1. Slepá propagandistická ulička

Jidášův hřích 20. sjezdu · перевод (Čeština) · раздел 2 из 16

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

1. Slepá propagandistická ulička

V únoru 2006 bylo 50. výročí 20. sjezdu KSSS (1956).

sjezd KSSS se konal 14. – 25. února 1956. Probíhal v Moskvě, ve Velkém Kremelském paláci. Referát Prvního tajemníka ÚV KSSS N. S. Chruščova „O kultu osobnosti a jeho následcích“ si delegáti sjezdu vyslechli 25. února 1956 na ranním uzavřeném zasedání.

Návrh na provedení uzavřeného zasedání sjezdu s vystoupením N. S. Chruščova s projevem „O kultu osobnosti a jeho následcích“ byl Prezidiem ÚV KSSS předložen 13. února 1956. V tentýž den se konalo Plénum ÚV KSSS, které tento návrh přijalo.

Z průběhu uzavřeného zasedání sjezdu nebyl pořízen stenografický záznam. Po zakončení referátu se rozhodovalo o neotevření následné diskuse. Dle návrhu N. A. Bulganina, předsedajícího tomuto zasedání, sjezd jednohlasně přijal usnesení „O kultu osobnosti a jeho následcích“, jenž bylo vydáno, a také usnesení o rozesílání textu projevu stranickým organizacím bez jeho publikace ve sdělovacích prostředcích.

Text referátu z 1. března 1956, určený k doručení stranickým organizacím, byl rozeslán s notickou N. S. Chruščova členům a kandidátům na členy Prezidia, tajemníkům ÚV KSSS. V textu byla provedena nevelká stylistická a redakční úprava: byly přidány odkazy na práce K. Marxe, B. Engelse, V. I. Lenina a další citované zdroje, upřesněna data přijetí jednotlivých dokumentů, přiřazené odbočky přednášejícího od dříve připraveného textu, zdůrazněna reakce delegátů na ta, či ona místa v přednášce[2].

března 1956 Prezidium ÚV KSSS přijalo usnesení „O seznámení se s projevem s. Chruščova N. S. – O kultu osobnosti a jeho následcích – na 20. sjezdu KSSS.“ V něm se nařizovalo:
Uložit OV, KV a ÚV komunistických stran svazových republik seznámit s referátem s. Chruščova N. S. „O kultu osobnosti a jeho následcích“ na 20. sjezdu KSSS všechny komunisty a komsomolce, a též bezpartijní aktiv pracujících, zaměstnanců a kolchozníků.
Referát s. Chruščova rozeslat stranickým organizacím s poznámkou „není určeno pro tisk“ a odstranit z brožury pečeť „přísně tajné“. V souvislosti s tímto usnesením se referát přednášel na shromážděních všech stranických a komsomolských organizací.» (Poznámka, provázející publikaci na stránce http://lib.ru/MEMUARY/HRUSHEW/kult.txt referátu N. S. Chruščova „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“ na 20. sjezdu KSSS).

Mnozí jsou přesvědčeni, že takzvaný „tajný“ (jelikož nebyl dlouhou dobu publikován ve veřejném tisku) referát „O kultu osobnosti a jeho následcích“, údajně položil základy pravdivému osvětlení epochy stalinismu. Podstata „pravdy“ takového druhu je v tom, že J. V. Stalin, údajně maniakální podezřívavý narcistický tyran, který se objevil ve vedení komunistické strany téměř navzdory vůli V. I. Lenina a stranických sjezdů, a poté po desetiletí, s cílem záchrany své osobní neomezené vlády, se zabýval cílevědomě zničením dobrých straníků a kromě toho po desetiletí organizoval několik vln masových represí, dávaje příkazy falsifikovat trestní řízení, proto, aby držel celý národ ve strachu a nedopustil ve straně zrod schopné opozice svému režimu.

Dále na základě této „pravdy“, se v závislosti na politických postojích po dobu 50 let hromadí nadstavby závěrů v jedné ze dvou variant:

• V tom je také skutečná podstata komunismu a bolševismu, kterou vyjadřoval stalinský režim extrémně jasně ve své politice během 30. let ve všech sférách společenského života. Cožpak vám to bylo málo a opět chcete komunismus?

