MĚDĚNÝ JEZDEC, TO VÁM NENÍ MĚDĚNÝ HAD…

Hlava 6. „Chci Ti porozumět…“

MĚDĚNÝ JEZDEC, TO VÁM NENÍ MĚDĚNÝ HAD… · перевод (Čeština) · раздел 10 из 21

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

Hlava 6. „Chci Ti porozumět…“

Proto, aby další popis druhé a třetí smyslové řady „Měděného jezdce“ nevyvolával u čtenáře rozpačité dotazy, jsme nuceni udělat řadu důležitých odbočení.

Nejblíže ze všech došel k rozšifrování vzájemného vztahu rytmu a obrazu v Puškinově tvorbě A. Bělyj v knize “Rytmus jako dialektika“ a Měděný jezdec[26]. A ačkoliv se autor snažil „algebrou ověřit harmonii, zvuky ukázav“, nicméně jeho studie rytmických křivek textu má mimořádný význam v procesu odhalení druhé smyslové řady básně. Zřejmě je v tom jedna z příčin ignorování takové seriózní práce „puškinisty“, která se ani jednou, od momentu svého vzniku, nedočkola dalšího vydání, a proto je nedostupná širokému okruhu čtenářů. Abychom prokázali účinnost našich výzkumných metod, přinášíme k ní zde doslov, napsaný samotným autorem, s našimi kometáři pod čarou.

„Rozpoznání křivek rytmu[27] a jejich podivuhodný vztah ke způsobu porozumění příběhu nás přivádí do oblasti posuzování velmi závažných otázek týkající se psychologie kreativity a psychologie vnímání uměleckých děl.

Vyvstává otázka, proč křivka odpovídá smyslu? A jak odpovídá?

Především, jak odpovídá, v jakém smyslu odpovídá a jakému smyslu odpovídá? Namítají: „Co znamená jakému smyslu? Cožpak smysl uměleckého díla není jeden?“ A v tom to je, že zřejmě není jeden; jeden smysl jest šabona/razítko pochopení/vědomí, otisknuté na dílo nebo kritikem interpetujícím dílo, například, Bělinským, nebo také samotným autorem; druhý smysl je smysl, vložený do samotné dynamiky tvorby sociálním zákazníkem, nebo kolektivem, jehož je básník propagátorem; a tento smysl, dynamizující zvukem tématu, především vyvolává v umělci odpovědní zvuk; umělec je ozvěna: „Takový jsi i Ty, básníku“, říká Puškin; umělec reaguje na objednávku rytmem, vůlí k tvorbě, vůlí k zobrazení, ale nikoliv rozumem/uvážlivostí, a ani emocí; rytmická konstrukce, to je téma objednávky v umělcově vůli; promyšlení zakázky umělcem ve vůli umělce; promyšlení zakázky umělcem je post-faktum; podobá se doprovodu; vůbec nejsem povinen svazovat tóny Beethovenovy hrdinské symfonie s Napoleonem; mohu v symfonii prožívat hrdinské úsilí komunardů, ale ne Napoleonovo; nebo: si mohu místo Napoleona představit Alexandra Makedonského; nakonec: nemusím si představovat nic; a právě proto nejsou tóny symfonie bezvýznamné; pro hudebníky je podpůrný text nejčastěji textem vnuceným, připomínající nabízené berle těm, kteří neumějí chdit po tónech. Co se týče hudby, je to víceméně jasné muzikálně gramotnému člověku.

Co se týká poezie, tak jasné to není[28]; předpokládá se, že poetický příběh má smysl, vyjádřený v abstraktní myšlence; a tento smysl umělec vědomě sestavuje do obrazů příběhu; nejprve promyslí obsah, a potom k němu volí své obrazy.

To si myslí leckdo. Ale tak to není. Nejčastěji se objevuje vysvětlující kritik; a překládá obrazy do jazyka myšlenky; copak básník s dostatečnou zřetelností tyto myšlenky nepřevyprávěl? Ukazuje se, že nikoliv; ukazuje se, že i on si ne vždy uvědomuje myšlenku zakázky ve svém díle; Puškin se učí od „temného“ jazyka svých rytmů[29].

