V míře svého chápání…

3.Historie SSSR: dvě varianty vzájemné vloženosti koncepcí řízení

V míře svého chápání… · перевод (Čeština) · раздел 4 из 5

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

3.Historie SSSR: dvě varianty vzájemné vloženosti koncepcí řízení

Na první pohled se mohou předchozí odstavce zdát od života odtrženým abstrakcionismem. Proto, aby byly lépe vidět možnosti rozvoje Ruska i lidstva v budoucnosti, objasníme vzájemnou vloženost procesů řízení podle dvou vzájemně se vylučujících koncepcí na historické zkušenosti SSSR. Marxisticko-leninská ideologie, zformovaná na základě učení vnuka dvou rabínů, je podmnožina biblické koncepce řízení. Ve své podstatě je to světská tvář její moci vytvořená tehdy, když to kurátoři biblické civilizaci potřebovali, což bylo vynuceno:

● poklesem autority historicky zformovaných religiozních kultů, hlavně kvůli tomu že ospravedlňovaly sociální organizaci, ve které většina obyvatel dře bídu s nouzí a menšina se „topí ve zlatě“, a občas i kvůli idiotskému nepřijetí touto menšinou úspěchů vědy;

● nutností zkrotit závody ve spotřebě a neomezenou moc peněz, což je vlastní soukromému podnikání a má devastační vliv na biosféru.

Ale kurátoři biblické civilizace, kteří měli v úmyslu řešit ty problémy prostřednictvím marxismu, chtěli zachovat svou monopolní nadvládu nad lidstvem i v následujícím období historie takzvané socialistické a komunistické budoucnosti lidstva.

Právě tato okolnost byla hlavní příčinou rozpadu druhé supervelmoci, vybudované během období J.V.Stalina. Předpoklady ke krachu byly v samotném marxismu:

● filosofie s „hlavní“ otázka „Co je prvotní: hmota nebo vědomí?“ není vhodná k řešení úlohy o předvídatelnosti následků vměšování se do průběhu libovolných (včetně sociálních) objektivních procesů, bez čehož je nemožné gramotné řízení těch procesů, a jako důsledek: procedury demokracie se stávají krytím zákulisní tyranie, a reálná pravá vláda národa se stává nesplněným ideálem;

● politická ekonomie marxismu je vybudována na vymyšlených kategoriích (nutný pracovní čas a čas nadpráce, přenos hodnoty z výrobních prostředků na produkci, pracovní teorie hodnoty, položená do základů tvorby cen, ačkoliv zdaleka ne všude je aplikovatelná), v důsledku čehož je nemožné ji spojit s účetnictvím a evidencí, které dodávají informace nutné pro řízení ekonomiky na mikro- i makro- (statistické) úrovni.

Přesto se SSSR pod vedením Stalina rozvíjel, v zemi se zabezpečovala stabilita řízení a všechny pokusy ji shodit trpěly v epoše stalinismu krach. Proč? - Protože Stalin a ti, kdo ho podporovali (bolševici ve straně i mimo ní), byli jen naoko přívrženci marxismu-leninismu, ale fakticky konali podle nějaké alternativní (ale nikoliv objemnější ve vztahu k marxismu) koncepci řízení. Ta koncepce řízení, na rozdíl od Bible nebo marxismu, v té době nebyla vyjádřena konkrétními lexikálními formami.

Ale její přívrženci a nositelé, jsa stoupenci budování socialismu jako skutečné samovlády pracujících, přizpůsobovali marxismus, panující v té době mezi „progresivně myslící inteligencí“, ke svým politickým potřebám, a vytlačovali od otěží moci skutečné marxisty-menševiky, a potom drtili L.D.Bronštejna (Trockého) a jeho stoupence za použití mechanismů NKVD-GULAG, které vytvořili na začátku permanentní revoluce samotní marxisté-menševici. Ale protože marxismu alternativní koncepce neměla vlastní pojmový a terminologický aparát, měla sílu jen tam, kde na vedoucích postech byli její lidé, tj. měla jen strukturní moc. Protože pojmový a terminologický aparát leží v základě bezstrukturního řízení, které se odehrává i za hranice mocenských a řídících struktur a pravomocí, převahu v bezstrukturním řízení měli skuteční marxisté-menševici.

