Část 3. Vyšetřování Holmese
Poslední gambit · перевод (Čeština) · раздел 10 из 18
Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.
Část 3. Vyšetřování Holmese
22 – 27. září. Švýcarsko-Lichtenštejnsko (Curych – Vaduz – Ženeva)
Let Londýn – Curych přiletěl včas a Holmes stál frontu na vízovou kontrolu. Hlasatel informoval o příletu linky z Frankfurtu a brzy se vedle vytvořila druhá fronta, ze které byla slyšet hlavně německá řeč. Holmes strojově zachytil v právě tvořící se frontě tlustou postavu ve světlé čapce a šedém kabátě.
— Co je na tom člověku zajímavého? — zamyslel se Holmes pro sebe a pochopil, že zajímavé byly noviny, které tlouštík tiskl rukou na nevelký kufřík.
Noviny byly ruské a jmenovaly se Izvestija, ale Holmes ani tak nemohl pochopit, proč přitáhly jeho pozornost. Zatímco o tom přemýšlel, tlouštík ve světlém plášti zašel do kabiny vízové kontroly a Holmes ho ztratil z očí. Když prošel kontrolou, Holmes vyšel do čekacího sálu, kde hledal zástupce své firmy, když najednou jeho zrak opět padl na ty samé noviny, které tlouštík před chvílí držel a z nějakého důvodu odhodil, než odešel, ne do koše na odpadky, ale na lavici v sálu letiště. Tažen nepochopitelným pocitem zájmu, Holmes si to namířil místo k východu z letiště k lavici s novinami, a v ten okamžik na něj zavolali.
— Buďte zdráv, pane Holmesi, mě říkají Louis Renier. Dovolíte, vaše zavazadla?
Holmes se zastavil a stiskl ruku vysokému štíhlému brunetovi středních let, s občas prosvítajícími šedinami.
— Jsem připraven vás odvézt do hotelu, — pečlivě vybíraje anglická slova, obrátil se k Holmesovi s francouzským akcentem, — pokud budete chtít, večer se můžeme projít po starém Curychu.
Holmes už se chystal jít k autu, ale najednou se zastavil.
— Promiňte, Reniere, minutku. Hned jsem zde.
Holmes nechal svého překvapeného společníka, otočil se k lavici, vzal ruské noviny a zasunul je do kapsy saka. Stěží on sám mohl vysvětlil Renierovi, který to s údivem pozoroval, proč vzal noviny v jazyce, kterému nerozumí. Ale jeho společník byl člověkem delikátním, zbytečné otázky nedával a odvezl hosta přímo do hotelu, kde byl firmou „Ernst & Young“ zarezervován pokoj. Sobotu večer a neděli Holmes strávil v citadele „curyšských gnómů“. Brouzdal úzkými uličkami starého Curychu, rozmýšleje o té moci, kterou bez armád a zbraní získali světoví bankéři. A proč je Švýcarsku dovolena taková rozkoš, jako neutralita? A proč tento stát dodnes není členem OSN? Otázky, otázky...
Celé pondělí probíhala jednání v Curychu, která pokračovala druhý den v Davosu. Pěkné městečko si vymysleli žraloci světového kapitalismu, přemýšlel Holmes. Toto nevelké městečko, ve kterém jsou všeho všudy dvě ulice, se stalo skutečnou Mekkou největších finančníků světa, a přesněji těch, kdo si myslí, že se účastní určování cílů a metod světové politiky. Při zpáteční cestě do Curychu Luis Renier nečekaně nabídl Holmesovi návštěvu Lichtenštejnska kde, jak se vyjádřil, dožíval své roky jeden známý ruský emigrant a mecenáš, hrabě Pfanfalts. Hrabě pobýval někde v okolí Vaduzu – administrativního centra trpasličího státu, do kterého se slévají kapitály celého světa jen proto, že své území prohlásilo za osvobozené od daní. Deset minut bloudili úzkými uličkami městečka, zaplněného turisty celého světa, potom stejně dlouhou dobu po horských serpentýnách, načež se ocitli u vrat „Askania Novy“, – tak se nazývala vila hraběte. Pán domu byl doma, což podle jeho slov bylo velkou vzácností. Mnoho cestoval, nehledě na vysoký věk,a zabýval se skupováním rarit ruské minulosti a vracením jich Rusku.
Po čaji, kterým hrabě pohostil své hosty, se rozhovor stočil na nedávné události v Americe. Všichni se shodli, že po 11. září se svět stal jiným a není jediná země, které by se tato událost nějak nedotkla. Holmes se hraběte zeptal na Rusko a jeho perspektivy ve světle americké tragédie. Ten určitý čas mlčel, potom se zvedl a s omluvou odešel do svého kabinetu. Brzy se vrátil s tlustým balíčkem žlutého papíru. Jaké bylo Holmesovo překvapení, když před ním hrabě rozložil tytéž „pikniky“, které před dvěma dny probíral s Watsonem. Podle toho, jak na kresby zareagoval Renier, Holmes usoudil, že ten je už také viděl. Kromě známých „pikniků“ se ve žluté složce ocitlo ještě několik dokumentů. Hrabě před Holmesem rozvinul kopii první strany novin „Práce“ č. 107 z 9.5.1985, 9. stranu týdeníků „Argumenty a Fakta“ č. 43 z října 1996 a první stranu novin „Doba zvratů“ č. 151 ze 14. října 1997.
— Podívejte se, pane Holmesi, vy na těch snímcích vyššího vedení bývalého Sovětského svazu nevidíte nic zvláštního?
— Na rovinu, nebýt té šipky, namířené na hlavu Gorbačova v „Argumentech a Faktech“, já bych si jí v novinách „Práce“ ani nevšiml. Ale jaký vztah mají ty snímky k „piknikům“ a tím více k tragédii „černého úterý“?
A podívejte se, jak vypadá kompletní fotografie na první straně novin „Práce“ z 9. května 1985:
Hrabě se pohodlně usadil v křesle z červeného dřeva, vybavoval si z paměti obrazy minulosti a začal své neobvyklé vyprávění, které později způsobilo tolik rozruchu v mecenášských kruzích.
Balíček s „pikniky“ a kopiemi dalších novin jsem objevil ve své poště 17. srpna 1998. To datum jsem si dobře zapamatoval, protože v ten den televizní kanály sršely informacemi o finanční krizi, která postihla Rusko. Když jsem zkoumal „pikniky“, zpočátku jsem si myslel, že si se mnou někdo hraje, protože jsem nikdy nebyl specialistou na rébusy. Ale ti, kdo položili balíček do mojí poštovní schránky, zjevně věděli o mé zálibě v obrazech a proto jsem přirozeně ze všeho nejdříve přečetl článek o restauraci „Danae“ od Rembrandta. Ten klenot kolekce Ermitáže byl prakticky zničen nějakým maniakem 15. 6. 1985, to znamená 37 dní poté, co se ve svátečním vydání novin „Práce“ objevil snímek s polovinou lebky generálního tajemníka KSSS. Mnozí zahraniční specialisté přišli tehdy k závěru, že obraz Rembrandta obnovit nepůjde. Maniak mu zasadil dva údery nožem a potom ho polil koncetrovanou kyselinou sírovou. Pamatuju si, že když jsem se dozvěděl o teroristickém činu proti mistrovskému Rembrandtovu dílu, téměř mě to položilo. A hle, přede mnou leží petrohradský týdeník „Doba zvratů“ ze 14. října (č.151) ze kterého se dovídám, že v den Přesvaté Bohorodičky se otvírá senzační výstava: „Danae – osud Rembrandtova veledíla“. Obraz byl obnoven a já jsem událost považoval za mystický jev.
Vy jste se Holmesi ptal, jaký vztah má ten symbolický jev k fotografii v novinách „Práce“, k „piknikům“ a tím více k teroristickým činům 9/11 – tak na Západě značí měsíc a den? Mně se zdá že má, ale abych vám mohl to mystické spojení vysvětlit, budu muset v hlavních rysech připomenout legendu o Danae a jejím synu Perseovi.
Danae byla dcerou argóského krále Akrísia, kterému délfské orákulum předpovědělo smrt z rukou vlastního vnuka. Akrísij, aby unikl osudu, zavřel svou krásnou dceru-pannu do podzemní měděnné věže. Ale k Danae vzplál vášní Zeus, vládce Olympu. K Danae pronikl ve formě zlatého deště, načež ona porodila syna, budoucího hrdinu řecké mytologie Persea. Akrísij zabednil dceru i vnuka do sudu a hodil je do moře. Další rozvoj zápletky svébytně interpretoval i náš velký Puškin v „Skazce o caru Saltánovi, o synu jeho slavném a mocném bohatýru knížeti Gvidonu Saltánoviči a o překrásné carevně Labuti“, kde odstranil katastrofický konec. Zdá se mi, že Puškin tímto způsobem zkoušel své síly v napravení scénáře produkce katastrof, který je vlastní celé takzvané „křesťanské“ kultuře. Jak víte, mýtus o Perseovi a Danae končí pro Akrísia tragicky. Po dlouhé a strastné pouti a mnoha hrdinských činech se Perseus dostává na Olympijské hry do Argosu a během soutěže v hodu diskem „snesl půl věže“ (ta slova hrabě pronesl rusky, ačkoliv jinak používal angličtinu, a potom se ihned opravil), promiňte, usekl půl hlavy svému dědovi.
— Co myslíte, pane Holmesi, proč rok před publikací říjnového čísla novin „Doba zvratů“ s informací o restauraci Rembrandtova veledíla, v říjnu 1996 jedno z nejčtenějších periodik Ruska té doby – „Argumenty a Fakta“ – najednou znova připomnělo o hlavním symbolu mýtu, o Danae?
— Mně je zatěžko, hrabě, říct cokoliv určitého na toto téma, proto bych si rád poslechl vaše mínění.
— Předpokládám, — pokračoval hrabě své vyprávění, — že skutečné kořeny tragédie „černého úterý“ nemohou být objasněny z pozic škodlivého materialistického nebo neméně škodlivého idealistického vědomí soudobého obyvatele.
Ano, bezpochyby, byl plán teroristické akce, byli i teroristé-kamikadze, ale oni všichni, včetně zákulisných scénáristů, jsou všeho všudy jen nástroje nějaké objemnější matrice-scénáře, která má kořeny v daleké minulosti současné, a možná i předcházející, to jest dopotopní civilizace, jejíž nejasný obraz dnes sotva registrujeme v dochovaných mýtech a legendách. Obrazně-symbolická strana těch mýtů a legend se vtělila do materiálních památníků kultury, nad kterými pracovala mnohá pokolení velikých sochařů, umělců, architektů, skladatelů a také básníků, spisovatelů a dramaturgů.
V mých představách je svět jediný a celostný, a vše v něm je podmíněno vztahy příčin a důsledků. To může znamenat jen jedno: jakákoliv náhodná událost se nám zdá náhodná jen proto, že nejsme schopni vydělit události jí předcházející a také další události, jejichž příčinou je tato událost.
Perestrojka-obřezání Ruské říše v hranicích SSSR začala za Gorbačova a to neblahorodné dílo se ihned „náhodně“ odrazilo v mystickém symbolu – polovině lebky „dozorce perestrojky“, vystavené na veřejný odiv více než 200 miliónům občanů Sovětského svazu na největší svátek téměř všech ruských na celém světě – den vítězství nad fašismem, který se v polovině dvacátého století ztotožňoval s německým nacismem. Co mohlo znamenat objevení se tohoto symbolu na první straně novin s jedním z největších nákladů v SSSR?
Nakolik chápu, může být řeč o někým iniciované aktivaci algoritmu matrice mýtu o Danae. Různí lidé ten proces aktivace algoritmu přijímají různě; většina si ho jednoduše nevšimne. Ale i v daleké minulosti i v našem tvrdém technokratickém světě, všude ve světě a zvláště v Rusku byli ti, kdo velmi výrazně vnímali vybuzený, jestli je to tak možné říct, stav matric plněných energií. Dříve takové lidi nazývali jurodivými, blaženými; v naší době se často stávají předmětem zájmu psychiatrie. Aktivaci algoritmu destruktivní matrice vnímají tak bolestivě, jako normální člověk cítí bolest sedřené kůže, když ji posypete solí. Vy, pane Holmesi, jste viděl film Matrix, nebo jste považoval jeho shlédnutí za čistou ztrátu času?
— Ano, hrabě, viděl a dokonce jsem se seznámil se zajímavou analytickou statí na to téma. Proč se mne na to ptáte?
— Jde o to, že jeden z hrdinů filmu na otázku, co je to „matrice“, odpověděl – „matrice je všude“. Nenahmatáte ji rukama a nevnímáte zrakem, sluchem nebo čichem, ale přesto je její vliv možné vnímat. Jak? To vám přesně objasnit nemůžu, protože se ve svém vnímání světa opírám o pět smyslů, z kterých člověk formuje subjektivní obrazy okolního objektivního světa. Nejspíš je možné ji poznat šestým smyslem, o kterém jakoby všichni vědí, ale kterému málo kdo naslouchá – smyslem míry. Hypertrofovaný smysl míry se v kultuře současné civilizace, opírající se ve své osnově na „oidipův komplex“, přijímá jako schizofrenie.
— Promiňte, hrabě, že přerušuji, ale termín „oidipův komplex“, nakolik je mi známo, poprvé zavedl do oběhu Sigmund Freud. Jaký má vztah k aktivizaci algoritmu matrice mýtu o Danae?
— A vy si Holmesi mýtus o Oidipovi pamatujete?
— V obecných rysech.
— Je to velmi důležité... co si z toho mýtu pamatujete?
— Nu, delfské orákulum předpovědělo Oidipovi, že zabije svého otce, ožení se s vlastní matkou a z toho svazku se narodí děti, prokleté bohy a nenáviděné lidmi. Protože se Oidipus nepokoušel utéct předpovědi Orákula, vše se odehrálo přesně tak, a Oidipův konecbyl velice smutný: podle mého se oslepil a jeho žena se zabila. Mimochodem, variant mýtu o Oidipovi je mnoho.
— Skutečně, mistře Holmesi, variant je mnoho, ale všechny z nějakého důvodu končí tragicky. Proč? Proto, že všechna pozornost v mýtu se soustřeďuje na hlavní postavy, mající vlastní jména, ale orákulum vlastní jméno nemá – je to prostě nějaké orákulum v Delfách, dělající prognózy vývoje událostí. Vy, Holmesi, například můžete rozlišit prognózu od programování?
— Risknu odpovědět na vaši otázku slovy ze staročínské historie, která znějí přibližně takto: „Pokud nezměníme směr svého pohybu, riskujeme, že se ocitneme tam, kam míříme.“
— Ano, v tom něco je, — po krátké pauze hrabě znovu promluvil, — ale já Holmesi na tu otázku dosud nemám vyčerpávající odpověď a pro její nalezení se pokusíme vysledovat, jak se rozvíjely události poté, co delfské orákulum předpovědělo Oidipovi vraždu jeho otce. Aby překonal krutý osud, Oidipus se rozhodl nevracet se k rodičům do Korinthu, ale odejít do cizích krajů. Jenže Oidipus nevěděl, že utíkal od pěstounů a že cesta, kterou si zvolil, vede do Théb, kde vládne jeho skutečný otec – Laj. A tomu Lajovi, podobně jako Akrísiovi ve své době, delfské orákulum taktéž předpovědělo zkázu, ne rukou vlastního vnuka, ale syna. Proto otec přikázal zahodit narozeného Oidipa do lesa, aby ho roztrhala divá zvěř.
— Ale zdá se, že existuje varianta, podle které otec přikázal hodit dítě do moře, kde ho vlny vynesly na břeh, a tam ho našel a adoptoval král města Sikónu.
— Naprosto správě, Holmesi, a tato varianta mýtu o Oidipovi jen podtrhuje podobnost s mýtem o Perseovi. V každém případě je řeč o zázračném Oidipově spasení a jeho adopci, — v první variantě bezdětným králem Korinthu Polibem. Na cestě do Théb, po útěku od adoptivního otce, Oidipus v náhodném souboji zabíjí urozeného muže. A to byl jeho skutečný otec – Laj. Tak se splnila první část proroctví delfského orákula.
— Nebo první etapa algoritmu programování, kterým se cílevědomě zabývalo delfské orákulum, — poznamenal Holmes.
— I takto je možné o tom uvažovat, — odpověděl hrabě a pokračoval ve svém vyprávění. — Když rozluštil záhadu Sfingy, Oidipus svobozuje Théby. Vděční obyvatelé města ho volí svým králem. Královna-vdova Iokasta, kterou si bere za ženu, je jeho matkou; jeho děti s ní jsou zároveň i jeho bratři a sestry. Po jeho dvacetiletém úspěšném vládnutí v Thébách vypukne hlad a epidemie moru. Delfské orákulum ve své době prorokovalo, že problémy zmizí poté, co bude vyhnán vrah Laje. Oidipus má na srdci blaho státu, energicky se pustí do hledání pachatele zločinu a když najde jediného přeživšího z Lajova doprovodu, uvědomuje si, že vrahem thébského krále je on sám. Navíc svědek vraždy se ukázal být tím samým otrokem, kterému Laj přikázal odhodit novorozeného Oidipa do lesa, aby ho roztrhala divoká zvěř. On byl tím, kdo se nad dítětem slitoval a dal ho korinthskému pastevci, načež se Oidipus ocitl u Poliba. Tak se Oidipus dověděl, že osudné proroctví orákula se splnilo, a on je nejen vrahem svého otce, ale i manžel své matky. V hrůze ze zjištěného se Oidipus oslepuje a Iokasta si sama bere život.
Jak vidíte, Holmesi, v celé té historii hraje nejvíce negativní roli orákulum, a ona skutečně více připomíná roli programátora, než prediktora.
— Ano, hrabě, spojitost mezi mýtem o Oidipovi a Danae je očividná a spojujícím článkem v těch dvou mýtech je bezesporu činnost delfského orákula. Zbývá jen vyjasnit, čím se ve skutečnosti zabýval: prognózováním nebo programováním budoucích událostí?
— Pro odpověď na tu otázku, pane Holmesi, je nutné naučit se odlišovat prognózu od programování. Mám za to, že v procesu rozklíčování záhady ruských rébusů je ta otázka klíčová. A co se týká „oidipova komplexu“ (snahy zabít svého otce a vstoupit do sexuálního vztahu s vlastní matkou), ke kterému má podle Freuda podvědomé sklony většina mužů, — to dokonce z naší analýzy mýtu je dobře vidět, na základě čeho ho nafoukla do vesmírných rozměrů tato velká autorita v oblasti psychologie. Přitom sám Freud vypadá jako ubohý adept orákula z Delf. Ale pro nás je nyní důležité ne kdo, ale jak se realizuje aktivizace algoritmů katastrofických matric. Pokud je svět jediný a celostný a vše v něm je podmíněno příčinnými vazbami, pak v analýze důsledků je možné objevit kořeny příčin. Pro dosažení takové úrovně chápání je nutné dostat se za hranice systému, formujícího stereotypy chování v něm. V našem případě pochopit chování „maniaka“ v rámci kultury, ve které žijeme, je nemožné. Obraz Rembrandtovy „Danae“ je jedním z nejlepších vtělení mýtu o Danae a jelikož „matrice je všude“ a její destruktivní algoritmus byl aktivován, tak „maniak“ hledá a nachází materiální komponenty matrice v veledíle Rembrandta. Další vývoj je vám Holmesi známý.
— Vy, hrabě, chcete říct, že maniak zablokoval činnost destruktivního algoritmu matrice mýtu o Danae?
— Předpokládám, Holmesi, že se věci tak mají a jsou k tomu určité důkazy. První spočívá v tom, že určití restaurátoři a členové jejich rodin zemřeli za podivných okolností při dopravních nehodách, které je možné vnímat jako vyjádření algoritmu realizace alternativní matrice-scénáře. Bohužel, nemůžu to podložit informacemi z tisku. A ačkoli vedení Ermitáže o všem ví, z nějakého důvodu o tom není ochotné mluvit. Jako druhý důkaz zablokování destruktivního algoritmu slouží druhotné objevení hlavního symbolu mýtu na stránkách „Argumentů a Faktů“ po 11 letech s vysvětlením, že je to „náhodná chyba“ montáže slavnostní fotografie. Něco v matrici-scénáři zničení země, kterou Západ označil za „říši zla“, se odehrálo špatně, a ve výsledku, pokud platí má hypotéza, došlo k druhému pokusu aktivace destrutivního algoritmu matrice po završení jedenáctiletého cyklu sluneční aktivity. Z mého pohledu, skutky onoho „blázna“ nevědomě působily proti destruktivním skutkům Gorbačova. Chápu, že podobné závěry se pro většinu společnosti, která vyrostla v biblické kultuře, budou zdát šílenými, protože sama kultura vytváří určité podvědomé zákazy na hodnocení stereotypů, které ji vytvářejí (sTrojí). Jinými slovy, člověk, který vyrostl v takové kultuře, není schopen zadat si otázku: je v té kultuře vše v pořádku? A proč se v ní mnozí chovají jako potenciální zločinci? A jak se formuje algoritmus spáchání zločinu v mantinelech dané kultury? Možná, že je speciálně založen do nevědomých úrovní psychiky jedince takovým způsobem, aby ten ve snaze vyhnout se „prorokovanému“ zlu natvoří zlo ještě horší? Jestliže ale provedeme analogii s mýtem o Oidipovi, je možné při vůli identifikovat i hlavního viníka mnohých zločinů, nebo, jak se to dnes říká, jejich objednavatele.
— Vaše závěry, hrabě, jsou natolik neobvyklé, že je nutný čas na jejich osmyslení. A předpokládám, že stojí za to zanalyzovat události „černého úterka“ z těchto pozic. Možná, že se pak povede najít zákeřného „nikdo“.
— Máte na mysli mýtus o Odysseovi a Polyfémovi?
— Naprosto správně. Spojené státy mi dnes připomínají toho kyklopa, kterému najednou vypíchli dvě oči a který ve zlobě hledá zákeřného „Nikdo“[11], ohmatávaje současné „berany“. Pravda, tentokrát se „zákeřný Nikdo“ skryl za jménem bin Ládina. A co může znamenat v kontextu vaší verze objevení se článku o restauraci „Danae“ v novinách „Doba zvratů“ č. 151 z 14.10.1997?
— Raději přeložím do angličtiny několik odstavců z toho článku:
„Současný svět je plný krutosti a násilí. Na konci 20. století se obětí maniaků stále častěji stávají umělecká díla. Rembrandt je šampiónem v počtu podobných útoků. Právě jeho obrazy přitahují šílence se zvláštní silou.“
Nezdá se vám, Holmesi, že autor článku, ničeho neznaje o mé verzi útoku v Ermitáži, pracuje právě na ní, i když z trochu jiných pozic?
— Promiňte, Hrabě, že přerušuji niť vašich myšlenek, ale proč právě Rembrandt přitahuje s osobitou silou šílence?
— Mám jednu verzi, ale pro její pochopení budeme muset pochopit roli maleb před vznikem filmu a televize.
— Chcete říct, hrabě, že malby hrály stejnou roli, kterou dnes plní filmy a televize?
— Naprosto správně, ale... jen pro vyšší společnost. Současnou vědou je dokázáno, že muzikální a vizuální obrazy vstupují do nevědomých úrovní psychiky bez našeho vědomí. Je také známo, že 95% všech informací z vnějšího světa získává člověk zrakem, z čehož vyplývá, že v době před příchodem televize a kina hrála malba klíčovou roli při formování vnímání světa. Protože hlavní obsah obrazů západoevropských malířů, minimálně do poloviny 19. století, tvořily biblické motivy, skrze malby se formovalo biblické vnímání světa „elit“ Západu. Do Ruska začaly malby západoevropských malířů poprvé proudit v období Petrových reforem, ale zvláště mnoho jich přišlo za Kateřiny II. Tak například jen v roce 1772 bylo najednou koupeno kolem 150 pláten známých Vlámů a Holanďanů, mezi kterými bylo mnoho Rembrandtových obrazů. Díky zvláštní technice malby se jeho obrazy už tehdy vyznačovaly neobyčejně silným vlivem na psychiku diváka. Nejspíš byl prvním „impresionistou[12]“ v tom smyslu, že jeho obrazy, podobně jako i obrazy Cézanna nebo Moneta, „nebyly vidět“ z blízké vzdálenosti. Legenda říká, že Rembrandt na pokus jednoho svého zákazníka prohlédnout si obraz zblízka řekl: „Nejezděte nosem po plátně, barvy smrdí.“ Ale tehdy byl přístup do muzeí typu Louvre nebo naší Ermitáže pro prostý lid zakázán. Z mého pohledu v té době probíhalo přes malby „opracování“ podvědomých úrovní psychiky „elity“ v oblasti její oddanosti biblickému vnímání světa. Jedna věc je chodit do kostela, a něco zcela jiného je číst a osmyslit Bibli. A Rembrandtovy malby v tom „opracování“ zjevně hrály natolik vážnou roli, že v Holandsku je v naší době nejvyšší budova Amsterdamu[13] dokonce nazvána „Rembrandtovou Věží“ a „Noční hlídkou“[14].
Pokud mé srovnání malby a televize u vás nevyvolalo, Holmesi, odpor, chtěl bych se vrátit k vaší otázce ohledně kontextu mé verze o restauraci „Danae“, ale pro to budu muset přečíst další odstavce z upomínaných novin „Doba zvratů“.
„A přesto mnozí říkají, že „Danae“ je všeho všudy ruina, byť i překrásná, že z velikého Rembrandta zůstal jen stín. V jedněch novinách ji dokonce nazvali zmrzačenou, ačkoliv i erotickou, překrásnou. Sám Jevgenij Gerasimov, který vedl restaurátorské práce, souhlasí, že před námi už není ten Rembrandt, na kterého jsme byli zvyklí. Ti, kdo pamatují malbu před tragédií, musí překonat psychologickou bariéru. Ale následující pokolení už budou přijímat „Danae“ zcela jinak. Lidé přivykli i k Venuši Mélské bez rukou nebo Niké Samothrácké bez hlavy.“
Odpověděl jsem pane Holmesi na vaši otázku?
— Musím popřemýšlet, hrabě. V tomto smyslu by bylo možné omlouvat zločiny i u Hérostrata, obecně u kohokoliv. Tím, že jste vyjádřil svůj velmi neobyčejný úhel pohledu, jste mě dostal do rozpaků. Ačkoliv vám nemohu oponovat žádným důkazem, intuitivně s vámi nesouhlasím. Jsem dítě klasické kultury Západu a to, k čemu se mně pokoušíte dovést svými úvahami, se velmi podobá na obvinění vědomě nevinného v zakořeněném zlu.
— Chápu vás, Holmesi. Vše je ve slovech „vědomě nevinného“. Intuice je jistě mocná věc, nicméně je v ní něco subjektivního, a proto někdy vede k omylům, pokud se stává zajatcem subjektivismu. Co známe o Hérostratovi? — Zapálil jeden z divů světa — chrám Artemidy v Efesu — a div byl nenávratně ztracen. Ale pokud se už zabýváme tak neobvyklým vyšetřováním a dotkli jsme se Hérostrata, pak pro vás musí být velmi důležitou otázka o motivech jeho činu. Všichni, pro které není Hérostratovo jméno prázdný zvuk, vědí, že byl údajně přehnaně ješitný a zničením chrámu se rozhodl zapsat se do dějin. Ale o tom víme jen z informací antických historiků, z nichž jeden, Plútarchos, mimochodem, byl zároveň vrchním žrecem Delfského orákula. To znamená, že od Delfského orákula jsme začali a zase se k němu vrátili.
A pokud mluvíme o nám všem společné evropské kultuře, není tak neškodná, jak se může zdát člověku, který je na ní zvyklý. Ekologická krize je všem na očích. A je toho mnohem více. Všiml jste si v úryvku budování asociace „erotická přitažlivost – mrzáci – bezruká Venuše – Niké bez hlavy“?
— ???
— Většina si toho nevšimne. A přitom od konce 19. století, kdy se chirurgie stala řemeslem, garantujícím přežití pacientů s vysokou pravděpodobností (za Napoleona přibližne 1/3 chirurgických pacientů umíralo na sepsi), na Západě se začala formovat velmi specifická subkultura. V ní jsou z nějakého důvodu sexuálně atraktivní ženy s amputovanými končetinami. A ta subkultura nyní získává pozice: beznohé manekýnky vycházejí na protézách na pódium, jeden z členů skupiny Beatles, Paul McCartney je zasnouben s jednonohou ženou; ve filmu „Titanik“, který obešel plátna celého světa, hlavní hrdina v jedné scéně bez zjevného důvodu vzpomíná na jednonohou prostitutku, která v Paříži byla jeho modelem, atd. Vše se odehrává jakoby samo sebou: jedni potřebují zvednout náklad a rating svého produktu, a druzí nudou neví jak a čím se zabavit. Ve výsledku první dělají ideál krásy z ženy s amputovanými končetinami[15]; a druzí bezmyšlenkovitě zírají na tu, s dovolením, „exotiku“. Ať chceme nebo ne, ve společnosti se objektivně formuje kult estetické přitažlivosti invalidů.
Jistě, člověk, který utrpěl zranění, ale nezlomil se duchem, který se snaží žít normálním životem, být užitečný lidem a dosahuje v tom úspěchu, je hoden obdivu. A společnost by ho v tom měla podpořit. Bezbariérové přístupy a trasy, sport pro invalidy a další věci jsou ve společnosti, ve které jsou invalidé, nutné. A nechť vztahy Paula McCarthyho s Heather Mills, když ještě s dvěma nohama pózovala pro „erotické“ časopisy, jsou nyní čisté. Nechť Emmy Mulens, nemajíc nohy z ranného dětství, žije jako všichni a zabývá se lehkou atletikou pro svou radost a zdraví a cítí se normálním, nijak nepoškozeným člověkem...
Ale vzniká otázka: jak nemyslící člověk z davu, hledající požitky, podvědomě zareaguje na kult úrazů, jejichž „majitelé“ dosáhli něčeho co on obdivuje, bez čehož on domněle nebo skutečně trpí? Včetně nějakých specifických potěšení v sexu, nedostupných tělesně zdravým jedincům. Z pohledu mnohých, „za sex je možné oddat vše“, a pokud amputace dovoluje stát se eroticky atraktivní a otevírá cestu k nějakým exotickým prožitkům v sexu i životě, pak očekávejte: algoritmika podvědomého a zčásti i vědomého chování přesyceného a zvráceného davu zareaguje na kult amputantek růstem statistiky amputací z plně medicínských důvodů, které nicméně budou zakrývat skutečnou morálně-psychologickou příčinu – zachtělo se exotiky. Pokud pro to, stát se přitažlivou a sexuálně vládnoucí, se ženě bude zdát, že musí přijít o nohu, noha bude „ztracena“, ale ve skutečnosti odtržena nevědomými úrovněmi psychiky, které vyprovokují odpovídající úraz nebo psychosomatické onemocnění.
Jakkoliv bychom se stavěli ke scientologii, ale jestli budeme hovořit v jejích termínech, asociativní spojení v článku, na které jsem vás upozornil, je velmi škodlivý „engram“, který sdělovací prostředky a aktéři kultury nyní vybuzují k aktivní činnosti. A takzvaný „body-art“, nyní také propagovaný, který začal z make-upu a piercingu uší pro náušnice, končí „dekorativně - estetickým“ mrzačením a amputacemi orientovanými na uspokojení nízkých egoistických přání.
Ale nemyslete si, že jsme se odchýlili od tématu projevů algorimitky matric v mýtech a plodech kultury. Co víme o kultu Artemidy?
— Nakolik si pamatuji, byla bohyní lovu a jejím totemovým zvířetem byla laň a medvěd; považovala se za patronku rození dětí; v Římě se nazývala Dianou. Byla bohyní-pannou a v tom ohledu byla velmi svědomitá ve srovnání s mnohými dalšími obyvateli Olympu...
— To je pravda, Holmesi, a o tom se dá dočíst v mýtech o Artemidě, ale málokomu je známo, že v jejím kultu hráli zvláštní roli kastráti – nedobrovolní garanti panenství těch slečen, které ho nestihly ztratit do setkání s nimi. Efez, kde byl jeden z hlavních chrámů kultu Artemidy, nebyl vyjímkou.
Kastrace je jedním z nejstarších a nejzáhadnějších jevů v historii lidstva. Muži, klanící se Artemidě, se během obřadů dostávali do stavu transu a kastrovali se navzájem, načež pokračovali „sloužit bohyni“ už v ženském oděvu. Historie kultovní kastrace čítá nejedno tisíciletí a existuje dokonce v současnosti v náboženské komunitě Hidžrů v Indii. Ta podivná sekta, skládající se z pseudomuslimů a hinduistů, kteří uctívají Bharukara Mate – jejich bohyni Gudžratu a které podobně jako Artemidě a fénické Astartě také slouží eunuši.
— Jaké jsou podle vašeho názoru, hrabě, příčiny a cíle tak podivného obřadu jako je kastrace?
— Zdá se mi, že je to reakce na hypertrofované vnímání tlaku pohlavních instinktů na psychiku, které lidé nemohli ovládnout. Kastrace je pokus se toho tlaku zbavit.
V ještě více sociálně vyhroceném případě je to snaha zbavit se psychologické závislosti na ženě skrz nezvládnuté instintky, které takzvané „démonické“ ženy cílevědomě rozpalují v mužích. Z těch vlastností charakteru a chování určitých představitelek ženského pohlaví také pramení představy o ženě jako o vnitrosociálním zdroji zla, vlastní mnohým kulturám. Ačkoli z mého pohledu, tak zvaní muži, neschopní se osvobodit od diktátu skrze instinkty „démonických“ žen, jsou také zlo. Přičemž nebezpečnější zlo, protože „démonická“ žena je bytost, která udeří do očí, a muž je její nevolník a sluha – pracuje tiše, maskuje se svou delikátností na odiv a trpělivostí, podobně jako Gorbačov; nebo otevřeně demonstruje svou zlobu na všechny, kdo se mu jeví slabým, podobně jako Hitler.
Jinými slovy, v rituálně-kultovní kastraci se může projevovat nejen absence vůle ve vztahu k volání instinktů, ale i velmi krutý démonismus, pretendující na něco více, ve srovnání s tím, na co pretendují „malí démoni“, zaujatí životními situacemi. Nu a ženské amputace končetin se snahou o erotickou přitažlivost a moc nad okolím na základě instinktů v nyní rozšiřující se subkultuře je odvetný krok démonismu, protože v důsledku amputace se určité zdroje nervového systému jednou provždy osvobozují z procesů řízení ztracených fragmentů těla, načež mohou být využity pro mysticko-psychologickou činnost. V každém případě, irské legendy, jak poznamenává výzkumník keltských eposů Škunajev, informují o tom, že „některé jejich postavy v průběhu 17 let dosahovaly tajného poznání a druidské moudrosti, a potom každému z nich byla odseknuta pravá noha a levá ruka, což bylo stabilním znakem bytostí, spojených se stínovým světem v jeho démonické inkarnaci“
Takové zranění obyčejného člověka těch dob bylo ve většině případů neslučitelné se životem, protože i v naší době většina amputantů žije jen díky lékařské pomoci. A s ohledem na tuto okolnost, v algoritmice pudu sebezáchovy byl jen pouhý pohled na tyto mrzáky zasvěcené do tajného poznání pro jejich soukmenovce signálem smrtelného nebezpečí. Ale kromě toho, že je mrzačili, je něco předtím učili. A vyvolávaje svým vzhledem v soukmenovcích pud sebezáchovy, ti zasvěcení invalidé mohli na té osnově budovat v jejich psychice nějaké nadstavby, dokud byla vůle potlačena aktivovaným instinktem sebezáchovy. Mimochodem, muže–stoupence žen–amputantek je nyní na Západě zvykem posměšně nazývat „devotee“, a jeden z významů toho slova je „zasvěcený“.
