Nastal čas o Stalinovi pohovořit…

5. Komunista slovy i činy

Nastal čas o Stalinovi pohovořit… · перевод (Čeština) · раздел 8 из 10

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

5. Komunista slovy i činy

Začneme od toho, že Stalin neprovozoval prázdné řeči na téma „Více socialismu!“[37], po kterých se úroveň vykořisťování prostých pracujících mnohokrát zvedla a ztrácely se jakékoliv perspektivy zítřejšího dne. Jalové subjekty mohou protestovat, že ve skutečnosti tomu nebylo tak, že úroveň vykořisťování prostého lidu v SSSR mnohokrát vzrostla ve 30. letech ve srovnání s dobou NEPu nebo dobou před r. 1917; obzvláště vzrostla na venkově po kolektivizaci.

My však navrhujeme rozlišovat takové rozdílné jevy společenského života, jako „bylo třeba více pracovat, omezujíce své potřeby ve všem“ a „úroveň vykořisťování vzrostla“, v důsledku čehož se také muselo více pracovat, a dostávalo se méně. Rozdíl mezi těmito dvěma jevy v životě společnosti je principiální, ale otevírá se, jen když se pozornost obrací na otázku, co se vyrábí a kam to plyne.

Pokud úroveň vykořisťování vzrostla, znamená to, že se ve společnosti zvyšuje poměr nákladů na zabezpečení[38] 10% nejbohatších vzhledem k nákladům na zabezpečení 10% nejchudších. Pokud se při tom musí více pracovat, a méně spotřebovávat, pak ve struktuře hrubého domácího produktu státu vzrostl objem produkce zboží na hlavu pro bohatou menšinu, a objem produkce zboží na hlavu pro pracující většinu se snížil (nebo se snížila kupní síla většiny a ona nemůže koupit ani vyrobené, což v delším období nevyhnutelně povede ke snížení produkce určitých skupin produktů).

Bylo to za Stalina? Nebylo. Stát se připravoval na vítězství ve válce, proto všichni bez výjimky museli opravdu tvrdě pracovat a většina musela být omezena ve spotřebě prostředky státní finanční politiky.

Skutečně je pravda, že ve stejnou dobu sovětská stranická, vládní, hospodářská, vědeckotechnická „elita“ a vynikající umělci měli vyšší spotřebitelský status, než prostí pracující. Ale kde je zde údajná Stalinova zlá vůle? Uvedeme konkrétní příklad, objasňující okolnosti vzniku sovětské spotřebitelské „elity“.

Když 8. prosince 1918 obnovila práci Akademie generálního štábu, na počest této události se rozhodli zorganizovat slavnostní koncert. Posluchačem Akademie byl i budoucí generál poručík G. P. Sofronov (1893 – 1973). A velitelství Akademie ho poslalo, ještě jen budoucího velitele pluku[39], do bytu tehdy vynikajícího pěvce F. I. Šaljapina, aby ho pozval k účasti na koncertě. F. I. Šaljapin poprosil o pytel bílé mouky: Akademie generálního štábu ho nemohla postrádat díky bídě těch let a slavnostní koncert se konal bez účasti F. I. Šaljapina.

Šaljapin původem z prostého lidu, celý život snící dostat se mezi „elitu“ ruského impéria, nedopřál přinést radost budoucím velitelům armády svého národa, od kterých se očekávalo, že budou v budoucnu bránit jeho vlast, její národ; bránit, podřizujíce se tvrdé disciplíně a sebedisciplině, nelitujíce ani svého zdraví, ani zdraví svých blízkých[40], ani života, za jehož ztrátu není možná náhrada v pozemském životě ani dvěma pytli mouky, ani jakýmikoliv penězi; nemluvě o tom, že boj na život a na smrt, k jehož vedení a účasti na něm se velitelé připravovali, je povolání poněkud společensky významnější, než jakékoliv vystoupení na scéně nebo jiný akt umělecké tvorby, a objetí války není tak laskavé, jako objetí múz.

