Notes

Nastal čas o Stalinovi pohovořit… · перевод (Čeština) · раздел 10 из 10

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

Notes

Epigraf Pierra Courtadea v knize Edgara Morina „O podstatě SSSR. Totalitární komplex a nová říše“ (Fayard-1983)

Juliánského kalendáře (juliánský kalendář, v XX a XXI století zaostávající o 13 dní od současného gregoriánského)

Bund – v překladu z jidiš „svaz“, výhradně židovský proud v sociální demokracii počátku 20. století. V r. 1898 je Bund jedním ze spoluzakladatelů RSDSP na prvním sjezdu, po kterém do r. 1903 je „autonomní organizací“. Od r. 1906 obnovil status „autonomní organizace“. V r. 1912 bundovci byli vyloučení z RSDSP na 6. (pražské) stranické konferenci. Poté Bund existoval samostatně: vedl nějakou internacistickou práci do r. 1917: udržoval Prozatímní vládu purimské revoluce (únorová revoluce byla časově sladěna se dny židovského svátku Purim, zasvěceného zničení absolutismu starověké Persie); udržovala kontrarevoluční síly po VŘSR; v r. 1920 ukončila boj se Sovětskou mocí (proč boj proti Sovětské moci? Tehdy trockisté (internacisté) byli silní, kontrolujíce prakticky bez rozdílu vyšší stranické a - úměrně principům budování ideologizovaného státu – orgány centrální i místní státní moci, včetně ozbrojené síly a struktury „židovského gestapa“ (VČK). Tj. pro internacistický svaz to tehdy byla „vlastní moc“); a v r. 1921 se sám rozpustil, po čemž určitá část jeho členů byla přijata do RKS (b).

Aleksinskij, G. A. – poslanec II. Státní dumy; vstoupil do bolševické části socdem.frakce. Po Londýnském sjezdu RSDSP hájil taktiku bojkotu III. Státní dumy. Nakonec odešel od bolševiků. Po VŘSR se stal bílým emigrantem. (Poznámka 35, v druhém svazku Díla J. V. Stalina)

Splněno r. 1937.

Stala se tehdy součástí Ruské říše.

Proč inteligence nezkoumá tu verzi, že V. M. Bechtěrev byl zlikvidován trockisty v r. 1927 hlavně proto, že nestanovil diagnózu o psychickém onemocnění V. I. Stalina? A tato verze v obecně globálně-politickém kontextu objasňuje smrt Bechtěreva mnohem lépe, než verze o jeho vraždě z příkazu V. I. Stalina. Jalovým subjektům, neznajících mnoho věcí, se zdá bláznivým a nesprávným chování toho, kdo o nich ví, ale z nějakých důvodů o nich nechce mluvit přímo nebo objasnit všechny vrstvy motivace svého jednání. Pokud by nebyli jalovými subjekty, viděli by a znali, pochopili by to, co viděl a znal Stalin, to by byli zcela jiného názoru i o stavu jeho duševního zdraví, i o stavu morálního zdraví, zejména naší společnosti a inteligence. V předmluvě k 14. svazku Stalinovy Sbírky prací má R. Kosolapov následující odstavec: „Soutěžíce v očerňování Stalina, „demokraté“ v závěru klesli k pasážím o jeho údajné nepříčetnosti. Nebudu zde připomínat jednotlivé pisatele a publicisty, kteří se procvičovali na tomto principu k úplné ztrátě svědomí. Ale známou roli v tomto šábesu sehráli i vědci, především akademik N. Bechtěrevová, vnučka znamenitého ruského lékaře, která si na konci 80-tých let dovolila potvrdit, že její děd po medicínském vyšetření Stalina, ho nazval paranoikem a za to byl otráven. „ Byla tendence považovat Stalina za duševně chorého, s použitím údajných výpovědí mého dědečka, popírá sebe Natalja Petrovna r. 1995, ale žádná výpověď nebyla, jinak bychom to věděli. Dědečka opravdu otrávili, kromě jiného. A někomu se tato verze hodila. Začali na mne vyvíjet tlak a musela jsem potvrdit, že to tak bylo. Říkali mi, že oni (kdo „oni“? - naše otázka pro objasnění) otisknou, jaký byl Bechtěrev chrabrý člověk a jak zahynul, směle vykonávaje svou lékařskou povinnost. Jakou lékařskou povinnost? On byl znamenitý lékař, jak mohl odejít od nemocného a říci, že to je paranoik? Nemohl to udělat“ (Argumenty a fakta. 1995, č. 32)

Nepotvrzují to ani názory jeho zahraničních nepřátel, jejichž část byla vynucena stát se jeho spojenci. Ani Hitler, ani Churchill, ani Roosevelt si nemohli dovolit a nepovažovali ho za hlupáka, ani nekulturního průměrného člověka, a chovali se k němu jako k vynikající hlavě státu a umělci v záležitostech globální politiky.

