Poslední gambit

Část 2. Výzkumy Watsona

Poslední gambit · перевод (Čeština) · раздел 5 из 18

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

Část 2. Výzkumy Watsona

Večer 22. září. Ruské "pikniky"

Ve druhé polovině dne se Holmes odebral na letiště Heathrow a já jsem se začal zabývat jeho dokumenty. Pohodlně uveleben v křesle, vyndal jsem ze stolu koženou složku a se zvědavostí začal zkoumat její obsah. Nejprve novinové zprávy a výpisky. Některé z nich, nejkratší, uvádím v plném znění.

Výpisek č.1. 15. května 1976, noviny "Weekly news" informují, že porodník jménem Triplett potřetí asistoval u porodu trojčat.

Výpisek č.2. 5.12.1664 se v úžině Pas-de-Calais potopila britská loď jménem "Meney", utonula celá posádka kromě jednoho námořníka jménem Hugh Williams. O 121 let později, na den přesně, se 5.12.1785 v Irském moři, v blízkosti ostrova Man potopila další loď. Přežil jediný námořník, jehož jméno bylo Hugh Williams.

Výpisek č.3. V roce 1883 se nějaký Henry Ziegland rozešel se svou nastávající, která si ze žalu sáhla na život. Její bratr se rozhodl ji pomstít. Kulka z jeho pistole však Zieglanda jen škrábla, a zaryla se do kůry stromu. Ziegland spadl na zem a bratr, maje za to, že msta je vykonána, se na místě zastřelil... V roce 1913, o 30 let později, se stále živý a zdravý Ziegland rozhodl porazit právě ten strom, do kterého se zaryla kulka. Strom odolával a tak se Ziegland rozhodl pomoci si dynamitem. Při výbuchu ona dávno vystřelená kulka opět vyletěla a zasáhla Zieglanda přímo do hlavy. Pomsta byla nakonec vykonána!...

Výpisek č.4. V roce 1975 vypadlo v Detroitu malé dítě z okna bytu ve 4. (!) patře, a spadlo na hlavu jistému Josephu Figlockovi, který nárazem upadl do bezvědomí, avšak jemu ani dítěti se nic nestalo. Přesně po roce tentýž pan Figlock procházel na tomtéž místě v téže ulici, když ho opět prudký náraz srazil k zemi. Spadlo na něj totéž dítě. A ačkoliv během roku přibralo na váze, i tentokrát měla příhoda šťastný konec.

Výpisek č.5. V 17. století vznikla v Japonsku fáma o tom, že jisté dětské kimono nosí smůlu. Všechny tři dívky, kterým ho jejich rodiče koupily, zemřely dříve, než ho stačily obléct. V únoru roku 1657 se jeden mnich rozhodl ono "prokleté" kimono spálit. Jakmile ho však mrštil do plamenů, nenadálý prudký poryv větru oheň rozfoukal a požár se velmi rychle dostal zcela mimo kontrolu. Následky události: shořely tři čtvrtiny Tokia, bylo zničeno 300 chrámů, 500 paláců, 9000 obchodů, 61 mostů a zemřelo 100 tisíc lidí...

Desítka dalších zpráv, objemnějších, ale neméně zajímavých, přesvědčivě ilustrovala správnost puškinovské definice: "Náhoda" — skutečně mocný, okamžitý nástroj Prozřetelnosti. Když jsem dočetl, zamyslel jsem se nad tou nad(vesmírnou)-realitou, na jejíž existenci si západní obyvatel vzpomene jen při návštěve církve nebo kostela, a i to jen pod tlakem vnějších okolností. A kuriózní shody náhod, které přitáhly pozornost mého přítele Holmese, připomínají, že v historii lidstva je skutečně mnoho "náhod", které proměnily v krach pečlivě promyšlené a dobře zabezpečené plány. Výsledkem jejich realizace vzal tok událostí naprostou náhodou úplně jiný směr nebo novou kvalitu.

Tak, rozmýšleje o roli "náhody" jako nástroje Prozřetelnosti, se kterým se každý z nás tak či onak někdy v životě setkal, nakonec jsem před sebou otevřel první "piknik". Byla to kopie poslední strany novin Leningradského svazu žurnalistů s názvem „Doba zvratů“ („Час пик“) z 24.06.1991 s názvem "Historický piknik". Věděl jsem, že mnoho měst v Rusku po srpnu 1991 změnilo svůj název, přesně tak jako tomu bylo po říjnové revoluci roku 1917. Tehdy Petrohrad nazvali Leningradem, a nyní zase zpátky — Petrohradem. Kresby "pikniku" při bližším pohledu vypadaly jako okénka animovaného filmu, kterých bylo přesně pět. Nápadná byla témata týkající se starověkého Egypta, z nějakého důvodu uměle vztažená — jak se mi zdálo na první pohled — k událostem v Rusku. Zpočátku jsem se snažil přeložit texty obrázků, spoléhaje se na slovní zásobu získanou během tříletého pobytu v Afghánistánu. Ale brzy jsem si uvědomil, že bez zvláštního rusko-anglického slovníku se neobejdu. Text prvního obrázku informoval:

"Staroegyptské politické vášně stále provokují představivost řadových voličů. Boj o trůn mezi Amenhotepem IV. (Echnatonem) a mladým Tutanchamonem je bojem dvou velkých stranických náboženství bohů Atona a Amona. Ty nezapomenutelné události tisícileté dávnosti ve sporu o moc v epoše XVIII dynastie egyptských faraonů jsme se pokusili vylovit z paměti, protože historické zdroje nebyly po ruce. Jestli něco není úplně přesně, neviňte nás, uběhlo tolik let, všechno si pamatovat nelze..."

Nejspodnější obrázek končil textem neméně podivným:

"Pro dosažení samotného vrcholu hierarchické pyramidy je třeba někoho zajmout, likvidovat, vydírat, koupit, vyprovokovat, vyhnat, zradit, zkompromitovat, oklamat, izolovat, přesvědčit, postrašit, diskreditovat, rozptýlit, převézt, odstranit, pohřbít, porazit, přinutit, prodat atd. Nebo být schopným, mít autoritu a vždy hovořit pravdu, ale pak spadáte do kategorie onoho "někoho".

Pokud jste najednou zachtěli dostat se nahoru a máte k ruce odpovídající kameny (jsou nakresleny) pro stupínky speciálního služebního žebříku, v jakém pořadí byste ty kameny kladli na sebe? Možná, že znáte jiné způsoby jak se dostat na vrchol moci, aby bylo možné hledět daleko nebo naplivat na všechny zvysoka?"

Pod tím textem byly figurky, zobrazující pět mladých a pět starých mužů, stojících navzájem k sobě zády. Mezi nimi bylo nějaké zvláštní slovo (nebylo mi jasné, co v ruštině znamená) - "čuriki" („чурики“). Na každém obrázku byly v popředí dvě palmy (na prvním byla jedna palma zakrytá kresbou). Piknik byl z nějakého důvodu nazván "na počest Artemidy", a na druhé kresbě odshora - s deltou Nilu, byl ke korytu řeky přidán neexistující přítok s názvem "Nilovna". Na centrální - třetí - kresbě bylo velkým písmem uvedeno v Anglii známé označení cigaret "CAMEL"; vpravo od toho nápisu vylézala z obrazovky televizoru figurka v oděvu egyptského faraona, a pod ním osm figurek s nápisem - žreci OMONa. Další nápisy byly typu "Kasárna, vedoucí do Říma", kolchoz "Alexandrijský maják", "Sarkofág s minulým faraonem", "Rhódský kolos". Krátce: kresby i nápisy k nim byly plné nesmyslů, jaké neměly místo ani v historii, ani v geografii, pokud se pokoušet chápat vše v přímém smyslu. Ale jakkoliv jsem se pokoušel složit ty podivné "kameny" do nějaké propojené mozaiky, v které by se projevil skrytý smysl "pikniku", nedařilo se mi to. Chyběly mi k tomuto rébusu klíče: nejspíše, znalosti událostí, mající vztah k historii Ruska a Egypta. K "Historickému pikniku" byl připojen seznam filmů, které byly hrány v různých kinech Leningradu od 24 do 26. června 1991, ale naprosto jsem nevěděl, jak s nimi naložit.

Odloživ první "piknik" stranou, položil jsem vedle něj druhý - "Obranný" a začal ho studovat. Obrázků v něm bylo méně, všechny s vojenskou tématikou (odtud pravděpodobně získal svůj název), nicméně texty byly neméně zvláštní:

"Památka vojákovi a námořníku, současnému i budoucímu"

"Píseň o maršálech. Slova Michaila Bezrodného. Muzika Alfréda Karasinova". Přičemž byla uvedena slova i noty písně se záhadnými refrény typu:

"Tři synové. Současná ruská pohádka. Knihovna časopisu "Ogoňok". Moskva, 1940."

K druhému "pikniku", stejně jako k prvnímu, byl připojen seznam filmů, který byl uveden titulkem: "Promítání filmů pokračuje". Tentokrát bylo filmů třináct a první v pořadí byl "Boom 2". Vrátil jsem se k seznamu filmů z prvního pikniku a našel tam také "Boom", ale na třetím místě, a na prvním byl "Rébus".

— Tedy, přece jen "rébus", - zamyslel jsem se, - ale kde k němu vzít klíče?

Zbýval třetí "piknik" - "Post historický", který jsem poprvé uviděl na snídani u Holmese. Tentokrát jsem ho položil vedle dvou předcházejících a začal pozorně prohlížet. Představoval schématický plán nějakého města, po kterém, jak se mi ze začátku zdálo, bylo nepořádně rozházeno deset dvacet nijak nesouvisejících obrázků. Brzy jsem poznal, že plán zhruba odpovídá části Leningradu-Petrohradu a je podobný těm uváděným v turistických průvodcích. Avšak řeka Něva byla z nějakého důvodu nazvána "řeka Moskvy" a nahoře a dole byly na snímcích CNN dobře známé symboly hlavního města - Spasská věž moskevského Kremlu a silueta chrámu Vasilije Blaženého, mezi kterými seděl vousatý Marx, v hrůze se držící za hlavu. Pod ním bylo smějící se dítě ve vaničce na koupání.

Z chaoticky rozházených obrázků po ploše "pikniku" se mi při pozornějším prohlédnutí podařilo určit dvě diagonály, na jejichž průsečíku zhruba ve středu rébusu byla bojová scéna s bojovým slonem z dob Alexandra Makedonského nebo Punských válek; nápis pod ní hlásal: "Místo vážnějších střetů".

Nad "Místem vážnějších střetů" v levé diagonále byla jasně vidět silueta nakloněné věže v Pise a nad ní, o něco vpravo, figurka staroegyptského žrece s nápisem "ugOMON". Pod "Místem vážnějších střetů" a o něco vlevo byla silueta celosvětově známého římského Kolosea, u kterého (také vlevo) ležely vyvrácené známé dvě palmy z prvního "pikniku"; vlevo pod Koloseem byl plán-schéma neznámé stavby s nápisem "Bílý dům". A pod ním, v levém rohu "pikniku", byl usmívající se týpek, salutující levou rukou, a s dřevorubeckou sekerou na pravém rameni. Nad ním byl zvláštní nápis, který jsem nemohl pochopit bez slovníku: „Не москаль за нами?“ ("Není Moskal za námi?"). Nákresy na levé diagonále "pikniku" se spojovaly v něco připomínající žebřík, s Érosem či Amorem (bůh lásky antických Řeků a Římanů) na nejvyšším stupínku. Tětiva jeho luku byla napnuta a střela mířila přesně na hlavu postavy žrece.