Hauptman se přímo přiznal, že ne zcela zřetelně chápe obrazy svého „Potopeného zvonu“. Tudíž: je to nedostatek? A v tom to je, že nikoliv; v tomto odmítnutí dozachytit/dopochopit rytmy a obrazy[30]se právě projevuje básníkova skromnost, instinktivně uznávajícího, že reflexe vědomí ohraničené osobnosti Puškina Alexandra Sergejeviče neobsáhnou šíře a hlubiny sociálního tématu, procházející skrz něj od „my“, pro něj nejasně patrného, ale jasně slyšitelného sociálního kolektivu[31]. Toto téma, procházeje skrz něj, se rozlývá do blíže neurčeného sociálního „my“, skládající se ze čtenářů, nejen pasivně příjmajících, ale i rozvíjejících, valících téma z pokolení na pokolení; smyslem práce zmíněných aktivních čtenářů není to, že při čtení vytahují abstraktní myšlenku tak, jako se z vařeného candáta vytahuje nepoživatelná kostra; smysl učení je v zažívání candátova masa, které se posléze stane částí organismu; chemická absorbce postupuje do krve, posouvá se pulsem a dožaduje se nových činů životních projevů.

Nejnestravitelnější na candátovi je kost; a nejnestravitelnějším v uměleckém díle jsou z něj vytažené odrazy, patřící kritikovi své doby, nebo vědomí umělce, ohraničeného svou dobou; to, čím v nás žije Puškin nemá žádný vztah Alexandru Sergejeviči přemítajícím nad smyslem „Měděného jezdce“. Například, tento poslední může předpokládat, že psal „na počest“ carskému režimu; mezi tím živá existence obrazů v proudu jejich dialektiky na úrovni muzikálního protikladu volá „po klidu“; ale autoři jsou skromnější, než se zdá; ve správnou chvíli nepochybě mlčí o smyslu toho, co vložili do obrazů a rytmů; a to proto, že oni, jako živí konstruktéři modelů, odpovídajícím, jimi vyjádřeným rytmem, dobře vědí, že existence obrazů v nich definuje náhodná témata, že toto vědomí je post-factum tvorby, že umělcovy úvahy stejně jako již bytí, nakolik již muzikální témata jsou její textová interpretace.

Kritik, poznamenaný rozumem své doby, nebo umělec přikládájí dílu jen tranzitní vízum generace (námi zdůrazněno), předávajíce ho do živé mezigenerační výměny, aby dílo v pochopení a živé spolupráci generací rostlo významem; stejně jako kolektiv je původním tvůrcem tónů v umělcově duši je propagátorem, tak tón, vylétávající z reproduktoru v proměnlivosti doby kolektivy (námi zdůrazněno) vnímající získává odpovědní tóny; a každý odpovědní tón je novým reprodukováním díla a jeho nové pochopení; dílo začíná narůstat významy, jako zrno; nejprve je opuštěné; potom je klasem, dále skupina klasů;a nakonec je vlnícím se mořem klasů-významů; ale zrno sociální objednávky padá na kamenitou půdu a hyne tam, kde tranzitním vízem je vědomí umělce, proměňující se ve vlastnický znak firmy: „Moje“: a já vím, že „tohle znamená toto, a tamto zase toto“. Tak mluví umělci-vlastníci, nevnímající se, jako Puškin, ozvěnou kolektivu; ale jejich díla, převědomá, nebo sama existence obrazů se podřizuje osobnímu rozumovému chápání, nevzkvétá v průběhu staletí; to znamená, že smysl v nich neproudí. Čtenář, dotýkaje se podobných děl, společně netvoří; dílo hyne, protože rozumové chápání příliš tvrdě definovalo existenci svých obrazů.

