Hlava 2. Svoboda zániku

MĚDĚNÝ JEZDEC, TO VÁM NENÍ MĚDĚNÝ HAD… · перевод (Čeština) · раздел 14 из 21

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

Hlava 2. Svoboda zániku

Po takovém vyjasnění můžeme hovořit o příčinách Jevgeniova neštěstí. Je dobře známo, že židovstvu je vlastní zvláštní přizpůsobivost ke změnám okolního prostředí.Protože pro židovstvo jsou všichni ostatní lidé jen prvky tohoto prostředí, pak je nezbytné vyznat se v příčinách jeho neobyčejných mimiker/krytí. Pak je možné pochopit i všechny překvapující, tak dlouhodobou stabilitu při směně generací této odlišné od všeho ostatního lidstva společnosti. Příčina spočívá v jejich zvláštní dispozici k abstraktně-logickému samostatnému myšlení, které je spojeno s převahou činnosti levé hemisféry nad pravou, odpovídající za předmětno-obraznou procesní činnost člověka. Tato jejich zvláštní vlastnost jim dávala svého času i určité výhody před ostatními národy, protože dovolovala v rámci biblické logiky sociálního chování s větší, než jiní, pohotovostí modelovat nové informační situace, vznikající v globálním historickém procesu, a nacházet optimální řešení k adaptaci na ně.

Revoluce r. 1917 v Rusku začala během období změny poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času. Levák Jevgenij během období, předcházejícího povodni se nacházel na levém břehu. Něva, jako obraz řeky času začala plynout zpět, tj. levý břeh se stal pravým a Jevgenij, invalida na pravou hemisféru, se samozřejmě zaměřil na levý břeh. A ne náhodou právě v tomto období sdělovacími prostředky, plně podřízenými židovstvu, usilovně probíhala záměna kódu obrazu pravoty všech jevů sociálního života (pravda, spravedlnost, správnosti, řízení) na kód levoty. Jinými slovy, vše levé se prohlašovalo za pokrokové, a pravé za konzervativní. Tak se v lidských myslích usadila smyslová absurdita, protože „leví“ byli v podstatě donuceni bojovat za pravou věc, dokud J.V. Stalin ke konci tohoto šíleného období záměny pojmů, připadajícího na začátek druhé světové a Velké vlastenecké války, nepostavil vše na místo: „Naše dílo je pravé, vítězství bude za námi!“ (Наше дело правое, победа будет за нами!)

Tak rychlá změna pojmů, dokonaná s aktivní účastí židovstva, stála Rusko nemalou cenu. Ale nepřinesla štěstí ani samotnému židovstvu:

Jevgenij „dosáhl“ s obtížemi nikoliv pravého břehu: dostal se na pravý břeh ostrova, jenž se v současnosti nazývá Vasiljevský. Ostrov, jak bylo ukázáno při dešifrování první části básně, je přirozený obraz vrcholku davově-„elitární“ pyramidy. Jinými slovy, Jevgenijův sen nebyl úplně nezištný: projevovala se v něm především snaha židovstva začlenit se do řídící „elity“, do které byli mnozí představitelé zapojeni dlouho před revolucí, nehledě na zákon o tzv. črtě osídlení. Odtud „běží na známá místa“. Je známo, že během revoluce a občanské války snaha židovstva zaujmout klíčové posty ve sféře vládního řízení bývalého Ruska byla realizována, ale za jakou cenu? Mnozí z nich nejsou dodnes schopni „uznat“ plody svých řídících skutků. V básni přece jevgenij:

„Veliké království“ bylo do základů zničeno, ale nezahynulo, jak o tom spěchali informovat všechny zasvěcené sakrálním nápisem na zdi Ipaťjevova domu podněcovatelé mystické akce na zničení jednoho ze třech symbolů ruské státnosti – monarchie. Ničíce prostřednictvím „na nic si nepamatujícího“ židovstva tento symbol. Hospodář-Převozník sebevědomě předpokládal, že v souladu se staroegyptskými kánony zničí tím samým i majestátní budovu ruské státnosti.