„Teenagerem“: anglické číslovky 13 – 19 končí na „teen“, „age“ – stáří. Podle „výrostek“ – „teenager“.

Což nemůže být řečeno o současných studentech seminářů a teologických akademií, představující přesvědčené lumpy se zvrácenou morálkou, v důsledku jejich rouhačského souhlasu s názorem, že sama ohavnost představuje vyjádření Božího Záměru v opravdovém Zjevení.

Srovnejte s přímým a jasným stanovením základní otázky filozofie historie E. B. Taylorem.

Zdůvodnění tohoto tvrzení nesouvisí s tematikou současné práce.

„Nebudu dále charakterizovat osobní vlastnosti jiných členů ÚV. Jen připomenu, že říjnová epizoda Zinovjeva a Kameněva (vyhlásili v tisku rozhodnutí o ozbrojeném povstání a svržení dočasné vlády: naše objasnění citace), samozřejmě, nebyla náhoda, ale může jim jen málo být dávána za vinu osobně, stejně jako antibolševismus Trockému.“(V. I. Lenin, „Dopis k sjezdu“, část 2.). Pokud „říjnová epizoda“ a „antibolševismus“ nemohou být dávány za vinu osobně, může to znamenat jen jedno: jmenovaní členové tehdejšího ÚV byli zombie, které nerealizovaly vlastní vůli.

Каганович Л. М.: „Памятные записки рабочего, коммуниста-большевика, профсоюзного, партийного и советско-государственного работника“

„Kulturní“ lidé, tvořící „slušnou společnost“, o židech nehovoří v negativním smyslu. V biblické kultuře je tomu opravdu tak. Ale z čeho zastánci takového názoru vzali, že biblická kultura je nejlepší možná a všeobecně správná kultura. V kultuře skutečných lidí je odmítavé stanovisko slovem i činem k biblickému projektu uspořádání globálního „elitárně“-otrokářského protilidského státu jedním z ukazatelů lidské důstojnosti, bez ohledu na to, má-li člověk židovský původ či nikoliv.

Stalin to pravděpodobně věděl, poněvadž ještě v Gorijském teologickém učilišti měl z řečtiny čtyřku (dvojku dle našeho školního hodnocení – pozn. překl.)

Současná podoba jména po otci, končící na „ovič“, byla zřídka užívána v oficiálních dokumentech.

O podstatě této mise hovoří jeho výše uvedená báseň z mládí.

V tomto kontextu je velmi významné svědectví Stalinovy dcery Světlany Allilujevové. 7. března 2001 TV kanál NTV ve vysílání, věnovanému výročí smrti Artjoma Borovika při letecké katastrofě 9. března 2000 přinesl fragment záznamu jeho rozhovoru se S. Allilujevovou. Podstata uvedeného fragmentu jejich rozhovoru se omezuje na následující: Když Světlana byla ještě dívkou, vychovávali jí, jako se to tenkrát dělalo, v „antireligiozním duchu“, učili jí, že žádný Kristus nebyl, podobně, jako v „Mistrovi a Markétce“ M. A. Bulgakova M. A. Berlioz poučoval v tomto ohledu I. Bezdomného. Ale ve Stalinově knihovně byly knihy různých autorů, věnovaných Kristu, a Světlana je viděla. Zeptala se otce, proč tyto knihy, když žádný Ježíš Kristus nebyl? Na to jí otec odpověděl, že byl takový člověk Ježíš Kristus, který zanechal lidem učení. Když řekla své chůvě, že Kristus existoval, ta začala říkat, že nebyl žádný Kristus, že to všechno jsou výmysly, jak požadovala „pedagogika“ té doby. Na to Světlana odpověděla: táta řekl, že byl. Poté již chůva již nevěděla co říct…

„Byl vedeným“ neznamená „svatý, kterému nelze nic vytknout“

Jak známo, mnozí odpůrci SSSR se snaží představovat vězení v epoše carismu téměř jako sanatoria oproti vězením sovětské epochy.

