Hlava 5. Ani zvíře, ani člověk…
MĚDĚNÝ JEZDEC, TO VÁM NENÍ MĚDĚNÝ HAD… · перевод (Čeština) · раздел 17 из 21
Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.
Hlava 5. Ani zvíře, ani člověk…
„Trápil ho nějaký sen“ je přímé poukázání na odpojení Jevgenijova vědomí. Bohužel, spánek rozumu, s jehož pomocí se staroegyptskému znacharstvu podařilo zformovat nejstabilnější (ve směně pokolení) mafii, trvá nejedno tisíciletí. „Rozrušený rozum“ je stále okupován především hukotem západních, zkázu všemu živému nesoucích, větrů a Puškin ne náhodnou pojmenovává myšlenky, naváté tímto větrem, „strašnými“, neboť řeč je o dlouhém a bezstarostném ničení planety Země za pomoci židovstva přes mechanismus ničení její biosféry a lidstva lichvou.
Mnohasetleté roztroušení židovstva není „nešťastný projev“ antisemitismu všech národů, jak se nám snaží vnutit světový tisk, ale nejefektivnější způsob bezstrukturního řízení společenského a ekonomického života biblické civilizace prostřednictvím intermafie, vyšlechtěné v „pouštním koutku“ staroegyptským znacharstvem v rámci cílevědomě organizovaného „sinajského čundru“. Židovstvo nesplnilo Božskou misi na něj vloženou a nemožnost „návratu domů“, jako i ztráta soudnosti, je následek uhýbání před Bohem předurčeným osudem.
Nicméně, sváté místo – „pouštní koutek“ – nebývá prázdné. Poté, co prošla lhůta, předurčená Shora, poslední Zjevení lidstvu o uspořádání života v souladu Bohem bylo dáno přes „chudého básníka“, proroka Mohameda.
A co židovstvo, jehož mise spočívala v tom, aby neslo světlo Boží pravdy a Spásného rozlišení dobra a zla? („Mojžíšovi bylo dáno Písmo a Rozlišení“, Korán, súra 2:53)
„Stal se světu cizí“, v přímém i přeneseném smyslu, protože přes Levity a rabinát, pastevců a kočích židovského stáda, bylo dokončeno překroucení jednotlivých míst Jediného zákona, daného Bohem všem prorokům, počínaje od Adama, a při tom skryto Rozlišení. Viditelně, tato skutečnost se projevila jako rozhodující v procesu formování ve společnosti lidí posedlých (s trockistickým typem psychiky) při dopuštění Shora do začátku změny logiky sociálního chování. Nicméně připomínka „lidem písma“ o tom provedena byla: „Ó lidé písma! Na ničem nelpěte, dokud nepostavíte zpříma Tóru a Evangelia a to, co vám bylo sesláno od vašeho Pána.“ Korán, súra 5:72(68)
Proč spal v přístavišti? Možná ještě v létě, ačkoliv je třeba mít na paměti, že Petrohrad se nerozléhá v zeměpisných šířkách Benátek nebo Alexandrie: v noci, dokonce v létě, je nocovat v něvském přístavu nepříjemné.
Jak je vidět z dalšího textu, od okamžiku podzimních záplav přešla zima, jaro a už „dny léta se skláněly k podzimu“. Odtud je slovo „přístav“ jen prst, ukazující na obraz nějakého jevu, který je možné rozkrýt jen opíraje se na text poémy. Ale proto se, vzhledem ke zvláštní strukturní zamknutosti textu, budeme muset obrátit k „Úvodu“:
Zde je rozluštění. Židovstvo historicky svou větší částí bylo přitahováno k „bohatým přístavům“, tj. přístavním městům“, přes které procházejí obchdodní, finanční a informační toky. Týros, Sidón, Alexandrie, Neapol, Marseille, New York a, samozřejmě, Petrohrad, okno Západo-biblické civilizace do nepoznané, ne méně než Východ a Západ samostatné civilizace, jménem Rusko. Hlavně proto se Jevgenij
Záhada „okénka“, kterým se židovstvo na Rusku přikrmovalo, stojíce v opozici a formujíce „pátou kolonu“ pro období Smuty, je stejně jako záhada „přístavu“ odhalována přes „Úvod“.
