O perspektivách globální civilizace, o Rusku a USA…

2. Rusko: co nebylo řečeno v části 1?

O perspektivách globální civilizace, o Rusku a USA… · перевод (Čeština) · раздел 3 из 8

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

2. Rusko: co nebylo řečeno v části 1?

V té podobě, v jaké je text představen v části 1, nebyl publikován na přelomu let 2015/2016 z důvodu neúplnosti osvětlení v něm toho, co probíhá v zemi a ve světě, a završení práce nad ním bylo odloženo „na potom“, protože bylo třeba se věnovat jiným důležitějším věcem.

Přesto je text oddílu 1 ve verzi z konce prosince 2015 významný v tom smyslu, že přibližně tak mnozí občané RF, po shlédnutí vystoupení J.Katasonova, J.Fjodorova, N.Starikova, S.Glazjeva a dalších, vyjadřují svou nespokojenost s tím:

● co se v zemi děje;

● kam, na základě podobných hodnocení, směřuje politika státu;

● že V.V. Putin dodnes neodstranil od moci nad financemi, ekonomikou země, médii a vzdělávacím systémem liberálně-fašistickou mafii[1].

Nejrozhodnější z nich dochází k závěru, že V.V.Putin nedělá nic pro blaho země proto, že on sám je s liberály zajedno a sám je jejich loutka, a jeho úkolem je realizovat „eutanázii Ruska“, a v souladu s tímto přesvědčením je třeba pro blaho vlasti odstranit ho z pozice prezidenta v nejbližší době.

S takovým hodnocením by bylo možné souhlasit, pokud by text části 1, vystoupení V.Katasonova a S.Glazjeva charakterizovaly politickou situaci v její úplnosti a celostnosti, a netýkaly se izolovaně od ostatních jen finačně-ekonomické oblasti života společnosti, přičemž jen v jejích veřejně posuzovaných aspektech. Obrazně řečeno, osvětlení finančně-ekonomických problémů a kroků v této sféře státní moci Ruska, analogické obsahu části 1, ilustruje obrázek uvedený výše. A v souvislosti s touto metaforou vyvstává otázka, co zůstalo za rámci tématiky části 1, a co systematicky zůstává vně veřejné politické diskuse, ale přitom nedovoluje politickému vedení země přejít od liberálně-tržního ekonomického modelu k finančně-ekonomickému systému, pracujícího na řešení úkolů zajištění bezpečného rozvoje země?

Při osvětlení této tématiky je především nutné ukázat na to, že revoluční situace v Rusku v období od 21.3.2014 (návrat Krymu a Sevastopolu jako součástí Ruska a zavedení sankcí proti Rusku ze strany Západu) do současného okamžiku (leden 2017) nevznikla. Pokud si vzpomeneme, co probíhalo v „lichých 90. letech“, pak v té době skutečně revoluční situace uzrávala a kdyby epocha oligarchické vlády jménem prezidenta B.Jelcina pokračovala dále, vše by skončilo krachem ekonomiky a státu, tj. revoluční situací, jejíž následky by byla země – Ruská mnohonárodnostní civilizace v hranicích Ruské federace – odsouzena rozplétat během minimálně několika desetiletí, a v nejtěžší variantě by odešla na stránky historie.

To se nestalo, protože od začátku prezidentství V.Putina, tj. od roku 2000, do začátku světové finančně-ekonomické krize roku 2008 a následujících let se ekonomická situace obyvatel a státu zlepšovala. Zde je důležité obrátit pozornost na tu okolnost, že:

● formálně právně se ve finančně-ekonomické sféře života země po r. 2000 v porovnání s „lichými“ 90. lety obecně nic nezměnilo – v zemi stále funguje kryptokoloniální ústava r.1993, v souladu s níž Centrální banka RF před Ruskem za nic neodpovídá a jeví se plnomocným představitelem globální lichvářské mafie, která uzurpovala bankovní sféru v hranicích regionální civilizace jménem Západ, a usiluje o nesdílenou globální moc;

● avšak ekonomika Ruska během celé té doby funguje ne tak, jak fungovala v „lichých“ 90. letech, což se projevuje v tom, že ačkoliv ekonomická situace hlavní části obyvatel se přestala citelně zlepšovat po roce 2008 a realitou jsou i období určitého zhoršení, ekonomika nicméně nezkolabovala a funguje, demonstrujíce určité úspěchy v řadě oblastí.

