MĚDĚNÝ JEZDEC, TO VÁM NENÍ MĚDĚNÝ HAD…

Hlava 6. Zachránili se i lidé, i dobytek.

MĚDĚNÝ JEZDEC, TO VÁM NENÍ MĚDĚNÝ HAD… · перевод (Čeština) · раздел 18 из 21

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

Hlava 6. Zachránili se i lidé, i dobytek.

Letní dny se chýlí k podzimu v srpnu. Těmito slovy fakticky začíná popis druhé, závěrečné etapy sebeidentifikace (a znamená to i zániku) židovstva, pokud za první počítáme události Října r. 1917.

Formálně jsou tyto dvě etapy v básni spojeny zdůrazněnými slovy: dýchal, temný, cákal.

Ale pokud v první etapě Něva celkem jen bezmyšlenkovitě „cákala hlučnou vlnou“ (vlna je obraz davu), pak ve druhé již „temné vlny cákaly na molo chrchlajíc pěnu a tlouc o hladké schody“ davově-„elitární“ pyramidy.

Budeme-li přistupovat k pochopení tohoto textu na úrovni všedního vědomí (první smyslová řada), mohou u čtenáře vznikat trvalé rozpory: z jedné strany může chápat, že od vzniku povodně „uplynul týden, měsíc“, a z druhé devět měsíců, jedno je začátek tragických událostí vyznačen listopadem („Nad zamračeným Petrohradem dýchal listopad podzimním chladem“), ale zakončený srpnem („letní dny se chýlily k podzimu“). Jinými slovy, Puškin alegoricky informuje budoucího pozorného čtenáře o nějakém cyklu, odpovídajícímu období klíčení, dozrávání a narození nějakého nového sociálního jevu v ráci jednoho století. Dnes víme, že toto období bylo rovno 73 rokům.

Blízko k rozluštějí algoricky označeného cyklu dospěli také autoři „Nevydaného Puškina“: „Technika datování konfliktu v básni představuje zvláštní zájem. V desáté komponentě básně se o chodu času hovoří takto:

Pro správné pochopení uvedených slov je velmi důležité si všimnout, že před námi je preparovaný citát z Krylovovy bajky „Chudý boháč/ Бедный Богач“ (r. 1829):

Pokud nebudeme brát v úvahu Puškinovo prozřetelné vypuštění „roku“, smysl obou řádků je stejný: ubíhá měsíc. Nicméně, to je jen první pohled, protože puškinova varianta krylovova textu má dvojí smysl. Kromě smyslu první řady, má Puškin ještě na mysli vypuštění slov „potom ještě“:

Jinými slovy, to již není měsíc, ale „týden+měsíc“. Ve výsledku, pokud připojíme obdržený řádek k předtím popsanému datu petrohradské povodně 7. listopadu 1824, dostaneme velmi výmluvné datum: 14. prosince.

A pokud by Krylovovo slovo „rok“ vypuštěno nebylo, měli bychom co do činění s datem „14. prosince 1825“. Nepochybně by to bylo nadmíru riskantní, v souvislosti s čím byl Puškin nucen řešit opisně úkol, jak doplnit vypuštěné slovo. Přitom se plně zachovalo rozdělení dvou smyslových řad. Slova básně:

Z jedné strany znamenala, že uběhla zima, uběhlo jaro, a léto r. 1825 dosáhlo prvních dnů září (od 9. dne tohoto měsíce začíná podzim). Takový smysl je v první smyslové řadě, což potvrzují propočty P.G. Antokolského[69].

