MĚDĚNÝ JEZDEC, TO VÁM NENÍ MĚDĚNÝ HAD…

Část druhá

MĚDĚNÝ JEZDEC, TO VÁM NENÍ MĚDĚNÝ HAD… · перевод (Čeština) · раздел 12 из 21

Перевод исходного произведения; точность перевода оценивается отдельно.

Část druhá

Hlava 1. „Jiná“ a „nová“ voda

„Část druhá“ začíná popisem následků porevolučních otřesů:

Přináležíce k vyšší vrstvě a s jasnou představou, co je to „ruská vzpoura (revoluce), nesmyslná a nemilosrdná“, básník usiloval donést čtenáři poetickou formou nějaké, nejprve vnělexikální obrazy, které před ním vyvstávaly, jako „vzpomínky“ na budoucí bědy, přes které bude muset Rusko projít, než se zbaví periferie biblického znacharstva.

Podílelo se na revolučním zmatku a rozkrádání židovstvo? Bezpochyby! Navíc ono, jako obvykle, jej vedlo, aby potom, co emoce bezmyšlenkovitě bouřícího davu utichnou, na jeho ramenou, doslova jako pěna na hřebenech vln, se prorvalo k moci[39]. Tak viděl Puškin porevoluční události a tak se opravdu i odehrály.

Vzbudit revoluční nadšení, spustit v davu rozvratné procesy je mnohem snažší, než je zastavit a zavést na cestu rozvoje. To je důvod, proč řeka po povodni, jako obraz národa po emocionální erupci, výbuchů destruktivní nenávisti k utlačovatelům, je „sotva se uklidňující“.

Oslava vítězství emocionálně vydrážděného davu v jakékoliv revoluci je vždy iluzorní, protože její plody připadnou parazitům, pěně, pokrývající vlny národního hněvu, který dřívější vládnoucí „elita“ vnímá jako bezdůvodnou zlobu:

Posledními dvěma řádky básník snímá vnější protiklad mezi již, díky předchozím pracem, známým obrazem davu jako koně (například Ruslanův kůň v básni „Ruslan a Ludmila“) a vodami Něvy v „Měděném jezdci“. Liberální inteligence a její starodávný základ, židovstvo, je pěnou všech revolučních vln. Národ se jí zpočátku také kochá:

Poslední věta velmi přesně definuje předrevoluční stav davově-„elitární“ společnosti, jakým byl na začátku století v Rusku. Rozhoupávajíc státní koráb, tato „pěna“ se lehce a rychle adaptuje na změny kurzu, které vypracovávají zasvěcení navigátoři, ale vydávají je jakoby nezávislí kapitáni, šéfové stran. Z toho pochází i všem známé „Strana je náš kormidelník“ z písně sovětských dob. Ale na reálném korábu je každému námořníku známo: kormidelník kurz korábu neurčuje. To je práce navigátorů, privilegované části velitelského sboru.

Pro židovstvo je hlavní zavčas přeběhnout zleva doprava nebo zprava doleva. Samostatně tohoto manévru nejsou schopni: je potřeba převozník.

Objevil se lehkomyslný převozník, obraz globálního prediktora. Proč má tak zvláštní přívlastek: lehkomyslný? Výše bylo ukázáno, že transformace staroegyptského žrečestva v globální hierarchii znacharů, používajících znalosti o uspořádání světa pro své sobecké cíle, přivedla současnou technokratickou civilizaci na hranici minimálně ekologické katastrofy. „… Bůh není Bohem nepořádku, ale ladu. Tak bývá ve všech shromážděních svatých!“ (Korintským I., 14:33), toto porovnáno s nezodpovědností a lehkovážností globálního znacharstva signalizuje jejich antilidské cíle ve vztahu k uspořádání života na planetě Zemi ( = cíle, v rozporu s Úmyslem Jeho).

Proč za desetník? Církevní hierarchie žije z „desátků“, desetiny všeho, vytvořeného produktivní prací společnosti. Každá církev (katolická, lutheránská, protestanská, pravoslavná) nezávisle na tom, zda to chápe nebo ne, je otevřená periferie globálního znacharstva, které je legitimní ve vztahu ke staroegyptskému žrečestvu. Proto církevní hierarchové, zpravidla, vedou spory mezi sebou a představiteli jiných náboženských konfesí jen o dogmatech a kánonech věrouky, ale libovolná motlitba nezávisle na tom, ke které konfesi patří věřící, končí slovem Amin! Amen!... Amon!? A hlavně, ani jedna z církví nikdy otevřeně nezavrhla rasistickou doktrínu „Deutoronomia-Izajáše“. A navíc, v jejich symbolech víry není ani jednoho slova Krista, a ze svatého písma je odstraněno i samotné Poselství míru Ježíše Krista, nahrazeno „svatým zvěstováním“ od čtyř apoštolů. Tak je při vůli možné uvidět jediného a toho skutečného pána všech, mezi sebou o dogmatech věroučení bojujících církví.

O tom samém hovoří i ten fakt, že za Pompeiových časů se v Římě nejvyšší žrec egyptštinou obracel k bohyni Isis, a současný Římský papež má stejné pojmenování jako měl nejvyšší žrec starověkého Říma, Nejvyšší pontifik (Pontifex maximus). A i tiára „náměstka“ Kristova na zemi je přesná kopie pokrývky hlavy staroegyptského faraona, považovaného také za boha. Takže bez ohledu na cíle nebo přání hierarchů libovolné náboženské konfese, fixované na biblickou koncepci, všechny platí svůj „desátek“ globálnímu převozníkovi za své „legitimní“ právo přepravovat se „přes strašné vlny“ nacionálních davů v globálním historickém procesu.

Levité a rabíni zde nejsou výjimkou, ačkoliv mají v tomto pohybu své zvláštnosti a „privilegia“.

Proč je Jevgenij nešťastný? Co je příčinou neštěstí židovstva? Abychom odpověděli na tuto otázku, musíme pochopit druhou a třetí smyslovou řadu obrazu Něvy v době jejího rozvodnění.

V první části poémy jsme byli svědky, jak Něva během povodně tekla zpět. V souladu s první smyslovou řadou to znamená, že se změnit směr toku a změnilo se i označení břehů: pravý břeh se stal levým a levý pravým.

V druhé smyslové rovině je zde Něva obraz davu, který pod vlivem západních větrů neočekávaně změnil smýšlení od nehybně patriarchálních k bouřlivě revolučním, destruktivním.

Ale v básni je i třetí smyslová řada, podle které je Něva („řeka času“) během změny směru toku obrazem kvalitativní změny míry poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času v globálním historickém procesu.

Tento dříve neznámý jev, kvalitativně odpovídající novému informačnímu stavu, do kterého lidstvo vešlo ve 2. polovině 20. století, je třeba objasnit zvlášt´.

Behaviorální reakce libovolného systému na vliv vnějšího okolí nastupuje na základě informačního zabezpečení, charakteristického pro každý z nich. Toto tvrzení je opodstatněný i ve vztahu k živým organismům. Ve zvířecím světě informační zabezpečení chování nazývá věda, zaprvé, instinkty a nepodmíněnými reflexy, které jsou podmíněné geneticky každému druhu; a, zadruhé, podmíněnými reflexy, ve kterých se odráží osobní zkušenost živého organismu v adaptaci na své prostředí, a která se geneticky nedědí při střídání generací.

Čím vyšší je organizovanost biologického druhu, tím větší je podíl a absolutní objem geneticky neděděných informací ve struktuře informačního zabezpečení jeho příslušníků.

U nejorganizovanějších druhů geneticky předávaný program rozvoje jeho příslušníků předurčuje „dětství“. Během „dětství“ rodiče a/nebo celkově starší generace utvářejí v rostoucím pokolení geneticky nepodmíněné reflexy, odrážející zkušenost starších žijících generací.

Člověk rozumný, jako biologický druh, se při takovém pohledu liší od světa zvířat především tím, že díky slovní řeči, výtvarnému umění, literatuře atp. každému dalšímu pokolení je k osvojení dostupná nejen zkušenost a životní návyky žijících dospělých generací, ale na té či oné úrovni i kulturou[40] zafixované zkušenosti a životní návyky předchozích generací.

Při takovém vnímání je možné informační stav společnosti definovat: na úrovni biosferní podmíněnosti - geneticky osvojená informace od všech příslušníků minulých generací; na úrovni sociální podmíněnosti - geneticky nepředávaná informace, chránící paměť živých, ale také zafixovaná na společností zrozených materiálních nosičích[41] informace, tj. v kulturních památkách, využívaných[42] alespoň jednou osobou.

V tomto kontextu se kulturou rozumí veškerá geneticky nepodmíněná informace, společností chráněná a předávaná z generace na generaci na základě sociální organizace (společenského způsobu života). Informační stav společnosti je stav informačního zabezpečení jejího chování, podmíněný biologicky a sociálně (kultura). Při tom je geneticky předáván (zafixován) potenciál osvojení kulturního dědictví předků a jeho dalšího přetváření každým novým pokolením, ačkoliv samy kulturní vymoženosti se geneticky nepředávají.

Život společnosti je proces obnovování jejího informačního stavu, probíhající jak na úrovni fyziologie látkové výměny při početí dětí, tak na úrovni přetváření kultury společnosti. Při výměně generací se v ní na úrovni biosferické podmíněnosti obnovují v genealogických liniích kombinace genetických kódů, tj. genotypy mnoha žijících osob druhu Člověk rozumný. Na úrovní sociální podmíněnosti probíhá proces obnovy aplikovaných teoretických znalostí a návyků, v jehož důsledku nové technologie a technická řešení vytěsňují předchozí řešení stejného určení a celkově se rozšiřuje množství technologií a technických řešení.

Je možné hovořit o rychlosti průběhu procesu informační obnovy jak na úrovni biosférní podmíněnosti, tak na úrovni sociální podmíněnosti.

Jako míru rychlosti na úrovni biosferické podmíněnosti je možné vzít statistický průměr věku rodičů při narození jejich prvního potomka; buď délku aktivního, tj. pracovního života; nebo dobu, během které probíhá 50% (nebo jiná statisticky standardní) obnova populace atp. Ale všechny tyto veličiny jsou statisticky provázány a hranice jejich změny jsou biologicky předefinovány normální genetikou druhu.

Další text je třeba obrazně spojit s obr. 4.

Obrázek 4 – změna poměru frekvencí sociálního a biologického času.

Na úrovní sociální podmíněnosti jako míry rychlosti procesu je možné vybrat čas změny libovolných parametrů kultury, například kulturologové často uvádějí dobu, během níž dojde ke zdvojnásobení objemu vědecko-technických informací. Protože informační kapacita společnosti má své hranice, a civilizace je také založena na výrobě, je průkaznější vybrat čas „morálního“ zastarávání a smrti techniky a technologií nebo statistiku, sestavenou z množiny sociálně významných technologií a technických řešení, určujících kulturu výroby.

Ale otázka rychlosti toků procesů v životě společnosti je spjata s otázkou výběru etalonu času, nezávisle na tom, zda je tento fakt chápán či nikoliv. V principu, jakýkoliv proces, podléhající periodizaci, může být vybrán v roli etalonu - měřiče času. Ve vztahu k lidstvu je možné tímto způsobem zavést pojem biologického a sociálního času. Úměrně tomu lze historický čas měřit v jednotkách astronomicky podmíněného času, jak je zvykem v naší době; lze ho měřit i dobou vlády, jak je to ukázáno v Bibli, a co je dosud používáno v Japonsku, tj. na základě biologické podmíněnosti; je možné měřit i na základě sociálně podmíněného (kulturologického) etalonu.

V jakémkoliv případě astronomický etalon, biologický etelon a sociální (kulturologický) etalon času mohou být navzájem porovnány (vztaženy). Je možné vysledovat, jak se měnil vztah frekvencí procesů-etalonů biologického a sociálního času v historickém vývoji Západní a globální civilizace ve vztahu k pro ně společnému etalonu astronomického času.

V každé genealogické linii, dle statistického průměru, se rodičům jedenkrát za 15 – 25 let[43] narodí první potomek. Doba aktivního života má přibližně stejnou délku. V souladu s tím může být frekvence biologického času vyjádřena fb = 1/(25 let). Charakterizuje rychlost obnovy informací v populačním genofondu a liší se jen málo v celé historii.

V životě technokratické civilizace dominuje nepřetržitý proces vytěsňování zastarávajících technologií a technických řešení řešeními novějšími, ale se stejným určením. Proto je možné vypočítat statisticky průměrnou periodu obnovy všech technologických, sociálně důležitých vědomostí, „Ts“ v každé historické epoše. Jako etalon frekvence sociálního času je možné vzít frekvenci fs = 1/Ts. Charakterizuje rychlost obnovy sociálně významné informace, jenž se nepředává geneticky přes fyziologii, ale prostřednictvím kultury, šířené společenským uspořádáním (sociální organizací), z pokolení na pokolení. Tato frekvence fs v čase nepřetržitě vzrůstala: za času faraonů, Kazatele, Ježíše a prvních století našeho letopočtu, kdy se utvářela a získávala na významu biblická koncepce řízení, tvořila veličinu řádu 1/(sto let); v současnosti se standardní frekvence sociálního času sestává 1/(10 let) – 1/(5 let), v závislosti na tom, o jaký znalostní obor jde.

Jinými slovy, v době, kdy bylo ohlášeno Deuteronomium, sociálně významné množství technologií a technických řešení se v průběhu staletí neobnovovalo, a technicky téměř neměnným světem prošlo mnoho generací. V naší době se sociálně významné množství technologií a technických řešení obnovuje rychleji, než jednou za 10 – 15 let, a technosféra, obklopující člověka, se stačí během aktivního života jedné generace obměnit několikrát. Tzn. změnil se poměr standardních frekvencí biologického a sociálního času (bývalo fs << fb; nyní fs > fb), viz schéma na obr. 4.

Tato změna poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, byla vnímána některými básníky, vědci a mystiky v období konce 19. a poloviny 20. století, ale stala se jasně vyjádřenou, otevřenou všeobecnému vnímání a porozumění až na konci druhé poloviny 20. století, kdy se během života jedné generace stihly vícekrát obměnit nutné znalosti a praktické návyky[44].

A všechna teoretická schémata, popisující tematiku vzájemných vztahů společnosti s jejím kolektivním vědomím a nevědomím, sestavená před touto změnou vztahů etalonových frekvencí, po ní ztrácí svou užitečnost, pakliže vůbec nějakou v minulosti měla. Je tomu tak proto, že při novém vztahu etalonovýchfrekvencí biologického a sociálního času motivace chování, logika sociálního chování, vlastní předchozímu vztahu etalonových frekvencí vedou k sebedestrukci předcházejícího uspořádání společenského života, předcházejících typů sociální organizace civilizace.

Při biblickém poměru frekvencí etalonů biologického a sociálního času, statisticky převládalo následující: jakými vědomostmi člověk disponoval ve svých 25 letech, s těmi vědomostmi také zemřel. Získávání nových vědomostí během celého aktivního života bylo údělem menšiny společnosti, a nikoliv její většiny. A sociální organizace byla postavena na statistice nepostradatelnosti a nahraditelnosti nositelů praktických vědomostí a dovedností, díky čemuž nositelé vzácných sociálně významných znalostí měli možnost diktovat monopolně vysoké ceny za produkt své činnosti ve společenském sjednocení práce (při dělbě specializací). Získání užitečné dovednosti, dosud ve společnosti neznámé, dávalo jejímu objeviteli a prvním nositelům a/nebo jejich potomkům možnost vyšvihnout se na schodech sociální pyramidy davo-„elitarismu“ a celý svůj život stabilně zaujímat toto postavení, a rodině také dávalo možnost udržovat předkem kdysi vybojovaný status při výměně generací. To bylo možné minimálně při emigraci do jiného státu, pokud v rodném státě páni davově-„elitární“ pyramidy pro něj nemohli/nechtěli najít volné „korýtko“ nebo se štítili společnosti bývalého „plebejce“. Tak se do konce 19. století stavěla sociální pyramida na základě regulace přístupu ke vzdělání těm či oněm sociálním skupinám, a jedenkrát vše nabiflovav na univerzitě, bylo možné s těmito znalostmi a dovednostmi vystačit celý život.

Při biblickém poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, protože kultura se během života jedné generace významně neměnila, nebyl mezi lidstvem a ostatními druhy planetární biosféry principiální rozdíl v tom smyslu, že informační stav společnosti se obecně měnil rychlostí střídání generací, přesně tak, jako se informační stav ve světě zvířat mění rychlostí střídání generací. A v tomto smyslu historie ne-zvířecího života lidstva celkově začíná až změnou poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času. Tomuto poměru frekvencí také odpovídala nadvláda kódující psychiku pedagogiky, jejímž cílem bylo neodhalit tvůrčí schopnosti člověka, nenaučit ho vnímat a chápat svět samostatně, vzpomínaje historická dědictví kultury, ale natlouct mu do psychiky dědictví minulosti, uznávané autoritami. Zkrátka, škola útlaku dominovala nad školou tvůrčí.

Ale při současném vztahu etalonových frekvencí biologického a sociálního času, nabiflovav jedenkrát za život specializaci na vysoké škole, není možné již celý život parazitovat díky kdysi vlastním přičiněním získaným vědomostem, vyprodukovaným ale předky, protože vědomosti zastarávají rychleji, než perioda aktivního života jedné generace, která průměrně netrvá déle než 15 – 25 let. Abyste celý život učili společnost na základě principů kódující pedagogiky, je nezbytné disponovat druhou paralelní společnost, složenou jen z učitelů a patronů . To není možné, proto sebevzdělávání na základě počátečního vzdělání (jako startovní linie) je jedinou možností udržení kvalifikace v nových historických podmínkách.

Škola šprtání se přežila, ale její oběti stále ještě žijí a působí nepřiměřeně okolnostem a zhoršují je, protože staré vědomosti a dovednosti zastarávají, ale získat samostaně nové v pracovním procesu neumí. V těchto podmínkách disponují převahou ti, ktěří jsou schopni samostatně chápat svět, takový, jaký je, správně chápat, co se právě děje a řešit vznikající problémy na základě vlastního intelektuálního úsilí a koordinace úsilí druhých, a ne ti, jenž znají mnoho hotových receptů na řešení problémů, jak tomu bylo v minulosti.

Protože v základech sociální hierarchie ležela přímo nebo nepřímo gradace společnosti podle kvalifikace a specializace ve společenském sdružení práce, pak při současném poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času se sociální hierarchii osobností - nositelů kvalifikace a specializace - jeví jako nemožná, protože ztráta hodnoty předchozích aplikačních dovedností a znalostí sráží jedince z hierarchických pozic, které zaujímají. Na vyšší stupně se dostávají ti, co měli v minulosti nižší postavení, ale získali kvalifikaci a specializaci odpovídající společenským potřebám a umožňující jim inkasovat za svou práci vyšší cenu. Tento proces probíhá v mnohém nevypočitatelně, a, jako následek, neřízeně ze strany vládnoucích společenských struktur. A z toho důvodu celý tradiční systém vzdělávání, ale také profesionální příprava a rekvalifikace, založená na principech kódující pedagogiky, nemůže pomoci udržovat hierarchicko-osobnostní uspořádání společnosti.

Objektivní jev, který jsme nazvali změnou poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, je vlastní charakteristikou globálního sociálního systému, ze kterého není úniku. Je to informační proces, který probíhá v hierarchicky organizovaném systému. Z teorie kmitání, teorie řízení je známo, že pokud v hierarchicky organizovaném vícestupňovém systému probíhá změna frekvenčních charakteristik procesů, probíhajících na každé z jeho úrovních, pak systém přechází do nového režimu chování. To je obecná vlastnost hierarchicky organizovaných systémů, do jejichž třídy celkově náleží i lidská společnost jako celek, i hierarchicky organizovaná psychika každého jedince.

Toto je společná vlastnost hierarchicky organizovaných informačních systémů. Ona ve vztahu k životu společnosti předurčuje kvalitativní změny v psychologii množství lidí, v morálně-etické podmíněnosti a zaměřenosti jejich činnosti, ve volbě prostředků dosažení cílů; předurčuje kvalitativní změny toho, co lze nazvat logikou sociálního chování: je to masová statistika psychologie osob, projevující se v reálných faktech života.

Nějaké představy o těchto složitých jevech sociálního života měli lidé i ve vzdálené minulosti, ale protože míra jejich porozumění byla dostupná jen úzkému kruhu zasvěcených, pak povědomí o možnostech jejich projevů v budoucnosti se předávali z generace na generaci obvykle ve formě podobenství na způsob súfijské alegorie „Jak se mění vody“:

Jednou se Chidr, Mojžíšův učitel, obrátil k lidstvu s varováním.

