Srovnání «abrahámských» věroučení

Srovnání «abrahámských» věroučení · перевод (Čeština) · раздел 3 из 4

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

Srovnání «abrahámských» věroučení

Bible a Korán : různá náboženství

Existují tři věrouky (judaismus, křesťanství, islám), nazývané „abrahámské“, protože tyto věrouky vyznávají Abrahama (Bible) – Ibrahima (Korán), jako v současné globální civilizaci historicky prvního vyznavače monoteismu. I přesto však mezi těmito věroukami neexistuje smír.

Proč?

Abrahámská věroučení obsahují dva aspekty:

● první – bohoslovský: učení o Bohu a vzájemných vztazích lidstva i každého člověka s Ním.

● druhý – sociologický: doktrína o organizaci života lidské společnosti a vzájemných vztazích mezi lidmi.

Navíc věrouka každé z těchto abrahámských religií má svůj specifický charakter v každém z těchto aspektů, přičemž popírá názory ostatních dvou.

V bohoslovském aspektu jsou tyto rozdíly:

Judaismus a islám shodně uznávají monoteismus, jediného Boha a odmítají jako zavádějící dogma o Svaté Trojici (trojjediného Boha) historicky reálného křesťanství[1]. Přitom islám obviňuje historicky reálný judaismus z odpadlictví od Vnuknutí Shora, uskutečněného skrz Mojžíše, a z jeho záměny svévolným výmyslem[2], [3].

Judaismus popírá Krista coby Spasitele a tímtéž odmítá existenci Zjevení, uskutečněné Zhora prostřednictvím Krista. Islám uznává Zjevení, uskutečněné skrz Mojžíše, Krista i ostatní proroky, kteří přišli na svět před Mohamedem a učí, že Kristus byl počat pannou Marií skrze Ducha svatého a byl vtěleným slovem Božím, ale odmítají Ježíše Krista jako «syna Božího». Mimoto islám odmítá ukřižování a vzkříšení Krista[4] a má za zřejmé, že prvními odpadlíky od učení Kristova byli apoštolové[5], pročež historicky reálné křesťanství je velmi daleko od toho, co přinesl sám Kristus a konkrétně odpadlictví judaismu a křesťanství od původních Zjevení vyvolalo nezbytnost toho, aby přišel Mohamed a obnovil víru v jediného Boha v jeho skutečném, ne lidmi zkresleném pohledu, jak je to zakotveno v Koránu[6].

Křesťanství ve všech svých větvích uznává Zjevení, dané proroky Starého zákona, počínaje Mojžíšem; obviňuje judaismus z odmítání Krista, přes něj daného Zjevení a učí, že se lidé u Posledního soudu ospravedlní svou vírou v Kristovu oběť na kříži – «Syna Božího».

Křesťanství i judaismus se shodují v tom, že neuznávají Mohameda jako posla Božího a v souladu s tím odmítají Korán coby zápis posledního Zjevení[7].

V sociologickém aspektu jsou tyto rozdíly:

Judaismus trvá na tom, že Izraelité-židé jsou vyvolený národ, jehož posláním je vládnout celému světu a dovést lidstvo k soudnému dni. Všechny ostatní národy mají právo na existenci pouze pod vládou vyvoleného národa a ty národy, které nechtějí vyvolenému národu sloužit, zhynou. Základem vlády židovstva nad světem je v souladu s Tórou (Starý zákon) nadnárodní monopol na lichvu.