Tento dovětek k názvu pro „chybu ve třetím znaku“ je zapříčiněn tím, že v Buničově chápání globálně politické scénáristiky těch let se Stalin zmýlil v tom, že přemýšlel o útoku na Hitlera třetí den po jeho útoku na Churchilla, v důsledku čeho se měla celá Evropa stát součástí Sovětského svazu. Ale přes tato očekávání a záměry Hitler napadl SSSR a v příhraničních střetech zničil ještě k boji nepřipravené seskupení sovětských vojsk. Ve skutečnosti Stalin připravoval stát na obě varianty německé agrese: to, že Hitler napadne Velkou Británii, i to, že Hitler napadne SSSR. V druhém případě připouštěl i možnost porážky ozbrojených sil v západních okruzích. A pro překonání jeho možných důsledků v, od scény válečných událostí vzdálených oblastí státu, za hranicemi dosahu německého letectva zavčasu, tj. ještě do začátku války byly připraveny systémy energetických a transportních komunikací, připravena místa pro stavbu průmyslových budov atp., což umožnilo evakuovat průmysl ze západních oblastí a rozvinout výrobu na „zelené louce“, kam bylo už přivedeno vše, co je důležité pro práci průmyslu (viz. Lev Isakov „Stalinův génius“ v časopise „Mladá garda - Молодая гвардия“ č. 11 – 12, r. 1998). Hlavně díky tomu se SSSR mohl znovu vyzbrojit v r. 1942 po vojenské a výrobní katastrofě léta r. 1941. Maje předsudky, že Stalin byl mazaný a tvrdý kariérista, ale jinak nikoliv státník, žrec a vojevůdce v jedné osobě, jakých bylo málo v celé známé historii, Bunič uvěřil ve Stalinovu chybu a neobtěžoval se zvážit možný scénář globální politiky, ve kterém by se Hitler porval se svými poručníky a jejich pány a napadl by Velkou Británii (Operace „Lachtan - Морской лев“), a Stalin by nenapadl Německo ani třetí ani následující dny. Tato možnost je mnohem zajímavější, nežli přesvědčení V. Rezuna a I. Buniče o operaci „Bouře“, urychlenou napadením SSSR podle plánu Barbarossa, pokud si uvědomíme, že globálním protivníkem bolševismu je ne historicky bezperspektivní krátkodobý německý „nacionál-führerismus“, ale biblický tři tisíce let panující do kultury vrostlý internacismus.

„Bůh je veliký!“ – arabsky, ale arabštině většina muslimů nearabského původu nerozumí, v důsledku čehož jsou mnozí z nich podobní papouškům, i když Korán je pravda, a chvála Tomu, Kdo ho seslal.

Církve kážou „evangelium“ ukřižování a vzkříšení, odmítajíce Evangelium Království Božího a Korán: Korán obsahuje, že milostí Všemohoucího, nanebevzetí zabránilo ukřižování. Poprava probíhala v nepřítomnosti popravovaného a její průběh se publiku jen zdál (Korán, súra 4:156, 157). Dále je možné překvapit ctitele Bible, v jejím textu zůstaly zafixované důkazy pravdivosti koránického svědectví. Písma apoštolů, v důsledku jejich nekázně a odklonu od modlitby a Kristem v Getsemanské zahradě, svědectví o jejich vidění, a ne o tom, co mělo místo v realitě. Odůvodnění a vysvětlení tohoto tvrzení hledej v naší práci „K Bohoděržaví...“ Ale jedno z vysvětlení krátce: Bůh je vlastníkem odpuštění lidem i při jejich slabostech. (Korán, súra 13:7), proto ukřižování svatého kvůli posedlým je objektivní zlo, které Bůh nedopustil.

Jak se uvádí v Suně, proroku ukázali „muslima“, který celé dny trávil v nekonečných modlitbách. Prorok se zeptal: „Kdo ho krmí?“ - Bratr - Bratr je lepší, než on… A jak je řečeno v Koránu, Bůh – majitel odpuštění lidem i když jsou hříšní (súra 13:7)

„… zničili jste přikázání Božího tradicí vaší“ (Matouš, 15:6)

Toto je ještě jedno místo v Novém zákoně, které, jsouc vyrváno z obecného kontextu, o kterém církve vždy mlčí, požaduje od „křesťana“, žijícího církevním životem, podřídit se rasismu a lichvářské nadvládě nad planetou.

