PŘEDMLUVA
MĚDĚNÝ JEZDEC, TO VÁM NENÍ MĚDĚNÝ HAD… · перевод (Čeština) · раздел 3 из 21
Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.
PŘEDMLUVA
V roce 1994 vyšla v Petrohradu nákladem 2000 výtisků nevelká kniha pod názvem „Nepublikovaný Puškin“, ve které se pojednává o prvním vydání úplného a nejvěrnějšího textu znamenité poémy „Měděný jezdec“. Jak uvádějí členové redakční skupiny, na základě dříve neznámých dokumentů se jim podařilo najít jedinečný smysl záhadné básně. Přitom jsou přesvědčeni, že „Všechny četné pokusy interpretovat význam básně se dělí na dvě základní skupiny. První z nich je založena na vysvětlení přímých, ničím nezakrytých informací textu poémy. Druhá skupina bere v úvahu možnou přítomnost skrytých prvků smyslu v textu, znesnadňující její celkové pochopení. Badatelům první skupiny je „vše jasné“. Představitelům skupiny druhé se „Měděný jezdec“ jeví „záhadným“.
Autoři současné práce se počítají k představitelům druhé skupiny a navrhují systém dekódování obrazů básně, na jejichž základě lze pochopit integritu celého literárního dědictví Puškina. Mimořádnou roli v tomto systému zaujímá téma starověkého Egypta.
Nejprve se na něj básník zaměřil v průběhu práce nad „Kleopatrou“ na podzim r. 1824, během pobytu ve vyhnanství v Michajlovském a také na podzim, ale už r. 1835. Tak se egyptské téma stalo originálním orámováním 11-ti letého tvůrčího cyklu, ve kterém vznikla mnohá známá díla („Boris Godunov“, „Domek v Kolomně“, „Pověsti Bělkina“, Malé tragédie“, „Měděný jezdec“, „Piková dáma“), ale také některé méně známé věci, zanechávající, přesto, jedinečnou stopu na druhé smyslové rovině všech Puškinových děl. Zvláštní místo mezi nimi zaujímá „Odpověď anonymu“:
Anonym – Ivan Alexandrovič Guljanov (1789 – 1841), znamenitý egyptolog, člen Ruské akademie; v souvislosti s Puškinovou svatbou mu poslal, aniž se podepsal, uvítací báseň, vyjadřující přesvědčení, že rodinné štěstí poslouží básníkovi jako zdroj nových tvůrčích inspirací. A věděl Puškin, kdo byl I.A. Guljanov? Věděl. „Odpověď anonymu“ napsal během věhlasného Boldinského podzimu 26. září 1830, tj. chronologicky někde mezi zakončením „Slečny selky“ (20. září 1830) a začátkem „Domku v Kolomně“ (9. října 1830). Puškina informoval o Guljanovovi o rok dříve v dopise psaném francouzsky P. J. Čaadajev:
Proč Čaadajev, přesvědčený liberál a „západnik“, upřímně přesvědčený, že pochopil svou dobu a je zasvěcen do jejího tajemství, si stěžuje na to, že mu Puškin „brání jít vpřed“? Zjevně proto, že sám není schopen rozlišit, kde je na cestě k pravdě „vzadu“ a kde „vpředu“. Neplyne-li odsud jeho pohled na Rusko, jako „nešťastné a sešlé z cesty“? A tento člověk dává rady básníkovi, který napsal „Borise Godunova“ a pozvedl se v něm do chápání osobité cesty svébytnosti Ruské civilizace.
Je to náhoda, že Puškin začal tvořit „Borise Godunova“ krátce po prvním obratu ke staroegyptskému tématu, tj. v prosinci 1824? Ne, není to náhoda!
To je vnější strana egyptského tématu, postřehnutá (jak je zřejmé z výše uvedeného úryvku) ještě začátkem 20. století. Její významová stránka, stojící nepovšimnutá všemi vykladači Puškinova odkazu, se odhaluje jen při pozorném srovnání následujících částí textů „Kleopatry“ a „Egyptských nocí“:
Klíč k tajemství jména třetího uchazeče na poslední „egyptskou noc“ s Kleopatrou lze obdržet až po odpovědi na otázku: proč se Puškin po uplynutí 11 let rozhodl změnit jméno Archelaje, Pompeiova společníka, na Flavia. Ale ke zvládnutí tohoto klíče je třeba uskutečnit nevelký exkurz ke „skutkům dávných časů“.
Skutečná Kleopatra, Kleopatra VII. Filopátor, se narodila r. 69 př. n.l. a byla třetí dcerou egyptského faraona Ptolemaia XII. Auleta. Ukončila svůj život v r. 30 př.n.l., když jí bylo 39 let. Roku 48 př.n.l. měla skutečně milostný poměr, ale ne s Archelajem ani s Pompeiem Velikým, ale s jeho starším synem, Gneiem Pompeiem, který přijel do Alexandrie, jako vojenská posila pro svého otce, válčícího s Júliem Caesarem. Za rok (r. 48 př.n.l.) uřízli Pompeiovi Velikému hlavu, nikoliv za „egyptskou noc“ s Kleopatrou, ale na pokyn Potheina, dvorního eunucha a hlavního poradce Ptolemaia XIII, Kleopatřina bratra, který tehdy vedl boj se svou mocichtivou sestrou o následnictví Ptolemaia XII.