Jinými slovy, konečný cíl bezmyšlenkovité ničivé aktivity je židovstvu neznámý. Tak tomu bylo na počátku 20. století po Říjnu 1917; to samé je možné pozorovat také na jeho konci, po Srpnu 1991. Vnitřní zákazy, uložené Tórou a Talmudem, zakryly schopnost vidět a rozumět vývoji možných variant budoucnosti především pro samotné židovstvo. Zrušení těch zákazů(tabu) a porozumění jejich podstatě znamená ve své podstatě ztrátu rozumu a Jevgenijovu zkázu. V tom je základ smyslu druhé části básně. A zatím:

Puškin je přesný: dům nikoliv „stál“, ale stále „stojí“, jen Jevgenij ho nevidí. Proč? Proto-li, že „ospalé oči nakonec zavřel“, a tak se jimi doposud, zavřenými, dívá na svět? Nebo je celá podstata v od začátku pro něj špatně zvolených (kým?) orientačních bodech, které zmizely v procesu změny poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, a bez kterých není židovstvo schopné rozlišit reálný a vymyšlený, iracionální svět? Ale vždyť to je první příznak schizofrenie, choromyslnosti. Orientační body jsou v básni uvedeny dva:

Vrba zůstala, vrata zmizela. Čili ztracený orientační bod jsou vrata, protože s jejich zmizením začaly nevratné procesy změn v Jevgenijově chování. O tom že dům, možná téměř celý zničený, nezmizel, je řečeno výše:

Pokusíme se pochopit co mohou znamenat vrata, ne jako součást budovy, ale jako nějaký mystický orientační bod, symbol, hrající zvlášť důležitou roli v procesu vnímání světa a formování světonázoru židovstva. Náš úkol je ulehčen tím, že po změně vztahů etalonových frekvencí biologického a sociálního času mnohé symboly takového druhu „se vynořují“ z úrovně podvědomí židovstva, získávaje lexikální formy dostupné i jeho míře chápání. Níže uvedená odhalení na zde nadhozené téma jsou zajímavá tím, že jsou udělána člověkem, který, dle jeho vlastního doznání, se v určitém okamžiku „začal cítit stejně příjemně, jako Dantes v Rusku po Puškinově vraždě“.

Těmito verši začíná kniha Vladimíra Šali „Svoboda zmizení“, Informační vydavatelská agentura „Лик“, Sankt-Peterburg, r. 1993. Je zde cítit asociativní propojení mezi „vraty“ a „jezdcem na koni“, které je možné vyvést na vědomou úroveň z následujícího podobenství v knize:

Mezi řádky je to svého druhu přiznání: vrata jsou orientační bod, vně něhož se ztrácí rozlišování dobra a zla, života a smrti, lásky a nevěry, slávy a zapomnění. Ale současně je to i pochopení toho, že mimo oblast působení tohoto orientačního bodu, uvědomujícíc si následky tak hrozného jevu, se mění v podstatu, stejně cizí jak zvířeti, tak člověku, načež i volí „svobodu zmizení“.

Může to být náhoda? Málo asociací může u toho či onoho žida vyvolat slovo „brána“, tím spíše, že autor, jako básník a spisovatel je známý jen úzkému kruhu představitelů „Černobílého svazu lidí se smíšenou krví“, jehož zakladatelem je on sám, jak oznamuje doslov v knize. Jiná věc je žid M. Gefter, známý historik, spisovatel, za života faktický (tajný) poradce různých vládních skupin, a lidově řečeno „člen mnohých prezidentských kolegií“.

února 1995 v populárním televizním pořadu „Závěry/ Итоги“ Gefter řekl, jak jeho kamarád, polský žid (profesí lékař) Eidelman, v odpovědi na obvinění z rouhání (poslední si stěžoval na to, že v případě velké pravděpodobnosti smrti svých pacientů, je v určité míře nucen vměšovat se do předurčení osudu nemocného), pronesl: „Jednoduše vždy stojím u brány. Někdo musí stát u brány.“ Odpověď se M. Gefterovi tak zalíbila, že při hodnocení své politické a literární činnosti s neskrývanou hrdostí oznámil: „Také stojím u brány.“ Těžko se dnes dozvíme (vysílání ze záznamu bylo po jeho smrti), co chápal židovský historik M. Gefter pod slovem „brána“, člověk, patrně, do čehosi zasvěcený, protože byl jedním z hlavních ideologů a pastevců „elity“ během příprav těch transformací ve státě, které dostaly název „perestrojka“. Možná, že měl na mysli „proroctví“ Izajáše: 60:10 – 12.

Nicméně, takový výklad role daného symbolu se nám zdá příliž úzký pro téma, vyzdvihnuté v poémě.

Tajemství orientačního bodu–symbolu „brány“ nám pomohl rozkrýt specialista na arabštinu a hebrejštinu N. Vaškevič: „Říká se „koukáš jak beran na nová vrata“ (čumíš jak tele na nové vrata – pozn. přek). Beran zde není náhodné zvíře. Ale není jasné – jakou roli hrají „nová vrata“?

Když vidím v ruštině nepochopení nebo nelogičnost, vždy se obracím na arabský výkladový slovník. Vždyť arabština je vesmírný jazyk a proto univerzální. Naštěsí se v čase téměř nemění a proto chrání kořenový systém v původní podobě.