• Všechno to tak reálně bylo a J. V. Stalin svými skutky diskreditoval ideály komunismu v očích celého lidstva, čímž dodal kapitalismu nové síly a prodloužil kapitalistické otroctví lidstva minimálně ještě o jedno století.

Avšak během uplynulých 50-ti let ani jednu z obou variant historicko-politických vývodů na základě „pravdy“, navržené N. S. Chruščovem 20. sjezdu, společnost nepřijala, samozřejmě pokud hovoříme o statistickém množství, a nikoliv o úzkých kruzích „i(y)nteligence“ s těmi či oněmi politickými předsudky.

Společně s tímto i kategorické odmítání jakéhokoliv zneužití moci a sociálních katastrof, majících místo v období let 1923 – 1953, má ve společnosti velmi málo zastánců.

To znamená, že ve společnosti vládne nejistota ve správném pochopení minulosti, kterou také značná část obyvatelstva (převážně mezi mládeží) nezná a znát nechce.

Přitom nejistota v pochopení své historie nevyhnutelně doprovází nejistotu v cílech společenského rozvoje, cest a prostředků na jejich dosažení. Je to jeden z rozhodujících faktorů, neumožňujících jakýkoliv společenský rozvoj a předurčující společnost k degradaci.

Především tohoto výsledku dosáhla během posledních 20 let liberálně-humanistická veřejnost, vyvíjející během celého tohoto období mimořádné propagandistické úsilí na to, aby přesvědčila společnost o historickém potvrzení „pravdy“ referátu N. S. Chruščova na 20. sjezdu.

A ve vztahu k 50. výročí 20. sjezdu bylo podniknuto nové „titánské“ úsilí, aby bylo dosaženo tohoto cíle. Na televizním kanálu „Rossija“ byl vysílán seriál G. Panfilova, filmové zpracování románu A. I. Solženicina dle jeho vlastního scénáře, „V nejbližším kruhu[3]/ В круге первом“. A hned za ním opakovali seriál „Moskevská sága/ Московская сага“, sám o sobě představující filmové zpracování pomluv, zkoncentrovaných V. Aksjonovem[4] do příběhů jeho děl. Ale pokud z „Moskevské ságy“ a z „V nejbližším kruhu“ za pomoci běžných prostředků filmového střihu odstraníme hororové příběhy o Stalinovi osobně a NKVD obecně, pak zůstane jen propaganda primitivní a pro člověka nedůstojné ideje vysoce civilizovaného parazitismu, absolutního práva představovat si sebe jako „elitu“ pro mnohonásobně-přednostní užívání sociálních blah, vytvořených prací druhých lidí, pod tou záminkou, že „elita“ údajně tvoří takzvané „duchovní hodnoty“, je mozkem a svědomím národa, v důsledku čehož prý národ bez ní zhyne.

Hlavně v tom, aby nakonec přesvědčili národ o právu „elity“ na uvedení této myšlenky do života, spočíval cíl přednesení „tajného“ referátu N. S. Chruščova na 20. sjezdu KSSS.

Národ s takovým přístupem k organizaci společenského života nesouhlasí. A protože se nepodaří všechny emocionálně svázat, vtáhnout je do nesprávného pochopení sympatií tragédiím filmových postav, režisérsky vůbec ne špatně zachycených seriálů, podobných „V nejbližším kruhu“, potom je třeba pro racionálně uvažující lidi psát jakoby vyargumentované články, v nichž se rozvíjí téma: jaký že mizera byl ten Stalin, a jak nestoudné je o tom vůbec pochybovat, nemluvě už o tom, být přesvědčen o lživosti referátu N. S. Chruščova na 20. sjezdu a nespravedlivosti celého období, které v nadcházejících desetiletích následovalo.

