Moc na Rusi: možnosti nevyužité a možnosti aktuální
«О aktuální situaci» č.4 (111) Moc na Rusi: možnosti nevyužité a možnosti aktuální · перевод (Čeština) · раздел 3 из 6
Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.
Moc na Rusi: možnosti nevyužité a možnosti aktuální
Paměti Alexandra III. - člověka i státníka
- listopadu 2014 uběhne 120 let ode dne smrti imperátora Alexandra III. V sovětské době ho oficiální historická věda představovala jako tupého reakcionáře, který to přeháněl s alkoholem. Upomínala ho tak, aby byl předrevoluční vtip "stojí na náměstí bedna, na bedně hroch, na hrochu pitomec, na pitomci čepice, na čepici kříž, a kdo uhádne, ten si posedí v chládku" přijímán jako adekvátní hodnocení osobnosti imperátora a období jeho vlády.
V dorevoluční době se o něm taktéž mnoho nepsalo, protože, za prvé, podle měřítek historie uběhlo teprve málo času, aby historikové stihli zformovat názor, a za druhé, podle hodnocení těch, kdo žil v období vlády Alexandra III. i jeho následníka - posledního cara Nikolaje II, bylo srovnání ne ve prospěch Nikolaje II. Vše-vypovídající je odpověď Sergeje J. Witte (1849-1915) na otázku, co dělat pro záchranu Ruska? (epizoda se odehrála během revoluce 1905-1907, krátce po zveřejnění manifestu 17.10.1905) - Witte ukázal na portrét Alexandra III., visící v jeho pracovně, a řekl: "Oživte ho."[1] A v hodnocení podobného druhu nebyl Witte sám. Psát během doby panování Nikolaje II. pravdu o jeho otci tedy nebylo vzhledem k Nikolaji II. loajální.
V postsovětské době mají představitelé historické vědy také důležitější věci na práci, než analyzovat události doby Alexandra III. a jejich následky[2], které nicméně historie nevyřešila do současnosti: konkrétně, domácí politici a publicisté čas od času vzpomínají Lenina a nějakou "kuchařku" a přou se na téma, zda se má "kuchařka" učit řídit stát nebo ne.
Ve skutečnosti panování Alexandra III. ani on sám nezasluhují jak idealizaci a vychvalování, tak opak. Historie vyžaduje vědění a chápání toho, co se odehrálo, s jakými cíly a z jakých příčin, a jaké následky proběhlé události zanechaly potomkům. Je to nutné pro identifikaci a překonání problémů, vytvořených v minulosti: "Minulost je nutné znát nikoliv proto, že se odehrála, ale proto, že když minula, neuměla "neutralizovat své následky"" (Klučevský). Pokud vycházet z tohoto principu, panování Alexandra III. bylo velikým - velikým jak svými úspěchy (například 25% železnic, existujících na území SSSR k roku 1991, bylo vybudováno v období jeho vlády, a v roce 1891 byl položen základní kámen transsibiřské magistrály, která byla dokončena už po jeho smrti v roce 1903) a plány pro budoucnost (vytvoření Severní flotily a jeho hlavní základny v místě, kde je dnes Murmansk), tak i chybami strategického charakteru, majícími katastrofické následky (výnos o "kuchařčiných dětech" a neadekvátnost následníka trůnu v roli hlavy státu).
Alexandr byl druhým synem imperátora Alexandra II. K nástupu na trůn logicky připravovali jeho staršího bratra - careviče Nikolaje Alexandroviče. Nicméně v ten v roce 1865 onemocněl a zemřel ve věku 22 let, v důsledku čehož se ve věku 20 let stal Alexandr následníkem trůnu, jsa fakticky už zformovanou osobností. V důsledku toho se musel mnohému učit znova, protože učební programy pro následníka trůnu a nenásledníky se lišily i v rámci carské rodiny. Alexandr III. přijal trůn také neočekávaně, když byl v roce 1881 další atentát na jeho otce korunován úspěchem (1.3.1881).
Ze svědectví těch, kdo s ním pracoval, Alexandr III., když se stal hlavou státu, si uvědomoval, že k nesení vyšší státní moci není plně připraven, ale s ohledem na okolnosti je služba Rusku právě jeho úkolem. A uvědomění si toho faktu se otisklo na jeho panování i osobním životě. Projevilo se to v tom, že samoděržaví (autokracie) považoval za bezalternativní formu vlády pro Rusko. Tomu odpovídaje, 30. dubna 1881 byl publikován Manifest o nedotknutelnosti samoděržaví. V něm stálo:
"... při veliké NAŠÍ lítosti Hlas Boží přikazuje NÁM vstoupit bodře do díla Vládnutí, v opoře na Boží zámysl, s vírou v sílu a pravdu Samoděržavné moci, kterou jsme MY povoláni utvrdit a ochránit dle blaha národního od všelijakých do něj zásahů." Manifest vyzýval "všechny věrné poddané sloužit vírou a pravdou k vykořenění pobuřujícího rouhačství, zostuzujícího Ruskou zemi, - k upevnění víry a mravnosti, - k dobré výchově dětí, - k vykořenění nepravdy a krádeží, - k navedení pořádku a pravdy v činnosti všech orgánů."
Autorem manifestu byl K.P.Pobedonoscev (1827-1907), ale Alexandr III. bezpochyby byl k textu solidární, tj. nepodepsal jen papír, který mu donesli, bez toho, aniž by se na něj podíval.
Pokud pod samoděržavím chápat realizaci plné funkce řízení ve státním řízení, to monarchie je jen jedna z možných forem realizace samoděržaví. V tomto smyslu mohou být autokratickými i více či méně demokratické republiky, i vědomě nedemokratické diktatury; ale autokratickými mohou i nebýt - jak monarchie, tak republiky, tak diktatury.