Klíčové slovo, komplikující situaci, je „vrata“. Co je to za nová vrata? K čemu zde vrata? Je evidentní, že to nejsou „vrata“, ale „vurud“ – „zjevení“. V ruštině z toho vzniklo slovo porod, proces, při kterém se zjevuje nový člověk. Berana je zde nutné chápat v řeckém smyslu – embryo/zárodek, protože ruské slovo „баран /baran“ má stejný kořen, jako řecké „embryo“ a k tomu také v ruské kultuře, jako ostatně, i v jakékoliv, je to symbol nevinnosti, nevědomosti. Beránek je arabsky „nevinný“. Čili, převedeme idiom: co koukáš, jak čerstvě narozený[47] beránek?“

Semité jsou jak Arabové, tak Židé. Ale to jsou různí semité: jedni jsou přirození, druzí uměle vyšlechtění (cíleně zkonstruovaní), jako nějaká nová lidská rasa, ale nikoliv ve smyslu vnějšího vzhledu (sotva kdo odliší podle tvaru nosu či kučeravosti vlasů Araba-Palestince od Araba-Žida), ale ve smyslu struktury psychiky, zahrnující v sobě vnímání a chápání světa člověka.

Na úrovni genetické paměti nese židovstvo informaci o porodu, jako určitém procesu, v němž se objevilo jako nové lidské plemeno. Ale celá tato informace je zakódovaní jední slovem: vrata (brána).

Slovo „vrata/brána“ má v poémě tři smyslové úrovně: na první, běžné – část budovy na dvoře, na druhé – slovo, přišedší, zřejmě, skutečně z arabštiny, ukazující na zrození nějakého nového jevu; na třetí – slovo-kód, na které je informačně zamknuta uměle vytvořená staroegyptským znacharstvem během sinajského pochodu jeho nejstarší a dnes nejbohatší periferie. Je pravděpodobné, že to kódové slovo je klíčové jak v programu objevení se, tak i sebezničení židovstva, které může být signálem ke spuštění nějakého, dosud nikomu neznámého programu, po završení (židovstvem) mise formování a podporování stability davově-„elitární“ společnosti v rámci biblické koncepce samořízení. Jako ilustraci možnosti takové varianty vývoje událostí uvedeme popis historicky hodnověrného faktu, který se stal majetkem mnoha světových médií v dubnu r. 1997.

Přinesly informaci, že na konci března r. 1997, na jihu USA, na předměstí města San Diego (stát Kalifornie) proběhla největší masová sebevražda v historii státu. 39 členů židovské sekty „Brána do ráje“ bylo nalezeno mrtvých v sídle pod názvem „ranč Santa Fe“[48], ve kterém se nacházela. Nejmladšímu ze sebevrahů bylo 18 let, nejstaršímu 72 let. Všichni byli oblečeni do černé uniformy a obutou měli černou sportovní obuv. Hlava sekty, „Král Do“ (Marshall Herff Applewhite, 65 let), opustil tento svět spolu se svými následovníky.

Sekta byla založena r. 1975. Podle představ adeptů „Brány do ráje“, po „studiu“ na Zemi se musí člověk zbavit svého těla a s pomocí vesmírných bratří v rozumu se přenést na následující úroveň fyzické evoluce.

Taková možnost, jak se jim zdálo, vyvstala v souvislosti s průletem Hale–Boppovi komety blízko Země. Do – Herff (velmi podobné jménu staroegyptského žrece Herihora) vysvětlil svým následovníkům, že ve stímu této komety se nachází vesmírný koráb, který za nimi přiletěl, načež se všichni pokoušeli stát se jeho pasažéry provedením sebevraždy ve správný okamžik.

Někdo z „bohem vyvolených“ bude považovat daný fakt za nezajímavý v kontextu problému, který zde rozebíráme, protože se týká židovského davu. Ale 12. července 1996 deník „Izvestija“ č. 127 vydal oznámení, že v Paříži, v hotelu „Bristol“ se demonstrativně (tj. aby to bylo zafixováno policií a tiskem) pověsil 41 letý Amschel Rothschild, jediný legitimní (tj. dědící právem prvorozeného, jak je u židů zvykem) uchazeč o místo hlavy nejstaršího bankéřského klanu: od Amschela Rothschilda začal klan své parazitické rozrůstání po světě, Amschelem i končí. Tento svérázný „amen“ klanu a jeho satanského díla před „Izvestija“ publikovala všechna významější světová periodika.