«Nedávej v lichvu bratru svému (v kontextu soukmenovci, tj. židovi) ani stříbra, ani pokrmu, ani čehokoliv jiného, co je možné dávat v lichvu; cizímu (t.j. ne-židovi) dávej na lichvu, aby ti pán bůh (t.j. ďábel, jestli se svědomitě podíváme na existenci lichvářského parazitismu: proto slova «pán» a «bůh» v námi prováděné tématické analýze čteme vždy s nenapsaným prvním velkým písmenem) požehnal ve všem, k čemu přiložíš ruku svou na zemi, do které přicházíš, abys ji ovládnul» (poslední se týká nejen starověku a nejen starověkým židům zaslíbené Palestiny, přičemž to není převzato ze zápisu o rozšifrování jediného svitku historie nemoci, nalezeného při vykopávkách starobylé psychiatrické léčebny, ale ze současné, masově vydané knihy, propagované všemi Církvemi i jakousi částí „inteligence“ jako věčnou jistotu, danou jakoby Zhora.) – Starý zákon, Deuteronomium, kap.23, odst.19 a 20. «... a budeš půjčovat mnohým národům, ale sám si nevypůjčíš. [a

budeš vládnout mnohým národům a oni tobě vládnout nebudou][8]. Učiní tě hospodin [bůh tvůj] hlavou a ne chvostem, a budeš jen vyšší a nebudeš nižší, budeš-li se řídit přikázáními hospodina boha tvého, která ti dnes ukládám ochraňovat a plnit, a neodstoupíš ode všech slov, která vám dnes vydávám ani napravo, ani nalevo, aby jsi šel k jiným bohům a sloužil jim», - Starý zákon, Deuteronomium, kap.28, odst.12 - 14[9]. «Tehdy synové cizinců (t.j. následující pokolení ne-židů, jejichž předkové upadli do vědomě nesplatitelných dluhů k plemeni lichvářů) budou stavět stěny tvé (stejně jako nyní jsou mnohé rodiny Palestinských arabů životně závislé na možnosti výjezdů za prací do Izraele) a jejich králové ti budou sloužit („Já jsem žid králů“, námitka jednoho z Rotschildů na nepovedený kompliment na jeho adresu: „Vy jste král židů“); neboť v hněvu mém jsem tě bil, ale v mé blahosklonnosti k tobě budu milostiv. A budou otevřeny tvé brány, nebudou se zavírat ani ve dne, ani v noci, aby k tobě byl přinášen majetek národů a přiváděni byli králové jejich. Neboť národy a království, které ti nebudou chtít sloužit, zahynou, takové národy budou zcela vyhubeny», – Starý zákon, Izajáš, kap.60, odst.10 - 12.

Tato doktrína má odedávna rasistický charakter.

«... a nebudeme dávat své dcery cizím národům a jejich dcery nebudeme brát pro syny své» . – (Starý zákon, Nehemiáš, kap.10, odst.30.); země, do které vcházíte, abyste jí dědičně vládli, je znečištěna poskvrnou národů té země, kteří ji naplnili svými nečistotami. A nyní nedávejte dcery své k sňatku synům jejich a jejich dcery si neberte pro syny své a nehledejte smíru s nimi PRO VŠECHNY ČASY (zdůrazněno námi při citaci), abyste se jí zmocnili a užívali plodů té země a zanechali ji k následnictví dětem vašim navěky. (Starý zákon, První Ezdrášova, vůbec třetí kniha (jen v Bibli Kralické), kap.8, odst.84-86, v originále 2.kniha Ezdrášova, kap.8, odst.80-82).

Křesťanství přiznává jako fakt vyvolenost izraelitů-židů v minulosti, ale odmítá jejich vyvolenost v epoše po prvním příchodu Krista na tom základě, že židé se zřekli Krista a jeho učení. Přitom historicky zformované křesťanství v sobě neobsahuje jakoukoliv k judaismu alternativní doktrínu organizace života společnosti a její ekonomiky, což otevírá cestu k tomu, aby i v novozákonních dobách působily starozákonní principy vlády kdysi bohem vyvolených nad světem.

Hierarchie všech historicky reálných takzvaných «křesťanských církví», včetně hierarchie Pravoslaví v Rusku, trvají na božím vnuknutí této koncepce a kánon Nového zákona ji hlásá jménem Krista, bez jakéhokoliv opodstatnění k tomu, na věky věků jako blahý Boží Zámysl:

«Nemyslete, že jsem přišel rušit zákon nebo proroky[10]. Nepřišel jsem zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, dokud se vše nestane, nepomine jediné písmeno či jediná čárka ze zákona,», – Nový Zákon, Evangelium Sv.Matouše, kap.5, čl.17, 18.