Ano, F. I. Šaljapin byl vynikající ruskojazyčný pěvec, ale jako člověk byl držgrešle, a ne štědrá ruská duše[41]. Bolševická revoluce mu způsobila nenahraditelnou ztrátu; zmařila mu dětsko-mladický sen vstoupit do řad ruské dědičné „elity“. A zmaření tohoto snu on svému národu, který podpořil bolševiky, neodpustil, a ani jeho armádě a státu, v důsledku čehož dal nakonec přednost tomu, žít a zemřít spolu s minulou „elitou“ v emigraci. Takových „šaljapinů“ – vynikajících a gramotných specialistů ve svém oboru, ale lačných po monopolně vysokých cenách za svou účast v pracovním úsilí společnosti, bylo v Rusku mnoho ve všech výrobních i nevýrobních, ale společensky nezbytných a významných oblastech činnosti.

Nyní se obrátíme ke knize V. I. Lenina „Stát a revoluce“:

„… na příkladu Komuny (Pařížské, r. 1871 – objasnění při citování) Marx ukázal, že v socialismu úředníci přestávají být „byrokraty“, být „úředníky“, přestávají být po míře zavedení, kromě volenosti, ještě i nahraditelnosti v libovolnou dobu, a ještě SNÍŽENÍM PLATU K PRŮMĚRNÉ ÚROVNI pracujících, a ještě nahrazením parlamentních institucí (parlament od francouzského „parle“ – hovořit, tj. parlament – žvanírna, ve většině naprázdno: - .) institucemi fungujícími, tj. vydávajícími zákony a zavádějícími je do života. (…) Marx … viděl v praktických opatřeních Komuny TEN PŘELOM, KTERÉHO SE BOJÍ A NECHTĚJÍ PŘIZNAT OPORTUNISTÉ Z DŮVODU ZBABĚLOSTI, Z DŮVODU NEOCHOTY SE JEDNOU PROVŽDY PORVAT S BURŽOAZIÍ…“ (text zvýrazněn námi při citování).

Jak známo, Pařížská komuna zkrachovala. Jednou z příčin krachu bylo to, že kvalifikovaní specialisté různých oborů pracovního úsilí společnosti, považovali za nedůstojné odevzdávat svou práci Komuně za plat průměrného pracujícího a vidět v prostém pracujícím svého druha.

Přáli si takovou organizaci života společnosti, ve které by mohli dostávat monopolně vysokou korporativní cenu za produkt své práce, a proto nepodpořili Pařížskou komunu v jejích aktivitách a buď se sjednotili jako její zjevní protivníci, nebo ji sabotovali zevnitř při vyhlašování loajálnosti.

Přitom podtrhneme, že řeč není o odlišnostech v platu mezi různými specialisty v tom nebo onom oboru společenské organizace práce, ale o rozdílech v příjmech mezi pracovníky různých odvětví společenské organizace práce, v důsledku čehož existují obory s monopolně vysokými a monopolně nízkými cenami na pracovní sílu. Řeč není o likvidaci diferenciace příjmů v rámci každého odvětví, poněvadž podporuje v každém oboru akumulaci profesionality. Řeč je o nezbytnosti zbavit se mezioborové diferenciace příjmů, jelikož podporuje pouze ctižádost a parazitismus individualistů[42].

Přibližně to samé, co přivedlo Pařížskou komunu ke krachu, se stalo v Rusku po r. 1917: vychvalovaná ruská inteligence, společenská skupina jako celek, nepovažovala pro sebe za možné zříct se monopolně vysoké ceny za jí vytvořený produkt ve společenské organizaci práce, v důsledku čehož velmi mnoho vynikajících i průměrných umů nepodpořilo sovětskou moc (čímž by vytlačili z jejích institucí internacistické menševiky), ale vystoupili proti ní v občanské válce. Mnozí z nich po ukončení občanské války zůstali v „Sovdepii“ (Sovdepia/ совдепия – hanlivé označení sovětského Ruska „bílými“ – pozn. přek.) jednoduše proto, že nemohli utéct a byli v ní nuceni žít. Ale stejně jako dříve zůstávali odborníky ve svých profesích. A bolševismus přistoupil na to (aby dosáhl svých cílů), platit jim monopolně vysokou cenu za jejich účast ve spojeném pracovním usilí.

Ale důležité je něco jiného. Zajistiv relativně vysoký spotřebitelský status různorodé (ve své oblasti činnosti) inteligence, Stalin k tomuto standardu postupně, v míře růstu ekonomické síly státu, pozvedával i ostatní obyvatelstvo. V důsledku toho se poměr nákladů na zabezpečení 10% nejbohatších rodin k nákladům na zabezpečení 10% nejchudších rodin snižoval. Tj. míra vykořisťování většiny menšinou nepřetržitě klesala.