Výše jsme hovořili o tom, že slovo „vlny“ ukazuje na nacionální davy, přebývající v pohybu a v trvalé obnově ve snaze stát se národem. Všechny národy prošly svou cestu rozvoje a obnovy genofondu. Proto dnes nikoho neudivuje, že současní Řekové a Italové mají málo společného se starověkými Řeky a Římany, a starověcí Germáni nebo Frankové vůbec nejsou podobní současným Němcům a Francouzům. Židé si jako jediní ochránili nezměněný svůj „vetchý oděv“ z velké části proto, že příslušnost se u nich dodnes určuje po mateřské linii. Nějakým způsobem může být v tak nezvykle vytvořené společnosti řeč o uměle podporovaném matriarchátu.
Tento jev má i druhou skrytou stránku. Výše jsme již hovořili, že v době „Sinajského čundru“ bylo otroctví běžným a rozšířeným jevem. Ale to bylo otroctví na úrovni vědomí. Židé, v důsledku sociálního experimentu, vykonaného na nich starověkými eugeniky (staroegyptským znacharstvem), se z obyčejných otroků na úrovni vědomí změnili na otroky, neschopné si uvědomit své otroctví, tj. na otroky na úrovni podvědomí. Tent druh otroctví se upevňoval geneticky přes odcizení židovstva produktivní práci. Negeneticky, tj. na sociální úrovni, přes Tóru a Talmud nová forma otroctví jim byla prezentována jako mimořádná, nedosažitelná jinými forma svobody.
Tuto zvláštní formu „svobody“ současní pánové „jevgenijů“ chtějí na konci 20. století vnutit také dalším národům Ruska. Otevřeně v tisku projednávají ty samé metody, které, dle jejich mínění, jsou dostatečně efektivní pro „tento dobytek“ i po uplynutí třech tisíciletí. Jakopříklad je možné uvést rozhovor multimiliardáře George Sorose (finančníka a filantropa, jak se rád představuje) novinách „Segodnja“ z 15. března 1994:
Loajálně položená otázka G. Sorosovi židem L. Burniem, korespondentem „Segodnja“ (zcela náhodně je v Ruském muzeu obraz „Měděný had“ od umělce F. Burni):
Odpověď G. Sorose: Ano.
V tomto dialogu „pána“ a otroka je dobře vidět vzrůstající rozpor mezi vědomím a podvědomím židovstva jako celku. Jinými slovy, pokud všechny národy, co neprošly genocidou dvaačtyčicetiletého „sinajského čundru“, přirozený nesoulad mezi obrazy vědomí a podvědomí vyrovnávaly mírou svého rozvoje v globálním historickém procesu, židé to dělat nemohli, díky mimořádné oddanosti judaismu, jehož dogmata nad ním vládnou dosud.
V poémě je o tom všeho všudy dvěma řádky:
Vnímajíce se jako nejstarší společenství, oddané všem národům cizí rouhačské věrouce, židé nicméně ustavičně nechápou odcizení okolních, kteří se jim zdají jako „zlé děti“, neschopné ani objasnit příčinu své nenávisti.
Ale i samotné židovstvo, drcené Tórou a Talmudem, bylo schopno samostatně ještě méně než „zlé děti“, se bez ponoukání zvenčí vyznat ve správných směrech na cestách globálního historického procesu, za což bylo občas Pánem nemilosrdně trestáno.
Skutečně, pracujícícmu lidu všech národností nebylo ani na konci 20. století, a už vůbec v Puškinově době, jednoduché objasnit rafinovanost lichvářského zla, které je vyjádřeno ve finančně-ekonomickém programu fašizujícího židovského „semitismu“: „Budeš dávat v úrok mnohým národům, ale sám si nebudeš půjčky brát; a vládnout budeš nad mnohými národy, ale oni nad Tebou vládnout nebudou.“ (Deutoronomium, 15:6)
Řádky o „vozkových bičích“ jsou připomínka židovstvu o tom, že má povinnost „vládnout“ tak, aby finanční smyčka na krcích národů nebyla příjmána jako kruté a bezvýchodné jařmo, ale jako Shůry posvěcené blaho. „Kde neprojde vojsko, tam projde osel, naložený zlatem“, hlásí lidová moudrost.
„Zlé děti“ a „vozkovy biče“ byly pro židy v podstatě svérázným kladivem a kovadlinou v dlouhodobém (řeč je o tisíciletích) procesu působění těchto faktorů na jejich vědomí a podvědomí, což muselo nevyhnutelně vyvolat nevědomý pocit vnitřního neklidu.