První příčka pravé diagonály-žebříku začínala kalendářní informací, která přitáhnula mou pozornost při prvním setkání s "piknikem". Zprava se ke kalendářní informaci připojovala věž s hvězdou (menší než Spasská věž) a pod vším tím stál nápis "Sluchový aparát CK". O stupeň výše byly dva nápisy: "žebřík komunistů" a "Velký cirkus Šapiro"; ještě o stupeň výše na pravé diagonále byla známá vojenská postava z "obranného pikniku" s maskou-respirátorem. Na dalším stupni byly dvě sousoší skupiny zápasníků (kde jsem je už viděl?) s nápisem "výměna názorů". "Místo vážnějších střetů" tak skutečně bylo místem zkřížení žebříků-diagonál, nad kterým na levé diagonále seděla opice s napřaženou pravou tlapou, a nad ní, na pozadí "Labutího jezera" (tak byl z nějakého důvodu nazván záliv, na jehož břehu se nacházel Petrohrad) byla tvář s vytřeštěnýma očima, pod níž byl nápis "bolševické triky".

Obrázky třetího pikniku vyvolávaly podivné asociace: vznikal pocit, že nějaké z nich znám, zvláště sousoší skupiny po levém a pravém břehu Něvy, jejíž koryto bylo označeno slovem "stopa", napsaným rukou. Byla tu i sama ruka, vedoucí onu "stopu", a níže - záhadný nápis "teče voda Moskvy-řeky, kudy velí bolševici". Vzpomněl jsem si na Holmesovy komentáře o historii vztahů trockistů a bolševiků v Rusku tím více, že největší a nejvýraznější slogan "pikniku" hlásal: "Přijdeme k hojnosti komunismu!“. Menší heslo napravo od tohoto rébusu slovně zvýrazňovalo závěry nějaké operace, nebezpečné pro Moskvu: "Národ, armáda, Stalin — zachránili tě Moskvo!"

Pokoušel jsem si pro sebe opakovat obsah "post historického pikniku", abych přiřadil jeho četným obrázkům alespoň nějakou spořádanost, ale po přečtení napsaného jsem pochopil, že jsem opomenul mnohé, možná důležité detaily rébusu, které jsem prostě nevěděl jak zakomponovat do mozaiky v mém vědomí.

Například, byla mi nepochopitelná role Euripida, na jehož hlavu autor "pikniku" z nějakého důvodu umístil židovskou jarmulku a nazval ho JevrejPid (v orig. Эврипид vs ЕврейПид); proč naproti dvou palem, naklanějících se nalevo směrem ke Koloseu, byly umístěny dva vánoční stromky (jeden velký a starý, druhý menší a mladý), naklanějící se napravo; proč se naproti šikmé věže v Pise rozkládal "Žlutý dům" architekturou a umístěním připomínající štáb trockistů v říjnu 1917 — "Smolný" a proč byla ryba v "labutím jezeru" zdechlá. Čím více jsem studoval obrázky tří "pikniků", tím více mě zachvacoval pocit jejich vzájemné propojenosti, dosud pro mne skryté.

Abych objevil to spojení, potřeboval jsem si vzpomenout, kde jsem už viděl byť jediný z těch obrázků, chytnout se jej jako článku a vytáhnout celý řetěz. Jako klíčový obrázek jsem vybral postavu obnažené ženy z třetího "pikniku" s heslem "Svobodnému Rusku — svobodnou lásku!" a přehrávaje si v paměti, jako film, vizuální obrazy posledních let, dostal jsem se do Neapole, kde jsem byl na podzim 1998 před odplutím na Sicílii. Tehdy, v horký slunečný den 11 září, v očekávaní trajektu na ostrov, jsem zašel do Národního muzea a tam uviděl přesně takovou sochu, jejíž název v překladu z řečtiny mě tehdy ohromil svou otevřeností — "s pěkným zadkem". Nyní jsem si ani za nic nemohl vzpomenout, jak se nazývala řecky. Musel jsem chvíli pracovat s řeckým slovníkem, abych si vzpomněl — "Kallipiga". Dále to bylo už jednoduché. Sundal jsem z knižní police německý "Antický slovník" Johannese Irmschera a Renaty Jone, vydaného v Leipzigu 1987, a hned objevil povědomou postavu.

Ano, byla to socha Afrodity Kallipigy, což v překladu z řečtiny skutečně znamenalo "s pěkným pozadím". V slovníku jsem se dočetl, že "její mramorová socha je chráněna v Národním muzeu v Neapoli (kopie řeckého originálu z 3. století př.n.l.), zobrazující ženskou postavu, která gestem obnažuje své pozadí. Má se za to, že tato socha byla zvláště považována v Syrakusách." Syrakusy!? — v "Obranném pikniku" je ve druhé sloce "písně o maršákech" text o Syrakusách:

Santiago? Santiago!.. no jistě! Právě dnes ráno Holmes, při vyprávění o trockistech, vzpomněl vojenský převrat v Chile, jehož hlavní události se odehrály v Santiagu. První článek v řetězu záhadných obrázků byl pravděpodobně správně rozluštěn. Některé články "Antického slovníku" byly ilustrované a rozhodl jsem se v něm zalistovat, zda v něm objevím i další obrázky z "pikniků". Výsledek předčil všechna moje očekávání. Více než polovina obrázků třetího pikniku byla vzata z něj. Udělal jsem si potřebné záložky a začal jsem je studovat pro objevení asociativních vazeb mezi nimi.

Na levém břehu Něvy bylo umístěno celkem známé bronzové sousoší "Théseus a Minotaur". V přiléhajícím článku se psalo, že Minotaurem se v řecké mytologii nazývalo monstrum — člověkobýk. Matka toho monstra, Pásifaé, se zjevně rozhodla takovým způsobem "nasadit parohy" svému muži Mínosovi, který přikázal umístit plod zakázané lásky "zářivé" kurtizány ("Pásifaé" znamená v latině "zářivá") a knósoského posvátného bílého oheň dštícího býka do speciálně postaveného labyrintu, kde byl zabit Théseem za to, že v podobě daně každý rok požíral sedm nejkrásnějších aténských chlapců a dívek, obětovaných Minotaurovi. Vyplývalo z toho, že Théseus ukončením té tyranie byl něčím na způsob prvního demokrata.

Na pravém břehu Něvy bylo sousoší sochaře z antického Řecka, Antenora z Atén — "tyranobijci" (Harmodius a Aristogeiton). Zajímavé, a s kým vlastně bojovali? Slovník informoval, že "Tyranie" jako forma státní moci vznikla v Řecku na konci 7. století př.n.l., v procesu boje mezi rozhádanou aristokracií a rostoucími národními masami; objevila se především ve městech s vysoce rozvinutou ekonomikou; zákonodárný sbor se při tyranii zachovával téměř vždy, ačkoliv ve městech se zaváděla vláda jediného člověka. Tyrani prováděli politiku, namířenou na zlepšení situace démosu, podporovali rozvoj řemesel a obchodu, výtvarného umění a poezii. Přirozeně, negativní hodnocení tyranie poprvé zaznělo během demokratické vlády, odmítající osnovný princip tyranie — monokracii (vládu jedince). Mezi řeckými tyrany byli ve slovníku zvlášť zmíněni dva tyrani ze Syrakus (zase to město!): Hiero I. a Hiero II.. "Tyranobijci" byli tedy velmi militantní demokraté?

Vedle "tyranobijců" byl ve slovníku umístěn plán neznámého místa, které bylo ve třetím pikniku nazváno "Bílým domem". Ve skutečnosti to byl plán starého řeckého města Tíryns (Τίρυνς ) s pevností v Argolidě (Αργολίδα), postaveného ve druhé polovině 2. tisíciletí př.n.l. jižně od Mykén. V slovníku se psalo, že první nálezy se datují do 3. tisíciletí př. n. l. a poslední k 8. století př.n.l. Každá stavba na plánu města-pevnosti bylo očíslována, přičemž číslem 11 byla označena ... věž.

Pokud bylo „Tíryns“ pro autora "post-historického pikniku" symbolem New Yorku, pak místo krvavé události - věže WTC - ukázal naprosto přesně. Zajímavé bylo, že sotva viditelné číslo 11 na mapce v "pikniku" bylo, a mnohem lépe viditelné číslo 17, které ve slovníku označovalo Západní bránu, chybělo. Ale vždyť i ve finále "Pikové dámy" u Puškina Herman pozbývá rozumu, a je zavřen v pokoji č. 17, neodpovídá na žádné otázky a neustále drmolí: "Trojka, sedmička, eso! Trojka, sedmička, dáma! ... " Snad chtěl takovým způsobem Puškin ukázat, že nad Západem vládne číslo 17? A autorům "pikniku" se to číslo z nějakých důvodů nelíbí?

Obrázek s "bojovým slonem", nadepsaný "Místo vážnějších střetů", byl ve slovníku také k nalezení, i s obsáhlým popisem, kde a kdy byli používáni bojoví sloni. Vysvětlovalo se, že byli ceněni kvůli velké síle, mohutnosti a psychologickému působení na protivníka. Bylo poznamenáno, že byli použiti Alexandrem Makedonským, který nějakým způsobem uvízl v Afghánistánu, a najednou jsem si vzpomněl, že slon je symbolem republikánské strany USA. Dnes je u moci a chystá se také vlézt do Afghánistánu — "místa vážnějších střetů".

Obrázek římského "Kolosea" ve slovníku nebyl, zato jsem se z článku o něm dozvěděl, že ten antický výtvor získal své jméno od kolosu Nérona (přes 30 metrů vysoké sochy), stojící vedle amfiteátru. Přirozeně jsem si vzpomněl na "Rhódský kolos" z prvního "pikniku" a dozvěděl se, že patřící k jednomu ze sedmi divů světa, jednalo se o 37 metrů vysokou bronzovou sochu Hélia, stojící rozkročmo nad vjezdem do přístavu. Vytvořil ji Haret v roce 285 př.n.l. a o 58 let později (227 př.n.l. - suma cifer dává opět 11) byla zničena zemětřesením, protože tělo sochy bylo z železa a kamene. Kolos Néra, vytvořený v roce 58 n.l. Zenodorem byl o dva metry vyšší než " Rhódský kolos". Císař Vespasián přikázal proměnit kolos v sochu Hélia, a císař Hadrián ho přemístil do Flavijského amfiteátru, který se od té doby začal nazývat Koloseem. Pravda, po všem tom hledání se pro mě zvláštní nápis nad "koloseem" — "Toalety, obsazené pučisty" — jasnějším nestal.

Bylo už hodně po půlnoci, když jsem se rozhodl přerušit své výzkumy. Navíc jsem byl nucen přiznat si, že ačkoliv seznámení s Antickým slovníkem obohatilo mé znalosti historie a dokonce pomohlo identifikovat určité informační vazby mezi "pikniky", nijak mě nepříblížilo k rozluštění rébusu.

Usínal jsem těžko. Když jsem k ránu konečně usnul, před mýma očima se v polosnu míhaly chaotické kaleidoskopické obrazy z "pikniků", odrážeje nějaký "boj ideí" v hlubinách podvědomí. Přičemž gigantické věže Světového obchodního centra na Manhattanu přijaly formu tu noh "Rhódského kolosu", tu obrysu Spasské věže Kremlu a ještě nějakého mně neznámého chrámu; přičemž odněkud se připletl nápis "Chrám na krvi". Možná to i byla kupole chrámu Vasilije Blaženého? Celý den jsem se pravděpodobně podobal puškinovskému Hermannovi z "Pikové dámy", protože jsem odpovídal ne k věci a kde jsem mohl, snažil jsem se v mysli složit cifry očekávaje výsledek 11, ať už to byla čísla domů, aut, telefonů.