A nyní, drahý Holmesi, pamatujíc si to vše v kontextu sociální mystiky a mystických schopností člověka, zkuste se myšlenkově vrátit zpět do roku 365 před naším letopočtem a představte si konfrontaci démonismů dvou typů, projevujících se nějak podobně jako to, k čemu došlo v Ermitáži 15. června 1985. Pro historiky antiky bylo snažší připsat spálení chrámu Artemidy ješitnosti Hérostrata, než vysvětlovat mystickou motivaci jeho skutků a tím zároveň podrývat moc různých programátorů-orákul, ve kterých oni sami pracovali. Dokonce pokud Hérostratos byl skutečně ješitný, a nekonal z nějakých jiných, hlubších pohnutek, ve vztahu ke kultu Artemidy vystoupil jako nástroj Vyššího Záměru. Po zničení chrámu v Efezu se kult Artemidy už nikdy nevrátil k bývalé slávě (a moci): spadl rating, pokud budeme hovořit soudobým jazykem.
A nyní, když jsme si to vše připomněli, zkuste, Holmesi, najít odpověď na otázku, proč je „Historický piknik“ nazván jménem Artemidy?
— Ano, hrabě, to je velmi zapeklité. Rozsah odpovědí je natolik široký, že každý, kdo si to přeje, si najde tu, která ho nejvíce uspokojí.
— Nu v tom spočívá hlavní tajemství moci orákula v Delfách, mimo jiné, i jakéhokoliv orákula obecně. Pamatujete si historii s lýdským králem Kroisosem? Když se obrátil na délfskou věštírnu s otázkou, zda má začínat válku s Peršany, orákulum odpovědělo: „Kroisos Halys [pohraniční řeka] překročí, velikou říši zničí.“ Kroisos to udělal, ale utrpěl porážku a jeho království bylo dobyto Peršany. Na obvinění Kroisose z klamu žreci delfského orákula odvětili, že předpověď orákula se splnila přesně, protože orákulum neřeklo, jaká konkrétní velká říše bude zničena.
Ale v té věci jsou dvě strany. Z jedné strany morálka Kroisose mu diktovala linii chování, v jejímž důsledku zanikla jeho říše. Pokud by Kroisos měl jinou morálku, choval by se jinak. Z druhé strany, tím, že žreci delfského orákula vycítili reálnou morálku Kroisose a „nahmatali“ matrici-scénář dalšího vývoje událostí, už programovali chování Kroisose na bezalternativní porážku jeho říše. Vždyť jimi nebylo řečeno: „Pokud Kroisos překročí Halys, zničí velkou říši.“ Ve formulaci orákula podmiňovací způsob chybí: a velkým a malým „Kroisosům“ zbývá buďto vystoupit proti vší kultuře „orákulstva“ (včetně současné cigánštiny), nebo bezalternativně vyplnit naprogramované.
V tom je i odpověď na otázky o proroctvích orákul Lajovi, Oidipovi, Akrísiovi: vše se neodvratně plní, jak bylo předřečeno, protože se pokoušejí uniknout osudu, namísto toho, aby přehodnotili a změnili svou mravnost, morálku a tím se zároveň stali odolnými vůči osudu-programu bezalternativního „proroctví“.
Poté, co jsme posoudili mechanismus vlivu orákulstva na společnosti a lidi, je možné vrátit se k „piknikům“. Na obrázcích toho „pikniku“, jak se můžete přesvědčit (hrabě před námi rozložil první „piknik“) je v symbolické formě zobrazena matrice-scénář neúspěšného srpnového puče roku 1991. Názvy filmů, které vidíte na obrácené straně novinového listu, určují algoritmus rozvoje událostí v Moskvě od 18. do 22. srpna. Jistě, vše proběhlo ne spontánně a ne najednou, jak se to pokoušely představit světové veřejnosti sdělovací prostředky. Příprava k rozčlenění Ruska probíhala celé 19. a 20. století, a v srpnu 1991 byl zahrán pouze závěrečný akord requiem veliké državy, jehož nemyslícími vykonavateli byly dva špatní muzikanti – Gorbačov a Jelcin. Od toho okamžiku probíhalo faktické obřezání ruské říše, které neprobíhalo bez pomoci Západu, ale především byly zapojeny finanční a intelektuální zdroje Spojených států. Jinými slovy, bohatá a prosperující Amerika tím, že poskytla půdu pod dvě věže Světového obchodního centra, fakticky strčila hlavu pod sekeru Historie.
Chcete se Holmesi podívat na heslo historie?
Hrabě podal Holmesovi velké zvětšovací sklo v krásném masivním bronzovém rámu a poprosil ho zaměřit se na levý dolní roh třetího „pikniku“.
Na zubech postavy s těžkou čelistí, držící na pravém rameni sekeru, bylo jasně vyznačeno slovo „ПАРОЛЬ“ („parol“ – heslo, vstupní fráze, kontrolní slovo...):
Holmes se tázavě podíval na hraběte.
— Naprosto správně, — odpověděl ten, když přečetl v Holmesových očích údiv ohledně obsahu hesla — to je jen poukázání na heslo; samotné heslo je na rameni u toho muže v národním kroji Hucula, — tak sami sebe nazývají obyvatelé západní Ukrajiny.
Po těch slověch hrabě pozval hosty do svého kabinetu, zapnul počítač a na obrazovce monitoru se objevil katalog textů Bible, která byla zobrazena v ruštině, angličtině a francouzštině, načež skrz systém hledání zadal do anglické sekce slovo „sekera“. Mezi verši Bible, obsahující slovo „sekera“, hrabě označil kapitolu 3:10 z Matouše s kázáním Jana Křtitele, vytiskl ho a triumfálně přečetl svým nízkým, trochu třesoucím se hlasem:
„Sekera je už napřažena ke kořeni stromů. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude sťat a vhozen do ohně.“
— Proč myslíte, že jsem mezi všemi ostatními verši se slovem „sekera“ vybral právě tento? — obrátil se k hostům a nečekaje na odpověď, pokračoval v rozvíjení svých myšlenek.
— Tento verš je varováním Shora Janu Křtiteli (jehož zvlášť ceněné relikvie se dnes uchovávají v Svato-pantějemonovském klášteře v Řecku na hoře Athos) o možném trestu za jeho nepravou[16] misi, kterou on bezmyšlenkovitě naplňoval ve vztahu ke Kristu, když se ho pokoušel nasměrovat na cestu, prošlapanou o 800 let dříve jiným nemyslícím prorokem – Izajášem. Mimochodem, konec Izajáše je ještě děsivější, než konec Jana Křtitele. Na příkaz židovského krále Manase byl rozřezán dřevěnou pilou. Ale předtím, než k tomu došlo, Izajáš, stejně jako Jan Křtitel, si také podepsal rozsudek smrti, analogický tomu, jaký si nedlouho do své smrti ohlásil Jan Křtitel:
Zeptáte se, proč tak krutý trest postihl proroka tak váženého v křesťanské civilizaci? To je na dlouhý rozhovor a nejsem schopen vám teď plně objasnit všechno, co jsem pochopil sám. Zatím mohu říct určitě jen to, k čemu na začátku minulého století došel náš velký spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj: současné historicky zformované křesťanství je velmi daleko od skutečného učení Krista a vinu na tom má „nezištná“ činnost apoštolů a především – bývalého Farizeje a vůdce bezpečnostní služby Sanhedrinu Saula, který se „zázračným“ způsobem proměnil v apoštola Pavla.
Vás Holmesi nikdy nenapadla otázka na téma, proč v epizodě, která se Saulovi stala na cestě do Damašku, někdo, nazývající se „Kristem“, se choval zcela nekřesťansky?
— Promiňte hrabě, s „Dějinami apoštolů“ jsem seznámen jen velmi povrchně, ale otázku, kterou pokládáte, je obvykle zvykem nerozebírat. Pokud sám Saul, později se nazývající Pavlem, uvěřil, že se mu zjevil Kristus... v čem se podle vás projevilo nekřesťanské chování toho „někdo“?
— Nu zamyslete se sám, Holmesi, nad tím, že skutečný Kristus léčil nemocné a raněné, — a tady byl Saul oslepen, byť jen dočasně. Budete jistě souhlasit, že Bůh a Jím posílaní se mohou plně obejít bez doprovodných vedlejších efektů“ takového druhu.
Skutečný Kristus nikdy a nikoho nenutil následovat ho, ani strachem, ani vydíráním, - Saul byl v šoku a úžasu, když se podřídil tomu, kdo ho přinutil sloužit jemu. Jinými slovy, osmyslené rozhodnutí o tom, že bude následovat Krista, Saul nepřijímal a to je potvrzením toho, že se stal obětí pokušení.
Dokonce pokud se obrátíme na epizodu vyhnání pěnězoměnců z chrámu, kdy Kristus údajně použil hrubou sílu, i v tom případě se nikdo nestal invalidou, nikdo nebyl zachvácen hrůzou, ničí vůle nebyla v jeho psychice zaměněna jemu cizí vůlí.
Skutečný Kristus nikdy a nikoho nezastrašoval, nikdy a nikoho nezmrzačil dokonce ani dočasně, nikdy a nikoho nevydíral (tím méně pomocí sofistikovaného vydírání mezi řádky), nikdy nepotlačoval a nedeformoval číkoli vůli[17], a nevytvářel dvousmyslné situace, dovolující obvinit jeho a Boha z čemkoliv podobného.
— Ale kdo je potom ten „někdo“, kdo se zjevil Saulovi na cestě do Damašku, hrabě?
— Já myslím, že v činnosti skutečného Krista a činnosti „někoho“, který se zjevil Saulovi na cestě do Damašku, se jednoduše projevily dvě různé a navzájem zcela neslučitelné mravnosti. Budete asi souhlasit, Holmesi, že takové obrácení na „křesťanství“, jaké protrpěl Saul, se nemohlo odehrát, pokud by byl skutečně vyzván ke službě skutečným Kristem.
— Je to pro mě tak neobvyklé, hrabě, že jednoduše ani nevím, co říct. Jsem přece jen prostý člověk, ne teolog; měl byste se s těmi otázkami obrátit na teology.
— Ale co vy, jaký smysl by mělo obracet se s tím na profesionální teology, pokud oni, stejně jako i profesionální filosofové, jsou živi ne pravdou, ale jejím překrucováním. Mluvím s vámi jako s člověkem, přemýšlejícím člověkem počátku třetího tisíciletí.
— A je podle vás, hrabě, na začátku třetího tisíciletí, mnoho přemýšlejících lidí, schopných zabývat se otázkami, stavějícími do slepé uličky profesionální teology?
Hrabě se odmlčel, přemýšleje o něčem, a omluviv se, na nějakou dobu odešel do kabinetu. Vrátil se s kopiemi novinových úryvků.
— Zde, Holmesi, poslechněte si:
A ještě:
— Kto to psal, hrabě?
— Idol mládeže šedesátých let John Lennon dává v roce 1966 interview Maureen Cleaveové, korespondentce našich londýnských novin „Evening Standard“.
— To je překvapivá úroveň pro rockového hudebníka, i když populárního. Musím říct, že jsem něco podobného u sebe v rodině neslyšel; a pokud bych slyšel, bez vašeho velmi neobyčejného komentáře epizody se Saulem bych tomu stěží věnoval pozornost. Snad nezabili Lenona za tato slova?
— To říct nemohu. Kvarteto se rozpadlo, jeden, myslím Harrison, se dal na hinduizmus a jak informuje tisk, je těžce nemocný, což podle mého názoru je důsledkem krize světonázoru, a možná i těch funkcí, které na něj někdo mimo jeho vědomí vložil.
— Mě na tom všem udivuje něco jiného, hrabě. Jak se vám daří ve vašem věku sledovat toto vše a k tomu navíc vypracovávat vlastní úhel pohledu na otázky, zdálo by se samo sebou rozumějící se?
— Má se za to, že v mém věku je normální vracet se zpět do dětství. Skutečně je to tak, ale právě v dětském věku, bez zátěže minulých chyb, hromaděných v dospívání a dospělosti, se lehčeji než kdy jindy snímají ta systémová ohraničení, vložená na psychiku, o kterých jsme hovořili dříve, a ve spojení s tím se otevírá možnost nalezení nových pravd (istin), pokud samozřejmě mozek starce do té doby kompletně nedegraduje. Bohužel, v životě naší defektní civilizace je uchování dětského vnímání do úctyhodného stáří skutečně mimořádně složité, ale... (tady vypravěč udělal pauzu a radostně se na hosty usmál) možná jsem právě já ten vzácný exemplář, který zavčasu znovu vešel do dětství?
Hraběti bylo zjevně nad osmdesát, ale vypadal dostatečně bodře, mluvil plynně, pečlivě vybíraje slova v jiném jazyce, a při tom se snažil vyjadřovat myšlenky co nejpřesněji a nejelegantněji. Někdy se zdálo, že některé jeho myšlenky překračují hranice toho, co se dá považovat za „zdravý úsudek“, ale pokaždé ten dojem probíhal pod vlivem živého lesku jeho očí, posíleného harmonickým výkladem a určitými narážkami, a také nevyřčeným. Jedním slovem, dělal na posluchače ohromující dojem, který by se dal dokonce asociovat s hypnózou. Ale tyto myšlenky o způsobu komunikace hraběte napadly Holmese mnohem později, když už s Renierem byli daleko od vily Askania-Nova. Nyní Holmes řeči hraběte pozorně naslouchal.
— Takže, pánové, jsem přesvědčen, že teroristická akce v New Yorku a Washingtonu ne náhodou vyšla na den useknutí hlavy Jana Křtitele. Účty je třeba platit: kruh se uzavřel, algoritmus mýtu o Akrísiovi a jeho vnuku Perseovi, jehož první etapou byla navenek neškodná fotografie v novinách „Práce“, se o šestnáct let později završil krvavým rozuzlením, které mohl v přímém přenosu sledovat celý svět. Západní civilizace, považující se za křesťanskou, je ve své podstatě civilizací biblickou, ale její počátek byl položen ne ukřižováním Spasitele, jak to tvrdí teologický kánon a jak to podporuje oficiální historie, ale „useknutím“ hlavy Jana Křtitele[18]. 11. září 2001 vypršel čas této civilizace. Dva tisíce let trvala epocha „Ryb“, za ní, jak je známo následuje epocha „Vodnáře“. „Ryba“ je symbol biblické civilizace a tento symbol – „mrtvou rybu“ – vidíte mezi obrázky „Post historického pikniku“. Co může ten symbol označovat? — Jedině konec biblické civilizace. Tomu je těžké uvěřit pro každodenní vědomí západního obyvatele, odhánějícího pryč jakoukoliv jemu nepříjemnou „mystiku“, ale, pokud v to neuvěří a nezamyslí se, - bojím se, že příjdou další znaky a bohužel neméně tragické. Pánové, vidím vám na očích, že čekáte jasnější objasnění mnou uvedené verze a nějaké důkazy.
Zbytečně: logických důkazů na základě libovolné množiny axiomů ve vyřešení této problematiky být nemůže. Bůh vždy hovořil a hovoří s lidmi jazykem životních okolností. A soudě po vší zkušenosti historie, je to – axiom života, ačkoliv někdo jiný by ho možná vyjádřil přesněji, než já. Ten axiom je buďto přijímán na víru, nebo také „na víru“ odmítán. Nicméně, jak ukazuje krizovost historie, lidé si ve své většině nepřejí naslouchat a nepřejí si chápat nabídky toho jazyka.
Vážený pane Holmesi, vy jste mladý a máte určitou zkušenost v rozlouskávání podobných rébusů. Luis Renier je můj starý známý, uvědomil mně o vašem příjezdu do Curychu a já jsem jej poprosil o setkání s vámi. Vy jste podle všeho od naší besedy čekal něco jiného, ale to je vše, s čím vám mohu pomoci. Jistě, něco z toho, co jsem vám říkal, znám a chápu na základě rodinných tradic mých předků. Ale rodová aristokracie ve své většině dávno ztratila svůj tvůrčí potenciál, ačkoliv v jejím středu se ještě objevují jednotliví zajímaví podivíni, jako jsem já, kteří se zajímají o aktuální trendy života. Nepřišel jsem sám na vše, co jsem vám řekl. Poslední rok studuji práce, publikované na stránkách dotu.ru. Stránky jsou ruskojazyčné a já s nimi nemám zvláštní problém, protože obecně se vše poddává jednoznačnému chápání. Pokud si budete přát pochopit, odkud pochází vhledy podobné těm, které jste zde slyšel, navštěvujte ty stránky. Najdete tam mnoho takového, co vám pomůže podívat se na svět jinak a dostat se ze zajetí předchozích iluzí a chybných stereotypů. Já ze své strany velmi doufám, drahý Holmesi, že nám pomůžete rozluštit tuto hádanku. Jsem připraven vám v té záležitosti poskytnout veškerou podporu, všechny materiály jsou vám k dispozici.
Všichni cítili, že jsou přetíženi dojmy z besedy, kromě toho, v horách nastupuje noc rychle a Renier se chtěl do Curychu dostat za světla. Loučení bylo přirozené a vřelé; pán domu vyprovodil hosty k autu a díval se za nimi, než zmizeli z dohledu. Stříbrné BMW jako kdyby se samo drželo cesty a Renier mu jen trochu pomáhal. Holmes se ponořil do svých myšlenek a zachovával mlčení. Něco z toho, co slyšel od hraběte, potvrzovalo jeho verzi událostí, ale mnohé pro něj bylo natolik neobvyklé, nové a neočekávané, že nezapadalo do toho chápání světa, se kterým překročil práh Askania-Novy. A to vyžadovalo čas na přehodnocení všeho uslyšeného a dobré věděmosti všech stran symboliky, spojené s „pikniky“.
27. září – 4. října. Španělsko. Madrid – El-Eskorial
Celý další den strávil Holmes v Ženevě a ve čtvrtek 27. září odletěl ranní linkou do Madridu. Jaké bylo jeho překvapení, když během vybalování v hotelovém pokoji naproti světoznámému muzeu „El Prado“ zapnul televizi a v posledních zprávách uslyšel informaci o teroristickém činu v parlamentu kantonu Zug. Nějaký člověk, převlečený do policejní uniformy, volně pronikl do budovy, kde probíhalo zasedání, a chladnokrevně zastřelil 11 členů parlamentu, 3 členy vlády a nakonec zabil i sebe. Ve zprávě se uvádělo, že „kamikadze“ byl v péči místní psychiatrie a měl nějaké výhrady k členům parlamentu. Znovu teroristický čin a znovu „šílenec“. A pokud ještě dodat počet obětí 11, tak s ohledem na vyprávění hraběte o jazyce životních okolností, který nechápe současná společnost, se mu ta novinka zdála symbolicky osudovou.
Téměř celý týden strávil Holmes v Madridu řešením záležitostí firmy, takže zřídkakdy otevíral „pikniky“ a zamýšlel se nad svou verzí, která se plnila novými detaily, ale zatím zůstavala nestabilní jako předtím. Už se chystal volat Watsonovi, když mu vedení firmy nabídlo, aby v pátek 5. října odletěl do Káhiry, kde se měla v průběhu dvou dní konat mezinárodní konference představitelů „Ernst & Young“ o nacionalizaci některých velkých soukromých firem. Tendence, kterou Holmes pozoroval za posledních deset let v prostředí velkých a středních firem, hovořila o tom, že pozice Mezinárodní internacionály ve světě sílí. Motivován zájmem setkat se na té konferenci s osobami, účastnícími se vypracovávání celosvětové strategie Internacionály, souhlasil s prodloužením služební cesty.
Měl k dispozici dva volné dny a aby si nějak zpestřil pracovní cestu, doprovázel ho pan Antonio Ugarte, spolupracovník španělské pobočky firmy, s nímž Holmes mnoho mluvil o občanské válce ve Španělsku. Antoniu mu nabídl návštěvu El Eskorial – tichého městečka, kde se v 16. století určitý čas nacházela oficiální rezidence španělských králů[19]. Během těchto diskusí Holmes nastínil verzi, podle které byl výsledek událostí roku 1936 určen tím, že někdo, kontrolující řízení globálního historického procesu, chtěl vidět variantu rozvoje událostí alternativní té, která se odehrála v Rusku v roce 1917. A ačkoliv, jak říkají někteří historici, „historie podmiňovací způsob nezná“, přesto v reálné historii jsou síly, které si přejí vědět, jak funguje „podmiňovací způsob“ v praxi.
Podle svých názorů Antonio zjevně nepatřil ke stoupencům trockistů. Nadále choval ke generálu Frankovi velkou úctu za to, že nedovolil Hitlerovi vtáhnout Španělsko do druhé světové války. Pozorně naslouchaje verzi o příčinách občanské války, slíbil Holmesovi setkat se v El-Eskorialu se zajímavými lidmi, schopnými zodpovědět mnohé otázky o pozadí událostí 36. roku. Holmes s radostí souhlasil s návštěvou rezidence španělských králů, tím spíše, že taková příležitost se mu naskytla poprvé. El-Eskorial, rozprostírající se v krásném předměstí 50 km od Madridu. Celý se topil v zeleni. Byl překrásný slunečný den a vzduch byl neobyčejně průzračný. Parková zóna a slavné náměstí před královským sídlem byly zaplněny turisty.
Holmes s Antoniem opustili auto a dlouho se motali úzkými uličkami starého města, až se po poledni ocitli v domě, kde se sešla nevelká společnost. Antonio představil Holmese majiteli domu— zavalitému muži s vlasy černými jako smůla jménem Pedro Collado. . Ten je uvedl do společenské místnosti, kde už byli dva hosté a živě něco probírali ve španělštině.
— Andrej Verov, — představil se nevysoký podsaditý čtyřicátník.
— Vy jste Rus? — z nějakého důvodu se zeptal Holmes.
— Ano, pane Holmesi, — odpověděl anglicky Verov, — ale už více než deset let žiji ve Španělsku.
— Paolo Riego, — přívětivě se usmál druhý host a dodal — Španěl, ale nějakou dobu jsem žil v Rusku. Když se Holmes podíval na stůl, za kterým probíhal rozhovor, nemohl uvěřit svým očím: ležely tam tři „pikniky“ a ještě kopie kalendářů z roku 1994 s nějakými podivnými kresbami z už známých novin „Čas zvratů“.
Hosté se dívali na Holmese takovým způsobem, jako by byli přesvědčeni, že obrázky s „pikniky“ jsou mu známy. Najednou ho napadlo, že hraje roli spojujícího článku v posouzení nějakého grandiozního a neznámého scénáře. Pán domu přinesl kávu, a hovor, přerušený příchodem nových hostů, pokračoval. Až nyní si Holmes všiml, že hosté probírají ne ruské „pikniky“, ale plán-schéma Madridu, který téměř po diagonále přetínala ohromná ruka ve tvaru klíče, zaklesnutého přímo do centrálního náměstí města. Poprosil Antonia, aby mu přeložil obsah diskuse, ale Andrej se omluvil, a začal objasňovat podstatu rozhovoru v dobré angličtině.
— Ty pikniky a doprovodné kresby, mi přivezl přítel loni z Ruska . Pověděl mi o metodách matričního řízení, které ještě nedávno ovládali žrecové Atlantidy. Metoda byla zjevně dostatečně efektivní, pokud se žrecům podařilo zformovat davově-“elitární“ stabilní společnost s ohledem na směnu pokolení.
Na vrcholu pyramidy byla rasa „pánů“, skládající se z téměř nesmrtelných démonických bytostí, a v jejím základu byla rasa otroků - napůl zvířat, napůl biorobotů. Dostat se z toho zamknutého infernálního kruhu k lidskosti bylo z horních i spodních vrstev pyramidy nemožné, a Atlantida přestala existovat jako slepá větev evoluce, vylučující možnost dalšího rozvoje lidstva.
— Jak se mohlo stát že, disponujíc tak mocnými metodami řízení, atlanťané nemohli ochránit svou civilizaci před smrtí, zvlášť poté, co davově-“elitární“ pyramida získala stabilitu? — zeptal se Holmes.
— Na to téma je mnoho různých teorií. Jedna z nich vychází z představ o rozdílnosti rolí v evoluci člověka pojmových kategorií a rodové paměti. Její stoupenci předpokládají, že v té daleké době lidé nebyli ještě schopni myslet pojmovými kategoriemi, a proto jejich osobní zkušenost byla získávána výhradně díky paměti. Vyššího stádia bylo dosaženo, když se podařilo osobní paměť předat v nějaké formě „paměti krve“ potomkům. Lidé vnímali činy předků s takovou jasností, s jakou si pamatovali podrobnosti vlastního života. Kult předků se vyvinul ve formě trochu podobné té, která existovala dlouhá tisíciletí v starověké Číně. Nicméně právě tato síla paměti vedla ve svém důsledku k destruktivnímu kultu osobnosti. Čím větší byla moc vlastníka v hierarchii, rostoucí od pokolení k pokolení automaticky, tím více ji chtěl použít. Pojmový aparát a kultura vzájemného chápání byly buďto nerozvinuté, nebo natolik zvrácené, že vyvarovat se zneužití dědičné-automatické moci bylo na jejich základě nemožné. A protože atlanťané mohli vykazovat magické působení na životní síly přírody, zneužití této moci vládci vyvolalo hrozné kataklyzma, což nakonec vedlo k zániku celého kontinentu.
Ale protože společnost v Atlantidě získala stabilitu, to znamená v určitém smyslu se stala bezproblémovou, pak v kultuře současné civilizace, usilující o stabilní stav a řešení svých problémů, ten faktor musel najít svou reflexi. A on skutečně našel svůj odraz, ale duální: v mytologii antického Řecka a v románu ruského spisovatele Ivana Antonoviče Jefremova „Hodina býka“. První reflexe, dobře známá na Západě, je lehká a světlá, jako paměť o ztraceném „zlatém věku“ biogenní civilizace. Podle této reflexe na vrcholu davovo-“elitární“ pyramidy – Olympu zasedají nesmrtelní bohové-démoni; v jejím základě jsou smrtelní lidé (otroci - „mluvící dobytek“, svobodní lidé - „bioroboti-zombie“ nebo bezmocní duchovně-psychologičtí invalidé). Vše vypadá dobře, ale výlučně pro ty, kdo se vidí jakou budoucí „olympijci“. Pro ty, kdo nedosáhli „olympijského standardu“ - je to bezperspektivní inferno, nekonečné kruhy pekla na zemi, ačkoliv možná i probíhající v příjemném opojení. Pamatujete: „Pokud k pravdě svaté lidé cestu nedokáží najít – čest bláznovi, který uloží lidstvo do zlatého snu“?
A nyní tento způsob života mnozí idealizují a chtějí se k němu vrátit, vybrali pro sebe místo v „olympijské“ elitě a zabývají se „duchovním kulturismem“, posilují sílu ducha a sílu vůle pomocí různých psychologických praktik.
Co se týká mě, ačkoliv tu doktrínu znám, neidealizuji takový obraz života. Nicméně ta teorie je zajímavá tím, že ukazuje, že jedinec má svobodu vůle. Jinými slovy, neviní Boha za ty problémy a katastrofy, které lidé, kteří se odklonili od pravdivé cesty a zneužívají své schopnosti, jsou schopni sami na sebe uvrhnout.
— Promiňte, pane Verove, že vás přerušuji, — skočil Andrejovi do řeči pozorně naslouchající majitel bytu, — ale, když je řeč o uchazečích o nové „olympijství“, právě jsem dočetl knihu Johna Colemana „Komise 300“. Mluví se v ní o nějaké mocné elitní skupině, nazývající sebe „Olympany“. Neuznávají státní hranice, kontrolují celý bankovní a pojišťovnický byznys ve světě, a mají odpovědnost jen před členy své skupiny. S ohledem na svůj stav a možnosti upřímně věří, že jsou rovni legendárním bohům Olympu. Možná jsou oni ta světová vláda, o které se tak mnoho píše v poslední době? V knize jsou u všech uvedena jména a dokonce jsou uvedeny názvy tajných spolků, ke kterým patří.
— Ne, Pedro, — namítl mu Andrej, — to je jen ohrada, kterou se izolovali od lidí skuteční majitelé projektu galvanizace mrtvoly Atlantidy pro nový život. Vyjmenovaní bankéři a byznysmeni si jen myslí, že jsou novodobí „olympijci“, a ti, kdo reálně realizují globální řízení, ochotně tu iluzi podporují a podporují jejich ambice, sami zůstávajíc ve stínu. Obecně ke všem tajným spolkům se chovají jako ke svému, možná ne nejlepšímu, nástroji řízení, protože dobře vědí, že každé zasvěcení – přímé nebo nevědomé – jsou pouta, nakládaná na psychiku zasvěcených. Právě za tímto účelem systém zasvěcení vytvořili.
Ale chci pokračovat v analogii se starořeckou mytologií. Když bohové-démoni scházeli dolů k lidem, lidem se rodili hrdinové, kteří se časem měnili buď v démony, pozvedali se na Olymp, nebo v zombie-bioroboty. Pokud zkoumat mytologii antického Řecka z těchto pozic, osvobozených od stereotypů současné kultury, pak všechno vychází právě takto.
Druhá reflexe toho mýtu je na Západě prakticky neznámá – těžká a chmurná, jako surová vzpomínka na možné pohřbení lidstva pod smutným dědictvím Atlantidy v podmínkách technokratické civilizace, vyjádřená Jefremovem v „Hodině býka“. Jak vidíte, mravní hodnocení dvou variant reflexe jednoho a téhož mýtu v kultuře současného lidstva jsou vzájemně neslučitelná.
—Andreji, v čem je podstata samotného matričního řízení jako metody?
— Jako vždy, vše geniální je velmi prosté. Metoda se opírá o dobré znalosti psychiky jedince, jako informačního systému zabezpečení jeho činnosti. Ten systém se skládá z instinktů, získáváných od předků v roli svébytného informačního přídavku; zvyků, vypracovávaných v důsledku vlivu kultury na psychiku; intelektu, jako systému zpracování informací, postupujících z vnějšího a vnitřního světa, a intuice, jako svébytného informačního mostu ve vzájemně vloženém systému matric řízení, v konečném důsledku vedoucích k matrici Božího předurčení. V závislosti na tom, která z těch čtyřech složek v psychice dominuje, je možné mluvit o čtyřech typech sTroje psychiky jedince: živočišném, zombie, démonickém a lidském. Intelekt jako systém zpracování informace zásobuje vědomé a nevědomé úrovně psychiky a má jakoby dvě rychlosti zpracování informací: pro úroveň vědomí ta rychlost nepřekračuje 15-18 bitů za vteřinu (na tom je založena technologie kinofilmu, kdy jednotlivé střídající se obrázky při překročení mezní rychlosti působí v psychice jako plynulý děj), na nevědomých úrovních psychiky je miliardkrát rychlejší. Současná psychologie tvrdí, že informace ve vizuálních a zvukových obrazech postupuje do nevědomých úrovní psychiky bez účasti vědomí, a potom, ve výsledku verbalizace, to jest přidání obrazům určité lexiky, se stává dostupnou vědomí. Přitom je nutné rozlišovat objektivní matrici bytí, která v religiózní lexice má název Boží záměr (zámysl) nebo Boží předurčení, a subjektivní matrice, vytvářené lidmi na základě jejich smyslu míry, které představují určité výseky-kopie („otisky“), sňaté z objektivní matrice bytí. Odsud matrice-výsek(kopie) – je koncepce řízení v obrazech, a koncepce – je matrice-kopie řízení vyjádřená lexikálně. Zvenku vypadá vše prostě: vytvoř systém obrazů, odpovídající tvému smyslu míry a z toho vyplývajícím cílům řízení; přidávej těm obrazům nutná slova, a vědomí samo bude spojovat obrazy s adekvátní lexikou. Ve výsledku budou konány konkrétní skutky bez jakéhokoliv úsilí z tvé strany. A jakto, že to vše funguje? Proto, že davově-“elitární“ společnost žije podle pojmů, a zamýšlet se jak se pojmy formují a nakolik odpovídají objektivní realitě, není v davově-“elitární“ společnosti zvykem. Pojem se rodí v procesu spojení obrazu a jemu adekvátní (nebo neadekvátní) lexiky (slova). Dokud je lexika adekvátní obrazům – společnost žije a rozvíjí se na základě pojmů; pokud není adekvátní – společnost upadá do krize, která končí buď katastrofou, nebo přehodnocením pojmů a zajištěním adekvátnosti lexiky a obrazů. Tak probíhá proces formování pojmového a terminologického aparátu v každé kultuře. Ale každá kultura je nejen ohraničená, — vždy je i druhotná ve vztahu ke koncepci řízení. Z toho vyplývá, že pojmový a terminologický aparát, o který se ve své činnosti opírá společnost, je základem bezstrukturního řízení v rámci jisté koncepce.
V davově-“elitární“ společnosti jde vše více či méně „dobře“, a chování davu, včetně jeho „elitární“ části, je plně předvídatelné, dokud se ve společnosti neobjeví alternativní koncepce řízení. Symbolika a obrazy, a, následně – i matrice, jejíž základ představují, zůstávají původními, ale nový terminologický aparát, zamykaje předchozí matrici na lexiku nové koncepce, začíná formovat nové pojmy. Jednoduše řečeno, řízení na základě matričních metod je dostatečně efektivní do té doby, než se objeví jiný subjekt s jiným smyslem míry, jinak určijící cíle řízení, které mohou vejít v antagonizmus s cíly řízení prvního subjektu. V tom je slabina metody, protože chování davu se stává nepředvídatelným a nastupuje období konceptuální nejistoty (neurčitosti). Vyvstává otázka, řízení po jaké subjektivní matrici bude efektivnější v období konceptuální neurčitosti? Odpověď je očividná: po té, která více odpovídá objektivní matrici bytí – matrici Božího předurčení.
Nemohu říct, že jsem z vysvětlení mého hosta z Ruska vše pochopil , ale když 11. září začaly události v Americe, maně jsem si vzpoměl na „pikniky“ a hned jsem obrátil pozornost na čas 8:45. Vzpomněl jsem si na objasnění z minulého roku, proběhly nějaké samostatné asociace spojené s některými obrázky třetího pikniku, a najednou 12. září noviny „El Pais“ publikovaly tento zvláštní plán Madridu s klíčem. Vidíte, pane Holmesi, opici na třetím „pikniku“, možná je to jen náhoda, ale víte přece: anglicky se klíč řekne „wrench“; francouzský klíč - „monkey wrench“. Kromě toho, „wrench“ - je překrucování (textů, pravdy). Krátce, na plánu Madridu je svého druhu „opičí pracka“. Do vašeho příchodu jsme probírali otázku, zda publikace toho plánu není varováním o připravovaném teroristickém útoku v Madridu.
— Vše, co jste Andreji řekl, je velmi zajímavé. A kdo podle vás by mohl organizovat teroristické útoky v Madridu? Baskičtí separatisté[20]? Nebo nějaká jediná mezinárodní teroristická organizace, která už provedla své akce ve Spojených státech?
— Máte na mysli naše trockisty, Holmesi? — vstoupil do rozhovoru Paolo. Ale oni ve Španělsku dávno nebyli aktivní, ačkoliv soudě podle okolností, v naší zemi i v Evropě celkově jejich pozice sílí a mně se zdá, že jim není takových kroků třeba. Socialistická internacionála i bez takových akcí sjednocuje Evropu a EU. Dnes jsou prakticky ve všech zemích Evropy u moci socialisté.
— Co myslíte, Paolo, mají trockisté blíže k socialistům nebo ke komunistům? — zeptal se Holmes.
— V stranických masách ten rozdíl nechápou, ale věrchuška trockistů je bezpochyby blíže k socialistům a pro ně permanentní socialistická revoluce není nějaká abstraktní myšlenka, ale realita, s kterou chtějí přinutit počítat celý svět. Nicméně je třeba mít na paměti, že od druhé poloviny minulého století trockisté, udržujíc věrnost myšlenkám permanentní socialistické revoluce, podstatně změnili taktiku boje. Testujíce nové metody na japonských „rudých armádách“ a italských „rudých brigádách“ v podmínkách Východu a Západu, rozhodli se, že je možné přistoupit ke globalizaci procesu permanentní revoluce. Ale aby ten proces běžel sám od sebe, bez zvláštních úsilí z jejich strany, bylo nutné překonat jednu překážku, jejímž nositelem byl sám Trocký, jakkoliv to může působit podivně.
— A co je to za překážku? — zeptal se Andrej.
— Víte o závěti Trockého? Položil Paolo otázku přítomným.
— Ne, — odpověděl Holmes. — Ona skutečně existuje?
— S jistotou to říct nemohu, v tom smyslu, že nikdo neviděl její originál. Přesto ten dokument koluje a jeho duch a styl velmi odpovídají chvástavému stylu Trockého prezentace, nemluvě o tom, že vyjadřuje trockistické ideje. Pokud nejste proti, můžu vás seznámit s jeho textem.