A práce „elity“, která způsobila Smutu, byla taková: Boris Godunov výnosem o hájených letech v r. 1580-90 zrušil tzv. Den sv. Jiří (26. listopadu juliánského kalendáře, jeden ze dvou církevních svátků na památku Svatého Jiřího), ve kterém rolníci měli právo bez překážek opustit panství jednoho feudála a přestěhovat se do panství jiného. Zrušení Svátku sv. Jiří, zpočátku přechodné, jak je z názvu výnosu patrné, se stalo trvalým a otevřelo cestu panskému bezpráví a zavedení nevolnictví jako specifické ruské formy obchodu s otroky-krajany. Církev neoponovala. Zrušení Svátku sv. Jiří způsobilo rozčarování a popuzení rolníků proti vládnoucí elitě, které uzrálo v povstání Ivana Bolotnikova. Po smrti Borise Godunova „elita“ dovolila přístup k carské moci intrikánu Vasiliji Šujskému (Vasilij IV., vládl 1606 – 1612. Десница – pravá ruka, шуя (šuja) – levá. Tj. „elita“ vybrala za cara subjekt s „levým závitem“): ještě v čele bojarské opozice Borisi Godunovovi, Šujskij podpořil Lžidmitrije I., ačkoliv potom i proti němu vedl spiknutí. Když se stal carem, rozdrtil rolnické povstání Ivana Bolotnikova. V boji proti Lžidmitriji II. uzavřel spojenectví se Švédskem, což vedlo ke švédské intervenci. Potom byl Šujskij svrhnut Moskvany a zemřel v polském zajetí. Je vhodné připomenout, že Moskva přísahala Lžidmitriji, stejně tak jako i ve 20. století Moskvané přispěli ke zničení SSSR více, nežli obyvatelé jiných částí země. Církev neodmítla pomazat Šujského na cara. A požehnat boji s polskou agresí musela církev pod tlakem okolností: polská „elita“ všude kolem na jí dobytém území polonizovala nepolské obyvatelstvo a katolizovala prostý lid, předávajíc moc nad ním od místní „elity“ příchozí polské elitě, vykořeňujíc předchozí národní „elitu“ nebo polonizujíc i ji. Tato politika byla prováděná Polskem i ve 20. století na územích Ukrajiny, Běloruska a Litvy, které odešly po rozpadu Ruské říše během občanské války od Ruska k Polsku. Polský nacismus šlechty Pilsudského epochy nebyl svým vztahem k uchvácenému nepolskému obyvatelstvu a zajatcům měkčí než nacismus hitlerovský. V době Smuty, kdy polská šlechta snila o Polsku od (Baltského) moře k moři (Černému pro začátek), byl ještě krutější, ačkoliv neideologizován jako hitlerovský nacismus ve 20. století. Právě proti polskému nacismu povstala Ukrajina za časů Bohdana Chmelnického a vlády Alexeje Michajloviče a zaštítila se před ním přičleněním k Rusku. Konkrétně zaštítila: kdyby nepřijal Alexej Michajlovič Ukrajinu pod ochranu ruské státnosti a kdyby se stala součástí Polska, pak pan Kravčukovskij, pan Kučmovskij a pan Černovilovskij a ostatní nyní viditelní ukrajinští páni-politici by nyní byli loajální Varšavě, pokud by vůbec byli, protože ještě jejich vzdáleným předkům by polští páni mohli nenajít místo v životě. Ale polská intervence a vnitřní neklid v Rusku 17. století byl výsledek dlouhodobé politiky ruské „elity“ a hierarchie pravoslavné církve, žehnající všechnu „elitární“ domýšlivou ohavnost při prvním požadavku světských mocí, a často se i iniciativně podbízejíc.

Biskup Alexandr Semjonov-Tian-Šanský – hierarcha zahraniční ruské pravoslavné církve. Avšak jeho katechismus byl koupen v Alexandro-Něvském klášteře, ve stánku, ve kterém se nemohl prodávat bez požehnání hierarchů domácí pravoslavné církve. To znamená, že před tím, než posvětili jeho rozšíření mezi laiky, domácí hierarchové souhlasili s výkladem v něm obsažené pravoslavné věrouky, včetně sociologických otázek.

