3. Bůh pomáhá bolševikům

Nastal čas o Stalinovi pohovořit… · перевод (Čeština) · раздел 6 из 10

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

3. Bůh pomáhá bolševikům

Další otázka, kterou rozebereme, je o bolševismu. A začneme také od Stalinových mladých let. 30. dubna – 19. května 1907[2] se Stalin účastnil V. (Londýnského) sjezdu RSDSP jako delegát Tifliské organizace (Tiflis do r. 1936, dnes Tbilisi – hlavní město Gruzie – pozn.). V červenci 1907 v časopise „Bakujský proletář - Бакинский пролетарий“ (Baku – hlavní město Ázerbajdžánu, pozn.) byla otištěna s podpisem Koba Ivanovič jeho stať „Londýnský sjezd Ruské sociálně-demokratické strany pracujících. Zápisky delegáta“

Jak známo, všechny sjezdy, sympozia a podobná shromáždění mají následně po oficiálních, protokolárních zasedáních i neformální debaty účastníků mezi zasedáními. A v mnoha případech to, co se děje mimo protokolární jednání různých sjezdů, bývá mnohem význačnější, než všechna jejich protokolární jednání dohromady. Zprávy o sjezdech, plénech, stenogramy jejich protokolárních jednání se publikují, jsou později studovány historiky, a to, co proběhlo během neformálních setkání jejich účastníků mezi sebou, do značné míry uniká pozornosti veřejnosti, v lepším případě se nějaké části objeví v něčích memoárech. To se týká i Londýnského sjezdu RSDSP.

V tom čase rozdělení RSDSP na „bolševiky“ a „menševiky“ se již zformovalo a stabilizovalo, ale sjezdy strany byly ještě společné. Článek „Londýnský sjezd RSDSP“ je objasněním práce sjezdu, adresované řadovým členům strany a sympatizující části veřejnosti. Proto je důležité to, k čemu Stalin chtěl přitáhnout pozornost stranické většiny, která se sjezdu neúčastnila. Píše:

„Neméně zajímavé je složení sjezdu z hlediska národností. Statistika ukázala, že většina menševické frakce jsou Židé (samozřejmě kromě Bundistů[3]), dále jsou Gruzínci, pak Rusové. Zato drtivá většina bolševické frakce jsou Rusové, dále jsou Židé (nepočítaje samozřejmě Poláky a Litevce), potom Gruzínci atd. Při této příležitosti jeden z bolševiků žertem poznamenal (zdá se že s. Aleksinskij[4]), že menševici jsou židovská frakce, bolševici skutečně ruská, tudíž, nebylo by na škodu bolševikům udělat ve straně pogrom[5].

Ale takové složení frakcí není těžké vysvětlit: ohnisky bolševismu jsou zejména významné průmyslové oblasti, čistě ruské oblasti, s výjimkou Polska[6], stejně tak menševické oblasti, oblasti malovýroby, jsou židovské oblasti, gruzínské atd.“ (J. V. Stalin, Sebrané spisy, sv. 2, str. 50)

Vysvětlení, poskytnuté J. V. Stalinem tomuto specifickému složení frakcí menševiků a bolševiků, je perfektně načrtnuté v marxistickém duchu „proletářského internacionalismu“. Ale vtip Aleksinského předcházející tomuto vysvětlení je v rozporu s marxistickým duchem „proletářského internacionalismu“. Také je třeba chápat, že pokud je vtip vložený do suchého textu zprávy, bude zpráva zapomenuta dříve, než v ní obsažený vtip. Je možné, že vtip z Aleksinského vypadl naprosto neúmyslně. Ale není možné si představit a uvěřit, že do zprávy o sjezdu ho neúmyslně umístil i J. V. Stalin. Umístil ho k věci, ale v marxistických novinách, v marxistické straně nemohl dát specifickému složení frakcí bolševiků a menševiků jiné vysvětlení, jemu známé.

