Úvod

MĚDĚNÝ JEZDEC, TO VÁM NENÍ MĚDĚNÝ HAD… · перевод (Čeština) · раздел 2 из 21

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

Úvod

Je ve znamenité básni Alexandra Sergejeviče Puškina „Měděný jezdec“ zápletka? Pokud existuje, pak z pohledu běžného vnímání se vejde na pár řádků:

„Bezvýznamný petrohradský úředník jménem Jevgenij, pozdního podzimního večera přichází domů a před spaním se probírá kaleidoskopem svých nesouvislých myšlenek. Ve snu vidí řeku Něvu, jak se vylévá z břehů a on sám, „sedí na mramorovém zvířeti“. Nečas utichá, voda opadá, ale vidění, které měl ve snu, pronásleduje Jevgenije ještě dlouho potom. Snaže se vrátit do minulosti, hledá Parašin „zchátralý domek“, nenachází ho a přichází o rozum, a poté se mu zdá, že ho pronásleduje jezdecká socha Petra I. Na konci je smrt hrdiny na bezejmenném „malém ostrově“.

Nu, a co je zde zajímavé? Kde je tam zašmodrchané spiknutí? Nicméně už půldruhého století zájem o tuto báseň neochabuje. Je to opravdu jen kvůli neobvyklému rytmu? Ne, všichni hloubaví čtenáři a badatelé zkoumající báseň zmiňují její mysterióznost a hledají v ní skrytý smysl. Proč? Proto, že ten není na úrovni takzvané zápletky; je zakrytý určitým systémem symbolů, ať už vypracovaným samotným Puškinem, nebo vnuknutím Shora.

Aby bylo možné pochopit tento systém, musíme se vrátit do starověkého Řecka, do VI. století př.n.l. a položit si otázku: Proč nikdy nikoho nešokovala symboličnost Ezopových básní, básní frýgijského otroka, když vyprávěl historky vzájemných vztahů Vlka a Lva, nebo Osla a Lva? To proto, že člověk si od nepaměti zvykl na příběhy vzájemných vztahů mezi zvířaty, jako alegorii o životě lidí. Je to takový velmi starý zvyk, nebo jak se dnes obvykle říká „ustálený stereotyp vnímání okolní reality“. „Tradiční symbolika vypravěčů příběhů umožňuje ujasnění, přesné poznání „charakterů“ zvířecích postav čtenářem. Již V. Trediakovskij[1] si všiml, že básník zobrazuje „citovou podobnost tichosti a jednoduchosti v Beránkovi, věrnosti a přátelství u Psa; naproti tomu opovážlivosti, zlodějny a krutosti Vlka, Lva, Tygra… Toto je němý jazyk, kterému rozumí všechny národy“[2]

Budeme-li zkoumat bajku jako jeden z nejstarších literárních žánrů[3], tak vniká nevědomky otázka, proč nikdo z takzvaných „profesionálů“ puškinistů nevěnoval svou pozornost jedné podivné okolnosti: Puškin, zkoušeje svůj talent ve všech literárních žánrech (povídka, novela, román, báseň, skladba, epigram) nenapsal žádnou bajku? Nebo přeci jen napsal, ale nějak jinak? Pro správnou odpověď na tuto otázku si je třeba uvědomit, že Puškin nikdy nikoho nekopíroval; byl novátorem, ale ani ne tak samotných literárních žánrů, jako jejich obsahů. Novost obsahu, na rozdíl od novosti formy, nebije tolik do očí; aby ji bylo možné ocenit, je třeba umět vidět „celkový chod věcí“. Je téměř nepostřehnutelná, ale každý ji svým způsobem pociťuje přes systém symbolů, který se formuje autorem nevědomě během procesu samotné tvorby.

Umění je převážně symbolické. Ale jedni umělci přes svůj systému symbolů (možná že si to ani neuvědomují) „zvedají člověka na nohy“, jiní sráží, někdy i na všechny čtyři. Abychom pochopili o čem je řeč, je nezbytné udělat malý výlet do oblasti lidské psychiky, konkrétně do těch jejích oblastí, které jsou obvykle považovány za „to se rozumí samo sebou“ nebo, jinými slovy, o kterých se hovoří v kruzích profesionálních psychologů.