O Laodikejské církvi, viz Apokalypsa, kap. 3:14

Kulacké mravy se udržovaly u národních mas církevním menševismem, a proto nikdo jiný než ruská pravoslavná církev není zodpovědný před lidmi, Kristem a Bohem za tragédii rozkulačování. Pokud by hlásala chiliasmus-millenarismus, jako to dělali apoštolové, každý car, feudál, kulak by věděl, že je hluboce nemorální ve svém vztahu k životu i druhým lidem, které se snaží podmanit si své libovůli, zaměňující Boží Záměr. Přijmout chiliasmus-millenarismus jako oficiální církevní sociologickou doktrínu v druhé polovině 19. století znamenalo zachránit Rusko před revolucí začátku 20. století, ale nemorální ruská „elita“, včetně církevní, na to přistoupit nebyla schopna; nesouhlasilo by s tím ani kulactvo. Za to i zaplatili v první polovině 20. století.

Materialistický ateismus přímo prohlašuje bytí Boží výplodem lidské fantazie. Idealistický ateismus prohlašuje bytí Boží, ale rodí věrouku, díky které se člověk nachází v konfliktu s Božím Záměrem, tím ostřejším, čím více je přesvědčen opravdivostí věrouky, a čím více se jí v životě řídí.

Rozličným teologickým otázkám, tedy i této, jsou zasvěceny práce „Otázky metropolitovi Ioannovi a hierarchii Ruské pravoslavné církve“, „K Bohoděržaví…“, „Víra a Míra“, „Přijď na pomoc mé nevíře“, „Mistr a Markétka“: hymna démonismu? Nebo Evangelium vněkonfesní víry“

tj. byl žid

věčný život, ráj

O neshodách teologických pohledů Ruské civilizace a Koránu, viz naše práce „Mistr a Markétka“: hymna démonismu? Nebo Evangelium vněkonfesní víry“, napsaná v r. 2000 až po prvním vydání publikace současné analytické práce v r. 1999.

Slogan posledního generálního tajemníka KSSS Gorbačova.

Ještě jednou opakujeme. Předkládáme ke srovnání náklady na zabezpečení, jelikož hlavně toto odráží reálnou situaci ve společnosti, protože analýza nákladů na zabezpečení rodin v celé sociální skupině bere v úvahu nejen náklady z jejích vlastních příjmů a úspor, ale i náklady třetích stran (fyzických osob – pozn. přek.) a právnických osob.

Od dubna r. 1942 pobočník velitele Západního frontu, od r. 1944 zástupce velitele 3. Běloruského frontu. O této epizodě ze života F. I. Šaljapina G. P. Sofronov píše ve svých memoárech „Неподвластное времени“.

Těžký kříž důstojnických žen, skutečných družek ve zbrani.

I. A. Bunin ve svých vzpomínkách na F. I. Šaljapina také upozorňuje, že se nerad účastnil charitativních koncertů a miloval peníze, ospravedlňuje to tak, že věnoval mnoho sil scénické aktivitě.

Vzpomeňte dříve uvedenou statistiku poměru platu vyšších manažerů k průměru ve společnosti v USA, SRN, Japonsku a kvality řízení.

Hlavně v důsledku této práce bolševika J. V. Stalina nejen přestali vydávat (bylo dokonce přerušeno vydání jeho sebraných spisů), ale i to, co bylo vydáno dříve, bylo staženo z knihoven a ocitlo se ve speciálních depozitářích. To připravilo o možnost srovnávat nesmyslné řeči následujících „vůdců“ se Stalinovými programovými pracemi a vedlo k ideové vyprázděnosti SSSR v 70. – 80. letech, což i otevřelo cestu transformaci (perestrojce) nedobudovaného socialismu na mizerný loutkový kapitalismus.

Toto obživlo během demokratických reforem a rozvinulo se do takové úrovně, že, jak informovala média, stala se událost, kdy pracující, kterého otrávilo systematické nevyplácení platu, hodil granát do okna bytu ředitele. Ten měl štěstí: nikdo nebyl doma. Ale v podstatě pracující, páchající tento „zločin“, byl v právu: pokud vláda není schopna ochránit ho od podobné otrokářské zvůle, je nutné se zbavit i takového ředitele, i takové státnosti, pokud se nevzpamatují sami.