Právě v takových podmínkách třicátých letech bylo třeba opravdu pracovat více, ale žít relativně chudě. Ale ne proto, že rostla úroveň vykořisťování, ale protože se vyráběly nové výrobní prostředky a zbraně. Hitler napsal „Mein Kampf“ již r. 1923. Tento politický program, ve kterém je přímo řeč o válce Německa proti Rusku s cílem jeho úplného a nevratného zotročení, využíval podpory mezinárodního menševismu internacistů a skutečně se zaváděl do života. A bylo by zločinem sovětské moci proti dlouhodobým zájmům národů Ruska nepřipravit stát na válku, kterou mezinárodní zákulisí naplánovalo ještě předtím, než se zadrhly marxistické revoluce v Evropě (v Německu, v Maďarsku), ze kterých se předpokládalo rozdmýchat světovou marxistickou revoluci, k čemu vyzýval menševik a internacista L. D. Bronštejn (Trocký), a co překazil V. I. Lenin uzavřením Brest-litevského míru.

Budeme-li hovořit o kolchozním systému, pak přechod k němu od NEPu byl opravdu krutý a těžký. Ale porážka státu v budoucí válce, naplánované mezinárodním zákulisím, by byla ve srovnání s kolektivizací ještě krutější; pokud by nebylo kolektivizace, která uvolnila v krátkém časovém úseku pracovní sílu pro průmysl, pak po porážce léta 1941 by následovalo německé nacistické jho. Realizoval by se plán „Ost“, v souladu s nímž se předpokládalo vybudovat na území SSSR tábory smrti a v krátkém čase v nich zlikvidovat 110 milionů „přebytečného“ obyvatelstva, a ostatní degradovat do pozice mluvícího pracovního dobytka. A mácháním sekerou a rolnickými vidlemi by wehrmacht zahnán nebyl, jak byl ve mnohém v r. 1812 zahnán Napoleonem.

Ale už v r. 1938 začal kolchozní systém dávat efekt: na pracovní den se v mnohých běžných, a ne ukázkových kolchozech, i na Ukrajině, i v Povolží, a v jiných regionech SSSR, produkovalo více, výsledkem kolektivního hospodářství, nežli mohly pojmout rolnické sýpky, zůstávající z časů individuálního hospodaření. V diskusích na to nyní vzpomínají mnozí obyčejní, tehdy žijící, lidé. Porodnost ve státě stabilně převyšovala úmrtnost. Kulturní úspěchy minulosti a možnost dostat vzdělání se staly dostupnější nejširším vrstvám společnosti. Tento proces kulturního a ekonomického rozmachu byl přerušen prvotně válkou, a druhotně přechodem (po odstranění Stalina) ke stranické a vládní moci trockistů: jak přeživších během represí epochy stalinismu, tak i trockistů druhého pokolení, kteří po r. 1953 začali provádět antibolševickou politiku[43].

Nyní se znovu obrátíme k Stalinově závěti – „Ekonomickým problémům socialismu v SSSR - Экономическим проблемам социализма в СССР“ (odkazy na stránky v samostatném vydání v r. 1952):

„Ekonomickým základem protikladu mezi duševní a fyzickou prací se ukazuje vykořisťování fyzicky pracujících lidí ze strany představitelů duševně pracujících. Všem je známý rozpor, existující v kapitalismu, mezi lidmi fyzicky pracujícími v podnicích a vedoucím personálem. Je známo, že na bázi tohoto rozporu se rozvinul nenávistný vztah pracujících k řediteli, k mistru, k inženýru a jiným představitelům technického personálu, jako k jejich nepřátelům[44]. Pochopitelně, že se zničením kapitalismu a systému vykořisťování by měla zmizet i protichůdnost zájmů mezi fyzickou a duševní prací. A ona opravdu zmizela v našem současném socialistickém systému. Nyní lidé fyzicky pracující a řídící personál se nejeví jako nepřátelé, ale soudruhy-přáteli, členy jednoho výrobního kolektivu, úzce zainteresovanými na rozvoji a zlepšování výroby. Po minulé nenávisti mezi nimi nezůstala ani stopa“. (str. 27)

