Poslední gambit

Část 4. Znovu Holmes a Watson

Poslední gambit · перевод (Čeština) · раздел 15 из 18

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

Část 4. Znovu Holmes a Watson

Ráno. Sobota. 13. října. Londýn

Za hodinu a něco byl Holmes v jídelně, kde Watson dokončoval svou snídani, zatímco se paní Hudsonová pokoušela skrýt radost obvyklým mumláním, pobíhaje okolo nájemníka, který přiletěl z dalekých krajů.

— A kdo vás honí po celém světě, pane Holmesi? Nemůžete zůstat doma? Celou noc prosedět v letadle. A kvůli čemu?.. Ne, ne, nic mi potom není. Nemám ráda ty „boingy“, zvláště teď, když stále padají tu na zem, tu do vody...

— To právě chci pochopit, paní Hudsonová, proč padají. A v letadle je také možné spát, tomu nic nebrání. Měl jsem dvě volná sedadla vedle a výborně jsem si odpočinul.

Holmes skutečně vypadal odpočatý a zářivý.

— Nu, drahý Watsone, „pikniky“ skutečně cestují po celém světě.

— Radši povězte, Holmesi, o vašich příhodách. Mám dojem, že jste za tři týdny obletěl půl zeměkoule.

Holmes se podíval do okna, za kterým padal obvyklý londýnský déšť, a na jeho tváři se objevil úsměv spokojenosti.

— Vypadá to, že se vám stýskalo po našich mlhách a deštích? - zeptala se paní Hudsonová.

Najednou jsem si vzpomněl, že když jsem sestupoval z trupu „boingu“ v Heathrow, nevědomky jsem pronesl frázi: „Jaká skvělá velká klimatizace na celou dobrou starou Anglii!“

Holmes rychle posnídal a přesunuli jsme se do jeho pracovny, kam paní Hudsonová přinesla kávu. Holmes si zapálil dýmku, zabafal s nějakou jemu dříve nevlastní vnitřní ostražitostí, a přistoupil k vyprávění.

— První příhoda byla na curyšském letišti. Během procedury vízové kontroly jsem si všiml cestujícího, který přiletěl z Frankfurtu nad Mohanem. Přesněji, ne ani tak samotného cestujícího, jako spíše novin, které držel v ruce.

Holmes vyložil na stůl známé noviny. Byla to „Izvestija“ č. 175 z 22. září.

— Je mi jasné, Holmesi, proč jste na ni obrátil pozornost.—

— Naprosto správně, Watsone, — číslo vydání odpovídá číslu boeingu 767, který prorazil jižní věž WTC, no a přirozeně, den vydání novin – 22.září. Mějte za to, Watsone, že číselné shody jsem si pro sebe poznamenal automaticky, a tím by pravděpodobně i vše skončilo, pokud by neznámý pasažér neprošel pasovou kontrolou pár minut přede mnou. Když jsem si vzal věci, spěchal jsem k východu, kde mě čekal Luis Renier, představitel naší firmy ve Švýcarsku, když můj pohled padl na sedačku v čekárně, na které leželo právě to vydání, na které jsem před několika minutami náhodou obrátil pozornost. Co předpokládáte, Watsone, co jsem si pomyslel?

— Pravděpodobně, že jedna a tatáž věc se nemůže jednoduše tak dvakrát ocitnout v centru pozornosti v chaotické vřavě letiště.

— Naprosto správě. A přece jen jsem chvíli stál a přemýšlel,jestli je mám vzít nebo ne. A možná bych nevzal, pokud bych si nevšiml této fotky v pravém horním rohu první strany.

Holmes vzal noviny, z jejichž první strany se na mě dívala usmívající se ruská tenistka Anna Kurnikovová.

— Drahý Watsone, co vám na fotka připomíná?

— Vůbec nic... Nu, vytvářejí image nové modelce, a skončí-li v pornu nebo ve „vysoké módě“ je nevýznamný detail...

— Přesně takový dotaz jsem zadal Luisi Renierovi, který mě čekal, a ten místo odpovědi jen pokrčil rameny.

— No a já k tomu mohu dodat, že k šachům ta „dívka“ nemá už naprosto žádný vztah.

— Přeložte, prosím, nadpisy pod fotografií, možná vám něco naznačí?

— „Anna Kurnikovová. Dlouho očekávaná perspektiva“ A o něco níže je název článku: „Nic osobního“ s krátkým objasněním tématu - „Americký playboy chce nafotit ruskou krásku.“ Chápu, co máte na mysli, Holmesi, ale moje intuice mi nic neříká o spojení té dívky s „pikniky“

— Nu a titulky první strany? Možná vám něco napoví ony, Watsone?

— „Soumrak svobody“, „Americká tragédie může pohřbít demokracii“, — pomalu, jako školák, jsem překládal titulky první strany, dál hleděl na fotografii sympatické tenistky a v mysli si opakoval nadpisy pod fotografií.

Ne, Holmes měl pravdu, ta dívka mi někoho přece jen připomínala, ale... mezi ženami, které jsem znal, nebyly modelky pro „playboye“. A mezi neznámými... To nemůže být pravda! Znovu se mě zmocnil podivný pocit, který jsem zažil v hotelu Waldorf po rozhovoru s Galbou.

— Podle mého, Holmesi, jsem ji poznal, je to Afrodita Kallipiga.

— Jak jste to řekl, Watsone? — zeptal se Holmes. — S pěkným zadkem? Ale vždyť ta dívka má obnažená záda, ne zadek.

— Ano, jistě, — už s větší jistotou, jako na zkoušce, jsem pokračoval, — to je Afrodita Kallipiga, což v překladu z řečtiny znamená „s pěkným zadkem“. Její socha stojí v Národním muzeu Neapole, a kdysi byla obzvláště uctívána v Syrakusách. Snímek té sochy, jako i snímek Kurnikovové v „Izvestiji“, je v pravém horním rohu „Post historického pikniku“. Tam je Afrodita Kallipiga s plakátem „Svobodnému Rusku – Svobodnou lásku“, a zde - „Soumrak demokracie“. Jak to chápat, Holmesi?

— Vidím Watsone, že jste slušně pohnul s obrázky ruského rébusu. Ale vše po pořádku, a k těm novinám se ještě vrátíme, pokud najdeme odpověď na otázku „Jak to chápat?“

S těmi slovy Holmes otevřel svůj notebook, vzal disketu a překopíroval na ni nějaké soubory, načež se natáhl s disketou ke mně.

— Na té disketě je soubor, který, jak jsme se domluvili před třemi týdny, jsem nazval „Poslední gambit“. Všechna moje setkání a rozhovory s množstvím různých lidí ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku, Španělsku, Egyptě, Indii, jsem v míře svých možností zapsal do toho souboru. Mimochodem, velmi mi to pomáhalo osmyslet nové informace, které se ke mně dostávaly často naprosto neočekávaně. Doufám, Watsone, že máte také podobné zápisky, a jsem připraven se s nimi seznámit. Pojďme se domluvit, že dnes bude odpočinek, výměna obecných dojmů a čtení souboru „Poslední gambit“, a zítra od rána přistoupíme k práci nad „pikniky“. Zde mám také kopie novin a rozličných prací, které mi laskavě zanechali lidé, se kterými jsem hovořil. Ale předtím než začnete číst moje zápisky, Watsone, poprosil bych vás, abyste se seznámil s touto prací, kterou mi dal v Káhiře jeden velmi zajímavý člověk. Zápis rozhovoru s ním je na té disketě. Mě se zdá, že ten zápis zasluhuje zvláštní pozornost ve světle té činnosti, kterou se oba zabýváme.

Přinesl jsem svoje poznámky Holmesovi a nechal ho odpočívat po cestě, a sám jsem se vrátil k sobě a ponořil se do čtení textu z Egypta. Byl natolik neobyčejný a skutečně významný pro naši dlouhou společnou činnost, že jsem se rozhodl ho zde uvést v plném znění, se všemi poznámkami a vsuvkami neznámých autorů z Ruska.

O principech tandemní činnosti

Vyšší žrečestvo dávného Egypta používalo v organizaci své činnosti principy sudosti i lichosti. V dobách, předcházejících exodu židů z Egypta se skládalo z desítky vyšších zasvěcených Severu a desítky vyšších zasvěcených Jihu[45], a každá desítka měla v čele jedenáctého žrece, jejího prvohierarchu a vedoucího.

To znamená, každý vedoucí desítky, v případě hlasování v ní[46], podle svého uvážení, jsa nejvýše zasvěceným, tj. mající v jedenáctce největší znalosti, podporoval jeden z dvou názorů, mezi které se mohly rovným dílem rozdělit hlasy podřízené desítky žreců, znajících méně než on díky podmínkám vystavění hierarchie. To zabezpečovalo garantované přijetí konkrétního rozhodnutí ohledně každé otázky v každé z týmů v celku, na Severu i na Jihu, nezávisle na tom, jak se názorově rozdělila desítka, podřízena svému představenému (prvohierarchovi).

Ale pokud oba týmy pracovali spolu, pak situace „hlasování“, ve které se názory rozdělily způsobem „11 pro a 11 proti“ nejenže nebyla vyloučena, ale byla i statisticky předurčena samotnými principy systému, protože vedoucí (prvohierarchové) každé desítky si byli rovni v právech, a jejich názory byly ve stejné míře autoritativní pro všechny ostatní.

Pokud se hlasy dokonce ne obou týmů jako celků, ale jen jejich představených dělili rovným dílem mezi dvěma vzájemně se vylučujícími názory ve vztahu ke konkrétní otázce, pak rovnoprávní vedoucí týmů byli zavázáni vypracovat spolu ve dvojici nový názor, společný pro oba.

Takovým způsobem se vyšší mocenská struktura dávného Egypta matematicky popisovala svéráznou formulí „2 x (1 + 10)“.

Jistě, je lehké si představit, že dva nejvyšší žrecové se mohli domluvit losovat a přijmout jedno ze dvou řešení, určené náhodně. Takový přístup k řešení problémů odstranění neurčitosti v přijímání rozhodnutí (v případě rozdělení hlasů rovným dílem mezi dvěmi vzájemně se vylučujícími variantami) je pochopitelný a přijatelný pro drtivou většinu milovníků „hlasovacích systémů“.

A vybudování mnohých z nich na základě lichého počtu účastníků hraje roli právě „házení korunou“ takového druhu, protože málokdo může dopředu předpovědět, jak se hlasy rozdělí při synchronním hlasování skupiny, a na čí straně se ocitne jediný rozhodující hlas.

Nicméně, ačkoliv podle vyřčeného předpokladu se mohli vedoucí desítek domluvit losovat, bylo by to z jejich strany porušením systémotvorných principů jejich pracovní struktury „2 x (1 + 10)“, kterou oni sami cíleně sestrojili a udržovali při směně pokolení takovou, aby statisticky předurčeně dopouštěla možnost rozdělení hlasů na dvě stejné poloviny mezi dva vzájemně se vylučující názory na jednu a tutéž otázku.

Jinými slovy, ačkoliv prvohierarchové, kteří vedli desítky vyššího žrečestva, zjevně nebyli hloupější než současní demokratizátoři a mohli se dovtípit, že podobná nemožnost přijetí určitého rozhodnutí při stejném počtu hlasů „za“ i „proti“ se dá lehce odstranit losem, ale kromě toho chápali i něco dalšího: lepší je to nedělat. A právě toto, že rozhodnutí otázky je skutečně lepší nenechávat na nepředvídatelné náhodě, a v řadě případů je lepší ho ani nesvěřovat většině hlasů[47], nechápou naivní stoupenci hlasovacích systémů; a také stoupenci monarchie, starající se o automaticky nevyhnutelné přijetí rozhodnutí v libovolné otázce převahou minimálně jednoho hlasu při lichém počtu členů hlasující „komise“.

Tato zvláštnost pracovní žrečeské struktury „2 x (1 + 10)“ předpokládá, že při nesouhlasných názorech dvou rovnoprávných prvohierarchů v jedné a téže otázce, oni oba měli povinnost stát se účastníky nějakého dalšího procesu vypracování a přijetí řešení, vědomě vylučujícího nepostižitelnou náhodu losování, a stejně tak převahu jednoho hlasu. To je jediné rozumné vysvětlení pro takovou systémově vyjádřenou nepřijatelnost pro vyšší žrečestvo Egypta přijímání rozhodnutí na základě nepředvídatelné náhody, a stejně tak na základě nepředvídatelného jednoho rozhodujícího hlasu.

A pokud pracovní struktura „2 x (1 + 10)“ existovala v průběhu staletí bez bojů mezi prvohierarchy jejích větví a nebyla nahrazena strukturou, vyjádřující princip rozhodujícího hlasu, pak to znamená, že prvohierarchové skutečně uměli zabezpečit akceschopnost systému na základě principu „jeden rozum – dobře, dva - lépe“[48] a podloženě cílevědomě vybrat z dvou vzájemně se vylučujících variant tu lepší, nebo vypracovat třetí variantu, lepší než obě předchozí.

Jinými slovy, umně uskutečňovali tandemní princip ve své intelektuální a v celkové psychické činnosti, který od nich[49] zdědili i rabíni Velké synagogy dávnověku, čímž vyvolali údiv a nepochopení A. Revillea svou náklonností k párnosti bez jakýchkoliv zjevně vyjádřených homosexuálních příčin, čímž by možná vše vysvětlili freudisté.

Nicméně ve společnosti téměř všeobecné gramotnosti, lenosti a neschopnosti přemýšlet, ve které žijeme i my, i čtenáři tohoto textu, je jedním z nejlehčích činů – napsat, a stejně tak i přečíst slova „intelektuální činnost na základě tandemního principu“. Praktické chápání, a tím spíše uskutečnění ve svém vlastním životě toho, na co ony ukazují, je mnohem těžší, než napsání nebo přečtení slov.

První, co může příjit na mysl čtenáři, je vzpomínka na dvojkolo, na kterém pedály šlapou dva cyklisté zároveň a synchronizovaně. Ti, kdo nejen viděli dvojkolo, ale i na něm jezdili ve dvojici, si pravděpodobně zapamatovali lehkost jízdy ve srovnání s kolem pro jednoho, vznikající proto, že odpor prostředí vůči tandemu je jen málo vyšší, než u kola pro jednoho, a energovybavenost je přibližně dvojnásobná. Ale pravděpodobně také to, že pokud váš partner v tandemu mydlí nohama, jen aby nebrzdil tempo, s jakým vy šlapete ze všech sil, bude vám to poměrně méně příjemné, než vézt pasažéra na kole pro jednoho.

Přibližně takto, jako v cyklistice, stojí záležitosti s tandemním principem v sféře intelektuální činnosti: pokud dva v tandemu našli cesty, jak zabezpečit sečítání svých osobních možností, pak efektivnost tandemu převyšuje možnosti každého z jeho účastníků, a výhody tandemního principu „jeden um – dobře, dva – lépe“ jsou pro ty, kdo ho byl schopen realizovat, nevyvratitelné; pokud dva jedinci při pokusu vytvořit tandem nesčítají své možnosti, pak ten, čí osobnostní duchovní kultura je rozvinutější, bude muset svým úsilím vléct přes „dráhu životních překážek“ i svého partnera, i všechny tandemní výsledky, což se v některých případech může ukázat nad jeho síly i v případě, že individuální možnosti by mu dovolily se přes „dráhu překážek“ dostat samotnému poměrně lehce.

Avšak tandemní princip intelektuální činnosti disponuje jednou zvláštností: na rozdíl od cyklistiky, kde tandem, na který je možné nasednout a projet se, předjížděje cyklisty-jednotlivce, je jasně viditelný a hmatatelný, pak v intelektuální činnosti všechny pozitivní efekty vznikají a projevují se jen v případě sečítání schopností účastníků. Sečítání může fungovat od začátku, v tom případě se tandem formuje „samo sebou“ bez jakýchkoliv záměrných úsilí z jejich strany, ale z této příčiny také může zůstat neviditelný pro vědomí, zaujaté jinými problémy, může zůstávat v oblasti nevědomé psychické činnosti. Pokud sečítání od začátku nenastane, a lidé se nedovtípí o možnosti dosažení tandemního efektu ve své činnosti, pak ani nepodniknou cílevědomé kroky k tomu, aby, změnou svého vztahu k sobě a ostatním, zabezpečili sečítání schopností v tandemu.