23 – 24. září. "Matrix"

V neděli po obědě jsem se rozhodl dát si pauzu a přeorientovat se na čtení delších zápisků z Holmesovy složky. Jako první mou pozornost přitáhl text o filmu "Matrix", vytištěný z ruských stránke dotu.ru. Překůlad byl plně vyhovující, i když bylo poznat, že nepřekládal rozený angličan, ale Rus s dobrou znalostí angličtiny a americkým slangem. Text se nazýval „Matrice "Matrixu" — svár“. Film jsem viděl už před rokem. Tehdy mi připadal jen jako excetričnější akční film a proto jsem přistoupil k textu s nadějí na lehké čtení. Jaké bylo mé překvapení, když jsem po prvním odstavci s krátkým výkladem děje filmu najednou objevil, že z textu téměř ničemu nerozumím. Zastavil jsem se a položil si otázku: kde je problém? Každé jednotlivé slovo je jasné, ale celkový smysl fráze uniká. Vznikal dojem, že je to napsané v nějakém neznámém jazyce, jen vnějškem podobném angličtině. K večeru jsem tak tak zvládl první dvě kapitoly a na třetí se zasekl nadobro. Pravda, i její název byl zvláštní — "Matematika a Boží záměr". Když jsem se vzdal a šel spát, hodiny odbily půlnoc. Nehledě na těžkou práci s neobvyklým textem, ráno jsem se probudil odpočatý a s dobrou náladou.

— Musím se na film podívat znova, jinak budu mít problém pochopit obsah textu.

S touto myšlenkou jsem se ráno odebral do redakce a po cestě vyzvedl videokazetu s "Matrixem". Po svých obvyklých povinnostech jsem se chtěl večer na Matrix podívat očima autora analýzy. Buďto to bylo dobrým spánkem předchozí noci, nebo včerejší těžkou prací s textem, ale měl jsem pocit, že ten film vidím poprvé. Nebo jsem získal nějaké nové vnímání obvyklých věcí? S dobrým pocitem jsem znovu usedl ke čtení analytické zápisky a dostal se ke čtvrté kapitole s názvem "'Matriční' řízení". Kapitola se ukázala klíčovou, protože mě přivedla k chápání nového druhu moci, odlišné od všech mně doposud známých — moci konceptuální. Ještě jednou jsem si pozorně přečetl část kapitoly, která mě obzvlášť zaujala:

Svět se po 11. září skutečně stal jiným. Pokud bych na ten text narazil před "černým úterkem", nejspíše bych s ním neztrácel čas, ale dnes, o 13 dní později, jsem za těmi slovy cítil nějakou mně neznámou sílu a přesvědčení o správnosti té věci, jejíž podstatu se autoři toho textu pokoušeli postihnout. I když jsem nechápal všechny detaily, bylo mi jasné to hlavní a celek, jež se nikdy slovy předat nedá.

Jeden odstavec ve čtvrté kapitole byl, zjevně Holmesem, podtrhnut:

Smutně jsem hádal, že ten odstavec měl nějaký vztah k událostem 11.září, i k záhadě "pikniků", tím spíše, že právě na něj můj přítel obrátil pozornost, ačkoliv sám zatím nic konkrétního k tématu říct nemohl. Zároveň ale u mně text vyvolával údiv ve vztahu k Holmesovi.

— Pokud ho Holmes četl, proč se se mnou o tématu nikdy nebavil? Chtěl, abys se s tím vypořádal na vlastní pěst? Nebyl vhodný čas na debaty o takových věcech? Nebo má sám Holmes problém s pochopením toho odstavce, a jednoduše neví, co a jak o tom říct?

Čím hlouběji jsem pronikal do obsahu textu, tím více jsem chápal, že mám co do činění s nějakým novým filosofickým systémem, vypracovaným v Rusku skupinou, nazývající sebe samu Vnitřním prediktorem SSSR. Samotné slovo "prediktor" bylo pochopitelné na obvyklé úrovni: "prediktor" - předvídající, ale najednou jsem si vzpomněl na jednoho spolužáka, který použil sousloví "prediktor-korektor" v souvislosti s nějakou zkouškou, když odmítl jít na studentský večírek kvůli nutnosti připravit se. Vzpomínky na toho spolužáka mně přivedly k matematickému žurnálu, ve kterém jsem našel popis jedné z metod číslicové matematiky pod názvem "prediktor-korektor", v kterém: "Postupnými přiblíženími se hledá řešení úkolu; při tom algoritmus metody představuje cyklus, ve kterém se opakují dva kroky: první - prognóza řešení a druhý - prověrka prognózy na splnění požadavku přesnosti řešení. Algoritmus končí v případě, pokud prognóza uspokojuje požadavek na řešení s požadovanou přesností."

Uvědomil jsem si, že jsem se poprvé setkal s nějakým novým pojmovým a terminologickým aparátem, na jehož základě mohou být málo přístupné oblasti vědění představeny čtenáři dostatečně jasně a v kompaktní formě. Například, kurz psychologie dostupný na Západě jen úzkým specialistům, byl v textu vyložen prakticky na jedné straně. Zdálo se mi to natolik důležité, že jsem se rozhodl ten fragment uchovat pro sebe , kdyby jen proto, abych mohl později pochopit obrázek s opicí na třetím "pikniku":

"Psychika každého člověka je mnohokomponentní informační systém. Přesněji, psychika je informačně-metrický systém, protože psychika je především algoritmika, a algoritmika je posloupnost kroků přeměny informace, což je nemožné bez matric různého druhu, vlastních algoritmice — transformátorů měr, které představují svého druhu „částečné kopie“ z objektivní všeobjímající míry-matrice – Vyššího předurčení Bytí.

Psychika rodí chování člověka na základě toho, co je v počítačové činnosti přijato nazývat informačním zabezpečením.Informační zabezpečení chování člověka je různorodé a zahrnuje:

• instinkty biologického druhu „Homo Sapiens“;

• návyky, přejaté z kultury společnosti ve formě hotové k použití a aplikované z větší části (jako i instinktivní programy) automaticky v situacích – podnětech (spouštěčích);

• plody vlastních intelektuálních úsilí jedince;

• intuici, která také není stejnorodá, a zahrnuje:

→ výsledky autonomní (izolované od prostředí) práce podvědomých (nevědomých) úrovní psychiky samotného jedince;

→ duchovní vliv (vliv biopolí) kolektivní psychiky na jeho psychiku, za jejíž podpory (v jejímž rámci) se jedinec účastní duchovního světa;

→ vnější navádění a posedlost, jako výsledek vlivu biopolí na jedince ze strany druhých subjektů jak vtělených, tak i nehmotných (duchů);

→ bezprostřední vedení Shora.

Informační zabezpečení chování, vyvěrající z vyjmenovaných různorodých komponent, se ne za všech životních okolností bezkonfliktně sčítá s informačním zabezpečením chování, vyvěrajícím z jiných komponent. V závislosti na tom, čemu jedinec dá přednost (čímž dovoluje té či oné algoritmice realizovat se v jeho chování jak v hmotném, tak i v duchovním světě), se skládá sTroj (typ) jeho psychiky, dokonce i když si jedinec neuvědomuje, co to je. V důsledku nejednoznačnosti dání přednosti při řešení konfliktů mezi různorodými komponenty informačního zabezpečení chování v psychice každého, se ve společnosti pozoruje více či méně jasně vyjádřená tendence k polarizaci:

• na jednom pólu jsou ti, kteří nevědomě (podvědomě) usilují z větší části vše podřídit uspokojování svých instinktivních potřeb;

• na druhém pólu ti, kteří více či méně vědomě usilují přivést vše k souladu s Božím zámyslem a žít v rámci (v mantinelech) Božího vedení.

První skupina jsou nositelé živočišného typu sTroje psychiky a ve své podstatě představují mluvící, člověku podobné opice, více či méně vytrénované vlivem kulturního prostředí civilizace. Druzí se nacházejí na různých stádiích cesty k tomu, aby se nevratně stali Lidmi – nositeli lidského typu sTroje psychiky.

Mezi těmito dvěma póly společnosti jsou rozmístěni (v matematickém smyslu statistického rozdělení) všichni ostatní: bioroboti-zombie různého druhu – ti, kdo zavrhují svobodu svého rozumu při stavění a řešení úloh (cílů), a také zavrhují intuici, podřizujíc svou vůli vnějším faktorům.

Mezi bioroboty je jeden specifický oddíl – démonické osobnosti – ti, kdo se neodklání od rozumu a intuice, ale zavrhují přitom vedení Shora a přežívají v omámení svévolí jak svou vlastní, tak i něčí z řad okolních vtělených (ve hmotě) nebo nevtělených (majících formu polí) bytostí.

Ale při důkladnějším zkoumání všechny zombie, včetně démonických osobností, jsou stejným způsobem nositeli živočišného typu stroje psychiky, jejichž instinkty jsou zakovány v okovy norem kultury nebo vystupují (jak v přímém, tak i ve zvráceném smyslu) pod různými maskami obálek formálních novinek v kultuře hedónizmu, podřizujíc všechny komponenty psychiky cíli získání požitků ze všeho i všech."

Vzpomněl jsem si na sobotní Holmesovy úvahy o "hominidech", kdy jsme se pokoušeli vyjasnit motivy zločinů v New-Yorku a Washingtonu.

— A možná to nečetl, nebo má kromě textu o filmu Matrix ještě nějaké další materiály na téma psychiatrie?

Najednou jsem si položil otázku, které jsem si nebyl vědom, když jsem získával medicínské vzdělání a zabýval se lékařskou praxí: Proč na Západě je psychiatrie odvětví medicíny, a ne odvětví obecné psychologie? Ne snad proto, že psychologie je neadekvátní, v důsledku čehož psychiatrie může garantovaně jen izolovat pacienty od společnosti, ale zdaleka ne vždy jim pomoci? Z toho samého důvodu se psychologové brání dostat se do oblasti psychiatrie, a dávají přednost tomu rozvíjet oblast pseudovědecké literatury? A při setkání s ní vzniká v psychice důvěřivých obyvatel na prázdném místě "oidipův komplex", "latentní homosexualita" a mnoho dalších společensky nebezpečných scénářů chování osobnosti.

Ale na Západě není psychiatrie, která by mohla vyléčit oběti psychologů, živících se grafomanstvím na témata o hlubinách lidské duše, ani samotné psychology.

A kdo je ten "vnitřní prediktor SSSR", pokud téměř přímo hovoří o té psychologické nemoci celé civilizace, jejíž propaganda přesvědčuje všechny o své bezalternativnosti na základě nevyvratitelné převahy ve všem? B-r-r... od té myšlenky mi proběhlo tělem mravenčení... a nemýlí se snad samotný Holmes?

Motivovaný zvědavostí, rozhodl jsem se podívat na stránky dotu.ru a posmutněl, že nemám ruskojazyčnou verzi "Microsoft office" na svém přenosném počítači. V anglické verzi stránek kromě dvou analytických poznámek, které mi nechal Holmes, byla jen krátká informace o směru základních prací o Koncepci společenské bezpečnosti jako alternativy biblického projektu globalizace a koncepci řízení, a zároveň se všem návštěvníkům doporučovalo učit se ruský jazyk pro lepší osvojení nové koncepce.

