Hlava 3. Karmínem již bylo přikryto zlo

MĚDĚNÝ JEZDEC, TO VÁM NENÍ MĚDĚNÝ HAD… · перевод (Čeština) · раздел 15 из 21

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

Hlava 3. Karmínem již bylo přikryto zlo

Bylo mnoho interpretů textu básně, pokoušejících se ztotožnit Jevgenije tu s děkabristy, tu se samotným Puškinem. Ale vždyť všichni dobře věděli, že ne náhodně během práce na „Měděném jezdci“, v listopadu r. 1833, jakoby předvídaje podobné pokusy básník napsal:

Pro člověka, zbaveného rozumu, se reálný svět představuje v zkresleném světle a rozumové snění samo vyvolává nestvůry. Puškin tento moment využil velmi citlivě. Ještě jednou připomínáme, že Jevgenij „ospalé oči konečně zavřel“ před úsvitem, když „řídla mlha pošmourné noci“. V listopadu jsou noci v Petěrburgu dlouhé, a také „bledý den nastává“ celkem pozdě a, dle našeho názoru, první setkání s „Měděným jezdcem“, vize potopy, hledání brány, domu a samo šílenství, to vše se děje s Jevgenijem v představách ve snu, i když se o tom přímo nemluví: prostě v první části není zmínka o probuzení. Někdo může namítnout, že podobné zamlčení je možné stejně dobře chápat jako neoznámenou informaci o probuzení.

Ve vztahu s tímto bychom chtěli dojasnit, že jednou ze stran informační úplnosti je v objektivní realitě princip doplnitelnosti informace. Na principu doplnitelnosti informace je postavena celá diskrétní logika, ale ona je jen jejím částečnýmvyjádřením.

Doprovodné informace po zamlčení jsou objektivně předurčeny, jednoduše kvůli omezením člověka, neschopného poznat celou úplnost informace ve Vesmíru. Také ve společnosti, každý plně definovaný, ale ohraničený názor (ale ne poznání ve smyslu objektivní pravdy), obsahující jen část informací vztahující se k rozebírané otázce, doprovázejí zamlčení („samo sebou“ rozumějící se nevyřčené informace). Doprovodná (nevyřčená) informace může být nějakou dobu lidem neznámá, ale objektivně se vyskytuje v procesech informační výměny a také objektivně vyvolává následky, podmíněné jejím obsahem a mírou souladu s objektivní pravdou. Ale ve Vesmíru není nic tajné, co by se nakonec nestalo zjevným. Když se tajemství rozkrývá, informace v umlčeních buď potvrzuje dříve známé a ohlášené, osvětluje nové hrany mnohohranné pravdy a poskytuje detailnější vidění nějakého objektivního jevu, nebo popírá dříve ohlášené úplně nebo částečně. Ale poté je člověk dlužen si vyjasnit: co je pravda, a co je do kultury zanesená lež, zabíjející život - zjevně ohlášená nebo doprovázející po umlčení, neboť „člověk s dvojakýmimyšlenkami není pevný na žádných cestách svých“ (List Jakubův, 1:8)

Kromě toho, princip doplnitelnosti informace je spojen s principem mravní podmíněnosti výsledků a způsobů jejich dosažení. To je možné objasnit na příkladu známého aforismu: „Nikdy nědělej to, co za tebe mohou udělat jiní“. V souvislosti s principem doplnitelnosti informace a individuální mravní podmíněnosti ho jeden chápe ve smyslu: „Nechť za mne pracují ostatní“, ale jiný ve smyslu: „Dělej pro lidi to dobré, co nemohou udělat jiní“. V souvislosti s rozkrytím obsahové stránky tohoto aforismu, v kontextu rozebírané básně je na místě se dotknout ještě jednoho velmi starého a ani v naší době ne úplně pochopeného jevu, který začátkem 20. století získal název „trockismus“.

Charakteristickou vlastností trockismu v komunistickém hnutí začátku 20. století byla jeho absolutní hluchota k obsahu kritiky vyjadřované na jeho adresu, ve spojení s oddaností principu potlačování v praxi deklarací, prohlášovaných trockisty, systémem zamlčení, na jejichž základě také dnes reálně fungují, sdruženi přes kolektivní nevědomí. V rámci této politiky byli za mocenské nadvlády trockistů pod lživými záminkami likvidováni i ti, kdo dříve vnímal chyby trockistů jako jejich upřímné omyly a otevřeně o nich mluvil ve společnosti: to se jasně ukázalo v práci NKVD-OGPU mezi lety 1918 a 1930, kdy tyto orgány byly pod neomezenou kontrolou trockistů.

