Hlava 5. Lvi strážní

MĚDĚNÝ JEZDEC, TO VÁM NENÍ MĚDĚNÝ HAD… · перевод (Čeština) · раздел 9 из 21

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

Hlava 5. Lvi strážní

Je známo, že Puškin byl velkým mistrem mystifikací. „Měděný jezdec“ je jimi naplněn až po strop. Zvenku je text jakoby svázán s obecně známými pamětihodnostmi Petrohradu, ale tato vazba je velmi podivná. Obsahuje zvláštní systém informačních zamlčování, která, dokonce i v případě přímého prozrazení, nemohla být pochopena, a tím spíše přijata čtenáři - Puškinovými současníky. Tak například, Senátní náměstí se nikdy nejmenovalo Petrovo. V plném a věrohodném textu básně, na rozdíl od všech předchozích publikací, slovo „petrově“ je uvedeno s malým, a ne s velkým písmenem. „Petros“ v překladu ze staroegyptštiny znamená skála, kámen, a proto, především, měl Puškin na mysli náměstí dlážděné kamenem. Tehdy dláždili i dřevěnými hranoly, ale v druhé části básně autor odhalí smysl tohoto jinotaje:

V době, kdy byla báseň napsána, dle slovníku V.I. Dála, slovo „новой [novoj]“ znamenalo jiný, druhý.

Obrázek 1. Plán Senátního náměstí (nyní nám. Děkabristů)

10 – památník Petra I.; 11 – Lavaljův dům; 12 – budova Senátu; 13 – budova Koncilu; 14 – oblouk s postavami „géniů“, spojující budovy Senátu a Koncilu; 15 – Konnogvardějská manéž; 16 – Isakyjevský chrám; 17 – dům Lobanova-Rostovského; 18 – hlavní Admiralita

Budeme-li posuzovat text básně v návaznosti na konkrétní popisované místo a čas (je známo, že hovořit o pravdě „všeobecně“ nemá smysl; pravdivé chápání toho či onoho jevu je vždy svázáno s určitým místem a časem), první smyslová řada ukazuje na stávající literární pamětihodnost, dům Lobanova-Rostovského, který byl v r. 1853 obravdu nový (postaven v letech 1817 – 1820 na základě projektu známého architekta O. Montferranda). Jak je vidět z obr. 1 , tento dům se odlišuje od ostatních ostatních budov v jeho okolí tím, že je na pozemku, mající tvar pravoúhlého trojúhelníku a proto vypadá z pohledu ptačí perspektivy jako lomená pyramida položená na bok. Jeho hlavní průčelí, obrácené k Admiralitě, je v centru ozdobeno osmi korinstkými sloupy. Stávající, velmi známé sousoší dvou lvů, stojí na „vyvýšeném vchodu“, přiléhajícím k oblouku tohoto domu-pyramidy spolu s vytvořenou postavou Jevgenije, připomínajícího Napoleona (bez klobouku, s rukou překřížnou) a je to mystický spojující článek první smyslové řady básně s řadou druhou a třetí.

Je známo, že za vlády Romanovců byly v Rusku Senát a Koncil, a také Nejvyšší sovět SSSR a UV KSSS v době sovětské vlády, zapřaženi do potahu biblické koncepce světové „vlády“ židovstva nad všemi národy s jejich dědictvím. Všechny níže uvedené instituty vládní moci, včetně řídících struktur prostředků masových informací, výrobních podniků, uměleckých svazů, různých dobrovolnických organizací a fondů, byly prolezlé představiteli mezi(inter)nacionálního mafie natolik, že ani jedno řešení ve třech důležitých oblastech společenského života , informace, personalistika a finance, nemohlo být přijato bez jejich účasti. Lze říci, že prostřednictvím židovstva se uskutečňovala absolutní kontrola všech článků strukturního a bezstrukturního vládního řízení. Samo židovstvo bylo přitom jak prostředkem, tak obětí totalitního systému, poněvadž z jeho prostředí pravděpodobně i vyšli, takzvaní revolucionáři a disidenti, kteří, doslova jako termiti, rozžírali samotný systém do té míry, dokud se nadobro nerozpadl.

