4. Globální válka: její zdroj, strany konfliktu a jejich cíle, aktuální stav a perspektivy

O válkách · перевод (Čeština) · раздел 6 из 10

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

4. Globální válka: její zdroj, strany konfliktu a jejich cíle, aktuální stav a perspektivy

Chápání problematiky, uvedené v záhlaví, je mnohovariantní, protože je důsledkem té či oné odpovědi na otázku: Co je normální člověk a co je společnost normálních lidí? V závislosti na té nebo obsahově jiné, přímé nebo nepřímé odpovědi na tuto otázku, se vypracovává ta či ona obsahově odlišná filozofie války. Jaká konkrétně odpověď na tu otázku je životu adekvátní, je v historicky zformované kultuře obecně mimo posuzování, protože v drtivé většině případů se výchozí otázka o normě důstojnosti člověka a normální lidské společnosti nezadává v přímé formě, a odpověď na ni se dává v nezjevné podobě – mimochodem, zprostředkovaně. V panující tradici vnímání světa je ta odpověď lživá.

V našem chápání může být psychika jedince vztažena k jednomu z následujících typů:

• vše v chování je podřízeno instinktům – živočišný typ stroje psychiky;

• konflikt mezi požadavky norem kultury a instinkty je řešen v prospěch norem kultury, ale za hranice norem kultury jedinec vyjít nemůže ani tehdy, když v kultuře nejsou recepty řešení problémů, s kterými se setkává; nemůže proto, že se zříkává realizace tvůrčího potenciálu, nebo kultura a výchova tvůrčí potenciál nevyužily a potlačily – typ stroje psychiky biorobot-zombie[7];

• tvůrčí potenciál se realizuje podle principu „co chci, to si beru“ bez jakýchkoliv ohraničení mravně-etického charakteru, a pokud někdo nesouhlasí, nechť dokáže, že je silnější[8] — démonický typ stroje psychiky;

• svědomí je vrozený religiozní smysl, spojující člověka a Boha, a tvůrčí potenciál se realizuje v dialogu s Bohem pod vládou diktatury svědomí, které člověk dá sám sebe — lidský typ stroje psychiky.

• Ještě jeden typ stroje psychiky porodili lidé sami, tím že vpustili do kultury všemožné omamné prostředy (alkohol a další psychotropní látky), pod jejichž vlivem se bortí fyziologie organismu jako celku a vyšší nervové činnosti, konkrétně, což se projevuje na psychické činnosti a jejích výsledcích. Protože se při tom mění geneticky zadaná filozofie organismu člověka, je tento typ stroje psychiky nazván sníženým do protipřirozenosti, tím spíše, že v mnohých případech se formuje závislost na omamných látkách, načež se pobývání pod mocí omamných látek stává jediným a bezalternativním „smyslem života“.

Lidský a démonický typ stroje psychiky je charakterizován aktivností vůle, chápané jako schopnost podřizovat sebe samého a proud událostí vědomému záměru. Další typy stroje psychiky jsou charakterizovány buďto absencí vůle nebo jejím potlačením, ohraničeností, podřízeností vnějším subjektům a objektům.

V našem chápání je norma důstojnosti člověka – nevratně stabilní lidský typ stroje psychiky. Normální lidská společnost je společnost, ve které nevratně lidský typ stroje psychiky je dosahován všemi k začátku dospívání, charakterizovaného probuzením sexuálním instinktů.

Globální válka se vede v průběhu několika tisíciletí ohledně zavedení globální kultury lidskosti, ve které nevratně lidský typ psychiky bude vnímán všemi jako bezalternativní norma a bude garantovaně dosahován všemi k počátku dospívání.

Jako iniciátor té války vystupuje vněsociální postava – nepřítel lidského rodu, pojmenovaný v biblické tradici Satan (v koránické - Iblis). Válka se vede proti Božímu Záměru, předurčujícímu stanovení právě kultury lidskosti jako normy. Vítězsví je předurčeno lidskosti[9], ale čas jeho příchodu závisí na lidech samých.

