Notes
Psychologický aspekt historie a perspektiv civilizace · перевод (Čeština) · раздел 11 из 11
Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.
Notes
Ačkoliv mnohé národní (nacionální) „elity“ mohou mít v té otázce jiný názor, ale pomíjivé a ve mnohém parazitické zájmy „elit“ nejsou v souladu se Zámyslem a strategickými zájmy národů, trpících vládu těchto „elit“.
Nicméně při všech zneužitích moci v Rusku ani jeden národ nezmizel na způsob toho, jak zmizeli Prusové a mnoho slovanských a indiánských kmenů, které se ocitly pod nadvládou biblicky civilizovaných Evropanů. Kromě toho, kultura Ruskem „zotročených“ národů se rozvíjela, zachovala si svou svébytnost a jejich představitelé vnesli svůj vklad do společné kultury.
Kapitola 2: „Neadekvátnost biblické nadnárodní moci“, se věnuje aspektům biblického projektu zotročení lidstva a globální systémové krize, hlavně krize řízení, ke které vedl, pozn. překl. Originál: dotu.ru/2005/06/30/20050607-psychological_aspects_of_history/
„Pokrokové“ země Západu vedou ve statistice sebevražd zdálo by se kompletně zajištěných lidí a mládeže. To je statistické vyjádření sebevražednosti způsobu života, nabízeného biblickým projektem.
Etnonyma — názvy a sebepojmenování národů.
«Дцать» (dcať) — archaický ekvivalent „desítky“: „dva dcať“ = „dvě desítky“, dvacet.
To, že slovo „Rod“ bylo u Slovanů v dávnosti i jménem Nejvyššího Boha je zvláštní téma.
Na to, co náleží samotnému rodu, ukazuje ruské slovo se stejným kořenem: „poroda“ (česky – plemeno), značící souhrn vlastností, vlastní představitelům toho či onoho rodu.
Rus, Čech, Lech – přibližně ve 3. století našeho letopočtu v tradiční chronologii. Žili byli Čech, Lech a Rus, bratři Slované. Vypravil se Čech na jih, Rus na východ a Lech zůstal na místě, protože na místě dnešní Poznani potkal bílého orla, který stavěl hnízdo, což přijal jako znamení. Paměť o tomto orlu se následně projevila v erbu Polska.
Odsud dávný etnonym ve formě „otčestva“ (jména po otci) – „rusiči“.
Tak se trockismus jako specifický osobnostní a kolektivní psychický jev projevoval v historii dlouho před tím, než jeho marxistická větev získala název po jménu jednoho z jeho nejvýraznějších představitelů.
Začátek první světové války 20. století, války především antiruské, právě v roce 1914, je symbolickou odpovědí na výročí porážky sjednocené Evropy pod vedením Napoleona a vstup ruských vojsk do Paříže 30. března 1814.
V daném případě se pod městem chápe osídlení, které je centrem obchodu a řemesel, které jsou hlavním zdrojem obživy a životního stylu pro větší část obyvatel města. Zemědělství, rybolov a lesní hospodářství mohou být součástí života určité části obyvatel města, ale přece jen odedávna necharakterizují městský způsob života.
Přírodně-geografický determinismus – název třídy sociologických teorií, podle kterých jsou hlavním aspektem formování kultury a společnosti geografické podmínky.
Ještě před 500 lety v době tání na Ugře byla Ugra v místě soutoku s Okou široká 200 metrů (dnes 20-30). Oka byla v té oblasti široká 400-500 metrů a její stará niva – nyní zarostlá nebo zastavěná – byla široká 1,5-2 kilometrů. V poslední čtvrtině 20. století jen ty nejsilnější jarní rozvodnění „vyhnaly“ vodu za koryto starého řečiště a „lízaly“ okraje staré nivy; koncem 20. - začátkem 21. století taková rozvodnění už nejsou a nyní zarůstá křovinami niva 19. - poloviny 20. století. Samotná ruská příroda chrání stopy své minulosti, jen to mnozí nevidí a pokud ano, nechápou.
