Kapitola 1. Co se skrývá ve jméně?

MĚDĚNÝ JEZDEC, TO VÁM NENÍ MĚDĚNÝ HAD… · перевод (Čeština) · раздел 5 из 21

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

Kapitola 1. Co se skrývá ve jméně?

„Část první“ začíná popisem stavu ruské společnosti v právním centru řízení ruské civilizace na začátku dvacátého století.

O existenci a zvláštní roli tehdejšího vněprávního centra civilizace, Moskvy, se mluví v Úvodu:

V Puškinově době byl mladším hlavním městem Sankt-Peterburg. Název Petrohrad (Petrograd) nesl v krátkém období deseti let od začátku První světové války do doby, kdy byl přejmenován na Leningrad po smrti „vůdce světového proletariátu“. Poukázání na listopad hovoří o tom, že autorovo chápání času se poněkud lišilo od chápání těch, kteří se zabývali studiem jeho díla. Je známo, že ozbrojené povstání, v jehož důsledku byla svržena zednářská Prozatímní vláda, bylo v říjnu, ale oslavy během celých 73 let po Velké říjnové socialistické revoluci v souladu s reformou kalendáře probíhaly 7. listopadu. Ale obzvláště pozoruhodné je to, že důvodem k napsání „Měděného jezdce“ byla nejsilnější povodeň v celé historii Petrohradu, ke které došlo 7. listopadu 1824: téměř rok před vystoupením Děkabristů na Senátním náměstí a 93 let před „proletářskou revolucí“, která z důvodů, vypadnuvších z pozornosti historiků, zvítězila v rolnické zemi. Je to náhodná shoda dat? Nebo je taková náhoda dosud ještě nepoznaná statistická zákonitost, nevnímaná jako předurčenost?

Pokud postavíme otázku o celostnosti informace zeširoka, pak může být zformulována přibližně takto: jsou mezi sebou provázány procesy biosférní a sociální úrovně? A pokud jsou provázány, pak jak? Kde je příčina a kde následek?

Ohledně této otázky se v základním traktátu „hermetistů“ - „Smaragdových deskách“ říká následující: všechny procesy makro a mikrosvěta mají oscilační charakter, jsou vzájemně provázány a vzájemně vloženy. A ještě: co je nahoře, to je i dole. Jinými slovy, pokud spojení i existuje, pak se musí projevovat přes hodnoty frekvencí, amplitud a plných period vzájemně vložených periodických procesů, ztotožňovaných v kultuře současné technokratické civilizace s nějakou mírou, vnímanou vědomím jako astronomický čas.

Jak hluboko byl Puškin zasvěcen do vědění „hermetistů“ je složitá otázka. Intuice, básníkův Dar Shora, je hlubší zasvěcení; přináší nám někdy přes staletí básnickým slovem významovou stránku informací o těch jevech, jejichž smysl jím byl přijat intuitivně, možná i ve vnělexikálních obrazech. Tím samým jakoby básník ukazoval na to, že skutečný význam celého obsahu básně bude odhalen generacemi žijícími „novým způsobem“ a řídícími se novou logikou sociálního chování.

Obraz řeky Něvy v básni ukazuje na dav a čas. V puškinském systému obrazů dav, který nedospěl do národa, zpravidla vystupuje v obrazu koně (viz naše rozšifrování druhé smyslové roviny „Ruslana a Ludmily“). V druhé části vidíme, že neexistuje rozpor ani v samotném systému, ani v našem pojetí:

Co se týká ztotožnění času s obrazem řeky, bylo to na začátku 19. století poměrně běžné.

Státnost Ruska, na rozdíl od libovolného státu Východu i Západu, svými hranicemi obepíná jednu z regionálních civilizací planety a proto v sobě nese „zvláštní článek“ — funkci řízení civilizace jako celku. Z toho pramení Tutčevovo vyjádření o nepochopení „západniky“ a Západem schopnosti stálé obrody Ruské státnosti pokaždé v efektivnějších formách řízení:

Monarchie, jako forma vládnutí, téměř do konce 19. století se všemi svými vládními instituty navenek vypadala jako „dobře rostlá ohrada“ pro všechny národy, žijící v civilizaci Rusko. Více než sto národů, patřících ke všem v té době existujícím vyznáním, žilo bez vnitřních národnostních a náboženských konfliků, udržujíce si svá kulturní specifika. Nicméně civilizace, rusky svébytnost, žije a rozvíjí se podle svých vnitřních zákonů, lišících se od zákonů rozvoje státu, a proto i sám „dobře rostlý plot“ státních řídících institutů se dříve či později stává překážkou v rozvoji společenského života civilizace. Pochopení tohoto se v kolektivním vědomí ruského národa odráží v pořekadle: „Cizí ústa nejsou vrata, nezavřeš je.“

Neschopnost rozpoznat krizi nesouladu řídících funkcí státu ( = systému řízení) potřebám rozvoje civilizace vytváří u některých politiků pocity onemocnění společnosti, toužící po změnách, a tehdy se objevují formulace vyjadřující revoluční situace typu: „Ti nahoře nejsou schopni řídit po novu, a ti dole nechtějí žít po staru.“

Tak se před námi poprvé objevuje ústřední postava poémy. Několik teček na konci druhé věty ukazuje na nějakou charakteristiku jeho jména, za kterou leží tajemství, skryté originálním systémem zamlčení. Ale hlavně tento systém „přecházení mlčením“ ponouká čtenářovu mysl, aby hledala odpovědi na hádanky, umístěné básníkem na úrovni druhé smyslové řady, i včetně vztahu k obrazu Jevgenie.

„Budeme nazývat“, tj. jméno Jevgenij je jen prst, ukazující na nějaký jev, na který chtěl obrátit čtenářovu pozornost Puškin, ne však samotný jev.

V různých dobách za ním viděli to samého básníka, nacházejícího se v konfliktu „se světem“, to Děkabristy, pronásledované despotickým carem. Ale nikdo neobrátil pozornost na fakt, že autor se distancuje od své tvorby používaje opět stejný systém zamlčení.

Se jménem „Jevgenij“ se přátelí Puškinovo pero, ale to ještě neznamená, že se s ním přátelí i on sám. Opravdu, s tímto jménem jsou svázány mnohá básníkova díla, ale klíč k odhalení jeho významové stránky je v samotném jméně. V překladu ze starořečtiny do ruštiny: „jev“ – dobrý, „genos“ – rod, to znamená doslovně „dobrého rodu“, „požehnaného rodu“. Termín „eugenika“ označující vědu, učící a rozpracovávající metody změny lidské rasy v potřebném (komu?) směru, byl poprvé představen příbuzným Charlese Darwina Angličanem Francisem Galtonem r. 1869 v jeho práci „Dědičnost vloh, její zákony a důsledky“.

Přirozeně, projektanti základů „nové“ vědy předpokládali zlepšení lidské rasy směrem k vlastnostem, které oni považovali za dobré. Ale je známo, že s dobrými úmysly vede cesta do pekel statisticky častěji, než do ráje. Proto můžeme pokládat za přirozené, že stoupenci „eugeniky“ celkem brzy prohlásili, že privilegované třídy disponují ctnostmi ve větší míře, než třídy nemajetné. Nicméně reálný život svědčí o opaku: fyzická i intelektuální degradace se objevuje statisticky častěji v „elitních“ rodinách. Degradace takzvané řídící „elity“ je logický následek jejího bezduchého parazitismu, který je možný jen proto, že jen „elita“ vždy byla schopná předkládat společnosti monopolně vysoké ceny za produkt řídící práce. Rodiny, zaměstnané ve sféře výroby materiálních a duchovních statků, takové možnosti nikdy neměly.

Je známo, že mnohé vědy začínaly v období „Renesance“ jakoby znovu, jelikož začátek křesťanské éry (začátek našeho letopočtu) byl charakteristický především tím, že věda a náboženství se „rozešly“ ve svém chápání jediného a celostného světa. Znalosti o šlechtění speciálního plemene lidí byly známy staroegyptskému žrečestvu dávno před „sinajským kruhochodem“, to je popsáno v Bibli, knihách Numeri, Exodus, který byl jen závěrečnou etapou sociálního experimentu globálního významu pro vytvoření zvláštního společenství mafiánského typu, proniknuvšího do všedního vědomí pod názvem „vyvolený národ“. A nyní se podíváme, jak se tajemství jména Jevgenij odrazilo v kultuře starověkého Egypta:

Zde se střetáváme s prvky staroegyptského neurolingvistického programování, v jehož důsledku je slovo Jev. Genius (řecké jméno) zavedeno do kolektivního nevědomí jako pojmenování dobré duše, jako kód–míra obrazu nějakého jevu skrytého před společností, vnímaného všemi jako židovstvo. Znachaři starověkého Egypta byli velkými mistry jak černé, tak bíle magie a chápali: že dát přesnou míru obrazu skrytého jevu znamená přivést ho k životu. Jiná věc je, jak se to jevilo světu ve skutečnosti? Na tuto otázku odpovídá věta, která se stala téměř již okřídlenou (možná proto, že vyletěla náhodou z úst našeho „Černomora“ - narážka na V. Černomyrdina – pozn. přek.): „Chtěli jsme to udělat nejlépe a dopadlo to jako vždycky.“ To je svérázné ohodnocení činnosti dávných „eugeniků“.

Na konci druhého tisíciletí nové éry se míra kvality řízení dávných „eugeniků“ celkově hodnotí katastrofickým průběhem vývoje celé západo-biblické civilizace, k jejímuž řízení ne bez jejich účasti byli přivedeni současní „jev.géniové“. A následkem toho je: vedoucích je hodně, ale pro společnost nezbytní pracovníci, gramotní v otázkách řízení, nejsou.

Puškin se v básni snažil slovem co možná nejpřesněji ukázat na ty jevy společenského života, které stabilně existují nejednu generaci a jejichž pochopení bude podle jeho představ vykazovat rozhodující vliv na další směr vývoje globálního historického procesu.

O rozptylu židovstva, navždy „mladé“ mafiózní komunity, je v „První části“ řečeno dohromady dvěma rými:

Z návštěvy domů se vrací, ne přichází, a Puškin na to ukáže přímo v druhé části básně, když bude jinotajem hovořit o skutečném domu nejstarší „mafiánské společnosti“

Domů přicházejí ti, kteří jsou stále na návštěvě. Podle Slovníku V.I. Dála, Přicházející a příchozí: příchozí dokud, cizí, cizí; přistěhovalec, cizinec v cizí zemi – přišlý člověk, tulák, cizozemec, cizorodec.

Prošlo několik tisícíletí a současní znachaři uznali za možné říct o tom přímo:

Nejedná se o primitivní úvahy antisemity, ale o výňatek z knihy „Portrét žida“, která vyšla r. 1996 v USA a je napsaná populárním politickým komentátorem rádia „Svoboda“, dusícího se (jak je slyšet z jeho hovoru) rusofobií Borise Paramonova. Kniha získala podporu v sionistických kruzích a citovaní Sartre, Buber a mnozí další autoři jsou uznávanými autoritami židovstva.

Souhlasíme-li s tvrzením B. Paramonova, že v „historii bylo vždy jen jedno tajemství, a to tajemství je žid“, pak bychom měli souhlasit s tím, že A.S. Puškin si nemohl takové záhady nevšimnout.

Mnozí Puškinovi současníci potvrzují básníkův mimořádný zájem o nejnovější objevy egyptologů:

Skutečně, Karamzinovo jméno je v básni zmíněno:

Ale v jakém kontextu je třeba vnímat Jevgenijovo jméno v „Historii Říše Ruské“, tento problém musí čtenář rozhodnout sám dle míry svého chápání globálního historického procesu, místa v něm Ruska, a zvláště role v tom všem židovstva. Zvláštní role židovstva vypadá podle kapitoly 7 „Dějin Říše Ruské“ (Vladimír Monomach, pokřtěný Vasiliem 1113 – 1125) takto:

Historik, N.I. Kostomarov (1817 – 1885), následník N.M. Karamzina v koncepci výkladu historie, popisuje tyto události 11. století mnohem podrobněji:

Nejvíce ze všech nenáviděl Theodosius židy, a jeho životopisec říká, že chodil židy kárat, obtěžoval je, nazýval je nespravedlnými a odpadlíky a chtěl být od nich zabit za Krista. (Skonal 2. května 1074)» „Vláda domu sv. Vladimíra“, Moskva. Vojenské vydavatelství, 1993, kap. „Ctihodný Theodesius Pečerský“, str. 32.