To znamená že trockismu je v jeho upřímném osobním projevu blahých záměrů vlastní konflikt mezi individuálním vědomím a kolektivním nevědomím, způsobovaný všemi trockisty společně. To je zvláštnost psychiky těch, jimž se přihodilo stát se trockistou, a nikoliv specifičnost konkrétní ideologie. Trockistický typ psychiky mohou provázet nejrůznější, dokonce i vzájemně se vylučující, ideologie. Tak metropolita Janbyl psychologicky trockistou, a zároveň deklaroval svou oddanost pravoslaví a odsuzoval Trockého. A „architekt perestrojky“, člen Politbyra A.N. Jakovlev, jsa psychologicky trockistou, se stihl projevit v mnohých věroukách: ortodoxní marxismus-leninismus, před jeho odjezdem do Kanady na post velvyslance; v ideologii všeobecných lidských hodnot socialismu s „lidskou tváří“ během perestrojky; a nyní došel k pokusu vyjadřovat se přes budhismus v knize „Постижение/Porozumění“ (Moskva, „Zacharov“, Vagrius“, r. 1998)

Právě z tohoto důvodu čistě psychologické povahy, jsou kontakty s trockismem a trockisty na úrovni intelektuální diskuse, argumentů a protiargumentů,- neplodné a nebezpečné[57]pro ty, kdo nahlíží na trockismus jako na jednu z ideologií[58] a nevidí jeho reálné pod-ideologické pozadí, nezávislé na ideologii, do které je zahalen.

Intelekt, ke kterému se obracejí v diskusi se snahou přivést ke smyslům partnera, odhalit spolu s ním pravdu, na jejímž základě by bylo možné překonat problémy ve vzájemných vztazích, je jen jednou složkou celkové psychiky. A psychika jako celek v případě jejího trockistického typu, nedopustí zpracování informace, která je schopná změnit tu doktrínu, kterou v daný moment odpracovává ta z mnohých ideologických větví trockismu, ke které jedinec, psychický trockista patří.

Tato psychická zvlášnost, vlastní mnoha lidem, je historicky starší jev, než historicky reálný trockismus v komunistickém hnutí 20. století. V minulosti se pro něj nenašlo jiné slovo, kromě posedlosti. A s přechodem do epochy nadvlády materialistického světonázoru se obecně v jazyce pro tento jev nenašlo slov, odpovídajících obsahu tohoto psychického jevu, který byl znovu nazván pseodonymem jednoho z nejvýraznějších představitelů posedlýchv komunistickém hnutí 20. století. Nyní, když materialismus ve svém rozvoji zrodil kybernetiku, informatiku, výpočetní stroje a informační technologie, je trockista v těchto vědeckých termínech: autonomní nebo dálkově řízený robot s limitovaným programem identifikace situace a reakce na její změny, fyziologicky v mnohém identický s normálním člověkem.

Ale taková zvláštnost „trockismu“ v historicky širokém smyslu slova vede k tomu, že vztahy lidí a „trockismu“ leží mimo oblasti konstruktivních diskusí, kolektivního „brainstormingu“ určitých problémů a další v nějaké míře smysluplné a adekvátní lidské činnosti. Při tomto vztahy s trockismem a trockisty vypadávají z oblasti etiky a mravnosti lidských vztahů a, pokud se v tomto případě nevměstnávají do možností psychiatrie a duševního léčení, rozvinuté ve společnosti v dané době, pak přecházejí do oblasti praktické sociální hygieny vždy, když se společnost unaví „trockismem“ a začíná před ním bránit svůj život nyní a v budoucnosti. „Trockismus“ v tomto případě začíná imitovat boj se sebou samým a shazuje do mlýnku na maso množství lidí, aby následně tyto oběti dal za vinu svým protivníkům: tak tomu bylo ve skutečné historii inkvizice v katolickém světě; tak tomu bylo v SSSR během boje bolševismu s trockistickým marxismem[59].

V Rusku se schyluje k dalšímu vykořenění „trockismu“, při kterém se mnohým „trockistům“ zdraví nezlepší, ať již v dresu „komunistů“, „patriotů“, „pravoslavných“, „muslimů“, „demokratů“, kosmopolitů“ a představitelů ostatních věrouk a ideologií… Ale, bohužel, ani tak většina z nich v takových případech neuspěje pochopit, „za co?...“.

