2. Krize v Rusku – krize „elitářského“ idiotismu v pokusu vrátit společnost do rodového zřízení

“Sad“ roste sám?.. · перевод (Čeština) · раздел 6 из 12

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

2. Krize v Rusku – krize „elitářského“ idiotismu v pokusu vrátit společnost do rodového zřízení

Poté, kdy 1. března 2009 proběhly volby do místních orgánů, média oznámila, že syn předsedy dolní komory Státní dumy B. V. Gryzlova Dmitrij utrpěl ve volbách v Petrohradě porážku. Takže mu tak vznikl problém najít si práci.

«„Poradili jsme se s Dmitrijem Gryzlovem a rozhodli jsme se, že jeho syn vstoupí do politické strany Jedinaja Rossija“, řekl dopisovateli ZAKS.Ru mluvčí Petrohradského zákonodárného shromáždění, lídr petrohradských „jedinorossov“ Vadim Tjuľpanov. Podle slov mluvčího stačí, aby Gryzlov mladší napsal žádost a podle stanov strany získá po uplynutí půl roku stranický průkaz. „Je možné, že do strany vstoupí za půl roku a možná i o trochu dříve. My pro nikoho žádné výjimky neděláme“, vysvětlil Tjuľpanov.

Když mluvil o pracovních perspektivách Dmitrije Gryzlova v regionálním stranickém oddělení, Vadim Tjuľpanov poznamenal, že „buď stane v čele, nebo bude pracovat s mládežnickým křídlem a mít na starosti jeho koordinaci s mládežnickými organizacemi.“ Tjuľpanov také prohlásil: „Jestliže dříve jsem ho znal velice zběžně, tak po půlhodinovém rozhovoru jsem zjistil, o jak velice erudovaného a sečtělého člověka se jedná a zaradoval se za naší mládež“.

Připomeneme, že se syn mluvčího Státní dumy, předsedy Nejvyšší rady Jedinoj Rossii Borise Gryzlova, Dmitrij Gryzlov účastnil voleb do místních orgánů „Georgijevskoje“ ve Frunzenském obvodu, ve kterých neuspěl. V rozhovoru pro časopis Gorod 812 potom obvinil vedení petrohradského stranického oddělení z organizace nepoctivých voleb a prohlásil: «Fakticky volby organizovala místní Jedinaja Rossija, jejíž činnost řídil člověk blízký vedení Zákonodárného shromáždění, který funguje jako spojka mezi byznysem a zločineckým podsvětím na straně jedné a státní mocí na straně druhé. Všichni to o něm vědí, ale bojí se s tím něco udělat. Právě tento člověk se mnou bojoval a zabránil mému zvolení“ (část citace jsme zvýraznili kurzívou[^34])»

(http://www.zaks.ru/new/archive/view/54824, 12. března 2009).

A další článek:

«Dmitrij Gryzlov (syn mluvčího Státní dumy a předsedy Nejvyšší rady politické strany Jedinaja Rossija Borise Gryzlova) byl dnes na zasedání prezidia politické rady přijat do strany, informuje dopisovatel ZAKS.Ru.

Za zmínku přitom stojí, že podle nového znění stanov Jedinoj Rossii je pro vstup do strany nutná půlroční lhůta, kdy se kandidát pro vstup do strany nachází v postavení stoupence strany. Jedinorossové nejednou zdůrazňovali důležitost nových změn i institutu stoupenců. Lídr petrohradského oddělení Jedinoj Rossii Vadim Tjuľpanov dříve prohlašoval, že Gryzlov mladší musí do strany vstoupit podle platného postupu, a tvrdil, „že výjimky neexistují pro nikoho.“

„Tím, že Dmitrij Gryzlov vstoupil do strany bez půlročního čekatelství v řadách stoupenců, jsme nic neporušili“, řekl dopisovateli ZAKS.Ru šéf frakce Jedinaja Rossija Petrohradského zákonodárného shromáždění Vjačeslav Makarov.

Podle slov Makarova má prezidium politické rady právo při přijímání lidí do strany tento požadavek obejít. Poslanec dodal, že postup přijímání Dmitrije Gryzlova do strany proběhl v souladu se stanovami a ostatními předpisy.

„Lhůta být dodržena může a nemusí“, řekl Makarov. Prohlásil, že pobyt lidí v řadách stoupenců je nutný pro to, aby byla možnost kandidáta do strany[^35] blíže prověřit a v případě Dmitrije Gryzlova je to zbytečné, protože ho straníci znají dostatečně dobře.

Sám Dmitrij Gryzlov vysvětlil, že v roce 2001 byl zakladatelem Moloďožnogo Jedinstva, jehož právním nástupcem je dnes Molodaja gvardija, z čehož podle Gryzlova vyplývá, že je automaticky stoupencem strany od roku 2001.

Se třetí verzí přišel předseda regionálního stranického výkonného výboru Dmitrij Jurjev. „Dmitrij Gryzlov nejednou prohlašoval, že je stoupencem Jedinoj Rossii“, řekl Jurjev. „Je oficiálně zaregistrovaným stoupencem strany v Krasnogvardějském obvodu. To znamená, že se v této pozici nachází již kolem dvou let. Zjistili jsme to, když jsme prostudovali nezbytnou dokumentaci. Co se týká slov samotného Dmitrije o tom, že je stoupencem od roku 2001, tak zde asi dobře tu věc nepochopil. V době, kdy se stal stoupencem, nebyl postup povinného setrvání mezi stoupenci nezbytnou podmínkou členství ve straně.“.

Jurjev také dodal, že otázka jmenování Dmitrije Gryzlova do pozice kurátora Molodoj Gvardii je zatím předčasná. Dmitrij Gryzlov informoval, že po svém vstupu do strany se stane kurátorem mládežnické politiky Jedinoj Rossii v Petrohradě. Podle slov Gryzlova se po zasedání prezidia politické rady městského stranického oddělení, mezi jehož členy byl přijat, setkal s Vadimem Tjuľpanovem, který mu řekl o jeho možné budoucí pracovní pozici.

Gryzlov dodal, že zatím ještě neměl možnost mluvit se současným šéfem městského mládežnického oddělení strany Alexejem Civiljovem.

Ještě podotkneme, že žádná oficiální funkce „kurátor mládežnické politiky“ do dnešního dne ve straně neexistovala» (http://www.zaks.ru/new/archive/view/55001, 18. března 2009).

A jak se D. B. Gryzlov stačil předvést předtím, než kandidoval na poslance a prohrál volby? To je otázka do diskuse. Jeden ze zveřejněných článků informuje:

«Dima Gryzlov je jedním z nejžádoucnějších ženichů v Rusku. Je to přece jen jediný syn lídra politické strany Jedinaja Rossija, mluvčího Státní dumy, třetí osoby ve státě, nejuzavřenějšího ruského politika. Syn však na rozdíl od svého otce nemá ve zvyku chovat se uzavřeně. Dima se velice rád seznamuje. Například si celé hodiny povídá s děvčaty na webových seznamkách. A v době, kdy právě není pohroužen ve virtuálním světě, zachraňuje od hladu a nemocí koně, stojíce v čele veřejné organizace Dar a vůbec se snaží změnit svět k lepšímu.

Toto přání, jak je řečeno na webu Gryzlova mladšího, mu bylo předáno na genové úrovni. Ale tuto mladíkovu unikátní schopnost z nějakého důvodu vládní strana neocenila. Tatínek – Boris Gryzlov – na počínání své ratolesti vůbec nereaguje. Takže je třeba o sobě dát vědět z televizní obrazovky. Nedávno se Dmitrij Gryzlov stal moderátorem vlastního pořadu Území svobody na novém „pítěrském“ kanálu VOT. V živém vysílání vystupuje se svými opozičními řečmi a osměluje se kritizovat (jaká to nemyslitelná věc!) samotnou stranu Jedinaja Rossija! Tatínek však zůstává nepohnut. Dokáže se syn dovolat svého otce?» (http://www.fontanka.ru/2007/10/24/023/, 24. října 2007).

Tyto informace z webu Fontanka.ru nás přivádějí na myšlenku, že D. B. Gryzlov je to samé, co i K. A. Sobčaková pouze v mužské podobě a „odlehčené“ verzi „softu“…

V daném případě je však důležité něco jiného:

především je nezbytné poukázat na to, že je fakticky společnosti předkládán návrh na přiznání genetických práv zaujímat mocenská postavení představitelům některých rodin („…snaží se změnit svět k lepšímu“ – to je ovšem nutné se určitým způsobem podílet na moci, a dále: „toto přání, jak je řečeno na webu Gryzlova mladšího, mu bylo předáno na genové úrovni“);
lidé jasně řekli D. B. Gryzlovovi ve volbách své „ne – dělej něco jiného, v politice tě nechceme…“;
aby však politická kariéra jedné z ratolestí prvních osob ve státě mohla pokračovat, byla přijata „stranická opatření“, „napravující chybu hloupého lidu, který neví, co je pro něj dobré“.

————————

Jak je známo, tak současný ministr obrany RF Anatolij Eduardovič Serdjukov je zetěm stávajícího prvního vicepremiéra Viktora Alexejeviče Zubkova. Pokud si porovnáme chronologii jejich životopisů[^36], tak vzniká dojem, že A. E. Serdjukov dělal svoji kariéru, pokud ne díky přímé a cílevědomé podpoře svého tchána, tak v odlesku jeho funkcí a díky lokajské podlézavosti představitelů byznysu a státní byrokracie vůči jeho tchánovi. Jinými slovy, pokud by se v minulosti ženou A. E. Serdjukova stala jiná dívka, měli bychom teď v Rusku jiného ministra obrany.

Ministr průmyslu a obchodu Viktor Borisovič Christěnko je podruhé ženatý s ministryní zdravotnictví a sociálního rozvoje Taťánou Alexejevnou Golikovovou.

«Ruský diplomat, stálý zástupce RF při Evropské unii Vladimir Čižov si myslí, že se jeho syn Vasilij (jeden z pracovníků ruské mise při NATO zbavený akreditace) stal obětí provokace.

Kromě toho velvyslanec charakterizoval jednání NATO jako „zcela neopodstatněné a čistě politické“ a poznamenal, že „dobře ví, jak tato organizace (NATO – red. KP) funguje“.

“Můj syn zde figuruje jako oběť velké provokace“, cituje Čižova RIA Novosti.

Připomeneme, že 30. dubna 2009 vedení NATO nařídilo vypovědět dva ruské diplomaty, pracovníky mise RF při Alianci, přičemž jedním z těchto pracovníků je syn stálého zástupce RF při EU Vladimira Čižova – 23letý Vasilij Čižov, který před třemi lety ukončil MGIMO (Moskevskou státní vysokou školu mezinárodních vztahů ministerstva zahraničních věcí RF).

Pracovníky ruské mise, staršího poradce stálého zastoupení, šéfa politické sekce Viktora Kočukova a atašé stálého zastoupení, výkonného tajemníka mise Vasilije Čižova, obvinili ze „špionážní činnosti neslučitelné s postavením diplomata» (http://spb.kp.ru/online/news/485315/print/).

Toto jsou všeobecně známé příklady klanovosti a nepotismu na federální úrovni státní moci.

————————

Ale na úrovni regionů je to stejné. Jedna ze zpráv k tomuto tématu, která prosákla až na federální úroveň:

«V Permském kraji jedinorossové aktivně protlačují do míst v Mládežnickém parlamentu kraje „své lidi“. Do seznamu se tak z Jedinoj Rossii dostalo již 30 lidí, informuje RIA Novyj region, i když formálně má strana právo pouze na 12 mandátů.

V novém orgánu, do kterého se volby mají konat 5. dubna, bude celkem 60 lidí. 30 z nich jmenují členové „dospělého“ parlamentu strany. Ještě třicet poslanců se tam dostane z jednomandátových obvodů po svém zvolení na takzvaných obvodních konferencích.

„Molodogvardějcy“ uspěli své kandidáty nominovat ve všech jednomandátových obvodech, ale ti, kteří nebudou zvoleni, budou jmenováni na základě kvóty Jedinoj Rossii.

„Rozhodnutí o sestavě jmenovaných „pověřenců“ bylo přijímáno v uzavřeném režimu na prezidiu regionální politické rady na základě nejasných kritérií“, řekl permskému týdeníku Novyj kompaňon” zdroj ze strany.

Podle neoficiálních údajů si mezi sebou kvótu rozdělí poslanci krajského zákonodárného shromáždění a další jedinorossové „se statusem“, aby „protlačili“ do Mládežnického parlamentu své děti (část citace jsme zvýraznili)» (http://www.stroy-diz.ru/smi-v-prikame-edinorossy-protalkivayut-svoix-detej-v-molodezhnyj-kraevoj-parlament.html).

Synáček petrohradské guvernérky V. I. Matvijenkové – Sergej Vladimirovič také není obyčejným zámečníkem, obvodním lékařem nebo učitelem. Je to jeden z matadorů stavebního byznysu v regionu, viceprezident Vněštorgbanky a „velký vědec“ - «má vysokoškolské vzdělání z oboru „mezinárodní ekonomika“ a „finančně-úvěrový management“. V USA studoval systém organizování managementu a finanční kontroly na bázi velkých korporací» (http://www.anticompromat.ru/matvienko/matv2bio.html), je odborníkem na “informační technologie” a zajišťování informační bezpečnosti v bankovnictví a kandidát ekonomických věd (2002), doktor ekonomických věd (2007, kdy mu bylo 34 let)[^37].

Ale i opozice stojící proti státní moci se vyznačuje stejnou klanovostí a nepotismem: Marie Jegorovna Gajdarová je se svou politickou kariérou tím nejznámějším příkladem.

————————

A nikdo z dětí a příbuzných místních a federálních „papalášů“ ani „nižších šéfíků“ se z nějakého důvodu nehrne do nějaké obyčejné práce ve státě, tak nevysvětlitelně „moudře“ řízeném jejich staršími příbuznými a blízkými. Nechtějí žít na vesnici (jako je ta Valdajská, o které šla řeč v části 1.2) nebo v nějakém dělnickém městečku, kde vlivem „živelné krize“ (jak nám vtloukají do hlavy premiér i p-rezident) zkrachoval jediný závod, na kterém se drželo celé město… Všechny jejich ratolesti cítí „genetické tíhnutí“ k nějaké obzvláště prestižní a vysoce odměňované funkci, kde nás hodlají „zastupovat“, tam kandidují a tam jsou dosazováni, jestliže ne v důsledku přímé a cílené podpory svých rodných a blízkých, tak díky lokajské podlézavosti veškeré byrokracie vůči všem stojícím v hierarchii moci výše.

Všechno uvedené výše v části 2, je viditelnou složkou procesu formování dědičně-klanové „elity“ v postsovětské RF, jeho základ spočívá ve stádních instinktech a nelidském typu struktury psychiky[^38] absolutní většiny „elitářů“. To znamená, že tato statistika vzniká z větší části na základě nevědomých automatismů chování množiny „elitářů“ a pretendentů stát se „elitáři“, i když mezi nimi jsou i idioti přesvědčení o své genetické nadřazenosti a jednající zcela cílevědomě.

Tento proces se však nezrodil v postsovětské RF, je pokračováním procesu, který začal ihned po říjnové revoluci 1917[^39] a byl potlačován v době, kdy stát řídil J. V. Stalin[^40], a který se po jeho odstranění opět rozvinul[^41] a vedl ke krachu SSSR přivozenému jeho vlastními „elitami“, kterým státní ideologie sociální spravedlnosti nevoněla. Chtěli se stát celkem specifickou skupinou buržoustů – rentiéry, aby nemuseli pracovat, ale „žili si z úroků“ a měli všechno; nebo aby mohli parazitovat v jiné podobě – vytvořit a uzákonit si nějaký jiný „elitářský“ status a žít ze „statusové renty“ z něho plynoucí. V postsovětské době se tento proces vytváření dědičně-klanové „elity“ kontrolující nejvýnosnější a nejprestižnější druhy činností rozeběhl bez jakýchkoliv ideologických překážek a brzd mravně-etického charakteru.

Masovost tohoto procesu je vyjádřena snížením kvality práce ve všech oblastech činnosti okupovaných „elitou“: v politice, vědě, technice, umění apod. Uvedeme pár příkladů:

Vtip z časů N. S. Chruščova „Až budeš na mizině, tak se ožeň s Radou Adžubej“: A. I. Adžubej (1924 – 1993) se poté, kdy si v roce 1949 vzal dceru N. S. Chruščova Radu, svou spolužačku, napřed stal šéfem Komsomolské pravdy (1957 až 1959), a potom polooficiálních novin SSSR - deníku Izvestija (1959 až 1964).

Syn N. S. Chruščova Sergej se stal „významným“ konstruktérem raketové techniky (doktor matematických věd, hrdina socialistické práce, laureát Leninovy ceny). V roce 1991 emigroval do USA, kde v roce 1999 požádal o americké občanství a jeho prosbě bylo vyhověno. Pracuje jako profesor politologie na Brownově univerzitě (kde na rovinu řečeno pomlouvá historickou minulost své vlasti), stal se z něho tedy vlastizrádce.

Další syn N. S. Chruščova – Leonid «se na začátku roku 1941 v opilém stavu dopustil trestného činu a měl stanout před soudem, ale díky otci se nejen vyhnul potrestání, ale i soudu. Dalším zločinem Leonida Chruščova byla vražda jeho kolegy při pitce. Podle svědectví Stěpana Mikojana, který se s Leonidem přátelil, ho potom odsoudili a dostal osm let s odpykáním trestu na frontě»

(http://www.stalin.su/book.php?action=header&id=15). Takže, aniž bychom se museli přít, zda potom Leonid zahynul v boji, nebo se vzdal do zajetí a spolupracoval s hitlerovci, za což byl zastřelen, jeho dva zločiny a pozice, kterou k tomu zaujal N. S. Chrušov v obou případech úplně stačí, abychom jak otce, tak i syna charakterizovali příslušnými ruskými slovy.
V našich dobách je Vjačeslav Nikonov – vnuk V. M. Molotova – obyčejným „politickým analytikem“ (šéfem fondu Politika), o kterém by nikdo nic nevěděl, pokud by tu nebyla dědičná příslušnost k politické „elitě“ Rossionie (babička – manželka V. M. Molotova – sionistka) a píár.
Jegor Gajdar – syn kancelářského admirála (ohledně kterého si nikdo z námořních veteránů nemůže vzpomenout na nic dobrého), vnuk, který zradil ideály svého dědečka – spisovatele A. P. Gajdara. Jako premiér RF byl jedním z autorů ekonomického rozvratu na začátku devadesátých let, jehož příčinou byla jeho sečtělost v oblasti neadekvátní ekonomické vědy Západu; omezenost, která mu neumožnila včas pochopit neadekvátnost nastudovaného; domýšlivost a ambicióznost, které z něj neučinily politický subjekt, ale nástroj zahraničních politických subjektů, které jeho rukama realizovaly svou politiku ve vztahu k Rusku.
Kapica Sergej Petrovič – vnuk stavitele lodí akademika A. N. Krylova, syn fyzika akademika a laureáta Nobelovy ceny P. L. Kapicy, doktor věd, profesor, televizní moderátor, který je loajální k vnitřním mafiím Ruské akademie věd, s vlastními vědeckými výsledky podstatně horšího významu než byly úspěchy jeho otce i dědečka.
Jeden z důvodů, proč první nadzvukové dopravní letadlo – sovětský Tu-144 – nezačalo být masově provozováno, spočívá v tom, že A. N. Tupolev (1888 – 1972) předal řízení své konstrukční kanceláře svému synovi - A. A. Tupolevovi (1925 – 2001)[^42]; ona i role samotného A. N. Tupoleva ve věci rozvoje letectví v SSSR není zdaleka jednoznačně kladná (řada zdrojů tvrdí, že na základě jeho udání v době represí nevině zahynul nejeden člověk; popírat podobná obvinění na adresu A. N. Tupoleva je problematické, neboť i v poststalinských dobách byly některé mimořádné projekty jeho konkurentů pozastaveny již ve fázi vývoje nemotivovanými rozhodnutími nejvyššího vedení SSSR, což uvolňovalo cestu projektům konstrukční kanceláře A. N. Tupoleva, a zajišťovalo tak sociální úspěch členům – svou podstatou mafiánské skupiny, v jejímž čele stál A. N. Tupolev). Zmíníme také, že autorem ideje křídla s proměnlivou geometrií náběžné hrany realizované na Tu-144 byl R. L. Bartini, z jehož vizí sovětské letectví žilo nejedno desetiletí, přičemž zůstával v pozici vyděděnce.
Sergej Fjodorovič Bondarčuk je významným filmovým hercem a režisérem. Jeho syn Fjodor Sergejevič Bondarčuk zatím významných úspěchů v umění nedosáhnul, i když je úspěšným podnikatelem v showbyznysu s tendencí k politikaření.
A. A. Širvindt starší je hercem a vynikajícím komikem. Jeho syn M. A. Širvindt je obyčejným moderátorem, zatímco by mohl být vynikajícím zámečníkem.

Kristýna Orbakajte – dospívajících dívenek s takovým hlasem a pohybovými schopnostmi, jako tehdy měla ona, by se na jakékoliv diskotéce našlo nemálo. Jenže na rozdíl od této většiny Kristýna měla tu výhodu, že máma se svými přáteli mohla nasměrovat její rozvoj potřebným směrem, dát jí příslušné vzdělání a zajistit píár. A jestliže máma větší část života balancovala na hraně „umění – show“, i když nakonec přece jenom převážil ten showbyznys[^43], tak dcera rovnou sklouzla k showbyznysu.

Pokud některé z dětí „elitářů“ neodpovídá popsané tendenci, tak je to výjimka tvořící pravidlo, široce známé svou velmi krutou formulací „na dětech géniů příroda odpočívá“ s výhradou, že ve skutečnosti zdaleka ne všichni „elitáři“ těmi génii jsou.

————————

Všechno to jsou příklady toho, že:

při zajištění výsadního přístupu k tomu či onomu odbornému vzdělání může „elita“ poskytnout svým dětem a blízkým určitou počáteční úroveň odborné způsobilosti v té či oné „elitářské“ oblasti činnosti s podmínkou, že jsou věda a studijní programy zajišťující přístup do této oblasti adekvátní příslušné činnosti[^44];
potom může mafiánská korporativnost „elit“ zajistit svým ratolestem a blízkým přednostní postup po kariérním žebříčku v každé oblasti činnosti, jak na základě bezprostředního využití „administrativního zdroje“, tak i prostřednictvím rozličného píáru umetajícího cestičku a vytvářejícího podporu potřebnému kandidátovi.

Získané vzdělání však nenahradí „boží jiskru“, která je od Boha, a proto není předávána v návaznosti pokolení automaticky na základě genetického mechanismu biologického druhu „Člověk rozumný“.

Avšak i „boží jiskra“ je pouze předpokladem k jejímu reálnému uplatnění, což není možné bez 1) potřebného vzdělání a 2) přístupu do příslušné oblasti činnosti.

Dědičná klanovost v prestižních a jiných „elitářských“ oblastech činnosti a mafiánsky-korporativní etika zháší velké množství božích jisker; a těm, které úplně neuhasila, uzavírá cesty rozvoje a brání jim uplatnit se na poli své činnosti, neboť všechna místa, na kterých by boží jiskry mohly přinášet své plody, jsou obsazena neschopnými „elitáři“, jejichž většina si své neschopnosti ani není vědoma.

“Elita” si vůbec neuvědomuje, že se snaží v Rusku zavést to nejtvrdší rodové zřízení, ve kterém původ z určitých rodin vyšší „elity“ odkrývá jedinci všechny možnosti a zbavuje ho přitom jakékoliv odpovědnosti[^45], a původ z ostatních rodin možnost osobního rozvoje a tvůrčí práce omezuje tím více, čím nižší je sociální postavení rodiny, ve které se člověk narodil.

“Elita” především:

rozhoduje o tom, koho obsadí do funkcí sloužících jako prostředek pro získávání odměn, vysokých příjmů apod.,
ale nikdy nepřemýšlí o tom, zda budou „elitáři“ v těchto funkcích pracovat s takovou úrovní profesionality a intenzity „boží jiskry“ – s potřebnou úrovní „kreativity“ (kreativita – schopnost tvůrčí práce) [^46], jaké jsou pro společnost nezbytné.

V krajním případě se předpokládá, že odměny a všechno to ostatní budou pobírat „elitáři“ a pracovat „za hubičku“ bude obsluha, která se mezi „elitu“ nepočítá, ale disponuje společensky nezbytným tvůrčím potenciálem a profesionalizmem.

Jenže lidí ochotných poníženě pracovat pro „elitu“ za pár šupů historicky s vývojem všech společností neustále ubývá. Nehledě na to, že parazitizmus dědičně-klanové „elity“ neumožňuje získat potřebnou profesionalitu těm, kteří by se mohli stát jejími věrnými, odborně vzdělanými nevolníky.

Pro mravnost „elitáře“ jsou všichni, kdo stojí pod ním v jemu známé hierarchii, prostředkem k uspokojování jeho potřeb, „biotop“, na který se normy žádné etiky nevztahují[^47]. Při tom vzdělání, které získávají naši domácí „elitáři“ to nevyhnutelně vyplouvá na povrch například v podobě chování jak S. Bodrunova, tak i D. Jevsjukova.

————————

V noci z 26. na 27. dubna náčelník policejního oddělení Caricyno, major Denis Jevsjukov začal střílet lidi v obchodním středisku Ostrov, když předtím zastřelil řidiče, který ho přivezl k místu budoucího zločinu. Výsledkem střelby D. Jevsjukova byli tři mrtví a šest zraněných[^48], střílel i po zásahové jednotce, která ho přijela zneškodnit.

Z internetu je možné vyčíst, že D. Jevsjukov byl produktem protlačování „svých“ do „elity“ na základě klanového principu.

«Vladimir Vasiljevič Pronin se narodil 21. září 1948 ve Fatežském okrese Kurské oblasti. Sloužit u policie začal v roce 1971 jako dopravní inspektor. V roce 1981 se stal velitelem policejního útvaru při Železnogorském okresním výkonném výboru Kurské oblasti. V březnu 1983 stanul v čele oblastního kriminálního oddělení, kde prošel všemi dalšími stupni, než se v květnu 1991 stal oblastním policejním velitelem. Od června 1997 zastával funkci policejního velitele Moskevského jihovýchodního okruhu. V červnu 2001 byl jmenován velitelem Hlavní policejní správy města Moskvy. Dostal dvě vyznamenání Za statečnost a medaili Řádu za zásluhy o vlast II. stupně a další medaile. Zasloužilý policejní pracovník ministerstva vnitra, kandidát právních věd»

(http://www.trud.ru/issue/article.php?id=200904290750003).

V. Pronin se znal s otcem D. Jevsjukova z dob, kdy sloužil v Kursku. Když byl převelen do Moskvy, tak se V. Pronin postaral, aby někteří jeho spolupracovníci z Kursku také získali funkce v Moskvě. Otec D. Jevsjukova[^49] byl jedním z nich. Když Denis Jevsjukov dospěl, tak se muselo začít řešit, co bude dělat. Rozhodli se, že půjde ve stopách svého otce a to tím spíše, že bude mít po ruce někoho, kdo by mu mohl pomáhat při jeho kariérním postupu.

«Velitel policejního útvaru Caricyno dvaatřicetiletý Denis Jevsjukov pracuje u policie od roku 1995 a má vysokoškolské vzdělání. Do Jižního okruhu přišel v roce 1998 a sloužil zde v kriminálním oddělení na začátku u obvodního operativního vyšetřovacího útvaru kriminální policie, kde se zabýval pátráním po pohřešovaných lidech, než začal pomalu stoupat po kariérním žebříčku. Stal se velitelem kriminálního oddělení policejního útvaru Čertanovo-Južnoje a v listopadu minulého roku se stal velitelem policejního útvaru Caricyno. Přibližně v té době byl také přijat na policejní akademii» (http://www.mk.ru/264421-comments.html?commentId=1053859).

Zločinu předcházely velmi dlouhé, několikanásobné oslavy narozenin D. Jevsjukova (od 20. do 26. dubna), poněkud namáhavější služba v době Velikonoc a po nich (26. dubna – oslava svátku Krasnaja gorka /Svátek božího milosrdenství/, tradiční den masových návštěv hřbitovů a vzpomínek na zesnulé), a možná domácí skandál poté, kdy byl flám v kavárně Avignon ukončen.

«Lékař první pomoci, který Jevsjukova prohlížel, mu po jeho zadržení v krvi naměřil 2,8 promile alkoholu.[^50] „V podstatě bych ho měl s takovou dávkou odvézt do nemocnice a zavolat k němu psychiatry“, pochmurně se ušklíbnul zdravotník.

**LÉKAŘSKÁ ZPRÁVA\

Opilost na úrovni 1,2 – 2,4 promile, kdy nastupuje úplná neschopnost pohybu. Stále se zhoršuje reakce zornic na změnu intenzity osvětlení. Dochází k podstatnému snížení pozornosti a schopnosti se koncentrovat. Silná euforie a uvolnění, pocit přílišné sebedůvěry. Podstatné zpomalení a narušení reakcí. Střední a silné narušení rovnováhy. Obyčejný člověk na úrovni 1,2 promile začíná zvracet a na úrovni 3 promile ztrácí vědomí.**

Není tedy divu, že si v takovém stavu Jevsjukov neuvědomoval, co dělá. „Mluvil jsem s ním ve čtyři hodiny ráno. Oči měl jako talíře a byl úplně mimo, nic si nepamatoval, jenom brečel“, tak okomentoval stav svého podřízeného velitel Hlavní policejní správy města Moskvy Vladimir Pronin» (http://www.mk.ru/264421-comments.html?commentId=1053859).

Poté, co došlo k tomuto zločinu, V. Pronin hodnotil dané události tak, aby to zapadalo do scénáře typu „pokud se to nepovede úplně ututlat“, tak alespoň musíme dosáhnout minimálního trestu: «Měl rodinné problémy a nepříjemnosti v práci»[^51] (http://www.stringer.ru/publication.mhtml?Part=46&PubID=11245). Kromě toho «prohlášení Pronina v televizi hned po té střelbě v supermarketu znělo velice suše: „Pokud bych měl charakterizovat daného policistu, tak to byl dobrý operativec, kterého čekal výborný kariérní postup. Společně s vyšetřovateli jsme zatím přišli k závěru, že se jednalo o náhlou psychickou poruchu.“ Podle slov Pronina byl Jevsjukov „perspektivním policistou, který byl před touto událostí hodnocen pouze kladně“. Kromě toho si Pronin myslí, že major Jevsjukov „je dobrý profesionál, který celou neděli sloužil v souvislosti se svátkem Krasnoj gorki.“» (http://www.azerros.ru/content/opinions/index.php?ELEMENT_ID=242).

Existují však i jiné informace o D. Jevsjukovovi a V. Proninovi:

«Jak informační agenturu Rosbalt informoval její zdroj z policejních orgánů, tak když byla na podzim roku 2008 řešena otázka, zda jmenovat Denise Jevsjukova velitelem policejního útvaru Caricyno, tak na něj musel být vyžádán posudek mimo jiné i u Útvaru vnitřní kontroly, jak je v takových případech zvykem. Výsledkem bylo, že policisté vnitřní kontroly důrazně nedoporučili převelet majora do nové funkce a svou pozici i vysvětlili. Podle zdroje Rosbaltu u Hlavní policejní správy města Moskvy byl v té době Denis Jevsjukov již pod dohledem Útvaru vnitřní kontroly kvůli řadě svých negativně hodnocených činů.

A konkrétně operativci doložili, že se major pravidelně nacházel ve stavu opilosti, ve kterém se choval neadekvátně. „Když ještě pracoval jako velitel útvaru kriminální policie Čertanovo Južnoje, tak ve stavu opilosti chodil po kancelářích s pistolí v ruce a mířil s ní na své podřízené“, informoval zdroj Rosbaltu. Přitom měl prohlašovat: „Chceš, abych tě zastřelil? Já to udělat můžu!“ Jednou začal střílet do stropu a sebrat mu zbraň nebylo vůbec jednoduché. Podle slov informátora agentury, když potom Jevsjukov vystřízlivěl, tak velice pronásledoval své pracovníky, aby snad oni nezneužívali alkohol a choval se přitom agresivně. Útvar vnitřní kontroly o tom informovali Jevsjukovovi podřízení.

Policisté z vnitřní kontroly měli také podezření, že major může užívat narkotika. Majorova žena Karina vystupovala v popové skupině Střelci a Jevsjukov společně s ní často navštěvoval noční kluby a jiná „bohémská“ zábavná zařízení. „Tam se manželé vyskytovali ve společnosti různých představitelů showbyznysu a při těch flámech byla někdy užívána i narkotika“, informoval zdroj Rosbaltu. „Měli jsme důvody se domnívat, že i Jevsjukov mohl vyzkoušet nebo užívat narkotické preparáty“.

Policisté z vnitřní kontroly také poukazovali na to, že si Jevsjukov žije očividně nad poměry. Při výplatě 35 tisíc rublů utrácel na sebe a svou ženu vysoké částky, kupoval si drahé dárky, navštěvoval prestižní restaurace a noční kluby. „Jednu chvíli začal Jevsjukov jezdit novým drahým zahraničním autem, a nebylo jasné, za jaké prostředky bylo pořízeno“, poznamenal zdroj Rosbaltu. O této skutečnosti byli informováni jeho bezprostřední nadřízení, kteří si ho pozvali „na kobereček“. Podle informátora Rosbaltu se potom major toho auta zbavil a začal jezdit služebním vozem.

Poté, co vyjmenovali své důvody, policisté vnitřní kontroly již na podzim minulého roku nedoporučili vedení Hlavní policejní správy města Moskvy jmenovat majora do funkce velitele policejního útvaru Caricyno. „Následně dva policisté vnitřní kontroly, kteří pracovali na sestavování jeho posudku, dostali pokárání“, řekl dále zdroj agentuře. „Prakticky je obvinili z toho, že pomlouvají řádného policistu. Nás podobný obrat událostí však neudivil, protože jsme věděli, že je jeden z blízkých příbuzných Jevsjukova velkým přítelem jednoho z členů policejního vedení hlavního města.“

Výsledkem bylo, že Denise Jevsjukova v listopadu roku 2008 jmenovali velitelem policejního útvaru Caricyno a 27. dubna se opět opil a zabil tři lidi a šest jich zranil» (http://www.rosbalt.ru/2009/04/29/637357.html).

«Je velice pravděpodobné, že majora Jevsjukova usilovně táhli nahoru jako svého klanového kádra, a kdyby nestřílel na devět lidí z nezákonně držené pistole, tak by brzy právě on stál v čele celé policie Jižního okruhu, „kriminální obilnice moskevského starosty Lužkova“. Je jasné, že Jižní okruh je moskevským ghettem. Je to okruh s nejvyšší kriminalitou v hlavním městě. Výpalné od ilegálů, kteří tu všude bydlí, z trhů, které neustále slibují odstranit a přesto to nedělají, očividně převažuje nad všemi rozumnými argumenty»

(http://www.stringer.ru/publication.mhtml?Part=46&PubID=11245).

V. Pronin byl ze své funkce odvolán přímým nařízením prezidenta Ruské federace D. A. Medvěděva, což velice udivilo moskevského starostu Ju. Lužkova:

«“Pokud takový příkaz opravdu existuje, tak je mi to velice líto”, komentoval to, když odpovídal na otázku Interfaxu v přímém přenosu programu Tváří k městu televizního kanálu TV Centr» (http://www.kasparov.ru/material.php?id=49F72F49C568A).

———————

„Komsomolská pravda“ jeden ze svých článků zasvěcených této tragédii končí takto:

«Mimochodem, podle tvrzení přímých svědků této mimořádné události nepřijel k obchodu Ostrov Jevsjukov sám. Byl s ním ještě jeden člověk. Je pravda, že ho nikdo nedokázal přesně popsat, ale panují domněnky, že to mohl být přítel Jevsjukova, čtyřiadvacetiletý velitel kriminálního oddělení obvodního policejního útvaru Caricyno Maxim Glucharjov. Jevsjukov si ho převelel na své nové pracoviště z policejního útvaru Čertanovo Južnoje, kde společně sloužili…

Po té události však Glucharjov prostě zmizel. Neobjevil se v práci, zmizel z domova, neodpovídá na telefony. Vyšetřovatelé po něm dále pátrají» (http://spb.kp.ru/daily/24286/481664/).

Pokud je tato zpráva pravdivá, tak je nutné si připomenout seriál Gluchar, který na NTV vysílali od 24. listopadu 2008. Jeho hlavními postavami byli vyšetřovatel Sergej Glucharjov a dopravák Denis Antošin, kterému ve filmu říkali Den (jeho jméno pronášené na americký způsob). Den tam choval city k jakési Nastě, bývalé prostitutce a narkomance a snažil se jí pomoci zbavit se následků její minulosti a Glucharjov mu přitom pomáhal. Na dopravku se Den dostal po ukončení středního odborného učiliště obor automechanik, a pokud si to dobře připomínáme, tak díky protekci svého strýce…

Glucharjov a Den se tedy přátelili a bojovali se zločinností „podle svých představ“, což znamená, že prakticky v každém díle porušovali platnou právní úpravu až po přímé dopouštění se trestných činů. Glucharjov například daroval Denovi pistoli, kterou nezaregistroval, když vyšetřoval jednu trestní věc. Pistoli Denovi z auta potom ukradl pouliční zlodějíček a narkoman. Jenže v té době velitelka a milenka Glucharjova Zimina ze spisů té trestní věci poznala, že jedna pistole nebyla zaregistrovaná a požadovala ji vrátit s výhružkou, že jinak to začne řešit oficiální cestou. Přátelé byli tedy nuceni koupit ještě jednu „nelegální“ pistoli, aby mohli provést její záměnu. Den se choval jako vrták a než mu tu pistoli ukradli, tak z ní s Nasťou střílel z balkónu. Střelby si povšimli sousedé a zavolali policii. Zásahové jednotce potom Den vysvětloval, že to byl falešný poplach, a vymlouval se, že jsou přeci všichni „svoji“. V jedné z epizod vedl Den besedu „podle svých představ“ se zločincem, kterého chytili jeho přátelé, kterou ukončil tak, že ho jednoduše zastřelil, a potom se jeho těla zbavil…

I když v tom seriálu je mnoho věcí, které sami policisté považují za nereálné výmysly (http://www.kino-teatr.ru/kino/art/serial/936/), tak mravně-etické typizace jsou tam zachyceny a znázorněny realisticky. Proto to poté, kdy byl seriál odvysílán a viděly ho milióny lidí, vedlo ke vzniku příslušného egregoru, a v životě se projevilo to, co odpovídalo mravně-eticky jeho námětovým liniím a potenciálu chování, i když přímo ve filmu se to tak nestalo.

— Avšak matrice a „velká síla umění…».

A pokud to nejsou spisovatelé (děti téměř přestali číst knihy), tak kdo je u nás de facto těmi „inženýry lidských duší“? A jaká je v této věci pozice státu de facto i de jure, nebo to také nespadá do jeho kompetence?

———————

Existuje tu však ještě jedna možnost:

D. Jevsjukovovi, jehož charakter a nepřístojné chování jim bylo známo, podstrčili nějakou „chemii“, aby ho „odblokovali“ a on v „rozumem nekontrolovatelném“ stavu provedl nějakou velkou hloupost, která by ostatním „elitářsky“ mafiánským skupinám umožnila zbavit se V. Pronina a jeho „kurské skupinky“ [^52].

Že přitom mohou přijít k úhoně lidé, kteří nemají s vnitřními „elitářskými“ šarvátkami nic společného, to jsou „nepodstatné drobnosti“, protože „elitářsky“ korporativní etika „elitářů“ se na biotop nevztahuje. Jenže D. Jevsjukov[^53] byl jen „kvítkem“ a jestli vyrostou „jahůdky“ a rozhodí svá semínka po okolí, tak kdo je kdy sesbírá…

————————

Proto ničím neomezovaná dědičná-„elitářská“ klanovost buď:

ve velkém vede ve všech „prestižních“ oblastech činnosti k posilování průměrnosti degradující v návaznosti pokolení až na úroveň, která ani v minimální míře není schopná zajistit nezbytnou profesionalitu;
ale neprofesionalita ještě není všechno, neboť „elitářství“ vždy vede ze strany „elitářů“ k častému zneužívání jejich moci a sociálního postavení;
souhrn prvního a druhého faktoru v davu obyčejných lidí silně potlačuje motivaci k práci pro systém organizace života davo-„elitářské“ společnosti. Lidé cítí, že jejich práce se jim nevyplácí, a i když neumějí organizovat život společnosti jinak, nepřejí si otročit pro „elitu“ a její páníčky.

Vzhledem ke vlivu dvou výše uvedených faktorů[^54] je zajištění stability v návaznosti pokolení davo-„elitářství“ na základě udržování akceschopnosti „elity“ a vytvoření motivace k práci u obyčejných lidí uměním, které je samotné „elitě“ nedostupné (kvůli tomu, že je svým vnímáním světa a organizací psychiky stejným davem, pouze davem rafinovaným, tedy bez jakýchkoliv náznaků intelektuální činnosti a schopnosti uvědoměle projevit svou vůli navzdory korporativní disciplíně a stádním instinktům[^55]): to je úděl znacharstva a jeho periferií zasahujících do všech oblastí života společnosti[^56].

————————

Žijeme v technické civilizaci založené na kolektivně různorodé práci.

V souladu s tím, je kvalita života každého člověka určována spíš než jeho osobní práceschopností a profesionalismem zaprvé - stávající koncepcí řízení společnosti jako celku včetně její ekonomiky a za druhé - kvalitou řízení při uvádění dané koncepce do života jak na makro, tak i na mikroúrovních, neboť co může vyrobit jako samostatný jedinec kdokoliv ze šesti miliónů nezaměstnaných nebo kdokoliv ze tří miliónů potenciálních nezaměstnaných[^57], pokud jsou možnosti jejich výdělku podmíněny „finančním klimatem“, který je v Rusku zničen špatným řízením postsovětských „elitářských“ režimů?

Pokud budeme chápat roli řízení záležitostí celospolečenského významu při zajišťování vysoké životní úrovně každé rodiny, tak je rossionská „elita“ špatná, protože:

zaprvé si pro uvedení do života nezvolila tu správnou koncepci řízení – západní model davo-„elitářství“, který se zakládá na systému finančního otrokářství na základě lichvářského monopolu židovských klanů, které si pro sebe uzurpovali bankovnictví (4. priorita zobecněných prostředků řízení / zbraní), doplněný právní úpravou „o autorských právech a právech s nimi souvisejících“ a mafiánstvím ve vědě jako v odvětví činnosti (3. priorita zobecněných prostředků řízení / zbraní);
zadruhé není dostatečně profesionální, aby dokázala na základě této koncepce realizovat stabilní řízení.

Právě z těchto důvodů se západní a globální „elita“ chová k veškeré rossionské „elitě“ jako k provinciálním idiotům, kteří si o sobě myslí kdovíco, a neustále se motají pod nohama a překážejí „civilizovaným“ lidem realizovat politiku. Z jejich pohledu je rossionská „elita“ jenom „místní správou“, kterou je zatím nutné přetrpět z důvodu nemožnosti přímé okupace státu a ustavení v něm koloniální správy, která by mohla ty tuzemce vyškolit a zformovat z takto vyškolených exemplářů novou „tuzemskou správu“, jako to v minulosti udělali ve většině kolonií západní „velmoci“, a na území SSSR nedokázal udělat Hitler. Za těchto podmínek:

Hlavní sociálně korporativní problém rossionské „elity“ tkví v tom, že není schopná přejít k jiné koncepci, ani získat profesionalitu objektivně nezbytné úrovně, která by jí umožnila zajistit stabilitu řízení podle koncepce, kterou si zvolila a stát se na jejím základě částí západní civilizace.[^58]

V podstatě není současná rossionská „elita – „ani pro Boha svíčka, ani pro čerta pohrabáč“.

Příčina historicky vyvinuté ničemnosti rossionské „elity“ je v její domýšlivé hlouposti, jejímž základem je její nemravnost a nectná etika.

Stejná byla jak problematika, tak i vnitřní a vnější příčiny nadcházejícího krachu „elity“ Ruského impéria na přelomu roku 1917.