Dílo se tvoří do aktu jeho početí v duši umělce – kolektivem od kolektivu a ke kolektivu: to je cesta tvorby; ale tato cesta nejde přes abstraktiní vědomí, nýbrž skrz vůli[32]; myšlení koletivu tvořícího v umělci mu volí (diktuje); a na vůli reaguje vůle k rytmům; vůle inspiruje emoci (obraznost); tendencí umělce je vždy sdělný výsledek, produkt díla; čtenář jde z opačné strany; od výrobku se ponořuje do výrobního procesu, vžívá se v existenci obrazů; a tato existence v jeho duši vzbuzuje novou konstrukci vůle, končící úpravou příběhu novým sdělným výsledkem; pokud se tento výsledek střetává s příliš silně vyjádřenou smyslovou úvahou umělce, vždy značící „moje, neopovažuj se dotknout“, je čtenář, jako spolutvůrce, odmítnut; ale to znamená: je jím odmítnut umělec a ten zastarává.

Rozdíl mezi nestárnoucími umělci a těmi, co rychle zvětrávají, je v tom, že mají takt, který se nutně nepodřizuje existenci jejich obrazů a jejich vědomí, spokojující se jen s tranzitním vízem vnější smyslové podobnosti: vědí, že jimi nezačíná ani nekončí smyslová tvorba nad obrazy, že smysl se ozřejmuje nikoliv svou stabilizací do tendenčních úvah, ale rozšířením možností vzniku jiných úvah, nerušících jedna druhou, ale skládajících se v řekách v dialektickém kolektivu.

Křivka existuje neohraničenou úvahou umělce, ale samotnou schopností v nás šíří a unáší smysly obrazů; a interpretace básně křivkou v našem náčrtu je odpověď naší doby na otázku o tom, v čem je myšlenka básně; je možná jen v tom případě, pokud budeme vycházet z umělecké přítomnosti obrazů a rytmů, jako reálné existence, jako smyslového materiálu; a ono nezávisí na ustálených názorech o tom, co je myšlenkou „Měděného jezdce“.

Odhalením rytmického projevu básně v nás ona klíčí; skrz upevnění názoru včerejší autority o ní do běžného mínění ona umírá; nepotřebujeme jí.

V kolektivním vnímání světa se mění nikoliv samotná představa o smyslu; je dynamizován, tekoucí (živý); a akcentovaný ve vůli k tvoření.

Nyní je otázka o vztahu produkujícího kolektivu, sociálního objednatele, k reprodukujícímu kolektivu; zda se shodují v prostoru a čase. Nikoliv, neshodují.

Totéž platí o „Měděném jezdci“, nejnepochopenějším, těžkém Puškinově díle, i proto nesrozumitelném, že prostě bylo nad sílu své doby, a proto, že básník opravdu naschvál, vyhýbav se firemním značkám, tj. „toto znamená toto, a toto znamená toto“, se uchýlil k dvojznačnosti vyjádření. Ale podívejte se, co se stalo; ve světle čtení textu po křivce se podivně pozměnily reliéfy obrazů; v nich myšlenky; a probudil se skutečný smysl básně, přesně napsaný říjnem r. 1917, a nikoliv říjnem r. 1833.

Puškin splnil sociální objednávku; a k našemu údivu jsme zjistili, že v té době, jak si Puškin myslel, že jeho objednatelem byla ruinovaná šlechta, skutečný objednatel, jím nezjištěný, sotva slyšitelný, byl: historie ruského revolučního hnutí[33], bez újmy na prvotním smyslu básně, nezávislém na obrazech, ale zlehka je zakrývající; a když spadl tento závoj (lehká maska), prorocký smysl básně se objevil ve 20. století

Rytmická křivka je znakem skutečného smyslu, měnícího nepravý smysl: ona je existencí obrazů, definujících vědomí jak básníka, tak čtenáře k věčné multiplikaci a regeneraci v nich uloženého fluida, tj. dialektikou rozvíjejícího se smyslu.“ (str. 225 – 232.)

Lidem je vlastní geneticky podmíněná kompatibilita biopole, ale při této charekteristické podobnosti i informační rozdíly, které nesou jejich duše. Vyzařování „podobné“ informace mnohými lidmi na úrovni biopole organizace biosféry planety způsobuje energoinformační objekt, nazývaný v tradiční okultní literatuře jako egregor (rusky: soubornost). Ve vztahu k množství lidí, vládnoucími některou informační totožností, „podobností“, je egregor jejich produktem. Přitom jedni a ti samí lidé charekterem jimi nesené informace (a různými fragmenty jejich celkové informační zátěže) mohou odpovídat různým egregorům; to se týká i shody biopolí, tj. určitého nastavení energetiky člověka jako vysílače (příjmače), nezávislého ve vztahu k charakteru informace, považovanou za samostatnou. Z toho důvodu v různých časových periodách (a v různých momentech uvnitř jedné periody) mohou spolupůsobit s různými egregory, ale různé egregory mohou vykazovat energetický a informační vliv na jednoho a toho samého člověka, vzájemně současně se doplňující, střídající se mezi sebou, nebo vstupují do konfliktu za možnost ovládání člověka.