Na co zapomínají všichni vykladači společensko-politické činnosti Stalina je to, že v semináři ho něčemu přeci jen učili, a čemu ho učili, většina neví, i když by bylo zdrávo to vědět. Abychom pochopili Stalinovy společensko-politické aktivity, je třeba nejprve vědět, jaké znalosti si odnesl ze semináře a jak se k nim postavil na základě své morálně podmíněné svévole.

Před Tilfisským teologickým seminářem, ve kterém dříve studoval i jeden z nejznámějších mystiků 20. století G. I. Gurdžijev (seminář to byl velmi zajímavý, pokud usuzujeme podle jeho žáků), Stalin završil Gorijské teologické učiliště:

Odchovanec Gorijského teologického učiliště Džugašvili Josif... vstoupil v září 1889 do první třídy učiliště a se skvělým chováním (5) (hodnocení je obráceně 5 – nejlepší, 1 nejhorší – pozn. překl.) prokázal dobré studijní výsledky:

Historie Písma svatého – Starý zákon - 5

Historie Písma svatého – Nový zákon - 5

Pravoslavný katechismus - 5

Bohoslužby s církevním obřadem - 5

Jazyk ruský a církevněslovanský - 5

Jazyk řecký - 4 (velmi dobře)

Jazyk gruzínský - 5 (vynikající)

Aritmetika - 4 (velmi dobře)

Zeměpis - 5

Krasopis/kaligrafie - 5

Církevní zpěv

Rusky - 5

Gruzínsky - 5

(Fragment vysvědčení je přiložen v textu knihy „Josif Stalin. Život a dědictví“, vydané v řadě „Ruské osudy - Российские судьбы “. Časopis „Novátor - Новатор “, str. 16)

Jak je vidno z vysvědčení, Josif Džugašvili se učil dobře a kněží, ještě nedrceni ani kultem Stalinovy osobnosti, ani strachem před represivními orgány Sovětské vlády, se dříve než dali dobré známky ujistili, že zná texty Starého a Nového zákona.

A všeobecně by bylo dobré vědět, že názory o Stalinově hlouposti a nevědomosti jsou výplody rozezlených oponentů ve straně, především těch, kteří se přimykali k „intelektuálovi“ L. D. Bronštejnovi (Trockému). Pozvednuté na úroveň nesporné pravdy a ochucené drby o jeho psychické nenormálnosti[7], staly se po roce 1953 historickým mýtem, vládnoucím ve středu politicky bezzubé a historicky opravdu nevzdělané a globálně bezstarostné inteligence. Ale tento mýtus se nepotvrzuje vzpomínkami těch, kdo mohli po mnoho let spolu se Stalinem pracovat a řešit praktické otázky: letecký konstruktér A. S. Jakovlev, konstruktér dělostřeleckých systémů V. G. Grabin, armádní důstojníci G. K. Žukov, N. G. Kuzněcov, A. E. Golovanov a mnozí, mnozí další[8].

Ale různí lidé mohou shodně znát jedno a totéž, ale pochopit a hodnotit toto jim společné poznání, mohou vzájemně vylučujícím se způsobem. A mezi texty, za jejichž znalost dostal Josif Džugašvili výborné známky, když byl ještě výrostkem[9], jsou i takovéto:

„Nedávej na lichvu bratru svému (v kontextu – stejné rasy – židu) ani stříbra, ani chleba, ani ničeho jiného, co je možno na lichvu dát; cizinci (tj. nežidu) dávej na lichvu, aby Hospodin, Tvůj Bůh (tj. Ďábel, pokud se svědomitě podíváme na podstatu doporučení), Ti ve všem požehnal, co rukami svými uděláš na zemi, do které jdeš, abys jí vládl (poslední se týká nejen dávnověku a nejen obětované dávným židům Palestiny, jelikož to není převzato ze zprávy o rozšifrování jediného svitku historie nemoci, nalezeného ve vykopávkách starobylého blázince, ale ze současné, masově vydávané knihy, propagované všemi církvemi i částí „inteligence“ jako údajná věčná pravda daná údajně Shora)“ (Deutoronomium, 23:19,20). „A budeš vládnout nad mnohými národy, ale oni Tobě vládnout nebudou“ (Deutoronomium, 28:12). „tehdy synové cizinců (tj. následující pokolení ne-židů, jejichž předci vlezli do očividně nesplatitelných dluhů ke kmeni lichvářů) budou stavět zdi Tvé (tak jako nyní mnohé rodiny Arabů-Palestinců závisí svým životem na možnosti dojíždět za prací do Izraele) a jejich králové Ti budou sloužit („Já jsem žid králů“ je vyjádření jednoho z Rothschildů na nepovedený kompliment na jeho adresu: „Vy jste král židů.“); neboť ve hněvu svém jsem Tě ranil, ale v dobrotě své budu k Tobě milostiv. A budou otevřeny Tvé brány, nebudou se zavírat ani dnem, ani nocí, aby Ti bylo přinášeno bohatství národů a přiváděni jejich králové. Neboť národy a říše, které Ti nebudou chtít sloužit, zhynou, a takové národy budou vyhubeny.“ (Izajáš, 60:10-12).

Křesťanské církve trvají na Božské inspiraci a posvátnosti této ohavnosti, a kánon Nového zákona, který prošel cenzurou a úpravami ještě před Prvním nikajským koncilem (325 n. l.), ji ve jménu Krista vyhlašuje až na věky věků.

„Nemyslete, že Já jsem přišel rušit zákon nebo proroky. Nenarušit přišel jsem Já, ale naplnit. Vskutku pravím vám: dokud nepomine nebe a země, ani jedna nota nebo čárka nezmizí ze zákona, dokud se vše nenaplní“ (Matouš, 5:17, 18)

Pokud to odborně ohodnotit z hlediska právní vědy, vše zmíněné je propaganda rasismu; vše další kromě rasismu, pokud by se to projevilo v jakémkoliv soudobém státu, se dnes charakterizuje slovy „totalitní společnost“, „totalitní diktatura“, „nacismus“, „fašismus“ atp. Ale pro charakteristiku tohoto jevu v globálních měřítkách v nadstátní sféře mocenské aktivity všeobecný politický lexikon euro-americké kultury nezná slova. Nazvěme to jasně: internacionální nacismus, sionistický internacionální nacismus.

Ale na konci 19. století mnozí studenti seminářů nebyli loajální této ohavnosti[10], a při hledání alternativy tomuto globálnímu projektu stavby elitárně-„nevolnické“ rasové civilizace parazitismu menšiny na přírodě Země a na práci většiny, se ocitli v řadách revolučních stran, snažících se uspořádat život lidstva na jiných principech. Ale historicky reálně byly všechny tyto strany bez výjimky plně řízeny vlastníky biblického projektu, pokud ne strukturně (přes vlastní kádry a/nebo najaté lidi v jejich vedení), tak přes stranické ideologie.

Poslední zmíněné se v marxistických stranách projevuje v praktické marnosti „základní otázky“ filozofie marxismu ve vztahu k úkolům organizace řízení a samořízení společnosti[11] a v nemožnosti svázat jeho politickou ekonomii (z důvodu její metrologické nesoudržnosti) s praxí řízení samoregulace výroby a distribuce na mikro- a makroekonomické úrovni. Tento rys marxismu není náhoda, ani upřímný omyl jeho zakladatelů[12], ale příklad zákeřnosti majitelů biblického projektu uspořádání globální civilizace, kterou identifikovat a překonat byli schopni zdaleka ne všichni, kdo upřímně usilovali o reorganizaci společenského života na jiných principech.

Ale i samo jejich odmítnutí biblické ohavnosti zasluhuje úctu potomků, a ne odsouzení za údajnou bezbožnost ze strany těch, kdo se nyní snaží obnovit defektní kult této ohavnosti ve společnosti.

