PRVNÍ ČÁST
MĚDĚNÝ JEZDEC, TO VÁM NENÍ MĚDĚNÝ HAD… · перевод (Čeština) · раздел 4 из 21
Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.
PRVNÍ ČÁST
Kapitola 1. Co se skrývá ve jméně?
„Část první“ začíná popisem stavu ruské společnosti v právním centru řízení ruské civilizace na začátku dvacátého století.
O existenci a zvláštní roli tehdejšího vněprávního centra civilizace, Moskvy, se mluví v Úvodu:
V Puškinově době byl mladším hlavním městem Sankt-Peterburg. Název Petrohrad (Petrograd) nesl v krátkém období deseti let od začátku První světové války do doby, kdy byl přejmenován na Leningrad po smrti „vůdce světového proletariátu“. Poukázání na listopad hovoří o tom, že autorovo chápání času se poněkud lišilo od chápání těch, kteří se zabývali studiem jeho díla. Je známo, že ozbrojené povstání, v jehož důsledku byla svržena zednářská Prozatímní vláda, bylo v říjnu, ale oslavy během celých 73 let po Velké říjnové socialistické revoluci v souladu s reformou kalendáře probíhaly 7. listopadu. Ale obzvláště pozoruhodné je to, že důvodem k napsání „Měděného jezdce“ byla nejsilnější povodeň v celé historii Petrohradu, ke které došlo 7. listopadu 1824: téměř rok před vystoupením Děkabristů na Senátním náměstí a 93 let před „proletářskou revolucí“, která z důvodů, vypadnuvších z pozornosti historiků, zvítězila v rolnické zemi. Je to náhodná shoda dat? Nebo je taková náhoda dosud ještě nepoznaná statistická zákonitost, nevnímaná jako předurčenost?
Pokud postavíme otázku o celostnosti informace zeširoka, pak může být zformulována přibližně takto: jsou mezi sebou provázány procesy biosférní a sociální úrovně? A pokud jsou provázány, pak jak? Kde je příčina a kde následek?
Ohledně této otázky se v základním traktátu „hermetistů“ - „Smaragdových deskách“ říká následující: všechny procesy makro a mikrosvěta mají oscilační charakter, jsou vzájemně provázány a vzájemně vloženy. A ještě: co je nahoře, to je i dole. Jinými slovy, pokud spojení i existuje, pak se musí projevovat přes hodnoty frekvencí, amplitud a plných period vzájemně vložených periodických procesů, ztotožňovaných v kultuře současné technokratické civilizace s nějakou mírou, vnímanou vědomím jako astronomický čas.
Jak hluboko byl Puškin zasvěcen do vědění „hermetistů“ je složitá otázka. Intuice, básníkův Dar Shora, je hlubší zasvěcení; přináší nám někdy přes staletí básnickým slovem významovou stránku informací o těch jevech, jejichž smysl jím byl přijat intuitivně, možná i ve vnělexikálních obrazech. Tím samým jakoby básník ukazoval na to, že skutečný význam celého obsahu básně bude odhalen generacemi žijícími „novým způsobem“ a řídícími se novou logikou sociálního chování.
Obraz řeky Něvy v básni ukazuje na dav a čas. V puškinském systému obrazů dav, který nedospěl do národa, zpravidla vystupuje v obrazu koně (viz naše rozšifrování druhé smyslové roviny „Ruslana a Ludmily“). V druhé části vidíme, že neexistuje rozpor ani v samotném systému, ani v našem pojetí:
Co se týká ztotožnění času s obrazem řeky, bylo to na začátku 19. století poměrně běžné.
Státnost Ruska, na rozdíl od libovolného státu Východu i Západu, svými hranicemi obepíná jednu z regionálních civilizací planety a proto v sobě nese „zvláštní článek“ — funkci řízení civilizace jako celku. Z toho pramení Tutčevovo vyjádření o nepochopení „západniky“ a Západem schopnosti stálé obrody Ruské státnosti pokaždé v efektivnějších formách řízení:
Monarchie, jako forma vládnutí, téměř do konce 19. století se všemi svými vládními instituty navenek vypadala jako „dobře rostlá ohrada“ pro všechny národy, žijící v civilizaci Rusko. Více než sto národů, patřících ke všem v té době existujícím vyznáním, žilo bez vnitřních národnostních a náboženských konfliků, udržujíce si svá kulturní specifika. Nicméně civilizace, rusky svébytnost, žije a rozvíjí se podle svých vnitřních zákonů, lišících se od zákonů rozvoje státu, a proto i sám „dobře rostlý plot“ státních řídících institutů se dříve či později stává překážkou v rozvoji společenského života civilizace. Pochopení tohoto se v kolektivním vědomí ruského národa odráží v pořekadle: „Cizí ústa nejsou vrata, nezavřeš je.“
Neschopnost rozpoznat krizi nesouladu řídících funkcí státu ( = systému řízení) potřebám rozvoje civilizace vytváří u některých politiků pocity onemocnění společnosti, toužící po změnách, a tehdy se objevují formulace vyjadřující revoluční situace typu: „Ti nahoře nejsou schopni řídit po novu, a ti dole nechtějí žít po staru.“
Tak se před námi poprvé objevuje ústřední postava poémy. Několik teček na konci druhé věty ukazuje na nějakou charakteristiku jeho jména, za kterou leží tajemství, skryté originálním systémem zamlčení. Ale hlavně tento systém „přecházení mlčením“ ponouká čtenářovu mysl, aby hledala odpovědi na hádanky, umístěné básníkem na úrovni druhé smyslové řady, i včetně vztahu k obrazu Jevgenie.
„Budeme nazývat“, tj. jméno Jevgenij je jen prst, ukazující na nějaký jev, na který chtěl obrátit čtenářovu pozornost Puškin, ne však samotný jev.
V různých dobách za ním viděli to samého básníka, nacházejícího se v konfliktu „se světem“, to Děkabristy, pronásledované despotickým carem. Ale nikdo neobrátil pozornost na fakt, že autor se distancuje od své tvorby používaje opět stejný systém zamlčení.
Se jménem „Jevgenij“ se přátelí Puškinovo pero, ale to ještě neznamená, že se s ním přátelí i on sám. Opravdu, s tímto jménem jsou svázány mnohá básníkova díla, ale klíč k odhalení jeho významové stránky je v samotném jméně. V překladu ze starořečtiny do ruštiny: „jev“ – dobrý, „genos“ – rod, to znamená doslovně „dobrého rodu“, „požehnaného rodu“. Termín „eugenika“ označující vědu, učící a rozpracovávající metody změny lidské rasy v potřebném (komu?) směru, byl poprvé představen příbuzným Charlese Darwina Angličanem Francisem Galtonem r. 1869 v jeho práci „Dědičnost vloh, její zákony a důsledky“.
Přirozeně, projektanti základů „nové“ vědy předpokládali zlepšení lidské rasy směrem k vlastnostem, které oni považovali za dobré. Ale je známo, že s dobrými úmysly vede cesta do pekel statisticky častěji, než do ráje. Proto můžeme pokládat za přirozené, že stoupenci „eugeniky“ celkem brzy prohlásili, že privilegované třídy disponují ctnostmi ve větší míře, než třídy nemajetné. Nicméně reálný život svědčí o opaku: fyzická i intelektuální degradace se objevuje statisticky častěji v „elitních“ rodinách. Degradace takzvané řídící „elity“ je logický následek jejího bezduchého parazitismu, který je možný jen proto, že jen „elita“ vždy byla schopná předkládat společnosti monopolně vysoké ceny za produkt řídící práce. Rodiny, zaměstnané ve sféře výroby materiálních a duchovních statků, takové možnosti nikdy neměly.
Je známo, že mnohé vědy začínaly v období „Renesance“ jakoby znovu, jelikož začátek křesťanské éry (začátek našeho letopočtu) byl charakteristický především tím, že věda a náboženství se „rozešly“ ve svém chápání jediného a celostného světa. Znalosti o šlechtění speciálního plemene lidí byly známy staroegyptskému žrečestvu dávno před „sinajským kruhochodem“, to je popsáno v Bibli, knihách Numeri, Exodus, který byl jen závěrečnou etapou sociálního experimentu globálního významu pro vytvoření zvláštního společenství mafiánského typu, proniknuvšího do všedního vědomí pod názvem „vyvolený národ“. A nyní se podíváme, jak se tajemství jména Jevgenij odrazilo v kultuře starověkého Egypta:
Zde se střetáváme s prvky staroegyptského neurolingvistického programování, v jehož důsledku je slovo Jev. Genius (řecké jméno) zavedeno do kolektivního nevědomí jako pojmenování dobré duše, jako kód–míra obrazu nějakého jevu skrytého před společností, vnímaného všemi jako židovstvo. Znachaři starověkého Egypta byli velkými mistry jak černé, tak bíle magie a chápali: že dát přesnou míru obrazu skrytého jevu znamená přivést ho k životu. Jiná věc je, jak se to jevilo světu ve skutečnosti? Na tuto otázku odpovídá věta, která se stala téměř již okřídlenou (možná proto, že vyletěla náhodou z úst našeho „Černomora“ - narážka na V. Černomyrdina – pozn. přek.): „Chtěli jsme to udělat nejlépe a dopadlo to jako vždycky.“ To je svérázné ohodnocení činnosti dávných „eugeniků“.
Na konci druhého tisíciletí nové éry se míra kvality řízení dávných „eugeniků“ celkově hodnotí katastrofickým průběhem vývoje celé západo-biblické civilizace, k jejímuž řízení ne bez jejich účasti byli přivedeni současní „jev.géniové“. A následkem toho je: vedoucích je hodně, ale pro společnost nezbytní pracovníci, gramotní v otázkách řízení, nejsou.
Puškin se v básni snažil slovem co možná nejpřesněji ukázat na ty jevy společenského života, které stabilně existují nejednu generaci a jejichž pochopení bude podle jeho představ vykazovat rozhodující vliv na další směr vývoje globálního historického procesu.
O rozptylu židovstva, navždy „mladé“ mafiózní komunity, je v „První části“ řečeno dohromady dvěma rými:
Z návštěvy domů se vrací, ne přichází, a Puškin na to ukáže přímo v druhé části básně, když bude jinotajem hovořit o skutečném domu nejstarší „mafiánské společnosti“
Domů přicházejí ti, kteří jsou stále na návštěvě. Podle Slovníku V.I. Dála, Přicházející a příchozí: příchozí dokud, cizí, cizí; přistěhovalec, cizinec v cizí zemi – přišlý člověk, tulák, cizozemec, cizorodec.
Prošlo několik tisícíletí a současní znachaři uznali za možné říct o tom přímo:
Nejedná se o primitivní úvahy antisemity, ale o výňatek z knihy „Portrét žida“, která vyšla r. 1996 v USA a je napsaná populárním politickým komentátorem rádia „Svoboda“, dusícího se (jak je slyšet z jeho hovoru) rusofobií Borise Paramonova. Kniha získala podporu v sionistických kruzích a citovaní Sartre, Buber a mnozí další autoři jsou uznávanými autoritami židovstva.
Souhlasíme-li s tvrzením B. Paramonova, že v „historii bylo vždy jen jedno tajemství, a to tajemství je žid“, pak bychom měli souhlasit s tím, že A.S. Puškin si nemohl takové záhady nevšimnout.
Mnozí Puškinovi současníci potvrzují básníkův mimořádný zájem o nejnovější objevy egyptologů:
Skutečně, Karamzinovo jméno je v básni zmíněno:
Ale v jakém kontextu je třeba vnímat Jevgenijovo jméno v „Historii Říše Ruské“, tento problém musí čtenář rozhodnout sám dle míry svého chápání globálního historického procesu, místa v něm Ruska, a zvláště role v tom všem židovstva. Zvláštní role židovstva vypadá podle kapitoly 7 „Dějin Říše Ruské“ (Vladimír Monomach, pokřtěný Vasiliem 1113 – 1125) takto:
Historik, N.I. Kostomarov (1817 – 1885), následník N.M. Karamzina v koncepci výkladu historie, popisuje tyto události 11. století mnohem podrobněji:
Nejvíce ze všech nenáviděl Theodosius židy, a jeho životopisec říká, že chodil židy kárat, obtěžoval je, nazýval je nespravedlnými a odpadlíky a chtěl být od nich zabit za Krista. (Skonal 2. května 1074)» „Vláda domu sv. Vladimíra“, Moskva. Vojenské vydavatelství, 1993, kap. „Ctihodný Theodesius Pečerský“, str. 32.
Takže, jeden historik obviňuje židy z lichvářství, tj. utiskování dlužníků neúměrně vysokými úroky; jiný, odvolávaje se na Ctihodného Theodosia Pečorského, ctěného všemi křesťany, je nazývá nespravedlivými a odpadlíky. Podívejme se, nakolik tato obvinění odpovídají pravdě, nebo zda jsou výplodem emocionálního vnímání historické faktologie bez pochopení podmíněnosti příčin a následků.
„Nedávej na úrok bratru svému (v kontextu – soukmenovci, tj. židu) ani stříbro, ani chleba, ani cokoliv jiného, co lze dát na úrok; cizinci (tj. nežidu) na úrok dávej, aby hospodin bůh tvůj (tj. ďábel, pokud se podívat na podstatu doporučení z hlediska svědomí) ti žehnal ve všem, co děláš rukama svýma na zemi, do které jdeš, abys jí vládl (to poslední se netýká jen starověku a země zaslíbené starověkým židům, Palestiny, která byla uchvácena vojenskou silou, protože je to vzato nejen z jednoho svitku, nalezeného při vykopávkách, ale i z nejvydávanější knihy současnosti, propagované všemi církvemi i částí „inteligence“ jako věčná pravdu, daná údajně Shora)“ Deuteronomium, 23:19,20. „A budeš vládnout nad mnohými národy, a oni nad tebou vládnout nebudou“ Deuteronomium, 28:12
„Tehdy synové cizinců (tj. následující pokolení nežidů, jejichž předkové vlezli do cíleně nesplatitelných dluhů k plemeni lichvářů – jedinověrců) budou stavět stěny tvé (jako nyní mnohé rodiny arabů-Palestinců závisí svým životem na možnosti dojíždění za prací do Izraele) a jejich králové ti budou sloužit; neb v hněvu svém jsem tě porazil, ale ve své dobrotě k tobě budu milostiv. A budou otevřeny brány tvé, nebudou se zavírat ani dnem, ani nocí, aby ti mohly být přinášeny poklady národů a přivádění jejich králové. Neboť národy a království, kterým se nezachce to sloužit, zhynou, a takové národy budou skutečně zničeny“ Izaiáš, 60:10-12.
