Библиотека первоисточников · исследовательский корпус первичных текстов

6. Liberálně-schizofrenní Západ

O válkách · перевод (Čeština) · раздел 8 из 10

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

6. Liberálně-schizofrenní Západ

Stabilita regionální civilizace Západu a její schopnost realizace potenciálu své agresivity v budoucnosti je v současné době podmíněna vnějšími (ve vztahu ke státům Západu) a vnitřními objektivními a subjektivními faktory.

Hlavní vnější objektivní faktor: pokud celé lidstvo začne žít podle současných standardů spotřeby „pokročilých“ zemí Západu, pak pro zabezpečení takového způsobu života bude globální civilizace potřebovat surovinové a energetické zdroje 5 a vícekrát překračující ty, které planeta Země může poskytnout bez narušení stability biosféry. Mezitím, pro intelektuálně nerozvinuté a lačné obyvatele ve většině zemí, nepatřící mezi „rozvinuté“, je způsob života „rozvinutých“ zemí, formovaný televizí, filmy, migranty a turisty, přitažlivý: žít tak, jako na Západě, je snem mnohých sociálních skupin v různých regionech planety.

Tj. pokud nebudou podniknuty žádné řídící kroky, uskutečnění globalizace pod nadvládou buržoazního liberalismu znamená garantovanou samolikvidaci současné globální civilizace v biosférně-sociální ekologické krizi. Je to otázka času. A Západ je lídrem na této cestě, právě díky ideologii buržoazního liberalismu.

Kromě toho, existuje i vnější subjektivní faktor. Tj. subjekty, které realizují nadstátní řízení v západním projektu globalizace, nemají důvod uspokojovat sny závistivců spotřebitelského statusu „rozvinutých“ států Západu, protože chápou nebezpečí neohraničené spotřeby jak pro sebe, tak i pro planetu. Právě z tohoto důvodu v polovině 19. století spustili marxistický projekt.

Za účelem utlumení usilování obdivovatelů „rozvinutých“ států Západu v jiných regionech planety, mají zájem zlikvidovat i v „rozvinutých“ zemích Západu defektní kulturu materiální spotřeby, zrozenou a podporovanou buržoazním liberalismem, ve které se bez užitku spotřebovávají přírodní a sociální zdroje: otázka je jen v tom, přežije-li ten proces likvidace obyvatelstvo států Západu nebo zda bude nepřijatelná kultura vykořeněna cestou genocidy jejích nositelů. To závisí na politických preferencích samotného Západu – jeho vládnoucí „elity“ a obyvatelstva.

Vnitřní faktory

Koncepce udržitelného rozvoje nezavazuje k ničemu ani jeden ze států (včetně států Západu) během 22 let od okamžiku svého ohlášení. Kromě toho:

• je nedokonalá a v některých aspektech lživá a chybná v důsledku toho, že její autoři se vyhnuli odpovědi na otázku "čím se skutečný člověk odlišuje od člena biologického druhu Homo sapiens, který se jím nestal?";

• je vyjádřena v množství různých dokumentů, v důsledku čehož ji v celku nikdo z politiků nezná, a její neznalost není v žádné zemi na světě, která sama sebe považuje za skutečnou demokracii, důvodem pro to, aby byl někdo z poslanců nebo činitelů odvolán.

Příčina nerealizovatelnosti Koncepce udržitelného rozvoje spočívá v tom, že v liberálně-buržoazní kultuře Západu, byznys-moc pod sebe dostala státnost, v důsledku čehož ne byznys slouží politice státu, ale politika státu slouží byznysu (v první řadě TNK), který je, mimo všeho dalšího, orientován na dosažení největšího zisku bez ohledu na cokoliv, včetně vytváření problémů žijícím a budoucím generacím. A řešení problémů znamená dodatečné náklady, které je přáním minimalizovat. Pokud se to nepodaří udělat v jedné zemi, kvůli nezkorumpovanosti jejích politiků, pak se zařídí státní převrat nebo se byznys přesunuje do poddajnější země a ve výchozí zemi roste nezaměstnanost a zhoršují se další sociální problémy. Toto je norma globalizace na základě idejí buržoazního liberalismu.

Vztah veřejné vládnoucí „elity“ Západu k oběma výše uvedeným faktorům je takový, že nedává Západu šance přežít, tj. udržet ideologii buržoazního liberalismu (3. priorita zobecněných prostředků řízení) a na jejím základě postavenou kulturu, včetně ekonomického modelu.

Vše, co se týká překonání problémů biosférně-sociální krize nenachází ve státech Západu žádné vyjádření v praktické sociokulturní a finančně-ekonomické politice. Realita je taková, že:

• jsou blahosklonné řeči na veřejnosti, hlavně předvolební,

• a je i sociálně politická a finančně-ekonomická praxe, která obecně nemá nic společného s předvolebními sliby a jen zhoršuje pro civilizaci smrtelnou biosférně-sociální ekologickou krizi.

V souladu s tím jsou dvě možnosti odchodu liberálního Západu do historického nebytí:

• PRVNÍ. Zachování ideologie buržoazního liberalismu a z ní pramenící politické a ekonomické praxe – to v perspektivě znamená vymření původních obyvatel s následnou záměnou migranty jiné kultury z jiných regionů planety.

A jak bylo ukázáno v kapitole 4, tento proces je reálně uskutečňován samotnou vládnoucí „elitou“ států Západu. Příčina je v tom, že vládnoucí „elita“ Západu je velmi zazednářena. To se projevuje v praxi v tom, že budou tupě plnit příkazy hierarchicky vyšších zasvěcených, dokonce i když vidí jejich škodlivost, protože v opačném případě ztrácejí svůj sociální status a jsou odsouzeni setkat se s mstou ezoteristů, aby ostatní nenapadlo svévolničit a narušovat disciplínu odpovídající větve hierarchie.

Při tom všem je hlavní mase vládnoucí „elity“ i obyvatel Západu vlastní sebejistota a přesvědčení v tom, že právě Západ je lídr civilizačního rozvoje lidstva a bezalternativní model pro napodobování ze strany „zaostalých“ národů. Velká část obyvatel je přesvědčena o tom, že úkol státní moci a byznysu je sloužit jejich hedónistickým představám.

• DRUHÁ. Zřeknutí se liberalismu a vybudování reálné demokracie, podřízené diktatuře svědomí[16].

Otázku o reálné demokracii a jejích odlišnostech od liberalismu[17] je třeba vyjasnit. Na Západě je formální, tj. podstatou falešná demokracie jako suma právních procedur sepsaných v každém státě, na jejichž základě se reprodukuje státnost při směně generací. Ale státnost, formovaná na základě těch procedur (dokonce i při bezchybnosti jejich aplikace) je všeho všudy výkonný mechanimus v systému sociálního řízení na základě páru „ezoterismus – exoterismus“, prakticky plně strukturně (přes zednářství) a bezstrukturně (přes formování mentality politiků a obyvatel systémem vzdělání, médii a oblastí umění) podřízený zákulisní diktatuře ezoteristů.

Přičemž ta formální demokracie v státu-etalonu „demokracie“ USA v porovnání se SSSR stalinské epochy je mnohokrát horší v tom aspektu, že v ní existuje ne „kult osobnosti“, ale úspěšný kult prezidentského postu. Na výhrady o kultu osobnosti Michail Šolochov odpověděl: „Ano, byl kult, ale byla i osobnost.“ Pokud není osobnost, pak se její kult společností ruší, v důsledku čehož se kult osobnosti Chruščova, Brežněva a řady dalších „osobností“ v SSSR a postsovětském Rusku nekonal. A v USA ve skutečnosti má místo kult prázdné buňky ve struktuře státu, kterou je možné zaplnit libovolným idiotem-loutkou zákulisní ezoterické subkultury se všemi z toho plynoucími neradostnými důsledky jak pro samotné USA, tak i pro zbytek světa.

Reálná demokracie je možná jen v takové společnosti, kde neexistuje pár „ezoterismus-exoterismus“ v důsledku toho, že systém všeobecného vzdělávání dává všem a každému jasné, Životu adekvátní představy o vší problematice, upomenuté v kapitole 3.2 této práce.

Protože vzdělávací systém ani v jedné zemi Západu ten úkol neřeší, pak je jejich obyvatelstvo v současné době a blízké budoucnosti neschopné k realizaci skutečné demokracie. Buď je apolitické a neúčastní se formálně demokratické frašky, nebo jsou to šílenci-aktivisté, přesvedčení o tom, že státní moc skutečně slouží voličům, a systém voleb je reálně funkční nástroj formování státní moci a státní politiky, podřízené společnosti. Ale díky absenci metodologicky-poznávací kultury a jako důsledku, absenci gramotnosti v otázkách řízení ve společnosti, jsou jak apolitičtí, tak i šílenci-aktivisté všichni rukojmím jim nepodřízených okolností a politických procesů (včetně globálních), řízených ezoterickou komponentou kultury regionální civilizace Západu.

Vedle toho je politika kurátorů Západu přeplněná lží v průběhu celé známé historie, čehož posledním příkladem je informování liberálními sdělovacími prostředky (včetně ruskojazyčných) o událostech na Ukrajině a o provokaci s malajským Boeingem 17.07.2014, organizované zvláštními službami USA.

Vše to dělá Západ fakticky plně bezbranným ve vztahu k vlivu na jeho společnost zobecněných prostředků řízení / vedení války 5. a vyšších priotit. Tj. zvláštní roli získávají takzvaná „gaučová vojska“, šířící tu či onu informaci prostřednictvím internetu. Ale pro to mají „gaučová vojska“ Ruska ne tupě kopírovat různé „nesmysly“ na politickou zakázku státní moci, ale svobodně vládnout 1.-3. prioritou zobecněných prostředků řízení / vedení války, aby obnažila hloupost a lživost vnitřních západních médií před západním obyvatelem-patriotem, aby ho popostrčila k probuzení v něm samém uvědomění důstojnosti člověka a jejího potlačování v kultuře Západu a osvojení těchtýž zobecněných prostředků řízení / vedení války 1.-3. priority a Koncepce sociální bezpečnosti jako celku.

Jediný faktor, pracující na udržitelnost Západu pod vlivem vnějších a vnitřních okolností je efektivní kult osobní iniciativy ve všech sférách činnosti společnosti (věda, ekonomika, politika) a té či oné korporátní etiky. Právě díky tomuto kultu dokázal buržoazní liberalismus přežít marxistický projekt a proces jeho vykořenění, protože během realizace marxistického projektu probíhalo potlačení závodů spotřeby na základě kultu plnění nařízení, stranické a ideologické disciplíny, všemožných ohraničení (včetně i cestou potlačení svědomí), což nedávalo možnost masově osvojovat a realizovat tvůrčí potenciál ve společnosti zdálo by se „vítězného socialismu“.

Ale kult osobní iniciativy a korporátní etiky je orientován na nositele démonického typu stroje psychiky. Z jedné strany se démonická korporativní absence svědomí nejkomfortněji cítí v podmínkách liberální kultury, a z druhé strany právě ta podpora liberalismu nedovoluje Západu samostatně si uvědomit sebevražednost liberálně-buržoazní civilizace a vypracovat její alternativu, což se dále zhoršuje i kulturou poznávatelně-metodologické i manažerské negramotnosti jeho intelektuálů.

Krach finančního systému Západu podle vzoru „velké hospodářské krize“ 30. let 20. století je to, před čímž Západ nemá obranu. Pokud to subjekty, realizující nadstátní řížení v souladu s biblickým projektem globalizace, uznají za vhodné, pak nebudou potřebovat více než půl roku na to, aby zbavili Západ materiální prosperity. Zaštítit se před tím Západ není schopen, protože v univerzitách a byznys-školách Západu vyučovaná „economics“ je neadekvátní té politicko-ekonomické realitě, která se historicky zformovala na Západě jak v „rozvinutých“ státech, tak i v „zaostalých“. Na to John Galbraith naprosto správně ukazoval v průběhu několika desítek let, ale nebylo to přijato a pokračuje studování „economics“, čímž se vytvářejí problémy do budoucna pro Západ samotný i pro druhé. V důsledku toho na úrovni 4. priority zobecněných prostředků řízení je Západ „pod čarou ponoru“ v aspektu aplikace principu „každý v míře svého chápání pracuje na sebe, a v míře nechápání na ty, kdo chápou více“.

Poté se scénáře chaotizace pomocí soukromých armád a následné zavedení jiného politického režimu mohou stát surovou realitou i pro obyvatele Západu. Ale takoví lidé, jako Březinský[18] to nemohou pochopit jen proto, že si usmysleli, že právě oni manipulují hráči na mnohostranné „šachové desce“ a jen oni mohou vytvořit chaos v jiných společnostech. Při tom zcela upřímně předpokládají, že jejich „vyspělé“ státy jsou garantovaně ochráněny od scénářů chaotizace tipu scénářů chaotizace Libye pod záminkou svržení Kaddáfího nebo chaotizace Ukrajiny pod záminkou svržení Janukovyče. Ta jistota je iluzorní a její neadekvátnost při politické vůli těch, kdo nepřijímá způsob života a politiku Západu, může být demonstrována životem samým třeba ve Velké británii nebo ve státech kontinentální Evropy, nebo v USA.