Cesty je třeba udržovat v použitelném stavu, což vyžaduje určité výdaje materiálních a pracovních zdrojů, jejichž investice se musí vyplácet. O komerční efektivnosti za podmínek absence finančního systému a státního rozpočtu mluvit nelze, ale statistika hodnocení lidí, tvořících společnost, o užitečnosti/neužitečnosti té či oné konkrétní práce (tím spíše kolektivního systematického dlouhodobého projektu) existovala, byla brána na vědomí a odhazovala vše společensky neužitečné.
Lesní pásy okolo Moskvy, v nichž byla zakázána hospodářská činnost a kde se vytvářely falešné cesty, vedoucí do pastí a labyrintů, ztratily svůj obranný význam až v 16. století. A ten systém obrany představoval pokud ne přímé dědictví předchozích epoch, pak dával dobré představy o tom, jak vypadala krajina v době před zformováním státu.
Na zvoleném kusu lesa se vše vypálilo do kořenů, pak se očištěné místo oralo a osévalo. Během několika následujících let byla z popelem pohnojené půdy dobrá úroda, navíc oheň ničil semena plevele. Když úroda začala padat, opakoval se stejný postup na dalším úseku.
A z vojenského úhlu pohledu bylo smysluplné je oslabit nebo vyhladit, aby nemohli rychle zkoncentrovat síly a oplatit stejně destrukční návštěvou.
V této rovině byly životní podmínky na východoevropské rovině v ostrém kontrastu s podmínkami života ve Skandinávii, kde zisk válečných mořských pochodů byl značně vyšší, než zisk z vlastní hospodářské činnosti v oblasti prožívání. V důsledku toho byli vikingové-normané postrachem celé středověké Evropy. V takové kultuře, kde mladí muži pobývají dlouho na mořských výpravách, je doma třeba určitý počet otroků jako pracovní síla namísto nich.
Způsob života a maximální možný počet obyvatel, jež při daném způsobu života může uživit určitý region, jsou vzájemně provázány.
Nyní žijeme v takové kultuře, že pokud se podobné potřeby realizují na biologické osnově samotného člověka, je to mnohými vnímáno jako nadpřirozené.
Něco analogického mohlo vzniknout v Severní Americe, ale nevzniklo. Proč? - samostatná otázka, pro jejíž zodpovězení je nutné studovat legendy severoamerických indiánů a naučit se vnímat tu minulou realitu života na severoamerickém kontinentu, která stojí za pověstmi a legendami indiánů, jež se dochovaly do našich dní.
Hranicí, rozdělující epochu „dohistorickou“ a „historickou“ je nejen objevení se kalendáře, jako spíše začátek letopočtu na základě kalendáře a přivázání významných událostí k datům podle přijatého počítání let. Do začátku toho procesu historie neexistuje a její místo v kultuře zaujímá národní epos. V eposu je významná komponenta uměleckého výmyslu, v důsledku čehož se v něm mohou různé události sjednocovat v jednu epickou událost, a také postavy eposu mohou představovat souborné obrazy různých reálných životních prototypů, žijících často také v různých dobách. Kromě toho může epos představovat množinu tématicky svébytných událostí v mnohém izolovaných navzájem a nemusí dodržovat nejen chronologii, ale ani reálnou posloupnost událostí, nemluvě už o tom, že epos má sklony zapomínat nepříjemné události nebo je přenášet z národa-nositele eposu na historicky reálné, ale mytologizované nebo vymyšlené nepřátele. Na rozdíl od eposu historie zavazuje k přesnosti: kdy? - datum; kdo? ve spojení s kým? co konkrétně? A filozofie historie na tom základě zavazuje dát i odpovědi na otázky: v důsledku čeho? Za jakým účelem? Je to dobře nebo špatně a v jakých aspektech?