Křesťanské církve trvají na svátosti této zrůdnosti, a kánon Nového zákona, prošedší cenzurou a úpravami ještě před Nikajským koncilem (325 n.l.), ji ve jménu Krista prohlašuje do skonání světa: „Nemyslete si, že Já jsem přišel narušit zákon nebp proroky. Nenarušit jsem přišel Já, ale naplnit. Vpravdě pravím vám: dokud neskončí nebe a země, ani jedna nota nebo jedno písmeno nebude vytrženo ze zákona, dokud se vše nenaplní“, Matouš, 5:17,18.
Fakticky, výše citovaný text „svatého písma“ je dlouhodobá strategie porobení všech národů přes lichvu prostřednictvím přišedšího „věčně nuzného žida“. F. Petrarca myšlenku „nuzného žida“ zformuloval extrémně krátce: „Nenasytný je chudý vždy.“ V básni se s epitetonem „nuzný“ ve vztahu k Jevgenii potkáme ještě vícekrát.
Pokud při hodnocení událostí, které se odehrály v Kyjevě v 11. století, vycházet z uvedené doktríny „Deuteronomium–Izajáš“, a ne z emocionální percepce historiků, znamená to přiznat, že židé-lichváři, jednající přísně podle biblických zákonů, byli většími zákoníky, než je obviňující Ctihodný Theodosius Pečorský. Chápali „křtitelé Rusi“, že s „křestem“, nesli Rusům nejen navenek krásné rituály a společensko-lidské hodnoty, ale také způsobili rozšíření biblické koncepce ekonomického zotročení celého národa? Odpověď na tuto otázku lze nalézt v případě potřeby u N.M. Karamzina:
Toto převyprávění Nestorových letopisů N.M. Karamzin zakončil pozoruhodným vysvětlením:
Vidíme tedy, že „pod perem Karamzina v rodných tradicích zaznělo“ opravdu mnoho zajímavého ve vztahu k tomu historickému jevu, na který Puškin ukázal jménem Jevgenij. Z „Historie Státu Ruského“ také vyplývá, že k volbě věroučení[15] pro svůj národ Vladimír přistoupil nikoliv jako konceptuálně samostatný státník, ale jako „agent vlivu“, umně zpracovaný filozofem na návštěvě, představitelem okultní věrchušky globálního znacharstva, který ve svém převyprávění Starého a Nového zákona sotva zasvětil knížete do tajemství námi výše uvedené doktríny „Deutoronomium – Izajáš“. Je pochopitelné, že Vladimír ani Korán, ani Bibli nečetl; ale i kdyby je chtěl prostudovat samostatně, takovou možnost prostě neměl: v 10. století ještě nebyly ruské překlady ani Bible, ani Koránu. V kronikách není ani svědectví o tom, že budoucí „apoštolům rovný“ se pokoušel zasadit o studium jazyků a překlady těchto knih do ruštiny.
Postupně se vybrané společnosti (řídící „elitě“) a domácím „vlivovým agentům“ ve spojení s „bezejmennými filozofy“ podařilo metodami „kulturní spolupráce“ potlačit negativní reakci mluvy (kolektivního nevědomí) na projevy parazitické agrese lichvářského židovského génia v ekonomickém životě:
Tehdy se židovstvo, následující svůj starý kočovný instinkt a „trest boží“, o kterém Vladimírovi říkal židovský emisar, energicky rozšířilo na obrovské území Ruska a, nehledě na snahu vládců zastavit jeho expanzi přes zavedení hranic osidlování (črty osedlosti), začátkem 19. století napevno usadilo ve všech vládních institucí Ruska. Proto je v básni:
Dva poslední řádky ukazují na neřešitelný rozpor západní historické vědy ve vztahu k hlavnímu nástroji expanze biblické koncepce: z jedné strany, její neustálé pokusy přesvědčit světové společenství o zvláštních, vynikajících vlastnostech židovstva jako národa, a za druhé, její neschopnost odlišit tento „národ“ podle jeho hlavních příznaků od mafie. Jinými slovy, jakoukoliv definici národa by věda nepřijala, vždy vznikne neřešitelné dilema: buď všechny národy, kromě židů, jsou národy (ale tehdy zůstává otázka, kým jsou židé?), nebo jediným národem na světě jsou židé (ale potom všechny ostatní národy přestanou být národy).
Neméně obtížné je pro západní vědu objasnit zvláštní, jen židovstvu vlastní „geniálnost“, která se v Rusku a jiných zemích projevuje skrz jejich převahu ve všech řídících strukturách, a zejména ve sdělovacích prostředcích a v mínkotvorných a tvůrčích profesích: herci, umělci, spisovatelé, hudebníci atd. Jestliže z úhlu pohledu západní vědy je židovstvo národ, potom vědce, objasňující „zvláštní obdařenost“ židů, lze lehce obvinit z pozic té samé vědy z rasismu; jestliže, dle názoru těchto vědců, židé národem nejsou, potom musí souhlasit s verzí: zvláštní „obdařenost“ židů je projevem jejich (mafiózní) semknutosti.
Společné u židovstva a libovolné mafie:
— mají rozvinutý systém rozlišování „svůj – cizí“. První způsob sebeobrany zloděje, páchajícího loupež v davu, je křičet ze všech sil: chyťte zloděje! Žid je připravven obvinit z nacionalismu přestavitele jakékoliv národnosti, aby zamaskoval jediný reálně ve světě existující agresivní nacionalismus – sionismus, maskující se pod internacionalismus. Není náhoda, že v libovolné zemi je žid internacionalistou, a u sebe v Izraeli je extrémním nacionalistou;
— rozptýlení mezi lidmi, vyhýbání se produktivní těžké práci, i když navenek mohou být zcela respektabilními;
— banda je semknuta a není v ní boj za sociální spravedlnost, „malá ryba“ nikdy nepovstane proti „kmotrovi“ – „rabínovi“. „Nuzný žid“ je připraven bojovat za sociální spravedlnost do posledního góje mimo židovstvo a ne na úkor bohatého židovstva. „Kmotr“ příležitostně splácí krví malých ryb, v pogromech nikdy židovská velkoburžoazie a židovští bankéři netrpěli;
— v bandě se používají přezdívky. Židé zbožňují pseudonymy;
— židům je nemístné připomínat jejich „národnost“, slovy Marxe „chimérickou národnost kupce, obecně člověka peněz“. Připomínání vede k teroru: od obvinění z příslušnosti k Černosotěncům až k vraždám;
— kriminál se vysmívá pracujícím – všichni „hrdinové“ Rajkina, Žvaněckého, Altova a dalších „humoristů“ jsou góji-pracanti; ani jeden žid.
— řízení je na nižších úrovních bezstrukturní, přes peníze; vyšší úrovně mají strukturu. Analogicky i u židovstva: nižší úrovně se přes peníze dostanou na nezbytné posty v oficiálních strukturách, v případně nezbytnosti jde přerozdělení příjmů přes židovskou obec. Na vyšších úrovních je zednářská struktura. Každý jednotlivý člen nezná a nezajímá se o strukturu celé bandy. Každý jednotlivý žid se podvědomě takové informace bojí.
Nyní se stává jasnou i zvláštní Jevgenijova osamělost. V básni se to projevuje tak, že „náš hrdina“ nemá ani příbuzné, ani přátele či známé. Při pozornějším zkoumání obsahu básně se čtenářovi objeví jakoby dva vzájemně neprovázané světy: v jednom, polofantastickém, v úplné samotě žije Jevgenij, v druhém, reálném, žijí obyčejným životem všechny ostatní postavy.
Do revoluce se všichni lidé ve státní službě dělili na čtrnáct stupňů (úrovní – rangů), a vnějším charakteristickým rysem, hovořícím o přináležitosti k té či oné pozici, byl především plášť uniformy, který N.V. Gogol udělal ústřední postavou jedné ze svých povídek. Neurčitým výrazem „někde slouží“ Puškin, v souladu se systémem zamlčování existujícím v poémě, dává pochopit, že „židovský génius“, tj. druhé „JÁ“ židovstva, jeho informační podstata rozesetá ve společnosti, je přítomna všude, ve všech institutech státního řízení.
Slova libovolného puškinského textu nesou stroze definovaný informační náklad, jehož míra je určena, z jedné strany, stavem kolektivního nevědomí, vždy odpovídajícímu duchu konkrétní historické epochy, a z druhé strany, schopností individuálního vědomí vyjádřit toto kolektivní nevědomí v strohých lexikálních formách, vlastních jen informačnímu stavu dané epochy.
Slovo „знать“ (čti – znať – „znát, vědět“, ale i „aristokracie, vyšší kruhy“ – pozn. přek.) vyvolávalo ve vědomí v různých dobách různé obrazy. Pro mnohé je dodnes toto slovo znakem příslušnosti k nějaké „elitě“. Ve své podstatě je toto slovo jen prst, ukazující na určitou sociální skupinu, disponující určitou úrovní řídících znalostí, překonávající ostatní vrstvy společnosti. Ale poněvadž v puškinské epoše nejvyšší úrovní znalostí takového druhu disponovalo dvořanstvo (ve statistickém smyslu), nejbohatší třída té doby, v běžném chápání se slovo „знать“ (znať) ztotožňovalo především ani ne tak s dostupem k samotným znalostem o řízení společnosti, jako s urozeností a bohatstvím, předávajícím se z pokolení na pokolení.
Skutečnými předky židů jsou obyčejní semitští kočovníci, početné kmeny, jichž se na konci druhého tisíciletí před naším letopočem spousta potulovala v pohraničních oblastech rozsáhlé staroegyptské civilizace. „Jev.genij“ se pro ně netrápí ne proto, že nechce, ale protože o nich opravdu nemůže vědět, neboť minulost a daleké příbuzenstvo, z jehož středu byl vydělen staroegyptskými eugeniky (ve smyslu uměle vytvořen) tento zvláštní kmen „ani ve světě živý, ani přízrak mrtvý[16]“ upadly již opravdu dávno v zapomnění. Ale to o nich, ztrativších schopnost k rozlišení dobra a zla, a proto stále „ohlušených hlukem vnitřní úzkosti“, je řečeno v Koránu, súře 45:31. A když bylo řečeno: „Vždyť Aláhův slib – pravda a hodina – není v něm pochybnosti,“ - řekli jste: NEVÍME, co je to hodina, MY JEN PŘEMÝŠLÍME NAD RŮZNÝMI MYŠLENKAMI, NEJSME SI NIČÍM JISTI.“ 32. A ukazovaly se jim ohavnosti toho, co vytvářeli, a postihlo je to, čemu se vysmívali.
Hlava 2: Vlnobití různých úvah
Kudy přichází do libovolného národního domu židovstvo, se v poémě neříká, jako se přímo nemluví ani o tom, že slovem „Jevgenij“ se musí čtenáři vybavit obraz sociálního jevu tak zvláštního, že obyčejnému vědomí lze jeho míru jedním slovem těžko vyjádřit. A proto (čehož si nikdo nevšímá), místo všem známého úvodního slova „итак“ (tak tedy, tedy, takže, čili – pozn. přek.) z kánonických textů básně, v originálním textu vidíme rozdělené „и так“ (a tak – pozn. přek), aby u čtenáře určité epochy, v souladu s principem doplňkové informace, dle míry toho, jak v kolektivním nevědomí dozrál obraz tohoto jevu, jako by sama sebou vznikla i otázka, básníkem nevyřčená: „A jak?“ - Jak nejstarší mafie proniká do libovolné národní společnosti?
Protože se na konci 20. století nakupilo dost informací o židovstvu, aby se o něm v kolektivním nevědomí zformovala ucelená představa, je důležité pochopit objektivní, a ne deklarovanou, mravnost této zvláštní společnosti, která se projevuje nejen v jejím chování, ale i v myšlenkách.
V tomto krátkém, ale obsažném, Jevgenijově vnitřním monologu je vyjádřena sociálně protiřečivá logika chování jak jednoho samostatně vzatého žida, tak i židovstva jako celku. Samozřejmě, každý žid chápe, že jen prací si může „zajistit jak nezávislost, tak čest“, ale v reálném životě se židovstvo jako celek (myšleno statisticky) vyhýbá výrobní sféře, svázané s fyzickou prací, a upřednostňuje práci v řídící sféře a jiných oblastech informační činnosti, a také v principu imitaci společensky prospěšné činnosti podle principu: co by nedělat, jen nepracovat. Ale činnost podobného druhu potřebuje určité znalosti a proto ne každý, obdařený od Boha rozumem, je schopný efektivní práce, zvláště v řídící sféře. A toto chápaje, Jevgenij prosí Boha o přídavek „rozumu a peněz“, protože židé mají pořekadlo: „Jen by bylo zdraví a peníze, ostatní si koupím.“ Skutečně, za peníze je možné koupit vše, kromě… vědění. Je možné koupit, zvláště dnes, i diplom-vývěsku, ujišťující veřejnost o přítomnosti znalostí v určité sféře činnosti u „předkladatele“, ale koupit samotné znalosti je nemožné.
Znalosti (vědění) je jediná věc na světě, která se neprodává, nekupuje a nevyvlastňuje, ani na příkaz vládce, ale k nimž je od Boha dán přístup, morálně-mravně podmíněný. Proto si lze znalosti osvojit jen skutečnou prací, ale při tom výsledky jejich realizace budou vždy svázány se typem psychiky člověka. Proto, znalosti jsou jen přídavkem (nadstavbou) k typu stroje psychiky.