Vracejíce se ve spojení s tímto k pochopení principu mravní podmíněnosti, je možné připustit, že Puškin zakrýval (nejspíše nevědomě) zamlčeními ty hrany pravdy, které příjmal ve vnělexikálníchobrazech. Ale hlavním principem při tom pro něj bylo: zachování celistvosti vyprávění i v alegorickém popisu procesů a jevů společenského života. Informace po zamlčení, vznikající v takových podmínkách, byla jím morálně podmíněna.

Rozkrytí zamlčení může jít také jen v souladu s mravní podmíněností těch, kteří zkouší pochopit druhou smyslovou řadu vyprávění. Při jejich ohlašování je důležité nestahovat mravní svět básníka do svého světa, jak to obyčejně dělali a dělají někteří „puškinisté“ (Abram Tertz v „Прогулках с Пушкиным/Procházkách s Puškinem“, J. Mamin ve filmu „Бакенбарды/Bakenbardy“), ale stoupat i v míře chápání celkového chodu věcí, i v jeho morálních hodnoceních k Puškinovi.

V souvislosti s „Měděným jezdcem“ jsme už nejednou obraceli pozornost na nejjemnější a zdálo by se nepatrné detaily této záhadné poémy. A nepřítomnost připomínky o Jevgenijově probuzení v její první části je jednou z nich, a je natolik důležitá, že bez jejího správného pochopení není možné poémě celkově porozumět. Správnost naší doměnky potvrzuje ten fakt, že v podobné situaci nacházející se v druhé části, jakoby chtěje pomoci rozšifrování tohoto zamlčení, autor přímo říká:

Ale to již bude řeč o jiné revoluci, lépe řečeno kontrarevoluci srpna 1991. A zatím:

Těmito slovy se završuje popis první etapy revolučních otřesů Ruska. Fixuje vnímání čtenáře na tom, že „obyvatelé nespali“ ani poté, co „noční mlha na ustrašené město padla“ básník, z jedné strany, (zamlčením) je odděluje od Jevgenije, jehož spánek rozumu je schopen rodit nestvůry budoucího šílenství, projevujícího se v nechopnosti židovstva dokonce s uchvácením moci po revoluci adekvátně vnímat okolní sociální realitu, a, z druhé strany, díky slovům:

— vlévá naději na schopnost národa osmyslit minulost a vytěžit z ní lekce pro budoucnost.

Revoluce r. 1917 skutečně proběhla pod purpurově rudými prapory a mnohé zlo se přikrývalo hesly servírovanými v krajkové výzdobě. Po revoluci se vše navenek vrátilo k předchozímu pořádku: namísto cara – generální tajemník; namísto Svatého Synodu s jeho nemyslící služebnou Feklou (dobrou stařenou, dávno postrádající čich a sluch) – neméně svatý ÚV KSSS se svou neméně slepou, hluchou a nemyslící Ma-Vrušou (Marxovo učení je všemocné, protože je správné; namísto Senátu – Nejvyšší sovět atd. Ale všechno to byly jen vnější atributy pevného plotu dřívějšího davo-„elitarismu“.

Avšak Říjnová revoluce r. 1917 se odlišovala od všech předchozích ani ne tak vnějšími atributy, jako obsahově odlišnými hlubinnými procesy, které nebyly pochopeny ani nemyslícím židovstvem, které je aktivizovalo, ani pány/vládci samotné nejstarší mafie. Obsahovou stranu těchto procesů je možné pochopit skrz světonázor prostého národa, který v Rusku nikdy nebyl ateistický. A zde je potřeba obzvláště obrátit pozornost na ten dobře známý fakt, o kterém není přijato se šířit ani v našem, ani v západním tisku: živá hovorová ruština se za tisíc let vzdálila jazyku služeb zvnějšku implantované biblické církve. Takovéto oddělení jazyka života a jazyka kultu na Západě neproběhlo, kde od Lutherovy doby byla Bible dostupná všem v jejich živých rodných jazycích.

Ruská inteligence, v jakýchkoliv třídních formách by se od časů Petra I. neobjevovala, nikdy neospravedlnila svůj latinský název, tj. nikdy nechápala ani to, co se s ní a okolo ní děje, ani to, co tvoří. Z nejlepších pohnutek byla k r. 1876 Bible v Rusku přeložena do živého ruského jazyka, aby se, stejně jako na Západě, stala dostupná lidem bez speciální jazykové přípravy seminářů a duchovních akademií.