Převážná většina duchovenstva ustupuje od diskuze o posuzování problematiky působení Bible na historii v minulosti a na politiku v současnosti. Nicméně jedinci mezi církevními autoritami docházejí k pochopení podstaty projektu. P.A.Florenský končí svůj dopis V.V.Rozanovi z 26. října 1913 těmito slovy:

«Takže otázka naší smrti je otázka dávno už zvážená osudem.

Ani slovanské proudy se «nesloučí v ruském moři», ani «nevyschnou»“, ale vše bude zaplaveno šedou záplavou advokatury, která mimochodem zalije i Talmud, i rituální vraždy.

Nu a konec konců, otázka je v jednom, věříme-li Bibli či nikoliv. (zvýrazněno námi při citaci)

Věříme-li apoštolu Pavlu či nikoliv. ( zvýrazněno námi při citaci). Izraeli je dané zaslíbení – to je fakt». A apoštol Pavel potvrzuje:

«Celý Izrael bude spasen»[11].

Ne «duchovní» Izrael, jak se utěšují duchovní seminaristé, běda – ne duchovní. Apoštol Pavel jasně mluví o «pokrevních příbuzných» a potvrzuje neměnnost všech předchozích slibů o vyvolenosti.

My – jen «tak», mimochodem. Izrael ale – stěžeň světové historie.

Taková je Vyšší Vůle. Smíříme-li se – v duši radost poslední pokory. Budeme-li urputní, odmítneme právě to křesťanství, kvůli kterému jsme se neshodli s Izraelem, t.j. opět se dostaneme pod patu Izraele. Boží zaslíbení jsou nezvratná. To my jsme «v hranicích osídlení»[12] Božích předurčení, - my, a ne oni. To jsme my – Egypťané, okrádáni, zbiti a mučeni, to jsme my, ti, u nichž jsou «hlavy chlapců rozbíjeny o kámen» - a o tomtéž proti sobě zpíváme v chrámech andělskými hlasy: «Na březích řek Babylónských sedíme a pláčeme». Pro nás jen jedna útěcha:

Ačkoliv navždy neviditelnými řetězy

Jsme přikováni k zdejším břehům

Leč tento kruh musíme vyplnit sami

Co bohové splnit nám předurčili.

Sami musíme dovršit začarovaný kruh svého podřízení Izraeli! Možná jste vy – poslední Egypťan a já – poslední Řek. A jako uštvaná zvířata se díváme na «triumf vítězů». O minutu později, o minutu dříve nás, zvířata, vezmou, možná – poslední zvířata a budou vypouštět krev pro košer maso. Ale musíme být pokorní.

Nu a opravdu, ať to vezmeš jak chceš, vychází to na stejno. Starý zákon stanoví a neustále potvrzuje sliby o vládnutí nad světem. Komu? – židům. A Nový? – Vůbec nám neříká, že vláda přechází nyní k nám, křesťanům, ale jen vyzývá trpělivě nést svůj kříž a slibuje za to spasení. Jeden Zákon protiřečí druhému. Ale ne proto, že oba říkají jedno, ale právě proto, že oba mluví jinak a to jiné je určeno různým osobám. Nu a tento hluboký a zásadní rozdíl mezi oběma Zákony, přijímaný takovou velkou osobností duchovního rozjímání, jako byl apoštol Pavel, nesnesitelně řeže a pálí naše bezkřídlé a starobylé poznání.»

(Komentáře V.V.Rozanova a odpovědi na ně od P.A.Florenského byly při citaci vypuštěny. Zveřejněno v publikaci na http://www.rusimperia.com/6_2004/vera1.html).

