1. Ve zkratce

O imitačně-provokační činnosti · перевод (Čeština) · раздел 3 из 11

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

1. Ve zkratce

Při pohledu z pozic dostatečně všeobecné teorie řízení znamená informační bezpečnost stabilní průběh řízení objektu (a podobně i samořízení objektu) v rámci přípustných odchylek od předepsaného ideálního režimu, v podmínkách nejen přirozených vlivů okolního prostředí, ale i v podmínkách cílevědomých postranních nebo vnitřních pokusů vyvést objekt řízení z předepsaného režimu, které se mohou maskovat jako projevy živelné aktivity prostředí nebo vlastní šum objektu a systému jeho řízení.

Termín "informační bezpečnost" je tedy vždy svázán s konkrétním objektem řízení (řízeným procesem), nacházejícím se v určitých podmínkách (prostředí). Ale kromě toho se vztahuje k Plné funkci řízení, představující množinu různorodých kroků, realizovaných v procesu řízení, počínaje identifikováním faktorů, žádajících stanovování cílů (formování vektoru cílů) a řídící činnosti ve vztahu k nim, a konče likvidací struktur, které splnily své předurčení.

To je obecné chápání termínu "informační bezpečnost" ve vztahu k informační bezpečnosti jakkoliv nevýznamného a zanedbatelného procesu, tak i informační bezpečnosti lidstva jako celku v globálním historickém procesu.

Odedávna je znám recept: pro zničení jakékoliv činnosti (změny její podstaty k nepoznání) je nutné tu činnost vést nebo dosadit do vedení své loutky. Tento recept je funkční jen v davově-"elitárních" sociálních systémech a zvláště ve vztahu ke strukturnímu (adresně-direktivnímu) způsobu řízení.

Základem jeho akceschopnosti je zotročení psychiky takzvaného prostého člověka autoritou věroučení–ideologie nebo názorem osobností–kultů, přes jejichž autoritu se tzv. prostý člověk nemůže dostat dokonce ani tehdy, pokud autority hlásají nesmysly, sebevražedné pro ty, kdo se jimi řídí. Při strukturním způsobu řízení, který se uplatňuje v činnosti státního aparátu, ozbrojených sil a tajných služeb, v politických stranách a občanských hnutích, se "autoritárnost" výše postavených a kolegiálních orgánů zajišťuje jejich mocenskými možnostmi: potrestat nebo poškodit níže stojící je možné prakticky při úplné nemožnosti z jejich strany změnit činnost výše stojících osob a kolegiálních orgánů bez narušení nepsaných korporátních tradic a psaných norem disciplíny odpovídajících struktur.

Právě takto byl rozložen SSSR: Gorbačov a celý tým jeho lidí – přesvědčených protivníků budování společnosti bez parazitismu "elity" na životě většiny a bez parazitismu všech dohromady na biosféře Země – byl přiveden k moci organizačními zákulisními intrikami. V důsledku jejich cílevědomého poměrně krátkého kolektivního vládnutí byl SSSR záměrně přiveden ke krachu, ačkoliv téměř všichni stoupenci skutečného socialismu – společnosti bez parazitování člověka na člověku – i většina vládnoucí stranické, státní, vojenské i hospodářské nomenklatury viděla, že Gorbačov pod heslem "Více socialismu!" míří ke kapitalismu.

Je to příklad typický pro průběh imitací-provokací státní úrovně. Není samotný dokonce i ve 20 století: takovým imitátorem-provokatérem byl i Hitler, který obrození sebeuvědomění prostých lidí v Německu, pokoušejících se dostat z biblického otroctví, zavedl do slepé uličky nacismu.

Nicméně v důsledku této imitace-provokace nevznikla ani sociální demokracie švédského vzoru, ani buržoazní demokracie po vzoru jiných zemí Západu, a Rusko pokračuje vlastní svébytnou cestou civilizačního vývoje.

Příčina tohoto dvojitého neúspěchu reformátorů obou druhů spočívá v tom, že v SSSR-Rusku nenesou všechna společenská hnutí, jak právně formalizované tak i ne, davově-"elitární" charakter, nefungují na principech "stranické disciplíny". A tak to bylo nejen v letech 1985–1998, ale i v minulých dobách, jak je to možné uvidět na historii.