— Velmi zajímavé, — zareagoval Holmes.
Paolo se pohrabal ve svých papírech, vyndal potřebnou stránku a nahlas přečetl:
Rozuzlení je zjevně blízko. Tyto řádky budou publikovány po mé smrti.
Nemám důvod se zde zabývat hloupou a podlou pomluvou Stalina a jeho agentů: na mé revoluční cti není jediné smítko. Ani přímo, ani nepřímo jsem se nikdy neúčastnil žádných zákulisních dohod nebo jednání s nepřáteli pracující třídy. Tisíce protivníků Stalina zemřelo oběťmi podobných lživých obvinění. Nové revoluční pokolení obnoví jejich politickou čest a pomstí se katům kremlu po zásluhám.
Vroucně děkuji a zdravím druhy, kteří mi zůstali věrni v nejtěžších hodinách mého života. Nejmenuji nikoho konkrétně, protože nemohu vyjmenovat všechny.
Považuji nicméně za své právo udělat vyjímku v případě své družky, Natálie Ivanovny Sedové. Vedle štěstí být bojovníkem za věc socialismu mi osud dal štěstí být jejím mužem. Během téměř čtyřiceti let našeho společného života zůstávala nevyčerpatelným zdrojem lásky, velkodušnosti a něžnosti. Prošla obrovským utrpením, zvláště v posledním období našeho života. Nacházím však útěchu v tom, že znala také dny štěstí.
Čtyricet tři let svého života jsem byl revolucionářem, a z nich jsem čtyřicet dva let bojoval pod vlajkou marxismu. Pokud bych mohl začínat znovu, snažil bych se pochopitelně vyvarovat těch či oněch chyb, ale celkové směřování mého života by zůstalo nezměněným. Zemřu proletářským revolucionářem, marxistou, dialektickým materialistou a, z toho vyplývaje, ateistou. Má víra v komunistickou budoucnost lidstva je dnes neméně horoucí, ale pevnější, než v době mého mládí.
Nataša nyní přešla k oknu a více ho pootevřela, aby se do mého pokoje dostalo více čerstvého vzduchu. Vidím světle zelenou plochu trávy pod zdí, čisté modré nebe nad zdí a sluneční paprsky všude. Život je překrásný. Nechť nadcházející pokolení ho očistí od zla, útlaku, násilí a těší se z něho naplno.
- února 1940, Coyoacan[21], L. Trockij.
Posluchači nějakou dobu mlčeli, zjevně v očekávání nějakých Paolových komentářů.
Je k němu nevelký dodatek, datovaný třetího března 1940, — pokračoval Paolo, — týká se této fráze: „Má víra v komunistickou budoucnost lidstva je dnes neméně horoucí, ale pevnější, než v době mého mládí.“ a zní takto: „Tu víru v člověka, v budoucnost nemůže dát žádné náboženství.“
Je známo, že Trocký zemřel v mexické nemocnici 21. srpna 1940 poté, co mu Mercader 19. srpna alpským cepínem prorazil lebku. Ale skoro tři měsíce do té vraždy a tři měsíce po napsání závěti, 24.5.1940 ve 3 hodiny ráno byl na Trockého spáchán atentát skupinou, skládající se z 22 lidí, kterou vedl tehdy ještě nikomu neznámý umělec David Alfonso Siqueiros. Operace měla kódový název „Kachna“. Tehdy Trocký vyvázl. Dodnes se má za to, že vraždu organizoval hlavní nepřítel Trockého – Stalin, ale vnější atributy organizace těch dvou atentátů mluví o tom, že Stalina někdo určil organizátorem té v mnohých aspektech rituální akce.
— A kdo je podle vás zákazník? — zeptal se Holmes.
— Podle mého názoru je zákazníka možné určit podle vnějších příznaků zločinu. Budete zřejmě souhlasit, že alpský cepín není nejvhodnější vražedná zbraň: je složitý na transport, zasadit s ním přesný úder bez tréninku je také velmi problematické; obyčejné kladivo by bylo mnohem vhodnější. Mimochodem, nevhodně zvolená zbraň prodloužila Trockého utrpení, zemřel teprve třetí den. A přesto někdo trval na cepínu. Proto je třeba se na ten předmět dívat jako na pozdrav ze švýcarských Alp. No a skupina 22 teroristů pro zasvěcené v takové oblasti musí vyvolat asociace buďto s fotbalisty, nebo s egyptskými hierofanty.
— Vysvětlete prosím, Paolo, kdo jsou to hierofanté? — zeptal se majitel bytu.
— Podívejte se sem (Paolo otevřel první „piknik“). Vidíte na jeho vrchním obrázku čtyři řady egyptských figurek. V každé z nich je rovnou pět postav. A nad nimi ještě dvě podobné figurky ovládají pár býků. Býk ve starověkém Egyptě je symbolem boha Amona-Ra. Významem je to symbolické zobrazení systému řízení davově-“elitární“ společnosti civilizace starověkého Egypta. V doslovném smyslu hierofanti „orali“ Amonem-Ra, představujíce to masám jako boží vůli. Pokud jste četli román Boleslava Pruse „Faraon“, musíte obrátit pozornost na to, jak tam žreci využili pro své zištné cíle kult boha slunce. Klíčovou scénou románu je epizoda rozvášněného davu, který hierofanti sami vybudili tak, aby vášně vyvrcholily chvíli před jimi vypočítaným zatměním slunce. Dav se nechtěl podřídit a tehdy mu hierofanti slíbili „uhasit slunce“. Když vášně byly vybičovány do maxima, slunce začalo „hasnout“ a dav v hrůze padl na kolena před chrámem, protože uvěřil, že hierofanti mají moc nad sluncem, což znamená – i nad veškerým životem na zemi. Poté, co se dav podřídil, bylo možné jeho energii směrovat libovolným směrem.
Slovo „hierofant“ znamená – znající budoucnost, čtoucí osud, tj. matrice-scénáře možného vývoje událostí. Vytvářeli dvě skupiny po 11 vyšších žrecích s hlavním hierarchou ve čele každé skupiny, tedy formace 2 x (10 + 1). Jedna formace měla za domovinu severní, druhá jižní část starověkého Egypta[22]. Existuje názor, že právě oni se první dostali k pochopení jevu globální konceptuální moci – nejvyšší úrovně hierarchie moci ve společnosti. Je to moc určitých myšlenek, o kterých hovořil Andrej, a lidí, kteří mají moc nad těmito idejemi.
Některé myšlenky žijí mnohem déle než lidé, proto konceptuální moc jednoduše nemohla nebýt autokratická ve své podstatě; v tom smyslu je vně jakýchkoli demokratických volebních procedur, je však přesto na vrcholu davově-„elitární“ pyramidy. Na ten vrchol se není možné dostat s využitím demokratických procedur, ale je možné se tam dostat při přání a při vůli, protože celá pyramida je postavena na velmi prostém principu: každý v míře svého chápání pracuje na sebe, a v míře nechápání na toho, kdo chápe více. Pro současnou davově-“elitární“ demokratickou společnost jsou příznačné jen tři druhy moci: zákonodárná, výkonná a soudní – konceptuální moc jednoduše neexistuje. Ale pokud někdo v davu něco neví a nechápe, neznamená to, že to neexistuje nebo přestane existovat. A aby se dav nezabýval hledáním pro něj neexistující konceptuální moci, sama konceptuální moc vymyslela vhodnou formu svého skrytí: nejvyšší moc ve společnosti patří lidem. Vymyslet větší cynismus je těžké, protože lidé je „souhrnné jméno“, nikoliv podstatné jméno, a jakákoliv moc realizovaná lidmi nakonec vždy nese personifikovaný charakter.
Nenapadlo vás mimochodem někdy, na počest koho bylo pojmenováno naše španělské město Algeciras? — „Al“ - je prvek arabského jazyka, pozůstatek období arabské nadvlády ve Španělsku, a Geci-Ra (Chesi – Ra) je jméno jednoho z hierofantů, hlavy jedné desítky žreců starověkého Egypta doby faraona Džosera. Daň paměti hierofantům antiky, jejichž konceptuální moc funguje i v naší době, platíme i my. Promiňte, mírně jsem se nechal unést, pojďme se vrátit k Trockému a trockistům.
Všimli jste si jedné z posledních vět závěti: „Zemřu proletářským revolucionářem, marxistou, dialektickým materialistou a, z toho vyplývaje, ateistou.“ V tomto materialistickém ateismu vystaveném na odiv byla dle mého také příčina Trockého smrti. K polovině 20. století móda materialistického ateismu nejen, že začala mizet, ale i vyvolávala nevoli v prostých lidech. Proto byl Trocký bezperspektivní pro vytvoření masové podpory, a konceptuální moc během celého globálního historického procesu řídila masy, využívajíc ve svých cílech kývání pomyslného kyvadla od materialismu k idealismu a zpět. Masy si takového kývání nevšimly proto, že jejich historická paměť nesahá za hranice dvoutýdenní minulosti a hierofanté, chápajíce jeho podstatu, to využívali pro podporu stability procesu řízení po davově-“elitární“ koncepci.
Hlavní, co vnášeli do tohoto procesu a co jim dovolovalo udržet se tak dlouho na vrcholu pyramidy, byla podpora ateismu u mas v libovolné formě. Monopol na vědění byl zabezpečován hloubkou chápání objektivních procesů v Přírodě a společnosti, a oni se postarali, aby se společnost nezatěžovala věděním, dávajíce přednost udržování společnosti v nevědomosti a nepozorovanému směřování společnosti k té či oné volbě, která ale pokaždé produkovala vůdce, kteří byli jimi kontrolováni.
Tento monopol se jim dařilo udržovat do té doby, dokud periody výkyvů kyvadla pokrývaly život mnoha generací, to jest počítaly se staletími. Ve dvacátem století se zjevně začaly počítat desetiletími a perioda frekvence kyvadla se dostala do rozmezí aktivní činnosti jednoho pokolení. Ta okolnost ihned zvýšila pravděpodobnost toho, že se mezi těmi, koho hierofanté považují za pitomce z davu, objeví lidé, schopní nejen obrátit pozornost na ten objektivní jev, ale i zkoumat ho a pochopit. Koncepce, alternativní davově-“elitární“, se objevila jako přirozeně předurčený důsledek toho objektivního procesu.
— A proč se nemohla objevit jiná davově-“elitární“ koncepce? — znova položil otázku Pedro Collado.
— Máte pravdu, můj příteli, — pokračoval svůj výklad Paolo. — V tu dobu se nutně muselo objevit množství variant koncepcí davo-“elitarismu“, pretendující na status novinky. A ony se skutečně objevily. Sdělovací prostředky je začínaly propagovat, dobře chápaje, že „...dav přivykl bezmyšlenkovitě se za novinkami hnát ...“[23]. Ale, doufám, že už chápete – libovolná forma davo-“elitarismu“, i ta nejexotičtější, byla ihned vepsána do existujícího scénáře globální konceptuální mocí, protože ta měla k tomu okamžiku největší praktickou zkušenost řízení. Období existence dvou alternativních koncepcí Andrej správně nazval obdobím konceptuální neurčitosti. A to je velmi nebezpečné období, protože může být doprovázeno katastrofami různé úrovně. Ale hlavní cíl hierofantů přitom zůstává neměnný: zabezpečit stabilitu davově-“elitární“ pyramidy za libovolných podmínek.
Geopolitická hodnocení dění ve světě ukázala, že od druhé poloviny dvacátého století byly ty podmínky více příznivé pro idealistický ateismus. Jinými slovy, vše nutné pro úspěšné rozšíření trockismu, očištěného od materialistického ateismu, v kterém zabředl Trocký, už tou dobou bylo jak na Západě, tak na Východě. Zvláště vhodné podmínky pro rozšíření trockismu, opírajícího se o idealistický ateismus, vznikly v islámském světě.
Španělsko je zde zajímavé tím, že ve své době už prožilo setkání idealistického ateismu islámu s idealistickým ateismem křesťanství. Zdá se mi, že takzvané „arabské teroristy“ trockisté, kteří byli schopni během historie nejedenkrát změnit svou tvář, od té doby používají pro realizaci myšlenek permanentní revoluce[24]. Vždyť není tajemstvím, že spolu s Araby ze Španělska v roce 1492 vyhnali i židy[25], kteří pod rouškou formálně arabské a z vnějšího pohledu muslimské moci dovedli lichvou a úroky španělský národ do národně-osvobozeneckého boje. Pokud by ve Španělsku skutečně vládl islám, židovská lichva by tam neměla místo: Korán zakazuje lichvu a půjčování čehokoliv na úrok v jakékoli, i skryté, formě, a také účast na podobných operacích v jakékoli roli. A Španělsko mohlo dodnes být muslimským státem, pokud by Arabové sami neodstoupili od mravně-etických norem, které jim byly předány skrz Mohameda, a které ve své podstatě jsou identické s normami, které učil Kristus.
Začíná být jasné, že i taliban v Afghánistánu, i socialismus Muammara Kaddáfí, i islámská republika v Íránu jsou jen formami historicky zformovaného islámu, který při veškeré pestrosti svých forem obsahem nevybočuje z mantinelů idealistického ateismu a lehce je vpisován do procesu permanentní socialistické revoluce. Jak vidíte, Čtvrtá Socialistická Internacionála je na pochodu.
Mezi přítomnými na nějakou dobu zavládlo mlčení. Každý zpracovával vyřčené myšlenky.
— Tři „rébusy“ z Ruska už znám, — narušil mlčení Holmes. — A co znamenají ty dva kalendáře z týdeníku „Doba zvratů“ za rok 1994?
— Předpokládáme, že je to určité prodloužení třetího pikniku, — začal svůj komentář Andrej. — podívejte se sem, — přisunul „Post historický piknik“ a ukázal prstem do pravého spodního rohu třetího rébusu, — vidíte těch sedm ptáků a šipku-ukazatel směru jejich letu? Pokud tu šipku přidat k sedmi ptákům, dává to dohromady osm. A nyní se podívejte na kalendář s hvězdou, padající do černé vody. Na nebi je měsíc, hvězdy, na moři – měsíční cestička, a na břehu světlo jako ve dne. Muž, sedící na lavičce, krmí ptáky. Kolik jich je? Osm. Stejně jako na třetím „pikniku“. Při pozornějším pohledu vyjde najevo, že čtyři už dosedli a pátý už už sedá na zem. Kolik letadel tragicky „dosedlo“ v USA? - čtyři! A nyní se podívejte na hvězdy na nebi: jsou pěti, šesti a sedmicípé. A na zemi a na vodě – jen sedmicípé. Sedmicípá hvězda je symbol súfismu. Dvě palmy na obrázcích prvního a druhého „pikniku“ také patří k súfijským symbolům. Skrz ty symboly prosvítá spojení pikniků s kalendáři. Přičemž jedna sedmicípá hvězda se s úlomky a hořícím ohonem už zaryla do země, druhá padá do vody a třetí je v otevřené aktovce podivného člověka na lavičcce. Podle mého je ilustrace toho kalendáře druhem informování o katastrofách, které už se odehrály a o těch, které se teprve odehrají. Protože neštěstí, která se odehrála, měla spojení s letadly, obrázek upozorňuje na nějakou leteckou katastrofu poblíž turistického města: o tom hovoří nábřeží a lavička, na které sedí podivný subjekt. Určit termín možné havárie je poměrně složité, i když... pokud aplikovat stejný princip, měsíc útoku v New Yorku a Washingtonu je ukázán počtem hvězd na nebi – je jich devět. Devátý měsíc je září, ve kterém došlo k útokům v USA. Den je možné uvidět v kalendáři: 11. září spadá do intervalu šířky ohrady nábřeží, kam kromě „černého úterý“ spadá i 18 a 25. září, a také 3., 10., 17., 24. a 31. října. Dnes je třetího října. Pokud se dnes nic nestane, předpokládanou katastrofu lze očekávat v další uvedené dny října.
— A rok? Jsou zde nějaké příznaky, podle kterých lze určit rok katastrof? — Zeptal se Holmes.
— Rok je v takových kolážích zakódován podle principu: chceš něco schovat, polož to na nejviditelnější místo. Nejviditelnější místo kalendáře je velmi specifické gesto postavy, sedící na lavičce. U nás v Rusku tím gestem ukazují číslo 21 – oko; na Západě – číslo 3, ale pokud sečíst sumu cifer, oboje se rovná 3. První rok nového tisíletí je roven bez nul také 21 – oko. Kalendář na rok 1994 byl publikován v „Hodině zvratů“ č. 201, což také dává sumu cifer 3. A nakonec, obraťte pozornost na levé oko člověka, krmícího ptáky, který (a přesněji jeho oko) přesně hledí na 21. „průsvit“[26] (při počítání zleva doprava) ohrady vycházkového nábřeží se započítáním „průsvitu“, zacloněného mužem. Jistě, při zdravém skepticismu se podobná objasnění mohou zdát plodem bujné fantazie člověka, schopného vidět v libovolné obrázku vše, co si přeje najít. Ale... není s těmi novinami „Doba zvratů“ příliš mnoho náhod?
— Já bych například za den možné katastrofy určil 4. října. — Najednou prohlásil Pedro.
— Proč, — zeptal se Andrej.
— Vy jste určil říjen – měsíc možných katastrof, jako největší kulatý objekt ve srovnání s devíti hvězdami na nočním nebi. Ale na kresbě jsou i další kulaté objekty, cca 30x menší než měsíc – dekorativní koule na ohradě vycházkového nábřeží. Jsou přesně čtyři. Pokud se rok katastrofy opakuje, jak jste ukázal, v různých variantách čtyřikrát, pak den, který můžeme určit skrz světlo v okně, se také opakuje na kresbě čtyřikrát: čtyři světla na parníku, čtyři okna na mole, čtyři okna v domě na kopečku a čtyři okna buďto kostela nebo observatoře.
— To je také jedná z možných verzí, — souhlasil Andrej. — Počkáme, uvidíme. Ačkoliv konstrukce kolem kostela-observatoře více připomíná kosmodrom, než teleskop.
— Andreji, — obrátil se k vypravěči Holmes, — a co může znamenat podivná kresba kalendáře za rok 1994, publikovaná v posledním čísle novin „Doba zvratů“ za rok 1993: na horizontu táhne kůň vůz doleva, a vepředu veze herka Santa Klause doprava a hlava koně je také otočena doprava, a jeho chvost a plnovous Santy jsou jeden celek. Pravděpodobně je možné ji okomentovat jen na základě specifické symboliky kultury Ruska?
— Pokoušeli jsme se nějak tu kresbu interpretovat, — po chvilce váhání se ozval Andrej. — V úvodním období zavádění sovětské moci byl v porevolučním chaosem zmítaném Rusku velmi populární básník-symbolik Majakovský. V jedném z jeho poém, s názvem „levý pochod“, jsou slova: „Herku historie popoženem. Levou! Kdo tam jde pravou? Levou! Levou!“ - něco v tom smyslu, přesně si nepamatuji. Všimnětě si koně na horizontu: hýbe se doleva, ale nakračuje pravou, a ta herka vepředu jde doprava, ale nakračuje levou. Je pro mě těžké vysvětlit asociace, které vyvolává ilustrace toho kalendáře, ale podle mě představuje celkem přesnou symboliku dvou period rozvoje Ruska do perestrojky a po ní: do perestrojky vedení SSSR, zvláště v době Stalina, deklarovalo marxistická hesla a pohyb nalevo, ale hýbalo zemí dopředu pravými metodami; po srpnovém puči 1991 byl navenek deklarován pohyb doprava, ale realizován levými, čistě trockistickými metodami: tak najednou okrást celou pracující vrstvu jedné z nejbohatších velmocí světa (zbavit je úspor, oklamat privatizací) bylo možné jen pod geniálním vedením trockistů, vždy deklarujících jedno, ale dělajících naprostý opak. Vzniká dojem, že v srpnu 1991, přesně 51 let po vraždě, Trocký ožil a pokusil se dokončit to, co mu zabránil udělat Stalin. Pro nikoho není dnes tajemství, že reformy začaly za rehabilitace trockistů, a začaly je děti a vnuci zabitých i nedobitých trockistů. Na toto podivné jubileum (51 let) poukazuje i jubilejní pořadové číslo vydání № 51(200) z 29 prosince 1993: suma cifer čísla 29 je 11, a čísla 1993 – 22, což svou číselnou mírou také souvisí s hierofanty.
Holmes vzal vydání a začal ho pečlivě studovat; obrátil a prozkoumal zadní stranu. Udeřilo ho do očí číslo nějaké firmy BCL – 311-1488. Pro sebe si poznamenal, že kombinace čísel odpovídá celkovému pořadovému číslu № 151 (880) týdeníku „Doba zvratů“ z 14. října 1997. Potom obrátil pozornost na slovo „hrábě“ (tak se nazývala krátká humorná povídka) a poprosil Andreje přeložit ji do angličtiny a teprve poté se vrátil k obrázkům „pikniků“.
— Pane Verove, vy jste mluvil o „ptácích“ třetího „pikniku“, jako o letadlech kamikadze? — položil otázku Andrejovi. — Jaké máte osnovy pro takový výklad pernaté symboliky, kromě toho samozřejmě, že letadla také létají?
— Dobrá, pane Holmesi, — pokračoval Andrej. — Pokusím se vyložit svou verzi rozklíčování třetího rébusu, s ohledem na mé chápání metod matričního řízení, o kterých jsem už mluvil. Nezajímá mě osobnost autora kreseb a technologie jejich vytvoření. Vnímám všechny tři „pikniky“ jako matrice-scénáře možných událostí v Rusku i ve světě, přičemž pravděpodobnost jejich realizace je určena ani ne tak množinou symbolů, které obsahují, jako stavem mysli všech lidí v současné společnosti. Jsem člověkem upřímně věřícím bezprostředně Bohu a žiji ve stálém úsilí vejít v dialog s Všedržitelem, který jediný ve vesmíru se nemýlí za žádných okolností. Pojem morálky-etiky pro mě není relativní, jak se to často pokouší dokázat společnosti aktivisté kultury, ale obsahově konkrétní, to znamená, mám za to, že spravedlivost je absolutní a jediná pro všechny – i pro Boha, i pro lidi – jen s tím rozdílem, že Bůh určil morální „standardy“, nazývané spravedlivostí (čestností, mravností, …), pro Sebe Sám, a pro lidi jsou tato kritéria ideálem, o který musí usilovat za všech životních okolností. Odtud plyne i můj vztah ke všem událostem, včetně tragických: v současné společnosti se vše odehrává nejlepším možným způsobem s ohledem na tu objektivní a zdaleka ne pravou morálku, která reálně převládá v daný okamžik ve společnosti. To znamená, že všechno by mohlo být značně horší nebo lepší, v závislosti na tom, nakolik je reálná morálka lidí daleko nebo blízko ideálům morálky, stanovených Všemohoucím pro všechny.
Jaké byly myšlenky subjektu, vytvářejícího tento rébus, jaké objektivní morálky byl stoupencem, — to jsou jeho problémy, a on za ně nese odpovědnost před Bohem. Poněkud důležitejší jsou reakce těch lidí, u nichž nevědomé úrovně psychiky ty obrázky absorbovaly. Přitom mám samozřejmě na mysli reakci vědomou, osmyslenou, to znamená z větší části vyjádřenou určitou lexikou. A nyní si zkusme představit, že ty obrázky prošly jako vizuální obrazy před očima půl milionů občanů Petrohradu a Leningradu. Co myslíte, za dva roky, které oddělují první a třetí „piknik“, jen samotná změna názvu města něco změnila v psychice jeho obyvatel, v jejich vztahu k dění v hlavním městě, v zemi a ve světě obecně? Já myslím že ano, změnila, ačkoliv většina se nad těmi změnami vůbec nezamýšlí.
A nyní, co vidíme na obrázcích „Post historického pikniku“? Především dva hlavní symboly Ruska: spasskou věž Kremlu a hlavu chrámu Vasilije Blaženého, to znamená symboly světské a duchovní moci. Zprava na ně letí „ptáci“, přičemž směr jejich letu, ukázaný šipkou, nenechává na pochybách. O délce dne – 7.52, odpovídající 20. lednu moskevské šířky, už mluvit nebudu, protože jak jsem pochopil, vy Holmesi už o tom víte.
— Ano, o tom jsme hovořili s mým přítelem Watsonem v Londýně 22. září v den mého odletu do Curychu. Navíc, v Lichtenštejnsku, ve vile ve Vaduzu, mi jeden z vašich krajanů dokonce ukázal na „heslo historie“ na zubech postavy se sekerou, načež jsem pochopil, proč teroristické útoky v New Yorku a Washingtonu proběhly právě 11. září, v den „useknutí hlavy Jana Křtitele“. Ale zůstalo pro mě záhadou, proč se „ptáci“ asociují s letadly?
— Ten, kdo vás upozornil na „heslo historie“ – sekeru, podle které skutečně je možné pochopit příčiny tragédie Jana Křtitele (kterou on sám vyprovokoval), zjevně neví, že ta tvář je poměrně velmi podobná karikatuře portrétu posledního ministra obrany SSSR, maršála Šapošnikova.
— Nakolik je mi známo, posledním ministrem obrany SSSR, který se přidal k GKČP v srpnu 1991, byl maršál Jazov — přerušil Paolo.
— Máte pravdu Paolo. Skutečně posledním ministrem obrany do puče byl maršál Jazov, ale hned po puči Gorbačov, vrátivší se z Forosu, jmenoval generála vzdušných sil Šapošnikova posledním ministrem obrany SSSR, načež ho povýšil na maršála. Proto roli nemyslící sekery, rubající věže[27] v Moskvě nebo v New Yorku (v závislosti na tom, v jakém směru začne pracovat matrice řízení událostmi), muselo hrát vojenské letectvo. V roce 1992 tento kariérista a leštič klik likvidoval ozbrojené síly Sovětského svazu, které dokonce po rozpadu velmoci zůstávaly jednotnými a proto představovaly v očích mnohých velké nebezpečí jak pro Západ, tak i pro věc rozčlenění SSSR a Ruska. A kdo ví, za jiných okolností mohl tento maršál od letectva nadělat ještě mnoho škody. A pokud by se na jeho místě ocitl jiný člověk, který by uchoval jednotu ozbrojených sil, mohl by zachránit i jednotu státu, dát historii jiný směr...
Pokračujme. Když jsem mluvil o metodách matričního řízení, které mi vysvětloval můj přítel z Ruska, říkal jsem, že všechny symboly a obrazy matrice zůstávají předchozími, ale při objevení se jiného pojmového aparátu, zformovaného alternativní koncepcí řízení, všechno zlo naplánované matricí-scénářem se může realizovat, ale... ve vztahu k těm, kdo ho plánoval.
— Podle vás, Andreji, Bůh není schopen očistit od zla navzájem se konfrontující matrice? — zeptal se Paolo.
V činnosti vzájemně vložených matric se vždy projevuje to, co se v Rusku nazývá Božím zámyslem. Složitejší je pochopit, jak se to děje. Každá matrice se naplňuje myšlenkami lidí, které se skládají z obrazů a jejich osobní energetiky. Myšlenky bývají zlé (zvrácené) nebo spravedlivé (pravé), a jak už jsme hovořili dříve, jsou vyjádřením smyslu míry jedince; zvrácené myšlenky se často oblékají do správných slov, ale díky tomu se správnými nestanou. Americká vláda, když chtěla potrestat Irák a Jugoslávii, vyjadřovala své úmysly slovy o milosrdenství. Teroristé-kamikadze, kteří chtěli potrestat Ameriku, odívali své úmysly do slov o spravedlivém trestu. Dnes Amerika, usilujíc o potrestání teroristů-kamikadze, provádí protiteroristickou operaci proti Afghánistánu s kódovým názvem „Neohraničená spravedlnost“, ačkoliv podle jejich vlastních oznámení, 15 z 19 teroristů byli poddanými království Saudské arábie. Slova – spravedlnost, trest, milosrdenství – jsou přijímána jako vyjádření dobra a spravedlivosti. Proto se dobro jakýchkoli myšlenek projevuje ne ve slovech, ale ve skutcích. „Bůh není bohem rozvratu, ale míru“, — toto evangelické rčení mluví o tom, že Bůh nemá k nesprávnostem lidí žádný vztah; On by chtěl, aby mezi lidmi vládlo dobro. Ale Bůh dal člověku svobodu volby a možnost získat svobodu vůle, a to znamená, že člověk (pokud je skutečně člověkem) musí sám odstranit zlo ze vztahů mezi lidmi. Proto Všemohoucí může podporovat vykořenění zla jen jedním způsobem: nepřekážet jedněm nespravedlivým likvidovat jiné nespravedlivé, aby ti nepřekáželi a udělali místo spravedlivým.
— Vy, Andreji, celou dobu mluvíte o alternativní koncepci řízení, ale mlčíte o té koncepci, která dnes dominuje ve společnosti; nebo jsem vás pochopil nesprávně?
— Předpokládal jsem, pane Holmesi, že existující koncepci nemá smysl probírat, protože my všichni v ní žijeme, minimálně na Západě, a proto ji nepřijímáme jako koncepci řízení přibližně tak, jako dítě nechápe, co je to vzduch, který dýchá. Pro mě nyní dominující koncepce, je Bible a kultura, kterou Bible rodí s jejím pojmovým a terminologickým aparátem. Dnes ta kultura prakticky dominuje na Zemi prostřednictvím jí zrozených technologií, nezávisle na tom, jaký k nim mají vztah ostatní kultury. Rádio, televize, automobil, letadlo, raketa, moderní loď, nemluvě už o různé spotřební elektronice a technice, vše je to zrozeno z biblické kultury, jejímž vývěsním štítem slouží historicky zformované křesťanství. Arabský svět s islámem, Japonsko se šintoismem, Čína s konfuciánstvím nebo Indie s hinduismem mohou jakkoliv vystupovat proti kultuře Západu, ale už se neobejdou bez jejích technokratických atributů, jejichž přijetím rozmývají svou kulturu skrz přijetí společností na nevědomých úrovních psychiky obrazů všech technických „hraček“ Západu, nemluvě už o technologiích jejich výroby, které se snaží získat. Zda to chtějí či ne, nemá význam, proces jde jedním směrem. Ptáte se, jak to? Copak všechny ostatní kultury nemají obranu proti biblické kultuře? Odpovím naprosto jednoznačně – ne! A to proto, že nehledě na všechny odlišné vnější atributy (často velmi exotické), mají jedno společné, co je sjednocuje – davo-“elitarismus“. Je možné nekonečně probírat hodnoty a nedostatky davo-“elitarismu“ křesťanského, židovského, islámského, šintoistického, hinduistického, konfuciánského, a také marxistického či scientologického – stejně nakonec davo-“elitarismus“ zůstane davo-“elitarismem“ do té doby, dokud se neobjeví alternativa. Nicméně ta alternativa musí být ne ve snech o ideálech života lidí na Zemi (těch bylo ve všech kulturách vždy dost a nacházelo to reflexi v legendách, pohádkách, písních, baladách), ale především v jasném systému pohledů na všechny strany života davově-“elitární“ společnosti, vyjádřeném v konkrétním pojmovém aparátu a lexice.
— A podle vás ta alternativa už existuje? — zeptal se Holmes.
— Ano, už existuje v Rusku, a její symbol můžete vidět v obrázcích třetího „pikniku“.
— To smějící se dítě ve vaničce na koupání?
— Naprosto správně, pane Holmesi. A proto se vousatý Marx v hrůze drží za hlavu. Ona existuje už deset let a nazývá se Koncepce společné bezpečnosti – zkratka KOBa, – takový byl pseudonym Stalina v první roky jeho revoluční činnosti. Jeden francouzský novinář poznamenal, že „Stalin neodešel do minulosti, ale rozpustil se v naší budoucnosti“[28]; dnes je možné říct, že už vykrystalizoval, ale zatím ne v konkrétní osobě. Ačkoliv... může se objevit i osoba, o které bude možné říct, že byla přizvána matricí koncepce; může to být i více osob. Vždyť Stalin marxistická hesla jen pronášel, ale v praxi řídil zemi v souladu s nějakým účelem. A ta účelnost byla zároveň koncepcí řízení – v obrazech, to jest matricí, na jejímž základě konal Stalin. Tehdy ta matrice nebyla vyřčena v nějaké konkrétní lexice, ale odpovídající kulturu i tak porodila. Když v minulém roce přivezli do New Yorku 37 sovětských filmů z období stalinismu a počátku 60. let, veškerá elitní kinokritika jedním hlasem vykřikla: „To je nějaká jiná civilizace!“ - a proto lidé v Rusku, kteří té matrici přiřadili konkrétní lexiku, předpokládají, že objevení se koncepce, alternativní biblické, bylo předurčeno jako alternativa sebevražednému davo-“elitarismu“. Ta koncepce má i odpovídající název – Mrtvá voda.
Díky tomu názvu podporuje spojení s ruským národním eposem, ve kterém existují pojmy živé a mrtvé vody. Podle pověr staré Rusi, nepřáteli rozsekaný hrdina se nejdříve polévá mrtvou vodou, načež jeho tělo srůstá, a potom ho omývají živou vodou, a hrdina ožívá. Podívejte se na druhý, „obranný piknik“. Je v něm pohádka, „Tři synové“. V ní je řeč o pokusu dvou bratrů oživit třetího, zabitého nepřáteli. A zde – Andrej ukázal na místo v textu – je řeč o „živé vodě“, kterou hledají pro bratra, ale o „mrtvé“ ani slovo. Pohádka je přetištěna ze sborníku „Moderní ruské pohádky“, které byly vytištěny v trockistickém časopise „Ogonjok“ (Ohýnek). Proč autoři „pikniku“ zapomněli na symboliku „mrtvé vody“? 5. srpna 1991, když vyšlo vydání „Hodiny zvratů“ s „Obranným piknikem“, koncepce s epickým názvem „Mrtvá voda“, která poprvé konkrétně vyjádřila alternativu davo-“elitarismu“, už existovala. Aktivně probíhal proces formování pojmového a terminologického aparátu na její osnově, a tím pádem i formování egregoru lidí, kteří ji podporovali. Pokažení algoritmu chování alternativního egregoru, nebo vědecky – zanesení do algoritmu skrytých inverzí do vektoru cílů – je jeden ze způsobů blokování souborného intelektu. Omýt rozsekané tělo rovnou živou vodou, vynechat mrtvou, znamená oživit útržky těla, jinými slovy, oživit zombii, mrzáka, možná dokonce monstrum. Proto negativní reakce na symboliku mrtvé vody je svého druhu obrana davo-„elitarismu“ před vtržením cizí, jemu alternativní koncepce. Tento stereotyp je ve společnosti velmi zakořeněn; existuje od té doby, odkdy existuje sám davo-“elitarismus“.
— S alternativou jsou věci víceméně jasné, ale samotná davově-“elitární“ koncepce, její symbolika, je v „piknicích“ přítomna? — zeptal se Holmes.
— Ano, odvětil Andrej, — zde ta chcíplá ryba v černé vodě „Labutího jezera“ znamená konec „epochy ryb“ (epochy dominance biblické koncepce) a začátek epochy „vodnáře“. Slovo „voda“ je v alternativní koncepci přítomné, i jako symbol informace; epocha „vodnáře“ je epochou informační společnosti. Nový pojmový aparát alternativní koncepce obrátil negativní matrici proti jejím tvůrcům, a náhle vidíme na obrazovkách televizorů po 11. září lidi s přilbami a maskami-respirátory, ohromné množství prachu, rozvaliny věží WTC, z kterých trčí úlomky obkladu, připomínající siluety věže v Pise. To stejné, ve formě symboliky, vidíme i na obrázcích třetího „pikniku“.
— Nedomníváte se snad, Andreji, že něco, podobné událostem v USA, bylo plánováno pro Rusko? — přerušil Andreje Holmes.
— Předpokládám Holmesi, že nebudete popírat, že 11. září bylo reálné nebezpečí pro prezidenta Spojených států. O tom hlásala všechna masmédia, a sám Bush více připomínal honěného zajíce, než vrchního velitele nejsilnější armády světa: on se spíše než organizováním odražení agrese teroristů zabýval hledáním místa, odkud by mohl podporovat řízení státu. Asi nebudete vědět, že hned po zvolení Putina prezidentem kolovaly po Moskvě a Petrohradu zvěsti o možném atentátu na nově zvolenou hlavu státu, přičemž datem atentátů byl nazýván 20. leden 2001. Navíc, jak nedávno ukázal jeden kanál ruské televize, ten atentát ze strany sekty asasínů byl spojován s jeho návštěvou aleje šáchidů 8. ledna 2001 v hlavním městě Ázerbajdžánu, Baku.