Člověk je multikomponentní systém. A jedny a ty samé komponenty v psychice různých lidí nejen, že mohou nejen dosahovat různého stupně rozvoje, ale mohou být i různým způsobem vzájemně propojeny mezi sebou, tvoříce kvalitativně rozličnou strukturu řízení informačních toků. V závislosti na stavbě psychiky se ukazuje schopnost podporovat jeden obraz myšlenek a jím projevované chování jedince, a neschopnost podporovat jiné, s ní neslučitelné.

Ovšem, lidí je na Zemi kolem 6 miliard, a psychice každého jedince je vlastní unikátnost, neopakovatelná originalita. Nicméně celá tato rozmanitost se podřizuje přesně stanovené klasifikaci. Puškin měl evidentně o tomto rozdělení nějakou představu již začátkem minulého století. Podstata námi upomenuté otázky o psychickém pozadí kultury spočívá v tom, že chování jedince živočišného druhu, jež nyní nazýváme Člověk rozumný, místy bez jakéhokoliv opodstatnění v chování většiny představitelů toho druhu, je budováno na základě vzájemné interakce:

• vrozených instinktů a nepodmíněných reflexů;

• podvědomě automatické aplikace zvyků a osvojených návyků v situačních podnětech;

• rozumového vypracovávání svého chování na základě zapamatované a opakovaně přicházející informace;

• intuice, jdoucí za hranice instinktů a rozumu, jejíž doporučení mohou být následně pochopeny rozumem.

Přinejmenším v lidské psychice to celé tak či onak existuje, ale u různých lidí jsou tyto komponenty mezi sebou různě provázány a navzájem na sebe působí různě. V závislosti na tom, jak jsou tyto komponenty v psychice jedince hierarchicky uspořádány, je možné hovořit o stroji (typu) psychiky každého z nich. Rozlišujeme základní, níže uvedené, individuální stroje psychiky jedinců:

• Živočišný stroj psychiky, pokud je chování jedince podmíněno instinkty nezávislými na úrovni jeho otesanosti kulturou, ve které se holé instinkty skrývají pod různými slupkami, poskytovanými civilizací, podrobující si rozum a intuici (tj. teoreticky je možná, i když historicky nerealizovaná, civilizace dokonale člověku podobných a hovořících, ale přesto, podstatou svého psychického uspořádání, opic);

• Stroj psychiky zombie-biorobota, pokud v chování jedince převládají nad instinkty bezmyšlenkovité návyky a kulturně podmíněné komplexy, jak tradiční, tak i nově vytvořené, potlačující jeho vůli, svobodomyslnost, intuici a bezprostřední vědomí Božího Záměru na základě svědomí.

• Stroj psychiky démona, pokud se jedinec vědomě či nevědomě opíjí silou své vůle, možnostmi podřízenými vůli a individuální racionalitě, osvobozujícími se, dle jeho názoru, z diktátu instinktů a kulturně podmíněných programů chování.

Ale to není všechno. Jedincům, tvořícím společnost a její podskupiny, je příznačné, že vyvolávají kolektivní duševní činnost a tato kolektivní duševní činnost může být obecně rozdělena na dva druhy:

• V jednom případě se k chybám spáchaným jedním jedincem statisticky přidává vršení chyb, páchaných druhými. Množství jejich chyb roste a trápí skupinu do té doby, dokud nezmizí pod jejich tlakem, nebo pokud se nezačne vyvolávat kolektivní psychická činnost jiného druhu;

• V druhém případě převládá jiná statistika, ve které chyby, páchané jedním jedincem, mizí a jsou kompenzovány jinými, ale přitom se každý stará o to, aby on sám páchal menší množství chyb, aby nezatěžoval ostatní nutností odstraňování jejich následků.

Ale mimo to se jedinci mohou lišit i vzájemnými vztahy jejich individuální psychiky s jimi zrozenou psychikou kolektivní. Přitom jedinec:

• Je buď podřízen kolektivní psychické činnosti, a pak je to stádní instinkt dokonce i v tom případě, když je v této psychické egregoriální stádnosti vůdcem, despotou nad stádem, ale stále součástí stáda, je podřízen stádnosti;

• nebo je nezávislý účastník kolektivní psychické činnosti (nicméně i při tom ve vztahu k nějaké stádnosti, možná, vystupuje v roli pastevce, jsa nesvobodným v nějaké jiné roli).