Historicky skutečný Archelaos, syrský princ, druhý muž Bereniky (IV. Egyptské – pozn. přek.), starší sestry Kleopatry VII. Oba (Berenika i Archelaos) byli popraveni r. 58 př.n.l. po neúspěšném pokusu sesadit z egypského trůnu Ptolemaia XII. Auleta.
Dynastie císařů Fláviovců (Vespasianus, Titus, Domitianus) vládla Římu v letech 69 – 96 n.l. Ale i nejstarší z nich spatřil světlo světa až v r. 9 n.l., to je přes 39 let po Kleopatřině smrti. Jinými slovy, pokud se Archelaos a Pompeios ve skutečném životě potkávali s Kleopatrou a opravdu přišli o hlavy (i když za jiných okolností, než se čtenáři dočetli v „Kleopatře“), to ani jeden z Fláviovců, i kdyby sebevíc chtěl, se nemohl účastnit událostí, převyprávěných básníkem podle příběhu, napsaného údajně římským spisovatelem Aureliem Victorem.
Ale pak vyvstává otázka: proč Puškin v r. 1824 používá v „Kleopatře“ jedny hodnověrné historické postavy (Archelaos, Pompeios), ale za 11 let v „Egyptských nocích“ přivádí další (Flavius), které se za jakýchkoliv podmínek nemohly objevit v reálné historii s Kleopatrou?
Je možné samozřejmě připustit, že Puškin popletl Pompeia s Flaviem. Ale kdo je skutečně obeznámen se systémem vzdělávání ve šlechtických rodinách té doby a se systémem výuky historie v lyceu, ten ví, že Thúkydida, Plútarcha a Livia studenti lycea četli v originále, stejně tak měli řečtinu a latinu jako povinné předměty. Navíc, na rozdíl od našich současníků, historii starověkého světa (minimálně Egypta, Řecka a Říma) znali mnohem lépe, než „Dějiny Státu Ruského/ История Государства Российского“, které teprve tvořil N. M. Karamzin.
Kdo dobře zná Puškinovy rukopisy, ten musí potvrdit, že básník vždy přísně dodržoval chronologii a pokud se mu Pompeius a Flavius objevili v jednom tématu, svázaném s Egyptem, znamená to, že pro to byly vážné důvody. Řešení, podle našeho názoru, je v tom, že v reálné historii tyto dvě osobnosti spojuje nejedna okolnost. Oba ozbrojenou silou připojovali starověkou Judeu k Římskému imperiu a oba, brutálně potlačivše povstání v Jeruzalémě, přispěli k rozptýlení židů po světě. Pompeius však konal v 70-tých letech před naším letopočtem, a Flavius v 70-tých letech našeho letopočtu. V tomto období, trvající téměř jeden a půl století, se v masovém vědomí mnohonárodnostní Římské říše udály vážné světonázorové přeměny, které budou definovat charakter rozvoje celé západní civilizace v nastávajících dvou tisících letech. Hlavně v tomto těžkém období, téměř sektářský monoteismus, objevivší se neznámo odkud v polytheistickém světě židů, se díky jednomu proroku Východu stal majetkem civilizací starověkého světa. Jak se to mohlo stát? Jaký je mechanismus vzniku náboženských systémů? Je historie řetězem nahodilých událostí nebo existuje nějaká, člověkem dosud nedoceněná, zákonitost utváření globálního historického procesu?
Všechny tyto otázky nemohly neznepokojovat „nejchytřejšího muže Ruska“[7] a v té či oné formě je možné najít odpovědi v jeho dílech. Byla-li by touha hledat. Ale za tímto účelem je třeba se zbavit vnuceného oficiálního puškinovského pohledu na Puškina jako na člověka lehkomyslného a bezstarostného, neschopného opustit při pohledu na historii hranice představivosti své doby. Možná, protože předpokládal takový přístup ke svým pracem, básník (spíše nevědomě[8]) vybudoval zvláštní systém ochrany jejich obsahové stránky, jejíž zpřístupnění určuje míra chápání čtenáře. Tak se stalo, že všichni čtou, ale i přečíst nemohou. Kdo žije obyčejně, ten vždy najde navenek obyčejný příběh, ale nepronikne do smyslové podstaty díla. Kdo hledá vyšší poznání, kdo se snaží proniknout za závoj obyčejného pohledu, musí na začátku vyhledat klíče ke každému dílu. Jeden z nich sám básník nazval klíčem „kastalským“[9]
V nejobecnější podobě „klíče“ k obsahové stránce druhé smyslové roviny „Měděného jezdce“ vypadají následovně (viz tabulka níže).