— Kdo jsou to asasínové? — ozval se Paolo.
— Nevznikli jen tak z ničeho. Jejich zakladatelem byl Hasan, syn Sabbacha, nebo také „Stařec z Hory“, který základy svého vnímání světa získal v sektě ismaílitů. Té tajné organizaci šiítů (vzniklou v Chalifátu v 8. století) se v době nekonečných rozepří a palácových převratů podařilo osvobodit z vězení Ubejdallacha, kterého považují za potomka Ismaíla – sedmého imáma, odvozujícího svůj původ od Fátimy, dcery Mohameda. Posadili ho na trůn v Tunisku, čímž založili dynastii Fátimovců (ve 12. století, na počátku svého úpadku, dynastie chalífů-ismaílitů ovládla téměř celou severní Afriku, Sicílii, Egypt a Sýrii). Vládci byli nejen více než blahosklonní k doktríně, která jim zabezbečila trůn, oni ji kompletně přijímali a umně využívali jako nástroj upevnění své moci.
Když ovládli Egypt, Fátimovci vytvořili v Káhiře lóži „Dojjal-Doat“. Přičemž vrchní kněz sdílel moc s vládcem. Téměř všichni členové-absolventi zastávali vysoké funkce u dvora. Proto zde bylo mnoho zájemců o učení. Navenek káhirská lóže spíš připomínala univerzitu, než tajný spolek. V nádherné budově, které jí přidělili, byly chráněny cenné rukopisy, knihy, vědecké instrumenty, a chalíf každoročně vyhrazoval na potřeby vzdělání čtvrt milionu zlatých mincí. Nicméně kromě dobrého vzdělání existoval i skrytý cíl: kompletní změna vnitřní bytosti žáka.
Fakticky to jsou zombie, vytvořené v rámci davově-“elitárního“ systému historicky zformovaného islámu, které hierofanti využívají podle principu: „Každý mírou svého chápání pracuje na sebe, a mírou nechápání na toho, kdo chápe více.“ Není od věci připomenout, že řád ismaílitů je aktivní dodnes. Nemyslím, že asasíni nebo nějací jiní arabští teroristé chápou dnes procesglobalizace více než trockisté, a tak všichni společně s obdivuhodnou horlivostí „tahají kaštany z ohně“ pro realizaci biblického projektu.
Znova nastoupila delší pauza. Každý přemýšlel nad tím, co řekli Andrej a Paolo. Přišla paní domu, starší dáma s krásnou strohou tváří a pozvala všechny na boční terasu, na které byl připravený stůl. Když Holmes za světla přijížděl k třípatrovému domu, obrátil pozornost na jeho originální architekturu: z ulice vypadal jako koráb s několika palubami. Všechny terasy byly zároveň malé domácí sady: všude byly květiny, exotické jižní keře a dokonce nevelké stromy s citrusovými plody. A protože spodní terasy sahaly daleko dopředu, z horní terasy se odkrýval krásný výhled na kvetoucí sad. V paprscích zapadajícího slunce se na horizontu rýsovaly kontury dalekého Madridu. Hosté se posadili za stůl a Holmes nemohl odtrhnout zrak od panoramatu starého města, které se před ním rozprostíralo.
Když se vrátil do hotelu a podíval se na poslední zprávy, pokusil se systematizovat vše, co ten den slyšel a udělal si odpovídající poznámky do svého notebooku. Po večeři Holmes slyšel od Andreje mnoho nového z hlavního dokumentu „Mrtvé vody“ - „Dostatečně všeobecné teorie řízení“, a na rozloučenou mu pan Verov předal kopii chybějících vydání „Hodiny zvratů“ a slíbil, že v případě získání nových materiálů mu dá elektronickou poštou vědět . Paolo ho vybavil rozsáhlou bibliografií o historii trockismu a kopiemi jednotlivých dokumentů, kterými disponoval sám. Všichni dohromady spoléhali na Holmesovy a Watsonovy analytické schopnosti .
Další den Holmes brouzdal starým Madridem, dlouho seděl v malých útulných kavárnách, kterých zde bylo nekonečné množství, sledoval turisty, — to znamená, navenek zahálel, ale ve skutečnosti intenzivně přemýšlel, porovnával, co slyšel ve Vaduzu a El-Eskorialu. Skládaly se mu dosud ještě matné představy o metodách matričního řízení, ale zároveň měl pocit, že ještě chybí něco velmi důležitého, o čem se mohl zatím jen dohadovat, ale nevěděl, koho by měl požádat o radu nebo kde by si o tom mohl něco přečíst. Zároveň cítil, že to něco velmi důležitého si ho najde. S těmito myšlenkami se vrátil do pokoje, chystaje se informovat Watsona v Londýně o svých dalších plánech, když se najednou ozval známý hlas Antonia.
— Holmesi, promiňte že ruším tak pozdě, ale už potřetí se vám pokoušíme dovolat.
— Stalo se něco důležitého, Antonio? — napjatě se zeptal Holmes.
— Zapněte si televizi, za pět minut začnou zprávy. Pedro Collado, majitel bytu, kde jsme se včera sešli, měl pravdu. Dnes ve 13.44 moskevského času spadlo ruské letadlo Tu-154 na lince 1814 z Tel Avivu do Novorosijska poblíž Soči do moře. Všichni zahynuli. Příčiny neštěstí se vyjasňují.
Holmes zapnul televizi. Všechno přesně. Matrice „pikniků“ pracuje. Téměř automaticky si zapsal souřadnice neštěstí: 42.11 severní šířky a 37.37 východní délky. Otevřel kalendář s postavou, krmící ptactvo. Spočítal viditelné, to znamená nezakryté průduchy v ohradě nábřeží. Bylo jich přesně 37. Uhádnout přesně koordináty katastrofy sedm let dopředu? To nemůže být realita! Vzpomněl si na zápisky o metodách statistiky, kde se, jak si pamatoval, v komentářích hovořilo, že to jsou „Boží hry“. Ne, Andrej měl pravdu: všemohoucí nehraje v kostky. Všechno jsou to prvky matričního řízení, a matrice formují často bezmyšlenkovitě lidé, a potom sami šlapou na odpovídající hrábě. Stop, ale vždyť teprve včera Andrej překládal povídku, která Holmese zaujala, na opačné straně listu vydání „Doba zvratů“ s „herkou historie“. Povídka byla směšná, nazývala se „Hrábě“ a stavěla na fonetické podobnosti ruských slov „hrábě“ (grabli) a „okradení“ (ograblenie). Znamená to tedy, že dnes někdo okradl sám sebe?
Holmes zavolal do Londýna. Watson byl doma a podle hlasu bylo vidět, že hovor čekal. Byl zjevně něčím znepokojen a informoval, že slyšel o tragédii Tu-154 nad Černým mořem, ale nic konkrétního na to téma zatím říct nemůže. Holmes mu připomenul 7. září a slíbil se za týden vrátit do Londýna.
5 – 7. října. Egypt. Káhira
Ranním letem Holmes odletěl do Káhiry. Na letišti ho uvítal Mahmúd, velmi uctivý spolupracovník firmy a hned ho odvezl do hotelu Sheraton. Holmesovi zařídili pokoj v 10. patře této věže s exotickým názvem Nefertiti s výhledem na Nil. Polední říjnové slunce rozpálilo vzduch do +33 stupňů celsia, ale na balkóně bylo příjemně: vysoký tlak a suchý vzduch eliminoval pocit vedra. Dole se pohyboval nepřetržitý proud automobilů 16-ti milionové metropole. Konference se konala v jednom z mnoha konferenčních sálů hotelu. Nic zvláštního – obvyklá současná akce: nudná vystoupení; grafy, ilustrující tendence firem k bankrotu; výdaje na pojištění, pády příjmů atd. Holmes vzal některé brožury, které by mohly zaujmout vedení firmy, a už se chystal odejít do bufetu, když k němu znenadání Mahmúd přivedl vysokého, mohutného muže arabského zevnějšku. Měl světlou košili a sněhobílé sako s kravatou.
— Pane Holmesi, dovolte abych vám představil pana Alefa Salema, majitele velké nábytkové továrny v Káhiře a velmi zajímavého člověka.
Holmes stiskl suchou a pevnou Salemovu ruku.
— Chystal jsem se s vámi setkat v Londýně, pane Holmesi, kam jsem měl jet na obchodní cestu. Ale mezi organizátory této konference je jeden můj dobrý známý. Spatřil v seznamech přihlášených vaše jméno a laskavě mě informoval o vaší návštěvě Káhiry. A já se rozhodl využít příležitosti. Promiňte, Holmesi, ale mám na srdci něco poměrně neobyčejného, nespojeného s tématy této konference.
Pan Salem byl trochu nervózní.
— Pane Saleme, vy jste tuším dokončil Cambridge?
— Přesně tak, Holmesi. Právnickou fakultu a nějakou dobu jsem se zabýval moderní filosofií. Chtěl bych vás pozvat zítra na oběd k sobě domů; slibuji vám dobrou indickou kuchyni, pokud nemáte nic proti.
— Proč indickou, když jsme v Egyptě?
— Moje žena je z Indie.
Holmes se rozhodl pro vabank. Anglické slovo „piknik“ má mnoho významů a pokud by se třeba i mýlil ve svých předpokladech, připravená fráze bude svébytným kontrastem k dokonalé Salemově angličtině.
— Chtěl byste mi ukázat „piknik“?
Podle překvapeného výrazu Salema Holmes poznal, že se trefil.
— Vy už víte o „piknicích?“ — roztržitě se zeptat, — někdo vás upozornil? Ale já jsem o nich nikomu nic neříkal. Mám tolik otázek, a — na sekundu se zarazil, hledaje slova, — nejneočekávanějších verzí. Ale nemyslel jsem si, že víte o piknicích, mám na mysli ty ruské.
— Také jsem si nebyl jist, jestli o nich víte. Dva týdny se s nimi setkávám za velmi záhadných okolností v Anglii, Švýcarsku a Španělsku. Tak jsem se rozhodl, že v Egyptě mne „pikniky“ čekají také. Jsem připraven je s vámi zítra po obědě probrat.
Holmes byl v Káhiře před dvěma roky. Ve městě se za tu dobu změnilo málo; možná se objevilo více starých aut, doslova sebraných z vrakovišť. Město ohromujících kontratů bohatství a bídy, ve kterém kolem dvou milionů lidí žije mezi starodávnými pohřebišti „města mrtvých“. Se vší exotikou: pyramidami, Sfingou, historicky stylizovanými obydlími na březích Nilu, s mladými chlapci a dívkami v bílých tunikách a černých parukách – se seznámil během první návštěvy. Nyní se jednoduše procházel po večerním nábřeží Nilu, které pokud se nějak odlišovalo od libovolného nábřeží západoevropského města, pak jen menší opotřebovaností. Ale přece jen, navzdory všednosti ulic rozředěných arabskou exotikou, Holmes zažíval tytéž podivné pocity, na které obrátil pozornost před dvěma lety. Tehdy je považoval jen za množství nových dojmů ze staroegyptské exotiky. Ale proč se to děje i dnes, v pracovní atmosféře, daleko od jakékoliv mystiky? Vnímání matrice minulosti, mysticky spojené se současností? Nečekaně se mu z paměti vynořili první průzkumníci vnitřku pyramid s jejich zvláštními osudy, potom se jeho myšlenky vrátily k madridským besedám, kde Verov a Riego probírali řídící činnost 22 hierofantů. Bylo by třeba probrat to téma na obědě u Salema.
Ráno se Holmes na chvíli podíval na konferenci, udělal nutné poznámky do zprávy pro vedení firmy a vrátil se do pokoje. Bylo horko a dusno. Zapnul klimatizaci a rozložil „pikniky“ na sekretáři u okna. Pokaždé, když se na obrázky ruského „rébusu“ zadíval, uviděl v nich vyjádření nějakých nových hran reality, která často převyšovala ty nejdivočejší fantazie. Číšník donesl na pokoj chladný „nápoj faraonů“[29] a zmrzlinu. Holmes popíjel nápoj malými doušky a přemýšlel o okolnostech, které se doslova skládaly samy od sebe, ale takovým způsobem, že jemu potřebná historie se vyprávěla jakoby sama. Už se chystal sejít do haly, kde ho měl čekat Mahmúd, když se najednou rozezněl telefon.
— Dobrý večer, pane Holmesi, — ozval se na druhém konci drátu známý hlas zástupce generálního ředitele firmy Charlese Harveye, — jak se cítíte? Jaké je v Káhiře počasí a jak je tam s faraony?
— Všechno v pořádku, pane Harvey. Počasí je překrásné, za oknem plus třicet, v pokoji plus osmnáct, faraony jsem tentokrát neviděl, ale zkusil jsem chladný „nápoj faraonů“ — výborně hasí žízeň. Konference skončila a v pondělí odlétám do Londýna.
— Samozřejmě se omlouvám, příteli, ale jak by se vám zamlouvalo, kdybyste se vydal trochu jižněji od Káhiry?
— Nerozumím, Harvey. Nenabízíte mi jet do Kapského města?
— Neuhádl jste, Holmesi. Nabízíme vám navštívit Bombaj. Vznikly tam problémy s naší indickou pobočkou a na poradě ředitelů jsme vaši kandidaturu určili jako nejvhodnější pro řešení problémů, se kterými jste se výborně vypořádal v Madridu a Curychu. Odezvy na vaši práci jsou vynikající.
— Harveyi, dle mého znáte špatně zeměpis. Mám dojem, že výkonná rada trpí nostalgií po koloniální minulosti. Pokud je to tak, vybrala si pro realizaci svých imperiálních ambicí špatnou osobu. Dnes je to třetí týden, co se motám po světě, a mám spoustu záležitostí v Londýně.
— Žádný problém, pane Holmesi. Podle podmínek dohody nemáme právo trvat na vaší cestě do Bombaje, ale pokud by náhodou vaše zájmy v Indii byly v souladu se zájmy „Ernst & Young”, budeme vám velmi vděční. Nashledanou, milý Holmesi, a pokud si to rozmyslíte, zavolejte dnes večer.
— Ale dnes je sobota, Harveyi, a čeká mne zajímavý večer, — trochu nevhod odpověděl Holmes.
— Holmesi, vy přece víte, že nedodržuji sobotu. V pondělí musíme přijmout rozhodnutí, tak zavolejte. A přeji vám příjemný večer.
Na druhém konci se ozvalo pípání. Holmes chvíli přemýšlel o firemní nabídce, ale při pohledu na hodinky si všiml, že se opožďuje, a rychle se vydal k výtahu. Mahmúd seděl v křesle s novinami.
— Dobrý večer, pane Holmesi, — ihned vstal naproti, ale když uviděl znepokojený Holmesův výraz, zeptal se, — máte nějaké potíže?
— Všechno v pořádku. Nejdeme pozdě?
— To u vás v Anglii je přesnost vlastností králů. A u nás na Východě, pokud určí setkání na 18.00, můžete si být jist, že vás nečekají dříve než v 19.00.
Pomalu se prodírali ulicemi starého města neuspořádaným proudem aut všech světových značek, dokud se nedostali do luxusní čtvrti na břehu Nilu, kompletně se topící v zeleni. Holmes si všiml, že Mahmúd několikrát projel na červenou.
— Mahmúde, proč jste projel na červenou?
— Na červenou se může, — klidně odpověděl Mahmúd.
— A na zelenou?
— Na zelenou tím spíš, — usmál se.
Auto zabočilo k dvoupatrové vile v mauretánském stylu a zastavilo u brány z červenéno plotu. Na příjezdu je uvítal sám majitel a představil Holmese příjemné tmavé ženě v modrém indickém šárí.
Po obědě, který se skládal z desítky různých chodů, převážně indických vegetariánských, majitel pozval Holmese do svého kabinetu. Přinesli kávu, Holmes si s dovolením pána domu zapálil svou dýmku a připravil se vyslechnout Salemovo povídání.
— Před třemi lety přijela do Káhiry nevelká skupina z Ruska kvůli obnovení našich pracovních kontaktů, které se zpřetrhaly po roce 1991. Do roku 1991 jsem měl v Moskvě a v několika dalších městech SSSR celkem zavedený byznys. Můj nábytek měl v určitých kruzích dobrý odbyt, ale po rozpadu SSSR se v novém Rusku objevily nějaké polobanditské struktury, které uvalily na mé obchody neúměrnou daň. Rozhodl jsem se ukončit své podnikání v Rusku, i když mi bylo jasné, že při tom ztratím větší část svého kapitálu. A ačkoliv nová vláda Ruska dělala široká prohlášení do celého světa o tom, že plánované hospodářství je zlikvidováno a společnost buduje tržní ekonomiku, všichni seriózní podnikatelé pozorovali rozpad ekonomik v zemích bývalého SSSR. Moje cesty do Moskvy a Petrohradu mě přesvědčily o tom, že nynější deklarace nového režimu a ekonomická realita, vzniklá v zemi, nejsou zdaleka jedno a totéž. Proto jsem přijal účast v jednáních se skupinou, která přijela sem, ani ne tak kvůli přání vrátit něco ztraceného, jako spíše dozvědět se, co se reálně v Rusku děje.
Skupina, která vedla jednání, byla velmi nestejnorodá. Přirozeně v ní byli ti, kdo jsou vždy připraveni napakovat se na problémech své země, ale byli tam i nějací noví, ze začátku pro mě zcela nepochopitelní lidé. Obstojně mluvili o svém vidění globálního historického procesu a zvláštního místa Ruska v něm. Zvláštního ne ve smyslu výjimečnosti Rusů, jako například chápou svou výjimečnost židé, ale v tom, že kultura každého národa, jeho historická minulost, tradice, jsou neopakovatelné a něčím nutné pro vybudování integrující kultury jediného lidstva budoucnosti. Měli i své vlastní vidění historie antického Egypta, který považují za kolébku současné západní civilizace. Zvláště je zajímalo období náboženských reforem faraona Echnatona, desátého faraona osmnácté dynastie. Podle jejich představ ten faraon ještě v dětství získal odhalení Shora o monoteismu, které vyjádřil ve známých Hymnách Atonu. Uvedli poměrně přesvědčivé argumenty té verze, když srovnali verše Echnatona s verši Koránu a ukázali jejich identičnost nejen ohledně obsahu, ale i, což mě ohromilo mnohem více, ohledně rytmiky textů. Konflikt mezi hierarchií Amona-Ra s Echnatonem je podrobně popsán v mnohých historických monografiích, ale veřejnému mínění se ten konflikt vždy představoval jako konflikt osobnosti a nějakého náboženského klanu. Nesetkal jsem se s verzí o konfliktu na tomto základě mezi samotnými hierofanty, kteří skutečně realizovali stabilní řízení staroegyptské civilizace během nejméně třech tisíc let. Ačkoliv při zdravé úvaze, je těžké si představit, že Echnaton realizoval své reformy takového rozsahu bez podpory nějakého klanu. Je také přirozené předpokládat, že takový člověk jako Echnaton musel mít následovníky, jejichž činnost se nemohla v historii odehrát bez povšimnutí. Jiná věc je to, jak ta činnost mohla být představena veřejnému mínění historiky, kteří vždy vyplňují určitou sociální objednávku.
Rusové mají za to, že právě Mojžíš byl jedním z prvních následovníků Echnatona. Pokoušel se realizovat myšlenky, jejichž stoupencem a hlasatelem byl faraon-monoteista, který se otevřeně postavil kněžské hierarchii. Ale, podle jejich názoru, projekt Mojžíše utrpěl krach, protože byl předem vepsán do globálního projektu hierofantů ohledně podpory ateismu ve společnosti. Ve výsledku byl Mojžíš pravděpodobně zavražděn po prvním roce „sinajského pikniku“, který se stal počáteční – reklamní etapou nadřazeného projektu, a chrámoví otroci, kteří odešli (nebo byli vyhnáni?) z Egypta, a kteří byli do svého zotročení obyčejným kmenem kočovných semitů, se výsledkem činnosti objemnějšího scénáře ocitli ve specifickém koncentračním táboře, kde na nich byl během 42 let prováděn nelidský (v plném smyslu toho slova) experiment, ke kterému měl Mojžíš jen ten vztah, že mu připsali jeho provedení, načež ho vynesli do statusu zakladatele historicky reálného judaismu, jenž svým věroučením zaměnil skutečné Bohem inspirované Odhalení.
Jak vidíte, historie je to velmi zamotaná, a je skutečně těžké ji pochopit, dokud se nedostanete za hranice ohraničení, vložených do psychiky kulturou, ve které jsme já i vy vyrostli. Ale pokud zkusíte ta ohraničení odstranit, pak se odkrývají určité perspektivy na cestu ze slepé uličky, ve které se současná civilizace ocitla.
— Promiňte, pane Saleme, co jste měl na mysli, když jste hovořil o specifickém koncentračním táboře a nelidském experimentu, provedeném na semitských kočovnících?
— Byl jste někdy v Sinajské poušti, pane Holmesi?
— Neměl jsem to štěstí.
— Velmi doporučuji, tím více, že naše cestovní kanceláře tam zařizují speciální pikniky pro turisty. Pokud byste v těch místech byl, bylo by pro mne mnohem jednodušší vysvětlit určité věci. Za tři tisíce let se to nehostinné místo skoro vůbec nezměnilo. Pokuste si představit kamenitou pláň naprosto bez života, kde je problémem nejen voda, ale i jídlo a kam se dostanete z žírné oázy, kde se ročně sklízí tři úrody zrna a všemožného ovoce a zeleniny.
Nemyslíte si snad, že v té dávné době byli lidé více nápadití než v současném životě? — Nejspíše měli stabilnější spojení s okolní přírodou, což znamená méně potlačený instinkt sebezáchovy. Nu a institut otroctví byl v té době spíše pravidlem nežli výjimkou; chrámovým otrokům se možná žilo o něco lépe než jiným otrokům, minimálně proto, že bývalí kočovníci, jsa majetkem žrečské kasty, zůstávali pohromadě jako jedna občina a mohli udržovat spojení se soukmenovci. Pro mě, pravda, zůstává nejasná otázka, proč chrámová služba připouštěla podobnou volnost ve vztahu k tomuto kmeni, zatímco libovolný jiný majitel otroků se vyhýbal ze strachu před vzpourou soustředit u sebe víc otroků z jednoho kmene. A co se týká prací v kamenolomu, na stavbách chrámů, pyramid a dalších rituálních staveb, těch se účastnili i rolníci, formálně se považujíce za svobodné. A představte si, že ve jménu nějakých chimérických idejí o bohu, který slibuje svobodu, není jasné od čeho, vás zaženou ze zavedeného života do koncentračního tábora, s dětmi, skotem i bagáží. Rychle dochází zásoby vody a jídla; nové dodávky proviantu se nečekají, co z toho potom plyne? - povstání davu, který je dobře popsán v Bibli ve 14. kapitole knihy Numeri. Mohli se vrátit do Egypta dokonce po roce zkoušek, když se jejich nenávist nasměrovala na iniciátora „pikniku“ a ten byl zabit? - měli se vrátit, ale... nevrátili, navíc ještě 42 let dobrovolně prodlužovali vlastní muka. Ve jménu čeho? Vědomě čekali, dokud nevymře jedno a možná i dvě pokolení z těch, kdo ještě pamatoval Egypt a mohl tam ukázat cestu? Ne, to v realitě nebývá, to bývá jen v mýtech a legendách. V celé té historii je poněkud zajímavější jiná otázka: ty mýty a legendy jsou součástí národního eposu, nebo součástí totalitní ideologie, píár zvláštního druhu, sledující protilidské cíle? To jsem také měl na mysli, když jsem hovořil o nelidském experimentu.
Podle verze těch Rusů, ti, co vyšli ze Sinajské pouště se měli výrazně odlišovat od ostatních soukmenovců v psychologické rovině svou zvláštní přizpůsobivostí k libovolným změnám podmínek vnějšího sociálního prostředí. Jinými slovy, hierofanté vytvářeli během Sinajské anabáze nástroj budoucí světovlády takovým způsobem, aby, za prvé, oni sami té misi věřili, a za druhé, aby v tu misi uvěřily i všechny okolní kmeny a národy. Hierofanté sami vytvářeli podmínky pro formování mýtu o židozednářském spiknutí, kdy mohli pod pokrývkou lehce vyvratitelného mýtu nerušeně koncentrovat různorodé moci a produktivní síly všeho lidstva.
V literárních zdrojích jsem se seznámil s analytickými pracemi vašeho praděda, pane Holmesi, a vím, že měl vlastní pohled na roli židovstva a tajných organizací typu zednářských lóží. Ale z besed s Rusy se mi odkryl nový pohled na procesy řízení a když jsem z něho vycházel, časem jsem změnil své představy o hierarchii moci ve společnosti. Není jasné, proč právě Rusové pochopili to, co dávno leželo na povrchu. Existuje celá knihovna výroků slavných osobností o negativní roli židů v národní historii různých národů: od egyptského a římského po německý a ruský. Byli snad Julius Caesar, Nero, Kateřina Veliká, Napoleon a Churchill slaboduchými? Nebo jsou, stejně jako všichni ostatní v dané otázce, produktem kultury, ve které se podobné názory cíleně formují za účelem skrytí vyšší úrovně hierarchie moci ve společnosti? Jediná fráze řeckého historika Plutarcha, jenž byl také hlavním žrecem Delfského orákula - „Vládneš, ale i tebou vládnou!“, by měla přinutit státníky hledat to, co Rusové nazvali Globálním Prediktorem, konceptuální mocí, opírající se ne o moc síly, ale o moc znalostí a vědění. Váš znamenitý filosof Bacon jednou přesnou frází - „Knowledge is power“, která je v některých jazycích chápána dvousmyslně[30], mohl popostrčit k hledání té skryté a proto zvlášť efektivní vlády.
Dále Salem mluvil o tom, co Holmes už slyšel od Andreje Verova ve Španělsku – o konceptuální moci jako vyšší úrovni hierarchie moci ve společnosti, která mnohé tisíciletí, neměníce obsah globální koncepce řízení, podporuje stabilitu davově-“elitární“ pyramidy. Ale v jeho vyprávění bylo něco nové, co zjevně neznal Andrej ani Paolo.
— Konceptuální moc jako nejvyšší úroveň hierarchie moci ve společnosti, jako institut moci, byla zrozena staroegyptskou civilizací. Ale „novorodička“ nepřežila porod, v tom smyslu, že antický Egypt jako civilizace odešel z jeviště historie a proměnil se v obyčejný stát, který ovládli nejprve Řekové, potom Římani, nu a po pádu Říma se stal částí islámského světa, ačkoliv v Egyptě stále žili Egypťané. Francouzi a Angličané se pokoušeli udělat ho částí biblického světa, ale pravděpodobně obsahová jednota hymnů Atona a Koránu sehrála rozhodující roli, a je možné říct, že ideje Echnatona, přinejmenším v Egyptě, zvítězily. Mimochodem, pane Holmesi, neobrátil jste pozornost na podivné opakování určitých událostí, oddělených v čase dvěma stoletími? My Egypťané jsme nezapomněli, jak se počátkem 19. století vojska Napoleona zabývala tímtéž, čím se počátkem 21. století zabývala vojska „talibanu“ - likvidací památek staré kultury. Značka francouzských teroristů je na tváři Sfingy. Kompletně zničit ji se jim nepodařilo jen proto, že v době napoleonských válek nebyly rakety, kterými ničil sochu Buddhy „Taliban“. Co myslíte, co může ty dvě události spojovat?
— Předpokládám, že jsou financovány jedněmi a týmiž klany, které sledovaly shodné cíle. Po zničení památek kultury lidstvo upadá do amnézie, — odpověděl Holmes.
— Nejspíš to tak je, — souhlasil Salem a poté rozložil před Holmesem jemu už známé „pikniky“.
— Jak pane Holmesi vidíte, zdroje ruského a následně i globálního „rébusu“ leží v staroegyptské civilizaci. Ne náhodou autoři na první obrázek „Historického pikniku“ umístili 22 hierofantů, a televizní vysílání srpnového puče nazvali jménem 18. dynastie. Pravda, žádná konfrontace mezi Echnatonem a Tutanchamonem nebyla, protože Tutanchaton (jak se nazýval zpočátku své vlády) se stal faraonem tři roky po smrti Echnatona a ještě nějakou dobu se pokoušel pokračovat v strategii svého tchána.
Ale potom ho žreci Amona-Ra přinutili opustit nové hlavní město Achetaton a změnit si jméno na Tutanchamon. Ale to vše je jen na povrchu, protože ve starém Egyptě se reálná moc, pod kterou se především chápalo dědictví majetku, předávala po ženské linii a proto se mnozí manželé dcer faraona automaticky stávali faraony. Ale byla ještě i vláda idejí, kterou bylo ne vždy možné předat potomkům. Proto v globálním historickém procesu je dobře viditelná moc idejí, a naopak moc vlastnictví, za kterou se na první pohled vedou všechny války, lze sledovat krajně složitě. Zde jak vidíte je řeč o čtyřtisícileté válce dvou stranických relígií Atona a Amona. Ideje zjevně stály za to, pokud nachází 40 století své stoupence, a Rusové mají svým způsobem pravdu, když spojují události, k nimž dochází v jejich zemi, se světonázorovým rozkolem ve společnosti starého Egypta. Díval jsem se a přesvědčil se, že téměř všechny obrázky prvního „pikniku“ jsou vzaty z monografií Maspero, Mathieua a Breasteda, ale Rusové ty symboly naší staré kultury vykládali po svém. Navíc, procesu interpretace symbolů přikládají velký význam, nazývajíce to nějakým podivným termínem, nepřeložitelným do jiných jazyků.
Salem vzal ze stolu list papíru a ukázal dvě slova, napsaná anglicky — „tichaja sapa” (česky přibližně „tichá voda“, pozn. překl.), načež pokračoval ve svém vyprávění.
— Když jsem je poprosil o vysvětlení významu toho termínu, zpočátku říkali, že ta slova pocházejí ze sapérské činnosti: tak v minulosti nazývali nepozorované podkopání nepřítele a uložení výbušniny, která v neočekávaný okamžik vybuchla. Ale když viděli na mém obličej nepochopení, začali objasňovat, jak pracují metody matričního řízení, kterými podle jejich názorů kdysi vládli hierofanti lépe než všichni ostatní. Tehdy jsem z jejich objasnění téměř nic nepochopil, protože používali nějakou novou terminologii. Ale po filmu „Matrix“ mi něco začalo být jasnější. Mluvili o vesmíru jako o procesu trojjedinosti informace, míry a matérie. Tak nazývali prvotní filosofické kategorie, o které se ve svém vnímání světa, podle jejich mínění, opírali hierofanté. Už jsem vám říkal, Holmesi, že jsem se zabýval současnou filosofií na Cambridge, ale to, co jsem uslyšel od nich, bylo mimo rámec toho, co jsem pod vedením vašich profesorů studoval. Nebyl jsem se schopen opřít ani o vědění, získané v procesu samostatných výzkumů.
Přitom mi Rusové poměrně přesvědčivě, na příkladech vzatých ze života, ukázali, že evropská veřejná filosofie každého, kdo se s ní poprvé setká, staví před volbu: buď materialismus nebo idealismus – třetího není dáno. Ale ukazuje se, že je: a to třetí je určeno objektivně mírou bytí. Dále ukázali, že ze symbiózy ruské tradice a koránického vědění je možné dostat se na objektivitu kategorií informace a míry. „Není věci bez obrazu“ — hlásí ruské rčení. „Alláh vytvořil každou věc a nadělil ji mírou“ — říká se v Koránu. Vy se mě nejspíše Holmesi zeptáte, k čemu to bylo třeba podpořit výkyv společenského vědomí od materialismu k idealismu? Tu otázku jsem s Rusy probíral, a odpověděli mi, že vždy existovaly dva systémy vědění o světě, a z toho vyplývaje – dva systémy vzdělávání. První systém vědění byl určen pro široké masy; druhý – pro úzký kruh, který si přisvojil misi řídit.
Historicky se to rozdělení dá vysledovat ve všech typech kultur, s jejichž systémem vzdělávání jsme obeznámeni. Už ve starém Egyptě se vzdělání pro úředníky a nižší žrečeské kasty zásadně odlišovalo od toho, do čeho zasvěcovali úzký kruh vyvolených, tvořících vrchol žrečeské kasty a okolí faraonů. V staré Mezopotámii vidíme podobné rozdělení. Ve staré Judei (Judsku) se vědění pro národ (Tóra, Talmud a letopisy) také silně odlišovalo od vědění dosaženého levity. Nakonec křesťanská církev během celého svého panování nad umy středověké Evropy také měla jednu pravdu pro lid a řadové kněze, a zcela jinou pro zasvěcené.
Ale pokud si položíme otázku, co že to znali a chápali levité, potomci vyššího „žrečestva“ starého Egypta, ve vědění a kultuře, a co nechápali ostatní, dokonce i když to možná znali? — odpověď je možné najít v okultní literatuře.
Salem vytáhl tlustý svazek, na jehož karmínových deskách bylo velkými písmeny napsáno „Svatá kniha Thovta. Velké arkány Tarotu“, otevřel ho na označeném místě a četl:
„Třiceti dvěma cestami – úžasnými, moudrými nastínil IA, IEBE, Saraof, Bůh Izraele, Bůh Živý a Král Věčný, El Shaddai, Milosrdný a Odpouštějící, Nejvyšší a Přebývající na věčnosti – vznešené a svaté je Jeho Jméno – stvořil svět třemi Seferim: sefar, sipur a sefer.
První z těchto třech termínů (Sefar) označuje čísla, která nám dávají možnost stanovit nevyhnutelná určení a vztahy každého (podle kontextu možná:člověka) a věci, za účelem pochopit cíl, pro který byla vytvořena – také MÍRA délky, i MÍRA objemu, i MÍRA hmotnosti, pohyb a harmonie – VŠECHNY TYTO VĚCI JSOU ŘIDITELNÉ (OVLADATELNÉ) ČÍSLY.
Druhý termín (Sipur) vyjadřuje slovo i hlas, protože je to Boží slovo i hlas, protože je to Boží Slovo, je to Hlas Boha Živého, který stvořil bytosti v jejich různých FORMÁCH, ať už jsou vnější nebo vnitřní: Jeho je třeba vnímat (chápat) v těchto slovech: “Bůh řekl: “Budiž Světlo a „bylo Světlo.“
Nakonec třetí termín (Sifer) znamená psaní. Písmo Boha je PLOD TVOŘENÍ. Slova Boha jsou Jeho Písmo, Myšlenka Boha je Slovo. Tak myšlenka, slovo a písmo v Bohu v podstatě jedno jsou, zatím co u člověka jsou v podstatě tři.“
„Suzary“, 4, § 25, citáce podle knihy V. Šmakova “Posvátná kniha Thotha”, str. 245 (zvýraznení některých fragmentů textu velkými písmeny – naše při citaci).
Jak vidíte, Holmesi, i já jsem četl ten text, ale bez odpovídajícího objasnění je mrtvý, v tom smyslu, že vylučuje jednoznačnost chápání u většiny hledačů pravdy, kteří hledají na vlastní pěst, mimo systém zasvěcení.
A to – nemožnost chápání v důsledku záměrné nejednoznačnosti vzájemně se vylučujících smyslů – definuje, podle mínění Rusů, hlavní zvláštnost vzdělání „pro úzký kruh, jehož posláním je řídit“, a přesněji: pro úzký kruh, jehož zájmem je vládnout absolutně a bez jakékoliv odpovědnosti.
Ale přece jen v „Písmu Boha“ (plodu Božího tvoření) je možné poznat matérii ve všech jejích formách, v Mysli Boží – objektivní informaci, smysl Života, a Slově Božím – míru. A vše to dohromady tvoří trojjedinost matérie-informace-míry v tvárném Vesmíru. To znamená, že se ukazuje, že filosofie na základě trojjedinosti matérie-informace-míry skutečně existovala po historicky dlouhou dobu, a opíraje se na ní, někdo mával společenským vědomím jako kyvadlem od „idealismu“ k „materialismu“ a zpět, nedávaje možnost zastavit se a zamyslet se nad otázkou „kde je pravda?“.