V tomto případě je nezbytné poukázat na tu skutečnost, že P.A.Florenskij se zabývá otázkami «věříme Bibli nebo ne?», «věříme apoštolu Pavlovi nebo ne?». Nezabývá se ale otázkou: Věříme Bohu? Pro něj je věřit Bibli a věřit Bohu totéž, i když to jsou dvě různé víry, vytvářející dvě různé religiozity (osobní a společenskou) a v návaznosti na to – dva různé způsoby života společnosti. Proto ve svých rozjímáních bezalternativně vychází pouze z kladné odpovědi na tyto otázky: věří Bibli a apoštolu Pavlovi. Touto vírou zaměňuje víru Bohu, oddělujíc se od Něj Biblí, a proto ani nezvažuje možnost podvodu či překroucení v historicky sestavené Bibli učení Jediného Zákona, daného ve své době Mojžíšem, Kristem a Mohamedem; z téže příčiny před ním nevyvstává ani otázka, zda má číst Korán a přemýšlet o smyslu těch textových rozdílů, ve kterých Korán odporuje jak textům Bible, tak i tradici výkladu života na jejím základě, vytvořené v judaismu i ve všech větvích křesťanství v jejich historicky reálné podobě.

Islám uznává fakt bohovyvoleného národa izraelitů-židů v minulosti, vysvětlujíc toto vyvolení posláním vzdělávání všech ostatních národů (nositelé Tóry), od kterého se historicky reálný judaismus odklonil[13]. Přitom Korán uznává víru i židů, i křesťanů, žijí-li v souladu s nezkreslenými prvotními Zjeveními, která položila základy každé z těchto dvou abrahamských religií[14]. Korán opakovaně zavrhuje lichvu, kterou charakterizuje jako jednu z podob satanismu[15].

Korán je proti hazardním hrám a výběru losem z jakéhokoliv důvodu, a pro střízlivost[16] [17].

Korán nabízí člověku dialog s Bohem v životě bez prostředníků[18] a oznamuje, že Láska je důsledek nezištného, bezvýhradného, bezpodmínečného a upřímného odevzdání se člověka Bohu[19]. A že posláním všech lidí je být zástupci Božími na Zemi.[20],[21]

Doplnění 21.04.2015

V jakých souvislostech s výše uvedeným je sovětská minulost

Faktická realizace marxistického projektu byla pokusem uskutečnit diktaturu judaismu nad celým ostatním lidstvem, ale bez odkazů na judaismus a jeho rasisticko-fašistickou doktrínu. Tento směr marxismu zosobnil a vedl Trockij.

Druhý směr v marxismu je bolševismus. Do r.1924 ho zosobňoval a vedl V.I.Lenin a po smrti V.I.Lenina 21.1.1924 se stal vůdcem bolševiků a zosobněním bolševismu J.V.Stalin. Máme-li hovořit o podstatě bolševismu, pak bolševismus byl fakticky zaměřen na realizaci ideálů Koránu: cíl politiky, vyhlášený bolševiky, byl vytvoření beztřídní společnosti, ve které jsou si všichni lidé rovni ve své důstojnosti a nikdo nemůže být ani otrokem, ani pánem jinému, práce je svobodná.

Toto plně koresponduje s přikázáními Koránu. Korán přímo poukazuje i na NESPRÁVNOST existence VNITROSOCIÁLNÍCH HIERARCHIÍ. «... Pojďte ke slovu rovnému pro nás i pro vás (...) že si nebude brát jeden druhého za Pána místo Boha» (3.57, česky 3.64); «... byli jste již na okraji propasti ohnivé a On vás před ní spasil. A takto vám Bůh objasňuje Svá znamení - snad budete správně vedeni. - Nechť je mezi vámi občina, jež bude vyzývat k dobrému, přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné. A takoví budou blažení.» (3:99,100, česky 3:103,104).

