6.3. Marxismus jako nástroj zotročování
Jidášův hřích 20. sjezdu · перевод (Čeština) · раздел 10 из 16
Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.
6.3. Marxismus jako nástroj zotročování
Ke konci svého života J.V.Stalin vynesl smrtelný rozsudek marxistické doktríně. V jeho poslední ve své době masově vydané práci „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“ - rukověti pro bolševiky budoucích pokolení – jsou tato slova:
To skutečně bylo tak, protože daňově-dotační mechanismus byl namířen na snižování cen v míře růstu produktivity. Stalin pokračuje:
Pokud se z politekonomie marxismu odstraní Stalinem zmíněné pojmy, pak z ní nic nezůstane, se všemi důsledky pramenícími pro marxismus.
Spolu s „dodatečným produktem“ a dalším zmizí i kouřová clona „dodatečné ceny“, která údajně existuje a kterou si vykořisťovatel přisvojuje, ale kterou Stalin neuvedl jmenovitě.
Uvedeným fragmentem své práce Stalin ukázal přímo na metrologickou nekonzistenci marxistické politické ekonomie: všechny jím vyjmenované prvotní kategorie jsou nerozlišitelné v procesu praktické hospodářské činnosti. V důsledku toho se objektivně nedají měřit v procesu hospodářské činnosti. Proto nemohou být součástí praktického účetnictví ani na úrovni podniku, ani na úrovni státního plánování a regulace. V důsledku toho není na jejich základě možná ani analýza minulé činnosti, ani prognóza a plánování.
To znamená, že marxistická politická ekonomie je společensky škodlivá, protože její propaganda deformuje představy lidí o průběhu procesů výroby ve společnosti a jejich řízení.
Ale jak tvrdí marxisté (a o čem jsou mnozí z nich upřímně přesvědčeni), marxistická politekonomie je výsledek aplikace dialekticko-materialistické filosofie k poznání výrobně-spotřebních vztahů ve společnosti.
Avšak pokud je výsledek špatný, pak poté, co si to společnost uvědomí:
Nevyhnutelně vyvstane otázka o revizi dialekticko-materialistické filosofie „mraksismu“, její teorie poznávání a praxe její aplikace ke zkoumání nejrůznějších jevů v životě přírody a společnosti.
V důsledku revize takového druhu se nevyhnutelně objeví nějaká jiná filosofie, obsahující kvalitativně jinou teorii poznání, která při upřímném přístupu k záležitosti revize a poznání nevyhnutelně bude efektivnějším prostředkem poznání života a ochrany psychiky jedince i společnosti před všemožnými nesmysly a zlými úmysly.
Pokud to chápeme a charakterizujeme marxismus jako celek, pak dostaneme následující:
• Hlavní otázka jeho filosofie „Co je prvotní: hmota nebo vědomí?“ odvádí stoupence té filosofie od podstaty hlavní otázky o způsobech realizace mnohovariantní prognostiky budoucnosti a volby nejlepší varianty pro realizaci v praxi. Proto pod nadvládou marxistické filosofie není možný rozvoj teorie řízení, a jako důsledek – v otázkách řízení gramotná samoorganizace společnosti při identifikaci a vyřešení svých problémů.
• Jeho politekonomie je metrologicky neadekvátní, což do ní vylučuje integraci účetních metod (především analytického účetnictví) a metod ekonomické prognostiky a plánování na mikro- i makro-úrovních výrobně-spotřebního systému společnosti. Proto pod nadvládou marxistické politické ekonomie není možný rozvoj ekonomických aplikačních odvětví teorie řízení.
• V důsledku toho „internacionalismus“ marxismu neznamená mír a družbu národů a vzájemnou pomoc a respekt lidí bez rozdílu ras a národností, ale antinárodní – internacistický – fašismus při vedoucí roli židovské diaspory v kultuře a vládě společností, zotročených marxismem.
Při takovém faktickém stavu věcí ve fundamentálních vědeckých discipínách sociologie (filosofie a politické ekonomie), marxismem hlásaná orientace na vybudování komunismu představuje nikoliv osvobození pracující většiny od vykořisťování ze strany menšiny, zneužívající moc a znalosti, ale past na důvěřivce s dobrými úmysly.
Protože na základě filosofie marxismu není možné poznávání, adekvátní životu, a na základě jeho politické ekonomie není možné řízení hospodářské činnosti, pak společnost, přiznávající marxismus v roli adekvátního učení, je odsouzena být rukojmím těch, kdo mu nabízí chápání problémů a cest jejich řešení v terminologických formách marxismu, ale získaných na základě jiné – společnosti skryté – esoterické subkultury poznávání, chápání světa a řízení.