Jiná věc je, že v minulosti takováto společenská hnutí vznikala a fungovala "živelně", tj. každý z jejích účastníků konal podle svého uvážení v korytě vedení kolektivní psychiky, kterou hnutí porodilo, bez uvědomění jím osobně souborných cílů, cest i metod jejich dosažení. Poté, co hnutí odpracovalo svůj potenciál nebo dosáhlo souborných cílů, ti jeho členové, kteří zůstali naživu, se z větší části opět vraceli do takzvaného "soukromého života" a davo-"elitarismus" se v Rusku znovu stal panujícím principem vnitrospolečenských vztahů, do další agrese zvenku nebo vnitřní krize[2].

V naše dny tento proces překonání davo-"elitarismu" a parazitického utlačování života lidí a planety probíhá, možná že poprvé za historii nynější globální civilizace, jinak: bolševismus[3] (praktické křesťanství, "zdravý rozum") dobro-svědomitých lidí v Rusku pracuje už na základě uvědomění a chápání podstaty konceptuální moci, jež je v procesech společenského samořízení počátkem i koncem všech smyček cirkulace informací ve společnosti v přímých i zpětných vazbách v plné funkci řízení. Jinými slovy, možnost uvědomění a pochopení souborných cílů společenského rozvoje, metod i cest jejich realizace, je dnes otevřena pro všechny a každého.

Poslední okolnost postavila všechny imitátory parazitující na životě lidí a planety, představujíce svou činnost jako boj za národní štěstí, do pro ně naprosto neobvyklých podmínek, ve kterých všechny technologie imitačně-provokační činnosti ztrácejí bez výjimky účinnost buďto částečně, nebo úplně. Pro pochopení k čemu konkrétně došlo je třeba se obrátit k plné funkci řízení.

Vztažena ke společnosti, plná funkce řízení celospolečensky významných procesů předpokládá realizaci následující posloupnosti kroků:

Identifikace, rozpoznávání přírodních a společností zrozených procesů, v jejichž vzájemné vloženosti se rozvíjí společnost.
Formování stereotypu rozpoznávání ve společnosti, tj. "automatismu" rozpoznávání faktorů v životě, které přitáhly pozornost těch, kteří řídí podle plné funkce.
Stanovování cílů, tj. zformování hierarchicky seřazeného vektoru cílů ve vztahu k nově identifikovaným faktorům a zařazení nového seznamu (=vektoru) cílů do celkového hierarchicky uspořádáného seznamu (=vektoru) cílů.
Formování odpovídající koncepce řízení ve vztahu k nově objeveným faktorům při její vloženosti v obecnější koncepci uspořádání společenského života.
Zavedení koncepce do společnosti.
Uvedení koncepce do života, opíraje se o systém strukturního i bezstrukturního řízení.

Realizaci plné funkce řízení odpovídá schéma řízení prediktor-korektor ("předpovídající"-"opravující"). Ve schématu řízení prediktor-korektor se rozhodnutí vypracovává nejen s ohledem na minulé zkušenosti a na základě současného stavu objektu řízení, ale především na základě mnohovariantních prognóz jeho dalšího rozvoje. Systém řízení v tomto schématu vždy představuje:

• vlastní prediktor-korektor

• formující a hodnotící mnohovariantní prognózu rozvoje systému a program (koncepci, "mnohovariantní scénář") využívání zdrojů, dostupných systémů, v cílech realizace vybrané varianty a

• jsa začátkem i koncem minimálně hlavních okruhů cirkulace informace, tj. okruhů přímých a zpětných vazeb.

• programově-adaptivní modul, na který se vkládá funkce realizace programu (koncepce), získaná od prediktoru-korektoru, ale který programově-adaptivní modul jen využívá v procesu své činnosti, ale nemění.

Přitom ve společnosti může být sám prediktor-korektor představen ve strukturně nelokalizované podobě[4], ačkoliv programově-adaptivní modul je zpravidla formalizován v kontinuálně činných strukturách státního aparátu a struktur různých společenských hnutí, včetně ekonomických a finančních struktur.

Část zpětných vazeb je orientována na programově-adaptivní modul, ale ta informace je jím využívána jen pro adaptaci programu řízení k podmínkám, v kterých se nachází uzavřený systém, ale ne pro změnu programu (změnu koncepce řízení).

