděných kočovníky, protože každý člověk byl při kompaktně-občinném způsobu života cenný. Jedním ze způsobů jak se zabezpečit před nájezdy, bylo je „profylaktovat“, tj. organizovat pochody do stepí, vypalovat ji na desítky kilometrů při vhodném směru větrů, kazit zdroje vody atd., což přirozeně vyvolávalo podráždění stepních obyvatel, žijících poblíž lesní zóny, které se projevovalo v jejich odvetných a preventivních bojových akcích proti obyvatelům lesů[46].
Tj. potřeba v bojové přípravě výrostků a dospělých mezi občinníky, žijícími v lesích východoevropské roviny, objektivně byla. V souladu s reálnými potřebami účasti v bojích, občinníci se museli umět rychle transformovat z pracovního družstva do efektivní bojové družiny, a pro to bylo třeba vládnout i určitými návyky, včetně takových jako:
• Uměním tajně proniknout na cizí, možná i střežené území – odtud pramení společenská prospěšnost „junáckých vtípků“ na cizím území, které nejen nebyly vnímány jako přestupek a chuligánství, ale přijímaly se jako potřebné všemi, kdo „prospal“ invazi družiny a její „vtípky“ na hraně reálné agrese. Pokud se vtípky takového druhu odehrávaly na svém území, pak se jejich objekty měli šanci stát především ti, kdo narušovali v občině zavedené normy etiky, a také ti nově příchozí, kdo se ještě nestihli začlenit do občiny.
• Držet pevné bojové pořádky a vést boj, překonávaje reálnou bolest od utržených ran. Pokud se to učí v prvním skutečném boji, pak nejsou žádné garance, že se ten boj nestane i posledním pro všechny účastníky: stačí aby zakolísalo pár, a celá bojová formace se rozsype a další boj už nebude, protože pokud protivníci jsou stepní kočovníci, po boji uloví všechny ty, kteří se stačili rozutéct. A pěstní boj „stěna na stěnu“ právě dával možnost naučit se držet bojovou formaci (v pěší formaci i v jezdecké jde hlavně o to stejné – osvojit princip), přetrpět bolest a vidět skutečnou krev, svou i cizí. V pěstních bojích stěna na stěnu z neopatrnosti (své i cizí) vybívali zuby, oči, lámali nosy, čelisti a žebra, ale to nikdy nebylo cílem boje stěna na stěnu. A protože to bylo skutečně určeno pro ochranu společnosti jako celku, sami účastníci nemilosrdně trestali ty, kdo zanášel do boje zlobu a opíjel se cizí bolestí a ponížením. Právě proto ten, kdo upadl nebo se posadil během té „zábavy“ na zem, byl v kompletním bezpečí.
• To se týká i koňských zábav, které se dochovaly do konce 19. - začátku 20. století, jejíchž účelem bylo dopředu zvyknout koně na to, nést jezdce v reálném boji a nepanikařit z kroků protivníka.
• Zvláštní roli hrály tance. Zde poznamenáme jen tolik, že ukrajinský gopak v jeho kompletní životní variantě, a ne v specificky-akademicky esteticky „učesané“ podobě, představuje posloupnost útočných a obranných pohybů boje na blízko dávných Slovanů. Ale v životě našich předků nebyla bojová umění obdobami těch, charakteristických pro kultury Východu a Západu a jejichž nositeli byla individua.
V prvotní Rusi byl jedinec nositelem podle své kvality převážně psychické životní praxe vcházení do určitého stavu, který je možné jen velmi úslovně nazvat „bojový trans“.
V tom stavu mohl vstupovat do boje, jsa kompletně nevědomým a netrénovaným ve všem, co se nyní vztahuje k bojovým uměním, protože když byl v takovém stavu, jeho egregory byly nositeli veškeré algoritmiky nutných obranných a útočných pohybů, a skrz tytéž egregory a noosféru celkově se zabezpečoval přístup k algoritmice obranných a útočných pohybů protivníka. V důsledku toho, při ovládnutí takové osobnostní psychologické techniky nastolení určitého stavu, systematické mnohohodinové tréninky, spočívající v nanášení úderů dlaněmi a lokty do klád s trčícími kolíky atd. A práce s partnery, byly jednoduše zbytečné, a standard všeobecné tělesné rozvinutosti a grandióznosti byl mnohem výše než dnes – díky jinému stylu života a jiného charakteru práce. Před pohledem dítěte, přebývajícího v takovém stavu, může couvnout dav dospělých, - nechápajíc co se děje a zapomenouc na své agresivní záměry pod vlivem zachvátivší je hrůzy, - proto, že Bůh je skutečně ne v síle, ale v Pravdě.
• A když byliny vyprávějí o tom, že ten či onen ruský bohatýr sám rozehnal nebo pobil pokud ne rovnou celé vojsko, pak početný bojový oddíl, není to umělecký výmysl: bývalo to, ale nebylo to ani tak projevem fyzické síly a nějakých sofistikovaných metod vedení boje, ale výsledkem vlivu psychiky jedince, přebývajícím v Ruském duchu, na psychiku jedinců v Ruském duchu nepřebývajících[47];a fyzická síla a osvojení metod vedení boje byly jen předpoklady k tomu. Proto čím více nepřítel znal a uměl ve smyslu ovládání bojových umění, a čím byl rozhodnější a agresivnější, tím větší měl šanci být zmrzačen nebo zabit během agrese proti nositeli Ruského ducha[48].