Jinými slovy, Stalin mohl podporovat stabilitu řízení jen na základě struktur, vytvořených během období jeho řízení. Ale stabilita libovolných struktur se zabezpečuje jejich legitimitou ve vztahu k bezstrukturnímu řízení, a proto jakékoliv struktury, zformované na základě zamlčení (tzn. vně pojmového a terminologického aparátu kultivovaného ve společnosti panující koncepcí řízení) se ukazují neživotaschopné po odstranění iniciátorů jejich vytvoření a předání vyšší strukturní moci nezasvěceným (do oněch zamlčení) nástupcům, kteří jsou upřímnými stoupenci ohlášení, a nevidí jejich nesoulad s objektivně přítomnými úmlčeními, které je doprovází.

Proto zákonitě vyvstává otázka: Jak může být vybudován socialismus, pokud ani filosofie, ani politická ekonomie nezabezpečují řešení úkolů řízení během jeho budování?

Zasvěcení do zamlčení je dílo obtížné z důvodu nejednoznačnosti chápání zamlčení různými lidmi. Jednoznačnost chápání vyžaduje rozvinutou terminologii, jednoznačnou ohledně smyslu, jejíž vytvoření a zavedení do života společnosti je v podmínkách činnosti represivního kultu jiné terminologie nemožné.

Ale dokonce když marxisté-trockisté osedlali struktury strany a státu po likvidaci Stalina, byli nuceni téměř 40 let překonávat setrvačnost činnosti stalinského aparátu řízení. A s cílem zabránění obnovy stalinismu ve společnosti obnovovali ve společnosti neměnnost chápání marxisticko-leninské ideologie, agitovali za návrat k „leninským normám“ stranického života, což ve své podstatě znamenalo volně kecat bez jakékoliv odpovědnosti, beztrestnou svévolnost pseudodemokratického žvatlání, kterým se kryla zákulisní mafiózní tyranie marxistů-esoteriků, zasvěcených v „něco“. Ale při tom se Bibli vracely výhody objemnější ve vztahu k marxismu koncepce řízení, také proto že Bibli v letech 1950-1980 většina lidí neznala přesně stejně, jako neznala písemné dědictví Stalina, které bylo uklizeno do speciálních úložišť a odstraněno z kurzů občanské nauky a politologie té doby.

V čem je podstata těch předností objemnější koncepce? - za určitých okolností se vnitřní vektor cílů systému, který se řídí podle vložené koncepce, objektivně stává jeho vektorem chyby v procesu řízení podle objemnější koncepce, který on nevidí a jehož zákonitosti nechápe. Po vybudování systému okolností takového druhu a systému vzájemné vloženosti procesů zbývá nadstátnímu řízení (jak ho nazývat nehraje příliš roli, my jsme do nazvali Globální prediktor) jen čekat, kdy vektor objektivní chyby systému dosáhne své kritické hodnoty, a systém „se rozpadne sám sebou“ v procesu pohybu směrem k cílům, vlastním vložené koncepci řízení. Ve výsledku takového vzájemného vložení, ve kterém se vektor cílů v jednom procesu řízení stává vektorem chyby v druhém, probíhá také to, o čem říkal M.Kalašnikov A.Prochanovovi: libovolné kroky systému se ukazují vepsány do mnohovariantního scénáře činnosti svých faktických využívatelů/zneužívatelů a pracují na dosažení jejich cílů. Přitom konflikt jako takový ve své podstatě absentuje:

Jedna strana dosahuje svých cílů úsilím druhé, která je v míře svého chápání přesvědčena, že pracuje na sebe, protože jednoduše neví, co páchá; procesem celkově řídí první, a druhá nemá moc ani nad sebou, ani nad procesem celkově.

Ale i zde je jedno zamlčení: „celkový proces“ je tak či onak objektivně vložen do procesu hierarchicky nejvyššího objímajícího řízení. Chápání podstaty toho zamlčení přivádí jedny k panteismu – zbožšťování přírody, a druhé k uvědomění si nutnosti vytvoření osobních vzájemných vztahů s Bohem – Tvůrcem a Všedržitelem – na základě důvěry Jemu v souladu se svědomím. Slepota, nevnímavost a pokusy odmítat podstatu tohoto zamlčení nevyhnutelně vedou ke krachu, často nepředvídatelnému, který zasahuje „smolaře“ zdálo by se na vrcholu jeho očividného úspěchu.