„Nastane takový den,“ řekl, kdy všechna voda na světě, kromě speciálně uschované, zmizí. Namísto ní se potom objeví jiná voda, z které lidé ztratí rozum.

Jen jeden člověk pochopil smysl těchto slov. Vzal velkou zásobu vody a uschoval ji na spolehlivém místě. Poté čekal, kdy se vody změní.

V předurčený den vyschly všechny řeky, vyschly studny, a tento člověk, odebrav se do svého úkrytu, začal pít ze svých zásob.

Když ze svého úkrytu spatřil, že řeky obnovily své toky, sestoupil k druhým synům lidským. Zjistil, že ostatní hovoří a přemýšlí naprosto odlišně než před tím, nechápou ani to, co se snimi stalo, ani to, před čím je varovali. Když se snimi pokoušel promluvit, pochopil, že ho mají za blázna a projevují mu nepřátelství nebo soucit, ale vůbec ne porozumění.

Zpočátku se k nové vodě ani nepřiblížil a každý den se vracel ke svým zásobám. Nicméně nakonec se od nynějška rozhodl pít novou vodu, protože jeho chování a myšlení, vydělující ho z kruhu ostatních, učinily jeho život nesnesitelným. Napil se nové vody a stal se takovým, jako všichni. Tehdy dočista zapomněl na své zásoby jiné vody, a lidé v jeho okolí se na něj začili dívat jako na blázna, který se záhadným způsobem vyléčil ze svého šílenství.

Tato alegorie přežila staletí. Jen ve formě podobenství ji můžeme chápat v tom smyslu, že řeč není o nějaké „transmutaci“ přírodní vody (H2O), ale o jakési jiné „vodě“, charakteristické pro společnost, která v jejím životě, v určitém smyslu, je některými kvalitami analogická roli vody v životě planety Země.

Takovou obdobou vody (H2O) je ve společenském životě kultura, veškerá geneticky nepřenášená informace, předávaná z generace na generaci při jejich směně. Přičemž materiální památníky a kulturní objekty jsou projevem psychologické kultury (kultury chápání světa, kultury myšlení, kultury pochopení toho, co se děhe), jejíž každá etapa rozvoje předchází každé etapě rozvoje materiální kultury, zachycující (materializující) psychickou činnost lidí.

Dávný Súfí mohl mít vizi/předtuchu o změně kvality kultury v „mimolexikálních“ obrazech , a tímto způsobem měl nějaké představy o každém typu „vod“. Ale stěží by byl jednotně pochopen svými současníky, majícími představu jen o typu „vody“ (kultury, morálky a etiky), ve kterém sami žili, a ti by těžko tuto alegorii předali přes staletí. Nicméně, legenda jako jinotaj přežila mnohé generace a stala se pochopitelnou nezasvěceným až poté, když proběhla změna etalonových frekvencí biologického a sociálního času a společnost vstoupila do procesu změny logiky chování.

Přirozeně, z úhlu pohledu člověka, žijícího v jednom typu kultury, možnost se náhle ocitnout v jiném, kvalitativně jiném typu kultury, znamená vypadat v ní jako šílenec a vyvolávat vůči sobě nepřátelství (protože jeho aktivity, podmíněné předchozí kulturou, mohou být ničivé směrem ke kultuře nové) nebo soucit. Sama společnost, žijící jinou kulturou, bude z úhlu pohledu toho, kdo se v ní náhle octne, také vypadat jako blázinec na svobodě.

Žijeme v historické době, kdy změna poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času již proběhla, ale utváření nové logiky sociálního chování, jako statisticky převládající, ještě neskončilo. Formování logiky sociálního chování, odpovídající novému vztahu etalonových frekvencí, probíhá v naší době a každý z nás se ho účastní jak vědomě cílevědomě, tak i nevědomě na základě v minulosti naučených/osvojených automatismů chování. Ale každý podle své vůle, podmíněné jeho mravností, má možnost vědomě si, odpovídaje za následky, pro sebe vybrat ten či onen životní styl.

Ti, kdo pokračují v předchozí logice sociálního chování: vzhůru po schodech sociální pyramidy nebo udržet vybojované úrovně, se budou stále častěji střetávat s rozčarováním, protože v momentě dosažení cíle, nebo ovládnutí prostředků k jeho získání, společenský význam cíle zmizí, nebo se změní osobní ohodnocení jeho významu. To předurčuje výběr cílů podle jejich stability v čase. Přitom vyšší význam budou mít „věčné hodnoty“, jejichž ovládnutí uchovává svou důležitost nezávisle na změně technosféry a výsledcích vědy. Být člověkem v harmonii s Bohem a biosférou, se předurčeně stane při novém poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, nepomíjivým soběstačným (samodostatečným) cílem pro každého jedince zdravého morálně a intelektuálně, a tomuto cíli bude podřízena celá sociální organizace života a moci. Všichni, kdo zůstanou otroky každodenní marnosti, jsou předurčeni k zavržení (sebelikvidaci) biosférou Země.

Všichni představitelé lidstva, jako systému v Zemské biosféře, kteří nejsou schopni včas zareagovat na změnu poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, jsou odsouzeni k zavržení Zemskou biosférou, přecházející do jiného režimu svého bytí pod vlivem lidské činnosti posledních několika tisíc let.

A všechny praktické psychologické testy[45], vytvořené na základě vzhledů klasických psychologických škol, neberou v úvahu tuto objektivní změnu frekvenčních charakteristik informačních procesů v současné civilizaci, která proběhla ve druhé polovině 20. století, v důsledku čehož společnost získala nové vlastnosti. Podle všeho se takovéto psychologické testy ukazují jako necitlivé na mnohé psychologické jevy, a na jejich základě se vydávají chybná doporučení, především v oblasti výběru a umísťování kádrů.

Hlava 2. Svoboda zániku

Po takovém vyjasnění můžeme hovořit o příčinách Jevgeniova neštěstí. Je dobře známo, že židovstvu je vlastní zvláštní přizpůsobivost ke změnám okolního prostředí.Protože pro židovstvo jsou všichni ostatní lidé jen prvky tohoto prostředí, pak je nezbytné vyznat se v příčinách jeho neobyčejných mimiker/krytí. Pak je možné pochopit i všechny překvapující, tak dlouhodobou stabilitu při směně generací této odlišné od všeho ostatního lidstva společnosti. Příčina spočívá v jejich zvláštní dispozici k abstraktně-logickému samostatnému myšlení, které je spojeno s převahou činnosti levé hemisféry nad pravou, odpovídající za předmětno-obraznou procesní činnost člověka. Tato jejich zvláštní vlastnost jim dávala svého času i určité výhody před ostatními národy, protože dovolovala v rámci biblické logiky sociálního chování s větší, než jiní, pohotovostí modelovat nové informační situace, vznikající v globálním historickém procesu, a nacházet optimální řešení k adaptaci na ně.

Revoluce r. 1917 v Rusku začala během období změny poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času. Levák Jevgenij během období, předcházejícího povodni se nacházel na levém břehu. Něva, jako obraz řeky času začala plynout zpět, tj. levý břeh se stal pravým a Jevgenij, invalida na pravou hemisféru, se samozřejmě zaměřil na levý břeh. A ne náhodou právě v tomto období sdělovacími prostředky, plně podřízenými židovstvu, usilovně probíhala záměna kódu obrazu pravoty všech jevů sociálního života (pravda, spravedlnost, správnosti, řízení) na kód levoty. Jinými slovy, vše levé se prohlašovalo za pokrokové, a pravé za konzervativní. Tak se v lidských myslích usadila smyslová absurdita, protože „leví“ byli v podstatě donuceni bojovat za pravou věc, dokud J.V. Stalin ke konci tohoto šíleného období záměny pojmů, připadajícího na začátek druhé světové a Velké vlastenecké války, nepostavil vše na místo: „Naše dílo je pravé, vítězství bude za námi!“ (Наше дело правое, победа будет за нами!)

Tak rychlá změna pojmů, dokonaná s aktivní účastí židovstva, stála Rusko nemalou cenu. Ale nepřinesla štěstí ani samotnému židovstvu:

Jevgenij „dosáhl“ s obtížemi nikoliv pravého břehu: dostal se na pravý břeh ostrova, jenž se v současnosti nazývá Vasiljevský. Ostrov, jak bylo ukázáno při dešifrování první části básně, je přirozený obraz vrcholku davově-„elitární“ pyramidy. Jinými slovy, Jevgenijův sen nebyl úplně nezištný: projevovala se v něm především snaha židovstva začlenit se do řídící „elity“, do které byli mnozí představitelé zapojeni dlouho před revolucí, nehledě na zákon o tzv. črtě osídlení. Odtud „běží na známá místa“. Je známo, že během revoluce a občanské války snaha židovstva zaujmout klíčové posty ve sféře vládního řízení bývalého Ruska byla realizována, ale za jakou cenu? Mnozí z nich nejsou dodnes schopni „uznat“ plody svých řídících skutků. V básni přece jevgenij:

„Veliké království“ bylo do základů zničeno, ale nezahynulo, jak o tom spěchali informovat všechny zasvěcené sakrálním nápisem na zdi Ipaťjevova domu podněcovatelé mystické akce na zničení jednoho ze třech symbolů ruské státnosti – monarchie. Ničíce prostřednictvím „na nic si nepamatujícího“ židovstva tento symbol. Hospodář-Převozník sebevědomě předpokládal, že v souladu se staroegyptskými kánony zničí tím samým i majestátní budovu ruské státnosti.

Jinými slovy, konečný cíl bezmyšlenkovité ničivé aktivity je židovstvu neznámý. Tak tomu bylo na počátku 20. století po Říjnu 1917; to samé je možné pozorovat také na jeho konci, po Srpnu 1991. Vnitřní zákazy, uložené Tórou a Talmudem, zakryly schopnost vidět a rozumět vývoji možných variant budoucnosti především pro samotné židovstvo. Zrušení těch zákazů(tabu) a porozumění jejich podstatě znamená ve své podstatě ztrátu rozumu a Jevgenijovu zkázu. V tom je základ smyslu druhé části básně. A zatím:

Puškin je přesný: dům nikoliv „stál“, ale stále „stojí“, jen Jevgenij ho nevidí. Proč? Proto-li, že „ospalé oči nakonec zavřel“, a tak se jimi doposud, zavřenými, dívá na svět? Nebo je celá podstata v od začátku pro něj špatně zvolených (kým?) orientačních bodech, které zmizely v procesu změny poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, a bez kterých není židovstvo schopné rozlišit reálný a vymyšlený, iracionální svět? Ale vždyť to je první příznak schizofrenie, choromyslnosti. Orientační body jsou v básni uvedeny dva:

Vrba zůstala, vrata zmizela. Čili ztracený orientační bod jsou vrata, protože s jejich zmizením začaly nevratné procesy změn v Jevgenijově chování. O tom že dům, možná téměř celý zničený, nezmizel, je řečeno výše:

Pokusíme se pochopit co mohou znamenat vrata, ne jako součást budovy, ale jako nějaký mystický orientační bod, symbol, hrající zvlášť důležitou roli v procesu vnímání světa a formování světonázoru židovstva. Náš úkol je ulehčen tím, že po změně vztahů etalonových frekvencí biologického a sociálního času mnohé symboly takového druhu „se vynořují“ z úrovně podvědomí židovstva, získávaje lexikální formy dostupné i jeho míře chápání. Níže uvedená odhalení na zde nadhozené téma jsou zajímavá tím, že jsou udělána člověkem, který, dle jeho vlastního doznání, se v určitém okamžiku „začal cítit stejně příjemně, jako Dantes v Rusku po Puškinově vraždě“.

Těmito verši začíná kniha Vladimíra Šali „Svoboda zmizení“, Informační vydavatelská agentura „Лик“, Sankt-Peterburg, r. 1993. Je zde cítit asociativní propojení mezi „vraty“ a „jezdcem na koni“, které je možné vyvést na vědomou úroveň z následujícího podobenství v knize:

Mezi řádky je to svého druhu přiznání: vrata jsou orientační bod, vně něhož se ztrácí rozlišování dobra a zla, života a smrti, lásky a nevěry, slávy a zapomnění. Ale současně je to i pochopení toho, že mimo oblast působení tohoto orientačního bodu, uvědomujícíc si následky tak hrozného jevu, se mění v podstatu, stejně cizí jak zvířeti, tak člověku, načež i volí „svobodu zmizení“.

Může to být náhoda? Málo asociací může u toho či onoho žida vyvolat slovo „brána“, tím spíše, že autor, jako básník a spisovatel je známý jen úzkému kruhu představitelů „Černobílého svazu lidí se smíšenou krví“, jehož zakladatelem je on sám, jak oznamuje doslov v knize. Jiná věc je žid M. Gefter, známý historik, spisovatel, za života faktický (tajný) poradce různých vládních skupin, a lidově řečeno „člen mnohých prezidentských kolegií“.

12. února 1995 v populárním televizním pořadu „Závěry/ Итоги“ Gefter řekl, jak jeho kamarád, polský žid (profesí lékař) Eidelman, v odpovědi na obvinění z rouhání (poslední si stěžoval na to, že v případě velké pravděpodobnosti smrti svých pacientů, je v určité míře nucen vměšovat se do předurčení osudu nemocného), pronesl: „Jednoduše vždy stojím u brány. Někdo musí stát u brány.“ Odpověď se M. Gefterovi tak zalíbila, že při hodnocení své politické a literární činnosti s neskrývanou hrdostí oznámil: „Také stojím u brány.“ Těžko se dnes dozvíme (vysílání ze záznamu bylo po jeho smrti), co chápal židovský historik M. Gefter pod slovem „brána“, člověk, patrně, do čehosi zasvěcený, protože byl jedním z hlavních ideologů a pastevců „elity“ během příprav těch transformací ve státě, které dostaly název „perestrojka“. Možná, že měl na mysli „proroctví“ Izajáše: 60:10 – 12.

Nicméně, takový výklad role daného symbolu se nám zdá příliž úzký pro téma, vyzdvihnuté v poémě.

Tajemství orientačního bodu–symbolu „brány“ nám pomohl rozkrýt specialista na arabštinu a hebrejštinu N. Vaškevič: „Říká se „koukáš jak beran na nová vrata“ (čumíš jak tele na nové vrata – pozn. přek). Beran zde není náhodné zvíře. Ale není jasné – jakou roli hrají „nová vrata“?

Když vidím v ruštině nepochopení nebo nelogičnost, vždy se obracím na arabský výkladový slovník. Vždyť arabština je vesmírný jazyk a proto univerzální. Naštěsí se v čase téměř nemění a proto chrání kořenový systém v původní podobě.

Klíčové slovo, komplikující situaci, je „vrata“. Co je to za nová vrata? K čemu zde vrata? Je evidentní, že to nejsou „vrata“, ale „vurud“ – „zjevení“. V ruštině z toho vzniklo slovo porod, proces, při kterém se zjevuje nový člověk. Berana je zde nutné chápat v řeckém smyslu – embryo/zárodek, protože ruské slovo „баран /baran“ má stejný kořen, jako řecké „embryo“ a k tomu také v ruské kultuře, jako ostatně, i v jakékoliv, je to symbol nevinnosti, nevědomosti. Beránek je arabsky „nevinný“. Čili, převedeme idiom: co koukáš, jak čerstvě narozený[47] beránek?“

Semité jsou jak Arabové, tak Židé. Ale to jsou různí semité: jedni jsou přirození, druzí uměle vyšlechtění (cíleně zkonstruovaní), jako nějaká nová lidská rasa, ale nikoliv ve smyslu vnějšího vzhledu (sotva kdo odliší podle tvaru nosu či kučeravosti vlasů Araba-Palestince od Araba-Žida), ale ve smyslu struktury psychiky, zahrnující v sobě vnímání a chápání světa člověka.

Na úrovni genetické paměti nese židovstvo informaci o porodu, jako určitém procesu, v němž se objevilo jako nové lidské plemeno. Ale celá tato informace je zakódovaní jední slovem: vrata (brána).

Slovo „vrata/brána“ má v poémě tři smyslové úrovně: na první, běžné – část budovy na dvoře, na druhé – slovo, přišedší, zřejmě, skutečně z arabštiny, ukazující na zrození nějakého nového jevu; na třetí – slovo-kód, na které je informačně zamknuta uměle vytvořená staroegyptským znacharstvem během sinajského pochodu jeho nejstarší a dnes nejbohatší periferie. Je pravděpodobné, že to kódové slovo je klíčové jak v programu objevení se, tak i sebezničení židovstva, které může být signálem ke spuštění nějakého, dosud nikomu neznámého programu, po završení (židovstvem) mise formování a podporování stability davově-„elitární“ společnosti v rámci biblické koncepce samořízení. Jako ilustraci možnosti takové varianty vývoje událostí uvedeme popis historicky hodnověrného faktu, který se stal majetkem mnoha světových médií v dubnu r. 1997.

Přinesly informaci, že na konci března r. 1997, na jihu USA, na předměstí města San Diego (stát Kalifornie) proběhla největší masová sebevražda v historii státu. 39 členů židovské sekty „Brána do ráje“ bylo nalezeno mrtvých v sídle pod názvem „ranč Santa Fe“[48], ve kterém se nacházela. Nejmladšímu ze sebevrahů bylo 18 let, nejstaršímu 72 let. Všichni byli oblečeni do černé uniformy a obutou měli černou sportovní obuv. Hlava sekty, „Král Do“ (Marshall Herff Applewhite, 65 let), opustil tento svět spolu se svými následovníky.

Sekta byla založena r. 1975. Podle představ adeptů „Brány do ráje“, po „studiu“ na Zemi se musí člověk zbavit svého těla a s pomocí vesmírných bratří v rozumu se přenést na následující úroveň fyzické evoluce.

Taková možnost, jak se jim zdálo, vyvstala v souvislosti s průletem Hale–Boppovi komety blízko Země. Do – Herff (velmi podobné jménu staroegyptského žrece Herihora) vysvětlil svým následovníkům, že ve stímu této komety se nachází vesmírný koráb, který za nimi přiletěl, načež se všichni pokoušeli stát se jeho pasažéry provedením sebevraždy ve správný okamžik.

Někdo z „bohem vyvolených“ bude považovat daný fakt za nezajímavý v kontextu problému, který zde rozebíráme, protože se týká židovského davu. Ale 12. července 1996 deník „Izvestija“ č. 127 vydal oznámení, že v Paříži, v hotelu „Bristol“ se demonstrativně (tj. aby to bylo zafixováno policií a tiskem) pověsil 41 letý Amschel Rothschild, jediný legitimní (tj. dědící právem prvorozeného, jak je u židů zvykem) uchazeč o místo hlavy nejstaršího bankéřského klanu: od Amschela Rothschilda začal klan své parazitické rozrůstání po světě, Amschelem i končí. Tento svérázný „amen“ klanu a jeho satanského díla před „Izvestija“ publikovala všechna významější světová periodika.

Přitom západní tisk se snažil svést motivaci k sebevraždě na „nešťastnou náhodu“ během sexuálně deviantního chování: deviant sám sobě brání v přístupu kyslíku, protože v těchto podmínkách se některým humanoidům zostřuje vnímání, včetně sexuálního uspokojení; po ukončení orgasmu, probíhajícího na hraně klinické smrti, je třeba obnovit normální dýchání a povolit smyčku. Pokud podobná „automatika“ nezapracuje, nebo počáteční póza pro sebedušení při orgasmu nebyla vybrána správně, pak nastupuje pro možnosti medicíny nevratná smrt.

Co se týká našeho chápání událostí, nejlépe to vyjádřil na konci minulého století M.J. Saltykov-Ščedrin: „Znal jsem, milostpane, jednoho člověka, který, dokud nechápal, prosperoval; ale pochopil a uškrtil se!“ Jinými slovy, nová logika sociálního chování pracuje na všech úrovních sociální hierarchie, včetně prostředí těch, co sami sebe počítají k „bohem vyvoleným“: Amschel Rothschild se narodil po změně vztahů etalonových frekvencí biologického a sociálního času.

Ale nezávisle na objasnění příčin procesu samolikvidace představitelů nejstarší a nejbohatší mafie je možné si povšimnout: v Rusku a na Západě objektivně probíhá proces odstrańování mnohých, v jejich „elitě“ známých figur, z aktivní činnosti. Tj. uskutečňuje se princip: postavení zavazuje; pokud postavení nezavazuje, potom zabíjí (nejdříve morálně, pak fyzicky). Co konkrétně je klíčem k programu sebezničení: smyčka, cihla „náhodně“ spadlá na hlavu, výstřel zabijáka nebo autonehoda, nemá principiální význam. Důležité je to, že statisticky častěji se obětmi takových programů stávají „ubozí blázni“, kteří ztrácejí historické cíle své bezstarostné činnosti, a jejich aktivní „elita“.