Přitom západní tisk se snažil svést motivaci k sebevraždě na „nešťastnou náhodu“ během sexuálně deviantního chování: deviant sám sobě brání v přístupu kyslíku, protože v těchto podmínkách se některým humanoidům zostřuje vnímání, včetně sexuálního uspokojení; po ukončení orgasmu, probíhajícího na hraně klinické smrti, je třeba obnovit normální dýchání a povolit smyčku. Pokud podobná „automatika“ nezapracuje, nebo počáteční póza pro sebedušení při orgasmu nebyla vybrána správně, pak nastupuje pro možnosti medicíny nevratná smrt.

Co se týká našeho chápání událostí, nejlépe to vyjádřil na konci minulého století M.J. Saltykov-Ščedrin: „Znal jsem, milostpane, jednoho člověka, který, dokud nechápal, prosperoval; ale pochopil a uškrtil se!“ Jinými slovy, nová logika sociálního chování pracuje na všech úrovních sociální hierarchie, včetně prostředí těch, co sami sebe počítají k „bohem vyvoleným“: Amschel Rothschild se narodil po změně vztahů etalonových frekvencí biologického a sociálního času.

Ale nezávisle na objasnění příčin procesu samolikvidace představitelů nejstarší a nejbohatší mafie je možné si povšimnout: v Rusku a na Západě objektivně probíhá proces odstrańování mnohých, v jejich „elitě“ známých figur, z aktivní činnosti. Tj. uskutečňuje se princip: postavení zavazuje; pokud postavení nezavazuje, potom zabíjí (nejdříve morálně, pak fyzicky). Co konkrétně je klíčem k programu sebezničení: smyčka, cihla „náhodně“ spadlá na hlavu, výstřel zabijáka nebo autonehoda, nemá principiální význam. Důležité je to, že statisticky častěji se obětmi takových programů stávají „ubozí blázni“, kteří ztrácejí historické cíle své bezstarostné činnosti, a jejich aktivní „elita“.

Proces sebezničení, dle záměru jejich pánů, má očividně probíhat ve dvou etapách: v první etapě – ztráta rozumu, šílenství; ve druhé – sebezničení. Délkou má celý proces obsáhnout tři generace po změně vztahů etalonových frekvencí biologického a sociálního času. Proto možné, za účelem formální záchrany židovstva, avšak nikoliv jako periferie globálního znacharstva, ale jako rovnoprávného člena lidské společnosti, i byl v r. 1947 založen stát Izrael. Pokud by tomu bylo jinak, sotva by dal J.V. Stalin souhlas ke vzniku takového státu jménem Sovětského svazu. A ne náhodně nový stát dostal název nikoliv Judea, ale Izrael, protože v souladu s historickými daty chronologicky první (s největší pravděpodobností rozhodnutím staroegptského znacharstva Amona-Ra) přerušil svou existenci Izrael, jako odpadlík od ortodoxního judaismu. A jakkoli se to zdá divné, toto „strašné tajemství“ po 50 letech po založení Izraele odhaluje (pochopitelně nevědomě) představitel vyššího vedení tohoto státu v podobě Ezera Weizmana.

Ale ještě silnější tlak tohoto „strašného tajemství“ je slyšet v závěrečném podobenství výše citovaného V. Šali:

O jakých Egyptských tajemstvích a střetnutí dvou vnímání světa tu V. Šali píše? Odpověď na tyto otázky můžeme získat jen po pečlivém studiu historie dávného Egypta a jeho vztahů se starověkými nomády, jejichž potomky naši současníci vnímají jako židy.

Jak vlastně probíhaly ve starověku události po odchodu židů z Egypta, může většina lidí posuzovat jen podle jejich popisu v Bibli. Čemu v ní věřit, co vystavit pochybnostem a jak ideálně rekonstruovat opravdový chod událostí, řeší každý podle své morálně podmíněné svévole v mezích svého kulturního světonázoru a myšlení.

Z analýzy toho, jak se zformoval nynější kánon Bible, je možné pochopit, že dlouhou dobu po exodu z Egypta a usídlení se v Palestině – hlavním tranzitním uzlu tehdejších karavanových a mořských obchodních cest, ale hlavně informačních cest ve Středomoří – byl starověký Jeruzalém vnějším představitelem hierarchie žreců Amona, mající historicky tradiční centrum v staroegypských Thébách (Heliopolisu). Théby, stojící na okraji světa stranou od obchodních cest a s nimi svázaných informačních toků, se staly nepohodlné pro realizaci řízení Středomořsko–Západoasijské civilizace jako celku, o což během svého historického vývoje usilovala hierarchie egyptského Amona. Hlavně na základě tehdejší Středomořsko-Západoasijské civilizace, řídícími úsilími potomků žreců Amona, vyrostla naše současná Euro-Americká, Biblická civilizace.

