3.3. Východoevropská rovina: „tajná“ očividnost
Psychologický aspekt historie a perspektiv civilizace · перевод (Čeština) · раздел 6 из 11
Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.
3.3. Východoevropská rovina: „tajná“ očividnost
Východoevropská rovina, na které se nyní nachází oblasti mnohonárodnostní Ruské civilizace, odedávna osídlené Slovany, jež nyní nazývají „ruskými“, se v dávnosti svými přírodně-geografickými parametry velmi odlišovala od současného stavu. Hlavní rozdíly: bylo jiné klima – teplejší léta, chladnější zimy; bylo více lesů a byly hustší, stromy byly mohutnější a lesy sahaly dále na sever a dále na jih, než v současnosti; vodní rovnováha území byla také jiná – včetně v důsledku hojnosti lesů, udržujících vláhu jako houba, hladina podzemních vod byla výše, řeky, které se zachovaly do dneška, byly mnohem mohutnější[15], a v mnohých nyní suchých korytech tekly tehdy celoročně skutečné řeky.
Při nízké hustotě obyvatel, v porovnání například s oblastmi středomoří (místní obyvatelstvo prožívalo kompaktními skupinami, které byly daleko od sebe, podstatně dále než v oblastech kolem Středozemního moře), taková přirozená krajina, téměř nenesoucí stopy činnosti člověka, byla dominantou na vzdálenosti desítek kilometrů, oddělujících jednotlivá osídlení.
Přemisťovat se po takovém území na velké vzdálenosti bylo možné z větší části jen po řekách, přecházeje z jednoho vodního systému do dalšího skrz voloky (koridory pro přepravu lodi po souši mezi dvěma říčními systémy); v zimě se tytéž řeky proměňovaly v ledové „dálnice“ pro saně a koně. Pozemní cesty, využívané jen v létě nebo celoročně, mohly být při takovém rázu krajiny a hustotě osídlení, při jeho nízké technické a energetické vybavenosti[16], jen regionálního významu, obsluhující hospodářskou činnost kompaktně žijících skupin obyvatel. Výlučně pozemních cest, spojujících vzdálené oblasti, bylo minimum. Lesní stezky zvěře samozřejmě existovaly, jakožto přirozená součást biocenóz, ale to přece jen nejsou cesty, ačkoliv osamělý kůň nebo chodec se po nich v lesních masivech mohl přemisťovat na stovky kilometrů, samozřejmě pokud se uměl orientovat nejen ve světových stranách, ale i v kterém místě se na východoevropské rovině nachází.
Samotné přírodně-geografické prostředí toho území bylo mocným fortifikačním systémem, díky němuž bylo místní obyvatelstvo dobře ochráněno od vpádů agresorů zvenku[17]. Přitom produktivita přirozených biocenóz byla mnohokrát vyšší než dnes: ryb bylo více a byly větší; hřiby, jahody, ořechy, med byly dary lesa; plus k tomu lov a zemědělství[18], v luzích – pastva dobytka a příprava sena, - to vše garantovalo při dobře organizované kolektivní práci dostatečně vysokou úroveň „potravinové bezpečnosti“ kompaktně žijících skupin obyvatel. I vnitřní systematické konflikty s cílem ukořistění statků, vyprodukovaných sousedy[19], byly v podobném geografickém prostředí málo efektivní, ve srovnání s vlastní prací, kvůli vysokým přepravním nákladům na jejich organizaci a realizaci, což bylo tichým stimulem k organizaci právě práce, a nikoliv války[20]; a při nízké průměrné hustotě osídlení byly vnitřní konflikty ohledně kontroly nad tím či oním územím jednoduše nesmyslné, stejně jako masové chytání cizích s cílem jejich proměny v otroky. Palisády z kůlů okolo dávných sídel jsou ve větší míře ochranou před divokými zvířaty, než před lidmi, ozbrojenými „podle módy“ té doby.
Jak je známo, reliktní kultury, které se zachovaly v různých koutech naší planety, ve své většině při svém charakteristickém způsobu života na základě dávných tradic, regulujících vztahy pohlaví, nedopouštějí přelidnění ve svých ekologických nikách. Proto je možné retrospektivně předpokládat, že v dávnosti na území východoevropské roviny žijící zde slovanské rody, udržující úklad(způsob) života, vypracovaný staletími, nepřipouštěli přelidnění jimi obývaných prostor[21].