Proces sebezničení, dle záměru jejich pánů, má očividně probíhat ve dvou etapách: v první etapě – ztráta rozumu, šílenství; ve druhé – sebezničení. Délkou má celý proces obsáhnout tři generace po změně vztahů etalonových frekvencí biologického a sociálního času. Proto možné, za účelem formální záchrany židovstva, avšak nikoliv jako periferie globálního znacharstva, ale jako rovnoprávného člena lidské společnosti, i byl v r. 1947 založen stát Izrael. Pokud by tomu bylo jinak, sotva by dal J.V. Stalin souhlas ke vzniku takového státu jménem Sovětského svazu. A ne náhodně nový stát dostal název nikoliv Judea, ale Izrael, protože v souladu s historickými daty chronologicky první (s největší pravděpodobností rozhodnutím staroegptského znacharstva Amona-Ra) přerušil svou existenci Izrael, jako odpadlík od ortodoxního judaismu. A jakkoli se to zdá divné, toto „strašné tajemství“ po 50 letech po založení Izraele odhaluje (pochopitelně nevědomě) představitel vyššího vedení tohoto státu v podobě Ezera Weizmana.

Ale ještě silnější tlak tohoto „strašného tajemství“ je slyšet v závěrečném podobenství výše citovaného V. Šali:

O jakých Egyptských tajemstvích a střetnutí dvou vnímání světa tu V. Šali píše? Odpověď na tyto otázky můžeme získat jen po pečlivém studiu historie dávného Egypta a jeho vztahů se starověkými nomády, jejichž potomky naši současníci vnímají jako židy.

Jak vlastně probíhaly ve starověku události po odchodu židů z Egypta, může většina lidí posuzovat jen podle jejich popisu v Bibli. Čemu v ní věřit, co vystavit pochybnostem a jak ideálně rekonstruovat opravdový chod událostí, řeší každý podle své morálně podmíněné svévole v mezích svého kulturního světonázoru a myšlení.

Z analýzy toho, jak se zformoval nynější kánon Bible, je možné pochopit, že dlouhou dobu po exodu z Egypta a usídlení se v Palestině – hlavním tranzitním uzlu tehdejších karavanových a mořských obchodních cest, ale hlavně informačních cest ve Středomoří – byl starověký Jeruzalém vnějším představitelem hierarchie žreců Amona, mající historicky tradiční centrum v staroegypských Thébách (Heliopolisu). Théby, stojící na okraji světa stranou od obchodních cest a s nimi svázaných informačních toků, se staly nepohodlné pro realizaci řízení Středomořsko–Západoasijské civilizace jako celku, o což během svého historického vývoje usilovala hierarchie egyptského Amona. Hlavně na základě tehdejší Středomořsko-Západoasijské civilizace, řídícími úsilími potomků žreců Amona, vyrostla naše současná Euro-Americká, Biblická civilizace.

Pro hierarchii Amonova znacharstva, usilující o světovou vládu, bylo efektivní ovládnout hlavní informační uzel starověkého světa. Ale pamatujíce na vojenské nezdary v mnohých válkách Egypta s Kanaánem, hierarchie Amonova znacharstva jako první v historii rozpracovala koncepci studené války za světovou nadvládu metodou kulturní spolupráce, ve které psychologické zpracování jak protivníka, tak sociální skupiny, použité jako nástroj agrese, vycházející za hranice jejich chápání světa[50], triumfuje nad většinovým chápáním vedení války zbraněni v běžném významu tohoto slova, jako prostředků ničení hmotného[51] základu života společnosti a ničení lidí. Přechod k válce nemateriálními prostředky udělal agresi pro její oběti neviditelnou na mnohá staletí.

Dnes je těžké soudit, jak hluboce a vědomě chápalo staroegyptské znacharstvo dostatečně Všeobecnou teorii řízení, nicméně, pokud se dívat na život společností v průběhu historicky dlouhých časových intervalů (stovky a více let), je zcela očividné, že prostředky vlivu na společnost, jejichž osmyslené použití dovoluje řídit její život a smrt, jsou:

1. Informace světonázorového charakteru, metodologie, jejímž osvojením si lidé staví, individuálně a společensky, své „standardní automatismy“ rozpoznávání konkrétních procesů v plnosti a celistvosti Vesmíru a definují ve svém chápání jejich hierarchický řád v jejich vzájemné vloženosti. Jeví se základem kultury myšlení a plnohodnotnosti řídící činnosti, včetně vnitrosociální suverenity.

2. Informace letopisného/kronikálního, chronologického, charakteru všech odvětví Kultury a všech odvětví Vědění. Umožňuje vidět směrování toku procesů a vzájemně spojuje oblasti Kultury jako celku a oblasti Vědění. Při disponování vnímáním světa souměrným (adekvátním) Vesmíru, na základě smyslu pro míru, umožňuje vyčlenit konkrétní procesy, propouštěje „chaotický“ proud faktů a jevů skrz světonázorové „síto“, subjektivní lidskou míru rozpoznávání.

3. Informace faktografického charakteru: popis jednotlivých procesů a jejich vzájemných vztahů je podstatou informace na třetí prioritě, ke které se vztahuje věrouka náboženských kultů, světské ideologie, technologie a faktologie vědy.

4. Ekonomické procesy, jako prostředek vlivu, podřízené čistě informačním prostředkům vlivu prvních tří priorit skrze finance (peníze), jevící se mezně zobecněným druhem informace ekonomického charakteru.

5. Prostředky genocidy, zasahující nejen žijící, ale i další generace, ničící geneticky podmíněný potenciál osvojení a kulturního dědictví předků: jaderné zastrašování – hrozba použití; alkoholový, tabákový a ostatní narkotická genocida – použití; „genové inženýrství“ a „biotechnologie“ – potenciální nebezpečí.

6. Ostatní prostředky, hlavně silového vlivu – zbraně v tradičním chápání tohoto slova, zabíjející a mrzačící lidi a materiálně-technické objekty civilizace.

I když jednoznačná hranice mezi nimi není, protože mnohé vlivové prostředky disponují kvalitami, dovolující je vztáhnout na různé priority, zmíněná hierarchicky uspořádaná klasifikace umožňuje vyčlenit dominující faktory vlivu, které se mohou používat jako prostředky řízení a, zejména, jako prostředky potlačování a likvidace konceptuálně nepřijatelných jevů v životě společnosti. Při aplikaci této množiny uvnitř jednoho sociálního systému jsou to zoběcněné prostředky jeho řízení. A při jejich aplikaci jedním sociálnám systémem (sociální skupinou) směrem k jiné, při neshodě koncepcí řízení v nich, jsou to zobecněné zbraně, tj. prostředky vedení války, v nejvšeobecnějším významu tohoto slova; nebo také prostředky podpory samořízení v jiném sociálním systému, při absenci konceptuální neslučitelnosti řízení v obou systémech.

Řízení je vždy konceptuálně podmíněné 1) ve smyslu určení cílů a jejich hierarchické uspořádanosti podle významu v celé množině cílů a 2) ve smyslu definování přípustných a nepřípustných konkrétních prostředků realizace cílů řízení. Neurčitosti obou typů způsobují chyby v řízení až do úplné ztráty říditelnosti podle zvolené koncepce.

Uvedené pořadí určuje prioritizaci uvedených tříd prostředků vlivu na společnost, protože změna stavu společnosti pod vlivem prostředků vyšších priorit má větší dopady, než pod vlivem nižších, i když probíhá pomaleji a bez „hlasitých efektů“. To znamená, že na historicky dlouhých časových intervalech roste rychlost od první směrem k šesté prioritě, a nevratnost výsledků jejich použití, v mnohém určující efektivitu řešení problémů v životě společnosti ve smyslu jednou provždy, od první k šesté prioritě klesá.

Podstata není v tom, jak přesně jsou pojmenované zobecněné informační prostředky řízení (zbraně); důležitější je něco jiného: pro každého nepodjatého čtenáře, schopného analyzovat historickou faktologii, je dobře viditelné, jak se stále realizují v globálním historickém procesu a zejména v západní civilizaci. Pokud při tom můžeme hovořit o koncepci řízení, která je společností vnímána jako koncepce samořízení, pak pro Západ je to nepochybně Bible.

Tajemství židovstva a tajemství biblické koncepce jsou mezi sebou těsně provázány, ale klíč k jejich rozluštění leží ve skutečných, nikoliv mýtických příčinách odchodu-vyhnání židů z Egypta.

Mnohé, disponující významem v souvislosti s problematikou organizace společenského samořízení v Biblické civilizaci, se ocitlo odebránoz biblického kánonu, ale uchováno v apokryfech zavržených oficiálními církvemi a synagogami, i ve starších redakcích textů, a také v ústních tradicích interpretace kánonu pro vysoce zasvěcené. To, co nebylo odebráno cenzurou, utopili cenzoři ve vlastní svévoli (zvůli) mnohoslovných biblických textů, uspávajících rozum a zmrazujících víru. Téma analýzy smyslu odebraných úseků z biblických textů a jejich doplnění vlastními výtvory již v dávné minulosti – na úsvitu formování dnešních judejských a křesťanských kultů – není nejpříjemnější téma nejen pro hierarchie oficiálních církví, synagog a všemožných okultistů, ale i pro politiky a politology, považující se za „světské“ a svobodné od tlaku biblické tradice na jejich intelekt…

Nicméně nikdo v současné globální civilizaci není svobodný od tlaku vymyšlené ve starověku pro židy misi ve světové historii, kterou ze sinajského „výletu“ vynesli judaisté, a kterou jejich potomci a přimknuvší se prozelité[52] judaismu nesou světem místo toho, aby nesli pravou Tóru v té formě, v jaké ji dostal a vyhlásil Mojžíš.

Je možné že v epizodě, popsané v kapitole 14 knihy Numeri, byl Mojžíš zlikvidován. Nebo že se později sám odstranil od moci, aby všichni, ochutnavše plody lží a výmyslů (svévole) místo jimi odvržené Pravdy, se vlastním rozhodnutím o své svobodné vůli vrátili k Pravdě. Ale soudě podle následujících událostí, hlavně po této epizodě začalo jak vnucování židům vymyšlené egyptským znacharstvem jejich mise ve světové historii, tak i přidání forem monoteismu staroegyptské magii kultu Amona. Obrazně řečeno, v Sinajské poušti se vše odehrálo jako ve známé pohádce A.S. Puškina: „A tkadlena s kuchařkou, s bábou Babarichou, oškubat ho přikazují, do němoty posla zpijí, a do prázdné jeho brašny sunou zprávu druhou…“ [53]

Vzhledem k odhaleným faktům odstraněných částí textů, je namístě pochopit, že Bible, už POČÍNAJE JEJÍMI PRVNÍMI VERZEMI – na základě skutečných faktů minulosti – předkládá objednanou verzi proběhlých událostí, která odpovídajá zájmům nástupců těch egyptských otrokářů, kteří kdysi Shora nabídnutou misi ve světové historii jednomu dávnému národu, zaměnili za jinou, vymyšlenou v souladu s jejich sobeckými kořistnými záměry.

Obě mise předpokládají sjednocení navzájem bojujícího mnohonárodnostního lidstva do globální civilizace, ve které nebudou války a která může být postavena na základě kultury, sjednocující všechny národy.

• Mise od Boha předpokládá sjednocení na principu uskutečňování každým člověkem jemu Bohem dané svobodné vůle a v souladu s tím nepředpokládá otrokářství ani ve viditelných, ani propracovaně skrytých formách. Tj. je to sjednocení na základě přiznání stejné lidské důstojnosti[54] všech, KDO SE TOMU NEPROTIVÍ.

• Mise od znacharstva také předpokládá sjednocení lidstva, nicméně předurčuje rasově-„elitární“ systém globálního otrokářství uvnitř sociální hierarchie potlačením svobody vůle; otrokářství, sametové směrem k loajálním nevolníkům, a nelítostné, jak směrem k lenivým nevolníkům, tak směrem k vůči němu vzpurným svobodomyslným lidem.

Jakkoli a kdykoli by zemřel Mojžíš, Božím předurčením nemohl prorok odejít ze světa (nebo být zbaven moci) za žádných okolností dříve, než přes něj byl jeho souputníkům a opatrovníkům předán dostatečný objem informací pro úspěšnou realizaci spravedlivé mise ve světové historii předložené lidem Bohem. Bůh neznásilňuje dokonce ani Pravdou, v rozporu s Jím danou svobodnou vůlí. A, obdržíce Zjevení skrze Mojžíše v prvním roce pobytu v poušti pod jeho vedením, měli dávní židé možnost volby své mise v historii, aby vytrvale sledovat jedné z nich bez ohledu na to, zda s nimi Mojžíš zůstal nebo opustil tento svět. Během vzpoury, popsané v kapitole 14 knihy Numeri, se sami vzdali toho, co jim bylo předloženo, a tím na sebe mezi řádky vzali jinou misi, otevřeně nevyhlášenou a protichůdnou té první. A jen proto, že byla lidem Shora dána svobodná vůle, byla možná a reálně se uskutečnila záměna Pravdivé mise lživou misí, vymyšlenou egyptským znacharstvem.

Důležitou roli hraje v událostech sinajského „čundru“ mana. Kdo chce, nemusí věřit v její skutečnou existenci a pokládat zprávy o ní za výmysl. Ale nechť si představí, jak značně početnou sociální skupinu obírají o možnost svobodného, tj. nekontrolovaného a bezcenzurního kontaktu s jinými kulturami; vytvoří podmínky, v nichž nemá potřebu zabývat výrobou materiálních statků k zabezpečení své existence; na tomto pozadí izolace a zabezpečení vším připraveným, cílevědomí instruktoři, kteří kontrolují život této skupiny, provádějí propagandu přesně stanovených ideí; tyto podmínky jsou v čase neměnné, během kterého vymírá první generace, pamatující si z vlastní zkušenosti začátek tohoto experimentu a jemu přecházející pracovní život; a druhá generace, která pracovní zkušenost nemá, ale ještě si z části pamatuje vyprávění první generace o předchozím pracovním životě, zvládnou vychovat děti do dospělosti; a to už je třetí generace, která vyrostla v umělé kultuře kočovného koncentračního tábora, a její představitelé nevědí nic, kromě toho, co je naučili jejich instruktoři, jejichž propagandu slýchali od svého narození.

To všechno ve své sociální podstatě plně odpovídá sinajskému „čundru“ v podobě, jak je popsán v Bibli. Pokud nebeskou manu od Boha vystřídala mana pozemská ze sýpek egyptských chrámů, dodávaná do zóny „čundru“ po předem dohodnutých trasách a přidělovaná v narkóze nebo pod hypnózou; pokud je dokonce mana nebeská výmysl, pak za uplynulé tisíce let se mnoho generací judaistů, čtoucích Pentateuch, vědomě i nevědomě ztotožňovalo s účastníky událostí popsaných v Bibli. A tak byli součástí role nositelů mise, vymyšlené pro ně cenzory a redaktory Bible. Nebeská mana a všechny události v podobě, jak jsou popsány v Bibli, se staly objektivní historickou realitou psychického světa většiny z nich, nezávisle na tom, jak šly události - prvotní obsah textů - v reálné minulosti.

To se vztahuje i na mnohé generace křesťanské většiny, obklopující židovskou diasporu v Biblické civilizaci: oni, vědomě i nevědomě vnímajíce Bibli, vzali na sebe sociální role, odpovídající vymyšlené misi pro křesťanskou většinu. Samozřejmě, že autoři mise pro křesťanskou většinu jsou ti samí majitelé všebiblického kánonu a kultury Západní regionální civilizace a postarali se o to, aby každá mise vzájemně doplňovala druhou v realizaci globálních cílů znacharů v plnosti koncepce, a ne jejích nekompletních a izolovaných fragmentů.

Historicky reálně je na místo pánů (majitelů, původců) všebiblického kánonu jediný adept, klanový systém hierarchie Amonova žrečestva starověkého Egypta, které se přerodilo v kořistné znacharstvo a ukrývající se v koleni Levitů, vyčleněném jako kněžské „elity“ mezi ostatními koleny Izraele. A reálná a vymyšlená fakta, vztahující se v Bibli k konání Josefa Jakovleviče, Mojžíše a Krista jsou rozčleněny Amonovými znachary do jimi zkonstruovaného religiozního a historického všebiblickém mýtu, na základě kterého v průběhu posledních dvou tisíciletí (společně s talmudickým dodatkem ke Starému zákonu pru judaisty) se reprodukuje z generace na generaci morálka a psychika lidí, v souladu s každou z vymyšlených misí národů ve světové historii.

Bezplatná mana v průběhu čtyřiceti let a propaganda myšlenek rasové výjimečnosti v podmínkách , kdy od narození není třeba pracovat pro zajištění živobytí, to je to opojení, o kterém se hovoří v „pohádce“ A.S. Puškina: „k opilosti posla napájí, a do jeho prázdné brašny (viz Numeri, 14:23) vkládají jiná lejstra.“ Nicméně k vyřčenému vyvstává otázka: Ale vždyť mana byla i v prvním roce, před touto epizodou, když, jak se zde potvrzuje, všechno šlo pod vedením Božím, realizováno přes Mojžíše? V čem je rozdíl vlivu many PŘED a PO zkoumané epizodě v knize NUMERI?

Nicméně rozdíl opravdu existuje. A každý, pokud si to přeje a řádně se připraví, to může prověřit pokusem na sobě. Všední každodenní shon, práce vysiluje převážnou většinu lidí. Jejich mysli jsou plné všedních problémů, na jejichž pozadí převážná většina jednoduše není schopná osvojit si nové vědomosti, zhodnotit minulost a své záměry a naděje směrem k budoucnosti. Sejmete-li z člověka tlak všedního shonu, poskytnete mu tím volný čas, během něhož si může (pokud to opravdu chce) osvojit nové znalosti, zhodnotit na jejich základě své předešlé představy o životě obecně a zejména svou osobní minulosti; přezkoumat své záměry a přání do budoucna.

Odchod do pouště a Dar nebeský, mana, byly svého druhu sejmutí břemene všedních problémů z psychiky celého kmene. Rok a jeden měsíc (Numeri, 1:1) je lhůta plně dostačující, aby byly osvojeny základy nového poznání o Světě a roli člověka v něm, předurčení každého člověka v životě celého lidstva, a aby každý jedinec přehodnotil svou vlastní minulost a směrování do budoucnosti. Bez břemene všedního shonu za dobu okolo jednoho roku je plně možné cílevědomě dosáhnout morální a etické přeměny. Bůh nakládá lidem jen tolik co mohou zvládnout, a přesně po uplynutí této lhůty byl židům navržen Odchod z pouště pro uskutečnění mise rozšíření Tóry, ale oni skákali jak štváči pískali a Shora nabízeného se zřekli.

A teprve po tomto odmítnutí se pro ně život v poušti pro změnil v kočovný koncentrák:

• Plná izolace od kontaktu s jinými kulturami;

• Omamující a otupující vliv zahálky;

• Otupující vliv propagandy od narození ideí rasové výlučnosti a úplné volnosti konání ve vztahu k jiným národům.

A po skončení opracování psychiky v kočovném koncentráku, na výstupu z něj, je biorobotický kmen, nástroj agrese, s naprogramovanou morálkou a chápáním dobra a zla, odlišujícím ho od všeho ostatního lidstva.

Uvědomit si to se zdálo ještě nedávno pro žida nemožné; přiznat tisícíletou závislost na staroegyptském žrečestvu; vidět se jako jeho nástroj globální expanze?, ne, to rozum nebere, zotročeného tak propracovanými metodami, jak je uvedeno výše. Nicméně v podmínkách změny logiky sociálního chování se všechno neukazuje tak beznadějné:

To je přiznání toho všeho V. Šali v „Devátém monologu neznámého mladíka z Théb“. Ono jakoby dělá závěr první etapě sebezničení kmene biorobotů, o kterém dříve neméně upřímě, než V. Šali nám pověděl jiný, známější žid Vladimír Lévi (možná je sám Levit), autor ve své době tak populárních knih o otázkách psychologie a autotréningu, jako „Umění být sebou“, „Rozhovor v dopisech“, „Nestandardní dítě“, „Štěstí lidem…“:

Sapiens[55]

Není snad o tom samém v „Měděném jezdci“?