Vládnutí Alexandra III. bylo skutečně autokratickým, ale nebylo ani hloupým, ani podřízeným systému manipulování zemí zvenku, což je charakteristické pro mnohé jak demokratické, tak autoritářské a totalitární režimy. Samoděržaví Alexandra III. se projevovalo v tom, že výlučně na sobě ponechal tíhu povinností (a ne práva): 1) stanovování politických cílů, 2) přijímání rozhodnutí o cestách jejich realizace a 3) celkovou kontrolu za uváděním přijatých rozhodnutí do života. To se týkalo i kádrové politiky.
Jeho vládnutí je jedním z nemnohých období v historii Ruska, kdy profesionalita, kompetentnost a osobní čest a integrita byla reálně a systematicky požadována vyšší státní mocí - natolik, nakolik to dovolovalo vzdělání a chápání světa samotného Alexandra III., etické kvality jeho nejbližšího okolí a statistika stýkání se se zbytkem společnosti.
Příkladem tomu je i kariéra S.J.Witte při vládnutí Alexandra III.[3]
S uvědoměním, že ho nepřipravovali na vládnutí, měl za to, že jsou lidé, kteří mnohé aspekty života a politiky znají lépe, než on sám. Proto pro úspěch jeho vládnutí je jeho povinnost dozvědět se jejich mínění v těch otázkách, které považuje za aktuální. V důsledku takového vztahu k sobě samému a k dílu bylo možné bez rizika ztráty kariéry či pozice vyjádřit nahlas své mínění, i když bylo v přímém protikladu k carskému: bylo třeba jedno - motivace, tj. svůj názor nějak podložit, vyargumentovat. A Alexandr III. byl schopen přehodnotit svůj pohled, vniknout v podstatu názorů profesionálů, kteří s ním nesouhlasili. Ve vztazích s lidmi byl čestný, tj. bylo možné mu věřit a důvěřovat a spolehnout se na něj. Právě to udělalo jeho vládnutí jedním z nejúspěšnějších v ekonomickém rozvoji země a jejím zahraničněpolitickém postavení: "Celkově máme jen dva spojence - rád opakoval svým ministrům - naši armádu a flotilu. Všichni ostatní nás při první příležitosti zradí.[4]" Ale státník, který pronášel tato slova, neustále potvrzována předcházející i následnou historií, získal ještě za života přívlastek mírotvorce, protože v důsledku pozice, zaujaté Ruskem po jeho vůli, se neuskutečnilo několik vojenských konfliktů na hraně vypuknutí (konkrétně např. v roce 1887 Německo pochopilo, že Rusko mu nedovolí opět rozdrtit Francii).
Zneužívání moci, nekompetentnost úředníků za jeho vládnutí také měly místo, ale když svědectví o tom Alexandrovi došly, takoví úředníci byli propouštěni. Jeden z příkladů tohoto druhu je odvolání A.A.Abazy (1821-1895) v roce 1892. V letech 1884 - 1892 Abaza vykonával funkci předsedy oddělení ekonomie Státní rady, kromě toho byl v letech 1890-1892 předsedou Komise financí. V roce 1892, znaje díky svému postavení o plánu ministerstva financí devalvovat rubl, spekuloval svými vlastními prostředky na burze, a nechávaje si toto tajemství pro sebe, zatáhl do spekulací i bankovní dům Rafalovičů (židovský klan, který přijal pravoslaví), který předčasně vycouval a dostal se do insolvence, zatímco Abaza hrál až do konce a vyhrál kolem 900.000 rublů[5].
Když se o tom car dozvěděl, byla organizována vyšetřovací komise. Abaza poté napsal carovi kajícný dopis, kde prosil o prominutí a sliboval více na burze nehrát. Ale několik let předtím už Abaza sliboval to samé. Alexandr III. objasnil svou pozici, když o tom vyprávěl S.J.Wittemu: "Zde přísahá mi, že to nikdy více neudělá, věřil bych mu, protože Abaza je v podstatě velmi užitečný muž, velmi chytrý a inteligentní, uvěřil bych mu, kdyby přísahal poprvé, ale teď mu nemůžu věřit, protože když mě někdo oklame jednou, podruhé už mu neuvěřím."[6] Následně byl A.A.Abaza uvolněn ze všech postů, ačkoliv nebyl přistižen ani při korupci, ani při zpronevěře, a spekulace na burze na změnu kurzu rublu nebylo činností, kterou by postihovaly tehdejší zákony; nemluvě už o tom, že de facto Abaza svými spekulacemi s vlastními prostředky pomáhal státu dosáhnout vytyčeného měnového cíle.
Kromě toho princip "Rusko má pouze dva věrné spojence - armádu a námořnictvo" nebyl prázdnými slovy. K roku 1894 se Rusko zotavilo z výsledku válek třetí čtvrtiny 19. století a připravovalo se vstoupit do nové etapy svého rozvoje. Politika rozvoje vojenské moci Ruska zformovaná v poslední roky vlády Alexandra III. předpokládala stavbu oceánské flotily, jejíž hlavní základna by byla na Kolském poloostrově, na místě dnešního Murmansku. Bylo plánováno ji spojit s Petrohradem sítí železničních cest, z nichž hlavní tah měl být dvoukolejná dráha (ještě v 80. letech 20. století byla železnice mezi Leningradem a Murmanskem jednokolejná). Po smrti Alexandra III. byly nahromaděné prostředky, určené pro realizaci tohoto projektu, vyplýtvány na vybudování mořské základny v Libavě (nyní Liepāja v Litvě), která se ukázala jako nevýznamná v obou světových válkách 20. století a v době míru postupně skomírala až do krachu Sovětského svazu. Přístav na místě dnešního Murmansku naopak musel být postaven v urychleném režimu už během 1. světové války.
Kromě toho během vlády Alexandra III. Persie (nyní Írán) nabídla Rusku koncesi na stavbu železnic, který měla spojovat ruskou železniční síť s perskou, až do Perského zálivu[7].