Ti, kdo připravovali vystoupení N.S.Chruščova, byli profesionálními pracovníky sféry ideologie. Nemohli neznat text této – poslední – práce J.V.Stalina. A to vede k otázkám:
• byli to beznadějní idioti, kteří nepochopili význam toho, co Stalin napsal?
• nebo nebyli idioty a vše pochopili? Ale pak se jedná o šmejdy, kteří za tím účelem, aby zachovali systém zednářsko-fašistického otrokářství, odvedli pozornost lidí od zkoumání problematiky role marxismu v tragédii Ruska a SSSR k jimi vymyšlené problematice kultu osobnosti, kterou navíc představili v neadekvátním chápání.
Ale nezávisle na tom, zda byli autoři Chruščovovy zprávy beznadějnými idioty nebo lumpy, jeho zpráva na 20. sjezdu celkově sehrála v historii právě tuto roli: zbrzdila o 30 let přehodnocení politické role marxismu a identifikace algoritmiky zotročení společnosti na jeho základě.
Ačkoliv po publikaci Chruščovovy zprávy na Západě, spolu s autoritou SSSR spadla i popularita idejí komunismu mezi inteligencí, v důsledku čehož komunistické strany kapitalistických států, především nejrozvinutějších, začaly ztrácet členy. Ale ten proces se nedotkl mládeže, jejíž určitá část v důsledku psychologických osobitostí myslí velmi kriticky a radikálně-nihilisticky ve vztahu k jimi zděděnému„odkazu předků“.
V kapitalistických a rozvojových zemích se ten radikalismus projevoval rozhodným odmítáním historicky zformovaného kapitalismu mládeží.
V SSSR 20. sjezd uspokojil velkou část nihilistických potřeb mládeže tohoto druhu, a proto první roky po 20. sjezdu byly charakterizovány nadějemi mladých pokolení na návrat života země k takzvaným „leninským normám“. Ve své podstatě to bylo obnovení marxisticko-trockistických romantických iluzí na základě nesmyslného emocionálního vybuzení.
Avšak protože marxisté-trockisté druhého a třetího pokolení v SSSR, na rozdíl od svých vrstevníků v kapitalistických a rozvojových zemích, měli větší sklony k „handlu“ a bardovsko-pěvecké tvorbě, a ne k fanaticky-posedlému tlačení svých přesvědčení do politické praxe, globální neotrockistické obrození marxismu na konci 50. let a začátku 60. let se nekonalo, ačkoliv globální revoluční situace se v tomto období pěstovala záměrně.
Kuba, revoluční partyzánské války Che Guevary, „karibská krize“ (jedna nejvýraznějších událostí v tomto scénáři globální politiky), financování „bratrských stran“ po celém světě z rozpočtu SSSR, které se prudce zvýšilo za Chruščova a trvalo do krachu státnosti SSSR, - leží v tomto scénáři nové světové marxistické revoluce. Hnutí Hippies, studentské bouře ve Francii v roce 1967, „rudé brigády“ v Itálii, prezident Allende v Chile, to všechno jsou opožděné projevy tohoto scénáře, které proběhly bez globálních následků v mnohém díky sklonům představitelů neotrockistů v SSSR a odstranění N.S.Chruščova ze všech pozic lokálně-státně (a ne globálně) „myslícími“ byrokraty v roce 1964.
V důsledku této politické neakceschopnosti neotrockistů v SSSR - „romantiků“ - 60-tníků, 20. sjezd prodloužil epochu zednářsko-fašistického biblického otrokářství v globálních měřítkách ve formě kapitalismu. To vyvolalo opojení iluzemi a uspokojenost a sebevědomí představitelů liberálně-buržoazní části politického spektra nepodloženou reálnými životními okolnostmi.
Při všech těch okolnostech se marxismus během 20. století desítky let kultivoval ve společnostech mnohých zemí jako Pravda, zjevená lidstvu génii: Marxem, Engelsem a rozvíjená a prodloužená Leninem, Stalinem. Tj. marxismus byl oficiálním exoterickým učením, jehož účelem bylo skrýt před vědomím lidí moc, realizovanou ve vztahu k nim na základě nějakého jiného, esoterického učení. V socialistických státech to bylo bezalternativně kultovní učení, a v kapitalistických státech se kultivuje dodnes jako jedna z alternativ tam panující historicky zformované liberálně-buržoazní ideologie.
Pokud by Stalin o tom všem pověděl přímo, pak předtím, než by se uvědomění těch faktů stalo normou ve společnosti a vyvolalo by politické následky, by na příkaz kurátorů biblického projektu globalizace, zahrnujícího nějaký souhrn marxistického exoterismu a nějakého esoterismu, zabili Stalina okamžitě, načež by předali zapomnění sám fakt jeho vystoupení proti marxismu podobně tomu, jak předali zapomnění fakt, že na plénu ÚV po skončení 19. sjezdu prosil osvobodit ho od vedení KSSS. Pokud by o tom napsal přímo, pak ho mohli zavraždit nebo odstranit do blázince dříve, než by byl text publikován, načež by text publikován nebyl a v lepším případě by byl přiřazen k historii nemoci „vynikajícího hybatele komunistického hnutí, jehož zdraví údajně nalomila přílišná práce pro všeobecné blaho.“ V obou variantách by kurátoři projektu neměli důvod zabývat se kultem Stalinovy osobnosti.