Nicméně vzájemná vloženost struktur ve společnosti je vyjádřena i tím, že ačkoliv v něm je plná funkce řízení rozdělena po strukturám určité funkcionální specializace podobně, jako je tomu v technických systémech, je zde nicméně jedna osobitost, jež není vlastní světu techniky: každá z takových specializovaných struktur ve společnosti v sobě nese, byť jen zčásti, i funkce, které nejsou vlastní její specializaci.

V důsledku toho jsou možné případy, kdy programo-adaptivní modul na sebe bere změny programu řízení, tj. fakticky na sebe bere nějaké (nebo všechny) funkce prediktoru-korektoru. To může zrodit konflikt vzájemně neslučitelných koncepcí řízení jak ve společnosti jako celku, tak v samotném programo-adaptivním modulu. Je-li to dobře nebo špatně, záleží od podstaty konfliktujících koncepcí řízení a od "účasti-neúčasti" toho, kdo se ocitá vtažen v takový konflikt koncepcí, v podpoře každé z nich (ve společnosti nelze zůstat mimo konflikt takovéhoto typu).

Kromě toho, úsilí vyplňovat jen funkce předepsané instrukcemi pro danou pozici je samo o sobě sabotáž, byrokratismus, protože žádné instrukce a zákony nemohou postihnout všechny životní situace. Protože všechny podobné situace přesahují za rámce instrukcí a zákona každá svým způsobem, jev byrokracie se právně obtížně definuje a proto je právně nepostižitelný[5]. Ale aby bylo v životě společnosti vše v pořádku, je třeba dělat i mnohé navrch toho, co je předepsáno instrukcemi, vycházeje z dobrého vztahu k Zemi i lidem. Tzv. "italská stávka", kdy personál dělá vše přesně podle instrukcí a nic navíc, v důsledku čehož společné dílo zkrachuje, je dobrou ilustrací správnosti předchozích závěrů.

V davově-"elitární" společnosti je toto funkcionální rozdělení systému jeho samořízení na "prediktor-korektor" a "programově-adaptivní modul" zavedeno v rang bezpodmínečného principu struktury společenského života, a dělá imitačně-provokační činnost proti společenským hnutím, nevýhodným mocenskému zákulisí té společnosti, možnou a efektivní, protože výkonné struktury – programově-adaptivní modul – ze svého statusu nemají právo měnit rozhodnutí výše stojících (po posloupnosti kroků plné funkce řízení) orgánů dokonce ani v těch případech, kdy jsou ta rozhodnutí namířená na deformaci a vykořenění koncepcí, které by ty struktury měly podporovat v souladu s deklarovanými úkoly na ně vloženými[6].

Pokud srovnáme schéma řízení "prediktor-korektor" s plnou funkcí řízení a jejími etapami, vyplyne, že první až pátá etapa plné funkce řízení není nijak odražena v systému rozdělení moci všech společností a států, organizovaných podle západního "demokratického" modelu. První až čtvrtá etapa včetně představují vlastní konceptuální moc. Pátá etapa pak jedno ze specializovaných odvětví konceptuální moci v její plnosti: moc ideologickou, ze svého charakteru předávající, přidávající koncepci společensky přijatelné formy, které mohou být předurčeny i pro to, aby skryly od ostatní společnosti skutečné cíle nositelů vlastní konceptuální moci a způsoby jejich realizace, založené v koncepci.

Skutečná demokracie – vláda (moc, řízení) lidu, to je dostupnost všem a každému znalostí a návyků, nutných pro realizaci ze své podstaty nedemokratické konceptuální moci, což ve společnosti vylučuje její zneužití.

To znamená, že celá západní státnost a systém nestátních občanských organizací a hnutí deideologizované společnosti euroamerické regionální civilizace představuje "programově-adaptivní" modul, který jen realizuje, přizpůsobuje k měnícím se podmínkám koncepci společenského zřízení, zavedenou do její kultury, která je chráněna nejen před jakoukoliv kritikou, ale dokonce i před posuzováním obecně. Systém "rozdělení" zákonodárné, výkonné a soudní moci je jen část toho programově-adaptivního modulu, představená v orgánech státní moci. "Deideologizace" západní takzvané "občanské společnosti" a kult individualismu není jeden z prostředků ochrany "ideologie" (formy prezentace koncepce), jak o tom občas mluví někteří politologové, ale jeden z prostředků ochrany před zkoumáním, kritikou a změnami samotné koncepce: cílů celospolečenské důležitosti a prostředků jejich realizace.