Součet první a druhé okolnosti dovoluje udělat závěr o tom, že v zemi se zformovala nějaká „opričná[2] ekonomika“, která funguje na principech neslučitelných s liberálně-tržním ekonomickým modelem. Jaké mohou být principy, zabezpečující fungování „opričné ekonomiky“ v podmínkách panování de-jure finančně-ekonomického liberalizmu? - Bez provádění finančního monitoringu a bez pouštění se do detailů a konkrétností je možné poukázat na některé z nich:

● Dotování ze státního rozpočtu úrokových sazeb pro řadu odvětví a hospodářských subjektů. Ačkoliv v konečném důsledku je to dotování lichvářského sektoru, nikoliv finanční síly reálného sektoru, ale v podmínkách lichvářské tyranie dovoluje vést a rozšiřovat výrobu těm odvětvím a subjektům, které by jinak dávno zkrachovaly v podmínkách čistě liberálně-tržního ekonomického modelu, ve kterém jsou dotace podobného druhu nepřípustné.

● Likvidace komerčních bank, které se chovají nesprávně ve vztahu k úkolům ekonomické politiky „opričného státu“.

● Oficiálně nedeklarovaná emise rublu, která se může realizovat skrz financování státních programů různého druhu.

● “Prodej“ státem práva „být oligarchou“ (nebo miliardářem nižšího rangu) výměnou za spoluúčast „kupce“ práva „být oligarchou“ (miliardářem) na těch či oněch programech rozvoje, realizovaných státem.

● Transformace korupční daně, která „postupuje nahoru“ po „vertikále moci“, na určité úrovni této moci na investiční prostředky namířené na konkrétní projekty, odpovídající úkolům „opričného státu“.

● Výběr kádrů a jejich pozvedávání na pozice podle principu jejich loajálnosti „opričnému státu“ v předpokladu očekávání, že loajální kádry budou schopny přivléct profesionály a organizovat jejich činnost v řečišti projektů „opričného státu“.

● A kromě uvedeného výše – vše to, v čem se projevuje princip „kdo ví, ten pochopí...“ ve vší různorodosti jeho fungování ve všech oblastech politiky, a kdo neví nebo není schopen pochopit – jeho problém...

Ve výsledku se k současnému okamžiku místo revoluční situace, pěstované v Rusku globální mafií liberálů s cílem rozčlenění země a konečného řešení „Ruské otázky“ ve výsledku vítězství Západu v „hybridní válce“, v Rusku zformovalo dvojvládí mafie liberál-fašistů z jedné strany, a z druhé strany – „opričného státu“. Je pochopitelné, že v podmínkách dvojvládí je bezzákonost a svévolnost činitelů a byznysmenů, nerozhodnost, sabotáž a záškodnictví ze strany činovníků obou skupin i nerozhodných – normou života, programující charakter státního řízení a formující „tvář moci“.

Odlišnost současnosti od epochy, ze které pochází termín „opričnina“, je v tom, že Ivan IV. otevřeně prohlásil opričnou vládu, a moc opričniny se nerozprostírala na celé území země, kdežto v současné době není „opričnina“ prohlášena otevřeně, ale zformovala se a koná tiše na celém území země, a v její činnosti neexistuje jakkoliv masový (v porovnání s počtem obyvatel RF a regionů) prvek represí.

Vyvstává přirozená otázka: proč jde země cestou budování „opričné ekonomiky“ a „opričného státu“ místo toho, aby se v přímé podobě zřekla liberálně-tržního sociálně-ekonomického modelu, změnila ústavu a zákony o finanční a hospodářské činnosti a tím začala žít kvalitativně jinak?

Jsou dvě příčiny, vnitřní a globálněpolitická.