Rusové mají za to, že vše citované ze „Svaté knihy Thovta“ jsou jen druhotné odvozeniny, a ne prvotní osnova pravého vnímání světa na základě trojjedinosti matérie-informace-míry, které v Biblické civilizaci není určeno pro ohlášení ve veřejné filosofii. Co se týká Koránu, podle jejich názoru je právě v něm vyjádřeno vnímání světa, nejbližší k vnímání světa na základě trojjedinosti, které také položilo základ filosofie, uzurpované během „sinajského pikniku“ biblickými „ezoteristy“, patronujícími historicky reálného Mojžíše. Byl jsem nucen souhlasit s jejich závěry, protože v Koránu na to je přímý odkaz:
“Dali jsme Mojžíšovi Písmo a Rozlišení, nyní je možné jít přímou cestou!” (súra 2:50).
Z toho úryvku je možné pochopit, že Mojžíšovi bylo dáno nějaké vědění, informace, shromážděné v Písmu (skutečné Tóře, později zaměněné záměrně zdeformovanou verzí ze strany kurátorů biblického projektu), a také mu bylo dáno ještě něco navíc k Písmu a co je v súře nazváno Rozlišením.
To, co je v Koránu nazváno „Rozlišením“, bylo po odstranění Mojžíše prostě skryto a uzurpováno pro vnitřní potřebu vyššími hierarchy biblických „ezoteristů“. Nechtěl bych dnes podrobně rozebírat problém Rozlišení. To je téma na zvláštní a dlouhý rozhovor. Můžu jen odkázat na texty Koránu, kde téma Rozlišení vyvstává mnohokrát[31]. Při zaměření se na verše Koránu, kde se setkáte se slovem „Furkán“, překládané i jako „Rozlišení“, i jako „Spasení“, budete schopni identifikovat dvě smyslové roviny, na které to slovo v kontextu Koránu poukazuje.
Přitom na první smyslové rovině před námi vyvstává otázka o tom, co je konkrétně dáno v Koránu v Rozlišení v roli základních pojmových kategorií, ze kterých by měl člověk začínat (rozvíjet) proces osmyslení a přehodnocení Života. A na druhé smyslové rovině budete postaveni před otázku o vaší schopnosti k Rozlišení „toho“ od „ostatního“, „jednoho“ od „druhého“ v proudu plynutí událostí v Životě.
Spolu s Rusy jsme vnímavě studovali súry, ve kterých se mluví o Rozlišení, a tehdy jsem pochopil, že v Koránu je skutečně vyjádřeno učení o vnímání světa trojjedinosti matérie-informace-míry – mezních zevšeobecnění a prvotních rozdílů ve Vesmíru. To vnímání světa je určeno pro všechny a každého, a nejen pro „elitu“ „ezoteristů“. Kromě toho, jsa otevřené společnosti pro osmyslení během posledních třinácti století, je spolehlivým počátkem pro rozvíjení od něj filosofie, alternativní té, která podporuje kývání společenského vědomí od materializmu k idealizmu a zpět. Avšak veřejná filosofie i v naší době vyjadřuje škodlivé vnímání světa, více odpovídající době faraonů.
— Co myslíte, pane Saleme, proč je něco takového možné? — zeptal se Holmes.
— Také jsem si kladl podobné otázky. Místo odpovědi mi Rusové ukázali „Knihu pro úvodní čtení“ Vodovozova, vydanou v Petrohradu na konci 19. století a určenou pro sebevzdělávání poddaných Ruské říše. V ní je řeč o pohledech na objektivní realitu starých Egypťanů. Zde je výpis, který jsem si z té knihy udělal. Zdá se mi, že vám zpřístupní tajemství stability stereotypů biblického vnímání světa.
Holmes vzal list papíru a pohroužil se do čtení anglického textu.
Nejvyšší kasta, která řídila všechny (tj. nesoucí maximum vnitrospolečenské moci, včetně konceptuální moci v obou významech tohoto termínu - vysvětlivky autorů), byla kasta duchovenstva neboli žreců (v určité fázi své historické pouti přestali být žreci, i když si zachovali název "žreci", ale zůstali jen jako nositelé některých znalostí a návyků v následnosti generací, tj. v podstatě se stali znachary – vysvětlivky autorů).
Všem, tedy i panovníkovi (tj. faraonovi), určovali, jak mají žít a co mají dělat...
Vyšším božstvem egypťanů byl AMON (AMUN, AMEN). Do jeho obrazu sloučili 4 bohy:
• bohyni NET – látka (věc), z které je tvořeno vše na světě,
• bůh NEF – duch oživující látku nebo síla, která ji nutí slučovat se, měnit se...,
• bohyně PAŠT – nekonečný prostor, který vyplňuje látka (věc),
• bůh SEBEK- nekonečný čas,který plyne při neustálých změnách látky.
Všechno, co je ve vesmíru, podle učení egypťanů, pochází z látky (hmoty) skrze působení neviditelné síly, která zabírá prostor a mění se s časem. Všechno toto tajemství se spojuje ve čtyřjediné existenci boha AMUN.
Holmes zakončil čtení textu a nějakou dobu mlčky sledoval krajinu za oknem kabinetu. Začínalo se stmívat, což v těchto zeměpisných šířkách téměř okamžitě přecházelo do hluboké tmy. Salem navrhl jít na vzduch. Zavoněla svěžest blízké vody. Vyšli na boční terasu, topící se v zeleni a stupňovitě se spouštějící k Nilu. Na neznámém nebi problikávaly první hvězdy. V útulné besídce byl prostřen stůl s ovocem a východními sladkostmi; horká konvice byla cítit aromatem čerstvě uvařené kávy. Salem pozval Holmese do besídky a rozhovor pokračoval pod Káhirským nebem.
— Jak vidíte Holmesi, pokud si odmyslíme jména staroegyptských bohů, pak hmota bude odpovídat současné „hmotě“; duch – z větší části „silovým polím“; a „prostor“ a „čas“ tak i zůstávají už od těch dob ve vnímání světa nezměněnými kategoriemi. To, co připomenul Vodovozov o starém Egyptě ukazuje, že prvotními rozdíly a zobecňujícími kategoriemi, chápanými v roli prvotních kategorií Vesmíru, v současné civilizaci během tisíců let neměnně zůstávají: „matérie“, chápaná jako hmota; „duch“, chápaný jako „energie“, „síla“ a jako řídící počátek, tj. „informace“ i „míra“; a také „prostor“ a „čas“, někdy oddělené a někdy sjednocené v čtyř-ipostázním bohu-vesmíru Amunovi, někdy v „dvou-ipostázním“ bezejmenném a neperzonifikovaném „časoprostorovém kontinuu“ teorie relativity, které je nepoznatelnou nádobou pro „matérii“ ve všech jejích formách.
A ačkoliv slova, označující ty prvotní rozdíly, a výklady s nimi spojených pojmů při detailnějších popisu se nejednou během historie západní civilizace měnily, neměnným zůstávalo jedno: informace byla pojmově skryta a neoddělitená ve skupině prvotních rozdílů od „ducha“, „energie“ a „síly“, které se ve vnímání světa západní civilizace vždy ztotožňovaly.
„Matérie“ se obvykle ztotožňovala s “hmotou“ a při další detailizaci se vztahovala na čtyři živly nebo v moderním jazyce vědy – agregátní stavy hmoty (skupenství): „země“ — tuhé; „voda“ — kapalné; „vzduch“ – plynné; „oheň“ — plazma. A pro většinu lidí neviditelná obecná pole, nesoucí uspořádanou energii, se nerozdělitelně slila s informací v „nemateriálním“ „duchu“. Co se týká vákua, které podle nynějších představ vůbec není prázdnota, ale jedno ze skupenství hmoty, to se stalo „prostorem-nádobou“, a „čas“ se proměnil v určitý symbol pro označení neuchopitelné nepochopitelnosti. Jinými slovy, všichni vědí, co je to čas, ale nikdo není schopen říct nic určitého o jeho podstatě.
Jak ukazuje historická zkušenost, během historie post-egyptských regionálních civilizací zůstávalo vnímání světa čtyř-ipostázního Vesmíru stejné, měnily se jen formy, ve kterých bylo představeno společnosti. A to vnímání světa ušlo cestu od bohoslovské doktríny Egypťanů o nejvyšším čtyř-ipostázním bohu Amunovi, do časoprostorového kontinua materialistů 20. století. A regionální civilizace, ve které toto vnímání panovalo nad umy většiny obyvatel, dovedla planetu do globální biosférně-ekologické krize, ve které se projevila i krize vnitrospolečenská.
Přitom se vyjasňuje, že některé věci, očividné ve vnímání světa přes trojjedinost, se jednoduše ukazují nedostupnými vnímání, chápání a popsání v kategoriích čtyř-ipostáznosti Vesmíru prostřednictvím „jazyků“, rozvinutých ve společnosti.
Tak se mi po besedách s Rusy a čtení doprovodné literatury vyjasnilo, že kategogie prostoru a času jsou druhotné ve vztahu k míře a proto je čas všeho všudy jen míra (vztah) plných period cyklů všech vzájemně vložených procesů vesmíru. Možná, že se mi to vše vyjasnilo také proto, že obraz vzájemné (hierarchické) vloženosti dávno existuje v Rusku a Egyptě, opíraje se ojejich kulturní dědictví. Tak například celosvětově známá ruská hračka „matrioška“ a sarkofágy faraonů, které můžete vidět v Káhirském muzeu, jsou podstatou jedna a tatáž konstrukce, odlišující se jen měřítkem a určením. Pokud není míra, není možné odlišit objímající konstrukci od vložené. Proto reálně v historii všichni jen mluvili o prostoru, ale ve skutečnosti se zabývali jeho měřením s pomocí subjektivně vybraných etalonů.
Promiňte Holmesi, zdá se že jsem se nechal unést novými filosofickými kategoriemi a nejspíše vás nudím. Ale díky nim se mi podařilo proniknout do tajemství ruských „pikniků“ a pochopit, jak pracují metody matričního řízení. Bylo by pro mě nejjednoduší ze všeho jednoduše poukázat na informaci, kterou ty kresby nesou, zmínit se o té či oné lexice, představující kód – míru, a poukázat na konkrétní výsledek, který je zákonitým důsledkem objektivního procesu vesmíru – trojjedinosti matérie-informace-míry. Ale chápete, že bez toho rozvláčného filosofického úvodu by moje závěry zůstávaly pouze další hypotézou, jakých je po 11. září tisk plný. Možná, že můj výklad byl trochu kostrbatý, ale poprvé jsem se pokoušel převyprávět a spojitě vyložit to, o čem jsem přemýšlel, zůstávaje sám se svými myšlenkami.
— Ne, pane Saleme, omlouváte se zbytečně. Vyslechl jsem s velkou pozorností vaše povídání, nasycené novou terminologií, a ujišťuji vás, že pro mne bylo velmi užitečné. Jde o to, že úryvky, partiální teze, fragmenty nové filosofie, která se rodí v Rusku, jsem slyšel na různých místech a při různých příležitostech. Rusko jako civilizace má svou misi. A já jsem ji už dlouho chtěl pochopit. Zvykli jsme si mluvit o civilizacích v rámci terminologie Západ-Východ, nebo Sever-Jih. Když jsem teď slyšel vás, zkusil jsem odstoupit od stereotypů zformovaných v biblické kultuře, to znamená dostat se za rámec podvojného kódu: materialismus – idealismus, kapitalismus – socialismus, plán – trh, Východ – Západ a tak dále. Ve vnímání světa, alternativnímu podvojnému (já bych ho nazval takto), pro mne Rusko představuje civilizaci míry, a Západ, orientovaný na neohraničenou spotřebu materiálních blah – civilizací hmoty; Východ, orientovaný na duchovní praktiky, vytvořené „ezoteristy“ na podporu stability davo-“elitarismu“ – civilizací ducha nebo informace.
— Ale vždyť jsem mluvil o trojjedinostném vnímání světa jako alternativě vnímání světa čtyřipostázního staroegyptského Amona – pokoušel se namítnout Salem.
— To je pravda, ale jen zčásti. Vy sám jste mluvil o energii, jako o nějakém stabilním přechodném stavu hmoty z jednoho skupenství do druhého. Navíc ve vašich myšlenkách šla řeč o časoprostorovém kontinuu. Proto čtveřici hmota-energie-prostor-čas lze při přání svést ke dvěma kategoriím: hmota-energie – prostor-čas. Přechodem od ploské bezalternativní podvojnosti k jí objímajícímu vnímání světa trojjedinosti matérie-informace-míra se mi zdá krokem vpřed ještě i proto, že dosud žijeme v trojrozměrném prostoru. Nu a jako doplnění k řečenému, právě v Káhiře jsem uslyšel konzistentní a koherentní výklad vnímání světa, na jehož základě, jak se mi zdá, pracují metody matričního řízení. Speciálně se vyhýbám slovu „zbraň“, protože setkavše se s jejich projevy, mnozí se postarají k určení „matriční“ přidat z lexikonu biblické kultury termín „zbraň“ a vtáhnout ho do dvacátého prvního století.
Pokud se dívat na proces řízení z pohledu vzájemně vložených matric, pak lidstvo má šanci ukončit války obecně, pokud se tyto metody stanou vlastnictvím nejen „elity“, ale všech, kdo usilují zvýšit míru správnosti svého chápání obecného chodu věcí. Přitom, v případě zrání nějakého konfliktu, pro jeho uhašení, stačí aby se vůdce-manažer, ovládaljící matriční metody, dostal na vyšší úroveň chápání obecného chodu věcí a z pozic objemnější matrice vyřešil konfliktní situaci.
— A pokud se pro něj ukáže výhodnějším zhoršit dozrávající konflikt, to znamená srazit protivníky hlavami s cílem dosažení žádaného výsledku? — pokusil se namítnout Salem.
— To bude z jeho strany nepravé a přijde den, kdy toho bude litovat. Je nutné myslet na vzájemnou vloženost matric, limitně vzestupujících do matrice Božího předurčení. Podobné kroky nebo zlé úmysly se agresorovi vrátí , protože nemohou být nadiktovány vyšší mírou chápání obecného chodu věcí. Naopak, jeho agresivní záměry, nezávisle na tom, co si o nich bude myslet on sám, budou objektivně svědčit o tom, že se spustil do vložené matrice a nedostal se ve své míře chápání na úroveň objemnější (hierarchicky vyšší) matrice. A mně se zdá, že vše co se dnes děje se Spojenými státy, a přesněji s jejich vedením, demonstruje právě tento algoritmus matričního řízení. Jsem vám zavázán, Saleme, protože mi chybělo právě vaše vyprávění pro pochopení některých detailů, spojujících metody matričního řízení se dvěma typy vnímání světa. Vskutku, i když jsem nepochopil zdaleka vše. Něco se ztratilo ve výsledku mnohonásobných překladů z různých jazyků na jiné, ale mě se zdá, že jsem pochytil hlavní: kontrola té „zbraně“ je u Všedržitele v tom smyslu, že její využití v zájmech nějakého konkrétního klanu není pro daný klan bezpečné, protože disponuje faktorem, který se v terminologii západní civilizace označuje jako efekt „opičí pracky“. A ruské „pikniky“ jsa matricemi-scénáři možných variant rozvoje událostí v Rusku, ten efekt demonstrují.
Když jsem sem jel, pokoušel jsem se pochopit své místo v těch složitých procesech, které jsou dnes aktivní po celém světě. A když jsem se pustil do záhady ruských „rébusů“ a do pracovních záležitostí, na první pohled nijak nespojených s „pikniky“, získávám od mě zcela neznámých lidí z různých konců světa potřebné informace. To je možné, jak nyní chápu, jen za jedné podmínky: veškerá má činnost, namířená na odhalení tajemství „pikniků“ a jejich spojení s událostmi „černého úterý“ probíhá v řečišti matrice ty události objímající. A abych nenatropil hlouposti, bylo pro mě důležité pochopit, čím se ta dvě vnímání světa jedno od druhého odlišují. Ale po tom všem, co jsem dnes uslyšel, u mě vznikla jedna pochybnost, a chtěl bych se o ní s vámi podělit, pane Saleme.
— Prosím, Holmesi, jsem připraven vám pomoci, pokud je to v mých silách.
— Dobře, pokusím se vyložit podstatu mé otázky. Protože ta informace by měla být dostupná všem, zdá se mi, že mnoho složitých termínů by mohlo být vyjádřeno nějakými jednoduchými symboly, ze kterých by v nutném případě bylo možné lehce rozvinout a rekonstruovat všechny nutné atributy dvou typů vnímání světa ve vizuální paměti libovolného člověka.
— Naprosto správně. Takové prosté a dostupné symboly existují a mě o nich mnoho řekli Rusové: je to mozaika a kaleidoskop. Každý člověk, pokud si to přeje, může pochopit, čím se odlišuje „mozaika“ od „kaleidoskopu“. Všechna sklíčka v mozaice jsou vzájemně propojena: stačí posunout nebo pootočit jedno sklíčko a okamžitě se to projeví na stavu nejen sousedních sklíček, ale i těch nacházejících se daleko od sebe. A ačkoli jednotlivé fragmenty obrazu mohou utrpět určitou deformaci, celkově její obsah zůstane nezměněný, bez ohledu na to, jak se otočil obraz . Pokud si budete přát, lze mozaikový obraz vnímat do potřebné detailnosti; je možné vydělit, zapamatovat a obnovit ve vizuální paměti jak její jednotlivý fragment, tak i obraz vcelku.
Jiná věc je „kaleidoskop“ (krasohled): nejmenší pohyb či dokonce prosté zatřesení mění obsah obrazu, vznikající v kukátku té hračky; přičemž pokaždé bude obraz nový a krásně bizarní. Ale na rozdíl od mozaikového obrazu, další obraz „kaleidoskopu“ není možné ani předpovědět, ani si vzpomenout a vyvolat ve vizuální paměti. Proč? - proto, že všechny obrázky kaleidoskopu jsou obsahově prázdné, protože oku pozorovatele je představována stále tatáž kupka sklíček, odražená systémem zrcadel. Ten systém zrcadel zachycuje nejmenší změny rozložení v kupce sklíček, která je pozorována skrz kukátko krasohledu.
Protože jev, který získal název „vnímání světa“, patří k nevědomým úrovním psychiky, pak slova „mozaika“ a „kaleidoskop“ jsou jen symboly, ukazující na dva jeho druhy, které disponují všemi vyjmenovanými vlastnostmi „mozaiky“ a „kaleidoskopu“. Libovolné jiné druhy vnímání světa lze přiřadit k jednomu z těch dvou druhů. Chápání světa je pak zrozeno tím typem vnímání světa, které je vlastní lidské psychice, ale protože patří do roviny vědomí, je i vyjádřeno konkrétní slovní zásobou. To znamená, mozaikovému vnímání světa bude odpovídat mozaikové chápání světa, a kaleidoskopickému vnímání světa – kaleidoskopické chápání světa. Odsud je možné udělat závěr, že mozaikové vnímání světa je jediné a celostné, a vše je v něm podmíněno vztahy příčina-následek. V takovém vnímání světa je svět předvídatelný, to znamená je stabilní ve smyslu předvídatelnosti pod vlivem vnitřních a vnějších změn a řízení. Jinými slovy, libovolná nová fakta, události, jevy a procesy, které se stanou majetkem mozaikového vnímání světa, jen doplňují a detailizují obsah už existujícího celostního obrazu světa. Odtud se v mozaikovém chápání světa přirozeně vypracovávají představy o poznatelnosti objektivní reality.
Na rozdíl od mozaikového vnímání světa, kaleidoskopické vnímání světa je nábor ničím nespojených náhodných faktů, jevů a procesů. V takovém vnímání světa svět nedisponuje stabilitou předvídatelnosti, což znamená: různá nová fakta, události, jevy a procesy, které se staly majetkem kaleidoskopického vnímání světa, mění k nepoznání celý obraz světa, což se v kolektivním vědomí fixuje ve stereotypu o nepoznatelnosti světa.
Proto, když je řeč o vnímání světa, vědomí označuje slovy jen nějaké prvotní limitně zobecňující kategorie, o kterých už jsme mluvili a které je úslovně možné rozdělit na dvě skupiny:
• matérie, informace, míra;
• matérie, energie, prostor a čas.
Přitom druhá skupina obrazů je po své podstatě druhotná ve vztahu k první (něco jako zrcadlové odrazy nebo „echa“ první) a je v roli prvotních chybně vnímáno těmi, jejichž vnímání světa se více kloní ke kaleidoskopickému vidění světa.
Odtud ti, kdo operují na nevědomých úrovních psychiky první skupinou obrazů, vnímají nekonečný vesmír jako proces trojjedinosti matérie, informace a míry, a svět před nimi stojí ve formě celostního mozaikového obrazu, ve kterém je vše podmíněno příčinno-důsledkovými vztahy. Ti, kdo na nevědomých úrovních psychiky operují s druhou skupinou obrazů (hmota, energie, prostor, čas), vnímají okolní svět jako kaleidoskop ničím navzájem nespojených náhodných událostí.
Slova „matérie, informace, míra, energie, prostor, čas“ jsou jen „prsty“ ukazující na objektivní jevy, odrážející se na nevědomých úrovních psychiky ve formě obrazů, těžko rozlišitelných už proto, že jsou příjímany v roli předělných, prvotních a vše zobecňujících. A každý, komu ty obrazy vyplují na úroveň vědomí, je nazývá svými slovy, opíraje se o pojmový a terminologický aparát dostupný jeho profesionální úrovni. Vy, myslím víte, Holmesi, jak si v Rusku váží Puškina?
— Ano pane Saleme, v den mého odletu z Londýna jsme s mým druhem Watsonem mnoho hovořili o Puškinovi a došli jsme k závěru, že jeho tvorba je nějakým tajemným způsobem spojena s „pikniky“.
— Řeknu více, — uchopil nové téma Salem a otevřel svou složku s papíry, kterou přinesl z kabinetu. — Rusové tvrdí, že Puškin na genetické úrovni ovládal vědění úrovně staroegyptských hierofantů. Jeho děd z matčiny strany patřil k aristokratickému etiopskému rodu, mezi nímž byli i ti, kdo odvozovali původ od jedné z vládnoucích dynastií dávného Egypta. K tomu je možné dodat, že jedna z žen Mojžíše, o kterém dokonce Freud psal, že byl Egypťan ze žrečeské kasty, — byla Etiopanka. To znamená, že Puškin na úrovni informace, předávané po linii rodových egregorů, mohl odlišit historicky reálného Mojžíše od Mojžíše, popsaného v Bibli, a jedním z argumentů na podporu toho tvrzení slouží úryvek z jeho ranné poémy „Gavriliáda“.
S těmi slovy otevřel složku a vyndal z ní několik listů papíru s verši.
— Neručím za adekvátnost rytmiky, ale smyslová stránka veršů, podle hodnocení ruských specialistů dokonale ovládajících angličtinu, plně odpovídá.
Zarecitovav verše, Salem se zvrátil v křesle a vnímavě se podíval na Holmese, očekávaje od něj nějaké námity. Holmes se mlčky díval do hlubiny temného sadu.
— Nu, co můžete říct o těch verších, pane Holmesi?
— Jen jedno: velmi lituji, že neznám ruský jazyk a proto jsem celý v očekávání komentářů.
— Podle mého, v těch verších Puškin nemluví o tom, jaký byl reálný Mojžíš, ale pokouší se dát pochopit čtenáři, že obraz biblického Mojžíše mu nevyhovuje. Počátkem 19. století mnozí v Rusku považovali tuto poému za „chybu mládí“. Ale pro zasvěcené do umění řídit sociální procesy ty „chyby mládí“ byly nebezpečným signálem. Verše hovořily o tom, že v Rusku se objevil někdo, schopný za určitých okolnosti identifikovat Vnuknutí, dané Bohem skrz proroka, od vyprávění o vnuknutí těch, pro koho byla jejich spravedlivost nepřijatelná. Ten „někdo“ byl připraven odkrýt lidstvu skutečné cíle „držitelů písem“[32] a, jak ho ocenili jeho protivníci, mohl prodloužit dílo, započaté tři tisíce let nazpět Echnatonem.
Proto není překvapivé, že Puškin mohl disponovat schopností k rozlišení svou skupin obrazů, o kterých jsme právě hovořili, jako určité celistvosti. Rusové mi darovali „Domek v Kolomně“, jeho udivující pověst ve verších napsanou oktávami. Zabrali jsme se do jejího překladu do arabštiny a angličtiny, protože už v první oktávě předmluvy v ní básník velmi svérázně vyjádřil svůj vztah ke dvěma druhům vnímání světa, využívaje terminologii básnického cechu:
To je o „amunovské čtyřce“, obvykle vnímané i dnes v roli mezně zobecňujících kategorií vesmíru.[33], která slouží jako základ kaleidoskopického vnímání světa. Už tehdy Puškin předpokládal, že takové vnímání světa má většina (kdekdo jím píše), pro kterou je omamná změna vjemů – zábava[34]. V našem jazyce tomu ruskému slovu může odpovídat anglické slovo „picnic“, překládané do ruštiny jako příjemné trávení času. Odtud plyne, že slovem „piknik“, které do ruského jazyka přišlo z anglického slovníku, se na nevědomých úrovních psychiky kóduje vnímání světa kaleidoskopu, o čem i hovoří všechny obrázky ruského „rébusu“. A co mohl v té době Puškin postavit proti kaleidoskopickému vnímání světa, v jehož rámci je život nepoznatelný? — Postižení věčnosti.
Salem vyndal z kapsy svého bílého saka, zdálo by se, překrásný „Parker“ se zlatým perem a zanadával Američanům za to, že metalický závin hrotu se našroubovává na plastový závin korpusu, v důsledku čehož se závity rychle opotřebovávají a ruční pero získává schopnost se znenadání rozpadat v rukou na části v ten nejnevhodnější okamžik. Když si poradil se zlobivým „parkerem“, kterého si z nějakého důvodu vážil, Salem nakreslil na ubrousek symetrickou osmičku, pak ho otočil o 90 stupňů a pokračoval ve svém vyprávění.
— Vidíte, Holmesi, oktáva je osmička, ale pokud se podívat z jiného úhlu, je to i symbol nekonečnosti – jediného a celostného vesmíru, ve kterém je vše příčinno-důsledkově podmíněno. Ale tak je svět přijímán jen v mozaikovém vnímání světa, ve kterém je vesmír proces trojjedinosti matérie, informace a míry. Myslím, že Puškin ve svém vnímání světa nerozděloval obrazy těch třech projevů objektivní reality, ale přijímal je jako jediný trojný souzvuk, o čemž napsal v poetické formě:
A skutečně, trojjedinost je trojný souzvuk matérie, informace a míry. Jinými slovy, matérie sama o sobě nebývá: libovolná věc má materiální, informační a měrnou (přídavné jméno od „míra“, pozn. překl.) komponentu, a všechny jsou si rovny z hlediska jejich vnímání, — ani jedna není prvotní ve vztahu k druhé a ani jedna se nemůže v konkrétní věci obejít bez dvou ostatních. Navíc, v konkrétní věci ty tři komponenty jsou svázány tak, že ani jednu z nich nelze oddělit od dvou zbylých – vždy jsou pohromadě. Jen v procesu poznávání objektivní reality probíhá „rozdělení trojného souzvuku“ na kategorie matérie, informace a míry.
Přitom slovy „dvě přijdou samy, třetí přivedou“ Puškin podle mého se dotkl nějakých, zatím ještě biblické technokratické kultuře neznámých „technologií“, kterými zřejmě vládli určití jedinci dopotopní civilizace, které ostatní přijímali za bohy. Pokud je člověk schopen představit si ve své představivosti obraz věci (informaci), její míru (uspořádanost nejen na molekulární, atomové úrovni, ale dokonce i na úrovni vákua – éterické úrovni[35]), pak protože ve Vesmíru stvořeném Bohem všechno pochází z vákua a vše se do vákua vrací, se musí projevit i materiální stránka věci.
— Pane Saleme, vy tak přesvědčivě mluvíte o těch technologiích, že u mě nevědomky vzniká otázka: snad těmi technologiemi nedisponujete sám? — zeptal se Holmes.
— Bohužel, — usmál se Salem, — ty technologie mi nejsou dostupné. Ale má žena tvrdí, že osoba známá v současné Indii pod jménem Saí Baba, je vnímána mnohými jako inkarnace boha mezi lidmi a vládne podobnými technologiemi, které jsou zevně neodlišitelné od iluzionistických triků. Sám Saí Baba se za boha nepovažuje, ale přesto předpokládá, že libovolný člověk může tvořit věci „z ničeho“, to znamená z vákua, silou svých myšlenek.
— Udivující... právě před odchodem sem k vám jsem dostal nabídku odletět z Káhiry do Bombaje ohledně záležitostí firmy, kterou jsem představoval na zdejší konferenci.
— Pokud jste Holmesi nikdy nebyl v Indii, skutečně vám doporučuji využít příležitosti a zároveň navštívit rezidenci Saí Baby.
— A jak daleko se nachází místo pobytu Saí Baby od Bombaje?
— Nevelké městečko Puttaparti se rozkládá jižně od Bombaje. Ale mají tam své letiště, kam z Bombaje dvakrát týdně létají hodinové lety, dopravující poutníky. Pokud se skutečně rozhodnete jet do Indie, má žena vám může dát ohledně cesty všechny nutné informace.
— Děkuji, pane Saleme, pokud se odeberu do Bombaje, určitě to s vaší ženou prokonzultuji. A nyní, bych vám ještě chtěl položit řadu otázek, které, jak se mi zdá, jsou spojeny s ruskými rébusy.
— Prosím, Holmesi, jsem vám k službám.
— Co myslíte, Saleme, co může znamenat tato fráze?
Holmes k sobě přisunul ubrousek se znakem nekonečna a velkými písmeny napsal: „Sunlight everywhere“.
— Sluneční světlo všude? Odkud je ta fráze, pane Holmesi?
— Ze závěti Trockého. Rusové ho ve svých besedách nevzpomínali?
— Ano, a nejednou. Ale oni více hovořili o trockismu jako o určitém typu stroje psychiky, při kterém se hovoří jedno, a dělá druhé. V islámu mu odpovídá pojem posedlost a Trocký byl podle jejich mínění v plné míře vtělením tohoto typu stroje psychiky. Co se týká vámi napsané fráze, dávní egyptští žreci jí obvykle zakončovali libovolný rituální obřad v přítomnosti davu. Oni chápali nějakým svým způsobem smysl jedinoboží(monoteismu), podporovali stádo-“elitarismus“ a viděli svůj úkol v tom, přesvědčit dav, že Slunce je bůh.
— Chcete říct, že tato fráze tehdy znamenala přibližně to, co v současném křesťanském obřadu znamená „Amen“.
— Naprosto správně. „Amen“ je vlastní jméno pána, kterému se ve skutečnosti klaní církev jména Krista, ale není to jméno Krista – Ježíše, – kterého církev hlasitě označuje svým Pánem. V tom, že Amun je skutečně pán těch, kdo dal křesťanům symbol víry, se každý může přesvědčit, když se podívá do Zjevení Janova: „A Andělu Laodikejské církve napiš: tak hovoří Amen, svědek věrný a skutečný, počátek božího vědomí.“[36]
Amin, Amen (latinsky), Amun, Amon jsou variace jednoho a téhož jména boha Slunce – Amona-Ra, kterému se klaněli dávní Egypťané. Dokonce pokud je pravdivé to, že je „svědek věrný a skutečný, počátek božího vědomí“, pak stále není Bohem všedržitelem, ani Ježíš Kristus, který přišel pod svým jménem a ne pod pseudonymem.
— A poslední, na co bych se vás chtěl zeptat, pane Saleme. Znáte knihu Alberta Révilla „Ježíš Nazaretský“?
— Ano, pane Holmesi, mám ji v bibliotéce, kterou začal shromažďovat ještě můj děd, žijící nějakou dobu ve Francii. A co vás na knize Révilla zaujalo?
— Jde o to, že Albert Réville ve své knize[37] z nějakého důvodu obrátil pozornost na to, že v čele Velké Synagogy dřevní Judey přibližně po roce 230 před naším letopočtem stáli vždy dva rabíni. Nicméně nevysvětlil ten fakt, jen se nad tím podivil. Možná, pane Saleme, mi to budete schopen objasnit.
— Zvláštní, ale téma Velké Synagogy bylo předmětem i našich rozhovorů s Rusy. A snad se vám to nebude zdát divné, ale důvodem našich posouzení byla ta samá fráze Révilla, které jste si všiml vy. Jak mi tenkrát vysvětlili, řeč tam je o tandemovém principu činnosti, na který se ve své činnosti úspěšně opírali ve svém řízení staroegyptští hierofanté. Potom mi přátelé z Ruska poslali podrobný materiál na toto téma, a pokud si budete přát, udělám vám kopii.
— Ano, pane Saleme, chtěl bych se v té metodě zorientovat. Nakolik chápu, můj děd jí využíval v praktické činnosti a já vám budu velmi zavázán, pokud mi věnujete její detailní popis.
Na Káhiru se snesla jižní noc. V sadě na břehu Nilu zasvítily světlušky. Salem se zvedl, aby vyprovodil hosta a slíbil mu, že zítra pošle po Mahmúdovi slíbenou práci, a také překlad „Gavriliády“ a „Domku v Kolomně“ s komentáři.
Asi hodinu seděl Holmes nad notebookem, zapsal si nutné poznámky o setkání se Salemem, a teprve poté vytočil londýnské číslo.
— Dobrý večer, Harvey. Volám, jak jsme se domluvili.
— Jak vám uběhl večer, Holmesi? Doufám že vám „břišní tanec“ zlepšil náladu? Jak jste se rozhodl s Bombají?
— Souhlasím, Harveyi, — ignoroval Holmes poznámku o břišním tanci, který skutečně viděl během své první návštěvy Káhiry, — ale s jednou podmínkou. Musím se dostat do Puttaparti.
— To nebude problém, Holmesi. A kde to je? Nikdy jsem o takovém městě neslyšel.
— Je to trochu na jih od Bombaje, přibližně hodina letu. Leží tam rezidence Sai Baby. Potřeboval bych pomoc z tamního vedení firmy. Ale potom, Harvey, už žádná Kolumbie nebo Singapur.
— Slibuji, Holmesi, zpětnou letenku Bombaj – Londýn máte garantovanou. Pokud to není tajemství, ten Sai Baba, není to konkurenční firma?
— Můžete být klidný. V Indii je to bůh a já chci vidět na vlastní oči, jak probíhá stvoření světa.
— Vždy jsem si cenil vašeho humoru, Holmesi. V Bombaji vás bude čekat představitel firmy Prakaš Kumar. Všechny nutné dokumenty o indické pobočce dostanete v naší egyptské kanceláři. Řekněte mu číslo letu a den vašeho odletu z Egypta. Pokud bude třeba, Kumar vás bude doprovázet i do Puta...
— Puttaparti, Harveyi.
— Třeba Puttaparti, pozdravujte Sai Babu. Na shledanou v Londýně a dobrou noc.
8 – 12. října. Indie. Bombaj – Puttaparti
V neděli Holmes našel všechny nutné dokumenty o ašrámu Sai Baby (tak se nazývala rezidence indického boha) a objednal letenky z Káhiry do Bombaje a Puttaparti. Ráno v pondělí ho Mahmúd odvezl na letiště a za čtyři hodiny už byl v Bombaji. Uvítal ho vychrtlý mladý Ind, evropsky oblečený, a hned ho odvezl do hotelu Sheraton. Homes byl v té zemi poprvé a Prakaš mu ukázal památky mořské brány do Indie.
— Ašrám Sai Baby je i v Bombaji, pane Holmesi, — přívětivě řekl, usmívaje se.
— A Sai Baba tam bývá?
— Ne, on téměř neopouští Puttaparti. Sjíždí se tam poutníci z celého světa a všichni chtějí vidět Sai Babu, všichni chtějí, aby je přijal a pohovořil s nimi.
— A vy jste ho, Prakaši, viděl?
— Ne, Holmesi, já jsem dokonce v Puttaparti nikdy nebyl.
— Ve středu poletíme spolu a možná nás přijme.
— To je velmi složité, pane Holmesi. Lidé tam čekají dlouhou dobu, ale daleko ne všem se podaří setkat se se Sai Babou a pohovořit s ním. O tom, s kým bude mluvit, rozhoduje on sám.