Jevgenij přichází o rozum. Tato událost vyjadřuje završení nevědomé a židovstvu uměle vnucené mise k udržení stability davově-„elitární“ pyramidy. Ale v té době to znamená i začátek první etapy sebelikvidace samotné starověké mafie. Takže Vladimírové Šali a Lévi – jsou stále ten stejný Jevgenij z „Měděného jezdce“, ale už konce 20. století.

Hlava 3. Karmínem již bylo přikryto zlo

Bylo mnoho interpretů textu básně, pokoušejících se ztotožnit Jevgenije tu s děkabristy, tu se samotným Puškinem. Ale vždyť všichni dobře věděli, že ne náhodně během práce na „Měděném jezdci“, v listopadu r. 1833, jakoby předvídaje podobné pokusy básník napsal:

Pro člověka, zbaveného rozumu, se reálný svět představuje v zkresleném světle a rozumové snění samo vyvolává nestvůry. Puškin tento moment využil velmi citlivě. Ještě jednou připomínáme, že Jevgenij „ospalé oči konečně zavřel“ před úsvitem, když „řídla mlha pošmourné noci“. V listopadu jsou noci v Petěrburgu dlouhé, a také „bledý den nastává“ celkem pozdě a, dle našeho názoru, první setkání s „Měděným jezdcem“, vize potopy, hledání brány, domu a samo šílenství, to vše se děje s Jevgenijem v představách ve snu, i když se o tom přímo nemluví: prostě v první části není zmínka o probuzení. Někdo může namítnout, že podobné zamlčení je možné stejně dobře chápat jako neoznámenou informaci o probuzení.

Ve vztahu s tímto bychom chtěli dojasnit, že jednou ze stran informační úplnosti je v objektivní realitě princip doplnitelnosti informace. Na principu doplnitelnosti informace je postavena celá diskrétní logika, ale ona je jen jejím částečnýmvyjádřením.

Doprovodné informace po zamlčení jsou objektivně předurčeny, jednoduše kvůli omezením člověka, neschopného poznat celou úplnost informace ve Vesmíru. Také ve společnosti, každý plně definovaný, ale ohraničený názor (ale ne poznání ve smyslu objektivní pravdy), obsahující jen část informací vztahující se k rozebírané otázce, doprovázejí zamlčení („samo sebou“ rozumějící se nevyřčené informace). Doprovodná (nevyřčená) informace může být nějakou dobu lidem neznámá, ale objektivně se vyskytuje v procesech informační výměny a také objektivně vyvolává následky, podmíněné jejím obsahem a mírou souladu s objektivní pravdou. Ale ve Vesmíru není nic tajné, co by se nakonec nestalo zjevným. Když se tajemství rozkrývá, informace v umlčeních buď potvrzuje dříve známé a ohlášené, osvětluje nové hrany mnohohranné pravdy a poskytuje detailnější vidění nějakého objektivního jevu, nebo popírá dříve ohlášené úplně nebo částečně. Ale poté je člověk dlužen si vyjasnit: co je pravda, a co je do kultury zanesená lež, zabíjející život - zjevně ohlášená nebo doprovázející po umlčení, neboť „člověk s dvojakýmimyšlenkami není pevný na žádných cestách svých“ (List Jakubův, 1:8)

Kromě toho, princip doplnitelnosti informace je spojen s principem mravní podmíněnosti výsledků a způsobů jejich dosažení. To je možné objasnit na příkladu známého aforismu: „Nikdy nědělej to, co za tebe mohou udělat jiní“. V souvislosti s principem doplnitelnosti informace a individuální mravní podmíněnosti ho jeden chápe ve smyslu: „Nechť za mne pracují ostatní“, ale jiný ve smyslu: „Dělej pro lidi to dobré, co nemohou udělat jiní“. V souvislosti s rozkrytím obsahové stránky tohoto aforismu, v kontextu rozebírané básně je na místě se dotknout ještě jednoho velmi starého a ani v naší době ne úplně pochopeného jevu, který začátkem 20. století získal název „trockismus“.

Charakteristickou vlastností trockismu v komunistickém hnutí začátku 20. století byla jeho absolutní hluchota k obsahu kritiky vyjadřované na jeho adresu, ve spojení s oddaností principu potlačování v praxi deklarací, prohlášovaných trockisty, systémem zamlčení, na jejichž základě také dnes reálně fungují, sdruženi přes kolektivní nevědomí. V rámci této politiky byli za mocenské nadvlády trockistů pod lživými záminkami likvidováni i ti, kdo dříve vnímal chyby trockistů jako jejich upřímné omyly a otevřeně o nich mluvil ve společnosti: to se jasně ukázalo v práci NKVD-OGPU mezi lety 1918 a 1930, kdy tyto orgány byly pod neomezenou kontrolou trockistů.

To znamená že trockismu je v jeho upřímném osobním projevu blahých záměrů vlastní konflikt mezi individuálním vědomím a kolektivním nevědomím, způsobovaný všemi trockisty společně. To je zvláštnost psychiky těch, jimž se přihodilo stát se trockistou, a nikoliv specifičnost konkrétní ideologie. Trockistický typ psychiky mohou provázet nejrůznější, dokonce i vzájemně se vylučující, ideologie. Tak metropolita Janbyl psychologicky trockistou, a zároveň deklaroval svou oddanost pravoslaví a odsuzoval Trockého. A „architekt perestrojky“, člen Politbyra A.N. Jakovlev, jsa psychologicky trockistou, se stihl projevit v mnohých věroukách: ortodoxní marxismus-leninismus, před jeho odjezdem do Kanady na post velvyslance; v ideologii všeobecných lidských hodnot socialismu s „lidskou tváří“ během perestrojky; a nyní došel k pokusu vyjadřovat se přes budhismus v knize „Постижение/Porozumění“ (Moskva, „Zacharov“, Vagrius“, r. 1998)

Právě z tohoto důvodu čistě psychologické povahy, jsou kontakty s trockismem a trockisty na úrovni intelektuální diskuse, argumentů a protiargumentů,- neplodné a nebezpečné[57]pro ty, kdo nahlíží na trockismus jako na jednu z ideologií[58] a nevidí jeho reálné pod-ideologické pozadí, nezávislé na ideologii, do které je zahalen.

Intelekt, ke kterému se obracejí v diskusi se snahou přivést ke smyslům partnera, odhalit spolu s ním pravdu, na jejímž základě by bylo možné překonat problémy ve vzájemných vztazích, je jen jednou složkou celkové psychiky. A psychika jako celek v případě jejího trockistického typu, nedopustí zpracování informace, která je schopná změnit tu doktrínu, kterou v daný moment odpracovává ta z mnohých ideologických větví trockismu, ke které jedinec, psychický trockista patří.

Tato psychická zvlášnost, vlastní mnoha lidem, je historicky starší jev, než historicky reálný trockismus v komunistickém hnutí 20. století. V minulosti se pro něj nenašlo jiné slovo, kromě posedlosti. A s přechodem do epochy nadvlády materialistického světonázoru se obecně v jazyce pro tento jev nenašlo slov, odpovídajících obsahu tohoto psychického jevu, který byl znovu nazván pseodonymem jednoho z nejvýraznějších představitelů posedlýchv komunistickém hnutí 20. století. Nyní, když materialismus ve svém rozvoji zrodil kybernetiku, informatiku, výpočetní stroje a informační technologie, je trockista v těchto vědeckých termínech: autonomní nebo dálkově řízený robot s limitovaným programem identifikace situace a reakce na její změny, fyziologicky v mnohém identický s normálním člověkem.

Ale taková zvláštnost „trockismu“ v historicky širokém smyslu slova vede k tomu, že vztahy lidí a „trockismu“ leží mimo oblasti konstruktivních diskusí, kolektivního „brainstormingu“ určitých problémů a další v nějaké míře smysluplné a adekvátní lidské činnosti. Při tomto vztahy s trockismem a trockisty vypadávají z oblasti etiky a mravnosti lidských vztahů a, pokud se v tomto případě nevměstnávají do možností psychiatrie a duševního léčení, rozvinuté ve společnosti v dané době, pak přecházejí do oblasti praktické sociální hygieny vždy, když se společnost unaví „trockismem“ a začíná před ním bránit svůj život nyní a v budoucnosti. „Trockismus“ v tomto případě začíná imitovat boj se sebou samým a shazuje do mlýnku na maso množství lidí, aby následně tyto oběti dal za vinu svým protivníkům: tak tomu bylo ve skutečné historii inkvizice v katolickém světě; tak tomu bylo v SSSR během boje bolševismu s trockistickým marxismem[59].

V Rusku se schyluje k dalšímu vykořenění „trockismu“, při kterém se mnohým „trockistům“ zdraví nezlepší, ať již v dresu „komunistů“, „patriotů“, „pravoslavných“, „muslimů“, „demokratů“, kosmopolitů“ a představitelů ostatních věrouk a ideologií… Ale, bohužel, ani tak většina z nich v takových případech neuspěje pochopit, „za co?...“.

Vracejíce se ve spojení s tímto k pochopení principu mravní podmíněnosti, je možné připustit, že Puškin zakrýval (nejspíše nevědomě) zamlčeními ty hrany pravdy, které příjmal ve vnělexikálníchobrazech. Ale hlavním principem při tom pro něj bylo: zachování celistvosti vyprávění i v alegorickém popisu procesů a jevů společenského života. Informace po zamlčení, vznikající v takových podmínkách, byla jím morálně podmíněna.

Rozkrytí zamlčení může jít také jen v souladu s mravní podmíněností těch, kteří zkouší pochopit druhou smyslovou řadu vyprávění. Při jejich ohlašování je důležité nestahovat mravní svět básníka do svého světa, jak to obyčejně dělali a dělají někteří „puškinisté“ (Abram Tertz v „Прогулках с Пушкиным/Procházkách s Puškinem“, J. Mamin ve filmu „Бакенбарды/Bakenbardy“), ale stoupat i v míře chápání celkového chodu věcí, i v jeho morálních hodnoceních k Puškinovi.

V souvislosti s „Měděným jezdcem“ jsme už nejednou obraceli pozornost na nejjemnější a zdálo by se nepatrné detaily této záhadné poémy. A nepřítomnost připomínky o Jevgenijově probuzení v její první části je jednou z nich, a je natolik důležitá, že bez jejího správného pochopení není možné poémě celkově porozumět. Správnost naší doměnky potvrzuje ten fakt, že v podobné situaci nacházející se v druhé části, jakoby chtěje pomoci rozšifrování tohoto zamlčení, autor přímo říká:

Ale to již bude řeč o jiné revoluci, lépe řečeno kontrarevoluci srpna 1991. A zatím:

Těmito slovy se završuje popis první etapy revolučních otřesů Ruska. Fixuje vnímání čtenáře na tom, že „obyvatelé nespali“ ani poté, co „noční mlha na ustrašené město padla“ básník, z jedné strany, (zamlčením) je odděluje od Jevgenije, jehož spánek rozumu je schopen rodit nestvůry budoucího šílenství, projevujícího se v nechopnosti židovstva dokonce s uchvácením moci po revoluci adekvátně vnímat okolní sociální realitu, a, z druhé strany, díky slovům:

— vlévá naději na schopnost národa osmyslit minulost a vytěžit z ní lekce pro budoucnost.

Revoluce r. 1917 skutečně proběhla pod purpurově rudými prapory a mnohé zlo se přikrývalo hesly servírovanými v krajkové výzdobě. Po revoluci se vše navenek vrátilo k předchozímu pořádku: namísto cara – generální tajemník; namísto Svatého Synodu s jeho nemyslící služebnou Feklou (dobrou stařenou, dávno postrádající čich a sluch) – neméně svatý ÚV KSSS se svou neméně slepou, hluchou a nemyslící Ma-Vrušou (Marxovo učení je všemocné, protože je správné; namísto Senátu – Nejvyšší sovět atd. Ale všechno to byly jen vnější atributy pevného plotu dřívějšího davo-„elitarismu“.

Avšak Říjnová revoluce r. 1917 se odlišovala od všech předchozích ani ne tak vnějšími atributy, jako obsahově odlišnými hlubinnými procesy, které nebyly pochopeny ani nemyslícím židovstvem, které je aktivizovalo, ani pány/vládci samotné nejstarší mafie. Obsahovou stranu těchto procesů je možné pochopit skrz světonázor prostého národa, který v Rusku nikdy nebyl ateistický. A zde je potřeba obzvláště obrátit pozornost na ten dobře známý fakt, o kterém není přijato se šířit ani v našem, ani v západním tisku: živá hovorová ruština se za tisíc let vzdálila jazyku služeb zvnějšku implantované biblické církve. Takovéto oddělení jazyka života a jazyka kultu na Západě neproběhlo, kde od Lutherovy doby byla Bible dostupná všem v jejich živých rodných jazycích.

Ruská inteligence, v jakýchkoliv třídních formách by se od časů Petra I. neobjevovala, nikdy neospravedlnila svůj latinský název, tj. nikdy nechápala ani to, co se s ní a okolo ní děje, ani to, co tvoří. Z nejlepších pohnutek byla k r. 1876 Bible v Rusku přeložena do živého ruského jazyka, aby se, stejně jako na Západě, stala dostupná lidem bez speciální jazykové přípravy seminářů a duchovních akademií.

Byli také proticníci jejího překladu a vydání. Obavy „držitelů písma“[60] nebyly neopodstatněné: výsledek překladu Bible z mrtvého církevního jazyka do živého národního jazyka se vůbec nevydařil takový, jako na Západě. Již začátkem 20. století, tj. v druhé generaci od momentu vydání Bible v živém jazyce, se v Rusku objevili lidé, pochybující o Božském původu Bible a přímo poukazovali na agresivitu její doktríny směrem k národům a každému člověku zvlášť.

Globální biblická konceptuální moc existuje podle schématu „prediktor-korektor“ (česky předvídatel-opravovatel). Protože v Rusku situace nazrávala k otevřenému odmítnutí biblického idealistického ateismu[61], výměnou za něj „přirozeně“ (kyvadlovým schématem: materialismus – idealismus; idealismus – matrialismus) musel přijít materialistický ateismus. A přivedli ho ve formě marxismu.

Byl -li Marx nemyslícím vykonavatelem dlouhodobé strategie podpory stability řízení technokratické civilizace biblickou koncepcí, nebo, jsouce sám satanistou, vědomě vyplňoval objednávku „držitelů písma“, nemá pro celkový chod věcí význam, ale v každém případě Marxova intelektuální činnost nemůže být uznána za projev „lidského rozumu“.

Tak se marxismus, který upevnil materialistický ateismus na sociální úrovni, ukázal pro masové vědomí nejpřijatelnější formou odmítání idealistického ateismu v Rusku. Ale ateismus, jako nevědomá Theomachie, ve společnosti s úrovní vzdělávání, dostupnou v SSSR již v polovině 20. století, nemohl dlouho existovat ani v materialistické podobě.

Pokusy nového režimu po srpnu r. 1991 vrátit společnost do lůna idealistického ateismu ( v rámci jakékoliv konfese) poté, co společnost odvrhla materialistický ateismus, byly bezperspektivní, protože ve společnosti již osmyslili jak Bibli, tak marxismus jako dvě tváře jedné a téže otrokářské globální doktríny.

Proto, „studená válka“, „závody ve zbrojení“ mezi SSSR a USA, jsou viditelný projev uměle podporované konfrontace různých forem biblického ateismu: idealistický „zápasí“ s materialistickým, podobně jako ve známém estrádním vystoupení „boj nanajských chlapečků“.[62]

Jak se říká „co se škádlívá, to se rádo má“! To znamená, že problém s marxismem, přesně jako problém s křesťanstvím, neměli „držitelé písma“ ani v Rusku, ani v SSSR: sami dávali, sami brali, když viděli, že jimi předkládané formy chápání a bytí životní pravdy se stávají pro většinu nepřijatelné. Zvenku se to vše prezentovalo jako boj s vulgárním materialismem a farářským idealismem.

Opravdový problém expanze biblického rasového parazitismu (tentokrát ve formě marxismu) byl v tom, že přišel do Ruska ve dvou podobách:

— trockismu, jako formy aktivizace západního materialistického ateismu a satanismu, obřezávající život podle dogmatických šablon znachary „požehnaných“ písem;

— a bolševismu (leninismu, stalinismu), jako nevědomého pokusu o sebevyjádření jazyčnictví („pohanství“) a zdravého rozumu přes jemu obsahově cizí materialistický ateismus marxistických písem.

Vyřešení historicky neodvratného konfliktu mezi trockismem a bolševismem v Rusku novým jevem, stalinismem, bylo předurčeno specifickým časovým obdobím, v jehož mezích běželo završení této ostřejší sociální konfrontace: změnou vztahů standardních frekvencí biologického a sociálního času, určující počátek rozpadu davově-„elitární“ struktury společnosti a vytváření nové logiky sociálního chování.

V básni se tento proces předává přes nové pořadí vyjmenování sociálně významných vrstev společnosti.

Jinými slovy, davově-„elitární“ pyramida se převrátila. Nahoře už nejsou žreci a znachaři, ale národ „se svou chladnou necitlivostí“. A hlavně tímto se národ podstatou odlišuje od davu (nejpřesnější definice mu je dána V.G. Belinským: dav je množina lidí, žijící tradicemi a uvažujících podle autorit). Chování davu je nejčastěji podmíněno instinkty a emocemi, jimž se podřizují rozum a intuice, namísto toho aby je kontrolovaly. Níže je úřednický lid, tj. řídící pracovníci; bankéře-lichváře není vidět, ale jakoby speciálně je zdůrazněný „nebojácný trhovec“, schopný vynést (umístit, odventilovat? p.p.) ztráty velké blízko i daleko.

Tak či onak to je možné udělat jen v případě deficitu zboží, na které ve společnosti vždy existuje zvýšená poptávka. Zvýšená poptávka je důsledek uměle vytvořené situace na trhu, kdy je platebních prostředků více, než zboží. Takový stav při plánovaném řízení ekonomiky může ve společnosti vzniknout jen při bezmyšlenkovité účasti všech jejích členů v lichvě přes úrok na vklady ve spořitelnách.

Když odložená poptávka, nezabezpečená(nekrytá) zbožím, začíná významně převyšovat produktově-peněžní obrat státu, „převozník lehkomyslný“ s pomocí „nebojácného trhovce“ lehce převedou systém vládního řízení z „levého břehu“ na pravý s tím, aby se „do předchozího pořádku vše vrátilo“. Přitom každodenní vnímání, nerozlišující obsahovou stránku pojmu „vlastnictví výrobních prostředků“, pozoruje jen změnu jeho forem.

Tak v „čase stagnace“ (tzv. „zastoj“ = epocha Brežněva, p.p.) nikoliv bez pomoci „trhovce nebojácného“ byl připraven sociální základ zničení Sovětského svazu za pomoci lichvářského kreditně finančního systému (zobecněná zbraň a prostředek řízení čtvrté priority).

V novém světovém pořádku předpokládaném Puškinem je místo Globálnímu znacharstvu (převozníku lehkomyslnému) přísně ve shodě s evangelickou předpovědí: „Ti, kteří byli prvními, nechť se stanou posledními“. V textu je o tom nepřímo, zprostředkovaně, zvlášť vyčleněnou frází, pro všední vnímání zdá se nijak nespojenou s předchozím smyslem:

Slovo „dvůr“ má dvojí smysl: souhrn hospodářských přístavků k domu, a jako obecný termín, používaný ve vztahu k systému monarchistické vlády.

Začátkem 20. století po Říjnové revoluci padla nejen Ruská monarchie, ale také Pruská a Rakousko-Uherská. Takže loďky (pokud pod tímto slovem rozumíme na úrovni druhé smyslové řady vládní aparát monarchie, jako řídící strukturu) opravdu sváželi z mnoha evropských „dvorů“. Příčinou bylo konceptuální bezvládí kterékoliv monarchie, včetně Ruské. Ztráta kontrolních pozic uvnitř hierarchii pravoslavné církve z důvodu převahy židovských konvertitů v Rusku, spolu s absolutní židovskou převahou v utvářejících se sdělovacích prostředcích (noviny, časopisy, vydavatelská práce), v podstatě monarchii nejdříve bezstrukturně vytlačili z ideologické, a potom také ze zákonodárné moci.