● Vnitřní příčina spočívá v tom, že z přibližně 107 milionů voličů je drtivá většina reálně nekompetentní v politice a v ekonomice, a hlavně – nepřeje si přemýšlet o této problematice, kvůli čemuž nemohou při své nevědomosti přistoupit k práci v orgánech státní moci, ani v ředitelstvích podniků, nemohou nahradit ty, kdo tam už pracují na základě vzdělání, zaměřeného na obsluhování liberálně-tržního modelu a stačili si vypracovat alespoň nějaké řídící návyky. Záměna těch stoupenců a nevolníků liberalizmu novými osobami, dokonce pokud budou upřímně přesvědčené o neadekvátnosti liberálně-tržního modelu, nedá nic, kromě pádu kvality řízení v porovnání se stávající úrovni dokonci při tom, že stávající kvalita řízení není nijak vysoká[3]. A na vypracování novými „manažery“ určitého profesionalizmu uběhne nejeden rok; a na vybudování všelidové státnosti, která se bude sama reprodukovat při směně pokolení, bude třeba mnoho let, pokud ne několik desetiletí.

● Globálně-politická příčina. Spočívá v tom, že:

• “Globální politika“ nejsou prázdná slova, ale proces řízení globalizací podle konkrétní koncepce globalizace, do kterého jsou tak či onak zavlečeny strukturně i bezstrukturně desítky milionů lidí po celém světě, kterým jsou podřízeny kolosální zdroje.

• Historická realita je taková, že globální politika se od druhé poloviny 20. století nachází v moci transnacionální mafie liberál-fašistů, která prakticky kompletně kontroluje všechny státy, patřící k regionální civilizaci jménem „Západ“, ale která přitom zdaleka ne vždy je poslušná a ovladatelná ze strany „světového zákulisí“ v důsledku toho, že každý liberál pod vlivem jemu vrozené slaboduchosti, nekompetentní ambicióznosti a neodpovědnosti, což jsou vlastnosti které ho dohromady dělají skutečným liberálem, je upřímně přesvědčen o své intelektuální a faktologické převaze nad těmi, kdo vyjadřuje názory ohledně čehokoliv, neslučitelné s jeho vlastními. Z tohoto důvodu jsou liberálové nepoučitelní.

Součet dvou výše uvedených okolností (kolosální různorodé zdroje, podřízené transnacionální globální mafii liberál-fašistů, a špatná řiditelnost té mafie a jejích pěšáků ze strany „světového zákulisí“) je reálným nebezpečím pro budoucnost lidstva.

V souladu s tím, v případě, že by se Rusko otevřeně zřeklo liberálně-tržního ekonomického modelu, „znárodnilo“ rubl, proměnilo finanční systém ve státní vlastnictví a nástroj státního makroekonomického řízení, to vyvolá nespokojenost globální lichvářské mafie, která podnikne odpovídající protikroky. V tom případě by Rusko začalo stát samo proti veškerému světovému liberálnímu fašismu a jemu podřízeným sociokulturním, ekonomickým a vojenským zdrojům. Přičemž bylo by to za podmínek horších, než jaké byly během Velké vlastenecké války a poté během „studené války“. V letech 1946[4]—1991, kdy SSSR stál proti, také prakticky sám[5], všemu světovému systému kapitalismu v čele s blokem NATO a USA; protože na rozdíl od SSSR současná ruská společnost nemá ideály, které by ji spojovaly, ani cíle státní politiky, společné pro drtivou většinu těch, kdo pracuje v různých oblastech. Tj. potenciál zrady v Rusku našich dnů je mnohovrstevný, a liberálové jsou jen nejvíce viditelná a dnes už nikoliv nejnebezpečnější část „páté kolony“. A kromě toho, v tom případy by bylo nutné budovat systém státního řízení nového post-liberálního Ruska v nejtěžším případě v podmínkách více či méně intenzivní války se Západem a více či méně intenzivní vnitřní občanské války a terorizmu, organizovaných „pátou kolonou“.

Proto tvrzení/otázka V.Solovjova V.Putinovi ve filmu „Světový řád“:

„Vladimíre Vladimíroviči, válka bude (…/?)“ - to nejsou prázdné obavy, a ne vymyšlené strašení, ale reakce na kompletně reálné, ale mnohými neuvědomované nebezpečí další eskalace „hybridní války“[6] proti Rusku, vedené světovým fašizoidním liberalizmem, počínaje vraždou prezidenta USA F.D. Roosevelta v roce 1945. Avšak toto nebezpečí globální války liberalizmu proti civilizaci Ruska (* a Lidskosti obecně) s cílem jejího konečného zničení si drtivá většina obyvatel země neuvědomuje.