Třebaže J. V. Stalin používá marxistickou terminologii („duševní práce“, „fyzická práce“), řeč je přímo o produktivní práci ve sféře materiální výroby a o ostatních typech prací vně sféry materiální výroby, a především o práci ve sféře řízení. V uvedeném kontextu „vykořisťování fyzicky pracujících“, je synonymum „monopolně vysokých cen na produkt práce vně sféry materiální výroby“ a opět, především, je synonymem monopolně vysokých cen na produkt práce v řídící sféře (ředitel, mistr – jsou čistě manažeři, inženýr může být i řídícím pracovníkem, i produktivním pracovníkem ve sféře zpracování informací). K r. 1952 byly oborově monopolně vysoké ceny za účast ve spojeném pracovním úsilí (ve formě výplat) ve své většině v SSSR v podstatě překonány, a vnitropodnikové rozdělení výplat stimulovalo růst kvalifikace personálu. A to bylo strategickým směrem ekonomické politiky bolševické vlády.

Avšak J. V. Stalin se nenechal zlákat dosaženým, poněvadž tarifní systém v SSSR byl výsledkem státního diktátu a ne projevem morálky společnosti na trhu poptávky a nabídky té či oné pracovní kvalifikace.

Píše:

„… Sovětská moc měla povinnost ne zaměnit jednu formu vykořisťování jinou formou, jak to bylo ve starých revolucích, ale zlikvidovat veškeré vykořisťování“ (str. 7)

„Měla povinnost zlikvidovat“, ale netvrdí, že zlikvidovala vykořisťování ve všech jeho formách jednou provždy; tím více netvrdí (Stalin – pozn. přek.), že v SSSR jsou likvidovány i samotné možnosti a předpoklady obnovení systému vykořisťování většiny menšinou kdykoliv v budoucnu. Píše o tom, co je nezbytné udělat, aby systém vykořisťování většiny menšinou pozbyl v SSSR principiální možnosti existence:

„Je nezbytné… dosáhnout takového kulturního růstu společnosti, který by zabezpečil všem členům společnosti všestranný rozvoj fyzických a duševních schopností, aby členové společnosti měli možnost dostat vzdělání, dostatečné k tomu, aby se stali aktivními účastníky společenského rozvoje, aby měli možnost si svobodně vybrat povolání, a nebýt připoutáni na celý život, na základě současné dělby práce, k jakékoliv profesi.

Co je k tomu potřeba?

Bylo by nesprávné se domnívat, že je možné dosáhnout takového seriózního kulturního růstu členů společnosti bez podstatných změn v současné organizaci práce. K tomu je nutné především zkrátit pracovní den alespoň na 6 hodin, a potom i na 5 hodin. Je to podstatné proto, aby členové společnosti dostali dost volného času, hlavně na všeobecné vzdělávání. <…> Proto je nutné, dále, radikálně zlepšit podmínky bydlení a zvednout reálnou mzdu pracujících a zaměstnanců minimálně dvakrát, pokud ne více, jak cestou přímého navýšení peněžní odměny, tak i, obzvláště, cestou dalšího systematického snížení cen na výrobky masové spotřeby“.

Po odstranění J. V. Stalina bylo uděláno vše proto, aby se to nestalo. Setrvačností společenského rozvoje v SSSR proběhlo už za Chruščova skutečně zkrácení pracovního týdne na 41 hodin, při sedmihodinovém pracovním dni od pondělka do pátku a šestihodinovém v sobotu. Díky tomu lidem vznikl volný čas, aby byli s rodinou, vychovávali děti, věnovali se osobnostnímu rozvoji. Ale rychle realizovaný přechod na pětidenní pracovní týden tento blahobyt likvidoval:

Jeden dodatečný volný den nemohl kompenzovat každodenní ztráty dříve uvolněného času: být s rodinou, vychovávat děti je potřeba každý den, a ne dvakrát týdně po sobotách a nedělích (tím více, že v recesi se přesčasy a úkolové práce staly normou, a mnoho sobot se stalo pracovních); to se týká i času na osobnostní rozvoj, který je nezbytný každý den, alespoň hodinu, a ne jednou v týdnu celý den: žádá si to biorytmika převážné většiny lidí.