V zakamuflované podobě se Stalinovi podařilo jak vyřknout smrtelný rozsudek marxismu, tak ho publikovat, a brožury „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“ se ještě za života Stalina rozšířily po zemi a zabydlely se v domácích knihovnách, kde nabyly status nevyhubitelné miny pod marxismem a biblickým projektem zotročení všech a všeho, která nevyhnutelně vykoná svou práci. Protivníci bolševismu dlouze a tupě přemýšleli, takže se jim publikování odkazu budoucím pokolením bolševiků od J.V.Stalina nepovedlo zabránit.
Se zveřejněním „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“ kurátoři zednářstva pochopili, že J.V.Stalin není zednářský agent v bolševické straně, ale skutečný bolševik, který zasadil nenapravitelný úder marxistickému projektu likvidace kapitalismu a jeho zaměnění internacistickým fašismem v ekonomických formách socialismu v globálním měřítku. Ale bylo už pozdě podnikat jakékoli kroky na záchranu marxismu.
Bolševismus a odpadlictví od „společného“ díla zednářství, podkopání systému moci na základě kultu osobnosti a vzájemného souladu páru „esoterismus-exoterismus“ Stalinovi odpustit nemohli, a proto museli podniknout nějaké kroky pro záchranu nebo modifikaci biblického projektu zotročení všech.
Tak se 20. sjezd stal nejen opožděnou mstou kurátorů biblického projektu zotročení všech vůči J.V.Stalinovi, který odešel na onen svět, v důvěře jemuž se spletli v roce 1923, ale i pokusem pokud ne vykořenit bolševismus navždy, pak zastavit svébytný rozvoj jeho chápání světa na nějakou pokud možno co nejdelší dobu, dostatečnou na to, aby nahradili marxistický projekt, zlikvidovaný Stalinem, nějakým novým projektem: problémy, které kapitalismus vytvořil biblické civilizaci, je přeci jen třeba řešit...
Zednářstvo je svým účelem, nezávisle na veřejných deklaracích typu „všichni lidé jsou bratři“, systémem kanalizace aktivity nositelů ducha mocichtivosti a kariérismu, dovolující určité části mocichtivých a kariéristů (z řad lidí, přítomných ve společnosti a uznaných užitečnými pro biblický projekt globalizace) uspokojit jejich ambice při podpoře systému na úkor zbytku společnosti, a často i k jeho přímé škodě.
Ti, kdož nejsou podporovaní systémem, a tím spíše potlačováni jím, jsou odsouzeni být „smolaři“, pokud jejich mravy a cíle nejsou takové, aby získali přímou podporu a ochranu Shora.
Díky těmto okolnostem/vlastnostem biblického projektu zotročení všech a zednářstva, jako nástroje jeho realizace, zednářstvo je nejen jednoduše „elitární“, ale extremisticky „elitární“, ačkoli jeho „elitární“ extremismus během klidných historických období z větší části nenese odstrašující-teroristický charakter ve vztahu k masám obyvatel, jejichž životy zednářstvo a jeho kurátoři vládnou a na nichž parazitují.
Pokud se vyjádříme v co nejkratší formě, pak:
Ideál kurátorů biblického projektu a jim podřízené „věrchušky“ zednářstva je parazitismus menšiny na práci a životě většiny, organizovaný v sociálně bezkonfliktních a biosférně bezpečných formách.
Existence kapitalismu euro-amerického typu během několika století na základě realizace v životě idejí individualismu a liberalismu tomu ideálu neodpovídala ani v 19. století, ani později; a neodpovídá ani nyní ze třech důvodů:
• PRVNÍ; Sociálních blah (z nichž hlavní je správná výchova a životu adekvátní vzdělání) zbavená většina obyvatel, k polovině 19. století pracující ve sféře materiální výroby, byla velmi nespokojená s kvalitou svého života a proto v sobě nesla potenciál vzpoury – beZsmyslné a beZmilosrdné, jako je každá vzpoura, nejen ruská.