Z druhé strany, uvedené slova obsahují zcela jiný smysl. „Letní dny“ (dny léta), to jsou „dny roku“. Jak bylo jednou v tomto smyslu použito „léto“ v nápisu na soše Falconeho. Slovo „později“ bylo také vypuštěno, stejně jako předtím „potom ještě“ a jak v obou smyslových řadách bylo vypuštěno celkem mnoho měsíců, a ve výsledku vznikl smysl takovýto

To označovalo polovinu prosince r. 1825, což Puškin potřeboval.“[70]

Co „Puškin potřeboval“ je složitá otázka. To zaručeně ví jen samotný Puškin. Uvedli jsme daný fragment „puškinistů“, abychom ukázali neužitečnost pokusu odhalit druhou smyslovou řadu básně přes násilné přivázání Jevgenijova obrazu k děkabristům. „Násilným“, a proto neplodným, je podobný pokus nazván proto, že se dotýká jen jednotlivých částí básně, ponechávající mimo záběr neschopnost interpretů zabezpečit původní celistvost celého vyprávění. Nicméně, je třeba si povšimnout, že autoři práce „Neznámý Puškin“ (možná si to nepřejíce) se nevědomky dostali dost blízko k odhalení původu sociálního jevu, zahrnujícího děkabrismus, tj. židovstvu.

Výše jsme již posuzovali zvláštní Puškinovy vztahy s časem: minulost a budoucnost pro něj existují jakoby paralelně v jejich vzájemném prolínání. Odtud může pozorný čtenář správně pochopit vzájemné prolínání procesů již se naplňující minulosti a spatřovat tendenci, schopnou stát se realitou v budoucnosti, jen přes adekvátní chápání současnosti.

Bajka „Nuzný boháč“ je skutečně klíčem k šifrovacímu kódu časového období mezi dvěma ruskými kataklyzmaty 20. století, ale stále je to klíč „druhé úrovně“, pokud chápeme text „Úvodu“ jako klíč „první úrovně“, protože především v něm jsou stanoveny tempa chodu času:

Téměř jedno století mělo Petrovo město jiné jméno. Po srpnu r. 1991 jakoby se znovu zrodilo. Proto pro odhalení chronologického kódu vyprávění je nezbytné větu:

dát do souvislosti s celou, a nikoliv ořezanou větou Krylovovy bajky:

Avšak při tom je důležité mít na paměti nejen vypuštění slova „rok“ v textu básně, ale též zamlčení slova „den“, neboť v básni „Domek v Kolomně“, předcházející a textuálně svázané s „měděným jezdcem“, je den obrazně roven roku. A tehdy rovnováha zamlčováním skrytých slov „den = rok“ (forma) a do nich vložených „týden(7), měsíc(30)“ (obsah) dává již známý časový úsek mezi dvěma významnými událostmi 20. století v Ruské historii. Pak je možné hovořit o tom, že židovstvo, nezávisle na přání jednotlivých jedinců, tvořících toto „putovní“ společenství, je nuceno se probudit, tj. nějak zareagovat na vědomé úrovni na výsledky zpracování „královské informace“ podvědomím:

Dáme do souvislosti popis počátku událostí srpna r. 1991 s listopadem 1917 a uvidíme, že skutečně Jevgenijův sen trval téměř století, což v měřítku ročního cyklu dává přibližně devět měsíců (listopad – srpen):

Oběma částem je společná věta, poukazující na délku období, v jehož průběhu Jevgenij nereagoval na „královskou informaci“ vynořující se z podvědomé úrovně, „vítr vyl unyle“. Od ní se táhne nitka ke lvům, jimiž je Jevgenij „jakoby zaklet, jakoby k m-RA-moru přikován“, ke strážcům židovstva, Levitům.

Po listopadových událostech se židovstvo dlouho nacházelo ve stavu porevoluční euforie, projevující se nevědomými pokusy zbavit se své přináležitosti k mezinárodní mafii prostřednictvím připojení se k internacionalismu, podávaného masovému vědomí „Levity-strážci“ jako přijatelná náhražku kosmopolitismu. Z toho důvodu po nějaký čas židovstvo jakoby zapomnělo na existenci „Levitů-strážců“. V tomto smyslu srpen r. 1991 vyznačil nějakou hranici, znamenající, z jedné strany, probuzení Ruského židovstva k otevřené politické aktivitě na základě kosmopolitismu, a z druhé, jeho neschopnost vypracovat si celkovému chodu věcí adekvátní vztah k bezmyšlenkovitému parazitismu na „nivě“ lichvy: ne všichni židé jsou bankéři, ale téměř všichni bankéři Jelcinovského Ruska se z nějakého důvodu ukázali být židy. Tím samým dali „Levité-strážci“ židovstvu najevo, že bdí a jsou stále na svém místě!