Byli také proticníci jejího překladu a vydání. Obavy „držitelů písma“[60] nebyly neopodstatněné: výsledek překladu Bible z mrtvého církevního jazyka do živého národního jazyka se vůbec nevydařil takový, jako na Západě. Již začátkem 20. století, tj. v druhé generaci od momentu vydání Bible v živém jazyce, se v Rusku objevili lidé, pochybující o Božském původu Bible a přímo poukazovali na agresivitu její doktríny směrem k národům a každému člověku zvlášť.

Globální biblická konceptuální moc existuje podle schématu „prediktor-korektor“ (česky předvídatel-opravovatel). Protože v Rusku situace nazrávala k otevřenému odmítnutí biblického idealistického ateismu[61], výměnou za něj „přirozeně“ (kyvadlovým schématem: materialismus – idealismus; idealismus – matrialismus) musel přijít materialistický ateismus. A přivedli ho ve formě marxismu.

Byl -li Marx nemyslícím vykonavatelem dlouhodobé strategie podpory stability řízení technokratické civilizace biblickou koncepcí, nebo, jsouce sám satanistou, vědomě vyplňoval objednávku „držitelů písma“, nemá pro celkový chod věcí význam, ale v každém případě Marxova intelektuální činnost nemůže být uznána za projev „lidského rozumu“.

Tak se marxismus, který upevnil materialistický ateismus na sociální úrovni, ukázal pro masové vědomí nejpřijatelnější formou odmítání idealistického ateismu v Rusku. Ale ateismus, jako nevědomá Theomachie, ve společnosti s úrovní vzdělávání, dostupnou v SSSR již v polovině 20. století, nemohl dlouho existovat ani v materialistické podobě.

Pokusy nového režimu po srpnu r. 1991 vrátit společnost do lůna idealistického ateismu ( v rámci jakékoliv konfese) poté, co společnost odvrhla materialistický ateismus, byly bezperspektivní, protože ve společnosti již osmyslili jak Bibli, tak marxismus jako dvě tváře jedné a téže otrokářské globální doktríny.

Proto, „studená válka“, „závody ve zbrojení“ mezi SSSR a USA, jsou viditelný projev uměle podporované konfrontace různých forem biblického ateismu: idealistický „zápasí“ s materialistickým, podobně jako ve známém estrádním vystoupení „boj nanajských chlapečků“.[62]

Jak se říká „co se škádlívá, to se rádo má“! To znamená, že problém s marxismem, přesně jako problém s křesťanstvím, neměli „držitelé písma“ ani v Rusku, ani v SSSR: sami dávali, sami brali, když viděli, že jimi předkládané formy chápání a bytí životní pravdy se stávají pro většinu nepřijatelné. Zvenku se to vše prezentovalo jako boj s vulgárním materialismem a farářským idealismem.

Opravdový problém expanze biblického rasového parazitismu (tentokrát ve formě marxismu) byl v tom, že přišel do Ruska ve dvou podobách:

— trockismu, jako formy aktivizace západního materialistického ateismu a satanismu, obřezávající život podle dogmatických šablon znachary „požehnaných“ písem;

— a bolševismu (leninismu, stalinismu), jako nevědomého pokusu o sebevyjádření jazyčnictví („pohanství“) a zdravého rozumu přes jemu obsahově cizí materialistický ateismus marxistických písem.

Vyřešení historicky neodvratného konfliktu mezi trockismem a bolševismem v Rusku novým jevem, stalinismem, bylo předurčeno specifickým časovým obdobím, v jehož mezích běželo završení této ostřejší sociální konfrontace: změnou vztahů standardních frekvencí biologického a sociálního času, určující počátek rozpadu davově-„elitární“ struktury společnosti a vytváření nové logiky sociálního chování.

V básni se tento proces předává přes nové pořadí vyjmenování sociálně významných vrstev společnosti.

Jinými slovy, davově-„elitární“ pyramida se převrátila. Nahoře už nejsou žreci a znachaři, ale národ „se svou chladnou necitlivostí“. A hlavně tímto se národ podstatou odlišuje od davu (nejpřesnější definice mu je dána V.G. Belinským: dav je množina lidí, žijící tradicemi a uvažujících podle autorit). Chování davu je nejčastěji podmíněno instinkty a emocemi, jimž se podřizují rozum a intuice, namísto toho aby je kontrolovaly. Níže je úřednický lid, tj. řídící pracovníci; bankéře-lichváře není vidět, ale jakoby speciálně je zdůrazněný „nebojácný trhovec“, schopný vynést (umístit, odventilovat? p.p.) ztráty velké blízko i daleko.