Ty dva projekty a stavba Transsibiřské magistrály, také začaté během vlády Alexandra III., byly ve své podstatě namířeny na vytvoření ekonomické a vojensko-technické základny realizace ruského projektu globalizace, alternativního projektu globalizace, jehož vykonavatelem (ale ne plánovačem a tvůrcem) se stala Velká Británie už v 18. století, a z první poloviny 20. století koalice USA-Velká Británie.
Pokud význam budování infrastrukturních objektů, včetně těch na území spojeneckých a potenciálně spojeneckých zemí, pro upevnění vojenskopolitické situace vlastní země na světové aréně byla pochopitelná většině, to role odmítnutí stavby vojenské základny v oblasti dnešního Murmansku za vlády Nikolaje II, a budování oceánské flotily, pro historii 20. století je dodnes historiky nepochopena. Nicméně to bylo politické rozhodnutí, které v případě realizace mohlo změnit nejen následující historii Ruska, ale i osud celého světa. Jde o to, že do poloviny 70. let 20. století byl vojensko-technický úkol "zabránit ruské flotile operovat ze základny na Kolském poloostrově v oblasti Atlantického oceánu" neřešitelný ani pro Velkou Británii (do poloviny 20. století), ani pro USA a blok NATO jako celek (od druhé poloviny 20. století)[8]: jeho řešení nebylo umožněno ani úrovní rozvoje techniky, ani ekonomickou silou daných států. Základna plnocenné ruské oceánské flotily (odpovídající době) v této oblasti by garantovala katastrofu mořského transportu Británie a jejích spojenců v případě konfliktu s Ruskem, což by vylučovalo možnost realizace vojenských scénářů typu "krymské války" 1853-56 a rusko-turecké války 1877-78. Jsou důvody domnívat se, že v případě realizace politiky rozvoje Alexandra III. po jeho smrti, by byl osvojován i Přímořský kraj, Sachalin a Kamčatka, což by dovolilo udržet a podporovat konstruktivní vztahy s Japonskem, protože rusko-japonská válka byla přímým důsledkem vtržení Ruska za vlády Nikolaje II. do sféry kolonizátorských zájmů Japonska, nepodloženého ze strany Ruska odpovídající vojensko-ekonomickou silou.
Realizace politického kurzu Alexandra III., pokud by byl podpořen růstem vojensko-ekonomické moci a kulturním rozvojem Ruska, by mohl udělat nemožnými obě světové války 20. století v důsledku principu "nepřijatelných ztrát", na kterém stála mírová existence SSSR a NATO po zakončení druhé světové války v reálné historii.
Nicméně v roce 1894 ve věku 49 let Alexandr III. zemřel, a Nikolaj II., který nastoupil po něm, za méně než 10 let svého vládnutí neproduktivně utratil potenciál rozvoje země, vytvořený jeho otcem, a za méně než čtvrt století přivedl říši ke krachu a dynastii k zániku.
● V ateistickém chápání světa (zvláště se to týká přesvědčených "mraksistů") je to vše historická danost, když skrz řetěz náhod prošlapuje cestu nějaká zákonitost.
Ale ateisté (a "mraksisté" zvláště) si nepokládají další otázky, které je na místě položit:
Proč se během několika posledních staletí "britské koruně" výjimečně daří, a ruské říši se z větší části nedaří?
Jaké zákonitosti jsou vyjádřeny v rozdílech obou řetězů náhod, spojených s tím "dařením" a "nedařením"?[9]
● V religiózním chápání světa jsou nevyhnutelné otázky:
Proč Bůh (tj. s jakými cíly) rozhodl tak, že starší bratr budoucího imperátora Alexandra III. - carevič Nikolaj Alexandrovič - zemřel v mladém věku?
Proč Alexandr III., který pracoval na blahé perspektivy rozvoje Ruska a světa, zemřel na vrcholu svých sil, a motlitby mnohých (včetně nyní svatého Jana Kronštadtského, o kterém současníci píší, že po jeho motlitbách Bůh v řadě případů křísil mrtvé[10]) pro jeho uzdravení a dlouhé vládnutí se ukázaly marnými?
V důsledku jakých příčin přivedlo vládnutí Nikolaje II. stát ke katastrofě a dynastii k zániku?
Ze všeho nejjednodušší je odpovědět na poslední otázku. Jak je zřejmé ze vzpomínek těch, kdo osobně dobře znal Nikolaje II. a měl s ním pracovní kontakty[11], Nikolaj II. se velmi často (fakticky - systematicky) stával obětí vnucování názorů svých "věrných služebníků", které odrážely apoliticko-nezodpovědné čistě obchodní zištné cíle těch či oněch "elitářských" skupin nebo politické zájmy profrancouzských, proanglických, proněmeckých a dalších politických "elitářských" stran, které byly odtrženy od reality každodenního života ruského národa.
Usilování "elity" manipulovat carem, to je to, co tvrdě a nekompromisně potíral Ivan Hrozný; a co svým způsobem měkce, ale neméně rozhodně potíral i Alexandr III.[12]
Protože Nikolaj II. se k tomu ukázal nezpůsobilým, jeho vládnutí se dá charakterizovat starořímským rčením: Ten, kdo neví, do jakého přístavu pluje, nemá nikdy vítr v zádech.
Tj. samoděržaví (pokud pod tím termínem chápat schopnost státu realizovat plnou funkci řízení) v Rusku padlo se smrtí Alexandra III. a bylo nepřítomno do 30. let 20. století, kdy byla moc v SSSR mnohými charakterizována jako "diktatura Stalina".