Nicméně, vynucené probuzení židovstva proběhlo po změně poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času, což mu dávalo reálnou šanci se zbavit sociální hluchoty, vyvolané „šumem vnitřního neklidu“, vrhajícího jej do stavu zombie. Ale za tím účelem by si židé museli uvědomit své místo v globálním historickém procesu, a skutečnou roli Levitů v jejich vlastním historickém údělu. Pokud by se takový zázrak přihodil, znamenal by, že jsou společně s ostatními národy schopni aktivně vstoupit do kvalitativně jiného informačního stavu, ale již v rámci Bibli alternativní koncepce sebeřízení. Bohužel, jak ukázal Puškin a historická realita současného Ruska, nedošlo k tomu, protože Jevgenij si jednoduše „vzpomněl na minulou hrůzu“ biblické koncepce samořízení, ale nenašel si čas na vytvoření vztahu k němu na vědomé úrovni, což ho dovedlo do gravitačního pole „lvů strážných“, pracujících jako vždy pod příkrovem „idolu s nataženou ruku“.

A zde je příčina „divokého strachu“:

„Lvi strážní“ jsou Levité a jsou těmi samými strážnými, se kterými „v dáli v noční tmě na sebe pokřikovali“ bůh větru Amon, rozsévaje mystickou hrůzu v chorobném vědomí šíleného Jevgenije. Přibližně tři tisíce let se pod kontrolou znacharstva Amonova kultu bezmyšlenkovitě židovstvem utvářelo kolektivní nevědomí (starozákonní egregor), jehož rukojmím stádního chování se stal každý samostatně vzatý žid, vyvolávaje tím samým směrem k takovému, svou skladbou živočišnému, typu psychiky závist židouctívání u druhých.

Ale pokud do poloviny 20. století židovstvo a národy, na kterých parazitovalo, doprovázelo dopuštění Shora v oblasti bezmyšlenkovité existence v rámci biblické doktríny otrokářství bez vypracování vědomého vztahu (hodnocení) k ní, pak po změně vztahu frekvencí biologického a sociálního času není taková rozkoš pro nikoho, včetně židovstva, přípustná.

Lidstvo, dosáhnuvši počtu, blízkému šesti miliardám, se stalo spolu s technokratickou kulturou, jím vytvořenou, agresivním faktorem nátlaku na biosféru planety, což vedlo k situaci, obrazně odražené jedním okřídleným vyjádřením: „Bolívar dva neunese“. To může znamenat, že Všedržitel, vyčleňujíce člověka ze světa zvířat, ho nenáhodně obdařil instinkty, rozumem, intuicí, ale i svobodou volby a vlastní vůlí k určení hierarchie těchto komponent individuální psychiky takovým způsobem, aby na jejím základě vytvářel své chování buď v souladu s okolním světem a Bohem, nebo v bezmyšlenkovitém odporu s ním. Připomeneme si, o čem se hovořilo v úvodu:

Jsou lidé, jejichž chování je podřízeno instinktům, a rozum obsluhuje instinktivní potřeby a pokouší se této službě přizpůsobit intuici.

Jsou lidé, jejichž rozum slouží instinktům, ale kteří systematicky odmítají svá intuitivní prozření anebo jsou obecně zbaveni intuice.

Jsou lidé, jejichž rozum není nevolníkem instinktů, ale vyžívaje se ve své nezávislosti na nich, odmítá intuitivní prozření, nebo oni jsou jich zbaveni.

Existují lidé, jejichž rozum se ve svém rozvoji opírá o instinkty, ale naslouchá intuitivním prozřením a staví své chování na tomto základě.