Tak či onak to je možné udělat jen v případě deficitu zboží, na které ve společnosti vždy existuje zvýšená poptávka. Zvýšená poptávka je důsledek uměle vytvořené situace na trhu, kdy je platebních prostředků více, než zboží. Takový stav při plánovaném řízení ekonomiky může ve společnosti vzniknout jen při bezmyšlenkovité účasti všech jejích členů v lichvě přes úrok na vklady ve spořitelnách.

Když odložená poptávka, nezabezpečená(nekrytá) zbožím, začíná významně převyšovat produktově-peněžní obrat státu, „převozník lehkomyslný“ s pomocí „nebojácného trhovce“ lehce převedou systém vládního řízení z „levého břehu“ na pravý s tím, aby se „do předchozího pořádku vše vrátilo“. Přitom každodenní vnímání, nerozlišující obsahovou stránku pojmu „vlastnictví výrobních prostředků“, pozoruje jen změnu jeho forem.

Tak v „čase stagnace“ (tzv. „zastoj“ = epocha Brežněva, p.p.) nikoliv bez pomoci „trhovce nebojácného“ byl připraven sociální základ zničení Sovětského svazu za pomoci lichvářského kreditně finančního systému (zobecněná zbraň a prostředek řízení čtvrté priority).

V novém světovém pořádku předpokládaném Puškinem je místo Globálnímu znacharstvu (převozníku lehkomyslnému) přísně ve shodě s evangelickou předpovědí: „Ti, kteří byli prvními, nechť se stanou posledními“. V textu je o tom nepřímo, zprostředkovaně, zvlášť vyčleněnou frází, pro všední vnímání zdá se nijak nespojenou s předchozím smyslem:

Slovo „dvůr“ má dvojí smysl: souhrn hospodářských přístavků k domu, a jako obecný termín, používaný ve vztahu k systému monarchistické vlády.

Začátkem 20. století po Říjnové revoluci padla nejen Ruská monarchie, ale také Pruská a Rakousko-Uherská. Takže loďky (pokud pod tímto slovem rozumíme na úrovni druhé smyslové řady vládní aparát monarchie, jako řídící strukturu) opravdu sváželi z mnoha evropských „dvorů“. Příčinou bylo konceptuální bezvládí kterékoliv monarchie, včetně Ruské. Ztráta kontrolních pozic uvnitř hierarchii pravoslavné církve z důvodu převahy židovských konvertitů v Rusku, spolu s absolutní židovskou převahou v utvářejících se sdělovacích prostředcích (noviny, časopisy, vydavatelská práce), v podstatě monarchii nejdříve bezstrukturně vytlačili z ideologické, a potom také ze zákonodárné moci.

Z tohoto důvodu Puškin nikoliv náhodou, k jednomu a témuž (zdálo by se) prostředku transportu po vodě (obraz informačních toků, cirkulujících ve společnosti), v jedněch místech používá kódové slovo „člun“, v jiných „loďka“, a v „Závěru“ též „bárka“. Podle slovníku V.I. Dála: „Člun, člunek je lodička z jednoho kusu dřeva, dlabaná. Odtud je přísloví: „V člunu moře nepřepluješ“. Loďka je veslovací loď obecně, nevelké plavidlo pro říční a pobřežní plavbu. Bárka je velká nákladní loď; buď pro splav řek nebo schopná plout pod plachtami.“

Slova „člun“ a „loďka“ se v textu vyskytují třikát, ale „bárka“ jednou, když je řeč o převozu „Vetchého domku“. I když v obecném smyslu jsou tato slova synonymem (první smyslová řada), nicméně na úrovni druhé, a tím více třetí smyslové řady ukazují na různé jevy. Obrazy těchto jevů se v básni odhalují přes různá slovní spojení „člunu“ a „loďky“.

Slovo „člun“ vždy potkáváme ve spojení s „vlnami“.

Poprvé v „Úvodu“:

Mnozí představitelé považují národní masy za „prázdné“, nepopsané listy papíru, přisvojujíce si pro sebe mlčky funkce hierarchicky vyššího objemnějšího řízení – Boha.