To jsou dvě příčiny, kvůli kterým tandemový princip „jeden um – dobře, dva – lépe“ zůstal vně zkoumání psychologických škol různého druhu: pokud byl realizován, pak není o čem mluvit, protože není cílem, ale prostředkem k dosažení nějakých cílů; pokud nebyl realizován, paknení o čem mluvit jednoduše z důvodu absence předmětu rozhovoru. My mu udílíme velkou pozornost proto, že je částečným cílem, který se po dosažení stává prostředkem k uskutečnění jiných, důležitějších cílů.

Ačkoliv už žrečestvo starověkého Egypta se opíralo ve své činnosti na tandemní princip, metody pěstování intelektuální činnosti na jeho základě byly v systému zasvěcení starověkého Egypta buď nezjevné (to je podle našeho chápání zákonů šíření a zachování informace ve společnosti pravděpodobnější[50]); nebo zjevné metody byly vlastnictvím jen nejvýše zasvěcených.

V prospěch řečeného v předcházejícím odstavci hovoří i ty historické okolnosti, za kterých Egypt přestal být Egyptem a „sám o sobě“ zmizel z historické arény. Proběhlo to v důsledku toho, že konceptuální moc – struktura vyššího žrečestva Egypta „2 x (1 + 10)“, stojící staletí nad faraonem a státností, opustila Egypt v době Mojžíše spolu se kněžími a služebníky Amona, kteří se v období egyptského zajetí židů zamaskovali mezi starověkými židy. Jak si poté vedl Egypt faraonů je obecně dobře známo, ačkoliv ten proces uvadání historikové nespojují s odchodem a zmizením žrečeské pracovní struktury „2 x (1 + 10)“[51].

V doslovu I.Kacnelsona k románu B.Pruse „Faraon[52]“ se podotýká, že v egyptském dávnověku byl historicky reálný vrchní žrec Amona v Thébách Cherichor, který obsadil egyptský trůn odstraněním Ramsese XII, historicky reálného posledního faraona XX. dynastie (což posloužilo B.Prusovi jako reálný základ pro zápletku jeho románu). V té době se Egypt rozpadl na dvě části a následně se stal kořistí cizozemců, po míře toho, jak svévole a nevědomost „elity“ a žrečestva, degradujícího na úroveň žaludečně-prospěchářského znacharstva, přivedla k progresivnímu pádu kvality řízení, které skončilo o několik století později za Kleopatry finálním krachem.

I.Kacnelson, jako i mnozí další, neobrací vnímání na to, že ty reálné události krachu XX. dynastie a panování vrchovního znacharstva v roli faraonů nastaly až PO exodu židů z Egypta, známého z Bible. To znamená poté, co Egypt už porodil globální doktrínu zotročení na základě lichvářské doktríny židovských klanů, podřízených nástupcům hiearchie egyptského Amona (biblického obecně, i církevně-“pravoslavného“ Amina, Amena, konkrétně).

Po startu té agrese metodou „kulturní spolupráce“, globálnímu znacharstvu, které zdeformovalo Zjevení (předané skrz Mojžíše) příkazy k lichvě a rasizmu, začala kultura Egypta jako státního útvaru překážet. S cílem zabezpečení principu „konce do vody[53]“ („důkazy pod koberec“, zbavit se důkazů, pozn. překl.), byl představiteli hierarchie v osobách jejích představených narušen princip vypracovávání řešení dvěma paralelními a rovnoprávnými větvemi „2 x (1 + 10)“. Tím samým byla historicky reálnému Cherichorovi vytvořena možnost stát se jediným akceschopným prvohierarchou té úrovně znacharstva, kterou obešli stranou při zasvěcování do globálních plánů, aby ona, zůstávajíc v Egyptě, se nemotala pod nohy uchazečům o světovládu.

Možná, že nechápeje podstatu a efektivnost tandemového principu vypracovávání řešení a jediného velení při jeho realizace v životě (to leželo na faraonovi a hierarchii státní správy), jsa nezasvěceným do smysluplnosti architektury systému řízení Egyptem při směně pokolení, pod jehož mocí žil Egypt v průběhu několika tisíciletí, reálný Cherichor – individualista svými mravními ideály a světonázorem – sám usiloval o převzetí kompletní vyšší státní moci a zaujal pozici faraona. To mu bylo dovoleno neformálním systémem „2 x (1 + 10)“ žreců, kteří začali usilovat o globální absolutní vnitrosociální moc, proto, že již více nepotřebovali, aby mocenské struktury Egypta svými možnostmi převyšovaly mocenské struktury jiných států. Z pohledu neformální struktury „2 x (1 + 10)“, která se stala nadstátní a mezinárodní, všechny státy jí měly ustupovat v efektivnosti mocenských struktur, a jejich kultury (států) měly být unifikovány i v tomto smyslu. Přechod k monarchii v Egyptě, ve které monarcha stojí nad kněžími, ze setrvačnosti nazývaných „žrečestvem“, řešil právě tento problém. Znamenalo to ztrátu udržitelnosti (stability) systému společenského samořízení staroegyptského regionálního davo-“elitarizmu“, který do té doby podporoval život egyptské regionální civilizace během tisíciletí, a dokonce ji dokázal provést skrz vojenské a sociální katastrofy (krachy řízení) bez ztrát svébytnosti její kultury.

Tak staroegyptský žrečeský systém „2 x (1 + 10)“ - díky tandemovému principu dokonalejší a bezchybnější ve vypracovávání řešení než „liché“ systémy – přestal dohlížet na výkonné struktury (faraona a státní aparát) a nějakou dobu existovala v skryté formě v prostředí starověkých židů.

Později se projevil otevřeně svou vrchní částí v osobách dvou vyšších rabínů, stojících v čele Velké Synagogy starověku přibližně od roku 230 př.n.l. během celého období, dokud starověká Judea, nebyla popořadě přinucena z jejich strany opět sehrát po prvních příchodu Krista egyptskou „hru“ „Konce a začátky do vody Lety[54]“.

To je obecně vše, co je možné z obecně známé historie zjistit o roli tandemového principu v minulosti. Předtím, než přejít k analýze jeho možností v současnosti a perspektivách, je třeba poznamenat, že psychika představitelů dávného žrečestva, pracujícího na základě tandemového principu, se viditelně odlišovala od psychiky druhé části žrečestva, lidí podobných Cherichorovi, dávajících přednost tomu, realizovat řízení na základě individuálních možností; a kromě toho, i psychika ostatního obyvatelstva, nepatřícího k žrečeským strukturám, se z velké části odlišovala od psychiky vyšších hierarchů[55].

Právě kvůli osobitostem v algoritmice psychiky a samodisciplíně vlastní vyššímu žrečestvu, které osvojilo tandemový princip intelektuální činnosti, jsou ve vztahu k němu nepoužitelné obecně známé (obyvatelstvu-davu minulosti) postupy korumpování a silového nebo jiného vydírání protivníka při nesouhlasu s jeho názory. A ti, kdo si myslí, že mezi akceschopným vyšším žrečestvem bylo koupení nebo vydírání jednoho hierarchy jiným možné, si musí odpovědět na otázky: čím se mohli koupit navzájem lidé, jejichž slovo bylo reálně mocnější, než slovo faraona, vychováni z dětství tak, aby nebyli nevolníky instinktů a vášní? Jaké mezi nimi mohly vzniknout osobní spory, pokud jejich ohraničené fyziologické a kulturně podmíněné (díky výchově) potřeby mohly být garantovaně uspokojeny vší souhrnnou silou egyptského státu[56], nemalou dokonce podle dnešních měřítek, tím spíše, že spory by zničili akceschopnost struktury „2 x (1 + 10)“, která jim zabezpečovala v životě vše, dělajíc je téměř plně nezávislé na společnosti a jejím „mínění“, které oni sami z velké části formovali?

Ale to znamená, že jsa osnovou pro likvidaci a rozřešení „nedorozumění“ různého druhu, tandemový princip pro svou realizaci sám vyžaduje jasné chápání určitých věcí, a dobrovolný souhlas chování každého z účastníků tandemu s chápáním takového druhu.

Především je nutné pochopit a smířit se s tím, že koncepce „autorského práva“, „práva na intelektuální vlastnictví“, která je na Západě vnímána jako jeden ze základů jejich civilizace, překáží realizaci svobodné intelektuální činnosti a zkodokonalování duchovní kultury ve společnosti jak celkově, tak i na základě tandemového principu činnosti konkrétně.

Tandemová intelektuální činnost je založena ve všech případech bez výjimky na přiznání objektivnosti faktu samostatného bytí všech tandemových výsledků a podřízení svého chování každým z účastníků tandemu tomuto faktu. To, co se rodí ve výsledku intelektuální činnosti na základě tandemového principu, není produktem intelektuální činnosti kohokoliv z účastníků tandemu. A v produktu tandemové činnosti je reálně nemožné vymezit „autorské práva“ každého z účastníků na odděleně vzaté uměle vybrané komponenty celostného produktu tandemové činnosti.

To poslední je podmíněno tím, že tandemový pricnip je ve své realizaci ve mnohém podobný hře „domino“ v tom smyslu, že vklad jednoho účastníka do tvořeného produktu tandemní činnosti je podmíněn předcházejícím vkladem druhého z účastníků, a navíc formuje podmínky k následujícím vkladům jich obou. Právě díky tomuto všechny tandemové produkty disponují samostatnosti bytí, při kterém jsou přítomni účastníci tandemu. V tandemu ani jeden z účastníků neobsluhuje intelektuální činnosti druhého[57].

Výše řečené je klíčem k realizaci tandemového principu v životě, nikoliv pravidla, vymyšlené pro nějakou intelektuální „hru“, které je možné svévolně měnit, v důsledku čehož se získají pravidla jiné „hry“, načež je možné vybrat tu „hru“, která se více zamlouvá.

Každý člověk, jsa částí objektivního světa, disponuje osobními osobitostmi vlastními jen jemu, což získalo pojmenování „subjektivizmus“. Ve společenském životě lidí je právě subjektivizmus výzkumníků, vědců, inženýrů, zdrojem objevení se v kultuře nových znalostí a návyků. Ale je i základním zdrojem chyb, pramenících z různého druhu ohraničenosti a nedostatečnosti subjektu. Pokud někdo vyslovuje názor, nezapadající do obecně přijatého, panujícího, pak dostatečně často je mu to vytýkáno slovy „A-a-a... to je tvůj názor...“. Avšak v drtivé většině případů „vytýkači“ druhým jejich názorů dávají přednost nezamýšlet se nad obsahem těch názorů a nad tím, nakolik adekvátně je v nich vyjádřen objektivní běh událostí života, a v čem konkrétně je subjektivní mínění chybné a jaké osobitosti psychické činnosti člověka, který daný názor vyjádřil, našly své vyjádření v těch chybách.

Pokud se zaměřit právě na tyto otázky, pak všeničící skepticizmus a nihilizmus typu „A-a-a... to je tvůj názor...“ se promění v jednu z dvou komponent tandemového principu. Pokud odpovědi na otázky takového druhu nebudou odmítnuty nositelem mínění „Ale táhni, … Kdo jsi, abys mě poučoval?!“ pak on tím samým začne svou část tandemní činnosti, ve výsledku čehož se jeho počáteční názor může změnit, ale kromě toho bude nový názor doprovázet i nějaký názor na partnera jako člověka a jako na nositele určitých znalostí a návyků.

Pokud partner neodmítne to mínění o otázce a doprovázející ho mínění o sobě, a nepřeruší dialog, pak může završit první cyklus tandemové činnosti zrozením třetího názoru, jež se bude v nějakých aspektech odlišovat od výchozích názorů každého z nich na danou otázku. To třetí mínění ohledně zkoumané otázky bude nevyhnutelně doprovázeno nutností změnit své sebehodnocení pro každého z účastníků tandemu ohledně těch či oněch svých osobních kvalit, znalostí a návyků. Pokud se to bude týkat dostatečně seriózních otázek, pak je možný jak krach osobnosti, zatvrzelé ve své přívrženosti názorům, neadekvátním objektivní realitě , tak i její přeměna.

Tandemové efekty v intelektuální činnosti jsou důsledkem toho, že z pohledu zdravého smyslu každého z účastníků tandemu je subjektivizmus jeho partnera svého druhu „dláto“, odřezávající z produktu tandemové činnosti chyby, vzniklé v důsledku subjektivizmu každého z nich; ve vztahu k osobnosti člověka se subjektivizmus jeho partnera jeví kovářským kladivem, a tandemový produkt – kovadlinou. V důsledku takového druhu vzájemného „kovářského“ opracování se od osobnosti odstraňuje poměrně mnoho všelijaké „náplavy“ chybného subjektivizmu, který našel vyjádření v jeho osobním vkladu do produktu tandemové činnosti. Ten proces je tím více psychologicky bolestivý a nepříjemný, čím více osobnost nárokuje „intelektuální vlastnictví“ ve vztahu k výsledku tandemové činnosti a jeho komponent a čím více se považuje (ve vnímaní sebe samého) za „lepší než ostatní“[58]. Když začíná opracování osobnosti v kovárně tandemových vztahů, pak od některých odlétá tak mnoho plev, že z nich zůstane máloco a někdy se velká osobnost jednoduše v těch slupkách-plevách ztrácí. A právě strach ztratit tvář v opracování takového druhu, který je vlastní egoistickému individualizmu, je jednou z hlavních překážek, které je nutné překonat, aby bylo možné se v praxi přesvědčit, že „jeden rozum – dobře, dva – lépe“.

Z toho je možné pochopit, že tandemový efekt se projevuje tím ostřeji, čím odlišnější je ta životní zkušenost, která je uložena v duších účastníků tandemu, a čím svobodněji (volněji) a vlídněji se každý z nich staví k druhému. A podobně tandemový efekt mizí v situacích, podobných básni I.A.Krylova „Kukačka a kohout“, kdy „kukačka“ chválí „kohouta“ za to, že ten chválí „kukačku“. V prostředí individualisticky myslící inteligence je mnohem častější setkávat se s „tandemy“, podobnými ptačímu, popsanými Krylovem a obětavě zaujatými vzájemným chválením; přičemž jeden a tentýž „intelektuál“ může postupně být účastníkem několika tandemů vzájemného chválení. Ale pokud alespoň jeden z účasníků vzájemného chválení přejde k uskutečnění principů tandemní činnosti, pak riskuje ztratit svého partnera a chválitele, kterému „kovářské opracování“ jeho domýšlivosti je nepříjemné a urážlivé.

Intelektuální činnost v tandemu probíhá jako přímá komunikace lidí, ve které probíhá výměna subjektivní informace mezi nimi. Tato výměna je tím více efektivní, čím více je soustředěno vnímání účastníka na jeho partnerovi. Informační výměna takového druhu může probíhat bez přerušení poměrně dlouho; může se obnovovat po vícenásobných přestávkách, které mohou i na několik let přerušovat posuzování nějaké konkrétní problematiky. Delší doba taktu (cyklu) tandemové činnosti a charakter informační výměny mezi lidmi dává odpověď na otázku, proč „třetí je navíc“ a proč jsou ještě víc „navíc“ a zbytečnější čtvrtý a další rozumy.

V nejzřetelnější podobě probíhá informační výměna mezi lidmi jako beseda. Člověk může hovořit, obracet se k jedinému spoluúčastníku besedy, a k množství posluchačů. Ale drtivá většina lidí je schopná sledovat a analyzovat chod myšlenek v projevech jen jednoho spolubesedníka. Třetí, pokoušející se stát účastníkem besedy, na sebe přitahuje pozornost posluchače, čímž narušuje tandemový proces. To neznamená, že ve všech případech bez výjimky třetí musí být „odejit“ za hranice sféry besedy. Pokud chápe tandemový princip, pak jsa přítomen při tandemové činnosti druhých, je zavázán stát se pro ně průzračným nebo splynout s pozadím okolní situace. Ale to je jen jedno z ohraničení pro třetího účastníka, vkládané na něj tandemovým principem.