Taktéž je potřeba mít na zřeteli, že i „stádnost/stádní instinkt“, i „kolektivní svoboda“ v závislosti na charakteru informačních procesů v nich, mohou vyvolávat jak „lavinu katastrof a chyb“, tak i určité bezchybné fungování kolektivu jako celku.

To znamená, že všechny úspěchy, jak duchovní kultury, tak i kultury materiální, všechny teoretické poznatky a praktické návyky (teoreticky formalizované i neformalizované), osvojené jedincem, jsou jen přídavkem k jeho typu psychiky.

Jinými slovy, lidská důstojnost se projevuje nikoliv ve vzdělání, znalostech a návycích, ale v určitém stroji psychiky. To se týká i společenství: společenství lidí není charakterizováno úspěchy jeho kultury v oblasti vědy, techniky či „magie“, ale určitou organizací individuální a kolektivní psychiky.

Z toho plyne že, úspěšnými lidmi jsou ti, jejichž rozum se v jejich životním rozvoji opírá o instinkty a vrozené reflexy, kdo věnují pozornost intuitivním prozřením, obecně rozeznávajíce v intuici Boží vedení, mámení satanismu, projevy aktivity kolektivní psychiky společnosti i své, a svobodnou vůlí staví své chování do souladu s Boží prozřetelností, nezpůsobujíce ve společnosti kolektivní psychiku typu rozrůstajících se lavin chyb.

Aniž by si to všechno uvědomovali, mnozí jedinci se celý svůj život nacházejí v jednom a tom samém stroji psychiky, ale mnoho dalších během svého života mění stroj své psychiky nezvratně nebo opakovaně; taktéž je mnoho těch, jejichž stroj psychiky se opakovaně, ale vratně mění dokonce i v průběhu jednoho dne, nemluvě o v průběhu jejich života.

Celá tato variabilita organizace psychiky těch, kterým bylo Shora dáno být lidmi v Bohem předurčeném smyslu tohoto slova, je objektivní realita v každé etapě historického vývoje, kterou je možné zkoumat ještě více detailně, než je to uděláno v tomto dokumentu.

A jmenovitě z pozice uznání této objektivní reality je možné říct, že společenský pokrok se ve společnosti projevuje vytěsněním jedněch typů organizace psychiky druhými. V souladu s tím může lidstvo postupovat:

• ve směru dobytčím při statistickém převaze živočišného stroje psychiky, kdy člověku se podobající civilizované opice budou pást bioroboti, naprogramovaní kulturou, při vládě démonických osobností nad prvními i druhými;

• ve směru biorobotizace, kdy živočišnost bude nemilosrdně potlačována, ale nad masou biorobotů budou, stejně jako v prvním případě, vládnout démonické osobnosti;

• ve směru lidskosti, ve kterém živočišnost, biorobotizace a démonismus budou uvedeny do stavu nemožnosti realizace.

Nemůžeme přesně říct, nakolik to vše chápali Ezop, La Fontaine, Krylov a další známí bajkaři; jen je možné připustit, že, pozorujíce podobnost charakteristických znaků charakterů zvířat a lidí, oni jen zachycovali (nejdříve nevědomě) na úrovni druhé smyslové roviny bajky přítomnost zvířecího stroje psychiky u člověka. A tradičně všichni kulturní (ve smyslu přináležitosti k davově-„elitární“ kultuře) lidé vnímali tvorbu bajkařů, jako upřímnou snahu vymýtit lidské neřesti. Ale stěží se někdo z tvůrců bajek a jejich čtenářů zamyslel nad tím, že sama zvířata jsou nevinná; jakými je stvořil Všemohoucí, taková odcházejí i na onen svět. Tj. od narození až do smrti, jsou vždy plnohodnotní berani, býci a vlci, protože jsou ochuzení o svobodnou vůli a svobodnou volbu, a není to jejich vinou. Jinou záležitostí je člověk: ten je od Boha nadán rozumem, intuicí, svobodnou vůlí; ale ne každý, kdo se jako člověk narodil, obstál ve svém životě jako člověk. Tak, jedni, díky výchově, již ve stadiu dětství překonávají ve svém stroji psychiky některé rysy zvířat, druzí v letech dospělosti, ale mnozí si do konce života neuvědomí, že zvířecí zdroj psychiky dominuje v jejich chování.

Jiná, neméně závažná otázka, je: nakolik bajky, vysmívající se neřestem od přírody nevinných zvířat, mohly opravdu člověku pomoci v překonání jeho živočišného stroje psychiky? Pokud to posuzujeme podle vymožeností kultury nejrozvinutějších Západních států, pak je možné dojít k neblahému závěru: živočišný stroj psychiky tam stále dominuje jak v osobní rovině, tak na úrovni kolektivního nevědomí. Příčina takového stavu je v tom, že celé Západní umění je naskrz prostoupené ironií, satirou a humorem. Již Thomas Mann, jeden z pilířů současné západní kultury, říkal, že „svět spasí ironie“.

Ale ve skutečnosti je to tak, že vysmívané zlo přestává být děsivé a není chápáno jako reálné nebezpečí, ale znamená to, že si v určité míře zachovává svou přitažlivost. Stačí si vzpomenout, s jakým nadšením se Západ vysmíval Hitlerově podobě a jeho plánům, vytvářené geniálním satirikem a humoristou první poloviny 20. století Charlie Chaplinem. Tento komik vykonal mnoho pro přípravu Západní společnosti na druhou světovou válku a, nepochybně, ne náhodou mu postavili vděční režiséři tohoto tragického globálního divadelního představení památník ve Švýcarsku, na břehu Ženevského jezera. Přijde čas a, zcela pravděpodobně, podobné památníky budou postaveny Rajkinovi, Altovovi, Žvaněckému a jiným géniům humoru období „studené války“: oni také ne úplně špatně zapracovali „na vítězství“, o kterém dosud nadšeně hovoří Západní lídři. Naši humoristé celým svým chováním také demonstrují svému okolí zvířecí stroj psychiky v každodenním životě, protože o jiném, lidském, nemají ani ponětí. Bajkařům minulosti toto všechno nelze dávat za vinu, poněvadž žili a tvořili v rámci davově-„elitární“ logiky sociálního chování, která ve společnosti dominovalo do poloviny 20. století.

Abychom pochopili, jak se to projevilo na samotném procesu tvorby, je nezbytné si připomenout, že bajka, jako ústní forma tvorby, se objevila v daleké minulosti, ne později než otrokářské kultury. Otrokáři považovali otroky za „mluvící zvířata“; otroci, chráníce po svém svou lidskou důstojnost, si vymýšleli historie, ve kterých jejich páni také vystupovali jako zvířata. Historie mluví o tom, jak Ezop, sbíraje na trhu mistrovská díla ústní tvorby, je vyprávěl v kruhu blízkých přátel svého pána-otrokáře a ti se nad nimi s potěšením smáli. Jinými slovy, ať o to tvůrci bajek a jejich vypravěči usilovali či nikoliv, všichni v nějaké míře přispívali k upevnění živočišného stroje psychiky v lidské psychice.

Současným humoristům toto není dovoleno dělat, žijí v období, kdy se ve společnosti aktivně formuje jiná, alternativní k davově-„elitární“, logika sociálního chování, jejíž budoucí projevy pociťoval již A. S. Puškin v dávné minulosti. On je svým způsobem také velký bajkař, ale novověku, nové logiky sociálního chování. Jako nový Ezop budoucí epochy, intuitivně pozoroval podobné znaky lidských charakterů a jednotlivých sociálních jevů a my je můžeme rozeznat, díky jím zpracovanému systému symbolů. Odtud plyne tajemnost a také určitá mystika mnoha jeho nesmrtelných děl.