Jevgenijova mravnost (nedeklarovaná, ale objektivní) se odkrývá v druhé části jeho „různých úvah“, a, jak vidíme, jejich projevy zde vstupují do opozice s úvahami o pravém předurčení práce a rozumu:
Ve výsledku je před námi sociální typ, dokonce ne s rozdvojeným[17], ale s „roz(s)trojeným“ myšlením: chápe, že prostředky k čestné prosperitě se musí v životě získávat poctivou prací, ale zároveň prosí Boha o peníze, tj. není proti tomu přežívat (užívat si?) „zdarma“ a celkově závidí povalečům a lidem „rozumu mdlého“. Jinými slovy, ve „vlnobití různých úvah“ židovského génia problikávají zjevné příznaky schizofrenie. A o tom, že ji Puškin rozeznal v kolektivním nevědomí židovstva dlouho před tím, než se projevila v individuálním vědomí jednoho samostatně vzatého žida, nás obeznamuje časopis „Petrohradský express/ Петербург экспресс“ č. 10(11), r. 1995, ve kterém ne nejchudší a ne nejnadanější židovský herec Michail Bojarskij na první straně přímo říká: „ Kéž bych byl chytřejší a bohatší…“ Přídomek „nuzný“ nedostal Jevgenij od Puškina náhodně: na začátku století byla v Rusku velmi populární bajka I. A. Krylova „Nuzný boháč/ Бедный Богач“. Uvádíme ji zde celou, protože zmíněná bajka, její osobité vyjádření v kolektivním nevědomí současnosti, je problém, který se Puškin na úrovni druhé smyslové roviny snažil v básni osvětlit.
Během znamenitého Boldinského podzimu r. 1830, básník věnoval tématu zvláštní pozornost ve „Skoupém rytíři / Скупом рыцаре“.
Ale vrátíme se k nuzákovým úvahám z „Měděného jezdce“
Nejdříve se v básni objevuje obraz národa, známý z „Domku v Kolomně“ pod jménem Paraša:
Očividně, proto Jevgenij i:
První pokus Jevgeniových pánů uklidnit s jeho pomocí ruské národy záměnou křesťanské ideologie (kuchařka Fekla) za ideologii marxistickou (kuchařka Mavra), neskončil úspěchem. O tom, že přezdívkou židovského génia Marxe byl Mavr, ví téměř každý, kdo se zajímal o historii marxismu. Ale ten, kdo se seriózně zabýval křesťanskou historií, také ví, že nejbližší souputnicí (bývalého šéfa bezpečnostních služeb Sanhedrinu, jednoho z jeho mladých a perspektivních spolupracovníků) žida Saula, zázračně se přeměnícího v křesťanského apoštola Pavla, byla žena přinášející oběť celibátu jménem Fekla. Takže puškinovský pseudonym pro křesťanství (taktéž svérázný prst, ukazující na určité kvality státní ideologie monarchistického Ruska počátku 19. století) se objevil v textu „Domku v Kolomně“ ne náhodou. My jsme se tak, díky jeho systému obrazů týkajících se celostného světa věcí a jevů, stali svědky jím předpovězeného (již v r. 1830) střídání podob marxistických činovníků, lehce překročivších věčnou vdovu – vládu (v daném případě sovětskou) – a najednou se měnících na demokraty:
To je kulminující, 50. oktáva „Domku v Kolomně“, na kterou Puškin dvakrát soustředil čtenářovu pozornost: vytvořil ji ze sedmi řádků (všechny ostatní oktávy básně mají řádků osm) a vybavil jí vlastnoruční ilustrací, obsahově doplňující text. Smysl obrazného doplňku: dát budoucímu čtenáři, nelenivému a zvědavému, tu informaci, kterou v Puškinově době ještě nebylo možné vyjádřit slovy. Jinými slovy, řeč je o vnělexikálních formách jednotlivých uměleckých obrazů, které vznikají v podvědomí na úrovni dohadů.
Skutečná Jevgeniova tvář je v „Domku v Kolomně“ pro „smetánku a mluvu“ zatím ještě zakrytá „Parašiným zrcátkem“, televizním vysíláním, které také Puškin předpověděl dlouho před jeho objevením se, v roli věna zlého génia.
Věnem jí bylo dáno
Je možné stručněji a věcněji popsat vzájemný vztah židovstva se současným televizním vysíláním, než to udělal Puškin v „Pohádce o mrtvé carevně a sedmi bohatýrech“?
Doposud židovský génius infomuje světovou společnost a jako dosud nemohou „Parašina zrcátka“ sdělit všechny pravdy, jelikož jsou prvotně, stejně jako všechny další masové sdělovací prostředky, majetkem „dívčiny“, která, zamilovaná do svého odrazu v „Parašině zrcátku“, dokonce, i když se „otřáslo celé hlavní město“, se stále jako dříve lehkomyslně a bezstarostně chechtá, jako Šamachaňská carevna:
Hlava 3. Postavím si sobě…
Pokračujíce linii „Domku v Kolomně“, v „Měděném jezdci“ Puškin, pouze svým vlastním systémem obrazů, popsal první pokus židovstva „uklidnit Parašu“:
To je originální text. A tak vypadá text všem známý, kánonický, přítomný ve všech předrevolučních a sovětských publikacích:
Je potřeba být velmi vnímavý ke všem detailům puškinovského textu, včetně interpunkcí, aby se čtenáři otevřela druhá, a zejména třetí smyslová rovina. Čtyři postupně stojící otazníky v originálním textu, konkrétně poslední (A ve skutečnosti?), nesou určitý smyslový náklad. Aby se svázalo manželskými pouty s ruským národem, bylo pro židovstvo skutečně nezbytné stát se národem, tj. odmítnout nároky na zvláštní místo ve všech formách řídící činnosti, neboť všechny národy Ruska a, ruský především, vztah typu „postavím si (sobě)“ nikdy nepřijmou, stejně jako nepřijmou biblickou logiku sociálního chování, která je nejjasněji a nejotevřeněji vysvětlena ve druhé hlavě „Knihy Kazatel“[18]:
Dále pokračuje sténání o vztahu moudrosti a hlouposti, které se odráží ve „vlnobití různých úvah“ Jevgeniových, ale, na rozdíl od jeho neschopnosti odpovědět sobě samému, co vlastně chce, Kazatel (Ecclesiastus) přivádí pevný závěr nesourodým úvahám o cílech židovstva jako celku:
Kapitola končí ortelem biblické davově-„elitární“ koncepci, potvrzením její hříšnosti a omezenosti, které jsou jen důsledkem její vnitřní protiřečivosti:
Logická protiřečivost „Písma svatého“, která není zřejmá z útržkovitého čtení fragmentů biblických textů, ničí celistvost lidského vnímání světa, způsobuje rozpolcenost mysli a formování kaleidoskopického idiotismu, jako nyní dominantního vnímání světa ve společnosti.
V těch dobách byl „král v Jeruzalémě“ vrcholem davově-„elitární“ části pyramidy v rámci biblické koncepce; výše bylo je jen nadžidovské znacharstvo, ale to není viditelné ani pro „apoštolům rovného“ Vladimíra, který vybral věroučení ruskému národu na doporučení periferie tohoto znacharstva, ani pro Kazatele. A shrneme-li výsledky nářků Kazatele a Jevgenijovy „různé úvahy“, vyjde najevo, že bezstarostným vykořisťováním cizí práce ve prospěch svých vášní došlo k tomu, že člověk začal nenávidět svůj život. Od tohoto momentu není člověkem, ale něco neurčitého, dostávající v „Měděném jezdci“ jméno „ni to, ni ono, ani ve světě živý, ani přízrak mrtvý“. A ačkoliv Kazatel sám vyrostl na práci předků, předat plody své práce potomkům je pro něj „marnost a velké zlo“. Od té doby se nikoliv přízrak komunismu, ale zlo starozákonního parazitismu šíří po světě. A toto zlo postavilo Západní civilizaci, žijící v úlitbách rozmarům současných Kazatelů a židovských géniů, na hranici zkázy.
Freud se mýlí. Celá Euroamerická civilizace, a především celá její „elita“, netrpí „Oidipovým komplexem“ vytvořeným a vnuceným jim samotným Freudem, ale „komplexem Kazatele“, podporovaným v nich Biblí.
Biblické téma je v „Měděném jezdci“ prezentováno nezvykle silně, a tomu mnozí vykladači tajemné poémy věnovali nejednou pozornost (viz např. práce I. V. Nemirovského „Biblické téma v Měděném jezdci“). Ale s ohledem na fakt, že všichni sami žili a tvořili v mezích davově-„elitární“ koncepce, nebyli schopni povznést se nad biblickou kulturu a tudíž nebyli schopni za Jevgenijovým jménem spatřit samotný fenomén židovstva, pochopit jeho „zvláštní“ místo v globálním historickém procesu a „mimořádnou“ roli ve formování a rozvoji Ruské civilizace.
V čem byla příčina Jevgeniova smutku? V chápání odsouzenosti židovstva, jako uměle vytvořené občiny? Na úrovni kolektivního nevědomí se židovstvo touží spojit s Parašou, tj. spojit se s rodinou národů Ruska jako plnoprávný člen. A z toho důvodu se samo musí zachránit před „dobrovolným“ mnohatisíciletým otroctvím, které mu vnutili Levité, „strážní lvi“ židovského stáda, obejitím vědomí skrz podvědomí na „sinajském pochodu“ a stát se, jako všichni, národem. A od těch dob se v kolektivním nevědomí přes „Tóru“ a „Talmud“ udržuje u židovstva syndrom „bohovyvolenosti“.
Blížící se revoluce v Rusku byla reálnou šancí projít touto cestou mezi „Skyllou“ klanové semknutosti a „Charybdou“ boží vyvolenosti, „ruku v ruce“ s Parašou, ale pro to bylo pro židovstvo nezbytné uvědomit si škodlivost všem národům nepochopitelného komplexu vlastní výjimečnosti.
Informační smrtí židovstva je v tomto smyslu přeměna židovské klanové občiny na národ. Celé období, v Puškinově představě, má zabrat tři generace (proto báseň obsahuje: a vnuci nás pochovají) od momentu začátku sebeidentifikace židovstva v říjnu 1917, kdy se masa provinčních židů nahrnula z okrajů Ruské říše a začala okupovat všechny klíčové posty nové sovětské státnosti. Přitom celá informace o původu židovstva, o roli staroegyptského žrečestva, v procesu přeměny obyčejných semitských kočovníků z otroků na úrovni vědomí do otroků na úrovni podvědomí, se důkladně skrývala periferií Amonova žrečestva až do kontrarevolučního srpnového převratu r. 1991 (nespočívá snad v tomto ono tajemství tak vyzývavé otevřenosti Borise Par-Amon-ova o tajemství židovstva?).
V systému staroegyptských pověr / věroučení je Amon bohem dutí větru.
Možná proto jsou v poémě větru přidávány vlastnosti bytosti téměř živé, oduševnělé. Přitom činnost větru se vždy jakoby zvyšuje přítomností deště, jehož obraz je v náboženských představách Slovanů a mnoha dalších národů spojen s projevy božských sil.
Tak se čtenáři obrazně přenáší vjem, že všechny Jevgenijovy činy, jak v první, tak v druhé části poémy, jsou doprovázeny nebo také řízeny větrem, zosobňujícím nějaké nepříjemné božstvo, s nímž je komunikace svázána s negativními emocemi. Z téhož pramene se dozvídáme, že paralelně byl bůh Amon i patronem lodníků na Nilu. Tohoto lodníka-převozníka potkáme v druhé části a tehdy si o něm povíme podrobněji.
Zatím, ukázavše na neschopnost židovského génia identifikovat své pastevce – znacharstvo kultu Amona, poukážeme jen na jeho mlhavé přání byť nějak snížit intenzitu kontroly ze strany „patrona lodníků Nilu“:
Dále jednou větou:
Puškin rozděluje (po umlčení) nereálný (vědecky – existenciální) svět židovstva a reálný svět všech ostatních lidí. Jinými slovy, Jevgenijovi se všechny nadcházející události dějí při odpojeném vědomí, tj. ve snu. A co ve skutečnosti?
Hlava 4. „Zlé“ vlny a „malý ostrov“
Pro běžné vnímání (první smyslová rovina) je povodeň valící se na město hroznou událostí, jejíž příčinou je změna směru toku řeky Něvy pod vlivem západního větru.
Tři tečky na konci dvou vět dávají najevo přítomnost textu se zprávou oznamujícím doplňující informaci se zamlčením, tj. informaci druhé smyslové řady, přičemž se tato informace obsažně rozkrývá nesladěnými pády zájmena „jejich“. Poněvadž na úrovni druhé smyslové řady je řeka obrazem davu, je hrůza blížícího se dne, hrůzou před nadcházející vzporou davu, živelnou a nelítostnou. „Národ je vždy a pro všechny děsivý, když se jeho nářky slévají do v jeden celek…“, psal Puškinův současník M.M. Speranskij (1772 – 1839) ve svých „Projektech a zákonech/ Проектах и Законах“ . Ale čí „bujné vrtochy“ nemohl dav překonat? Kdo jsou ti „jejich“, na něž se básník pokouší soustředit čtenářovu pozornost? Odpověď leží na povrchu, ačkoliv není vyjádřena přímo: ve směru větru, vyprovokujícího rozvodnění Něvy, větru Západního.
Negramotná masa ruských rolníků, upřímně se snažící o harmonický život v mnohonárodnostním moři Ruska, opravdu nemohla přemoci silné (bujné) vrtochy internacionalismu prozápadní liberální inteligence. Podměna pojmů „mnohonárodnostní“ za „internacionální“ (tj. rusky - mezinárodní), provedená ve vědomí mnohonárodnostního stáda „těsnícího se malým národem v črtách osedlosti“, zabezpečila nezbytné podmínky pro nelítostný boj všech národnostních skupin za zájmy mezinárodní klanové občiny rozeseté mezi národy Ruské říše, jejíž představitelé se lehkomyslně opíjeli výhledem na masy rozzuřené revoluční rétorikou:
Dále je dobře vidět, že výše uvedené rozkódování nesprávného skloňování přídavného jména „jejich“, jsou pravdivá. Řeč je o západních větrech (od zálivu), západním vlivu, který uvařil revoluční kotel národní nespokojenosti, jenž se navalila na vládní instituty prohnilé monarchie, neschopné začátkem XX. století zabezpečit nezbytnou kvalitu řízení ruské civilizace.