Druhá okolnost se projevuje trochu jiným způsobem. Jistě, triumvirát, stejně jako početnější „komise“, včetně až do parlamentu nebo sjezdu, může pracovat v polytandemním režimu, kdy jeho účastníci střídavě formují tandemy v různých sestavách. Ale v drtivé většině případů to vede jen k zpomalení práce „komise“ bez podstatnější výhry v kvalitě vypracovaného řešení. Příčina je v tom, že drtivá většina tandemů věnujících se nějaké otázce, formovaných účastníky „komisí“, se ukáže přibližně stejně efektivními. Ale postupem doby se ve vztahu ke každému problému objeví několik v té oblasti vedoucích tandemů, z nichž jeden je schopen nahradit veškerý součet ostatních[59]. Kromě toho, v mnohočlenné „komisi“ není zdaleka při všech variantách účastníků možné rychlé formování práceschopných tandemů, což vede k bojům frakcí, známých z každého parlamentu, dalším ztrátám času a snížení kvality řešení, vypracovaného „komisí“.

Polytandemní princip je efektivní při zpracování spektra problémů, jejichž celkový rozsah a nutná hloubka chápání překračují hranice možností jednoho člověka. To vede ještě k jedné osobitosti tandemového principu, která disponuje rozhodujícím významem právě v polytandemové variantě při zpracování spektra problémů: účastník tandemového procesu nemá právo lhát, protože zdaleka ne vše jím řečené mohou prověřit druzí účastníci polytandemního procesu, ale jím vyřčený vědomě lživý názor, jsa přijat druhými účastníky polytandemního procesu jako pravdivý, může posloužit jako základ pro vypracování hluboce mylného řešení, které může mít velmi vážné následky.

Pokud zkoumat nějaké tematicky určené spektrum množství problémů, pak v polytandemním principu je realizovaný jeden ze způsobů vzájemného působení individuální psychiky (a intelektu) s kolektivní psychikou (a kolektivním intelektem), jehož součástí je jedinec-účastník tandemu. Z toho důvodu, těm, komu egoistický individualizmus nedovoluje pracovat na základě tandemového principu, je lépe mlčet o soubornosti a kolektivizmu. Dokud se jedinec nenaučí činnosti na základě tandemového principu v jeho vztazích s jinými lidmi, místo soubornosti obecně a soubornosti v Duchu Svatém konkrétně, bude vytvářet více či méně zjevně vyjádřenou kolektivní schizofrenii; šíření vědomé lži představuje ve vztahu ke kolektivní psychice jeden ze způsobů jejího schizofrenního rozdrobování[60]. Osvojení tandemového principu činnosti, vyjádřené v praxi výsledky tandemové činnosti, je první překonanou překážkou odkrývající cestu k soubornému životu jedinců.

Dvakrát jsem přečetl text a byl jsem ohromen koncentrovaností informací v něm obsažených. Kromě problémů vzájemných vztahů s Holmesem, o kterých jsme spolu nikdy nemluvili, materiál práce vrhal světlo na ty otázky řízení v dávném Egyptě, kterých jsem se začal dotýkat, zabývaje se „pikniky“. Ale práce se dotýkala i mnohých jiných problémů západní civilizace: co jsou to současné demokratické volby a proč demokracie, v té formě, ve které je představena ve společnosti, není efektivní; osobitý pohled na podstatu autorského práva atd. Pomyslel jsem si, že pokud se stane majetkem širokého okruhu čtenářů, pak v procesu jejího posuzování může sama o sobě zrodit novou kulturu vzájemných vztahů mezi lidmi, a také kulturu vztahů člověka a společnosti. Také jsem pochopil, že samotný text představuje část nějaké objemnější práce a že by nebylo špatné pohovořit o tom s Holmesem. Všechen čas, který zbýval do večeře, jsem posvětil čtení souboru „Poslední gambit“, srovnávaje přečtené s novými obrázky z různých čísel týdeníku „Doba zvratů“, novin „Práce“ a „Argumenty a fakta“. Překvapivé bylo dokonce ne to, že ruské „pikniky“ jsou ve světě tak široce známé, ale ten neobvyklý výklad událostí s nimi spojených, různými lidmi v různých částech světa. Z poznámek Holmese svět vyvstával ohromný a různorodý, ale o to více jediný a celostný, než jsem si představoval dříve. Ohromovala mě také určitá synchronnost našich vyšetřování a pocit něčeho neviditelného, ale objektivně existujícího, předurčujícího tu činnost, co v lexice už získala název „matrice“. Vyvstával i obraz nového Ruska, nejen prostě záhadné a nepředvídatelné země, k čemuž jsme my na Západě s určitým neklidem už přivykli, ale osobité civilizace, odlišné od Západu i Východu, ve které už se rýsují kořeny nové kultury třetího tisíciletí.

Zapnul jsem zprávy v 17.00, a uslyšel zprávy o teroristickém činu, spácháném v noci z 12. na 13. října v centru Madridu. Soudě podle zápisek Holmese, už 3. října Paolo Riego a Andrej Verov, analyzujíce podivnou mapu hlavního města Španělska s klíčem, ležícím nyní přede mnou, posuzovali v El-Eskorialu možnost takového teroristického činu. Zajímavé, ví už o tom Holmes? Zaklepal jsem na dveře jeho pracovny.

— Vejděte, Watsone, nespím, studuji vaše poznámky. Zvláštní zájem u mě vyvolala vaše beseda s Galbou v baru hotelu Waldorf. Bezpochyby jste se setkal se skutečným, reálným trockistou.

— Holmesi, slyšel jste poslední zprávy?

— Copak, ještě jedno letadlo spadlo na New York?

— Ne, soudě podle obrázku s persónou, která krmí „ptáčky“ na břehu černého moře, to nás ještě čeká. Právě ale informovali o nočním výbuchu na centrálním náměstí Madridu. Zrovna jsem se díval na kopii té podivné mapy s klíčem ve formě ruky a četl váš komentář k ní. Co je to? Náhoda? Ne, tak to nebývá...

— Jak vidíte, drahý Watsone, – naopak bývá. To je matrice a matrice je všude! Nedělejte si starosti, pocit, který nyní zažíváte, jsem prožil čtvrtého října, den poté, co jsme v El-Eskorialu v Andrejem Verovem a Paolem posuzovali kalendáře za rok 1994. Jak už jste pochopil z mých poznámek, majitel bytu, který viděl kalendáře stejně jako já poprvé, přesněji než všichni ostatní, předpověděl den katastrofy ruského letadla. A ohledně jízlivých slov o dalších letadlech, padajících na New York, je třeba být opatrnější, milý Watsone, pokud nechcete, aby skutečně padala: slova mívají moc nad matricemi, pokud se ukazují být vloženými ve vztahu k těm, kdo pracuje na objímajících (nadřazených) matricích. Zítra pohovoříme o matricích podrobněji, v procesu luštění ruských „rébusů“. Zdá se mi, že se nám shromáždil materiál, který plně stačí na to, aby bylo možné vyslovit konkrétní dohady ohledně všech třech „pikniků“. A co vy, milý příteli, a text „O tandemním principu činnosti“?

— To nejpodivnější na tom je, Holmesi, že poprvé jsem se zamyslel nad principy naší společné činnosti v den vašeho odjezdu do Švýcarska. Nikdy dříve jsme ty otázky neposuzovali, ale po seznámení s obsahem práce jsem se cítil v roli cyklisty, který naprázdno šlape pedály.

— Není třeba zabývat se podceňováním, drahý Watsone. Každý z nás dělá tu část celkové práce, ke které má nejlepší předpoklady. Váš přístup k analýze „pikniků“ je po svém unikátní. A co se týká výsledků tandemní činnosti, ty nepatří nikomu z účastníků osobně, a to je pro mě závěr nejen přípustný, ale i vyžadující nové osmyslení, vycházející za rámec obvyklých stereotypů kultury, ve které žijeme. Pokud mluvit otevřeně, nemám v podstatě proti koncepci autorských práv, uvedené v dané práci, co namítnout. Zatím je jasné jedno: takové závěry by nikdy nemohly být zformulovány v prostředí západního establishmentu a následovně, máme co do činění s právním vědomím nové vznikající kultury. Ale promiňte, Watsone, chtěl bych dočíst do konce vaši analýzu, a zítra probereme podrobně obě varianty a, jak se mi zdá, dostaneme se k novému výsledku naší tandemové činnosti.

Druhý den po snídani jsme se sešli v pracovně Holmese. Na jeho pracovním stole ležely v chronologickém pořadí tři obrázky „pikniků“ a také kalendáře z „Hodiny zvratů“ a kopie dalších materiálů, majících vztah k „piknikům“. A já jsem přinesl sborník pověstí A.S.Puškina.

— Co to máte, Watsone?

— Než začneme posuzování ruských „pikniků“, chtěl bych vám, drahý Holmesi, přečíst jednu frázi z Puškina: „Dvě pevné (nehybné) ideje nemohou zároveň existovat v mravní podstatě, stejně jako nemohou dvě tělesa ve fyzickém světě zaujímat jedno a totéž místo.“[61]

— „Piková dáma“?

— Naprosto správně Holmesi, — začátek šesté kapitoly. Během studia analytické poznámky o filmu „Matrix“ a také po přečtení vašich poznámek se u mě zformovala představa o globální konfrontaci dvou koncepcí řízení: biblické a jí alternativní Koncepci společné bezpečnosti. A mě se zdá, že Puškin jednou větou už v první polovině 19. století přesně vyjádřil konfrontaci dvou navzájem neslučitelných koncepcí řízení. A pokud v tom výroku Puškin obrátil pozornost na informační a materiální komponentu koncepcí, pak veškerá pověst je ve své podstatě posvěcena jejich komponentě míry. Proto pokud hovořit o matricíc-scénářích „pikniků“, pak všude je možné najít stopy číselné míry „Pikové dámy“. Mimochodem, číselná míra samotné „pikové dámy“ je podle karet „Tarot“ 51. Stačí se podívat na kalendář ve vydání „Hodiny zvratů“ № 51 (200) z 29.12.1993 a № 1 (201) z 5.01.1994 a hned je možné v nich objevit číselnou míru „pikové dámy“.

— Souhlasím, Watsone, ačkoliv v novinách za rok 1993 je ta míra vyjádřena v samotném jejich čísle, a v těch za rok 1994 – v datu jejich vydání, pokud vypustit nulu mezi dnem a měsícem. Ve své době jsem se také zajímal o číselnou míru, doprovázející „pikniky“ a její shodu s číselnou mírou „Pikové dámy“. A když se mi v roce 1995 dostala do rukou kniha profesora Illinoiské univerzity v Chicago Lorraina Laytona „Ezoterická tradice v ruské romantické literatuře“, ve které byla více než polovina obsahu věnována numerologii té udivující pověsti Puškina, rozhodl jsem se, že mi pomůže rozluštit tajemství ruských „pikniků“. Nic podobného, kromě obvyklých úvah o spojení literatury s tajnými doktrínami a kabalistikou jsem tam nenašel. Kromě toho, nabyl jsem dojmu, že Puškin se v „Pikové dámě“ jednoduše pobavil nad tím, jak se jeho současníci-zednáři oddávali mystice Kaliostro, Saint-Germaina a Svedenborga. Neminul tuto oblast ani znamenitý životopisec mého praděda Arthut Conan-Doyle, který jak vy víte, Watsone, se ke konci života zabýval spiritismem. Proto, abychom se nevraceli během analýzy „pikniků“ k „Pikové dámě“, pojďte, Watsone, vyznačíme číselnou míru dvou koncepcí, která se skutečně projevila v šesté kapitole pověsti.

Holmes vzal list papíru a narýsoval na něm následující tabulku:

• Hermann[62]

— Tedy, Watsone, prozkoumáme hru „faraon“ tak, jak je popsána v pověsti. Existuje řada okolností, podle kterých je možné určit, že matrice, formovaná Puškinem skrz symboliku „Pikové dámy“, je objemnější (nadřazená) ve vztahu k matricím-scénářům „pikniků“. V první den hry Hermann z nějakého důvodu sází šek na sumu 47 000. Čekalinský na to poznamenal, že „nikdo zde ještě nesázel více než 275“. Jinými slovy, Čekalinský předvídá číselnou míru výhry 2 + 7 + 5 = 14, a Herman se orientuje na 4 + 7 = 11.

— A jaká je zde Holmesi spojitost s „Historickým piknikem“?

— Pojďme se podívat na první „piknik“. Přečetl jsem si zápis vaší besedy s Galbou, kde vás trápí otázka: „Ví o „piknicích“ nebo neví?“ Ne, Galba o „piknicích“ nic nevěděl, a vykládal vám o srpnovém puči, který probíhal v řečišti matrice „Historického pikniku“. Sama matrice dozrála, to znamená naplnila se informací a energií mnohem dříve, a umělec, který zformoval z obrázků ten rébus, plnil roli tiskárny u počítače, v jehož informační bázi matrice prvního „pikniku“ už existovala. Proč se tisk matrice „Historického pikniku“ na počest Artemidy objevil v „Hodině zvratů“ № 25 (70) 24.06.1991? Měla hlavní redaktorka publikace Natálie Čaplinová o té matrici nějaké představy? Zednáři celého světa dobře vědí, že 24. června roku 1717 bylo legalizováno modré – Janovo zednářství a možná že to Čaplinová udělala, podřizujíc se zednářské disciplíně, aby informovala zednáře o existujícím plánu-scénáři rozpadu Sovětského svazu. Zatím se mi podařilo jen vyjasnit, že měsíc po srpnovém puči 17. září 1991 na sjezdu redaktorů centrálních novin bývalého SSSR, který byl vysílán na prvním kanále Centrální televize, Gorbačov – poslední prezident Sovětského svazu, seděl napravo od redaktorky těch provinciálních, já bych dokonce řekl bulvárních novin. A navíc, bylo jí dáno právo položit poslednímu prezidentu SSSR a poslednímu generálnímu tajemníku ústředního výboru KSSS první otázku.

— Věděla ona sama cokoliv o tom scénáři?

— O tom mám silné pochybnosti, stejně jako mám pochybnosti o schopnosti členů redakce zformovat materiály novin takovým způsobem, aby se na jejich zadní straně ocitl repertoár z šesti filmů, kterých jste si vy, Watsone, všiml ve svém výzkumu.

— A jak se tam potom ty filmy ocitly a navíc daly tak přesné určení každému z pěti dní puče?

— Vše jsou to, Watsone, projevy matrice, v rámci které tehdy konali v té či oné míře všichni, kteří se účastnili puče. V tom smyslu jsou kroky Čapli-nové také výsledkem matričních projevů matrice „Pikové dámy“, nadřazené matrici „pikniků“, protože v první kapitole povídky je vzpomínka na postavu jménem Čapli-cký, nad kterým se smilovala hraběnka a sdělila mu tajemství třech karet. Ten, nakolik si pamatuji, vsadil ne 47, ale 50 tisíc a vyhrál „třikrát po sobě“, čímž vyhrál celkem čtyři sta tisíc; splatil dluh tři sta tisíc a ještě zůstal v plusu.

— Takovým způsobem skrz číselnou míru Puškin ukázal, co chybělo koncepci, na jejímž základě pracovala matrice „hry“ Hermanna?

— Správně, Watsone! 50 – 47 = 3. To ukazuje právě na to, co v koncepci, alternativní biblické, získalo pojmenování „trojjedinost matérie, informace a míry“. A proto nemám co dodat ke Galbovu vyprávění, který umístil v chronologické posloupnosti „kameny“ prvního „pikniku“ tak, aby „zákeřný nikdo“ vyzdvihl sochu Dia-Jelcina na vrchol pyramidy moci. Avšak i ta loutka-socha se nemohla dostat v rámci své činnosti za rámec puškinské matrice, vyjádřené v konkrétní symbolice „Pikové dámy“.

Holmes vzal ze stolu knihu pověstí Puškina, otevřel ji na potřebném místě a četl:

„Byl to člověk let šedesáti, náruživý; hlava byla pokryta stříbrnými šedinami; plná a svěží tvář zobrazovala dobrodušnost; oči blýskaly, oživené stálým úsměvem“

— Souhlasíte, Watsone, že ten portrét Čekalinského, daný Puškinem na začátku šesté kapitoly, silně připomíná Jelcina, jaký byl představován Západu v první roky po převratu? A nyní toto místo na konci šesté kapitoly: „Čekalinský začal rozdávat, ruce se mu třásly. Napravo letěla dáma, nalevo – eso“. Koho vám v ten okamžik Čekalinský připomíná?

— Hlavu GKČP, viceprezidenta SSSR Janajeva během jeho vystoupení v rámci GKČP v televizi.

— Naprosto správně. To znamená, že puškinská matrice je nadřazená i ve vztahu ke konání Jelcina, a jakoby proti němu konajícímu GKČP. Není v tom nic podivného: všichni jsou z jedné řídící „elity“, mající zkratku ÚV KSSS, která se, o čemž mi řekli ve Španělsku, dešifruje jako Ústřední Výbor Kapitulantské Strany Samolikvidace Socialismu. A ve vaší besedě měl Galba pravdu: pokud ne oni sami, pak jejich „loutkáři“ se jednoduše dohodli, kdo bude v nových podmínkách vládnout, a kdo po krátkém posezení ve vězení půjde na zasloužený odpočinek, předem si zajístíce aureolu „vězňů za národní štěstí“, a „loutkářům“ - možnost legitimního návratu ke scénáři politiky „socialismu“ v budoucnosti. Určitě budete souhlasit, že pokud po vítězství Jelcina právníci pevně podložili nezákonnost GKČP, pak v případě potřeby by jiný tým právníků neméně pevně podložil fakt vlastizrady Gorbačova a jeho stoupenců a pravomocnost a zákonnost GKČP, jehož vina bude při tom spočívat jen v tom, že nedosáhl úspěchu. Vždyť s tím, co my oba víme o konceptuální moci, musíme vycházet z toho, že jakékoliv zákonodárství je linií obrany, na které se jedna koncepce chrání před realizací v téže společnosti jiné, s ní principiálně neslučitelné koncepce. V konceptuálně nejednoznačné (nerozhodné) společnosti, jakou byl SSSR v poslední fázi své existence, se v jednom zákonodárství projevovaly dvě navzájem neslučitelné koncepce. Právě proto lze na jeho osnově, po konceptuálním rozhodnutí (odstranění konceptuální neurčitosti), právně bezchybně vystavět rozsudek i proti Gorbačovovi, i proti GKČP, i proti Jelcinovi a týmu reformátorů epochy „Gajdara–Černomyrdina“. Pravda, i my bychom měli být skromnější, pamatujíce na to, že o tom mluvíme jen pod tlakem toho faktu, že Rusko začalo rešit konceptuální neurčitost. A to je událost globálního významu.

— A shoda číselných měr „Historického pikniku“ a „Pikové dámy“?

— Оu! Zde je toho tolik, kolik ráčíte najít, Watsone. Stačí pohledět na číslo objednávky daného vydání – № 9113. A navíc, pět obrázků „Historického pikniku“ obsahuje 9 palem.

— Ale já stále nemohu pochopit, Holmesi, proč byly ty obrázky publikovány? Vždyť dokonce dnes, po uplynutí deseti let, je jejich obsah zcela nejasný, a tehdy, dva měsíce před pučem, je nemohl chápat nikdo.

— Drahý Watsone, už jsem říkal, že obrázky „pikniků“ jsou materiálním projevem matrice, která se k tomu okamžiku zformovala a v jejímž řečišti následně protékaly události v Rusku. A naopak, pokud se taková událost odehrála v realitě, pak to znamená, že se fakticky odehrála o něco dříve v měrné (tj. matriční) komponentě Života tehdy, když ve výsledku psychické činnosti samotných lidí se zformovala odpovídající matrice-scénář egregoriální algoritmiky, která následně vedla k té události.

Pokud není příchod nějaké události předurčen Bohem jako jednoznačně nevyhnutelný, pak je možné mu předejít, tak či onak rozbít matrici na fragmenty, nepasující k sobě, energeticky ji vyprázdnit, nebo přeměnit matrici-scénář egregoriální algoritmiky, vedoucí k němu tak, aby výsledky realizace matrice-scénáře byly alespoň přijatelné, a ještě lépe – žádoucí. Od okamžiku, kdy se matrice-scénář zformovala, do toho okamžiku, než podle ní probíhají nějaké události, uběhne určitá doba, během které se matrice-scénář plní energií, jsou do ní zatahování účastníci, synchronizuje se s nadřazenými už existujícími matricemi-scénáři atd. Během té doby je možné matrici-scénář a procesy realizace jí vlastních událostí ovlivňovat, podřizovat je (matrici i události) mravně podmíněné smysluplnosti.

— Promiňte, Holmesi, ale tohle ve vašich poznámkách není.

— V mých poznámkách je Watsone jen to, co jsem pochopil k okamžiku jejich sepsání. Ale po besedách v různých zemích probíhalo mnoho dalších událostí, a měl jsem čas se zamyslet a porovnávat s mými dosavadními představami. Přitom něco získávalo potvrzení samotným životem, a něco vyžadovalo kritický přístup a nové osmyslení. Co se týká obrázků „pikniků“, pak, jak se mi zdá, hrály roli synchronizátorů nevědomých úrovní psychiky kolektivní činnosti mnohých účastníků událostí. Hustota informace předávané v obrazech a symbolech mnohokrát převyšuje hustotu informace předávané v lexice; tiráž vydání byla několik set tisíc; čtenáři strojově přečetli vydání a obrázky „pikniku“ se otiskly do jejich podvědomí. Všechny obrazy, když se „vynořují“ z nevědomých úrovní psychiky na úroveň vědomí, vyžadují, jako třeba vy Watsone nyní ode mě, adekvátní lexiku, aby, spojíc se se slovem, získaly smyslový náklad, to znamená proměnily se v pojmy. Lidé se procházejí, jezdí po městě a před jejich zraky se míhají upoutávky na filmy, jejichž některé názvy se hodí, např. k obrázkům „Historického pikniku“. Probíhá něco ve smyslu uzamykání informační (obrazné) komponenty trojjedinosti na její měrnou (lexikální) komponentu a ve výsledku lidé dělají to, co psychologové nazývají „nemotivované jednání“, ačkoli ve skutečnosti jsou motivováni matricí pravděpodobných událostí, kterou možná i sami energeticky spoluvytvářeli. Takto přibližně vidím události srpna 1991. Přitom, obraťte pozornost, Watsone, že pokud v prvním „pikniku“ mají hlavní roli obrázky, míchající symboliku dávného Egypta se symbolikou epochy Sovětského svazu, a lexiky je minimum, pak v „Obranném pikniku“ je vše naopak: hlavní místo zaujímá lexika a obrázků-symbolů je minimum, a všechny patří k epoše SSSR. Množství filmů odpovídá počtu dnů říjnového puče roku 1993. I zde váš spolubesedník Galba v základě rozkryl matrici-scénář druhého „pikniku“. On jen neokomentoval obrázek v levém rohu „pikniku“ s dělem, na které stojí nápis zleva od hlavně „za bugrem“, a ještě víc vlevo je nakreslen výbuch. Celý rébus lze číst jako „Za bugrem bude výbuch“. V lexice sovětského člověka „za bugrem“ znamená „v zahraničí“. Jinými slovy, ve druhém „pikniku“ je na matriční úrovni založen algoritmus „černého úterka“ v New Yorku, jako hlavního „západního“ symbolu. Je dobře, že se kresba nerealizovala v plné míře: je na ní zobrazen jaderný hřib, a jedno z letadel, jak známo, nedoletělo do atomové elektrárny v Pensylvánii. A ještě: Galba řekl, že druhý puč proběhl špatně, a ve spojení s tím citoval „Neznámého“ z „Maškarády“ Lermontova.

Holmes se pohrabal ve svých papírech na stole, našel co hledal a pokračoval.

— Proč Galba uvedl zrovna tento citát, pokud v dramatu jsou slova, lépe vystihující situaci, která vznikla v Rusku v září-říjnu 1993?

Holmes vzal nalezený papír a přečetl: „Byl jsem včera u vás se zprávou, že náš piknik je v háji“. To říká kníže v druhém dějství, a ve finále ve své podstatě objasňuje, že i ve vztahu k „Obrannému pikniku“ je matrice „Pikové dámy“ nadřazená: „Mlčí, neslyší, přišel snad o rozum.“ A ačkoliv se ta slova vztahují k Arbeninovi, se stejným úspěchem je lze vztáhnout k Hermannovi z „Pikové dámy“.

Holmes vzal ze stolu list se seznamem 13 filmů ze zadní strany novinové stránky s „Obranným piknikem“, podal ho Watsonovi a zeptal se:

— Jak se nazývá poslední 13. film na tom seznamu, Watsone?

— „Podnikavá dívka“ (Деловая женщина – Working girl)

— Tak tedy, Watsone, když jsem se zabýval zkoumáním tajemství „pikniků“, byl jsem nucen ve své době nastudovat symboliku „Karet Taro“. Podle té symboliky je „piková dáma“ – rozhodná žena, podnikavá, vdova nebo žena konající samostatně. Jinými slovy, matrice „Pikové dámy“ je nadřazená i ve vztahu k matrici-scénáři druhého „pikniku“. Navíc k tomu všemu v „Obranném pikniku“ se upomíná řeč Petra I. před poltavskou bitvou. Co si Watsone myslíte o obsahu té řeči?

— Nic, Holmesi, protože jsem nečetl poému „Poltava“.

— Také jsem ji nečetl, ale byl jsem nucen se seznámit s jejím překladem a zjistil jsem, že řeč před bitvou se Švédy byla velmi krátká: „Za dílo, s Bohem!“ - jen dvě slova, ale pro chápání řízení na základě matric jsou ta dvě slova mimořádně důležitá. Všiml jsem si, Watsone, že jste při přečtení analytické poznámky o filmu „Matrix“ v pojmu vzájemné vloženosti matric zdůraznil mezní matrici Božího předurčení. Jak jste se už přesvědčil, v „piknicích“ je poukázáno na vzájemnou vloženost mnohých matric, z nichž jedna se završila katastrofou v New Yorku a Washingtonu. Těm matricím byly v různé doby přidávány různé lexikální výrazy. To znamená, že každý kdo se s nimi setkával, v míře svého chápání celkového chodu věcí a podle své objektivní mravnosti je nazýval podle svého: Galba, a vy jste tomu byl svědkem – tak; Lermontov a Puškin – jinak, ale pro ně všechny včetně nás s vámi je matrice Božího předurčení, nebo, jak se říká v Rusku, matrice Božího záměru, objímající. Ačkoliv, co vám vykládám o vzájemné vloženosti matric, když jste to vy sám pocítil skrz text „písně o maršálech“, ve které se všechna upomínaná města – Santiago, Syrakusy[63], Pisa, Tolouse – tak či onak informačně kříží v matricích-scénářích všech třech „pikniků“. Všimněte si, Watsone, že „Obranný piknik“ se objevil v novinách dva týdny před srpnovým pučem roku 1991 a dva roky před říjnovým pučem roku 1993. Co myslíte, co se mohlo stát za ty dva týdny na matriční úrovni, že se poměr obrazné a lexikální komponenty posunul ve prospěch té poslední?

— Už jsem nad tím Holmesi přemýšlel a došel k závěru, že matrice katastrof, kterou, jak se mi zdá, velmi dobře popsal hrabě ve vile „Askania Nova“, se začala intenzivně měnit, a ti, kdo to pocítili a komu taková přeměna nebyla po srsti, zareagovali na změnu matrice lexikou, to znamená pokoušeli se jí, hrubě řečeno, znásilnit. Ale už nad ní neměli moc.

— Vše, co jste Watsone řekl, je správně, ale přece jen: proč se matrice katastrof začala měnit právě v tu dobu?

— To nevím, Holmesi. Mohu se jen dohadovat, že právě v té době proběhlo v informačním stavu Ruska něco důležitého.

— Naprosto správně, Watsone. A v dalším výzkumu budeme nyní pokračovat na druhé, chronologické prioritě. Právě v té době, někde kolem května-června 1991 byl v bývalém SSSR završen rukopis koncepce, alternativní biblické koncepci řízení. Nakolik se mi podařilo vyjasnit u lidí, s kterými jsem se setkal v Egyptě a Španělsku, Koncepce společné bezpečnosti ještě neměla současný název - „Mrtvá voda“, a na místě názvu stálo něco jako doporučení „Jak vám reorganizovat Bnai'Brith“, určené jejich oponentům, vládnoucím světu pomocí biblické koncepce. Autorský kolektiv se zjevně, dávaje takový název, spoléhal na vyřešení konceptuální krize bez katastrof a pokoušel se domluvit s kurátory biblické koncepce v jejich terminologii. Počáteční název byl dán jako analogie k práci Lenina „Jak vám reorganizovat Rabkrin“, nicméně, jejich oponenti byli toho názoru, že ti, co rozpracovali novou koncepci, byli přece jen stále pod konceptuální mocí marxismu-trockismu. Odsud plyne i směřování „Obranného pikniku“ - trockistické, a lexiky je v něm mnoho proto, že kurátoři „Obranného pikniku“ si nebyli jistí, že jejich symbolika bude fungovat správně na nevědomých úrovních psychiky, a dali k ní objasnění v konkrétní lexice v souladu s jejich chápáním cílů rozvoje země.

— Ale přece jen Holmesi nechápu, na čem se zakládají vaše představy o jejich nejistotě?

— Nu, nejsou to vůbec hlupáci, chápali, že v Koncepci společné bezpečnosti je jen název trockisticko-leninský, a obsah je antitrockistický. Jinými slovy, představitelé biblického znacharstva se rozhodli „projet se“ na nové koncepci, což se ve výsledku přelilo do jejich osobní konceptuální neurčitosti, ale ve vzájemné vloženosti matric je Shora vždy podporována ta matrice, která více odpovídá matrici Božího předurčení. Teprve poté jsem pochopil, proč se „Post-historický piknik“ objevil 17. srpna 1992 v novinách „Doba zvratů“ № 33 (130).

— Zajímavé, Holmesi, proč se skutečně třetí „piknik“ objevil po roce?

— Ve Španělsku jsem se od Andreje Verova také dozvěděl, že přibližně v tu dobu se připravovalo první vydání Koncepce společné bezpečnosti a po dlouhých debatách přijal autorský kolektiv rozhodnutí dát jí ruský epický název „Mrtvá voda“, podle jedné z frází doslovu k téměř bezejmenné práci. Možná to byla jejich nevědomá reakce na varovnou lexiku „Obranného pikniku“, jehož třetí část tvoří pohádka „Tři synové“, přetištěná z knihovny časopisu „Ogonjok“ z vydání z roku 1940. Myslím, že pro autory KOBu nebylo jednoduché dát koncepci takový pro mnohé na první pohled odpudivý název – „Mrtvá voda“. Jednodušší by bylo jí nazvat „Živá voda“, ale právě o to se snažili představitelé biblického znacharstva v „Obranném pikniku“. Doufám Watsone že jste se seznámil s mým zápisem besedy ve Španělsku na to téma?

— Ano, Holmesi, přečetl jsem to místo několikrát se zvláštním zájmem a víceméně jsem pochopil smysl názvu koncepce. Skutečně, v pohádce „Tři synové“ není zmínky o „mrtvé vodě“, ale zato se mluví o menším bratru, že byl „pořezaný / rozřezaný“. To znamená že nevyřčeno zůstalo, že bratři oživili monstrum, a pokud mluvit o situaci v SSSR po srpnovém puči, pak se Rusko po prosinci 1991 proměnilo v „rozřezaného menšího bratra“.

— Tak chtěl vidět Rusko Západ po roce 1993. Ale autorský kolektiv měl při výběru názvu mocnou podporu na matriční úrovni samotného Puškina, který prodloužil v 19. století ruskou celonárodní tradici životařečení.

Holmes znovu vzal ze stolu list se zápisky a přečetl Watsonovi následující:

„Dostanete můj „Sovremennik“; přeji si, aby získal vaši podporu. Buďte mým spolupracovníkem (…) Vaše verše jsou voda živá, naše – voda mrtvá; my jsme jí polili „Sovremennik“; ošplíchejte ho vašimi kypícími kapkami.“

— Co myslíte, Watsone, kdo oslovuje a koho?

— Soudě podle názvu časopisu, Puškin se obrací k někomu ze svých současníků – básníků.

— Správně, je to z dopisu Puškina z roku 1834 ruskému básníku Nikolaji Michailoviči Jazykovovi s prosbou přijmout účast v práci časopisu „Současník“ (Sovremennik – Современник). Pro nás je zde důležité hodnocení, které dává Puškin svým veršům a tvorbě celkově - „voda mrtvá“. Proč? Protože Puškin shromažďoval v „Současníku“ tvůrčí potenciál Ruska. A všimněte si pořadí: nejprve proběhne vliv mrtvé vody a teprve potom se navrhuje aplikovat živou vodu. A jak jsem zjistil, ve všech ruských pohádkách je to vždy stejně: samotnou živou vodu nikdo nepoužívá, vždy napřed mrtvou. A mrtvou vodu občas používají i samotnou – proti všelijaké havěti, a ta od ní slábne a umírá.

Je pravděpodobné, že Koncepce společné bezpečnosti také shromažďuje tvůrčí potenciál národů pro vyvedení z krize nejen Ruska, ale i globální civilizace celkově. Proto epický název KOBu – „Mrtvá voda“ byl předurčen dlouho před jeho napsáním samotným Puškinem a následovně, hra „faraon“, kterou znachaři biblické koncepce začali na matriční úrovni s Vnitřním prediktorem SSSR v „Historickém pikniku“, byla prohrána ještě dříve, než ji začali hrát. Nepomohlo dokonce ani že se opřeli o autoritu „alma mater“ – antický Egypt, který probleskuje v symbolice „Historického pikniku“. Pokoušeli se tou autoritou rozbořit matrici alternativní koncepce i v „Post-historickém pikniku“.

— Vy máte Holmesi na mysli figuru UgOMONA nad Pisskou věží v třetím „pikniku“?

— Ano, Watsone, ta figura sedícího faraona symbolizuje matriční spojení prvního a třetího „pikniku“, ale vpravo a nahoře od UgOMONa, nad všemi obrázky, se nachází buď Éros nebo Kupidon, v každém případě, symbol boha Lásky. Ale skutečný Bůh je skutečně Láska, a proto, chtěli-li nebo ne, představitelé biblického znacharstva na úrovni symboliky třetího „pikniku“ přiznali, že ve vzájemné vloženosti všech matric je nejobjemnější matrice Božího předurčení a že vše dříve nebo později proběhne v souladu s ní. A přesto, pokud se pokusit přeložit apel Globálního prediktora k Vnitřnímu prediktoru SSSR z jazyka symbolů na jazyk konkrétní lexiky, vyjde přibližně následující: „Kam se cpete? Copak nechápete, že se pokoušíte postavit autoritě koncepce, na jejímž základě se uskutečňuje stabilní řízení globální civilizace více než čtyři tisíce let? My máme súfismus, judaismus, křesťanství, buddhismus, islám, zednářství a obrovské množství různých otevřených i tajných řádů – a vše v jednom balení. Co tomu můžete protipostavit vy? Dostatečně všeobecnou teorii řízení?“

— Promiňte, Holmesi, že váš přerušuji, ale od Galby v baru hotelu „Waldorf“ jsem už slyšel o Dostatečně všeobecné teorii řízení. Mluvil o ní z nějakého důvodu podrážděným tónem a já jsem se ho na podrobnosti vyptávat nezačal. Zdá se mi, že z besed s panem Verovem, které se nedostaly do vašich poznámek, jste o té teorii pochopil něco velmi důležitého, když jste ji uvedl v roli hlavního argumentu na symbolickou výzvu, vrženou Globálním prediktorem.

— Nečetl jsem, Watsone, „Dostatečně všeobecnou teorii řízení“, ale skutečně se mi podařilo něco se o ní dozvědět z rozhovoru s Verovem. Rusové ji nazývají zkratkou DOTU a tu zkratku umístili do názvu stránek www.dotu.ru.

Podle jejich názoru se objevila jako odpověď na nový informační stav, ve kterém se po změně logiky sociálního chování ocitla celá společnost. Rozkol ve společnosti má dnes globální charakter. Chybí pochopení nejen mezi představiteli vědy a náboženství, ale i mezi představiteli různých vědních oborů, jak fundamentálních, tak i aplikovaných. Rusové si položili otázku, jak se to mohlo stát. A prišli k velmi prostému závěru, který zdá se leží na povrchu: není terminologický a pojmový aparát, který by zobecnil konkrétní odvětví vědění do jediného celku. Pokud by takový pojmový aparát existoval, pak specialisté v jedné oblasti vědění by lehce chápali specialisty v jiné oblasti, jednoduše by srovnali své základní pojmy a termíny s obecnými. A oni se pokusili pochopit to společné, co je vlastní lidem, když se setkávají ve své praktické činnosti s libovolnými procesy, týkajícími se jejich činnosti. To společné je možnost popsat jakýkoliv proces jako proces řízení a usilování lidí o řízení procesů, významných pro život každého z nich a život lidstva.

Proto mají za to, že pojmový a terminologický aparát Dostatečně všeobecné teorie řízení je nejlépe přijatelný pro řešení libovolných problémů, vyvstávajících před lidstvem: religiozních, sociálních, technicko-technologických, biologických, vojenských, ekonomických, psychologických a dalších. Tak například z jejich úhlu pohledu je veškerá západní elita ekonomické vědy – sbírka idiotů a aféristů jednoduše proto, že nevědí, v čem se konkrétně metrologicky konzistentně projevují chyby řízení makroekonomickými systémy a co musí být součástí spisku garantovaně dosažitelných metrologicky konzistentních cílů řízení makroekonomiky. Budete myslím souhlasit, že veškerá objektivní věda začíná z měření, se kterými se porovnávají její pojmy a termíny. Pokud toto chybí, pak to není věda, ale šarlatánství nebo prvobytně pospolné „zaklínání živlů“. Nu a v naší době – z větší části aférismus, přikrývaný diplomy a školami ekonomických směrů.

— Ale promiňte, Holmesi, to není nic nového a četl jsem na to téma mnoho článků v různých specializovaných časopisech.

— Pravda, Watsone, ale jádro pudla není v teoriích řízení, kterých je skutečně napsáno bezčíslné množství v jednotlivých oblastech činnosti člověka a společnosti, včetně ekonomiky. Jde o samotnou Dostatečně všeobecnou teorii řízení, a především o její výklad takovým způsobem, aby ji nikdo za žádných okolností nemohl proměnit v mrtvé dogma. Budete asi souhlasit, Watsone, že takový úkol není zdaleka jednoduchý, jak se může zdát na první pohled. Jinými slovy, bylo nutné v mezích té teorie vytvořit takový pojmový a terminologický aparát, s jehož pomocí by mohl specialista lehce vcházet do libovolného odvětví fundamentální a aplikované vědy, a který by sjednotil vědu a relígii, aby sloužily blahu lidstva jak je předurčeno.

— A to se jim podle vás Holmesi povedlo?

— Předpokládám Watsone že povedlo, pokud se dokonce my dva dnes zabýváme v podstatě tou teorií. A je v ní jedna důležitá okolnost, spojená se obrátitelností vektoru cílů a vektoru chyb a přehodnocením v souladu s vybraným vektorem cílů negativních zpětných vazeb v pozitivní a pozitivních v negativní. Ze světonázorových pozic DVTR je možné pochopit, že libovolné protiřečení a konflikty ve společnosti, neřešitelné v hranicích určité historicky zformované koncepce samořízení společnosti, se v mezích širší a plnohodnotnější-objemnější koncepce řízení vnímají jinak a mohou v ní být bezkonfliktně vyřešeny. Některé možnosti překonání a vyřešení konfliktů takového druhu jsou spojeny s vlastností zaměnitelnosti v páru vektoru cílů a vektoru chyby řízení: to, co je v jedné koncepci řízení vektorem cílů, se může v jiné koncepci řízení ukázat vektorem chyby, při společném (oběma koncepcím) vektoru aktuálního stavu; a naopak. A teď se vrátíme k třetímu „pikniku“.

— Ano, Holmesi, otázkami Dostatečně obecné teorie řízení se bude zjevně nutné v budoucnu vážně zabývat, ale nyní mám několik otázek týkajících se třetího „pikniku“.

— Prosím.

— Za prvé, není mi jasný účel této „kachničky s kytarou“ napravo od „Pisské věže“

— Jak se mi to jeví, Watsone, takovým symbolem představitelé biblického znacharstva označili období idealistického ateismu, který následoval za obdobím materialistického ateismu...

— A který se završil operací likvidace Trockého, který byl stoupencem materialistického ateismu? — přerušil jsem Holmese.

— Naprosto správně, Watsone. Operace měla kódový název „Kachna“, o čemž jsem myslím měl poznámku ve svých zápiscích.

— Promiňte, Holmesi, nejspíš jsem jí nepřikládal význam, jinak bych jí mohl i sám spojit se symbolikou třetího „pikniku“. Také není do konce jasný smysl přerušované čáry, jdoucí od „Bílého domu“ a vracející se k němu, ačkoliv po čtení vašich poznámek jsem přišel k závěru, že takovým způsobem byl označen obrat matrice-scénáře, to mi už 4. 10. naznačil Galba.

— Podle všeho to tak je, Watsone. Přičemž váš výzkum „Slovníku antiky“ ve vztahu k dvěma kompozicím - „Theseus s Minotaurem“ a „Tyranovrazi“ - doplnil některé chybějící fragmenty algoritmu obratu matrice katastrof zpět k jejím objednatelům. První kompozici figur na pozadí mašle, která ani nemohla být v slovníku antičnosti, je možné nazvat „Ruský boj“. Byla velmi populární počátkem 20. století a bojovníci zpravidla bojovali v cirkuse. Kompozice „ruský boj“ a „Theseus s minotaurem“ jsou symboly dvou pučů v Rusku – srpnový 1991 a říjnový 1993, načež skutečně v postsovětské společnosti nastala „výměna názorů“, a „velmi revoluční síly“ - „tyranovrazi“ (teroristi-kamikadze) připadli Americe.

— A co může znamenat smyčka ukázaná na mapě trasy v místě umístění „ruského boje“?

— Vy, Watsone, máte daleko k námořnictví, a proto u vás ta smyčka nevyvolává žádné asociace. Mě od dětství zajímá jachting, jachty a vše spojené s estetikou a romantikou plachetnic. Tu smyčku mohu okomentovat následujícím způsobem. Při manévrování plachetnice se občas vyskytne situace, že obrat po větru (obrat fordewind, z holandského „voor de wind“) může být nebezpečný, protože je riziko téměř okamžitého přelétnutí plachet a ráhen na opačnou stranu lodi, což může poškodit loď a zranit posádku. V takovém případě se pro obrat na potřebný kurz namísto manévru „obrat fordewind“ používá obrat „overštag“ (proti větru), kdy v jedné z fází obrátky míří loď přímo proti větru. Při takovém obratu se plachty přemísťují z boku na bok plavně, bez prudkého skoku, což vylučuje riziko zranění nebo usmrcení někoho z posádky, poškození plachet, ráhen, stěžňů atd. Takový obrat proti větru, uskutečňovaný místo obrat po větru, získal v námořním slengu název „kraví overštag“ - kvůli jeho vnější neohrabanosti a kvůli nespolehlivosti posádky, jejíž kvalifikace nedovoluje provést obrat „fordewind“.

Například, pokud jachta potřebuje zatočit doprava o 90 stupňů, to místo prudké otáčky skrz „fordewind“ dělá „kraví overštag“ a otáčí se doleva, ale o 270 stupňů. Při pozorování závodů plachetnic z výšky uvidíte, že loď, provádějící „kraví overštag“, se pohybuje po trajektorii podobné smyčce. Ale pokud neznáte detaily řízení plachetnic v těžkých podmínkách nebo s nespolehlivou posádkou, pak pro vás ten manévr bude záhadou. Pravděpodobně Rusko „kraví overštag“ takového druhu i provádí: začali obrat, zdálo by se „vlevo“ - perestrojka, demokratizace, a po míře toho, jak se obrat protahuje, stoupenci „levého směru“ v politice se stále více podivují na téma: „Rusko, kam směřuješ? - nic nechápeme“.

A ruské noviny "Komsomolská pravda" z 18. října 1990, téměř rok před pučem, publikovaly něco velmi podobného právě v tomto duchu, politickém:

V podstatě, Watsone, manévr „kraví overštag“ je ukázán vedle „Ruského boje“, a je spojen s efektem „opičí pracky“, jejíž symbol vidíme mezi obrázky „post-historického pikniku“, o kterém vám pověděl Galba v baru hotelu Waldorf.

— A vydání „Doba zvratů“ z 2. června 1999, č. 21(73) s fotografií-koláží pod článkem „O užitku a škodlivosti mytologie“, které jste Holmesi přivezl z Indie, ukázalo, jak probíhal proces transformace matrice katastrof, spuštěný ve vztahu k Rusku, směrem k USA. Památník zakladateli Petrohradu Petru I. - „měděný jezdec“ - na pozadí mrakodrapů New Yorku; Isakijevský chrám, odrážející se ve sklech jednoho z nich, to jsou projevy právě té přeadresace algoritmu toku matričních procesů směrem na USA.

Zajímavé je spojení ilustrací-koláží k článku „O škodlivosti a užitku mytologie“ s „pikniky“. Podívejte se, pod článkem je umístěno panorama Petrohradu a v místě, kde je obvykle vidět kupole Isakijevského chrámu, se tyčí věže newyorského Světového obchodního centra:

Na plánu Petrohradu v „Post historickém pikniku“ je na tom místě umístěno zobrazení „indického bojového slona“, doprovázené nápisem: „Místo seriózních srážek“. Jinými slovy, následníci Direktivy RNB 20/1 z 18.8.1948 – se dosráželi: nekopej jinému jámu, sám do ní spadneš...

— Naprosto správně, Watsone, tím spíše, že číslo vydání – 21 – je „oko“, které několikrát a v různých modifikacích figuruje v obrázcích kalendáře za rok 1994 s tou postavou, která krmí „ptáčky“ na nábřeží. A celkové pořadové číslo (73) mluví o tom, že dvě etapy algoritmu matrice už jsou završeny a běží závěrečná, třetí. German v Pikové dámě chtěl získat číslo 21, ale získal 13. Nu a nakonec, pokud se podíváme na mapu Petrohradu zrcadlově, uvidíme schematický plán New Yorku, jen místo řeky Hudson máme Finský záliv, z nějakého důvodu nazvaný Labutím jezerem, a Něvu, z nějakého důvodu nazvanou „řekou Moskvy“, pravděpodobně v souvislosti s klišé „ruka Moskvy“. Kromě toho, stojí za připomenutí, že zpočátku byl New York pojmenován Holanďany, jeho zakladateli, Novým Amsterodamem, a car Petr I. stavěl Petrohrad napodobujíc architekturu holandských přímořských měst, a Petrohrad byl v epoše Petra I. nazýván také „Novým Amsterodamem“.

A proto se vše odehrálo v souladu s matricí katastrof, kterou biblické znacharstvo bezmyšlenkovitě pumpovalo energií, ale už ne ve vztahu k Rusku, ale ve vztahu k těm, kdo rozpracovávali lidojedskou direktivu RNB USA № 20/1 z 18. srpna 1948. Všimněte si, Watsone, čísla direktivy, které hovoří o tom, že na úrovni číslové míry byli její autoři od samého začátku ohraničeni puškinskou matricí „Pikové dámy“. Ano, letadla vyletěla v čas, přesně ukázaný na třetím „pikniku“, ale srazila ne symboly duchovní a světské moci Ruska, ale dvě věže Světového obchodního centra – symbolu biblické civilizace. A dále vše jako v hollywoodských filmech: záchranáři v helmách a respirátorech, prach a zbytky zničených věží, připomínajících svým vzhledem věž v Pise. To vše, Watsone, vidíte na obrázcích „Post historického pikniku“.

— A co může znamenat, Holmesi, slovo „stopa“, napsané rukou pod sloganem „Velmi revoluční síly“?

— Na tu záhady jste myslím sám odpověděl ve svých zápiscích hodnocením událostí, které proběhly čtyři dny před katastrofou v New Yorku, — 7. září. Tehdy jste Watsone skutečně nahmatal „íránskou stopu“, která možná měla předcházet událostem „černého úterý“. Vždyť dnes se útoky v New Yorku a Washingtonu přijímají šokovanou světovou veřejností jako ideální ve smyslu úrovně organizace a vykonání. Přitom se apriori tvrdí, že vše, co bylo naplánováno, bylo úspěšně realizováno. Rozumí se, že tomu tak není, a svědkem toho je čtvrté letadlo, které spadlo na kukuřičné pole.

Bez jakýchkoli pochybností, existuje nějaký nám neznámý rozdíl mezi složitým a sofistikovaným plánem teroristické operace, z jedné strany, a tím, jak byl realizovován, z druhé strany. Je plně na místě předpokládat, že (na což ukazuje „hřib“ v „obranném pikniku“) havarované nebo sestřelené letadlo mířilo k jadernému objektu. O tom mluví i dopředu připravené prohlášení, udělané jakoby jménem „Japonské rudé armády“, které by v případě úspěšně provedené operace přímo spojovalo ten nerealizovaný teroristický útok s mstou za americké bombardování Hirošimy a Nagasaki v roce 1945. A dnes by USA a možná ještě půlka zeměkoule bojovala s důsledky radioaktivního zamoření...

Existují pravděpodobně i další nerealizované body dávno naplánovaného a podle hodnocení specialistů, několik let připravovaného teroristického činu. V případě realizace těchto bodů by se světová historie mohla ubírat jinou cestou. Pro pochopení podstaty proběhlého by bylo užitečné dozvědět se, co neproběhlo. A zde Watsone máme o čem přemýšlet.

Ve svých zápiscích jste především obrátil pozornost na shodu číselné míry dne, kdy na Londýn nespadlo íránské letadlo, - 7, s počtem pasažérů na palubě – 430, a také jste předpokládal, že ten případ je nerealizovaný únos letadla, který mohl být namířený na Londýn. Islámští teroristé nebo ti, kdo stál za nimi, skutečně mohli rozpracovat takovou variantu. Například je dobře známé, že alžírští teroristé už v roce 1994 chtěli vrhnout letadlo na Paříž, a tehdy jen aktivita francouzských tajných služeb pomohla tomu útoku zabránit . Také je známo, že před 6 lety, po zatčení nějakého Abdul Murada v Madridu, který byl účastníkem známého teroristického útoku r. 1993 v New Yorku ve WTC, byl na jeho počítači objeven projekt unesení několika amerických civilních letadel pro následný útok na ředitelství CIA a další americké budovy, cíle strategického významu.

A nyní si Watsone zkusíme představit co by se stalo, kdyby ten teroristický útok vyšel. Tedy, 7. září padá íránské letadlo, řekněme na Westminsterské opatství, a zároveň by byl zničen symbol staré dobré Anglie, Big Ben[64]. Dokonce pokud by nenásledovala žádná prohlášení o odpovědnosti, vykonavatelé útoku by ihned byli určeni jako Íránci (letadlo patřilo společnosti „Iran air“). Zároveň, jak se nyní ukazuje, nějaký Íránec, sedící ve vězení v Německu, udělal skandál s administrativou, požadujíc, aby ho spojili s Bílým domem. Chtěl varovat před teroristickými úroky v New Yorku a Washingtonu. Řekněme, že měl jasný úkol – v konkrétní den začít dělat kravál ohledně jemu údajně známých plánů spiknutí proti USA, a dokonce, pokud by nic neříkal o „íránské stopě“, pak jsa íráncem, už je sám o sobě součástí „íránské stopy“.

Zatímco naši krajané prohrabují sutiny a počítají mrtvé ze 7. září, 11. září probíhá dávno naplánovaný útok v New Yorku, Washingtonu, a možná i na dalších místech USA.

Předpoklad o tom, že by Američané po 7. září uzavřeli svůj vzdušný prostor a zakázali lety vnitřních linek, považuji ze neopodstatněný: reálné události 11. září ukázaly, že USA se považovaly za nezranitelné a čekaly nebezpečí ze zcela jiných stran, než nakonec přišlo. A to, co probíhá už dlouhé roky v Evropě, včetně ničivých teroristických útoků a vojenských akcí, se jich nejen netýká, ale i oni sami se k tomu staví, jako by to k nim nemělo naprosto žádný vztah. Dokonce v Direktivě Rady národní bezpečnosti USA 20/1 z 18. srpna 1948, o které jsem mluvil, a v které se popisuje komplex opatření v politice USA, namířený na zničení SSSR zevnitř, prohlásili, že na sebe neberou žádnou morální zodpovědnost za problémy Ruska v případě jejich vzniku.

Upoutává i fakt, že v jednom z letadel si teroristé zavázali hlavy ne zelenými, ale červenými stužkami (o tom informoval jeden z pasažérů mobilním telefonem). Červená barva je barva Šiítů (a i Íránci, i členové jimi kontrolovaných teroristických organizací jsou Šiíté); symbolizuje krev mučedníků Hasana a Huseina (druhého a třetího šiítského imáma). Pravda, stejná barva je důležitá i pro všechny trockisty, včetně levých a pravých v arabských zemích.

Nyní si představme reakci Spojených států v podmínkách, kdy je jasně vidět domělá „íránská stopa“.

— Tady není nad čím přemýšlet, — zareagoval jsem, — USA by okamžitě předvedly Íránu zdrcující úder jakožto „státu-lumpovi“. Pamatuji si, že okamžitě po 11.9. byl Írán uveden mezi kandidáty na odplatu. Pravda, po nějaké době tak Američané začali nazývat i jiné země.

— Je to tak, Watsone, ale jak chápete, v případě zdrcujícího a rychlého útoku na Írán by svět byl svědkem zcela jiné historie lidstva, která se už díky bohu neodehraje. A v té neodehrané historii lze také objevit roli Afghánistánu, ale odlišnou od té, kterou máme dnes. Protože ve vytvoření Talibanu měli velký podíl Spojené státy, Pákistán a Saudská arábie, nelze vyloučit, že by se hned přidali k USA při ničení základen mezinárodního terorismu, jehož zdrojem by byl vyhlášen jejich nepřítel – Írán.

Příčina takového vztahu k Íránu, po tom všem, co jste vy i já zjistil o trockistech všech barev, může být nazvána jen jedna. Islámská revoluce v Íráně vstoupila do té fáze, kdy otázka jejího dalšího rozvoje může být zformulována takto: vyšumí do prázdna, ve výsledku čehož se Írán začne podobat buržoazně-demokratickému Turecku? Zvítězí v ní křídlo trockistů, které se přikrývá islámskou věroukou? Nebo iránská společnost v sobě vzkřísí ty ideály, kterým učil Mohamed, a začne je realizovat v životě? Proto jak trockisté, tak buržoazní demokraté se neštítí použít v Íránu sílu k tomu, aby tu neurčitost směřování vyřešili silou ve svůj prospěch, a zneužívají toho, že v samotném Íránu ty problémy málokdo chápe. S tím jsou spojeny mnohočíselné protesty USA a zemí Západu ohledně otázek spolupráce Íránu a Ruska.

Pokud by se Írán stal obětí akce odplaty, zároveň by dostala úder i Severní aliance v Afghánistánu, podporovaná Íránem a Ruskem. Také je dobré vzpomenout, že dva dny před „teroristickým útokem století“ byl smrtelně raněn autoritativní lídr Severní aliance – Achmad Šach Masud, načež by bylo možné prohlásit hnutí Taliban jedinou reálnou silou, schopnou zajistit stabilitu v Afghánistánu a celém regionu od „iránských teroristů“.

Takže, mnohé je zakryté mlčením ohledně toho, že na začátku září se nepovedlo vše tak, jak se zamýšlelo. A možná, že vše tak proběhlo proto, že specifikum uskutečnění té složité operace je v rozrůzněnosti kroků jejích účastníků, kteří nevěděli o úkolech nebo dokonce existenci ostatních větví scénáře a jejích vykonavatelích. Každý znal a vykonával jen svou část práce, ale při takovém přístupu k formování scénáře bylo už nemožné zastavit teroristy poté, co něco neklaplo (řekněme, nestal se “íránský” útok v Londýně), aniž by došlo k rozkrytí scénáře nebo jeho fragmentů. Někdo měl za úkol zabít Masuda, někdo – dovolat se do Bílého domu, někdo – zaútočit na Světové obchodní centrum a tak dále. Avšak neúspěšná realizace falešné “íránské stopy” vytvořila Íránu svého druhu alibi.

USA udělaly pauzu. Kvůli tomu, že není možné použít několik vzájemně se vylučujících falešných stop, do rukou FBI se dostaly reálné informace, svědčící o tom, že organizace útoku se účastnili nějací jiní, ne íránští a ani afghánští teroristé. Ty stopy by se ukázaly nevyužité, pokud by USA a Velká Británie (a velmi pravděpodobně, všichni ostatní členové NATO) zasypali „tomahawky“ území Íránu namísto Afghánistánu. Ale to by byla třetí světová válka, která nezačala jen proto, že neznámý íránský důstojník bezpečnostní služby projevil bdělost a nepustil pasažéry do pilotní kabiny. Ano, Watsone, možná mu jednou svět postaví pomník.

Nastala malá pauza, během níž Holmes navrhl vrátit se znovu k novinám „Izvestia“, které vzal na letišti v Curychu.

— Podívejte se, Watsone, na číslo vydání „Hodiny zvratů“, ve kterém je opublikován „Post historický piknik“.

— Číslo 33 roku 1992.

— A pořadové číslo od začátku vydávání publikace?

— 130! Zdá se, že jsem pochopil, Holmesi. Představitelé biblického znacharstva se pokusili apelovat k vyšší úrovni zednářských zasvěcení – 33 a hned vpadli do objemnější (hierarchicky nadřazené) matrice „Pikové dámy“, a navíc do varianty Germanna, u něhož dala číselná suma karet po třech dnech hry číslo 13.

— Ano, Watsone, na matriční úrovni byli jednoduše odsouzeni k absolutní prohře, nehledě na veškerou kabalistiku třetího „pikniku“. Podívejte se na den vydání toho čísla – 17. srpna a ještě jednou si vzpomeňte na „Závěr“ v „Pikové dámě“.

Holmes znovu vzal list, na kterém měl udělány výpisky a přečetl: „Germann se zbláznil. Sedí v Obuchovské nemocnici v pokoji č. 17, neodpovídá na žádné otázky a neobvykle rychle si drmolí: Trojka, sedmička, eso!, Trojka, sedmička, dáma!..“

— Ale přece jen mi není moc jasné, Holmesi, kdo mohl vybrat takovou kabalistiku čísel, kdy při setkání s ní u normálního člověka vzniká takový pocit, že to je...

— … buď projev nevyzpytatelného Božího záměru, nebo otisk něčího ďábelsky (za myslitelné hranice) sofistikovaného rozumu, — dořekl frázi Holmes.

— Ano, Holmesi, skutečně jsem taková slova pronesl v první den našeho zkoumání „pikniků“, ačkoliv tehdy se týkala číselné mystiky, spojené s letadly-kamikaze. Teď jsem se s ní jednoduše setkal během studování „pikniků“ a nemůžu říct, že se pro mě stala jasnější.

— Ale kromě toho, Watsone, jsme mluvili také o číselné míře, která čeká na naše pochopení. V mystice čísel, se kterou jsme se setkali při zkoumání událostí v New Yorku a Washingtonu 11. září 2001 a také v mystice čísel „pikniků“ je něco společného, co je spojuje a co je možné nazvat číslovou mírou matric. Podobně jako je v historii číslovou mírou chronologie, tak i matrice mají svou číselnou míru, která je ve své informativnosti mnohem širší, než chronologická číslová míra. Právě číslová míra matric je vnímána kabalisty a mystiky jako kabalistika a mystika čísel. Ale pro toho, kdo chápe povahu jevu, v tom žádná mystika není. A kdo vnímá matrice jako objektivní jevy, ten nejen chápe roli číslové míry v povaze matric, ale také se učí využívat číslovou míru v praktických cílech.

— Byl bych vám velmi vděčný, Holmesi, pokud byste se mnou provedl něco jako praktické cvičení na téma „matrice a jejich číslové míry“.

— Milý Holmesi, to, jak jste nazval praktické cvičení jsme s vámi začali od prvních minut mého návratu z Indie. Navíc, přesvědčil jsem se, že jste se k němu kvalitně připravil.

— Co máte na mysli, Holmesi?

— Vaši reakci, příteli Watsone, na ruské noviny „Izvestija“.

S těmi slovy Holmes vzal se stolu „Izvestija“ № 175 (26013) z 22 září.

— Kromě fotografie Anny Kurnikovové, která je úhlem snímku skutečně podobná Afroditě Kallipize z třetího „pikniku“, jsem zkoumal i další fotografie z toho 12-ti stránkového vydání a došel jsem k závěru, že téměř všechny jsou spojeny se symbolikou všech „pikniků“. Předpokládám, že v textech článků a titulků může být odkryto mnohé z toho, co nám pomůže vyřešit ruský rébus. Nu, a co se týká číselné míry, sám jste ji, Watsone, popsal, když jste obrátil pozornost na shodu čísla vydání s číslem letu, který narazil do severní věže WTC. Ale všimněte si, Watsone, celkového pořadového čísla toho vydání; co vás na něm uhodí do očí?

— Číslo 13.

— Správně, Watsone. A pokud k tomu přidat, že součet čísel 175 je roven 13, pak docházíme k závěru, že kolektiv redakce, připravující vydání 22. září, to znamená 11 dní po katastrofě, nevědomě předával nějakou reakci biblického egregoru na transformaci matrice „pikniků“, na kterou jste obrátil pozornost. Ale zároveň se kolektiv redakce nacházel pod vlivem matrice „Pikové dámy“ v té její části, ve které je odražena činnost Germanna. Nezapomínejte, že 22 je číslo hierofantů. Ale pojďte se nejdříve podívat na titulky článků a obrázky k nim. Třeba tady ta fotografie rybáře se spinningem na třetí straně. Přeložte prosím záhlaví toho textu.

— „V šampionátu lovu na spinning ryba silně zmoudřela.“ Moc nechápu, Holmesi, proč vás ten článek zaujal?

— Podívejte se na třetí piknik, Watsone, zde je v „Labutím jezeře“ mrtvá ryba, symbol konce biblické koncepce. Předpokládám, že ten text je matriční reakce na ten symbol. Překládejte prosím dále.

— Nejprve malý předslov:

Dále jméno autora: Anton Jelin. Pokračovat?

— Ano, prosím.

— Co řeknete Watsone na téma toho textu?

— Nějaký podivný článek, Holmesi, jakoby s dvojitým smyslem. Překvapuje v něm to, že všechny příjmení rybářů a místa provedení závodů mají ve svém základu ptačí jména: Filin, Klušin Golubev, Orlovská, Čajka. Nejasná je konfrontace „spinningistů“ s „primitivy s klacky“ a zvláště návnada ve formě „životem znetvořené štiky“.

— Co se týká „ptačích jmen“, tak mrtvá ryba v třetím „pikniku“ je také v jezeře s ptačím názvem - „Labutí“.

— Nyní Watsone prosím přeložte titulek článku zleva. Pod ním je fotografie na západě známého ruského režiséra Končalovského s nějakým podivným člověkem.

— „Končalovský točí v blázinci“. A o něco níže: „Včera režisér Andrej Končalovský uspořádal tiskovou konferenci na objektu natáčení snímku „Dům bláznů“. Natáčení probíhá v jedné z moskevských psychiatrických klinik.“

— A nadpis pod fotografií?

— „Andrej Končalovský vede reportáž z blázince.“

— Nyní je Watsone tady vše jasné. Rusové nazývají blázince „žlutými“. V třetím „pikniku“ je také „Žlutý dům“, o kterém mi řekli ve Španělsku, a i Galba, zdá se, vám o tom něco objasnil. Nyní Watsone, ohledně šesté stránky: tato fotografie s Bushem v kongresu, kde u něj nad hlavou visí nápis „IN GOD WE TRUST“. Prosím, přeložte nadpis článku a to, co je pod ním.

— „Neohraničená spravedlnost“ a níže „Kdo není s námi, je proti nám“ - oznámil prezident Bush“. Pod tím je krátká anotace:

„Prezident USA George Bush vystoupil před zaplněným kongresem s projevem, který je možné přiřadit do kategorie každoročních poselství „O situaci v zemi“. Nicméně tentokrát se týkal situace i v Americe, i v celém světě. Bush řekl, že ostatní státy mají na výběr jen dvě varianty: „Buď být s Amerikou, nebo s teroristy“ Třetí cesta není.“

Zprava je malá poznámka k článku:

Nadpis pod fotografií říká následující: „Podle názoru kongresmanů, George Bush pronesl svou nejlepší řeč za dobu prezidentství.“

— A co zajímavého Watsone autor podotýká o té řeči?

— Nic zvláštního, kromě dvou dvou míst, na které podle mě stojí obrátit pozornost. První: „Při hovoru o režimu Talibanců Bush použil výrazy, které žádný americký vůdce nepoužil od doby války s fašismem.“ A druhé:

Holmes mě pozorně vyslechl a poprosil přeložit záhlaví článku a nápis u fotografie vespodu stránky.

— „Generálové nabídli Americe tři základny“ a podtitulek: „Marxisté a muslimové nechtějí pomáhat „imperialistům“. Nápis pod snímkem: „Indičtí vojáci si na válku nezvyknou“

— A v textu článku něco zajímavého je?

— Celkem nic zvláštního: vláda Indie nabízí USA své základy pro boj s teroristy, a lídři indických muslimů protestují proti tomu rozhodnutí vlády. Jen jsem nikde nenašel ani slova o indických marxistech, pokud nepovažovat za marxisty „indický národní kongres“, který je stejně jako indičtí muslimové také proti. Mimochodem, „indický národní kongres“ je nespokojen s vzdělávacími programy v indických školách: údajně, hinduizmus se v nich neprezentuje atraktivně. A ve své podstatě kastový systém Indie je nejen jeden z projevů hinduizmu, ale jak jste i sám řekl, jeden z projevů fašizmu. Tedy, útok „indického bojového slona“ - velmi starého „bojového slona“ - z matrice „Post historického pikniku“ Rusko také odrazilo a nyní s ním budou mít co do činění USA.

— Ano, Watsone, velmi pravděpodobně. A zjevně váš Galba měl pravdu, když hovořil o visícím nad Státy internacionál-socializmu a o formování amerického gestapo, které podle svých možností zastíní stalinské NKVD i hitlerovské gestapo dohromady. Soudě podle názvu pozice „Ministr národní bezpečnosti a obrany“, pravomoce nového amerického ministra převažují pravomoce Heinricha Himmlera, který zároveň s šéfováním SS byl hlavou policie reichu. Nu a slogan „Kdo není s námi, ten je proti nám!“ je známý od dob revoluce v Rusku v roce 1917 – je to slogan trockistů a ne bolševiků. Zdá se tedy, že permanentní revoluce pokračuje, ale už v nových podmínkách, a podtitulek článku o reakci různých kruhů Indie na trockisticko-fašistické vystoupení Bushe v kongresu - „Marxisté a muslimové nechtějí pomáhat „imperialistům“ nese na matriční úrovni dvojaký smysl: z jedné strany, jako potvrzení toho, že trockismus už využívá islám ve svých zájmech, a z druhé, jako záštita od možných obvinění o aktivizaci trockizmu a fašizmu v Americe.

— Proč jste tak usoudil, Holmesi?

— Proto, že slovo „imperialisté“ v podtitulku, jak sám Watsone vidíte, je v uvozovkách, což dovoluje při přechodu k ideologické smyslové rovině, které odpovídají „muslimové“ i „marxisté“, podrozumívat pod nimi buržoazní demokraty, nacházející se u moci v USA. Nu a celkově vzniká, že naše obavy ohledně trockizmu, vyřčené v den publikace toho vydání, už měly určitou osnovu, a šestá stránka je svou podstatou posvěcena „Obrannému pikniku“, pokud se držet jeho výkladu trockistou Galbou. Ale pak by na té stránce měl být znak, ukazující na její spojení s druhým „piknikem“. Protože mé možnosti ohledně segmentu „obrázků“ jsou vyčerpány, pak na vás, Watsone, zbývá hledat ten znak v dalších článcích té stránky.

Začal jsem číst texty ostatních třech článků šesté stránky. Holmes zadýmil svou fajfkou a už pokolikáte se pohroužil do textu a obrázků „Obranného pikniku“.

— Asi jsem to našel. Tento článek Georgije Stěpanova - „Exploze, ale ne teroristický útok“. Přečtu Holmesi krátkou anotaci k ní a bude vám jasno:

„Včera v poledne ve městě Tolouse na jihu Francie zahřměl strašný výbuch. Do vzduchu vyletěl petrochemický závod AZF, rozkládající se v průmyslové zóně 900-tisícové metropole. Podle posledních údajů zemřelo 15 lidí a kolem 200 bylo zraněno. Padesát raněných se nachází v těžkém stavu.“

A možná ještě v nějaké míře článek „Starý známý“ Georgie Iľina, ve kterém se hovoří o tom, že bývalý člen ÚV estonské komunistické strany, 72 letý Arnold Rüütel, se stal druhým prezidentem Estonska v postsovětské epoše.

— To Watsone úplně stačí na provedení závěru o spojení na matriční úrovni šesté stránky s „Obranným piknikem“, kde se Pisa s Tolouse upomínají v „Písni o maršálech“. A marxisté-trockisté jsou v současné historii skutečně „staří známí“. Tak tedy, dále je sedmá stránka – co tam máme?

— „Moderní historie“.

— Co to znamená, Watsone?

— To je název sedmé stránky, která je zasvěcena historii soudního vyšetřování taranování ze strany nákladní lodi „Pjotr Vasjov“ v Černém moři 31. srpna 1986 turistického parníku „Admirál Nachimov“. „Admirál Nachimov“ šel tehdy ke dnu za 8 minut. Z 1243 lidí nacházejících se na palubě 423 zemřelo.

— Co je Watsone na osmé stránce?

— Soudě podle titulků, Holmesi, nic. Ale na deváté je něco zajímavého, mám na mysli tento obrázek, kde dvě osoby řežou na poloviny člověka, pověšeného vzhůru nohama za nohy. To mi něco připomíná ve vašich poznámkách. Holmesi?

— Ano, Watsone, ve vile „Ascania Nova“ šla řeč o proroku Izajáši, který byl rozřezán dřevěnou pilou na příkaz judejského krále Manasia. Hrabě tehdy připomněl ten příběh ve spojení s dnem „useknutí hlavy Jana Křtitele“, který vychází na 11. září. Vzniká, že na sedmé stránce se na matriční úrovni dává varování o katastrofě projevené v „Post historickém pikniku“, a na deváté – o dni samotné katastrofy. Vše sedí, Watsone. Nakolik si pamatuji, na desáté stránce nás čeká potvrzení, že máme co do činění s matricí-scénářem třetího „pikniku“.

S těmi slovy Holmes otočil na desátou stránku a já jsem skutečně uviděl fotografii opice z třetího „pikniku“.

— O čem Watsone hovoří titulky článků, spojených s fotografií opice?

— „Šimpanzi umějí číst“, a níže podtitulek „A zasloužilý kouzelník nezná tajemství svých kouzel (či „iluzionista nezná tajemství svých iluzí“, pozn. překl.)“. Pod fotografií je nápis „Dej přečíst!“ a pod ní je v rubrice „Nemimochodem“ podivné sdělení „Terorista neměl rád cirkus“. Přeložit text?

— Ano Watsone, prosím..

Nu a co to všechno podle vás znamená, Holmesi?

— Nepamatujete si, Watsone, kdy se Íránec z německé věznice pokoušel varovat Washington o možném teroristickém činu?

— Zdá se, že dělal vedení věznice scény právě 9. září.

— A kdo je u nás dnes „hlavní iluzionista“, podléhající efektu „opičí pracky“, v důsledku čehož i on sám přestal chápat tajemství svých triků?

— Pokud správně chápu význam „cirkusu Šapito“, pak hlavní iluzionista – Globální Prediktor – je biblické znacharstvo.

— Ale nejzajímavější je Watsone tato fotografie na 11. stránce, která objasňuje, proč „hlavní kouzelník“ nezná a nechápe své triky. Přeložte prosím text pod tou fotografií.

— „O míč se fotbalisté rvali hlava nehlava: v bílém torpédovci, v tmavém Britové.“

— Ano Watsone, zdá se, že i světlí „atonovci“ i temní „amonovci“ si naběhli a přecenili síly. Z práce „O tandemovém principu činnosti“ Watsone znáte, že 22 hierofantů, kteří se skryli v koleně Levitů, nemohli zmizet z matric bytí, z čehož důvodu byli dlužní se nějak symbolicky projevit. Co myslíte, Watsone, co může asociativně spojovat hru fotbal a činnost hierofantů?

— Jedni i druzí jsou rozděleni na dvě skupiny po 11, a předmětem jejich zájmu je „kulatý předmět“. Rozdíl je jen v tom, že hierofanté, dokud se řízení Egypta realizovalo na tandemovém principu, navzájem nebojovali za neomezené panování nad ním, a každý tým fotbalistů o něj bojuje, aby ho poslal do cíle – mimo cizího brankáře do brány[65]. To znamená, samotná fotbalová hra symbolizuje rozkol egyptské větve globální konceptuální moci?

— Správně, Watsone, a nyní se podívejte na fotbalový míč nad hlavou „slepých“ fotbalistů. Na jeho povrchu je v hrubé stylizované podobě vyznačena východní a západní polokoule a rozdělující je Atlantický oceán. A třeba se smějte, ale fotbalistů je na snímku, který se dostal do vydání, které nás zajímá, přesně 4: podle počtu mezně všeobecných kategorií v amonovské množině: prostor, čas, hmota a duch. A co píší titulky vlevo a pod fotografií?

— Zleva - „Hra na větru“ a pod - „Sláva Kutuzova“. O čem podle vás Holmesi hovoří ta slova?

Holmes znovu otevřel „Obranný piknik“ a ukázal na obrázek s vojákem v přilbě s nápisem „Kam vane vítr?“, a poté na slova z textu „Písně o maršálech“ - „Potomci Kutuzova Puzo a Jago“.

— To je poukázání na asociativní spojení třetího „pikniku“ s druhým, a s dny GKČP: Pugo je příjmení ministra vnitra SSSR té doby, Jazov je příjmení ministra obrany SSSR v době GKČP. Pojďme Watsone prohlédnout poslední, 12. stranu toho vydání.

— Nejspíše nás Holmesi vrací k prvnímu, „Historickému pikniku“ a zároveň přivádí svérázný závěr všem třem rébusům. Mám na mysli text Jurije Bogomolova v pravém sloupci pod názvem „Pociťte rozdíl“. Přečtu anotaci:

— A o čem jsou Watsone, diskuse na té straně?

— Hlavním způsobem Holmesi diskutují otázku „Proč se něco takového s Amerikou stalo?“

— A k jakým závěrům přicházejí, Watsone?

— Rozsah verzí je stejný jako u nás, Holmesi: od „Amerika si žila na příliš vysoké noze“ do „Ve světě je příliš demokracie“. Ale v tom posuzování, které autor článku z nějakého důvodu nazval „brainstorm“ (mozková bouře), je zajímavější, jak se mi zdálo, hodnocení pohledů ruských liberálů. Pokud nebudete namítat, přeložím ten odstavec kompletně.

— Samozřejmě, Watsone. Noviny to jsou liberální, prozápadní, a samohodnocení jsou vždy zajímavá.

— Ano Watsone, skutečně zajímavý vývod o podstatě současného liberalizmu v Rusku, který se shoduje se závěry Vnitřního prediktoru SSSR: i liberálové, stojící dnes u moci, i jim opoziční marxisté jsou ve své podstatě skrytí nebo potenciální trockisté, ačkoliv autor toho textu nezachtěl nazvat věci pravými jmény. Zajímavé, proč to nepochopil váš Galba?

— Myslím, Holmesi, že Galba patří ke zjevným trockistům, ačkoliv nakolik jsem pochopil z materiálů koncepce, skryté a zjevné trockisty sjednocuje psychický trockizmus.

— A co on znamená, Watsone?

— Ten termín byl zaveden do oběhu autory KOBu ve vztahu k jedincům, kteří popírají zamlčeními svá vlastní ohlášení. V křesťanské a islámské lexice mu odpovídá pojem „posedlost“ a zdá se Holmesi, že Bogomolov to téma rozvíjí dále v části „Číslo nad síly „matky“ Gorkého“. On komentuje reakci palestinských matek na sebevraždu mladých Arabů. Přeložím ten odstavec také celý.

— Jistě, Watsone. Tím spíše, že jak si pamatuji, něco o románu Gorkého „Matka“ vám říkal i Galba?

— Naprosto správně, Holmesi. Tedy:

— Ano Watsone, to je ta „podoba“. Ucítili. Ve své podstatě tou otázkou Bogomolov (vypovídající příjmení samo o sobě) nevědomky sjednotil trockismus a fašismus „nadlidí“. A už nemluvím o tom, že odkryl záhadu prvního obrázku „Historického pikniku“.

S těmi slovy Holmes rozložil první „piknik“ a ukázal na přítok „Nilovna“ a na „Zeuse na obrněnci“.

— Vypadá to Watsone, že teroristé-kamikadze arabského původu – trockisté v islámu, byli vyznačeni v matrici-scénáři „Historického pikniku“ už v roce 1991. Ano, zde je možné přímo citovat Galbu: „Za co bojovali, na to i doplatili[66].“ A zároveň jsem absolutně přesvědčen, že ani autor článku, ani redaktorský kolektiv, ani váš „otevřený“ trockista Galba neměli žádnou představu o „piknicích“, ačkoliv téměř celé vydání Izvestija z 22. září je posvěceno tomu ruskému „rébusu“, a Galba skutečně ozvučil všechny tři „pikniky“.

— Počkejte, Holmesi, — přerušil úvahy svého přítele Watson, — zde je zdá se vazba i s rubovou stranou „Historického pikniku“.

— V jakém smyslu, Watsone?

— Pamatujete si Holmesi na šest filmů, přiložených k prvnímu „pikniku“? Tak zde, — a ukázal jsem Holmesovi na levý sloupec dvacáté strany, — v oddílu „Televizní filmy o víkendu“ je titulek „Zvůle obnažených bohů“, který otevírá řadu šesti filmů: „Závist bohů“, „Obnažená Maja“, „Kapky deště na rozpálených skalách“, „Útěk z New Yorku“, „Traffic“, „Pobouření“ a u každého je krátký obsah. Přeložit?