Jinými slovy, židovstvo se trvale nachází ve stresovém stavu.
O příčinách stresů v biblické civilizaci před a po změně poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálného času je nutné pohovořit zvlášť. Abychom viděli, a o to adekvátněji popsali budoucnost v určitých lexikálních formách, je nezbytné chápat skutečné místo své epochy v globálním historickém procesu, a také si dobře uvědomovat přítomnost v ní tendencí, stabilních při směně generací.
První polovina 19. století (doba vzniku „Měděného jezdce“) je začátkem epochy takzvaných buržoazně-demokratických revolucí, ale základní, již k tomuto období se projevující tendence, je bezmyšlenkovité úsilí nějakého spolku ke koncentraci výrobních sil prostřednictvím lichvy v souladu s doktrínou „Deuteronomium-Izajáš“. Puškin, s jeho schopností vidět celkový chod věcí, v principu nemohl minout informaci, spojenou s podobnou tendencí na úrovní globálního významu. Pro pochopení na úrovní každodenního vědomí je jeho vztah k lichvářstvu vyjádřen ve „Skoupém rytíři“; v zastřené formě pak na úrovni druhé smyslové řady, v „Měděném jezdci“.
V rámci dané práce je pro nás důležité pochopit, že v obou pracích jsou vyvedeny postavy, jejichž praktická činnost a s ní spojený psychický stav, se v nějaké míře týká každého.
Nazveme informaci, vztahující se k procesům, zasahující přímo nebo nepřímo život každého, nezávisle na přání jedince, „královskou“ a pokusíme se proanalyzovat její roli v činorodosti jak různých osobností, tak ve společnosti jako celku.
Mnohokrátná obnova praktických znalostí a dovedností v profesionální činnosti a v domácnosti během života jedné generace následkem změny poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času je jen jedna strana věci, objektivně se projevující ve statistice života společnosti. Druhá strana věci je v tom, že se změnila nejen rychlost obnovy společensky nezbytných praktických znalostí a dovedností, ale i „šíře“ tematického spektra informace, se kterou se denně střetává každý jedinec, v zásadě disponující svobodnou vůlí a jinými možnostmi svobodného člověka, ale zvláště silou výchovy a kultury omezující sám sebe v tom či onom druhu otroctví, vlastního nynější civilizaci.
Bez ohledu na to, k jaké sociální skupině člověk patří, nyní se střetává s informací, bezprostředně nesouvisející s profesionální činností, ale utvářející informační pozadí, na kterém probíhá jeho profesionální činnost a život jak jeho samotného, tak jeho rodiny.
V minulosti v podmínkách stavového kastového stroje společenského života, k oráčům a živnostníkům, v souhrnu tvořícím převážnou většinu populace, nepřicházela běžně „královská informace“; a pokud někdy i přišla, pak ji nerozeznávali v celkovém informačním toku a ona pro ně zůstávala jakoby neviditelnou; spatřivši ji, vzhledem k omezenosti rozhledu, nemohli pochopit její společenský význam; ale i když pochopili, a těch málo, co ji z prostého lidu pochopilo, mohli zřídka realizovat společensky významnou řídící činnost, jednoduše díky svému prostému původu, odlišujícího je od názoru autority v očích vládnoucí „urození elity“.
Z druhé strany, podle všem společného vztahu k životu, také vládnoucí „elita“ Západu byla v převážné většině případů osvobozena od nezbytnosti pronikat do rozborů podstaty a následků příjmání těch či jiných rozhodnutí, založených na používání technologií, které se staly tradičními, a dále technicko technologických novinek[63], počítaje to „ne za královské dílo“, ale za „soukromá díla jejich poddaných“, do nichž bylo pro ně ponižující a nudné pronikat; nebo „soukromým dílem“ jejich dlužníků, což je charakteristické pro MEZInárodní lichvářskou starozákonně-talmudickou „aristokracii“, vládnoucí prostřednictvím[64] finanční oprátky společnostem a vládám, na základě uzurpace institutu lichvy, kreditu a účetnictví, tvořících jádro bankovní činnosti.