Pro hierarchii Amonova znacharstva, usilující o světovou vládu, bylo efektivní ovládnout hlavní informační uzel starověkého světa. Ale pamatujíce na vojenské nezdary v mnohých válkách Egypta s Kanaánem, hierarchie Amonova znacharstva jako první v historii rozpracovala koncepci studené války za světovou nadvládu metodou kulturní spolupráce, ve které psychologické zpracování jak protivníka, tak sociální skupiny, použité jako nástroj agrese, vycházející za hranice jejich chápání světa[50], triumfuje nad většinovým chápáním vedení války zbraněni v běžném významu tohoto slova, jako prostředků ničení hmotného[51] základu života společnosti a ničení lidí. Přechod k válce nemateriálními prostředky udělal agresi pro její oběti neviditelnou na mnohá staletí.

Dnes je těžké soudit, jak hluboce a vědomě chápalo staroegyptské znacharstvo dostatečně Všeobecnou teorii řízení, nicméně, pokud se dívat na život společností v průběhu historicky dlouhých časových intervalů (stovky a více let), je zcela očividné, že prostředky vlivu na společnost, jejichž osmyslené použití dovoluje řídit její život a smrt, jsou:

Informace světonázorového charakteru, metodologie, jejímž osvojením si lidé staví, individuálně a společensky, své „standardní automatismy“ rozpoznávání konkrétních procesů v plnosti a celistvosti Vesmíru a definují ve svém chápání jejich hierarchický řád v jejich vzájemné vloženosti. Jeví se základem kultury myšlení a plnohodnotnosti řídící činnosti, včetně vnitrosociální suverenity.
Informace letopisného/kronikálního, chronologického, charakteru všech odvětví Kultury a všech odvětví Vědění. Umožňuje vidět směrování toku procesů a vzájemně spojuje oblasti Kultury jako celku a oblasti Vědění. Při disponování vnímáním světa souměrným (adekvátním) Vesmíru, na základě smyslu pro míru, umožňuje vyčlenit konkrétní procesy, propouštěje „chaotický“ proud faktů a jevů skrz světonázorové „síto“, subjektivní lidskou míru rozpoznávání.
Informace faktografického charakteru: popis jednotlivých procesů a jejich vzájemných vztahů je podstatou informace na třetí prioritě, ke které se vztahuje věrouka náboženských kultů, světské ideologie, technologie a faktologie vědy.
Ekonomické procesy, jako prostředek vlivu, podřízené čistě informačním prostředkům vlivu prvních tří priorit skrze finance (peníze), jevící se mezně zobecněným druhem informace ekonomického charakteru.
Prostředky genocidy, zasahující nejen žijící, ale i další generace, ničící geneticky podmíněný potenciál osvojení a kulturního dědictví předků: jaderné zastrašování – hrozba použití; alkoholový, tabákový a ostatní narkotická genocida – použití; „genové inženýrství“ a „biotechnologie“ – potenciální nebezpečí.
Ostatní prostředky, hlavně silového vlivu – zbraně v tradičním chápání tohoto slova, zabíjející a mrzačící lidi a materiálně-technické objekty civilizace.

I když jednoznačná hranice mezi nimi není, protože mnohé vlivové prostředky disponují kvalitami, dovolující je vztáhnout na různé priority, zmíněná hierarchicky uspořádaná klasifikace umožňuje vyčlenit dominující faktory vlivu, které se mohou používat jako prostředky řízení a, zejména, jako prostředky potlačování a likvidace konceptuálně nepřijatelných jevů v životě společnosti. Při aplikaci této množiny uvnitř jednoho sociálního systému jsou to zoběcněné prostředky jeho řízení. A při jejich aplikaci jedním sociálnám systémem (sociální skupinou) směrem k jiné, při neshodě koncepcí řízení v nich, jsou to zobecněné zbraně, tj. prostředky vedení války, v nejvšeobecnějším významu tohoto slova; nebo také prostředky podpory samořízení v jiném sociálním systému, při absenci konceptuální neslučitelnosti řízení v obou systémech.

Řízení je vždy konceptuálně podmíněné 1) ve smyslu určení cílů a jejich hierarchické uspořádanosti podle významu v celé množině cílů a 2) ve smyslu definování přípustných a nepřípustných konkrétních prostředků realizace cílů řízení. Neurčitosti obou typů způsobují chyby v řízení až do úplné ztráty říditelnosti podle zvolené koncepce.