• DRUHÁ. Rozvoj systému sociálního zabezpečení v podmínkách kapitalismu a panování liberálně-buržoazní kultury, jak ukazuje zkušenost rozvinutých zemí, včetně USA, vede k narůstání potenciálně kriminogenních mas různorodého lumpenu ve struktuře společnosti , což je potenciálně nebezpečné pro systém;
• TŘETÍ. Likvidace stavově-kastového uspořádání, překážejícího biblické globalizaci v důsledku nároků národní aristokracie na samovládu, se zavedením kapitalismu otevřela cestu závodům ve spotřebě individualistů podle schopností, což nevyhnutelně vedlo a vede k tomu, že masy individualistů-liberálů ve slepotě a nezodpovědnosti „sežerou planetu“ a zlikvidují současnou biosféru, čímž ukončí současnou globální civilizaci.
Ty příčiny jsou neodstranitelné při zachování liberálně-buržoazního kapitalismu, v důsledku čehož je ten systém v jeho historicky zformované podobě defektní.
V tom je podstata tohoto objektivního jevu, který v marxismu získal pojmenování „obecná krize kapitalismu“, a který představuje fakticky ne obecnou krizi kapitalismu, ale jeden z hlavních problémů v životě současné globální civilizace.
V 19. století předpokládali, že budou ten problém řešit s pomocí marxismu.
Prostřednictvím propagandy marxismu skrze zednářskou periferii kurátoři biblického projektu ve druhé polovině 19. století zavedli do kultury kapitalistických a polofeudálních zemí (mezi něž patřila i Ruská říše) myšlenku socialismu jako společenského uspořádání, garantujícího sociální rovnováhu všech pracujících, tj. většiny, činné mimo oblasti řízení; a s přechodem k vyššímu stádiu socialismu – komunismu – svobodu a rovnoprávnost všech členů společnosti bez výjimky.
Přirozeně že mezi utlačovanou a chudou většinou, vláčící svou existenci v útrobách měst, a mezi vesnickou chudinou ty myšlenky nacházely rezonanci a odezvu.
Ale vedle toho obsahové zvláštnosti marxismu, o nichž bylo řečeno výše (neadekvátnost jeho filozofie v otázkách řízení, metrologická neadekvátnost jeho politické ekonomie a totální antinárodnost pod rouškou internacionalismu), zachovávaly reálnou moc nad většinou v rukou kurátorů biblického projektu globalizace a jejich periferie.
Takovými byly předpoklady k marxistickým revolucím v Rusku a dalších zemích.
Ale cestu revoluci a jejímu úspěchu přesto odkrývala vládnoucí „elita“ každé země svou neschopností k včasné identifikaci a řešení problémů jak v životě své společnosti, tak v aspektu globální politiky. Při pohledu na postup marxistického projektu do života je třeba přiznat, že v organizaci problémů a neschopnosti „elity“ je řešit, přijímaly aktivní účast jiné – nemarxistické větve toho samého zednářstva.
Po završení občanské války se marxistická větev zednářstva legalizovala v SSSR nejen jednoduše v řadách vládnoucí strany – VKS(b), ale i v sestavě stranického aktiva; instituty státní moci v SSSR byly také vybudovány v souladu s kánony architektury zednářských lóží. Také nelze zapomínat, že stanovení sovětské moci v r. 1917 a během občanské války mělo dvojaký charakter:
• Z jedné strany – Sověty (lidové rady) jako orgány místní moci byly zakládány samotnými lidmi, patřícími k různým politickým stranám a nestraníky. Tj. „zdola“ probíhalo stanovování a formování státnosti Sovětské moci jako celonárodní přímé a operativní demokracie – samoděržaví národa.
• Z druhé strany, od začátku zazednářené vedení marxistické strany RSDSP(b) – RKS(b) - VKS(b) formovalo Sověty vyšších úrovní státní moci a plnilo je, maje za cíl podřízení nižších Sovětů marxistickému projektu i sobě osobně, po dobrém nebo po zlém, pravdami i nepravdami. Tj. shora běželo formování státnosti Sovětské moci jako zednářské diktatury, realizované ve formách demokracie a prováděné nepřímo skrz jedinou vládnoucí stranu, prezentovanou v roli předvoje všeho lidu.
Konflikt těch dvou procesů byl nevyhnutelný.
Jedním z jeho nejhlasitějších ranných projevů bylo Kronštadské povstání (organizované a vyprovokované ne bez účasti G.“Zinovjeva“). Heslo Kronštadského povstání bylo „Za Sověty bez komunistů!“ - v našem chápání, s ohledem na všechny nyní známé faktory ve své podstatě znamenalo: „Za Sovětskou celonárodní moc, svobodnou od zednářstva!“ Ale v té době to nemohlo být realizováno v politické praxi kvůli nepřipravenosti národních mas k dělání globální politiky v důsledku jejich krajně nízké úrovně vzdělání a neadekvátního chápání světa.
Takové byly okolnosti, které nechápali mnozí v okamžiku, kdy J.V.Stalin odpověděl na pozdravy pracujících železničních dílen z Tiflisu. Většina je nezná a nechápe ani dnes.