V myšlenskách jsem poděkoval tvůrcům stránek za radu a rozhodl se ze začátku podívat se na některé práce, spoléhaje na to, že najdu nějaké soubory s "obrázky", v tajné naději, že mezi nimi budou záhadné "pikniky". Spoléhal jsem na to, že grafické soubory, zvláště takového typu jako "pikniky", musí zabírat mnoho místa v informační základně stránek. Než jsem se dostal k souborům s "obrázky", ztratil jsem mnoho času, . obrázky navíc neměly žádné spojení s "pikniky" a představovaly jen nějaké obrazy ruských umělců. Tehdy jsem pochopil, že mám dvě možnosti dosáhnout vytyčeného cíle. První - dlouhou a těžkou: nainstalovat na svém počítači podporu ruského jazyka a využívaje svou znalost ruštiny (zdaleka ne dokonalou), pokusit se zorientovat v základních pracech Vnitřního prediktoru sám. Nicméně, když jsem si vzpomněl na těžkosti, které jsem zažíval při čtení práce ohledně filmu Matrix, došel jsem k závěru, že ostatní práce jen těžko budou přístupnější, a vyhodnotil první možnost jako neperspektivní. Druhá cesta se mi zdála jednodušší, ale její realizace vyžadovala pomoc třetích stran.

25 – 30. září. Knihy Holmese.

Za posledních 10 let se v Londýně objevilo mnoho nových emigrantů z Ruska: jedni podnikali, druzí přednášeli na univerzitách a soukromých školách, třetí byli aktivní v informační sféře. Bohužel, v té sféře jsem známé neměl a proto jsem byl vynucen obrátit se pro pomoc k mr. Hopkinsovi, který měl široký okruh známých mezi ruskými emigranty.

— Skutečně mám mnoho známých mezi emigranty, - začal Hopkins, ale prvně bych chtěl věděl, co přesně vás o Rusku zajímá.

— Zajímá mě poslední desetiletí Ruska po rozpadu SSSR.

— Co to slyším, Watsone? Že by vás unavily šachy a chystáte se do politiky? No nic, jsou to konec konců vaše záležitosti. Pokusím se promluvit s jedním Rusem, který, jak se mi zdá, může uspokojit vaši zvědavost. Za dva dny vám zavolám a někde se potkáme, například v Walldorfu. Jak vám vyhovuje Walldorf?

Jakkoliv jsem byl daleko od toho, co se dnes nazývá slovem "politika", předpokládal jsem, že mám obecné představy o tom, co se dělo v Rusku v posledních deseti letech: SSSR jako supervelmoc č.2 se rozpadl na množství států, mezi nimiž se Rusko stalo dědicem bývalé "říše zla". Rozmýšleje takovým způsobem o Rusku, přistihl jsem se při myšlence, že přemýšlím v kategoriích klišé, zformovaných našimi masmédii pod vlivem bohatého a silného partnera Anglie.

A najednou jsem si vzpomněl na bývalého prezidenta USA, který v přímém přenosu prohlásil, že právě podepsal zákon, v souladu s kterým byl SSSR prohlášen vně zákona a ozbrojené síly USA že musí zasadit jaderný úder "říši zla". Jak se potom ukázalo, Reagan si dělal srandu v domnění, že ještě probíhá nastavování zvukotechniky, zatímco už začal přímý přenos po celé zemi. Dobré "vtipy" pro hlavu "supervelmoci č.1"... A všichni jsme měli štěstí, že na ten vtip nezareagovala "supervelmoc č.2" odvetným preventivním úderem.

— Rusové prozívali to ve své podstatě vyhlášení války v přímém přenosu? nebo mají pevné nervy, a vědí, s kým mají co do činění? A jak se vlastně já stavím k Americe?

Otázka, která neočekávaně vyplynula z hlubin podvědomí, mě přinutila rozmýšlet o věcech, které jsou pro západního člověka v kategorii "samo sebou rozumějící se", a najednou jsem objevil, že na ně nemám konkrétní odpověď. Z nějakého důvodu mě to zjištění rozladilo. Možná to všechno bylo způsobeno záhadným názvem "Vnitřní prediktor SSSR", který se odkazoval na velmoc, která se odebrala na stránky historie? My, Angličané, jsme tu nemoc už překonali, ale možná je nostalgie zvláštním rysem záhadné ruské duše? Nebo Ruská říše přeci jen neodešla do minulosti, a její zvláštní služby, mající dlouhodobé plány, jdou krok za krokem za svým cílem, hrajíc s naivním Západem zvláštní hru? Od těch otázek se mi neulevilo...

Když jsem se vrátil domů, vzal jsem knihy, které mi Holmes nechal, a druhou práci v angličtině ze stránek www.dotu.ru. Knihy byly tři a jejich názvy uvádím v tom pořadí, v jakém mi je Holmes nechal:

1. Zbigniew Brzezinsky. "Velká šachová hra"

2. Ralph Epperson. "Neviditelná ruka. Úvod do pohledu na historii jako na spiknutí"

3. Michael Baigent, Richard Leigh, a Henry Lincoln. „Svatá krev a svatý grál“

Protože text sám představoval recenzi na práci profesora americké vnější politiky ve Škole soudobých mezinárodních studií Paula H. Hyattse při Univerzitě Johna Hopkinse ve Washingtonu, bývalého poradce národní bezpečnosti amerického prezidenta v letech 1977 - 1981, konzultanta Centra strategických a mezinárodních studií atd. atd., a název recenze ("Egoista se podobá dávno sedícímu ve studni"), — už byl svou podstatou určitou charakteristikou autora knihy a připomínal pohádku Oscara Wilda „Sobecký obr“, přečtenou v dětství, volba byla jasná. Pátek večer, sobotu a neděli jsem zasvětil čtení "Velké šachové hry". Někomu se může zdát divné, že kniha Březinského mi pomohla odpovědět na otázku, která přede mnou dříve nikdy nestála: "Jaký mám vztah k Americe?"

Z textu knihy bylo zřejmé, že v šachu Březinský chápe málo co, ale své knize dal jednoduše zvučný název. Vyjádřil v ní mnoho snů o své vizi budoucího světového pořádku, ale neřekl nic o strategii realizace svých vizí. Pokud se přenést do oblasti šachových analogií, vše to bylo podobné tomu, jako by někdo, sotva znaje, jak se hýbou figury po desce, prohlásil svou garantovanou výhru proti libovolnému soupeři, neznaje přitom ani šachové teorie, ani nedisponuje cítěním hry při šachové partii. Když jsem se prokousal frazeologií Březinského s myšlenkami o tom, že "pěšec" píše memoáry, ve kterých ze sebe dělá "krále", přistoupil jsem k recenzi, jejíž začátek ve své podstatě vyjadřoval mé pocity, ale bez šachové analogie. Líbila se mi narážka na "intelektuální svaly" bývalého poradce národní bezpečnosti amerického prezidenta:

"Existuje legenda, která se vztahuje k době řecko-perských válek z antické epochy. Početná armáda a flotila Persie, která k tomu okamžiku pokořila už mnohé národy a dostala se k břehům středozemního moře, hrozila civilizaci Hellady, která na první pohled disponovala mnohem menší silou a kontrolovala menší lidské a materiální zdroje, než její potenciální pokořitel. Před začátkem války někdo z moudrých rozhodl ukázat řeckému vojsku jeho budoucí protivníky takovými, jakými reálně byli. Vojsko seřadili na poli a před jeho očima nechali pochodovat nahé perské válečné zajatce. Jak je známo, Řekové v té době věnovali značnou pozornost fyzické průpravě a tělu. Když ti lidé, kteří se od dětství cílevědomě zabývali tělesnou přípravou, viděli nahé Peršany, málem popadali smíchem, protože si nemohli představit, že takoví chcípáci, nechť je jich i hodně, mohou být na poli boje nebezpečným protivníkem. Následné vojenské akce byly završeny drtivou porážkou Peršanů, kteří se v té době ucházeli o nastolení světovlády své državy a následné určování podoby světa."

Autoři recenze mě obstojně seznámili s Direktivou RNB USA 20/1 z 18. srpna 1948, která se nazývá "Naše cíle ve vztahu k Rusku", a také s výňatky z druhého dokumentu, neméně agresivního, ze stejného oddělení - Direktivy RNB-68 z 30.09.1950.

Smělost hodnocení v recenzi byla podepřena přesvědčivou argumentací a znalostí soudobé globální strategie, ale zvlášť mě ohromily jasně zformulované priority zobecněných prostředků kontroly společnosti, které při určitých okolnostech mohou být vnímány v roli zbraní:

Zatím jsem ještě nemohl říct přesně, jaký vztah může mít tento fragment recenze k záhadě obsahu „pikniků“, ale něco mi říkalo, že nějaký vztah mezi nimi existuje. Zvláště mě ohromil odstavec s odkazem na „efekt opičí pracky“, jejíž obraz existuje ve třetím „pikniku“:

Text, následující za tím odstavcem, mě přiměl vzpomenout si na poslední rozhovor s Holmesem, po němž jsem začal chápat, proč právě tyto dvě práce byly přeloženy do angličtiny a proč mi Holmes radil je prostudovat:

Závěrečná věta celého fragmentu recenze, označená tučným písmem: „Takový byl objektivně vnitřní mechanizmus státního krachu SSSR, a takový vnitřní mechanizmus mají i USA, a on už „tiká“...“ – určila mé další plány. Teď jsem přesně věděl, co musím udělat! Za posledních deset let jsem se, podobně jako většina obyvatel Západu, málo zajímal o dění v Rusku. Zčásti se to vysvětlovalo tím, že náš tisk vždy tendečně přistupoval k osvětlování událostí dokonce ve vlastní zemi, nemluvě už o svých „potenciálních“ protivnících, mezi něž bezesporu patřilo Rusko. Zabraný do šachové publicistiky jsem se málo zajímal o globální politiku, a o událostech v Rusku jsem věděl jen to, co jsem viděl v televizi a na co jsem narazil při listování desítkami kanálů na CNN nebo NBC. Podruhé jsem stál před volbou: buďto získávat materiály o Rusku ze seriózních publikací v knihovnách, ale pro to bych musel notně oprášit své znalosti ruštiny, nebo... čekat na telefon Hopkinse. Ve středu večer zazvonil dlouho očekávaný telefon.

— Zdravím, Watsone. Co takhle sejít se zítra v 19 hodin v baru hotelu „Walldorf“? Podávají tam výbornou francouzskou kávu. Přijde se mnou člověk, kterého hledáte, ruský emigrant Evžen Galba.

Večer 4. října. Hotel „Walldorf“ a „let 1812“

Dokončil jsem své věci a odebral se do hotelu Walldorf na rohu Oldwych a Kingsway street. Hopkins a jeho známý už seděli za stolem u okna na Kingsway street a něco živě probírali. Můj přítel mě představil plešatému člověku nevysoké postavy s nemocně žlutou pletí. Měl tvídový oblek šedozelené barvy a pod ním modrou košili bez kravaty. Byl to jeden z těch lidí, kterého je nemožné oddělit od davu a tím méně si zapamatovat.

— Říkejte mi Evžen, — podal mi Galba vlažnou dlaň. — Co konkrétně vás o Rusku zajímá?

— Jak dávno jste odtamtud přijel, Evžene?

— Hned po událostech října 1993.

— A co to bylo za události?

— Mnohým, včetně mě, není dodnes jasný jejich původ, a vůbec mě neudivuje, že většina angličanů o nich nemá žádné představy. Vždyť vaše vláda v srpnu 1991 a v říjnu 1993 měla za to, že v Rusku zvítězila demokracie.

— Vím, že v srpnu 1991 skončila svou existenci velká říše.

— SSSR jako velmoc přestal existovat v prosinci 1991, ale v podstatě máte pravdu: události srpna 1991 rozhodly další osud sovětské říše.