Tak 9. února 2006 „Komsomolská pravda“ otiskla článek Inny Rudenko „Kdo má naspěch rehabilitovat Stalina/Кто торопится реабилитировать Сталина“ s podtitulkem „Dopis našeho čtenáře přivádí k vážnému zamyšlení“. V něm píše:

„Rehabilitace. Koho?

Leonid Filipovič Ocenov z Krasnojarsku, charakterizující se stručně jako „váš stálý čtenář“, nám poslal dopis, jenž se ve vší své stručnosti, domnívám se, trefuje do samé podstaty současných důležitých a, z mého pohledu, znepokojujících myšlenek: „Potřebujeme v současném Rusku „otce národů“? Zeptali jste se v „Otázce dne“ (KP, 21. 12. 2005). Plně se podepisuji pod odpovědi E. Šifrina a B. Titova.“ Leonid Filipovič tyto odpovědi necituje, doufaje očividně v to, že není možné si je zapamatovat. Ach, ta naše paměť, ukazuje se být selektivní…

B. Titov, předseda „Dělovoj Rasiji/Деловой России“ odpověděl takto: „Otec národů“, podobný Stalinovi, je velké zlo“.

Satirik E. Šifrin ještě vzkřikl: «Jakýpak „otec národů“?! Jen samotný fakt mého narození v magadanské osadě Susuman objasňuje příčinu mé nenávisti k této postavě! Ale upřednostnil bych se vůbec nenarodit, kdyby miliony Stalinem zahubených duší byly naživu!»

A nyní vyndávám ze svého loňského archivu jeden dokument. Též je o rehabilitaci a kompenzaci. Ale už ne oběti; jejich kata. „Dílo naší cti je rehabilitovat čest J. V. Stalina, vztyčit na piedestal památku jako symbol nezničitelnosti Ruska. Vrátit jméno J. V. Stalina do názvů ulic a náměstí našich měst, obnovit památníky“. Nejneuvěřitelnější na tomto dokumentu je, že právě tento dokument byl publikovanou (!) výzvou k úřadu poslanců Orlovské městské rady! Před několika lety ta samá městská rada vyhlásila Dnem památky obětí politických represí 11. září. V tento den roku 1941 bylo zastřeleno, na Stalinův přímý rozkaz!, 157 politických vězňů Orlovského centra. Mezi nimi muž Mariny Cvetajevové Sergej Efron[7], Olga Okudžava (básníkova teta), Olga Kameněva, jejíž celá vina byla v tom, že byla ženou L. Kameněva[8]… Ten den je zapomenut.

«A proč bychom měli slavit Den památky trockistů a antisovětčiků?“[9],– řekli v městské radě novinám „Izvestija“.

Takováto proměna… Bystrý je náš čtenář Ocenov ohledně aktuálnosti rozhovoru o tyranovi.

A nyní současné novinky: památník Stalinovi postavili v Severní Osetii. Skutečně se souhlasem a iniciativou místní moci. A v Karélii vyrostly monumenty J. Andropovu, předsedovi KGB, jenž má na svědomí věznění disidentů. Když ne vězení, tak strádání a trápení čestných lidí, v čele s naším svědomím[10], spisovatelem Alexandrem Solženicinem. 8. listopadu, na Den smíření a přátelství, se vrátila na Petrovku 38 i busta Felixe Dzeržinského, i když ho začátkem 90. let odstranili[11] sami milicionáři.

To je to, s čím se smiřujeme a kdo s tím souhlasí?! Není to plivnutí do tváře Ocenovovi a takovým, jako on? Ale také těm, kdo lezl na barikády v roce 1991?

Byl dán signál?