Historicky reálné lidstvo, které nevybudovalo takovou kulturu, se samo jeví stálým generátorem války, ve které částečně vystupuje na straně Satana, a částečně koná ve svých zájmech v řečišti Záměru. Jde o to, že nelidské typy stroje psychiky, převládající ve statistice rozdělení lidí podle typů stroje psychiky, se projevují v davově-“elitární“ organizaci společnosti. Davo-“elitarismus“ je nevysychající zdroj potenciálu válek, protože:

• za prvé, díky reprodukci nových pokolení pod mocí sexuálních instinktů převyšuje porodnost možnosti ekologické niky, a zbytečné osoby podléhají zničení během vnitrodruhové konkurence, což se v životě nelidské (soudíme-li podle statistiky rozdělení podle typů stroje psychiky ve vztahu k nositelům lidského typu stroje psychiky) globální civilizace projevuje v hladu, epidemiích, válkách;

• za druhé, i v aspektu kulturologických zákonitostí libovolná davově-“elitární“ kultura je kulturou vedení nekonečných válek, protože se v ní složilo množství různých kulturních obálek realizace instinktivních programů boje za obsazení nejvyššího statusu v hierarchii osob ve stádu-smečce Homo sapiensů a za „lepší místo pod sluncem“. To je zcela analogické tomu, co probíhá ve stádu-smečce opic jen s tím rozdílem, že opice nemají technosféru a zbraně. Ti, kteří dosáhli démonického typu stroje psychiky mohou v těch procesech být adepty na vůdce a vůdci, inspirací pro vůdce (inspirátorkami – kvůli instinktivní podřízenosti muže ženě), manipulátory ve vztahu k slabším démonům a zombie, kteří na sebe vzali roli vůdců nebo pseudovůdců nižší úrovně.

Historická realita je taková, že v průběhu celé historie i v současnosti, je v té globální válce vnitrosociálním agresorem regionální civilizace Západu a její střídající se státy-vůdci: Římská říše, Svatá říše římská německého národa, Velká Británie anyní USA.

Základní zbraní války je lichva (4. priorita zobecněných prostředků řízení), posvěcená židům údajně od Boha a Bible (3. priorita zobecněných prostředků řízení), a podporovaná historicky reálným křesťanstvím, prohlásivším učení Krista o vybudování Království Božího na Zemi úsilím samotných lidí při Božím vedení za kacířství (nazývané chiliasmus (řec.) či millenarismus (lat.)) navzdory přímým slovům Krista v motlitbě „Otče náš“: „Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.“

Regionální civilizace se navzájem odlišují ne způsobem života (technosférou, sociální organizací atd.), ale těmi ideály, které každá z nich nese skrz věky.

Pokud to srovnáme s typy stroje psychiky, pak:

• ideál Západu je společnost biorobotů, naprogramovaných platnými zákony, řízených korporací démonů;

• ideál mnohonárodnostní Ruské civilizace je spravedlivost, přičemž ne právně sepsaná těmi či oněmi pozemskými vládci, ale nadpozemská, pramenící z té skutečnosti, že všichni ve společnosti jsou dlužni žít pod vládou diktatury svědomí.

Ty ideály jsou navzájem neslučitelné, v důsledku čehož je konflikt Západu a Rusi nekompromisní. Právě z tohoto důvodu měl car Alexandr III. pravdu, když prohlásil: „Rusko má jen dva věrné spojence – armádu a námořnictvo.“ Ale v naší době je to málo: je nutná celokulturní převaha.

Všechny výhrady, vyjadřované Západem po celou památnou historii ve vztazích s Rusí-SSSR-Ruskem, jsou kamufláž, skrývající tu nekompromisnost konfliktu ideálů a skutečné příčiny mnohasetleté agresivity Západu jako celku i jeho jednotlivých států ve vztahu k Rusku.

Bohužel, kvůli davově-“elitárnímu“ charakteru společnosti na Rusi posledních tisíc let, domácí vládnoucí „elita“ v mnoha historických případech rodila „pátou kolonu“ - sociální skupinu zrádců, realizujících ideologickou, státní i hospodářskou moc namířenou proti zájmům rozvoje Ruska v řečišti Záměru. Právě odtud pramení i perestrojka, i reakce mnohých obyvatel na politiku obrození Ruska v roli suverénní velmoci a nového operátora globální politiky[10], jehož projekt globalizace znemožňuje možnost realizace projektu globalizace, realizovaného kurátory Západu během posledních více než dvou a půl tisíce let.

Další regionální civilizace (védická, včetně buddhistické a šintoistické větve, africká, muslimská, latinskoamerická) nemají své projekty globalizace, ale jsou potenciálními spojenci Ruska ve vykořenění projektu globalizace, uskutečňovaného Západem[11]. Ve světle toho získává zvláštní globální význam politika Ruska ve vztahu k státům-členům Eurasijského ekonomického prostranství, Šanghajské organizace spolupráce, BRICS.

Uskutečňování projektu globalizace Západem se během historie nejedenkrát dostávalo do krize z různých vnějších (vznik muslimské civilizace, války čchingizidů) a vnitřních příčin (templářský řád přestal poslouchat, z tohoto důvodu ho museli kurátoři projektu likvidovat).