— Promiňtě, Evžene, nemohl byste podrobněji povyprávět o tom, co se stalo v srpnu 1991? Náš tisk se tomu věnoval tak, že to bylo vnímáno zároveň i emocionálně-tragicky, i rozumově – jako přehnaná karikatura. A potom, za dva týdny, jak to obvykle bývá, na to všichni zapomněli. Všiml jste si, že průměrný západní člověk drží v paměti události maximálně dva týdny staré? Podívejte, dokonce teroristické útoky z 11. září, které otřásly celým světem, se za dva týdny proměnily v klišé typu „černého úterka“, ačkoliv prudce vzrostla poptávka po „antidepresivech“. A za deset let bude spousta lidí plést „černé úterý“ roku 2011 s „černým úterý“ roku 1929.

— Nebojte se, pane Watsone, lidé v Rusku nemají dlouhodobou paměť lepší, ale jsem vám ochoten povyprávět o tragických událostech srpna 1991.

— Jak dlouho trvaly?

— Pokud bychom se drželi oficiální verze, tak čtyři dny, ale ve skutečnosti – pět dní.

— Proč ten rozdíl?

— Možná si vzpomenete, Watsone, … promiňte – pane Watsone.

— Prosím, říkejte mi jednoduše Watson.

— Takže Watsone, GKČP o sobě dal oficiálně vědět v televizi 19. srpna. Pro většinu lidí to bylo jako blesk z čistého nebe.

— Jako „bum“ — mnohoznačně jsem dodal, protože jsem si vzpomněl na název filmu na opačné straně „Historického pikniku“.

— A co znamená zkratka GKČP?

— No, pokud to pro vás bude lepší, tak „bum“. A GKČP rusky znamená – Státní výbor pro mimořádné situace (Государственный Комитет по Чрезвычайному Положению). Chápete, že ho nemohli vytvořit 19.srpna ráno. Připravovali ho dříve a pravděpodobně utajeně, ale vylezli ne 19., ale 18., když se ti šílení členové GKČP vydali do Forosu domlouvat se s Gorbim – tak se zdá u vás na Západě označují dodnes toho velblouda.

— Proč velblouda?

— Protože, pro vás je jednoduše „Gorbi“, a pro nás – velbloud, prosáklý vašima hloupostma o lidských hodnotách. Promiňte, Watsone, možná jsem se vás dotkl?

— Prosím, pokračujte. A mé politické názory vás nemusí znepokojovat, tím méně, že se v nich teprve sám začínám orientovat. A proč jste ty členy GKČP nazval blázny?

— Proto, že dokonce mezi těmi, kdo se 18. vydal do Forosu přesvědčovat Gorbiho, aby zavedl mimořádný stav, nebyla jednota. Když 19. v pondělí ráno vylezli za hudby Čajkovského na obrazovky se svými blahými úmysly, které, jak je známo, dláždí cestu do pekla, bylo to vidět na jejich tvářích a u hlavních – Janajeva – dokonce na rukou.

— Jak to bylo „napsáno na rukou“?

— No třásly se mu ruce a kamera se jakoby speciálně v detailu několikrát zaměřila právě na ně.. Dá se říct, že těch osm šílenců, nebo herců hrajících roli podle předem připraveného scénáře pro nemyslící dav, samo posadilo 20. srpna svého nepřítele Jelcina na tank u Bílého domu.

— Prezidenta Ruska? Oni neviděli, že je jejich nepřítel?

— Kdo se v nich vyzná, možná s ním byli zajedno: spektákl zahráli. Ale co se týká emocionálně vybičovaného davu, který se shromáždil na náměstí u Bílého domu, kde se nacházel Nejvyšší sovět Ruské federace (ruský parlament), pro ten byl Jelcin určitě – „neviditelný nepřítel“, kterého dav přijal za spasitele. To, že to byl skutečně nepřítel, dav pochopil za dva roky, kdy se rozsypala ekonomika pod slogany o úspěchu reforem a tentýž dav byl vyveden na totéž náměstí u Bílého domu a tehdy mu byl prstem ten nepřítel ukázán. Myslím, že už 20. srpna tento opilec věděl, že vašeho Gorbiho pošle do stoky historie. Za tím účelem se Jelcin také vyšplhal na tank, podobně jako Lenin v dubnu 1917 na obrněnec, a pobízel dav slogany o záštitě prezidenta SSSR. Dodneška mě straší celý ten „cirkus Šapitó“, který vynesl klauniádu do ulic Moskvy: vojska, tanky na ulicích hlavního města, policejní hodina byla v Moskvě vyhlášena 21. sprna, byly vypuštěny fámy o útoku na Bílý dům... „revolucion-n-náři jaloví“ dokončil rusky.

— Jak jste to řekl rusky, tu poslední věc? — obrátil jsem se k němu, slyše frázi známou z třetího „pikniku“.

— To já jen tak pro sebe. „revolucion-n-náři jaloví“, to jest k ničemu se nehodící, špatní: i ti, kdo vymysleli „puč“, i ti, kdo proti němu bojovali. Kde jste viděl podobné „pučisty“ nebo „revolucionáře“? Poslednímu řediteli KGB by stačilo poslat za Gorbim svého potápěče, který by ho chytil za nohy a pár minut držel pod vodou, když se Gorbi koupal v černém moři na té dače v Forosu. Potom by vyplnil oficiální protokol, Janajev by 19. srpna se smutným výrazem informoval celý svět, že „sovětský národ postihlo velké neštěstí“ a pohřeb „předčasně zemřelého“ generálního sekretáře by se odehrál na Rudém náměstí, a SSSR by existoval dosud, reformy by prováděl jiným způsobem...

— Pochopil jsem správně, Evžene, – znovu jsem nadhodil testovací repliku, – nebo se mi zdálo, že jste nazval ten puč „cirkusem Šapiro“?

— Ne, Watsone, vy jste se jednoduše zmýlili v ruském idiomu,— blahosklonně se pousmál Galba, - o žádném Šapiro zde není řeč. „Šapitó“ je velký stan, pod kterým je umístěna cirkusová aréna a tribuny pro diváky. Cirkusů dříve bylo mnoho, kočovaly po celé Evropě, a úroveň profesionalismu mnohých z nich byla nízká až směšná. A tak, když se v Rusku chtějí zasmát nad nějakou oficiální nepovedenou akcí, občas jí říkají „cirkus Šapitó“.

Co se týká revolucionářů, — pokračoval ve své myšlence, - v současném světě je všechno podmíněné: pokud byste zvítězil a svrhl vládnoucí režim, a mezinárodní společenství by vám bylo nakloněno, nazvou vás „revolucionářem“, a pokud se vám nepodaří svrhnout vládu, nebo vám mezinárodní společenství není nakloněno, jste odsouzen stát se „pučistou“. Jinými slovy, je třeba umět rozlišovat z jakých pozic se dává hodnocení událostí v historii. Tak například, pro Západ jsou události roku 1917 nějaké „bolševické kousky“, v jejichž důsledku se bývalá říše proměnila v totalitní stát. V důsledku se pro Západ objevily na 72 let problémy v plném souladu s předpověďmi Nostradama o osudu toho, co je nyní známo jako SSSR. Pro ty, kdo svrhnul v Rusku monarchii, jsou události roku 1917 Velkou říjnovou revolucí. Nebo druhý příklad, ale už z vaší historie: v polovině 17. století Cromwell, když si zajistil podporu parlamentu, prohlásil republiku – to je revoluce; pokud by se král ubránil parlamentu a připravil by Cromwella o hlavu, bylo by to pravděpodobně hodnoceno jako neúspěšný puč aristokracie.

Nastoupila dlouhá pauza. Galba se díval někam stranou, popíjel kávu malými doušky a doslova si vybavoval v paměti prožité události.

— Je možné říct, — pokračoval ve svém vyprávění, — že „policejní hodinou“ veškerá činnost GKČP i skončila. Už bylo jasné, že „pučisté“ vzdali svou čest budoucímu „caru Borisovi“. Ale takoví lidé nedělají historii! — neočekávaně pateticky zvýšil Evžen hlas a najednou promluvil odsekávanými frázemi, jako by ho vyměnili: „Skutečný boj s buržoazní demokracií je teprve před námi! Nic se vám v Rusku nepodaří. Nové matky, a nejen v Rusku, vychovají nové „Pavly“, kteří položí život za národní štěstí.“

Byl jsem tou proměnou ohromen a položil jsem otázku, abych ho ochladil a vrátil k tématu našeho rozhovoru: „Promiňte, Evžene, o jakých Pavlech to mluvíte?“

— O těch, kteří kdysi byli Sauly a kteří, na rozdíl od neplodných pragmatiků, jsou schopni tvořit skutečnou historii lidstva, — řekl s křivým úsměškem, ale potom ještě dodal: „Vtipkuju...“ máme román velkého proletářského spisovatele Gorkého: „Matka“ se nazývá. V románě Nilovna obětuje revoluci svého jediného syna Pavla.

— Kdo je ta Nilovna?

— Matka Pavla, — v Rusku tak zdvořile nazývají starší lidi, to znamená, po jménu otce, a ne jejich vlastními jmény, a jaké bylo její jméno už si nepamatuju. Evžen se znovu zahleděl někam do dálky, jeho tvář podivně ztvrdla a malá ústa se sevřenými rty se podobala hadímu výrazu. Potom znovu přišel k sobě, a pokračoval tónem postranního znuděného pozorovatele událostí starých deset let, který se lenivě snížil k tomu, že do nich zasvěcuje cizince.

— Ano, vše skončilo 21. srpna falešnou policejní hodinou: vojska stála pasivně, nikomu nic nedělala a čekala na nějaké rozkazy „pučistů“. Mně se dodnes zdá, že vystrašili sami sebe. To byl jejich poslední den. Jak se dalo čekat, a na to člověk nemusí být délfským orákulem, dav zavelel sám a napadl vojáky, nemajíce jinou zábavu. Byla prolita krev „obránců demokracie“, na které nikdo neútočil, po čemž byl GKČP odsouzen stát se „pučem“. Nastoupil pátý den, 22.srpna, kdy „srazili hřebínek“ hlavě ministerstva vnitra SSSR, v jehož řadách stoupenci Gorbiho zformovali oddíly milice zvláštního určení – OMON.

— Nepochopil jsem, Evžene, co znamená „srazili hřebínek“?

— To znamená, že někdo udělal hlavě OMONu „šmik“, - a Galba doplnil všeříkající gesto rukou přes krk. „To znamená, že poslednímu ministru vnitra SSSR srazili hlavu. Pokud věřit oficiální verzi, zastřelil se sám, ačkoliv televize všem ukazovala záběry, kde pistole ležela na stolku, kam ji údajně sám odložil poté, co se zastřelil. No a potom začal masový šmon různých stranických výborů: oblastních, městských, krajských a dalších menších.“

— Co je to „šmon“?

— Tak se v ruských vězení označuje prohlídka[9], kterou doprovází důkladná prohlídka všeho obsahu cel, věcí vězňů a jejich osobní prohlídkou, a Rusko všichni západenci stále ochotně nazývají „vězením národů“. Pravda, je těžké pochopit, kdo tam byl věznitel: jestli rusové, oni pak žili vždy hůře než „věznění“.

Bylo vidět, že Evžen chtěl téma „věznitelů“ dále rozvinout, ale doslova narazil na nějaké své myšlenky a neočekávaně zmlkl. Já jsem byl natolik ohromen jeho vyprávěním, že se dostavily pochyby: zdali mi nemotá hlavu. Ale po míře toho, jak postupoval ve svém vyprávění, obrázky prvního „pikniku“ vyskakovaly v mém vědomí jako ilustrace jeho vyprávění s takovou jasností, že už jsem byl téměř přesvědčen – Evžen „pikniky“ viděl.