Všechny ty monumenty nejsou jen památník. Je to nějaký znak. Symbol. A pro mnohé i signál: je možné navracet do naší současnosti to nejhorší z naší minulosti. A nyní vycházejí skripta pro univerzity (vydavatelství „Vlados/ Владос“), kde se represe 37. roku neodsuzují, ale ospravedlňují. Ony, represe, údajně „zbavovaly společnost od třídních nepřátel“. Ale o zničení 40% důstojnického sboru Rudé armády ze Stalinova rozkazu, jenž se stal jednou z příčin strašných porážek na začátku války[12], se říká toto: „Stalin svými represemi neoslaboval, ale, naopak, posiloval Rudou armádu. » (uvádí se v publikaci na Internetu: http://www.kp.ru/daily/23656/49780/ )

Obecně ano - co zaseješ, to sklidíš. Tuzemské sdělovací prostředky jsou v podmínkách po desetiletí probíhající společensko-politické krize, pracujíce na jejím prohloubení, zapleteny do své propagandy liberalismu a abstraktního humanismu, v jehož důsledku 13. února 2006 ve vydavatelském komplexu na ulici „Pravdy“, v prostorách, kde se nacházela redakce „Komsomolské pravdy“, vzplanul z neznámé příčiny požár. Budova vyhořela a byla při hašení požáru zalita tak, že namísto rekonstrukce bude stržena. Pisálci vyvázli se zdravou kůží[13], radujíce se, že symbol neshořel, ale přemýšlet o tom, proč je stihla taková mystická odplata, stejně jako dosud nechtějí.

V tentýž den, 13. února, přejal štafetu znepokojení z absence vytouženého závěru 20. sjezdu poslední „vůdce“ ÚV KSSS, pod jehož formálním vedením se rozpadla státnost a kultura SSSR.

«Ex-prezident SSSR Michail Gorbačov je znepokojen tím, že se v současném Rusku zčásti obnovuje Stalinův kult.

„Co vzniklo v 30. letech, udržuje se i dnes. Vidíme Stalinovy portréty, pozorujeme určitou renesanci tohoto jevu ve sdělovacích prostředcích, v divadlech, probíhá pokus zachovat stalinismus, to je velmi vážné“, řekl Gorbačov v pondělí[14] na tiskové konferenci v Moskvě, komentujíce význam 20. sjezdu KSSS, na kterém byl odhalen kult Stalinovy osobnosti.

Gorbačov provedl paralelu mezi 20. sjezdem a perestrojkou poloviny 80. let, poukázav, že obě události se v ruské společnosti hodnotí nejednoznačně, sděluje Interfax. „Jedni mají za to, že tento (20.) sjezd začal osvobozením od stalinismu jako totalitního základu společnosti, druzí nazývají tento sjezd sjezdem zrádců. Mezi perestrojkou a 20. sjezdem je určité organické spojení, a proto, pravděpodobně, někteří též považují perestrojku za akt zrady“, řekl Gorbačov[15].

„Význam 20. sjezdu není jen v tom, že byl Stalin podroben kritice, řeč byla o vážném přezkoumání principů řízení státu, procesů, které se týkaly základů celého našeho života, včetně problémů demokracie[16]“, domnívá se bývalý lídr. » (http://www.newsru.com/russia/13feb2006/gorby_print.html)

Noviny „Izvestija“ 13. února 2006 v článku «Nikita Chruščov: „bez Stalina by možná nebyla ani válka“»[17] věnovaly pozornost tématu 20. sjezdu a jeho historické roli. A v něm se objevuje řečnická otázka „Kde lze přečíst Chruščovův referát?“, a odpovídá se na ni:

Pochopit, proč vedení KSSS tajilo před lidmi v SSSR text referátu 33 let, umožňuje dokument z archivů ÚV, otištěný deníkem „Izvestija“ ve zkoumaném článku:

Jak je patrné z výše uvedených poznámek, jež si pro sebe udělal V. N. Malinin na tomto zasedání Prezidia ÚV, se posuzoval jen předpokládaný referát ÚV o období stalinismu. Samozřejmě, tyto poznámky „pro sebe“ nejsou stenogram, nicméně všeobecnou náladu účastníků tohoto zasedání vrcholného veřejného vedení KSSS vyjadřují.

Především odhalují lživost uvedeného výroku M. S. Gorbačova: „Význam 20. sjezdu není jen v tom, že byl zkritizován Stalin, řeč byla o vážném přezkumu principů řízení státu, procesů, které se týkaly základů celého našeho života, včetně problémů demokracie“. Hlavně všeho toho, co je v této větě námi označeno kurzivou, se účastníci zasedání Prezidia ÚV KSSS 1. února 1956 se báli více než ohně. Zajímaly je hlavně jiné problémy:

• Kolik z počtu národu všeobecně známých zneužití moci ze strany stranického aparátu přiznat?