Egregor jako celek je jediný organismus, ale není tvořen hmotou, ale polemi, vlastními lidem, kteří do něj vstupují. Ve vztahu k němu struktura biopole každého člověka a skupiny lidí zaujímá stejné hierarchické místo, jaké ve struktuře individuálního lidského organismu zaujímají buňky, specializované orgány a jejich systémy. Rozdíl je pouze v tom, že „montáž“ organismu egregoru do jediné celistvosti v hierarchii vesmíru není uskutečněna na úrovni biomasy, ale na úrovni biopolí.

Přitom, podobně tomu, jako v lidském organismu probíhá proces obnovy buněk, tak se i lidé rodí v dlouhověkých egregorech a rostou v jejich péči; ale stavše se dospělými, svými biopoli podporují egregor v budoucnu do své tělesné smrti nebo odchodu z daného egregoru. Jednání lidí vcházejících do egregoru se jim koordinuje, doplňujíce vzájemně fragmentárnost, přiměřeně osobnostním možnostem každého člověka v určitém uceleném egregoriálně-cílevědomém procesu. Toto se realizuje přes dálkové kanály energoinformační výměny biopolového charakteru a má místo i, pokud lidé o sobě vzájemě nic nevědí: o každém z nich „ví“ egregor, kolektivní duch. Každý egregor je transpersonální (nad-osobnostní) faktor, schopný různorodého řízení a řízený ve větší, či menší míře lidmi.

Úměrně takovému chápání slova „egregor“, jedna ze stran objektivního společenského jevu, nazývaného „duchovní kultura“, je vznik a transformace společnostem vlastních egregorů, kolektivních duchů, souborností.

Moc egregoru je mnohem větší, než energetická a informační moc osobnosti. Proto, pokud parametry nastavení energetiky osobnosti odpovídají určitému egregoru, pak egregor může energeticky porazit, chytit a unést, přetížit člověka nebo ho „sežrat“; to je možné v případě, pokud se v odpovídajícím energetickém nastavení člověk sám obrací ke společné informaci s egregorem ve svém vnitřním světě, nebo není schopen se odpoutat od egregoriálních pokusů vybuzení této informace v něm, v jeho vnitřním chování, vědomém a „podvědomém“ vnímání světa a myšlení.

V případě ustanovení stabilního energetického kontaktu a minimální nutné informační jednoty s egregorem přes systém asociací, vzájemných vazeb pojmů i obrazů (včetně nepoznaných) vnitřního světa člověka, veškerá jím nesená informace (při absenci blokování přístupu k ní) může být egregorem v chování člověka aktivována. Takže egregor může člověku poskytnout přístup k dříve netypické osobnostní informaci (nebo do ní takovou v procesu biopolového kontaktu aplikovat) a přechodně více či méně efektivně blokovat paměť, intelekt či jiné úrovně a systémy v organizaci psychiky. Podle toho může být v úmyslech a chování člověka rozdílná egregoriální a osobnostní skladba.

Pokud je psychika člověka fixována na vzájemně antagonistické egregory, pak v dostatečně dlouhých časových intervalech bude jeho chování mimořádně nelogické bez k tomu viditelných vnějších příčin, tj. vnitřně konfliktní a vzájemně se vylučující (vzájemně se ničící). Kromě toho, může najednou a bez z venku viditelných a jemu samotnému pochopitelných příčin zažívat slabost a psychickou tíseň, poněvadž někteří ze vzájemně antagonistických egregorů ho mohou používat jako energetickou „dojnou krávu“, neboť jiné využití člověka jimi je potlačováno jinými, schopnějšími egregory nebo samotným člověkem; také bezdůvodným a nesmyslným může být i emocionální vzrušení, podobné opilosti.

Pokud má místo egregoriální vedení ze strany vzájemě neantagonistických egregorů, jejichž čas života překonává délku života lidského, potom je méně patrné v chování člověka a pro něho samotného, a pro lidi v jeho okolí, nežli v případě konfliktu mezi vedoucími egregory. Protože v tomto případě se vedení uskutečňuje v souladu s dlouhodobou, vnitřně neantagonistickou egregoriální strategií a začíná již v době formování osobnosti v dětství, to vyvolává iluzi osobní moudrosti a prozíravosti v důsledku toho, že přes egregor, tak či onak, je člověku dostupná osobní zkušenost a možnosti mnohých lidí v mnoha pokoleních. Kromě toho, egregor chrání před vstupem do situací, ve kterých by osobní nezpůsobilost vedoucího byla očividná. Přitom je možný jak sebeklam iluzí vlastní nebo cizí prozíravé moudrosti, tak i úmyslné a neúmyslné klamání okolí, vycházející z plně reálných statistik bezchybnosti převážné většiny člověkem příjmaných a doporučených rozhodnutí a činností.

V případě existence praktikujících mágů ve společnosti (šamanů, „senzibilů“), každý jim dostupný egregor (i včetně nelidských) je pro ně prostředek řízení životními okolnostmi a, konkrétně, společenstvím na základě zkreslování a potlačení svobodné vůle lidí, jejichž psychika je fixována na egregory, které „mágové“ kontrolují. To vede z jejich strany ve větší či menší míře k odstraňování živé víry lidí a Boha egregoriálními přeludy různého druhu. Také se pro ně může egregor stát prostředkem anonymního použití ve „svých“ cílech osobnostních možností jiných lidí, vstupujících do egregoru, pokud nejsou schopni objevit tematicky orientované vybuzení jejich psychiky z vnějšku přes egregor a nejsou schopni ochránit svůj vnitřní svět před napadením ze strany egregoru.

Přitom mág (šaman), který ovládá egregor, může být sám z vnějšku řízen jako biorobot prostředky, jdoucími za hranice možností jeho chápání vlivu na něj samotného, protože mág, stejně jako každý člověk, nemá vliv nad Prozřetelností Boží; jeho citlivost také není nekonečná; psychika je hierarchicky organizována, a ne všechny úrovně uvnitř jsou zcela prozkoumány, stejně jako úroveň vědomí. Nemusí si všimnout, že je řízen, v důsledku zablokování některých částí jeho psychiky a tak nevnímat své činy jako magii, řízení egregorem a pokus o vměšování se do psychiky jiných lidí za pomoci egregoru.

Kromě toho, mág (šaman) může být sám nevolníkem egregoru z důvodu biopolové energetické závislosti na něm, když pro něj obvyklá, komfortní úroveň jeho energopotenciálu se zabezpečuje na účet egregoriálního přerozdělení energie v jeho propěch. Pokus o svévolný odchod z egregoriálního vedení v zformované udržitelné egregoriální situaci bude v takovém případě doprovázen narušením biopolí mága-nevolníka, neschopným je dovést na jeho obvyklou komfortní úroveň energopotenciálu mimo egregor. Potom mág, který to pozná, „proklíná žalostný osud svůj“.

Podobná energetická závislost může být získána nejen v dospělosti, ale také být prostředkem toho, že člověk rostl a vyrostl pod egregoriálním vedením. V tom případě energetická závislost může být informačně podepřena tím, že egregoriální vedení ochraňovalo člověka celý jeho život před střetem s egregoriálně cizí nebo egregoriálně nepřijatelnou informací. V důsledku toho člověk může mít velmi ucelený charakter, ucelený světonázor, rozvinutou kulturu vnímání světa a myšlení, ale v jeho vnitřním světě prakticky nebude egregoriálně nepřijatelná informace, ale při střetu s ní ve společnosti její vnímání a zpracování se budou zkreslovat, štěpit, blokovat se egregoriálním vzruchem jeho psychiky jino tematickou orientací, přeludy, blokováním paměti nebo energetickým nepohodlím, narušujícím jednotu emocionální a smyslové struktury duše.