— Možná je čas přestat s narážkami a zeptat se ho přímo, — přemýšlel jsem, — ale jak to udělat, tím spíše, že si nechtěl vzpomenout na „cirkus Šapiro“ a začal mi vysvětlovat, co je to „šapitó“? Pokud Galba zná „pikniky“ dávno a dokonce o tom, jak jsou spojeny s událostmi 11. září v New Yorku, pak my s Holmesem prostě ztrácíme marně čas? A ne! Takto by se dalo zajít daleko. Je třeba pokračovat v besedě, nechat ji plynout, a postarat se vytáhnout z toho podivného člověka co nejvíc informací. A na konci bude možné se ho na ty „pikniky“ zeptat přímo.

Hopkins nás opustil a odešel k baru, kde o něčem horlivě diskutoval s dlouhovlasým mladým člověkem v kožené bundě a odřených džínsech. Evžen podruhé objednal francouzskou kávu s likérem a já jsem poprosil o čaj s citrónem a medem. Zatímco obsluha servírovala na stůl, vypravěč doslova zapomněl na mou existenci, seděl, zahleděl se do dálky a rytmicky ťukal lžičkou o misku se sušenkami. Rozhodl jsem se připomenout se mu.

— Vidím, že události srpna 1991 se vám nelíbily. Proč jste hned neodjel z Ruska, teprve až za dva roky? Spoléhal jste se na něco?

Galba mlčel. Buďto se tak pohroužil do sebe, že mě skutečně neslyšel, nebo ho zaujalo něco, nemající vztah k tématu našeho rozhovoru. Zachytil jsem jeho zdánlivě nepřítomný pohled a překvapeně jsem si všiml, že se upřeně dívá na televizní obrazovku, visící vpravo od baru. Hlasatel dokončoval večerní seznam zpráv CNN. V baru byl obvyklý šum, ale pokud se člověk zaposlouchal, bylo možné zprávy slyšet.

— Kolikátého je dnes? — zeptal se neočekávaně Galba, ani na moment se neodvraceje od obrazovky.

— 4. října, pokud se nepletu. Něco zajímavého ve zprávách?

— Něco zajímavého? — zádumčivě zopakoval mou otázku a najednou bez hnutí, pečlivě vybíraje slova, pomalu pronesl něco zcela nemístného, — Ano, Watsone, dnes bude na Patriarších zajímavá historie!

Najednou se nadechl a když uviděl mou překvapenou tvář, promluvil už plně při smyslech.

— To já tak, na něco jsem si vzpomněl. Máme u nás takový román Bulgakova, nejpopulárnější román 20. století podle hodnocení vašich, to jest západních literárních kritiků — Mistr a Markétka se nazývá, četl jste ho? Je tam hlavní postava, Voland, který tou frází odpoví na nemístnou otázku jednomu spisovateli. Ale to se vás Watsone vlastně netýká. Co se týká zajímavých zpráv, právě hlásili: dnes v 13.44 v Moskvě nedaleko od Soči spadl do moře TU-156 – letadlo ruských aerolinií letu 1812 Tel-Aviv – Novorosijsk; všichni pasažéři a členové posádky zahynuli, vedou se hledací práce. Příčiny katastrofy se vyjasňují, ačkoliv Američané už prohlásili, že let byl sestřelen protivzdušnou ochranou Ukrajiny během cvičení.

Evžen se znova díval z okna a, soustředěně zkoumaje pouliční život večerního Londýna, o něčem přemýšlel.

— Takže, přece jste si všiml?! — procedil zlověstně, a na jeho tváři se znovu objevil mě už známý úsměšek.

— Všiml čeho?

— Důležité je ne co, ale kdo, Watsone. Dnes uběhlo přesně osm let od tragických událostí u Bílého domu v Moskvě v říjnu 1993. Zeptal jste se, proč jsem neodjel hned. Ano, věřil jsem, velmi jsem věřil, že Rusové nemají tak krátkou paměť jako na Západě. Ale oni všechno zapomněli, všechny oběti, které byly přineseny na oltář skutečné svobody v říjnu 1917. Po srpnovém puči jsme byli přesvědčeni, že nikdo v Rusku se skutečně nechystá budovat kapitalismus; nadšeným davům bylo třeba jednoduše udělat něco jako „očkování“ na kapitalistické zlo, jdoucí ze Západu. Přičemž protikapitalistickou „vakcínu“ bylo třeba dávat v takových dávkách, aby se lidem otvíral nůž v kapse při slovech „trh“, „kapitalismus“, „lidská práva“ a jim podobných. Ale ne vše probíhalo tak, jak jsme čekali. Mnozí, kteří zapomněli na výdobytky Velikého Října se od toho „očkování“ odklonili a místo lehké procházky...

— Pikniku? — řekl jsem v naději, že se sebere a pochopí, co od něj chci.

— Nu, může být i piknik, — opravil se, zjevně nedávaje replice nijaký zvláštní význam, načež zakončil frázi patetickým tónem, — ano, místo pikniku jsme získali krvavou maškarádu!

— A proč maškarádu?

— Proto, že mezi námi byli skuteční vlkodlaci, kteří se jen přikrývali maskami bojovníků za národní štěstí, kteří dávno rozepsali spolu s Jelcinem a jeho týmem celé to představení po dnech.

— A jak dlouho maškaráda trvala?

— Přesně 13 dní.

— A kdy to vše začalo?

— 21. září, když konfrontace Nejvyššího Sovětu Ruské Federace a týmu prezidenta dosáhla nejvyššího bodu varu.

— Varu čeho?

— Vášní, samozřejmě. Jak se ukázalo z dalšího vývoje událostí, nikdo při dění těch událostí moc nechápal. Všichni konali spontánně, doslova hraje „ruskou ruletu“, nu a v takových případech vyhrává ten, kdo jde do konce, aby neztratil vše; nebo ten, kdo skutečně nemá co ztratit. V ten den, 21. srpna Jelcin podepsal nechvalně proslulý výnos č. 1400 o likvidaci legitimní zákonodárné moci v Rusku, z hlediska tehdejší ústavy. Pokud mám být upřímný, my sami jsme ten výnos vyprovokovali v naději, že demokratický západ, nutící Rusku nesmyslné věci, nás podpoří a nebude opakovat dvacet let staré chyby. Ale pro nás to byly „smrtelné hry“. Prostě jsme nepochopili, kam vane vítr historie.

— A kam on podle vás vane?

— Myslím, Watsone, že nebudete odmítat, že soudobá civilizace čím dál více připomíná vira-parazita na těle planety. A parazity je cestou očisty těla.

— Kde už jsem slyšel něco podobného? — dovolil jsem si jednu repliku — náznak „Obranného pikniku“ a znova – žádná reakce.

— Nelamte si hlavu, říká to jedna postava filmu Matrix, který vidělo jeden a půl miliardy lidí na Zemi. Mimochodem, film je z naší produkce...

Promiňte Watsone, musím jít. Bylo zajímavé mluvit s vámi o minulosti, ale nás volá budoucnost, — nabral patetický tón a pronesl frázi z nějakého mě neznámého dramatu: „Nechť se naplní určené osudy, a potom bude řada na nás!“

— A to je Evžene z jakého známého ruského románu?

— To není román, Watsone, to je drama „ruského Byrona“ - Lermontova - „Maškaráda“, - odpověděl velmi vážně a s hrdostí.

— Ještě minutku. Co jste měl na mysli, když jste hovořil o chybách západu dvacetileté dávnosti?

— Santiago, Watsone! Chile – září-říjen 1973. A ačkoliv vy jste Pinocheta pustili a nedovolili, aby platil za staré dluhy, … ještě není večer, jak se říká v Rusku. Všechno teprve začíná, Watsone!

— A co se nyní děje v Rusku?

— To, co by se mělo dít v Rusku, se nyní děje v Americe. V minulém století Rusko a Amerika plnily roli agitačních center světového veřejného mínění. Mimochodem, vy asi nevíte, co je to „agitpunkt“. Ve vaší společnosti je „agitpunkt“ „reklamní kampaň“, během které firma bezplatně rozdává své zboží napravo i nalevo, za tím účelem, aby později prodávala ve větším množství v důsledku zvýšené poptávky.

Pokud byl likvidován agitpunkt socialismu, nesmí být ani agitpunkt kapitalismu, jinak svět nebude v rovnováze. Hopkins mi řekl, že vy jste Watsone byl tři roky s humanitární misí v Afghánistánu, kde jsme se skoro dvacet let pokoušeli rukama Rusů rozšířit naše myšlenky do islámského světa. Establishmentu USA se to nelíbilo, a oni jakožto stoupenci myšlenky „Amerika nade všemi“ začali v Afghánistánu pracovat proti SSSR. Nu a šílenec Březinský se dokecal do toho, že to on zahnal Rusy do Afghánistánu, aby se pomstil za Vietnam. Nikdo by neměl být zbaven práva mýlit se a dělat chyby. Pokud se zamyslet, je to jedno z těch takzvaných práv, které skrytě doprovácí princip „rozděl a panuj“. Nechť nyní sami Yankees jsou chvíli v roli pokrokářů. Váhy Femidy se naklonily na druhou stranu a ve výsledku jsme si vyměnili místa, díky čemuž nepadne naprázdno neocenitelná zkušenost, s takovou námahou námi získaná v Rusku. A teprve poté, co Yankees budou nuceni u sebe doma dělat to, co se nepovedlo v Rusku, my uskutečníme naši společnou věc v tomto světě.

— Jaké je to společné dílo, Evžene, které může sjednotit zájmy Ruska a Západu?

— Na zájmy Ruska i Západu zapomeňte jednou provždy, když mluvíte o tomto tématu, – prořízl vzduch jeho hlas, načež pokračoval: „Copak nevidíte, Watsone, že Amerika končí hru na demokracii? Už je na prahu totalitní společnosti, přičemž takové, že totalita SSSR bude ve srovnání s občanskou společností v USA vypadat jako vzor demokracie. Taková „občanská společnost“ se stane fíkovým listem, stabilně zakrývajícím skutečný fašismus v americké variantě.“

— fašismus v Americe? — zopakoval jsem. — To je něco skutečně nového, ačkoliv... publikace na téma amerického fašismu se v tisku už objevovaly. Ale zdá se mi, že je to daň módě. Je zajímavé, Evžene, jak si představujete národní socialismus v Americe, kde myšlenky internacionalismu našly tu nejúrodnější půdu.

— A kde jste přišel na to, Watsone, že jsem mluvil o americkém nacionál-socialismu? Měl jsem samozřejmě na mysli americký internacionál-socialismus, který se nerealizoval v bývalém Sovětském svazu, který se možná proto i rozpadl.

— Nechápu. Vy máte také za to, jako i mnozí historici na Západě, že mezi fašistickým Německem a sovětským Ruskem nebyl žádný rozdíl?

— Vidíte Watsone, já jsem internacionalista a jsem na to hrdý. Stalin zvítězil nad nacionál-socialismem pod znamením internacionalismu, ale když porazil Hitlera, začal se oddávat ruskému nacionalismu, ze kterého ho měl vyléčit Hitler: jak říkají Rusové, „vybít klín klínem“. A to vše, všimněte si, se odehrávalo v mnohonárodnostní zemi. Je pro mě těžké vysvětlit vám boj určitých tendencí v SSSR za života a tím více po smrti Stalina, když je přestal zosobňovat, a na které jsme my, potomci skutečných revolucionářů, kteří přežili stalinské čistky, velmi sázeli. Vše vyšlo nějak špatně a skončilo to přirozeně rokem 1991, noční můrou v blázinci, o kterém jsme mluvili na začátku naší besedy.