• Na koho svalit osobní odpovědnost tak, aby při tom zachránili svou korporátní a v podstatě protinárodní moc?

• Jak přitom nebýt v očích národa za blbce a přesvědčit národ, miliony prostých pracujících, o tom, že vládnoucí strana pracuje pro jejich zájmy a zájmy jejich dětí, tj. je věrna především ideálům socialismu a komunismu?

Hlavně toto je viditelné z výše uvedených Malininových poznámek, a ještě zřejměji se to projevilo v pozdějším referátu N. S. Chruščova „O kultu osobnosti a jeho následcích“. Ale tento referát byl v SSSR pro studium a pochopení politicky aktivní části společnosti v období více než 30 let nedostupný, i když jeho text byl za hranicemi publikován během půl roku.

Pokud by byl tento referát otištěn ve sborníku materiálů 20. sjezdu[21], pak by byl ve společnosti námět k projednání a hlavně kritice pozice té vnitřní mafie, jejímž veřejným mluvčím se stal N. S. Chruščov. Nejsou-li stenogramy vystoupení publikovány, potom mohou být ve společnosti jen drby na téma, že na sjezdu proběhlo něco, ale obsah toho „něčeho“ si může každý vykládat jen v souvislosti se svými znalostmi, chápáním a uměním odlišovat pravdu a výmysly.

A ve skutečnosti nikoho z účastníků zasedání Prezidia ÚV KSSS 1. února 1956 nezajímaly problémy vzájemných vazeb v reálné historii:

• Ideálů komunismu jako takových

• Reálné historické praxe

• Motivace ve společnosti celkově a konkrétně ve straně

→ k realizaci ideálů komunismu v životě

→ k likvidaci úspěchů budování socialismu

Ale o naléhavosti zejména této problematiky výběru cest dalšího rozvoje společnosti účastníci zasedání Prezidia ÚV 1. února 1956 věděli, jelikož N. S. Chruščov ji vyjadřoval především slovy:

„Stalin byl oddán socialistickému dílu, ale vše bylo barbarskými způsoby. Zničil stranu, nebyl marxistou.“

Tento chruščovský zmatek není z velkého rozumu a není z velké cti[22]. Ale při troše snahy je možné ho přeložit do jednoznačně pochopitelných lexikálních obrazů – je nasnadě, že pokud byl Stalin oddaný věci socialismu a při tom nebyl marxista, potom nemá marxismus k reálnému socialismu žádný vztah. A to vede k otázkám:

• A jakou stranu Stalin zničil: skutečně-socialistickou? Nebo skutečně-marxistickou, pseudosocialistickou?

• Která strana v praxi hájí zájmy národa, a která na národě parazituje?

• Mohly tyto, dle cílů a úkolů, dvě různé strany koexistovat paralelně a zároveň ve společných organizačních formách?

• Pokud mohly, pak jak na sebe navzájem působily, pronikajíce vzájemně do sebe?

• A v čem je rozdíl reálně-socialistické a pseudosocialistické strany a jak se tyto rozdíly projevují ve stranickém životě a v interakci strany s bezpartijní společností?

A to by nevyhnutelně vedlo k otázkám o politických perspektivách:

• Ke které z obou stran patří každý z členů KSSS, a především, členové Prezidia ÚV?

• Jsou tací, co slučují členství v obou stranách?

• Kdo z nich to dělá nevědomky, a kdo z prospěchářství (miloučké telátko saje od dvou matek)?

• A pokud je socialismus dobro, a Stalin vše dělal hrubiánsky, potom jak budovat socialismus a komunismus nehrubiánsky?

Ale referát N. S. Chruščova „O kultu osobnosti a jeho následcích“ (jakož i materiály zasedání Prezidia ÚV) nesměřuje k této problematice. On od ní odvádí.