Technický-technologický pokrok tehdy postupoval pomalu a proto je možné jeho vliv na psychiku lidí nebrat v úvahu.
Tj. tvrzení o tom, že nucená práce je neefektivní, není absolutně platné.
Statistický rozsah individuálních ukazatelů může být velmi široký: pro jedny může být problém už systematický kontakt se dvěma desítkami lidí, ale ne proto, že ty lidi nepřijímá, ale proto, že si nepamatuje, kdo z nich co kdy kde řekl nebo udělal, a co on sám co/kdy/kde řekl nebo udělal jim; a legendy informují, že někteří vojevůdci dávnosti i nedávné historie znali jmenovitě a rozlišovali všechny ve své armádě velikosti několika tisíc lidí, a pamatovali si i určité údaje jejich životopisů.
«čapková známost» — idiom ruského jazyka podrozumívající, že lidé se navzájem poznají, při setkání se pozdraví sejmutím čapky a úklonou, ale o životě protějšku nic určitého nevědí nebo vědí málo v důsledku toho, že nemají společné záležitosti ani pracovní, ani oddychové či jiné.
E.B.Taylor, anglický etnograf 19. století, ve své knize „Prvobytná kultura“ popisuje život kmene amerických indiánů, kteří mají ve své kultuře prvky, namířené na nalezení chlapců, kteří v budoucnu budou schopni efektivně realizovat různorodé řídící funkce – šamanské, vůdcovské, znacharské atd.
Týká se i vojenských aspektů, ačkoliv je zatím nerozebíráme.
Ačkoliv mohla časem vznikat tyranie tradicemi, které ztratily adekvátnost ve změněných okolnostech života.
Tu komponentu ženské činnosti v dávné Rusi dobře ukázal A.S.Puškin ve své Rusalce.
Přitom ve vztahu k těm, kdo patří do jádra stability toho egregoru, všechno to, co se v kulturách Východu a Západu projevilo jako samurajové, ninjové, bojovní mniši, jezuiti, asasíni, členové válečných řádů a bratrstev, „elita“ SS a nejefektivnější specnaz současných armád nebo tajných služeb, - představuje něco ve stylu dětských her na vojáky a zbojníky: samozřejmě pokud soudíme efektivitu podle konečných výsledků. Když v rozvrácené zemi „nejlepší specnaz“ úderem dlaně prolamuje železobetonové desky, a v organizovaných demonstrativních kláních se zahraničním specnazem jeho členové padají jak balíky sena od lehkých dotyků, nechápajíc co se děje – to je efektní. Ale když politici-agresoři a na nich pracující magnáti byznysu a vojenští vůdci nepřitele sami přijímají a realizují rozhodnutí, sebevražedné pro jejich vlastní plány – to je efektivní. Ale otázka: „Proč a pod vlivem čeho postupují právě tak?“ pro většinu nevyvstane, dokonce ani v prostředí profesionálních analytiků. Pro chápání tohoto je třeba myslet nejen globálně, ale být i v ladu se Zámyslem.
Ale sebeobětování není pro jedince žijící pod jeho vedením samocílem, což je odlišuje od posedlých biblickým pseudokřesťanstvím, kteří hledají každý svou „Golgotu“ místo toho, aby jednoduše žili v řečišti Záměru.
Názory takového druhu jsou ve své podstatě přiznáním v ateismu (z větší části neuvědomovaném v takové kvalitě) . Jeden může skutečně udělat málo. Jeden spolu s Bohem může udělat mnohé. Konkrétně, Korán opakovaně charakterizuje Boha jako pomocníka člověka, konkrétně: „Ano! Bůh je váš patron. A on je nejlepší z pomocníků!“ (3:150)
Ve vyšším vnitrosociálním smyslu – podřizuje se identifikované nutnosti a smysluplnosti rozvoje společnosti. Tj. je to jinak vyjádřený požadavek konceptuální samodisciplíny.