Lze konstatovat, že „Ezop s jeho vařeným jazykem“ dovolil právě zdůraznit existenci živočišného stroje psychiky v lidském chování, ale nevytvářel orientaci na lidský stroj psychiky. A nikoliv proto, že nechtěl, ale proto, že na to v davově-„elitární“ logice sociální chování ještě nebyly podmínky. Puškin, jako symbolická odpověď ruského národa na reformy Petra Velikého, se zjevil v Rusku století před začátkem procesu změny logiky sociálního chování, a živým Ezopovým jazykem své múzy vytvářel v kolektivním vědomí a nevědomí orientační body lidského stroje psychiky.

Člověk je tvor společenský. Individualismus, egoismus, nehledě na filozofické konstrukce, aspirující na to, aby se proslavily jako „památníky zdravé mysli[4]“, to nezakrývaly, zůstávajíce v lidské kultuře konce 20. století právě jako projev zvířecího stroje psychiky. Puškin, očividně, o tom měl představu již začátkem 19. století: „Může být vadou v konkrétním člověku to, co se považuje za blaho v celém národě? Tento předsudek, stvrzovaný demokratickou závistí některých filozofů, slouží pouze k rozšíření nízkého egoismu[5]“ Tímto krátkým komentářem Puškin předjímá celou hojnost rozvláčných výkladů oficiální puškinistiky o příčinách nepochopení Západu jak lásky Ruska k Puškinovi, tak i náklonnosti jeho národů k duchu kolektivismu, ke komunitě.

Ruská inteligence, nabitá z petrovských časů duchem liberalismu (který je jen pohodlným názvem pro sobectví), nenaslouchá živému jazyku ruského Ezopa a je jí nepochopitelný smysl jinotajných klíčů, zmíněný v 22-oktávové předmluvě k „Domku v Kolomně“

Mistr zamlčování, Puškin v poslední 22. oktávě předmluvy, nazvav Ezopův jazyk „vařeným“, přes srovnávací systém, umožňuje čtenáři pochopit, že ještě existuje i živý jazyk, kterému, na rozdíl od jazyka mrtvého vařeného, „je vše srozumitelné“. 22. oktáva předmluvy básně je nejtěžší jak pro básníka, tak pro čtenáře. Básníkovi proto, že do osmi slok bylo nutné zabalit ohromný objem informací historického a světonázorového charakteru, neklesnout při tom k poučování. Bez systému oznamování a zamlčování to nebylo možné udělat; přitom bylo nezbytné, aby se oznamování a zamlčování navzájem nepotlačovala. Obtížnost je pro budoucího čtenáře v odhalování jinotajů a symboliky dané systémem vyhlašování a zamlčování.

A ještě jednu takovou bajku-podobenství Puškin napsal v r. 1829, rok před tím, než vytvořil „Domek v Kolomně“. V ní nenaleznete, jako v bajkách I. A. Krylova, historii vzájemných vztahů zvířat, účinkují v ní lidé, ale hlavně přes tuto bajku-podobenství je možné pochopit, co znamená „vidět celkový běh věcí“ a jak je nebezpečný úzký profesionalismus.

„Prozřetelnost není algebra. Lidský rozum, lidově řečeno, není prorok, ale hádač. Vidí celkový chod věcí a může z toho vyvodit hluboké předpoklady, často časem stvrzené. Ale nemůže předvídat Náhodu – mocný okamžitý nástroj Prozřetelnosti.“ Těmito slovy Puškin završil plán třetí kritické stati k Polevového „Historii ruského národa“, která byla napsána v říjnu 1830 v Boldinu, během práce na „Domku v Kolomně“. Ve zmíněném fragmentu je schopnost „vidět celkový chod věcí“ tím hlavním v umění řídit sociální procesy.