V souladu s touto všeobjímající okolností, pokud se Stalinovi a bolševikům, kteří ho podporovali, podařilo změnit ve svůj prospěch situaci vzájemné vloženosti a postavit svou činností, bez nějakých deklarací, majitele marxismu do stavu nemožnosti realizace svého panování nad Ruskem, zlikvidovat většinu skutečných marxistů-trockistů a přinutit zbylé marxisty a jejich kurátory ke čtyricetiletému čekání po odchodu Stalina na onen svět, pak je to výsledek toho, že úmysly a činnost bolševiků odpovídaly více Božímu záměru, než činnost skutečných marxistů a jejich kurátorů.

Proto pro chápání perspektiv Ruska a lidstva je nutné obrátit se k činnosti kurátorů marxismu. Biblický Globální Prediktor (GP), jsa nejvyšší úrovní hierarchie vnitrosociální moci v současné pozemské civilizaci, se ve své činnosti během staletí opírá především o moc první – světonázorové – priority zobecněných prostředků řízení, a kultivuje ve svém prostředí vnímání a chápání světa, odlišné od toho, které kultivuje ve zbylém davu jak zasvěcených, tak i nezasvěcených.

Pro řešení svých úkolů na ostatních 5 prioritách využívá zdroje všech zemí, včetně těch, které se ucházejí o status „supervelmocí“, ale zůstávájí nicméně konceptuálně bezmocnými v globální politice.

Ve druhé polovině 20. století byly takovými konceptuálně negramotnými uchazeči o roli „supervelmoci“ USA, SSSR (po smrti Stalina) a Čína. Pro GP nejsou mocenské špičky všech zemí protivníkem, ale objektem využívání a řízení.

Ale pokud se spustíme z úrovně globální politiky Globálního Prediktora na úroveň vnější politiky uvedených zemí, pak nepřáteli nebo přáteli (podle schématu „kdo s kým proti komu“) se národy USA, SSSR a Číny nestaly bez pomoci GP, který řídí na základě široce známého principu „divide et impera“ (rozděl a panuj). Pro toto není třeba moc úsilí, protože v „klasickém trojúhelníku“ mohou být vždy dva uměle sjednoceni proti třetímu.

Základem pro to se jeví ohraničenost a svébytnost dostatečně uzavřených a vzájemně izolovaných kultur každého z národů, což dovoluje cíleně formovat umělé subkultury – mezivrstvy – zaváděné tím či oním způsobem do kultury národů, tvořících dohromady řiditelný systém.

Právě na těchto organizačních principech se Rusko v první polovině minulého století „přátelilo“ během první světové války s Británií a Francií proti Německu. Pokus SSSR dostat se z moci toho algoritmu před druhou světovou válkou byl neúspěšný: Globální Prediktor věděl lépe, „kdo s kým a proti komu“.

Pro druhé světové válce od konce 40. let 20. století vedení SSSR a Číny na stejných principech „družilo“ proti vedení USA, a od konce 60. let do konce 90. let se vedení USA a Číny pokoušelo (často úspěšně) „družit“ proti vedení SSSR. Jinými slovy, vyšší politické vedení těch třech zemí, stejně jako dalších, bylo používáno Globálním Prediktorem pro dosažení jeho cílů. Proto někteří západní politici, včetně těch z USA, byli zcela upřímní když říkali, že rozpad SSSR pro ně byl naprosto neočekávaný. Překvapením to pro ně bylo díky tomu, že krach SSSR provedly síly, které nebyly pod kontrolou vyššího vedení USA. Jistě, jejich zvláštní služby pracovaly na scénář krachu, psaly direktivy typu SNB 20/1 z 18.08.1948 „Naše cíle ve vztahu k Rusku“, pěstovaly a vykrmovaly disidenty atd., ale přesto krach proběhl „špatně“, a to, co za ním následovalo, se ukázalo neříditelným jak pro disidenty, kteří přišli k moci, tak pro americké konzultanty ruských vlád jelcinovské epochy reforem.

Všichni politici, pro které je nejvyšší úrovní hierarchie moci ve společnosti moc hlavy státu nebo anonymní „vláda lidu“, nějak realizovaná v systému rozdělení moci nebo ve formě univerzální „sovětské moci“, vnímají globální historický proces jako „souhru náhod“ nebo jako výsledek velmi tajného „celosvětového spiknutí“. Ale pokud je dokonce „spiknutí“ historicky reálné a existuje, pak se přece jen realizuje prostředky, které protivníci „spiknutí“ nevnímají jako takové, protože se ve své analýze spiknutí ohraničují 4. prioritou zobecněných prostředků řízení.