Detailněji o tom aspektu projevů Ruského ducha v materiálech KSB viz práci VP CCCP “О задачах на будущее Концептуальной партии «Единение» и безпартийных приверженцев Концепции общественной безопасности”, kapitola 6. - „Specnaz“ Dávné Rusi? - nemáte ani ponětí, co to znamená.
To nechápou mnozí dodnes. Konkrétně v Rusku během nevolnictví neměla občina právo a možnost vyhnat ty, kdo nepodporoval její normy etiky, a stolypinské reformy, které to právo nedaly, povolily jedincům odcházet, což není jedno a totéž.
To ve svém důsledku vede ke konfliktu na život a na smrt „vyhnanci – občina“.
Jedna z výrazných scén pěstního boje stěna na stěnu je ve filmu Nikity Michalkova „Lazebník sibiřský“.
Podle svědectví současníka událostí, když se v polovině 30. let učil v Leningradu ve vojenské škole, jeden ze spolužáků chodil pravidelně ve svátky a volné dny na jedno z tradičních míst „kolébky revoluce“, kde se scházeli přívrženci pěstního boje a bojovali stěna na stěnu s plným vzájemným respektem.
V současnosti ta tradice, nesená kolektivní psychikou společnosti, ztratila užitečnost a získala dříve jí nevlastní kvality nelítostné krutosti a zločinnosti mladistvých.
Jeden z vtipů Marka Twaina: „Když mi bylo 15, otec neočekávaně zhloupl. Když mi bylo 18, rozum se mu postupně začal vracet.“
Pokud dohistorickou epochu ruské kultury historická věda vztahuje k prvním stoletím našeho letopočtu, pak podle konsenzu téže historické vědy otrokářské státy existovaly v té době již tisíce let.
Pracovní náročnost chovu dobytka je menší, než pracovní náročnost života v lesích. Proto volné lidské zdroje, jejichž vznik byl nevyhnutelný ve výsledku poměru porodnosti a úmrtnosti, bylo pro kočovníky jednodušší realizovat v nájezdech na sousedy než ve své tradiční kultuře. A přechod k jinému způsobu života v těch regionech vyžadoval vysoké technologie, které uvnitř dané kultury neměl kdo vynalézt. V důsledku toho jsou kočovné kultury slepá cesta rozvoje, ze které se samostatný únik ukázal historicky reálně nemožný.
Moralizovat na téma, kdo byl v právu a kdo ne, v těch konfliktech není nyní na místě, protože ta konfliktnost byla nevyhnutelná při chápání světa představitelů každé z kultur a jejich způsobu života. Ani jedna z kultur ještě nedorostla do chápání globální jednoty všeho lidstva.
Odsud i vyprávění starých letopisů o tom, že v nejvýznamnějších bitvách pro osud Rusi se na straně ruského vojska účastnilo i „nebeské vojsko“.
V souladu s tím zranění v bojích stěna na stěnu, typu vybité zuby a zlomené čelisti atd., které zanechávaly na těle stopy po zbytek života, byly projevem toho nesprávného, co bylo v jeho aktivitě v procesu boje. Toto nesprávné chování, postupování bylo zase důsledkem nějakých nesprávností v psychice, v důsledku čehož člověk nemohl vejít do stavu, v němž ho zaštiťoval a vedl Ruský duch.
«доступ закрыт» — «přístup odepřen» Objasňujeme ten termín ne při prvním, ale při posledním použití proto, že jsme chtěli, aby čtenář (pokud příliš nezná ruský jazyk) pocítil alespoň zčásti to, co pociťuje člověk, když ten či onen egregor, o jehož dostupnosti je člověk přesvědčen, ho odmítá bez vysvětlení.