Místo toho, aby se systematicky snižovaly ceny výrobků masové spotřeby, což bylo cestou přirozeného přechodu k rozdělování dle potřeb po míře růstu produktivity výroby a uspokojování poptávky, začaly se zvyšovat nominální platy, přičemž příjmy obyvatelstva nebyly zabezpečovány objemem vyrobeného zboží a služeb podle vládou stanovených cen[45].

Tento pokles spolehlivosti zabezpečení jedince a rodiny ze strany společnosti jako celku a státu v uměle vytvořených podmínkách nedostatečného kulturního rozvoje většiny obyvatelstva, měl za následek obnovení snah u mnohých zabezpečit sebe a svou rodinu vším nezbytným na principu osobní iniciativy, nezávislé na státu a společnosti. To vedlo ke vztahu k státnímu a jinému kolektivnímu vlastnictví jako k cizímu, navzdory tomu, co psal Stalin, že jen při splnění všech[46] jím jmenovaných „předběžných podmínek, dohromady, bude možné doufat, že práce se změní v očích členů společnosti z břemene „na prvotní životní potřebu“ (Marx), že „práce se z těžkého břemene změní v uspokojení“ (Engels), že společenské vlastnictví bude považováno všemi členy společnosti jako stabilní základ existence společnosti (zvýraznění námi při citování)

Teprve po splnění všech těchto předběžných podmínek, dohromady, bude možné přejít od socialistické formule – „od každého podle schopností, každému podle práce“ ke komunistické – „od každého podle schopností, každému podle potřeb“ („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, str. 69)

Tj. Stalin byl skutečně komunistou slovy i činy. A Stalinovy principy vlády lidu (tj. skutečné demokracie) jsou tyto:

• zabezpečení stejné dostupnosti libovolně vysoké úrovně vzdělání všem bez závislosti na původu;

• likvidace monopolu všech „elitárních“ sociálních skupin na řídící činnosti ve všech jejích formách;

• likvidace monopolně vysoké ceny za produkt řídící (manažerské) práce, která i způsobuje zášť mezi všemi úrovněmi řízení a jimi řízených lidí, a také i všech ostatních monopolně vysokých oborových cen za účast ve spojeném pracovním úsilí.

Ve stalinském pohledu na vládu lidu není místo ani pro korporace lichvářských klanů s jejich nadstátními monopoly na institut půjček a řízení pomocí investic do rozvoje národního hospodářství; není místo ani pro monopol jak židovské, tak národní převážně humanitní „inteligence“, umějící jen plácat (ale neumějící řídit okolnostmi) o interpretaci okolního smyslu bytí a morálního práva na parazitismus menšiny na práci většiny; a především o opodstatnění práva na lichvářský parazitismus bankovních klanů, jako základ lžidemokracie a „práv“ člověka po celém světě.

Tj. toto chápání vlády lidu se velmi liší od podstaty „demokracie“ západního modelu, jelikož mnohostrannost Západu, parlamentarismus, hlasování s důvodem i bez důvodu, svoboda tisku bez toho všeho, co Stalin pojmenoval v „Ekonomických problémech socialismu v SSSR“ jako nutné podmínky společenského rozvoje, – je kanalizací pro pacifikaci nabubřelého, nevzdělaného, bezstarostného ignorantství ve formách, bezpečných pro neomezenou moc nadregionálních lichvářských korporací a za nimi stojících majitelů – opravdu hodně znalých a hlubokomyslných intelektuálů. „Demokracie“ západního střihu je realizací principu „nechť se hlupák baví jakkoli, jen aby dřel“.

Takový byl Stalin. V nápěvu jeho i v písni, jako paprsek světla čistá, zněla Velká pravda - vznešený sen. Srdce, proměněná v kámen, přinutit znovu bít dokázal. U mnohých probouzel rozum, spící v hluboké tmě. Ale lidé, zapomenouce Boha, chráníce v srdci tmu, plnou číši jedu mu přinesli… A řekli: „Buď proklet! Pij až do dna. A píseň tvá je nám cizí, a pravda tvá není potřeba.“

V důsledku takového vztahu k Velké pravdě a Vznešeným cílům převážné většiny „sovětského národa“ začátkem perestrojky vznikaly jiné básně: