6.4. Bolševismus a marxismus

Jidášův hřích 20. sjezdu · перевод (Čeština) · раздел 11 из 16

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

6.4. Bolševismus a marxismus

Především je nutné vyjasnit si terminologii.

Bolševismus, jak učí historie KSSS, vznikl v r. 1903 na II. sjezdu RSDSP. Jak tvrdili jeho protivníci, bolševici do r. 1917 nikdy nereprezentovali sami skutečnou většinu členů strany, a proto oponenti bolševiků v té době vždy namítali proti jejich vlastnímu pojmenování. Ale takový názor pramenil z nechápání podstaty bolševismu menševiky různých druhů.

Bolševismus není ruská varianta marxismu a není to stranická příslušnost. A už naprosto nesmyslný je obrat „židovský bolševismus“, použitý Hitlerem v Mein Kampf, protože bolševismus je projev ducha Ruské civilizace, a židovstvo celkově v biblické kultuře je zvláštní kastou otroků, jejichž určení je zotročovat jiné, kvůli čemuž se jedná o parazitickou menšinu. A málokdo z židů během celé historie se ukazoval schopným kompletně se osvobodit z tohoto egyptského zajetí, které ve své psychice roznášejí po celém světě a do kterého zavlékají všechny národy, do jejichž života pronikají židovské diaspory.

Bolševismus existoval před marxismem, existoval v ruském marxismu, nějak existuje i nyní a bude existovat i v budoucnosti.

Jak prohlašovali sami bolševici-členové marxistické strany RSDSP(b), právě oni vyjadřovali v politice strategické zájmy pracující většiny obyvatel mnohonárodnostního Ruska, v důsledku čehož jen oni měli právo nazývat se bolševiky. Nezávisle na tom, nakolik bezchybně bolševici vyjadřovali strategické zájmy pracující většiny v teorii a praktické politice, a nakolik si sama pracující většina uvědomovala své strategické zájmy, podstata bolševismu nespočívá v početní převaze stoupenců nějakých myšlenek nad stoupenci jiných myšlenek a nemyslícím davem, ale v následujícím:

V upřímném usilování vyjádřit a uvést do života dlouhodobé strategické zájmy pracující většiny, přející si, aby nikdo neparazitoval na její práci a životě. Jinými sloby, historicky reálně v každé epoše spočívá podstata bolševismu v aktivní podpoře přechodného procesu k mnohonárodnostní lidskosti Země budoucí éry od historicky zformovaného toho či onoho davo-“elitarismu“ jako způsobu realizace parazitického panování menšiny nad pracující většinou.

Dav podle definice Belinského je: „množina lidí, žijící podle tradic a myslících podle autorit“ (v definici Puškina: „národ nemyslící“), tj. dav je množina jedinců, žijících bez svědomí a ve své podstatě bez myšlení-automaticky nebo pod řízením jeho chování vnějším subjektem. V takovém chápání je „elita“ také dav, jen informovanější a nakrmenější.

Menševismus představuje opak bolševismu, protože objektivně vyjadřuje usilování k parazitismu na práci a životě prostých lidí (tj. většiny) těch menšin, které disponují „elitárním“ statusem nebo o něj usilují.

Bolševismus, na rozdíl od zednářstva, strukturujícího a realizujícího mocensko-parazitické cíle „elitární“ menšiny, není „elitární“, nýbrž celonárodní. Marxismus, kvůli neadekvátnosti jeho filozofie a politické ekonomie, je při jeho totální antinárodnosti exoterická ideologie menševismu.

Proto skutečnými marxisty ve straně během celé její historie byli právě menševici různého druhu. Ale zároveň byl marxismus i lexikální obálkou vyjádření bolševismu od okamžiku vzniku RSDSP do roku 1987, kdy si nové pokolení bolševiků položilo otázku: „Je marxismus naše zbraň, nebo ideová zbraň proti nám, svého druhu trojský kůň, kterého jsme zdědili?“

Chápání rozdílu zednářského „elitárního“ menševismu a celonárodního bolševismu při společném terminologickém aparátu jich obou, při společných organizačních formách v rámci jedné a téže strany, to je další faktor, který je nutné si uvědomovat pro adekvátní chápání epochy Stalina.

Přitom je také třeba chápat, že v té době drtivá většina členů strany, nemluvě už o milionech nestraníků, neměla nejmenší podezření o tom, že zednářstvo, marxismus, bolševismus – to jsou tři „rozdíly“, tj. tři různé podstaty: zednářství ve vědomí většiny buď vůbec neexistovalo, nebo bylo prázdným slovem, a bolševismus byl ztotožňován se skutečným marxismem.

Ale to určovalo i vnímání vůdců strany a státu (L.D.“Trockého“, V.I.Lenina, J.V.Stalina a dalších) prostými straníky i nestraníky, v důsledku čehož byly jejich různé postoje a roztržky vnímány ne jako systémové, podmíněné principy různých mravně-etických systémů, ale jako osobní.

Přitom L.D.Bronštejn byl jak skutečným marxistou, tak i nositelem nějakého esoterismu. V.I.Lenin byl marxistou, soudě podle některých jeho výroků v jeho pracích, nezasvěceným do toho esoterismu, do kterého byl zasvěcen Bronštejn. Přitom Lenin během všech let své stranické činnosti měl sklony k bolševismu, což bylo doprovázeno deformací marxismu z jeho strany ve formě osvětlování některých otázek v jeho pracích, o kterých skuteční marxisté raději mlčeli. A toto regulérní odpadlictví V.I.Lenina od marxismu vyvolávalo námitky a dokonce hněv skutečných marxistů. J.V.Stalin byl bolševikem, kterému se v životě povedlo vejít v marxistické hnutí a použít marxismus ke svému bolševickému vnímání světa; povedlo se mu stát se učněm živého klasika ruského marxismu V.I.Lenina a dále tvůrčím způsobem „rozvíjet“ marxismus, což i udělal – až do plného odmítání jeho vědecké adekvátnosti v práci „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“.

V čem spočívaly politické cíle bolševismu řekl J.V.Stalin přímo a jasně už na počátku století. Uvedeme úryvek z jeho relativně pozdní práce na to téma (1907) proto, že právě v jejím názvu vyjádřil podstatu věci: „Samoděržaví kadetů nebo samoděržaví lidu?“. Píše v ní:

Pokud hodnotíme tento text z pozic esoteristů, konajících pod rouškou marxismu, pak je to kvalitní politikaření, řešící úkol shromáždit stádo, které bude věřit vůdcům, jehož úkolem bude podporovat politickou činnost marxistické strany ve společnosti. Takovým ve své podstatě má být hlavní účel všech řečí vůdců: vybojovat si pozornost a přesvědčit o pravosti své věci co nejvíce představitelů prostého lidu a „elity“, což je základem pro podřízení milionů lidí, nic nechápajících ani v globální politice ani v řízení státu, straně.

Pokud hodnotíme ten text z pozic jedince, který uvěřil v adekvátnost marxismu a nepodezřívá ho z přítomnosti nějakého esoterismu pod rouškou marxismu, pak žádné otázky nevznikají, v důsledku čehož se řadový marxista dostává do moci autority toho či onoho vůdce, provádějícího ten či onen politický kurs a vysvětlující ho na základě marxistické terminologie.

Pokud hodnotíme ten text z pozic bolševismu, pak jsou v něm ohlášeny skutečné cíle politiky bolševismu, včetně integrálního cíle – samoděržaví (suverenity) lidu.

Ale za ohlášením cíle – zavést a podporovat stabilní samoděržaví a svobodu národa – následuje množství otázek, jejichž podstaty je možné rozdělit na tři:

• je objektivně možné to udělat, nebo je to neuskutečnitelná utopie?

• na základě jaké sociologické teorie to společnost jako celek může udělat?

• a jak to udělat?

Ve vědomí bolševika tyto otázky vyžadují konkrétní odpovědi, které mohou být srovnány s životní praxí. Pokud ve vědomí člověka neprobíhá srovnání podobného druhu slov s realitou, pak není bolševikem. Pokud si ne-bolševik přisvojil slova, pak se jedná o bludaře. A mnozí skuteční marxisté z řad nezasvěcených do esoterismu byli právě takovými bludaři. Tento rozdíl bolševiků-marxistů od marxistů-bludařů je také třeba chápat pro chápání epochy Stalina.

Odpověď na první otázku může být získána jedním ze dvou způsobů: buď praktickým vybudováním odpovídající společnosti a demonstrací jejího reálného života skeptikům, což především vyžaduje překonání skepticismu v samotné společnosti a úspěšné završení procesu; nebo intuitivně.

Ale intuitivní odpověď je podmíněna mravností jedince a strukturou jeho psychiky, v důsledku čehož není jednoznačná a může být jak pozitivní (ano je to možné) nebo negativní (ne, je to utopie). Poslední okolnost přesunuje odpověď na tuto otázku do oblasti osobní víry, osobního předsvědčení a měřítek společnosti – do oblasti věrouky, včetně historicky zformovaných věroučení, jejichž tradice nejsou vždy a ve všem adekvátní Odhalením – prvozdrojům, ačkoli něco z prvozdroje obsahují.

Odhalení říkají, že bolševismus je ve svých cílech pravý:

„Ale Ježíš si je zavolal a řekl: „Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svou duši jako výkupné za mnohé.“ Matouš 20:25-28

Ale historicky zformované křesťanství, včetně „pravoslaví“ v Rusku, nahrazuje Boží přikázání (Matouš, 20:25-28[56]) tradicemi „církevních otců“, ospravedlňuje moc císařů, knížat a velmožů a není vnímavé k varováním Evangelia o nahrazení slova Božího tradicemi otců: Matouš 15:1-11[57]. V důsledku toho jsou církve jména Kristova od Boha dále, než ÚV KSSS od komunismu.

O tomtéž je v Koránu, ale jinými slovy:

A v podobě světské literatury jedno z nejlepších vyjádření přesvědčení o uskutečnitelnosti bolševického ideálu života lidí bez parazitismu, tím více bez organizovaného systémového parazitismu menšiny na většině, nacházíme u M.J.Lermontova:

Přesto nezávisle na námitkách, podobným námitkám bulgagovského Piláta, jsou lidé, kterými v průběhu celé historie hýbala víra a přesvědčení o uskutečnitelnosti na Zemi, a ne někde v posmrtném ráji, ideálu života společnosti bez parasitismu – ideálu stejně tak skutečně křesťanského, skutečně muslimského a bolševického.

Realizace toho ideálu vyžaduje určitou kvalitu osobního rozvoje každého člověka a určitou kvalitu rozvoje kultury společnosti.

V.I.Lenin – ne jako marxista, fanaticko-posedle pracující na uzurpování státní moci v jemu neznámých zájmech majitelů marxistického projektu, – ale jako bolševik, usilující o realizaci toho ideálu v životě, chápal, že Rusko v dosažené kvalitě rozvoje kultury a lidí není připraveno k přechodu k socialismu a komunismu. V roce 1905 o tom psal následovně:

Tj. Lenin předpokládal, že nadcházející revoluce bude buržoazně-demokratická a za ní bude následovat celkem dlouhé období rozvoje kapitalismu, kultury společnosti, lidí na základě buržoazní demokracie. A teprve potom, až si společnost a její ekonomika osvojí možnosti rozvoje, nabízené buržoazní demokracií, přejde k socialismu s cílem zajištění dalšího rozvoje globální civilizace.

Žádné „extremistické“ názory (kromě svržení carismu cestou síly a likvidace stavově-kastového zřízení) V.I.Leninovi a bolševikům do r. 1917 nebyly vlastní. Byly jim připsány zpětně po roce 1985 záměrnými pomluvami i neznalostí grafomanů, kteří nepovažovali za nutné seznámit se s historickými fakty.

Ale toto pro mnohé neočekávané odhalení vede k otázce: Odkud se vzal extremismus, jehož autorství bylo následně připsáno bolševikům?

Odpověd je prostá: extremismus pramení od Parvuse a L.D.“Trockého“ - kurátorů marxismu v Rusku od biblického politického esoterismu. Přibližně v té době, kdy Lenin vydal „Dvě taktiky...“, se L.D.“Trocký“ držel zcela jiných pohledů. V práci „Výsledky a perspektivy. Hybné síly revoluce“ vydané v r.1906 a znovu v r.1919 psal:

Ale pokud V.I.Lenin v „Dvou taktikách...“ vyjadřuje svůj názor, vycházeje z marxistické teorie přirozeně-historické změny společensko-ekonomických formací v míře rozvoje kultury a ekonomiky společnosti, pak L.D.Trocký píše o nadcházejícím osudu Ruska jako „prorok“ budoucí historie, pro kterého je marxismus jen forma veřejného vyjádření nějakého smyslu, nemajícího žádný vztah k exoterickému marxismu pro všechny.

O něco dále L.D.“Trocký“ pokračuje v osvětlení tehdy ještě politických perspektiv (komentáře v závorkách jsou naše):

To je extremismus, ale ne bolševický, nýbrž marxisticko-internacistický.

Výše uvedené útržky z práce L.D.“Trockého“ z r.1906 ukazují, že toho kdo stál za ním, nezajímal přechod k socialismu v zájmu osvobození pracujících mas od parazitismu na jejich práci a životě ze strany „elitarizované“ buržoazní menšiny Ruska, ale rychlá likvidace kapitalismu a historicky zformované státnosti Ruska v nějakých svých – otevřeně neohlášených – zájmech. Vítězství revoluce v Rusku se mělo stát prologem k likvidaci historicky zformovaného kapitalismu v globálních měřítkách a zavedení v globálních měřítkách tvrdé židovsko-zednářské fašistické diktatury pod rouškou celonárodního socialismu, jak to i předpokládala teorie „permanentní revoluce“.

V článku „Naše rozpory“, publikovaného během prvních let „Stolypinské reakce“ po potlačení revoluce 1905-1907, L.D.Bronštejn píše:

Pro L.D.“Trockého“ krach carismu v únorové revoluci 1917, která byla provedena zednářsko-židovským fašismem k židovskému svátku purim, byl signálem k začátku uskutečňování právě tohoto programu.

V.I.Lenin, jsa pod mocí exoterického marxismu, v té době stejně jako dříve nechápal, co se děje a co se bude dít. V „Dopise na rozloučenou švýcarským dělníkům“ V.I.Lenina napsaném před 19. březnem (1. dubnem) 1917 před odjezdem ze Švýcarska do Ruska zachváceného revolucí, a poprvé publikovaném v Rusku 21. srpna 1917 v novinách „Jednota“ (č.145), se přímo říká: „V Rusku nemůže bezprostředně a ihned zvítězit socialismus“ (V.I.Lenin, Sebrané spisy, 5. vydání, 31. svazek, str. 87-94).

O šest let později, rok před smrtí, psal o tom, jak bolševici, ačkoliv i byli předsvědčeni o tom, že Rusko není připraveno k uvedení ideálů socialismu do života, v r. 1917 byli nuceni jednat v rámci politického scénáře, ohlášeného L.D.“Trockým“ o 11 let dříve. V článku „O naší revoluci“, napsaném 16-17. ledna 1923 a publikovaném v „Pravdě“ č.117 30.05.1923, V.I.Lenin jako bolševik, a ne jako marxista, píše, odpovídaje na výtky ohledně uchopení moci v zemi nepřipravené k socialismu:

Ve své podstatě ne „Dopis sjezdu“, ale tento článek je „závětí“ - odkazem V.I.Lenina, protože je obrácen ke všem lidem do té doby, než bolševický socialismus zvítězí v globálním měřítku; a „dopis sjezdu“ byl adresován výlučně stranické „elitě“ a ztratil jakýkoliv politický význam v okamžiku volby J.V.Stalina „vůdcem“ strany a od té doby představuje jen historický dokument.

Taková jsou fakta historie, která ve své podstatě znamenají následující:

Světové zednářství, konajíc extremisticko-teroristickými metodami, zlikvidovalo v Rusku pro kurátory marxistického projektu nepřijatelný mnohonárodnostní říšský státně-monopolistický kapitalismus a pomohlo zvítězit zednářsko-marxistickému režimu v občanské válce, rešíce cíle svých pánů. Bolševismus se v tom procesu stal všeho všudy zosobněním zednářsko-marxistického režimu.

Přesto, k okamžiku, kdy V.I.Lenin napsat svou odpověď „Suchanovovi“ (Gimmerovi), se bolševici ukázali být jedinou vnitřní politickou silou v SSSR, schopnou postavit se židovsko-zednářskému zotročení země. K tomu okamžiku díky tomu, že se Leninovi podařilo uzavřít chabý Brestský mír navzdory odporu většiny jeho stoupenců, kteří byli stoupenci pokračování „revoluční války“ proti germánskému imperialismu, a L.D.“Trockému“ se ho nepovedlo zničit ani během mírových jednání v Brest-Litevsku, ani 6.7.1918 během vzpoury levých eserů, se revoluční situace v Evropě uvolnila a proto otázka o okamžité realizaci světové zednářsko-marxistické revoluce byla odložena na pozdější neurčenou dobu. Proto po skončení občanské války čekalo socialismus budování v jedné samostatně vzaté zemi – v SSSR.

V aspektu praktické politiky to znamenalo, že přicházelo nové období nemilosrdného politického boje o to, jaký socialismus v SSSR vznikne:

• skutečný bolševický – reálná samovláda národa, majícího moc nad svým hospodářstvím a svou budoucností;

• zednářsko-fašistický – ve kterém jsou všichni otroci a rukojmím globální internacistické židovsko-zednářské mafie a jejích pánů – nositelů řídícího esoterismu.

Postavení bolševismu v tomto konfliktu bylo charakterizováno následujícími okolnostmi:

• velmi nízká úroveň vzdělání drtivé většiny bolševiků a jejich stoupenců – ve své hlavní mase dělníků „od soustruhu“ a malého počtu rolníků „od pluhu“.;

• víra většiny z nich v použitelnost a pravdivost marxismu;

• absence marxismu alternativní, životu adekvátní filozofie a sociologické teorie, včetně politické ekonomie a ekonomické vědy – dokonce v začátečním stádiu;

• absence regulérních specificky bolševických organizačních struktur, funkčně analogických zednářským lóžím – možná to mnohé udiví, ale právě toto bylo a je hlavní převahou bolševismu, o kterou se „lámaly“ všechny „kontrakonspirologické“ triky protivníků lidskosti;

• lokalizace hlavních sil bolševiků v hranicích SSSR.

Situace zednářkých esoteriků-marxistů v tom konfliktu byla charakterizována následujícími okolnostmi:

• nejvyšší úroveň vzdělání a nejširší rozhled;

• všestranná podpora „bratanů“-zednářů ze zahraničí a takzvané „levé“ inteligence obecně;

• uvnitř země podpora té části inteligence, která byla okouzlena marxismem a zůstala v SSSR, včetně těch představitelů inteligence, kteří pokud i nepochopili, pak vycítili, že marxismus zachovává davově-“elitární“ charakter společnosti, v důsledku čehož mohou najít pod křídly marxismu pro sebe místo v nové „elitě“;

• přezíravý vztah k nevzdělaným bolševikům, věřícím v marxismus – hlavní příčina budoucí porážky;

• strukturní organizovanost do lóží, integrovaných do struktur stranických organizací, dovolující neformálně pokud ne přímo řídit všechny společenské procesy bez výjimky, pak mít dostatečně efektivní vliv na jejich průběh.

Situace upřímných marxistů, nepřipuštěných k esoterismu, a dalších – sympatizantů díla socialismu, kolébajících se a apolitických, včetně apolitických patriotů, se v tomto konfliktu dá charakterizovat jednou surovou frází:

„inteligentní rákos“ = „tráva“ na poli budoucího boje...