Se zánikem stavovského kastovního uspořádání na Západě se psychologie nezasahování vlády a lichvářského bankovního systému do soukromého života a podnikatelské činnosti zachovala přesně taktéž, jako se zachovala i psychologie nezasahování do záležitostí státu ze strany prostého obyvatele, předpokládajícího, že všechny své povinnosti ve vztahu k vládě splnil zaplacením daní a přijetím účasti ve formálně demokratických procedurách, existujících na Západě, stejně jako vše ostatní v otrockém obojku úroků.
Ale pokud do vítězství buržazně demokratických revolucí psychologie tohoto druhu panovala v tichosti, pak během rozvoje západního kapitalismu našla své teoretické vyjádření: v nejobecnější podobě ve filozofii individualismu, a v užší pragmatické variantě v různorodých pseudoekonomických teoriích o svobodě soukromého podnikání, svobodě trhu a údajné schopnosti „svobodného“ trhu regulovat v životě společnosti vše a všechno bez jakéhokoliv plánování a řízení ze strany přemýšlejících lidí.
Ale všechny teorie bez výjimky jsou jen vyjádřením typu psychiky a jemu odpovídající mravnosti. V závislosti na mravnosti a typu psychiky, na základě jedněch a těchtýž faktů je lidský rozum schopen rozvinout vzájemně se vylučující teorie a doktríny.
Buržoazně demokratické revoluce a následující společenské uspořádání života západních společností byly psychologicky podmíněné rozumem, aktivním v nositelích živočišného typu psychiky, vládnoucího na Západě. V souladu s tím, buržoazně-demokratické revoluce, zrozené živočišným typem psychiky, změnily společenské uspořádání tak, že v novém systému vnitrospolečenských vztahů v podmínkách technicko-technologického pokroku nalezl pole působnosti a aktivizoval se rozum mnoha jedinců, kteří dostali možnost přístupu k informacím, dříve uzavřených stavovsko klanovými hranicemi, určujícími jak profesní a sociální postavení, tak především informační toky – „vody“ - během celého lidského života, v nichž žil. Ale nový systém vnitrospolečenských vztahů, vzniklý v důsledku buržoazně-demokratických revolucí, vůbec nezměnil na Západě převládající nelidský typ psychiky (početně převažují živočišný typ a zombie-biorobot).
A hlavně jeho nositelé po informačním vzedmutí 20. století jsou v nynější společnosti (kde je psychologie orientována na spotřebu dnes a navždy ve prospěch oblažení emocí a arogance) oběťmi „stresů“ a jejich následků. Ale informační vzedmutí pro ně otevřelo také možnost zbavení se jím vyvolané laviny „stresů“.
Tato možnost spočívá v tom, že život celé společnosti technicky rozvinutých států probíhá i v práci, i v domácnosti na pozadí „královské informace“, disponující provincionálním významem v rámci vlády, celostátním významem v rámci jedné nebo mnoha regionálních civilizací a významem regionálním civilizace v rámci souhrnu mnohých regionálních civilzací a prvobytně pospolných kultur, v souhrnu tvořících lidstvo Země. Předtím tato „královská informace“ procházela mimo převážné většiny populace, přímo neovlivňovala její život.
Psychika každého, komu je dáno Shora být Člověkem rozumným, je organizována hierarchicky na mnoha úrovních. A úroveň vědomí většiny, na kterém rychlost zpracování informace činí 15 bit/s, a kde je člověk schopen zvládnout maximálně 7 – 9 objektů zároveň, je jen viditelný vrcholek nad hladinou ledovce celkové individuální psychiky. Ve vztahu ke skryté části psychiky, nevědomí (jinak řečeno podvědomí), jsou v lidské kultuře dva přístupy:
• Rozšíření vědomí a zapojení do něj těch úrovní psychiky, které se dříve nacházely mimo něj;
• Přestavba struktury vědomých a nevědomých úrovní psychiky na základě dialogu (informační výměny) mezi úrovněni s cílem likvidace antagonizmů různého druhu mezi nimi, a vytvoření touto cestou tišiny jejich sladěné práce v celostné individuální psychice.
Vyhledáme-li si technickou analogii, pak vědomí, spolu s jeho charakteristickými možnostmi, je možné ji připodobnit pilotu, a vše nevědomé (podvědomé) autopilotu. V takové analogii je první přístup ekvivalentní v mnohém tomu, že pilot postupně na sebe bere splnění celého množství funkcí, založených do autopilota; druhý přístup je ekvivalentní (v mnohém) tomu, že si pilot osvojuje dovednosti nastavení autopilota a stará se o navzájem se doplňující rozdělení toho, co bere na sebe, a toho, co vkládá do autopilota.