Takže, jeden historik obviňuje židy z lichvářství, tj. utiskování dlužníků neúměrně vysokými úroky; jiný, odvolávaje se na Ctihodného Theodosia Pečorského, ctěného všemi křesťany, je nazývá nespravedlivými a odpadlíky. Podívejme se, nakolik tato obvinění odpovídají pravdě, nebo zda jsou výplodem emocionálního vnímání historické faktologie bez pochopení podmíněnosti příčin a následků.

„Nedávej na úrok bratru svému (v kontextu – soukmenovci, tj. židu) ani stříbro, ani chleba, ani cokoliv jiného, co lze dát na úrok; cizinci (tj. nežidu) na úrok dávej, aby hospodin bůh tvůj (tj. ďábel, pokud se podívat na podstatu doporučení z hlediska svědomí) ti žehnal ve všem, co děláš rukama svýma na zemi, do které jdeš, abys jí vládl (to poslední se netýká jen starověku a země zaslíbené starověkým židům, Palestiny, která byla uchvácena vojenskou silou, protože je to vzato nejen z jednoho svitku, nalezeného při vykopávkách, ale i z nejvydávanější knihy současnosti, propagované všemi církvemi i částí „inteligence“ jako věčná pravdu, daná údajně Shora)“ Deuteronomium, 23:19,20. „A budeš vládnout nad mnohými národy, a oni nad tebou vládnout nebudou“ Deuteronomium, 28:12

„Tehdy synové cizinců (tj. následující pokolení nežidů, jejichž předkové vlezli do cíleně nesplatitelných dluhů k plemeni lichvářů – jedinověrců) budou stavět stěny tvé (jako nyní mnohé rodiny arabů-Palestinců závisí svým životem na možnosti dojíždění za prací do Izraele) a jejich králové ti budou sloužit; neb v hněvu svém jsem tě porazil, ale ve své dobrotě k tobě budu milostiv. A budou otevřeny brány tvé, nebudou se zavírat ani dnem, ani nocí, aby ti mohly být přinášeny poklady národů a přivádění jejich králové. Neboť národy a království, kterým se nezachce to sloužit, zhynou, a takové národy budou skutečně zničeny“ Izaiáš, 60:10-12.

Křesťanské církve trvají na svátosti této zrůdnosti, a kánon Nového zákona, prošedší cenzurou a úpravami ještě před Nikajským koncilem (325 n.l.), ji ve jménu Krista prohlašuje do skonání světa: „Nemyslete si, že Já jsem přišel narušit zákon nebp proroky. Nenarušit jsem přišel Já, ale naplnit. Vpravdě pravím vám: dokud neskončí nebe a země, ani jedna nota nebo jedno písmeno nebude vytrženo ze zákona, dokud se vše nenaplní“, Matouš, 5:17,18.

Fakticky, výše citovaný text „svatého písma“ je dlouhodobá strategie porobení všech národů přes lichvu prostřednictvím přišedšího „věčně nuzného žida“. F. Petrarca myšlenku „nuzného žida“ zformuloval extrémně krátce: „Nenasytný je chudý vždy.“ V básni se s epitetonem „nuzný“ ve vztahu k Jevgenii potkáme ještě vícekrát.

Pokud při hodnocení událostí, které se odehrály v Kyjevě v 11. století, vycházet z uvedené doktríny „Deuteronomium–Izajáš“, a ne z emocionální percepce historiků, znamená to přiznat, že židé-lichváři, jednající přísně podle biblických zákonů, byli většími zákoníky, než je obviňující Ctihodný Theodosius Pečorský. Chápali „křtitelé Rusi“, že s „křestem“, nesli Rusům nejen navenek krásné rituály a společensko-lidské hodnoty, ale také způsobili rozšíření biblické koncepce ekonomického zotročení celého národa? Odpověď na tuto otázku lze nalézt v případě potřeby u N.M. Karamzina:

Toto převyprávění Nestorových letopisů N.M. Karamzin zakončil pozoruhodným vysvětlením:

Vidíme tedy, že „pod perem Karamzina v rodných tradicích zaznělo“ opravdu mnoho zajímavého ve vztahu k tomu historickému jevu, na který Puškin ukázal jménem Jevgenij. Z „Historie Státu Ruského“ také vyplývá, že k volbě věroučení[15] pro svůj národ Vladimír přistoupil nikoliv jako konceptuálně samostatný státník, ale jako „agent vlivu“, umně zpracovaný filozofem na návštěvě, představitelem okultní věrchušky globálního znacharstva, který ve svém převyprávění Starého a Nového zákona sotva zasvětil knížete do tajemství námi výše uvedené doktríny „Deutoronomium – Izajáš“. Je pochopitelné, že Vladimír ani Korán, ani Bibli nečetl; ale i kdyby je chtěl prostudovat samostatně, takovou možnost prostě neměl: v 10. století ještě nebyly ruské překlady ani Bible, ani Koránu. V kronikách není ani svědectví o tom, že budoucí „apoštolům rovný“ se pokoušel zasadit o studium jazyků a překlady těchto knih do ruštiny.

Postupně se vybrané společnosti (řídící „elitě“) a domácím „vlivovým agentům“ ve spojení s „bezejmennými filozofy“ podařilo metodami „kulturní spolupráce“ potlačit negativní reakci mluvy (kolektivního nevědomí) na projevy parazitické agrese lichvářského židovského génia v ekonomickém životě:

Tehdy se židovstvo, následující svůj starý kočovný instinkt a „trest boží“, o kterém Vladimírovi říkal židovský emisar, energicky rozšířilo na obrovské území Ruska a, nehledě na snahu vládců zastavit jeho expanzi přes zavedení hranic osidlování (črty osedlosti), začátkem 19. století napevno usadilo ve všech vládních institucí Ruska. Proto je v básni:

Dva poslední řádky ukazují na neřešitelný rozpor západní historické vědy ve vztahu k hlavnímu nástroji expanze biblické koncepce: z jedné strany, její neustálé pokusy přesvědčit světové společenství o zvláštních, vynikajících vlastnostech židovstva jako národa, a za druhé, její neschopnost odlišit tento „národ“ podle jeho hlavních příznaků od mafie. Jinými slovy, jakoukoliv definici národa by věda nepřijala, vždy vznikne neřešitelné dilema: buď všechny národy, kromě židů, jsou národy (ale tehdy zůstává otázka, kým jsou židé?), nebo jediným národem na světě jsou židé (ale potom všechny ostatní národy přestanou být národy).

Neméně obtížné je pro západní vědu objasnit zvláštní, jen židovstvu vlastní „geniálnost“, která se v Rusku a jiných zemích projevuje skrz jejich převahu ve všech řídících strukturách, a zejména ve sdělovacích prostředcích a v mínkotvorných a tvůrčích profesích: herci, umělci, spisovatelé, hudebníci atd. Jestliže z úhlu pohledu západní vědy je židovstvo národ, potom vědce, objasňující „zvláštní obdařenost“ židů, lze lehce obvinit z pozic té samé vědy z rasismu; jestliže, dle názoru těchto vědců, židé národem nejsou, potom musí souhlasit s verzí: zvláštní „obdařenost“ židů je projevem jejich (mafiózní) semknutosti.

Společné u židovstva a libovolné mafie:

— mají rozvinutý systém rozlišování „svůj – cizí“. První způsob sebeobrany zloděje, páchajícího loupež v davu, je křičet ze všech sil: chyťte zloděje! Žid je připravven obvinit z nacionalismu přestavitele jakékoliv národnosti, aby zamaskoval jediný reálně ve světě existující agresivní nacionalismus – sionismus, maskující se pod internacionalismus. Není náhoda, že v libovolné zemi je žid internacionalistou, a u sebe v Izraeli je extrémním nacionalistou;

— rozptýlení mezi lidmi, vyhýbání se produktivní těžké práci, i když navenek mohou být zcela respektabilními;

— banda je semknuta a není v ní boj za sociální spravedlnost, „malá ryba“ nikdy nepovstane proti „kmotrovi“ – „rabínovi“. „Nuzný žid“ je připraven bojovat za sociální spravedlnost do posledního góje mimo židovstvo a ne na úkor bohatého židovstva. „Kmotr“ příležitostně splácí krví malých ryb, v pogromech nikdy židovská velkoburžoazie a židovští bankéři netrpěli;

— v bandě se používají přezdívky. Židé zbožňují pseudonymy;

— židům je nemístné připomínat jejich „národnost“, slovy Marxe „chimérickou národnost kupce, obecně člověka peněz“. Připomínání vede k teroru: od obvinění z příslušnosti k Černosotěncům až k vraždám;

— kriminál se vysmívá pracujícím – všichni „hrdinové“ Rajkina, Žvaněckého, Altova a dalších „humoristů“ jsou góji-pracanti; ani jeden žid.