Přitom na Západě, jako i v každé davově-"elitární" společnosti, se nositelé konceptuální moci neidentifikují s jim podřízenou společností, v důsledku čehož se konceptuální moc nevyhnutelně ocitá vně takové společnosti a realizuje se v něm na mafiánských principech, což otevírá možnost k tomu, aby se společnost stala stádem nevolníků mafiózně organizované konceptuální moci, k ní nepatřící.

Tak i "žije" Západ, ale koncepci uspořádání západní civilizace jsou přidány "blahobytné" formy, skrývající její protilidský obsah: parazitismus malého počtu klanů-rodin na životě miliard lidí a všech dohromady pak na biosféře Země cestou cílevědomé podpory davově-"elitárního" společenského zřízení s panováním ne-lidských typů psychiky. Při tom byl vektor cílů nositelů konceptuální moci z větší části ukryt před hodnocením společností, a některé jeho komponenty jsou společnosti představeny v roli vektoru chyb řízení[7]. Ve výsledku to, co se dobromyslné většině jeví jako chyby řízení (chudnutí sociálních skupin a obyvatel řady zemí, různá kriminalita, války, ekologická krize atp.) je ve skutečnosti výsledek realizace skutečných cílů řízení buď bezprostředně, nebo nevyhnutelně je doprovázející: "Je šílenství myslet si, že zlí netvoří zlo."[8]

A teprve po přidání této koncepci přijatelných vnějších forem je zavedena do systému společenských vztahů jako "samo sebou" rozumící se blaho, stojící vně zkoumání a kritiky právě díky nevědomému neosmyslenému "samo sebou rozumění" tohoto mínění množstvím obyvatel Západu, přikrmených na úkor přerozdělení mezi regiony planety lichvářského příjmu výkonné periferie světového zákulisí, realizující globální konceptuální moc a opírající se ve své činnosti o západní regionální civilizaci[9].

Skrytí faktu existence a činnosti globální konceptuální moci od širokého publika v davově-"elitární" společnosti, řídící podle vlastní svévole plynutím globálního historického procesu, se realizuje absencí teorie konceptuální moci ve veřejné sociologii, což připravuje společnost o samu možnost vědomého konceptuálního řízení sebe sama i vlády nad okolnostmi svého dalšího života. Právě z tohoto důvodu Západ představuje totalitarismus, iluzorní, ne skutečnou demokracii. Tomu odpovídaje, provokatéři-imitátoři konceptuální činnosti, namířené na vykořenění davo-"elitarismu", jsa sami nositeli živočišného, zombie (biorobot) a démonického typu psychiky, musí imitovat konceptuální činnost a realizaci jimi konceptuální moci v prostředí těch, kdo se upřímně snaží trasnformovat typ své psychiky nezvratně směrem k lidskému.

Lidský typ psychiky předpokládá nejen určitou hierarchii komponent algoritmiky psychické činnosti, podmíněné instinkty, kulturními tradicemi společnosti, vlastním uvažováním, různorodou intuicí, včetně přímého Božího vedení, ale i určitý systém vnímání a chápání světa – efektivnější než ten, jež se živelně "sám od sebe" vytváří u většiny jedinců v kultuře současné davově-"elitární" společnosti.

To jest od první do čtvrté etapy plné funkce řízení se imitačně-provokační činnost proti společnosti nebo hnutí, podle svědomí nesoucí(ho) konceptuální moc vykořenění davo-"elitarismu", ukazuje nemožnou v důsledku absence kádrové báze. Vytvoření takové kádrové báze je podemletím vlastní davo-"elitární" koncepce, existující na osnově utajování faktu existence globální konceptuální moci, podporující koncepci vybudování globální elitárně-"nevolnické" rasistické civilizace, protože ohlášení existence jedné konceptuální moci nevyhnutelně vede k otázkám o alternativních konceptuálních centrech a alternativních koncepcích uspořádání života lidí v globálních měřítcích a způsobech jejich realizace.

Imitačně-provokační činnost na páté etapě plné funkce řízení předpokládá možnost provedení koncepce realizace davo-"elitarismu" pod pláštíkem ideologických forem koncepce lidskosti v Bohoděržaví.