Pokud vycházet z chápání toho, že v polovině 20. století došlo k jevu změny poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času, je možné předpokládat, že Všemohoucí určil lidstvu čas na samostatné a vědomé překonání živočišného typu psychiky v sobě, a s největší pravděpodobností tento čas vypršel. Ale v takovém případě Všedržíci stěží bude mít za smysluplné existenci nového druhu (Homo Sapiens) na planetě Zemi současně ve dvou formách, živočišné a lidské: ještě jeden druh zvířat, k tomu také nejpočetnější, ale již v lidském obraze, planeta nevydrží. Vše to předurčuje (a přitom s vysokým stupněm pravděpodobnosti) možnost realizace sociální hygieny, povolené Shora.

Jevgenijovo vnímání pravděpodobnosti zániku části druhu „člověk rozumný“ s rysy živočišného typu psychiky ve formě hrozivého varování Shora o završení mise židovstva jako aktivního zombi popotopní civilizace, na nějaký čas před samolikvidací „projasňuje v něm hrozně mysl“ a v jeden okamžik dovoluje vyplout z hlubin podvědomí na úroveň vědomí všemu tomu, co jako mrtvá váha leželo v jeho dlouhodobé genetické paměti a potlačovalu tu informační podporu, kterou potřeboval, aby se dostal ze stresové situace.

V této krátké části, končící třemi tečkami, se otevírá grandiózní obraz počátku (kdy po potopě se „zachránili jak lidé, tak dobytek“), vzniku (pod utajenou kontrolou „lvů strážných“) a blížícího se konce období formování biblické civilizace, pronikající do všech ezoterických učení po názvem epocha „Ryb“, jejíž informační toky (vody), musí být nahrazeny Novou vodou období „Vodnáře“.

Takže, opět hádanka, skrytá mlčením. Tentokrát otázka stojí přímo: proč „pod mořem“, a ne u moře „bylo město založeno“? Může se zdát: nu, jaký je v tom rozdíl a stojí-li za to si nad tím lámat hlavu? Stojí, protože takovou, navenek provokativní nelogičností, se ukazuje nepřítomnost jakýchkoliv náhod v Puškinově tvorbě.

Nemůžeme hodnověrně posoudit, zda Puškin znal tuto informaci nebo ne. Důležité je něco jiného: I. Volkov ve svých historických výzkumech míst založení Petrohradu[71], dává nejen přesvědčivé důkazy pravdivosti Puškinova vyjádření „pod mořem bylo město založeno“, (tj. pod bývalým mořem) ale, odhalujíce obsahovou stránku jména řeky (Nová voda), na jejichž březích probíhají události, popsané v „Měděném jezdci“, dává základy pro odhalení mystického spojení obsahu básně s Novou (nebo Jinou) vodou ze Súfijského podobenství „Jak se mění vody“. Jinými slovy, věta Puškinovy Předmluvy: „Události, popsané v této povídce, jsou založeny na pravdě“, získává obsah druhé smyslové řady, protože pravda „obecně“ nebývá v tom smyslu, že pravda je vždy konkrétní.

Pravda je vždy konkrétní z úhlu pohledu míry prostoru a času. Změny směru toku Něvy pod vlivem silného západního větru, jako umělecký obraz kvalitativně nového, v době napsání básně neznámého jevu (změny poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času), samozřejmě nemohl být použit Puškinem vědomě. Ale přítomnost druhé smyslové řady v básni nikdo neodmítá, protože hlavně v ní, s všeobecným přiznáním předních výzkumníků, je mimořádná přitažlivost Puškinovy tvorby pro současné i budoucí čtenáře. Nedomáháme se pravdy v poslední instanci, ale předkládáme naši variantu odhalení druhé smyslové řady daného obrazu vzhledem k naší současné míře chápání celkového chodu věcí jako hlavní kritérium odhalení smyslu celého díla, zachování jeho celistvosti, jako jinotaje včetně.

Z níže dalšího textu je možné pochopit, že psychika židovstva neunesla dialog s kolektivním nevedomím biblického egregoru a, jako následek jejich antagonismu, porodila nové, neřešitelné otázky.