Zajímaly Puškina sociální procesy? Ovšem, jinak by v jeho pětadvaceti nevznikl „Boris Godunov“, a ve třiceti „Skoupý rytíř“. A i články, básníkovy dopisy hovoří o okruhu otázek, které ho zajímaly. Mohla elita jeho doby pochopit problémy, které ho vzrušovaly? Ne, odešel z života nepochopený, dokonce i poté, co mu Mikuláš I., ruský car, dal nejvyšší hodnocení „nejchytřejšího muže Ruska“. Již tehdy se vnucoval veřejnému mínění stereotyp člověka Puškina, jehož zájmy nešly za hranice zájmů lidí, do jejichž okruhu patřil (víno, karty, ženy) a smolícího z nudy a touhy po originalitě, zajímavé verše. Ale i dnes se celá oficiální puškinistika hystericky pere, jakmile narazí na jiný úhel pohledu, podle kterého Puškin, hluboký filozof-myslitel, dosáhnuvší dokonalosti nejen v umění ovládání slova (to nikdo z „puškinistů“ neodmítá), ale i v umění přinášet širokému okruhu čtenářů složitější věci světonázorového, historického a sociálního charakteru za pomocí svého mimořádného systému obrazů, jehož základem je velmi jednoduchý princip: podobnost charakterových vlastností lidí, zvířat, přírodních jevů s vlastnostmi jevů a procesů sociálního života.

Do jisté míry tento systém zamlčení používali a mnozí dodnes používají v umění, protože umění je symbolické, ale Puškin v něm dosáhl dokonalosti.

Z letmého pohledu, umělecká díla, mající ve svém základu jinotaj, nevypadají často dost poutavě, jindy vypadají, že postrádají logiku a integritu vyprávění. Ale to je zvláštní způsob výběru čtenáře, kterým disponuje skutečný mistr, znalý nejen opravdové ceny své tvorby, ale také ceny pro jeho „čtenáře“. Uvedená metoda je založená na chápání, že pro intelekt je charakteristická snaha o celistvost a pochopení příčinně-následkové podmíněností procesů, se kterými se myšlení střetává. Ale v tom se projevuje objektivní vlastnost procesů zobrazování v celém vesmíru, jehož součástí je i člověk rozumný.

Proto, pokračujíce v rozkódování jinotajných děl A. S. Puškina, zaměřili jsme se na „Měděného jezdce“ z toho důvodu, že je to jedinečné dílo, ve kterém záhadné a nejasné obrazy, vyvolávané slovy v textu zároveň s druhou smyslovou rovinou, otevírají ještě třetí smyslovou rovinu, která, jak vidíme, odráží ty jevy jediného a celistvého světa, na které slova textu básně jen ukazují.

Všichni předcházející výzkumníci poslední Puškinovy básně vycházeli z toho, že básník popisoval jen jevy minulosti. Nechápali to hlavní: první básník Ruska ovládal Zákon času a proto se jeho systém obrazů, chápání minulosti a budoucnosti neshodovaly s chápáním výzkumníků jeho tvorby.

Při povrchním pohledu poéma navazuje na dějovou linii „Domku v Kolomně“, která končí záhadným zmizením Mavruši měnící svůj vzhled, přišedší na směnu „kuchařce Fekle, dobré stařeně, co dávno ztratila čich i sluch“. Ale pokud jsou Fekla i Mavruša obrazy ateistických ideologií biblické koncepce, střídajících se v Rusku a vnímaných běžným vědomím davově-„elitární“ společnosti jako křesťanství a marxismus, pak Jevgenij je obraz nositelů celkové koncepce. Z toho, Jevgenijův příběh je historií utváření a likvidace nejstarší a „nejkulturnější“ mafie, která kdy existovala na Zemi. Podle našeho názoru, příčina mimořádného a v mnohém nevědomého zájmu o poému se skrývá v tom, že tento proces ještě neskončil a generace žijící na konci 20. století je bezděčným svědkem jeho zakončení.

Rusko, soběstačná regionální civilizace, nevědomky posledních tisíc let stojí proti expanzi ateistické (ve své podstatě) biblické koncepce, jíž padl Západ ve svém historickém a kulturním rozvoji za oběť. Dvacáté století je kulminací této konfrontace: jde v něm o složitý informační proces sebeurčení a likvidace nejstarší a „nejkulturnější“ mafie, ukázavší světu svoji skutečnou tvář ve dvou sociálních kataklyzmatech, otřásajících na začátku a na konci století ruskou společností. Popisu tohoto složitého procesu, objevujícího se na úrovni druhé smyslové roviny jako dvě revoluce (začátkem století – říjen 1917 a na jeho konci – srpen 1991), jsou posvěceny dle našeho názoru obě části této tajemné poémy.