Slaboduchost charakteristická pro liberalizmus, samolibá ambicióznost a neodpovědnost jsou – samy o sobě – na základě psychodynamiky společnosti schopny skutečně přivést k další světové válce, algoritmicky analogicky k tomu, jak v minulosti psychodynamika evropských společností přivedla k první světové válce 20. století, kterou si – v té podobě, jak se odehrála – do 1.8.1914 nepřál nikdo v žádné zemi–její budoucí účastnici[7]. Přesto válka vypukla a stala se noční můrou, kterou nikdo z jejích účastníků, včetně „válečných štváčů“, před jejím vypuknutím nechtěl.

Od té doby se v životě davově-“elitární“ civilizace, nazývané „Západ“, nic nezměnilo s výjimkou následujícího:

● ničivá síla zbraní, jejich dosah a rychlost mnohokrát vzrostly, a podřízenost vůli politiků se snížila, protože řada otázek byla předána z kompetence lidí do kompetence automatiky, jejíž řídící programy jsou ne vždy adekvátní životním situacím[8].

● Co se týká algoritmiky egregorů (potenciálu psychodynamiky společností), zůstala beze změny, pokud se dokonce nestala horší v důsledku biologické, mravně-etické a intelektuální degradace společností států Západu v 20. století.

Jedna z ilustrací reality nebezpečí podněcování k válce ze strany liberál-fašistů: během prezidentské volební kampaně v USA v r. 2016, „bývalý jestřáb“, otec „reaganomiky“, Paul Craig Roberts prohlásil: vítězství Hillary Clinton v prezidentských volbách bude znamenat válku s Ruskem. „Vše hovoří o tom, že konflikt mezi zeměmi bude nevyhnutelný a nejspíše jaderný“. To je názor člověka, který strávil život v politice USA. A ta okolnost, že za Hillary Clinton odhlasovalo více Američanů, než za Donalda Trumpa, je jedním z ukazatelů toho, že davy liberál-fašistické mafie v USA jsou početné a nebezpečné jak pro samotné USA, tak pro celý svět.

Jedním z reálných kroků „hybridní války“ Západu proti Rusku je dohoda USA a Ukrajiny, dosažená ještě za Juščenka, za prvé o vypovězení ze strany Ukrajiny dohody o přebývání Černomořské flotily Ruska v Sevastopolu, a za druhé, nabídnutí Sevastopolu a Krymu Ukrajinou Americe jako základny pro její námořní flotilu a pozemní jednotky. Na základě té dohody vypsalo v listopadu 2013 Středomořské velení flotily USA tendr na rekonstrukci školy v Sevastopolu (dětičky „civilizátorů“ se mají kdekoliv po světě učit podle amerických standardů, nikoliv dohromady s „divochy“) a nemocnice v Simferopolu (civilizátoři jsou také občas nemocní a je třeba je léčit, opět podle amerických standardů). A pro realizaci toho projektu a následného „vstoupení“ Ukrajiny v NATO organizovala administrativa Obamy na Ukrajině v roce 2014 státní převrat.

To vše se odehrávalo dlouho před referendem v Krymu a před takzvanou agresí Ruska proti Ukrajině, v důsledku čehož „oběť nevyprovokované agrese“ ztratila část území proti všem normám takzvaného „mezinárodního práva“[9]. Tato dohoda USA s prodejnou „elitou“ postsovětské Ukrajiny, jako i postupování NATO na východ navzdory dohodě s vedením SSSR doby perestrojky, to jsou prvky reálné „hybridní války“ Západu proti Rusku.

A jak ukazuje historie plánu jaderné války USA proti SSSR „Dropshot“[10], Západ sám určuje podmínky, za kterých považuje za účelné začít bojové akce na 6.prioritě zobecněných prostředků agrese/vlivu a číma rukama: například, v minulosti Západ realizoval rusko-japonskou válku proti Rusku rukama Japonska, a od března 2014 do konce prezidentování Obamy studoval možnost organizace války mezi Ukrajinou a Ruskem. A teroristická aktivita periferie Západu na území Ruska trvá od začátku 90. let.