Z tohoto důvodu Puškin nikoliv náhodou, k jednomu a témuž (zdálo by se) prostředku transportu po vodě (obraz informačních toků, cirkulujících ve společnosti), v jedněch místech používá kódové slovo „člun“, v jiných „loďka“, a v „Závěru“ též „bárka“. Podle slovníku V.I. Dála: „Člun, člunek je lodička z jednoho kusu dřeva, dlabaná. Odtud je přísloví: „V člunu moře nepřepluješ“. Loďka je veslovací loď obecně, nevelké plavidlo pro říční a pobřežní plavbu. Bárka je velká nákladní loď; buď pro splav řek nebo schopná plout pod plachtami.“

Slova „člun“ a „loďka“ se v textu vyskytují třikát, ale „bárka“ jednou, když je řeč o převozu „Vetchého domku“. I když v obecném smyslu jsou tato slova synonymem (první smyslová řada), nicméně na úrovni druhé, a tím více třetí smyslové řady ukazují na různé jevy. Obrazy těchto jevů se v básni odhalují přes různá slovní spojení „člunu“ a „loďky“.

Slovo „člun“ vždy potkáváme ve spojení s „vlnami“.

Poprvé v „Úvodu“:

Mnozí představitelé považují národní masy za „prázdné“, nepopsané listy papíru, přisvojujíce si pro sebe mlčky funkce hierarchicky vyššího objemnějšího řízení – Boha.

Podruhé v „První části“:

A potřetí v „Druhé části“:

A podstatné je nejen to, že se tato slova „člun“ a „vlny“ dobře rýmují; jsou skrytým způsobem svázány mezi sebou.

V první části byla ukázána druhá smyslová řada, stojící za slovem „vlny“.

V této souvislosti „člun“ (nikoliv jako prostředek plavby, ale jako „prst“, ukazující na určitý jev společenského života) dává přednost mít co do činění jen s „vlnou“ = davem. Hovoříme-li o židovství jako mafiózním společenství, ono také dává přednost davově-„elitárním“ vztahům v libovolné společnosti, neboť národ, odmítající autoritu vůdce nebo zdeformovaných tradic, se nepodvolí opracování metodami „kulturní spolupráce“.

V „Úvodu“ vidíme, že „řeka se nesla“, tj. v přeneseném smyslu obyčejné nacionální davy (vlny) se nesou řekou času bez toho, aniž by chápaly cíle globálního historického procesu. Nicméně, „nuzný člun po ní osaměle směřoval“. Básnický přívlastek „nuzný“ je použitý celkem sedmkrát, a pětkrát směrem k Jevgenijovi, a tudíž i k židovstvu. Izolace a osamělost, vykládané jako boží vyvolenost, a také usilí dát na odiv domnělé vyhnání a nuzotu, jsou charakteristické črty židovské společnosti, vyčleňující ji mezi jinými národy. Jinými slovy, židovský dav, na rozdíl od davů národních, se v globálním historickém procesu snaží o přesně (i když jemu neznámé) stanovené cíle, ale dosahuje jich převážně ne strukturním, ale bezstrukturním, tj. z velké části mafiózním způsobem. A v tomto se projevuje obsahová stránka druhé smyslové řady slova „člun“.

Slovo „loďka“ potkáváme jen ve „Druhé části“.

Poprvé ve spojení se slovem „zjevení“ (ve smyslu objevu – pozn. přek):

A podruhé ve spojení se slovem „dvůr“, jenž další smysl byl odhalen výše:

A také v „Závěru“ ve spojení se slovem „úředník“:

Ale hlavně třetí slovní spojení „úředník navštíví na výletě loďkou“ odhaluje obsahovou stránku jinotaje, stojícím za slovem „loďka“, odlišného od alegorie slova „člun“: řeč je o strukturním řízení obecně a vládním aparátu konkrétně, nemyslitelném například bez armády úředníků.

Jinými slovy, židovstvo se nejen přepravuje s pomocí Převozníka – Globálního nadjudaistického prediktora (globální biblické konceptuální moci) – z jednoho břehu řeky času na druhý: ono se aktivně podílí na změně formy vládnutí z monarchistické na republikánskou (buržoazní nebo socialistickou – záleží na okolnostech), ale zároveň v tomto období v roli „opovážlivých plavců“ nevědomě vstupuje do aktivního procesu asimilace s různými nacionálními davy, což pro „zkušeného veslaře“ hrozí jeho ztrátou jako vlastnictví, jako akceschopné periferie. „Zkušený veslař“ nemá jiné zdroje. Zánik periferie, to je též jeho vlastní pád spolu s „opovážlivými plavci“.

Takzvaný holocaust druhé světové války, o kterém tak hlasitě ševelí na konci 20. století všechen západní tisk, to je trest „nuznému člunu“ za bezduchoupřipravenost „skrýt se hluboko mezi řadami“ jiných nacionálních „vln“. Je třeba přiznat, že dané opatření, obzvláště v propagandistické rovině, se ukázalo jako dostatečně efektivní. Disciplína byla obnovena a všichni jsme svědky toho, jak se židé jakoby na povel najednou stali nejhorlivějšími zastánci monarchie v Rusku; jsou i nejaktivnějšími zastánci jejího obnovení v Rumunsku, Albánii, Bulharsku, Maďarsku, Srbsku a řadě dalších evropských států. K čemu by to bylo? Nechtějí snad znovu současní převozníci znovu použít tyto bezduché, aby znovu obrátili „řeku času“ zpět?

Marná práce: „loďky jsou z dvorů odvezeny“, a tam, kde se uchovaly ve formě konstitučních monarchií, vypadají jako dekorativní anachronismus a proto třetí smyslová řada vyjádření „z dvorů odvezli loďky“ také předpovídá smutnou budoucnost židovstva, jejíž plný smysl se odhaluje v „Závěru“.

Hlava 4. Tajemství „hraběte Chvostova“

Poté, co „z dvorů odvezli loďky“, se v básni objevuje jediná skutečná historická postava, Puškinův současník:

Mnoho per a kopí se zlomilo o skutečnou roli této figury v básni.

Vyskytují se také pokusy pretendující na hloubku osmyslení:

Tak chápal roli hraběte Chvostova v poémě významný puškinista J. Oksman v doplňujících komentářích k „Neotištěných dopisech Puškinovi“, ve kterých se také přiznává k bezmocnosti oficiální (bez výjimky židovské) puškinistiky proniknout do tajemství druhé smyslové řady zde probírané části a básně jako celku:

Prakticky s ním souhlasí i výše zmíněný J. Borev, pozdvihávající záhadu zjevení hraběte Chvostova v básni na úroveň problému s odhalením druhé smyslové řady básně jako celku.

Ve skutečnosti je celý problém „puškinistů“ v neschopnosti pochopit „celkový smysl básně“. Ocas, chvost je nejzřetelnější rozdílnost mezi představiteli různých živočišných různých druhů a představiteli druhu „člověk rozumný“. Pravděpodobně začleněním do zápletky básně dané postavy chtěl básník obrátit pozornost budoucího čtenáře na dominanci zvířecího typu psychiky ve vyšší společnosti jeho časů.

Existují fakta o tom, že při povodni bylo zničeno vydání další knížky almanachu „Polární hvězda“, vydávaného v letech 1823 – 1825 budoucími děkabristy A.A. Bestuževem a K.F. Rylejevem. Knížka byla znovu vytištěna a přišla na svět v březnu r. 1825. Je dobře patrné, že obratem k Bestuževovi básník parodicky použil biblické vyprávění o světové potopě, během které se zachránil jediný spravedlivý na zemi, Noe, rozkazem Shora konstruující archu, na které umístil svou rodinu a po sedmi párech čistých a nečistých zvířat.

V almanachu spisovatelů-děkabristů spolu spolu s činovníky ruské kultury, přijímali účast také epigoni západní slovesnosti, ke kterým měl Puškin odmítavé stanovisko. Z toho je i závěrečná věta: „Zachránili se i lidé, i dobytek“.

Tak básník poprvé, i když ve vtipně alegorické formě, nakousl otázku rozlišení živočišného a lidského typu psychiky v davově-„elitární“ společnosti.

Posměšek na samotným Chvostovem byl spojen s tím, že ten vystoupil s ódou „Na Byronovu smrt“. Lord Byron byl za života velký obdivovatel starověkého Řecka, přičemž romantismus anglického básníka se neúspěšně pokoušel v Řecku jeho doby vzkřísit ideály dávných obyvatel Hellady.

Toto Puškinovo posměšné chování k hraběti Chvostovovi, kterého s opravdovou ironií přirovnává k Byronovi a doporučuje mu, namísto slovních tirád po vzoru „Svobodomyslného Řecka“ (tehdy probíhal vyprovokovaný a reálnými kroky západních politiků nepodpořený boj Řeků s osmanskou nadvládou), aby se tam sám vydal.

Posměšná Puškinova óda na Chvostova, doprovázená okázale ironickými poznámkami, byla zároveň parodií na umírající žánr rytířské ódy XVIII. století. Pro dnešního čtenáře je těžké si představit její literární charakter. Puškinův kamarád z lycea Küchelbecker právě vydal článek „O směru naší poezie“, ve kterém vyzval k návratu k tradičnímu žánru rytířské ódy. To vyvolalo Puškinovo parodické použití samostatných komických znějících výrazů, které poté dostaly obecný název „chvostismy“, nad kterými se tak bavil básník a jeho přátelé, a které potom používali nejen představitelé ódopisectví, ale také „přední ochránci slovesnosti“, tentýž Küchelbecker a Rylejev. Řádek „Kde zem krví nasákla“ s následujícím rýmem „Themistokla“ paroduje Rylejevského verše z básně „Na Byronovu smrt“. Aby výrazněji podtrhnout nevkusný a křičící nesoulad celé této archaické rétoriky s osobností a tvorbou Byrona, Puškin k němu přirovnává Chvostova, navrhujíce poslednímu zmíněnému, aby vystoupil jako vážený nástupce anglického romantika.

Dle našeho mínění, Puškin, silou svého zvláštního typu psychiky (máme na mysli jeho schopnost k rozšiřování myšlení) vnímal v mimolexikálních formách obrazy sociálních jevů na úrovni globálního významu, nedostupného vnímání masového vědomí, a v básnické formě je donesl svým současným i budoucím čtenářům. Pokud tomu neporozumíme, pak „funkce čtyřverší (s hrabětem Chvostovem) směrem k všeobecnému smyslu básně“ tak zůstane nerozluštěnou.

Pokusíme se současnou lexikou popsat to, co je básnickými obrazy dáno v básni. Pokud si obrazně představíme trvalou informační obnovu společnosti v hranicích biosférické a sociální podmíněnosti jako jednosměrný proud informačního toku (viz obr. 2 ), pak, úslovně řečeno, rychlosti informační bnovy na pravém a levém břehu-předělu budou různé, jejich vztah bude určovat logiku chování společnosti, a tedy i jejichtyp psychiky v konkrétních historických podmínkách.

Do té doby, dokud rychlost informační obnovy u „pravého břehu“ (etalonová frekvence biologického času) převyšuje rychlost informační obnovy u „levého břehu“ ( etalonová frekvence sociálního času) ve společnosti převládá živočišný typ psychiky, tj. má místo „neštěstí něvských břehů“, které i bezmyšlenkovitě opěvoval hrabě Chvostov. Po změně poměrů etalonových frekvencí, kdy „levý“ a „pravý“ břeh si mění místa, ve společnosti postupně, v procesu výměny generací, začíná dominovat lidský typ psychiky.

Přičemž, časové období, v jehož průběhu se rychlosti proudů u obou „břehů“ vyrovnávají, načež proud „řeky času“ jakoby mění směr k protilehlému (probíhá záměna levého „břehu“ za pravý), soudě podle obrazů básně, se má vyznačovat strašnými otřesy, kdy lidé s „rozrušeným rozumem“, tj. neschopní včas osvobozovat svou psychiku od zastarávajících stereotypů a vidět celkový chod věcí, nevydrží následky vlivu těchto otřesů.

Hlava 5. Ani zvíře, ani člověk…

„Trápil ho nějaký sen“ je přímé poukázání na odpojení Jevgenijova vědomí. Bohužel, spánek rozumu, s jehož pomocí se staroegyptskému znacharstvu podařilo zformovat nejstabilnější (ve směně pokolení) mafii, trvá nejedno tisíciletí. „Rozrušený rozum“ je stále okupován především hukotem západních, zkázu všemu živému nesoucích, větrů a Puškin ne náhodnou pojmenovává myšlenky, naváté tímto větrem, „strašnými“, neboť řeč je o dlouhém a bezstarostném ničení planety Země za pomoci židovstva přes mechanismus ničení její biosféry a lidstva lichvou.

Mnohasetleté roztroušení židovstva není „nešťastný projev“ antisemitismu všech národů, jak se nám snaží vnutit světový tisk, ale nejefektivnější způsob bezstrukturního řízení společenského a ekonomického života biblické civilizace prostřednictvím intermafie, vyšlechtěné v „pouštním koutku“ staroegyptským znacharstvem v rámci cílevědomě organizovaného „sinajského čundru“. Židovstvo nesplnilo Božskou misi na něj vloženou a nemožnost „návratu domů“, jako i ztráta soudnosti, je následek uhýbání před Bohem předurčeným osudem.

Nicméně, sváté místo – „pouštní koutek“ – nebývá prázdné. Poté, co prošla lhůta, předurčená Shora, poslední Zjevení lidstvu o uspořádání života v souladu Bohem bylo dáno přes „chudého básníka“, proroka Mohameda.

A co židovstvo, jehož mise spočívala v tom, aby neslo světlo Boží pravdy a Spásného rozlišení dobra a zla? („Mojžíšovi bylo dáno Písmo a Rozlišení“, Korán, súra 2:53)

„Stal se světu cizí“, v přímém i přeneseném smyslu, protože přes Levity a rabinát, pastevců a kočích židovského stáda, bylo dokončeno překroucení jednotlivých míst Jediného zákona, daného Bohem všem prorokům, počínaje od Adama, a při tom skryto Rozlišení. Viditelně, tato skutečnost se projevila jako rozhodující v procesu formování ve společnosti lidí posedlých (s trockistickým typem psychiky) při dopuštění Shora do začátku změny logiky sociálního chování. Nicméně připomínka „lidem písma“ o tom provedena byla: „Ó lidé písma! Na ničem nelpěte, dokud nepostavíte zpříma Tóru a Evangelia a to, co vám bylo sesláno od vašeho Pána.“ Korán, súra 5:72(68)

Proč spal v přístavišti? Možná ještě v létě, ačkoliv je třeba mít na paměti, že Petrohrad se nerozléhá v zeměpisných šířkách Benátek nebo Alexandrie: v noci, dokonce v létě, je nocovat v něvském přístavu nepříjemné.

Jak je vidět z dalšího textu, od okamžiku podzimních záplav přešla zima, jaro a už „dny léta se skláněly k podzimu“. Odtud je slovo „přístav“ jen prst, ukazující na obraz nějakého jevu, který je možné rozkrýt jen opíraje se na text poémy. Ale proto se, vzhledem ke zvláštní strukturní zamknutosti textu, budeme muset obrátit k „Úvodu“:

Zde je rozluštění. Židovstvo historicky svou větší částí bylo přitahováno k „bohatým přístavům“, tj. přístavním městům“, přes které procházejí obchdodní, finanční a informační toky. Týros, Sidón, Alexandrie, Neapol, Marseille, New York a, samozřejmě, Petrohrad, okno Západo-biblické civilizace do nepoznané, ne méně než Východ a Západ samostatné civilizace, jménem Rusko. Hlavně proto se Jevgenij

Záhada „okénka“, kterým se židovstvo na Rusku přikrmovalo, stojíce v opozici a formujíce „pátou kolonu“ pro období Smuty, je stejně jako záhada „přístavu“ odhalována přes „Úvod“.

Výše jsme hovořili o tom, že slovo „vlny“ ukazuje na nacionální davy, přebývající v pohybu a v trvalé obnově ve snaze stát se národem. Všechny národy prošly svou cestu rozvoje a obnovy genofondu. Proto dnes nikoho neudivuje, že současní Řekové a Italové mají málo společného se starověkými Řeky a Římany, a starověcí Germáni nebo Frankové vůbec nejsou podobní současným Němcům a Francouzům. Židé si jako jediní ochránili nezměněný svůj „vetchý oděv“ z velké části proto, že příslušnost se u nich dodnes určuje po mateřské linii. Nějakým způsobem může být v tak nezvykle vytvořené společnosti řeč o uměle podporovaném matriarchátu.

Tento jev má i druhou skrytou stránku. Výše jsme již hovořili, že v době „Sinajského čundru“ bylo otroctví běžným a rozšířeným jevem. Ale to bylo otroctví na úrovni vědomí. Židé, v důsledku sociálního experimentu, vykonaného na nich starověkými eugeniky (staroegyptským znacharstvem), se z obyčejných otroků na úrovni vědomí změnili na otroky, neschopné si uvědomit své otroctví, tj. na otroky na úrovni podvědomí. Tent druh otroctví se upevňoval geneticky přes odcizení židovstva produktivní práci. Negeneticky, tj. na sociální úrovni, přes Tóru a Talmud nová forma otroctví jim byla prezentována jako mimořádná, nedosažitelná jinými forma svobody.

Tuto zvláštní formu „svobody“ současní pánové „jevgenijů“ chtějí na konci 20. století vnutit také dalším národům Ruska. Otevřeně v tisku projednávají ty samé metody, které, dle jejich mínění, jsou dostatečně efektivní pro „tento dobytek“ i po uplynutí třech tisíciletí. Jakopříklad je možné uvést rozhovor multimiliardáře George Sorose (finančníka a filantropa, jak se rád představuje) novinách „Segodnja“ z 15. března 1994:

Loajálně položená otázka G. Sorosovi židem L. Burniem, korespondentem „Segodnja“ (zcela náhodně je v Ruském muzeu obraz „Měděný had“ od umělce F. Burni):

Odpověď G. Sorose: Ano.

V tomto dialogu „pána“ a otroka je dobře vidět vzrůstající rozpor mezi vědomím a podvědomím židovstva jako celku. Jinými slovy, pokud všechny národy, co neprošly genocidou dvaačtyčicetiletého „sinajského čundru“, přirozený nesoulad mezi obrazy vědomí a podvědomí vyrovnávaly mírou svého rozvoje v globálním historickém procesu, židé to dělat nemohli, díky mimořádné oddanosti judaismu, jehož dogmata nad ním vládnou dosud.

V poémě je o tom všeho všudy dvěma řádky:

Vnímajíce se jako nejstarší společenství, oddané všem národům cizí rouhačské věrouce, židé nicméně ustavičně nechápou odcizení okolních, kteří se jim zdají jako „zlé děti“, neschopné ani objasnit příčinu své nenávisti.

Ale i samotné židovstvo, drcené Tórou a Talmudem, bylo schopno samostatně ještě méně než „zlé děti“, se bez ponoukání zvenčí vyznat ve správných směrech na cestách globálního historického procesu, za což bylo občas Pánem nemilosrdně trestáno.

Skutečně, pracujícícmu lidu všech národností nebylo ani na konci 20. století, a už vůbec v Puškinově době, jednoduché objasnit rafinovanost lichvářského zla, které je vyjádřeno ve finančně-ekonomickém programu fašizujícího židovského „semitismu“: „Budeš dávat v úrok mnohým národům, ale sám si nebudeš půjčky brát; a vládnout budeš nad mnohými národy, ale oni nad Tebou vládnout nebudou.“ (Deutoronomium, 15:6)

Řádky o „vozkových bičích“ jsou připomínka židovstvu o tom, že má povinnost „vládnout“ tak, aby finanční smyčka na krcích národů nebyla příjmána jako kruté a bezvýchodné jařmo, ale jako Shůry posvěcené blaho. „Kde neprojde vojsko, tam projde osel, naložený zlatem“, hlásí lidová moudrost.

„Zlé děti“ a „vozkovy biče“ byly pro židy v podstatě svérázným kladivem a kovadlinou v dlouhodobém (řeč je o tisíciletích) procesu působění těchto faktorů na jejich vědomí a podvědomí, což muselo nevyhnutelně vyvolat nevědomý pocit vnitřního neklidu.

Jinými slovy, židovstvo se trvale nachází ve stresovém stavu.

O příčinách stresů v biblické civilizaci před a po změně poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálného času je nutné pohovořit zvlášť. Abychom viděli, a o to adekvátněji popsali budoucnost v určitých lexikálních formách, je nezbytné chápat skutečné místo své epochy v globálním historickém procesu, a také si dobře uvědomovat přítomnost v ní tendencí, stabilních při směně generací.