Může vyvstat otázka, v jakém vztahu se oba přístupy nachází. Na ni mohou být různé odpovědi, podmíněné mravností, světonázorem a osobní zkušeností každého tázaného. Z našeho pohledu druhý přístup, přestavba vědomých a něvědomých úrovní psychiky, v sobě zahrnuje první přístup, protože při nastavení „autopilota“ „pilot“ nemůže nemít představu o jeho funkčních možnostech a jejich řízení. Ale druhý přístup, zahrnujíce v sobě i první přístup, rozšíření vědomí, mu přidává mimořádnou kvalitu od samotného začátku, zatímco při následování prvního přístupu při ignorování (nebo odmítání) druhého dojde dříve nebo později k tomu, že začleněné možnosti do oblasti vědomého je nezbytné přivést k souladu mezi sebou, a kromě toho i do nerozporuplnosti s celým ještě neovládnutým vědomím v procesu jeho rozšíření; pokud první přístup nevede k pochopení nezbytnosti tohoto, pak jeho následování se stane osobní katastrofou, způsobenou, pokud ne vnitřní konfliktností individuální psychiky, pak konfliktností individuální a kolektivní psychiky nebo také konfliktností jedince s hierarchicky vyšší nelidskou psychikou, jejíž činnost se nicméně projevuje ve Vesmíru, pokud být vnímavý k tomu, co se děje.
První přístup v tradiční lidské kultuře vyjadřují různorodé duchovní praktiky Východu (jógy) a západních systémů zasvěcení; na možnost uskutečnění druhého přístupu přímo odkazuje Korán, i když není rozvinutý v historicky reálném islámu.
Bylo o tom nezbytné, v mezích dané práce, říct, protože na „královskou informací“ (pokud porovnávat s normami stavovsko kastovního uspořádání společnosti v době vzniku „Měděného jezdce“) dnes narážejí prakticky všichni. Možnosti v zpracování informací úrovněmi psychiky, řazených pro většinu lidi k nevědomým, značně překonávají možnosti individuálního vědomí většiny (15 bit/s, 7 – 9 objektů najednou). A to znamená, že nezávisle na vědomém vztahu ke „královské informaci“ ze strany jedince, jeho nevědomé úrovně individuální psychiky opracovávají i „královskou informaci“. A úměrně tomu, výsledky tohoto zpracování nějakým způsobem vyvstanou před vědomím jedince během odpočinku nebo v životních situacích.
Vše další se určuje tím, jak se vědomí jedince chová k takového druhu průnikům výsledků zpracování „královské informace“ z nevědomých úrovní psychiky na úroveň jeho vědomí.
„Stresy“ a jejich následky, jejichž obětí se v technicky rozvinutých společnost stávají neochvějní stoupenci závodů ve spotřebě, které rozmělňují informaci, nezbytnou k udržení profesionalismu a jím pomíněnéhospotřebitelského (především) statusu, jsou výsledek vědomého nebo bezmyšlenkovitého odmítnutí jejich individuálního vědomí přijmout výsledky nevědomého zpracování „královské informace“ jako faktoru směrujícího, a nebo zadržujícího jejich individuální činnost.
Pokud jsou výsledky nevědomého zpracování „královské informace“ příjmány vědomím, začíná koordinace individuální vědomé a nevědomé činnosti s těmito výsledky, vládnoucími nad celou společností, protože hlavně tímto příznakem, vládnutím nade všemi, se liší „královská informace“ od každodenní, běžné.
Když přijetí výsledků nevědomého zpracování „královské informace“ probíhá bezmyšlenkovitě na vědomé úrovni, koordinace činnosti vědomé a nevědomé úrovně individuální psychiky obecně plyne, ale bez rozšíření vědomí; když je jejich přijetí doprovázeno posouzením na úrovni vědomí probíhajícího zaměřenímna budoucnost, probíhá nejen koordinace vědomé a nevědomé úrovně psychiky, ale možnosti vědomí se rozšiřují a zostřují. Přičemž v posledním případě rozšíření vědomí se děje ve vnitřním souladu za včasného odstranění konfliktnosti mezi úrovněni individuální psychiky a mezi individuální a kolektivní psychikou.