To, že „chudák nerozumný“ měl ve skutečnosti co do činění ne s carem Petrem a ne s Bohem, ale s vlastním, jím neuvědomovaným produktem individuální a kolektivní psychiky při směně mnoha generací židů, zamknutých „levity-strážci“ na biblický egregor, je viditelné nejen z textu básně, ale také z jedné vynikající ilustrace k ní, vytvořené samotným básníkem během jejího napsání.

Obrázek 5 „Měděný jezdec“ bez Petra (neviditelný jezdec). Kresba A.S.Puškina. Zdroj: Kompletní dílo Puškina, 1996, svazek 18.

Jak je vidět z obrázku, téměř přesně opakuje stávající čítankovou kopii známého Falconeho mistrovského díla, s výjimkou toho, že figura „Jezdce“ na něm chybí. Neviditelný jezdec (obraz globálního nadžidovského prediktora uskutečňujícího řízení přes jemu podřízený biblický egregor), osedlávající koně (symbol mnohonárodnostního ruského davu), dle našeho názoru je nejzářivějším (jinotajně podaným) příkladem básníkova vyjádření v umělecké (mimolexikální) formě natolik složité pro popis v lexikálních formách „královské informace“, nedostupné pro pochopení nejen Puškinových současníků, ale i těm, kdo již žije a jedná v kvalitativně jiném informačním stavu.

Na obrázku, na rozdíl od originálu, je sedlo, ale chybí mu třmeny. Nepřítomnost třmenů poukazuje na to, že biblický egregor a globální nadžidovský prediktor nemají oporu v kolektivním nevědomí národů Ruska, tj. jsou cizí jejich prvotnímu celistvému světonázoru, co předpokládá nejistotu jak samotného egregora, tak i jeho informačního základu, židovstva.

A nyní o textu:

Bůh je jeden, ale víry (náboženské konfese, každá malující věřícím v míru svého chápání subjektivní Boží obraz) jsou různé. Je možné podmíněně uznat, že „velmocenství“ biblického egregoru, který do sebe spolu s judaismem vtáhl varianty všech křesťanských sekt a církví (včetně pravoslavné), se minimálně v Puškinově době rozprostírala na polovině obyvatel planety. Co se týká „mocnáře“ Ruské říše, to dokonce za vlády Alexandra II., kdy k Rusku ještě náležela Aljaška, její území, nemluvě o počtu obyvatel, zabíralo jen šestinu souše.

Bezkonfliktní dialog Jevgenijova vědomí s vlastmím podvědomím a kolektivním nevědomím, „divotvorně“ vystavěným židovstvem za tři tisíciletí nevědomého otroctví (jím příjmaného, nicméně, jako „zvláštní“ svoboda), byl pro psychiku jednotlivého žida, „ochváceného černou silou“, nad jeho síly, a Puškin přesně líčí podobný stav, blízký k sebevraždě.

„Ochvácené černou silou“ živočišných instinktů vlastní výroby, jejich pokračování(výhonků) do kultury a zombírujících programů, jejichž rukojmím se stal rozum, se židovstvo neukázalo schopné zbavit se atavismů matriarchátu (jako jediné vede rodokmen po matce). Proto je v textu „čelo“, ale ne „věčnost“. Přilnuv k chladné mříži hermetismu, se Jevgenij projevil neschopným pochopit „novou vodu“ ani před, ani po „výměně vody“, jíž bylo na konci 20. století obstoupeno celé lidstvo, a proto může jen samo sobě šeptat „zlostně se chvějící“ něco nesrozumitelného a utíkat, jako zblázněné, před šílenými vizemi, vytvářenými vlastní chorou fantazií.

V této části je klíčové slovo „zdálo se mu“. Puškin přímo říká, že všechno další neprobíhá ve skutečnosti, ale v choré Jevgenijově fantazii:

Přichází závěrečný akt tragédie: beznadějný útěk „nuzného šílence“ před vizemi, vytvořenými a podporovanými kolektivním nevědomím židovstva, jehož konečným etapou může být jen jeho informační smrt – zákonitý důsledek zničení samotného biblického egregoru.

Tak poprvé „idol“ v básni získává název - Měděný