První polovina 19. století (doba vzniku „Měděného jezdce“) je začátkem epochy takzvaných buržoazně-demokratických revolucí, ale základní, již k tomuto období se projevující tendence, je bezmyšlenkovité úsilí nějakého spolku ke koncentraci výrobních sil prostřednictvím lichvy v souladu s doktrínou „Deuteronomium-Izajáš“. Puškin, s jeho schopností vidět celkový chod věcí, v principu nemohl minout informaci, spojenou s podobnou tendencí na úrovní globálního významu. Pro pochopení na úrovní každodenního vědomí je jeho vztah k lichvářstvu vyjádřen ve „Skoupém rytíři“; v zastřené formě pak na úrovni druhé smyslové řady, v „Měděném jezdci“.

V rámci dané práce je pro nás důležité pochopit, že v obou pracích jsou vyvedeny postavy, jejichž praktická činnost a s ní spojený psychický stav, se v nějaké míře týká každého.

Nazveme informaci, vztahující se k procesům, zasahující přímo nebo nepřímo život každého, nezávisle na přání jedince, „královskou“ a pokusíme se proanalyzovat její roli v činorodosti jak různých osobností, tak ve společnosti jako celku.

Mnohokrátná obnova praktických znalostí a dovedností v profesionální činnosti a v domácnosti během života jedné generace následkem změny poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času je jen jedna strana věci, objektivně se projevující ve statistice života společnosti. Druhá strana věci je v tom, že se změnila nejen rychlost obnovy společensky nezbytných praktických znalostí a dovedností, ale i „šíře“ tematického spektra informace, se kterou se denně střetává každý jedinec, v zásadě disponující svobodnou vůlí a jinými možnostmi svobodného člověka, ale zvláště silou výchovy a kultury omezující sám sebe v tom či onom druhu otroctví, vlastního nynější civilizaci.

Bez ohledu na to, k jaké sociální skupině člověk patří, nyní se střetává s informací, bezprostředně nesouvisející s profesionální činností, ale utvářející informační pozadí, na kterém probíhá jeho profesionální činnost a život jak jeho samotného, tak jeho rodiny.

V minulosti v podmínkách stavového kastového stroje společenského života, k oráčům a živnostníkům, v souhrnu tvořícím převážnou většinu populace, nepřicházela běžně „královská informace“; a pokud někdy i přišla, pak ji nerozeznávali v celkovém informačním toku a ona pro ně zůstávala jakoby neviditelnou; spatřivši ji, vzhledem k omezenosti rozhledu, nemohli pochopit její společenský význam; ale i když pochopili, a těch málo, co ji z prostého lidu pochopilo, mohli zřídka realizovat společensky významnou řídící činnost, jednoduše díky svému prostému původu, odlišujícího je od názoru autority v očích vládnoucí „urození elity“.

Z druhé strany, podle všem společného vztahu k životu, také vládnoucí „elita“ Západu byla v převážné většině případů osvobozena od nezbytnosti pronikat do rozborů podstaty a následků příjmání těch či jiných rozhodnutí, založených na používání technologií, které se staly tradičními, a dále technicko technologických novinek[63], počítaje to „ne za královské dílo“, ale za „soukromá díla jejich poddaných“, do nichž bylo pro ně ponižující a nudné pronikat; nebo „soukromým dílem“ jejich dlužníků, což je charakteristické pro MEZInárodní lichvářskou starozákonně-talmudickou „aristokracii“, vládnoucí prostřednictvím[64] finanční oprátky společnostem a vládám, na základě uzurpace institutu lichvy, kreditu a účetnictví, tvořících jádro bankovní činnosti.

Se zánikem stavovského kastovního uspořádání na Západě se psychologie nezasahování vlády a lichvářského bankovního systému do soukromého života a podnikatelské činnosti zachovala přesně taktéž, jako se zachovala i psychologie nezasahování do záležitostí státu ze strany prostého obyvatele, předpokládajícího, že všechny své povinnosti ve vztahu k vládě splnil zaplacením daní a přijetím účasti ve formálně demokratických procedurách, existujících na Západě, stejně jako vše ostatní v otrockém obojku úroků.

Ale pokud do vítězství buržazně demokratických revolucí psychologie tohoto druhu panovala v tichosti, pak během rozvoje západního kapitalismu našla své teoretické vyjádření: v nejobecnější podobě ve filozofii individualismu, a v užší pragmatické variantě v různorodých pseudoekonomických teoriích o svobodě soukromého podnikání, svobodě trhu a údajné schopnosti „svobodného“ trhu regulovat v životě společnosti vše a všechno bez jakéhokoliv plánování a řízení ze strany přemýšlejících lidí.

Ale všechny teorie bez výjimky jsou jen vyjádřením typu psychiky a jemu odpovídající mravnosti. V závislosti na mravnosti a typu psychiky, na základě jedněch a těchtýž faktů je lidský rozum schopen rozvinout vzájemně se vylučující teorie a doktríny.

Buržoazně demokratické revoluce a následující společenské uspořádání života západních společností byly psychologicky podmíněné rozumem, aktivním v nositelích živočišného typu psychiky, vládnoucího na Západě. V souladu s tím, buržoazně-demokratické revoluce, zrozené živočišným typem psychiky, změnily společenské uspořádání tak, že v novém systému vnitrospolečenských vztahů v podmínkách technicko-technologického pokroku nalezl pole působnosti a aktivizoval se rozum mnoha jedinců, kteří dostali možnost přístupu k informacím, dříve uzavřených stavovsko klanovými hranicemi, určujícími jak profesní a sociální postavení, tak především informační toky – „vody“ - během celého lidského života, v nichž žil. Ale nový systém vnitrospolečenských vztahů, vzniklý v důsledku buržoazně-demokratických revolucí, vůbec nezměnil na Západě převládající nelidský typ psychiky (početně převažují živočišný typ a zombie-biorobot).

A hlavně jeho nositelé po informačním vzedmutí 20. století jsou v nynější společnosti (kde je psychologie orientována na spotřebu dnes a navždy ve prospěch oblažení emocí a arogance) oběťmi „stresů“ a jejich následků. Ale informační vzedmutí pro ně otevřelo také možnost zbavení se jím vyvolané laviny „stresů“.

Tato možnost spočívá v tom, že život celé společnosti technicky rozvinutých států probíhá i v práci, i v domácnosti na pozadí „královské informace“, disponující provincionálním významem v rámci vlády, celostátním významem v rámci jedné nebo mnoha regionálních civilizací a významem regionálním civilizace v rámci souhrnu mnohých regionálních civilzací a prvobytně pospolných kultur, v souhrnu tvořících lidstvo Země. Předtím tato „královská informace“ procházela mimo převážné většiny populace, přímo neovlivňovala její život.

Psychika každého, komu je dáno Shora být Člověkem rozumným, je organizována hierarchicky na mnoha úrovních. A úroveň vědomí většiny, na kterém rychlost zpracování informace činí 15 bit/s, a kde je člověk schopen zvládnout maximálně 7 – 9 objektů zároveň, je jen viditelný vrcholek nad hladinou ledovce celkové individuální psychiky. Ve vztahu ke skryté části psychiky, nevědomí (jinak řečeno podvědomí), jsou v lidské kultuře dva přístupy:

• Rozšíření vědomí a zapojení do něj těch úrovní psychiky, které se dříve nacházely mimo něj;

• Přestavba struktury vědomých a nevědomých úrovní psychiky na základě dialogu (informační výměny) mezi úrovněni s cílem likvidace antagonizmů různého druhu mezi nimi, a vytvoření touto cestou tišiny jejich sladěné práce v celostné individuální psychice.

Vyhledáme-li si technickou analogii, pak vědomí, spolu s jeho charakteristickými možnostmi, je možné ji připodobnit pilotu, a vše nevědomé (podvědomé) autopilotu. V takové analogii je první přístup ekvivalentní v mnohém tomu, že pilot postupně na sebe bere splnění celého množství funkcí, založených do autopilota; druhý přístup je ekvivalentní (v mnohém) tomu, že si pilot osvojuje dovednosti nastavení autopilota a stará se o navzájem se doplňující rozdělení toho, co bere na sebe, a toho, co vkládá do autopilota.

Může vyvstat otázka, v jakém vztahu se oba přístupy nachází. Na ni mohou být různé odpovědi, podmíněné mravností, světonázorem a osobní zkušeností každého tázaného. Z našeho pohledu druhý přístup, přestavba vědomých a něvědomých úrovní psychiky, v sobě zahrnuje první přístup, protože při nastavení „autopilota“ „pilot“ nemůže nemít představu o jeho funkčních možnostech a jejich řízení. Ale druhý přístup, zahrnujíce v sobě i první přístup, rozšíření vědomí, mu přidává mimořádnou kvalitu od samotného začátku, zatímco při následování prvního přístupu při ignorování (nebo odmítání) druhého dojde dříve nebo později k tomu, že začleněné možnosti do oblasti vědomého je nezbytné přivést k souladu mezi sebou, a kromě toho i do nerozporuplnosti s celým ještě neovládnutým vědomím v procesu jeho rozšíření; pokud první přístup nevede k pochopení nezbytnosti tohoto, pak jeho následování se stane osobní katastrofou, způsobenou, pokud ne vnitřní konfliktností individuální psychiky, pak konfliktností individuální a kolektivní psychiky nebo také konfliktností jedince s hierarchicky vyšší nelidskou psychikou, jejíž činnost se nicméně projevuje ve Vesmíru, pokud být vnímavý k tomu, co se děje.

První přístup v tradiční lidské kultuře vyjadřují různorodé duchovní praktiky Východu (jógy) a západních systémů zasvěcení; na možnost uskutečnění druhého přístupu přímo odkazuje Korán, i když není rozvinutý v historicky reálném islámu.

Bylo o tom nezbytné, v mezích dané práce, říct, protože na „královskou informací“ (pokud porovnávat s normami stavovsko kastovního uspořádání společnosti v době vzniku „Měděného jezdce“) dnes narážejí prakticky všichni. Možnosti v zpracování informací úrovněmi psychiky, řazených pro většinu lidi k nevědomým, značně překonávají možnosti individuálního vědomí většiny (15 bit/s, 7 – 9 objektů najednou). A to znamená, že nezávisle na vědomém vztahu ke „královské informaci“ ze strany jedince, jeho nevědomé úrovně individuální psychiky opracovávají i „královskou informaci“. A úměrně tomu, výsledky tohoto zpracování nějakým způsobem vyvstanou před vědomím jedince během odpočinku nebo v životních situacích.

Vše další se určuje tím, jak se vědomí jedince chová k takového druhu průnikům výsledků zpracování „královské informace“ z nevědomých úrovní psychiky na úroveň jeho vědomí.

„Stresy“ a jejich následky, jejichž obětí se v technicky rozvinutých společnost stávají neochvějní stoupenci závodů ve spotřebě, které rozmělňují informaci, nezbytnou k udržení profesionalismu a jím pomíněnéhospotřebitelského (především) statusu, jsou výsledek vědomého nebo bezmyšlenkovitého odmítnutí jejich individuálního vědomí přijmout výsledky nevědomého zpracování „královské informace“ jako faktoru směrujícího, a nebo zadržujícího jejich individuální činnost.

Pokud jsou výsledky nevědomého zpracování „královské informace“ příjmány vědomím, začíná koordinace individuální vědomé a nevědomé činnosti s těmito výsledky, vládnoucími nad celou společností, protože hlavně tímto příznakem, vládnutím nade všemi, se liší „královská informace“ od každodenní, běžné.

Když přijetí výsledků nevědomého zpracování „královské informace“ probíhá bezmyšlenkovitě na vědomé úrovni, koordinace činnosti vědomé a nevědomé úrovně individuální psychiky obecně plyne, ale bez rozšíření vědomí; když je jejich přijetí doprovázeno posouzením na úrovni vědomí probíhajícího zaměřenímna budoucnost, probíhá nejen koordinace vědomé a nevědomé úrovně psychiky, ale možnosti vědomí se rozšiřují a zostřují. Přičemž v posledním případě rozšíření vědomí se děje ve vnitřním souladu za včasného odstranění konfliktnosti mezi úrovněni individuální psychiky a mezi individuální a kolektivní psychikou.

Krátce o kvalitách, které mají být vlastní normální kolektivní psychice, rozené množstvím individuálních, je možné pohovořit následovně: za prvé, musí být též vnitřně bezkonfliktní, co se v životě projevuje jako odstraňování a kompenzace chyb k kolektivní činnosti, prováděných jedněmi, druhými jejími účastníky; zadruhé, kolektivní psychika, je dlužná vylučovat konfliktnost kolektivu jako celku a jeho účastníků ve vztazích k faktorům Objektivní reality vládnoucími nad životem lidstva.

Nyní předvedeme na konkrétním případě, jak ve společnosti na základě ideologie, zrozené buržoazně-demikratickými revolucemi, se programuje odtržení na úrovni individuálního vědomí výsledků nevědomého zpracování „královské informace“.

Všechno je tak, kromě některých detailů, leč určujících kvalitu všeho:

• Zaprvé, KOLEKTIVNÍ ROZUM EXISTUJE. Jakýkoliv rozum je hierarchický mnohoúrovňový proces výměny informací a jejich tranformace. Kolektivní rozum se od individuálního liší především tím, že on, jako proces, probíhá nikoliv v hranicích struktur a biopolí, zajišťujících intelektuální činnost jednoho člověka (in-divi-dua = nedělitelného), ale v rámci hmotných a pólových struktur, zajišťujících psychickou činnost mnoha různých lidí, a také ji podmiňujících. Proces informační výměny mezi lidmi, z nichž každý je nositelem individuálního (v ruštině toto slovo přesně označuje – nedělitelného) rozumu, probíhající na úrovni biopolí, mluvené a psané řeči, uměleckých děl a kulturních památníků atd. vyvolává kolektivní rozum; budeme-li přesnější, způsobuje hierarchii vzájemné vloženosti rozumů od každého individuálního do kolektivního rozumu celého lidstva. V této hierarchii vzájemného ukládání mohou být kolektivní rozumy, jejichž doba existence není delší než doba vzájemného vztahu některých lidských skupin, a jsou rozumy, jejichž doba života překonává dobu života biblických kmetů, protože je možná dlouhodobá existence kolektivního rozumu v kontinuitě informačních procesů na základě obnovyjeho elementní báze – vzájemně se střídajících generací lidí.

• Zadruhé, na základě prvního, možnost „NEZÁVISLÉHO (zdůrazněno námi) použití své schopnosti racionálně myslet“, není objektivní danost pro každého člověka, ale výmysl, protože člověk, ačkoli může myslet originálně a víceméně nezávisle na druhých, ale myslí vždy podmíněně, tj. v závislosti na svém stavu, osobnostním rozvoji, jím osvojeném kulturním dědictví a spoluúčasti v kolektivní psychice společnosti.

A život společnosti se v mnohém určuje tím, jakými vlastnostmi disponují kolektivní rozumy rozené idividuálně rozumnými lidmi, které jsou skladebními prvky jejich celkového kolektivního vědomí a nevědomí; a v jaké kvalitě směrem k jimi rozeným kolektivním intelektům se nacházejí lidé: individuální lidský rozum může být nevolníkem kolektivního rozumu většího či menšího množství lidí; a kromě toho, nevolník i té malé nepočetné skupiny, která rozšířila své individuální vědomí natolik, že disponuje jimi poznanými dovednostmi řízení kolektivního vědomí a nevědomí[66], a přes něj i celou množinou lidí, kteří tvoří tu či onu kolektivní psychiku[67]; ale individuální rozum může být i jedním z vědomých tvůrců kolektivního rozumu, jako části kolektivní psychiky, jenž je celkovým majetkem všech účastníků.

Poslední možnost je nezbytná součást procesu odstranění antagonismů mezi vědomými a nevědomými úrovněmi ve struktuře psychiky jedince. Na cestě „rozšíření vědomí“ individualistů, nositelů názorů, analogických vyjádřeným Ayn Randovou, je konflikt mezi individualisty nevyhnutelný. Zvítězit v konfliktu tohoto druhu mezi tvrdohlavci, neznajícími hranice svého indviduálního egoismu, není možné. A aby nezničili své okolí, kolektivní rozum části lidstva (dle mínění individualistů údajně neexistující), která to chápe, a Nejvyšší Všedržitel zamykají individualisty na sebe navzájem ve scénářích, ve kterých jsou obecně dvě třídy možností: buď pochopit nesprávnost individualismu a ateismu, nebo padnout za oběť situacím sebelikvidace jedněch individualistů druhými; ostatní, kteří nezhynou v takovýchto meziosobnostních konfliktech, zahynou na vnitřní konfliktnost jejich individuálních psychik, protože břímě vnitřní neslučitelnosti komponent psychiky se stává neslučitelným se životem po míře toho, jak jedinec lpí na odmítání výsledků zpracování „královské informace“ nevědomou a vědomou kolektivní psychikou, jejíž částí je jejich individuální nevědomí.

Ale v libovolné z dvou variant, možných pro člověka (zajatec kolektivní psychiky nebo její spolutvůrce) je individuální psychika elementní bází kolektivního rozumu a kolektivní psychiky, nicméně disponující vlastním individuálním rozumem, díky níž elementní báze může osmyslit fakt zrození jejího kolektivního rozumu v sestavě kolektivní psychiky, načež je schopna řídit proces jeho formování a existence svou mravně podmíněnou libovůlí.

K pochopení možnosti existence kolektivního rozumu postačuje středoškolský kurs fyziky a rozbor procesů zpracovávání informací v počítačové síti, například jako „Internet“, nebo na víceprocesorovém výpočetním komplexu, kdy se různé části jednoho a téhož úkolu koordinovaně řeší na různých strojích, navzájem se doplňujíc.

Avšak člověk může souhlasit s objektivností faktu informační výměny mezi lidmi (včetně na základě biopolí), ale bude oponovat možnosti existence kolektivního lidského rozumu. Ale v tom případě oponentura vychází z toho, že oponující jednoduše nedisponují dovednostmi sebekontroly, nezbytnými pro to, aby mohli pochopit (především na úrovni vědomí) dialog jejich vlastního individuálního rozumu s kolektivním, jenž sami tvoří; buď zrozují kolektivní šílenství (schizofrenii?), se kterým individuálně intelektuálně normálnímu člověku není o čem mluvit.

Poslední varianta má svou počítačovou analogii: programové zabezpečení počítače může být dostačujícím pro jeho izolovanou práci, ale nemusí dostačovat, aby se z něj dalo dostat do sítě a řídit řešení nějakého úkolu se zapojením volných zdrojů ostatních počítačů v síti: zatímco některé sítě mohou být postaveny tak, že v síti jsou viditelné všechny počítače, které síť tvoří, ale z mnohých počítačů (možná s řídkými výjimkami) další počítače sítě nejsou zkoumatelné a z nich se neřídí ani jejich vlastní zdroje, zapojené do obsluhy sítě. Kromě toho programové zabezpečení práce sítě může v sobě obsahovat chyby, v jejichž důsledku nebude celá síť ve větší či menší míře práceschopná, což v důsledku způsobuje ty či ony škody informačnímu zabezpečení do ní zapojených počítačů. Nicméně neschopnost konkrétního počítače s konkrétním programovým zabezpečením pracovat v síti, nebo defektnost síťového programového zabezpečení neznamená, že síťové informační systémy nejsou v principu možné, nefunkční nebo neexistují.

Také Ayn Randová, jako mluvčí názorů vládnoucích na Západě, se mýlí, trvajíce na tom, že kolektivní rozum neexistuje; existuje mnoho, v té či oné míře jeden od druhého oddělených, kolektivních rozumů, disponujících různými dobami trvání své existence, ale Ayn Rand není jediná, kdo to nevidí a nechápe.

Odmítat existenci lidmi zrozených kolektivních intelektů v jejich vzájemné vloženosti znamená vést záležitosti k tomu, aby se všichni, kdo souhlasí s názorem Ayn Randové o neexistenci kolektivního rozumu (jako komponenty kolektivní psychiky), sami si to neuvědomujíce, stali zajatci jejich vlastního výtvoru – kolektivní psychiky, jimi formované objektivně vždy, ale v daném případě nevědomě. V podstatě je to podpora zprostředkované závislosti většiny té menšině, která rozšířila svoje vědomí natolik, že vědomě a záměrně řídí kolektivní psychiku, a přes ní také ty, kteří jsou směrem ke kolektivní psychice její prvkovou základnou.

Být nevolníkem kolektivního i odpovídá živočišnému typu struktury psychiky[68], protože to je analogické tomu, co se děje v životě stádních zvířat, kde je každý jedinec zajatcem stádní psychiky. Ale lidem, na rozdíl od zvířat, jsou poskytnuty možnosti svobodné individuální tvorby v jejich vlastním rozvoji. To otevírá možnosti vzniku stabilní vnitřně konfliktní individuální a kolektivní psychiky, což je naprosto vyloučeno ve světě zvířat, kde může vzniknout kolektivní panika, hrůza, jako epizoda v nějakých podmínkách, ale kolektivní schizofrenie jako norma života v následnosti generací je naprosto vyloučena.

U lidí je individuální a kolektivní schizofrenie, v těch případech, kdy není projevem defektivnosti genetického aparátu, projevem špatného používání Shora poskytnuté svobody tvorby a osobního rozvoje.

Při tom je třeba si uvědomovat, že každý kolektivní rozum je jen podsystémem v kolektivní psychice, a kolektivní psychika může být celistvě mozaikovou (zdravou) nebo rozdělenou kaleidoskopickou (schizoidní), přesně jako psychika jedince. Odmítání faktu kolektivní psychické a intelektuální činnosti je spolehlivá cesta ke vzniku SCHIZOFRENIE nejen v kolektivní psychice schizofreniků, ale obecně také i v kolektivní psychice individuálně psychicky normálních lidí. A množství intelektuálně rozvinutých jedinců, relativně vzato každý z nich psychicky normální sám o sobě, pokud zrodí schizoidní kolektivní psychiku, zahrnující v sobě stabilnívnitřně konfliktní kolektivní rozum, volí cestu kolektivní sebevraždy nezávisle na tom, zda to chápou či nikoliv.

„Stresy“ a jejich následky, o čemž byla dříve výše, jsou projevem na úrovní osobního osudu spoluúčasti člověka v kolektivní schizofrenii. Obrana a léčení před tím na úrovni individuální psychické činnosti spočívá jen ve vědomém obratu k nevědomým úrovním psychiky za jejími výsledky zpracování „královské informace“, která určuje život všech a každého, pro eliminování vnitřní konfliktnosti svého chování a jeho konfliktnosti s lidstvo zahrnujícím životem Vesmíru.

Proto jednou z nezbytných vlastností, kterou musí disponovat individuální psychická kultura bezúslovně psychicky normálního jedince, je nezpůsobovat kolektivní šílenství těch, jimž je Shora dáno být psychicky a intelektuálně bezúslovně normálními lidmi.

Buržoazně-demokratické revoluce, v osobách svých teoretiků a následných ideologů občanské společnosti, osvobodivší individuální psychickou činnost nositelů živočišného typu psychiky z hranic stavovsko-kastového uspořádání, v podstatě předali vládu na občanskou společností schizofrenickému kolektivnímu vědomí a nevědomí. Během nějaké doby to vedlo ve společnosti k aktivizaci mechanismu přirozeného výběru, jehož oběťmi se stávají spoluúčastních kolektivní schizofrenie, nepřející si žít jinak, nebo přející si, ale nepřikládájící k tomu ze své strany žádné individuální a kolektivní úsilí.

Přirozený výsledkem toho je trvalý pocit „hluku vnitřního neklidu“, což je spolehlivým příznakem stresového stavu jedince. Neschopnost včas a správně odreagovat na úrovni vědomí na výsledky zpracování „královské informace“ (jakou byla za Puškinových časů a zůstává dnes informace o lichvářstvu jako nadnárodní úrovni řízení) „vynořující se“ z úrovně podvědomí přetváří jedince, disponujícího rozumem, ale s živočišným typem psychiky, do nějaké přechodné bytosti mezi zvířetem a člověkem.

V podstatě je to nepřesnější popis zombie, biorobota. V Puškinově době také existovali lidé, zbavení svobodné vůle, ale jiné slovo, vyvolávající obraz tohoto nezvyklého jevu pro lidskou psychiku, nebylo. Bezmyšlenkovité následování biblické koncepce samořízení v době změny logiky sociálního chování nemůže nezpůsobovat „hluk vnitřního neklidu“, což nedlouho před svou smrtí v jednom interview potvrdil židovský básník Josif Brodskij: „Jsem stále ochvácen hlukem vnitřního neklidu.“

Hlava 6. Zachránili se i lidé, i dobytek.

Letní dny se chýlí k podzimu v srpnu. Těmito slovy fakticky začíná popis druhé, závěrečné etapy sebeidentifikace (a znamená to i zániku) židovstva, pokud za první počítáme události Října r. 1917.

Formálně jsou tyto dvě etapy v básni spojeny zdůrazněnými slovy: dýchal, temný, cákal.

Ale pokud v první etapě Něva celkem jen bezmyšlenkovitě „cákala hlučnou vlnou“ (vlna je obraz davu), pak ve druhé již „temné vlny cákaly na molo chrchlajíc pěnu a tlouc o hladké schody“ davově-„elitární“ pyramidy.

Budeme-li přistupovat k pochopení tohoto textu na úrovni všedního vědomí (první smyslová řada), mohou u čtenáře vznikat trvalé rozpory: z jedné strany může chápat, že od vzniku povodně „uplynul týden, měsíc“, a z druhé devět měsíců, jedno je začátek tragických událostí vyznačen listopadem („Nad zamračeným Petrohradem dýchal listopad podzimním chladem“), ale zakončený srpnem („letní dny se chýlily k podzimu“). Jinými slovy, Puškin alegoricky informuje budoucího pozorného čtenáře o nějakém cyklu, odpovídajícímu období klíčení, dozrávání a narození nějakého nového sociálního jevu v ráci jednoho století. Dnes víme, že toto období bylo rovno 73 rokům.

Blízko k rozluštějí algoricky označeného cyklu dospěli také autoři „Nevydaného Puškina“: „Technika datování konfliktu v básni představuje zvláštní zájem. V desáté komponentě básně se o chodu času hovoří takto:

Pro správné pochopení uvedených slov je velmi důležité si všimnout, že před námi je preparovaný citát z Krylovovy bajky „Chudý boháč/ Бедный Богач“ (r. 1829):

Pokud nebudeme brát v úvahu Puškinovo prozřetelné vypuštění „roku“, smysl obou řádků je stejný: ubíhá měsíc. Nicméně, to je jen první pohled, protože puškinova varianta krylovova textu má dvojí smysl. Kromě smyslu první řady, má Puškin ještě na mysli vypuštění slov „potom ještě“:

Jinými slovy, to již není měsíc, ale „týden+měsíc“. Ve výsledku, pokud připojíme obdržený řádek k předtím popsanému datu petrohradské povodně 7. listopadu 1824, dostaneme velmi výmluvné datum: 14. prosince.

A pokud by Krylovovo slovo „rok“ vypuštěno nebylo, měli bychom co do činění s datem „14. prosince 1825“. Nepochybně by to bylo nadmíru riskantní, v souvislosti s čím byl Puškin nucen řešit opisně úkol, jak doplnit vypuštěné slovo. Přitom se plně zachovalo rozdělení dvou smyslových řad. Slova básně:

Z jedné strany znamenala, že uběhla zima, uběhlo jaro, a léto r. 1825 dosáhlo prvních dnů září (od 9. dne tohoto měsíce začíná podzim). Takový smysl je v první smyslové řadě, což potvrzují propočty P.G. Antokolského[69].

Z druhé strany, uvedené slova obsahují zcela jiný smysl. „Letní dny“ (dny léta), to jsou „dny roku“. Jak bylo jednou v tomto smyslu použito „léto“ v nápisu na soše Falconeho. Slovo „později“ bylo také vypuštěno, stejně jako předtím „potom ještě“ a jak v obou smyslových řadách bylo vypuštěno celkem mnoho měsíců, a ve výsledku vznikl smysl takovýto

To označovalo polovinu prosince r. 1825, což Puškin potřeboval.“[70]

Co „Puškin potřeboval“ je složitá otázka. To zaručeně ví jen samotný Puškin. Uvedli jsme daný fragment „puškinistů“, abychom ukázali neužitečnost pokusu odhalit druhou smyslovou řadu básně přes násilné přivázání Jevgenijova obrazu k děkabristům. „Násilným“, a proto neplodným, je podobný pokus nazván proto, že se dotýká jen jednotlivých částí básně, ponechávající mimo záběr neschopnost interpretů zabezpečit původní celistvost celého vyprávění. Nicméně, je třeba si povšimnout, že autoři práce „Neznámý Puškin“ (možná si to nepřejíce) se nevědomky dostali dost blízko k odhalení původu sociálního jevu, zahrnujícího děkabrismus, tj. židovstvu.

Výše jsme již posuzovali zvláštní Puškinovy vztahy s časem: minulost a budoucnost pro něj existují jakoby paralelně v jejich vzájemném prolínání. Odtud může pozorný čtenář správně pochopit vzájemné prolínání procesů již se naplňující minulosti a spatřovat tendenci, schopnou stát se realitou v budoucnosti, jen přes adekvátní chápání současnosti.

Bajka „Nuzný boháč“ je skutečně klíčem k šifrovacímu kódu časového období mezi dvěma ruskými kataklyzmaty 20. století, ale stále je to klíč „druhé úrovně“, pokud chápeme text „Úvodu“ jako klíč „první úrovně“, protože především v něm jsou stanoveny tempa chodu času:

Téměř jedno století mělo Petrovo město jiné jméno. Po srpnu r. 1991 jakoby se znovu zrodilo. Proto pro odhalení chronologického kódu vyprávění je nezbytné větu:

dát do souvislosti s celou, a nikoliv ořezanou větou Krylovovy bajky:

Avšak při tom je důležité mít na paměti nejen vypuštění slova „rok“ v textu básně, ale též zamlčení slova „den“, neboť v básni „Domek v Kolomně“, předcházející a textuálně svázané s „měděným jezdcem“, je den obrazně roven roku. A tehdy rovnováha zamlčováním skrytých slov „den = rok“ (forma) a do nich vložených „týden(7), měsíc(30)“ (obsah) dává již známý časový úsek mezi dvěma významnými událostmi 20. století v Ruské historii. Pak je možné hovořit o tom, že židovstvo, nezávisle na přání jednotlivých jedinců, tvořících toto „putovní“ společenství, je nuceno se probudit, tj. nějak zareagovat na vědomé úrovni na výsledky zpracování „královské informace“ podvědomím:

Dáme do souvislosti popis počátku událostí srpna r. 1991 s listopadem 1917 a uvidíme, že skutečně Jevgenijův sen trval téměř století, což v měřítku ročního cyklu dává přibližně devět měsíců (listopad – srpen):

Oběma částem je společná věta, poukazující na délku období, v jehož průběhu Jevgenij nereagoval na „královskou informaci“ vynořující se z podvědomé úrovně, „vítr vyl unyle“. Od ní se táhne nitka ke lvům, jimiž je Jevgenij „jakoby zaklet, jakoby k m-RA-moru přikován“, ke strážcům židovstva, Levitům.

Po listopadových událostech se židovstvo dlouho nacházelo ve stavu porevoluční euforie, projevující se nevědomými pokusy zbavit se své přináležitosti k mezinárodní mafii prostřednictvím připojení se k internacionalismu, podávaného masovému vědomí „Levity-strážci“ jako přijatelná náhražku kosmopolitismu. Z toho důvodu po nějaký čas židovstvo jakoby zapomnělo na existenci „Levitů-strážců“. V tomto smyslu srpen r. 1991 vyznačil nějakou hranici, znamenající, z jedné strany, probuzení Ruského židovstva k otevřené politické aktivitě na základě kosmopolitismu, a z druhé, jeho neschopnost vypracovat si celkovému chodu věcí adekvátní vztah k bezmyšlenkovitému parazitismu na „nivě“ lichvy: ne všichni židé jsou bankéři, ale téměř všichni bankéři Jelcinovského Ruska se z nějakého důvodu ukázali být židy. Tím samým dali „Levité-strážci“ židovstvu najevo, že bdí a jsou stále na svém místě!

Nicméně, vynucené probuzení židovstva proběhlo po změně poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času, což mu dávalo reálnou šanci se zbavit sociální hluchoty, vyvolané „šumem vnitřního neklidu“, vrhajícího jej do stavu zombie. Ale za tím účelem by si židé museli uvědomit své místo v globálním historickém procesu, a skutečnou roli Levitů v jejich vlastním historickém údělu. Pokud by se takový zázrak přihodil, znamenal by, že jsou společně s ostatními národy schopni aktivně vstoupit do kvalitativně jiného informačního stavu, ale již v rámci Bibli alternativní koncepce sebeřízení. Bohužel, jak ukázal Puškin a historická realita současného Ruska, nedošlo k tomu, protože Jevgenij si jednoduše „vzpomněl na minulou hrůzu“ biblické koncepce samořízení, ale nenašel si čas na vytvoření vztahu k němu na vědomé úrovni, což ho dovedlo do gravitačního pole „lvů strážných“, pracujících jako vždy pod příkrovem „idolu s nataženou ruku“.

A zde je příčina „divokého strachu“:

„Lvi strážní“ jsou Levité a jsou těmi samými strážnými, se kterými „v dáli v noční tmě na sebe pokřikovali“ bůh větru Amon, rozsévaje mystickou hrůzu v chorobném vědomí šíleného Jevgenije. Přibližně tři tisíce let se pod kontrolou znacharstva Amonova kultu bezmyšlenkovitě židovstvem utvářelo kolektivní nevědomí (starozákonní egregor), jehož rukojmím stádního chování se stal každý samostatně vzatý žid, vyvolávaje tím samým směrem k takovému, svou skladbou živočišnému, typu psychiky závist židouctívání u druhých.

Ale pokud do poloviny 20. století židovstvo a národy, na kterých parazitovalo, doprovázelo dopuštění Shora v oblasti bezmyšlenkovité existence v rámci biblické doktríny otrokářství bez vypracování vědomého vztahu (hodnocení) k ní, pak po změně vztahu frekvencí biologického a sociálního času není taková rozkoš pro nikoho, včetně židovstva, přípustná.

Lidstvo, dosáhnuvši počtu, blízkému šesti miliardám, se stalo spolu s technokratickou kulturou, jím vytvořenou, agresivním faktorem nátlaku na biosféru planety, což vedlo k situaci, obrazně odražené jedním okřídleným vyjádřením: „Bolívar dva neunese“. To může znamenat, že Všedržitel, vyčleňujíce člověka ze světa zvířat, ho nenáhodně obdařil instinkty, rozumem, intuicí, ale i svobodou volby a vlastní vůlí k určení hierarchie těchto komponent individuální psychiky takovým způsobem, aby na jejím základě vytvářel své chování buď v souladu s okolním světem a Bohem, nebo v bezmyšlenkovitém odporu s ním. Připomeneme si, o čem se hovořilo v úvodu:

Jsou lidé, jejichž chování je podřízeno instinktům, a rozum obsluhuje instinktivní potřeby a pokouší se této službě přizpůsobit intuici.

Jsou lidé, jejichž rozum slouží instinktům, ale kteří systematicky odmítají svá intuitivní prozření anebo jsou obecně zbaveni intuice.

Jsou lidé, jejichž rozum není nevolníkem instinktů, ale vyžívaje se ve své nezávislosti na nich, odmítá intuitivní prozření, nebo oni jsou jich zbaveni.

Existují lidé, jejichž rozum se ve svém rozvoji opírá o instinkty, ale naslouchá intuitivním prozřením a staví své chování na tomto základě.

Pokud vycházet z chápání toho, že v polovině 20. století došlo k jevu změny poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času, je možné předpokládat, že Všemohoucí určil lidstvu čas na samostatné a vědomé překonání živočišného typu psychiky v sobě, a s největší pravděpodobností tento čas vypršel. Ale v takovém případě Všedržíci stěží bude mít za smysluplné existenci nového druhu (Homo Sapiens) na planetě Zemi současně ve dvou formách, živočišné a lidské: ještě jeden druh zvířat, k tomu také nejpočetnější, ale již v lidském obraze, planeta nevydrží. Vše to předurčuje (a přitom s vysokým stupněm pravděpodobnosti) možnost realizace sociální hygieny, povolené Shora.

Jevgenijovo vnímání pravděpodobnosti zániku části druhu „člověk rozumný“ s rysy živočišného typu psychiky ve formě hrozivého varování Shora o završení mise židovstva jako aktivního zombi popotopní civilizace, na nějaký čas před samolikvidací „projasňuje v něm hrozně mysl“ a v jeden okamžik dovoluje vyplout z hlubin podvědomí na úroveň vědomí všemu tomu, co jako mrtvá váha leželo v jeho dlouhodobé genetické paměti a potlačovalu tu informační podporu, kterou potřeboval, aby se dostal ze stresové situace.

V této krátké části, končící třemi tečkami, se otevírá grandiózní obraz počátku (kdy po potopě se „zachránili jak lidé, tak dobytek“), vzniku (pod utajenou kontrolou „lvů strážných“) a blížícího se konce období formování biblické civilizace, pronikající do všech ezoterických učení po názvem epocha „Ryb“, jejíž informační toky (vody), musí být nahrazeny Novou vodou období „Vodnáře“.

Takže, opět hádanka, skrytá mlčením. Tentokrát otázka stojí přímo: proč „pod mořem“, a ne u moře „bylo město založeno“? Může se zdát: nu, jaký je v tom rozdíl a stojí-li za to si nad tím lámat hlavu? Stojí, protože takovou, navenek provokativní nelogičností, se ukazuje nepřítomnost jakýchkoliv náhod v Puškinově tvorbě.

Nemůžeme hodnověrně posoudit, zda Puškin znal tuto informaci nebo ne. Důležité je něco jiného: I. Volkov ve svých historických výzkumech míst založení Petrohradu[71], dává nejen přesvědčivé důkazy pravdivosti Puškinova vyjádření „pod mořem bylo město založeno“, (tj. pod bývalým mořem) ale, odhalujíce obsahovou stránku jména řeky (Nová voda), na jejichž březích probíhají události, popsané v „Měděném jezdci“, dává základy pro odhalení mystického spojení obsahu básně s Novou (nebo Jinou) vodou ze Súfijského podobenství „Jak se mění vody“. Jinými slovy, věta Puškinovy Předmluvy: „Události, popsané v této povídce, jsou založeny na pravdě“, získává obsah druhé smyslové řady, protože pravda „obecně“ nebývá v tom smyslu, že pravda je vždy konkrétní.

Pravda je vždy konkrétní z úhlu pohledu míry prostoru a času. Změny směru toku Něvy pod vlivem silného západního větru, jako umělecký obraz kvalitativně nového, v době napsání básně neznámého jevu (změny poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času), samozřejmě nemohl být použit Puškinem vědomě. Ale přítomnost druhé smyslové řady v básni nikdo neodmítá, protože hlavně v ní, s všeobecným přiznáním předních výzkumníků, je mimořádná přitažlivost Puškinovy tvorby pro současné i budoucí čtenáře. Nedomáháme se pravdy v poslední instanci, ale předkládáme naši variantu odhalení druhé smyslové řady daného obrazu vzhledem k naší současné míře chápání celkového chodu věcí jako hlavní kritérium odhalení smyslu celého díla, zachování jeho celistvosti, jako jinotaje včetně.

Z níže dalšího textu je možné pochopit, že psychika židovstva neunesla dialog s kolektivním nevedomím biblického egregoru a, jako následek jejich antagonismu, porodila nové, neřešitelné otázky.

To, že „chudák nerozumný“ měl ve skutečnosti co do činění ne s carem Petrem a ne s Bohem, ale s vlastním, jím neuvědomovaným produktem individuální a kolektivní psychiky při směně mnoha generací židů, zamknutých „levity-strážci“ na biblický egregor, je viditelné nejen z textu básně, ale také z jedné vynikající ilustrace k ní, vytvořené samotným básníkem během jejího napsání.

Obrázek 5 „Měděný jezdec“ bez Petra (neviditelný jezdec). Kresba A.S.Puškina. Zdroj: Kompletní dílo Puškina, 1996, svazek 18.

Jak je vidět z obrázku, téměř přesně opakuje stávající čítankovou kopii známého Falconeho mistrovského díla, s výjimkou toho, že figura „Jezdce“ na něm chybí. Neviditelný jezdec (obraz globálního nadžidovského prediktora uskutečňujícího řízení přes jemu podřízený biblický egregor), osedlávající koně (symbol mnohonárodnostního ruského davu), dle našeho názoru je nejzářivějším (jinotajně podaným) příkladem básníkova vyjádření v umělecké (mimolexikální) formě natolik složité pro popis v lexikálních formách „královské informace“, nedostupné pro pochopení nejen Puškinových současníků, ale i těm, kdo již žije a jedná v kvalitativně jiném informačním stavu.