Politika v době vlády Nikolaje II. se stala vnitřně konfliktní, počínaje etapou stanovování cílů, pokud srovnávat s plnou funkcí řízení. Mezi nejkřiklavější případy patří:
● kauza lesních koncesí na řece Jalu v Korei, která se stala později jedním z důvodů rusko-japonské války;
● podepsání spojenecké rusko-německé smlouvy při osobním setkání s Vilémem II. na palubě jachty "Polární hvězda" poblíž ostrova Bjorke 11/24. června 1905 a selhání uvedení té smlouvy do života v průběhu čtyř následujících měsíců Nikolajem II. pod tlakem předsedy komise ministrů S.J.Witteho[13], ministra zahraničí Lamsdorfa a velkovévody Nikolaje Nikolajeviče[14].
Negativní vzpomínky Viléma II. na tuto událost se nemohly neodrazit na důvěře Berlína k politice Ruska a ujištěním Nikolaje II. o tom, že Ruskem prováděná mobilizace neznamená automatický začátek vojenských akcí proti Německu a Rakousku-Uhersku v létě 1914, kdy byly dělány pokusy mírovou cestou normalizovat vyostřené vztahy Rakouska-Uherska a Srbska kvůli atentátu Gavrily Principa na následníka trůnu Ferdinanda.
Situace Ruska byla zhoršena tím, že Nikolaj II. byl psychologicky závislý na své ženě Alexandře Fjodorovně, přičemž Alexandr III. byl od začátku proti tomuto sňatku a svolil k němu div ne na smrtelné posteli. V dětství princezna Alice mnoho času strávila na dvoře její oblíbené babičky - britské královny Viktorie. A díky od ní získané výchově, pokud soudit podle politiky Ruska za vlády Nikolaje II., ona v režimu "bojového biorobota" sehrála v Rusku roli britského agenta vlivu. Právě kvůli této hlubinně-psychologické příčině vzájemných vztahů carských manželů se Rusko pod nominální vládou Nikolaje II. zřeklo politického kurzu, na který ho nasměroval Alexandr III., a místo oceánské flotily a systému jejího zabezpečení na Kolském poloostrově, což by mohlo garantovat rozvoj země v mírových podmínkách během celého 20. století, byla vybudována marná Libava a Port-Artur a Rusko "zakoplo" o dvě zhoubné války za realizaci globálně politických zájmů Britské říše a jejích nebritských pánů.
Avšak ani domácí, ani zahraniční historikové nepostřehli změnu politického kurzu Ruské říše a první roky vlády Nikolaje II: v učebnicích historie o tom není ani slovo.
Politika Nikolaje II. je zjevnou demonstrací faktu, že, bohužel, Alexandr III. neuspěl ve výchově následníka jakožto pokračovatele a garanta ruského projektu globalizace, který on započal, ačkoliv si toho možná sám nebyl úplně vědom. Ale geopolitičtí protivníci Ruska perspektivy jeho politiky vnímali jasně a postarali se o to, aby se nestaly realitou. Pokud mluvit o vnitřní politice třech posledních carů[15], ve výsledku třech chyb třech posledních imperátorů byly uzavřeny možnosti realizace evolučního scénáře společensky-politického rozvoje v Rusku, který celkově už skoro 150 (od období Meidži - 1868) úspěšně let realizuje Japonsko, přičemž nemá na svém území přírodní bohatství, kterými disponuje Rusko.
Srovnání vnitropolitického života Ruské říše s vnitropolitickým životem Německé říše, Japonska a dalších průmyslově rozvinutých zemí v poslední třetině 19. - počátku 20. století ukazuje, že zostření třídních antagonizmů v Rusku a dozrávání v něm dvou revolučních situací bylo reálně způsobeno zejména vlastním státním řízením v Rusku.
Hlavní příčina toho je spojena se zvláštnostmi architektury struktur státnosti Ruské říše v aspektu její schopnosti nést plnou funkci řízení, tj. schopnosti realizovat samoděržaví de-facto, a ne de-iure.
V manažerském osmyslení politiky a historie vyzývá zájem, jak jsou specializovány orgány státní moci a jak jsou navzájem propojeny, protože jejich funkční specializace a komutace určuje, zdali je státnost schopná nést plnou funkci řízení, nebo ne. Obrátíme se k historii a podíváme se na architekturu státnosti Egypta epochy faraonů, zobrazenou na schématu č. 1.
Vyšší žrečestvo Egypta bylo představenou dvěma skupinami po deseti lidech v čele s vrchním 11. zřecem v každé skupině. Jedna skupina se nazývala "desítka severu", druhá "desítka jihu". Vyšší žrečestvo celkově se nazývalo "hierofanti". Smysl toho termínu je "čtoucí osud" nebo "znající budoucnost"[16]. Jim byl podřízen "Dům života" - vyšší vědecko-výzkumná struktura země, která na první žádost obstarávala vše nutné z libovolné oblasti Egypta, a vyplňovala libovolné požadavky-práce v možnostech ekonomických možností země[17].
Při srovnání s plnou funkcí řízení je vidět, že právě tyto dvě skupiny hierofantů nesly funkci: identifikace problémů, stanovování cílů ve vztahu jejich řešení, a neoddělitelnou (od stanovování cílů) funkci prognostiky - "predikce" - předpovídání budoucnosti. Na schématu 1. jsou obě skupiny vyššího žrečestva v souladu s funkcí, kterou nesli v schématu řízení "prediktor-korektor"[18], označeny jako "prediktor 1" a "prediktor 2".