Je historickou realitou, že mnohé egregory byly do historie lidstva nasazeny uměle, vytvořeny znachary s cílem zabezpečit řízení společnosti po jimi vybrané koncepci. Náboženské kulty odpovídající těmto egregorům fixují lidskou psychiku na egregory, zkreslují vzájemné osobní vztahy člověka a Boha. Vliv na tok událostí za pomoci egregorů různého druhu, vytvořených společností, je také jedním prvků magie v lidské kultuře.

Díky osobitostem, vlastních Vesmíru, lidé, projevujíce výmysly (svévoli) různého druhu, narušující harmonii ve Vesmíru, v podstatě se ocitají v oblasti „magie“, i když se za „mágy“ nepovažují a neovládají specifické postupy těch či oněch tradičních nebo netradičních škol magie. Úměrně tomu, jakákoliv volně přístupná umělecká tvorba je egregoriální magie větší či menší efektivnosti; umělecká tvorba skrývaná před ostatními je více či méně efektivní používání metody podřízení objektu modelujícímu analogu, avšak neurčité ve smyslu adresáta magického vlivu.

Budeme-li rozebírat možnosti řízení proudu událostí v životě společnosti za pomoci některého egregoru, potom je nezbytná systematická stabilní fixace psychiky množství lidí na egregor, ve kterém se udržuje a modifikuje informace, charakteristická pro tu či onu koncepci řízení společnosti. V minulosti, fixátory psychiky lidí na egregory byly náboženské kulty, ve kterých lež hojných tematicky orientovaných překrucování skutečných Zjevení potlačovala vzájemné vztahy lidí a Boha.

Ve své přirozenosti, tj. Božím Předurčením, je člověk nadán individuální pěticí samostatných smyslových orgánů, pěticí příjímacích receptorů, s jejichž pomocí jakoby snímá „informační kopie“ z jeho okolního a celostního vnějšího světa a formuje v individuálním vnitřním světě subjektivní obrazy objektivních jevů vnějšího světa. Na konci XX. století je na světě přibližně 6 mld. lidí, ale nejsou dva lidé, kteří by měli stejné otisky prstů. Na tom stojí současná daktyloskopie; však v tom je i projev individuálnosti hmatového smyslu. Na světě také nenajdete dva lidi z vnějšího pohledu s úplně stejnými ušními boltci, nosy, očima; v tom projevu (čistě vnějším) jsou individuálnosti (jedinečnosti) smyslů sluchu, čichu, zraku každého člověka z celého množství obyvatel naší planety. Stejně tak je to s chutí. Vnitřní projev jedinečnosti těchto smyslů je v prahu citlivosti.

Subjektivní obrazy věcí a jevů objektivního vnějšího světa, zformovaných v důsledku vzájemné interakce individuálních příjmacích receptorů (pěti smyslových orgánů) a individuální psychické činnosti, a to je to, co nazýváme „informací“ v pojmu: „Vesmír je proces trojjedinnosti hmoty, informace a míry.“ Zvlášností tohoto druhu „informace“ - subjektivní kategorie - je to, že existuje jakoby odděleně od hmoty, míry a informace objektivních kategorií (které existují vždy nerozdílně) jen na úrovni podvědomí; na úroveň vědomí přechází (je-li možné to takto vyjádřit) po nalezení jejího kódu = míry slova. Stává se to ve snu, když je vědomí zablokované, ale podvědomí se aktivizuje a provádí intenzivní zpracování objektivních informací z vnějšího světa, patřící k této době. Sny „vidí“ a „slyší“ vnitřním zrakem a sluchem prakticky všichni (dokonce i ti, kdo to odmítají), ale převyprávět z „uviděného“ a „uslyšeného“ mnoho nemohou: jen ty obrazy, které disponují lexikální mírou. Tak nevědomé, mimolexikální obrazy získávají míru, tj. slovo a člověk může sobě a svému okolí převyprávět svůj sen.