Přirozené a zákonité otázky:
• Kam to vše zmizelo v pozdějších dobách a proč to není reprodukováno v životě dokonce ani těmi, kdo jsou přesvědčeni o hodnověrnosti bylinných svědectví a bojových úspěších bohatýrů?
• A proč bylinná svědectví nepotvrzují protivníci?
Jde o to, že vcházení jedince do jakéhokoliv egregoru, včetně toho, který se nazývá „Ruský duch“, je v mnohém analogické tomu, co probíhá v počítačových sítích: jsou servery, které po navázání spojení žádají přístupové heslo, a někdy ho chtějí i opakovat během práce nebo přejít na jiný protokol výměny informací. Pokud se heslo nepředloží nebo je špatný protokol, pak - «Access denied» — poraď si sám a konej jak umíš.
Pokud mluvíme o Ruském duchu jako o určitém kulturně podmíněném egregoru, který podporuje reprodukci kultury, pak jeho algoritmika do sebe zahrnuje:
• tu etiku, která byla identifikována výše v oddílech 3.4 jako potřebná pro stabilnost občinné organizace života v následnosti generací;
• té etice vlastní upřímnost v chápání podstaty Dobra a Zla v jejich konkrétních životních projevech;
• upřímnou (nikoliv hranou) oddanost v přívrženectví Dobru v kompletnosti a vnitřní neprotiřečivosti algoritmiky psychiky jedince.
Protože kompletní upřímnost, celostnost psychiky (ve smyslu souladu a vzájemné provázanosti specializovaných algoritmů ji tvořících), odhodlanost až do sebeobětování a občinná etika celkově je to, co není vlastní lidem v jejich většině v davově-“elitární“ společnosti, pak s přechodem od občinnosti k davo-“elitarismu“ — stav «доступ закрыт» je objektivní, i když budete mít v pasu na každé stránce napsáno, že jste etnický Rus v 10. koleni a slova „Sláva Rusku!!!“ vytetovány na hrudi staroslovanským písmem, nebo rituální kamennou sekerku, osobně vyrobenou pra-pra-předkem, která se předává v průběhu tisíciletí z otce na syna – následníka nějaké staroslovanské znacharské tradice: je to jedno - „доступ закрыт“. Ty nejsi ruský, protože tvého osobního ducha egregor, nazývaný „Ruský duch“, nepřijme.
Nicméně v období sociálních katatrof a vojenských porážek, když proud životních neštěstí smývá z duší lidí veškerý nános bahna etických norem davo-“elitarismu“, většímu nebo menšímu množství lidí se daří vcházet do Ruského ducha, což nese odpovídající důsledky pro ty, kdo proti nim koná agresi. Ale po završení skutečně ohromujících činů v důsledku nichž je katastrofa překonána, — v důsledku návratu k obvyklým etickým normám davo-“elitarismu“, — znovu nastupuje stav «доступ закрыт»[49].
Co se týká svědectví protivníků, pak:
• Ti, kdo zahynuli, o ničem svědčit nemohli.
• Ti, kdo úspěšně utekli v nepochopitelné (pro ně) hrůze, nemohli nic smysluplného říct, ale svědčili o hrozné porážce a vymýšleli příčiny pro její objasnění v míře schopnosti své fantazie. A od nich zděděný strach (na úrovni emocí) z ruských právě jako z vojenské síly, která je neporazitelná a údajně může být agresivní, je naživu dodnes téměř u všech národů-potomků sousedících s lesní Rusí a u jejich sousedů. Jsou předsudky přesvědčeni o nějaké zvláštní a hrozné agresivitě ruských, ačkoliv říct nic konkrétního o podstatě té agresivity a její hrozivosti nemohou, a reálná historie zná více příkladů agresivity obrácené proti Rusi a Rusku, kterou oni předkládají jako prevenci a profylaktiku. A ruské „zábavy“ typu pěstního boje stěna na stěnu a vtípky na hraně agrese jsou pro ně nepochopitelné, nepříjemné, přání účastnit se nevyvolávají a proto straší, což se projevuje ve frázích typu „Ti šílení Rusové“.
• Ti, kdo upadl do zajetí, ve své většině z-rus-štěli. Zajatce na Rusi nezabíjeli a nehnali předčasně do hrobu těžkou otrockou prací, ale odváděli do oblastí, vzdálených od jejich vlasti, kde se integrovali do panujícího kompaktně-občinného způsobu života a během několika let se stávali normálními členy občin: v občinném způsobu života je každý člověk cenný svým způsobem. O té praxi, zformované už v předhistorické době, svědčí letopisy období vzniku na konci 1. tisíciletí našeho letopočtu „elitární“ státnosti na Rusi.