Obr. 1. Realizace plné funkce řízení v Egyptě v době faraonů
Přítomnost dvou skupin hierofantů a jejich „prvohierarchů“ (představených) garantovala situaci, ve které se názory na jedny a tytéž situace, které byly vypracovány v každé skupině, ukázaly být navzájem neslučitelnými. Protože množství účastníků obou skupin bylo sudým, a vrchní hierarchové si byli rovni, byly nevyhnutelné situace, v kterých rozhodnutí nemohlo být přijato metodou hlasování. Filozofii, která se projevila ve vybudování takových struktur, nyní necháme stranou[19]. Poznamenáme jen, že taková struktura byla vytvořena záměrně kvůli tomu, aby v situacích různých názorů byli účastníci obou skupin hierofantů na základě specifických psychologicko-etických praktik, odmítajících osobní autorská práva (jeden ze "základních kamenů" současné kultury), mohli objevit chyby subjektivizmu, které se projevily v odlišných názorech na tutéž otázku, a, osvobodíce se od nich, vypracovat nějaké třetí řešení/mínění - lepší, než předchozí dvě. To je možné nazvat "tandemový princip činnosti", a na schématu 1 je výše naznačená procedura překonání vzájemných rozporů a vypracování řešení přijatelného pro obě strany zobrazena kroužkem "tandem".
Libovolné manažerské rozhodnutí může být vypracováno buď individuálně, nebo kolektivně. Ale při jeho zhmotnění v životě může být koordinátor prací, nesoucí plnou odpovědnost za průběh prací a jejich výsledek, jen jeden jediný. Pokud při koordinaci prací není princip jediného hlavního koordinátora zabezpečen, nastupuje do činnosti algoritmus destabilizace až destrukce řízení, popsaný známým rčením - "U sedmi chův je dítě bez dozoru."
V procesu realizace plné funkce řízení v řízení Egypta byl takovým jediným koordinátorem faraon. Z jedné strany byl před vyšším žrečestvem plně odpovědný a sám měl dostatečně vysoké žrečeské zasvěcení, které zabezpečovalo soulad jeho chápání světa s chápáním světa hierofantů, a z druhé strany byl hlavou státnosti a vedl práci státního aparátu, který řídil Egypt.
Schéma č.1 v souladu s její plnou funkcí řízení ukazuje, že architektura státnosti Egypta dob faraonů nesla plnou funkci řízení, a všechny etapy plné funkce řízení byly realizovány na profesionální osnově. Šipky na ní ukazují přímé vazby (vydávání příkazů) a zpětné vazby (informace o vykonání příkazů a stavu situace).
Souhrn těch druhů činnosti, kterými se zabývali hierofanti, je možné nazvat konceptuální mocí, protože právě oni vypracovávali koncepci řízení Egypta jako množinu cílů, cest a prostředků jejich realizace. Nicméně mezi vyšším žrečestvem a hlavní masou obyvatel Egypta, včetně "elity", jejíž představitelé pracovali ve státním aparátu, ležela světonázorová propast, navíc cíleně udržována systémem stupňů zasvěcení. Proto pro to, aby koncepce řízení mohla být realizována, ji bylo nutné transformovat v obrazy a pojmy, které by byly pochopitelné hlavní mase obyvatel, jehož vnímání světa bylo odlišné od vnímání světa vyššího žrečestva. Tento úkol řešila ideologická moc, která ve starém Egyptě byla taktéž realizována žrečestvem, podporujícím religiózní kult a vykládajícím politiku v smyslu realizace "vůle bohů". A až poté, co koncepce řízení našla své ideologické vyjádření ve formě, přijatelné pro společnost[20], začala realizace koncepce řízení v praktické politice a realizovaly se kroky, které byly ve výsledku vztaženy ke kompetenci zákonodárné, výkonné a soudní moci.
Pokud obr. 1 vnímat jako funkční schéma, to v Ruské říši bloky "prediktor 1", "prediktor 2" a "tandem" nebyly přítomny, a jejich funkce se mlčky vkládaly na cara, kterému ve schématu odpovídá blok "faraon". Ale protože ty funkce byly vkládány na cara mlčky, "samo sebou", byly realizovány podle míry chápání a vnímání tím či oním carem osobně jejich souhrnu. V důsledku toho, že v kultuře země chyběla teorie sociálního řízení, adekvátně popisující plnou funkci řízení ve vztahu ke společnosti, míra profesionalizmu, s kterou různí carové realizovali samoděržaví, byla různá, a předávání návyků jeho realizace od cara k jeho následníku nebylo garantováno.
V tom spočívají historické výzvy, na které není schopná odpovědět státnost typu "Ruská říše", ve které může být nositelem samoděržavné moci jen car, a všichni ostatní nemají být více, než věrnými poddanými, a ucházet se o žrečeskou moc, která v plné funkci řízení stojí nad carskou mocí, je zločinem.
Ideologické zabezpečení právě takové státnosti a systému jeho vzájemných vztahů se společností se datuje k Jozefu Volockému, kterého ruská pravoslavná církev považuje za svatého. Psal: "Car, ze své podstaty, je podoben ostatním lidem, a ze své pozice a moci je podoben Vševyšnímu Bohu."[21]
Ale Volocký neoslavuje carskou moc, v tom smyslu, že by prohlašoval její bezhříšnost, jak ho mnozí interpretují, protože "samého cara Jozef zařazuje do téhož systému Boží vertikály, — i car je jí podřízen, a jen v předělech Zákona božího a zápovědí disponuje svou mocí. A nedobrému ("svévolnému, svéhlavému") caru není správné se podřizovat, on ve skutečnosti carem ani není - "... takový car není Boží sluha, ale ďábel, a není carem, ale mučitelem."[22]
Tj. Volocký vnesl do církevního vnímání etickou normu dokřesťanské Rusi: člověk a pozice, kterou zastává, se nesmí slučovat; všichni musí pracovat na obecné blaho v mantinelech Záměru, starat se o sebe navzájem, a car v tom celonárodním úsilí je jen hlavním vedoucím. Ze ztotožňování osoby a sociální pozice, kterou zastává, vznikají mnohé společenské problémy.