To je k odpovědi na otázku: proč muslimové a ruští žili v jednom státě bez konfliktů během mnohých staletí? Také je užitečné obrátit pozornost na tu okolnost, že seslání Koránu (7. století n.l.) se odehrálo právě tehdy, když Rus původní spěla ve svém kulturním rozvoji k počátku krizové epochy, nebo krizová epocha právě začínala.
Ve smyslu přítomnosti alespoň pozdějších textů, vyprávějících o životě v předchozí době na základě nezachovaných originálních písemných kronik, napsaných podle svědectví současníků událostí a samými účastníky událostí.
Kloníme se k tomu názoru, protože ani v ústní, ani v písemné tradici dochované do našich dní nejsou upomínky o Zjevení Shora. Jediná výjimka je společnost „Všejasvetná gramota“ (“Всеясветная грамота”) trvající na tom, že před 7500 lety (k r.1991), tj. v roce 5508 do našeho letopočtu se odehrálo Zjevení, ve kterém byla dána Všejasvetná gramota lidstvu, které se dalo na cestu technického rozvoje civilizace a – jako důsledek – své biologické degradace. Ale Všejasvetná gramota nepatří mezi subkultury, které jsou dostupné pro osvojení pro všechny, během posledního tisíciletí.
Žrečestvo vypracovalo řešení, odpovídající chápání blaha národů civilizace, žijící na základě jednoty kultury a jednoty žrečestva, a putující kalikové to rozhodnutí donesli do všech občin – občiny poskytly lidi a lidé to řešení realizovali v životě, zmaterializovali. „Putující kalikové“ (Калики перехожие) – to nejsou vandrující mrzáci, ne dávní bezdomovci, ale mobilní komponenta staroruského žrečestva. Ruský a arabský jazyk jsou vzájemně spojené a jeví se geneticky systémovými jazyky mozku lidí nezávisle na jejich etnické příslušnosti (viz knihy N.N.Vaškeviče „Systémové jazyky mozku“ a „Za sedmi pečetěmi“): slovo, znějící v arabském jazyce jako „kalju“, znamená „mluvím“, tj. „říkám“. Obecně známá bylinná epizoda o vyléčení a přizvání na službu Ilji Muromce ukazuje misi „putujících kaljuků“ dostatečně jasně.
O jeho podstatě se přou historici-tradicionalisté a jejich oponenti. Oponenti tradicionalistů argumentují, že jho neexistovalo, kultura byla dvojjazyčná (ruská a turecká), a horda - soukromá armáda Ruska; trestné expedice hordy - potlačování separatismu těch či oněch konkrétních dědičných knížat, které se přirozeně neobešlo bez úhony obyvatelstvu, poddanému dědičným knížatům. A koncepce zahraničního jha se objevila mnohem později následkem toho, že došlo ke změně dynastie (Rurikovce nahradili Romanovci - další reprezentanti Západu), kteří museli pro ospravedlnění svého práva na vládu nově přepsat historii, následkem čehož byla historie předchozí dynastie interpretována jako jho cizinců a boj proti němu. Takové názory na jho příznivců «nových dějin» A.T.Fomenkova, G.V.Nosovského a A.Buškova ("Rusko, které nebylo - 3. Přeludy a duchové", Moskva, «Olma-Press», 2004 ).
Ar(k)tidy?
Někteří historici vyjadřují názor, že existence trasy «od Varjagů k Řekům» je pozdější mýtus. Vychází ze svých komerčních hodnocení výrobků, vyrobených na severu (u Varjagů) a na jihu (u Řeků), kdy je podle nich zřejmé, že ani tam, ani tam nebyly produkty, pro které by výlohy na dopravu na takové velké (i v těchto časech) vzdálenosti zajistily tržní rentabilnost při té kupní síle obyvatelstva, které bylo tam i tam. Existují ale i neobchodní aspekty života lidí a kultur jako celku, na které historici – materialisticky-komerční zapomínají, počínaje historií cestování argonautů za zlatým rounem.