V souladu s tím, ačkoliv terminologický aparát DVTR využívaný v této práci dovoluje samostatně vypracovat chápání procesů řízení, pro takové politiky nedisponuje žádným významem a proto vše zde uvedené pro ně nebude mít žádný smysl. To je dáno tou okolností, že pojmový aparát DVTR je objímajícím ve vztahu k pojmově-terminologickému aparátu biblické koncepce řízení. Vědomí nebo nevědomí přívrženci biblické koncepce nemohou pochopit to, co vychází za hranice její „ohrady“.

Nyní můžeme přejít k zhodnocení otázky o těch konkrétních okolnostech, při kterých se vektor cílů systému ve vložené koncepci řízení stává jeho vektorem chyby v objímající koncepci řízení a systém se sám dovádí do krachu, při nevměšování hierarchicky nejvyššího všeobjímajícího řízení.

Proč ty okolnosti zafungovaly teprve po dvou generacích od odstranění Stalina a nemohly zafungovat v zemi, žijící pod jeho vedením?

Tyto konkrétní okolnosti jsou spojeny s pojmem mravnost, která může být defektní nebo Pravá. Pokud veřejný řídící korpus sociálního systému (a především vyšší vedení země) deklaruje ve společnosti pravou mravnost, a ve své činnosti se řídí mravností defektní, pak se vektor cílů řízeného systému objektivně mění na vektor jeho chyby. A čím je větší propast mezi deklarovanou mravností a tou objektivní, na jejímž základě koná vyšší vedení země, tím větší je vektor chyby systému a tím rychleji se ztrácí udržitelnost řízení.

Stalin v procesu své činnosti viděl nesoulad mezi objektivní mravností a deklarovanou ve vyšší řídící úrovni státu, a ačkoliv v jeho pojmovém aparátu nebyl termín „vektor chyby řízení“, hlavní příčinu možné ztráty udržitelnosti řízení hodnotil správně a proto prováděl pravidelné „čistky“ mezi těmi, kdo se považoval za „elitu“. Dobře chápaje povahu „elity“, zabezpečoval jí životní standardy blízké standardům západní „elity“: luxusní byty, dači, auta a některým dokonce sloužící. Avšak nemilosrdně trestal všechny, kdo se pokoušel akumulovat ve svých rukou finanční zdroje země ve jménu uspokojování svých osobních a klanových ambicí. Za to „elita“ Stalina nenáviděla za jeho života, a nesmiřitelně ho nenávidí dokonce půl století po jeho smrti. To, že takovým způsobem zabezpečoval udržitelnost řízení Ruské civilizace, a jejím mnoha národům předvídatelnost života a jistotu v zítřejším dni, bylo rozumu „elity“ nedostupné a proto je v paměti „elity“ dokonce v 3. pokolení Stalin „krvavým diktátorem“ (tím spíše, že v jejich rukou jsou všechna masmédia), a v paměti prostých lidí je „otcem národů“.

Všichni současní straničtí vůdci, bez přemýšlení uvádějící do života biblickou koncepci řízení, se mohou po přečtení tohoto pobouřit a dokonce si vzpomenout na dvojité mravní standardy v zemích „zahnívajícího kapitalismu“, které se pokoušejí napodobovat: „Oni můžou a my ne?!“ - Ne!!!

Když vyhlašovali slogany o spravedlivosti v uspořádání společenského života, a sami usilovali o to žít podle degradačně-parazitických standardů západní „elity“, ve všech takzvaných „demokratických“ úsilích je vehementně podporoval západní establishment. Na co spoléhal? Na to, že v SSSR nejsou všichni vůdci KSSS svou mravností komunisté. A na co mohli spoléhat prostí lidé v SSSR?

— Jen na to, že mezi vyšším vedením strany a státu nejsou všichni členy Kapitulantské strany Sovětského svazu (KSSS); že mezi nimi může být i skutečný komunista-bolševik. Ale naděje takového druhu vyšly naprázdno a „elity“ sovětských převlékačů kabátů – buržoazních nacionalistů – začali ve všech svazových republikách pracovat na obnově kapitalismu a zdálo by se dosáhli určitých úspěchů ve svém obohacení na úkor sražení většiny obyvatel bývalých sovětských republik do chudoby. A to přivádí k otázce: „Co dále?“