Bombaj to není Káhira. Holmes to pocítil už na mezinárodním letišti. Něco bylo jinak (špatně). To „něco“ nešlo postihnout, ale vnímal to nějakým zvláštním, možná šestým smyslem. Možná vůně Indie? Nebo zvláštní vedro v říjnu? Ano, jistě, byl to jiný druh vedra, dusivé, vyvolávající na celém těle lepkavý pot, kdy dokonce pětiminutové přebývání na slunci tak rozpaluje mozek, že se člověk chce ihned vrátit do chladu klimatizace auta. I slunce zde bylo úplně jiné: ne jasné a pronikacé, jako v Egyptě nebo Káhiře, ale dívající se zvrchu rozplizlým bílým diskem. Ó, jak ty figurky, běhající po smaragdové zeleni stadionu, jak si zvykly na ten žár? Ne, není to o slunci nebo žáru, ale o něčem jiném. Možná v těch lidech, dřepících kolem příkopů okolo podivných „staveb“ z vlnitého plechu, kartonu a hadrů?
— Kolik jich je celkem? — Holmes si nevšiml, že položil otázku nahlas.
— Malých lidí? — pokusil se upřesnit otázku Prakaš.
— Tak je zde nazývají.
— V Bombaji? — zeptal se Holmes.
— Ne, v Indii.
— A proč je tak nazývají?
— Proto, že neexistují: to znamená oni jakoby jsou, ale z hlediska vyšších kast nejsou. Tak to bylo vždy. Nemají příbytky, práci, jakékoliv osobní dokumenty. Počítá se jen jejich souhrnná masa ve statistice porodnosti a úmrtí.
— A kolik jich tedy dohromady je?
— Přibližně okolo třiceti procent. Pokud vezmeme v úvahu, že obyvatelstvo Indie překročilo miliardu, je jich více než tři sta milionů.
— To je skoro celá Evropa! A nikdo nebojuje za jejich práva? Ani oni sami ne?
— Oni neznají a nepředstavují si pro sebe jiný život. Oni se zde rodí, prožívají svůj čas, zanechávají potomky a odcházejí do onoho světa. Někdy, když vznikne potřeba něco na místech jimi obývaných postavit, přijede kolona náklaďáků, posadí je se vším majetkem na korby a odvezou na jiné místo.
— A oni neprotestují, nepokoušejí se něco na své situaci změnit?
— ??? — Prakaš se podíval na Holmese tak, jak se dívají na děti, když dávají nesmyslné otázky, na které není odpověď.
— Prosím, Holmesi, nepokoušejte se si u nich nic koupit. Stejně nic nezměníte a sám můžete mít problémy.
— Pochopil jsem vás, Prakaši. O tom mě včas varovali už v Káhiře.
Ne, — přemýšlel Holmes, — to nebyla chudoba, se kterou se setkával ve všech zemích světa. To bylo něco jiného, pro co zatím nemohl najít jméno. A to „něco“ vyžadovalo své určení. Holmes, zvyklý na analýzu všeho, co upoutávalo jeho pozornost, se poprvé setkal s nějakým novým jevem, a následuje algoritmus rozlišení na úrovni „to“ a „ne to“, metodicky probíral možné analogie, na základě kterých bylo možné klasifikovat to nové, čeho se stal nedobrovolným svědkem. Vzpomněl si na úvahy Verova ve Španělsku o tom, že pojem je obraz plus slovo. Slovo se mohlo objevit jako důsledek už známého obrazu. Ale adekvátní obraz nevznikal a slova, přicházející mu na mysl ohledně viděného a slyšeného, se zdála být prázdná a mrtvá.
— Jsme na místě, pane Holmesi, — přerušil Prakaš jeho přemýšlení ohledně „malých lidí“. — Zabydlete se a za hodinu až dvě jsem připraven odvézt vás na místní oddělení firmy Ernst & Young.
Hotel Sheraton v Bombaji se jen málo odlišoval od hotelů stejné firmy kdekoliv jinde po celém světě. Byly svého druhu symbolem stability a prosperity Západu. Množina služeb, nabízená v jednotlivých hotelech, byla také standardní, ale v Bombaji, konkrétně v Indii obecně, byl problém s vodou: Evropané v žádném případě neměli používat vodu z kohoutku; jedině balenou – dokonce i pro čištění zubů. Holmes o tom věděl, a z nějakého důvodu si vzpomněl na představitele anglické koloniální administrativy, kteří zde žili před dvěma sty lety. Jak ty problémy řešili oni? Tehdy nebyly ani klimatizace, ani speciální čističky vod.
Záležitost, kvůli které přiletěl Holmes do Bombaje, se ukázala složitější. Právní normy indického zákonodárství, vnějškově odpovídající britským, dovolovaly natolik mnohoznačný výklad jednotlivých bodů ohledně bankrotu firem, že proměňovaly svobodný pohyb kapitálu ve světě v jednosměrný pohyb. Ve své podstatě existoval v indickém právu hluboce skrytý vnitřní algoritmus, spolehlivě ochraňující kreditně-finanční systém země před zahraniční intervencí. Druhý den svého pobytu v bombaji Holmes pochopil, že je schopen vyřešit jen parciální konflikt, který vznikl mezi vedením firmy, kterou reprezentuje, a indickou administrativou. Po jeho odjezdu zůstane obecná strategie indického vedení neměnná a časem se zde činnost Ernst & Young stane stejně problematickou.
Byl Holmes patriotem firmy, kterou představoval v různých zemích? — Na tu otázku by jen těžko on sám odpověděl kladně. Spíše pro něj bylo zajímavé sledovat sám proces konfrontace národního kapitálu té či oné země s mezinárodním, a, jak se mnohokrát přistihl, zdaleka ne vždy byl na straně posledního. Z druhé strany, dobře si představoval, že proces koncentrace produktivních sil společnosti, který získal pojmenování-klišé „globalizace“, je proces objektivní v tom smyslu, že běží mimo přání konkrétních, dokonce těch nejmocnějších, státních činitelů. Ani Echnaton, ani Ramzes, ani Július Caesar ani Napoleon nemohli ten proces zastavit. Všichni ho mohli jen zpomalit nebo zrychlit. Ale přitom byla i nějaká koncepce řízení tím procesem globalizace, která je samozřejmě subjektivní, protože se v ní vždy projevují cíle a zájmy určitých osob.
Ale „malí lidé“ — „little people“, jak je nazval Prakaš Kumar, neměli možnost nejen vyjádřit své zájmy v podobné koncepci koncentrace produktivních sil, ale neměli ani možnost byť uvědomit si svou potenciální lidskou důstojnost. Jaká pak byla jejich role v tom procesu?
A znovu Holmes hledal nutný obraz pro klasifikaci nového jevu, dokud z hlubin paměti nevypluly známé scény z filmu „Matrix“.
Nu, jistě, v tom bylo celé lidstvo ve vztahu ke strojové „matrici“ představeno v roli zdroje nějakého specifického druhu energie – něco jako baterky pro její provoz. Pokud popřemýšlet, pak skutečně ve vztahu k egregorům je situace většiny analogická – podporovat je svou energií, nutnou pro realizaci cílů majitelů a manažerů egregorů. Skrz zvláštní systém „přípojek“ dává každý člověk egregorům evou energii, a skrz ty samé „přípojky“ egregor a jeho manažeři realizují vliv na všechny „připojené“, v důsledku čehož oni všichni ve větší nebo menší míře nejsou svými pány. „Přípojkami“ se pro různé lidi mohou stát různé zájmy: od všemožných narkotik, počínaje od téměř celospolečensky používaného tabáku a alkoholu, čímž Holmes hřešil i sám, po pop-music. A z toho vyplývaje, v současných masových sdělovacích prostředcích (televize, rádio, noviny, časopisy) je vše potřebné (především reklama) pro vliv na „připojené“.
To jest, veškerá posloupnost scén jako z nočních můr ve filmu není vůbec fantazie a výplod schizofrenika, ale vizualizace na plátně kina naprosto reálného egregoru, který nyní řídí západní regionální civilizaci. A zde v Indii se Holmes setkal s nějakým velmi starým egregorem, jehož „baterkami“ slouží ty stovky milionů „malých lidí“. A v tom je jejich mise? Pravděpodobné je, že jinou misi pro ně organizátoři kastového systému neplánovali...
Cestou na letiště místních aerolinií Bombaje si Holmes pro sebe poznamenal, že nikdo v Indii mu „pikniky“ neukazoval a otázky podobné těm, se kterými se setkal ve Španělsku a Švýcarsku nikdo nevyřkl. Proč letí do Puttaparti? Proč potřebuje nutně hovořit se Sai Babou? Na žádnou z těchto otázek neměl přímou odpověď, možná kromě té, kterou on jako vtip (a byl to skutečně vtip?) dal Harveyovi.
Letadlo už se vzneslo, když si Holmes všiml, že obě kabiny jsou zaplněny jen z jedné třetiny. Prakaš Kumar mu vysvětlil, že letadlem létají do ašrámu jen bohatí cizinci, zatím co většina poutníků se tam dostává po zemi. Přesto je v Puttaparti letiště Sai Baby s jednou dráhou a staví se druhá. Počasí bylo jasné, na nebi ani obláčku a skrz okénko se otevíral překrásný pohled nejprve na Indický oceán a poté na rovinatou část země. Malé upravené letiště leželo mezi kopci, pokrytými svěží zelení. Na jednom z nich byl uvítací dav: auta, skůtry – veškerý výběr dopravních služeb libovolného velkého indického města. Prakaš zkušeným pohledem vybral z davu potřebného průvodce, načež vybraný automobil pustili za ohradu letiště, aby mohli cestující naložit zavazadla a nastoupit.
— To je téměř jediný zdroj příjmu místních taxikářů. Dvakrát za týden přilétají poutníci a dvěstě-třista rupií (čtyři-pět dolarů) je dobrý příjem pro kohokoliv při téměř naprosté nezaměstnanosti 50-ti tisícového městečka. — komentoval Prakaš.
Patnáct minut jeli po moderní cestě kolem chrámů, univerzity Sai Baby a dalších kultovních budov, načež se ocitli u brány ašrámu. Dále bylo třeba jít pěšky. Ašrám, doslova velká oáza, se rozprostírala uvnitř lidnatého města s velkým množstvím krámků, špinavých uliček, kanalizačních stok a levných hostinců. Ohrazený kamennou stěnou představoval výrazný kontrast k hlučnému a zaprášenému městu s kypícím mnohohlasým a různobarevným davem. Holmese s Prakašem ubytovali v jednom z bloků ubytovny, umístěné na perimetru ašrámu v západním sektoru. Bylo třeba se převléct do bílých šatů a kalhot, koupených v místním obchodě, načež se Holmes se svým doprovodem stali neodlišitelnými od ostatním poutníků, kterých bylo v ašrámu více než deset tisíc. Dá se říct, že na nevelkém území ašrámu byl v miniatuře představen celý svět. Delegace z různých zemí obnášely od dvou-třech do desítky i více lidí a navíc jejich představitelé nosili na šíji poznávací symboly ve formě „kravaty“ se symbolikou národních vlajek. Holmes obrátil pozornost na to, že ceny bydlení, jídla i oděvů byly čistě symbolické, což ho přivádělo na myšlenku o zjevné ztrátovosti celého projektu. Ano, bezpochyby, zde se něco „vařilo“ ne bez účasti velmi bohatých sponzorů.
Prakaš vyjasnil u administrace ašrámu vše, co se týkalo rituálu setkání se Sai Babou a navrhl jít po večeři dřív spát, když někdo ostražitě zaklepal na dveře pokoje. Holmes se tázavě podíval na svého souseda, ale ten překvapeně pokrčil rameny a vším vzezřením dával najevo, že nikoho nezval.
— Vejděte, — ozval se Holmes.
Dveře se otevřely a do pokoje vešel mladý člověk v bílém oblečení poutníka a se složkou nějakých papírů. Na pohled mu bylo kolem třiceti let. Měl tmavou tvář s trochu šikmými tmavýma očima a odzbrojujícím přívětivým úsměvem. Holmes se rozhodl, že pokud to není místní člověk, pak nejspíše patří k obsluze ašrámu. Ale co ho sem přivedlo?
— Pane Holmesi, prosím o prominutí, že jsem přišel bez pozvání. O vašem příjezdu jsem se dozvěděl od známého z administrativy. Říkají mi Griša, jsem z Ruska a zde jsem už téměř tři roky. Doprovázím ruské delegace jako tlumočník, když je Sai Baba pozve. Před rokem přijeli z Petrohradu tři Rusové a Sai Baba je pozval hned první den, což se stává velmi zřídka. Měl s nimi hodinovou besedu a navrhl v ní pokračovatnásledující den, což se zde minimálně po tu dobu co jsem zde já, nestalo ani jednou. Na první setkání jsem se nedostal, protože tři hosty z Petrohradu doprovázel jeden Rus, který je zde netrpělivě čekal téměř tři měsíce. Na prvním setkáním mu Sai Baba vyjádřil svou nespokojenost, což všechny překvapilo, protože Sai Baba je vždy a ke všem velmi zdvořilý, proto na druhé setkání Rusové pozvali mě, a tak jsem byl svědkem jejich besedy se Sai Babou. Tam proběhlo z mého pohledu mnoho neobyčejného a zajímavého, ačkoliv jsem to nepochopil hned, ale teprve poté, co moji krajané odletěli do Bombaje.
V Puttaparti se objevili asi měsíc po zániku atomové ponorky Kursk. Na příčinu té katastrofy a její následky měli svůj názor, a zjevně si ho chtěli prověřit u Sai Baby. Jako ilustraci možných variant vývoje událostí v Rusku a ve světě mi ukázali „pikniky“ z petrohradského časopisu „Doba zvratů“ a řekli, že ty rébusy máte a že se jimi zabýváte, minimálně od roku 1994. Pobyl jsem s nimi dva dny a dozvěděl se tak mnoho nového, že se doteď nacházím pod dojmy z toho, co jsem slyšel. Oni neříkali, že se tady objevíte, ale mě se zdálo, že se tady objevit musíte. A poté, co letadla-kamikadze zničila Světové obchodní centrum v New Yorku, jsem, přiznávám se, váš příjezd očekával. A když jsem v aktuálním seznamu cestujících uviděl vaše jméno, pane Holmesi, jednoduše jsem neodolal a musel jsem k vám zajít. A tak jsem zde.
Ze začátku bylo zjevné, že host byl nervózní, ale brzy začal mluvit uvolněněji a jeho řeč svědčila o dobré škole anglického jazyka a časté praxi.
— Vše co jste řekl, Gríšo, — říkám vaše jméno správně? — začal Holmes.
Host kývnul na znamení souhlasu a Holmes pokračoval.
— je velmi zajímavé. Skutečně znám ruské „pikniky“ a už jsem si myslel, že v Indii na ně řeč nedojde. Ale vy jste odstranil mé pochybnosti. Ale přece, proč jste se rozhodl, že já musím nutně přijet k Sai Babovi?
— Po pravdě vám nemůžu příliš objasnit, pane Holmesi, konkrétně, na čem se zakládaly mé domněnky, ale nějaké své myšlenky na to téma vám říct můžu. Nicméně už je pozdě a vy si potřebujete odpočinout. Předpokládám, že se zítra chystáte projít celý rituál návštěvy chrámu Sai Baby, a pravděpodobně, jako i většina zde přítomných, byste chtěl osobní setkání se Sai Babou?
— Jistě, ale Prakaš říká, že je to málo pravděpodobné, protože Sai Baba si sám vybírá, koho pozve na besedu. Za prvé, zajímá mě, proč se s ním všichni tak snaží soukromě hovořit. A za druhé, chtěl bych se dozvědět, co to bylo za záležitost s Rusy, které pozval hned dvakrát po sobě.
— Pokud mohu soudit podle své zkušenosti, většina lidí sem přijíždí, aby řešila nějaké své osobní problémy: zbavit se nemocí, těžkých neduhů nebo celkově změnit svůj život, který mnohé podle mého jednoduše unavil. Nemůžu mluvit za jiné, ale co se týká mně, já jsem skutečně po setkání se Sai Babou změnil svůj život. Měl jsem mnoho problémů, ale už třetí rok žiju tady v souhlasu sám se sebou, a to není tak málo pro nynější složitou dobu. Co se týká vzájemných vztahů těch třech Rusů a Sai Baby, chtěl bych o tom mluvit zvlášt, lépe zítra, po vašem setkání se Svámím.
— Kdo je to ten Svámí, Gríšo?
— To jméno znamená „učitel“. Tak nazývám Sai Babu, když mám možnost s ním hovořit.
— A vy si myslíte, že nás pozve na besedu?
— To bude záviset na vás, pane Holmesi. Když jsem se zeptal jednoho z Rusů, proč nepochyboval, že setkání se Sai Babou se uskuteční, uslyšel jsem přibližně následující: „Je třeba chápat, jak těžké je být bohem, a umět soucítit se starým člověkem v plnění jeho těžké mise.“ Jinými slovy, pokud skutečně chcete, aby Sai Baba měl přání s vámi pohovořit, nesmíte se poddat všeobecnému šílenství uctívání, které pohlcuje všechny přítomné v chrámu. Musíte se mu dívat do očí jako člověk člověku, a on vás zákonitě uslyší a může dokonce pozvat na besedu. Nu, popřemýšlejte sám, jaký má zájem mluvit s exaltovaným publikem, jehož všechny myšlenky zná dopředu. Jen si nemyslete, že je lehké odolat davovému chrámovému šílenství. Byl jsem přítomen na ceremonii setkání se Sai Babou více než stokrát, ale překonat ten stav, který pohlcuje všechny přítomné při objevení se Sai Baby, je pro mě těžké i nyní. To je třeba jednou uvidět a pak bude mnohé jasné. Budete vystupovat jako samostatná osoba, nebo už jste vstoupil do nějaké skupiny Angličanů?
— My budeme samostatně, Gríšo, a proto žádné visačky mít nebudeme.
— A přesto, pokud se chcete dostat na setkání ve dvou, lépe uděláte když v místním obchodě koupíte dvě stejné, jinak na setkání půjde jen jeden z vás: savadalové – zvláštní služba chrámu – velmi dbá na dodržení rituálů. Mimochodem, všechny obchody ráno fungují jen pro ženy, a večer – pro muže. Jak už jste se přesvědčili, jídelna je také oddělená pro muže a ženy. Odpočiňte si, Holmesi, zítra budete muset brzy vstávat, dlouho před východem slunce, abyste měl šanci zachytit pohled Svámího.
Chvíli stál a rozmýšlel, zda ještě něco říct nebo ne, a nakonec se rozhodl a zasmušile pronesl:
— Nechápejte mě špatně, pane Holmesi, ale pokud byste si přál, abych byl přítomen při vašem setkání se Sai Babou, kývněte na mě, když vás vybere. Já budu poblíž.
— Děkuji, Gríšo, určitě vaše rady využiji a pokud se vaše plány nezmění, zítra se určitě potkáme.
Prakaš vyprovodil ruského tlumočníka a navrhl před spaním procházku po území ašrámu. Bylo okolo osmi večer, a na nebi opět nezvykle jasně svítily hvězdy. Všude bylo plno poutníků: muži, ženy a dokonce i děti. Holmes s Prakašem došli k chrámu a cestou mu jeho průvodce pověděl o zvláštním pořádku, kterým žilo tohle město nové relígie. Ještě v hotelovém pokoji, který představoval jednu místnost s dvěma matracemi, dvěma stoly a malým stolečkem, obrátil Holmes pozornost na absenci rádia a televize. Prakaš vysvětlil, že v ášramu je respektován zvláštní režim a tak neexistuje žádné rádio, žádná televize; dokonce i hlasité hovory nebo vzájemné spory přestávají, když se za vašimi zády ozve "mlčet!" – "dodržujte ticho". Zde je zakázán tabák a alkohol, a v jídelně jsou jen vegetariánská jídla. Holmese ohromila dokonalá čistota při takovém ohromném množství návštěvníků. Ale není divu, při vstupu do jídelny nebo chrámu se sundává obuv.
Na pokoji nebyla klimatizace. S horkem bezúspěšně bojoval ventilátor, zavěšený pod stropem v centru místnosti. Holmes brzy usnul. Vzbudilo ho klepání na dveře: to budili poutníky k rannímu rituálu. Byly tři hodiny v noci. Chrám se nacházel v nížině a představoval ohromné slabě osvětlené místo. Ze všech stran k němu proudili poutníci v bílém a sedali si ve vyrovnaných řadách na dlážděném náměstíčku. Přibližně za hodinu Holmes napočítal už 30 řad, v každé z nich bylo kolem stovky lidí. To znamená pouze mužů bylo od 2,5 do 3 tisíc, ženy podstupovaly podobnou proceduru odděleně. Začalo losování o tom, která řada půjde do chrámu jako první. Holmes s Prakašem seděli zhruba v polovině šesté řady, ale Holmes najednou získal jistotu, že právě jejich řada bude vybrána. Savadal celý v bílém, s předmětem připomínajícím čepici, se pomalu pohyboval mezi řadami sedících. Člověk na začátku řady vstával, bral své pořadové číslo a opět si sedal. Všichni čekali, čí číslo vylosují jako první. Zvedl se vysoký štíhl černoch, sedící první v jejich řadě, dostal papír, podíval se, a celá řada mlčky začala vstávat.
— Máme šanci, — zašeptal Prakaš Holmesovi.
Vstali, sebrali polštářky na sezení, kterými je včera prozíravě zásobil Prakaš, naházeli na společnou hromadu sandály a téměř během se vydali k chrámu. U vchodu prošli speciální kontrolou, jako na letišti. Žádné fotoaparáty ani kamery, nehledě už na nějaké další předměty, nebyly v chrámu povoleny. Ohromný prostor chrámu byl rozdělen na dvě poloviny – mužskou a ženskou. Podlaha byla vykládaná černým leštěným mramorem, strop byl ozdoben zlatem na zeleném podkladě. Stěny tu v podstatě nebyly; nahradily je mohutné sloupy na vysokých soklech. V přední části chrámu bylo velkolepě ozdobené pódium s výbavou, připomínající oltář křesťanských církví, a nevelká speciální místnost, kde zjevně Sai Baba přijímal hosty.
První poutníci dosáhli cestičky lemované bílým mramorem a začali se usazovat kolem ní na přinesené polštářky. To byl jediný předmět, který bylo dovoleno přinést s sebou do chrámu a jak se brzy Holmes přesvědčil, předmět naprosto nutný. Do příchodu Sai Baby zůstávaly dvě hodiny a sedět tak dlouho na mramorové podlaze v pro Evropana neobvyklé pozici, bylo těžké. Vlny poutníků plynuly do chrámu a tiše zaujímaly svá místa. Za půl hodiny byly obě poloviny chrámu zaplněné.
Nebe na východě světlalo, zaštěbetali ptáci. Okolo chrámu začal nějaký pohyb, něco jako křížový pochod. Bylo slyšet rytmické zpívání s „Hare Krišna!“, potom pět tisíc hrdel družně několikrát vzdechlo „О-о-u-u-м!“ a někde zazvonily nevitelné zvony. Holmes zaregistroval naprostý řád a pořádek ve všem. Nevelká skupina savadalů ho zabezpečovala na všech etapách přípravy rituálu i během jeho provádění. Nyní přinesli ohromnou roli červeného koberce a začali ho odvíjet, přesně se orientujíc kraji bílých mramorových dlaždic, které ostře kontrastovaly s černým mramorem chrámu. Nastoupily minuty tíživého ticha a všeobecného napětí. Holmes už začal pociťovat, jak to napětí, zrozené očekáváním zázraku mnohatisícovým davem paralyzuje jeho vědomí. Vzpomněl si na Gríšovo varování a pokusil se setřást blížící se všeobecný stav euforie. S prvními paprsky slunce na ploše chrámu ostře zasvítily lustry, rázem osvětlujíc veškerou barevnost Indie. Tiše zahrála okouzlující východní hudba a doslova probudíc se z hlubokého snu, hlasitě se rozezpívali ptáci. Chrám neočekávaně jakoby vydal jediný povzdech a všichni sedící se družně otočili doprava, doslova se pokoušejíce povyrůst. A když napětí v chrámu dostihlo vrcholu, tam v dálce, na samém kraji alejové cesty, ubíhající za horizont, se v jasných paprscích vycházejícího slunce objevila malá, téměř průsvitná figurka v oranžovém hávu, nad kterým byla rozpoznatelná „čepice“ černých vlasů. Figurka se pomalu hýbala po červené cestě, dělaje levou rukou nějaká gesta směrem k sedícím poutníkům, a dav v bílém, vzdychaje ve vytržení, se natahoval, otáčel za gesty ruky, ze které, jak si potom Holmes všiml, něco létalo na hlavy poutníků.
— To je „vibhuti“, zvláštní hlína ve formě prášku, — zašeptal Prakaš, — má se za to, že disponuje léčivými vlastnostmi.
A ačkoliv Holmes sotva slyšel, co Prakaš říkal, savadal, stojící zády k cestičce a pozorně hledící do napnutých tváří poutníků, to zachytil a nasadil sveřepý výraz. Sai Baba se přibližoval k Holmesovi a ten pochopil, proč bylo tak důležité dostat se do předních řad před červenou cestičku: pří vší své božské velikosti mohl Sai Baba vidět oči prvních tří, maximálně pěti řad. Byl to pětasedmdesátiletý člověk s unaveným opáleným obličejem a velkýma smutnýma černýma očima. V rukou držel svazek listů, které mu po cestě vsouvali poutníci. Občas trochu zpomalil krok a zahleděl se do tváře, která ho zaujala, ale potom „slabým mávnutím ruky“ se doslova rozloučil a pomalu se pohyboval dále. Nyní se zastavil před Holmesem a na vteřinu – dvě se jejich oči setkaly.
— Kdo jste a co zde hledáte? — stroze se zeptal pohled, a tvář stejně jako dosud vyjadřovala uspokojení.
— Člověk, chtěl bych si promluvit, — nespouštěje pohled, bez výzvy, dobromyslně, ale bez zajíkání, také mlčky pohledem odpověděl Holmes.
Pohled Sai Baby neřekl nic a sklouzl někam dopředu a na stranu, načež se on sám tímtéž pomalým krokem začal pohybovat dále.
— To znamená neslyšel, nebo nechtěl hovořit, — rozhodl se pro sebe Holmes, nespouštěje pohled ze Sai Baby.
A ten najednou zpomalil krok, potom se zastavil a, pomalu se otáčeje, pohnul se zpět. Zastavil se před Holmesem, podíval se a krátce se zeptal.
— Are you English? (Jste Angličan?)
— Yes (Ano), — kývnul Holmes
— Hоw much[38]? (Kolik vás je?)
— Two (dva).
— Go (běžte), — máchnul rukou a vydal se dále, pokračujíc ve své cestě.
Holmes s Prakašem vstali, preskočili červenou cestičku (šlapat na ní zakázal energickým gestem savadal) a vydali se k pódiu, kde už seděly dvě ženy v očekávání audience. Holmes, než si sedl, nějakou dobu hledal očima Gríšu, ale ten už se tiše přemisťoval z privilegované skupiny na pódiu.
— I zde je tedy vlastní hierarchie, — poznamenal pro sebe Holmes.
Gríša přišel a sedl si vedle.
— Pane Holmesi, vám se vše povedlo, jako minulý rok Rusům. Tehdy je Svámí také nepozval ihned. Uvidíme, co bude dále.
Ceremonie spěla k závěru a Sai Baba pozval čekající za masivní dubové dveře, úslužně před ním otevřené savadaly. Místnost, do které vešli, byla nevelká. V rohu stálo těžké křeslo, potažené červeným sametem, připomínající trůn, zleva od něj byl průchod do druhé místnosti, zakrytý těžkým závěsem. Sai Baba vyndal bílý ubrousek z nevelkého sekretáře, otřel pot z tváře a sedl si do křesla. Ženy se rozmístily zprava, muži zleva od křesla na podlahu. Rozhovor nejprve začal se ženami. Bylo to obyčejná beseda o ženském údělu v životě západního obyvatele, jejích radostech a starostech. Každé přítomné Sai Baba věnoval několik minut, zeptal se na životní starosti a jako otec dal rady ohledně toho, co by se dělat nemělo, aby život probíhal v pokoji a radostně. Při tom je někdy i plísnil, jako pastýř za špatné chování. Vše to připomínalo katolickou zpověď, ale bez vnějších atributů, spojených s „církevním tajemstvím“ toho rituálu. Ke konci besedy se Sai Baba doslova stáhl do sebe. Holmes zapnul veškerou svou vnímavost, cítil, že se v místnosti děje něco neobyčejného. Slovy je to těžké vyjádřit, ale to „neobvyklé“ doslova sedělo vedle, ačkoliv ani uvidět, ani uslyšet „to“ nešlo. Neočekávaně Sai Baba udělal široké gesto pravou rukou a objevil se na ní zlatý řetízek s elegantním přívěskem. Nasadil ho na šíji ženy, která upadla do extáze, sedící vedle. Na tváři sousedky se objevilo to, co obvykle vyjadřují tváře žen, když uvidí nedostupný šperk na šíji své přítelkyně. Sai Baba uměl číst i složitější myšlenky. Zjevně neměl záměr vyvolat pocit závisti. Proto následovalo druhé gesto pravou rukou a na ní se objevil ještě jeden řetízek s drahocenným přívěskem, a úspěšně se přemístil na šíji ještě nedozrálé závistnice. Z rozhovoru Holmes pochopil, že jedna žena byla z Kanady a druhá z Austrálie, ale rozděleny ohromnou vzdáleností a svými strastmi si byly blízké. Upřímné slzy dojetí a radosti, mnoho poděkování od šťastných majitelek předmětů vnímání byly přijaty, a Sai Baba se nakonec obrátil k mužům.
— Jak ti říkají? — stroze se zeptal Gríši.
— Griša, — nedotčeně s úsměvem odpověděl mladík.
— Krišna? — ještě více stroze se zeptal Sai Baba, a jeho oči se při tom smály.
— Ne, jsem Rus a říkají mi Griša, — doslova pokračujíc v nějaké hře, odpověděl tlumočník.
— A proč jsi potom zde, pokud jsou zde Angličané, Krišno? Ty mě chceš tlumočit do ruštiny? Není třeba, Rusové i bez nich vše dobře chápou, — zakončil rozhovor s Grišou podivnou frází a teprve poté obrátil pozornost na Holmese a jeho průvodce.
— Co tě ke mně přivedlo?
— Chtěl bych pochopit „pikniky“, — rozhodl se pro přímou cestu Holmes.
— A-ha, pikniky, to je prosté, — jako o něčem dávno známém mluvil Sai Baba, — ty jsi viděl, jak se to dělá, — kývnul směrem na sedící vlevo ženy a pokračoval, najednou vážně. — Dokonce pokud bych chtěl, stejně ti nebudu schopen objasnit, jak se dělají „pikniky“. Vše je to třeba procítit samému. A čím se zabýváš ty? — a nečekaje na odpověď, objasnil všem přítomným. — On se pokouší pochopit, jak se dělají „pikniky“, ale sám je nikdy nedělal.
Z tváří přítomných bylo možné poznat, že vůbec nechápou, o čem je řeč. Ale rozhovor očima a slovy u Sai Baby probíhal na různých úrovních . Ten starý a moudrý člověk znal mnohem více, než mohl povědět svým návštěvníkům. Holmes chápal, že slovy mu stejně nic neřekne; zbývalo pozorně číst to, co dosud v nějakých smutných obrazech proudilo z očí Sai Baby. A jeho oči, překvapivě mladé a živé, zároveň vyprávěly a zároveň četly návštěvníka. Ale jak je těžké číst neznámé obrazy, jdoucí z hlubin věků; ještě těžší je překládat ty obrazy na jazyk obecně použitelné slovní zásoby. Holmes si vzpomněl, co mu vyprávěl ve Španělsku Verov o pojmech, jako o jediném systému obrazů i slov, ale zde byl i Verov málo.
— A ty, — stroze se obrátil Sai Baba k Prakašovi, — proč jsi tady? Ty nejsi Angličan, ale máš rád vše anglické. Nedobře.
— Já pomáhám panu Holmesovi, — složiv motlitebně ruce, odpověděl Kumar a jeho tvář se z tmavé stala šedou.
— Já vím, komu a čemu ty pomáháš, — znova se usmál Sai Baba, — ale proč málo pomáháš svému bratru?
— On žije v Rusku a dobře si poradí se svými záležitostmi.
— Má také záležitosti, které nepovažuje za své, ale které pro Rusko a Indii mnoho znamenají. A ty mu máš pomáhat, ale pro to ty sám musíš pochopit to, co ještě nepochopil tvůj bratr. Ale tady Krišna v těch věcech už něco chápe. — A spiklenecky mrknul na Grišu. — Pomoz mi, — obrátil se k Prakašovi, což bylo znakem zvláštní náklonnosti.
Ten s modlitebně složenýma rukama na kolenou přilezl ke křeslu. Sai Baba se opřel o jeho ramena a vstal, čímž dával všem najevo, že audience je u konce. Všichni vstali a zamíříli k východu. Ohromné prostranství chrámu bylo osvíceno ranním sluncem a... prázdné. Beseda trvala více než hodinu, a pětitisícový dav se rozešel, což Holmese silně zmátlo. Poutníci šli na snídani a Holmes se svým doprovodem také zamířil do jídelny. Po snídani Griša navrhl, aby si prohlédli pamětihodnosti ašrámu. Během krátké procházky Holmes uviděl muzeum všech náboženství a svatý strom, na kterém podle legendy Sai Baba ještě jako chlapec tvořil pro vesničany z okolí různé exotické plody. Bylo okolo deseti ráno, ale slunce nemilosrdně pálilo, a Holmes poprosil Grišu zavést ho na zdejší poštu, aby mohl zavolat do Londýna. Slyšitelnost byla výborná a Watson informoval, že je připraven k posouzení „pikniků“. Po telefonním rozhovoru Holmes navrhl vrátit se do hotelu. Prakaš, který se odkázal na to, že musí řešit otázky spojené s odjezdem do Puttparti, někam zmizel, a Griša odešel pro svou složku s papíry. Holmes čekal na Grišu u hotelového bloku s názvem „NORD“, korpus 4. Jeho pohled utkvěl na velkém stromě u kamenné stěny, ohrazující ašrám ze všech stran. V ten okamžik se objevil Griša.
— Řekněte prosím, Grišo, v jakém bloku bydleli Rusové?
— Zde, — ukázal Griša na blok NORD, korpus 4, — oni měli rádi procházky v této oblasti, kde je velmi bavila společnost opic, žijících na těchto stromech. Chcete se podívat?
Holmes se přiblížil ke stromu, který upoutal jeho pozornost, a skutečně mezi větvemi uviděl chytré kukuče mladých opiček a jejich rodičů.
— Žijí zde dlouho?
— Dlouho, poutnící je krmí a považují za svoje.
Holmes se v doprovodu Griši vrátil do pokoje a poprosil ho podropněji povyprávět o loňské návštěvě Rusů v ašrámu.
— Všechno začalo přesně stejně, jak to bylo dnes s vámi, pane Holmesi. Ale Rusové na prvním setkání zadali mnoho otázek Svámímu a jejich skupina, skládající se z pěti mužů a šesti žen, nepůsobila jako jeden celek. Už jsem říkal, že jsem na prvním setkání nebyl, a vím o ní jen z doslechu. Svámí z nějakého důvodu nezačal odpovídat hned, a přenesl setkání na následující den. Přičemž chtěl mluvit jen s třemi, kteří nově přibyli z Petrohradu. Ostatních osm žilo v očekávání setkání už několik měsíců, ale z nějakého důvodu se s nimi už po prvním setkání nechtěl vidět. Kromě toho upozornil, že rozhovor bude bez žen a v přítomnosti kvalitního tlumočníka. Takovým způsobem mi byl dán signál, že má přítomnost není žádaná, přestože kromě mě jiní tlumočníci v ašrámu nebyli.
— A proč, Grišo, vás Sai Baba nazval Krišnou? — zeptal se Holmes.
— To je u něj taková hra, — s úsměvem odpověděl Griša, — on mě pokaždé v přítomnosti nových hostů tak nazývá.