Budeme-li hovořit o samotné marxistické straně, opravdovými marxisty byli právě menševici, a bolševiky byli zatáhnutí do marxistického hnutí ruští odpůrci tohoto globálního projektu; mezi nimi byli i Židé (ze stranických a vládních činitelů SSSR je nejzářnějším příkladem L. M. Kaganovič: L. M. Kaganoviče je možné obvinit z těch nebo oněch chyb, osobních nedostatků, ale není ho možné obvinit z nebolševismu[13] ani před r. 1917, ani poté do konce jeho dní: viz jeho „Zápisky pamětí...[14]“; a tím více je nutno mu vyjádřit díky za organizaci bezchybné práce železniční dopravy během Velké vlastenecké války). Marxismus nikdy nevystupoval a ani nyní nevystupuje proti biblickému projektu, ale byl předurčen být jeho novým kulturním obalem do epochy, kdy tradiční biblické kulty ztratily svůj vliv na masy obyvatelstva a odhalily jejich ideologické nesoulady, lživost i pokrytectví (v osnově filmu „Svátek svatého Jorgena“ je životní pravda, dovedená ke grotesknosti).

Pokud by byl Stalin loajální k biblické ohavnosti, internacionálnímu nacismu, stal by se knězem, jako i většina absolventů seminářů i teologických akademií, i včetně moderní generace hierarchů. Ale on byl jedním z těch, kdo ji odmítl a rozhodl se zasvětit svůj život jejímu svržení a vykořenění. Z dětství znaje věcnou podstatu „svatých“ písem Starého a Nového zákona, chápaje jejich protilidský sociologický smysl jako program historického rozvoje lidstva i budoucího politického scénáře, nepřijatelný pro pracující většinu, přidal Aleksinského vtip do článku „Londýnský sjezd RSDSP...“. Sám Stalin při tom nežertoval, ale projevil svůj skutečný bolševismus v dělání globální politiky.

Historicky objektivně, Stalin už v roce 1907 uvedením tohoto vtipu přidal bolševismu globální politický význam. Udělal to právě on, tehdy ještě málokomu známý, a ne někdo z tehdejších uznávaných vůdců komunistických stran. A toto, přidání bolševismu globálního politického významu, je historicky nezvratný politický výsledek.

Do jiných historických scénářů, kromě scénáře konfrontace globálního bolševismu pracujících a globálního rasového menševismu parazitů, Stalinem uvedený „vtip“ nezapadá: ztrácí v nich jakýkoliv politický a společenský význam.

To znamená, že Stalin už v mládí byl budoucím bolševikem v určitém slova smyslu „bolševismus“ a zůstal věrný bolševismu do konce svého života, jakkoli se někdo může držet názoru, že Stalin sám nebyl tak dalece předvídavý v tak výstižném použití „vtipu“ ve svém komentáři z mládí. Prý se to stalo náhodně, „samo sebou“ díky jeho nekulturnosti[15] a nedůvtipnosti, a my zpětně připisujeme „průměrnému mysliteli a ignorantu“ (ve srovnání s Leninem, Trockým a dalšími stranickými intelektuály) to, na co on nikdy ani nepomyslel.

Takový názor má právo na existenci, a je přesvědčivý v ateistickém, materialistickém světonázoru. Ale pokud člověk není ateistou, věří Bohu, anebo je jednoduše nakloněn neurčitému mysticismu, nebo věří v Boha, pak pro něj podobný názor nebude přesvědčivý. A aby seznam „náhodných“ shod okolností byl ještě plnější a obsahoval v sobě nejen pozemské záležitosti, je třeba připomenout, že jméno „Vissarion“ v překladu z řečtiny do ruštiny znamená „Dávající život[16]“

Jak bylo obvyklé v minulosti psát, „Josif, syn Vissariona[17]“, znamená „Josif, syn Dávajícího život“. „Josif je syn Dávajícího život“ jsou slova pozemského jazyka, pokoušejícího se připodobnit pozemským poměrům to, k čemu nejsou podobnosti v životě společnosti. Nicméně, z takových náhodných životopisných údajů a společensko-politických aktivit J. V. Stalina věřící a mystici nemají husí kůži? Tím spíše, pokud odsuzují jeho činnost a neoceňují jako rouhavou ohavnost biblickou doktrínu, proti které vystoupil seminarista Josif, syn Dávajícího život, seznámiv se s ní během procesu učení ve vzdělávacích institucích drtivě panující církve.

