MĚDĚNÝ JEZDEC, TO VÁM NENÍ MĚDĚNÝ HAD…

Hlava 4. Tajemství „hraběte Chvostova“

MĚDĚNÝ JEZDEC, TO VÁM NENÍ MĚDĚNÝ HAD… · перевод (Čeština) · раздел 16 из 21

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

Hlava 4. Tajemství „hraběte Chvostova“

Poté, co „z dvorů odvezli loďky“, se v básni objevuje jediná skutečná historická postava, Puškinův současník:

Mnoho per a kopí se zlomilo o skutečnou roli této figury v básni.

Vyskytují se také pokusy pretendující na hloubku osmyslení:

Tak chápal roli hraběte Chvostova v poémě významný puškinista J. Oksman v doplňujících komentářích k „Neotištěných dopisech Puškinovi“, ve kterých se také přiznává k bezmocnosti oficiální (bez výjimky židovské) puškinistiky proniknout do tajemství druhé smyslové řady zde probírané části a básně jako celku:

Prakticky s ním souhlasí i výše zmíněný J. Borev, pozdvihávající záhadu zjevení hraběte Chvostova v básni na úroveň problému s odhalením druhé smyslové řady básně jako celku.

Ve skutečnosti je celý problém „puškinistů“ v neschopnosti pochopit „celkový smysl básně“. Ocas, chvost je nejzřetelnější rozdílnost mezi představiteli různých živočišných různých druhů a představiteli druhu „člověk rozumný“. Pravděpodobně začleněním do zápletky básně dané postavy chtěl básník obrátit pozornost budoucího čtenáře na dominanci zvířecího typu psychiky ve vyšší společnosti jeho časů.

Existují fakta o tom, že při povodni bylo zničeno vydání další knížky almanachu „Polární hvězda“, vydávaného v letech 1823 – 1825 budoucími děkabristy A.A. Bestuževem a K.F. Rylejevem. Knížka byla znovu vytištěna a přišla na svět v březnu r. 1825. Je dobře patrné, že obratem k Bestuževovi básník parodicky použil biblické vyprávění o světové potopě, během které se zachránil jediný spravedlivý na zemi, Noe, rozkazem Shora konstruující archu, na které umístil svou rodinu a po sedmi párech čistých a nečistých zvířat.

V almanachu spisovatelů-děkabristů spolu spolu s činovníky ruské kultury, přijímali účast také epigoni západní slovesnosti, ke kterým měl Puškin odmítavé stanovisko. Z toho je i závěrečná věta: „Zachránili se i lidé, i dobytek“.

Tak básník poprvé, i když ve vtipně alegorické formě, nakousl otázku rozlišení živočišného a lidského typu psychiky v davově-„elitární“ společnosti.

Posměšek na samotným Chvostovem byl spojen s tím, že ten vystoupil s ódou „Na Byronovu smrt“. Lord Byron byl za života velký obdivovatel starověkého Řecka, přičemž romantismus anglického básníka se neúspěšně pokoušel v Řecku jeho doby vzkřísit ideály dávných obyvatel Hellady.

Toto Puškinovo posměšné chování k hraběti Chvostovovi, kterého s opravdovou ironií přirovnává k Byronovi a doporučuje mu, namísto slovních tirád po vzoru „Svobodomyslného Řecka“ (tehdy probíhal vyprovokovaný a reálnými kroky západních politiků nepodpořený boj Řeků s osmanskou nadvládou), aby se tam sám vydal.

Posměšná Puškinova óda na Chvostova, doprovázená okázale ironickými poznámkami, byla zároveň parodií na umírající žánr rytířské ódy XVIII. století. Pro dnešního čtenáře je těžké si představit její literární charakter. Puškinův kamarád z lycea Küchelbecker právě vydal článek „O směru naší poezie“, ve kterém vyzval k návratu k tradičnímu žánru rytířské ódy. To vyvolalo Puškinovo parodické použití samostatných komických znějících výrazů, které poté dostaly obecný název „chvostismy“, nad kterými se tak bavil básník a jeho přátelé, a které potom používali nejen představitelé ódopisectví, ale také „přední ochránci slovesnosti“, tentýž Küchelbecker a Rylejev. Řádek „Kde zem krví nasákla“ s následujícím rýmem „Themistokla“ paroduje Rylejevského verše z básně „Na Byronovu smrt“. Aby výrazněji podtrhnout nevkusný a křičící nesoulad celé této archaické rétoriky s osobností a tvorbou Byrona, Puškin k němu přirovnává Chvostova, navrhujíce poslednímu zmíněnému, aby vystoupil jako vážený nástupce anglického romantika.

Dle našeho mínění, Puškin, silou svého zvláštního typu psychiky (máme na mysli jeho schopnost k rozšiřování myšlení) vnímal v mimolexikálních formách obrazy sociálních jevů na úrovni globálního významu, nedostupného vnímání masového vědomí, a v básnické formě je donesl svým současným i budoucím čtenářům. Pokud tomu neporozumíme, pak „funkce čtyřverší (s hrabětem Chvostovem) směrem k všeobecnému smyslu básně“ tak zůstane nerozluštěnou.

Pokusíme se současnou lexikou popsat to, co je básnickými obrazy dáno v básni. Pokud si obrazně představíme trvalou informační obnovu společnosti v hranicích biosférické a sociální podmíněnosti jako jednosměrný proud informačního toku (viz obr. 2 ), pak, úslovně řečeno, rychlosti informační bnovy na pravém a levém břehu-předělu budou různé, jejich vztah bude určovat logiku chování společnosti, a tedy i jejichtyp psychiky v konkrétních historických podmínkách.

Do té doby, dokud rychlost informační obnovy u „pravého břehu“ (etalonová frekvence biologického času) převyšuje rychlost informační obnovy u „levého břehu“ ( etalonová frekvence sociálního času) ve společnosti převládá živočišný typ psychiky, tj. má místo „neštěstí něvských břehů“, které i bezmyšlenkovitě opěvoval hrabě Chvostov. Po změně poměrů etalonových frekvencí, kdy „levý“ a „pravý“ břeh si mění místa, ve společnosti postupně, v procesu výměny generací, začíná dominovat lidský typ psychiky.

Přičemž, časové období, v jehož průběhu se rychlosti proudů u obou „břehů“ vyrovnávají, načež proud „řeky času“ jakoby mění směr k protilehlému (probíhá záměna levého „břehu“ za pravý), soudě podle obrazů básně, se má vyznačovat strašnými otřesy, kdy lidé s „rozrušeným rozumem“, tj. neschopní včas osvobozovat svou psychiku od zastarávajících stereotypů a vidět celkový chod věcí, nevydrží následky vlivu těchto otřesů.