Další krize je spojena s rozvojem kapitalismu na osnově liberálně-tržního ekonomického modelu. Je generátorem vnitrospolečenského napětí a biosférně-sociální ekologické krize, která nabyla globálního měřítka. Zákulisní vládci Západu se pokoušeli profylaktovat rozvoj té krize, protože její rozvoj představuje nebezpečí i pro ně samé (na národy a kvalitu jejich života kašlou), za čímž účelem ještě v polovině 19. století vytvořili a začali aktivně šířit marxismus – imitaci učení o vybudování společnosti všeobecné svobody a spravedlivosti v globálním měřítku. Ale projekt zkrachoval, ve mnohém díky Rusku.

Nejdříve Lenin trval na uzavření potupného Brest-litevského míru, což vedlo k uvolnění revoluční situace v Evropě (včetně Velké británie[12]), díky čemuž se světová „socialistická“ marxistická revoluce 20. let neuskutečnila. Proto zákulisní hráči globální politiky museli z jedné strany podpořit Stalina s jeho koncepcí vybudování socialismu v jedné samostatně vzaté zemi, a z druhé – organizovat „velkou krizi“ let 1929 – 1930 a dovolit Velké Británii organizovat druhou světovou válku 20. století, během níž marxistický pseudosocialismus získal světovou autoritu a Britská koloniální říše, založená na idejích a politické praxi buržoazního liberalismu, zanikla.

V tom jevu (zánik Britské říše) je určité varování nové, Americké říši, vybudované na principech odlišných od principů budování Britské koloniální říše. Podstata varování: buržoazní liberalismus v libovolné podobě musí být ukončen, načež musí následovat přeformátování světa. Kredit důvěry na „Pax Americana“ byl nepsaně vydán už za Roosevelta na politiku realizace konvergence dvou systémů, avšak USA ho neospravedlnily a budou potrestány, jako byla potrestána i Britská říše.

Perspektivy dalšího přeformátování světa na principech konvergence dvou systémů zbortili buržoazní liberálové: prezident USA F.D.Roosevelt, který směřoval k dlouhodobé spolupráci se SSSR, s cílem zdokonalování obou společností a zlepšení života všeho lidstva, byl zavražděn, a liberál-fašista W.Churchill pronesl „Fultonskou řeč“, která znamenala počátek „studené války“ sociálních systémů, založených na idejích buržoazního liberalismu a marxismu-leninismu.

V dovršení všeho Stalin půl roku před svým zavražděním vynesl smrtelný ortel marxismu: v práci „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“ přímo poukázal na metrologickou nesoudržnost (tj. nevědeckost) marxistické politické ekonomie. A protože ta byla představována společnosti jako produkt metodologie poznání dialektického materialismu (1. priorita zobecněných prostředků řízení), pak tím samým Stalin zároveň vynesl i smrtelný ortel dialektickému materialismu a marxismu celkově.

Aby to nikdo nepochopil, a SSSR jako stát směřující od fiktivní k reálné svobodě a demokracii, padl, bylo ideové dědictví Stalina odstraněno v SSSR z obecného dosahu ve všech knihovnách a přestalo být studováno ve vzdělávacím systému, zatímco v USA bylo dokončeno vydání jeho sebraných spisů, a ty byly studovány „sovětology“ pro to, aby USA mohly efektivněji škodit SSSR a se znalostí věci ho přivést ke krachu.

Ve výsledku se marxismus nemohl stát ideologií celosvětového státu, nemohl potlačit závody ve spotřebě beze smyslu a vykořenit buržoazní liberalismus, v důsledku čehož problém vyostření biosférně-socialní ekologické krize zůstal neřešený i počátkem 21. století. Ale globální nadstátní a nadnárodní moc se nevzdala řešení toho problému a pokračuje v jeho řešení, ale už jinými prostředky, o čemž bude řeč dále.

Marxismus je nástroj-pokus řešení toho problému sociokulturními prostředky (operování objektivními zákonitostmi bytí lidské společnosti 4. a 5. kategorie). Pokud to operování nedovolilo zakulisním vládcům globální politiky dosáhnout cíle vykořenění buržoazního liberalismu, co jim zbývá za možnosti? – jen aktivovat mocnější likvidační faktory. Těmi je aktivizace biologických zákonitostí (1. a 2. kategorie) a také etických (3. kategorie) ve směru, vedoucím k biologické degradaci společností nositelů pro ně nepřijatelné buržoazně-liberální kultury.

