Библиотека первоисточников · исследовательский корпус первичных текстов

«О aktuální situaci» č.4 (111) Moc na Rusi: možnosti nevyužité a možnosti aktuální

Kapitola 2.

«О aktuální situaci» č.4 (111) Moc na Rusi: možnosti nevyužité a možnosti aktuální · перевод (Čeština) · раздел 5 из 6

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

Kapitola 2.

Sakrálnost státní moci: v minulosti, přítomnosti a v budoucnosti

Fakta a vztahy mezi nimi jsou podrobně rozvedeny v části 1 a popisují, jak státní moc Ruského impéria ztratila svůj posvátný charakter, tj. tu vlastnost, která se v politologii pojmenovává termínem „sakrální“. Podívejme se, co k termínu říká dnešní nejdostupnější encyklopedie – Wikipedie:

"Sakrální (z lat. sacrum, angl..sacral = svaté, posvátné, zasvěcené bohům) – v širším smyslu vše, co se vztahuje k Božskému, náboženskému (religióznímu), nebeskému, tajuplnému, iracionálnímu, mystickému, odlišnému od běžných věcí, pojmů a jevů. Sakrální objekty mají nejen materiální, ale i duchovní rozměr, jsou spojeny s vyšším světem. Sakrální umění představuje myšlenky a obrazy o Božském. V západoevropské tradici jsou Ars Sacra (sakrální umění) všechna umělecká díla, mající vztah k bohoslužbám, přeneseně všechny církevní předměty. Sakrální bohoslužba neprobíhá podle fyzikálních zákonů, předpokládá vlastní uspořádání, určuje pořadí rituálů. Sakrální prostor – to je místo rozhovoru člověka s vyšším světem, Božským a nadpřirozeným. Sakrální texty obsahují základy náboženského učení a mohou být i uctívány. Sakrální činnost – to jsou většinou bohoslužby a religiózní obřady. Sakrálnost zahrnuje nejen sféru náboženskou (religiózní), ale i široké spektrum činností vztahujících se k magii, ezoterice, mystice a posvátným učením. V poslední době je tento termín populární mezi pravo-nacionalistickým hnutím, které sakrální předkládá jako protipól konzumního způsobu života. Sakrálnost jako životní princip proti zprofanovanému světskému způsobu života."

V tomto pojetí je však vypuštěn jeden aspekt. Sakrální – to je pocházející přímo od Boha a tím objektivně posvátné. Ne na posvátné povýšené samotnými lidmi v rozporu se zápovědí „nevytvářej si modly (nebudeš se klanět modlám).

Pokud analyzujeme tento termín ve vztahu ke státní moci, objevíme na pozadí dějin vzájemný vztah.

● V periodách růstu a aktivního rozvoje společnosti, zabezpečené většinou pevně danou koncepcí, které byla podřízena státní správa kvalitativně v souladu s koncepcí, byly na ni lidmi vloženy atributy sakrálnosti, protože ji přijímali jako objektivně sakrální.

● Periody úpadku a vleklých krizí se vyznačovaly tím, že lidé odmítli sakrálnost historicky složené státní moci ze stejného důvodu (závislost kvality života na KONKRÉTNÍ koncepci a kvality státní správy v návaznosti na ní).

● Mnohé agrese, iniciované nepřáteli jak vnějšími, tak vnitřními, byly namířené na to, aby státní moc potencionální oběti ztratila svou sakrálnost v mínění lidí.

To mohlo být důsledkem jak objektivní ztráty sakrálnosti moci, tak i důsledkem morálně-etického rozkladu společnosti nebo jejích politicky aktivních sociálních skupin. V historii rozpadu Ruského impéria mělo své místo obojí: státní moc pozbyla objektivní sakrálnosti; a některé části politicky aktivních skupin obyvatelstva degradovaly z morálně-etické stránky, pomlouvaly vládu s cílem ji zdiskreditovat, a to i v těch případech, kdy vláda jednala dostatečně adekvátně situaci.

● Proto mnozí představitelé státní moci a ti, kteří moc zaopatřovali ideologií, usilovali ve všech epochách o to, aby podřízená společnost přijímala historicky složenou státní moc jako sakrální, i když se jim to ne vždy dařilo - jak kvůli procesu ztráty objektivní sakrálnosti, tak z důvodu přetrvávajících negativních postojů z minulosti.

Fráze o „cti uniformy“ jsou úsilím představit vládu jako sakrální v situacích, kdy její činy svědčí o opaku.

Zvláštní praktickou pozornost zasluhuje otázka o politice vlády, která je zaměřená na to, aby ji společnost přijímala jako sakrální. Jde o to, že:

● jestliže společnost přijímá státní moc jako sakrální, pak je realizace politického kurzu v praxi jednodušší, protože:

● plnit příkazy vlády je povinností každého občana ne před vládou, ale kvůli osobnímu přesvědčení o její oprávněnosti;

● před státní mocí nevyvstane otázka, že musí přesvědčovat společnost u každého svého projektu nebo závazku o jeho užitečnosti pro společnost, protože společnost důvěřuje vládě a jejím představitelům jako osobnostem, kdy je pokládá za kompetentní v řízení státu k blahu společnosti.

● pokud společnost státní moc jako sakrální nevnímá, pak před státní mocí vyvstávají:

● dvě otázky – o její vlastní legálnosti a legitimnosti[39];

● problémy s tím, že je nutné k plnění požadavků vždy přesvědčovat společnost o potřebnosti takových politických projektů a to za situace, kdy názory politických oponentů jsou nespolehlivé. Ne vždy lze společnost přesvědčit, protože politické i kulturní okolnosti ne vždy přejí vládě, která není společností přijímána v sakrální kvalitě v důsledku toho, že se jí podařilo ztratit "morální kredit".

Proto je státní moc, které byla společností odmítnuta sakrálnost, přinucena ztrácet čas v různých diskusích, kde vyvrací fámy nebo záměrné pomluvy. Tím ztrácí na rychlosti a není schopná zabezpečit dostatečně kvalitní řízení k zajištění těch cílů, ke kterým se de facto zavázala. Ale i v případě, že diskusi odmítne, není schopná zabezpečit kvalitní řízení, protože musí překonávat nechuť obyvatel nebo přímo sabotování svého zamýšleného díla. Ztráta času na přesvědčování nebo donucování ke splnění požadavků může být tak velká, že se vláda začne jevit jako úplně neschopná a padne sama. S více či méně těžkými a trvalými následky pro společnost.

Jestliže se otázka o sakrálnosti státní moci stavěla v minulosti, v epoše vládnutí religiózních kultur, otevřeně, dnes se skrývá za otázku legálnosti a legitimnosti vlády. Důvodem je, že v epochách vládnutí náboženského světonázoru se sakrálnost moci přičítala vůli Boží (nebo bohů v polyteistických systémech). Poté, co se věda Západní civilizace osvobodila zpod dohledu církve (ale nikdy se neosvobodila zpod dohledu synagogy), vznikla politologie pod nadvládou nepokrytého ateistického či agnostického světonázoru (vyhýbá se pod různými záminkami otevřené odpovědi na otázku „Existuje Bůh?“, údajně pro nedostatek objektivních důkazů).

Sakrálnost vlády ve smyslu výše popsaného již není vnímána jako objektivně existující jev. Jenže problém vzájemného vztahu mezi státní mocí a národem, průkaznost moci v aspektu její užitečnosti pro společnost, ten zůstal. V důsledku toho začala západní civilizace používat termíny „legálnost“ a „legitimnost“ vlády.

Zdálo by se: v čem je rozdíl, pokud se jedna a tatáž problematika popisuje různými termíny? A rozdíl zde je. Spočívá v tom, že:

● termín „sakrálnost" státní moci předpokládá:

● objektivní rozlišení mezi Dobrem a Zlem v jejich konkrétních projevech v životě;

● fakt sloužení státní moci tomu, co se objektivně jeví Dobrem, zdroj čehož je v relígiozním chápání světa Bůh (nebo bohové v polyteistickém věroučení).

● termíny „legitimnost“ a „legálnost“ a ostatní s nimi spojené termíny znamenají pouze potřebnost vlády pro více či méně široké sociální skupiny obyvatel a její z právní stránky bezvadný původ a kontinuita během nějaké doby, na kterou se v historické minulosti vztahuje paměť těch či oněch politicky aktivních vrstev obyvatelstva[40].

Jenže v tomto případě je objektivní vnímání rozdílů Dobra a Zla otázka diskuse, protože v ZÁMĚRNĚ nevědomé davově-"elitární" společnosti jsou o tom různé představy - velmi subjektivní, a apelace na nějaké vyšší morálně-etické autority nebo principy ve společnosti se nepřiznávají. Důsledkem toho je, že společnost se v životě řídí principy, podle kterých soudil ještě král Šalamoun:

„Naše síla budiž zákonem pravdy, neboť bezmocnost se jeví neužitečnou.“ (Moudrost Šalamounova, 2:11)

V podstatě se stejného principu držel i car Alexandr III., když říkal, že kromě armády a loďstva nemá Rusko žádného spojence. Ovšem hlavním spojencem Ruska je Bůh, což na rozdíl od cara dobře chápal Suvorov („Jsme Rusové! A s námi je Bůh!“)

Pod vlivem tohoto principu, který se uplatňuje na všech šesti prioritách řízení společnosti, se svévolí z pozice „silných“ formují představy o Dobru a Zlu, které panují v davově-"elitární" společnosti, a určují se jejich interpretace v životě a konkrétních situacích[41].Ale jak napsal sv. Ignatij Brjančaninov: „Příroda oslavuje Boha“[42]. V souladu s tím pokládal za nutné vyučovat přírodním vědám nejen ve světských, ale i v duchovních školách.

„Především je nutná znalost přírodních věd, protože nihilisté se v současnosti snaží potvrzovat si své učení údajně přírodními vědami. Je důležité vědět, že tu nejde o přírodní vědy, ale o nesmyslné a absurdní hypotézy, založené na předpokladech nebo výmyslech, které nelze dokázat žádnými důkazními prostředky, které jediné věda uznává za pravdivé a bez kterých zůstávají všechny geniální hypotézy jen hrami fantazie v důstojnosti blouznění.“

V tomto měl Brjančaninov pravdu. Uběhlo již století a půl o doby, kdy vyjádřil tento názor, který je postaven na tom, že pro ateisty objektivnost rozdílů Dobra a Zla nezávisí na jejich subjektivních představách o tom, což se projevuje v tom, že život společnosti se buď opírá o objektivní zákonitosti, nebo je s nimi v rozporu, v důsledku čehož společnosti trpí neúspěchy různého druhu: vnitrosociálními konflikty, statistickým růstem nemocnosti, ekologickými a ekonomickými problémy atd. - vše to je zákonitým důsledkem porušení objektivních zákonitostí bytí lidské společnosti v harmonii s Přírodou.

Dokazuje to, že sakrálnost vlády je objektivní jev, který se odráží v reálném životě, v řešení zděděných problémů minulosti i v předcházení problémům novým. Nároky na sakrální vládu mohou sice pocházet i ze subjektivismu, ale kvality objektivní sakrální vlády může být dosaženo jen tehdy, pokud se vláda ve své politice opírá o objektivní zákony rozvoje lidské společnosti a předchází vzniku degenerativních procesů a tím společenským problémům všeho druhu. To platí jak pro vyznavače ateistického světonázoru, kteří uznávají objektivní zákony Přírody včetně těch, které se vztahují k lidskému společenství, tak pro vyznavače náboženského světonázoru, pro které jsou objektivní zákony Přírody Božím záměrem stvoření světa.

Objektivní zákonitosti, kterým je podřízen život lidské společnosti jak z hlediska bezpečnosti, tak z hlediska různých jiných hrozeb ať už úmyslných nebo na člověku nezávislých, můžeme rozdělit do šesti skupin, které se vzájemně ovlivňují. Zákonitosti jedné ovlivňují zákonitosti druhé, protože Svět je jeden a celistvý.

  1. Lidstvo je součástí biosféry a existují objektivní zákony, které regulují vzájemné působení biosféry a Vesmíru, formování biocenóz (biologických společenstev) a vzájemného biologického působení v rámci biosféry.

  2. Lidstvo je specifický biologický druh, pro který existují specifické (fyziologické a psychologické) druhové zákony, regulující jeho život.

  3. Existují morálně-etické zákony (noosférní, egregoriální a náboženské), které regulují vzájemné vztahy nositelů rozumu a vůle. I přes názory mnohých – zákony této kategorie překračují hranice lidského společenství a etika je diktovaná z hierarchicky nejvyšších úrovní do systémů různého druhu. Jsou pro hierarchicky nižší úrovně potřebné a odchylky od nich se trestají. Důsledkem odpadnutí od spravedlnosti – mravnosti, která je Nejvyššímu vlastní – je biosférně-sociální ekologická krize (a krize sama – to je uzavření smyčky zpětné vazby lidstvu – velmi omezující zpětné vazby).

  4. Kultura, jíž je lidstvu geneticky předurčeno nést, je variabilní a existují sociokulturní zákonitosti, jejichž dodržování garantuje stabilitu společnosti v kontinuitě generací. A jejich porušení dokáže společnost přivést vlivem degenerativních procesů k zániku během několika generací.

  5. Kultura, která se historicky zformovala ze všech společenství do nynější globální civilizace, je taková, že musí bránit před přírodním prostředím technosférou. Technosféra vzešla a dál se rozvíjí z hospodářské a finanční činnosti a existují finančně ekonomické zákonitosti, určující rozvoj sociálně ekonomických formací i jejich krach.

  6. Toto vše dohromady může vést ke konfliktům zájmů a různých druhů činnosti, jejichž řešení je nutné řídit. A existují objektivní zákonitosti řízení, které fungují na všech úrovních řízení, ať už jde o chlapce na tříkolce nebo o komplexní projekt několika států na úrovni veřejného i soukromého sektoru.

Co objektivně společensky důležitého se mohou dozvědět budoucí řídící specialisté státního i podnikatelského sektoru na školách, univerzitách v Rusku i v zahraničí, v různých kurzech sociologie, politologie, práva, ekonomie? NIC. Stejně na tom byla i Ruská říše díky učebním programům, které si osvojovali dědici trůnu. A z této nevědomosti vzešly rozhovory o výhradně subjektivní podmíněnosti chápání Dobra a Zla ve společnosti – jak správně popsal I.Brjančaninov, kterému nedopřál sluchu žádný z posledních tří carů.

Ač stejná nevědomost existovala i v minulosti, vláda monarchů se pokládala za sakrální již z principu tvrzení „veškerá moc pochází od Boha“. Potvrzení nacházela veřejnost v korunovačních ceremoniálech, kde hlavní roli sehrávali představitelé náboženského kultu. I tehdy, pokud uchazeč o trůn nesplňoval požadavky legálnosti a legitimnosti, byl přijat, pokud ceremonií prošel a jeho vláda byla považována za sakrální. Mělo se za to, že by „vyšší síly“ nedopustily, aby nelegální aspirant ceremonií prošel (přesně tak postupovali i uzurpátoři královské moci v Persii – vlastní posvěcení řešili až poté, co se zmocnili trůnu)

Ovšem ignorován byl fakt, že Všemocnost v sobě zahrnuje dvě složky:

Právě Boží dopuštění znamenalo a znamená, že ceremoniál nemá nic společného s nalezením opravdové sakrálnosti.

To znamená:

Z toho plyne: největší lží, kterou vláda může vypustit do společnosti, je úřední potvrzení o tom, že disponuje Boží milostí, zatímco její činy – nejdůležitější v aspektu formování budoucnosti – leží v oblasti Božího dopuštění.

Základní otázkou je, zda se vláda opíjí sebeklamem nebo úmyslně lže, snažíc se zakrýt tento fakt. Přesně taková lež charakterizuje poslední tři carské vlády. Bez ohledu na to, jestli vláda žije v sebeklamu nebo úmyslně lže – důsledky pro společnost jsou v obou případech stejné.

Spočívají v tom, že informace a algoritmika v procesu takovéhoto vládnutí je objektivně nezpůsobilá k řešení úkolů v souladu s Božím záměrem. Z této situace vychází ruské pořekadlo „lid zhřešil, car odmodlí – car zhřešil, nikdo neodmodlí“ (zveřejněno ve Slovníku V.I.Dála).

V biblické kultuře se sakrálnost vlády zabezpečovala buď automaticky rituálem pomazání prováděným církevní institucí, nebo přísahou věrnosti „demokraticky zvoleného“, skládanou na Bibli nebo Ústavu dané země. V nebiblických kulturách se sakrálnost vlády zabezpečuje podobnými rituály s tím rozdílem, že přísaha není skládaná na Bibli.

Nicméně – jak už bylo řečeno výše – kvalita života společnosti závisí na dvou faktorech: na koncepci řízení a na kvalitě řízení státní moci, která musí být v souladu s danou koncepcí. Tato skutečnost vede k nevyhnutelnému závěru:

Pokud chceme mluvit o civilizaci Rusi – Ruska, nalezneme rozpor mezi vědomě nesakrální koncepcí, které je reálně podřízena moc v rozličných formách během historie – a mezi touhou národa po sakrální vládě, pramenící ze svědomí množství lidí, pro které bylo svědomí životní normou po většinu minulého tisíciletí. Historicky krátká období, kdy vláda měla objektivně sakrální charakter, tento rozpor jen potvrzují.

Problém je v tom, že sociologické názory Krista jsou ve velmi stručné formě vyjádřeny v těchto slovech: „Zákon a proroci[45] do Jana. Od této chvíle se zvěstuje Boží království a každý do něj svým úsilím vchází.“ (Lukáš 16:16) Ale konkrétně toto učení o zvěstování Království Božího na Zemi, do kterého každý vchází svým vlastním úsilím, bylo v oficiálním církevním učení, přineseném na Rus z Byzance, prohlášeno za kacířství.

Místo toho našla v oficiálním církevním učení místo ideologie, kterou obsahují názory apoštola Pavla: „Otroci, jste povinováni svým pánům jako Kristu, ať v prostotě srdcí chvějí se strachem vaše těla, služte ne pouze úslužností jako sobě rovným, ale služte jako otroci Kristovi, plníce tak vůli Boží celou svou duší i srdcem, služte jako Hospodinovi a ne lidem, vědouce, že každému se dostane od Hospodina stejné míry dobra, jaké vykonal, ať už jako otrok nebo svobodný.“ (List Efezským, 6:5-8)

Ale národ očekával a očekává od své vlády vedení v souladu s pravým křesťanstvím: „Království Boží zvěstuje se a každý do něj svým úsilím vchází.“ – ať už šlo o vládu mocného knížete, cara, generálního tajemníka ÚV, voleného prezidenta postsovětského Ruska nebo patriarchy celé Rusi.

Monarchie, stejně jako ostatní formy vlády, samy od sebe sakrálnost nemají a ani mít nemohou. Viditelná (vnější) sakrálnost byla dodávaná myšlenkovým kultem: monarcha – to je zástupce Boží na Zemi a vy mu služte tak, jak byste sloužili samotnému Bohu. Na Rusi se toto ideologické zdůvodnění monarchistické vlády datuje až k Josifu Volockému.

Ale jak už bylo řečeno, reálná sakrálnost vlády a politická šou okolo jejího posvěcení jsou dva různé jevy. Zejména v důsledku toho ani monarchistický absolutismus nedisponoval reálnou sakrální mocí, měl pouze její vnější atributy dodané církví v rámci kultu „zástupce a vyvolenec Boží“. Proto se stal minulostí. Byl eliminován dvěma cestami:

Jedinou ochranou před takovýmito intrikami a úspěchy politiky „světového zákulisí“ může být pouze skutečná sakrálnost vlády, vznikající jako výsledek provádění politiky (globální, vnější a vnitřní) v souladu se Záměrem Božím.

Jenže v republikách i diktaturách byl a zůstává aktuálním problém sakrálnosti vlády. I když bylo dosaženo její legálnosti a legitimnosti, stejně nemusí dosáhnout sakrálnosti a zárukou není ani šou její sakralizace. Objektivní zákonitosti, šest kategorií, vzpomínaných výše, existují a pracují nezávisle na šou – vyšňořené lokomotivy ani ostatní důkazy „věrné oddanosti“ nedokázaly zabránit katastrofě v Borkách a následnému krachu impéria. Všechna pečlivě připravená rituálnost, i když zaujala davy třetí říše a vládě Hitlera poskytla viditelnou sakrálnost, neochránila říši před zničením. (V roce 1944, v době Stauffenbergova atentátu na Hitlera, ještě více než polovina obyvatelstva říše Hitlerovi důvěřovala.)

Jako první cítí ztrátu sakrálnosti vlády „věrně oddaní“ nejvypasenější parazité, přilepení na těle národa a jako první se stávají vlastizrádci a zrádci, pohrdající vládou, která ztratila sakrálnost a usilující o její svržení (Na toto téma jsou dva aforismy od V.O. Ključevského: „Červi na těle národa: tělo hubne – a červ se strachuje.“ „Ruská inteligence je jako listí, které opadalo ze svého stromu: jim může být líto stromu, ale stromu listí líto není, neboť obrazí zas novým.“)

Velkovévoda Alexandr (Alexandr Michajlovič Romanov, nazývaný Sandro –p.p.) měl proto pravdu ve svých hodnoceních hybných sil revoluce, které svrhly impérium:

„Imperátorský systém by mohl existovat dosud, pokud by bylo „rudé nebezpečí“ vyčerpáno takovými lidmi jako Tolstoj a Kropotkin, teroristy jako Lenin nebo Plechanov, starými psychopatkami jako Breško-Breškovská nebo také Figner, nebo dobrodruhy typu Savinkova a Azefa. Jako to bývá u každé infekční nemoci – skutečné nebezpečí revoluce spočívalo ve velkém množství přenašečů nákazy – myších, krysách a hmyzu.

Neboť také, vyjadřujíc se literárně, je třeba si přiznat, že většina ruské aristokracie a inteligence tvořila armádu přenašečů infekce. Trůn Romanovců nepadl pod náporem zteče sovětů ani pod bombami chlapců, ale pod náporem nositelů aristokratických jmen, dvorních šlechticů, bankéřů, vydavatelů, advokátů, profesorů a jiných veřejných činitelů, kteří žili z impéria.

Car by byl schopný uspokojit potřeby ruských dělníků i rolníků a policie by byla schopná vypořádat se s terorismem! Ale museli jsme spoustou marné práce vyhovovat požadavkům ministerských uchazečů, revolucionářům, zapsaným v šesté Knize ruského dvořanstva a také opozičním byrokratům, vychovaných ruskými universitami.

Jak bylo třeba se zachovat vůči ruským dámám velkého světa, které po celé dny objížděly dům od domu a šířily hnusné zvěsti o carovi a carevně? Jak bylo třeba postupovat vůči těm dvěma potomkům z nejstaršího knížecího rodu Dolgorukých, kteří se spikli s nepřáteli monarchie? A jak bylo třeba naložit s rektorem moskevské university, který změnil tuto nejstarší ruskou vysokou školu na líheň revolucionářů?

Co bylo nutné udělat s hrabětem Witte, který byl carem Alexandrem III. povýšen z obyčejného úředníka na ministra a který se později specializoval na hlavního dodavatele skandálních historek, diskreditujících carskou rodinu, reportérům novin? Co se mělo udělat s profesory našich univerzit, kteří prohlašovali z výšky svých kateder, že Petr Veliký se narodil i umřel jako darebák? A co jsme měli udělat s našimi novinami, které s jásotem vítaly naše neúspěchy na japonské frontě?

Jak mělo být naloženo s těmi členy Státní Dumy, kteří s radostnými výrazy ve tvářích naslouchali pomlouvačným drbům, litujíc, že mezi Carským Selom a velitelstvím Hindenburgu existovalo spojení bezdrátovým telegrafem? Co bylo nutné udělat s veliteli armád, svěřené jim carem, které více zajímaly narůstající protimonarchistické nálady v týlu, než vítězství nad Němci na frontě? A jak bylo nutné naložit s veterináři, kteří se sešli za účelem boje proti epidemiím a zcela nečekaně předložili rezoluci, hodnou vzdělání radikálního kabinetu?

Z popisů činů ruské aristokracie a inteligence, namířených proti vládě, by se dal sestavit tlustý svazek, kterým by bylo dobré obdarovat ruské emigranty, oplakávající na ulicích evropských měst „staré dobré časy“. A rekord hloupé tendenčnosti určitě drží náš dorevoluční tisk.

Osobní kvality člověka nic neznamenaly, pokud v tisku nebo ústně nevyjadřoval svou nenávist k současnému zřízení. O vědci, spisovateli, nebo hudebníku či umělci, inženýrovi, smýšleli ne podle jeho talentu, ale podle stupně radikálnosti jeho přesvědčení. Nemusíme chodit daleko pro příklady, postačí odkázat na případy filosofa Rozanova, publicisty Menšikova nebo romanopisce Leskova. (Menšikov – publicista monarchistického přesvědčení, jeden z ideologů Velkého ruského nacionalismu. Po revoluci neemigroval a v březnu 1918 byl zastřelen před očima svých šesti dětí. Podle svědectví Menšikovovy vdovy byli soudci a zároveň vykonavateli Jakobson, Davidson, Hilfont a komisař Guba).

Všichni tři se z různých důvodů odmítli podílet na způsobech radikálů. Rozanov proto, že za nejvyšší pokládal nezávislost tvůrčí mysli, Leskov proto, že byl přesvědčený, že literatura nemá s politikou nic společného. A Menšikov proto, že se domníval, že Ruské impérium může existovat bez cara. Všichni tři se stali obětí nemilosrdné štvanice ze strany nejvlivnějších novin a vydavatelství. Romány Leskova se mu vracely nepřečtené, jeho jménu se posmívali i nejzbytečnější reportéři. A i když několik svých znamenitých románů vydal na osobní náklady, staly se předmětem bojkotu zaujaté části ruské společnosti. Přitom Němci a Dánové jako první objevili Leskova a pokládali ho za lepšího než Dostojevský.“ (z Knihy vzpomínek velkovévody Alexandra Michajloviče, kap.12)

Alexandr Michajlovič v tomto seznamu parazitů, kteří jako první ucítili ztrátu sakrálnosti imperátorské vlády, nevzpomenul příslušníky církve. Ti bezprostředně po abdikaci Mikuláše II. požehnali Prozatimní vládě a podporovali ji. Nevzpomenul ani svého příbuzného – bývalého velkého knížete Kirila Vladimíroviče, který také přísahal věrnost Prozatímní vládě společně se svou námořní gardou. (Tento akt zrady dynastie je jedním z faktorů, které činí Kiriloviče jako potencionální dědice trůnu nelegálními a nelegitimními a to také v očích těch, kdo jsou přesvědčeni o životaschopnosti monarchistického zřízení v Rusku.)

Kromě toho, i když si Alexandr Michajlovič dobře uvědomoval některé pro zemi zhoubné účinky rozhodnutí carské moci u třech posledních carů, nespojil je s procesem desakralizace vlády. To znamená, že ani on, jeden z nejinteligentnějších, nejprozíravějších a nejčestnějších představitelů klanu Romanovců, nechápal podstatu sakrálnosti vlády ani příčiny její ztráty. Podle našeho mínění jde o následek z dětství, kdy byl zastrašený výchovou popa – otce Titova, o čemž sám píše ve své knize.

Nicméně navzdory tomu všemu se znovu v „hlavách“ (uvozovky zde na místě) některých představitelů „elitních“ klanů Rusi uchycuje monarchistická myšlenka, protože postsovětský buržoazně-liberální režim nemá legálnost, legitimnost ani sakrálnost. Politický projekt vzkříšení monarchistického zřízení cestou posvěcení toho či jiného uchazeče o trůn není zapomenut. Jsou tací, kteří v této cestě vidí jedinou a bezalternativní možnost sakralizace vlády na Rusi. V díle obnovy monarchie jim pomáhají členové klanu Rothschildů a je zřejmé, že těm nejde o zájmy Ruska, ale o zájmy vlastní a zájmy jejich pánů.[46]

Jenže nikoho přitom nezajímá, zda společnost přijme monarchii jako celek, zda nebude přijata jen jejími „elitářskými“ klany, které jsou z nějakého důvodu přesvědčené, že problém sakrálnosti vlády na Rusi se vyřeší obnovou monarchistické vlády „cara Jiřího“ (Jiří Michajlovič Romanov, nar. 1961 v Madridu – p.p.) – potomka nejen bývalého velkovévody Kirila Vladimíroviče, ale také potomka německé vládnoucí dynastie Hohenzollern a gruzínské dynastie Bagrationů, která svůj původ odvozuje od biblického krále Davida. Nikoho nezajímá, zda toto vše je v souladu s objektivními zákony bytí lidské společnosti (dle výkladu životopisců velkovévody Kirila Vladimíroviče nemá právo na ruský trůn ani on, ani žádný z jeho potomků).

Sakrálnost taková vláda mít nebude, i když jí bude přiznaná legitimnost Rothschildy a spol. a nedojde ani k historicky posloupné legálnosti. Kromě toho samo pravoslaví v Rusku ztratilo i svou vnější sakrálnost počátkem 20. století, kdy to mnozí na Rusi pochopili: Ruská pravoslavná církev – to je církev vládců (pro "elitu"), ale ne Boha. Už L.N.Tolstoj ji v tomto směru obvinil ve svém pojednání „Proč se křesťanské národy obecně a ponejvíce ruský nacházejí nyní v žalostném stavu.“ (celý text uveřejněn v dodatku VP SSSR k rozboru díla „Mistr a Markéta“)

A jak poznamenal V.O.Ključevskij – „na Z(ápadě) je církev bez Boha, a na Rusi je Bůh bez církve“. Takováto situace je výsledkem faktického ateismu pravoslavné církve, která přijala prohlášení Ježíše o Božím království za herezi chiliasmu a milenarismu, což národy mnohonárodnostní ruské civilizace pocítily již na konci 19. a zejména začátkem 20. století. A zejména následky těchto dvou okolností (ztráta sakrálnosti RPC a pocítění tohoto faktu národem) se staly jednou z objektivních příčin revoluce a občanské války. Zvláště proto je nutné mluvit o tom, zda činy vyšších představitelů státní moci jsou v souladu s hierarchicky nejvyšším všeobsažným řízením, nazývaným religiózním slovníkem slovem Bůh a ateistickým Zákony Přírody, včetně souladu se zákony noosféry v jejich morálně-etické podstatě. A tento soulad je tím více efektivní a účinný, čím víc jsou vyšší představitelé státní moci morálnější a spravedlivější. Tím se realizuje princip „Bůh nespočívá v síle, ale v Pravdě“ jako alternativa principu „Naše síla budiž zákonem pravdy, neboť bezmocnost se jeví zbytečnou.“ A ruská mnohonacionální civilizace, která na sebe sama vzala jméno „Svatá Rus“, se může rozvíjet jen tehdy, pokud má sakrální vládu. Sakrální opravdově a skutečně – ne „vynucená sakralizace“, která je výsledkem šou uchvatitelů moci nebo jejich loutek, kterým se po nějaký čas daří přesvědčit dav, že vláda či konkrétní její osoby mají posvěcení.

Liberální demokraté, nechápající existenci sakrálnosti jako objektivního jevu, vysvětlují sobě i národu tento fenomén ruské civilizace poněkud primitivně: „Car je dobrý, ale bojaři nestojí za nic“. Jenže jak ukazuje historická analýza, carové na Rusi nebyli vždy tak dobří, ač se je snaží dnes až moc nápadně přirovnávat ke svatým spravedlivým a nevinným spolutrpitelům Krista. To navzdory faktu, že často kormidlovali Rusí v mezích Božího dopuštění a ne v souladu s koncepcí budování Božího království na Zemi lidským úsilím a Božím řízením.

Liberálové a priori pokládají samotný institut své státní moci za dostatečně sakrální a to právě proto, že vychází z liberálních „demokratických“ idejí. Ale historie dokazuje, že tomu tak není a potvrzuje se, co bylo řečeno výše. Liberalističtí novináři, političtí komentátoři a jiní jejich žvanilové, se chovají k ostatní společnosti tak, jakoby měli hlavy okroužené a chráněné svatozáří a všichni, kdo o liberálních ideách nejsou přesvědčeni, jsou pro ně darebáci a dobytek. Jenže Rus konkrétně odmítla všechny, kdo po vraždě Stalina v r. 1953 rozehrával hru liberálními kartami - neodpustila podvod a hloupost – a to ani Chruščovovi, ani Gorbačovovi a ani Jelcinovi. A to i tehdy, když už tyto politické figury dávno nejsou u moci a na Rusi nejsou pomstychtiví lidé. Oproti tomu na „zločince a despotu“ Stalina (tak ho liberálové už více jak 60 let národu vykreslují a představují) většina pracujícího národa dosud vzpomíná jen v dobrém[47].

Přitom během celé postsovětské historie vzrůstá podíl těch, kdo své mínění o současné elitě charakterizují slovy „…Stalina na vás...". A to i po dvou kampaních destalinizace - Chruščovově a Gorbačovsko-Jakovlevově – zaváděné v době perestrojky politickou restrukturalizací profesionální inteligencí a „intelektuály“ na téma „Stalin – zločinec horší Hitlera“.

Pokaždé, když liberasté[48] v postsovětském Rusku způsobili nějakou krizi, na adresu vládnoucích kruhů Západu odcházely výhrůžky: když nám nepomůžete, objeví se „nový Stalin“ a to se nehodí ani nám tady, ani vám tam.

Vláda Stalina byla objektivně sakrální. Stalin byl jedinou možnou odpovědí na provokaci, vrženou na Rusko trockisty-marxisty. A Stalin svou misi záchrany ruské civilizace v první polovině 20.století, v nejnebezpečnější periodě globální politické nestability, beze zbytku vyplnil. Fakticky otevřel cestu k realizaci těch možností, kterým uzavřel cestu Alexandr III. svou vyhláškou o „kuchařčiných dětech“. V dobách vedení státu Stalinem získal „prostý lid“ přístup ke vzdělání a nejvýznamnějším sociálním sférám činností – ke vědě, umění, veřejné správě na všech „vertikálách moci“ atd. Pod vedením Stalina se země připravila k válce a zvítězila v ní. Byla založena společensko-ekonomická formace, jejíž stabilita postačila na udržení míru při reálné hrozbě použití jaderných zbraní (v letech studené války) a postačuje dodnes k zabezpečení života a dalšího rozvíjení potencionálu země v podmínkách „elitářské“ nekompetentnosti a vlastizrady, která zvítězila po Stalinově vraždě.

● Ani destalinizace po víc jak půlstoletí nemůže mít žádný úspěch hlavně proto, že vláda J.V.Stalina byla objektivně sakrální.

● A vláda destalinizátorů byla vždy lživou šou uchazečů o vynucenou sakralizaci své vlády.

Jenže dnes jsou „jiné časy“, před Ruskem stojí jiné historické výzvy, takže očekávání příchodu „Stalina našich dnů“ – jakkoliv je emocionálně i pochopitelné – je neproduktivní. Nyní potřebujeme „kolektivního Stalina“. Co to znamená?

Znamená to, že přišel čas nově vysvětlit známé rčení: "Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží.“ Jde o jednu z možných formulací zákona objektivní nutnosti zajištění souladu mezi objektem řízení a systémem řízení. Jinak řečeno – toto rčení znamená: jaká je kultura myšlení národa, taková je vláda, která společnosti vládne. Pokud je kultura myšlení „žádná“, pak i vláda je „žádná“. Toto téma je více rozvedeno v práci VP SSSR o ústavním právu[49].

Jenže dnes, kdy toto chápe málokdo, je nesmyslné očekávat od správy pokolení vládců současného světa (poslanců, úředníků, manažerů), že jejich činy povedou ke zlepšení života většiny lidí, protože nejsou lepší než nechápající většina. Co se týká znalostí a kultury myšlení, nynější vlády, stejně jako většina společnosti, nemají ani ponětí o tom, že konkrétně kultura osobních duševních činností jedinců určovala, určuje a bude určovat život celé společnosti.

Žijeme v době, kdy jsou dostupné různé znalosti včetně těch o kultuře osobní duševní činnosti (včetně myšlení), takže by bylo žádoucí si tyto znalosti osvojit.

Za celou tisíciletou historii Ruska od vpádu biblické doktríny zotročení lidstva ve jménu Boha nebyla nikdy vhodnější doba pro morální a světonázorovou přeměnu společnosti: není nátlaku ze strany aparátu ÚV KSSS; církev, i když se snaží ze všech sil zastoupit ÚV KSSS svou ideologickou bídou, již z principu se jí to nepodaří - dokud se z národního ducha nevykoření dědictví sovětské epochy, kde byla ideálem diktatura svědomí. O vymýcení tohoto ideálu diktatury svědomí se osobně snažila stranická i státní byrokracie – přesně tak, jak se o to snažila pravoslavná monarchistická byrokracie do r. 1917, kdy kázala tupou oddanost a věrnost „osobě svatého panovníka“.

V současnosti nám internet umožňuje najít během jediného dne takové množství informací a vysvětlivek k nim, které bychom v dobách knihoven papírových knih hledali roky, ne-li desetiletí. A i přes takto příznivé podmínky – kolik lidí je dnes připravených vzdát se „ideálu“ smyslovo-emocionálních potěšení (hédonismu), prosazovaném jako kultura dnešních vládních korporací? Kolik z nás je ochotných změnit svou vlastní morálně-psychickou kulturu?

Drtivá většina nechce, aby se měnilo cokoliv na jejich morálnosti a psychice jako celku. Chtějí jen dostat ta samá „blaha“, ať už reálná nebo iluzorní, které má finanční oligarchie a jí najatí vládci. Většina lidí pokládá sebe sama za dokonalé a soběstačné v mravním smyslu – a vládu za špatnou ve všech smyslech. Kdyby se dnes objevil Kristus a ucházel se se svými kvalitami na post prezidenta a kdyby vyhrál ve volbách se stoprocentní účastí, stejně se setká se sabotáží domýšlivých chytráků, kteří budou přesvědčeni, že vědí lépe než on jak organizovat a provádět správu země. Nemluvě o těch, kdo tvrdě hájí názor „Pane Ježíši, o naše dílo se nestrachuj, naše síla bude vždy zákonem pravdy“, a také se vyskytují v hierarchii RPC.

Proto požadovat v soudobých podmínkách, jako tomu bylo dříve, aby nějaký konkrétní člověk odpověděl na nové výzvy doby, a potom, když svou misi splní a odejde na onen svět, "pověsit na něj" odpovědnost za všechny zločiny a defekty epochy jen proto, že historie pokračuje a staví před společnost nové úkoly, které společnost nemůže (nebo nechce) samostatně řešit, by bylo nesprávné a nespravedlivé[50].

Avšak mocní si dobře uvědomují (a národ jim to neustále připomíná výroky typu „…a Stalina na vás…“), že vláda pod vedením Stalina získala sakrálnost, která jí byla přiznána miliony lidí jak v samotném SSSR, tak za hranicemi. Ale žádný z těch mocných nechápe, proč vlastně vláda Stalina sakrálnost získala a proč po jeho vraždě sakrálnost z Ruska zmizela. A ač se „píárčíci“ všemi mastmi mazaní snažili sakrálnosti dosáhnout, nepodařilo se jim to. Není to v žádném případě svázané s „kultem osobnosti“ Stalina, Chruščova, Brežněva, Jelcina ani s marnými karikaturními pokusy vytvářet kult Putina.

Soudě podle životopisu Stalina, sám od sebe charismatem nedisponoval, což se odrazilo v popisech jeho osobnosti politickými oponenty. Zejména v prvních vzpomínkách na Stalinovy politické začátky.

Mladý Džugašvili se snažil o propagandu v ulicích dělnické čtvrti. Vylezl na sud a promlouval k lidem. Když se zpoza rohu ukázal dozorce čtvrti, Džugašvili ze sudu slezl a utekl. Dozorce byl přitom chromý a nemohl ho dohonit. Opakování této situace způsobilo více smíchu, než přání seznámit se s učením, o kterém Džugašvili mluvil.

Během desetiletí vláda J.V.Stalina sakrálnosti dosáhla v důsledku toho, že začala do života zavádět ideu bolševismu – tj. vládu v zájmu rozvoje většiny. Zásadními slovy tu jsou „rozvoj“ a „většina“. I když mnozí z jeho politických oponentů psali, že Stalin zavádí v Rusku monarchii (Trocký ho nazýval Čingischánem s telefonem) a stejné přiznávali a přiznávají mnozí monarchisté, neviděli a dosud nevidí rozdíl mezi prohlášením monarchů „pracuji v zájmu národa“ a skutečnou prací i životem v zájmu rozvoje většiny národa.

Je známé, že život „vyvolených“ vždy provázejí nějaké roušky tajemství, probíhá za oponou, ale většinu nevyzvíš - řečeno slovy Puškina „Pravdu znají všichni, kromě vyvolených“. Jsou však fakta, která to potvrzují. Například – dvacet let po VŘSR většina netesknila po životě za monarchie Romanovců. Nostalgicky vzpomínala pouze menšina, ale ne ani tak na monarchii jako na život, který jim zabezpečovalo davově-"elitární" uspořádání.

A ještě dvacet let po srpnovém převratu r. 1991 většina čím dál víc vzpomíná na časy Stalinovy vlády. Proč? Vždyť noví „demokratičtí vládci“ neustále deklarují, že to oni osvobodili většinu od diktátora Stalina a od zhoubných následků jeho vlády a že dnem i nocí pracují pro zájmy národa, kterému přinesli skutečnou svobodu. Podíváme-li se na současné Rusko, uhodí nás do očí, jak jsou ulice velkých i malých měst přeplněné auty všech možných značek, jak jsou restaurace a kavárny večer přeplněné. A vládci se hněvají – co ti lidé ještě chtějí?

Ne všichni, ale přemýšlivá část společnost (a právě její mínění má "mysticky"[51] rozhodující charakter) odpovídá – ROZVOJ!

Ano, ROZVOJ ze života ruské společnosti zmizel v dobách Chruščovsko-Brežněvských. Gorbačov sliboval ZRYCHLENÍ. A ve výsledku dovedl zemi k obnově kapitalismu v jeho horší formě, ve které dominuje DEGRADACE v mnoha podobách. Ze společnosti zmizelo to, co do ní vnesl Stalin a bolševici – ROZVOJ. A dokonce i když jsou všechna blaha, ale není ROZVOJ, pak dříve či později skončí i všechna ta blaha.

Když se lidé na frontě chystali k útoku s pokřikem „Za vlast! Za Stalina!“, znamenalo to, že jsou ochotní umřít za vlast i za ideu bolševismu, která jim vnesla do života ROZVOJ – pro ně samotné, pro jejich děti i vnuky. Ten, který jim neuměla dát žádná monarchie. (Stalin hluboce chápal rozdíly v přijímání své osoby – tj. Stalin jako člověk versus Stalin jako symbol bolševismu. V různých formách se traduje jeho rozhovor se synem Vasilijem, kdy jeho zpupnost odkázal do patřičných mezí: Myslíš, že jsi Stalin? Myslíš, že já jsem Stalin? – pak ukázal rukou na svůj portrét na stěně a řekl: To on je Stalin.)

I když na úrovni svého poznání a při určitém slovníku nemohli všechno vyjádřit, měli za sebou zkušenost svou i svých dětí. Za života jedné porevoluční generace se jim dostalo toho, co pro ně i jejich předky bylo po staletí nedostupné za celou vládu klanu Romanovců. ROZVOJ je to hlavní z ideje bolševismu, co vládě Stalina zabezpečilo sakrálnost a všem, kdo se s ním důsledně a vytrvale snažili vnášet tuto ideu do života. I když ne všichni okolo Stalina to chápali – např. Molotov (v odpovědi na otázku o odstranění "bolševická" z názvu strany - "...správný krok. Vždyť jde o příležitostný název, žádná idea v tom není. To slovo vyjadřuje jen většinu hlasů, většinu lidí..."[52])

Pokud osobnost, stojící na špici vnitrosociální moci, nenese (nevyjadřuje) sakrální ideu, tj. ideu rozvoje v zájmu většiny, pak jakkoliv by byla oslavována, nepřinese to nic kromě posměšků od společnosti. Po Stalinově smrti vláda SSSR (Ruska), nositelka sakrální myšlenky bolševismu, svou sakrálnost ztratila, tj. pro národ přestala být posvěcenou. A žádná osobnost na vrcholku vlády (jakkoliv geniální by byla) nebude sakrální bez věrnosti sakrální myšlence v politické praxi. Bude z ní vždy jen více či méně úspěšný manipulátor. K pochopení se stačí podívat na všechny tajemníky vlád po Stalinovi.

Problém epochy stalinského bolševismu spočíval v tom, že bolševismus byl sakrální, kdežto marxismus byla jen lexikální vábnička, plná zamlčování, popírajících vyhlášení o budování socialismu a komunismu. Vlastenecká kultura a hlavně politická kultura na tomto stupni vývoje nedovolila přivést do souladu slova a činy, prohlášení a zamlčování.

Protože fakt potlačování prohlášení zamlčováním v „mraksismu“ málokdo chápal, tato okolnost předurčila následný průběh dějin až do současnosti. A i když Stalin za podpory skupiny bolševiků ustanovil díky věrnosti myšlence bolševismu sakrálnost vlády na Rusi a v podstatě jí nahradil ateistickou obřadnost pravoslaví, tak sama idea bolševismu a rozvoje v zájmu většiny se stala nepřijatelnou pro parazitickou vládu byrokracie.

To je také hlavním důvodem, proč ruští i zahraniční liberálové včetně některých představitelů RPC dávají pojmu „bolševismus“ satanský smysl. Však Stalin, kterému se podařilo dosáhnout sakrálnosti vyšší vlády na Rusi říkal: „Bůh pomáhá bolševikům“, a Džeržinský, otec etických principů pro čekisty, říkal: „Čekista musí mít čisté ruce, chladnou hlavu a horoucí srdce.“, což je možné uznat za jednu z možných formulací diktatury svědomí.

Pokud chceme hovořit o sakrálnosti vlády v budoucnosti, pak na Západě v současnosti sílí transhumanismus[53] (agenda LGBT je jen předehrou k transhumanismu), založený na genetickém inženýrství. To znamená přímý zásah do Božích pravomocí. Fakticky jde pouze o pokračování stejného jevu, který se objevil hned na začátku 20.století a dostal název eugenika = pseudověda o vylepšování biologie lidí. Jenže tyto procesy nemohou mít podporu Zhůry, takže i transhumanisté, pokud uchvátí vyšší vnitrosociální vládu ve společnosti, budou odsouzeni k zániku. Stejně tak jejich vláda ztratí sakrálnost, pokud tedy ještě nějaká zbude, díky tomu, že „oni“ (GP[54]) "kosí pod Boha"[55] a na lidstvo hledí kukátkem z vrcholu davově-"elitární" pyramidy.[56]

Sakrálnost vlády může být udržitelným jevem jen tehdy, pokud vláda vychází z pravdivé relígie, a jedinou pravou relígií je diktatura svědomí.

Poststalinští byrokraté bez svědomí, kteří se stali novými hospodáři, odmítli myšlenku bolševismu a zůstali přívrženci materialistického ateismu ve formě jimi DOGMATIZOVANÉHO marxismu. Státní vláda, uchvácená jimi za tichého souhlasu národa, ztratila svou sakrálnost, protože diktatura dogmatu je neslučitelná s diktaturou svědomí.

Ale diktatura svědomí je silnější…

Vnitřní prediktor SSSR

  1. října - 7. listopadu 2013
←→