Krátce o kvalitách, které mají být vlastní normální kolektivní psychice, rozené množstvím individuálních, je možné pohovořit následovně: za prvé, musí být též vnitřně bezkonfliktní, co se v životě projevuje jako odstraňování a kompenzace chyb k kolektivní činnosti, prováděných jedněmi, druhými jejími účastníky; zadruhé, kolektivní psychika, je dlužná vylučovat konfliktnost kolektivu jako celku a jeho účastníků ve vztazích k faktorům Objektivní reality vládnoucími nad životem lidstva.
Nyní předvedeme na konkrétním případě, jak ve společnosti na základě ideologie, zrozené buržoazně-demikratickými revolucemi, se programuje odtržení na úrovni individuálního vědomí výsledků nevědomého zpracování „královské informace“.
Všechno je tak, kromě některých detailů, leč určujících kvalitu všeho:
• Zaprvé, KOLEKTIVNÍ ROZUM EXISTUJE. Jakýkoliv rozum je hierarchický mnohoúrovňový proces výměny informací a jejich tranformace. Kolektivní rozum se od individuálního liší především tím, že on, jako proces, probíhá nikoliv v hranicích struktur a biopolí, zajišťujících intelektuální činnost jednoho člověka (in-divi-dua = nedělitelného), ale v rámci hmotných a pólových struktur, zajišťujících psychickou činnost mnoha různých lidí, a také ji podmiňujících. Proces informační výměny mezi lidmi, z nichž každý je nositelem individuálního (v ruštině toto slovo přesně označuje – nedělitelného) rozumu, probíhající na úrovni biopolí, mluvené a psané řeči, uměleckých děl a kulturních památníků atd. vyvolává kolektivní rozum; budeme-li přesnější, způsobuje hierarchii vzájemné vloženosti rozumů od každého individuálního do kolektivního rozumu celého lidstva. V této hierarchii vzájemného ukládání mohou být kolektivní rozumy, jejichž doba existence není delší než doba vzájemného vztahu některých lidských skupin, a jsou rozumy, jejichž doba života překonává dobu života biblických kmetů, protože je možná dlouhodobá existence kolektivního rozumu v kontinuitě informačních procesů na základě obnovyjeho elementní báze – vzájemně se střídajících generací lidí.
• Zadruhé, na základě prvního, možnost „NEZÁVISLÉHO (zdůrazněno námi) použití své schopnosti racionálně myslet“, není objektivní danost pro každého člověka, ale výmysl, protože člověk, ačkoli může myslet originálně a víceméně nezávisle na druhých, ale myslí vždy podmíněně, tj. v závislosti na svém stavu, osobnostním rozvoji, jím osvojeném kulturním dědictví a spoluúčasti v kolektivní psychice společnosti.
A život společnosti se v mnohém určuje tím, jakými vlastnostmi disponují kolektivní rozumy rozené idividuálně rozumnými lidmi, které jsou skladebními prvky jejich celkového kolektivního vědomí a nevědomí; a v jaké kvalitě směrem k jimi rozeným kolektivním intelektům se nacházejí lidé: individuální lidský rozum může být nevolníkem kolektivního rozumu většího či menšího množství lidí; a kromě toho, nevolník i té malé nepočetné skupiny, která rozšířila své individuální vědomí natolik, že disponuje jimi poznanými dovednostmi řízení kolektivního vědomí a nevědomí[66], a přes něj i celou množinou lidí, kteří tvoří tu či onu kolektivní psychiku[67]; ale individuální rozum může být i jedním z vědomých tvůrců kolektivního rozumu, jako části kolektivní psychiky, jenž je celkovým majetkem všech účastníků.