— řízení je na nižších úrovních bezstrukturní, přes peníze; vyšší úrovně mají strukturu. Analogicky i u židovstva: nižší úrovně se přes peníze dostanou na nezbytné posty v oficiálních strukturách, v případně nezbytnosti jde přerozdělení příjmů přes židovskou obec. Na vyšších úrovních je zednářská struktura. Každý jednotlivý člen nezná a nezajímá se o strukturu celé bandy. Každý jednotlivý žid se podvědomě takové informace bojí.

Nyní se stává jasnou i zvláštní Jevgenijova osamělost. V básni se to projevuje tak, že „náš hrdina“ nemá ani příbuzné, ani přátele či známé. Při pozornějším zkoumání obsahu básně se čtenářovi objeví jakoby dva vzájemně neprovázané světy: v jednom, polofantastickém, v úplné samotě žije Jevgenij, v druhém, reálném, žijí obyčejným životem všechny ostatní postavy.

Do revoluce se všichni lidé ve státní službě dělili na čtrnáct stupňů (úrovní – rangů), a vnějším charakteristickým rysem, hovořícím o přináležitosti k té či oné pozici, byl především plášť uniformy, který N.V. Gogol udělal ústřední postavou jedné ze svých povídek. Neurčitým výrazem „někde slouží“ Puškin, v souladu se systémem zamlčování existujícím v poémě, dává pochopit, že „židovský génius“, tj. druhé „JÁ“ židovstva, jeho informační podstata rozesetá ve společnosti, je přítomna všude, ve všech institutech státního řízení.

Slova libovolného puškinského textu nesou stroze definovaný informační náklad, jehož míra je určena, z jedné strany, stavem kolektivního nevědomí, vždy odpovídajícímu duchu konkrétní historické epochy, a z druhé strany, schopností individuálního vědomí vyjádřit toto kolektivní nevědomí v strohých lexikálních formách, vlastních jen informačnímu stavu dané epochy.

Slovo „знать“ (čti – znať – „znát, vědět“, ale i „aristokracie, vyšší kruhy“ – pozn. přek.) vyvolávalo ve vědomí v různých dobách různé obrazy. Pro mnohé je dodnes toto slovo znakem příslušnosti k nějaké „elitě“. Ve své podstatě je toto slovo jen prst, ukazující na určitou sociální skupinu, disponující určitou úrovní řídících znalostí, překonávající ostatní vrstvy společnosti. Ale poněvadž v puškinské epoše nejvyšší úrovní znalostí takového druhu disponovalo dvořanstvo (ve statistickém smyslu), nejbohatší třída té doby, v běžném chápání se slovo „знать“ (znať) ztotožňovalo především ani ne tak s dostupem k samotným znalostem o řízení společnosti, jako s urozeností a bohatstvím, předávajícím se z pokolení na pokolení.

Skutečnými předky židů jsou obyčejní semitští kočovníci, početné kmeny, jichž se na konci druhého tisíciletí před naším letopočem spousta potulovala v pohraničních oblastech rozsáhlé staroegyptské civilizace. „Jev.genij“ se pro ně netrápí ne proto, že nechce, ale protože o nich opravdu nemůže vědět, neboť minulost a daleké příbuzenstvo, z jehož středu byl vydělen staroegyptskými eugeniky (ve smyslu uměle vytvořen) tento zvláštní kmen „ani ve světě živý, ani přízrak mrtvý[16]“ upadly již opravdu dávno v zapomnění. Ale to o nich, ztrativších schopnost k rozlišení dobra a zla, a proto stále „ohlušených hlukem vnitřní úzkosti“, je řečeno v Koránu, súře 45:31. A když bylo řečeno: „Vždyť Aláhův slib – pravda a hodina – není v něm pochybnosti,“ - řekli jste: NEVÍME, co je to hodina, MY JEN PŘEMÝŠLÍME NAD RŮZNÝMI MYŠLENKAMI, NEJSME SI NIČÍM JISTI.“ 32. A ukazovaly se jim ohavnosti toho, co vytvářeli, a postihlo je to, čemu se vysmívali.