N. S. Chruščov a ti, kdo za ním stáli, ovládli (jimi vybranou sestavou delegátů) 20. sjezd, jak se říká „podvodem“: náhle navalili reálná fakta o zneužívání stalinského období na přeskáčku s vědomou lží a navrhli přijmout celý tento koktejl za pravdu bez otázek a posouzení, což sjezd demoralizovaný zhanobením kultu Stalinovy osobnosti také odhlasoval, jelikož převážná většina jeho delegátů byla morálně-psychologicky nepřipravena k tomu, aby se postavila „nájezdu“ N. S. Chruščova a jasně se vyjádřila, že sjezd musí mít věrohodný úhel pohledu na události z let 1923 – 1953. Poté nějaký text přečetli po celém Svazu ve stranických organizacích jako referát N. S. Chruščova na 20. sjezdu. V důsledku toho v zemi vznikly drby, a do ÚV se rozšířily, referátem N. S. Chruščova inspirované, reakce veřejnosti k usnesení 20. sjezdu. Samotný referát si nemohl nikdo přečíst a dát do souvislosti se svou životní zkušeností a chápáním epochy.

Ve zkoumaném vydání „Izvestija“ s článkem «Nikita Chruščov: „bez Stalina by možná nebyla ani válka“» jsou dvě odezvy, vyjadřující protikladné, vzájemně se vylučující úhly pohledu na to, co proběhlo na 20. sjezdu KSSS.

První odezva:

Ale ani N. S. Chruščov, ani vládnoucí věrchuška KSSS nemohli začít s rehabilitací L. D. Trockého ze dvou příčin:

• Na rozdíl od samotného L. D. Trockého, znalého marxismu (jeho textů), zasvěceného do mnoha dalšího a na tomto ideovém základě činného v politice, byli byrokraty bez idejí, a ta či ona ideologie je zajímala jen jako prostředek uchvácení moci v konkrétních historických okolnostech.

• Přiznat politickou autentičnost L. D. Trockého by znamenalo podkopat základy své korporátní moci v SSSR, natolik byl L. D. Trocký a trockismus nepopulární v očích národa SSSR a prostých členů strany, počínaje 30. léty.

Druhá odezva:

Bylo-li to oznámení věrného nevolníka, kterému je milejší život v nevolnickém právu nebo výčitka vedení KSSS formou udání, ví jen Bůh.

Většina inteligence po 20. sjezdu, jako vždy, zaujala pozici hlupáka, projevivše přání obdržet další, k použití připravený názor. Dále přináší „Izvestija“ v tomtéž vydání vzorky takových tužeb:

Tyto odezvy typických „inteligentů“ na jim předčítaný referát N. S. Chruščova v podstatě ukazují, že inteligence fakticky není mozkem ani svědomím národa, byť se o tuto roli její představitelé ucházejí. A. I. Solženicin ji charakterizoval slovem „vzdělanovština“ správně; ponačetli si a ponaslouchali všechno možné, ale sami přemýšlet nechtějí a neumějí, ačkoli se falešně považují za elitu, mozek a svědomí národa. A od časů 20. sjezdu se kvalita inteligence, jako určité sociální skupiny, zaměstnané mimo „sféru materiální výroby“ nebo mající „svobodná povolání“, v Rusku nezměnila.

Sebepropagace naší současné inteligence jako kandidátů na elitní status, zabezpečující kvalitativní převahu nad obyčejným národem ve smyslu potřeby sociálních výhod s plnou nezodpovědností za svou práci, se projevilo v nejjasnější formě v článku Fjodora Burlackého[28] „Stalin startuje ze zadních řad. Ale ještě je čas odvrátit jeho příchod“, otištěného v „Nězavisimoj gazetě“ v rubrice „Knižní přehled“ 22. května 1997.

