Nastal čas o Stalinovi pohovořit…

4. Kacířství, odsouzené k vítězství

Nastal čas o Stalinovi pohovořit… · перевод (Čeština) · раздел 7 из 10

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

4. Kacířství, odsouzené k vítězství

„Chiliasmus (od řec. Chiliбs – tisíc), millenarismus (z lat. Mille – tisíc), je náboženské učení, podle kterého konci světa (tj. Soudný den – naše vysvětlení při citování) bude předcházet tisícileté „království boží“ na zemi“ (Velká sovětská encyklopedie, 3. vyd., sv. 28, str. 252).

Chiliastické myšlenky od momentu jejich zrodu v prostředí pracující většiny jsou považovány vládnoucími křesťanskými církvemi, jejichž hierarchové od začátku vyjadřovali a vyjadřují zájmy „elitární“ menšiny, za herezi, tj. lživé, chybné učení. Nyní jsou chiliastické proudy v křesťanských církvích vymýceny a hierarchové církví se nejen trpělivě staví k moci silných tohoto světa, ale i hledají svůj podíl ve všelijaké moci, vykládajíce Písmo pouze v tom smyslu, že společnost musí podporovat veškerou moc, protože „každá moc je od Boha“:

„Otroci, podřizujte se pánům vašeho těla se strachem a chvěním, v prostotě srdce vašeho, jako Kristu, nejen s viditelnou úslužností, jako přisluhovači, ale jako otroci Kristovi, naplňujíce ze srdce vůli boží, sloužíce s horlivostí, jako Pánu, a ne jako lidem, vědouce, že každý dostane od Pána dle dobra, které vykonal, jsi-li otrok nebo svobodný“ (K Efeským, epištola apoštola Pavla, 6:5 – 8)[27]

„Zapomínají“ pokračovat ve slovech apoštola Pavla:

„A vy, hospodáři, zacházejte s nimi tak že, umírňujíce přísnost, vědouce, že i nad vámi samými a nad nimi je na nebesích Hospodář/Pán, u Kterého není zaujatosti“ (K Efeským, epištola apoštola Pavla, 6:9)

„Zapomínají“ i na mnoho dalšího, přikrývajíce své a cizí osobní a korporátní momentální přízemní zájmy odkazy na věčnost, a odmítající uskutečňovat Záměr, nařizující vykořenit zištnost kultových a světských vládců.

Existuje určitý režim - vnitrospolečenská moc - božím dopuštěním nebo Boží milostí? Na tuto otázku hierarchové církví z velké části v jakémkoliv menševickém režimu odpovídali tak, aby o jejich loajalitě pozemská moc nepochybovala. Bolševismus samozřejmě byl vždy v klatbě (Stěnka Razin, Jemeljan Pugačov – klatbá-á-á!!! – z církevní tradice), když vládl menševismus; když byl bolševismus při síle, pak církev mlčela nebo se plazila před mocí, neodvažujíc se vyhlásit svou klatbu, ale jako dříve považujíc chiliasmus-millenarismus za kacířství, a ne za skutečně křesťanskou sociologickou doktrínu, mající být ideologickou oporou bolševismu a jeho církve a státnosti.

Dokonce i když je řeč o období Smuty, kdy církev v osobě Hermogena vystoupila proti polským dobyvatelům, pak to byl nejen boj za další svébytný rozvoj ruské civilizace, ale i boj parazita za vlastní přežití: v případě vítězství Poláků by bylo třeba podřídit se Římu, část pozic předat katolíkům. Dokud polský bílý orel (nebo kohout?) nekloval do temene, církev parazitovala na národu: nevystoupila zavčas proti politice domácí „elity“, jejíž skutky i způsobily Smutu[28]. Ale ani nepokoje nepřivedly církev k rozumu: nikdo jiný než její patriarcha Nikon, méně než za padesát let po ukončení chaosu, z rituální horlivosti a podlézavosti způsobil církevní, a ve své podstatě národní rozkol (r. 1653). Jako národní rozkol byl v mnohém překonán v epoše stalinismu, ale jako církevní rozkol ho ruská pravoslavná církev nepřekonala dodnes.