Uvedené pořadí určuje prioritizaci uvedených tříd prostředků vlivu na společnost, protože změna stavu společnosti pod vlivem prostředků vyšších priorit má větší dopady, než pod vlivem nižších, i když probíhá pomaleji a bez „hlasitých efektů“. To znamená, že na historicky dlouhých časových intervalech roste rychlost od první směrem k šesté prioritě, a nevratnost výsledků jejich použití, v mnohém určující efektivitu řešení problémů v životě společnosti ve smyslu jednou provždy, od první k šesté prioritě klesá.

Podstata není v tom, jak přesně jsou pojmenované zobecněné informační prostředky řízení (zbraně); důležitější je něco jiného: pro každého nepodjatého čtenáře, schopného analyzovat historickou faktologii, je dobře viditelné, jak se stále realizují v globálním historickém procesu a zejména v západní civilizaci. Pokud při tom můžeme hovořit o koncepci řízení, která je společností vnímána jako koncepce samořízení, pak pro Západ je to nepochybně Bible.

Tajemství židovstva a tajemství biblické koncepce jsou mezi sebou těsně provázány, ale klíč k jejich rozluštění leží ve skutečných, nikoliv mýtických příčinách odchodu-vyhnání židů z Egypta.

Mnohé, disponující významem v souvislosti s problematikou organizace společenského samořízení v Biblické civilizaci, se ocitlo odebránoz biblického kánonu, ale uchováno v apokryfech zavržených oficiálními církvemi a synagogami, i ve starších redakcích textů, a také v ústních tradicích interpretace kánonu pro vysoce zasvěcené. To, co nebylo odebráno cenzurou, utopili cenzoři ve vlastní svévoli (zvůli) mnohoslovných biblických textů, uspávajících rozum a zmrazujících víru. Téma analýzy smyslu odebraných úseků z biblických textů a jejich doplnění vlastními výtvory již v dávné minulosti – na úsvitu formování dnešních judejských a křesťanských kultů – není nejpříjemnější téma nejen pro hierarchie oficiálních církví, synagog a všemožných okultistů, ale i pro politiky a politology, považující se za „světské“ a svobodné od tlaku biblické tradice na jejich intelekt…

Nicméně nikdo v současné globální civilizaci není svobodný od tlaku vymyšlené ve starověku pro židy misi ve světové historii, kterou ze sinajského „výletu“ vynesli judaisté, a kterou jejich potomci a přimknuvší se prozelité[52] judaismu nesou světem místo toho, aby nesli pravou Tóru v té formě, v jaké ji dostal a vyhlásil Mojžíš.

Je možné že v epizodě, popsané v kapitole 14 knihy Numeri, byl Mojžíš zlikvidován. Nebo že se později sám odstranil od moci, aby všichni, ochutnavše plody lží a výmyslů (svévole) místo jimi odvržené Pravdy, se vlastním rozhodnutím o své svobodné vůli vrátili k Pravdě. Ale soudě podle následujících událostí, hlavně po této epizodě začalo jak vnucování židům vymyšlené egyptským znacharstvem jejich mise ve světové historii, tak i přidání forem monoteismu staroegyptské magii kultu Amona. Obrazně řečeno, v Sinajské poušti se vše odehrálo jako ve známé pohádce A.S. Puškina: „A tkadlena s kuchařkou, s bábou Babarichou, oškubat ho přikazují, do němoty posla zpijí, a do prázdné jeho brašny sunou zprávu druhou…“ [53]

Vzhledem k odhaleným faktům odstraněných částí textů, je namístě pochopit, že Bible, už POČÍNAJE JEJÍMI PRVNÍMI VERZEMI – na základě skutečných faktů minulosti – předkládá objednanou verzi proběhlých událostí, která odpovídajá zájmům nástupců těch egyptských otrokářů, kteří kdysi Shora nabídnutou misi ve světové historii jednomu dávnému národu, zaměnili za jinou, vymyšlenou v souladu s jejich sobeckými kořistnými záměry.

Obě mise předpokládají sjednocení navzájem bojujícího mnohonárodnostního lidstva do globální civilizace, ve které nebudou války a která může být postavena na základě kultury, sjednocující všechny národy.

Mise od Boha předpokládá sjednocení na principu uskutečňování každým člověkem jemu Bohem dané svobodné vůle a v souladu s tím nepředpokládá otrokářství ani ve viditelných, ani propracovaně skrytých formách. Tj. je to sjednocení na základě přiznání stejné lidské důstojnosti[54] všech, KDO SE TOMU NEPROTIVÍ.
Mise od znacharstva také předpokládá sjednocení lidstva, nicméně předurčuje rasově-„elitární“ systém globálního otrokářství uvnitř sociální hierarchie potlačením svobody vůle; otrokářství, sametové směrem k loajálním nevolníkům, a nelítostné, jak směrem k lenivým nevolníkům, tak směrem k vůči němu vzpurným svobodomyslným lidem.