Obraz zvůle, kdy davově-„elitární“ právo, zformované na základě biblické koncepce, se zašlapává „revoluční zákonností/legitimitou“, je prezentován obrazně a jasně. Působí to dojmem, jakoby byl Puškin skutečně svědkem projevů scén strachu liberální inteligence zabředlé v korupci, alkoholismu, rozvratu vládnoucích tříd před bestiálním vztekem davu, uvěřivšího ve své osvobození. Zvnějšku revoluční procesy vypadají vždy živelně a neřízeně, tj. jakoby jdoucí zdola, a proto to normálně vypadá, že „vlny národního hněvu“ samy vtrhají do podzemních sklepení. Nicméně, jedním neruským slovem „kanály“ básník upozorňuje čtenáře na existenci druhé smyslové řady popisovaných jevů, mající na mysli skrytý mechanismus umělé kanalizace těchto procesů zvenčí.
Triton je starověký mořský démon. V řecké mytologii je synem boha moří Poseidona a vládkyně moří Amfitríty, obývající s nimi zlatý dvorec na mořském dně. Existují legendy o závodech Tritona s Héraklem, o soubojích Tritona s Dionýsem, a o tom, že Tanagrijci za krádeže jejich skotu usekli ve spánku Tritonovi hlavu. Co chtěl Puškin říci srovnáním kamenného města Petropole s obrazem vynořivšího se tritona, je diskutabilní otázka. Nicméně, historie poříjnového Ruska již jednou názorně předvedla fungování mechanismu stětí hlav těm, kdo považovali cizí majetek za majetek vlastní. Podíváme se, co ukáže historie posrpnového Ruska. A i když pro liberální inteligenci jsou národní masy, vrhnuté do revoluční přeměny, jako předtím zlí zločinci, ohrožující „svaté právo“ soukromého vlastnictví, nicméně, Puškin slovem „jak“ se s ní jakoby rozchází v náhledu na procesy, ukázané obraznou formou, jenž se přesto staly krutou realitou o století později.
Jeho chápání těchto procesů je mnohem hlubší, než u jeho současníků: rozlišuje běžnému vědomí viditelné strukturní a neviditelné bezstrukturní řízení. A o tom, že řeč je o řízených destruktivních procesech, hovoří následující věta:
Klíčové slovo je v ní záď (корма). Ve shodě se slovníkem V. I. Dála „kormidlo“ (кормило) je volant pro řízení, „záď“( корма) (lodi) je zadní konec nebo část protilehlá přídi. Touto jednou krátkou větou je v obrazové formě podávána informace o dvou stranách jednoho a téhož revolučního procesu: z vnějšku viditelného, zdánlivě neřízeného, když se prudce mění směr pohybu státního korábu, a vnitřního, častokrát obyčejnému vědomí hluboce skrytého, systému řízení, jehož úsilí je soustřeďováno na metody vlivu na nejnižší vrstvy obyvatelstva takovým způsobem, aby ty tvořily s entuziasmem cizí dílo, jako své vlastní. Druhá strana revolučních otřesů na úrovni kolektivního nevědomí je někdy chápána jako „židovsko-zednářské spiknutí“.
Revoluce v Rusku, bez ohledu na to, vzniká-li zespodu nebo zvrchu, je především ztroskotáním obvyklých forem existence: jako bouří jsou rozneseny věky se skládající mezi hierarchické svazky-mosty na různých úrovních davově-„elitární“ pyramidy, otřásá se stará bagáž historické vědy a přestávají být významné (plují) obvyklé autority.
Většina prostých lidí, zaměstnaných všedními starostmi o chléb svůj vezdejší, nebyla schopna uvidět a zorientovat se v mechanismu řízení skrytých hybných sil revolučních bouří. Nechápajíce „velkou politiku“, z důvodu nedostatku vzdělání a volného času pro správné pochopení sociálních jevů, stávají se předmětem této politiky. Je přirozené, že v jejích ničivých následcích vidí známky Božího hněvu a, tudíž, připisují vněsociální úrovni řízení sociální logiku chování, která Mu není vlastní.
Slovy M.J. Saltykova-Ščedrina, „Dokonce i mužik se nebojí vnitřní politiky, prostě proto, že jí nerozumí. Utiskuj ho a on si o tom bude myslet, že to není „vnitřní politika“, ale jednoduše boží dopuštění, jako mor, hlad, záplavy, jen s tím rozdílem, že tentokrát to vypadá, že toto dopuštění způsobil pompadour (úředník-správce – pozn. aut). Je potřeba, aby (mužik – pozn. aut) chápal, co je to vnitřní politika? Názory na toto téma se mohou různit; ale já, ze své strany to říkám přímo: dávejte si pozor! Protože, jakmile mužik pochopí, co je vnitřní politika, je n-i-ni, c’est fini! (hotovo)“ – „Pompadůři a pompadůrky“.
Ale i na vrchních stupních davově-„elitární“ pyramidy (nad carem jsou v hierarchii řízení pouze okultní klany znacharů a žreců) se chápání podmíněnosti příčin a následků mnoho neliší od nižších stupňů, které „elitární šlechta“ zmiňuje jako davy. Básník překvapivě jemně a obrazně ukazuje obsahovou shodu dvou davů prostřednictvím jejich neschopnosti odlišit v kultuře obvyklý obraz Boží od Opravdového Boha, jako nadvesmírné reality.
Předpověď panovníkovy zkázy a hrozivého roku silných otřesů základů impéria je v básni zobrazena prostřednictvím obrazu povodně v hlavním městě. Málokdo z vykladačů „Měděného jezdce“ věnoval pozornost tomu, že obraz cara hledícího „smutnýma očima“, daný v Puškinově básni, se nepodobá obrazu Petra I., ale je blíže popisu velmi pobožného, soudě dle zápisů v deníku, Mikuláše II[20]. I Státní duma, jako zákonodárný řídící orgán, poprvé vznikla v době jeho vlády.
Existuje výraz „lidské moře“. Náměstí hlavního města, zaplněné davy demonstrantů během únorové a říjnové revoluce r. 1917, kdy dokonce i podle předpokladů francouzského velvyslance Maurice Paléologua, vyšlo do ulic okolo milionu obyvatel Petrohradu, skutečně z vrchu vypadaly, pokud ne jako moře, tak jako jezera, s přitékajícími lidskými řekami.
Po zničení SSSR se stalo módním udržovat v masovém vědomí mýtus o sociální harmonii mezi představiteli předrevoluční řídící „elity“ a prostým lidem. V podstatě během Puškinových časů v moři národní bídy vynikaly carské paláce a paláce šlechtických velmožů nejen jako mistrovská díla architektury, jak na ně vzpomínají naši současníci, ale především jako ostrovy vybraného luxusu, nedostupného těm, z jejichž práce a talentu vznikaly. Ale kromě daného místa, je ostrov v básni vzpomínán třikrát. Poprvé v úvodu:
Podruhé na začátku popisu povodně – revoluce:
A potřetí v závěru:
Máme tu co do činění s popisem procesu rozkvětu a degradace prozápadní řídící „elity“ Ruského impéria, jako součásti davově-„elitárního“ programu biblické civilizace, ale klíč k rozšifrování je ve větě: „Palác se zdál smutným ostrovem“.
Dle slovníku V.I. Dála slovo „ostrov/остров“ pochází z „ost/ ост“ – hřeben, vrcholek podvodní hory. Taková hora, rozdělená povrchem hladiny, je přírodní obdoba davově-„elitární“ sociální pyramidy. Vrchní, viditelná (ostrov), je obrazem vládnoucí „elity“, pro kterou spodní, skrytá pod vodou „obraz davu“, jakoby neexistuje, ačkoliv na ní stojí. Základní předurčení řídících činovníků bez ohledu na typ společensko-ekonomické formace, je zvyšovat kvalitu celkového řízení. Pokud řídící činovníci této potřebě společnosti nevyhovují, společnost má právo se jich zbavit: buď revoluční cestou (jako v říjnu r. 1917, kdy došlo k zaříznutí řídící elity, jinak řečeno větou: „Něva zatopila ostrov“); nebo evoluční (což zatím pozorujeme po srpnu r. 1991), pomocí rotace kádrové základny bez výměny koncepce řízení.
Avšak, jakýkoliv pokus o zlepšení kvality řízení takovým způsobem v podmínkách, kdy dřívější koncepce řízení se historicky vyčerpala, je očividně odsouzen k nezdaru. Puškin to předvede v závěru básně, po čemž se stane zřejmé, že zvolená cesta rozvoje, bez výměny koncepce řízení, bude v Rusku neúspěšná (nevyrostlo tam ani stéblo trávy).
Tak se v obrazové formě odehrává varování: „nové“ řídící kádry, navázané na staré rodově-klanové svazy, budou krást ještě více než ti před nimi, ale úroveň řízení nemohou pozdvihnout do té doby, dokud se společnost nezbaví „Starého zákona“ (na nějž ukazují slova básně: „chatrný domek, hadry vetché, domeček vetchý) lichvářství a nepochová jeho věrného sluhu Jevgenije.
Po Říjnové bouři Rusko pět let plálo ohněm občanské války, během níž se stará kádrová základna řídících činovníků, vedená carskými generály, vrhla na nebezpečnou cestu pod hesly o záchraně národa ve vlastním (společenském) domě před „komunistickou nákazou“, bez chápání toho, že „komuna“ a „společnost“ jsou jen latinský a ruský prst, ukazující na jeden a tentýž sociální jev.
Co vzešlo z pokusu „záchrany tonoucího národa“ dobře ukázala následující historie, která, dle názoru F. I. Tjutčeva, již za puškinovských dob na sebe vzala úkol chránit Rusko: „Skutečným obráncem Ruska je historie; v průběhu třech staletí neúnavně řeší ve prospěch Ruska všechny útrapy, jimž vystavuje svůj tajemný osud.“ (Úplné sebrané spisy, vyd. 8. Str. 432)
Tajemství osudu židovstva, jako sociálního jevu, nebylo dodnes odhaleno. To tajemství je spojeno s tajemstvím osudů mnohých národů, ale tajemství „zvláštních“ vztahů židů s ruskými národy je jedním ze zvláštních témat puškinovské tvorby. Toto téma se tak či onak prolíná napříč jeho mnohými díly, i když do nich často přímo nezasahuje:
Je toho zde uvedeno dost, aby První básník Ruska dostal cejch antisemity. A přesto většina „puškinistů“ v našem státě jsou židé. Je to zvláštní láska, více podobná silné cenzuře, při které jakákoliv odchylka v chápání smyslu puškinovských obrazů od chápání židů–puškinistů, je v mžiku prohlášena za absurdní, odporující zdravému rozumu, antivědecká a, z důvodu zvláštního postavení židů v prostředcích masových informací, vydavatelské práci, nemůže mít přístup ke čtenářům. Ale je skutečně tak nenucené ve své „ochranitelské činnosti“ směrem k Puškinovu odkazu samo židovstvo, nebo má též své „psy strážné“?
Hlava 5. Lvi strážní
Je známo, že Puškin byl velkým mistrem mystifikací. „Měděný jezdec“ je jimi naplněn až po strop. Zvenku je text jakoby svázán s obecně známými pamětihodnostmi Petrohradu, ale tato vazba je velmi podivná. Obsahuje zvláštní systém informačních zamlčování, která, dokonce i v případě přímého prozrazení, nemohla být pochopena, a tím spíše přijata čtenáři - Puškinovými současníky. Tak například, Senátní náměstí se nikdy nejmenovalo Petrovo. V plném a věrohodném textu básně, na rozdíl od všech předchozích publikací, slovo „petrově“ je uvedeno s malým, a ne s velkým písmenem. „Petros“ v překladu ze staroegyptštiny znamená skála, kámen, a proto, především, měl Puškin na mysli náměstí dlážděné kamenem. Tehdy dláždili i dřevěnými hranoly, ale v druhé části básně autor odhalí smysl tohoto jinotaje:
V době, kdy byla báseň napsána, dle slovníku V.I. Dála, slovo „новой [novoj]“ znamenalo jiný, druhý.
Obrázek 1. Plán Senátního náměstí (nyní nám. Děkabristů)
10 – památník Petra I.; 11 – Lavaljův dům; 12 – budova Senátu; 13 – budova Koncilu; 14 – oblouk s postavami „géniů“, spojující budovy Senátu a Koncilu; 15 – Konnogvardějská manéž; 16 – Isakyjevský chrám; 17 – dům Lobanova-Rostovského; 18 – hlavní Admiralita
Budeme-li posuzovat text básně v návaznosti na konkrétní popisované místo a čas (je známo, že hovořit o pravdě „všeobecně“ nemá smysl; pravdivé chápání toho či onoho jevu je vždy svázáno s určitým místem a časem), první smyslová řada ukazuje na stávající literární pamětihodnost, dům Lobanova-Rostovského, který byl v r. 1853 obravdu nový (postaven v letech 1817 – 1820 na základě projektu známého architekta O. Montferranda). Jak je vidět z obr. 1 , tento dům se odlišuje od ostatních ostatních budov v jeho okolí tím, že je na pozemku, mající tvar pravoúhlého trojúhelníku a proto vypadá z pohledu ptačí perspektivy jako lomená pyramida položená na bok. Jeho hlavní průčelí, obrácené k Admiralitě, je v centru ozdobeno osmi korinstkými sloupy. Stávající, velmi známé sousoší dvou lvů, stojí na „vyvýšeném vchodu“, přiléhajícím k oblouku tohoto domu-pyramidy spolu s vytvořenou postavou Jevgenije, připomínajícího Napoleona (bez klobouku, s rukou překřížnou) a je to mystický spojující článek první smyslové řady básně s řadou druhou a třetí.
Je známo, že za vlády Romanovců byly v Rusku Senát a Koncil, a také Nejvyšší sovět SSSR a UV KSSS v době sovětské vlády, zapřaženi do potahu biblické koncepce světové „vlády“ židovstva nad všemi národy s jejich dědictvím. Všechny níže uvedené instituty vládní moci, včetně řídících struktur prostředků masových informací, výrobních podniků, uměleckých svazů, různých dobrovolnických organizací a fondů, byly prolezlé představiteli mezi(inter)nacionálního mafie natolik, že ani jedno řešení ve třech důležitých oblastech společenského života , informace, personalistika a finance, nemohlo být přijato bez jejich účasti. Lze říci, že prostřednictvím židovstva se uskutečňovala absolutní kontrola všech článků strukturního a bezstrukturního vládního řízení. Samo židovstvo bylo přitom jak prostředkem, tak obětí totalitního systému, poněvadž z jeho prostředí pravděpodobně i vyšli, takzvaní revolucionáři a disidenti, kteří, doslova jako termiti, rozžírali samotný systém do té míry, dokud se nadobro nerozpadl.