Přes mystickou vazbu „jako živých mramorových lvů strážných“, z nepochopitelných důvodů, z nichž se v historii globální civilizace odněkud zjevilo židovstvo (s Jevgenijem jsme se rozloučili v předvečer povodně), se otevírá druhá smyslová řada básně. Mystika Puškinem popsané scény je v tom, že na Senátním náměstí existují dvě budovy se lvy u vchodu. Jsou umístěni, jak je vidět z uvedeného na obr. 1, na dvou protilehlých rozích náměstí: jihovýchodním, daleko od „Měděného jezdce“ je dům Lobanova – Rostovského, a na severozápadním, blízko „Měděnému jezdci“, je Lavaljův dům, který tvoří jediný architektonický komplex se senátem a Koncilem.

Obrázek 2: Oblouk sjednocující Senát a Koncil se dvěmi sochami "géniů".

Obrázek 3: Socha "génia"

Poslední jsou spojeni obloukem (obr. 2) se sochami „géniů“ (obr. 3), kteří jakoby sedlají dvě hlavní vládní instituce období dynastie Romanovců. Zmíněný oblouk původně posloužil k zrození známé předrevoluční slovní hříčky: „Svinský Synod a lopežný Senát žijí z dárků“ (Čeština nemá slovní hříčku odpovídajícího smyslu. Vtip je schovaný, kromě expresivního pojmenování činnosti institucí, v posledním slově věty v originále: „Скотейший Синод и грабительствующий Сенат живут подарками“ – подарками = dárky; подарок = dárek. Под арками = pod oblouky – pozn. přek). Oficiální názevy těchto imperátorských institucí byly: Posvátný synod a Vládnoucí senát. (A zde je druhá část vtipu: Святейший (svjatějšij) x Скотейший (skotějšij) = nejsvětější x svinský – synod; Правительствующий (pravitělstvujůščij) x грабительствующий (grabitělstvujůščij) = vládnoucí x kradoucí – senát – pozn. přek). Tak v hříčce se obehrává souznění: Svinský ve vztahu k Synodu; a kradoucí ve vztahu k senátu (vládnoucí činovníci v Rusku vždycky kradli).

Fasáda Lavaljova domu, vedoucí na nábřeží Něvy, jako i fasáda domu Lobanova-Rostovského, má vstup se dvěma lvy. Avšak na rozdíl od domu Lobanova-Rostovského, který (přinejmenším do nedávna) není ničím pozoruhodným označen v historickém plánu, dům Lobanova-Rostockého sehrál v osudu Ruska významnou roli, protože bezprostředně v bouřlivých dvacátých letech XIX. století vstoupil do kroniky kulturního a občanského života Petrohradu. Za jeho zdmi se nacházeli děkabristé, nakažení „módní nemocí“, zednářstvím, před povstáním 14. prosince 1825. Svůj vztah k „nemoci“ Puškin vyjádřil půl roku před tragickými událostmi v „Scénách z Fausta“.

To je odpověď puškinovského Mefistofela na otázku puškinského Fausta: Co se tam bělá? mluv, počemž puškinovský Faust, na rozdíl od Goethova Fausta, rozhoduje:

Všechno bylo utopeno, tj. „odříznuto“ v souladu s pokynem, uvedeným básnickou formou půl roku před událostmi na Senátním náměstí. Co se týče druhé smyslové řady v odpovědi puškinovského Mefistofela, je v něm řeč o historických cestách povstání nositelů „módní nemoci“ v Rusku, které byly Puškinovi opravdu dobře známy. Opravdové, tj. ekonomické příčiny migrace židovstva ze Španělska do Holandska, byly o sto let později dobře ukázány Lionem Feuchtwangerem ve „Španělské baladě“.