To vše jsou ukazatele toho, že liberál-fašistická globální mafie, kvůli zvláštnostem mravnosti a mentality liberálů, je schopna i v naší době změnit „hybridní válku“ na tradiční vojensko-silovou, pokud bude mít za to, že okolnosti garantují vítězství Západu v ní, což je dlužno otevřít možnosti ke „konečnému řešení Ruské otázky“.

S tímto nebezpečím pro celý svět, které v sobě nese mafie liberálů a jejich masová periferie, byla spojena otázka V.Putina během jeho vystoupení v Generálním shromáždění OSN v září 2015: „Už si uvědomujete, co jste napáchali?“ - na kterou nebyla od liberálních politiků Západu získána žádná odpověď. Ale tato otázka byla i otázkou o budoucnosti světa a lidstva, a na ni politici Západu nedali také žádnou odpověď, kromě nekonečné demagogie na téma mise Západu šířit „demokracii“ a „práva člověka“ v liberálních chápání těch termínů po celém světě, a kromě blouznění o Rusku jako o nebezpečí světové civilizaci.

V podmínkách takové globální politiky vyžadujé přímé odmítnutí Ruskem liberálně-tržního sociálně-ekonomického modelu:

● buďto podstatné vojenské, vědecké a technologicko-výrobní posílení naší země, realizované potichu v podmínkách de-jure liberálního sociálně-ekonomického zřízení,

● nebo podstatné oslabení liberálně-fašistické globální mafie, kontrolující politiku všech států Západu,

● nebo jedno i druhé – tj. posílení naší země v podmínkách dvojvládí v ní globálního liberál-fašizmu a lokálního „opričného státu“ a podstatné oslabení možností transnacionální liberálně-fašistické mafie fašizoidních liberálů kontrolovat globální politiku.

Přičemž „posílení země“ v realitě, to znamená nejen určitost cílů rozvoje, uznávaných jako cíle společnosti práceschopnou a politicky aktivní částí naší společnosti, ale i určitost cest a prostředků dosažení cílů takového druhu. V oblasti politiky – určitost cílů, cest a prostředků jejich dosažení, to je státní ideologie, která je nyní zakázána článkem 13. platné kryptokoloniální ústavy.

Ale kromě toho, aby společnost nežila podle principu „Vlast miluji, ale stát nenávidím“, musí ta státní ideologie vyjadřovat ideály společnosti, přičemž ne spotřebitelské ideály, ale mravně-etické především, jako základ pro realizaci spotřebitelských přání.

Taková státní ideologie v Rusku není, ale ne kvůli ústavnímu zákazu, ale kvůli tomu, že představitelé státní moci vidí v národě:

● ne spoluobčany, disponujícími stejnou důstojností jako oni sami,

● ale dobytek, jehož úkolem je být „levnou pracovní silou“.

Jako důsledek, témata spravedlivosti a vykořisťování „člověka člověkem“ jsou vyloučeny z veřejných politických diskusí, a velká většina vládnoucí „elity“ hodnotí Velkou říjnovou socialistickou revoluci jako zločin a chybu Historie.

Konkrétně ve výnosu prezidenta RF „O přípravě a provedení opatření, zasvěcených 100-letému výročí revoluce roku 1917 v Rusku“ se obecně vůbec nenachází slovní spojení „únorová revoluce“, „říjnová revoluce“, „buržoazně-demokratická revoluce“, „socialistická revoluce“: řeč jde o nějaké obecné „revoluci r.1917 v Rusku“.

Ale bez zhodnocení otázek o spravedlivosti a vykořisťování „člověka člověkem“ je v principu nemožné pochopit ani příčiny revolucí roku 1917, ani historii občanské války, protože jejími hybnými silami – znepřátelenými stranami – byly stoupenci ideálů únorové buržoazní revoluce, usilující o přechod od feudálně-buržoazních metod vykořisťování národa k čistě buržoazním metodám vykořisťování téhož národa jako samoobnovující se biomasy / ekonomického zdroje, - z jedné strany, a z druhé strany – stoupenci ideálů VŘSR, usilující přejít k sociálně-ekonomickému systému, ve kterém nebude místo pro vykořisťování „člověka člověkem“ a nebude tedy místo ani pro vykořisťovatele.