Přes mystickou vazbu „jako živých mramorových lvů strážných“, z nepochopitelných důvodů, z nichž se v historii globální civilizace odněkud zjevilo židovstvo (s Jevgenijem jsme se rozloučili v předvečer povodně), se otevírá druhá smyslová řada básně. Mystika Puškinem popsané scény je v tom, že na Senátním náměstí existují dvě budovy se lvy u vchodu. Jsou umístěni, jak je vidět z uvedeného na obr. 1, na dvou protilehlých rozích náměstí: jihovýchodním, daleko od „Měděného jezdce“ je dům Lobanova – Rostovského, a na severozápadním, blízko „Měděnému jezdci“, je Lavaljův dům, který tvoří jediný architektonický komplex se senátem a Koncilem.
Obrázek 2: Oblouk sjednocující Senát a Koncil se dvěmi sochami "géniů".
Obrázek 3: Socha "génia"
Poslední jsou spojeni obloukem (obr. 2) se sochami „géniů“ (obr. 3), kteří jakoby sedlají dvě hlavní vládní instituce období dynastie Romanovců. Zmíněný oblouk původně posloužil k zrození známé předrevoluční slovní hříčky: „Svinský Synod a lopežný Senát žijí z dárků“ (Čeština nemá slovní hříčku odpovídajícího smyslu. Vtip je schovaný, kromě expresivního pojmenování činnosti institucí, v posledním slově věty v originále: „Скотейший Синод и грабительствующий Сенат живут подарками“ – подарками = dárky; подарок = dárek. Под арками = pod oblouky – pozn. přek). Oficiální názevy těchto imperátorských institucí byly: Posvátný synod a Vládnoucí senát. (A zde je druhá část vtipu: Святейший (svjatějšij) x Скотейший (skotějšij) = nejsvětější x svinský – synod; Правительствующий (pravitělstvujůščij) x грабительствующий (grabitělstvujůščij) = vládnoucí x kradoucí – senát – pozn. přek). Tak v hříčce se obehrává souznění: Svinský ve vztahu k Synodu; a kradoucí ve vztahu k senátu (vládnoucí činovníci v Rusku vždycky kradli).
Fasáda Lavaljova domu, vedoucí na nábřeží Něvy, jako i fasáda domu Lobanova-Rostovského, má vstup se dvěma lvy. Avšak na rozdíl od domu Lobanova-Rostovského, který (přinejmenším do nedávna) není ničím pozoruhodným označen v historickém plánu, dům Lobanova-Rostockého sehrál v osudu Ruska významnou roli, protože bezprostředně v bouřlivých dvacátých letech XIX. století vstoupil do kroniky kulturního a občanského života Petrohradu. Za jeho zdmi se nacházeli děkabristé, nakažení „módní nemocí“, zednářstvím, před povstáním 14. prosince 1825. Svůj vztah k „nemoci“ Puškin vyjádřil půl roku před tragickými událostmi v „Scénách z Fausta“.
To je odpověď puškinovského Mefistofela na otázku puškinského Fausta: Co se tam bělá? mluv, počemž puškinovský Faust, na rozdíl od Goethova Fausta, rozhoduje:
Všechno bylo utopeno, tj. „odříznuto“ v souladu s pokynem, uvedeným básnickou formou půl roku před událostmi na Senátním náměstí. Co se týče druhé smyslové řady v odpovědi puškinovského Mefistofela, je v něm řeč o historických cestách povstání nositelů „módní nemoci“ v Rusku, které byly Puškinovi opravdu dobře známy. Opravdové, tj. ekonomické příčiny migrace židovstva ze Španělska do Holandska, byly o sto let později dobře ukázány Lionem Feuchtwangerem ve „Španělské baladě“.
„Španělský koráb třístěžňový“ je galeona[21], jediný typ lodí těch dob, na který se vešlo tři sta lidí. A též je známo, že ze šestiset členů, náležících k tajným (severní a jižní) společenstvím a spolupracovníkům děkabristů, se více než polovina počítala za členy různých zednářských lóží[22]. Vztahy s představili těchto společenství měl Puškin v té době složité. Soudě podle dopisů, s jedním z nich málem došlo na souboj. Zednářské opičení se po západu, bez chápání konečných cílů hráčů, na „zasvěcování“, bylo Prvnímu básníku Ruska protivné.
Židé po vyhnání ze Španělska, se zlatem nakradeným prostřednictvím lichvaření, utíkali po moři do Holandska, po čemž intenzita expanze židovského kapitálu v Evropě prudce vzrostla. Tato expanze neminula ani Rusko. O století později se stane příčinou mnoha jeho pohrom a otřesů. Takže Puškin měl seriózní základy pro oznámení své varianty řešení otázky, pozdvižené Faustem a v obrazové formě odhalené puškinovským Mefistofelem.
Básník by i sám nebyl proti „vše utopit“ před tím, než se katastrofa rozroste a expanze doktríny „Deuteronomia-Izaiáše“ s nemyslícími vykonavateli, kterými byli převážně židé, završí.
Leč, proces expanze pokračoval, protože nešel „sám o sobě, jako hmoždíř s babou Jagou“, ale pod kontrolou „lvů strážných“, Levitů. Abychom odkryli historickou záhadu, kterou nám chtějí prezentovat jako tajemství židovstva, musíme odhalit oponu nad jednou z nejstarších hádanek, kterou lidstvu zadali Levité. A proto je třeba číst velmi pozorně nejen to, co otevřeně oznamují, ale také pozorně naslouchat tomu, co důkladně zamlčují. Z těchto hledisek zanalyzujeme „psaní“ jednoho ze současných Levitů, který možná dovedl rozeznat i „Oidipův komplex“, dochovávající se v nějaké míře u člověka na biologické úrovni, ale nějak nezatoužil spatřit „komplex Kazatele“, skutečně existující na úrovni sociální:
To jsou úryvky z monografie S. Freuda „Člověk Mojžíš a monoteistické náboženství/Der Mann Moses und die monotheistische Religion“, napsané v r. 1938.
Co znamenalo pro kočovníky, vyhnané z civilizovaného Egypta do vyschlé, zcela pro život nevhodné Sinajské pouště, „umělé spojení, hmatatelnější, než veškerá tradice“?, Freud o tom přímo nemluví, ale něco, co můžeme sami uhádnout, pokud napodobíme, na jeho radu, starověkou situaci a srovnáme ji se současnou. A zde objevíme, že celá současná historie, opírající se o písemné prameny, svědčí o tom, že židy odevšad vyhnali z důvodu jejich speciálního „umělého spojení“, nepochopitelného a nepřijatelného pro okolní národy. A výhradně druhá kniha Tóry, „Exodus“ nám objasňuje historii dobrovolného útěku židů. Ale tehdy byla jedna ze dvou možností: buď ve starověkém Egyptě nebyli židé, a v zajetí se náhodně vyskytli nějací obzvláště svobodomilní kočovníci, kteří si z nějakého důvodu nepřáli přidat se k blahobytu civilizačního[23] rozvoje (otroctví v té době bylo jevem běžným a všeobecně rozšířeným); nebo proces zajímání, a egyptské zajetí spolu za ním následujícím dvaačtyřicetiletým „Sinajským čundrem“ nebyly náhodné, a byly v podstatě etapami individuálního experimentu úrovně globálního významu. Ale tehdy tyto, z vnějšku zdánlivě mezi sebou nepropojené excesy, vypadají jako pečlivě zplánované a tvrdé, v celém rozsahu řízené akce Amonova žrečestva směrem k obyčejným kočovníkům s jejich „umělým spojením, hmatatelnějším, než veškerá tradice“, po kterých kočovníci, jenž se dříve ničím nelišili od ostatních, se „zázračně“ změnili ve zvláštní stmelenou společnost, kterou nyní vnímáme jako židy. Abychom rozebrali, ve jménu jakých cílů a kdo mohl natolik důsledně realizovat v čase dostatečně dlouhotrvající akci (řeč je o plánování akcí na dobu třech až čtyřech generací), je nezbytné pochopit, kdo byli Levité a jaká byla jejich úloha v procesu přeměny lidí na vydrezurované „bioroboty“. V tom nám opět pomůže S. Freud:
Ve výše uvedené ukázce není tak důležité, o čem hovoří Levit současnosti, jako to, co zamlčuje. Otevřeně vystavil vylhané dilema: Levitští písaři byli Mojžíšovi lidé? Nebo Mojžíš patří k Levitským písařům? (je známo, že Mojžíš, jako následně Kristus a Muhammad, sám nic nepsal), Freud svým systémem zamlčování zakrývá čtenáři přístup k technologii zformování obrazu biblického Mojžíše Levitskými písaři, dovedně nahrazujícími Mojžíše historického[24]. Navenek to vypadá, jak je uvedeno v básni:
Ve skutečnosti je vše naopak: „lvi strážní“ jsou Levité již více než tři tisíce let, pevně osedlavše židovstvo, prostřednictvím této, nejstarší mafiánské společnosti, řídící činnost mnohých národnostních davů západní civilizace. Proč jsou v básni dva lvi? Odpověď na otázku, a také na otázku o tom, kdo koho osedlal, můžeme najít v knize Alberta Révilla „Ježíš Nazareťan/ Иисус Назарянин“, vyd. r. 1909.
Talmudický traktát, nadepsaný „Pirke Abot/Пирке Абот“, (rusky „Aforismy starců“), jeden z nejstarších v této objemné kolekci, nám dal výchozí bod, postrádající jakýkoliv historický význam, této tradiční teorie: Mojžíš, říká, dostal Zákon na Sinaji a předal ho Jozuovi. Jozue ho předal Stařešinům; Stařešinové Prorokům, Proroci lidem Velkého shromáždění (nebo Velké synagogy), Ti poslední dali tři pravidla:
• Buďte rozvážní ve svých soudech
• Dbejte na to, abyste měli hodně žáků
• Vystavte ohradu okolo Zákona
Od těch dob začínají zmínky o učencích, kteří byli vynikajícími vůdci při přenosu a výkladu Zákona. Největším z nich byl Simon Spravedlivý, poslední z představitelů Velké synagogy (okolo r. 230 pr. Kr.) a jeho učení lze shrnout: „Svět se potvrzuje na třech věcech:
• Zákoně
• Kultuře
• Dobročinnosti“
Následníkem Simona Spravedlivého byl jakýsi Antigon ze Sicho; jeho moudrost se soustředila na následující ponaučení, ve kterém je patrný, výjimečně, řecký vliv: „Nepodobejte se těm služebníkům, kteří slouží pánu za účelem výplaty; podobejte se těm, kteří plní své povinnosti, nepřemýšlejíce o odměně, a bude mezi vámi strach Boží“.
Po tomto Antigonovi lidé, stojící v čele rabínského učení, z nám neznámé příčiny, následují po dvou.
Nejpravděpodobnější je, že tento dualismus znamená neshodu v úhlech pohledů a tendencí, nedosahujících, nicméně, skutečného rozkolu.“
Mimořádné možnosti tandemu v rozličných činnostech jsou vnímavým lidem dávno známy, ale nevšímavým a nemyslícím o nich není známo nic, a proto nechápou, proč, zaprvé, jsou vyšší představitelé potřeba dva, a zadruhé, proč rozdíl v jejich úhlech pohledů nevede k rozkolu, a navíc k nepřátelství. A efektivnost činnosti na tandemovém principu je možné v historii objevit dlouho před Antigonem ze Sicho. Ale daná část z knihy Alberta Révilla hovoří o tom, že Levité ho začali používat po střetu s dialektikou starých Řeků, kteří, jsouce ve své podstatě materialistickými ateisty, se snažili takovýmto způsobem odstranit subjektivitu v hodnocení objektivních procesů. Toto je metoda, a jako metoda je nad jakoukoliv ideologickou formou, protože prošla zkouškou času: zmínky o ní jsou i v dobách, kdy již ve společnosti zcela vládl idealistický ateismus: „Pravdivě též říkám vám, že, pokud se dva z vás na Zemi shodnou žádat o cokoliv, pak to, čeho byste nežádali, bude od Otce Mého Nebeského,“ Evangelium podle Matouš, kap. 18, v. 19.
Ale monopol na znalosti metodologie je vyšší princip, kterým vládne znacharstvo při komunikaci s davem. Jen ona poskytuje neomezenou moc v davově-„elitární“ logice chování společnosti a proto již následující verš Evangelia podle Matouše uzavírá nezasvěceným přístup k pochopení a osvojení si tohoto principu v praxi: „neboť, kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu Mém, tam jsem Já uprostřed nich“. To je velice vysoká úroveň hermetismu, neboť zdaleka ne každí „tři“ se mohou sjednotit ve jménu dosažení společného cíle.
Nicméně, v kolektivním nevědomí ruského národa je vše pro odhalení jakéhokoliv hermetismu: „Jeden rozum je dobrý, dva jsou lepší“. Toto národní rčení znají všichni. Ale proto, aby šlo čelit hermetismu minulých a současných Levitů, je třeba chápat i jeho doplňky: „Jeden rozum je dobrý, dva jsou lepší, tři jsou k ničemu“. Nebo ještě lépe: „Ум да умец, да третий дубец“
Hájíce své úzce egoistické zájmy, židé obyčejně používají hesla „starosti o bližního“, ale přitom nikdy neříkají přímo, koho považují za svého bližního, a koho za vzdáleného. Pokud se na ně budeme dívat skrze prizma doktríny: „Deuteronomium-Izajáš“, potom jsou všichni, kromě židů, pro židy vzdálení. Odtud definice národa T. Herzelem, která významově více odpovídá definici mafie: „Skupina lidí společné historické minulosti a všeobecné uznávané přináležitosti k ní v současnosti, soudržná z důvodu existence společného nepřítele.“ Jak je zřejmé z textu, Jevgenij nebyl vylekaný, ale obával se, tj. cítil se pod tlakem obav nemajících vztah k realitě.