Přitom církev přímo lže když tvrdí, že Ježíš nezanechal žádnou sociologickou doktrínu. Otevíráme „Pravoslavný katechismus“ biskupa Alexandra Semjonova-Tian-Šanského:

„1 – Prozřetelná absence dogmat ve společenských otázkách za přítomnosti základních údajů pro jejich řešení.

Život jednotlivých křesťanů má vliv na společenský život. Odtud může vyvstat otázka: jakými by měli být, z křesťanského úhlu pohledu, stát, ekonomika, sociální struktura, a mohou-li být křesťanskými? Církev nemá dogmatická řešení těchto otázek a křesťanští myslitelé je řeší různě.

Ale nepřítomnost dogmat v této oblasti chrání, v určité míře, lidi před horší formou tyranie ve jménu Krista, nevylučujíce některá nesporná fakta, pomáhající nacházet správná řešení.“ (zmíněný Katechismus, příloha 1, str. 151)[29]

Absence u křesťanských církví „dogmat ve společenských otázkách“ - tj. určitých názorů na běžnou organizaci života společnosti - otevírá cestu hladkému zavádění do života starozákonně-talmudických dogmat na stejná témata v jediné biblické kultuře.

Dogmata v otázkách společenského života Kristus nezanechal. Ne vše, jím zanechané, je uchované v kánonu biblického písma, jelikož cenzoři a redaktoři biblického kánonu sledovali cíl podepřít Kristovou autoritou svůj vnitrospolečenský menševismus různého druhu a moc „elity“, parazitující na společenském řízení . Ale ne vše jim nepohodlné bylo z kánonu odstraněno. Proto se nebudeme obracet k apokryfním evangeliím, které církve neuznávají, a obrátíme se k všeobecně přijímaným církevním textům, ze kterých povstává věrouka a sociologie, odmítající i symbol víry, i úvahy většiny kléru o normách společenského života pod diktátem „elitárního“ menševismu různého druhu.

Zákon a proroci až do Jana; od té chvíle Království Boží zvěstuje se a každý do něj svým úsilím vchází (Lukáš, 16:16). Hledejte hlavně Království Boží a Pravdu Jeho, a všechno ostatní (podle kontextu – pozemská hojnost pro všechny lidi) přijde vám (Matouš, 6:33). Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlivost o mnoho přesahovat spravedlivost zákoníků a farizejů, jistě nevejdete do Království nebeského (Matouš, 5:20).

Pán Bůh náš jest Pán jediný (Marek, 12:29). Miluj Pána Boha svého srdcem svým i celou duší Tvojí, a celým rozumem svým: a to je první i nejvyšší zákon; druhý je mu podobný: miluj bližního svého, jako sebe sama (Matouš, 22:37,38). Ne každý, kdo mi říká „Pane! Pane!“, vejde do Království Nebeského, ale ten, kdo naplňuje Vůli Otce Mého Nebeského (Matouš, 7:21). A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; klepejte, a bude vám otevřeno; Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo klepe, tomu bude otevřeno (…) I tak, pokud vy, ač jste zlí, umíte dávat dobré dary dětem svým, tím více Otec Nebeský dá Ducha Svatého prosícím u Něho (Lukáš, 11:9, 10, 13).Když však přijde On, Duch pravdy, to naučí vás veškeré pravdě… (Jan, 16:13)

Mějte víru Boží, neboť v pravdě pravím vám, jestli někdo řekne této hoře: zvedni se a vrhni se do moře, a nepochybuje v srdci svém, ale uvěří, že stane se podle jeho slov, stane se, co řekne (Marek, 11:23, 24).