Volocký fakticky varoval od zotročení společnosti dogmatem o neomylnosti a bezhříšnosti carské moci, které sice nebylo církví nikdy otevřeně deklarováno, ale fakticky bylo přítomnosti v tichosti v období mnoha carů a stalo se jednou z příčin, a generátorem katastrofy roku 1917. Toto "dogma" se otevřeně projevilo v plném titulu Nikolaje II: "Z Boží milosti, My, Nikolaj Druhý, Imperátor a samovládce celé Rusi, polský král, finský velkokníže, etc. etc."[23]. Kromě toho ideologickou pozici "srdce carovo v ruce Boží"[24] se předpokládá vnímat právě v tomto smyslu - automaticky garantované neomylnosti a bezhříšnosti carské moci. Nicméně reálně to automatizmem není, vznikajícím ve výsledku narození v carské rodině nebo ve výsledku církevního rituálu pomazání, ale je to osobní kvalita vypracovaná nebo nevypracovaná těmi, kdo se ocitli na pozici hlavy státu[25].
Ale Jozef Volocký se nijak nevyjádřil k otázce, jak poznat Záměr a vrátit samoděržaví do hlavního proudu Božího Záměru v případě, pokud je car "svéhlavý" (jde proti Záměru) nebo se díky nějakým okolnostem stane nezpůsobilý k realizaci samoděržaví po plné funkci řízení.
Tato systémová chyba se opakovala a opakuje v historii země na protažení staletí, v důsledku čehož ve společnosti nebyly a nejsou legální možnosti jak působit na státnost, pokud začíná tvořit nepravdu a trvá na tom.
Druhou příčinou je neschopnost dvořanského stavu vynést ze svého středu objektivně nutné množství profesionálně adekvátních činitelů pro realizaci řídící činnosti v státní civilní i vojenské službě a v podnikání. O tom vypovídají hodnocení současníků a účastníků dění. Witte charakterizoval dominující výkonný (řídící) stav (kastu) v Rusku takovýmto způsobem: "Většina našeho dvořanstva představuje spolek degenerátů, kteří kromě svých vlastních zájmů a ukájení vlastních chtíčů nic neuznávají, a proto zaměřují všechna svá úsilí na získání těch či oněch výhod na účet národních peněz, vymáhaných od zchudlého ruského lidu ve veřejném zájmu..." A v takovémto hodnocení není sám. Klučevskij poznamenal: "Ruské dvořanstvo zaměnilo svůj osobní dluh (rozuměj: povinnosti) za dluhy státní bance." Mnoho informací o defektech státního řízení, včetně aspektu kádrové politiky, v dorevoluční době dávají vzpomínky dalších současníků[26] a účastníků dění, včetně velkovévody Alexandra Michailoviče a sestry Nikolaje II., velkovévodkyně Olgy Alexandrovny.
Pokud si položíme otázku, kdy vznikla tendence k tomu, aby říše zanikla v důsledku nedostatku profesionálně odpovídajících a osobně čestných kádrů, ukáže se, že alternativní varianta toku historie Ruska byla také uzavřena v době vlády Alexandra III. Pověstný oběžník, který získal mezi inteligencí název "výnos o kuchařčiných dětech" - "Doklad o omezení gymnazijního vzdělání" (oficiální název) byl vydán v roce 1887 a získal podporu Alexandra III.
"Výnos doporučoval ředitelům gymnázií při přijímání dětí brát v úvahu možnosti osob, které se o děti starají, zabezpečovat nutné podmínky pro výuku; takovým způsobem se "gymnázia osvobodí od přijímání dětí kočích, lokajů, kuchařů, pradlen, malých trhovců a tomu podobných lidí, jejichž děti, s výjimkou obzvlášť talentovaných, nemají co usilovat o střední nebo vyšší vzdělání." (podle textu Wikipedie).
Ale dokud se dítě nezačne učit, určit zda je "obdařeno výjimečnými talenty" nebo ne, u většiny lidí nejde.
Pokud přiznáme fakt, že Všemohoucí není lhostejný k tomu, co a jak se děje na Zemi a hovoří s lidmi jazykem jejich životních okolností, to výše upomínanou havárii carské soupravy v Borkách v říjnu 1888 je třeba interpretovat jako odpověď Shora na "výnos o kuchařčiných dětech".
Bylo to varování, předznamenání dané Shora bezprostředně caru a následníku trůnu[27] o tom, že jimi zvolená politika povede říši ke katastrofě.
Vyšetřování katastrofy v Borkách ukázalo, že příčinou bylo neadekvátní řízení jak rozvoje železničního transportu obecně (lehké koleje, dřevěné pražce, nekvalitní balast[28]), tak i jízda carské soupravy (překročení bezpečné rychlosti, překročení dovoleného zatížení, v důsledku čehož koleje pod soupravou nevydržely). Motivem pro systematická narušení při organizaci jízdy carské soupravy bylo masové přání blýsknout se rychlostí jízdy při všestranném porušení bezpečnostních norem spoléhajíc na "štěstí". Konkrétně, během oficiálního vyšetřování vyšlo najevo, že úsek, na kterém došlo k neštěstí, byl už v létě 1888 prohlášen za havarijní, a při průjezdu byla předepsána snížená rychlost jízdy[29]. Nicméně navzdory tomu byl itinerář jízdy sestaven tak, že na daném úseku souprava jela s překročenou bezpečnou rychlostí dokonce s ohledem na ideální technický stav tratí té doby. Kromě toho, podle Witte vagon ministra železnic, dodán první v sestavě, byl vadný.
Ve výsledku Alexandr III. nevyvodil pro nikoho trestní odpovědnost (ačkoliv několik lidí bylo odvoláno), možná proto, že chápal, že v konečném důsledku je vinen on sám jakožto nejvyšší "vedoucí" státu, jehož politika vytvořila atmosféru, ve které servilní konání "věrných poddaných" udělaly katastrofu nevyhnutelnou[30].
Podle mínění mnohých současníků právě tato havárie podlomila zdraví Alexandra III. Jde o to, že k ní došlo, když se carská rodina sešla do jídelního vagónu k obědu kolem jedné odpoledne.