V materiálech Koncepce sociální bezpečnosti je podle schopnosti řízení rozdělení nositelů jednotlivých typů psychiky popsáno v práci „Principy personální politiky: státu, «antistátu», společenské iniciativy", která je z velké části zahrnuta jako Příloha školících materiálů kurzu "Dostatečně všeobecná teorie řízení“.
Tedy státnost všeobecně - systém řízení veřejných záležitostí společnosti jako celku i v místech na profesionálním základě. A pro "elitární" státnost je charakteristické mafiánsky-korporativní vydělení profesionálů-manažerů od ostatní společnosti s cílem monopolního přístupu k těm či oněm výhodám, následkem čehož je hlavní vnitrospolečenskou cenností monopolní individuální nebo korporativní zmocnění se té či jiné vlády nad ostatními lidmi.
Přiměřenost určitého způsobu chápání světa (způsobů chápání světa je mnoho a ne všechny z nich jsou stejně dobré) lidskému typu uspořádání psychiky v materiálech Koncepce sociální bezpečnosti viz práce VP SSSR: "Dialektika a ateismus: dvě nekompatibilní podstaty" a "Náš jazyk: jako objektivní realita a kultura řeči. " Pro ty, kteří jsou všeobecně seznámeni s KSB zde stručně poznamenáme, že lidskému typu uspořádání psychiky je adekvátní (nejvhodnějším schématem odpovídající) od Boha pocházející pohled na svět a vnímání světa na základě primárních zevšeobecňujících kategorií trojice hmoty-informace-míry a uznání rozhodující úlohy přímo dané Bohem bezprostředně každému Rozlišení - schopnosti vidět (rozlišit) «to» na pozadí «ne to».
«Většina kronik říká o Olegovi, že byl příbuzným (pokrevním nebo bratrem manželky) legendárního Novgorodského knížete Rurika. V souladu s "Příběhy minulých let" v r.879 když Rurik umíral, předal Novgorod Olegovi a požádal ho, aby se postaral o jeho nezletilého syna Igora. Jak historici doložili, Oleg především nebyl příbuzným Rurika, stejně jako Igor nebyl synem Rurika. Navíc Oleg i Igor byli ze zcela jiného knížecího rodu - z Alanské Rusi, rozkládající se v pobaltí, možná na ostrově Saaremaa. Jak je zřejmé, již v IX. století, rusové-alani v pobaltí byli slovanizováni. Právě z této Alanské Rusi pocházeli Oleg Jasnozřivý a Igor Starý a knížecí dynastie se upevnila u slovanských kmenů již po smrti varjažského knížete Rurika a jeho bratrů» (podle uveřejnění na webu: http://www.portal-slovo.ru/rus/history/86/441). Ale ani s Rurikem není vše jasné: existují výklady kronik, podle kterých Rurik - není varjažský kníže, ale náš, slovanský, vnuk Hostomysla od jeho dcery - posledního slovanského knížete, který až do Rurika vládl v Novgorodě.
Ovšem jej v r.1990 „demokratizátoři“ odstranili.
Na toto téma se ve XX. století objevila mnohoznačná anekdota: V nějakém státu s diktaturou si v jednom z městeček na náměstí turista prohlíží památník diktátorovi, zakladateli režimu a ptá se kohosi z místních: „Řekněte mi, proč je generál N v takové podivné póze?“ Na což dostává odpověď: „Chápejte, památník byl původně plánován s koněm, ale peníze, určené pro koně, úředníci magistrátu rozkradli a sochu jezdce mezitím už zhotovili. Nu a tak ji vystavili.....“
Další věc je, že kultury historicky vytvořené a sestávající z rituálně tradičního islámu se přenáší v textu Koránu přes staletí, ale nepromítají ho v jejich životech. Toto je ale samostatný problém, který je v materiálech Koncepce sociální bezpečnosti částečně osvětlen v pracích VP SSSR: „K Bohoděržaví ...", „«Mistr a Markétka»: hymna démonismu? nebo Evangelium vněkonfesní víry“, „Sufismus a svobodné zednářství: v čem se odlišují"(ve sborníku “Intelektuální pozice“ č. 1/97 (2)), „Krátký kurs......“.