Poslední možnost je nezbytná součást procesu odstranění antagonismů mezi vědomými a nevědomými úrovněmi ve struktuře psychiky jedince. Na cestě „rozšíření vědomí“ individualistů, nositelů názorů, analogických vyjádřeným Ayn Randovou, je konflikt mezi individualisty nevyhnutelný. Zvítězit v konfliktu tohoto druhu mezi tvrdohlavci, neznajícími hranice svého indviduálního egoismu, není možné. A aby nezničili své okolí, kolektivní rozum části lidstva (dle mínění individualistů údajně neexistující), která to chápe, a Nejvyšší Všedržitel zamykají individualisty na sebe navzájem ve scénářích, ve kterých jsou obecně dvě třídy možností: buď pochopit nesprávnost individualismu a ateismu, nebo padnout za oběť situacím sebelikvidace jedněch individualistů druhými; ostatní, kteří nezhynou v takovýchto meziosobnostních konfliktech, zahynou na vnitřní konfliktnost jejich individuálních psychik, protože břímě vnitřní neslučitelnosti komponent psychiky se stává neslučitelným se životem po míře toho, jak jedinec lpí na odmítání výsledků zpracování „královské informace“ nevědomou a vědomou kolektivní psychikou, jejíž částí je jejich individuální nevědomí.
Ale v libovolné z dvou variant, možných pro člověka (zajatec kolektivní psychiky nebo její spolutvůrce) je individuální psychika elementní bází kolektivního rozumu a kolektivní psychiky, nicméně disponující vlastním individuálním rozumem, díky níž elementní báze může osmyslit fakt zrození jejího kolektivního rozumu v sestavě kolektivní psychiky, načež je schopna řídit proces jeho formování a existence svou mravně podmíněnou libovůlí.
K pochopení možnosti existence kolektivního rozumu postačuje středoškolský kurs fyziky a rozbor procesů zpracovávání informací v počítačové síti, například jako „Internet“, nebo na víceprocesorovém výpočetním komplexu, kdy se různé části jednoho a téhož úkolu koordinovaně řeší na různých strojích, navzájem se doplňujíc.
Avšak člověk může souhlasit s objektivností faktu informační výměny mezi lidmi (včetně na základě biopolí), ale bude oponovat možnosti existence kolektivního lidského rozumu. Ale v tom případě oponentura vychází z toho, že oponující jednoduše nedisponují dovednostmi sebekontroly, nezbytnými pro to, aby mohli pochopit (především na úrovni vědomí) dialog jejich vlastního individuálního rozumu s kolektivním, jenž sami tvoří; buď zrozují kolektivní šílenství (schizofrenii?), se kterým individuálně intelektuálně normálnímu člověku není o čem mluvit.
Poslední varianta má svou počítačovou analogii: programové zabezpečení počítače může být dostačujícím pro jeho izolovanou práci, ale nemusí dostačovat, aby se z něj dalo dostat do sítě a řídit řešení nějakého úkolu se zapojením volných zdrojů ostatních počítačů v síti: zatímco některé sítě mohou být postaveny tak, že v síti jsou viditelné všechny počítače, které síť tvoří, ale z mnohých počítačů (možná s řídkými výjimkami) další počítače sítě nejsou zkoumatelné a z nich se neřídí ani jejich vlastní zdroje, zapojené do obsluhy sítě. Kromě toho programové zabezpečení práce sítě může v sobě obsahovat chyby, v jejichž důsledku nebude celá síť ve větší či menší míře práceschopná, což v důsledku způsobuje ty či ony škody informačnímu zabezpečení do ní zapojených počítačů. Nicméně neschopnost konkrétního počítače s konkrétním programovým zabezpečením pracovat v síti, nebo defektnost síťového programového zabezpečení neznamená, že síťové informační systémy nejsou v principu možné, nefunkční nebo neexistují.
Také Ayn Randová, jako mluvčí názorů vládnoucích na Západě, se mýlí, trvajíce na tom, že kolektivní rozum neexistuje; existuje mnoho, v té či oné míře jeden od druhého oddělených, kolektivních rozumů, disponujících různými dobami trvání své existence, ale Ayn Rand není jediná, kdo to nevidí a nechápe.
Odmítat existenci lidmi zrozených kolektivních intelektů v jejich vzájemné vloženosti znamená vést záležitosti k tomu, aby se všichni, kdo souhlasí s názorem Ayn Randové o neexistenci kolektivního rozumu (jako komponenty kolektivní psychiky), sami si to neuvědomujíce, stali zajatci jejich vlastního výtvoru – kolektivní psychiky, jimi formované objektivně vždy, ale v daném případě nevědomě. V podstatě je to podpora zprostředkované závislosti většiny té menšině, která rozšířila svoje vědomí natolik, že vědomě a záměrně řídí kolektivní psychiku, a přes ní také ty, kteří jsou směrem ke kolektivní psychice její prvkovou základnou.