A svoboda člověka, žijícího v individuálním a celostním světě, to je svoboda formování individuálních mimolexikálních (neuvědomělých) obrazů věcí a jevů na úrovni podvědomí. Jakmile člověk začne převádět nevědomé obrazy do vědomých, jeho svoboda u toho končí, protože se se zde střetává se svobodou jiného jedince, disponujícího stejnými právy na straně svobody kódování svých individuálních obrazů ve vztahu těch samých věcí a jevů. V reálném, vnějším lidském světě, hmota, informace a míra jsou nerozdělitelné a existují jako trojjediný proces.

V tomto není nic nového: toto všechno bylo na Rusi známo již dávno, avšak popisovalo se to trochu jinou terminologií v národních pohádkách, příslovích, pořekadlech. Proto v ruštině vůle a svoboda jsou vědomím příjmány jako synonyma, i když tak docela to není: vůle je kategorie podvědomí; svoboda je kategorií vědomí. Pochopit rozdíl mezi „svobodou“ a “vůlí“ je možné jen přes živou ruskou řeč, odrážející se v národních příslovích a pořekadlech. „Volnému vůle, spasenému ráj“, tj. dostat se do ráje, nelze slepě následova své vášně, v opačném případě získáš je volné-mimolexikální subjektivní obrazy objektivních jevů. Proto svobodný je jen ten, kdo nejedná jen podle rozmarů a vrtochů, ale kdo je schopen intelektem ovládat svou vlastní psychiku. A na to je i ruské přísloví: „Rozumem nehřeší, ale vůlí“. Po čemž se stává pochopitelným proč „Svoboda, to je uvědomělá nutnost“, protože „Každému jeho vůle“. Ale to znamená, že „Jeho je vůle, jeho je i osud“, tj. každý má volnost (právo) mít své mimolexikální obrazy o individuálním a celostném světě, který ho obklopuje a bezmyšlenkovitě je v životě následovat, ale přitom si nestěžovat na svůj osud. Slovo „bezmyšlenkovitě“ je označeno z toho důvodu, že kódování mimolexikálních obrazů podvědomí slovem nutně vede k chápání svobody na úrovni poznání, jako vědomé nutnosti srovnávat své lexikální obrazy s lexikálními obrazy druhých lidí. Pokud člověk tomuto procesu neporozumí, dostává se do patové situace, kdy „Rozum chce, ale vůle nebere“. To znamená, že vedomí mechanicky přijímá slova, ale v podvědomí nevznikají jim odpovídající obrazy a proto se vědomá činnost blokuje. Nakonec, o rozdílu podvědomí člověka a zvířete: „Člověk má vůli, zvíře pobuzení“. Všechna rčení jsou uvedena ve slovníku V.I. Dála. Pobuzení, dle tohoto slovníku, je dar vrozený všem živočichům, vykonávat všechny potřeby podvědomě. V pobuzení živočichů jsou sloučeny do jednoho rozum a vůle, nebo myšlenka a srdce, v člověku rozdělené. Ohař hledá divokou zvěř pobuzením, tj. podřizuje se programu umístěnému v jeho psychice.

„Pobuzení“ zvířat je výsledek modelování Objektivní reality v psychice zvířete, za prvé, na úrovni genetické podmíněnosti psychických možností druhu, za druhé, výchovného vlivu, který na něj má okolí zvláště jeho a jiných druhů bez jejich pochopení. I živočichové odrážejí ve své psychice Objektivní realitu druhem obrazů s člověku neznámými vnělexikálními kódy. Ale hovořit o „pojmech“ ve vztahu k živočichům je možné jen na úrovni jejich schopností k lexikálním formám kódování jejich subjektivních obrazů. Běda! Pes má na celou různorodost těchto obrazů jeden kód (při různém emocionálním zabarvení): Haf! Kráva: Bů! Kočka: Mňau! atd.