Tj. termín „revoluce roku 1917 v Rusku“ je příkladem toho, že V. Putin pokračuje uklánět se od veřejného vyjádření určitosti v zadání mravně-etických ideálů společenského rozvoje, podporovaných a ochraňovaných politikou státu. Přitom nejednou hovořil, že národní idea Ruska je patriotismus. Například:

«Novo-Ogarevo, 3.2.2016 – RIA Novosti. Národní idea v Rusku je, je to patriotismus, žádné jiné ideje není třeba vymýšlet, prohlásil ve středu ruský prezident Vladimir Putin.

"Žádnou jinou ideu nevymyslíme, a vymýšlet není třeba“ - řekl Putin na setkání s členy „Klubů lídrů“ ohledně šíření iniciativ byznysu.

"U nás není, a nemůže být žádná jiná sjednocující idea, než patriotismus“, zdůraznil.

"To i je nacionální idea. Není ideologizovaná, není spojena s činností nějaké strany. Je to spojeno s obecným sjednocujícím principem. Pokud chceme žít lépe, je třeba aby byla země přitažlivá pro všechny občany, efektivnější“ - dodal Putin.»[11]

Tato vyjádření o patritismu jsou nehodnověrná, konkrétně proto, že v občanské válce 1918-1921 bojovali z obou stran lidé, přesvědčení o svém patriotismu, ale o různém patriotismu, ideologizovaném a idealizovaném vzájemně se vylučujícím způsobem:

● Z pohledu rudých: bílí se sčuchli se světovým kapitálem v podobě Antanty, která chce rozčlenit Rusko, zotročit a navěky zakabalit jeho národy, a státní dokumenty a publicistika zemí Antanty a USA období 1917-1920 ukazuje oprávněnost rudých v takovém hodnocení „patriotismu“ bílých.

● Z pohledu bílých: rudí jsou vzbouřená spodina, kterou manipulují „židé“ a další „náplava“ a proto rudí konají v rámci „žido-zednářského“ spiknutí.

● Neutrálové té občanské války se také považovali za patrioty, předpokládali, že nemají pravdu ani bílí ani rudí, ale sami neutrálové nic srozumitelného ohledně budoucnosti země nevyprodukovali.

Tj. patriotizmus stran, znepřátelených v občanské válce, je charakterizován aforismem, vyřčeným M. Saltykovem-Ščedrinem dlouho před rokem 1917: „Nihilista, to je za prvé člověk, který se z nějakého důvodu považuje za nespokojeného, za druhé, je to člověk, který miluje vlast svým způsobem a kterého chce někdo donutit milovat vlast jiným způsobem. A takového člověka vybírají předmětem vnitřní politiky“[12]. A revoluce a občanská válka, to je vyjádření neadekvátnosti té vnitřní politiky ve vztahu k lidem nespokojeným s životem, kterou prováděla vládnoucí „elita“ říše v čele s carem.

Přesto, uvedená a další vyjádření V.Putina o ideologicky vyprázdněném patriotismu jsou kompletně na místě v podmínkách dvojvládí mafie liberálů a „opričného státu“ a odpovídají uskutečňování státního řízení na základě principu „kdo ví, ten pochopí, a kdo neví nebo není schopen pochopit – jeho problém...“ a primitivnosti chápání problému patriotismu a spravedlivosti velkou částí obyvatel, poslanci dumy, senátory a činovníky různých státních institucí. Zamlčení podobného druhu mohou vyvolat dva druhy následků:

● dovolují nepumpovat nesmyslné emoce v davu a nevybuzovat ve společnosti agresivitu sociálních skupin ve vztahu k sobě navzájem a snižovat sociální napětí mezi nimi za podmínky, že provádění politika skutečně dostatečně efektivně odstraňuje historicky ve společnosti zformovanou nespravedlivost;

● ale pokud prováděná politika neodstraňuje historicky ve společnosti zformovanou nespravedlivost, v důsledku čehož nezabezpečuje rozvoj společnosti, ale konzervuje nebo zhoršuje stav, pak taková tvrzení vyvolávají nenávist v prostředí sociálních skupin trpících nespravedlivost, což vede k narůstání revoluční situace, která se nevyhnutelně přelije v revoluci nebo vzpouru, když „elitarizovaná“ státní moc, která se postavila proti společnosti, dostatečně degraduje a ztratí akceschopnost ve vnitřní politice.