Jeho řeč se stala nervózní a přerývanou: buďto něco nedoříkával nebo sám přestával chápat a začal se bát toho, co říkal.

— Vy máte za to, že Spojené státy čeká realizace ideí, kterým nebylo souzeno realizovat se v Sovětském Rusku? — rozhodl jsem se vrátit ho k tématu perspektiv internacionál-socialismu v USA. — možná ukážete na příznaky přicházejícího amerického fašismu?

Okamžitě ožil, jako člověk dávno čekající na tu myšlenku.

— Prosím, Watsone, všechny příznaky leží na povrchu, — začal postupně počítat na prstech levé ruky: byl vykonán teroristický čin v New Yorku a Washingtonu, který mnozí asociují s požárem Reichstagu – zaprvé; americké gestapo je na pochodu, všechny speciální služby se sbírají do takové pěsti, o jaké se nesnilo ani stalinskému KGB, ani hitlerovskému gestapu – zadruhé; zavádí se cenzura ve sdělovacích prostředcích – zatřetí; je zformován obraz nepřítele v osobě islámských teroristů – čtyři; každou chvíli začne malá válka v Afghánistánu – pět. Mám pokračovat?

— To probíhá samo sebou. Nemyslíte si snad, že proces fašizace je řízen?

— Všechno závisí na tom, z jakých pozic ten proces pozorujete: pokud jste v něm, bude se vám nejspíše zdát jako „živelný“ proces nebo samořízený; pokud jste z něj vyšli, můžete vidět to, co není pro všechny očividné: ty, kdo ten proces kontroluje.

— Předpokládám Evžene, že vy jste už vyšel z procesu a vidíte, kdo kontroluje proces fašizace Ameriky?

— Řekl jsem, že se vidět dá, ne, že východ z procesu takové vidění garantuje.

— Možná, je to to vidění, které pěstuje váš Vnitřní prediktor? — rozhodl jsem se nakonec prověřit jeho reakci.

Na tváři Evžena se najednou objevila podivná grimasa tápání a údivu, která se objevuje u dětí, když je chytí při nežádoucím konání.

— Velmi zajímavé, Watsone. Jak vidím, vy se skutečně zajímáte o dění uvnitř Ruska, když jste se dostal k Vnitřnímu prediktoru. Odkud o něm víte? Ale jistě! Navstěvujete stránky dotu.ru a jste seznámen s jeho analytikou.

— Bohužel, Evžene, neznám natolik dobře ruský jazyk, abych četl analytické práce z těch stránek, ačkoliv se dvěma jeho pracemi přeloženými do angličtiny jsem skutečně seznámen a zdály se mi mimořádně zajímavé. Ale jejich lexika a styl pro mě byly natolik neobvyklé, že jsem měl dojem, že se jedná o nějakou jinou civilizaci a kulturu. Chápu, Evžene, že i tak jsem vás připravil o mnoho času, ale jestli byste mi mohl povykládat o materiálech Prediktora, zvláště o dostatečně všeobecné teorii řízení, byl bych vám velmi vděčný.

Tvář Galby, do toho momentu vyjadřující mentorskou převahu a sebedůvěru, se najednou změnila a objevil se na ní výraz předstíraného nezájmu.

— Omluvte mě, Watsone, ale zde vám nepomohu. Co se týká prací slovutého Vnitřního prediktoru a jeho „Mrtvé vody“, tak to díky vašemu hlupákovi Gorbimu dneska může v Rusku psát každý co chce – nejsou žádné zákazy: limity jsou jen finanční. Jedním slovem, „za co bojovali, na to i doplatili“ — jakoby Galba ukončil naši besedu rusky.

Tu frázi jsem slyšel nejednou při rozhovorech Rusů v Afghánistánu, ale její skrytý smysl mi nebyl úplně jasný. Rozhodl jsem se využít příležitost a poprosil Galbu aby mi ji vysvětlil, pomocí analogií v západní kultuře. Nějakou dobu mlčel, ale pak pomalu promluvil, vybíraje slova:

— Máte určitou analogii. Víte Watsone něco o magii „opičí pracky“?

— Ne, Evžene, — hned jsem zpozorněl, protože přede mnou opět povstal obraz opice z třetího „pikniku“ — díky své činnosti jsem byl vždy daleko od všelijaké čertovštiny a magie, a od opičí tím spíše.

Tvář mého společníka znovu ožila a vrátil se na ni výraz shovívavého mentorství typický pro lidi, zvyklé poučovat okolí.

— Váš spisovatel, myslím Jacobs, napsal povídku „Opičí pracka“, v jejíž zápletce majitel vysušené opičí pracky získává právo na splnění tří přání. Tak například vlastník pracky vyjadřuje první přání – chci ihned 200 liber šterlinků. Najednou přichází poslíček firmy a hlásí, že jeho syn byl zabit a jako náhradu mu odevzdá 200 liber. Otřesený otec chce okamžitě vidět syna, přímo zde. Objevuje se přízrak syna. Nešťasný majitel pracky chce, aby přízrak zmizel. Jinými slovy, efekt opičí pracky spočívá v tom, že vedle pozitivních výsledků vaše činnost, namířená na jejich dosažení, nevratně rodí i vedlejší doprovodné následky, škoda od nichž přesahuje kladný výsledek a znehodnocuje jej. Rusky se taková varianta řízení popisuje rčením: za co bojovali, na to i doplatili[10].

A co se týká přeslovutého Prediktora, o kterého se zajímáte, hlupáků bylo v Rusku vždy dost. Ti knihožrouti píšou ruským jazykem tak, že člověk s elitním vyšším vzděláním, který má vlastní neordinární vědecké práce, ten nesmysl není schopen pochopit: nemá smysl si nad tím lámat hlavu, protože téměř vše, co oni vyslovují, je více či méně banální a rozumí se samo sebou. Takže tudy raději nelezte, milý Watsone. Neurazte se, ale vy jste skutečně milý a naivní: váš stupeň ovládnutí ruštiny a chápání materiálů Prediktora jsou vzájemně vylučující se věci. Zatím „Na shledanou“, Watsone. Promiňte, spěchám. Doufám, že se ještě uvidíme a pohovoříme o záležitostech Ruska, pokud samozřejmě nebudete proti.

Natáhl ke mně svou vlažnou dlaň a pospíšil si k východu.

— Nejspíš jsem měl dnes co dělat se skutečným trockistou, — pomyslel jsem si. A jak chápat jeho závěry při loučení – na jedné straně nesmysl, který nemohou pochopit vzdělaní lidé, a na druhé straně – banalita? Z jedné strany „nelezte tudy“ a z druhé strany „ještě se uvidíme a pohovoříme o záležitostech Ruska?“ — a „za co bojovali...“? A nebo mám na další schůzku pozvat Johna, starého spolužáka, který se od té doby stal úspěšným psychiatrem?

Bylo jasné, že zadávat Galbovi otázky o „piknicích“ nemělo smysl. Z jeho očí bylo patrné, že své chování nehrál, proto i nijak nereagoval na mé narážky-repliky. O co se potom jedná? Vždyť v podstatě mi vše povyprávěl, minimálně o prvních dvou „piknicích“. Zároveň jsem byl přesvědčen, že o kresbách s „pikniky“ nic neví. Zdálo se, že se mnou besedoval nějaký neobyčejný herec, nebo... Ztrácel jsem se v dohadech, ale zároveň začínal cítit, že jsem se náhodou setkal s tím, na co dělal mnohoznačné narážky Holmes před odjezdem.

Točila se mi z toho hlava. Čím více jsem si probíral v paměti otázky, jichž se týkal rozhovor, tím méně jsem chápal dění. A to letadlo z Tel Avivu, které spadlo do moře při osmém výročí ukončení druhého „pikniku“? Přejel jsem nevidoucím pohledem publikum v baru. U pultu stále trčel Hopkins, tentokrát s nějakou dámou neurčitého věku. Přišel číšník. Zaplatil jsem a vydal se k Hopkinsovi, abych mu poděkoval za setkání.

— Jak se vám líbil můj Galba, Watsone?

— Zajímavý typ, nejspíš říká méně, než ví.

— Nebo více, než chápe, — mnohoznačně se na rozloučenou usmál Hopkins. — Pokud budou problémy, zavolejte. Vždy k vašim službám.

— Děkuji, Hopkinsi. Ještě se uvidíme.

Poslední repliku Hopkinse o Galbovi jsem pustil z hlavy a jak ukázaly následující události, zcela zbytečně.

Celý večer jsem si znovu vybavoval v paměti náš rozhovor s Galbou, snažíc se nezapomenout žádný detail, a teprve poté jsem rozložil na stole „pikniky“ a také kopie zadních stran odpovídajících novinových listů s názvy filmů. Nebylo pochyb. Evžen, ačkoliv to sám nevěděl, se jakoby mimochodem „prošel“ svým vyprávěním po prvním a druhém „pikniku“ a dokonce se trochu dotkl třetího. Začal jsem se matně dohadovat, že obě kresby představují něco jako plán dějství podle dopředu zadaného, možná mnohovariantního scénáře. Nicméně, pokud se první plán završil úspěšně, pokud je to možné tak nazvat, pak události podle druhého plánu se odehrály špatně (na to poukázal i Galba). Ale kdo je mohl dva měsíce před začátkem událostí rozepsat s takovou skrupulózností v kresbách? A jak je možné naplánovat seriózní události na dva roky dopředu? Dobrá, připusťme, že je to nějak možné, ale jak se zbavit efektu „opičí pracky“ během realizace plánů?

Dozrál čas pro rozhovor s Holmesem. Zítra to budou dva týdny, co odjel do Švýcarska, a dosud se ani jednou neozval, ani na email, a mě byla tak potřebná jeho pomoc, abych se ve výzkumu pohnul dál.V ten okamžik se rozezněl telefon.

— Dobrý večer, drahý Watsone! Jak jdou věci s „pikniky“?

— Odkud voláte, Holmesi? Právě jsem se k vám v myšlenkách obrátil pro pomoc. To je nějaká mystika!

— Žádná mystika, Watsone. Prachobyčejná telepatie: všichni, kdo se tomu nevzpíráme, jsme podvědomí telepaté. Volám vám z Madridu a chci upozornit, že mě možná mé záležitosti zdrží ještě týden. Povedlo se vám rozluštit ruský rébus?

— Ano, Holmesi, zdá se mi, že jsem něco z prvních dvou „pikniků“ pochopil, ale třetí je těžší oříšek, a jen těžko se mi ho podaří rozlousknout bez vaší pomoci.

— Výborně, Watsone. Také jsem neztrácel čas. Můžu říct, že potřebná informace si člověka sama hledá, pokud se ve správný čas zabýváte správnou věcí. Viděl jste dnes ve zprávách informaci o pádu ruského letadla Tu-154, a povedlo se vám něco zjistit o událostech 7. září? Mám na mysli nejen 1994, ale i jiné roky.

— Ano, Holmesi, slyšel jsem o tragédii v Černém moři, ale sám jsem zprávy o tom ještě neviděl, nezapínal jsem televizi. A záležitostmi 7. září jsem se nezabýval, měl jsem plné ruce práce. V zásadě jsem studoval knihy a zápisky, které jste mi zanechal, ale slibuji, že se na to podívám. Pamatuji si „Pikovou dámu“.

— Výborně, Watsone! Zítra odlétám do Káhiry a pokud se vše podaří, ke konci týdne budu v Londýně. Jinak se uvidíme další sobotu, a budeme mít o čem mluvit. Nashledanou Watsone, a na brzké setkání!

— Na setkání, Holmesi, netrpělivě čekám na váš návrat.