Židovstvo se svými subjektivními cíli, vsugerovanými mu staroegyptským znacharstvem prostřednictvím zasvěcených Levitů, se podvědomě cítí osamělé v proudu výměny generací mnohých národů, protože objektivní cíle rozvoje lidstva nikdo, kromě Boha, nezná, ačkoliv věda a náboženství popisují dle míry svého chápání všeobecného chodu věcí ty, či ony možné varianty předurčení lidstva na Zemi. Proto, pokud se v první části básně setkáváme, ve vztahu k Jevgenijovi, s přídomkem nuzný, nuzák, potom ve druhé části je již nuzný hlupák. Ale co čteme v předmluvě k básni:
Tak se prostřednictvím verbálního rýmu (řeka – nesla se, člun – směřoval) vyjadřuje absence a existence subjektivních cílů hnutí.
Nízkofrekvenční sociální procesy, tj. procesy, jejichž perioda je násobně delší, než perioda aktivního lidského života jsou, zpravidla, skryty obyčejnému vědomí, a proto se básníkovi zdají ve formě nevědomých („lehkovážných“) obrazů. Puškin o tom hovoří speciálně v poslední, 22. oktávě předmluvy „Domku v Kolomně“-
Donést tuto „lehkovážnou“, tj. z kolektivního nevědomí ruského národa přijatou informaci čtenáři, je možné jen jejím kódováním tj. vybavit mimo lexikální obrazy v čase přesným a stabilním slovem-mírou, převádějící je na obrazy vědomé. Stejně, jak tento stav popsal Puškin v „Egyptských nocích“:
„Slova živá a nečekaná“ jsou zobrazení na úrovni vědomí existence „uspořádané mysli“ ve vztahu k nevědomému vidění rozvoje sociálních procesů. Samozřejmě, že v každém historickém okamžiku živá slova rodí ve vztahu k těmto jevům své obrazy, které také tvoří druhou, ale někdy i třetí smyslovou řadu díla.
Hlava 6. „Chci Ti porozumět…“
Proto, aby další popis druhé a třetí smyslové řady „Měděného jezdce“ nevyvolával u čtenáře rozpačité dotazy, jsme nuceni udělat řadu důležitých odbočení.
Nejblíže ze všech došel k rozšifrování vzájemného vztahu rytmu a obrazu v Puškinově tvorbě A. Bělyj v knize “Rytmus jako dialektika“ a Měděný jezdec[26]. A ačkoliv se autor snažil „algebrou ověřit harmonii, zvuky ukázav“, nicméně jeho studie rytmických křivek textu má mimořádný význam v procesu odhalení druhé smyslové řady básně. Zřejmě je v tom jedna z příčin ignorování takové seriózní práce „puškinisty“, která se ani jednou, od momentu svého vzniku, nedočkola dalšího vydání, a proto je nedostupná širokému okruhu čtenářů. Abychom prokázali účinnost našich výzkumných metod, přinášíme k ní zde doslov, napsaný samotným autorem, s našimi kometáři pod čarou.
„Rozpoznání křivek rytmu[27] a jejich podivuhodný vztah ke způsobu porozumění příběhu nás přivádí do oblasti posuzování velmi závažných otázek týkající se psychologie kreativity a psychologie vnímání uměleckých děl.
Vyvstává otázka, proč křivka odpovídá smyslu? A jak odpovídá?
Především, jak odpovídá, v jakém smyslu odpovídá a jakému smyslu odpovídá? Namítají: „Co znamená jakému smyslu? Cožpak smysl uměleckého díla není jeden?“ A v tom to je, že zřejmě není jeden; jeden smysl jest šabona/razítko pochopení/vědomí, otisknuté na dílo nebo kritikem interpetujícím dílo, například, Bělinským, nebo také samotným autorem; druhý smysl je smysl, vložený do samotné dynamiky tvorby sociálním zákazníkem, nebo kolektivem, jehož je básník propagátorem; a tento smysl, dynamizující zvukem tématu, především vyvolává v umělci odpovědní zvuk; umělec je ozvěna: „Takový jsi i Ty, básníku“, říká Puškin; umělec reaguje na objednávku rytmem, vůlí k tvorbě, vůlí k zobrazení, ale nikoliv rozumem/uvážlivostí, a ani emocí; rytmická konstrukce, to je téma objednávky v umělcově vůli; promyšlení zakázky umělcem ve vůli umělce; promyšlení zakázky umělcem je post-faktum; podobá se doprovodu; vůbec nejsem povinen svazovat tóny Beethovenovy hrdinské symfonie s Napoleonem; mohu v symfonii prožívat hrdinské úsilí komunardů, ale ne Napoleonovo; nebo: si mohu místo Napoleona představit Alexandra Makedonského; nakonec: nemusím si představovat nic; a právě proto nejsou tóny symfonie bezvýznamné; pro hudebníky je podpůrný text nejčastěji textem vnuceným, připomínající nabízené berle těm, kteří neumějí chdit po tónech. Co se týče hudby, je to víceméně jasné muzikálně gramotnému člověku.
Co se týká poezie, tak jasné to není[28]; předpokládá se, že poetický příběh má smysl, vyjádřený v abstraktní myšlence; a tento smysl umělec vědomě sestavuje do obrazů příběhu; nejprve promyslí obsah, a potom k němu volí své obrazy.
To si myslí leckdo. Ale tak to není. Nejčastěji se objevuje vysvětlující kritik; a překládá obrazy do jazyka myšlenky; copak básník s dostatečnou zřetelností tyto myšlenky nepřevyprávěl? Ukazuje se, že nikoliv; ukazuje se, že i on si ne vždy uvědomuje myšlenku zakázky ve svém díle; Puškin se učí od „temného“ jazyka svých rytmů[29].
Hauptman se přímo přiznal, že ne zcela zřetelně chápe obrazy svého „Potopeného zvonu“. Tudíž: je to nedostatek? A v tom to je, že nikoliv; v tomto odmítnutí dozachytit/dopochopit rytmy a obrazy[30]se právě projevuje básníkova skromnost, instinktivně uznávajícího, že reflexe vědomí ohraničené osobnosti Puškina Alexandra Sergejeviče neobsáhnou šíře a hlubiny sociálního tématu, procházející skrz něj od „my“, pro něj nejasně patrného, ale jasně slyšitelného sociálního kolektivu[31]. Toto téma, procházeje skrz něj, se rozlývá do blíže neurčeného sociálního „my“, skládající se ze čtenářů, nejen pasivně příjmajících, ale i rozvíjejících, valících téma z pokolení na pokolení; smyslem práce zmíněných aktivních čtenářů není to, že při čtení vytahují abstraktní myšlenku tak, jako se z vařeného candáta vytahuje nepoživatelná kostra; smysl učení je v zažívání candátova masa, které se posléze stane částí organismu; chemická absorbce postupuje do krve, posouvá se pulsem a dožaduje se nových činů životních projevů.
Nejnestravitelnější na candátovi je kost; a nejnestravitelnějším v uměleckém díle jsou z něj vytažené odrazy, patřící kritikovi své doby, nebo vědomí umělce, ohraničeného svou dobou; to, čím v nás žije Puškin nemá žádný vztah Alexandru Sergejeviči přemítajícím nad smyslem „Měděného jezdce“. Například, tento poslední může předpokládat, že psal „na počest“ carskému režimu; mezi tím živá existence obrazů v proudu jejich dialektiky na úrovni muzikálního protikladu volá „po klidu“; ale autoři jsou skromnější, než se zdá; ve správnou chvíli nepochybě mlčí o smyslu toho, co vložili do obrazů a rytmů; a to proto, že oni, jako živí konstruktéři modelů, odpovídajícím, jimi vyjádřeným rytmem, dobře vědí, že existence obrazů v nich definuje náhodná témata, že toto vědomí je post-factum tvorby, že umělcovy úvahy stejně jako již bytí, nakolik již muzikální témata jsou její textová interpretace.
Kritik, poznamenaný rozumem své doby, nebo umělec přikládájí dílu jen tranzitní vízum generace (námi zdůrazněno), předávajíce ho do živé mezigenerační výměny, aby dílo v pochopení a živé spolupráci generací rostlo významem; stejně jako kolektiv je původním tvůrcem tónů v umělcově duši je propagátorem, tak tón, vylétávající z reproduktoru v proměnlivosti doby kolektivy (námi zdůrazněno) vnímající získává odpovědní tóny; a každý odpovědní tón je novým reprodukováním díla a jeho nové pochopení; dílo začíná narůstat významy, jako zrno; nejprve je opuštěné; potom je klasem, dále skupina klasů;a nakonec je vlnícím se mořem klasů-významů; ale zrno sociální objednávky padá na kamenitou půdu a hyne tam, kde tranzitním vízem je vědomí umělce, proměňující se ve vlastnický znak firmy: „Moje“: a já vím, že „tohle znamená toto, a tamto zase toto“. Tak mluví umělci-vlastníci, nevnímající se, jako Puškin, ozvěnou kolektivu; ale jejich díla, převědomá, nebo sama existence obrazů se podřizuje osobnímu rozumovému chápání, nevzkvétá v průběhu staletí; to znamená, že smysl v nich neproudí. Čtenář, dotýkaje se podobných děl, společně netvoří; dílo hyne, protože rozumové chápání příliš tvrdě definovalo existenci svých obrazů.
Dílo se tvoří do aktu jeho početí v duši umělce – kolektivem od kolektivu a ke kolektivu: to je cesta tvorby; ale tato cesta nejde přes abstraktiní vědomí, nýbrž skrz vůli[32]; myšlení koletivu tvořícího v umělci mu volí (diktuje); a na vůli reaguje vůle k rytmům; vůle inspiruje emoci (obraznost); tendencí umělce je vždy sdělný výsledek, produkt díla; čtenář jde z opačné strany; od výrobku se ponořuje do výrobního procesu, vžívá se v existenci obrazů; a tato existence v jeho duši vzbuzuje novou konstrukci vůle, končící úpravou příběhu novým sdělným výsledkem; pokud se tento výsledek střetává s příliš silně vyjádřenou smyslovou úvahou umělce, vždy značící „moje, neopovažuj se dotknout“, je čtenář, jako spolutvůrce, odmítnut; ale to znamená: je jím odmítnut umělec a ten zastarává.
Rozdíl mezi nestárnoucími umělci a těmi, co rychle zvětrávají, je v tom, že mají takt, který se nutně nepodřizuje existenci jejich obrazů a jejich vědomí, spokojující se jen s tranzitním vízem vnější smyslové podobnosti: vědí, že jimi nezačíná ani nekončí smyslová tvorba nad obrazy, že smysl se ozřejmuje nikoliv svou stabilizací do tendenčních úvah, ale rozšířením možností vzniku jiných úvah, nerušících jedna druhou, ale skládajících se v řekách v dialektickém kolektivu.
Křivka existuje neohraničenou úvahou umělce, ale samotnou schopností v nás šíří a unáší smysly obrazů; a interpretace básně křivkou v našem náčrtu je odpověď naší doby na otázku o tom, v čem je myšlenka básně; je možná jen v tom případě, pokud budeme vycházet z umělecké přítomnosti obrazů a rytmů, jako reálné existence, jako smyslového materiálu; a ono nezávisí na ustálených názorech o tom, co je myšlenkou „Měděného jezdce“.
Odhalením rytmického projevu básně v nás ona klíčí; skrz upevnění názoru včerejší autority o ní do běžného mínění ona umírá; nepotřebujeme jí.
V kolektivním vnímání světa se mění nikoliv samotná představa o smyslu; je dynamizován, tekoucí (živý); a akcentovaný ve vůli k tvoření.
Nyní je otázka o vztahu produkujícího kolektivu, sociálního objednatele, k reprodukujícímu kolektivu; zda se shodují v prostoru a čase. Nikoliv, neshodují.
Totéž platí o „Měděném jezdci“, nejnepochopenějším, těžkém Puškinově díle, i proto nesrozumitelném, že prostě bylo nad sílu své doby, a proto, že básník opravdu naschvál, vyhýbav se firemním značkám, tj. „toto znamená toto, a toto znamená toto“, se uchýlil k dvojznačnosti vyjádření. Ale podívejte se, co se stalo; ve světle čtení textu po křivce se podivně pozměnily reliéfy obrazů; v nich myšlenky; a probudil se skutečný smysl básně, přesně napsaný říjnem r. 1917, a nikoliv říjnem r. 1833.
Puškin splnil sociální objednávku; a k našemu údivu jsme zjistili, že v té době, jak si Puškin myslel, že jeho objednatelem byla ruinovaná šlechta, skutečný objednatel, jím nezjištěný, sotva slyšitelný, byl: historie ruského revolučního hnutí[33], bez újmy na prvotním smyslu básně, nezávislém na obrazech, ale zlehka je zakrývající; a když spadl tento závoj (lehká maska), prorocký smysl básně se objevil ve 20. století
Rytmická křivka je znakem skutečného smyslu, měnícího nepravý smysl: ona je existencí obrazů, definujících vědomí jak básníka, tak čtenáře k věčné multiplikaci a regeneraci v nich uloženého fluida, tj. dialektikou rozvíjejícího se smyslu.“ (str. 225 – 232.)
Lidem je vlastní geneticky podmíněná kompatibilita biopole, ale při této charekteristické podobnosti i informační rozdíly, které nesou jejich duše. Vyzařování „podobné“ informace mnohými lidmi na úrovni biopole organizace biosféry planety způsobuje energoinformační objekt, nazývaný v tradiční okultní literatuře jako egregor (rusky: soubornost). Ve vztahu k množství lidí, vládnoucími některou informační totožností, „podobností“, je egregor jejich produktem. Přitom jedni a ti samí lidé charekterem jimi nesené informace (a různými fragmenty jejich celkové informační zátěže) mohou odpovídat různým egregorům; to se týká i shody biopolí, tj. určitého nastavení energetiky člověka jako vysílače (příjmače), nezávislého ve vztahu k charakteru informace, považovanou za samostatnou. Z toho důvodu v různých časových periodách (a v různých momentech uvnitř jedné periody) mohou spolupůsobit s různými egregory, ale různé egregory mohou vykazovat energetický a informační vliv na jednoho a toho samého člověka, vzájemně současně se doplňující, střídající se mezi sebou, nebo vstupují do konfliktu za možnost ovládání člověka.