Modlete se takto: „Otče náš, jsoucí na nebesích! Ať světí se jméno Tvé; ať přijde Království Tvé; buď vůle Tvá i na zemi, jako na nebi; chléb náš vezdejší dej nám dnes; a odpusť nám dluhy naše, jako i my odpouštíme dlužníkům našim; a nezaveď nás v pokušení, ale zbav nás zlého. Neboť Tvé jest Království a síla, a sláva na věky! (Matouš, 6:9 – 13). Nepřijde Království Boží zřetelným obrazem (…) neboť Království Boží uvnitř vás jest. (Lukáš, 17:20, 21)“

Jak vidíte, opravdu se to smyslem liší od vytrženého z všeobecného historického kontextu poučování menševické církve:

„Otroci, povinujte se pánům svým, tělem, strachem a chvěním, v prostotě srdce vašeho, jako Kristu, nejen s viditelnou úslužností, jako prosebníci, ale jako otroci Kristovi, vyplňujíce vůli Boží z duše, jak Pánu, a ne jak člověku, znaje, že každý dostane od Pána míru dobra, které on vykonal, je-li otrok, nebo svobodný“ (Poselství apoštola Pavla Efeským, 6:5 – 8)

Jak je možné pochopit z námi uvedeného, Kristus učil reorganizaci společenského života lidmi samými z jejich dobré vůle, a ne podpoře jimi parazitické moci menševismu nesmyslným - ve vztahu k Záměru - utrpením pracující většiny do té doby, dokud se neodehraje druhý příchod v čase známém jen Všedržiteli. Řeč byla přímo o proměně království pozemských vladyků v Království Boží na zemi v epoše předcházející Soudnému dni.

Jen pokud se tato doktrína aktivně přivádí k životu těmi, kdo uvěřili Kristu, má smysl poučení apoštola Pavla o toleranci utlačovaných ke zvůli, existující ve společnosti, kvůli přivedení k rozumu a spáse duší těch, kdo patří k vládnoucí „elitě“ a konají zvůli, která je namířena proti Záměru, vůči druhým lidem.

Jestliže se doktrína přeměny společnosti neuvádí do života, pak ponaučení apoštola Pavla o povinování otroků pánům, je nejen zbytečné, ale i škodlivé, poněvadž nikdo nemusí přijímat nad sebou jakoukoliv vládu, kromě Boží.

Uvedli jsme Kristovu doktrínu přeměny společenského života, ale jsou i jeho přímá odmítnutí moci parazitického menševismu nad pracující většinou, namířené proti Záměru:

„Víte, že panovníci národů nad nimi vládnou, i velmožové vládnou jim; ale mezi vámi ať tak není; kdo chce mezi vámi být velkým, nechť je vaším sluhou; a kdo chce mezi vámi být prvním, nechť je vaším otrokem; protože Syn Člověka ne proto přišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a odevzdal duši Svou pro spasení mnohých“ (Matouš, 20:25 – 28).

A přece pro drtivou většinu těch, kdo sami sebe nazývají křesťany, je neoblomné následování této Kristovy zápovědi buď nad jejich síly, nebo morálně nepřijatelné (chtějí, velmi chtějí být velmoži a pány nad jinými lidmi pomimo Boha).

Kristovu doktrínu přeměny života společnosti v Království Boží na Zemi, Boží zápověď (Matouš, 20:25 – 28) „pravoslaví“, stejně jako jiné křesťanské církve (tj. i hierarchie a jim poslušní věřící), odstraňuje; odstraňuje svým „imperialisticky“ laodicejsky domýšlivým[30] způsobem svou „tradicí starších“ o třetím Římu, „elitárně-velkém“ Rusku, nedbaje varování Evangelia o odstranění zápovědí Božích „tradicí starších“ (Matouš 15:1 – 11).