Ovšemže, lidské chápání je omezené. Jak hluboko podstatu Aleksinského „vtipu“ chápal Stalin ve svých 29 letech (v r. 1907), a v r. 1945, když se připravoval první svazek jeho Díla k tisku, je otázka, na niž není známá odpověď.

Ale skutečně není jiný globální politický scénář, kromě konfrontace bolševismu pracujících všech národů a rasového menševismu mezinárodních parazitů, ve kterém by zmíněný „vtip“ měl hluboký globální strategický smysl a politický význam.

A to znamená, že pokud sám Stalin nechápal jeho smysl, byl veden Shora, v důsledku čehož jím uvedený v článku „Londýnský sjezd strany“ „vtip Aleksinského“ padl se svým velmi hlubokým významem do globálního historického scénáře konfrontace bolševismu pracujících a rasového menševismu parazitů. Co komu vyhovuje: buď „ďábelský vizionářský“ moc milující maniak Stalin, nebo Shora vedený jeden z lepších lidí 20. století, ať se každý rozhodne sám za sebe.

„Soudruh Aleksinskij“ smyslu svého vtipu opravdu nerozuměl, a nebyl veden Shora, v důsledku čehož opustil stranu bolševiků ještě před r. 1917 a po revoluci se stal příslušníkem Ruské bílé emigrace. O Stalinovi se to říci nedá.

V případě uznání biblické doktríny za skutečně svatou je o něm možné říci, že je démon (názor démona Daniila Andrejeva, autora díla „Růže světa“), vtělený Ďábel apod. Ale proč připisovat Bohu jako Jeho Zjevení ty BIBLICKÉ ohavnosti, kterými se sami lidé v životě zatěžují? A proč, když jsou na ně upozorňováni, zůstávají jim věrní, nazývaje jejich přítomnost v textu Svatého písma „nevyzpytatelností Nejvyšší prozřetelnosti“, zapomínajíce přitom, že „Bůh není Bohem zmatku, ale míru. Tak bývá ve všech cíkrvích u svatých.“ (Nový zákon, Pavel, 1. list Korintským, 14:33); „Vskutku, Bůh nepřikazuje ohavnosti! Opravdu začnete říkat o Bohu to, co neznáte? (Korán, súra 7:28)

Ve zmíněné básni raného mládí se Stalin vyjádřil v podstatě o své loajalitě k Božímu Záměru jako takovému a oznámil svou vybranou životní misi.

A jak je známo, jak ze svědomí, tak z Nového zákona, i z Koránu, víra Bohu a modlitba mohou být skryté a tajné. A pokud on na sebe vědomě vzal plnění mise v Záměru[18], nebyl povinen veřejně vyjadřovat principy své víry, nebo ji vyjadřovat jakýmkoliv rituálem (zejména za vlády ateisticko-marxistické ideologie ve společnosti). Ale jak potvrzovali mnozí, kdo s ním pracovali během války, Stalin někdy říkal: „Bůh pomáhá bolševikům“. To je skutečně tak: Bůh pomáhá bolševikům dojít ke komunismu. A zpochybňovat opravdovost vztahů Stalina s Bohem není otázkou pozemského lidského soudu, zvláště ne téma pro jalové tlachání[19]. Každopádně Stalin, soudě dle jeho společensko-politických aktivit a písemného dědictví, byl vedeným[20], a „Bůh nevede lidí nespravedlivých“.