Jakkoli a kdykoli by zemřel Mojžíš, Božím předurčením nemohl prorok odejít ze světa (nebo být zbaven moci) za žádných okolností dříve, než přes něj byl jeho souputníkům a opatrovníkům předán dostatečný objem informací pro úspěšnou realizaci spravedlivé mise ve světové historii předložené lidem Bohem. Bůh neznásilňuje dokonce ani Pravdou, v rozporu s Jím danou svobodnou vůlí. A, obdržíce Zjevení skrze Mojžíše v prvním roce pobytu v poušti pod jeho vedením, měli dávní židé možnost volby své mise v historii, aby vytrvale sledovat jedné z nich bez ohledu na to, zda s nimi Mojžíš zůstal nebo opustil tento svět. Během vzpoury, popsané v kapitole 14 knihy Numeri, se sami vzdali toho, co jim bylo předloženo, a tím na sebe mezi řádky vzali jinou misi, otevřeně nevyhlášenou a protichůdnou té první. A jen proto, že byla lidem Shora dána svobodná vůle, byla možná a reálně se uskutečnila záměna Pravdivé mise lživou misí, vymyšlenou egyptským znacharstvem.

Důležitou roli hraje v událostech sinajského „čundru“ mana. Kdo chce, nemusí věřit v její skutečnou existenci a pokládat zprávy o ní za výmysl. Ale nechť si představí, jak značně početnou sociální skupinu obírají o možnost svobodného, tj. nekontrolovaného a bezcenzurního kontaktu s jinými kulturami; vytvoří podmínky, v nichž nemá potřebu zabývat výrobou materiálních statků k zabezpečení své existence; na tomto pozadí izolace a zabezpečení vším připraveným, cílevědomí instruktoři, kteří kontrolují život této skupiny, provádějí propagandu přesně stanovených ideí; tyto podmínky jsou v čase neměnné, během kterého vymírá první generace, pamatující si z vlastní zkušenosti začátek tohoto experimentu a jemu přecházející pracovní život; a druhá generace, která pracovní zkušenost nemá, ale ještě si z části pamatuje vyprávění první generace o předchozím pracovním životě, zvládnou vychovat děti do dospělosti; a to už je třetí generace, která vyrostla v umělé kultuře kočovného koncentračního tábora, a její představitelé nevědí nic, kromě toho, co je naučili jejich instruktoři, jejichž propagandu slýchali od svého narození.

To všechno ve své sociální podstatě plně odpovídá sinajskému „čundru“ v podobě, jak je popsán v Bibli. Pokud nebeskou manu od Boha vystřídala mana pozemská ze sýpek egyptských chrámů, dodávaná do zóny „čundru“ po předem dohodnutých trasách a přidělovaná v narkóze nebo pod hypnózou; pokud je dokonce mana nebeská výmysl, pak za uplynulé tisíce let se mnoho generací judaistů, čtoucích Pentateuch, vědomě i nevědomě ztotožňovalo s účastníky událostí popsaných v Bibli. A tak byli součástí role nositelů mise, vymyšlené pro ně cenzory a redaktory Bible. Nebeská mana a všechny události v podobě, jak jsou popsány v Bibli, se staly objektivní historickou realitou psychického světa většiny z nich, nezávisle na tom, jak šly události - prvotní obsah textů - v reálné minulosti.

To se vztahuje i na mnohé generace křesťanské většiny, obklopující židovskou diasporu v Biblické civilizaci: oni, vědomě i nevědomě vnímajíce Bibli, vzali na sebe sociální role, odpovídající vymyšlené misi pro křesťanskou většinu. Samozřejmě, že autoři mise pro křesťanskou většinu jsou ti samí majitelé všebiblického kánonu a kultury Západní regionální civilizace a postarali se o to, aby každá mise vzájemně doplňovala druhou v realizaci globálních cílů znacharů v plnosti koncepce, a ne jejích nekompletních a izolovaných fragmentů.

Historicky reálně je na místo pánů (majitelů, původců) všebiblického kánonu jediný adept, klanový systém hierarchie Amonova žrečestva starověkého Egypta, které se přerodilo v kořistné znacharstvo a ukrývající se v koleni Levitů, vyčleněném jako kněžské „elity“ mezi ostatními koleny Izraele. A reálná a vymyšlená fakta, vztahující se v Bibli k konání Josefa Jakovleviče, Mojžíše a Krista jsou rozčleněny Amonovými znachary do jimi zkonstruovaného religiozního a historického všebiblickém mýtu, na základě kterého v průběhu posledních dvou tisíciletí (společně s talmudickým dodatkem ke Starému zákonu pru judaisty) se reprodukuje z generace na generaci morálka a psychika lidí, v souladu s každou z vymyšlených misí národů ve světové historii.