A pokud charakterovou vlastností všech pozemských „mocí velmožů“ je vykořisťování člověka člověkem (buď otevřeně v otrokářských společensko-ekonomických formacích, nebo zprostředkovaně na základě monopolně vysokých cen, jakkoliv by se neprojevovaly), pak je jasné, že v Království Božím parazitismu jedněch na životě a práci druhých nebude místo. Ale toto - absence parazitismu jedněch na práci druhých – je i životní ideál bolševismu, který byl navrhován k uskutečnění v komunistické společensko-ekonomické formaci.

Nyní se obrátíme k historii utváření historicky reálného křesťanství, kdy očití svědci Kristových kázání jasně věděli, že on učil přeměně života společnosti v Království Boží na Zemi, a ne podřízenost mocím pozemským neznámo ve jménu čeho:

„I, po jejich modlitbě, zatřáslo se místo, kde byli shromáždění, i naplnili se Duchem Svatým, a směle říkali slovo Boží.

Mnoho věřících mělo jedno srdce a jednu duši: a nikdo nic z vlastnictví svého nenazýval svým, ale vše měli společné. Apoštolové s velikou silou svědčili o vzkříšení Ježíše Krista; a veliká nádhera na nich všech; Nebylo mezi nimi nikoho v nouzi; neboť všichni, kteří vládli půdou nebo domy, prodávajíce je, přinesli cenu prodaného a položili k nohám Apoštolů; a každému se dávalo, jak potřeboval.“ (Skutky apoštolů, 4:31 – 36)

Jak je možné z uvedeného pochopit, utváření historicky reálného křesťanství provázelo vytvoření komunistických majetkových vztahů a komunistického způsobu rozdělování, každému podle potřeby. Potřeby byly ohraničeny křesťanskou morálkou, jediným svědomím pro všechny („jedno srdce a jedna duše“), v důsledku čehož v komunitě všechny životní potřeby každého byly zaopatřeny („nebylo mezi nimi nikoho v nouzi“).

O výrobních aktivitách prvokřesťanů té doby se neříká nic. Asi jediné místo, kde se hovoří o práci v křesťanských komunitách, je u apoštola Pavla, v jeho Druhém listě Tesalonickým:

„… nedělali jsme u vás výtržnosti, ani u nikoho nejedli chleba darem, ale věnovali jsme se práci a pracovali nocí a dnem, abychom nezatěžovali nikoho z vás, ne proto, že bychom na nic neměli právo, ale abychom vám dali příklad k následování. Neboť když jsme byli u vás, to zanechali vám toto: pokud někdo nechce pracovat, ať i nejí (zdůrazněno při citování). Ale přeci slyšíme, že jsou mezi vámi tací, co nic nedělají, jen se baví. Takové nabádáme a přesvědčujeme Pánem našim Ježíšem Kristem, aby oni, pracujíce v tichosti, jedli svůj chléb.“ (2. Tesalonickým, 3:6-12).

O charakteru práce, vlastnictví výrobních prostředků, se neříká nic. Ale pokud vycházet z nezbytnosti zabezpečit komunitu vším nezbytným ve spotřebě na principech komunismu, pak systém vlastnických vztahů výrobních prostředků musí zabezpečovat nejvyšší efektivitu produkce. Přitom něco může být v kolektivním vlastnictví, něco v osobním nebo rodinném používání nebo vlastnictví, něco v družstevním vlastnictví, ale tak, aby se všechna vyrobená produkce tak či onak vyvlastňovala ve prospěch komunity, pro následnou distribuci v ní mezi potřebnými.

Samozřejmě, že fungování takového výrobně-spotřebitelského systému vyžadovalo zřeknutí se sobecké individualistické morálky a práci podle svědomí, kdy „Nesmíme si hledět jen svého vlastního zájmu, nýbrž především musíme dbát toho, co je dobré pro druhé.“ (1. Korintským, 10:24)

Tj. historicky reálné křesťanství doby apoštolů bylo zaměstnané budováním komunismu, a dle svých sociologických vzhledů představovalo chiliasmus-millenarismus.