Egregor jako celek je jediný organismus, ale není tvořen hmotou, ale polemi, vlastními lidem, kteří do něj vstupují. Ve vztahu k němu struktura biopole každého člověka a skupiny lidí zaujímá stejné hierarchické místo, jaké ve struktuře individuálního lidského organismu zaujímají buňky, specializované orgány a jejich systémy. Rozdíl je pouze v tom, že „montáž“ organismu egregoru do jediné celistvosti v hierarchii vesmíru není uskutečněna na úrovni biomasy, ale na úrovni biopolí.
Přitom, podobně tomu, jako v lidském organismu probíhá proces obnovy buněk, tak se i lidé rodí v dlouhověkých egregorech a rostou v jejich péči; ale stavše se dospělými, svými biopoli podporují egregor v budoucnu do své tělesné smrti nebo odchodu z daného egregoru. Jednání lidí vcházejících do egregoru se jim koordinuje, doplňujíce vzájemně fragmentárnost, přiměřeně osobnostním možnostem každého člověka v určitém uceleném egregoriálně-cílevědomém procesu. Toto se realizuje přes dálkové kanály energoinformační výměny biopolového charakteru a má místo i, pokud lidé o sobě vzájemě nic nevědí: o každém z nich „ví“ egregor, kolektivní duch. Každý egregor je transpersonální (nad-osobnostní) faktor, schopný různorodého řízení a řízený ve větší, či menší míře lidmi.
Úměrně takovému chápání slova „egregor“, jedna ze stran objektivního společenského jevu, nazývaného „duchovní kultura“, je vznik a transformace společnostem vlastních egregorů, kolektivních duchů, souborností.
Moc egregoru je mnohem větší, než energetická a informační moc osobnosti. Proto, pokud parametry nastavení energetiky osobnosti odpovídají určitému egregoru, pak egregor může energeticky porazit, chytit a unést, přetížit člověka nebo ho „sežrat“; to je možné v případě, pokud se v odpovídajícím energetickém nastavení člověk sám obrací ke společné informaci s egregorem ve svém vnitřním světě, nebo není schopen se odpoutat od egregoriálních pokusů vybuzení této informace v něm, v jeho vnitřním chování, vědomém a „podvědomém“ vnímání světa a myšlení.
V případě ustanovení stabilního energetického kontaktu a minimální nutné informační jednoty s egregorem přes systém asociací, vzájemných vazeb pojmů i obrazů (včetně nepoznaných) vnitřního světa člověka, veškerá jím nesená informace (při absenci blokování přístupu k ní) může být egregorem v chování člověka aktivována. Takže egregor může člověku poskytnout přístup k dříve netypické osobnostní informaci (nebo do ní takovou v procesu biopolového kontaktu aplikovat) a přechodně více či méně efektivně blokovat paměť, intelekt či jiné úrovně a systémy v organizaci psychiky. Podle toho může být v úmyslech a chování člověka rozdílná egregoriální a osobnostní skladba.
Pokud je psychika člověka fixována na vzájemně antagonistické egregory, pak v dostatečně dlouhých časových intervalech bude jeho chování mimořádně nelogické bez k tomu viditelných vnějších příčin, tj. vnitřně konfliktní a vzájemně se vylučující (vzájemně se ničící). Kromě toho, může najednou a bez z venku viditelných a jemu samotnému pochopitelných příčin zažívat slabost a psychickou tíseň, poněvadž někteří ze vzájemně antagonistických egregorů ho mohou používat jako energetickou „dojnou krávu“, neboť jiné využití člověka jimi je potlačováno jinými, schopnějšími egregory nebo samotným člověkem; také bezdůvodným a nesmyslným může být i emocionální vzrušení, podobné opilosti.
Pokud má místo egregoriální vedení ze strany vzájemě neantagonistických egregorů, jejichž čas života překonává délku života lidského, potom je méně patrné v chování člověka a pro něho samotného, a pro lidi v jeho okolí, nežli v případě konfliktu mezi vedoucími egregory. Protože v tomto případě se vedení uskutečňuje v souladu s dlouhodobou, vnitřně neantagonistickou egregoriální strategií a začíná již v době formování osobnosti v dětství, to vyvolává iluzi osobní moudrosti a prozíravosti v důsledku toho, že přes egregor, tak či onak, je člověku dostupná osobní zkušenost a možnosti mnohých lidí v mnoha pokoleních. Kromě toho, egregor chrání před vstupem do situací, ve kterých by osobní nezpůsobilost vedoucího byla očividná. Přitom je možný jak sebeklam iluzí vlastní nebo cizí prozíravé moudrosti, tak i úmyslné a neúmyslné klamání okolí, vycházející z plně reálných statistik bezchybnosti převážné většiny člověkem příjmaných a doporučených rozhodnutí a činností.
V případě existence praktikujících mágů ve společnosti (šamanů, „senzibilů“), každý jim dostupný egregor (i včetně nelidských) je pro ně prostředek řízení životními okolnostmi a, konkrétně, společenstvím na základě zkreslování a potlačení svobodné vůle lidí, jejichž psychika je fixována na egregory, které „mágové“ kontrolují. To vede z jejich strany ve větší či menší míře k odstraňování živé víry lidí a Boha egregoriálními přeludy různého druhu. Také se pro ně může egregor stát prostředkem anonymního použití ve „svých“ cílech osobnostních možností jiných lidí, vstupujících do egregoru, pokud nejsou schopni objevit tematicky orientované vybuzení jejich psychiky z vnějšku přes egregor a nejsou schopni ochránit svůj vnitřní svět před napadením ze strany egregoru.
Přitom mág (šaman), který ovládá egregor, může být sám z vnějšku řízen jako biorobot prostředky, jdoucími za hranice možností jeho chápání vlivu na něj samotného, protože mág, stejně jako každý člověk, nemá vliv nad Prozřetelností Boží; jeho citlivost také není nekonečná; psychika je hierarchicky organizována, a ne všechny úrovně uvnitř jsou zcela prozkoumány, stejně jako úroveň vědomí. Nemusí si všimnout, že je řízen, v důsledku zablokování některých částí jeho psychiky a tak nevnímat své činy jako magii, řízení egregorem a pokus o vměšování se do psychiky jiných lidí za pomoci egregoru.
Kromě toho, mág (šaman) může být sám nevolníkem egregoru z důvodu biopolové energetické závislosti na něm, když pro něj obvyklá, komfortní úroveň jeho energopotenciálu se zabezpečuje na účet egregoriálního přerozdělení energie v jeho propěch. Pokus o svévolný odchod z egregoriálního vedení v zformované udržitelné egregoriální situaci bude v takovém případě doprovázen narušením biopolí mága-nevolníka, neschopným je dovést na jeho obvyklou komfortní úroveň energopotenciálu mimo egregor. Potom mág, který to pozná, „proklíná žalostný osud svůj“.
Podobná energetická závislost může být získána nejen v dospělosti, ale také být prostředkem toho, že člověk rostl a vyrostl pod egregoriálním vedením. V tom případě energetická závislost může být informačně podepřena tím, že egregoriální vedení ochraňovalo člověka celý jeho život před střetem s egregoriálně cizí nebo egregoriálně nepřijatelnou informací. V důsledku toho člověk může mít velmi ucelený charakter, ucelený světonázor, rozvinutou kulturu vnímání světa a myšlení, ale v jeho vnitřním světě prakticky nebude egregoriálně nepřijatelná informace, ale při střetu s ní ve společnosti její vnímání a zpracování se budou zkreslovat, štěpit, blokovat se egregoriálním vzruchem jeho psychiky jino tematickou orientací, přeludy, blokováním paměti nebo energetickým nepohodlím, narušujícím jednotu emocionální a smyslové struktury duše.
Je historickou realitou, že mnohé egregory byly do historie lidstva nasazeny uměle, vytvořeny znachary s cílem zabezpečit řízení společnosti po jimi vybrané koncepci. Náboženské kulty odpovídající těmto egregorům fixují lidskou psychiku na egregory, zkreslují vzájemné osobní vztahy člověka a Boha. Vliv na tok událostí za pomoci egregorů různého druhu, vytvořených společností, je také jedním prvků magie v lidské kultuře.
Díky osobitostem, vlastních Vesmíru, lidé, projevujíce výmysly (svévoli) různého druhu, narušující harmonii ve Vesmíru, v podstatě se ocitají v oblasti „magie“, i když se za „mágy“ nepovažují a neovládají specifické postupy těch či oněch tradičních nebo netradičních škol magie. Úměrně tomu, jakákoliv volně přístupná umělecká tvorba je egregoriální magie větší či menší efektivnosti; umělecká tvorba skrývaná před ostatními je více či méně efektivní používání metody podřízení objektu modelujícímu analogu, avšak neurčité ve smyslu adresáta magického vlivu.
Budeme-li rozebírat možnosti řízení proudu událostí v životě společnosti za pomoci některého egregoru, potom je nezbytná systematická stabilní fixace psychiky množství lidí na egregor, ve kterém se udržuje a modifikuje informace, charakteristická pro tu či onu koncepci řízení společnosti. V minulosti, fixátory psychiky lidí na egregory byly náboženské kulty, ve kterých lež hojných tematicky orientovaných překrucování skutečných Zjevení potlačovala vzájemné vztahy lidí a Boha.
Ve své přirozenosti, tj. Božím Předurčením, je člověk nadán individuální pěticí samostatných smyslových orgánů, pěticí příjímacích receptorů, s jejichž pomocí jakoby snímá „informační kopie“ z jeho okolního a celostního vnějšího světa a formuje v individuálním vnitřním světě subjektivní obrazy objektivních jevů vnějšího světa. Na konci XX. století je na světě přibližně 6 mld. lidí, ale nejsou dva lidé, kteří by měli stejné otisky prstů. Na tom stojí současná daktyloskopie; však v tom je i projev individuálnosti hmatového smyslu. Na světě také nenajdete dva lidi z vnějšího pohledu s úplně stejnými ušními boltci, nosy, očima; v tom projevu (čistě vnějším) jsou individuálnosti (jedinečnosti) smyslů sluchu, čichu, zraku každého člověka z celého množství obyvatel naší planety. Stejně tak je to s chutí. Vnitřní projev jedinečnosti těchto smyslů je v prahu citlivosti.
Subjektivní obrazy věcí a jevů objektivního vnějšího světa, zformovaných v důsledku vzájemné interakce individuálních příjmacích receptorů (pěti smyslových orgánů) a individuální psychické činnosti, a to je to, co nazýváme „informací“ v pojmu: „Vesmír je proces trojjedinnosti hmoty, informace a míry.“ Zvlášností tohoto druhu „informace“ - subjektivní kategorie - je to, že existuje jakoby odděleně od hmoty, míry a informace objektivních kategorií (které existují vždy nerozdílně) jen na úrovni podvědomí; na úroveň vědomí přechází (je-li možné to takto vyjádřit) po nalezení jejího kódu = míry slova. Stává se to ve snu, když je vědomí zablokované, ale podvědomí se aktivizuje a provádí intenzivní zpracování objektivních informací z vnějšího světa, patřící k této době. Sny „vidí“ a „slyší“ vnitřním zrakem a sluchem prakticky všichni (dokonce i ti, kdo to odmítají), ale převyprávět z „uviděného“ a „uslyšeného“ mnoho nemohou: jen ty obrazy, které disponují lexikální mírou. Tak nevědomé, mimolexikální obrazy získávají míru, tj. slovo a člověk může sobě a svému okolí převyprávět svůj sen.
A svoboda člověka, žijícího v individuálním a celostním světě, to je svoboda formování individuálních mimolexikálních (neuvědomělých) obrazů věcí a jevů na úrovni podvědomí. Jakmile člověk začne převádět nevědomé obrazy do vědomých, jeho svoboda u toho končí, protože se se zde střetává se svobodou jiného jedince, disponujícího stejnými právy na straně svobody kódování svých individuálních obrazů ve vztahu těch samých věcí a jevů. V reálném, vnějším lidském světě, hmota, informace a míra jsou nerozdělitelné a existují jako trojjediný proces.
V tomto není nic nového: toto všechno bylo na Rusi známo již dávno, avšak popisovalo se to trochu jinou terminologií v národních pohádkách, příslovích, pořekadlech. Proto v ruštině vůle a svoboda jsou vědomím příjmány jako synonyma, i když tak docela to není: vůle je kategorie podvědomí; svoboda je kategorií vědomí. Pochopit rozdíl mezi „svobodou“ a “vůlí“ je možné jen přes živou ruskou řeč, odrážející se v národních příslovích a pořekadlech. „Volnému vůle, spasenému ráj“, tj. dostat se do ráje, nelze slepě následova své vášně, v opačném případě získáš je volné-mimolexikální subjektivní obrazy objektivních jevů. Proto svobodný je jen ten, kdo nejedná jen podle rozmarů a vrtochů, ale kdo je schopen intelektem ovládat svou vlastní psychiku. A na to je i ruské přísloví: „Rozumem nehřeší, ale vůlí“. Po čemž se stává pochopitelným proč „Svoboda, to je uvědomělá nutnost“, protože „Každému jeho vůle“. Ale to znamená, že „Jeho je vůle, jeho je i osud“, tj. každý má volnost (právo) mít své mimolexikální obrazy o individuálním a celostném světě, který ho obklopuje a bezmyšlenkovitě je v životě následovat, ale přitom si nestěžovat na svůj osud. Slovo „bezmyšlenkovitě“ je označeno z toho důvodu, že kódování mimolexikálních obrazů podvědomí slovem nutně vede k chápání svobody na úrovni poznání, jako vědomé nutnosti srovnávat své lexikální obrazy s lexikálními obrazy druhých lidí. Pokud člověk tomuto procesu neporozumí, dostává se do patové situace, kdy „Rozum chce, ale vůle nebere“. To znamená, že vedomí mechanicky přijímá slova, ale v podvědomí nevznikají jim odpovídající obrazy a proto se vědomá činnost blokuje. Nakonec, o rozdílu podvědomí člověka a zvířete: „Člověk má vůli, zvíře pobuzení“. Všechna rčení jsou uvedena ve slovníku V.I. Dála. Pobuzení, dle tohoto slovníku, je dar vrozený všem živočichům, vykonávat všechny potřeby podvědomě. V pobuzení živočichů jsou sloučeny do jednoho rozum a vůle, nebo myšlenka a srdce, v člověku rozdělené. Ohař hledá divokou zvěř pobuzením, tj. podřizuje se programu umístěnému v jeho psychice.