Dokonce jestli hovoříme o obnovení patriarchátu v Ruské pravoslavné církvi a ukončení perzekucí představitelů církve v r.1943 J.V.Stalinem, tak toto bylo provedeno:

● vůbec ne proto, aby znova obnovili kázání na téma «otroci, buďte poslušní pánům ...»[22],

● ale proto, aby byla dána šance hierarchii a věřícím Ruské pravoslavné církve vrátit se k pravému původnímu křesťanství[23], o této potřebě psal prelát, biskup Ignatij Brjančaninov již v letech 1862-1866 v poznámce «O nezbytnosti Koncilu k současnému stavu Ruské pravoslavné církve», což ignorovala monarchie Romanovců, která si podrobila hierarchii Ruské pravoslavné církve.

Tato neveřejná souvislost bolševismu v SSSR s islámem byla pociťována i některými nepřáteli bolševismu a islámu. Třeba I.L.Bunič, autor mnoha knih o utajovaných a skrývaných stránkách historie Ruska („Zlato strany“, „Tallinský přechod“ a j.), možná pro „úderné slůvko“ vyklopil frázi: «Funkce diktátora nebo imáma se v SSSR nepředpoládala» („Operace «Bouře»“, díl 2 – M.“ «Oblik»,1994, str.508).

I.L.Bunič spatřil v J.V.Stalinovi nejen diktátora, jak ho vidí mnozí zahálčiví intelektuálové, ale i imáma – duchovního vůdce v koránické kultuře, odmítající biblický projekt jako celek a jeho marxistickou modifikaci obzvlášť. Pokud je toto – historická pravda – tajná informace jednoho z muslimských sufijských řádů, pak slova písně «přichází národní válka, svatá válka (идет война народная, священная война)» získávají ještě jeden smysl: pokud je svatá válka – džihád, pak skrytý imám Stalin se postavil do čela vedení džihádu[24]. Ať se toto tvrzení „pravověrným“ muslimům líbí nebo ne, tak objektivně, máme-li soudit podle směřování politiky Stalina, byl imámem vně rituálů. Mimoto v podmínkách, kdy kultura v důsledku nejrůznějších okolností neumožňuje otevřené vyznání víry, muslim není povinen veřejně vyjevit o své příslušnosti k Bohu.

Trockij, v jehož vnímání světa nebylo místo pro Boha jako reálně existujícího subjektu – Všemohoucího, následkem čehož – z jeho úhlu pohledu – na Zemi nemohou být ani lidé, vedení Bohem, vyjádřil se ještě více odmítavě, když viděl ve Stalinovi člověka-ztělesnění Boha, přičemž ztělesnění ne Boha nějakých církví Bible, ale Boha Koránu.

«V náboženství stalinismu Stalin zaujímá místo boha se všemi jeho atributy. Není to ale křesťanský bůh, rozplývající se ve Svaté Trojici. Časy Svaté Trojice Stalin nechal daleko za sebou. Je to spíše Alláh – není Boha, kromě Boha – který naplňuje vesmír svou nekonečností. Je středem, ve kterém se vše spojuje. Je pánem tělesného i duševního světa, tvůrce a vládce. Je všemocný, velemoudrý, veledobrý a milosrdný. Jeho rozhodnutí jsou nezměřitelná. Má 99 jmen.» (L.D.Trockij „Stalin“, ve dvou svazcích, Moskva, «Terra-Terra», «Vydavatelství politické literatury», sv.2, str.165)

Ve výše uvedené citaci je významná i ta skutečnost, že L.D.Trockij, když připomíná «Svatou Trojici» a «křesťanského boha» neřekl ani slovo o rozdílech Boha Koránu, jehož Prozřetelnost pro něj personifikovala J.V.Stalina, a židovským bohem Talmudu a marxismu L.V.Bronštejna.

V minulosti tato identita ideálů bolševismu a Islámu vedla k takovým návrhům na adresu SSSR ze strany vlád řady států, ve kterých je islám tradiční náboženství: «Vy budujete komunismus, my budujeme socialismus, - tak pojďte společně budovat komunismus pod vedením Alláha». Návrhy tohoto druhu však byly pro poststalinské vedení SSSR absurdní z důvodu jejich ateistické zaslepenosti.

Vnitřní prediktor SSSR

15.8.2013 - 21.4.2015