Podruhé v „První části“:

A potřetí v „Druhé části“:

A podstatné je nejen to, že se tato slova „člun“ a „vlny“ dobře rýmují; jsou skrytým způsobem svázány mezi sebou.

V první části byla ukázána druhá smyslová řada, stojící za slovem „vlny“.

V této souvislosti „člun“ (nikoliv jako prostředek plavby, ale jako „prst“, ukazující na určitý jev společenského života) dává přednost mít co do činění jen s „vlnou“ = davem. Hovoříme-li o židovství jako mafiózním společenství, ono také dává přednost davově-„elitárním“ vztahům v libovolné společnosti, neboť národ, odmítající autoritu vůdce nebo zdeformovaných tradic, se nepodvolí opracování metodami „kulturní spolupráce“.

V „Úvodu“ vidíme, že „řeka se nesla“, tj. v přeneseném smyslu obyčejné nacionální davy (vlny) se nesou řekou času bez toho, aniž by chápaly cíle globálního historického procesu. Nicméně, „nuzný člun po ní osaměle směřoval“. Básnický přívlastek „nuzný“ je použitý celkem sedmkrát, a pětkrát směrem k Jevgenijovi, a tudíž i k židovstvu. Izolace a osamělost, vykládané jako boží vyvolenost, a také usilí dát na odiv domnělé vyhnání a nuzotu, jsou charakteristické črty židovské společnosti, vyčleňující ji mezi jinými národy. Jinými slovy, židovský dav, na rozdíl od davů národních, se v globálním historickém procesu snaží o přesně (i když jemu neznámé) stanovené cíle, ale dosahuje jich převážně ne strukturním, ale bezstrukturním, tj. z velké části mafiózním způsobem. A v tomto se projevuje obsahová stránka druhé smyslové řady slova „člun“.

Slovo „loďka“ potkáváme jen ve „Druhé části“.

Poprvé ve spojení se slovem „zjevení“ (ve smyslu objevu – pozn. přek):

A podruhé ve spojení se slovem „dvůr“, jenž další smysl byl odhalen výše:

A také v „Závěru“ ve spojení se slovem „úředník“:

Ale hlavně třetí slovní spojení „úředník navštíví na výletě loďkou“ odhaluje obsahovou stránku jinotaje, stojícím za slovem „loďka“, odlišného od alegorie slova „člun“: řeč je o strukturním řízení obecně a vládním aparátu konkrétně, nemyslitelném například bez armády úředníků.

Jinými slovy, židovstvo se nejen přepravuje s pomocí Převozníka – Globálního nadjudaistického prediktora (globální biblické konceptuální moci) – z jednoho břehu řeky času na druhý: ono se aktivně podílí na změně formy vládnutí z monarchistické na republikánskou (buržoazní nebo socialistickou – záleží na okolnostech), ale zároveň v tomto období v roli „opovážlivých plavců“ nevědomě vstupuje do aktivního procesu asimilace s různými nacionálními davy, což pro „zkušeného veslaře“ hrozí jeho ztrátou jako vlastnictví, jako akceschopné periferie. „Zkušený veslař“ nemá jiné zdroje. Zánik periferie, to je též jeho vlastní pád spolu s „opovážlivými plavci“.

Takzvaný holocaust druhé světové války, o kterém tak hlasitě ševelí na konci 20. století všechen západní tisk, to je trest „nuznému člunu“ za bezduchoupřipravenost „skrýt se hluboko mezi řadami“ jiných nacionálních „vln“. Je třeba přiznat, že dané opatření, obzvláště v propagandistické rovině, se ukázalo jako dostatečně efektivní. Disciplína byla obnovena a všichni jsme svědky toho, jak se židé jakoby na povel najednou stali nejhorlivějšími zastánci monarchie v Rusku; jsou i nejaktivnějšími zastánci jejího obnovení v Rumunsku, Albánii, Bulharsku, Maďarsku, Srbsku a řadě dalších evropských států. K čemu by to bylo? Nechtějí snad znovu současní převozníci znovu použít tyto bezduché, aby znovu obrátili „řeku času“ zpět?

Marná práce: „loďky jsou z dvorů odvezeny“, a tam, kde se uchovaly ve formě konstitučních monarchií, vypadají jako dekorativní anachronismus a proto třetí smyslová řada vyjádření „z dvorů odvezli loďky“ také předpovídá smutnou budoucnost židovstva, jejíž plný smysl se odhaluje v „Závěru“.