3.1. Historická dominanta Ruské civilizace
Psychologický aspekt historie a perspektiv civilizace · перевод (Čeština) · раздел 4 из 11
Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.
3.1. Historická dominanta Ruské civilizace
Objemnější alternativa globalizace na principech davo-“elitarismu“, včetně jeho mezně tvrdé a cynické formy biblického projektu, také existuje odedávna. Objektivně je jejím nositelem Rusko, přesněji – Ruská regionální civilizace mnoha národů a mnoha diaspor. Během několika posledních staletí se ta civilizace od všech dalších regionálních civilizací odlišuje tím, že se rozvíjí v historicky pohybujících se hranicích státu, společného pro všechny její národy a diaspory.
Pohyblivost jejích státních hranic má pulzačně rozšiřující se charakter: je to historicky dlouhodobá tendence. Během krizí civilizačního budování, státnost naší civilizace také zažívá krizi. A v období takových krizí se relativně mladá periferie Ruské mnohonárodnostní civilizace odpojuje, jak se to dělo během státního krachu SSSR. Ale po míře toho, jak se historicky další v pořadí krize civilizačního budování překonává, probíhá stanovení nové státnosti. Když nová státnost získává akceschopnost, adekvátní potřebám epochy a perspektivám společného rozvoje, nedávno oddělená a relativně mladá periferie, neschopná řešit své problémy samostatně, se vrací do hranic Ruské mnohonárodnostní civilizace, a na dalších etapách se k ní začínají připojovat národy, které do té doby žily samostatně nebo jako součást jiných regionálních civilizací, protože kvalita života v rámci Rusi se v nějakých aspektech, významných pro dané národy a jejich perspektivy, jeví lepší, než v při životě samostatně nebo v kulturách jiných států nebo regionálních civilizací[1]. A právě v důsledku toho, že ten proces pulzačního rozšiřování hranic státnosti Ruské mnohonárodnostní civilizace není výmysl, byla počátkem 20. století v hranicích Ruska jedna šestina souše.
Mnozí rusofobové jak v samotném Rusku, tak i za jeho hranicemi mohou namítnout, že to vše je historie a v současnosti nejsou žádné osnovy pro to, extrapolovat ten proces do budoucnosti; že vše řečené o tom procesu výše je maniakální iluze marginálů a „ruských fašistů“, protože začlenění do Ruska za sebou vleklo hlavně utlačování národů[2]; že všechna ta ruská specifika zůstala v minulosti a že Rusko se nakonec stává součástí „rodiny národů“ nejpokrokovější regionální civilizace – Západu atd.
Ale ve skutečnosti je to všechno právě naopak: spolehání na to, že všechna ta ruská specifičnost zůstala v historické minulosti není ve skutečnosti založeno na ničem, kromě zdálo by se úspěšné realizace biblického projektu globalizace během mnohých staletí – v těch dobách, kdy v kultuře většiny národů a lidstva celkově byly mravně-psychické předpoklady k více či méně úspěšnému jejich zapojování do biblické civilizace rasového otrokářství nebo k beztrestnému zničení jich samých nebo jejich kultury civilizovanějšími biblisty.
To, že ta epocha je u konce, bylo ukázáno v kapitole 2 této práce[3], a také v jiných pracích VP SSSR, počínaje první redakcí „Mrtvé vody“ (vydáno 1992) a v religiozně-filozofických aspektech, počínaje „Otázkami metropolitu Joannovi a hierarchii Ruské pravoslavné církve“ (1994). Více než 10 let, které uběhly od té doby, je více než dostatečná doba na to, vyvrátit to, co je vyloženo v pracích VP SSSR a v Koncepci společné bezpečnosti, ukázat prospěšnost v minulosti a perspektivy prospěšnosti biblického projektu v budoucnosti, nicméně smysluplné námitky jsme dosud neviděli a nevidíme: jen paniku a mlčení biblistů.
Necháme-li bokem ezoterismus kurátorů biblického projektu, který nedovoluje veřejné posuzování otázek, týkajících se v KSB kompetence nositelů konceptuální moci, pak ty hysterické záchvaty a mlčení jsou právě ukazatelem toho, že přívrženci biblického projektu a kultury Západní regionální civilizace (a zvlášť u židozednářské „elity“), nemají pro budoucnost za duší nic kromě prázdného odvolávání se na úspěchy šíření projektu v minulosti.
Rusko se “nezačleňuje“ do „rodiny národů“ nejpokrokovější regionální (v otázce sebevraždy lidstva[4]) civilizace Západu, po osvobození se od svých staletých „omylů“ v hledání nějaké vlastní cesty historického rozvoje.
Rusko jako státnost Ruské mnohonárodnostní civilizace vchází do procesu globalizace v roli subjektu globální politiky, a nikoliv objektu v procesu realizace jí cizí globální politiky; vchází osmysleně, vyjadřujíc politickou vůli jejích národů, pokračujíc své civilizační budování, které bylo začato ještě před agresivním vnucením zvenku do její kultury biblického projektu (při podpoře špiček znacharské korporace a vládnoucí „elity“ samotné dávné Rusi).
A pro pochopení, že to není prázdná deklarace a nikoliv zaklínání sociálních živlů, je třeba si nakonec intelektuálně uvědomit specifiku principů civilizačního budování Ruské mnohonárodnostní civilizace, která byla v činnosti dlouho před epochou vzniku „elitární“ státnosti Staro-Ladožské, Novgorodské, Kyjevské nebo Vladimiro-Suzdalské Rusi; a která během veškeré další historie, počínaje okamžikem ukořistění státní moci biblisty, pokračovala v činnosti ve společnosti bez hlasitých efektů – „tichou vodou“.