Biologické vymření nositelů nepřijatelné kultury má očistit území od původních obyvatel, což dovolí přemístit na jejich místo kulturně odlišné obyvatelstvo z jiných oblastí planety, a následně na jeho základě vytvořit sociální systém s jinou kulturou, která bude odpovídat cílům kurátorů globální války proti lidstvu[13]. Právě v důsledku úspěšného použití této technologie je Evropa vůbec ne náhodně zaplavena uprchlíky z Afriky a Asie, a podíl původních obyvatel se progresivně zmenšuje, protože přišelci se rozmnožují rychleji. Závěrečná etapa projektu „de-evropeizace“ Evropy (a následně i severní Ameriky) je odmodelována v sociálním experimentu „Odtržení Kosovského kraje od Srbska“.

Právě z tohoto důvodu byla s cílem realizace této politické technologie ve všech státech, kde vládne ideologie buržoazního liberalismu (3. priorita zobecněných prostředků řízení), provedena transformace morálně-etických sociokulturních norem buržoazního liberalismu:

• pokud na úsvitu kapitalismu byl buržoazní liberalismus svým způsobem morální (kult rodiny, odmítání rozvratu a sexuálních úchylek, pracovní etika a kult práce, umělecká tvorba je realistická),

• pak počátkem 60. let 20. století ve všech státech Západu nastartovala demoralizace buržoazního liberalismu, což se projevilo v demontáži institutu rodiny, pozvednutí sexuálních úchylek a narkotik do stavu sociokulturní normy atd. (hippies, sexuální revoluce, rocková „hudba“, pseudoumělecká tvorba, vyrábění „lumpenu“ pomocí programů sociální pomoci atd.) a našla své sociálně filozofické vyjádření v nyní fungující západní „koncepci lidských práv“ a jejím právním zabezpečení.

Po krachu SSSR se ta demoralizace začala zavádět i v postsovětských státech, především v Rusku a na Ukrajině, protože civilizační ideály Rusi jsou stejně jako dříve nepřijatelné pro zákulisní majitele Západu, tím více po „stalinských zločinech“[14].

U nás se koncepce demoralizace obyvatelstva pod záminkou šíření západní „koncepce lidských práv“ do „zaostalého“ Ruska doplňuje propagandou alkoholického způsobu života jako údajně neodstranitelné a fundamentální komponenty Ruské kultury a teze „dokud země pije, je neporazitelná“. Aktivisté a lokální kurátoři procesu demoralizace – mravního rozpadu společnosti – jsou přívrženci idejí buržoazního liberalismu, aktivní v sféře politiky, médií, sféře umění, ve vzdělávacím systému.

Takové jsou k tomuto okamžiku závěry boje kurátorů buržoazního liberalismu se směřováním národů Rusi ke kultuře lidskosti. Na jejich základě je možné udělat určité závěry.

Pokud budeme z pozic DVTR zkoumat historii nynější globální civilizace, vyvstane tato jako globální válka za zabránění lidem stát se Lidmi, která probíhá ve formě realizace biblického projektu globalizace, jehož nositelem a uskutečňovatelem je regionální civilizace, pojmenovaná Západ. Kurátoři té války – kurátoři biblického projektu globalizace – své vlastní zdroje nemají, proto vedou války na základě principu „rozděl a panuj“:

• využívaje zdroje regionálních civilizací planety a kulturně odlišných společností ve svých cílech na základě principu "každý v míře svého chápání pracuje na sebe, a v míře nechápání na ty, kdo chápou více";

• využívaje odlišnosti civilizačních ideálů;

• formuje (skrz cílevědomou modifikaci kultury) aktuální politické zájmy sociálních skupin a států;

• a spouštěje procesy samořízení lokálních a světových válek v automatickém režimu, který je možný z jejich strany regulovat v určitých cílech skrz veřejné instituty různého druhu a společenské (včetně mezinárodních) otevřené a tajné organizace.

V současnosti jsou aktivní následující fronty jimi organizované globální války, charakterizované v tabulce níže:

Objekt agrese a instrument agrese

Regionální civilizace Západu, založená na idejích buržoazního liberalismu a její lídr-stát – USA.

V minulosti instrumentem agrese vystupoval SSSR, nyní Rusko, a také muslimská regionální civilizace, Čína a Japonsko.

Příčina agrese

Závody nesmyslné spotřeby jako generátor biosférně-sociální ekologické globální krize, která je generátorem katastrofy nynější biosféry.

Cíle agrese

V měkké variantě – modifikace kultury na základě myšlenek koncepce „konvergence“, ve výsledku čehož má vzniknout nějaká společnost, obsahující hodnoty marxistického pseudosocialismu a buržoazní demokracie, ale osvobozená od jejich defektů, ale při nepřipuštění vybudování kultury lidskosti.