Přiznání F. Burlackého:

Ve sloupku svého textu F. Burlacký píše o době po odstranění Stalina:

Připomeneme-li si, že „démos“ znamená v řečtině „lid“, pak v podstatě F. Burlacký píše, že demokratické hnutí sešlo z cesty a stalo se protinárodním, v důsledku čehož národ (prostí lidé) a vláda („nová elita“ pokud mluvit jeho slovy[31]; ale v podstatě „inteligence“) jdou různými cestami k různým cílům.

Pokud by psal F. Burlacký rusky srozumitelným jazykem nebo i kdyby pronikl do smyslu slov, hned by uviděl, co napsal: „národní hnutí sešlo z cesty a stalo se protinárodním“, při čemž by stálo za to prozkoumat sociální složení účastníků tohoto hnutí, jenž sešlo z cesty a vzpomenout aforismus V. O. Ključevského:

Opravdový cíl dobročinnosti není v tom, aby se dobročinilo, ale aby nebylo potřeba dobročinit[32].

Červi na těle národa: tělo slábne, parazité jsou znepokojeni.

Ruská inteligence jsou listy, opadávající ze svého stromu: může se jim stýskat po jejich stromě, ale strom je litovat nebude, protože mu vyrostou listy nové.

Tj. historie ruské inteligence se opakuje, jako dvakrát dvě, čehož objasnění lze též nalézt v Ključevského aforismu, jímž začíná jeho sešitek: Zákonitost historického jevu je nepřímo úměrná jeho duchovnosti, což také objasňuje osudy ruské inteligence v minulosti a její vyhlídky do budoucnosti, které F. Burlackého tak děsí.

Od publikování tohoto článku uplynulo 8 let. Ale žádný posun v pochopení doby a perspektiv F. Burlacký nepředvedl, jelikož svůj nový článek „Stalin a stalinismus: minulost, která neodchází“, otištěnou v „Nězavisimoj gazetě“ 17. února 2006, končí slovy:

Z toho lze pochopit, že závislý kapitalismus typu Brazílie a Argentiny se stal během mnoha let ohraničenou touhou bývalého ideologa ÚV KSSS (možná i celý minulý život: zrozený se plazit v tvůrčí impotenci, létat nemůže a nemusí). Představit si takovou možnost, že v polovině 21. století nebudou Brazílie a Argentina na nikom záviset, protože na Západě je více než dost vnitřních problémů, z nichž každý může pohřbít celou globální civilizaci, to je nad intelektuální možnosti interního „proroka“ „Nězavisimoj gazety“.

Ale pokud by v r. 1985 směřování perestrojky definovali ti, kteří řídili KAMAZy po cestách SSSR se Stalinovými portréty za čelním sklem, pak bychom už nyní žili jinak. Ale směřování perestrojky definovala inteligence, k níž také náleželi zjevní antikomunisté různého smýšlení, a rozpadající se marxisté-leninisté a více odolní k rozkladu (protože morálněji a mravněji se v ideologické sféře rozpadnout není kam) marxisté-trockisté (a F. Burlacký mezi nimi).

Inteligence, byvší u moci, v té době též viděla KAMAZy se Stalinovými portréty, nicméně začala novou kampaň za diskreditaci a vykořenění „stalinščiny“. Jelikož F. Burlacký, po 12 letech od začátku perestrojky (v r. 1997), byl donucen pustit se znovu do tématu stalinismu, vyjadřuje to skutečnost, že perestrojková marxistická a buržoazně-„demokratická“ inteligence na frontě ideologického boje, se ukázala neschopnou zvítězit nad stalinismem, který se ve společnosti celou dobu po 20. sjezdu vyskytoval. Pokud by stalinismus vedl celou dobu aktivní osvětovou činnost, jeho protivníkům by se nedobře dařilo.

Ale jak ukázala antistalinská propagandistická kampaň u příležitosti 50. výročí 20. sjezdu, za dobu, která uběhla od r. 1997, kdy F. Burlacký vyjádřil „elitární“, menševické znepokojení budoucí renesancí „stalinismu“, ale v podstatě bolševismu, se ruská „elita“ nachází především ve slepé propagandistické uličce, charakteristické nejen lidovým termínem „záchodek“[36], poměrně nedávno zavedeným do politického slovníku…