Volžští bulhaři, předkové nynějších kazaňských tatarů, přijali islám v r.889, 99 let před křtěním Rusi Vladímírem Svjatoslavičem Malkinem – po matce vnukem židovského rabína, který v oficiální historii – po otci – je považován za Rurikoviče.
Boží vůle – Nebeská v sobě obsahuje dvě složky, dané Bohem spolu se svobodou volby: Záměr, vedoucí k Bohem Předurčeným cílům rozvoje, a Dopuštění, dávající subjektům množinu příležitostí mýlit se a konat navzdory Záměru. V souladu s tím slova «s Vůlí Nebes v souladu» předpokládají rozlišení Záměru a Dopuštění a činnost, zaměřenou na realizaci Záměru.
Přitom hovoříme o tom, že jedna osoba může mít více vlády, než celá instituce "elitární" státnosti. Fenomén G.E.Rasputina – ukázal právě toto. Co se týče výhrad k G.E.Rasputinovi ze strany historiků v celé "elitární" a zednářské tradici, zejména spočívají v tom, že G.E.Rasputin - za prvé, obyčejný člověk, a za druhé, byl aktivním odpůrcem uskutečňování globálního zednářského scénáře ve vztahu k Rusku. Historici musí vědět, že byl proti vstupu Ruského Impéria do první světové války XX.století. Během balkánských válek r.1912 v mnoha ohledech měl Rasputin vliv na Mikuláše II, odrazoval režim od vtahování Ruska do pro ně sebevražedné války. Proto byly v roce 1914 v jednom dni organizovány dva atentáty, jeden na arcivévodu Ferdinanda - dědice trůnu Rakouska-Uherska, který se stal záminkou pro válku, a další - na G.E.Rasputina jako na člověka, jehož vliv na cara již jednou zmařil pokus vtáhnout Rusko do války. Takže při pádu ruské říše a osudu G.E.Rasputina osobně se opět ozřejmila antinárodní podstata "elitární" státnosti.
Rozdíl mezi manažery - takzvanými «praktiky» a «teoretiky» - ve společnosti je v tom, že: • Za vlády tzv. «praktiků» jsou řídící procesy poměrně krátkodobé, jejich řízení se okolní společnosti jeví z velké části jako vydávání přímých příkazů, kdo a co má dělat, a ve více ojedinělých případech - jako «obrácení se vůdce k národu» v rozsahu počtu zástupců «lidu» od několika lidí až po společnost jako celek. • Za vlády tzv. «teoretiků», «učitelů», «mystiků» jsou řídící procesy delší a často ovlivňují život mnoha generací. Procesy, ovlivňující život mnoha generací, tlupo-„elitární“ společnost buď vůbec nepřijímá, nebo přijímá jako živelné, neřízené nikým (kromě Boha nebo nečisté síly). Kromě toho řízení procesů tohoto druhu většinou neobsahuje vydávání konkrétních příkazů a nařízení, ale formování vnímání světa budoucích generací společnosti, včetně všech manažerů («praktiků», «teoretiků», «učitelů», «mystiků»), stejně jako řízení matričně- egregoriálních procesů – t.j. takzvaný «mysticismus». Nejzašší v řadě případů vzniká z exkluzivního proudu myšlení, proto manažer-«mystik» musí vládnout a být povznesen nad svou náladu a i nad tokem svých pocitů a myšlenek. Vzhledem k tomu, že činnosti manažerů-«praktiků» a její výsledky jsou zřejmé, a činnost manažerů-«teoretiků» a «mystiků» je nesrozumitelná nebo skrytá pro nezasvěcené pozorovatele (tím více, když výsledky budou až ve vzdálené budoucnosti), tak nakonec je zbývající část společnosti, včetně manažerů-«praktiků» vnímá jako parazity. A existence šarlatánů všeho druhu, imitujících činnost manažerů-«teoretiků», «učitelů», «mystiků» - jen posiluje přehlížející v utvrzení o své pravdě. O tom, že ve skutečnosti mnozí reprezentují výsledky činnosti či nečinnosti manažerů-«mystiků» (včetně nečinnosti způsobené tím, že jim bránili «praktikové»-„mudrci“ z minulých epoch), se obyvatelé- «mudrci» v tlupo-„elitární“ společnosti nezamýšlejí.