„Španělský koráb třístěžňový“ je galeona[21], jediný typ lodí těch dob, na který se vešlo tři sta lidí. A též je známo, že ze šestiset členů, náležících k tajným (severní a jižní) společenstvím a spolupracovníkům děkabristů, se více než polovina počítala za členy různých zednářských lóží[22]. Vztahy s představili těchto společenství měl Puškin v té době složité. Soudě podle dopisů, s jedním z nich málem došlo na souboj. Zednářské opičení se po západu, bez chápání konečných cílů hráčů, na „zasvěcování“, bylo Prvnímu básníku Ruska protivné.

Židé po vyhnání ze Španělska, se zlatem nakradeným prostřednictvím lichvaření, utíkali po moři do Holandska, po čemž intenzita expanze židovského kapitálu v Evropě prudce vzrostla. Tato expanze neminula ani Rusko. O století později se stane příčinou mnoha jeho pohrom a otřesů. Takže Puškin měl seriózní základy pro oznámení své varianty řešení otázky, pozdvižené Faustem a v obrazové formě odhalené puškinovským Mefistofelem.

Básník by i sám nebyl proti „vše utopit“ před tím, než se katastrofa rozroste a expanze doktríny „Deuteronomia-Izaiáše“ s nemyslícími vykonavateli, kterými byli převážně židé, završí.

Leč, proces expanze pokračoval, protože nešel „sám o sobě, jako hmoždíř s babou Jagou“, ale pod kontrolou „lvů strážných“, Levitů. Abychom odkryli historickou záhadu, kterou nám chtějí prezentovat jako tajemství židovstva, musíme odhalit oponu nad jednou z nejstarších hádanek, kterou lidstvu zadali Levité. A proto je třeba číst velmi pozorně nejen to, co otevřeně oznamují, ale také pozorně naslouchat tomu, co důkladně zamlčují. Z těchto hledisek zanalyzujeme „psaní“ jednoho ze současných Levitů, který možná dovedl rozeznat i „Oidipův komplex“, dochovávající se v nějaké míře u člověka na biologické úrovni, ale nějak nezatoužil spatřit „komplex Kazatele“, skutečně existující na úrovni sociální:

To jsou úryvky z monografie S. Freuda „Člověk Mojžíš a monoteistické náboženství/Der Mann Moses und die monotheistische Religion“, napsané v r. 1938.

Co znamenalo pro kočovníky, vyhnané z civilizovaného Egypta do vyschlé, zcela pro život nevhodné Sinajské pouště, „umělé spojení, hmatatelnější, než veškerá tradice“?, Freud o tom přímo nemluví, ale něco, co můžeme sami uhádnout, pokud napodobíme, na jeho radu, starověkou situaci a srovnáme ji se současnou. A zde objevíme, že celá současná historie, opírající se o písemné prameny, svědčí o tom, že židy odevšad vyhnali z důvodu jejich speciálního „umělého spojení“, nepochopitelného a nepřijatelného pro okolní národy. A výhradně druhá kniha Tóry, „Exodus“ nám objasňuje historii dobrovolného útěku židů. Ale tehdy byla jedna ze dvou možností: buď ve starověkém Egyptě nebyli židé, a v zajetí se náhodně vyskytli nějací obzvláště svobodomilní kočovníci, kteří si z nějakého důvodu nepřáli přidat se k blahobytu civilizačního[23] rozvoje (otroctví v té době bylo jevem běžným a všeobecně rozšířeným); nebo proces zajímání, a egyptské zajetí spolu za ním následujícím dvaačtyřicetiletým „Sinajským čundrem“ nebyly náhodné, a byly v podstatě etapami individuálního experimentu úrovně globálního významu. Ale tehdy tyto, z vnějšku zdánlivě mezi sebou nepropojené excesy, vypadají jako pečlivě zplánované a tvrdé, v celém rozsahu řízené akce Amonova žrečestva směrem k obyčejným kočovníkům s jejich „umělým spojením, hmatatelnějším, než veškerá tradice“, po kterých kočovníci, jenž se dříve ničím nelišili od ostatních, se „zázračně“ změnili ve zvláštní stmelenou společnost, kterou nyní vnímáme jako židy. Abychom rozebrali, ve jménu jakých cílů a kdo mohl natolik důsledně realizovat v čase dostatečně dlouhotrvající akci (řeč je o plánování akcí na dobu třech až čtyřech generací), je nezbytné pochopit, kdo byli Levité a jaká byla jejich úloha v procesu přeměny lidí na vydrezurované „bioroboty“. V tom nám opět pomůže S. Freud:

Ve výše uvedené ukázce není tak důležité, o čem hovoří Levit současnosti, jako to, co zamlčuje. Otevřeně vystavil vylhané dilema: Levitští písaři byli Mojžíšovi lidé? Nebo Mojžíš patří k Levitským písařům? (je známo, že Mojžíš, jako následně Kristus a Muhammad, sám nic nepsal), Freud svým systémem zamlčování zakrývá čtenáři přístup k technologii zformování obrazu biblického Mojžíše Levitskými písaři, dovedně nahrazujícími Mojžíše historického[24]. Navenek to vypadá, jak je uvedeno v básni:

Ve skutečnosti je vše naopak: „lvi strážní“ jsou Levité již více než tři tisíce let, pevně osedlavše židovstvo, prostřednictvím této, nejstarší mafiánské společnosti, řídící činnost mnohých národnostních davů západní civilizace. Proč jsou v básni dva lvi? Odpověď na otázku, a také na otázku o tom, kdo koho osedlal, můžeme najít v knize Alberta Révilla „Ježíš Nazareťan/ Иисус Назарянин“, vyd. r. 1909.

Talmudický traktát, nadepsaný „Pirke Abot/Пирке Абот“, (rusky „Aforismy starců“), jeden z nejstarších v této objemné kolekci, nám dal výchozí bod, postrádající jakýkoliv historický význam, této tradiční teorie: Mojžíš, říká, dostal Zákon na Sinaji a předal ho Jozuovi. Jozue ho předal Stařešinům; Stařešinové Prorokům, Proroci lidem Velkého shromáždění (nebo Velké synagogy), Ti poslední dali tři pravidla:

• Buďte rozvážní ve svých soudech

• Dbejte na to, abyste měli hodně žáků

• Vystavte ohradu okolo Zákona

Od těch dob začínají zmínky o učencích, kteří byli vynikajícími vůdci při přenosu a výkladu Zákona. Největším z nich byl Simon Spravedlivý, poslední z představitelů Velké synagogy (okolo r. 230 pr. Kr.) a jeho učení lze shrnout: „Svět se potvrzuje na třech věcech:

• Zákoně

• Kultuře

• Dobročinnosti“

Následníkem Simona Spravedlivého byl jakýsi Antigon ze Sicho; jeho moudrost se soustředila na následující ponaučení, ve kterém je patrný, výjimečně, řecký vliv: „Nepodobejte se těm služebníkům, kteří slouží pánu za účelem výplaty; podobejte se těm, kteří plní své povinnosti, nepřemýšlejíce o odměně, a bude mezi vámi strach Boží“.

Po tomto Antigonovi lidé, stojící v čele rabínského učení, z nám neznámé příčiny, následují po dvou.

Nejpravděpodobnější je, že tento dualismus znamená neshodu v úhlech pohledů a tendencí, nedosahujících, nicméně, skutečného rozkolu.“

Mimořádné možnosti tandemu v rozličných činnostech jsou vnímavým lidem dávno známy, ale nevšímavým a nemyslícím o nich není známo nic, a proto nechápou, proč, zaprvé, jsou vyšší představitelé potřeba dva, a zadruhé, proč rozdíl v jejich úhlech pohledů nevede k rozkolu, a navíc k nepřátelství. A efektivnost činnosti na tandemovém principu je možné v historii objevit dlouho před Antigonem ze Sicho. Ale daná část z knihy Alberta Révilla hovoří o tom, že Levité ho začali používat po střetu s dialektikou starých Řeků, kteří, jsouce ve své podstatě materialistickými ateisty, se snažili takovýmto způsobem odstranit subjektivitu v hodnocení objektivních procesů. Toto je metoda, a jako metoda je nad jakoukoliv ideologickou formou, protože prošla zkouškou času: zmínky o ní jsou i v dobách, kdy již ve společnosti zcela vládl idealistický ateismus: „Pravdivě též říkám vám, že, pokud se dva z vás na Zemi shodnou žádat o cokoliv, pak to, čeho byste nežádali, bude od Otce Mého Nebeského,“ Evangelium podle Matouš, kap. 18, v. 19.