Těmto slovům v jednom z míst Koránu předcházejí následující slova: „Ti, kterým bylo dáno nésti Tóru, a oni ji nenesli, se podobají oslu, který nese knihy. Ohavná podoba lidí, kteří považují lež za znamení Boha!“ (Súra 62:5). To je krátké ohodnocení dříve zmíněné Biblické doktríny v její historicky reálné formě, dané v posledním Zjevení Shora. A jelikož se obracíme ke Koránu, budeme muset zarmoutit představitele některých národů, kteří se považují za muslimy, podrobených údajně neodůvodněným represím během Velké vlastenecké války.

J. V. Stalin zmiňuje Korán ve Sbírce prací, ve druhém svazku, na str. 29, a zmiňuje ho v kontextu konfrontace globálního bolševismu pracujících všech národností a rasového menševismu mezinárodních parazitů a jejich patolízalů. Zmiňuje ho v nekrologu „Paměti s. G. Telii“, otisknutém v novinách „Dro“ („Čas“) č. 10, 22. 3. 1907 s podpisem „Ko…“. Nekrolog byl otisknut gruzínsky. Ale při přípravě vydání Stalinovy Sbírky v letech 1945 – 1946 nebyl opomenut a přeložili ho do ruštiny: konkrétně, když se po válce utvořila iniciativní skupina, hodlající přeložit a vydat v ruštině Stalinovy mladické básně jako dárek k jeho sedmdesátým narozeninám, nedovolil to, i když jedna z jeho mladických básní byla obsažena v gruzínských školních učebnicích (v „Rodná řeč“ pro mladší třídy) ještě před r. 1917. Ale nekrolog, zasvěcený památce druhova mládí, nebyl zapomenut a byl vydán půlmilionovým nákladem spolu se Sbírkou prací hlavy strany a Sovětského státu.

G. Telia byl obyčejným člověkem. Narodil se v gruzínské vesnici v rodině chudého rolníka. Odešel do města za prací. Dal se najmout jako sluha nějaké rodiny v Tiflisu. Tam se naučil rusky číst a psát. Hodně četl. Neviděl cíl svého života být sluhou, proto nastoupil do práce v železničních dílnách do truhlářského provozu. Zde se stal sociálním demokratem, pracovním aktivistou. Podílel se na vytvoření ilegálního tisku, byl zatčen, ve vězení dostal souchotiny, které ho později přivedly do hrobu[21]. Po roce a půl utekl z vězení a opět se podílel na nelegální stranické práci. Oznámiv to, Stalin píše:

„Tehdy ve straně probíhal rozkol. Soudruh Telia se tehdy přikláněl k menševikům, ale vůbec se nepodobal těm „oficiálním“ menševikům, kteří menševismus považují za „Korán“, sebe za pravověrné, a bolševiky za nevěřící (džaury). Telia se nepodobal těm „pokrokovým“ pracovníkům, kteří sebe vydávají „sociálními demokraty od narození“ a, jsa naprostými ignoranty, směšně vytrubují: znalosti nepotřebujeme, my jsme pracující. Charakteristickou vlastností Telii bylo hlavně to, že odmítal frakční fanatismus, celou svou bytostí opovrhoval slepým napodobováním a ke všemu chtěl dojít svým rozumem“ (Stalin, Sbírka, sv. 2, str. 29).

Dále Stalin sděluje, že Telia po přečtení děl bolševických a menševických lídrů pochopil jejich smysl a porovnal přečtené se životem, a došel k přesvědčení, že je skutečným bolševikem. Potom do konce svého krátkého života pracoval na uskutečňování bolševických ideálů.