Teprve poté, co se vedení křesťanských komunit „elitarizovalo“ a začalo vidět v členech komunity „věřící“-ovce, které je nutno řezat nebo stříhat, už v čase po odchodu opravdových apoštolů na onen svět, křesťanství, hlásající „otroci, buďte povinni pánům svým tělem se strachem a chvěním, v prostotě srdce svého, jak Kristu“, bylo povýšeno do hodnosti římského státního náboženství a začalo se šířit do okolních států. Millenarismus-chiliasmus, po své ideologii komunistická věrouka, byl prohlášen „sv. otci“ církve za kacířství, a za nějaký čas byl vytlučen z myslí věřících, neumějících ve své většině číst a psát, a ještě k tomu bylo zakázáno číst samostatně Bibli a nařizovalo se jí poslouchat jen z úst pastýřů. Tak historicky reálné křesťanství porazilo pohanství, zradilo Krista, skrylo akt zrady, a postaralo se zapomenout tento hnusný podvod záměny jednoho věroučení a sociologické doktríny jemu protikladným věroučením a sociologickou doktrínou.

Následkem takové záměny Kristem zanechané sociologické doktríny bolševismu a komunismu v Království Božím na Zemi, už během prvních čtyř století od narození Krista, na Rusi, jejíž pokřesťanštění proběhlo až na konci 10. století, nikdy nebylo skutečné křesťanství.

Tzv. „ruské pravoslaví“ je okouzlující byzantská lež, lepkavá a opojná jako otrávený med, předložená vládnoucí „elitě“ siono-internacisty, a jí přijatá k rozšíření na Rusi s cílem uzákonit své parazitování na práci a životě většiny. A tuto podstatu pravoslaví, stejně jako katolicismus, chrání neústupně do současnosti ve všech svých modifikacích. Po r. 1917 se tento biblický menševismus pravoslavné „elity“ ukázal být v konfliktu jak s ruským bolševismem, přítomném v marxismu, tak i s marxistickým menševismem, který vtrhl do Ruska na směnu biblickému menševismu. V tomto konfliktu biblicky-„pravoslavného“ církevního menševismu[31] s marxistickým menševismem, formou sekulárním, se projevil konflikt idealistického a materialistického ateismu[32] v kultuře, rozvíjené autory biblického projektu. Jedni hříšní ochutnali nenávist jiných hříšných, a Bůh pomáhal bolševikům na cestě ke komunismu-millenarismu-chiliasmu.

V této práci nebudeme posuzovat a komentovat rozpory Koránu a Bible v otázkách věrouky o Bohu a Jeho Bytí[33]. Omezíme se jen na posouzení základních sociologických pohledů, vyjádřených v Koránu, abychom ukázali, že je to jen jiné vyjádření chiliastické „hereze“, millenarismu, učení o vybudování Království Božího na Zemi ještě před Soudným dnem.

V Koránu je stanoven základní princip hospodářské aktivity společnosti, který odmítá jak starozákonně-talmudickou agresi židovského lichvářství, tak i tichý souhlas s tímto historicky reálného křesťanství. Koránická kultura stojí proti tomu všemu. V překladu I. J. Kračkova, súra 2:

„275 (274). Ti, kteří utrácí své jmění nocí a dnem, tajně i otevřeně, dostanou odměnu od Pána jejich; není strachu nad nimi, a nebudou nešťastnými! 276 (275). Ti, kteří sledují lichvu, zůstanou jen takovými, jako zůstane ten, koho strhává satan svým dotykem. To je za to, že oni říkali: „Vždyť obchod a lichva je totéž.“ (Sablukov: „lichva je totéž, co zisk v obchodě“) Ale Bůh dovolil obchod a zakázal lichvu. Ke komu přichází přemlouvání od jeho Pána a on se ovládne, tomu bude prominuto, co předcházelo: dílo jeho patří Bohu; a kdo to zopakuje, to jsou obyvatelé ohně, oni v něm navěky budou přebývat! 277 (276). Ničí Bůh lichvu a pěstuje milodary. Popravdě Bůh nemiluje všelijakého nevěrného hříšníka. (277). Ti, kteří uvěřili, a tvořili blaho, a stále se modlili, a dávali očištění, jejich je odměna u Pána jejich, a není strachu nad nimi, a nebudou nešťastní!“