Bezplatná mana v průběhu čtyřiceti let a propaganda myšlenek rasové výjimečnosti v podmínkách , kdy od narození není třeba pracovat pro zajištění živobytí, to je to opojení, o kterém se hovoří v „pohádce“ A.S. Puškina: „k opilosti posla napájí, a do jeho prázdné brašny (viz Numeri, 14:23) vkládají jiná lejstra.“ Nicméně k vyřčenému vyvstává otázka: Ale vždyť mana byla i v prvním roce, před touto epizodou, když, jak se zde potvrzuje, všechno šlo pod vedením Božím, realizováno přes Mojžíše? V čem je rozdíl vlivu many PŘED a PO zkoumané epizodě v knize NUMERI?

Nicméně rozdíl opravdu existuje. A každý, pokud si to přeje a řádně se připraví, to může prověřit pokusem na sobě. Všední každodenní shon, práce vysiluje převážnou většinu lidí. Jejich mysli jsou plné všedních problémů, na jejichž pozadí převážná většina jednoduše není schopná osvojit si nové vědomosti, zhodnotit minulost a své záměry a naděje směrem k budoucnosti. Sejmete-li z člověka tlak všedního shonu, poskytnete mu tím volný čas, během něhož si může (pokud to opravdu chce) osvojit nové znalosti, zhodnotit na jejich základě své předešlé představy o životě obecně a zejména svou osobní minulosti; přezkoumat své záměry a přání do budoucna.

Odchod do pouště a Dar nebeský, mana, byly svého druhu sejmutí břemene všedních problémů z psychiky celého kmene. Rok a jeden měsíc (Numeri, 1:1) je lhůta plně dostačující, aby byly osvojeny základy nového poznání o Světě a roli člověka v něm, předurčení každého člověka v životě celého lidstva, a aby každý jedinec přehodnotil svou vlastní minulost a směrování do budoucnosti. Bez břemene všedního shonu za dobu okolo jednoho roku je plně možné cílevědomě dosáhnout morální a etické přeměny. Bůh nakládá lidem jen tolik co mohou zvládnout, a přesně po uplynutí této lhůty byl židům navržen Odchod z pouště pro uskutečnění mise rozšíření Tóry, ale oni skákali jak štváči pískali a Shora nabízeného se zřekli.

A teprve po tomto odmítnutí se pro ně život v poušti pro změnil v kočovný koncentrák:

• Plná izolace od kontaktu s jinými kulturami;

• Omamující a otupující vliv zahálky;

• Otupující vliv propagandy od narození ideí rasové výlučnosti a úplné volnosti konání ve vztahu k jiným národům.

A po skončení opracování psychiky v kočovném koncentráku, na výstupu z něj, je biorobotický kmen, nástroj agrese, s naprogramovanou morálkou a chápáním dobra a zla, odlišujícím ho od všeho ostatního lidstva.

Uvědomit si to se zdálo ještě nedávno pro žida nemožné; přiznat tisícíletou závislost na staroegyptském žrečestvu; vidět se jako jeho nástroj globální expanze?, ne, to rozum nebere, zotročeného tak propracovanými metodami, jak je uvedeno výše. Nicméně v podmínkách změny logiky sociálního chování se všechno neukazuje tak beznadějné:

To je přiznání toho všeho V. Šali v „Devátém monologu neznámého mladíka z Théb“. Ono jakoby dělá závěr první etapě sebezničení kmene biorobotů, o kterém dříve neméně upřímě, než V. Šali nám pověděl jiný, známější žid Vladimír Lévi (možná je sám Levit), autor ve své době tak populárních knih o otázkách psychologie a autotréningu, jako „Umění být sebou“, „Rozhovor v dopisech“, „Nestandardní dítě“, „Štěstí lidem…“:

Sapiens[55]

Není snad o tom samém v „Měděném jezdci“?

Jevgenij přichází o rozum. Tato událost vyjadřuje završení nevědomé a židovstvu uměle vnucené mise k udržení stability davově-„elitární“ pyramidy. Ale v té době to znamená i začátek první etapy sebelikvidace samotné starověké mafie. Takže Vladimírové Šali a Lévi – jsou stále ten stejný Jevgenij z „Měděného jezdce“, ale už konce 20. století.