V souvislosti s tím bychom měli chápat, že vznik a rozvoj měst, z nichž většina byla založena na přírodních prostředcích komunikace - řekách, doprovázel i rozvoj sítě pozemních cest, fungujících celoročně a spojujících mezi sebou různé oblasti civilizace Rusi původní. Vzhledem k těmto vzájemně souvisejícím procesům, byl charakter bezcestí na východoevropské rovině poněkud odlišný od toho, co mělo místo v počátečním období formování této regionální civilizace.
V přímém čtení názvu je zřejmé, že autorem „Slova“ je sám kníže Igor Svjatoslavič: Čí je „Slovo“? – Igora Svjatoslaviče.
T.j. knížata se stala posedlými psychotrockismem. O trockismu konkrétně jako o duševní abnormalitě v materiálech Koncepce sociální bezpečnosti, viz. v práci VP SSSR „Smutné dědictví Atlantidy. Trockismus - je «včerejšek», ale nikoli «zítřek». Také je třeba věnovat pozornost tomu, že gramatická formulace «stali se knížaty...» znamená to, že dříve – ve vztahu k nedávně historické minulosti, známé autoru „Slova“ – se knížata chovala jinak. A popis jejich chování se objevil poměrně nedávno (ve vztahu k době života knížete Igora) a dosud není přijímán jako bezalternativní norma chování této sociální skupiny.
Která se navíc po Petru I stala dynastií Romanovců jen po jménu, nikoli pokrevně.....
Do učebnic historie se dostala pouze ta největší z nich - povstání vedené: Ivanem Bolotnikovem (počátek XVII. století, smutná léta), Stěnkou Razinem (střed XVII. století, za vlády Alexeje Michajloviče), Jemeljana Pugačeva (konec XVIII. století, za vlády Kateřiny II). Ve skutečnosti tato povstání vznikala v menším rozsahu tu v těch, tu v jiných místech impéria téměř každých deset let. Byly i vojenské vzpoury, které knihy o historii nezmiňují (povstání děkabristů – to není vzpoura, ale „elitářsko“-zednářská konspirace a provokace - předchůdce gaponovštiny počátku XX. století).
Jako výsledek se «anténní pole» mnohonárodnostní Ruské civilizace v polovině XIX. století rozšířilo za hranice Východoevropské roviny na jih a na východ a některé jeho části se objevily na Severoamerickém kontinentu - na Aljašce a v Kalifornii. Po krachu státnosti v roce 1917, masová emigrace zanesla součásti tohoto «anténního pole» ještě dál: do Evropy, Asie, Severní a Jižní Ameriky, do Austrálie.
Klíč k němu je v Koránu. O tom v materiálech Koncepce sociální bezpečnosti viz v pracích VP SSSR „K Bohoděržaví...", „Dialektika a ateismus:. Dvě neslučitelné podstaty".
V dobách Kristových «Zákon a Proroci» - je to, co nyní nazýváme „Starý Zákon“.
V kanonickém biblickém textu je «Království Nebeské» " a ne «Boží»: osnovatelé biblického projektu podrobení všech zaměnili jedno druhým, aby si upevnili svou vládu na celé Zemi, naprogramováním psychiky stáda k vzdání se realizace Božího Království na Zemi.