Tj. poté, co jsou potřeby uspokojeny, přebytky musí být odevzdány potřebným. Ekonomická moc na základě milostí je podporována Bohem. Ale vyvstává otázka míry v uspokojení potřeb, a o možnostech zneužívání v uspokojování potřeb. Na ní je v Koránu také obsažena odpověď:

76. Qárún pochádzal z ľudí Mojžiša[34], ale zachoval sa k nim nevraživo. Dali sme mu (Qárúnovi) poklady, kľúče od ktorých by zaťažili aj skupinu silných mužov (kľúče od priestorov, v ktorých tieto poklady boli ukryté). Jeho ľudia mu povedali: "Neraduj sa (z toho, že máš toľké majetky), pretože Boh nemá rád tých, ktorí sa takto radujú".

77. "Sleduj tým, čo ti Boh dal, príbytok posledný[35], ale pritom nezabúdaj na svoj podiel zo života najnižšieho (pozemského) a dobro konaj tak, ako ti Boh dobro dal a nesnaž sa šíriť skazu na zemi. Veď Boh nemá rád tých, ktorí skazu šíria".

78. Povedal (im Qárún odpovedajúc): "Bolo mi darované pre poznanie, ktoré mám". A či nevedel, že Boh zahubil už pred ním také pokolenia, ktoré mali väčšiu silu (než on) a viac toho nahromadili? Previnilci nebudú opýtaní na hriechy, ktorých sa dopustili (aby ich mohli zatajiť alebo sa ich zriecť).

79. A tak vyšiel (Qárún) medzi svojich ľudí vo svojich ozdobách. Tí, ktorí sledovali život najnižší (pozemský), povedali: "Kiežby sme mali niečo podobné tomu, čo bolo Qárúnovi dané, on má veru obrovské šťastie".

80. Avšak tí, ktorým bolo dané poznanie, povedali: "Beda vám, odmena Božia je lepšia pre toho, kto uveril a konal dobro. Bude (takéto dobro) dané len tým, ktorí trpezlivými boli".

81. A spôsobili sme, že ho zem spolu s jeho obydlím pohltila. Nemal žiadnu skupinu (ľudí alebo dôverníkov)

mimo Boha, ktorá by mu pomohla a podporila by ho (len Božia pomoc ľuďom v zlých chvíľach, keď ich všetci opustia, pomôže). Nepatril (Qárún) medzi tých, ktorí víťazstvo dosiahli.

82. Tí, ktorí si želali jeho miesto včera, začali hovoriť: "Vidno, že Boh zoširoka dáva potravu (obživu i dary každému) komu chce z radov tých, ktorí sa Mu odovzdali a má moc (tak učiniť). Nebyť toho, že nám Boh preukázal láskavosť (tým, že sme nemali to, čo Qárún a nekonali sme tak, ako on konal), bol by prikázal, aby nás pohltila (zem, podobne, ako Qárúna pohltila). Vidno, že neuspejú tí, ktorí vieru odmietajú".

83. Ten príbytok konečnýučiníme pre tých, ktorí nechcú (nesledujú) žiadne povyšovanie sa na zemi a ani skazu. Dobrý koniec patrí bohabojným. (súra 28 - „Příběhy“)

Toto vyprávění se vyznačuje nejen kritikou do extrémů zacházejícího žida Qárúna, ale i tím, že je v něm nazván zdroj, otevírající možnosti k parazitismu na životě a práci druhých na základě inkasování monopolně vysokých cen za svou účast ve společném pracovním úsilí. To je monopolní ovládání znalostmi: "Bolo mi darované pre poznanie, ktoré mám." To se vyjasňuje v Koránu i na druhém místě (v překladu M. N. O. Osmanova):