Na obrázku, na rozdíl od originálu, je sedlo, ale chybí mu třmeny. Nepřítomnost třmenů poukazuje na to, že biblický egregor a globální nadžidovský prediktor nemají oporu v kolektivním nevědomí národů Ruska, tj. jsou cizí jejich prvotnímu celistvému světonázoru, co předpokládá nejistotu jak samotného egregora, tak i jeho informačního základu, židovstva.

A nyní o textu:

Bůh je jeden, ale víry (náboženské konfese, každá malující věřícím v míru svého chápání subjektivní Boží obraz) jsou různé. Je možné podmíněně uznat, že „velmocenství“ biblického egregoru, který do sebe spolu s judaismem vtáhl varianty všech křesťanských sekt a církví (včetně pravoslavné), se minimálně v Puškinově době rozprostírala na polovině obyvatel planety. Co se týká „mocnáře“ Ruské říše, to dokonce za vlády Alexandra II., kdy k Rusku ještě náležela Aljaška, její území, nemluvě o počtu obyvatel, zabíralo jen šestinu souše.

Bezkonfliktní dialog Jevgenijova vědomí s vlastmím podvědomím a kolektivním nevědomím, „divotvorně“ vystavěným židovstvem za tři tisíciletí nevědomého otroctví (jím příjmaného, nicméně, jako „zvláštní“ svoboda), byl pro psychiku jednotlivého žida, „ochváceného černou silou“, nad jeho síly, a Puškin přesně líčí podobný stav, blízký k sebevraždě.

„Ochvácené černou silou“ živočišných instinktů vlastní výroby, jejich pokračování(výhonků) do kultury a zombírujících programů, jejichž rukojmím se stal rozum, se židovstvo neukázalo schopné zbavit se atavismů matriarchátu (jako jediné vede rodokmen po matce). Proto je v textu „čelo“, ale ne „věčnost“. Přilnuv k chladné mříži hermetismu, se Jevgenij projevil neschopným pochopit „novou vodu“ ani před, ani po „výměně vody“, jíž bylo na konci 20. století obstoupeno celé lidstvo, a proto může jen samo sobě šeptat „zlostně se chvějící“ něco nesrozumitelného a utíkat, jako zblázněné, před šílenými vizemi, vytvářenými vlastní chorou fantazií.

V této části je klíčové slovo „zdálo se mu“. Puškin přímo říká, že všechno další neprobíhá ve skutečnosti, ale v choré Jevgenijově fantazii:

Přichází závěrečný akt tragédie: beznadějný útěk „nuzného šílence“ před vizemi, vytvořenými a podporovanými kolektivním nevědomím židovstva, jehož konečným etapou může být jen jeho informační smrt – zákonitý důsledek zničení samotného biblického egregoru.

Tak poprvé „idol“ v básni získává název - Měděný

Hlava 7. Svěží tradice…

Nyní nadešel čas seriózního rozhovoru o klíčovém obrazu básně, Měděném jezdci. Ale nejdřív o vnější straně obrazu, který, podle našeho mínění, je nějak spojen s informací, uchovávající se v dlouhodobé genetické paměti Puškina po linii jeho matky, protože její otec (děd Puškina) získal od cara Petra (náhodně?) jméno Hannibal.

„Završiv všechny přípravy, vydal se Hannibal na pochod. Vyprávěli, že již nedaleko od řeky Ebro uviděl prorocký sen. Objevil se mladík božského vzezření a představil se jako vyslanec Jupitera.

— Odvedu Tě do Itálie, — zvěstoval Hannibalovi. — následuj mne, ale jen nemysli na návrat a nedívej se do stran.

Hannibal se s úlekem podřídil a zprvu šel, neohlížel se, ale pomalu, pomaličku zvědavost člověku vlastní vzala vrch nad strachem, a ohlédl se a uviděl obrovského hada, který se mu plazil v patách, ničíce les a křoviny, a za hadem se táhlo bouřkové mračno, čas od času protnoucí nebe hromem.

— Co znamená to strašné znamení? — otázal se Hannibal svého průvodce.

— Zpustošení Itálie, — uslyšel odpověď. — Ale spěchej vpřed, a na nic víc se neptej a nepokoušej se nahlédnout do budoucnosti.“

To je legenda uvedená římským historikem Titem Liviem, který poskytl první popis Historie Říma od jeho založení do roku 9 našeho letopočtu. V Rusku se stala známou (v převyprávění z latiny Simonem Markišem) v r. 1994, tj. 6 let před koncem tisíciletí a až po vydání části Historie Říma pod názvem „Kartágo proti Římu“.

Je pozoruhodné, že Jupiterův vyslanec zakazuje Hannibalovi nahlížet do budoucnosti. Schopností předvídat budoucnost ovládali, jak známo, staroegyptští žreci. (řecký název je hierofanti, doslova – schopní vidět budoucnost). Amon, Zeus a Jupiter jsou staroegyptské, starořecké a starořímské názvy jednoho a téhož nejvyššího božstva, ke stvoření jehož kultu měli bezprostřední vztah. Upozornění Jupiterova vyslance Hannibalovi („nepokoušej se nahlédnout do budoucnosti“) je přímým odkazem na schopnost žrečeských klanů hájit své monopolní právo na znalost budoucnosti. Z toho vyplývá jejich „přirozené“ právo na výklad těch či oněch historických událostí v mezích koncepce řízení, kterou postupně uváděli do života. Tak je známo, že Plutarch, staroegyptský historik, byl „vedlejším povoláním“ žrecem Delfského orákula. Soudě podle k nám došedší legendy, měli žreci v daleké minulosti problémy spolené s tím, že „pomalu, pomaličku zvědavost člověku vlastní“ měla občas navrch nad strachem – důsledkem vnitřních zákazů, uvalených na člověka mimo jeho vědomí skrz podvědomí. Někdy se to stávalo ve snu, když vědomí spí, ale podvědomí zpracovává informace, bdí.

Informace, jež se nám stala dostupná díky „Měděnému jezdci“, dovoluje předpokládat, že v metodách uvalení zákazů na přirozené pokusy člověka „nahlédnout do buducnosti“ žrečestvo dosáhlo časem určitého úspěchu, protože Jevgenij, na rozdíl od Hannibala, se již nepokouší nahlédnout do budoucnosti a dokonce nejde, ale „posedlý černou silou“ střemhlav:

Historie skutečně nemá podmiňovací způsob, nicméně, aby měli možnost chápat historický chod a poznávat cíle, které jsou v ní postaveny, musí historici umět v historii používat podmiňovací způsob. Nezávisle na tom, měl-li skutečně Hannibal „prorocký sen“ nebo „historik“[72] napsal Římu potřebnou „historii“, hlavní je v ní to, že proroctví Jupiterova vyslance se vyplnilo přesně naopak: Hannibalův pochod do Itálie skončil zničením Kartága. V podstatě to svědčí o tom, že žrečestvo Říma ve své míře chápání překonalo nejen řídící elitu Kartága, ke které náležel Hannibal, alei žrečeské struktury Kartága.

Legenda z dob konfrontace Říma a Kartága měla v Rusku své pokračování, jakkoliv je to podivné:

Alexandr I., se na rozdíl od Hannibala, nechystal na pochod do Francie, a proto, zřejmě, se socha Petra I. nezjevila ve snu jemu, ale nějakému nevýznamnému kapitánovi Baturinovi. Lze předpokládat, že tato legenda byla známa i Puškinovi. Proto se Jevgenijovi „modla na bronzovém koni“ v první části básně také zjevuje ve snu, ale na rozdíl od Hannibala slyší nuzák „hřmot hromu“, ale „obrovského hada“ nevidí. Autor novinové publikace zachycuje jen sumu faktů které ohromily jeho fantazii a proto legenda v jeho chápání je jen „velkolepý folklorní námět“:

Ve skutečnosti měl tento „velkolepý folklorní námět“ zcela nefolklorní pokračování.

V říjnu r. 1941, když Němci došli až těsně k Moskvě, v souvislosti s rozhodnutím vlády o evakuaci hlavních vládních institucí řízení státu, davy úředníků různých tříd se hrnuly všemi cestami ven z hlavního města. Předseda Výboru obrany SSSR J.V. Stalin přišel také na nástupiště Kurského nádraží, ale, postávaje několik minut před vagónem vládního vlaku, mlčky se vrátil a rozkázal odvézt ho do Kremlu. Zůstal na svém místě a nepřítel do města nevnikl. Je zcela možné, že je v tomto jednání Nejvyššího velitele skryta nevědomá příčina nenávisti liberální inteligence SSSR vůči němu: zachoval se neadekvátně jejich očekávaní. Odsud plyne, zřejmě, vznik přímo protikladného mýtu: Stalin bojoval sedě u globusu, a nevedl armádu, jako Hannibal, do cizích států.

Ale tímto nefolklorním pokračováním legendy to neskončilo. Po uplynutí více než půl století, 20. března 1997, den před 90. narozeninami J.S. Wentzel (literární pseudonym I. Grekova), „Nězavisimaja gazeta“ č. 50 seznámila své čtenáře s právě na vydaným za podpory vydavatelství „Text“ (Moskva) románem „Svěží tradice“. Článek I. Zotova, inzerující knihu, se nazýval podobně jako velmi známá skripta J. S. Wentzela „Teorie pravděpodobností“. Tak jsme se dozvěděli, že ve spisovatelově archivu ležel 35 let ladem rukopis, soudě podle obsahu, v mnohém autobiografického charakteru. O tom hovoří i zasvěcení, jež I. Grekova předem upozornila na román: „Vzpomínka na mého syna Michaila Dmitrijeviče Wentzela“. Z článku jsme zjistili, že:

By bylo zajímavé vědět, jaký „protiklad“ zrodily v hlavě autora článku následující řádky románu:

To je výpověď jedné z postav románu, „ruského“ profesora Nikolaje Prokofjeva, ve které je dobře vidět otevřená rusofobie samotného autora.

Hrdina románu, žid Levin přichází o rozum a umírá v psychiatrické léčebně proto, že ho nepříjmají do práce s jeho specializací. Nicméně, Levinovi ani nepřichází na mysl, že by bylo možné jít na stavbu, do továrny jako dělník nebo nakládač. Popisované události proběhly začátkem padesátých a oznámení typu „Hledá se…“ v těch letech visely na každém kroku. Zajímavé je, co dělají „Levinové dnes, kdy stovky tisíc vědeckých pracovníků bývalé velmoci, nyní rozervané na tržní části, se ocitly vyhození na ulici?

Článek má motto:

Jinými slovy, I. Zotova, bojovníka s „nečistým zlem“, antisemitismem (skutečně, je něco nečistého v tomto pány židů vytvořeném zlu) nikdo netahal: on s inspirací, a zřejmě bez souhlasu autora románu, vypracoval paralelu mezi Jevgenijem z „Měděného jezdce“ a židem Konstantinem Levinem. Znamená to, že na podvědomé úrovni sami židé již dávno chápou, že Puškin si chtěl v obrazu Jevgenije v „Měděném jezdci“ ujasnit především pro sebe, a poté odhalit pro nás, své budoucí čtenáře, tajemství příchodu židovstva do světa lidí a objektivní předpoklady k jeho informační smrti.

O tom, že posedlost pronásledováním ze strany nějakých pro vědomí skrytých sil, je skutečně vlastní židovské kulturní „elitě“ sovětského období, hovoří také tvorba judejského tandemu v osobách Arkadije a Borise Strugackých.

Ale to je úryvek z fantastického románu „Město odsouzené k zániku“. Na obalu Leningradského vydání r. 1989 umělec vyobrazil holohlavého žrece v kožených sandálech a to buď ve staroegyptském, nebo starořeckém chitonu. Podle obsahu románu, jako v „Měděném jezdci“, socha pronásleduje v mrtvém městě členy expedice, kde jako její lídr vystupuje žid Izja.

„Město odsouzené k zániku“, dle přiznání mladšího Strugackého[75], je jedno z oblíbených děl „bratrů“. Pro pochopení jak se něco takového rodí v hlavách tak populárních spisovatelů je třeba se podívat do jejich tvůrčí kuchyně, kterou se ani nesnaží moc skrývat: buď proto, že sami nechápou co tvoří, nebo proto že mají za to, že to stejně nikdo nepochopí. A nebudeme muset provádět nějaké dlouhé literární zkoumání, stačí si přečíst vystoupení mladšího Strugackého na Leningradském sjezdu spisovatelů 13. dubna 1987:

V podstatě toto je přiznání metodologické mizérie, neboť obě metodiky psaní fantastických věcí, vylíčené B.N. Strugackým, ilustrují kaleidoskopičnost jeho osobnostního světonázoru. Jen, pokud se v prvním případě, dokonce ani nepokoušel pochopit jak je ustrojen svět, „vycucává si z palce nějakou formulaci“ koncepce a vytvoří situaci, „která svým nejlepším způsobem (tj. formulaci koncepce) demonstruje“, v druhém případě prostě vytahává z celostního procesu (pochopitelně, sociálního neboť s jinými nemá spisovatel co do činění) nějaký fakt, který nějak „udiví jeho fantazii“ a který se stane základem pro vytvoření světa, „jehož jednou z hran bude určitá přesně daná koncepce“. Ale proč ten či onen fakt udivil jeho fantazii, pisatel určit nemůže, i když potvrzuje, že koncepce světa, stvořeného jeho fantaziií, je plně určena. Ve skutečnosti fakt, který ho překvapuje, není „nějaký“, a formulace koncepce, vycucávaná jím z prstu, není „nějaká“, ale je to výsledek projevu jím osobně neuvědomované, ale nicméně objektivně existující a v Západní civilizaci reálně působící biblické koncepce řízení (nebo samořízení).

Pokud díla bratří Strugackých čtete pozorně, a ne v rozumově oslabeném stavu, je v nich možné nalézt zjevné příznaky zobrazení biblického světonázoru, jehož rozlišovacím znakem je nepřítomnost propojení s biosférou planety Země a s reálnou posloupností globálního historického procesu. Stejně jako v Bibli, v jejich dílech chybí popis přírody; jejich hrdinové žijí ve světě bez vazby k posloupnosti reálných událostí; jsou bez rodových kořenů a jakoby odnikud; fungují jako postavy s absencí svobodné vůle, tj. jako bioroboti a z toho důvodu není možné k nim proniknout opravdovými lidskými city. A to všechno proto, že svět bratří Strugackých je vzdálen jak od minulé, tak budoucí reality, která, je mimochodem vůbec nezajímá. Oni, jako Jevgenij z „Měděného jezdce“, si tvoří svůj svět, skutečně „vycucaný z prstu“. A to nejsou smyšlenky antisemitů, ale dobrovolné přiznání „idolu, patriarchy a všebecného oblíbence“ B. Strugackého, vykonané jim samotným deset let po vystoupení na semináři spisovatelů sci-fi:

„Stále těžší“ je velmi důležité přiznání. Hovoří o tom, že Objektivní realita se stává nesnášenlivější k pokusům přistřihnout jí hřebínek, což ze ukázalo ve velmi brzkém odchodu ze života jednoho z „bratrů – fantastů“, počemž se „tvůrčí tandem“ rozpadl, a spisovatelská posedlost zůstavšího bratra prakticky vyhasla.

Všechno to dohromady je výsledek antagonismů vědomí a podvědomí, a absence metodologické kultury v tvorbě bratří Strugackých.

Pokud metodologická kultura v tvůrčím procesu existuje, dílčí fakta protékají přes prizma metody, výsledkem čehož se objevuje subjektivní koncepce objektivního procesu. A prvním kritériem adekvátnosti subjektivní koncepce objektivnímu procesu je shoda prognóz rozvoje objektivního procesu v budoucnosti s realitou a odhalení dříve neznámých faktů v jejich příčinno-důsledkových vazbách v minulosti.

Nová, dříve neznámá fakta a společenská praxe s plynutím času buď potvrzují pravdivost subjektivní koncepce objektivního procesu, nebo nutí autory koncepce ji zdokonalovat nebo také revidovat. Protože jeden a ten samý objektivní proces se projevuje v různorodosti dílčích faktů, různým lidem mohou být dostupné nesourodé souhrny faktů. Ale pokud se pokoušejí pochopit nikoliv jednotlivá fakta, ale jeden a tentýž objektivní proces a disponují dostatečně vysokou metodologickou kulturou, časem nezbytně dochází k jediné koncepci jednoho a téhož objektivního procesu, díky tomu, že zobrazovací (vyjadřovací) prostředky jsou jedny společné pro ně všechny.

V „Měděném jezdci“ na úrovni druhé smyslové řady vidíme adekvátní popis nějakého objektivního procesu, ve kterém je lehké uhádnout oddělená částečná fakta, vysvětlená jak Titem Liviem v „Kartágu proti Římu“, tak Naumem Sindalovským ve „Svěží tradici“ a bratry Strugackými v „Městě odsouzeném k zániku“. Na rozdíl od nich ale Puškin v dané tematice „vidí celkový chod věcí“:

Leč, celý problém je v tom, že na jakoukoliv interpretaci puškinovských prací mají právo jen židé. Veškeré pokusy odhalení druhé smyslové řady puškinských děl ne-židem nebo nepřináležícím k židovské mafii jsou tiskem zamlčovány, nebo jsou čtenáři podávány přibližně tímto způsobem: „O Puškinovi bylo napsáno velmi mnoho. Existuje seriózní literatura, ale jindy jste nuceni číst, že se prostě nestačíte divit. Například jsem natrefil na knížku o tom, že „Ruslan a Ludmila“ je odhalení židovsko-zednářského spiknutí.“ Tak N.N. Skatov, ředitel Institutu ruské lieratury, okomentoval ve svém interview pro „Večerní Petrohrad“ práci Vnitřního prediktoru SSSR „Ruslan a Ludmila – Rozvoj a vznik státnosti národa Ruského a národů SSSR v globálním historickém procesu, prezentovaný v systému obrazů Prvního básníka Ruska A.S. Puškina“.

Jistě, určitá část nežidovského obyvatelstva vždy záviděla (a dosud závidí) život části židovstva na účet přerozdělování určitých podílů monopolního lichvářského příjmu vládou v jejich prospěch, inkasovaného diasporou od všeho obyvatelstva v místě bydliště a vedení obchodních operací za podpory lichvářského dluhu. I určitá část místní, židovstvem přikrmená petrohradská „elita“, závidí roli židovstva jako globální „elity“ a proto na jakýkoliv pokus pootevřít čtenáři agresivní podstatu pánu biblického projektu (a hlavně této otázce je zasvěcena práce, zmíněá N.N. Skatovem) navěšuje nálepku typu „pomlouvačný výmysl o židovsko-zednářském spiknutí“.

Ve skutečnosti na konci 20. století existující nejrozšířenějčí „pomlouvačný výmysl“ je obvinění židovstva a jeho věrchušky ze směřování k neomezené světové vládě ve formách rasistické globální vlády, ve které je všem nežidům předurčen úděl otrocké síly. A pomlouvačnými směrem k „antisemitům“ jsou tvrzení protikladného smyslu: že židovstvo není oddáno jedné z odrůd fašismu, jehož páni (oni jsou páni biblické koncepce) zamířili k neomezené světové vládě.

Ve skutečnosti ve vědomé i bezmyšlenkovité oddanosti židů této doktríně i spočívá jejich „nepodobnost ostatním lidem“, kterou „antisemité“ často ztotožňují s „židovsko-zednářským spiknutím“, a žido-nadšenci, typu N.N. Skatova, s neposkvrněností libovolného židovského kulturního odkazu. A proto, nezávisle na tom, zda to přikrmovaná nežidovská „elita“ chtěla či nechtěla, židovská kultura vědomě, a pro většinu samotných židů neuvědomovaně, je nepřátelskou vůči kultuře všech národů; a židé, kteří se jí drží a nežidé-obdivovatelé_židů, jsou objektivně nepřáteli všech národů bez výjimky. Kromě toho, historicky reálná židovská kultura, její nositelé, propagandisté a obránci jsou nepřátelští také Zemské biosféře, protože technicko-technologický vývoj pod lichvářskou knutou jde biosfericky zapovězenými cestami, což se projevilo v nepopiratelné globální biosférně-ekologické krizi.

Idol je „Měděný“, a kůň – „Bronzový“. Co to znamená? Komentářů je mnoho a všechny si protiřečí. Obvykle se v úvahu bere obecný kontext, ale u Puškina je vše v souladu (stejně významné), a, tudíž, jsou důležité i detaily. Přihlédneme k nim pozorně. Před tím než se „Jezdec měděný“ ponese za šíleným Jevgenijem, dvakrát se bude nazývat „idolem“. Přičemž, pokud v první části „idol“ stojí „nad vzepjatou Něvou“, v druhé sedí „nad ohrazenou skálou“.