— A vy, co si myslíte, skutečně Sai Baba tvoří z ničeho ty věci, které jsem viděl vlastníma očima?
— Ano, a říká, že to může dělat každý. Ale mě se zdá, že chápe, že každý nemůže. Tento prsten, — Griša ukázal na pravé ruce zlatý prsten s velkým briliantem, — daroval mně a já věřím, že ho vytvořil, ačkoliv zevně je to neodlišitelné od iluze. Jeden z ruských to vysvětloval z pozic představ o vesmíru, jako o procesu trojjedinosti matérie, informace a míry.
— Řekněte mi o tom podrobněji, Grišo. Mě se zdá, že praxe „tvorby“ Sai Baby má přímý vztah k záhadě „pikniků“.
— Pokusím se, pane Holmesi, o tom říct, co jsem slyšel od ruských, ačkoliv se čestně přiznám, že to není jednoduché předat nejen anglicky, ale i rusky. Rusové považují Sai Babu za egregoriálního vůdce nějakého starodávného indického egregoru, který v průběhu mnohých tisíciletí zabezpečoval stabilitu davově-“elitární“ pyramidy té starodávné země. Předpokládají, že Svámí vládne starými metodami matričního řízení, jejichž podstata je ve formování nutných obrazů pro řízení procesů a přidání jim uspořádanosti na všech vzájemně vložených úrovních organizace vesmíru: od prvočástic vákua po atomy a molekuly. Pokud existuje obraz (informace) a je mu přidána odpovídající míra (uspořádanost), pak v závislosti na tom, nakolik ta obraznost odpovídá uspořádanosti – objektivní míře – matrici Božího předurčení, proces se může realizovat. Oni se přijeli podívat, jak můžou zdegenerovat za mnohá tisíciletí metody matričního řízení, pokud se nerozvíjí pojmový aparát, a vše probíhá na úrovni obrazů. Vždyť pojmy, to je systém skládající se z obrazů a jim odpovídající lexiky. Vy pane Holmesi jste obrátil pozornost na chudost vyjadřování Svámího?
— Ale vždyť on mluvil se mnou i s Rusy v angličtině. Pokud by mluvil v rodném jazyku...
— To..., promiňte, že jsem vás přerušil, pane Holmesi, ale nic by se nezměnilo. Jinými slovy, pokud by mohl všechno předávat v jednoznačné lexice, pak by takových Svámí v Indii, nebo minimálně v Puttaparti, bylo mnoho. Ale Sai Baba, jako i všechny jeho předchozí inkarnace, je jeden, a nový Sai Baba se objeví jen poté, co se stávající odebere na onen svět. Svámí o tom sám mluví. Proto vše, co zde Rusové spatřili, je uspokojilo, a řekli mi, že nemá smysl ptát se Sai Baby na metody matričního řízení, protože on o nich může mluvit jen v obrazech.
— A on jim to řekl? A oni pochopili, co říkal?
— Nejméně jeden z nich řekl, že pochopil.
— A vy Grišo byste to byl schopen tlumočit?
— Je to velmi složité, ale pokusím se. Oni mají za to, že žreci dávné Atlantidy předávali informaci jeden druhému bezprostředně v obrazech v přímé výměně pomocí biopolí. Z jedné strany to zrychlovalo výměnu velkých objemů informací, a z druhé strany to způsobovalo přehlížení rozvoje kultury řeči. Kromě toho, podle mínění ruských, při takovém vztahu k telepatii a řeči byla jejich psychika téměř neustále připojena do těch či oněch egregorů. A to způsobovalo tu okolnost, že byli velmi silně omezeni ve schopnosti modelovat možné varianty rozvoje událostí. Jinými slovy, procesy, které usilovali řídit, se v mnohých případech rozvíjely v tempu rozvoje jejich představ, a což je nejnebezpečnější – bezalternativě, to znamená bez hodnocení důsledků a kvality řízení ve smyslu „dobře“, „špatně“, „neurčeno“.
— Jak to tak mohlo být? — zeptal se Holmes.
— Také jsem si to dlouho nemohl představit, — začal odpovídat Griša, — dokud jsem si nevzpomněl, jak jsem jednou šel po ledu a začal jsem si představovat, že uklouznu a spadnu. A než jsem si to stačil dopředstavit do konce, už jsem letěl, div si nezlomil vaz.
Tak i v případě dávné Atlantidy. Podle názoru Rusů se v takové bezalternativnosti, neoddělitelné v reálném životě od procesu jejich představivosti, projevovala jejich vadná morálka. A proto vše to, dříve nebo později, muselo vést a vedlo ke globální katastrofě, která tu civilizaci zničila.
V naší civilizaci je telepatie a představivost, vládnoucí nad během událostí, majetkem nemnohých, ale pojmový aparát, možnost rozvoje osobní kultury myšlení a řeči, tím disponují všichni. A ačkoliv jako prostředky předávání informace jsou mnohokrát slabší než představivost a telepatie, mají ten klad, že oddělují představivost jednoho člověka od představivosti ostatních a od egregorů. A to pomáhá tomu, aby se lidé učili modelovat mnohovariantní běh událostí vně procesu vlivu algoritmiky egregorů a jejich představivosti na běh událostí v životě; a aby, teprve po vědomé volbě nejlepší varianty z jejich úhlu pohledu, zapojovali svou představivost do řízení běhu událostí, aby je přivedli k životu. Tím se podle názoru ruských odstraňuje bezalternativnost následování běhu života za nesprávnou představivostí, a lidé, kteří přehodnotí svou mravnost, pomáhají nasměrovat civilizaci v matrici Božího předurčení blíže k objektivní spravedlivosti.
— Někde už jsem podobné úvahy slyšel, — řekl nahlas Holmes, — Ano jistě, ve Španělsku od pana Verova. Neznáte ho náhodou, Grišo?
— Ne, pane Holmesi, pana Verova neznám. Dnes se v Rusku vydává hodně všelijaké literatury o historii Atlantidy a ta informace existuje v různých zdrojích. Hlavní je v něčem jiném: ačkoliv pojmový aparát v současné civilizaci rozvinutý je, a na jeho základě probíhá modelování v různých oblastech vědy, nikde nenajdete popis pojmu jako kategorie myšlení. Co je to „pojem“? — o tom nedává představy žádný článek žádné encyklopedie: je v nich mnoho různých termínů, ale vše to neposkytuje jediné chápání.
A v tom je pro současnou civilizaci ohromné nebezpečí. Pokud by situace byla jiná, pak by biblická civilizace nezrodila ani jaderné, ani vodíkové bomby. Možná, že by ani nebyly jaderné elektrárny, a lidstvo mohlo dosáhnout na alternativní zdroje elektrické energie. V současném Rusku jsou lidé, kteří si ten problém uvědomili jako největší nebezpečí lidstvu a už ho vyřešili. Na vzpomínaných stránkách dotu.ru je řada prací, zasvěcených této problematice, stačí když uvedu jen jednu z nich: „O imitačně-provokační činnosti“. V ní je speciální kapitola, která se nazývá „O pojmech, chápání světa a vzájemném chápání“.
Co se týká besedy ruských se Svámím, mohu říct jen o svém pozorování jejich dialogu. Byl to velmi zajímavý dialog, ale ne slovy, ale očima. To znamená, rozhovor probíhal na dvou úrovních: na první, zjevné, šla řeč o obyčejných věcech. Dvěma z nich Svámí celkem podrobně vyprávěl o jejich životě, různých domácích starostech, práci, problémech a jak se potom přiznali, vše odpovídalo skutečnosti. Ale když o svém životě chtěl hovořit třetí, Svámí odpověděl, že pro něj to není důležité, že on by se měl zabývat těmi věcmi, kterými se zabývá veškerý svůj čas. Dále řekl, že záležitost je to velmi důležitá a prosil ty dva být nápomocní třetímu a slíbil při tom být stále nablízku. Jindy se Svámí na minutu odmlčel a soustředěně hleděl do očí třetímu, který mu odpovídal stejně. Když jsem vyšli z chrámu, zeptal jsem se ho, co mohlo znamenat jejich význačné mlčení? Odpověděl:
„Mluvili jsme spolu ne jazykem, ale očima. Ve vizuálních obrazech je možné předat mnohem více informací než slovy, a i času je na to třeba mnohem méně. Libovolný obraz v muzeu je možné prohlédnout a zapamatovat si během minuty, ale při pokusu předat slovy obsah nestačí ani hodina. Předával jsem mu v obrazech to, co znám sám; on mi také něco předal na úrovni obrazů. Ale to, co řekl on mě, my i tak dávno známe, ale to, co jsme přivezli my jemu – bylo pro něj naprosto nové. Může to změnit mnohé z toho, co dnes probíhá v Indii a ve světě, protože Sai Baba, a přesněji s pomocí Sai Baby zde, v Puttaparti někdo formuje novou celosvětovou relígii, která by do sebe zahrnula všechno nejlepší, co je ve věroučeních jiných relígií, ale nikdy se nevzdá toho nejhoršího, co je ve všech relígiích – ateismu, který je naprosto nutnou podmínkou stability davově-“elitární“ společnosti. Jsem přesvědčen, Grišo, že Sai Baba je dobrý člověk a že upřímně chce pro lidi dobro. Ale on sám je zajatcem tohoto ašrámu, chrámu, a hlavně zajatcem toho dávného egregoru, s jehož pomocí se zabezpečuje stabilita davově-“elitární“ pyramidy indické společnosti. Souhlasíte, Grišo, že podporovat exaltovaný stav davu každý den během mnohých desetiletí je skutečně velmi namáhavé. „Je těžké být bohem“ - tak zdá se mi nazval ten proces tandem bratří-fantastů Strugackých. Ale já bych k tomu dodal: pokud neznáš, kdo a ve jménu jakých cílů ti určil roli předstírat na zemi boha.“
Griša zakončil svou řeč a na okamžik se odmlčel, přemýšleje, zda to téma prodloužit nebo přejít k problémům, týkajících se bezprostředně jeho života v Indii.
— Tehdy jsem sám byl na vážkách, to jest nemohl jsem se konečně rozhodnout, jestli zůstat tady nebo odjet. Ze začátku mě hosté z Petrohradu zvali k návratu do Ruska, ale poté, co jsem se s nimi podělil o své dojmy o podstatě probíhajícího zdejšího dění, měli za to, že bych měl radši zůstat v ašrámu, protože nehledě na všeobecné uctívání, z jejich úhlu pohledu Svámí vypadá velmi osamělý, a možná bude brzy potřebovat pomoc blízkého člověka. Já skutečně cítím ke Svámímu city vřelejší, než dokonce k vlastním rodičům.
Griša se znova odmlčel a podíval se na Holmese nevidoucíma očima, jakoby chtěl vyvolat obraz Sai Baby.
— A co za otázky pokládali Rusové, na které Sai Baba nechtěl odpovídat v přítomnosti žen?
— Chtěli se zeptat, kdo je skutečný viník tragédie atomové ponorky Kursk, která otřásla světem 12. srpna 2000, protože jim řekli, že Svámí to může dokonce ukázat, vytvořit něco ve smyslu virtuální televize. Ale během besedy se té myšlenky zřekli. Možná proto, že na jejich otázky o stavbě světa odpověděl velmi neurčitě. Mají na toto téma velmi propracovanou teorii, která byla podle jejich mínění známá žrecům antického Egypta a Indie. Možná se pokoušeli prověřit svou teorii, ale mně objasnili, že dokonce pokud Sai Baba o ní ví, slovy ji nevyloží, navíc v cizím anglickém jazyce, jednoduše toho není schopen. Možná, že ten systém předávání znalostí je takovým způsobem ochráněn před průnikem cizích. Já mohu jen dosvědčit to, že ke konci besedy byl zájem Svámího o ně mnohem vyšší, než jejich zájem o něj. Ano, a na rozloučenou Svámí řekl, že ruští pomohou Indii probudit se a Indie půjde za Ruskem.
— A co rusové říkali ohledně „pikniků“?
— Objasnili mi, že problém není v tom, co je na nich nakresleno, ale v mravnosti těch, kdo vykládá obrázky-symboly „pikniků“. Postupně mi začalo docházet, že v případě s potopením ponorky Kursk, která byla podle jejich mínění zničena torpédovým útokem z americké ponorky, je zneklidňuje ani ne tak samotný fakt zákeřnosti, jako to, že něčí bezmyšlenkovitá akce nebo automatismus při plnění služebních povinností postavil svět na hranu jaderné války. Podle jejich názoru, v současných podmínkách nemá žádná země na světě, včetně USA, právo rozpoutat jadernou válku, která by znamenala zánik celé civilizace. Proto si byli jistí, že Spojené státy čeká trest přesahující jejich představivost. A ten trest je nějakým způsobem zakódován v třetím „pikniku“. Přirozeně, když jsem se dozvěděl o událostech „černého úterý“ a o času útoku na první z věží WTC, vrátil jsem se bezděky k obrázkům třetího pikniku. Kromě toho, indičtí analytici jako jedni z prvních obrátili pozornost na symboliku čísla 11, spojeného s letadly-kamikadze. A co můžete říct vy, pane Holmesi, ohledně katastrof v New Yorku a Washingtonu?
— Zatím jen to, že „pikniky“ mě podivným způsobem pronásledují po celém světě. Ačkoliv, nechci skrývat, že se jimi skutečně zabývám a sebral jsem mnoho zajímavých materiálů, které dle mého názoru mají k objasnění záhady bezprostřední vztah.
Holmes krátce pověděl o setkáních ve Švýcarsku, Španělsku a Egyptě, načež přešel k Indii.
— Minulý rok počátkem října tisk mnoho psal o návštěvě Indie prezidentem Ruska Putinem. Co myslíte, byl zde u Sai Baby?
— To vám s jistotou říct nemohu, ačkoliv podle mnohých příznaků byl. V Indii umí ošéfovat návštěvu takovým způsobem, že si nikdo ničeho nevšimne. V Bombaji byl, a ruské delegace, kterých bylo v ašrámu vždy mnoho, tehdy jich bylo myslím sedm, netrpělivě čekaly na příjezd svého prezidenta. Během druhé audience Svámí dával ruským své hodnocení prezidentů Clintona a Jelcina jedním slovem – bad (špatní). Když se ho zeptali na Putina, odpověděl – very good (velmi dobrý). Proto pokud měl Putin přání setkat se se Svámím, podle mého se takové setkání mohlo odehrát, ačkoliv žádná oficiální informace na to téma se neobjevila. Ale mně se zdá, že něco proniklo závojem tajemství, protože dva měsíce poté mi z Ruska přivezli videokazetu s „Loutkami“ na téma tajné návštěvy ašrámu Sai Baby Putinem.
— Co jsou to ty „Loutky“, Grišo?
— To je jeden z populárních televizních pořadů v Rusku, mající každou neděli kolem 100 milionů diváků. V něm se všechny první osoby států a další známí političtí činitelé objevují jako loutky, a zápletky se pokaždé berou z ruské nebo zahraniční klasiky.
Podstatou je to správně: státní činitelé jsou „loutky“, naprogramované oficiálním „Protokolem“ a služebními povinnostmi. Přestávají být loutkami teprve poté, co to pochopí. Tehdy lidské vztahy s prostými lidmi, s jinými politiky, žurnalisty se pro ně stanou důležitější, než služební etiketa a hierarchie. Teprve pak na základě osobních lidských vztahů ve sféře řízení může vláda sloužit všem lidem. Jak říkali ruští, epocha „Protokolu“ skončila a začala epocha společeného lidského díla, ve kterém jsou osobní vztahy mocnější, než služební pravomoce. A základem pro to je společná pro různé lidi jednotnost emocionálního a smyslového stroje duše každého.
— Co to znamená, Grišo?
— Rusové mi objasnili, že země anglojazyčného světa nachází společný jazyk také proto, že jejich státní představitelé hovoříjedním jazykem a podporují přenos smyslu řeči obrazy, na základě kterých se buduje veškeré vzájemné chápání. To je právě to, čeho jste se vy sám pane Holmesi stal svědkem během krátké besedy se Sai Babou. A v obrazné formě v přímé výměně přes biopole při setkávání lidí je možné předat mnohem více informací, než v lexice, proto vždy tak těžce probíhají jednání přes tlumočníky. I tlumočník, i státní představitel, mající v jednáních různý status, jsou svébytné osobnosti, a proto ve vztahu k libovolnému objektivnímu jevu jsou u každého z nich vlastní obrazy, odlišné od obrazů druhého jak svým charakterem, tak i svou uspořádaností. A jakkoliv by se tlumočník snažil přesně přeložit smysl řečeného, jeho obrazy budou odlišné od obrazů jeho šéfa: v hierarchicky organizované společnosti je to tak, už jen proto, že tlumočník nemá právo myslet tak, jak myslí šéf, protože takový způsob myšlení je pokus o „uzurpaci“ služebních pravomocí šéfa.
Tím vzniká narušení jednoty emocionálního a smyslového stroje rozhovorů o libovolném problému, protože libovolný tlumočník s jeho svébytností obrazných představ, neodpovídajících představám jeho šéfa, je třetí, navíc. Právě prezident Ruska Putin odstartoval novou éru ve vzájemných vztazích státních činitelů, protože jeho znalost angličtiny a němčiny mu pomáhá zajistit jednotu emocionálního a smyslového stroje libovolných, i těch nejsložitějších jednání.
— A co, Grišo, copak dříve to v minulosti nevyužívali? Copak to může být předělem, rozdělujícím epochy?
— Využívali, ale jejich cíle se vždy určovaly jejich mravností. Vzpomeňte si, co řekla Tchatcherová v roce 1984 po prvním setkání s Gorbačovem: „Podívala jsem se mu do očí a pochopila, že s ním je možné mít byznys.“ Podle mého je to něco jako fráze-heslo pro celou západní „elitu“, kterou je možné rozšifrovat přibližně takto: „Tento člověk je připraven pracovat na nás.“ Souhlasíte, Holmesi, že míra chápání Gorbiho byla mnohem menší, než míra chápání „železné lady“. To se týká i Jelcina. Jeden z poradců Clintona zveřejnil mínění Clintona o něm: „Dávám přednost tomu mít co do činění s opilým Jelcinem, než s kýmkoliv ze sta milionů střízlivých Rusů, z nichž se kdokoliv mohl ocitnout na jeho místě“, – není to doslova, ale celkový smysl sedí. Ale v roce 2000 se situace změnila. Právě to měl na mysli Sai Baba, když dával hodnocení Putinovi – „very good“.
Ačkoliv, i Jelcinovi je možné poděkovat za to, že svými opileckými excesy lámal „Protokol“ a tím čistil cestu v novou epochu. Ok, vrátíme se k „Loutkám“.
Nevím, nakolik přesně, ale v některých kruzích podle toho pořadu stále ještě odhadují směr politického kurzu země.
— A proč vy, Grišo, máte za to, že ten pořad byl právě o návštěvě ašrámu Sai Baby?
— Jednodušší by bylo podívat se na tu videokazetu, ale, za prvé, zde, jak vidíte, je to nemožné, a za druhé, mně ji bohužel nenechali, a proto mohu jen převyprávět krátce obsah, načež vy, pane Holmesi, se sám můžete rozhodnout, nakolik „Loutky“ mají vztah k návštěvě ašrámu prezidentem.
Podle zápletky Putin shromažďuje své nejbližší okolí: premiéra Kasjanova, vedoucího administrativy prezidenta – Vološina, ministra obrany Sergeje Ivanova, který v minulém roce během návštěny Putina Indie zaujímal post předsedy Rady bezpečnosti, ještě nějakou neznámou loutku a staví úkol: „Musím jít do Šambaly, všichni do tradičních oděvů!“ Všichni přicházejí v takových bílých oděvech, přesně takových, jako máme nyní my dva, jen premiér Kasjanov přichází v ruském národním. Na otázku Putina „V čem je problém“ Kasjanov odpovídá, že nechce chodit v kamaších. A skutečně, bílý přehoz a kalhoty, v čem všichni chodí v ašrámu, velmi připomínají po-saunové oblečení ruských mužiků. Takovým způsobem nejdřív z týmu Putina vylétává Kasjanov, poté vedoucí administrativy Vološin, který přišel opilý. To jsou dva příznaky, podle kterých je možné dopídit se, že řeč je o přípravě na cestu ne do mýtické Šambaly, ale do reálného ašrámu Sai Baby, ve kterém všichni muži chodí v bílém a platí přísný zákaz alkoholu a cigaret.
— Pocítil jsem to na sobě, — poznamenal Holmes, — ale co je podivné, jsme zde druhý den a k cigaretě mě to netáhne, a přemýšlím nad tím, jestli s tím zlozvykem neskončím úplně.
— Je to vše o celkové atmosféře usilování o zdraví, které se zde jeví svého druhu kultem, — objasnil Griša, — a pokud byste zde pobyl měsíc dva, pak byste přestal kouřit bez zvláštního úsilí. Tak, ve skupině kandidátů na návštěvu ašrámu, včetně samotného Putina, zůstali tři lidé. Jinými slovy, objevila se určitá analogie s příjezdem třech Rusů v září, o kterých už jsem říkal. Dále byla scéna, kde se tým Putina setkává s loutkou hlavníhu ruského klauna a předsedy liberálně-demokratické strany (LDPR) Žirinovského, zobrazeného jako zaklínače hadů (kobry). Kobra se pokouší uštknout Putina, ale svým tělem ho zaštítí Sergej Ivanov a umírá. Zde bych chtěl obrátit vaši pozornost, pane Holmesi, na asociace, spojené s už známou Koncepcí společné bezpečnosti, jejíž ruská zkratka je KOB a říká se jí také „KOBa“. Ale, jak mi řekli Rusové, co přijeli minulý rok, nějací lidé z LDPR, kteří chtěli ohraničit činnost koncepce na území Ruska, dodali ke zkratce KOB písmeno „R“ a ve výsledku se tak objevila KOBRa. Uděláno to bylo speciálně, aby byl negativní image Žirinovského asociován s koncepcí. Podle mého názoru autoři pořadu znají KOBu a takovým způsobem k ní vyjadřují svůj negativní vztah. Ale dále, z lehké humoristické zápletky je také možné poznat, že patroni prezidenta jsou znepokojeni možností přiblížení Putina ke KOBě.
Dále po zápletce se Putin a loutka ho doprovázející setkávají se Solženicynem (myslím, že je vám známo, jaké naděje do něj v minulosti vkládali na Západě), a ti tři se účastní rituálu, který jste dnes pozoroval v chrámu před příchodem Sai Baby – křičí „O-o-u-u-m!“, načež Putin zmizí. Solženicyn zůstává sám a pronáší významnou frázi: „Půl roku sedím, a jemu se to povedlo na poprvé!“, u které u nás vznikl dojem, že někdo z autorů scénáře věděl o návštěvě Putina v chrámu Sai Baby. Jak jste se již přesvědčil, dostat se na besedu se Svámí napoprvé je možné jen za dodržení určitých podmínek, které není tak jednoduché vydržet. Ale vždyť i já jsem se o nich dozvěděl teprve po dvouletém pobytu v ašrámu od představitelů Koncepce společné bezpečnosti. Mimochodem, těch šest žen a dva muži, které Svámí nechtěl vidět podruhé, zde také žili v čekání na audienci téměř půl roku.
— A vy, Grišo, máte za to, že Putin skutečně ví o koncepci? — zeptal se Holmes.
— Osobně je pro mě těžké o tom soudit, protože jsem dávno nebyl v Rusku, ale ti co zde pobývali mají názor, že veškeré vyšší vedení země je seznámeno s materiály koncepce. Otázka je v něčem jiném – v jejich vztahu k ní. Pobývaje v různých zemích, vy Holmesi jste se mohl přesvědčit, že dokonce už i tam o ní ví; také otázky nastoluje dostatečně seriózní. Četl jsem literaturu doprovázející koncepci, jejíž pouhý seznam čítá 30 položek; dívám se i na stránky dotu.ru – vše je velmi podložené a velmi seriózní, ale... nezapadá do zformovaných stereotypů vnímání okolního světa, zformovaných na základě biblické koncepce. Patroni Putina všechny ty, kdo pochopili novou koncepci a pokouší se ji uvést do života, pro sebe nazývají „mrtváky“ - nelíbí se jim literaturně-epický název Koncepce společné bezpečnosti - „Mrtvá voda“. Nicméně, „voda mŕtva“ a ne „mrtvá“ (v orig.: „вода мёртвая“, а не „мертвая“, pozn. překl.). V ruštině jsou ty dvě slova dobře odlišitelná akusticky, v psané podobě jsou téměř totožná až na dvě tečky nad „E“.
Griša nakreslil dvě písmena „ё“ a „e“, a vidíc, že Holmes ne zcela chápe, o čem je řeč, pokračoval:
— Odstraňte v anglickém rukopisu dvě tečky nad písmeny „i“ a „j“, umístěnými vedle sebe, a budete to číst jako „y“, a zde je také řeč o dvou tečkách. Nakolik je mi známo, dnes běží v Rusku skutečná válka za právo nechat či ubrat z ruské abecedy písmeno „ё“, a já jsem dlouho nechápal příčinu tvrdých postojů obou stran v této „abecední válce“, dokud jsem nemluvil s hosty z Petrohradu. Příliš přímočará logika, která se dle mého projevila v loutce předsedy Rady bezpečnosti „kousnuté“ kobrou, v systému oznámení, stojícímu v konfrontaci s KOBou, označuje jedno: Sergej Ivanov je nevhodný pro další využití v rámci biblické koncepce. Pokud analyzovat materiály ruského tisku a televize, je dobře vidět, jaké peníze jsou utráceny na libovolné hlouposti, jen aby čtenář a divák nepřemýšlel o ničem důležitém. V podstatě masmédia vytvářejí něco jako kouřovou clonu, „bílý šum“, na jehož pozadí je nemožné oddělit „užitečný signál“, to znamená informaci, nutnou pro přijetí správného řešení. Ale to není od života v bavlnce, ale proto, že dnes v Rusku je velmi těžké nezaznamenat koncepci, alternativní biblické, protože ona není výmysl skupiny lidí, realizujících společenskou iniciativu, ale je objektivní potřebou nového informačního stavu, ve kterém se celá společnost ocitla po 11. září 2001. A přesto, protivníci KOBy nyní nic jiného dělat nemohou, než se tvářit, že neexistuje. Pravda, dlouho to pokračovat nemůže: čím déle ji budou sdělovací prostředky zamlčovat, tím výše „voda“ bude vzlínat, vykazujíc psychologický tlak na „elitu“. Nu a ti, koho „elita“ považuje za stádo, se budou stále více přesvědčovat o zdegenerovanosti „elity“, neustále ztrácející svou autoritu, což nakonec přinutí prosté lidi myslet samostatně. A to je hlavní podmínka proměny stáda-davu v národ.
— Vy o tom Grišo mluvíte tak přesvědčeně, že u mě mimoděk vzniká otázka, — nejste vy sám náhodou členem té „společenské iniciativy“, která sama sebe nazvala Vnitřní prediktor SSSR?
— Mně samozřejmě lichotí slyšet od vás takové hodnocení, pane Holmesi, ale není to tak. A mluvím o tom přesvědčeně jen proto, že jsem sám prošel všechna stádia: od úvodního odmítnutí kultury, ve které jsem se narodil a vyrostl, skrze přehodnocení osobních stereotypů, zformovaných tou kulturou, do hledání její alternativy. Neřeknu, že to bylo jednoduché, protože i zde jsem se ocitl v důsledku nevědomého hledání alternativy k biblické kultuře. A na nějaký čas jsem v ašrámu získal pokoj v duši, ale potom jsem pochopil, že tento pokoj je pokoj zombie, a že je ještě nebezpečnější, než ten život, před kterým jsem utekl z Ruska.
— A v čem vidíte to nebezpečí?
— Ve fašismu.
— Nechápu, chcete říct, že v Indii je možný fašismus?
— Všechno závisí na tom, co chápete pod fašismem. Dnes se otázka nebezpečí „fašismu“ zpravidla vztahuje k ideím nacionální a rasové výjimečnosti a netolerance, k reálným a domnělým útokům na práva představitelů národních menšin a diaspor, a také na „fašistickou“ symboliku a frazeologii zděděnou po Itálii a Německu. Nicméně, ve védické kultuře Indie, která je starší, než kultura starověkého Egypta, jež zrodila biblickou kulturu, existují oba symboly, jejichž stoupenci se obviňují z fašismu v posledních desetiletích: i hvězda Davida (sionistický fašismus), i svastika (nacionál-socialismus Německa a jemu poklonkující neonacisté různých zemí).
Kromě toho, fráze „malí lidé“ je charakteristická pro všechny davově-“elitární“ společnosti jako opak jiných frází „lepší lidé“, „urození lidé“ atd. Nakolik jsem se mohl přesvědčit, kastový systém Indie nikam nezmizel, ale, podobně jako otrokářství biblické civilizace, nabyl „blahorodných“ vnějších forem. Vy jste, pane Holmesi, obrátil pozornost na téměř třistamilionovou část obyvatel Indie, kterou zde nazývají „malí lidé“? Obrátil jste pozornost na to, že oni sami nic nechtějí? V průběhu mnoha pokolení je přesvědčili, že je to tak určeno Shora, že v tomto životě jednoduše neměli štěstí, ale pokud budou poslušní, pak v následující inkarnaci budou mít větší štěstí, a v dalším životě se mohou narodit do jiné kasty. Ale vždyť i ostatní, kdo nepatří do kategorie „malých lidí“, takový stav považují za normální. Je zajímavé, že když sem vaši předkové přišli, nemohli v angličtině najít termín pro pojmenování „nejnižší kasty“ indické společnosti, a začali je nazývat podle svého: „malí lidé“ - „little people“, ačkoliv v samotné indické společnosti je vyšší kasty nazývají jinak: „neexistující lidé“. To je jeden z projevů toho, že kastový systém Indie, existující defakto věky, je svou podstatou jedním z nejstarších druhů fašismu na Zemi.
— Čestně se přiznám, Grišo, závěr je to pro mě poněkud nečekaný. Nakolik je mi známo, slovo „fašismus“ je od latinského slova „fascia“, které označuje jednoduše svazek prutů omotaný kolem topůrka sekery, svázaný řemínkem. V starém Římu byly fascie ze začátku znakem královské moci, pak znakem moci vyšších státních úředníků, takzvaných „magistrátů“; po magistrátech nosili fascie „liktorové“ – sloužící, zabezpečující jejich bezprostřední ochranu. V novodobé historii se fašismus stal známým díky rozšíření v Itálii. Tam se skutečně zrodil na základě protestních emocí množství „malých lidí“, kteří se ve společnosti „svobody“ osobní iniciativy ocitli utlačovaní individualismem větších a velmi velkých oligarchů[39], zneužívajících různorodou moc podle svých záměrů. Protože protestní hnutí tohoto druhu existovalo v Itálii, ambice jeho tamních ideologů na následnost ve vztahu k bývalé velikosti a moci Římské říše se projevily v tom, že starořímská fascia jimi byla vybrána jako symbol jednoty „malých lidí“ v otázce ochrany jejich životů před utlačováním „velkých lidí“ - oligarchů. Tak fascia dala název „fašismus“ zpočátku protestnímu hnutí proti oligarchům vedenému vůdcem „malých lidí“[40]. Ale v Indii nevidím ani oligarchy, ani vůdce, a hlavně – nevidím úsilí o protestní sjednocení „malých lidí“ proti neviditelným nebo „neexistujícím“ oligarchům.
— Přesně stejné námitky jsem, pane Holmesi, měl ze začátku i já, když mi mí známí z Petrohradu ukázali indický fašismus. Skutečně, fašismus se považuje za nenávistnou ideologii, a takovou ideologii zde nenajdete. Navíc, všechny duchovní praktiky, kterých je v Indii nevyčíslitelné množství, jsou zevně namířeny na zdokonalování člověka. Ale podívejte se na realitu, jaké možnosti má těch 300 milionů stát se lidmi? Zde cení rostliny a zvířata výše, než člověka; zde zbožňují každý keřík, každý strom; pokud staví cestu a v cestě stojí strom, cesta obchází strom a nikdo nemá právo mu uškodit, ale také si zde nikdo nevšímá „neexistující“ třetiny obyvatel ohromné a pohádkově bohaté země. V Indii prakticky není organizovaný zločin, kterým je napaden jak Východ, tak Západ, i Rusko. Podívejte se na policisty: jsou snad ověšeni neprůstřelnými vestami a moderními zbraněmi? Jen obušek v ruce, ale... jaký pořádek! Západ může jen závidět. A proč? — protože společnost je pevně stratifikována a v takovém stavu se vyvíjí už tisíciletí. Co mohou krást ti nešťastní „malí lidé“ sobě navzájem? Kousek polyetylénu nebo vlnitého plechu. A přechod z jedné kasty do druhé je nemožný.
Fašismus skutečně pracuje na sjednocení společnosti a směřuje k zabezpečení své stability při směně pokolení. Ale to sjednocení společnosti do systému, ve kterém mohou být konflikty mezi členy společnosti, která spadla do fašismu, a také konflikty mezi fašismem vcelku a některými lidmi, disponuje svébytností. Principy fašistického sjednocení davově-“elitární“ společnosti do celostného systému jsou namířeny na to, vyloučit formování a možnost činnosti vnitrosystémových faktorů, schopných ohrozit stabilitu fašismu: rozložit ho zevnitř během delší nebo kratší doby, nebo ho okamžitě (z historického pohledu) rozvalit. Jak vidíme, podmínky pro formování a činnost vnitrosystémových faktorů, schopných podkopat stabilitu fašismu, v indické společnosti nejsou, protože máme co do činění s fašismem ve finální podobě a rafinovaným, očištěným od všelijakých ideologických forem, s fašismem, jako kulturou a systémem, bránícím rozšíření Lidskosti ve společnosti.
Zde je důležité pochopit, že fašismus nevzniká v důsledku převratů, kdy skupina extremistů obsazuje státní moc silou nebo přichází k moci ve výsledku demokratických voleb, načež zavádí „fašistickou diktaturu“; do fašismu upadá tiše a nepozorovaně celá společnost, při určitých, možná záměrně vytvořených podmínkách. Je to bohužel tak, pane Holmesi, protože podstata fašismu není v nějaké ideologii, násilí, způsobech realizace vlády, ale v aktivní podpoře davem „malých lidí“ systému zneužívání moci „elitární“ oligarchií, která představuje nepravost jako údajně skutečnou spravedlivost, a na tom základě, deformujíc vnímání lidí, kultivuje nepravost ve společnosti, překáží lidem realizovat se jako Člověk.
Ale při takovém chápání podstaty fašismu nezávisle na způsobech a formách jeho projevů, ten fašismus, který je známý z historické zkušenosti nacistického Německa a který se stal kultovým obrazem jak pro „neofašisty“, tak i pro „antifašisty“ v různých zemích, vypadá jako karikaturní nedomrlý fašismus, uměle a cílevědomě pěstovaný jako dopředu neživotaschopný za tím účelem, přitáhnout k němu kvůli jeho hrůzám co nejvíc pozornosti a tím zároveň odklonit pozornost a síly společnosti od procesu zavádění poněkud životaschopnějšího globálního fašismu, slibujícímu zavést inferno bezvýchodnosti.
— Zajímavé, — podotkl Holmes, — podruhé na své cestě slyším to slovo. V latině znamená něco jako peklo, ale vy rusové do něj vkládáte nějaký v životě velmi aktuální a vůbec ne mystický smysl.
— Dostatečně kvalitní odpověď na vaši otázku dá román Ivana Jefremova „Hodina býka“. Nevím, jestli existuje překlad toho románu do angličtiny, ale měl byste vědět, že v Rusku se na jeho základě téměř třicet let formuje vnímání světa nejednoho pokolení. Pokud ne většiny mladých lidí, pak minimálně té nejvíce odpovědné a akceschopné části mládeže. V románě je řeč o poémě Danteho, který svou představivostí vytvořil temný obraz mnohostupňového inferna a objasnil do té doby jedině okultisty chápanou strašnou podstatu označení „inferno“ - jeho bezvýchodnost.