I. L. Bunič, autor knihy „Zlato strany“, která ve své době způsobila senzaci, nenapsal jen ji. Mezi jeho knihami je i dvousvazek „Operace „Bouře“ nebo chyba ve třetím znaku[22]“ (čas. „Oblik – Vzhled“, r. 1994), ve které se snaží dokázat to samé, co i V. Suvorov – Rezun v „Ледокол/Ledoborec“ nebo v „Дenь „М“/Den „M“, ale s odkazy na sovětské archivy. Četl-li I. L. Bunič první svazek Stalinových Prací nebo ne, v „Operaci Bouře“ má dvousmyslnou frázi. Není vyloučeno, že naplněn emocemi nesmyslného antistalinismu, I. L. Bunič, sám to nechápaje, vyhrknul nejhlavnější osobní tajemství 20. století: „ Funkce diktátora nebo IMÁMA (označeno námi, a ne Buničem) se v SSSR nepředpokládala“ („Operace Bouře, sv. 2., str. 508). Ta fráze by byla ještě přesnější, kdyby pokračovala slovy: „ z úhlu pohledu majitelů marxistického projektu.“

I. L. Bunič uviděl ve Stalinovi nejen diktátora, jakým ho vidí mnozí jiní intelektuálové, ale i imáma – duchovního vůdce v koránské kultuře, odmítajícího biblický projekt jako celek a jeho marxistickou modifikaci konkrétně. Pokud to - historická pravda - je tajná informace jednoho z muslimských súfijských řádů, pak slova písně „Probíhá národní válka, svatá válka“ («идет война народная, священная война») získává ještě jeden význam: tajný imám Stalin se postavil do čela džihádu. Ať se to tvrzení líbí „pravověrným“ muslimům nebo ne, objektivně, soudě podle směru Stalinovy politiky, byl imámem vně rituálů.

L. D. Bronštejn (Trocký), v jehož vnímání světa nebylo místo pro Boha, v důsledku čehož (z jeho úhlu pohledu) na Zemi nemohou být ani lidé, vedení Bohem, se vyjádřil ještě přesněji, uviděl ve Stalinovi člověka-personifikaci Boha, přičemž ne personifikaci boha nikejských církví Bible, ale Boha Koránu:

„Ve víře stalinismu Stalin zaujímá místo boha se všemi jeho atributy. Ale to není křesťanský bůh, který se rozplývá v Trojici. Čas trojky nechal Stalin daleko za sebou. Je to spíše Alláh, - není Boha, kromě Boha, - který naplňuje vesmír svou nekonečností. Je středobodem, ve kterém se všechno spojuje. Je pánem tělesného a duchovního světa, tvůrce a vládce. Je všemohoucí, předobrý a přemoudrý, milosrdný. Jeho rozhodnutí jsou neodvratná (neodvolatelná). Má 99 jmen.“ (L. D. Trocký, „Stalin“, v 2 svazku, Moskva, „Téra – Терра“, „Nakladatelství politické literatury“, sv. 2, str. 155.

V přiloženém citátu je důležitá i ta okolnost, že Trocký, upomenuv „Trojici“ a „křesťanského boha“, se ani slovem nezmínil o neshodách Boha Koránu, jehož Záměr je podle něj personifikován J. V. Stalinem, s židovským bohem samotného L. D. Bronštejna. Poté, ti kdo jsou nespokojeni s represemi ve vztahu k tradičně-muslimským národům SSSR během války, by to měli porovnat se šariátem:

Co by měl dělat skutečný imám, který stojí v čele džihádu (svaté války), a údajně muslimské duchovenstvo se chová nejednoznačně nebo přímo napomáhá nepříteli; a dav, který se považuje za muslimy, se podřizuje duchovenstvu, navzdory tomu, že KORÁNICKÁ VĚROUKA POŽADUJE, aby se muslim svědomitě podřizoval Bohu, a ne komukoliv z pozemských pánů?

A to je ještě jeden aspekt „mystiky“ ve Stalinově životopisu: v nekrologu „Paměti s. G. Telii“ proti sobě stojí menševismus a bolševismus. Jsou dvě strany, a jedné – menševismu – Stalin nepřiznává shodu s Koránem v tom, co tato strana dělá.; u druhé – u bolševismu? – o tom mlčí: kdo je schopen vidět skutky samotné, nepotřebuje výkřiky na celé okolí „Alláh akbar!!!“[23].