„Když člověka postihuje nějaká pohroma, obrací se k Nám. Když My mu darujeme od Nás nějakou milost, on říká: „Je mi to darováno za mé vědění“. Ne, bylo to zkouškou (pokušením – v překladu I. J. Kračkovského), ale větší část lidí o tom neví“ (súra 39 „Davy“, 50 (49))

Tzn. i když monopol na jakékoliv společensky významné vědění a návyky otevírá možnost k inkasování monopolně vysokých cen, následně otevírající možnost k monopolnímu vysokému individuálnímu nebo skupinovému spotřebitelskému statusu, je lepší to nedělat, protože se tím utiskuje život druhých; a sama taková možnost je pokušení. Bůh nemiluje ty, kteří neznají míru, neschopných zadržet svou lačnost po spotřebě (súra 6:142). A vláda jedněch lidí nad druhými je také zakázána:

„Řekni: Ó držiteli písma! Přicházejte ke slovu, stejnému pro vás i nás, abychom se nemuseli nikomu klanět, kromě Boha, ničeho Mu nepřisuzovat v uctívání, a abychom se neobraceli k jiným pánům kromě Boha“ (Súra 3:57).

A Mohamedovi bylo řečeno:

„51 (47). A nechť soudí držitelé Evangelia tím, co seslal v něm Bůh. A kdo nesoudí podle toho, co seslal Bůh, je zhýralec.

52 (48). A My seslali Tobě písmo s pravdou pro potvrzení pravdivosti toho, co bylo sesláno do něho z písma, a pro jeho ochranu. Suď mezi nimi tak, jak seslal Bůh, a nenásleduj jejich vášně stranou od pravdy, která přišla k tobě. Každému z vás My připravili cestu a pouť.

53. A pokud by si přál Bůh, to On by vás udělal jediným národem, ale… aby prověřil vás v tom, co On vám daroval. Snažte se předehnat svého druha v dobrých skutcích! K Bohu – návrat vás všech, a On vám sdělí to, v čem jste v neshodě!

54 (49). A suď mezi nimi podle toho, co seslal Bůh, a nenásleduj jejich vášně stranou od pravdy, a chraň se jich, aby nezlákali tě od části toho, co zjevil Ti Bůh. Pokud se odvrátí, to věz, že Bůh chce jich postihnout za některé jejich hříchy. Věz, popravdě, mnoho z lidí jsou zhýralci.“ (súra 5)

Tj. koránická sociologická doktrína[36] se shoduje s výše uvedenou křesťanskou doktrínou změny společnosti v Království Boží na Zemi, ve kterém není místo pro parazitismus jedněch na práci druhých.

A ona potvrzuje očekávání stoupenců millenarismu-chiliasmu-komunismu o vybudování Království Božího na Zemi ještě před Soudným dnem.

„On je ten, který poslal svého vyslance s přímou cestou a relígií pravdy, aby ji pozvedl nad všechna náboženství, i když by to polyteisté nenáviděli.“

„Řekni těm, kteří nevěří: Konejte dle svých možností, My také konáme! Vyčkávejte, My také vyčkáváme!“ (súra 11:122)

„Bůh napsal: zvítězím Já i Moji vyslanci!“ Vpravdě, Bůh je silný, mocný!“ (súra 58, „Hašteření“, 21)

A reálně nic neindikuje faleš ani uvedených, ani jakýchkoliv jiných koránických tvrzení. Korán a Evangelium v ústech Krista (a ne v ústech církví jeho jména), reálně doplňují jeden druhého, pomáhajíce pochopit Boží Záměr, ale neodmítají jedno druhé, proto mezi opravdovými muslimy a křesťany nemohou být konflikty, neboť rozdíl mezi islámem a křesťanstvím není v podstatě věrouky, ale jen v obřadu bohoslužby.