2.3.3.Sociální psychodynamika Ruska: státnost a společnost
«О aktuální situaci» č.1 (117) Světová válka se blíží k završení… · перевод (Čeština) · раздел 9 из 12
Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.
2.3.3.Sociální psychodynamika Ruska: státnost a společnost
Ale to, co je napsáno v kapitole 2.3.2 je nepochopitelné jak pro západní intelektuály, tak pro drtivou většinu domácích „elitárních“ státních a „veřejných“ činitelů. Dávají přednost tomu přít se o slova, a ne vyjasňovat to, co probíhá v mlčenlivém proudu života.
Ačkoli liberálně-buržoazní státnost Ruska skutečně zažívá krizi vlastní progresivní nezvratné degradace (v důsledku principů její výstavby a mravně-etických osobitostí osob disponujících posty), a její neúspěchy jsou z části až komické[31], a zčásti za sebou vlečou nepříjemnosti pro ruské občany, přesto krize státnosti není hlavním problémem Ruska, ale důsledkem neřešenosti jeho hlavního problému: charakteru společnosti a vzájemných vztahů společnosti a státnosti.
To je „mystika“ (v chápání ateistů) a „nevyzpytatelnost Božího Záměru“ v chápání věřících v Boha, ale nepřejících si žít s vírou (důvěrou) Bohu na základě určitého vnímání Úmyslu.
Mluvíme-li o „slovech“, pak od doby první publikace románu F.M.Dostojevského (1821-1881) „Bratři Karamazovi“ (dokončen a plně publikován byl v roce 1880) strašila ruská „elita“ samu sebe i národ „všemocností Velkého Inkvizitora“[32], pozvednutým do statusu politické metafory.
Podstata režimu „všemocnosti Velkého inkvizitora“ je prostá:
• Velký inkvizotor (v ideálu):
→ ví, jak řídit společnost, výrobu a rozdělení produkce v ní tak, aby život všech byl více či méně snesitelný, a sociálně-ekonomický systém by se udržitelně reprodukoval v následnosti generací;
→ realizuje toto vědění v praktické politice;
→ ty, kdo se nepodřizují jeho moci a nezačleňují se do jim určené sociální organizace, nemilosrdně trestá, na tom základě, že pokud je trestat nebude, oni zlikvidují sociálně-ekonomický systém, čímž vyvolají ztrátu větší či menší komfortnosti života všech;
• Všichni ostatní, jež jsou v moci Velkého inkvizitora:
→ nevědí nic o tom, jak řídit sociálně-ekonomický systém;
→ chtějí spotřebovávat přírodní i sociální blaha, a kvůli tomu souhlasí pracovat a produkovat ona blaha, přebývaje pod mocí Velkého inkvizitora a plníce jeho nařízení, a podporujíce jeho režim svou prací.
• Tragédie spočívá v tom, že:
→ ti, co se podřizují moci Velkého inkvizitora, si sami nepřejí převzít odpovědnost byť jen za sebe, nemluvě už o tom, převzít odpovědnost za osudy jiných;
→ v důsledku toho, pokud je necháme sobě samým na pospas a nepřinutíme je k určitým pořádkům, začnou se zabíjet navzájem a dostanou se do problémů;
• Velký inkvizitor neví, jak vyřešit tuto tragickou situaci, a prosí Krista, který přišel do společnosti, již řídí, aby opustil jejich svět, obviňuje Krista z toho, že právě on zrodil takovou tragickou situaci tím, že během pobytu v poušti odmítl nabídku ďábla proměnit kámen v chléb a ochutnat chléb, říkaje mu: „Nejen chlebem bude živ člověk, ale i slovem, vycházejícím z úst Božích“ (Matouš 4:4), a lidé potřebují především – chléb.
Ale fakticky historický F.M.Dostojevský v té metafoře popsal ten způsob života, kterým žilo Rusko od doby “Stání“ na Ugře, načež Velkoknížectví Moskevské přestalo platit daň Zlaté hordě a stalo se suverénním státem[33], pokud ignorujeme otázku ideologického zabezpečení státního řízení. Ten režim byl jako sociální norma vzájemných vztahů státní moci a společnosti vyjádřen Josifem Volockým (1440-1515). Psal: „Car je svou podstatou podobný libovolnému jinému člověku, a svou pozicí a mocí je podobný Nejvyššímu Bohu“[34]. Ale Josif Volocký neopěvoval carskou moc v tom smyslu, že by ji prohlašoval za neomylnou, jak si jeho slova vyložili mnozí, protoře „samotného cara Josif začleňuje do téhož systému Božího zápřahu, - i car je podřízen, a jen v mezích Zákona Božího disponuje svou mocí. A špatnému caru se není třeba povinovat, on ve své podstatě ani není car,- “takový car není Boží sluha, a ne car, ale mučitel“.[35]
Avšak Josiv Volocký se nezaobíral otázkou, jak společnost, jak libovolný prostý člověk mohou přivést ke smyslům nebo zkrotit „špatného cara“. Ve výsledku je vklad Josifa Volockého do historie dvojaký:
• Z jedné strany, vnesl do církevního chápání světa etickou normu dokřesťanské Rusi:
→ člověk a pozice, kterou zastává, se nesmí ztotožňovat;
→ všichni jsou dlužní pracovat na obecné blaho v řečišti Záměru, starat se o sebe navzájem, a státník je v tom celonárodním díle jen vrchní vedoucí.
• Z druhé strany, tím že neodpověděl na otázku: Jak v řečišti Záměru přivést k rozumu „špatného cara“ - Josif Volocký vytvořil předpoklady:
→ k zbožňování osoby cara,
→ k zbožšťování carské moci
→ a v konečném důsledku k vypadnutí režimu vlády z řečiště Záměru, protože zbožšťování osoby cara a zbožšťování (sakralizace) státní moci podrozumívá přiznání jejich činů bezchybnými bez výjimek, tj. neomylnost.
Ve výsledku vznikl systém společensko-státních vztahů, ve kterém:
• všechna právně legitimní práva má car a stát, kteří jsou generátorem nových práv pro sebe a povinností pro podřízenou společnost v míře vzniku „historické nevyhnutelnosti“ v modifikaci svých práv a povinností poddaných;
• a společnost a libovolný člověk defakto žádná práva nemá, jen povinnosti plnit zákonné i nezákonné příkazy moci.
Koncepci vzájemných vztahů státní moci a společnosti, vyloženou Josifem Volockým, se čestně pokoušel realizovat Ivan Hrozný: to je možné pochopit z jeho korespondence s bývalým stoupencem na útěku, Andrejem Kurbským[36] a z prací historiků, kteří se pokoušejí pochopit, co se ve skutečnosti v té epoše dělo, a neprezentují Ivana Hrozného jako ztělesnění zla, plníce společenskou objednávku nebo vycházeje z vlastních již zformovaných předsudků, které jednoduše ilustrují těmi či oněmi fakty a interpretacemi faktů a jejich vztahů.
Ale kvůli neadekvátnosti v otázkách řízení koncepce, ve které bylo možné uvnitř společnosti negativní zpětné vazby efektivně napojit na „špatného cara“ jen cestou vraždy cara nebo svržením „posvátné osoby cara“, nezabezpečovala stabilitu státnosti při směně pokolení: smuta na přelomu 16.-17. století, řada vražd carů a palácových převratů během veškeré vlády dynastie Romanovců jsou toho potvrzením. To neznamená, že vrahové carů a organizátoři palácových převratů[37] byli v právu: úspěch palácových převratů byl podmíněn i tím, že jejich oběti buďto vyčerpaly Boží dopuštění mýlit se, nebo byli neschopní vykonat něco dobrého v historicky zformovaných podmínkách, čímž jejich život ztrácel smysl[38].
A předpoklady, vytvořené mocí té koncepce společensko-státních vzájemných vztahů (pramenící z psaní apoštola Pavla na téma „otroci, povinujte se svým pánům“[39], od nichž se nebyl schopen osvobodit Josif Volocký), se v historii realizovala v dogmatu o neomylnosti carské moci. To dogma, ačkoli nebylo prohlašováno církví a dynastií v otevřené formě, je podobné dogmatu katolicismu o neomylnosti římského papeže, ale fakticky bylo přítomno během mnoha období a stalo se jedním z generátorů katastrofy roku 1917. Toto „dogma“ se plně projevilo v plném titulu Nikolaje II: „Boží milostí My, Nikolaj II, Imperátor a Samodržitel Všeruský, (…) atd. atd. atd.“[40] — tj. cokoli by car nespáchal, je to retranslace milosti Boží: dovedl Rusko k rusko-japonské válce – „milost boží“, nechal zavléct Rusko do první světové války – „milost boží“, krvavá neděle – „milost boží“?
O variacích režimu „vlády Velkého inkvizitora“ psal v podstatě, nevyužívaje té metafory, už Gogol ve svém románu Mrtvé duše. S ohledem na právní status nevolníků v tu epochu, všechny postavy – statkáři jsou variace „Velkého inkvizitora“: nejneschopnější – Pljuškin, Korobočka a Nozdrjov; „střední“ - Manilov, u kterého věci jdou „samospádem“; Velký inkvizitor v plnotě svých schopností je Sobakevič, nejúspěšnější „hospodář“ a ne tyran podřízených, na rozdíl od historicky reálného Saltyčichy. Jaké výhrady mohou být k Sobakevičovi? Všichni jemu svěření jsou sytí, oblečení, obutí, všichni mají silné hospodářství, výborné zdraví.
Sociální psychodynamika Ruska ve vztahu k té koncepci vzájemných vztahů státní moci a společnosti, která se projevila v metaforičnosti legendy o Velkém inkvizitoru, v sobě zahrnuje nyní i v minulosti zahrnovala tři aspekty:
• z jedné strany je jí vlastní sen o dobrém a spravedlivém carovi, který svou mocí, za pomoci přizvaných osob, které jsou zavázány mu sloužit věrně a čestně, vykořeňuje křivdu-nepravdu ze života společnosti;
• z druhé strany stejná psychodynamika rodila systematickou sabotáž nespravedlivé politiky státu poddanými ve všech vrstvách, přecházející pravidelně ve vzpoury;
• Odlišnost představ a reality se vysvětlovala frázemi:
→ «Car je dobrý, bojaři špatní»;
→ nebo v krajním případě: „Cara vyměnili: není to skutečný car...“ tj. je potřeba skutečného cara, který bude dobrý.
Zde je důležité poukázat na jednu důležitou okolnost. Pro většinu lidí ve společnosti, přebývající pod mocí „režimu Velkého inkvizitora“, je přijetí právě režimu, jako určitého systému realizace moci, - neřešitelný problém, díky čemu se režim jako celek redukuje k osobě, která ho nominálně vede. V důsledku té chyby je jediným receptem řešení sociálních problémů výměna osoby, představující režim, ale nikoli analýza defektů režimu a změna režimu cestou odstranění jeho systémotvorných defektů. To se týká i F.M.Dostojevského, autora politické metafory „Velkého inkvizitora“. Ačkoli je to chyba chápání světa, přesto je to sociální norma pro davo-“elitarismus“ ve všech jeho projevech, včetně vlády „režimu Velkého inkvizitora“.
Sovětská epocha historie je modifikací „režimu Velkého inkvizitora“, protože psychodynamika společnosti s pádem monarchie a zavedením vlády sovětů zástupců pracujících se nezměnila. Pokus J.V.Stalina zpřetrhat tuto algoritmiku společensko-státních vzájemných vztahů se projevil ve vytvoření a přijetí Ústavy SSSR roku 1936. Avšak pokus se nepovedl, protože stranická byrokracie – kolektivní „Velký inkvizitor“ - spustila čistky roku 1937, čemuž Stalin nebyl fakticky osamocený schopen zabránit. Represe roku 1937 zahnaly do strachu desítky milionů lidí, a především děti obětí represí, který ony potom nesly celým svým životem a předaly duchovním rodovým odkazem svým dětem a vnukům, včetně nyní žijícím[41]. A z řad té mládeže, která se nevystrašila, mnozí padli v bojích Velké vlastenecké války.
Odlišnosti sovětské verze režimu „všemocnosti Velkého inkvizitora“ od carské verze jsou následující:
• vědění, nutné pro řízení společnosti, produkce a přerozdělení produkce v ní takovým způsobem, aby život všech byl více či méně blahobytný, a sociálně-ekonomický systém by se reprodukoval v následnosti generací, - je údajně marxismus-leninismus: „učení Marxe je všemocné, protože je správné.“[42]
• Marxismus je všeobjímající a bezalternativní, protože všechny ostatní systémy chápání světa, jsou podle mínění marxistů buď částečně správné, nebo představují vědomou lež, v důsledku čehož jsou prakticky k ničemu, v důsledku čehož není dobré tratit čas na jejich studium také proto, aby se neupadlo do sebeklamu v důsledku neadekvátnosti teorií, alternativních marxismu.
• Proto před „světlem“ „mraksismu“ v SSSR nelze utéct: ty „znalosti“ jsou zahrnuty do standardů všeobecného závazného vzdělání[43], a jejich lepší osvojení je standardem všech typů profesionálního vyššího vzdělání[44], nemluvě už o tom, že osvojení marxismu-leninismu v plnosti a detailnosti bylo zvláštním směrem ve vyšším profesionálním vzdělání – celkově, systém vzdělání v oblasti komplexu společenskovědních disciplín realizoval tunelový scénář, ve kterém člověk nemohl získat přístup k žádné informaci kromě filtrátu z marxismu-leninismu, udělaného ideology v souladu s pokyny aparátu ÚV KSSS, zosobňující režim „Velkého inkvizitora“.
• Společnost jakoby sama o sobě vyzdvihuje ze svého středu dalšího „Velkého inkvizitora“, zosobňujícího režim, na základě volebních procedur stranické a sovětské demokracie, ale při tom všechny procedury, počínaje procesem vyzdvižení kandidátů do sčítání hlasů, jsou řízeny „režimem velkého inkvizitora“, - a na to je zvykem nepoukazovat, protože „Velký inkvizitor“ ví lépe, jak je třeba realizovat jak partijní, tak sovětskou demokracii.
• Jako i v případě s bázovou říšskou verzí „Volockého – Dostojevského“ je zde také vlastní tragédie. Její podstata spočívá v tom, že:
→ poddaní Velkého inkvizitora sami nechtějí převzít odpovědnost byť jen za sebe, nemluvě o tom, aby na sebe vzali odpovědnost za osudy jiných;
→ v důsledku toho, pokud je necháme na pospas sobě samým a nenutíme je k určitému pořádku, začnou zabíjet jeden druhého a dostanou se do problémů (tento potenciál se projevil v množství erupcí násilí v procesu krachu SSSR, na základě jeho projevů vznikla charakteristika 90. let jako „banditských“, a nyní se projevuje na Ukrajině);
→ a to hlavní – marxismus-leninismus (kvůli defektům jeho filozofie, neadekvátnosti v otázkách řízení a metrologické neprůkaznosti politekonomie[45]) – je náhražka pravdy;
→ o tom, že „nejen chlebem živ je člověk, ale i lecjakým slovem, vycházejícím z úst Božích“, nevzpomínají, přemýšlet sami ve své většině nechtějí a neumí, svědomí a stud u většiny z nich absentuje.
Stabilita „režimu Velkého inkvizitora“ se ve všech jeho verzích zabezpečuje čtyřmi faktory:
Tvůrčí prací drtivé většiny obyvatel pod jednotným řízením „Velkého inkvizitora“, které určuje kvalitu života všech;
Převahou (výhodami) ve spotřebě produkce a v sociálně-statusovém vztahu moci (vlády) a absenci odpovědnosti před níže postavenými, což zajistí šplhání nahoru po sociální osobnostní hierarchii.
Sebedisciplína vyšších hierarchů, kteří musí zajistit efektivitu práce a podporovat určitou míru přerozdělení výhod různého druhu podle stupňů sociální hierarchie, garantující stabilitu systému a jeho podporu drtivou většinou obyvatel (přitom učitý asketismus „Velkého inkvizitora“ dává morální právo „odírat“ všechny, kdo se nachází v sociální hierarchii níže, ale spotřebovávají více, než SÁM(!!!) „Velký inkvizitor“).
Potlačením aristokratických menšin, k nimž patří i společenství „kombinátorů“, a především antisystémoví představitelé samotné vládnoucí „elity“, která se tak či onak vyhýbá tvůrčí práci.
Avšak systém v sobě nese všechny příčiny vlastního krachu, z nichž hlavní je absence odpovědnosti „vyšších“ před „nižšími“. To vede k tomu, že na nějaké etapě své reprodukce přestávají být sociálně-statusové a spotřebitelské výhody představitelů vyšších úrovní hierarchie podmíněny jejich reálnou kompetentností v rovině: 1) zajištění efektivity práce, 2) společností přiznanou spravedlivostí přerozdělení produkce a 3) potlačení antisystémových faktorů. Když „elita“ „režimu Velkého inkvizitora“ ztrácí pracovní kompetenci a začíná žít pro sebe, projevujíc ve vztahu k ostatní společnosti zvůli, velká část společnosti cítí svou újmu a ztrácí důvěru ke státní moci.
Kromě toho, další část společnosti začíná být přesvědčena o tom, že oni také mohou zabezpečit svou prosperitu na úkor cizí práce ne hůře, než to dělá historicky zformovaná „elita“, která svým parazitismem dává příklad pro napodobování všelijakému lumpenu, se kterým se postupně ztotožňuje v aspektu mravnosti a etiky. Ta sociální skupina závistníků zahrnuje podskupinu adeptů na „Velké kombinátory“, kteří se charakterizují tím, že:
• se vyhýbají hrubému násilí a bezostyšné krádeži, tj. „ctí trestní zákoník“ a zákonodárství celkově,
• ale vynalézají „relativně čestné způsoby odebrání peněz a jiných statků“ bez narušení platných zákonů.
Když „režim Velkého inkvizitora“ degraduje natolik, že může být svržen, pak uchazeči na „Velké kombinátory“ se prezentují zbytku společnosti v roli bojovníků za svobodu proti tyranii „Velkého inkvizitora“. Pokud je společnost nevnímá jako parazity, před kterými je nutné svobodu bránit přesně taktéž, jako od tyranie „Velkého inkvizitora“, pak kraluje režim „Velkého kombinátora“.
Avšak pokud v ideále režim „Velkého inkvizitora“ ukládá všem bez výjimky, včetně samotného „Velkéhoinkvizitora“ povinnosti pracovat tím či oním způsobem, to režim „Velkého kombinátora“ vkládá tuto povinnost jen na „hlupáky“, a přiznává těm, kdo je schopen „kombinovat“, právo na „kombinace“, nenarušující zákonodárství, které je napsáno a podporováno podobnými „Velkými kombinátory“ právní vědy tak, aby byly vytvořeny možnosti pro „kombinování“ na účet „hlupáků“.
Ty zákonitosti se projevily i v degradaci a krachu sovětské verze režimu „Velkého inkvizitora“: s postupem času se přestává líbit stále širšímu okruhu lidí (jak mezi prostými lidmi, tak i mezi „elitou“ - ale z různých příčin) proto, že se kupí problémy, které režim v principu není schopen řešit. Společnost objektivně vyžaduje alternativu.
Alternativa, stejně jako marxismus, je vložena do nemyslících hlav zvenku. Je to buržoazní liberalismus. „Hlas Ameriky“, rádio „Svoboda“, „Ruská služba BBC“ během desetiletí vyprávěli o tom, že alternativa existuje, chválili ji, ale „železná opona“ nedovolovala se s ní seznámit v praxi, protože za hranicí pobývali z větší části jen lidé, poslaní tam „režimem Velkého inkvizitora“ na služební cesty. Zahraniční filmy, zvlášť komedie, potvrzovaly divákovi, že alternativa existuje, a je lepší než „socík“. Úspěch perestrojky a reforem v duchu idejí buržoazního liberalismu v té podobě, v jaké se perestrojka a reformy staly historií, byl možný především proto, že v sovětské společnosti se Ostap Bender k počátku perestrojky stal kultovní postavou, s kterou mnozí sympatizovali v důsledku toho, že ve své psychice nesli črty jeho mravů a charakteru. Úměrně tomu, poté, co ideologická kontrola ÚV nad mravy společnosti zůstala v minulosti, reálná mravnost obyvatelstva se začala projevovat bez překážek v rozkradení (včetně uzákoněných metod – privatizace) všeho toho, co se dříve nazývalo „socialistické vlastnictví“, a v mnoha městech na území bývalého SSSR se objevily památníky Ostapu Benderovi.
Proto, řečeno metaforicky, liberalismus, to je diktát „režimu Velkého kombinátora“. Nebezpečí jeho příchodu k moci zachytil N.V.Gogol v „Mrtvých duších“ více než 25 let předtím, než F.M.Dostojevský vystrašil bojácné a bezmyšlenkovité intelektuály – fiktivní humanisty – legendou o Velkém inkvizitoru. Ještě o půl století později představili Ilf a Petrov obraz Velkého kombinátora, který nemá zájem budovat společnost, ve které je všechno po Pravdě a svědomí a nemá tam místo vykořisťování „člověka člověkem“. Intelektuálové nepochopili ani Gogola, ani Ilfa a Petrova. V důsledku toho po roce 1991 vznikly na postsovětském prostoru, včetně Ruska, „režimy Velkých kombinátorů“, které nahradily všesvazový „režim Velkého inkvizitora“.
Mohou vzniknout námitky proti výše uvedenému v tom smyslu, že postavy „Mrtvých duší“ a Ostap Bender jsou majetkem ruské a rusko-židovské kultury, a USA jsou charakterizovány jinými sociálními typy, v důsledku čehož je veškerá výše uvedená charakteristika společnosti na základě ideologie buržoazního liberalismu jako „režimu Velkého kombinátora“ lživá. Všechny ty, kdo tak uvažují, posíláme číst tvorbu Američana O.Henriho: typy kombinátorů, ucházejících se stát „Velkými kombinátory“, jsou analogické domácím. A pokud nastudujeme faktologii historie USA, pak se najdou plně úspěšní (v odlišnosti od malých zlodějíčků, které popsal O.Henri), sociálně vysoce postavení, společností vážení „velcí kombinátoři“, například George Soros.
V Rusku se prakticky všem zajedl život pod nadvládou „režimu Velkého kombinátora“ k počátku roku 1996 – roku prvních prezidentských voleb podle ústavy z roku 1993. Oficiální rating „předsedy“, jakoby zakladatele režimu B. Jelcina, byl v únoru 1996 na úrovni 6%, což v perspektivě hovořilo o vítězství v prezidentských volbách kandidáta za komunistickou stranu G.Zjuganova, načež by režim Zjuganova stál před úkolem masově potrestat zrádce-liberály – politické aktivisty minulých let: takové jsou zákony davo-“elitarismu“. Proto ti, koho zosobňoval B.Jelcin, byli nuceni uchýlit se k pomoci polittechnologů, kteří z vákua vytvořili „technického kandidáta“ A.I.Lebedě, jenž zajistil vítězství Jelcina[46]; a B.Jelcin se musel během předvolební kampaně krýt infarktem[47]. V důsledku toho za necelé 4 roky předal liberální předseda Jelcin moc „režimu čekistů“[48], který byl ihned obviněn z toho, že je to „režim Velkého inkvizitora“. Avšak postliberální „režim čekistů“ není „režimem Velkého inkvizitora“, ale o tom níže.
A problém liberální opozice „režimu čekistů“, který považují za další verzi „režimu Velkého inkvizitora“, spočívá v tom, že:
• jen pro liberál-kombinátory je „režim Velkého inkvizitora“ „očividné zlo“, podléhající zničení a vykořenění bez jakékoli diskuse a pochybností o tom, za angažování libovolných prostředků – včetně agrese USA či pomoci ďábla;
• a pro drtivou většinu obyvatel v podmínkách davo-“elitarismu“ je „režim Velkého inkvizitora“ přednostní variantou před „režimem Velkého kombinátora“, vládnoucí v 90. letech, protože:
→ dodržování určitých, obecně ne příliš omezujících pravidel chování v podmínkách „režimu Velkého inkvizitora“ garantuje život a určitou prosperitu za podmínky, že „Velký inkvizitor“ zvládá řídící misi (v podobě představené F.M.Dostojevským), kterou na sebe vzal;
→ a „režim Velkého kombinátora“ negarantuje nikomu nic – ani prostým lidem (ti nyní v Rusku přežívají krizi, vytvořenou „režimem Velkého kombinátora“ USA, které se ucházejí o roli „celosvětového kombinátora“), ani samotným „Velkým kombinátorům“ (na internetu lze najít zprávy o bankrotech bývalých milionářů, sebevraždách a zatčení), ani jejich politickým agentům (typu zavražděných za přívrženost „Velkému kombinátoru“ V.Listjeva, G.Starovojtové a A.Politkovské, kvůli čemuž jejich smrt nevyvolává soucit u většiny obyvatel, kteří by s radostí pohřbili i mnohé další jim podobné, jejichž jména jsou dobře známá, a my je proto uvádět nebudeme).
Ale jak už bylo poznamenáno, „režim čekistů“ není „režimem Velkého inkvizitora“, a to se projevuje v tom, že:
• ústava z roku 1993 – ústava „režimu Velkého inkvizitora“ – nebyla nahrazena a zákonodárství probíhá v souladu s ní;
• vzdělávací systém v oblasti sociální filozofie, sociologie, politologie, žurnalistiky a „píár“, státní a municipální řízení, ekonomiky a financí je bezalternativně liberální – žádné antiliberální vzhledy se do vzdělávacích standardů liberálně „myslící“ byrokracií nevpouští;
• sdělovací prostředky potlačují svobodu slova a myšlení v Rusku, nepřipouštějí ani komentáře k publikacím, ani publikace, ve kterých se obnažuje životní neadekvátnost liberálních vzhledů a obnažuje se jejich protilidská podstata;
• režim netrestá ty, kdo se vyznamenal v kombinátorství (Čubajs, Jasin, Skrynik, Serdjukov, Vasiljeva a mnozí další jsou toho důkazem).
Výtky na adresu „režimu čekistů“ ze strany patriotů se svádí k tomu, že se nejedná o „režim Velkého inkvizitora“, protože netrestá liberály jako vlastizrádce a zrádce, ačkoli je za co. A pokud by se režim vydal tou cestou, rating V.V.Putina a jeho stoupenců v tom díle by jen vyrostl. Avšak politika čistky mocenských struktur, včetně struktur sdělovacích prostředků, neprobíhá. A v tom je smysl: za prvé, nevyvolat v davově-“elitární“ společnosti masovou psychózů plošného udavačství o nepřátelích národa, načež vzniklé represe také nabývají charakter na osobní úrovni neřízeného samospádu, ve kterém masově umírají nevinní lidé, a za druhé, nedopustit vznik nové vlny strachu a děsu před represemi, která, pokud vznikne, nevyhnutelně bude panovat nad několika následujícími generacemi, předávaná jim skrz duchovní odkaz. Tj. postliberální „režim čekistů“ skutečně není „režimem Velkého inkvizitora“. Nu a ty, kdo spáchali zločin proti Rusku a zůstali právně nepotrestaní, toho potrestá Život.
Ať se taková definice líbí nebo ne, „režim čekistů“ je něco, nemající precedens v minulosti Ruska: je to proces stanovení režimu zastupitelstva Božího na Zemi všech lidí bez výjimky, ve kterém nebudou mít místo ani „inkvizitoři“, ani „kombinátoři“, protože oni všichni jsou tyrany.
Ale „režim čekistů“ není ani „režimem Velkého kombinátora“, protože:
• na svobodu kombinátorství režim ukládá ohraničení, vycházeje ze svého chápání adekvátnosti, konaje právem síly, jak i přísluší „režimu Velkého inkvizitora“;
• Západ má znova nevyčerpatelnou zásobu výtek k Rusku, vytýkaje jeho vedení ústup z obecně přijatých norem liberalismu, tj. „režim čekistů“ provádí nějakou globální politiku, aniž vysvětluje její podstatu (na rozdíl od SSSR, zvláště stalinského SSSR);
• nejenže neprovádí, ale ani nepodporuje politiku „destalinizace“ tak, jak by chtěli liberálové a připouští činnost neostalinistů a dalších neliberálů, přičemž ideovým liberálům navrhuje ne zakazovat šíření tvorby jejich protivníků, a ideově porazit ty, kdo s nimi nesouhlasí, aby tak liberálové přesvědčili všechny o své pravdě. A to je sofistikovaný výsměch liberálům, protože liberálové nejsou připraveni k otevřené diskusi kvůli přívrženectví „dábelské logice“[49] „velkého kombinátorství“.
Proto vyvstává otázka: A co dělá „režim čekistů“, pokud mu jsou jako by vlastní jak rysy antiliberálního „režimu Velkého inkvizitora“, tak rysy liberálního „režimu Velkého kombinátora“?
Odpověď je prostá:
• Do vnějšího světa vysílá stále obnovovanou záhadu „Kdo je pan Putin?“, na níž v liberální mentalitě neexistuje životu adekvátní odpověď[50].
• Ve vnitřní politice zaujal pozici „rozhodčího“, tj. toho kdo řídí konflikt „velkých kombinátorů“ (liberálů) a „velkých inkvizitorů“ („elitářů“ - patriotů, zastánců silné role státu) a tím samým „režim čekistů“ objektivně pracuje na to, aby se Rusko nakonec osvobodilo od nadvlády „režimu Velkého inkvizitora“ nad psychodynamikou jeho společnosti a koncepcí společensko-státních vztahů, a neocitlo by se pod nadvládou globálního „režimu Velkého kombinátora“ USA.
Oba dva druhy této činnosti jsou užitečné, protože činnost-nečinnost režimu rodí okolnosti, které samy nutí lidi přemýšlet na tím, jak žije lidstvo a jak žije Rusko? V důsledku čeho žijí tak, jak žijí a ne jinak? Co a jak je třeba dělat pro to, aby se žilo lépe?
A v této činnosti – v přemýšlení – žádný státní aparát (ani defektní, ani vrcholně profesionální) není schopen zaměnit z větší části nehlasně probíhající myšlenkový proces všech a každého. Ale právě dosažení lidmi určité úrovně chápání světa, to je to, co je Rusku dnes třeba pro další rozvoj. A „režim Velkého inkvizitora“ i „režim Velkého kombinátora“ jsou totožné v tom, že vytvářejí podmínky, bránící řešení toho společenského úkolu. Proto pokud se Rusko zabývá tím přemýšlením, a čím více lidí se zapojuje do toho procesu, Bůh nám vždy pomáhá.
Ti, kdo nechtějí přemýšlet a osobně se rozvíjet, stávají se buďto „trávou na poli boje“, nebo bojovníky v řadách na smrt se bijících přívrženců „režimu Velkého kombinátora“ a „režimu Velkého inkvizitora“. Takže i oni se zabývají obecně prospěšnou činností vzájemného potlačení.
A degradace postsovětské státnosti vytváří předpoklady k tomu, aby přeměna Ruska a jeho státnosti proběhla bez otřesů a katastrof, protože finálně zdegradovaná, zesláblá postsovětská tupo-byrokratická moc nemůže vyprovokovat revoluci a rozpoutat občanskou válku v Rusku.