"Obsluha přinesla gurjevskou kaši ke společnému stolu a ztuhla v očekávání. Poté, co budou talíře cara, jeho ženy a velkovévodů naplněny, bude možné odnést jídlo do dětské jídelny, nakrmit mladičkou carevnu a její chůvu… ale dojíst oběd se nikomu nepodařilo. Nedaleko stanice Borky souprava najednou prudce poskočila, potom ještě jednou. Pasažéři ztratili rovnováhu a popadali. Nikdo nestihl pochopit, co se stalo, když se doslova ve vteřině vagón roztrhl na kusy, doslova jako papírová krabička. Těžká kovová střecha spadla dolů a zastavila se několik centimetrů od hlav ležících pasažérů. Carskou rodinu zachránilo jen to, že kola a půl vagónu odletěly, jako uříznuté nožem, a lidé se ocitli přímo na kolejích na koberci, který pokrýval předtím podlahu jídelního vozu. Pokud by se vagón udržel vcelku, střecha by je všechny rozmačkala.
Imperátor, který byl bohatýrského založení, byl schopen nadzvednout těžkou střechu a udržet ji několik minut na svých bedrech, než se všichni dostali do bezpečí. Zlatá tabatěrka, kterou měl v zadní kapse, byla rozmáčknuta na plíšek. Imperátor vždy disponoval neuvěřitelnou fyzickou silou, a extrémní situace ji ještě znásobila.
"To byl skutečně čin hodný Herkula, za který pak musel zaplatit velkou cenu, ačkoliv tehdy to ještě nikdo netušil", - říkávala velkovévodkyně Olga Alexandrovna, která unikla stejně jako ostatní děti Alexandra III. v ten den smrti"[31].
Olga Alexandrovna, kterou ze zničeného dětského vagónu zachránila chůva, nebyla sama toho názoru, že právě vlivem přetížení organizmu v extrémní situaci si car poškodil zdraví. Po této tragédii se v jeho organizmu začaly rozvíjet procesy vedoucí k biologicky předčasné smrti, tím více při stimulaci rozvoje jaterních problémů systematickou konzumací alkoholu a tabáku.
Příčiny katastrofy v Borkách a příčiny katastrofy říše, ke které došlo přesně 30 let po vstoupení v platnost "výnosu o kuchařčiných dětech", jsou identické: právě tato okolnost dává právo považovat ji za znamení, dané Shora; jako svého druhu narážku na to, že je třeba měnit politiku v oblasti národního vzdělávání.
Avšak událost byla vyhodnocena v jiné rovině. Měsíc po katastrofě Alexandr III. napsal bratru Sergeji:
"Skrz co nás Bůh uznal za vhodné provést, skrz jaké zkoušky, morální muka, strach, tíži, a nakonec radost a vděčnost Stvořiteli za záchranu všech srdci drahých, celé mé rodiny! Co jsme zažívali, přes co prošli a jak jsme vděční Bohu, si můžeš představit! Ten den se z naší paměti nikdy nevytratí. Byl strašný a zároveň zázračný, protože Kristus se rozhodl ukázat celému Rusku, že ještě tvoří zázraky a zachraňuje od jasného zániku ty, kdo v Něj a jeho velikou Milost věří."[32]
A církev servilně interpretovala záchranu carské rodiny v té katastrofě jako zázrak, ve kterém se projevila starost Shora o imperátora a dynastii, a ne jako předznamenání katastrofy říše v případě zachování stávajícího politického kurzu.
V důsledku toho vnitřní politika, včetně politiky v oblasti vzdělání, nebyla po katastrofě v Borkách změněna. Sám Alexandr III. byl stejně jako předtím stoupencem stavovského uspořádání společnosti[33], ve kterém je dostup ke vzdělání, zvláště k vyššímu, údělem privilegovaných tříd, a ne libovolného dítěte nebo dospělého člověka. Alexandru III. patří reakce na prosbu selky M.A. Ananinové o tom, že její syn se chce učit na gymnáziu: "Neslýchané, mužik, a leze na gymnázium!"[34] — a to poté, kdy v osobě Lomonosova bylo kastovně-klanové vládnoucí "elitě" Ruska ukázáno, že v otázce distribuce talentů Bůh ignoruje stavovské a klanové předsudky lidí. A to navzdory tomu, že z titulu své funkce byl Alexandr III. nejen zavázán znát práci Puškina "O národním vzdělání"[35], napsanou na zakázku Nikolaje I., ale byl zavázán vypracovat si k ní detailní vyargumentovaný postoj. Ignorování těch faktů porodilo politiku v oblasti vzdělání, která vyvolala deficit adekvátních kádrů v oblasti řízení, což v součtu s neschopností architektury struktur státnosti nést plnou funkci řízení přivedlo říši ke katastrofě, jejímž bezprostředním nástrojem realizace se stal Nikolaj II. a jeho žena.
A právě proti tomuto principu "elitářství" sociální základny státní moci ve výběrů kádrů a řízení ekonomikou vystupoval v roce 1917 Lenin, když vzpomínal onu "kuchařku" ve stati "Udrží si bolševici moc?" a trval na tom, že jakákoliv kuchařka, jakýkoliv dělník by se měli učit řídit stát.
Kromě toho, nevzdělané obyvatelstvo nemůže být nositelem masově aplikovaných vysokých technologií a organizace ekonomiky. Klučevskij v jednom z aforizmů charakterizoval stav, vzniklý v Rusku v důsledku politiky vzdělávání, takto: "V Rusku nejsou střední talenty, prostí mistři, jsou jen osamocení géniové a miliony k ničemu nehodících se lidí. Géniové nemohou nic udělat, protože nemají učně, a s miliony nelze nic udělat, protože nemají mistry. První jsou neužiteční, protože je jich příliš málo, druzí proto, že je jich příliš mnoho." V tu dobu se to nejvýrazněji projevilo v přípravě k rusko-japonské válce:
● Británie, během několika předcházejících století vzdělanější, postavila Japonsku mořskou flotilu, aniž by snížila tempo budování vlastní flotily (vklad ostatních zemí v budování japonské flotily byl podstatně nižší než britský);
● Rusko, dokonce s pomocí cizích států, které pro něj postavily nemalou část bojových lodí, které bojovaly v rusko-japonské válce, se zpozdilo minimálně o rok a půl s dokončením svých programů a nebylo schopné postavit flotilu, která by japonskou převyšovala po kvalitativní a množstevní stránce.