Ale monopol na znalosti metodologie je vyšší princip, kterým vládne znacharstvo při komunikaci s davem. Jen ona poskytuje neomezenou moc v davově-„elitární“ logice chování společnosti a proto již následující verš Evangelia podle Matouše uzavírá nezasvěceným přístup k pochopení a osvojení si tohoto principu v praxi: „neboť, kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu Mém, tam jsem Já uprostřed nich“. To je velice vysoká úroveň hermetismu, neboť zdaleka ne každí „tři“ se mohou sjednotit ve jménu dosažení společného cíle.

Nicméně, v kolektivním nevědomí ruského národa je vše pro odhalení jakéhokoliv hermetismu: „Jeden rozum je dobrý, dva jsou lepší“. Toto národní rčení znají všichni. Ale proto, aby šlo čelit hermetismu minulých a současných Levitů, je třeba chápat i jeho doplňky: „Jeden rozum je dobrý, dva jsou lepší, tři jsou k ničemu“. Nebo ještě lépe: „Ум да умец, да третий дубец“

Hájíce své úzce egoistické zájmy, židé obyčejně používají hesla „starosti o bližního“, ale přitom nikdy neříkají přímo, koho považují za svého bližního, a koho za vzdáleného. Pokud se na ně budeme dívat skrze prizma doktríny: „Deuteronomium-Izajáš“, potom jsou všichni, kromě židů, pro židy vzdálení. Odtud definice národa T. Herzelem, která významově více odpovídá definici mafie: „Skupina lidí společné historické minulosti a všeobecné uznávané přináležitosti k ní v současnosti, soudržná z důvodu existence společného nepřítele.“ Jak je zřejmé z textu, Jevgenij nebyl vylekaný, ale obával se, tj. cítil se pod tlakem obav nemajících vztah k realitě.

Židovstvo se svými subjektivními cíli, vsugerovanými mu staroegyptským znacharstvem prostřednictvím zasvěcených Levitů, se podvědomě cítí osamělé v proudu výměny generací mnohých národů, protože objektivní cíle rozvoje lidstva nikdo, kromě Boha, nezná, ačkoliv věda a náboženství popisují dle míry svého chápání všeobecného chodu věcí ty, či ony možné varianty předurčení lidstva na Zemi. Proto, pokud se v první části básně setkáváme, ve vztahu k Jevgenijovi, s přídomkem nuzný, nuzák, potom ve druhé části je již nuzný hlupák. Ale co čteme v předmluvě k básni:

Tak se prostřednictvím verbálního rýmu (řeka – nesla se, člun – směřoval) vyjadřuje absence a existence subjektivních cílů hnutí.

Nízkofrekvenční sociální procesy, tj. procesy, jejichž perioda je násobně delší, než perioda aktivního lidského života jsou, zpravidla, skryty obyčejnému vědomí, a proto se básníkovi zdají ve formě nevědomých („lehkovážných“) obrazů. Puškin o tom hovoří speciálně v poslední, 22. oktávě předmluvy „Domku v Kolomně“-

Donést tuto „lehkovážnou“, tj. z kolektivního nevědomí ruského národa přijatou informaci čtenáři, je možné jen jejím kódováním tj. vybavit mimo lexikální obrazy v čase přesným a stabilním slovem-mírou, převádějící je na obrazy vědomé. Stejně, jak tento stav popsal Puškin v „Egyptských nocích“:

„Slova živá a nečekaná“ jsou zobrazení na úrovni vědomí existence „uspořádané mysli“ ve vztahu k nevědomému vidění rozvoje sociálních procesů. Samozřejmě, že v každém historickém okamžiku živá slova rodí ve vztahu k těmto jevům své obrazy, které také tvoří druhou, ale někdy i třetí smyslovou řadu díla.