V tvrdé variantě — genocidu původních obyvatel s jeho následnou záměnou imigranty a realizace myšlenek „konvergence“ na nové etnické bázi.

Objekt agrese a instrument agrese

Rusko – stát mnohonárodnostní Ruské civilizace.

Nástroj agrese – Západ a prozápadní sociální vrstvy v Rusku, a také - extremistické pseudoislámské síly jak na území Ruska, tak i jinde na světě.

Příčina agrese

Civilizační ideál společnosti, ve které všichni žijí pod vládou diktatury svědomí.

Cíle agrese

V měkké variantě – rozdělení na množství suverénních států podle etnického příznaku a v souladu s hranicemi hospodářských komplexů, předaných pod správu TNK, a „eurointegrace“ všeho toho s následným vybudováním nové kultury na základě zavedení „obecných lidských hodnot“ a koncepce „konvergence“.

V tvrdé variantě – genocida a kolonizace imigranty s následnou realizací koncepce „konvergence“ na nové etnické bázi.

Realita je taková, že měkkou variantu se během perestrojky a reforem 90. let realizovat nepodařilo, v důsledku čehož je na řadě pokus realizace tvrdé varianty. Počátek toho pokusu je majdan na Ukrajině a změna režimu v roce 2014 a zavedení sankcí proti Rusku, motivovaných jeho pozicí v maloruské otázce a ohledně Krymu.

Objekt agrese a instrument agrese

Muslimská regionální civilizace.

Nástroj agrese – regionální civilizace Západu, Rusko, Čína, Japonsko.

Příčina agrese

Charakteristika lichvy v Koránu jako formy satanismu, což vylučuje plnohodnotnou integraci muslimského regionu planety do biblického projektu globalizace.
Koránická nabídka lidem žít ve společnosti bez panování jedněch nad druhými na základě dialogu každého z nich s Bohem, což je jen jiná formulace ideálů Ruské mnohonárodnostní civilizace – život pod vládou diktatury svědomí.

Cíle agrese

Měkká varianta – dekoránizace kultury, podobná denacifikaci Německa po druhé světové válce (pokusy realizovat ji byly v Turecku v době Ataturka a nyní se dějí v Íránu a Iráku).

Tvrdá varianta – genocida. Scénář vytvoření Chalifátu, pretendujícího stát se celosvětovým, s jeho následným zničením (podmíněným neschopností pod nadvládou šariátu překonat technologickou závislost na Západu), následná dekoránizace kultury a zničení „muslimských fanatiků“[15].

Do tabulky není zahrnuta řada zemí. Příčina je v tom, že:

• K Indii, Číně, Japonsku nemají organizátoři globální války zvláštní výhrady, protože modifikace védické kultury tam panující podporují vnitrosociální hierarchii osobností a vylučují tím samým ze života společnosti diktaturu svědomí, zavazujíce lidi k disciplíně na základě korporativní etiky v rámci hierarchie osobností.

• Afrika je hlavním způsobem rezervoár "etnografického materiálu" pro realizaci budoucích politických projektů po vyčištění území poražených nepřátel při tvrdé variantě.

• Latinská Amerika (vše na jih od USA) je pod ideovou nadvládou Západu v té či oné ideologické formě (3. priorita zobecněných prostředků řízení) a nějaké vlastní civilizační ideály neohlašuje, a ideály předkolumbovských dob si nepamatuje, nebo nejsou použitelné v nynějších podmínkách a blízké perspektivě. Vlastní projekt globalizace nemá: ačkoliv odmítá západní model života, nihilismus není tvořivá síla a jen destruktivní, což zabezpečuje zapojení Latinské Ameriky v řešení úkolů vykořenění v globálním měřítku buržoazního liberalismu.

Vzájemné výhrady regionálních civilizací a k nim patřících států pramení z odlišnosti ideálů a jim odpovídajících zájmů, jejichž určitá část se uměle fabrikuje, včetně zvenku, kvůli dosažení těch či oněch cílů v oddělených válkách této globální války.

Celkově je to podobné na „mnohostranné šachy“ (na velké desce-mnohoúhelníku, při počtu hráčů a barev figur více než dvou: na fotografii je jedna z variant, trojstranné šachy), ve kterých každým hráčem, jakoby vedoucím výlučně svou hru, manipuluje organizátor hry jako celku, o jehož existenci hráči nemají podezření (což je jeden z výsledků manipulace jimi v minulosti).