Protože pojem inferno lépe než co jiného objasňuje podstatu rafinovaného fašismu, na jehož kořeny jsme obrátili pozornost v našem rozhovoru, pak se pokusím krátce vyložit určité podmínky toho, co velmi přesně zformuloval Ivan Antonovič Jefremov, — geolog, paleontolog, biolog a historik v jedné osobě. Za prvé, měl za to, že slovutný přirozený výběr v přírodě je jasným projevem infernálnosti, při kterém se evoluce posunuje jen v jednom hlavním směru – největší svobody, nezávislosti od vnějšího prostředí. Přitom probíhá množení nedozrálého, hypertrofie jednotvárnosti, jako písek na poušti, narušení unikálnosti a neopakovatelné drahocennosti neustálým opakováním. Proto, procházeje triliony transformací od neznámých mořských tvarů do myslícího organismu, život zvířat se miliardy let geologické historie nacházel v infernu.
Za druhé, on spravedlivě předpokládal, že člověk, jako myslící bytost, upadl do dvojitého inferna – jak pro tělo, tak pro duši. Zpočátku se mu zdálo, že se zachraňuje od všech životních problémů útěkem do přírody. Tak vznikaly zkazky o prvotním ráji – biosférně-harmonickém, neznajícím techniku, civilizaci, o návratu do nejž dnes blouzní naši „zelení“. Inferno pro duši, to jsou prvobytné instinkty, zajetí, ve kterém jedinec drží sám sebe, mysleje, že si uchovává individuálnost, a ve skutečnosti se zastavuje ve svém rozvoji buď na živočišné úrovni, nebo na úrovni biorobota nebo démona, uzavíraje si tím cestu k Lidskosti. S rozvojem mocných státních aparátů moci a útlaku, s posílením nacionalismu, s pevně zavřenýma očima, začali vytvářet inferno i ve společnosti. Každý nedokonalý sociální systém usiluje o samoizolaci, ohrazuje se s cílem záštity své struktury od kontaktu s jinými systémy. Přirozeně, že uchovat nedokonalé mohla jen „elita“ libovolné společnosti a za tím účelem ona především vytvářela segregaci pod libovolnými záminkami – nacionálními, religiozními, aby proměnila život svého národa v uzavřený infernální kruh, oddělila ho od ostatního světa. Proto infernálnost byla vždy dílem rukou „elitárních“ klanů. Ivan Antonovič varoval lidstvo, aby nedopustilo světovou vládu oligarchie – hlavního zdroje fašismu. Pokud se to stane, pak nad naší planetou zaklapne hrobový kryt plné bezvýchodnosti infernální existence pod patou absolutní moci, ozbrojené vší mocí strašných zbraní a neméně zabijácké vědy. A nikdo a nikdy pak nebude moci pomoct, protože bude nemožné opustit ten uzavřený kruh infernálnosti, ve kterém se jen zvířata a jejich druhy – bioroboti a démoni – budou objevovat na svět v slepém instinktu rozmnožování a zachování druhu.
A v tom filosoficko-politickém románu, pane Holmesi, je místo, kde autor byť neupomíná Indii, ale mluví o kultuře, ve které lidé s jejich silnými city, pamětí a uměním chápat budoucnost si už uvědomili, že, jako všichni pozemští živočichové, jsou ke smrti odsouzeni od narození. A otázka pro ně stojí jen v čase naplnění a množství strádání, které připadne na jejich osud. A čím vyšší, čistší je jedinec, tím větší část strádání mu bude nadělena „štědrou“ přírodou a společenským bytím. A copak mezi 300 miliony „malých lidí“ Indie nejsou ti čistí a blahorodní, které „štědrá příroda“ a „společenské bytí“ už navždy obdarovala plnou mírou strádání, které oni sami, ani okolní společnost dokonce ani nevnímá? A kde je východ z toho reálného, a ne literárního inferna?
— Promiňte, Grišo, ale mě se zdá, že mícháte věci dohromady, když je řeč o „indické fašismu“, že ho přece jen vidíte tam, kde není.
— Není to tak, pane Holmesi. Jako ruský člověk miluji Indii celou duší. A za tři roky pobytu zde jsem nebyl jen v ašrámu Sai Baby. Vy jste žil dva dny v Bombaji. Zapnul jste televizor?
— Ano, Grišo, přepínal jsem programy více než 80 kanálů a všude zpívají, hrají na indické národní instrumenty, tančí národní tance. Co je na tom špatného, pokud se chrání národní kultura. V mnohých zemích Západu je občas těžké poznat, kde se nacházíte – všude je americký standard.
— Já také nejsem v extázi ze západní kultury, ale ona přece jen v nějaké míře odráží reálný život Západu. Ale podle indických filmů je nemožné poznat její skutečný život. Proto západní filmová kritika dokonce vymyslela obrat pro hodnocení indické tvorby: „Jsou dobré filmy, jsou špatné filmy, a pak jsou ještě indické filmy“. Nevyřčena zůstává neschopnost Západu pochopit skutečný účel indického filmu. A vždyť jen samotná bombajská filmová studia točí více než 800 filmů za rok – skutečný Bollywood, jak zde říkají.
— A v čem je podle vás, Grišo, skutečný účel indického filmu?
— Podle mého, filmy jsou zde v Indii základem relígie. Když jsme hovořili o absenci kategorie „pojem“ v dávné Atlantidě, nedotkli jsme se otázek relígie a vnímání světa. Je možné říct, že zdroje kultury indického filmu jsou v dávné Atlantidě a současný Hollywood je jen ubohá napodobenina indického filmu. Podívejte se na masové americké filmy – jen řada videoobrazů, jasných, dělajících dojem, ale ani jedna myšlenka, ani jeden pojem, ani jeden dialog, dotýkající se duše člověka. Zeptejte se libovolného diváka, který vyšel z kinosálu po shlédnutí amerického filmu, o čem mluvil hlavní hrdina? Podívá se na vás jako na nenormálního a řekne, že američtí hoši nemluví, ale konají. To samé probíhá v indickém filmu, ale tam jsou přesnější obrazy a více barev, tanců a hudby, to znamená, je to překrásně rozpracovaný jazyk obrazů. A není divu, že mnozí v Indii se dívají na yankees jako na bohaté opice. Indie v indickém filmu je svébytná reklama – krásná, až se z ní točí hlava, muzikální a přetékající puritánskou láskou. A nejsmutnější je to, že ten „filmový život“ se líbí mnohým, a nejen v Indii. A nyní srovnejte to, co jste viděl v reálném životě a ve filmu s tím, co psal o infernu Jefremov a tehdy pochopíte, proč se mi indický fašismus nezdá.
V ten moment zaklepal na dveře Prakaš a vešel.
— Promiňte, pane Holmesi, že jsem se zdržel. V Puttaparti jsou z Bombaje jen 2 lety týdně – ve středu a v neděli, a vy potřebujete být třináctého října v Londýně. Pokoušel jsem se vyjasnit varianty cesty po železnici, nebo autem, ale v administraci chrámu mi s velkými tajnostmi řekli, že dnes ráno přiletělo z Bombaje letadlo s nějakou delegací, a v 16:00 letí zpět. Ukázal jsem vizitku naší firmy a oni mi slíbili, že nás vezmou na palubu, pokud vedení delegace bude souhlasit. Po získání souhlasu jsem vám hned objednal letenku na trasu Bombaj-Hamburk-Londýn, odlétá ve dvě hodiny v noci 13. října. Doufám, že vše vyjde jak má, pane Holmesi, a v sobotu ráno budete už na letišti Heathrow v Londýně. Máme tedy ještě skoro dvě hodiny do odjezdu na letiště Sai Baby.
— Děkuji, Prakaši, že vše vychází tak dobře. A vy máte skutečně v Rusku bratra?
— Ano, pane Holmesi, skutečně žije v Rusku a zabývá se turistickým byznysem. Můj starší bratr dávno odletěl do Švýcarska a úspěšně pracuje v oblasti medicíny. Otec měl sen, aby i prostřední bratr žil a pracoval ve Švýcarsku, protože má také medicínské vzdělání. Ale naše rodina měla patrona–učitele, který měl velmi rád mého prostředního bratra a důrazně mu doporučoval po ukončení vzdělání žít a pracovat v Rusku.
— To je zajímavé, Prakaši, proč právě v Rusku, když život ve Švýcarsku je mnohem klidnější a bohatší?
— Říkal, že v následujícím století budou mít všechny důležité události kořeny v Rusku a v Indii by měli chápat, co tam reálně probíhá.
— A váš učitel byl někdy sám v Rusku?
— Ne, ale on o té zemi vždy velmi mluvil v dobrém a říkal, že Rusko ukáže Indii pravou cestu.
— A váš bratr žije v Rusku už dlouho?
— Více než deset let, má tam děti, které se učí v ruské škole a když přijíždí s rodiči na prázdniny, pak nehledě na indický zevnějšek, podle způsobu myšlení, chování a zvyků, jsou ruští.
— A co to podle vás znamená, Prakaši, být ruským?
— Ó, pane Holmesi, o tom jsme s bratrem hodně hovořili. Rusko je mnohonárodnostní země a on sjezdil mnohé její regiony. Pochopil, kdo jsou to gruzíni, tataři, arméni, uzbeci a dokonce židé, ale často si stěžoval učiteli, když ještě byl na tomto světě, že nemůže pochopit, kdo jsou to rusové. Učitel ho uklidňoval a slíbil, že jednou v Rusku potká člověka a ten mu vysvětlí, kdo jsou to rusové. Ale aby pochopil jeho vysvětlení, které bude velmi prosté, bratr musí dobře znát ruský jazyk. Učitel dokonce popsal, jak bude ten člověk vnějškově vypadat, a bratr ho celou dobu hledal. A minulý rok, když přijel na dovolenou, jsme si všichni všimli toho, že se velmi změnil. Je těžké popsat, v čem spočívaly jeho změny, protože se netýkaly zevnějšku. Byly to vnitřní změny. V ten příjezd on poprvé řekl, že pochopil, kdo jsou to rusové. Všichni jsme prosili, aby nám vysvětlil, jak to proběhlo, a zda skutečně potkal toho člověka, o kterém mluvil učitel.
— Jednou, — začal své vyprávění, — jsem jel vlakem Moskva-Petrohrad. Spolu se mnou se v kupé ocitl člověk, zevnějškem podobný na toho, o kterém mě varoval můj učitel. Velmi jsem si s ním chtěl promluvit, abych prověřil, nakolik přesné jsou předpovědi, které jsem dostal, ale dlouho jsem nevěděl, jak navázat rozhovor. On to zjevně vycítil a promluvil první. Za nějakou dobu, když naše beseda vešla do klidného tempa, jsem mu zadal otázku, která mě mučila. On mi řekl že je to velmi jednoduché, protože ačkoliv jsem Ind, rozumím rusky. Poprosil mě bedlivě se zaposlouchat do slovních spojení, které bude pronášet. Soustředil jsem se a on začal jasně vyslovovat spojení: arménský člověk, francouzský člověk, tatarský člověk, americký člověk, čečenský člověk, židovský člověk, a nakonec, po malé pauze, pomalu pronesl – ruský člověk. Poté jsem skutečně najednou pochopil, kdo jsou to rusové, což jsem svému společníkovi i řekl. A co jste pochopil? — zeptal se on. Ruští, — odpověděl jsem, — to je budoucí název celého lidstva. Vidíte, jak je vše jednoduché, — řekl on a dodal, — o tom se více než před sto lety pokoušel říct světu Dostojevský, ale tehdy ho málokdo pochopil, protože nebyl rozvinut pojem vzájemné vloženosti jevů a procesů. Ruský – to je objímající pojem ke všem národnostem a proto vědomí lehce přijme pojmy – ruský američan, ruský neměc a dokonce ruský číňan, ale okamžitě se dostane do slepé uličky u nesmyslného spojení – americký ruský, německý ruský, čínský ruský [v ruštině se „Rus“ ve smyslu národnost řekne přídavným jménem - „russkij“, pozn. překl.]. Zde nejde o mohutnost toho či onoho národa, ale o naprosto nový pojem, objímající všechny národy. A ruský „nacionalismus“ je tak nebezpečný ne proto, že reálně existuje, ale proto, že v perspektivě může sjednotit všechny národy na zcela jiných mravních principech, alternativních těm, které dnes panují v biblické kultuře.
— A co ještě říkal váš bratr o Rusku? Co podle vás měl na mysli Sai Baba, když mluvil o nutnosti pomáhat bratrovi v otázkách Ruska a Indie? — zeptal se Holmes.
— Řeč šla o nějaké koncepci, alternativní Bibli. Bratr řekl, že se svým spolucestujícím mluvili téměř do rána. Ten ruský mu nechal knihy a slíbil pomoc v osvojení nové koncepce.
— A bratr vám o té koncepci říkal?
— Ano, pokoušel se, ale tehdy jsem nepochopil vše, protože bratr mluvil rychle. Podle mého tam byla řeč o nějakém novém finančním systému, ve kterém nebude spekulativní trh cenných papíru, nebude zlodějský úrok, s jehož pomocí všechny země třetího světa, včetně Indie, spadly do beznadějné kabaly k Mezinárodnímu měnovému fondu. Nový finanční systém a mravnost, která ho zrodí, zformují i novou ekonomiku, ve které se budou v prvé řadě uspokojovat demograficky podmíněné potřeby (jídlo, oděv, obydlí, vzdělání), a parazitické (předměty rozkoše, všechny druhy narkotik, včetně alkoholu a tabáku) se budou uspokojovat podle principu co zbude, na jehož základě se v současné civilizaci naopak uspokojují demograficky podmíněné potřeby.
Jinými slovy, proběhne změna priorit, což bude prvním příznakem realizace nové koncepce. Ještě mnoho mluvil o informační válce, kterou Západ vede proti Rusku, a vyjadřoval přesvědčení, že Rusko, které prohrálo jednu důležitou bitvu, neprohrálo válku, a jednoduše jen převedlo konfrontaci na nějaké vyšší priority prostředků řízení. Mluvil o šesti prioritách informačních zbraní, ale to už neumím převyprávět.
— Děkuji, Prakaši. O těch šesti prioritách zobecněných prostředků řízení jsem se dozvěděl z analýzy o knize Zbigniewa Brzezinského „Velká šachová deska“. Ten ruský ve vlaku řekl vašemu bratru, že Rusko prohrálo se Západem jednu bitvu informační války, ale samotnou válku neprohrálo. Nemohl byste upřesnit, co měl na mysli? Pokoušel jsem se v té otázce zorientovat po seznámení se s dvěmi analytickými zápisky, přeloženými do angličtiny a uvedenými na stránkách dotu.ru. Ale bohužel, výsledek pro Rusko z mého pohledu vypadá neutěšeně. Možná že nemám dost informací, ale pro svět v celku, nezávisle na tom, o kterých ze zobecněných prostředků řízení je řeč, je velmi důležité, v jakém jazyce k člověku přichází informace. Například my zde, představitelé tří národů, se navzájem dorozumíváme v anglickém jazyce. Během této cesty jsem hovořil se španěly, egypťany, francouzy, rusy, němci a všude byla jazykem angličtina. Souhlasím, že biblická koncepce porodila daleko nedokonalé současné technologie, které, nicméně, jsou rozšířeny po celém světě, a všechny země na světě usilují především o to, získat ty technologie, ale veškerý jejich lexikální doprovod je v angličtině. Veškeré softwarové zabezpečení počítačů je v angličtině, a také mezinárodní síť internet. A ruský jazyk, na kterém je vypracována nová koncepce, alternativní biblické – ten ovládá ne více než 300 milionů lidí. Jak se rusové chystají řešit problém jazyka komunikace?
— Mohl bych Prakašovi v té otázce pomoct, jestli nebude namítat, — zapojil se do rozhovoru Griša.
— Ano, jistě. Nemyslím, že by i můj bratr byl na tu otázku schopen odpovědět, pane Holmesi.
— Vy jste, pane Holmesi, naprosto správně obrátil pozornost na technologie, — začal vysvětlovat Griša. — Ale rozpracování libovolných technologií je úděl vědy, jež je ve vztahu k fundamentální vědě druhotná. A fundamentální vědy jsou zase druhotné ve vztahu k nejfundamentálnější vědě: filosofii. A není divu, že máme současnou technokratickou civilizaci, v jejímž základě leží biblické vnímání světa, obsluhované současnou západní filosofií. Takže veškerý pojmový a terminologický aparát technokratické biblické civilizace je skutečně vyjádřen v anglickém jazyce, což je symbióza latiny a starořečtiny, jíž byly psány první exempláře bible. Ale pokud půjdeme touto cestou, pak prohodíme příčinu a následek. A kde se můžete seznámit s ruským vnímáním světa a ruskou filosofií? Všichni naši Leonťevové, Solovjevové, Berdjaevové, Fedorovové a mnozí další se jen pokoušeli v ruštině kritizovat nebo převyprávět západní filosofy. Vznikala situace, že na jazyce civilizace, jejíž jméno je objímající ve vztahu ke všem národům světa, neexistuje chápání světa, vyjadřující její vnímání světa v konkrétní lexice. Nakolik jsem pochopil, na konci druhého tisíciletí, pokud počítat v křesťanském letopočtu, se nemohlo neobjevit a i se objevilo ruské chápání světa a ruská filosofie, jako fundament gradující nové civilizace. Nevím, kolik bude třeba času, ale jasné je jedno – ono zákonitě zrodí i novou fundamentální, i novou aplikovanou vědu, protože v nové filosofii se poprvé správně staví hlavní otázka: „Za jakým účelem má existovat věda?“ V západní filosofii, obsluhující biblické vnímání světa, se otázka staví jinak: „Jaká má být věda?“ V takto postavené otázce o roli vědy ve společnosti, otázka o mravnosti těch či oněch technologií jednoduše vůbec nevyvstane. A jakmile, pane Holmesi, někde v západním tisku se objeví místo otázky „Jak žít?“ otázka „Pro co žít?“ (za jakým účelem), vězte – voda nové koncepce, alternativní k biblické, už dělá i na Západě své dílo. A protože nové vnímání světa a nová filosofie, ho vyjadřující, existují v ruském jazyce, pak některé nové pojmy v angličtině jednoduše nejdou vyjádřit, a proto všichni po celém světě si budou osvojovat jazyk gradující globální civilizace – ruský. Tomu bude také pomáhat i nový informační stav, ve který v polovině 20. století vešla celá společnost.
Vy, pane Holmesi, byste se mnou měl souhlasit, že pokud byste ovládal ruský jazyk, pak byste na mnohé otázky našel odpovědi u sebe doma na monitoru počítače na stránkách dotu.ru, a ne během dlouhého cestování, které je v mnohém unavující, i když zajímavé.
— Vaše verze gradující globální civilizace a role ruského jazyka v ní zasluhuje pozornost, ale chtěl bych pochopit, v čem je smysl nového informačního stavu, o němž slyším poprvé.
— O novém informačním stavu jsme mnoho hovořili minulý rok s rusy. Řeč tehdy šla o procesu změny logiky sociálního chování společnosti jako celku. Nepochopil jsem vše hned, dokud mi neřekli jedno súfijské podobenství, které jsem si tehdy zapsal a přeložil do angličtiny, protože z mého pohledu ono velmi pěkně ilustruje informační stav společnosti na začátku třetího tisíciletí. Ale myslím, že budete schopen najít i originální text, protože vypravěč – Šáh Idris – žil dlouhou dobu v Anglii a psal v angličtině pro západní čtenáře.
Během řeči se Griša přehraboval v složce s papíry, než našel potřebný list.
— Pokud dovolíte, přečtu vám ho.
— Jistě, prosím.
— Podobenství se nazývá „Když se mění vody“ a dle mého má přímý vztah k „mrtvé vodě“ - takový název dali rusové koncepci, alternativní biblické.
Griša zakončil čtení. Holmes i Prakaš mlčeli, ponoření do svých myšlenek.
— Pokud nejste proti, — přerušil jejich přemýšlení Griša, — mohl bych dát i odpovídající komentář k tomu podobenství.
— Jistě, — řekl Holmes, — to je zajímavé.
— Je to jinotaj, — začal Griša, — ale podle názoru mých ruských přátel se dochoval přes věky ne náhodou. Pravda, ve vymyšlené pohádkové realitě ho někde občas někdo chápe, jako „transmutaci“ přírodní vody, a ne jako nějaké jiné „vody“, vlastní společnosti, která podle některých svých kvalit je v určitém smyslu analogická vodě v životě planety Země. Takovou analogií vody je v životě společnosti kultura – veškerá geneticky nepředávaná informace, předávaná z pokolení na pokolení. Přičemž materiální kulturní památky a objekty jsou vyjádřením psychické kultury (kultury vnímání světa, myšlení, osmyslení toho, co probíhá), jejíž každá etapa rozvoje předchází každé etapě rozvoje hmotné kultury, vyjadřující psychickou činnosti lidí a typ psychiky, převládající ve společnosti.
Súfí dávnověku mohl mít předtuchy ve „vnělexikálních“ subjektivních obrazech o změně kvality kultury, a proto měl nějakou představu v subjektivně-obrazné formě o každé z typů „vod“. Ale jen těžko by ho jeho současníci pochopili, mající subjektivně-obrazné představy jen o tom typu „vody“ (kultury, mravnosti a etiky), v které žili oni sami, a jen těžko by tu předpověď uchovali skrz staletí, pokud by jim řekl vše přímo. Ale pohádka, jako jinotaj o kouzelném neznámém a nepochopitelném, přežila mnohá pokolení.
Je přirozené, že z pohledu člověka žijícího v jednom typu kultury, náhle se ocitnout v jiném – kvalitativně jiném typu kultury, znamená vypadat v ní šíleným a možná vyvolat směrem k sobě „nepřátelství“ nebo soucit. Samotná společnost, žijící jinou kulturou, bude z pohledu toho, kdo se v ní náhle ocitl, také vypadat jako psychiatrická léčebna na svobodě. Jeho vztahy se společností se naladí teprve poté, co se přiblíží k nové kultuře, a nová „voda“ se stane základem jeho „fyziologie“ v přeměněné společnosti.
— Velmi zajímavá analogie, Grišo, — poznamenal Holmes. — Vy jste se, jak vidím, dobře připravil k novému informačnímu stavu, a nová voda se pro vás stala částí nové kultury.
— Ano, pane Holmesi, ale na to jsem potřeboval téměř celý rok. A řeknu více: byl to ten nejtěžší rok v mém životě, protože jsem musel přehodnotit vše, co pro mě bylo obvyklé a pohodlné.
— A začal být potom život lehčí?
— Ne, ne lehčí, možná dokonce těžší, ale mnohem zajímavější, protože cíle získali stabilitu a určitost.
— A proč se nevracíte do Ruska? Tam, nakolik chápu, jsou nyní ti, kdo přemýšlí podobně?
— To je pro mě nyní ta nejtěžší otázka. Ano, chtěl bych se vrátit do Ruska a nikdo by mě tady nemohl udržet. Rodiče se velmi těší. Ale objevil se u mě dříve pro mě netypický pocit povinnosti, ke které mě nic, kromě mého svědomí, nenutí. Pokud by mi tu misi, kterou zde plním, poručil stát, nebyl bych schopen udělat ani desetinu toho, co zde dělám z dobré vůle. V Rusku jsem měl velké peníze a velké možnosti ve smyslu materiálního zabezpečení, ale neměl jsem duševní rovnováhu. Tři roky nazpět jsem sem přijel, abych získal duševní klid a jak se mi zpočátku zdálo, získal jsem ho. Ale potom se se mnou začaly dít věci, které slovy nejdou popsat. Mohu jen provést nějakou analogii. Stalo se vám někdy Holmesi, že spíte, máte nádherný sen, probudíte se a máte jedinou myšlenku – jak se do něj znova vrátit? A když to nemůžete znovu udělat, v duši se vám objeví neklid, podráždění. Pokud se vám to stalo, tak mě pochopíte. A tento můj stav trval do příjezdu oněch rusů z Petrohradu. Ano, procitl jsem a uviděl veškerou nedokonalost okolního života. Někdy se mi stýská po tom překrásném snu, ve kterém jsem byl téměř dva roky; někdy se ve mně probouzí podráždění, ale usilím vůle ho potlačím a pokračuji ve svém dílu. Získal jsem okruh nových přátel, a mnozí rusové, kteří přijíždějí, se vracejí jiní a jak sami říkají, jakoby se probudili z hlubokého snu. Budu zde do té doby, dokud se neobjeví někdo mě rovný nebo lepší než já, schopný dávat lidem pít novou vodu. A nezáleží na tom, jaké bude národnosti: zde plně souhlasím s bratrem Prakaše.
— Upřímně z vás mám radost, Grišo. A jsem vám vděčný za to, že jste mi objasnili mnohé věci, ale je jedna otázka týkající se Ruska, která mi přesto nedá spát.
— Nejsem přesvědčen, Holmesi, budu-li schopen odpovědět, ale váš upřímný zájem o Rusko u mě nevyvolává pochyby a proto jsem připraven.
— V historii Ruska je pro mě mnohé nepochopitelné: proč v té zemi tak lehce přijímají vše nové, a potom to se stejnou lehkostí odhazují jako nepotřebný omyl? Nemluví to snad o lehkomyslnosti ruských?
— Je to zvláštní, ale ta otázka dlouhou dobu mučila i mě. Nemohl jsem ji tak přesně zformulovat, jako jste to udělal vy, ale mluvil jsem na to téma s hosty z Petrohradu a pokusím se předat vám jejich mínění o dané věci. Podle jejich názoru, ruská regionální civilizace dlouhou dobu plnila roli systému s pozitivními zpětnými vazbami ve vztahu ke globální civilizaci, samozřejmě pokud se na procesy v ní dívat z pozice chápání světa regionální civilizace Západu.
— To je něco z oblasti kybernetiky?
— Ne, pane Holmesi, to je z oblasti Dostatečně všeobecné teorie řízení. Podle ní, pokud do takového systému vstupuje signál (buzení) s určitou frekvencí, amplituda výkyvů systému roste, a může dojít dokonce ke zničení systému, pokud se nezbavit buzení, přivedeného zvenku. Pokud stejný signál jde do systému s negativními zpětnými vazbami, pak amplituda naopak klesá, systém se stabilizuje a nachází nový rovnovážný stav.
— Nechápu, jaká může být podoba takového systému s Ruskem.
— Ruská civilizace je sociální systém, a roli budícího signálu, postupujícího zvenku, může hrát například přišlé z Byzance historicky zformované křesťanství, nebo marxizmus, který byl nejen vnucen ruskému národu, ale v nějaké míře, stejně jako křesťanství, byl ze začátku přijat určitou částí obyvatel Ruska. A teď si představte, že jedno i druhé je v nesouladu s tím, co se na Rusi vždy nazývalo Božím záměrem(zámyslem). Vzniká tedy, že Rusko jako systém s pozitivními zpětnými vazbami, takové „buzení“, přicházející zvenku, ze začátku přijme, a potom dovádí do absurdna a pak s cílem sebezáchovy zavrhuje.
— A jak dlouho to může pokračovat?
— Do té doby, dokud Rusko nezačne jako první v globální civilizaci žít v souhlasu s Božím záměrem. Taková je jeho mise.
— A co druhé civilizace, Západ například?
— Pokud pokračovat v té analogii, ještě jednou obracím vaši pozornost na to, že z pozic norem kultury Západu, Západ je systém s negativními zpětnými vazbami, a on se přizpůsobuje i tomu řídícímu signálu - „podráždění“, které je v konfrontaci s Božím záměrem.
— A jaký existuje mechanizmus přizpůsobení se k nesprávnému řídícímu signálu?
— Systém rozdělení moci, díky kterému zákonodárná, výkonná a soudní moc jsou izolovány navzájem, a na tom základě se úřednící, ti z nich, kteří mají za cíl konat dobro, pokoušejí zamezit a kompenzovat zneužití ostatních druhů moci. To zčásti umožňuje zmenšit amplitudu podráždění, rozených nespravedlivostí konceptuální moci, a světu to vše připadá jako příklad stabilního systému.
— A co je v tom špatného, proč Rusko nechce využít metody, které už staletí pracují na Západě?
— Pokouší se. V Rusku po roce 1991 také usilovali o rozdělení moci, ale u každé civilizace je svá mise, pokud je reč o Božím Zámyslu. Všechno je ve spravedlivosti. V ní jsou všechny problémy ruské civilizace. A proto žádné rozdělení moci v Rusku není možné. Navíc, všechny pokusy kopírovat v tomto smyslu Západ budou jen zhoršovat situaci Ruska. Rusové odedávna nazývali svou zemi Svatou Rusí. A tvrzení, nároky, zavazují přesně taktéž, jako pozice[42]. A pokud si někdo myslí, že ani nároky, ani pozice ho nezavazují, pak ho zabíjí. Proto blaho v Rusku je možné jen tehdy, pokud je v něm spravedlivá konceptuální moc, spravedlivá moc ideologická, zákonodárná, výkonná, soudní a … žádné rozdělení moci, ale jejich vzájemné proniknutí a podpora představiteli každé z nich činnosti ostatních.
Griša zatnul pěst a ukázal, že všechny druhy moci musí v Rusku pracovat jako jeden celek, načež zakončil.
— Ale jestli se podíváte na nemožnost realizovat v Rusku rozdělení moci západního typu z pozic svobodnějšího vnímání světa, než to, panující na Západě, pak právě Rusko se jeví zamykatelem[43] negativních zpětných vazeb všeho lidstva. Jinak řečeno, to, co se při regionálním pohledu zdá jako destruktivní vzhledem k systému pozitivní zpětné vazby, v alternativně-objímajícím procesu, tj. v životě globální civilizace, plní roli negativních zpětných vazeb, nedovolujících lidstvu jako celku dojít do stabilního nepravého[44] světového pořádku. Taková je mise Ruska. Nevím, jestli jsem vám odpověděl na vaši otázku, pane Holmesi, ale mě takové vysvětlení uspokojilo.
— Ano, něco na tom je, — zádumčivě pronesl Holmes, a po malé pauze pokračoval.
— Jsem na zvláštní cestě. Jako bych sesbíral mnoho zajímavých faktů, ale je třeba čas, abych je osmyslil a systematizoval. Pochopil jsem, myslím, to hlavní: rusové se skutečně dívají na svět nějak jinak a proto k řešení mnohých problémů přistupují úplně jinak, než na Západě. Zajímavé je i to, že ve všech zemích jsem dostával kopie petrohradského časopisu „Doba zvratů“, který, jak jsem pochopil, není časopisem celostátní úrovně. Co to znamená, Grišo?
— To, pane Holmesi, vám objasnit nemůžu, ale mohu nabídnout ještě jednu „Hodinu zvratů“, která vás možná zaujme.
S těmi slovy Griša vyndal ze své složky kopii 4. strany týdeníku „Doba zvratů“ z 2.6.1999, № 21 (73) s velkým článkem na celou stranu. Holmese zaujal ne samotný článek, ale fotosnímky či spíše snímky-koláže, ve kterých bylo na panorama Petrohradu naloženo panorama New Yorku, a přesněji té části Manhattanu, nad kterou se ještě tyčily siluety věží-dvojiček.
— Grišo, přeložte prosím název článku, — poprosil Holmes.
— „O škodlivosti a užitku mytologie.“
— A jméno autora?
— Žukov, Konstantin.
— Nakolik znám historii druhé světové války, maršál Žukov obrátil válku u Stalingradu a dobyl Berlín?
— Ano, pane Holmesi, Georgij Konstantinovič Žukov, ruský maršál, poté, co naši krajané poplivali Stalina, nyní zosobňuje zlom v průběhu války: porážka hitlerovců pod Moskvou, porážka německých fašistů u Stalingradu, a jako výsledek – přijetí bezpodmínečné kapitulace Třetí říše u Berlína v Postdamu a velení přehlídce vítězství. Vše to je pravda, ale zdaleka ne celá pravda. Jsou síly, které v Rusku potřebují posmrtný kult takovým způsobem mytologizované osoby maršála Žukova. Dokud tomu a dalším mýtům mnozí věří, nemohou si uvědomit důležitější pravdu o revoluci v Rusku v epoše první poloviny 20. století, skrývanou za takovými mýty. A to už není mýtus, ale surová realita naší doby.
— Podivné, ale o podstatě mytologie, její „škodlivosti a užitku“, už jsme hovořili s jedním ruským hrabětem v Lichtenštejnsku před dvěma týdny. Tehdy byla řeč o druhé světové válce – informační. Potom jsem pod Madridem besedoval s rusy a španěly o egregoriálně-matričních válkách, jdoucích na Zemi od dob Atlantidy. V Egyptě jsem se dozvěděl o naprosto neobyčejné stránce činnosti ruského básníka Puškina, jehož někteří v Rusku považují za duchovního nástupce faraona Echnatona a jeho následovníka Mojžíše. A teď v Indii se dovídám o tom, „jak se mění vody“. Pokud Grišo nebudete namítat, vzal bych sebou kopii vydání a text podobenství, se kterým jste mě laskavě seznámil.
— Jistě, pane Holmesi, vše jsem to připravil speciálně pro vás. Nyní je v ašrámu právě čas oběda. Pojďte, půjdeme do jídelny, a vy už máte na čase chystat se.
Vyšli z bloku „WEST“, kde byli ubytováni, a po cestě do jídelny uviděli nevelkou skupinu poutníků, stojících pod stříškou proti slunci.
— Na co tady čekají? — zeptal se Holmes.
— Přivezli čerstvé kokosové ořechy, pokud chcete, před obědem je můžete vyzkoušet – výborně hasí žízeň.
Holmes souhlasil spíše ze zvědavosti. Postavili se do řady a mohl pozorovat, jak opálený a bosý Ind bral ořechy z hromady, jedním přesným úderem velké mačety odsekával vršek a podával ořech poutníku. Ten ho bral dvěma rukama, umisťoval do otvoru plastikovou slámku a pomalu pil obsah. Chuťově to byla kyselá, chladná a trochu trpká tekutina. Po vegetariánském obědě v jídelně ašrámu se Holmes a Prakaš vřele rozloučili s Grišou a místním taxíkem se vydali známou cestou na letiště. V letadle o 155 místech nebylo více než dvě desítky pasažérů. Podle zevnějšku a způsobu mluvy to byli velmi bohatí Američané. Kupodivu se chovali velmi zdrženlivě a působili jako členové nějaké sekty. Holmes se usadil u okýnka a zaujatý svými myšlenkami se díval na vzdalující se přistávací plochu a zeleň kopců, rozdělenou na pravidelné čtverce.
Po návratu do Bombaje Holmes téměř nevycházel z pokoje. Prakaš dvakrát telefonoval, navrhl procházku po Bombaji: na nábřeží, do muzea Gándhího, do místního ašrámu Sai Baby, ale Holmes pokaždé zdvořile odmítl s odkazem na únavu a zaneprázdněnost. A zaneprázdněný skutečně byl – celý den proseděl nad notebookem. Snažil se zapsat čerstvé dojmy a všechny detaily uběhlých dvou dnů, protože dobře věděl: to, co se nyní zdá nevýznamné a obyčejné, se za týden, měsíc, rok, může ukázat mimořádně důležité pro vyšetřování, které prováděl. Hotelová obsluha několikrát přinesla kávu, čaj, salát, obložené chlebíčky. Holmes všechno snědl, neobraceje pozornost na chuťové vjemy, které v něm doslova otupěly. Večerní slunce už osvítilo vrcholky palem v kulatém vnitřním dvoře hotelu, když se zastavil a přečetl si pracovní soubor, jehož název určil ještě v Londýně Watson – „Poslední gambit“. Holmes byl velmi překvapený – uplynul už snad více než den? Prověřil si to: ve středu ve 14:00 s Prakašem přiletěli do Puttaparti, a v 16:00 Holmes už seděl v letadle směrem na Bombaj. Požádal obsluhu o budíček ve 23.00 a šel spát.
Prakaš ho přivezl na letiště, když registrace cestujících už končila. Noční Bombaj provázela Holmese mořem světla; dole – Indický oceán, vepředu – Evropa, Frankfurt nad Mohanem, Londýn. Zachumlavší se do teplého vlněného plédu, Holmes se pokusil usnout a skoro se mu to povedlo. Malá přestávka ve Frankfurtu, kde se mu povedlo vypít šálek čaje, a v 8.35 se letadlo přesně podle plánu dotklo přistávací dráhy letiště Heathrow. Holmes se podíval na hodinky, jež nastavil na greenwichský čas už ve Frankfurtu, a pomyslel si, že paní Hudsonová už dokončuje prostírání stolu k snídani. Byla sobota, 13. října 2001. Uběhly přesně tři týdny od okamžiku, kdy z tohoto letiště odletěl do Curychu.