Pokud by místo výnosu o "kuchařčiných dětech" car[36] podepsal výnos o vyvoření systému všeobecného plošného národního vzdělávání, vytvoření a rozšíření sítě carských učilišť včetně vyšších pro děti obdařené talenty, které rozpozná systém základního vzdělání, a realizoval by ho v životě s toutéž naléhavostí, s jakou prováděl jiné věci, za 20 let by Rusko mělo kádrový korpus pro řídící posty, adekvátní výzvám doby, pro který by car byl "báťuškou" nejen metaforicky, ale i podstatou, a oni sami by byli schopní zajistit mu podporu v realizaci samoděržaví země. Ten systém by mohl nastartovat obrození celonárodní žrečeské (konceptuální) moci a získat mnohé z těch, kdo se později stali revolucionáři a projevili se ve státním a sociálním budování budoucího SSSR. Mohl by zbavit zvenčí financované a inspirované revoluce tvůrčí kádrové základny[37]. Předpokládáme, že v případě takové politiky v oblasti vzdělání by se katastrofa v Borkách nestala a Alexandr III. by vedl Rusko ještě dlouhou dobu. Nicméně to se v reálné historii ukázalo nemožným.
Situace se zhoršovala tím, že "pravoslavná" církev a ruská "elita" vždy byla proti růstu počtu vzdělaných lidí v zemi. Petr I. také konal v korytě této tradice, protože nutil ke vzdělání jen dvořanstvo a duchovenstvo a neumožnil vzdělání prostému lidu. Tím nevyužil tvůrčí potenciál národů Ruska a importoval vědu společně s vědci ze Západu, v důsledku čehož do konce 18. století ne všichni akademici uměli číst a mluvit rusky. Takový stav se zachovával až do začátku vlády Alexandra III. Proto dokonce, i kdyby vydal výše diskutovaný výnos o všenárodním vzdělání, musel by překonat odpor církve a vyšších vrstev "elity". A je třeba poznamenat, že i vnímání světa jeho samého bylo zformováno církví (včetně K. P. Pobedonoscova), v důsledku čehož církev také nese určitou část odpovědnosti za to, že Alexandr III. znemožnil Rusku ty možnosti rozvoje, které úspěšně realizovalo Japonsko v době po reformě Meidži (1868). Šintoizmus a buddhizmus v Japonsku, katolicizmus (po reformaci) a protestantizmus v Evropě nebyly natolik nepřátelské ve vztahu k vědě a růstu vzdělanosti národa, jako to bylo vlastní ruské pravoslavné církvi v průběhu celé její historie až po současnost. Jediná skutečná relígie je diktatura svědomí, ale právě to potírala a potírá RPC svým věroučením a dogmatizací víry[38].
Výzkumy ukazují, že zavedení alkoholu do organizmu v objemu odpovídajícím sklenici suchého vína způsobuje pád IQ od 3-8 bodů po období dvou až tří týdnů. Pokud mluvit o následcích vlivu lahve šampaňského na intelektuální činnost člověka, to negativní účinky se kompenzují teprve za 2-3 roky života v absolutní střízlivosti.
Systematická, pokud ne denní, tak týdenní spotřeba vína a vodky byla u dvora normou. Jak je známo, působení alkoholu potlačuje stud a svědomí, v nichž se projevuje dialog osobnosti s Bohem v otázkách objektivnosti rozdílů Dobra a Zla v jejich konkrétních projevech. Možná proto do vědomí Alexandra III. Shora nebylo možné "dozvonit se", v důsledku čehož on, i když věřil v Boha, ale nebyl k němu vnímavý ve svém vnitřním světě, žil a vládl Ruskem v souladu s nesprávnými tradicemi, nepřehodnotil je a nerozvinul tvůrčí princip samoděržaví. Proto v jeho biologicky předčasné smrti se při všech ostatních jeho dobrých úmyslech a činech, namířených na rozvoj lidstva v podmínkách mírové koexistence velmocí, projevila ta okolnost, že stavovsko-kastové rozdělení společnosti, které nevyhnutelně způsobuje potlačení a nevyužití Bohem daného potenciálu osobního rozvoje, není podporováno Shora.
Likvidace systému utlačování "člověka člověkem", — jak je zřejmé z historie, — je jeden z nejvíce prioritních (z hlediska důležitosti) cílů řízení Hierarchicky nejvyššího řízení (Všemohoucnosti).
Ten potenciál rozvoje, jehož realizaci překážela politika Alexandra III. podpory stavovsko-kastovního rozdělení společnosti, byl ve mnohém realizován v epoše stalinského bolševizmu, a Stalin měl všechna práva tvrdit, že "Bůh pomáhá bolševikům".
Ale jak ukazuje historie, z chyb minulých pokolení si málokdo z potomků bere ponaučení…. Jak poznamenal V. O. Klučevskij - "Historie není učitelka, ale dozorkyně magistra vitae: ničemu neučí, jen trestá za včasné neosvojení."
Podtrhneme závěry této kapitoly:
Jediný funkční recept léčby chronického "nedaření se" Ruska-Rusi v globální politice je nabytí konceptuální gramotnosti národem a neochvějná realizace vlastního projektu globalizace, alternativního biblickému, vyjadřujícího diktaturu svědomí a namířeného na její dominanci v globálním měřítku.