Nyní přejdeme k tomu, co probíhá ve společnosti, podřízené „elitární“ státnosti. Co se týká uvědomování si v ní mravně-etických ideálů a jejich vyjádření v organizaci života země, pak situace je pro větší část obyvatel blízká k epizodě, završující povídku bratří Strugackých „Piknik u cesty“. Hlavní postava se modlí k tajemné kouli, zanechané mimozemšťany, která, jak věřily postavy povídky, plní přání:

«Už se nesnažil přemýšlet. V zoufalství opakoval stále dokola jedno a totéž jako nějakou modlitbu: „Já jsem zvíře, však to sama vidíš, že nejsem nic než zvíře. Neumím mluvit, nenaučil jsem se mluvit, neumím přemýšlet, ti lumpi mi zabránili, abych se to naučil. Ale jestli je to opravdu tak... jestli jsi vševědoucí a všemohoucí... poradíš si s tím sama. Podívej se do mé duše, tam najdeš všechno, určitě! Já mám duši, lidskou duši, a nikdy jsem ji neprodal! Vytáhni si odtud sama, co vlastně chci! Nechci přece nic zlého. Proboha, proč si nemůžu nic vymyslet, proč mě napadá právě tohle? ŠTĚSTÍ PRO VŠECHNY, ZADARMO, A NIKDO AŤ NEODEJDE S PRÁZDNOU.“»

V současné době je jedinou detailně propracovanou alternativou jak „elitární“ svévolnosti ve vztahu k národu-“dobytku“, tak i přiživnickým ambicím „štěstí pro všechny, zadarmo“ velké části národa – Koncepce společenské bezpečnosti (KSB). Ale ona není využita státní mocí, a ve společnosti se šíří „sama sebou“ v míře toho, jak lidé různých pokolení a sociálních skupin dochází k závěru, že „takhle to dál nejde...“.

Takové šíření KSB a podřízení průběhu událostí jí je pomalý proces. Proto mnozí, včetně rozčarovaných bývalých stoupenců KSB, kteří byli přesvědčeni o tom, že je třeba jen dostat stranu KPE do Dumy, aby byla zformována zákonodárná základna života společnosti na základě KSB, a život země se změní k lepšímu – mají za to, že proces šíření KSB v režimu „samo sebou“ nemá žádný politický význam[13].

Avšak v historii hraje rozhodující roli psychodynamika společnosti, a její změny určují budoucnost. Proto se obrátíme k ilustraci 1 níže.

Obr. 1. Schéma vzájemných vazeb jednotlivých procesů řízení a samořízení v životě Ruska

Poprvé byla publikována v analytické poznámce VP SSSR č.6 (102) 2011. Vše popsané v části 2 se týká faktorů, pojmenovaných ve schématu vzájemných vazeb procesů řízení v životě společnosti:

● «státnost jako souhrn orgánů centrální, regionální a místní moci»

● «byznys-moc, jako moc vlastníků kapitálu a top-managerů»

● «obyvatelstvo státu jako souhrn sociálních skupin, rozlišovaných podle různých příznaků (tj. obyvatelstvo je vzájemná vloženosti sociálních skupin = supersystémů)»

● «zahraničí»[14].

Vně rozboru v předcházejícím textu části 2 zůstaly:

● «Noosféra», zahrnující do sebe lidský segment, představující sebou souhrn egregorů, vytvořených lidmi,

● a „Všedržitelnost Boží“ - hierarchicky nejvyšší všeobjímající řízení, které koná jak přímo, tak i zprostředkovaně, včetně skrz noosféru Země.

Všedržitelnost Boží, noosférní (egregoriální) řízení je pro ty, jejichž vidění politické situace nevychází za rámce uvedeného v části 1 – něco jakoby neexistujícího nebo z principu nepochopitelná „mystika“[15]. Přesto, „mystika“ je část reality a Bůh není lhostejný k tomu, co se děje na Zemi, a On hovoří s lidmi – s lidstvem celkově, s kulturně svébytnými společnostmi a personálně s každým osobně – jazykem životních okolností, které jsou adresovány těm či oněm lidem a nesou konkrétní smysl.