Bůh je veliký, a sociologie bolševismu je v souladu se sociologií koránickou a evangelickou Kristovou (mimo kánon Nového zákona).

Ve zmíněné charakteristice menševismu jsou menševici, ze Stalinova úhlu pohledu, nevěřící, džauři, tj. stoupenci biblické doktríny, postavené na překroucení Zjevení Tóry, seslaného pro všechny skrze Mojžíše, a Zjevení Evangelia Království Božího[24], seslaného skrze Krista. Pokud ruští bolševici těch let i nebyli bezúhonně pravověrní, díky spoléhání na marxismus, pak byli blíže k pravověrnosti svými životními ideály – ideály pracující (tj. tvořící) většiny[25], které se snažili uvést do života.

V nekrolozích nevtipkují, ale obraznost Stalinem uvedeného srovnání menševismu a bolševismu ve vztahu ke Koránu objektivně historicky zapadá do globálního scénáře konfrontace bolševismu pracující většiny a menševismu parazitů, podporujících Biblickou doktrínu, která je skutečně odsuzována v Koránu jako odpadlictví.

Zdálo by se, že v kontextu nekrologu „Paměti G. Telii“ bylo možné říct, že „...ti „oficiální“ menševici, kteří se mají za svatější římského papeže...“. Avšak idiom „svatosti římského papeže“ je více charakteristický pro biblickou kulturu, ale Stalin apeluje ke Koránu, v důsledku čehož byla konfrontace menševismu a bolševismu v RSDSP jím přesně ukázána jako objektivně ležící v korytě globální konfrontace hnusu biblického projektu a koránické kultury lidskosti jako jeho alternativě.

V samé sociologii Koránu není ohavností, a ty ohavnosti, které duchem podřízení Bibli uznávají jako nedotknutelnou část jejich svatého písma, se v Koránu přímo odmítají jako výmysl zištných překrucovatelů Zjevení.

Je tento ne nesmyslný odkaz na Korán v nekrologu „Paměti G. Telii” ještě jednou neodůvodněnou a bezúčelnou náhodou? Nebo znamením Shora? – každý nechť se rozhodne sám dle své víry Bohu a svědomí.

Nejen během Velké vlastenecké války – svaté války-džihádu, ale i nyní, je zbytečně mnoho „formálních“ muslimů-menševiků, kteří antikoránský menševismus považují za pravý Islám, sebe za pravověrné a bolševiky za nevěřící džaury; prezentují se jako „muslimové od narození“ a, jsa naprostými ignoranty, nesmyslně křičí „Alláh akbar! Modlíme se pětkrát denně, vedeme válku s džaury a to stačí – znalostí nám netřeba, přemýšlení je úmorné.“

Charakterovou vlastností pravého muslima je přesně to, že odmítá bezmyšlenkově-rituální fanatismus a celou svou podstatou pohrdá slepou imitací a ke všemu chce dojít vlastním rozumem, aby smysluplně tvořil ve svém životě na Zemi dobrodiní v souladu se Záměrem Všedržitele.

To se týká i pravoslavných: na konci 20. století nemáte právo být ignoranty, neznat Korán, oddělovat se od života Biblí a tradicí starců[26] a předstírat, že vám není známa výše uvedená Biblická doktrína, sama představujíc rouhavou ohavnost, kterou vy máte údajně právo vyznávat jako Svaté – bohem inspirované – písmo. Buď přesvědčíte muslimy o tom, že to není ohavnost, že rasismus a lichvářství mezinárodního internacismu a vaše napomáhání jemu je tvůrčí a užitečné, a Korán je lež; nebo uznáte Korán záznamem opravdového Zjevení, možná ukazujíce na chyby a zkomolení při jeho zápisu, a budete se řídit tím, co je v něm řečeno pro všeobecné blaho v tomto životě a v životě posmrtném, a co je ztraceno a překrouceno v biblických textech a „odkazu sv. otců“. V opačném případě – podle míry vašeho pokrytectví – bude váš osud nesnesitelně obtížný i pro vás samé.