Seznámivše se s zde předloženými „klíči“ k jinotaji „Měděného jezdce“, jakýkoliv čtenář, schopný bez podjatosti přistoupit k nevědomým zákazům ve svém vnitřním světě s ohledem na posouzení uvedené tematiky, se může v míře svého chápání obecného chodu věcí a sám pokusit odhalit jak druhou, tak i třetí smyslovou rovinu poémy. Je možné nabídnout i jinou tematiku a jí odpovídající klíče k jinotaji. Ale v jakékoliv variantě rozšifrování druhé smyslové roviny se musí dodržet základní kritérium: celostnost celého smyslu odkrývajícího se obsahu jinotaje.
Slovo-termín-kód-míra
On, Bůh, Držitel půlsvěta, hrozný car, měděný jezdec, idol na bronzovém koni.
První smyslová rovina
Car Petr I., jehož památník stojí na Senátním náměstí, ožil v představách šíleného Jevgenije.
Druhá smyslová rovina
Idea Boha – vnější, rituální stránka mnohých věrouk, využívaných hierarchy biblické civilizace.
Třetí smyslová rovina
Bůh, nadpozemská (nadvesmírná) realita, hierarchicky nejvyšší všeobjímající řízení.
Slovo-termín-kód-míra
Řeka Něva; pleskajíc bouřlivou vlnou, až na kraj své ohrady pevné, Něva se zmítala jak nemocná, ve svém korytě neklidném.
První smyslová rovina
Řeka Něva, na které stojí druhé, nyní bez oficiálního statusu, hlavní město civilizace Ruska.
Druhá smyslová rovina
Dav – množina lidí, žijící podle tradic a soudící podle autorit vůdců nebo autorit tradic.
Třetí smyslová rovina
«Řeka času» - globální historický proces, ve se s určitou pravidelností (podobně vlnám) objevují a mizejí pokolení lidí.
Slovo-termín-kód-míra
Povodeň, Boží hněv, Boží živel.
První smyslová rovina
Řeka Něva v období záplav – přírodní živel.
Druhá smyslová rovina
Sociální kataklyzmata: světové, občanské války, revoluce.
Třetí smyslová rovina
Perioda směny logiky sociálního chování v globálním historickém procesu.
Slovo-termín-kód-míra
Paraša, národ.
První smyslová rovina
Dcera vdovy, nevěsta místního petrohradského úředníka (hodnostáře) jménem Paraša.
Druhá smyslová rovina
Všechny národy mnohonacionální a mnohokonfesionální civilizace Ruska.
Třetí smyslová rovina
Ideál, sen periferie nejstarší a nejbohatší mafie.
Slovo-termín-kód-míra
Jevgenij, blázen ubohý, ani zvíře ani člověk, ani to, ani ono, ani obyvatel světa, ani přízrak mrtvý.
První smyslová rovina
Nižší petrohradský úředník.
Druhá smyslová rovina
Liberální, zednářská inteligence, přesvědčená o své „elitární“ převaze nad davem.
Třetí smyslová rovina
Židovstvo, uměle vytvořená nejstarší mafie na světě, vytvořená během 42 letého sinajského „pochodu“.
Slovo-termín-kód-míra
Strážní lvové.
První smyslová rovina
Sousoší svou mramorových lvů.
Druhá smyslová rovina
Senát a Synod; Nejvyšší rada SSSR a UV KSSS; současné sdělovací prostředky a vláda, osedlané židovskými klany.
Třetí smyslová rovina
Levité, deformující pro vlastní zištné cíle skutečný smysl Vnuknutí Shora (Mojžíše, Ježíše, ...).
Slovo-termín-kód-míra
Vdova, do purpuru oděná vdova.
První smyslová rovina
Matka Paraši, nevěsty chudého úředníka.
Druhá smyslová rovina
Monarchie – dorevoluční forma státního řízení civilizace Ruska.
Třetí smyslová rovina
Libovolná forma konceptuálně nesamostatného státního řízení.
Slovo-termín-kód-míra
Bárka, člun, loďka.
První smyslová rovina
Prostředky vodního transportu.
Druhá smyslová rovina
Formy řízení: bezstrukturní, strukturní.
Třetí smyslová rovina
Hierarchie moci: konceptuální, ideologická, zákonodárná.
Slovo-termín-kód-míra
Vetchý domek, vetchý oděv, obnošený klobouk.
První smyslová rovina
Obecná charakteristika oděvu Jevgenije a místa prožívání jeho nevěsty.
Druhá smyslová rovina
Šaškovské(klaunovské) krytí satiriků-židů, kteří v souladu s Talmudem shazují velké do malého, a malé představují jaké velké.
Třetí smyslová rovina
Starý zákon (v ruštině dosl. „Vetchý zákon“, pozn.) — základ judaizmu.
Slovo-termín-kód-míra
Zkušený hřebec, bezstarostný převozník.
První smyslová rovina
Obyčejný převozník pasažérů.
Druhá smyslová rovina
Hierarchie biblických věroučení za „hřivnu“ (desátek) pasoucích židovstvo.
Třetí smyslová rovina
Staroegyptské znacharstvo (Globální prediktor), vedoucí expanzi davově-“elitární“ koncepce řízení skrze svou periferii – židovstvo.