V tomto pohledu není katastrofa Tu-154 Ministerstva obrany Ruska 25. prosince 2016 pouze smutná a tragická událost, která zůstala nevratně v minulosti a v paměti lidí (především rodin zemřelých). Kromě toho – nezávisle na konkrétních možných příčinách – se v ní projevila konkrétní algoritmika noosférního řízení a Všedržitelnosti. V takovém vnímání je katastrofa Tu-154 varováním, předávajícím zprávu: „Rusko v jeho historicky zformované konfiguraci sociálně-ekonomických institutů není schopno (vz)letu“. Takové pročtení té katastrofy je založeno na tom, že zahynulý Ansámbl písní a tanců Ruské armády (Alexandrovci) je jedním ze symbolů naší země. Proto je ta katastrofa svého druhu obdobou železniční katastrofy carského vlaku v Borkách 17/29.10.1888, kde Alexandr III. přišel o zdraví, což způsobilo jeho smrt ve věku 49 let v roce 1894, ačkoliv on sám i členové jeho rodiny v té katastrofě přežili (o tomto podrobně viz analytickou poznámku O sakrálnosti moci).

Na podobná varování je třeba reagovat adekvátně, tj. měnit charakter řízení průběhu událostí. To se týká jak varování osobního měřítka, tak i varování společenského a celoplanetárního měřítka. V daném konkrétním případě je Rusko dlužno zříct se liberálně-tržního ekonomického modelu a uvést do života Koncepci společenské bezpečnosti, která ve své rozvoji předpokládá život lidí a provádění státní politiky za podpory objektivních zákonitostí šesti skupin, představených níže. Otázka je v tom, jak to udělat cestou bezpečnou pro zemi a lidstvo.

Objektivní zákonitosti, jimž je podřízen život každého člověka, libovolné rodiny, společnosti a lidstva jako celku:

1. Lidstvo je část biosféry, a existují objektivní zákonitosti, regulující: 1) vzájemné působení biosféry a Kosmu, 2) formování biocenóz a 3) vzájemné působení biologických druhů jeden na druhého v rámci biosféry.

2. Lidstvo je specifickým biologickým druhem a existují specifické biologické (fyziologické a psychologické) druhové zákonitosti, regulující jeho život.

3. Existují mravně-etické (noosférní, egregoriální a religiozní) zákonitosti, regulující vzájemné vztahy majitelů rozumu a vůle. A navzdory mínění mnohých, zákonitosti této kategorie vycházejí za hranice lidské společnosti, a etika, diktovaná z hierarchicky vyšších úrovní v organizaci systémů různého druhu, je závazná pro hierarchicky nižší úrovně a odstoupení od jejích norem je trestáno. V souladu s tím, odstoupení od spravedlivosti – mravnosti, vlastní Nejvyššímu, je hlavní mravně-světonázorová příčina biosférně-sociální ekologické krize.

4. Kultura, kterou geneticky předurčeně nese lidstvo, je variantní, a existují sociokulturní zákonitosti, jejichž následování garantuje stabilitu společnosti v následnosti pokolení, a jejichž narušení je schopno přivést k jejímu zmizení v průběhu života několika pokolení pod vlivem degradačních procesů.

5. Historicky zformovaná kultura všech společností současné globální civilizace je taková, že jsme nuceni se zaštiťovat před přírodním prostředím technosférou. Technosféra je vyráběna a rozvíjena během hospodářské a finanční činnosti, a existují finančně-ekonomické zákonitosti, určující jak rozvoj společensko-ekonomických formací (sociálně-ekonomických systémů), tak i jejich degradaci a krach.

6. To vše dohromady může vést ke konfliktům zájmů a konfliktům různých druhů činnosti, jejichž vyřešení je nutné řídit. A existují objektivní zákonitosti řízení, jediné pro všechny procesy řízení, od jízdy na trojkolce do komplexního projektu, uskutečňovaného několika státy na principech partnerství soukromých firem a státu.