„Pobuzení“ zvířat je výsledek modelování Objektivní reality v psychice zvířete, za prvé, na úrovni genetické podmíněnosti psychických možností druhu, za druhé, výchovného vlivu, který na něj má okolí zvláště jeho a jiných druhů bez jejich pochopení. I živočichové odrážejí ve své psychice Objektivní realitu druhem obrazů s člověku neznámými vnělexikálními kódy. Ale hovořit o „pojmech“ ve vztahu k živočichům je možné jen na úrovni jejich schopností k lexikálním formám kódování jejich subjektivních obrazů. Běda! Pes má na celou různorodost těchto obrazů jeden kód (při různém emocionálním zabarvení): Haf! Kráva: Bů! Kočka: Mňau! atd.
Tak jsme probrali první polovinu spirálovitého procesu poznání. Každý člověk v procesu celého svého života patří paralelně do mnoha vzájemě se prolínajících sociálních skupin, lišících se jedna od druhé okruhem zájmů: rodinných, profesionálních, stranických, náboženských, nacionálních, mafiánských, atd. A pokud v takové základní skupině-rodině každé pronesené slovo nebo výrok, obvykle, vyvolává u členů rodiny společné obrazy ve vztahu k určitým jevům vnitřního a vnějšího lidského světa, pak při vcházení v každou další sociální skupinu mohou ta samá slova vyvolávat zcela jiné obrazy ve vztahu k přesně těmtýž věcem a jevům okolního světa. To se odráží v ruském pořekadle: „Ne každé slovo je každým pochopeno“. A v tom je také ukázka lidské svobody, ale ne té deklarativní, o které tak ráda spekuluje naše nezodpovědně žvanící „liberální“ (v překladu z AJ – svobodná) inteligence, ale skutečné, předurčené Shora. Slovo, slovní vyjádření, stávající se jednotným kódem pro množství individuálních obrazů ve vztahu k určitým věcem a jevům okolního světa ve, svým složením, dostatečně široké sociální skupině, se pro ni stává obecným pojmem. Ve výkladovém slovníku ruského jazyka V.I. Dála je výrok: „Louka, břeh, les tento se rozumí, potápí se, zalévá se každoročně“. Jinými slovy, pokud se množství individuálních obrazů zalévá/plní, zažehává se nějakým novým společným kódem=mírou=slovem, potom v masovém vědomí probíhá společný proces odumírání starého pojmu ve vztahu k jednomu a témuž všem společnému jevu vnějšího světa a přivádění na svět nového.
A teprve po ukončení celého závitu spirálního procesu poznání nové slovo nebo slovní vyjádření jakoby ožívá, tj. stává se všeobecně užívaným, ale předevší, se také uchovává ve slovnících a textech, a pokud se nepoužívá, jakoby odumírá. A čím širší je ve svém složení skupina lidí, čím širší okruh zájmů představuje, tím závažněji a významěji v lidské činnosti vzniká všeobecně příjmané slovo-pojem. A tehdy nastane to, co básnickou formou vyjádřil básník N. Gumilev: „Slovem zastavují Slunce, slovem boří města“.
Pochopitelně, slovem nejen boří, ale i budují. Vše závisí na tom, obrazy jakých jevů, zda tvůrčích nebo destrukčních, vyvolává v podvědomí člověka konkrétní slovo nebo slovní vyjádření. Takto, druhá polovina spirály zobrazení-poznání vypadá následovně: slovo, stávaje se společným kódem pro množství individuálních obrazů, získává status pojmu ve vztahu k jistým objektivním jevům v konkrétní historické době rozvoje společnosti. Na základě toho, že vesmír je celostný a představuje proces trojjedinnosti hmoty, informace a míry, pak při existenci dvou složek: míry-slova a informace-obrazu, třetí - materializující se jev - se bezpodmínečně realizuje. Tak člověk, na rozdíl od živočicha, roztrhl infernální (zamknutý) kruh prostého zobrazení, převrátiv ho do spirály zobrazování – poznání. Tak člověk, část jediného a celostního světa, uskutečňuje Bohem mu danou možnost poznávat a řídit transformovat okolní svět věcí a jevů, což není dostupné zvířeti.
Při tom je důležité pochopit roli řízení. „Vůle“ a „svoboda“, jako kategorie nevědomí a vědomí, ukazující na možnosti člověku dané Shora konat buď v režimu „autopilota“ (na základě programů, uložených v podvědomí přes genetický kód, ale také prostřednictvím invaze do psychiky mimo vědomí nebo během procesu vzniknuvší vědomé sebevýchovy[34]), nebo v režimu přímé „pilotáže“, tj. při dohodnuté interakci vědomí a podvědomí s ohledem na situaci, vznikající ve vnitřním a vnějším světě člověka. Avšak, před změnou vztahu frekvencí biologického a sociálního času [35] „pilot“ nebyl ve stavu stabilně kontrolovat program „autopilota“, tj. spojení mezi individuálními a obzvláště kolektivním nevědomím a vědomím ve své většině existovaly přímé, ale opačné (kontrola podvědomí ze strany vědomí) většinou nebyly a proto dav lehce podléhal vášním, což dovolovalo jeho řízení obejitím vědomí přes podvědomí.
Židovský dav, jehož obraz je skryt pod jménem Jevgenij, není v tomto smyslu výjimkou[36]
Hlava 7. Nebo to vidí ve snu?
V souladu se slovníkem V.I. Dála, zoufalý člověk, žijící bez rozmyslu, odhodlaný ke všem krajnostem, tj. posedlý. V Koránu se o takových říká: „Ale pokud by pravda následovala jejich nadšení, pak by rozvrátili nebe, a zemi, a všechny, kdo jsou v nich“ Súra 23, verš 73 (71) v překladu I. J. Kračkovského. Zoufalá práce, podle slovníku V.I. Dála: beznadějná, ztracená; minimálně i nebezpečná, hrozná. Podobná analýza informace ohlášené (fráze o zoufalých Jevgeniových pohledech) dovoluje zpřístupnit i informaci nevyřčenou, maniakální směřování židovstva za lživým, a pro lidstvo nebezpečným cílem. Proto dále jde, jakoby nesouvisející s předchozí větou, obrazný popis mocných a krutých, v mnohém destruktivních revolučních procesů, plynucích z „pobouřené hlubiny“ a v Rusku obyčejně vyprovokované prostřednictvím zvláštní aktivity židovstva.
A hned poté volání Jevgenije k Bohu kvůli nebezpečí:
Podle slovníku V.I. Dála, „v přeneseném významu je vlnou zvána jednosměrně se pohybující hromada, dav:
V básni je slovo „vlny“ nejpoužívanějším ze všech a v textu je použito třináctkrát, přitom s velmi širokým spektrem nejrůznějších charakteristik: opuštěné, nové, hlasité, zlostné, děsivé, bouřlivé, jiné. Je ještě jedno poukázání(v „Úvodu“) na nějaký „nacionální“ odstín vln.
Slovo „nacionální“ je v uvozovkách proto, že „v překladu z irštiny slovo „finn“ znamená „tajné vědění“, a v irských mýticko-epických tradicích je to hrdina, mudrc, prorok“[38], tj. v podstatě buď žrec, nebo znachar (v závislosti na tom, v čích zájmech koná: celé společnosti nebo nějakého klanu). Jinými slovy, aby se nenarušila celostnost vyprávění na úrovni druhé smyslové řady, pak v „Úvodu“ je řeč jinotajně o opozici znacharských davů, majících různé cíle ve vztahu k davům nacionálním.
Na konci „Druhé části“ básně se odkrývá obsahová stránka slova „vlny“ přes slovesný rým „tlačily se“:
Skutečně, dav není schopen smysluplných činů: může jen zlostně bouřit. Dále o příčinách strachu Jevgenije. Na úrovni první smyslové řady se bojí toho, že povodeň představuje nebezpečí pro Parašu, její matku a jejich obydlí.
Na úrovni druhé smyslové řady je Paraša obrazem ruských národů. Tehdy židovský sen (ovšem nevědomý, protože všechno se děje ve snu) je vstoupit do této rodiny, ale ne v roli „bohem vyvolených“, nýbrž rovnoprávného člena a tak se spojit s Parašou. Ale co tomu brání?
Za prvé je to „Vetchý domek“, který je „Běda! Blízko k vlnám“. Idealistický ateismus „Starého zákona“ (v ruštině: „Vetchý zákon“) se ke konci 19. století nejen přiblížil ruským národům přes první vydání Bible v ruském jazyce, ale brzy byl jimi i překonán.
Za druhé je to vdova. Dle běžného vědomí je to prostě Parašina matka. Odhalení jinotaje druhé smyslové řady je v „Úvodu“.
O tom, že „ostrov“ je obraz řídící „elity“ se mluvilo výše. Slovo „ostrov“ se nerýmuje se slovem „vdova“ (v originálním znění básně – pozn. přek) jen tak. Na úrovni druhé smyslové řady je vdova obrazem monarchistické vlády ruské civilizace. Absence vdovina jména (na rozdíl od dcery) je zamlčeným poukázáním na to, že každá konceptuálně nesamostatná forma státního řízení je dočasná. Ačkoliv o vdovině muži v „měděném jezdci“ není ani slovo, ale obraz tohoto „nebožtíka“, zůstávajícího mimo záběr, se nezjevně vyskytuje. Pokud „vdova“ je obraz formy vládnutí, pak „vdovin muž“ je obraz vládnoucí třídy, po celou dobu potenciálního nebožtíka. O tom vdova hovoří v 51. oktávě „Domku v Kolomně“ přímo, poté, co ji Paraša přitlačila otázkou o „záhadném“ zmizení Mavruši:
Ještě jednou vzpomeňme, že „Mavr“ je pseudonym německého žida Karla Marxe. V tomto smyslu je „Mavruša“ svérázný poetický palec ukazující na marxismus, jako exportní úpravu biblické koncepce řízení ruských národů, překonávajících na konci 19.století ve svém podvědomí idealistický biblický ateismus.
Palec ukazuje přesně (Ma-Vruša a lupič), protože už dávno je známo, že marxistická politická ekonomie byla postavena na smyšlených kategoriích, které nepodléhají praktickému měření v procesu hospodářské činnosti společnosti. Takovými jsou „nutná“ a „přidaná pracovní doba“, „jednoduchá“ a „složitá práce“, „nezbytný“ a „doplňkový produkt“ atp., plus je v tom chyba nebo trestuhodná lež (zlý úmysl) K. Marxe v otázce „Smithova dogmatu“.
Jednou z aforistických definic socialismu byla Leninova: „Socialismus je účetnictví a kontrola“. Ve vztahu k politické ekonomii to znamená, že jelikož v praktické hospodářské činnosti je měření kategorií marxistické polit-ekonomické vědy nemožné, tudíž není možné ani účetnictví a kontrola, a důsledek je, že není možný ani socialismus, ani přechod ke komunismu na základě marxismu.
Jinými slovy, marxismus vytváří svou propagandou pravdě-podobný (ale nikoliv pravdivý) popis procesů společensko-ekonomické činnosti a její popis je marxisty příjímán na víru, bez pochopení, protože zdravým rozumem není člověk schopen spojit smyšlené kategorie marxistického učení s životní realitou. Přitom při střetu s marxismem může každý jedinec udělat dva naprosto vylučující se závěry:
• Buď přiznat svou omezenost a sklonit se před vykladači života na marxistickém základě, připouštěje, že překonali to, co on sám nemohl překonat;
• Nebo přiznat, že on sám je při smyslech, ale potom si musí přiznat, že obsahově je marxismus pitomost a ti, kdo vykládají život na jeho základě, představují dohromady s jejich psychicky nenormální tlačenkou (stoupenci) politické aféristy s globálními aspiracemi.
V prvním případě se takový jedinec může směle řadit k marxistům; v druhém pak ke společnosti lidí se zdravým úsudkem. A přitom v prvním případě bude společnost nějakým způsobem žít, předpokládaje, že moc, včetně finančně-ekonomické, náleží vykladačům života na základě marxizmu; tak budou přemýšlet také mnozí z těch vykladačů; ale reálná moc bude hlavně náležet těm, kdo vytvořil marxismus jako krytí pro svou reálnou úplnou svobodu konání (zvůli, zlovůli) ve vztahu k celým národům.
V druhém případě bude společnost nucena zformovat antimarxistickou sociologii, schopnou bránit její život před pokusy kurátorů marxizmu k jejímu vykořisťování ve svých cílech.
A za třetí, pro židovstvo po tisíciletí nevyřešená otázka:
Puškinova odpověď je krátká a zní jako historický ortel:
Jinými slovy, navenek Jevgenij „na mramorovém zvířeti sedí“, ale ve skutečnosti je očarován a přikován staroegyptským znacharstvem, zamaskovaným v koleně levitů, otrockou nutností být nemyslící periferií biblického znacharstva, nejstarší a nejbohatší mafií. Současní antisemité jsou ve své většině také nemyslící, neboť se nejvíce ze všeho trápí objasňováním zvláštní soudržnosti židovstva a jejich záviděníhodné houževnatosti v dosahování stanovených cílů. Celé tajemství jejich soudržnosti je v nevědomé konceptuální disciplinovanosti. Proti ní lze postavit jen vědomou konceptuální disciplínu společnosti jako celku, tím spíše, že koncepce alternativní k biblické - KONCEPCE SPOLEČNÉ BEZPEČNOSTI „Mrtvá voda“, prezentována v soudobé lexice, již existuje. Předvídal takovou možnost Puškin? Posuďte sami:
Teprve po těchto slovech se poprvé objevuje Ten, jehož jménem je poéma nazvána:
Těmito slovy končí první část básně. Protože s „modlou“ se ještě nejednou setkáme, okomentujeme její roli ve vyprávění na závěr celého výzkumu. A zatím přejdeme k zhodnocení dalšího vývoje událostí, jejichž popisem je uvedena Druhá část.