Tak jsme probrali první polovinu spirálovitého procesu poznání. Každý člověk v procesu celého svého života patří paralelně do mnoha vzájemě se prolínajících sociálních skupin, lišících se jedna od druhé okruhem zájmů: rodinných, profesionálních, stranických, náboženských, nacionálních, mafiánských, atd. A pokud v takové základní skupině-rodině každé pronesené slovo nebo výrok, obvykle, vyvolává u členů rodiny společné obrazy ve vztahu k určitým jevům vnitřního a vnějšího lidského světa, pak při vcházení v každou další sociální skupinu mohou ta samá slova vyvolávat zcela jiné obrazy ve vztahu k přesně těmtýž věcem a jevům okolního světa. To se odráží v ruském pořekadle: „Ne každé slovo je každým pochopeno“. A v tom je také ukázka lidské svobody, ale ne té deklarativní, o které tak ráda spekuluje naše nezodpovědně žvanící „liberální“ (v překladu z AJ – svobodná) inteligence, ale skutečné, předurčené Shora. Slovo, slovní vyjádření, stávající se jednotným kódem pro množství individuálních obrazů ve vztahu k určitým věcem a jevům okolního světa ve, svým složením, dostatečně široké sociální skupině, se pro ni stává obecným pojmem. Ve výkladovém slovníku ruského jazyka V.I. Dála je výrok: „Louka, břeh, les tento se rozumí, potápí se, zalévá se každoročně“. Jinými slovy, pokud se množství individuálních obrazů zalévá/plní, zažehává se nějakým novým společným kódem=mírou=slovem, potom v masovém vědomí probíhá společný proces odumírání starého pojmu ve vztahu k jednomu a témuž všem společnému jevu vnějšího světa a přivádění na svět nového.

A teprve po ukončení celého závitu spirálního procesu poznání nové slovo nebo slovní vyjádření jakoby ožívá, tj. stává se všeobecně užívaným, ale předevší, se také uchovává ve slovnících a textech, a pokud se nepoužívá, jakoby odumírá. A čím širší je ve svém složení skupina lidí, čím širší okruh zájmů představuje, tím závažněji a významěji v lidské činnosti vzniká všeobecně příjmané slovo-pojem. A tehdy nastane to, co básnickou formou vyjádřil básník N. Gumilev: „Slovem zastavují Slunce, slovem boří města“.

Pochopitelně, slovem nejen boří, ale i budují. Vše závisí na tom, obrazy jakých jevů, zda tvůrčích nebo destrukčních, vyvolává v podvědomí člověka konkrétní slovo nebo slovní vyjádření. Takto, druhá polovina spirály zobrazení-poznání vypadá následovně: slovo, stávaje se společným kódem pro množství individuálních obrazů, získává status pojmu ve vztahu k jistým objektivním jevům v konkrétní historické době rozvoje společnosti. Na základě toho, že vesmír je celostný a představuje proces trojjedinnosti hmoty, informace a míry, pak při existenci dvou složek: míry-slova a informace-obrazu, třetí - materializující se jev - se bezpodmínečně realizuje. Tak člověk, na rozdíl od živočicha, roztrhl infernální (zamknutý) kruh prostého zobrazení, převrátiv ho do spirály zobrazování – poznání. Tak člověk, část jediného a celostního světa, uskutečňuje Bohem mu danou možnost poznávat a řídit transformovat okolní svět věcí a jevů, což není dostupné zvířeti.

Při tom je důležité pochopit roli řízení. „Vůle“ a „svoboda“, jako kategorie nevědomí a vědomí, ukazující na možnosti člověku dané Shora konat buď v režimu „autopilota“ (na základě programů, uložených v podvědomí přes genetický kód, ale také prostřednictvím invaze do psychiky mimo vědomí nebo během procesu vzniknuvší vědomé sebevýchovy[34]), nebo v režimu přímé „pilotáže“, tj. při dohodnuté interakci vědomí a podvědomí s ohledem na situaci, vznikající ve vnitřním a vnějším světě člověka. Avšak, před změnou vztahu frekvencí biologického a sociálního času [35] „pilot“ nebyl ve stavu stabilně kontrolovat program „autopilota“, tj. spojení mezi individuálními a obzvláště kolektivním nevědomím a vědomím ve své většině existovaly přímé, ale opačné (kontrola podvědomí ze strany vědomí) většinou nebyly a proto dav lehce podléhal vášním, což dovolovalo jeho řízení obejitím vědomí přes podvědomí.

Židovský dav, jehož obraz je skryt pod jménem Jevgenij, není v tomto smyslu výjimkou[36]