Ve výsledku se začátkem perestrojky na účtech 3% vkladatelů spořitelen koncentrovalo 90% úspor; a kromě toho byly i velké objemy hotovosti. Hlavně tento stínový kapitál, soustřeďující se z velké části u zlodějů a „elity“ konce sovětské epochy, byl realizován v první vlně privatizace – přivlastnění si na legálních základech celospolečenského majetku.

Kromě námi přineseného fragmentu o nezbytnosti kulturního růstu, Stalin před tím pojmenovává ještě dvě podmínky: Zaprvé: nezbytnost dosáhnout trvalého růstu celé společenské výroby s prioritním růstem výroby výrobních prostředků. Přičemž u ní není řeč o tom, že je nutné ve velkém množství vyrobit morálně zastaralou techniku a technologie. Stalin, jako vládní činitel, se vždy staral o to, aby SSSR byl na předním místě ve vědecko-technických záležitostech. To se podle něj rozumělo samo sebou. A píše o tom, že by bylo dobré, pokud by většina pracujících pozvedla své kulturně-technické minimum na úroveň inženýrsko-technického personálu. V tom případě by se náš průmysl pozvedl na úroveň, nedosažitelnou průmyslem jiných států. A nazývá pozvednutí kulturně technické úrovně pracujících do úrovně inženýrsko-technického personálu „cestou primární důležitosti“. („Ekonomické problémy SSSR ...“ str. 28, 29) Zadruhé, staví se úkol pozvednout kolchozní vlastnictví na úroveň celonárodního vlastnictví, s postupnou záměnou oběhu zboží systémem směny produktů, „aby centrální moc nebo jiné libovolné společensko-ekonomické centrum mohlo pokrýt všechnu produkci společenské výroby v zájmu celé společnosti“. Slova „v zájmu celé společnosti“ je třeba chápat jako v „zájmu všech a každého“. Ale proto všichni a každý musí žít podle svědomí, což potřebuje kvalitativní změnu kultury, kterýž úkol Stalin vytyčil v námi výše uvedeném fragmentu o kulturním růstu, zkrácení pracovního dne a politice plánovaného snížení cen.

Pseudonym, skrývající židovské příjmení Rozenfeld.

Pseudonym, skrývající židovské příjmení Apfelbaum.

Tj. odmítali, že jednají v souladu s určitou koncepcí organizace života společnosti.

M. S. Gorbačov a A. N. Jakovlev také „nehovořili“, ani trochu nepochybujíce o tom, že taková operace může vyvolat rozkol ve vedení a znamenat pro ně osobně nebezpečí. Charakterizujíce současnou politickou orientaci Ruska, A. N. Jakovlev ve své knize „Porozumění – Постижение“ (Moskva, „Zacharov – Захаров“, „Vagrius – Вагриус“, r. 1998) píše: „V podstatě polezeme za svobodou skrz kanalizační potrubí“ (str. 154). Ale vždyť on sám byl „architektem tranformace“; hlavně on sám zvolil tuto cestu, na které je svoboda dosažitelná jen průchodem skrz kanalizační potrubí, plné všemožných nečistot, po čemž společnost ještě čeká nezbytná očista. A o začátku této cesty ke „kanalizačnímu potrubí“ píše toto: „Celá staletí je politika způsobem řešení problémů včerejška a dneška. Taková byla i perestrojka, snažící se řešit problémy, pocházející od únorové revoluce r. 1917, a odstranit stalinismus. Jindy jsme se my, reformátoři, snažili nahlédnout i do budoucna. Ale převážně na úrovni přání a snahy, pramenící z morálky doby. Politika se ukázala neschopnou předvídat svůj konec. Ještě jsme neměli k dispozici nezbytnou informaci pro takovou předpověď <…> Politika perestrojky měla své specifikum, které poznamenalo všechny události. V čem spočívalo? V tom, že jsme nemohli otevřeně říci o našich dalekosáhlých záměrech. Byli jsme nucení říkat, že nevyhnutelné ekonomické reformy jsou pro dobro socialismu, o politických to samé“ (zdůrazněno námi při citování) Tento citát z jakovlevských přiznání, korelující s vystoupením J. V. Stalina na březnovém Plénu ÚV VKP (b) r. 1937, mnohé objasňuje v záležitostech našich dnů, a hlavně – vybízí zamyslet se o budoucnosti.

K výročí tohoto pléna přilepili i oficiální datum smrti J. V. Stalina: 5. března 1953.