Pro úspěšnost činnosti takového druhu je nutné pokud ne plně chápat každou z koncepcí, tak alespoň citlivě vnímat kde a v čem se rozcházejí / vzájemně vylučují, a kde a v čem mají něco společného nebo neurčitou hranici, a konat opět konceptuálně gramotně, tj. podle plné funkce řízení, a ne ohraničeně-podřízeně ve vykonávání příkazů výše stojícího v hierarchii struktur vedení, které je z větší části zaujato nějakými jinými činnostmi a ve všechny nuance každodenní práce jim podřízených provokatérů-imitátorů vnikat nemůže. Ve výsledku bude nevyhnutelně opomenut nějaký "detail", a jak poznamenal K. Prutkov, od malých příčin bývají velké následky, které přivedou celou imitačně-provokační činnost nevyhnutelně ke krachu.

A opět – potřebné kádry nejsou; a davo-"elitární" principy vedení imitačně-provokační činnosti na osnově centralismu a stranické (strukturní) disciplíny jsou neživotaschopné, protože všechny "detaily" není možné zohlednit v příkazech a direktivách níže postaveným, kteří sami nemají právo zabývat se konceptuální činností s ohledem na principy fungování davově-"elitární" společnosti.

Zkušenosti a kádrová báze jsou k dispozici jen pro realizaci imitačně-provokační činnosti na šesté etapě: vytvářet, vést struktury, plést vnitrostrukturní a mezistrukturní intriky, které překážejí strukturám ve vykonávání jejich funkcionálního určení. Ale to je použitelné jen tam, kde jsou struktury naplněny subjekty s davově-"elitárním" myšlením, nositeli "já-centrického" světonázoru, a kde hlavním organizačním principem je princip stranické (strukturní) disciplíny na osnově bezpodmínečného podřízení "nížepostavených" "výšepostaveným" a podřízení menšiny většině.

A pokud je princip stranické disciplíny takového druhu podřízení při budování struktur odvržen, protože je vnímán jako hlavní překážka realizace samoregulace funkcionální hierarchie osobností svobodných ve volbě svého chování ve své kolektivní činnosti ve virtuálních strukturách na základě osmyslené a pochopené konceptuální sebedisciplíny? — tehdy se stává toto: aby bylo možné imitovat a být uznávaným, je třeba překonávat druhé ne ve znalostech, ne v organizačních návycích, ne v nějakých "mystických" návycích, ale v konceptuální samodisciplíně. Libovolné porušení té samé "konceptuální samodisciplíny" s sebou nese okamžité vypadnutí ze zdálo by se do té doby úspěšně vedené formální (vytvářející dojem práce) struktury, která nemusí být totožná s virtuální – skutečně pracující – strukturou, kterou bezprostředně začne vést někdo jiný – skutečný, a ne imitátor-provokatér[10]. A toto vypadnutí může být nejen nezvratným, ale i aktivizujícím nové procesy, které se v nepohodlném společenském hnutí nenacházely do doby, než se ho pokusili vzít pod kontrolu a zdeformovat na základě imitačně-provokačních technologií politiky.

V tom se přesvědčili zákulisní "manažeři" Gorbačova:

• Za prvé, Gorbačov v roce 1996 získal méně než 1% hlasů v prezidentských volbách (kromě toho, na jednom volebním mítingu mu voliči dali po hubě), posle čehož se – jako politická figura – hodí jen pro televizní prezentaci západnímu obyvateli, "znepokojenému" osudem "demokracie" v Rusku;

• a za druhé, právě imitačně-provokační podstata perestrojky aktivovala vnitřní konceptuální moc ruské civilizace, a tím zároveň vytvořila nové problémy globální konceptuální moci, realizující biblickou doktrínu vybudování globální "elitárně"-nevolnické civilizace na principech rasismu a monopolu na lichvu. (Zachování nomenklaturního SSSR díky jeho kompletní ovladatelnosti by pro ně bylo přednostní volbou, než získání konceptuálně samostatného Ruska odmítnuvšího Bibli, marxismus, scientologii a další "exotiku", a vyjádřivší ideál spravedlivého uspořádání na Zemi v jednoznačně chápané Koncepci sociální bezpečnosti)

Výše řečené je to hlavní: vše další je jen detailnější rozvedení již řečeného.