Ale existuje ještě jiný aspekt, svého druhu „efekt rozměrů“ Východoevropské roviny v jejím srovnání s jinými regiony vzniku kultur dávnověku.
V technice je známo, že kvalita zobrazení, kterou může „nakreslit“ optický systém nebo radioteleskop, ve mnohém závisí na jejich rozměrech. Pokud na určité frekvenci pracuje radioteleskop s průměrem paraboly 50 metrů, jedná se o jednu kvalitu; a je radioteleskop „anténovým polem“ velikosti několika kilometrů, nebo dokonce několik radioteleskopů, umístěných desítky kilometrů od sebe a pracujících v synchronním režimu, pak se jedná o jinou kvalitu, vysoce převyšující kvalitu radioteleskopu s parabolou 50 metrů. A ve školním teleskopu s průměrem 60 mm je v principu nemožné uvidět to, co dovoluje vidět teleskop-reflektor se zrcadlem průměru 6 м. V noci je i jednoduchým dalekohledem vidět lépe, než prostým okem, protože průměr optického systému dalekohledu je mnohokrát vyšší než průměr čočky lidské oka velikosti několika mm.
Lidský organismus se skládá z mnoha biologických – biopolových „anténních komplexů“. A jak je známo z etnografie, samozřejmě pokud etnografové nejsou oslepeni mechanicko-materialistickými představami o tom, že „něco takového není možné“, představitelé tzv. primitivních reliktových kultur jsou rozvinutější v oblasti „paranormálních schopností“ - takových, jako telepatie, jasnovidění atd., než představitelé technicky pokročilých kultur „vysoké civilizovanosti“, protože potřeba získávat informace o příbuzných a blízkých, nacházejících se někde jinde v důsledku hospodářské nebo vojenské činnosti, o své vlastní pozici v krajině atd. - existuje, ale pošta ani telegram, ani mobilní telefony nejsou. V dávnosti, o které mluvíme, také nebyly (ještě nebyly vynalezeny) a potřeba znát byla, a ty potřeby se určitým způsobem realizovaly na biologické osnově organismu člověka a jeho psychiky jako systému zpracování informací[22]. A ačkoliv všichni lidé mají něco biologické společného, přesto jednota kultury je ještě další faktor, ve vztahu k biologii doplňující, který spojuje množství jedinců v jeden celek.
A pokud se vrátíme od biologie člověka, etnografie reliktových kultur a dříve uvedených technických analogií k životu našich předků na východoevropské rovině v dávnosti (a to má své opodstatnění v jednotě zákonů fyziky, týkajících se vyzařování a interakce vyzařovaných polí a dalších druhů matérie), pak biocenózy východoevropské roviny + naši předkové, kteří rozšířili na ohromném území jedinou společnou kulturu, harmonicky interagující s udržitelnými biocenózami a udržitelnou v následnosti generací, představují dohromady biosystém, který ve světě neměl a nemá analogii[23] — ani v aspektu produktivnosti biocenóz v přepočtu na jednoho člověka, ani v aspektu strategické fortifikační efektivity samotné krajiny v roli prostředku ochrany od vpádů zvenku, ani v aspektu rozměrů biopolového „anténního pole“, tvořeného obyvatelstvem.
Poslední aspekt je nejzajímavější a proto je zvláštní otázkou:
K jaké informaci odkrývalo přístup to ohromné „anténové pole“ a do jakých informačních proudů a algoritmů – pozemských i kosmických – s jeho pomocí mohli vcházet jeho účastníci. Tj. jaké vnímání světa rodilo v jedinci ono „anténové pole“, jehož účastníkem on byl.
Ale obrátivše pozornost na informačně-algoritmické procesy v „anténovém poli“ osídlení, není dobré zapomínat ani na biopolovou výměnu energií lidí a biocenóz, charakteristických pro regiony jejich stálého prožívání (tím spíše v následnosti generací).
Celkově, biocenózy, kultura kompaktně-občinného prožívání a hospodářské činnosti, a také „anténní pole“ východoevropské roviny, to jsou ty faktory, pod jejichž vlivem se rodil původně ruský charakter.