— Ne, Watsone, nestojí to za to. I tak je vše jasné. A já pořád dumal, proč u prvního a druhého „pikniku“ je řada filmů, a u třetího nejsou. Ukazuje se že jsou, ale objevily se teprve po završení matrice-scénáře. Ano... zpozdili se, chlapci, ztratili kvalitu „predikce“ - schopnost předpovědi na základě předvídání, není liž pravda? Ve své podstatě je na asociativní úrovni tím seznamem popsán algoritmus „Post historického pikniku“, ale... poté, co se matrice obrátila směrem proti jejím pánům – biblickému znacharstvu. Odtud i „Závist bohů“ - biblické znacharstvo je ve své podstatě polyteisté a uctívači idolů, usilující vzejít ke svým bohům Olympu. Proto je na „vrcholu“ třetího „pikniku“ starořecký bůh lásky Eros. Ale ve skutečnosti je jejich „bůh“, „bůh“ biblické civilizace, kterou porodili, peníze. A proto se mezi dvěma budovami WTC, nakolik je mi známo, nacházela ohromná litá a blýskající se, jako z čistého zlata, socha „telete“. Jen těžko shořela nebo se proměnila v prach v důsledku požárů, nejspíš byla zasypána úlomky a možná rozdrcena. „Obnažená Maja“ se asociuje s „Afrodité“; „Kapky deště...“ komentovat nebudu, protože to je vše, co oni mohou nabídnout vůči nové ruské koncepci, mající epický název „Mrtvá voda“; „Útěk z New Yorku“ sledoval celý svět 11. září, a „Traffic“, to je určitý symbol západní civilizace, zabezpečující jí stabilitu davo-„elitarizmu“ a vedoucí k „bezmíře“ (teroru, bezpráví), to jest k zániku.

— Ale přece jen, Holmesi, bin Ládin měl podle vás něco společného se zničení dvou věží WTC?

— Vidíte, Watsone, on jistě má něco společného, ale ne více, než Gorbačov se zničením Sovětského svazu. Možná. Dá se říct, že jeho reálná vina je dokonce menší, než byla Gorbačova. Ale tam i tam, za zády těch lidí stojí velmi mocné síly. Při volbě kandidatury na obraz nepřítele, ty síly oceňují její ambicióznost. Jednoduše bin Ládin při všech svých miliardách se na tu roli ukázal vhodnějším než ostatní díky své ambicióznosti a démonickému typu struktury psychiky. Gorbačov na obvinění ve zničení SSSR, které dodnes padají na jeho adresu, odpovídá: „Bylo třeba odvahy na to, začít reformy... mohl jsem dodnes sedět v křesle generálního tajemníka.“[67] To znamená chápejte: „Tak se zformovaly objektivní okolnosti, a vším svou totalitární minulostí, proti které Gorbačov jakoby čestně bojoval, byl Sovětský svaz odsouzen k nevyhnutelnému rozčlenění.“

Ve skutečnosti by odvahou z jeho strany bylo, když spatřil polovinu své vlastní hlavy, ležící na stole před jedním z členů prezídia, nezradit mnohonárodnostní národ SSSR; nepoddat set destruktivní egregoriálně-matriční algoritmice rozpadu SSSR v souladu s Direktivou RNB USA 20/1 z 18. srpna 1948, ale najít a realizovat konstruktivní alternativu.

To by mohlo zachránit i USA od útoků 11. září: Afghánistán se stal oporným bodem wahábistů a útočištěm teroristů a drogového byznysu v posledním desetiletí 20. století v důsledku toho, že M.S.Gorbačov zradil i SSSR, i prosovětsky orientovaný režim Nadžibuly.

A bez jakékoliv imaginární odvahy, kterou si Gorbačov vysnil, jeho skutečná politická role v sobě spojila i roli Jidáše, i roli Piláta pontského při ukřižování Krista, když poslední místo toho, aby přijal jediné správné rozhodnutí a vší jemu svěřenou mocí ho realizoval, si jednoduše umyl ruce a zanechal ve své osobě budoucímu bezduchému davu obraz nepřítele lidského rodu.

V případě se Sovětským svazem byl na roli nepřítele určen GKČP s třesoucíma se rukama. Ale vy si pamatujete, Watsone, co vám řekl Galba pro agitační bod a reklamní kampaň: pokud je jeden agitační bod zničen, socialistický, pak musí být nutně zničen i kapitalistický, protože se rozhodli „vybudujeme náš nový světový pořádek“. Ale v záležitosti „agitačních bodů“ předchozího světa, díky nimž bylo možné udržovat rovnováhu, jsou šablony nepoužitelné, jinak bude vše jasné dokonce pro bezduchý dav, zírající na televizní obrazovky. Pro zničení agitačního bodu kapitalizmu je nutná jiná metoda, a aby nebyly žádné asociativní vazby s mýty starověkého Řecka, protože biblické znacharstvo chápalo, že číslo v globálním cirkuse Šapiro - „tak se složily objektivní okolnosti“ - tentokrát neprojde. Ale „přítel“ Bílého domu byl přece jen třeba. Vy víte, Watsone, že velká rodina Ládinů byla „přítelem“ Bílého domu, a cirkusové číslo – sám Usáma bin Ládin, „zbloudilý syn“[68] bohaté rodiny – to je také z oddílu mytologie. A zde se znovu setkáváme s Rembrandtem a jeho ohromujícím plátnem „Návrat zbloudilého syna“. Kromě toho, co o tom přečetl hrabě ve vile „Askania Nova“ z novin „Doba zvratů“ č.151 z 14. října 1997, jsem v těch novinách objevil jednu podivnou větu, které přivedla mou pozornost k podobným závěrům.

Holmes vzal se stolu noviny s fotografií plátna zničené „Danae“ a ukázav prstem na konkrétní odstavec, poprosil ho přeložit.

Začal jsem překlad:

Slyše mě, Holmes si na něco vzpomínal (jak potom řekl, vzpomínal na besedu s hrabětem ve vile).

Zakončil jsem čtení a vším svým vzhledem dával najevo, že jsem připraven poslouchat další vysvětlení Holmese.

— Nebyla Watsone v televizi nebo v novinách zmínka o napadení maniaka na obraz Rembrandta „Návrat zbloudilého syna“? ,- zeptal se Holmes. A nečekaje na odpověď, pokračoval:

— Ne, Watsone, nehledejte, takové věci se neopakují, protože ve všem, co se týká metod realizace matric, jsou šablony vyloučeny. Algoritmus mýtu „ztraceného syna“ není zablokován a vše v Americe jde podle plánu. Možná tam také, jako v SSSR před srpnovým pučem, byla nějaká dohoda-spiknutí. Podívejte se jak úporně světové TV kanály od 11. září každý den zvykají veřejnost na obraz nepřítele – demonstrují vousy a nerozhodný a vše promíjející vzhled Usámy bin Ládina. Vždyť v tom pohledu není nenávist, ani narcismus, který jsme mohli pozorovat u Hitlera nebo Mussolini. Vám ten vzhled nic nepřipomíná?

— A skutečně, — najednou jsem si uvědomi, — ten vzhled nebo úhel, pod kterým je zobrazen v masmédiích terorista č.1 je mi z nějakých důvodů známý. Vzhled nebo úhel? „Dlouho očekávaný úhel“, — vzpomněl jsem si na nápis pod fotografií Anny Kurnikovové.

Zatímco jsem vzpomínal na „dlouho očekávaný úhel“, Holmes vytáhl z knihovny velké album vydání s obrazy Rembrandta a otevřel ho na straně „Návrat zbloudilého syna“. Zahleděl jsem se do tváře slepého staříka, který položil ruce na ramena „zbloudilého syna“, a oněmněl: pokud by slepý stařík mohl otevřít oči, pak by jako z oka vypadl Usámovi bin Ládin[69]. Proběhlo mi mravenčení po těle.

Poznámka: vedle fragmentu obrazu Rembrandta jsou umístěny fotografie bin Ládina. Horní fotografie je zrcadlová, dostatečně věrně opakuje úhel pohledu staříka z obrazu Rembrandta; spodní je originální fotografie.

— Pokud existuje mýtus a jeho materiální zhmotnění, pak je dlužno mít místo i aktivizace jeho algoritmu a energetické napumpování matrice, — pomalu vyslovoval Holmes.

— Co, opět útok na veledílo Rembrandta?

— Ne, Watsone, útok šílence na obraz „Danae“ to je blokování algoritmu mýtu, já mluvím o energetické podpoře matrice. To může být nějaký masový spektákl, něco jako uspořádávali vůdci ÚV KSSS v dny celonárodních svátků, nebo... spektákl. Počkejte, Watsone, někde jsem četl, že během Velké hospodářské krize v 30. letech Djagilev uvedl balet „Zbloudilý syn“ na hudbu Prokofjeva. Tam se mluvilo o tom, že „zbloudilý syn“ se nachází v repertoáru všech znamenitých tanečníků 20. století, protože je to one-man-show, to jest, každý tanečník mohl v takovém baletu naplno ohlásit svou individuálnost. Takže Watsone, jestli někde uslyšíte o uvedení „Zbloudilého syna“, vězte, — probíhá energetické pumpování emocemi davu novozákonního mýtu „návrat ztraceného syna“, jehož vývěskou slouží bin Ládin.

— Co to, Holmesi, … dělá? — spíše pro sebe jsem zamumlal.

— Magie, Watsone, sociálně magie se dělá takto a podobnými způsoby. A vše probíhá tak jak potřebují kurátoři kultu. Je zcela možné, že videokazetu s bin Ládinem ještě několikrát ukáží davu, kde bude pronášet slova o své účasti na teroristických útocích, a potom, když se vášně nakopí do meze, pak ukáží nahrávku s jeho dobrovolným odchodem na onen svět. Dále je vše prosté: ubrat vousy, odevzdaný výraz, udělat plastickou operace tváře, jejíž možnosti jsou dnes velmi široké, a náš bin Ládin, který ke svým 44 letům završil hlavní dílo svého života, se rozplyne v „novém světovém pořádku“, možná dokonce dopuštěný k jeho řízení.

Ano, Watsone, všechny ty obrazy, filmy, představení, jsou dítětem biblické kultury a vyjádření jejího mravního krachu, který se udál za zvuku vznešených řečí o roli „deseti přikázání“, „lásky k bližnímu“ a podobně. A výklad Galby v baru hotelu „Walldorf“ a fotografie s texty v novinách Izvestija jsou nádherná ilustrace toho, že „matrice je všude“. Lidé, sami to nechápajíce, sloužili jako retranslátoři matrice-scénáře třech „pikniků“ v nějakém živém jazyce symbolů, čímž ilustrovali, že matrice jsou stejná objektivní realita, jako náš dům, jídlo, všední předměty. A je třeba učit se používat matrice k blahým cílům, a ne ke škodě člověka. Ale pro pochopení, co je to matrice, je nutné se nejprve stát člověkem, to znamená pozvednout se nad zvíře, biorobota-zombie a démonický typ struktury psychiky, a to, jak ukazuje historie lidstva, není tak jednoduché.

— A přece jen, Holmesi, ať už „pikniky“ vytvořil kdokoliv, jejich psychické zdraví se dle mého zjevně nacházelo ve vážném ohrožení. Všechno je to prostě neuvěřitelné! Jaký mají důvod … oni sami … psát o tom s takovou otevřeností?

— Naprosto spravedlivá poznámka, Watsone, — odpověděl mi Holmes, — i já jsem zpočátku přemýšlel stejně. Ale najednou jsem pochopil — a proč by ne? Zvlášť pokud vzít v úvahu, že oni často píší to, co dokonce sami nechápou, protože podle typu struktury psychiky se ve své většině řadí k zombie nebo zatvrzelým, samopřesvědčujícím se démonům. Jaké procento našich krajanů je schopno tak detailní, stroze logické analýzy politických událostí v průběhu desetiletí? A mají lidé, obtěžkáni každodenními problémy, žijící na dluh a splácející úroky, ohlušeni stále agresivnějším proudem informací, čas nutný pro to, zastavit se a zamyslet se nad tím, co se děje okolo? To je skutečně hra bez pravidel, ale i téměř bez rizika, Watsone, z pohledu jejích organizátorů, kteří zapomněli o mezích Božího dopuštění.

— Ale vždyť vždy se může najít někdo, schopný odhalit ty hry, napsat o nich, označit skutečné zločince! Proč mu dávat dodatečné trumfy?

— Marné dílo, můj příteli. Takového „spisovatele“ jednoduše označí za paranoika nebo šílence, a ničeho nedosáhne, kromě problémů na svou hlavu. Máte představu, jaké množství darmojedů a parazitů na naší planetě získává svůj chléb vezdejší tím, že všude: v televizi a rádiu, v tisku a na stránkách internetu, na konferencích a kulatých stolech, mezinárodních fórech a sympóziích, z tribuny nebo přímo na ulici, — nazývají bílé černým, pravdu lží, dobré zlým, zločince obětí a naopak? Veřte Watsone, dělají to oni přesvědčivě, přesvědčeně a dokonce umělecky, ve všemožných kombinacích a tonálnostech, začleňujíc se do libovolných ideologických proudů, kde jen existuje nebezpečí něčeho svěžího, čistého, ještě nezašlapaného do bahna. A to vše z té prosté příčiny, že jsou dědičně mistři-iluzionisté, imitátoři a mystifikátoři, a tím si vydělávají na živobytí, a neumí si představit jiný způsob existence, nechtějí a nemohou žít jinak, než parazitujíce na práci druhých lidí. To je kolosální kulturní, psychologický, religiozní a nakonec světonázorový problém, a někteří dokonce mají za to, že biologický. Ale vy zdá se chcete položit ještě nějakou otázku?

— Po vašich slovech, můj drahý příteli, už ani nevím, jestli má smysl ptát se na takové maličkosti.

— Samozřejmě, vždyť vy sám jste nedávno říkal, Watsone, že jen vědění dává svobodu. Budu vám upřímně rád nápomocen.

— V takovém případě vás prosím objasnit mi, Holmesi, význam slov box cutters, vždyť bylo hloupé myslet si, že předpokládaní teroristé mohli být ve skutečnosti ozbrojení podobnými neobvyklými předměty.

— Bravo, můj příteli, vám neunikne žádný detail! S takovými velkolepými analytickými schopnostmi byste mohl být vynikajícím detektivem!...

V ten okamžik zavrzaly dveře a na prahu se objevila naše paní domácí. Sotva vešla, obrátila se ke mně s výčitkou:

— Že se nestydíte, pane Watsone, vy jste docela umučili našeho drahého Holmese! Už je skoro čas na oběd a vy celou dobu sedíte v tom hrozném dusnu a mluvíte, mluvíte bez konce.

— Přiznávám se že jsem vinen, paní Hudsonová, ale téma bylo natolik úchvatné, že jsem úplně přestal vnímat čas. Posuzovali jsme s Holmesem napadení teroristů na New York 11. září 2001.

— Co je to za nesmysl? Kdy to bylo? Víte vy, kolikátého dnes je? Když se zamyslíte, jedni spekulanti zbořili nějaké mrakodrapy a přinesli v oběť jiné spekulanty, aby na tom udělali nějaký kšeft: má smysl kvůli tomu ztěžovat si život a vynechat ranní procházku?

S údivem jsme se s Holmesem podívali na sebe navzájem a rozesmáli se... pokud nechat stranou detaily, pak stará žena měla z velké části pravdu.

— Mimochodem, Watsone, a skutečně, kolikátého je dnes?

— 14. října, pokud se nepletu Holmesi. Začali jsme zkoumat „pikniky“ 22. září a dnes je 22. den našeho nového díla...

— A 33. den po 11. září, — navázal Holmes, — ale soudě podle dne měsíce, konáme v rytmice blahé puškinské matrice „Pikové dámy“, — načež se ozval jeho hlasitý smích. Hotovo, Watsone, spojte ty dva soubory do jednoho společného, doplňte co budete považovat za nutné a pošlete disketu do Ruska Pčelovodovi na zde uvedenou adresu. Možná i my budeme něčím nápomocní v realizaci nové koncepce ve světě.

A nyní pojďte, projdeme se. Život je překrásný a udivujícím způsobem jde dál!...