Položil jsem sluchátko. Hodiny odbily půlnoc. Bylo kvůli čemu upadnout do hluboké zádumčivosti. Mechanicky jsem zapnul televizi a nesoustředěně sledoval poslední zprávy NBC: příprava armády USA k operaci v Afghánistánu; určité detaily vyšetřování tragédie v New Yorku a Washingtonu, požadavek vydání Bin Ládina – vše jako obvykle. Aha! Verze o příčinách katastrofy s Tu-154. Na TV obrazovce se objevila mapa Černého moře a na ní koordináty místa pádu. Nevím proč, ale zapsal jsem si je: 42О11’ severní šířky a 37O37’ východní délky. Informovali také, že letadlo spadlo 182 km západně od Soči v 13.44 moskevského času. Na palubě bylo 11 členů posádky a 66 cestujících – 51 občanů Izraele, 15 občanů Ruska. 11 těl z počtu 77 už našli. Téměř automaticky jsem zapisoval cifry z obrazovky a díval se na záběry z Novosibirsku a Tel Avivu: hořem zdeformované tváře a rychlé mluvení komentátorů, z nichž většina se přikláněla k verzi teroristického útoku. Na stole přede mnou ležely kresby s „pikniky“. Můj pohled nechtěně padl na „Posthistorický piknik“, kde na černém pozadí „Labutího jezera“ pod děsivou tváří s nápisem na čele „Bank Krot“ břichem nahoru plavala ohromná mrtvá ryba. Ze zápisek Vnitřního prediktoru SSSR jsem už pochopil, že končí éra biblické civilizace, jejíž symbolem byla „ryba“. Jedenáct mrtvých těl na hladině Černého moře v místě s koordináty 42.11 a 37.37. Začínal jsem se bát, že se mně zmocňuje mystika magie čísel: číslo 42 se mi asociovalo se 42 lety chození židů po poušti, a číslo 11? s tím číslem se asociovalo tak mnoho ze všeho, co jsem shromáždil za poslední dobu. Bylo zde: i 22 žreců-hierofantů, zobrazených na „Historickém pikniku“. Jak se ukázalo, dělili se na dvě skupiny po 11 a řídili severní a jižní část antického Egypta; i den useknutí hlavy Jana Křtitele, který vycházel na 11.září; i řeč Hitlera na stranickém sjezdu v Norimberku 11. září 1935; i základní kámen Pentagonu položený ve Washingtonu 11. září 1941; i puč Pinocheta v Chile 11. září 1973, kterého jedni mají za fašistu a druzí za demokrata, který zachránil Chile před tyranií fašistického režimu ve formě marxismu. Měl snad toto na mysli Holmes, když hovořil o číselné míře? Ale číselné míře čeho?

Celý další den jsem se zabýval statistikou událostí 7. září. Ten den se ničím neodlišoval od jiných: v počtech vražd, požárů, loupeží byla statistika pro megapolis typu Londýna obyčejná. Ale ve statistice neúspěšných útoků mě zaujala svou číselnou mírou jedna událost: 7. září na palubě letu iránské letecké společnosti na trase Teherán – Londýn došlo k incidentu mezi důstojníkem služby bezpečnosti a prvním pilotem. Jeden z pasažérů se pokoušel dostat do pilotní kabiny pomocí předstírání známosti s prvním pilotem. Došlo ke rvačce, které se účastnil i první pilot. Letadlo, na jehož palubě bylo 430 cestujících, nuceně přistálo ve Frankfurtu. V té informaci mě překvapila shoda se situací s letadly-kamikadze letů 11 a 175, které 11. září narazily do dvou věží WTC – součet čísel celkového počtu cestujících se shodoval se dnem katastrofy. Jinými slovy, v nerealizované katastrofě s íránským letadlem byla založena číselná míra, kterou byla poznamenána tragédie 11. září (7. září – 430 cestujících: 4+3+0 = 7).

Týden před Holmesovým příjezdem jsem hodně četl. „Neviděná ruka“ Ralpha Eppersona byla nasycena faktologií, která mě dříve málo zajímala. Ale z jejího obsahu jsem pochopil, že zdaleka ne vše je tak v pořádku v „království Dánském“, jak se nás snaží přesvědčit masmédia. Konkrétně mě velmi zaujala málo známá fakta ze staleté politické činnosti rodiny Rothschildů, zákulisní strana historie revoluce v Rusku a obou světových válek 20. století; podrobné vyprávění autora o reálných cílech a praxi využití Federálního rezervního systému USA. Překvapilo mě, že osvětlení těch faktů se silně odlišovalo od propagandistických frází, které používá náš tisk.

Ve své podstatě kniha představovala obstojně dokumentovanou variantu známých „protokolů sionských mudrců“. Na Západě je většina těch, kdo o nich slyšeli, hluboce přesvědčena, že se jedná o podvrh. A k tématu jejich falešnosti se všechna média pravidelně vracejí, pokud nemají o čem psát. Nicméně nemohl jsem si vzpomenout, že by se byť jediné masové vydání pokusilo vyvrátit svědectví, přinášené Eppersonem, nebo by se někdo pokusil obvinit ho z klevety před soudem. Podivné, není-liž pravda?

V procesu čtení a přemýšlení o přečteném začala prosvítat vzájemná podmíněnost do té doby zdánlivě na sobě nezávislých událostí. Možná se na tom podepsala i určitá má nálada, ale samovolně jsem začal vidět zjevnou analogii mezi událostmi daleké minulosti a tragickými událostmi současnosti a dělal jsem i určité závěry pro budoucnost.

Kniha „Svatá krev a svatý grál“ více připomínala atraktivní dedektivku, ačkoliv jsem stejně jako v „Neviděné ruce“ našel spoustu zajímavých historických faktů, o kterých jsem dříve měl jen matné představy. Hlavní myšlenka knihy spočívala v tom, že Ježíš Kristus nezemřel na kříži, že ukřižování bylo inscenací, po níž žil ještě dlouhé roky, a že jeho potomci „emigrovali“ na území současné Francie, kde založili dynastii Merovejců. Veškerá následující historie Evropy byl konflikt mezi Merovejci a papežstvím, které porušilo určité dohody. Cílem tohoto boje, jak bylo možné pochopit z knihy, bylo posadit na trůny všech států potomky Merovejců z řad potomků Krista.

Může se to zdát divným, ale kniha také vzpomínala „protokoly“, jenže je označovala za interní dokument masónské lóže, chránící Merovejce a mající název „Siónská občina“. Potom dokument získal publicitu za hranicemi lóže a z nevědomosti těch, komu padl do rukou, byl vztažen k bazilejskému kongresu sionistů v roce 1897, na kterém údajně zasedali „siónští mudrci“. Kvůli podobnosti „Siónská občina“ a „kongres sionistů“ vznikla chyba, která zapříčinila mnohé bědy 20. století. Zevně vše vypadalo dostatečně přesvědčivě, pokud... nečíst ty dvě knihy zároveň. Při jejich současném přečtení vyvstávala otázka: jak se stavět ke svědectvím, o kterých píše Epperson?

Pokud shrnout význam přečtených knih celkově, ukázaly mi nejlépe ze všeho právě činnost těch šesti priorit zobecněných prostředků řízení, se kterými jsem se seznámil v recenzi na knihu Březinského „Velká šachová deska“. Poté se mi vyjasnilo, že pro završení exkurze do globálního historického procesu se budu muset zorientovat v jeho kořenech, to znamená ponořit se do historie antického Egypta, protože události, které se tam odehrály před 4000 lety, se z nějakého důvodu staly výchozím bodem „Historického pikniku“.

V mé knihovně byla monografie sira Jamese Henry Breasteda „Historie Egypta“. V její páté knize se 18. kapitola nazývá „religiózní revoluce Echnatona“ a z ní jsem se dozvěděl, že desátý faraon 18. dynastie (opět „mystika“: 18. kapitola a 18. dynastie) Amenhotep IV vystoupil proti žrecům starého kultu Amona-Ra, opustil severní a jižní hlavní město Egypta (Théby a Memphis) a postavil zhruba uprostřed mezi nimi nové hlavní město boha Atona – Achetaton (horizont Atona). Po 17ti leté vládě Echnatona a tříleté vládě jeho následníka Smenchkara, ženatého se starší dcerou faraona Meritaton, na trůn dosedl muž třetí dcery Echnatona, devítiletý chlapec Tutanchaton. Žrečestvo Amona se nesmířilo se ztrátou moci svého kultu, přinutilo Tutanchatona opustit nové hlavní město a přijmout nové jméno – Tutanchamon. Vycházelo, že informování autorů „Historického pikniku“ o boji za trůn mezi Echnatonem a Tutanchamonem měkce řečeno, neodpovídalo skutečnosti, ale „boj dvou velikých stranických relígií bohů Atona a Amona“ nejspíš skutečně byl. Začal ne za vlády Echnatona, ale mnohem dříve, a pokud, jak tvrdí autoři „pikniku“, ten boj pokračuje do současnosti, pak je důležité pochopit, jaké musí být ideje, pokud jejich konfrontace probíhá už 4000 let? Studiem prací Breasteda a dalších egyptologů jsem stále více docházel k závěru, že Echnaton byl první, kdo oficiálně ohlásil světu myšlenku monoteismu. A když to udělal, ještě ke všemu začal učit lidi normám přímých vztahů každého z nich s Bohem. Ale ze všeho nejvíce mě v monografii Breasteda ohromily Hymny Echnatona.

Měl jsem dojem, že už je odněkud znám. Ale jakkoli jsem probíral v paměti mě známé literární zdroje, nemohl jsem si na nic podobného vzpomenout, dokud jsem se nevrátil k etapě mé činnosti v organizaci „Lékaři bez hranic“. Jistě, samozřejmě. Hymny Echnatona mně rytmikou i smyslem připomněly súry Koránu, se kterými jsem se seznámil před odjezdem do Pákistánu a Afghánistánu. Musel jsem se obrátit k anglickému překladu „Svatého Koránu“ od Mohammeda Ali, vydaného v roce 1996. Nemůžu říct, že jsem se po přečtení stal pravým muslimem, ale ta kniha pro mě byla skutečným objevem. Byl jsem povrchně seznámen s Biblí a k libovolným religiozním dogmatům jsem se stavěl jako k anachronismům kultury, na které je třeba myslet v dobré společnosti, ale které jsou svou podstatou nesmyslné a svobodného člověka nemohou k ničemu zavazovat. Ale nehledě na to, nebyl jsem přesvědčeným ateistou v současném chápání toho slova, maje vztah s Bohem za čistě osobní věc. Ale dokonce povrchní seznámení s Koránem mi ukázalo překvapivou pravdu: všem prorokům bylo Shora dáváno jedno a totéž vědění o tom, jak lépe ustrojit život lidí na Zemi. A prvním, kdo písemně zaznamenal to vědění, byl sedmnáctiletý mladík, který vešel do historie pod jménem Echnaton. To, že to vědění pochází z jednoho zdroje, potvrzovalo prosté srovnání textů hymnů Echnatona a Koránu. Dělí je více než 20 století a přesto je v nich cítit nejen obsahová shoda, ale, což mě ohromilo nejvíce, jediná rytmika textů. Jak něco takového bylo možné, je umem nepostižitelné.

Události uplynulého týdne šly svým tempem. Z odpoledních zpráv zmizely snímky s ostatky věží WTC, zaměnily je reportáže s americkými bombardéry v Afghánistánu; na kanálech CNN a NBC začali upomínat bioteroristické činy v New Yorku, Washingtonu a na Floridě. Holmes volal dvakrát: jednou z Káhiry, podruhé z nějakého indického městečka s těžko vyslovitelným názvem.