Být nevolníkem kolektivního i odpovídá živočišnému typu struktury psychiky[68], protože to je analogické tomu, co se děje v životě stádních zvířat, kde je každý jedinec zajatcem stádní psychiky. Ale lidem, na rozdíl od zvířat, jsou poskytnuty možnosti svobodné individuální tvorby v jejich vlastním rozvoji. To otevírá možnosti vzniku stabilní vnitřně konfliktní individuální a kolektivní psychiky, což je naprosto vyloučeno ve světě zvířat, kde může vzniknout kolektivní panika, hrůza, jako epizoda v nějakých podmínkách, ale kolektivní schizofrenie jako norma života v následnosti generací je naprosto vyloučena.
U lidí je individuální a kolektivní schizofrenie, v těch případech, kdy není projevem defektivnosti genetického aparátu, projevem špatného používání Shora poskytnuté svobody tvorby a osobního rozvoje.
Při tom je třeba si uvědomovat, že každý kolektivní rozum je jen podsystémem v kolektivní psychice, a kolektivní psychika může být celistvě mozaikovou (zdravou) nebo rozdělenou kaleidoskopickou (schizoidní), přesně jako psychika jedince. Odmítání faktu kolektivní psychické a intelektuální činnosti je spolehlivá cesta ke vzniku SCHIZOFRENIE nejen v kolektivní psychice schizofreniků, ale obecně také i v kolektivní psychice individuálně psychicky normálních lidí. A množství intelektuálně rozvinutých jedinců, relativně vzato každý z nich psychicky normální sám o sobě, pokud zrodí schizoidní kolektivní psychiku, zahrnující v sobě stabilnívnitřně konfliktní kolektivní rozum, volí cestu kolektivní sebevraždy nezávisle na tom, zda to chápou či nikoliv.
„Stresy“ a jejich následky, o čemž byla dříve výše, jsou projevem na úrovní osobního osudu spoluúčasti člověka v kolektivní schizofrenii. Obrana a léčení před tím na úrovni individuální psychické činnosti spočívá jen ve vědomém obratu k nevědomým úrovním psychiky za jejími výsledky zpracování „královské informace“, která určuje život všech a každého, pro eliminování vnitřní konfliktnosti svého chování a jeho konfliktnosti s lidstvo zahrnujícím životem Vesmíru.
Proto jednou z nezbytných vlastností, kterou musí disponovat individuální psychická kultura bezúslovně psychicky normálního jedince, je nezpůsobovat kolektivní šílenství těch, jimž je Shora dáno být psychicky a intelektuálně bezúslovně normálními lidmi.
Buržoazně-demokratické revoluce, v osobách svých teoretiků a následných ideologů občanské společnosti, osvobodivší individuální psychickou činnost nositelů živočišného typu psychiky z hranic stavovsko-kastového uspořádání, v podstatě předali vládu na občanskou společností schizofrenickému kolektivnímu vědomí a nevědomí. Během nějaké doby to vedlo ve společnosti k aktivizaci mechanismu přirozeného výběru, jehož oběťmi se stávají spoluúčastních kolektivní schizofrenie, nepřející si žít jinak, nebo přející si, ale nepřikládájící k tomu ze své strany žádné individuální a kolektivní úsilí.
Přirozený výsledkem toho je trvalý pocit „hluku vnitřního neklidu“, což je spolehlivým příznakem stresového stavu jedince. Neschopnost včas a správně odreagovat na úrovni vědomí na výsledky zpracování „královské informace“ (jakou byla za Puškinových časů a zůstává dnes informace o lichvářstvu jako nadnárodní úrovni řízení) „vynořující se“ z úrovně podvědomí přetváří jedince, disponujícího rozumem, ale s živočišným typem psychiky, do nějaké přechodné bytosti mezi zvířetem a člověkem.
V podstatě je to nepřesnější popis zombie, biorobota. V Puškinově době také existovali lidé, zbavení svobodné vůle, ale jiné slovo, vyvolávající obraz tohoto nezvyklého jevu pro lidskou psychiku, nebylo. Bezmyšlenkovité následování biblické koncepce samořízení v době změny logiky sociálního chování nemůže nezpůsobovat „hluk vnitřního neklidu“, což nedlouho před svou smrtí v jednom interview potvrdil židovský básník Josif Brodskij: „Jsem stále ochvácen hlukem vnitřního neklidu.“